Autor: Wenai Lafayette
Téma: Pán Prstenů
Hlavní postavy (Páry) Wenai/ Lurtz
Varování: vraždy, znásilnění, týrání, otroctví, atd.
Shrnutí: Válka o Prsten, do které jsem se poněkud vložila
Poznámka: psáno skřetem, tudíž i jeho slovy

Skřeti

Jmenuju se Wenai a jsem míšenec. Moje matka byla elfoun , ale můj otec byl skřet Uruk – hai ze Železnýho Pasu. Kdysi mou matku zajal a znásilnil. Ona pak utekla. Porodila mě v Lothórienu, tamní elfouni se mě pokusili vychovat... No moc se jim to nepovedlo - bavilo mě jenom bojovat, na nějaký dějepisectví nemám povahu. Jejich naděje na převýchovu jsem zničila v okamžiku, kdy jsem zabila svý dva učitele a zdrhla. No co, prostě mě to nebavilo. Šla jsem na jih, kradla a občas i někoho vodkrouhla. Jíst se musí! Slýchávala jsem, že Sauron se zas probouzí, a že něco chystá. Zamířila jsem do Železnýho Pasu. Nedaleko jeho brány jsem potkala skupinu skřetů na hlídce. Samozřejmě mě chtěli hned zabít, páč vypadám docela jak elfoun (za což může moje matka).

Tohleto se mi stalo v době, kdy vypukla válka vo Prsten. Krajem šly zvěsti vo nějaký družině, co nese zničit Jedinej. V tý době se už Saruman dávno přiklonil na tu správnou stranu a v Železnym Pasu se děli velký změny. Jednoho dne Země vyplivla ze svejch útrob Lurtze. Byl největší z nás. Kdo se mu nelíbil, toho zabil. Ale pak se postavil mezi mě a moji pálenku…
Tak jsem tak na něj koukala, jak se chystá vychlastat, co jsem osobně pracně nakradla, a říkala si, co mi asi tak může udělat. Asi už jsem byla mírně sjetá z toho listí co jsme s Dolem šlohli ve skladu. Kašlu na to. Stoupla jsem si před něj:„ Tak na to zapomeň. To je moje!“
„A ty seš, kurva, kdo? Ňákej zasranej elf! Tebe jsem tady eště neviděl!“ Byl zjevně v dobrym rozmaru, páč mi hned neutrh hlavu.
„Můj otec byl Uruk-hai, tak mi vrať můj chlast nebo ti rozbiju hubu!“ Vytrhla jsem mu flašku z ruky, pořádně si přihnula a chystala se zdrhnout. Zařval a ohnal se po mě. Uskočila jsem a začala utíkat, von za mnou. Samozřejmě mě chytil, obrátil proti sobě a už se napřahoval, aby mi jednu fláknul. Jen jsem na něj provokativně koukala, nic jinýho jsem ani dělat nemohla, byl moc silnej na to, abych se mu vyškubla. Pak ruku spustil a rozesmál se.
„Dobře, když mi nechceš dát chlast, dáš mi něco jinýho!!“ Bylo mi jasný, co po mě chce. Zatáh mě k sobě do brlohu a hodil mě na zem. Pokusila jsem se v pěti vteřinách opít, ale nevyšlo mi to. Ještě že jsem zhulila to listí. Strhl ze sebe bederku, nic jinýho na sobě ani neměl. Vyvalila jsem oči, si dělá srandu ne? Radši jsem se svlíkla sama, nechtěla jsem mít všechno rozervaný.
Sed si vedle mě a chyt mě za bradu, prstem mi přejel po rozpraskanejch rtech. Pak mě políbil, drsně a vášnivě. Jednou rukou mě držel za vlasy a druhou šmátral po celym těle. Já jsem mu dala ruce nevinně na záda, zaryla nehty a sjela až dolů. Zařval. Ano, občas to překvapí.
„Děvko...“ Zašeptal. Jen jsem se usmála. Začínalo se mi to líbit. Kousnul mě surově do krku. Sednul si mi na břicho. Následně se přesunul k mým prsům, chytnul je do tlap a začal lízat, jsem tam mě kousnul do bradavky. Zavrčela jsem. Narval do mě svůj ocas. Zmítal se ve mě v šíleném tempu. Kousal a škrábal všude kam dosáhl - na krk i prsa. Hlavu mi vymývaly vlny orgasmu. Přestal, otočil mě na břicho a zasunul mi pyj do zadku. Švihal mě přes záda bičem, plival na mě, občas mi nadával. Bolest i nadávky mě dováděly na vrchol uspokojení. Kdybych mohla, svíjela bych se slastí. Druhou rukou mi drtil prsa. Když se mi udělal do zadku, otočil mě, spoutal mi ruce a nohy přivázal k tyčím daleko od sebe. Začal polibky na stehnech, občas mě i kousnul. Jen zvyšoval mé vzrušení. Líbilo se mu dívat, jak mě mučí oddalováním orgasmu. Pak mě lízal a strkal do mě prsty. Zkoumal moji pochvu, třel mi klitoris. Bylo to božské. Když už cítil, že vyvrcholí, začal si honit úd a vystříkal se mi na břicho a prsa. Pak mě rozvázal. Políbil mě, vcelku něžně na skřeta, a opět do mě vnikl. Pomalu se dopracovával k orgasmu, přirážel klidně, pravidelně a přitom mě líbal na krk i na ústa. Divila jsem se jakých něžností je skřet schopen. Po orgasmu mi strčil pyj do úst. Sála jsem jeho žalud a občas dráždila zuby. Víceméně přirážel sám. Jednou rukou jsem mu ho honila a v druhé si hrála s jeho šourkem. Nakonec mě ještě mrdal do zadku, rukama mi drásal boky a plácal přes hýždě.
Ráno jsem se probrala nahá v jeho doupěti. Ještě spal, ruku přehozenou přes můj bok. Byla jsem rozlámaná a nebyla si jistá, jestli mě udrží vlastní nohy. Co chcete, šestkrát za noc je trochu moc i na skřeta. Voblíkla jsem se a přišla k vohni. Berg mi podal kafe. Dycky se najde někdo, kdo udělá skřetí kafe, jinak bysme ani nevstali.
„Divim se, že eště žiješ.“
„To bude tím mým osobytym kouzlem.“
„Nebo tim, jak dobře šukáš,“ nevodpustil si. Jen jsem se ušklíbla. Vostatní skřeťáci už se taky budili. Přised si ke mě takovej debil. Nesnášela jsem ho. A zrovna tenhle idiot se mě snažil vobjet už dva měsíce. Sed si vedle mě a dal mi hnátu vokolo pasu.
„Zdravim, Wenai. Dáš mi loka kafe?“ Zeptal se.
„Ne!“ Jasný a výstižný, co chce víc?
„Nedělej piču, dej mi, " natahoval se přese mě po hrnku a blbě se řehnil.
„Táhni do Hádu, kurva!“ Zařvala jsem na něj. Lurtz vyšel ze svýho brlohu, postavil se za něj a normálně mu urval hlavu. Jen to křuplo.
„Na mojí ženskou mi NIKDO šahat nebude!!“ Zařval, vodhodil mrtvolu toho vopruzáka a sed si vedle mě. Och! Tomu říkám romantika. Podala jsem mu hrnek s kafem.
„Ty seš vodteďka moje,“ sdělil mi. No bezva.
Uběhlo pár dní. Furt se rodili noví skřeti, asi bude nějaká bitva. Nikdo si na mě moc nedovolil. Bylo to v pohodě. Nemusela jsem dělat těžkou ani špinavou práci, vázala jsem šípy. Když jsem chtěla koninu, byla. Po nocích jsem šukala s Lurtzem. Fakt jsem s nikym nemohla nic mít. Dycky ho zabil. (Ne že by on měl každou noc jinou ženskou. U nás bylo skřetek málo.)

Večer jsme dostali spoustu masa, chlastu a taky tabák. Rozdělali jsme vohně, začali chlastat a vyřvávat všechny ty skřetí vodrhovačky (jako například: Elfíkové, elfíkové buzny naší země; Zlato a Přijdou časy jednou, kdy elfíkové zhebnou). Ráno jsme se sešli na velkym prostranství a každej z nás dostal spoustu bílýho prášku. Našňupali jsme se. Všichni ožili, byli jsme vybuzený až na půdu, schopný jít kamkoli a provést cokoli. Pak přišel Saruman a měl k nám proslov, na všecko jsme naprosto nadšeně a souhlasně řvali, ale ve skutečnosti jsme ani nevěděli, co říká. Vyrazili jsme, Lurtz nás vedl. Běželi jsme dva dny a dvě noci v kuse. Necítili jsme únavu ani bolest, a když jo, tak jsme si zas šňupli. Bylo nám jedno co děláme, mozek nám fungoval v jediný formuli: jít a zabít, jedno koho, jedno kde. Zabít. Lurtz nás doved k vodopádům, měli jsme zajmout nějaký malý lidi. Půlčíky. Byl tam Aragorn, poznala jsem ho, už jsem ho jednou potkala v Lorienu. Ale já hledala ty pololidi, tak jsem si ho moc nevšímala. Když jsem je konečně uviděla, bránil je nějakej chlap. Lurtz ho okamžitě zastřelil, vlastně z něj udělal pěknej cedník. Ale pak přišel Aragorn a mstil se na Lurtzovi. Von ho zabil!! Normálně ho zabil! Droga skoro vyprchala, vnímala jsem. Všichni skřeti už zdrhli s těma pololidma. Já jsem tam jen stála a zírala na zbytky Lurtze. Uvnitř jsem cítila takovej divnej pocit. Lítost? Jsem skřet, ne? Zamyslela jsem se. Pak jsem vzala pytel a posbírala do něj všechny kusy Lurtze. Vydala jsem se nejkratší cestou do Železnýho Pasu, pytel jsem táhla s sebou. Abych přešla Entvu, musela jsem to vzít docela obloukem, až přes les. Moc se mi tam nechtělo, vo lese se povídalo kde co. A právě tam jsem si všimla nějakýho srocení. Byli to stromolidi, dohadovali se vo tom, jestli napadnou Železnej Pas! A maj po prdeli! Dlouho jsem tam zůstat nemohla, páč tyhle stromový řeči sou děsně rozvleklý. Když jsem došla, zjistila jsem, že jsem se vrátila jediná. Vysypala jsem pytel před Sarumana.
„Udělej to. Dám ti co chceš. Byl to Aragorn, musím se pomstít,“ oznámila jsem mu. Kývnul.
„Ta, co hledáš, se jmenuje Arwen. Půjdeš do Elrondova domu...“
„Jo.“
„Chci, abys mi donesla jisté spisy. Tady máš seznam. A vezmi si koně.“ Uměla jsem číst, a dokonce jsem k tomu nepotřebovala ani prst.
„Dobře. Jo, a potkala jsem v lese sraz stromolidí, jsou to tak dva dny, vypadá to, že sem chtěj vtrhnout.“
Vyjela jsem za úsvitu. Jela jsem po západní straně Mlžnejch hor a štvala koně od úsvitu do noci, čtyry dny tryskem na sever. Večer čtvrtýho dne jsem požádala o přístřeší u Elronda. Všude byli elfouni a ta jejich architektůra. Zvedal se mi z toho žaludek. Hledala jsem knihovnu. Byla v jedné z nechutně přezdobenejch budov. Regály přeplněný papírama. Takovej senilní elf se mě zeptal, co chci. Tak jsem mu to řekla, jaký hledám svitky. Zajímal se proč. No přece kvůli vyššímu poznání. Arwen jsem potkala v jedný z mnoha místností s výhledem do zahrady, vyšívala (vodporná nuda, ale to sou celý elfouni) a zpívala si u toho nějakou píseň, pravděpodobně vo Aragornovi.
„Smutná píseň,“ přemohla jsem se a nezabila ji hned. „O Vašem milém?“
„Ano.“
„Taky jsem měla lásku…"
„A co se stalo?“
„Byl zabit v jedné bitvě. Od té doby hledám vraha, chci mu udělat to, co on udělal mně.“
„Viděla jsi ho? Víš kdo to byl?“
„Jo, byl to Aragorn.“ Přiložila jsem jí ostří dýky na ten její elfí krček.
„Kdo jsi?“
„Wenai, napůl skřet. Tak pozdravuj v Domech mrtvých, elfoune.“ Podřízla jsem jí krk od ucha k uchu. Pak jsem se nohama zapřela vo ramena, pořádně ji chytla za hlavu a škubla. Schovala jsem tělo, hlavu dala do pytle a hnedka vodjela. Ty elfouni jsou tak naivní. A ještě jsem jim štípla bezva koně. S trochou štígra si toho všimnou až ráno.
Štígro jsem neměla. Když jsem se za tři hodiny podívala zpátky, všimla jsem si několika jezdců, ženoucích se za mnou. Zamířila jsem na východ k pásu Mlžnejch hor. Efíci za mnou. Vyjela jsem s koněm jak nejvýš jsem mohla. Vzdálenost mezi mnou a pronásledovateli se zmenšovala. Slezla jsem z koně a rozběhla se mezi skaliska. Tady to někde přece musí bejt! Konečně sem zahlídla šutr se znamením zahnuté šavle,hned za ním byla díra do země. Skočila jsem do ní. Nebyla moc hluboká a dál vedl tunel. Vyšla jsem jím a po pár krocích mě zastavil strážném. Zařval a vytáhl šavli.
„Elfové mě sledujou!“ zařvala jsem v černé řeči. Zarazil se a něco zakřičel do chodby za sebou. Kolem nás se prohnalo několik skřetů a vylezlo dírou ze země. Prokázala sem se strážnýmu listem vod Sarumana, stálo tam, že mi maj umožnit volnej přístup a poskytnut co budu potřebovat. Ale asi jediný, co ten skřet poznal, byla značka bílý ruky. Z venku sem dolíhali zvuky boje, který ovšem po chvíli ustaly a do tunelu se vrátilo několik skřetů se světlejma skalpama.
„Elfové,“ kývl jeden z nich. „Měli koně, ale jeden přebejvá.“
„Ten je můj, nechte ho. Musím hned dál. Plním úkol Bílý ruky.“
Za další čtyry dny jsem se vrátila do Železnýho Pasu. Skřeti vopravovali hradby. Útok stromáků teda vodrazili. Prý se tu stavil i Gandalf s králem koňomrdů a měli touhu mluvit se Sarumanem. Hah! Si dovedu představit, jak se jim vysmál!
Předstoupila jsem před Šedovousího a předala mu ty svitky.
„Kdy to bude hotový? Však víte co,“ dodala jsem, když se začal tvářit nechápavě.
„Ano, ano, už na tom pracuji, ale ještě něco bych k tomu potřeboval...“
„Co? Seženu vám všecko!!“
„Musíš mi donést krev, co nejčerstvější. Tak tři tupláky.“ Tři tupláky? To má tak jeden člověk. Usmála jsem se.
„Budete ji mít eště dneska v noci!“
Znovu mě čekalo koňský sedlo, ale tentokrát jsem jela jen do nejbližší rohanský vesnice. Vlezla jsem do hospody, dala si pivo, a vobhlídla materiál. Nic moc teda, ale dalo se to čekat, když většina Rohanu vodjela do války na východ. Do hospody přišel nějakej mladej chlap, mrkla jsem na něj a usmála se. Samozřejmě si hned přised. Tak ty už to máš jasný, hochu, pomyslela jsem si.
„Jak se jmenuješ? Vypadáš jak elf.“
„Jsem Gwana, moje matka byla elf. Jak se jmenuješ ty?“ Systematicky jsem ho vopíjela.
„Baldor. Odkud jedeš?“
„Z Roklinky, jedu do Minas Tirith. Nesu zprávu od Elronda.“ Nakonec jsme skončili na seně v konírně. Lehl si na mě a políbil mě.
„Chci tě,“ zašeptal mi do ucha. Jenom jsem se usmála a flákla ho tupou stranou nože do spánku. Okamžitě omdlel. Svázala jsem ho, vyhodila na koně, vylezla za něj a ujela dřív, než někdo něco zjistí. V Železnym Pase jsem ho hodila Sauronovi k nohám.
„Eště žije.“
„Skvěle,“ podal mi vědro. „Tak ho podřízni a krev nalij jsem.“ Votočil se, aby se na to nemusel koukat. Za chvilku jsem ho měla vymačkanýho jak houbu.
„Za tři dny bude dokonáno.“
„Fajn. Eště si potřebuju něco vyřídit s Aragornem.“
„Aragorn jel ke kameni Erech.“ Kurva! Tak to chce vzít nejspíš ty zdechloně co tam už, Sauron ví, jak dlouho strašej. Mrtvolu jsem dala skřetům, přece tak hezký maso nevyhodim.
„Hej Berge! Chcete mrtvolu?“
„No jasně! To vypadá na koňomrda. Ty si nedáš s náma, Wenai?“
„Ne, eště si musim něco vyřídit s tím špinavcem co vodkrouh Lurtze. Jedu do Minas Tirith. Napite se na mě.“
Vyrazila jsem. Do Minas Tirith jsou to tři dny tryskem, pokud to vyjde, přijedu nastejno s Aragornem. Vzala jsem si válečnou výzbroj, pytel s Arweninou hlavou a pomalovala si ksicht. Skoro jsem se nezastavovala, jen uprostřed noci jsem si dovolila trochu spánku. Jela jsem po proudu Entvy. Už několik dnů nesvítalo, jenom na západě, dycky večer, byl vidět úzkej pruh světla.
Když jsem dojela k městu, už se bojovalo. Byli tam gondorští i koňomrdi a samozřejmě spousta mordorskejch skřetů, přišli nám pomoct i haradští s olifantama. Vod Mordou se blížily númakové, hradby města obléhaly věže přecpaný skřetama. Koňáci prořízli řady jižanů a teď byli uvězněný mezi dvěma zly. Na většině Pelennorskejch polí pořád stály nezničený a nekonečný šiky skřetů. Pohybovali se pomalu jako nádor a pohlcovali všecko, co jim stálo v cestě. Zamířila jsem si to k řece. Sem tam jsem někoho šikovně podřízla, třeba ženskou, co si dovolovala na krále Nazgúlů. Asi bude pěkně nasranej, ale von si sežene někoho jinýho. V přístavu čekali skřeti na umbarský.
„Hej! Z jihu jsem asi pluje Aragorn, s těma zdechlinama vod Erechu!“ Sdělila jsem jim.
„Kurva! Ty mořský krysy to zase posrali! A ty se jich můžeš zbavit?“ Zeptal se mě skřetí kapitán s lidskou lebkou na hlavě. Ušklíbla jsem se.
„Pokusim se.“ Lodě už bylo vidět. Ještě ani pořádně nezakotvili a Aragorn už vyskočil na břeh. Pozdravila jsem ho a vytáhla z pytle hlavu.
„Víš kdo to je, že jo?“ Zeptala jsem se ho. Výraz odhodlání z jeho tváře zmizel, najednou vypadal naprosto zdrceně.
„Jak jsi mohla?“
„Pamatuješ na bitvu u vodopádů? Víš koho si tam zabil? To myslíš že skřeti nemůžou... chtít někoho zpátky? Blázne.“
„Ale proč? Život mu to nevrátí.“ Nemrtvý vojáci stáli za ním, nedal jim rozkaz.
„To se pleteš, Aragorne, sice ne přímo, ale máme mnohem lepší nekromanty než vy. Uměj vrátit i duši.“ Ve vočích mu svitla naděje, na to jsem čekala. „Chceš tu hlavu zpátky? Jestli ne my si s ní i tak užijem.“ Volízla jsem už ztuhlou tvář a zašklebila se na něj. Zaváhal jenom na chvíli.
„Co chceš za její hlavu?“
„Propusť ty mrtvoly.“ Sklonil hlavu, vypadalo to, že se nemůže rozhodnout. Zvedl ruku. Mrtváky vodnes vítr.
„Co to děláš?“ Zařval trpaslík, co tam byl s nim. Ještě je doprovázel elfoun, ale ten jen mlčel a stál jak dřevo vedle.
„Já tě znám,“ sdělil mi elfík vzápětí, „ty jsi dcera skřeta. Ta vražedkyně.“ Vypadal zhnuseně. To si s nim ještě vyřídim.
„No a?“
V tom se na východě se zablesklo. Zvedl se vítr a ucítila jsem příval zla. Vod Mordoru sem letěl drak a na něm seděl samotný Sauron. Přistál uprostřed pole, celá bitva se zastavila. Získal prsten i tělo zpátky. Všichni na tý „dobrý" straně ztratili naději, za to nám se vrátila kuráž. Teď zhebnou! Sauron přišel ke mě. Slezla jsem z koně a padla před nim na kolena. Pokynul mi, abych vstala.
„Kdo jsi?“
„Jmenuju se Wenai, Pane. Můj otec byl skřet.“
Ukázal na Aragorna: „Tys ho zastavila? Jak?“ Zvedla jsem Arweninu hlavu. Vzal si ji vode mě. Von na mě šáhnul! Pro něj, von se mě dotknul. Vodteďka se nebudu mejt! Ale stejně jsem se nemyla ani předtím... Votočil se k Aragornovi. Radši jsem se trochu vzdálila.
„Slíbila jsi, že mi ji vrátíš! Lhářko!“ zařval na mě Aragorn. Jen jsem pokrčila rameny. Hlupák, věřit na slib skřeta daný člověku.
„Padni před svým pánem, červe!“ Hraničář se rozmáchl mečem, ale Sauron prostě chytnul ostří. Vyrval mu meč z ruky a poslal ho do bezvědomí ránou železné rukavice. Elf i trpaslík se na mě vrhli. Vytáhla jsem zahnutej meč z pochvy a vodrazila nejdřív útok trpaslíkovy sekery a pak i elfounovejch nožů. Sauron se rozmách a jednim úderem vobrovskýho palcátu poslal trpajzla na věčnost. Zatím jsem vodrážela elfounovy útoky. Byl sice rydlem a v očích mu svítila zuřivost, ale i mě naučili bojovat elfíci a několik let denních šarvátek mě vycvičilo dostatečně. Nechtěla jsem ho zabít, chtěla jsem si ho schovat a pozdějc ho zprznit.Von měl dva nože, ale aby moh vykrčit moji šavli musel použít oba. Naznačila sem útok na břicho a když útok vykryl a rychle jsem ho flákla naplocho po jeho blonďaté palici. Zhroutil se na zem. Taky mimo. Pevně jsem ho svázala, ale nohy jsem mu nechala volný, aby za mnou mohl běhat, jak poslušnej pejsek.
Sauron skřetům rozkázal, aby Aragorna spoutali. Vzal si jeho meč a pokynul mi, abych šla s ním, chytla jsem votěže, koňský i elfí, a poslechla ho.
„Ty jeden sviňskej elfoune, jak se pokusíš zdrhnout, tak si budeš přát, aby ses nenarodil.“ Sauron kráčel ke svému drakovi, následovala jsem ho. Na bitevním poli ještě bojovaly skupinky vodbojnejch gondoráků a rohanů.
„Proč jsi to udělala?“ zaduněl jeho hlas.
„Páč chci zpátky Lurtze. Jo a nechcete si trochu spravit hlas? Je to děs jak to duní.“ I přes železnou masku jsem poznala ten vobličej, co udělal. Má vůbec tělo? To budu muset zjistit.
„Ale abys ho oživila, tak jsi nikoho zabít nepotřebovala,“ šťoural se v tom.
„Ehm... Jaksi...Pomsta, ne?“
Dobili jsme zbytek citadely. Nedalo nám to moc práce. Když gondořani viděli, že se vrátil Sauron, zavolali nějakýho svýho bílýho čaroděje. Sauron ho připravil vo moc a udělal z něj svýho votroka. Teda nevim na co, takovej stařec toho už moc nevydrží. Když sme procházeli kruhy města, skřeti byli ve svým živlu, znásilňovali a rabovali. Nejvyšší se zabydlel v královském domě. Samozřejmě po svém: samá černá. Nechal si donýst medovinu a nabíd mi. Jasně, že jsem si vzala.
„Pane, můžu se vás na něco zeptat?“ Kouknul na mě.
„Máte vůbec ňáký tělo?“ Sundal si helmu a zavlály černý dlouhý vlasy. V širokym obličeji mu zářily černý voči.
„Tý vado!“ Vyšlo ze mě. Zablýsklo se mu ve vočích: „Chceš vidět i zbytek?“ Mlčky jsem přikývla, co bych to byla za skřeťáka, kdybych řekla ne. Sundal si rukavice a povolil pár přezek. S hřmotem z něj většina brnění spadla. Pak si sundal i spodek. No, moc toho pod tim neměl. Černý kožený kalhoty, až nebezpečně vobtažený. A černou košili. Tu si sundal.
„Tak co?“ Zeptal se. Jenom jsem koukala na ty svaly s votevřenou pusou. Přejela jsem pohledem po cestičce černejch chloupků končících v kalhotách a zastavila na výrazné bouli. Zavřela jsem pusu. Rozepla si pásek a přetáhla zbroj přes hlavu. Měla jsem na sobě už jenom pruh látky přes prsa, bederku a pruhy látky omotaný kolem lýtek. Elfoun přivázanej u stolu vyvalil voči. My skřeti moc na spodní prádlo nejsme. Ani na věrnost, když už jsme u toho. Temnej přistoupil ke mě, přirazil svoje bedra k mejm a hrubě mě políbil. Jako velký svítící voko si asi moc sexu neužil. Najednou někdo rozrazil dveře.
„Kurva, kdo to jsem leze!?“ zařval Sauron. Mezi dveřma stál Lurtz.
„Tý vole, kecáš!“ Vypadlo ze mě. Rány na krku a na ruce byly zašitý a vypadaly, že se hojej.
„Tak ty tady šukáš se Sauronem, ty děvko,“ zašeptal.
„Eště ne... Chceš se přidat?“ Přišel k Sauronovi. Políbili se. Tak hrubě a nenasytně.
„Chlapi, vy ste tak sexy,“ nevodpustila jsem si. Chtivě se na mě podívali. Pak mě chytli a hodili na postel v rohu. Servali jsme ze sebe navzájem zbývající voblečení.
„Pro všechny Valar!“ Ozvalo se vod stolu. Klekla jsem si na postel a vopřela se vo pelest.
„Á, náš elfík by si chtěl taky zašukat,“ prohodila jsem. Sauron si kleknul za mě a začal mě šoustat mezi stehna. Lurtz si šel vodvázat elfouna. Strhal z něj hadry a vohnul ho vo stůl. Okamžitě mu narval svůj vztyčenej pyj do zadku. Elf strašně zařval. Cíťa. Zachechtala jsem se, svalila Saurona na postel a vylezla si na něj. Přirážela jsem, škrábala ho na břiše, koukala na Lurtze... Toho elfouna si taky vezmu. Když jsem si náležitě užila se Sauronem, přebrala jsem ho vod Lurtze.
„Tak mi elfíku řekni, jak se menuješ?“ Zavrněla jsem mu do ucha.
„Legolas...,“ zašeptal. Koukal někam neurčitě dolů.
„No tak! Šáhni si, neboj se! Nebo si eště neměl ženskou?“ Strašně lehce se dotknul jedné mojí bradavky.
„Wenai, nehraj si s nim a už ho zprzni!“
„Vobvykle ti to tak dlouho netrvá!“ Sauron s Lurtzem se po sobě váleli vedle na posteli a snažily se zprznit jeden druhýho, nejlépe navzájem.
„ŠŠŠ!“ zasyčela jsem na ně a políbila elfouna na tvář.
„Jestli nechceš tak řekni ne,“ zašeptala jsem a voblízla mu břicho. Cosi zamumlal, vzal mou hlavu do dlaní a políbil mě. Až moc měkce. Tak dost infantilností!
Zabořila jsem mu zuby do krku. Vobtočila jsem mu nohy kolem pasu a nasedla na něj, donutila jsem ho zůstat v sedě. Nehty jsem mu rozdírala záda až do krve. Tu jsem ze svých dlaní lízala a prudkými pohyby se dopracovávala k orgasmu. Slyšela jsem jak Lurtz zařval, páč ho Sauron konečně přepral a začal mrdat do zadku. Za chvíli se ale uklidnil a slyšela jsem už jen jeho sténání. Bez ohledu na elfa jsem si užila vlastní orgáč a slezla z něj. Teď by se hodilo trochu chlastu.
„Pánové,“ sdělila jsem jim „Já se du vopít. Vostatní už určitě vobjevili všechen chlast a nestojim vo to, aby měli kocovinu beze mě.“
Lurtz toho už měl asi taky dost, tak šel se mnou. Ale Sauron tam ještě zůstal s elfounem. Ten si užije. Jak jsme sešli do nižších kruhů města, potkávali jsme skřety na ulicích i ve zničených barákách, jak se vopíjí. Tak jsme se k nim přidali.
Ráno jsem se probudila a nechutně mě bolela hlava. Lurtz mě držel kolem pasu a ještě chrněl. Zvedla jsem se. Nebyl to nejlepší nápad… Okamžitě jsem se vyblila se do kouta. Zasraný víno! Z pálenky jsem kocovinu neměla snad nikdy. Seděla jsem na jednom šutru, motala si cígo a nadávala na celej svět.
„Wenai?“ Zvedla jsem hlavu.
„Ne tak nahlas,“ zašeptala jsem
„Hele, pane, když ste ten maiar, nemoh byste mi vyléčit tu hnusnou bolest palice?“
„Ano, to bych mohl.“
„Udělám cokoliv.“ Hlava mě přestala bolet.
„Epesní. Díky, šéfe,“ vydechla jsem. Lurtz se vzbudil.
„Potřebuju kafe!“ Zachrčel.
„Kafe není brouku, a musíme se vrátit k Bílý ruce. Tak se tu mějte šéfe a někdy se přiďte podívat do Pasu.“
Tak jsme s Lurtzem vodjeli, ale ještě jsme se zastavili v pár vesnicích a znásilňovali a plenili. Naše oblíbená zábava.

Konec

Komentáře