Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8
Autor: Taťána Orlovská
Téma: Pán Prstenů
Hlavní postavy (Páry): Haldir/ Aragorn
Vedlejší postavy (Páry): Haldir/ Orofin, Haldir/Rúmil, Orofin/ Rúmil
Varování: sex a erotika
Shrnutí: Haldir si v sobě nese stín z minulosti. Najde se v Ardě lék na ránu, jenž nedokázali vyléčit ani Valar?
Shrnutí první části: Osud je kdysi rozdělil a nyní je opět svedl dohromady. Jaká minulost leží mezi Aragornem, synem Arathornovým, dědicem Isildura a Pánem Dúnedainů a Haldirem z Lórienu, elfím kapitánem a strážcem Lothlórienu?
Poznámky: V povídce jsou použity repliky i celé pasáže z filmů a knih. Závěrečná část o setkání Aragorna a Arwen a co následovalo je převzata z dodatků Pána Prstenů, ale přizpůsobena mému příběhu.
V textu můžete místy narazit na čísla označující poznámky, jenž se vám zobrazí pokud na příslušný text najede kurzorem. Kompletní seznam poznámek k dané kapitole se nachází na konci příslušné kapitoly. Repliky pronášené elfsky jsou psané kurzívou
Děkuji jankovi za beta read
Dopsáno v roce 2006

Za trochu lásky šel bych světa kraj: Estel ¹

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)

Slovo úvodem

Vycházím z Haldira takového, jak byl zobrazen ve filmech Společenstvo prstenu a Dvě věže. Snažím se dodržet fakta o elfech i o průběhu událostí všech věků (z toho důvodu se v povídce objevují repliky a scény z filmů a knih Společenstvo prstenu a Dvě věže, rovněž jsem využívala informací z laisifinwen.wz.cz, ale přizpůsobuji si to svým potřebám a svým představám.
Až na výjimky cokoli, co je pronášeno elfsky, ať už jde o vznešenou quenijštinu nebo sindarštinu a její dialekty, píšu kurzívou.

Dále je veškerý můj PP slash založený na tom, že elfů je víc než elfek, a určité procento elfů (pouze mužů) je homosexuálních. Elfové to považují za zcela normální. Něco jako jestli je člověk pravák nebo levák.

Prostě se mi ve filmu postava Haldira z Lórienu zalíbila. Tečka. Konec. Píšu to pro zábavu svoji i vaší, nic víc a nic méně. Tak se prostě jen bavte. ;-)

Kapitola první

Hladké, šedé kmeny mallornů vypadaly jako postříbřené. Nikde ve Středozemi nerostly tak vysoké a nádherné stromy jako právě zde.
Lothlórien…
Vítr šeptal v korunách zlatých listů, jenž opadávaly teprve, když přišlo jaro a nadešel čas vyměnit zlatou za všechny odstíny zelené.
Lothlórien…
Legolas se zastavil a se zavřenýma očima naslouchal něčemu, co mohl slyšet jen on.
Aragorn se dotkl kmene jednoho z velikánů a zaplavily ho vzpomínky – ty dobré, i ty špatné.
Lothlórien.
Zlatý les.
Gimli sevřel svoji sekyru pevněji.
„Držte se pohromadě. V tomto lese prý žije elfská čarodějka. Kouzelnice se strašlivou mocí. Kdo se na ni podívá, propadne kouzlu…" nabádal trpaslík hobity, kteří se drželi v jeho blízkosti a obraceli užaslé pohledy na všechny strany.
„…a navždy zmizí," dodal trpaslík šeptem a obezřetně se rozhlížel, jako by za každým mohutným kmenem očekával minimálně celou hordu skřetů. „Ale je tu trpaslík, kterého nepolapí tak snadno. Má oči jako jestřáb a uši jako rys!"
Gimli se zarazil. Přímo před nosem spatřil zubatý hrot. V jedné chvíli byl les prázdný, tichý, tajuplný - a vzápětí se ježil šípy elfů. Obstoupili je ze všech stran tak tiše a nenápadně, že se zdálo, jako by vyrašili přímo ze země.
„A dýchá tak nahlas, že bychom ho mohli zastřelit potmě."
Při zvuku Obecné řeči se zvláštním měkkým přízvukem, typickým pro všechny elfy, se Aragornovi rozbušilo srdce. Poznal by ten melodický, sametový hlas kdekoli, přestože ho už celé roky neslyšel. Měl ho však vypálený do duše stejně jako tvář, která k tomu hlasu patřila.
Elfové ustoupili kapitánovi lórienských lučištníků.
„Haldir o Lórien ²," pronesl Aragorn a lehce se uklonil na pozdrav, aby dal najevo svou úctu.
Nemohl od Haldira odtrhnout pohled. Vůbec se nezměnil. Jistě, očekával to, vždyť elfové prakticky vzato nestárli, ale přece byl znovu zasažen jeho krásou. Vysoká štíhlá postava s netypicky širšími rameny, dlouhé plavé vlasy, jenž na slunci dostávaly stříbřitou barvu, oči modré a staré jako mořské hlubiny, nádherně tvarované rty, hebká smetanová pleť jako nejjemnější samet, dlouhé štíhlé nohy a nejkrásnější ruce, jaké Aragorn kdy poznal – i podle měřítek elfů byl Haldir z Lórienu krásný.
„Aragorne, není tu bezpečno. Musíme zpátky," ozval se Gimli a upíral pohled na hrot šípu před svým obličejem, divže z toho nešilhal.
„Vstoupili jste do říše Paní lesa. Nelze jít zpět," řekl Haldir. Mluvil jemně, zdvořile, a přece nebylo pochyb, že by neváhal dát povel ke střelbě, kdyby se snad někdo nechtěl podřídit.
„Boe ammen i dulu lîn ³," řekl Aragorn na vysvětlenou. „Boe ammen veriad lîn ⁴."
Na zdánlivě nekonečně dlouhou dobu si pohlédli do očí. A byl to Aragorn, kdo první sklopil zrak. V elfových očích byla směsice chladu a arogance.
„Pojďte," vybídl je Haldir úsečně, jako by mu nestáli za víc slov.
Elfové je vedli hlouběji do lesa a Aragorn se užíral myšlenkou, proč zrovna teď musel Haldira potkat. Tohle nebyla vhodná chvíle, aby mu už tak komplikovanou situaci ztěžovaly staré rány. Nakonec ale s elfem srovnal krok. Chvíli šli mlčky, až Aragorn pochopil, že elf sám od sebe mluvit nezačne. A přitom si toho měli dost co říct.
„Prošli jsme přes Morii a máme za sebou skřety."
Nebyl to nejlepší způsob, jak zahájit hovor, ale lepší ho nenapadl.
Haldirovy modré oči sklouzly jeho směrem a studily jako dva ledovce. Aragorn sice chápal, že Haldir nemá důvod vítat ho s otevřenou náručí, ale nikdy elfovi přece nedal příčinu k tomu, aby se k němu choval takhle nepřátelsky. Nemohl za to, že Haldir tehdy uraženě odešel z Roklinky ještě dřív, než si o všem mohli promluvit.
„Odešel jsi tehdy a ani ses nerozloučil," zašeptal Aragorn. Ani tohle nebyla dobře zvolená slova. Haldir ho sjel nevlídným pohledem, nic neřekl, přidal do kroku a přesunul se na čelo jejich průvodu.
Aragorn za ním nešel. Vycítil, že Haldir o jeho přítomnost nestojí a příchod Společenstva je mu vlastně na obtíž. Jen to oběma jitřilo staré rány, které se nikdy pořádně nezahojily. Aragorn potlačil povzdech.
Zanedlouho se zastavili pod rozložitým mallornem. Haldir zapískal krátkou melodii a zhůry se snesl stříbrný žebřík. Jeden po druhém se elfové elegantně vyšplhali nahoru.
„Tak to ne! Nejsem žádná zatracená veverka, abych lezl po stromech!" zaprotestoval Gimli.
„Řekni svému trpasličímu příteli, že nemá na výběr," řekl Haldir chladně.
„Řekni mu to sám," opáčil Aragorn ne zrovna zdvořilým tónem. Nikdy neměl na Haldirovi rád jeho směšné předsudky vůči trpaslíkům a konec konců i lidem.
„Tys ho sem přivedl," odsekl Haldir ostře.
Aragornovi tedy nezbylo než s Gimlim promluvit. Skutečnost, že strávit noc na stromě bude bezpečnější než spát na mezi, přijal trpaslík jako rozumnou, ale přesto si neustále cosi mrmlal pod fousy. Aragorn zůstal s Haldirem na zemi jako poslední.
„Haldire, opravdu je nutné…" začal Aragorn.
Elf ho však zarazil netrpělivým gestem ruky a naznačil mu, že má lézt nahoru.
„Nemám na vás celý den," utrousil Haldir mrzutě.
Aragorn se nechtěl hádat, a tak vylezl po žebříku nahoru na podlaž, které elfové říkali talan. Sloužila jim jako pozorovatelna, přechodné obydlí, skrýš a když se Aragorn rozhlédl, proti své vůli si vzpomněl, k jakému účelu využívali kdysi talan s Haldirem. Zdálo se to tak hrozně dávno.
Haldir se kolem něj protáhl. Až přehnaně si dával pozor, aby se ani cípem tuniky o něj neotřel. Pak se otočil se ke Společenstvu čelem.
„A Aragorn in Dúnedain istannen le ammen ⁵," přivítal Aragorna lórienský kapitán formálně. Bylo to sice řečeno zdvořile, ale zaznívalo v tom jen málo vřelosti.
„Hennaid ⁶," odpověděl Aragorn tak, jak žádal dobrý mrav. Nicméně měl pocit, že i ledovec by studil méně než Haldirovo chování.
„Mae govannen, Legolas Thranduilion ⁷," obrátil Haldir svou pozornost k Legolasovi o poznání vlídněji.
Aragorna překvapil záchvěv žárlivosti.
„Govannas vîn gwennen le, Haldir o Lórien ⁸," odvětil Legolas opatrně, neboť na rozdíl od zbytku Společenstva zřetelně vnímal nepříjemné napětí mezi Haldirem a Aragornem.
„Tak tohle je ta příslovečná elfí zdvořilost! Mluvte řečí, které všichni rozumí!" zavrčel Gimli, který na rozdíl od hobitů nehodlal mlčky snášet skutečnost, že nechápe ani slovo.
Aragorn v duchu trpaslíka proklel. Jako by nestačilo, že už takhle mají problémy, ještě musí Gimli přilévat olej do ohně.
„S trpaslíky jsme neměli co do činění od Temných časů," poznamenal Haldir odměřeně.
Aragornovi bylo jasné, že tady vyvstane problém.
„A víš, co na to odpoví trpaslík? Ishkhaqwi ai durugnul," odsekl Gimli.
„To nebylo zrovna zdvořilé," pokáral Aragorn Gimliho, i když nepochyboval o tom, že Haldir je nad trpaslíkovu prostořekost povznesen, o čemž svědčil i lehce přezíravý, pohrdavý výraz v jeho sličné tváři. Elf Gimliho poznámku přešel bez komentáře, za což byl Aragorn vděčný. Poslední, po čem toužil, bylo řešit vzájemné spory a urážky mezi elfy a trpaslíkem. Ještě štěstí, že Haldir byl i přes svůj nevlídný postoj k celému Společenstvu dostatečně při zdravém rozumu na to, aby nevyvolával nepříjemnosti.
Pak si Aragorn všiml, že se elf dívá někam za něj. Haldir popošel stranou, aby se mohl podívat do očí vyplašenému hobitovi.
„Přinášíš sem velké zlo," zašeptal lórienský kapitán. A pak hlasem, v němž zaznívala nepříjemná definitivnost, prohlásil: „Dál nemůžete jít."
„Boe ammen veriad lîn. Andelu i ven ⁹," zopakoval Aragorn svou žádost. Nějak se nedokázal přimět naléhat na Haldira víc. Cítil, že kráčí po tenkém ledě. Haldir jim mohl způsobit spoustu potíží. Aragorn mohl jen doufat v to, že elf nedovolí, aby mu zloba zatemnila rozum.
„Ty jsi v přízni Paní lesa, stejně tak Legolas smí vstoupit. Ale ne oni," kývl Haldir hlavou k hobitům.
„Vybral je sám Elrond," namítl Aragorn.
„Tady platí naše zákony, ne Elrondovy," řekl Haldir chladně.
„Vím, ale naše poslání je stejně důležité pro Roklinku jako pro Lórien."
Haldir se znovu odmlčel. Jeho temně modré oči se dívaly na Aragorna jako na cizího. Aragorn uhnul pohledem. Nedokázal snést ten pronikavý pohled, který mu jako zrcadlo vracel odraz jeho vlastního pocitu viny.
„Zaručíš se za ně?" otázal se lórienský kapitán Legolase, když už se Aragorn vzdával naděje, že jim Haldir pomůže.
Legolas přikývl.
„Dobrá, vy můžete projít. Ale trpaslík půjde s námi," rozhodl Haldir. Tón jeho hlasu jasně naznačoval, že dělá Aragornovi milost.
Aragorn nedokázal pochopit, kde se v elfovi bere ta zloba a nenávist. Haldir býval možná předpojatý, ale nikdy ne pomstychtivý.
„Je z Osamělé hory, z Dáinova věrného lidu, a přátelí se s Elrondem. Elrond sám ho vybral! To ti nestačí?!" postavil se Aragorn na trpaslíkovu obranu.
„Mám toho vašeho elfího tlachání akorát tak dost," zavrčel Gimli. „Nemusím znát jejich řeč, abych pochopil, že mě tu nechtějí, Aragorne! Jdu zpátky!"
Elfové bleskově pozvedli luky.
Gimli se chopil své sekyry.
Aragorn položil trpaslíkovi ruku na rameno a pevně stiskl, aby mu zabránil udělat něco zbrklého, a Haldir zároveň s ním pozvedl ruku v gestu, kterým dával najevo svým lučištníkům, aby vyčkali. Nicméně jim nepokynul, aby sklonili luky.
„Uklidni svého trpasličího přítele. Stejně by daleko nedošel," poznamenal Haldir.
„Prosím tě, abys v jeho případě udělal výjimku," zašeptal Aragorn. Nemohl, nechtěl uvěřit, že mu zrovna Haldir bude házet klacky pod nohy, a ještě v takovéhle době.
„Dobře ten zákon znáš a já nejsem jeho pánem. Nemohu ho popřít, ani obejít. Vstoupil sem, musí být tedy předveden před Pána a Paní. Oni rozhodnou o jeho dalším osudu," řekl Haldir stroze.
„Vím, že si Paní vždy vážila tvého úsudku. Kdybys tedy…" pokusil se Aragorn.
„Ani to mi nedává právo zpronevěřit se svému úkolu. Trpaslík půjde s námi do Caras Galadhonu a tam se rozhodne o jeho osudu. Vás provedeme lesem. To jsou naše podmínky. Tady není, Aragorne z Dúnedainů, Imladris!"
Poslední Haldirova věta projela Aragornem jako ostří nože.
„Nebýval jsi takový," řekl Aragorn smutně.
„Věci se mění," pokrčil lórienský kapitán rameny.
„Půjdeme všichni," rozhodl Aragorn.
„Tvá volba," odvětil Haldir lhostejně a úsečně Aragornovi ještě oznámil: „Trpaslík bude poveden se zavázanýma očima."
„Nebude s tím souhlasit," namítl Aragorn.
„Bude muset. Vysvětli mu to," řekl Haldir. „Až překročíme Celebrant, zavážeme mu oči."
„Dobrá," povzdechl si Aragorn, protože mu bylo jasné, že nemá smysl se s elfem přít.
Haldir udělal rukou nepatrné gesto a elfové sklonili luky.
„Zůstaneme tu přes noc. Jestliže jste přišli z Morie, nebudou skřeti daleko. Najezte se a odpočiňte si. Ráno za úsvitu vyrazíme," řekl a pak s větší částí své družiny odešel.

Aragorn se po jídle natáhl na podlahu talanu, opřel se o kmen stromu a zabalil se do půjčené deky. Zachvěl se. Krutou hříčkou osudu mu jeden z elfů podal přikrývku, jenž nepochybně patřila Haldirovi. Neomylně poznal jeho vůni. Rozhlédl se, ale lórienský kapitán se ještě nevrátil.
Povzdechl a přitáhl si látku blíž k tělu. Potřeboval si odpočinout, měli toho hodně za sebou a ještě víc před sebou, ale nemohl usnout.
Trápilo ho, že se k němu Haldir chová tak nevlídně. A přitom kdyby tehdy Haldir neodešel, kdyby si sedli a promluvili si, mohlo dnes být všechno jinak. Kdyby chtěl Haldir poslouchat. Aragorn si znovu bolestně uvědomil, že to, co se stalo, muselo elfa hluboce ranit. Přesto byl stále přesvědčený, že se to dalo vyřešit jinak - jenže to by Haldir musel chtít.
Kdyby ho Haldir vyslechl, alespoň teď.
Kdyby tak věci mohly být jako dřív.
Kdyby bylo velké slovo.

** Lothlórien o sedmdesát let dříve **

Zem byla pokryta kobercem zlatých květů. Skrz větve probleskovalo nebe a stříbrošedé kmeny mallornů se leskly v paprscích slunce, jenž si našly cestu hustým zeleným listovím. Bylo horko a těžký vzduch omamně, sladce voněl.
Estel si rozšněroval u krku košili a otřel si zpocené dlaně do kalhot. Byl rád, že elfové k tomu neměli žádný komentář, ale musel jim strašně páchnout potem. Rúmil i Orofin se pochopitelně potili taky. Zdrželi se totiž a vraceli se za největšího poledního horka. Nicméně pot elfů zcela postrádal ten nepříjemný odér.
„Domov, sladký domov," zadeklamoval Orofin vesele.
Měl pravdu, když vyšli na kopec, spatřili před sebou na protějším pahorku Caras Galadhon – Město stromů, srdce Lórienu. Estel nikdy nad tou krásou nepřestával žasnout. Město bylo zvláštní tím, že jeho hlavní část se rozkládala na rozmanitých podlaží vysoko v korunách letitých mallornů. Vše bylo obehnáno hradbami a příkopem.
Elfové seběhli z kopce dolů a strkali se skoro jako dvě děti, přitom jejich skutečný věk bylo čtyřciferné číslo. Estel si oba bratry velmi oblíbil a byl vděčný za to, že se mu zrovna tahle rozpustilá dvojka stala průvodcem při jeho krátké návštěvě Lórienu. Ukázali mu všechny krásy lesa a ještě s nimi byla zábava. Estel byl rád, že se mu podařilo Elronda přesvědčit, aby tuhle cestu povolil.
Prošli hlavní bránou a na vnitřním nádvoří se zastavili u kašny, aby se napili chladivé, lahodné vody.
„Potřebuju se umýt," konstatoval Estel skoro omluvně.
„To my všichni," zašklebil se Orofin.
Rúmil najednou do bratra strčil a kývnul ke dvěma elfům postávajícím ve stínu kousek od nich. Měli luky a vypadali, že se právě odněkud vrátili.
Estel znejistěl, protože netušil, co se děje. Oba elfové se totiž rozběhli po schodech nahoru a jeho nechali tak nějak bezprizorně stát u kašny. Co mu zbývalo, pospíšil si tedy za nimi.
Orofin a Rúmil se už nadšeně vítali s nějakým elfem, který stál k Estelovi zády. Byl vysoký a štíhlý jako všichni elfové, snad jen ramena měl trochu širší. Vedle obou bratrů tak působil nepatrně mohutnějším dojmem, což mu propůjčovalo zvláštní krásu spojující jemnost a sílu. Dlouhé plavé, takřka bílé vlasy mu splývaly na ramena. Na sobě měl šedou tuniku a o odstín tmavší kalhoty, na zádech toulec a luk.
„Estele! Estele, tohle je Haldir!" zavolal na něj Orofin.
Estel strnul. Haldir? Ten Haldir? Ano, znal podle jména tohoto elfa. A jak by taky ne. Vždyť tohle jméno se v Roklince skloňovalo ve všech pádech dost často. Všichni o lórienském kapitánovi mluvili s respektem, jen Glorfindel kudy chodil, tudy na něj nadával. Že je arogantní, svéhlavý, že nemá vychování, je drzý a namyšlený. Snad proto Estel na elfa pohlížel poněkud nedůvěřivě.
Haldir se pomalu otočil a Estel se zadíval do jeho tváře. Snoubila se v ní hrdost s krásou. Na pohled byla jeho smetanová kůže jemná jako samet a Estela zaskočilo, když pocítil touhu sáhnout si, jaká je na omak. Oči měl elf modré jako voda a stejně hluboké, pronikavé. Rty téměř dokonalého tvaru se pohnuly a jemný, melodický hlas řekl perfektní Obecnou řečí s nádherným přízvukem: „Vítej v Lórienu."
Estela z okouzlení vytrhlo Orofinovo hihňání.
„Ale no tak, Haldire, nemusíš se hned předvádět," šklebil se elf. „Estel umí po našem, a na člověka docela dobře."
„Já navrhuji koupel a něco dobrého k jídlu," řekl Rúmil a tázavě se zadíval na Haldira.
„Musím za Paní. Už jsem tam měl dávno být, ale vy dva jste se na mne prostě museli pověsit, že?" řekl Haldir a zatvářil se přísně.
Estela to v první chvíli zmátlo, ale když se Orofin začal zase chichotat, pochopil, že to Haldir asi moc vážně nemyslel. Elf na něj skutečně působil tak nějak chladně, neosobně. Glorfindel měl nejspíš pravdu.
„Co jsi čekal? Odejdeš si a nás tu necháš dělat chůvy, to není hezké," zlobil se Orofin naoko.
„Zase moc mluvíš, Orofine," pokáral ho Haldir odměřeně.
„Mně to nevadí," ozval se Estel. Už si na elfův rýpavý, ale dobromyslný humor zvyknul. Ale Haldir ho sjel pohledem, jako by mu říkal, aby se do toho nepletl. Estel si v tu chvíli přál, aby raději mlčel.
„Půjdeme napřed, přijdeš?" zeptal se Rúmil Haldira a strkal bratra ke schodům.
Haldir přikývl a zamířil na opačnou stranu talanu. Jeho pohyby prozrazovaly zkušeného válečníka.
Estel se za odcházejícím lórienským kapitánem díval, dokud mu nezmizel z očí. Pak dohonil své přátele a snažil se přebrat si, jaký dojem na něj Haldir vlastně udělal. Když opět stáli na náměstí, věděl, jak to vyjádřit – studená krása. Elf nebyl jako Rúmil a už vůbec ne jako Orofin. Chyběla mu ta nenucenost, otevřenost a srdečnost, která z obou bratrů vyzařovala.
„Musíš našeho bratra omluvit. Haldir má prostě v popisu práce být podezřívavý a odtažitý," řekl Rúmil a položil zamyšlenému Estelovi ruku na rameno.
„Jo, a taky má za sebou čtyři náročné dny. Až se vykoupe a nají, bude s ním větší zábava," přidal se Orofin.
„Bratr?" užasl Estel.
„Jo, náš povedený bratříček," zašklebil se Orofin.
Estel si teprve teď uvědomil, že jistá podoba by tu byla. Haldir se však zdál natolik povahově odlišný, že si jeden stěží všimnul, že jsou ti tři sourozenci.
„On Haldir není tak úplně nás bratr," opravil Orofina Rúmil cestou k lázním.
„Jak - tak úplně? Víte, co se říká? Na nic se elfa neptej, protože ti řekne ano i ne."
Rúmil s Orofinem se zasmáli.
„Haldir je pokrevně náš bratr, ale zároveň opravdu náš bratr není," snažil se to vysvětlit Rúmil.
„Tomu mám rozumět jak?" otázal se Estel.
Oba elfové najednou zvážněli. U věčně rozesmátého Orofina to bylo zvlášť nečekané, a nápadné.
„To by ti měl říct spíš on. Považuje se za nezdvořilé mluvit o takových věcech jaksi…bez elfa, kterého se to týká," řekl Rúmil.
„A vlastně je nezdvořilé mluvit o tom vůbec. Jen Haldir má právo o tom mluvit," dodal Orofin.
Estel se ale už na nic ptát nemusel. Vyrostl a žil mezi elfy, takže se dovtípil, oč jde. Haldir byl Znovuzrozený. Tím se přinejmenším vysvětlovalo, proč je Haldir tak odlišný. Estela v tu chvíli napadlo tisíc otázek, ale mlčel. Elfové považovali tyhle věci za přísně soukromé. Jak řekl Orofin, jen Haldir o tom směl mluvit. Raději tedy změnil téma.
V lázních si vybrali vanu, jenž velikostí aspirovala na menší bazén. Oba elfové se hbitě svlékli a vklouzli do vody. Estelovi to trvalo déle. Přece jen si nikdy nezvykl na to, že elfové k nahotě přistupují o poznání jinak než lidé – prostě se nestyděli. Taky neměli za co. Orofin i Rúmil měli postavu typického elfa, což znamenalo, že byli nádherní. Ale v jisté jedné partii těla Estel nad elfy vynikal, což mu přinášelo vnitřní uspokojení. Svlékl se a vlezl do vody.
Zrovna se s Rúmilem a Orofinem dohadoval o jejich plánech na zítřejší den, když Orofin zamával směrem ke dveřím. Estel se otočil. Haldir za sebou právě zavíral dveře. Byl bos a tuniku měl rozepnutou. Ta nedbalá elegance mu neskutečně slušela. Prameny dlouhých plavých vlasů měl na skráních spletené v tenké copánky, které se vzadu spojovaly do krátkého, širšího copu, prameny ponechané před ušima mu splývaly na odhalený hrudník, jehož bělostná kůže byla naprosto dokonalá a při každém nádechu, každičkém pohybu se pod ní vlnily pevné svaly. Estel znovu pocítil to nutkání sáhnout si.
Haldir nechal tuniku sklouznout ze svých nádherných paží. Pečlivě ji složil a položil na lavičku. Viditelně nikam nespěchal. Estel od něj nedokázal odtrhnout oči. Na té perfektní hrudi nebyl ani jediný rušivý chloupeček, jen od pupíku se táhla plavá cestička a mizela za okrajem kalhot.
Haldir si začal beze spěchu rozvazovat tkanice kalhot. Estel skoro zapomínal dýchat, když ten kousek šatstva pomalu klouzal z perfektních boků. Pruh plavých chloupků se rozšiřoval. Haldir si sundal kalhoty a Estel neodolal, aby se nepodíval. Co se týče velikosti penisu byli elfové v porovnání s lidmi takový spíš horší průměr, a k Estelově zklamání to o Haldirovi platilo také, jako o každém jiném elfovi.
Haldir vlezl do vody. Orofin se chopil mýdla a přesunul se ke svému rozkošnému bratrovi. Posadil se na okraj vany a přitáhl si Haldira k sobě. Pak si namydlil ruce a položil své dlaně na jeho ramena. Začal roztírat mýdlovou pěnu po Haldirových zádech. Klouzal rukama podél páteře, jemně masíroval unavené svaly a jeho nohy lehce sevřely Haldirovy boky.
Estel Orofinovi strašně záviděl. Dal by duši za to, aby si s ním mohl vyměnit místo. Rúmil asi uvažoval o tom samém, ale na rozdíl od Estela to realizoval. Připojil se ke dvojici. Od Orofina si půjčil mýdlo a jeho ruce začaly umývat Haldirův hrudník a břicho. Haldirovi se evidentně péče jeho bratrů zamlouvala. Opřel se o Orofina, a když Rúmil přejel dlaní přes bradavky, přivřel Haldir oči.
Estel seděl ve svém koutku po ramena v teplé vodě, rukama si objímal pokrčené nohy a sledoval je jako uhranutý. Elfové snad úplně zapomněli, že tam je. V jednu chvíli by Estel přísahal, že zahlédl Rúmilovu ruku v Haldirově rozkroku, ale vzápětí si tím už nebyl tak jistý.
Orofin přitiskl tvář k Haldirovým vlasům a s pohledem upřeným na Estela lehce dýchnul na elegantní špičaté ucho vyčuhující mezi plavými prameny. Haldir se zachvěl. A Estel se zachvěl rovněž. Ledacos o tom slyšel. Elfí uši prý jsou velmi, velmi citlivé, jedno z nejcitlivějších míst - a údajně taky jedna z nejerotogennějších zón. Kdyby se Orofinovy rty Haldirova ucha dotkly, nejspíš by to lórienského kapitána nesmírně pohoršilo. Sáhnout elfovi na uši, to bylo jako by člověk jinému člověku strčil ruku mezi nohy. Nejen že to bylo neslušné a urážlivé, ale znamenalo to i otevřený sexuální návrh. Ačkoli - možná že mezi sourozenci se to tak nebralo. Estel celý život zjišťoval, že když už si myslel, že o elfech všechno ví, našla se věc, která ho překvapila.
Rúmil se posunul blíž k Haldirovi, až se jejich rozkroky dotkly.
Estel cítil, že začíná být silně vzrušený, a to ho uvádělo do rozpaků.
Rúmil s Orofinem však spláchli z Haldira mýdlo a odtáhli se od něj. Estela to mrzelo, dokázal by se na ně dívat a závidět jim třeba celý den. Navíc se jim obdivoval, že se s takovým klidem dokázali od toho nádherného těla odtrhnout. Vlastní myšlenky ho vyděsily a tak je ihned zahnal.
Haldir se spokojeně protáhl a ponořil se do vody. Opřel se o vanu, paže položil na její okraj a zavřel oči. Všichni se chovali, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, jen Estel měl stále pokrčené nohy a na jeho tvářil byl patrný lehký ruměnec.
„Zdržíš se dlouho?" zeptal se Rúmil.
Haldir pokrčil rameny.
„Celeborn je znepokojený děním v Temném hvozdu," řekl Orofin.
Estel se jen stěží soustředil na rozhovor, ale musel. Zajímalo ho to. Elrond mu nikdy neříkal víc, než potřeboval nezbytně znát. Teď se zdálo, že by se mohl něco dozvědět.
„To není sám," odvětil Haldir, aniž by otevřel oči.
„Po Sauronově vyhnání z Dol Gulduru se to v Temném hvozdu sice na chvíli zlepšilo, ale Legolas říkal…"
„Legolas? On tu byl?" skočil Estel Orofinovi do řeči.
„Znáš prince z Temného hvozdu?" zeptal se Orofin.
„Ano, několikrát jsem se s ním setkal v Roklince," přisvědčil Estel.
„Legolas odjel ani ne dva dny před tím, než jsi dorazil. Minul ses s ním," informoval ho Rúmil.
Haldir mlčel a skoro to vypadalo, že je ani nevnímá.
„Říkali jste, že v Dol Gulduru byl Sauron?" zajímal se Estel. „Je to jisté?"
„Ano, je," ozval se Haldir.
„To není dobré," zamračil se Estel.
„Ne, není."
Vypadalo to, že Haldir toho skutečně moc nenamluví. Elfové toho buď moc neřekli, nebo napovídali spoustu nesmyslů bez valné informační hodnoty. Lórienští elfové patřili spíš k té první skupině. Užvaněný Orofin byl nepochybně výjimkou potvrzující pravidlo.
„A mnoho z nás doufalo, že bude už konečně klid," povzdechl si Rúmil.
Haldir otevřel oči.
„,Pár let klid byl, ale je fakt, že po Temném hvozdu se už zase pohybuje kdejaká havěť. A skřeti jsou v pohybu víc než kdy předtím. Je jisté, že se něco děje a dobré to není."
Tohle byl ten nejdelší proslov, jaký Estel zatím od Haldira slyšel.
„Takže se vracíš brzy? A nás zase nevezmeš?" zeptal se Orofin.
„Já bych šel taky," vyhrkl Estel. Sám sebe tím překvapil.
Haldir na něj upřel své pronikavé modré oči a Estel znejistěl. Najednou mu to, co řekl, nepřišlo jako skvělý nápad. Elf se na něj díval dost nepříjemně. Estel si byl jist, že si o něm myslí, že je moc mladý a plete se do věcí, do kterých by neměl. Už podruhé, co se s lórienským kapitánem znal, litoval, že raději nemlčel.
„Elrond by nás asi nepochválil, kdyby se ti tu něco stalo," řekl Haldir.
Přesně tohle Estel čekal.
„A co by se mu asi tak mohlo stát. Skřeti Anduinu nepřekročí, to jim strach nedovolí," podpořil Estela Orofin.
„Jo, Haldire, nemůžeš nás tu nechat trčet. Nudíme se," přidal se Rúmil.
Estel jim byl za podporu vděčný a napjatě čekal, co řekne lórienský kapitán.
Haldir mlčel a zdálo se, že jejich návrh zvažuje.
„Nejdřív ať si o tom Estel promluví s Paní," rozhodl nakonec.
Estel si v duchu povzdechl. Bylo mu jasné, že Galadriel s něčím takovým nebude souhlasit.
„Ale ještě jsme se pořád nedozvěděli, kdy odcházíš. Zdržíš se chvíli v Caras Galadhonu, ne?" naléhal Orofin.
Haldir se zadíval na Estela. Byl to zvláštní pohled – příjemný a nepříjemný zároveň.
„Chvíli ano," přikývl Haldir, pak se znovu pohodlně opřel, zavřel oči a hovoru se dál neúčastnil.

*****

Estel se probudil brzy ráno, ale opět zastihl Rúmila i Orofina čilé a bdělé. Zdálo se, že nemůže nikdy vstát dost časně, aby načapal elfy ještě v posteli. Haldir s nimi nebyl.
Už dva dny Estel oba bratry přesvědčoval, aby ho vzali k Rauroským vodopádům, že chce vidět Argonath. Velmi toužil spatřit ta místa, a nyní jim byl tak blízko, jako dosud nikdy. Elfové se zdráhali, neboť to znamenalo opustit Lórien a podniknout několikadenní výpravu. Přes to všechno mu Rúmil den před tím slíbil, že se tedy k vodopádům vypraví, ale jen pod podmínkou, že pojedou na člunu po Anduině a pojede s nimi ještě někdo.
Estel si přisedl ke stolu, aby posnídal.
„Změna plánů, Estele," naklonil se k němu přes stůl Rúmil.
Estel tázavě pozvedl obočí.
„Dnes ráno vyhlásil Celeborn velký lov, to si nemůžeme nechat ujít. Vodopády můžeš vidět jindy, ty ti neutečou," přidal se Orofin.
Elfové nelovili víc, než museli. Vyhlášení lovu znamenalo, že buď docházejí zásoby, nebo je nějací jejich příbuzní požádali o pomoc v nouzi.
„Kde je Haldir?" zeptal se Estel a ukousl sousto.
„Pomáhá vše připravit. Jako nejlepší lučištník a kapitán elfí stráže má výsadu lov vést jménem Pána a Paní," vysvětlil Orofin.
„Nejlepší lučištník?" povytáhl Estel obočí.
„No jistě, v Lórienu ani mimo něj nenajdeš lepšího střelce a bojovníka než je Haldir," nafoukl se pyšně Orofin.
Estel nic neříkal. Nechtěl se přít, ale dobře věděl, co dokáže Glorfindel s mečem i lukem a silně pochyboval, že by někdo mohl být lepší, obzvláště lesní elf. Ačkoli… Haldir na lesního elfa moc nevypadal, bylo v něm něco vznešenějšího, možná byl Sindar - a nebo dokonce Noldor, což by i vysvětlovalo, že byl mohutnější než ostatní. Jako Znovuzrozený vůbec nemusel být původem lesní elf, ačkoli by bylo dost neobvyklé, kdyby si vybral tak odlišné rodiče.
„Haldir dokáže v naprosté tmě na dvacet kroků vystřelit veverce oko a ještě si můžeš vybrat, které," vychvaloval Orofin bratra.
„Tak tomu uvěřím, jedině až to uvidím," prohlásil Estel.
Bohužel neměl příležitost se o elfově umění přesvědčit. Když Celeborn zahájil lov a Galadriel jim požehnala, rozdělili se a Haldir s Rúmilem šli s jinou skupinou.

„Orofine, znáš Glorfindela z Roklinky?" začal Estel, když se vraceli s bohatým úlovkem do Caras Galadhonu.
„Jistě, kdo by neznal slavného zlatovlasého Glorfindela," přisvědčil elf.
„Proč nemá rád Haldira?" otázal se Estel rovnou.
Orofin se usmál.
„Proč se nezeptáš přímo jednoho z nich?"
„Glorfindel mi to nechce říct a Haldir…vždyť ho skoro neznám," ošil se Estel.
„Kdysi spolu měli takové…no…řekněme nedorozumění."
„Jakého charakteru?" vyzvídal Estel.
„Není to žádné tajemství. Haldir ho porazil v souboji a Glorfindel má pocit, že ho tím před Gil-galadem zesměšnil," řekl Orofin.
„Haldir se setkal s Velekrálem Noldor?" užasl Estel.
„Jistě, bojoval po boku Elendila a Gil-galada na Dagorladu. Ale nikdy o tom nemluví. Jen jednou se o tom zmínil…," Orofinův hlas na konci odumřel do ztracena, jako by si nebyl jist, zda to měl říkat.
„Já bych o takové cti mluvil pořád," prohlásil Estel.
„Možná ne, kdybys tam padl," vyhrkl Orofin bez rozmyslu a ihned si přikryl pusu rukou, když si uvědomil, co řekl.
„Padl?" zašeptal Estel.
„Nic jsem ti neřekl!" sykl Orofin. „Já o tom vlastně vůbec nic nevím!"
„Řekl jsi, že tam padl," namítl Estel.
Orofin se poplašeně rozhlédl a pak zašeptal: „Domyslel jsem si to. Haldir to nikdy neřekl a nikdy se ho na to nikdo nezeptal. Ale při zmínce o té bitvě…Hele, nic jsem ti neřekl. Jasné? Mám bratra rád a nerad bych mu ublížil tím, že si neumím dávat pozor na pusu."
Estel přikývl.
„Budu mlčet jako hrob," slíbil. „Ale snad bys mi mohl říct, proč se s Glorfindelem bili. To snad není tajné, ne?"
Orofin zaváhal.
„Glorfindel protestoval proti tomu, aby Haldir dostal pod velení velkou část vojska. Nechtěl, aby s nimi Haldir do bitvy šel," řekl Orofin tiše.
„Tomu nevěřím. Glorfindel není takový," zamračil se Estel.
„Možná to bylo tím, že Glorfindel Haldira miluje, co já vím," pokrčil Orofin rameny.
Estel zůstal na elfa jen nevěřícně zírat.

Estel mlčky hleděl do svého talíře. Lov skončil bohatou hostinou, ale on musel pořád myslet na to, co mu užvaněný Orofin řekl. Elf mu odmítl na jakékoli další otázky odpovědět. Nenaléhal na něj tedy, ale celá ta věc mu ležela v hlavě.
Estel byl elfy přijímán vřele. Říkali mu Elendil – Přítel elfů. A přece byly věci, o kterých se s ním elfové v Roklince nikdy nebavili. Sex patřil přesně do téhle kategorie. Snad to bylo tím, že elfové se o tom nebavili ani mezi sebou, prostě to dělali. Jejich přístup k těmhle záležitostem byl dost odlišný od lidského. Avšak Estel cítil, že jsou věci, které mu říct nechtějí. Možná věděli proč. Představa toho, že Glorfindel… a Haldir… - to se mu příčilo. Jak by mohl muž milovat muže, ať by byl sebekrásnější? Estel si nevzpomínal, že by někdy byť jen slyšel o tom, že by dva elfové spolu něco měli.
A pak se mu najednou se vybavila ta událost v lázních. Mohl být tak slepý? Co když důkazy o tom, že mezi elfy existovaly páry stejného pohlaví, byly na každém kroku, jen on je neviděl? Nejistě vzhlédl.
Dva elfové naproti němu se něčemu smáli. Jeden z nich položil tomu druhému ruku kolem ramen v dosti něžném gestu, naklonil se k němu a něco mu šeptal. Jeho rty se letmo dotkly špičatého ouška.
Mohlo to být skutečně tak, že nechtěl vidět zřejmé?
Dvojice, na kterou se díval, se zvedla od stolu a zmizela se zvláštním úsměvem na rtech ve stínech.
Estel znovu sklopil pohled ke svému talíři. Skoro nic nesnědl.
Elfové netrpěli nemocemi, nestárli a neumírali. Přesto se nezdálo, že by jejich počet byl nějak neúměrně velký. Byl snad tohle způsob, jakým se příroda bránila populační explozi? Přišlo mu to šílené. Nedovedl si představit, že Glorfindel… že by… to bylo absurdní a… prostě absurdní.
Zvedl oči a jeho pohled se setkal s modrýma očima, které ho pozorovaly. Estelovi vyschlo v krku.
Haldir si všiml, že Estel je od svého návratu z lovu podivně zamlklý. Navíc se mu Orofin vyhýbal a tvářil se provinile. Lórienský kapitán si domyslel, že jeho bratr už zase moc mluvil. Mohl jen spekulovat, co všechno Orofin vyslepičil, ale nepochybně z toho Estel měl teď těžkou hlavu.
Estel se díval na Haldira a v mysli mu vyvstala otázka, zda je možné tak krásné stvoření nemilovat. Zděsil se té myšlenky a uhnul pohledem.
Haldir dál upíral oči na Estela. Byl tak mladý a měl toho tolik před sebou. Zatím ani sám netušil, co ho čeká. Žil si ve sladké nevědomosti, ale den, kdy bude muset čelit realitě, se nezadržitelně blížil. Haldir pochyboval, že to tenhle mladíček zvládne. Vždyť to byl jen člověk, stejně jako všichni Dúnedaini, stejně jako Isildur.
Estel cítil Haldirův pohled a znervózňovalo ho to. Elf v něm vyvolával zmatek, tím, jak se na něj zcela nepokrytě díval. Najednou potřeboval na vzduch. Ve vší tichosti se zvedl a zamířil ke schodišti. Ještě naposledy se otočil. Haldir tam však už nebyl.
Estel se opřel o zábradlí. Nedokázal Haldira vytěsnit z mysli. Ty pronikavé modré oči, v nichž se zrcadlilo hvězdné nebe, ho pronásledovaly, kamkoli šel. A do toho Orofin a ta jeho zatracená užvaněnost. Za tohle si Orofin posedí v Mandosu hodně dlouho!
Estel si povzdechl a zadíval se na Caras Galadhon. Tady, na nejvyšším mallornu ve Středozemi, měl město jako na dlani. Stromy byly ozářeny lucernami. Sem tam se míhaly postavy elfů. Doléhal sem smích a zpěv.
Lothlórien.
Zlatý les.
Estela nepříjemně překvapilo, když se Haldir opřel o zábradlí vedle něj. Vůbec elfa neslyšel přicházet. Navíc se v jeho společnosti cítil nepříjemně.
Haldir sám nevěděl, proč sem vlastně šel. Snad původně chtěl zmírnit následky Orofinovy užvaněnosti, ale teď si nebyl jistý, co by měl říct. Nikdy dřív mu nevadilo, že jeho mladší bratr vypráví smyšlenky o něm a Glorfindelovi každému, kdo je ochotný poslouchat. Tak proč by mu to mělo najednou vadit?
„Je…je tu hezky," prolomil Estel nepříjemné ticho.
Haldir se na něj podíval. V jeho očích jako by se odrážel vzdálený svit luceren i hvězdná záře. Estel si uvědomil, že zadržuje dech a pomalu nabral do plic vzduch. Víčka elfových očí pomalu klesla a zase se zvedla. Na jeden prchavý okamžik měl pocit, že se něco stane. Haldir se však narovnal a beze slova odešel.

„Haldire?"
Orofin váhavě popošel blíž. Haldir se opíral o kmen mallornu skrytý ve stínu.
„Omlouvám se," zašeptal Orofin schlíple. „Zlobíš se hodně?"
Haldir se nad tou otázkou zamyslel a uvědomil si, že se na bratra ve skutečnosti vůbec nezlobí. Došel k němu a položil mu ruku kolem ramen. Orofin se schoulil v jeho náručí.
„Mrzí mě to," vzdychl Orofin.
Haldir ho konejšivě objal a přitiskl tvář k jeho vlasům.
„Nemůžeš takové věci vykládat lidem," pousmál se Haldir. „Nedokáží to pochopit."
Orofin zvedl hlavu a zadíval se Haldirovi do očí.
„Estel není jako ostatní lidé," namítl tiše.
„Všichni lidé jsou stejní," odvětil Haldir.
Orofin se nehádal. Přitiskl se k Haldirovi a objal ho rukama kolem pasu. Bylo mu v bratrově náručí dobře a uklidňovalo ho vědomí, že se na něj nezlobí.
Haldir se zadíval skrz větve na nebe.
„Bude krásná noc," zašeptal jako by pro sebe.
„Pojď," vydechl Orofin a v jeho očích zahořel dychtivý plamen. Jeho ruce sevřely Haldira pevněji a rty se dotknul elegantního špičatého ucha vyčnívajícího ze záplavy plavých vlasů.
Tiše jako dva stíny se vytratili ven mimo Caras Galadhon, ještě než se brána na noc uzavřela. Netrápilo je, jak se dostanou zpátky, neboť oba věděli, že se před úsvitem nevrátí. Lehkým elfím během zmizeli mezi stromy.
Haldir Orofina dohonil a povalil ho do vysoké trávy.
Orofin se vzpíral Haldirově sevření, zmítal se a snažil se vyprostit. Haldirova váha však o něco drobnějšího Orofina přitiskla k zemi a lórienský kapitán si vynutil drsný polibek. Orofin zabořil prsty do hedvábných vlasů. Kdyby se z mitrilu dala utkat látka, představoval by si ji Orofin jako bratrovy vlasy. Pevně sevřel v pěsti ty nádherné prameny, napjal svaly a v mžiku se jejich role vyměnily. Teď byl Haldir dole a Orofin se usadil na něm. Oba dýchali zrychleně, mělce a oči se jim leskly.
Orofin pustil Haldirovy vlasy a začal rozepínat jeho tuniku. Ruce se mu třásly, jak spěchal. Haldir se nad jeho nedočkavostí lehce pousmál a jemně přejížděl rukama po štíhlých stehnech, která z obou stran pevně svírala jeho tělo.
Konečně se Orofin dotkl té hřejivé, světlé kůže. Přejížděl prsty okolo klíční kosti, pak sklouzl na hrudník a jak rozhaloval tuniku, sjel dál. Předklonil se a přitiskl rty na ploché, pevné bříško. Olízl pružnou pokožku a kousek po kousku se sunul výš. Na okamžik se zastavil u bradavek. Byly krásně ztvrdlé a citlivé. Když přes ně přejížděl jazykem, Haldir mhouřil slastně oči a tiše sténal. Orofin ale mířil ještě dál. Shrnul z té božské šíje vlasy a dotkl se rty místa, kde pulzovala tepna. Jemně skousl a odtáhl se, aby si prohlédl otiskl vlastních zubů na Haldirově krku. Pak přejel rychle, letmo jazykem po špičatém boltci. Haldirovi unikl tichý sten a jeho tělo se prohnulo v zádech. Orofin se sklonil a začal škádlit citlivé ucho. Haldir zasténal, což Orofina jen povzbuzovalo. Jednou rukou prozkoumal přes kalhoty rozkrok svého staršího bratra a s uspokojením zjistil, že Haldir není o nic méně vzrušený než on sám.
Haldir ze sebe Orofina shodil. Dnes nemohl čekat - dnes ne. Neměl chuť si hrát. Vstal a rozšněroval tkanice svých kalhot. Orofin pochopil, stáhl mu kalhoty ke kolenům a přinutil ho klesnout na všechny čtyři. Několik okamžiků se kochal pohledem na Haldirovo pevné, nádherné pozadí, tak nestydatě vystrčené. Přejel po smetanové kůži zářící v měsíčním světle rukama. Haldir nedočkavě vzdychl.
A měsíc se skryl za mraky.

Poznámky:
1) naděje
2) Haldire z Lórienu
3) Pochop, potřebujeme vaši pomoc
4) Potřebujeme vaši ochranu
5) Aragorne z Dúnedainů, tvé jméno je zde proslulé
6) Děkuji
7) Vítej, Legolasi, synu Thranduilův
8) Osud našeho společenstva je v tvých rukou, Haldire z Lórienu
9) Potřebujeme tvoji ochranu. Cesta je velmi nebezpečná.

Kapitola druhá

Orofin otevřel oči. Už bylo dávno po svítání. Rosa na jeho těle nepříjemně studila. Vyjma tuniky přehozené přes boky na sobě neměl nic. Zachvěl se a posadil se.
Haldir byl pryč. Jen zválená tráva byla němým svědkem toho, k čemu tu v noci došlo.
Orofin si povzdechl a oblékl se. Pokud věděl, ještě nikdo se ráno poté neprobudil vedle Haldira. Jeho bratr vždycky odešel. Galadriel říkávala, že Haldir má v sobě neklid. Orofin by dal ruku do ohně za to, že ten „neklid" má něco společného s Haldirovou minulostí. Nikdo však neměl ani tušení co. Snad ani sama Galadriel neznala odpověď na tuhle hádanku. Existovala jen jediná osoba, která znala odpovědi. Jenže Haldir zarytě mlčel.

„Kde jsi byl, hledáme tě už dobře hodinu," přivítal Rúmil Orofina poněkud vyčítavě.
Estel seděl v trávě a nožem přiostřoval klacek do špičky.
„Neviděli jste Haldira?" zeptal se Orofin.
Rúmil se na bratra zadíval. Nemusel se ptát, kde Orofin byl a co dělal. Vycítil to. Trochu ho zamrzelo, že ho nevzali s sebou, a to taky prosáklo do jeho hlasu.
„Nevím, od včerejšího večera jsem ho neviděl. Copak jsi s ním nebyl naposledy ty?"
Orofin pokýval zamyšleně hlavou. Stávalo se poměrně často, že se Haldir prostě na den, dva ztratil, a bylo zbytečné ho hledat. Objevil se, až když sám uznal za vhodné.
„Nemusí s námi jít přece Haldir," namítl Estel. Osobně by byl raději, kdyby je na jejich výletu k Rauroským vodopádům doprovázel někdo jiný.
„Celeborn trval na tom, že Haldir půjde s námi. Buď on, nebo se nikam nejde," připomněl mu Rúmil.
Estel pokrčil rameny. Měl už od rána mizernou náladu a Rúmil se ani nesnažil mu ji vylepšit, spíš naopak. Elf ho dnes příšerně štval tím, jak se pořád sháněl po Haldirovi. Jako by v Lórienu nebylo dost jiných elfů.
„A tohle je jako co? Tímhle stylem k vodopádům nedojdeme ani za měsíc."
Rúmil se otočil a zaškaredil se.
Haldir se opíral ramenem o strom. Byl oblečený do zelených kalhot, šedavé tuniky, plášť proměnlivé barvy mu splýval z ramen, na zádech měl toulec se šípy, luk a u nohou mu ležely čtyři vaky s nejnutnějšími věcmi.
„Kdes byl?" otázal se Rúmil.
Haldir jen neurčitě pokrčil rameny.
„Tak půjdeme?"
Estel se neochotně zvedl. Rozebrali si vaky a Haldir zamířil dolů k řece. Orofin s ním srovnal krok a něco mu pošeptal. Lórienský kapitán se usmál, naklonil se k Orofinovi a něco mu tiše odpověděl. Estel se zadíval na Rúmila. Měl neodbytný pocit, že se tu děje něco, o čem mu nikdo nic neřekl. Mrzutě si narovnal popruh vaku, který měl přehozený přes rameno.
Než se dostali ven z Lórienského lesa k malému přístavišti na Anduině, museli ujít dobře deset, patnáct mil. Estela poněkud zaskočilo, jak se najednou les rozestoupil a před nimi se otevřela volná planina.
Estel se zachvěl. Jako by se vrátil do „normálního" světa a hřejivou atmosféru Lórienu nechal za sebou. Zastavil se a zadíval se na Anduinu třpytící se v dopoledním slunci. U nevelkého mola se pohupovalo několik šedých člunů.
„Nezdržuj," pobídl Estela Haldir, aniž se otočil.
Estel zaskřípal zuby, ale několika rychlými kroky elfy dohonil.
„Pojedeme ve dvou člunech," rozhodl Haldir.
Estel se už nadechl, aby řekl, že chce jet s Orofinem, dál se však nedostal.
„Galadriel si přála, abys jel s Haldirem."
Rúmilovo oznámení bylo pro Estela jako rána hluboko pod pás. Potlačil nutkání zeptat se proč a jen stroze přikývl.
Orofin s Haldirem už zatím stihli naložit všechny jejich věci.
„Možná by si měl Estel vyzkoušet, jak se nastupuje a vystupuje," navrhl Haldir.
Estela to urazilo.
„Nejedu v elfím člunu poprvé," odsekl.
„V lórienském ano," utrousil Haldir.
„Haldir má možná pravdu."
Estel probodl Rúmila vzteklým pohledem.
„Tyhle čluny nejsou jako ostatní. Elfové ze severu a z Roklinky takové nestaví. Tyhle jsou lehké, prakticky nepotopitelné, ale když se to s nimi neumí, dovedou natropit spoustu potíží," domlouval Estelovi Rúmil.
„Já to zvládnu," prohlásil Estel a nemohl si nevšimnout pochybovačného výrazu v Haldirově tváři.
„Fajn, ale jestli nás vyklopíš, nečekej, že tě budu zachraňovat, až se budeš topit," varoval ho Haldir.
„Já to risknu," ušklíbl se Estel.
„Abys nevyplaval až v Minas Tirith nebo ještě dál," rýpl si Orofin.
Estel zjistil, že na člun musí skutečně velmi opatrně, ale rychle si zvykl. Nebylo to zase tak hrozné, jak elfové vyhrožovali, i když sám by se na vodu asi neodvážil. Haldir zvládl ovládat člun krátkým pádlem s širokou listovou čepelí klidně sám a Estel se chvílemi cítil jako pouhý náklad.
Cesta jim po proudu ubíhala rychle. Okolí bylo však podivně bezútěšné – hustý lesní porost a podivné ticho narušované jen šuměním vody. Pluli dlouhé hodiny a Estelovi se se soumrakem začínalo stýskat po Lórienu a trošku zalitoval, že se k tomuhle výletu rozhodl. Jeho touha spatřit Argonath a Rauroské vodopády ho přiměla neuváženě obětovat nejméně deset dní z drahocenného času, který tu mohl strávit. Nyní však bylo pozdě měnit rozhodnutí. Jak by před elfy, a hlavně před Haldirem, vypadal.
Když se setmělo tak, že nebylo možné pokračovat v plavbě, zakotvili v malé zátoce. Orofin rozdělal oheň a Haldir s Rúmilem zmizeli v lese s tím, že se trochu porozhlédnou kolem.
Estel rozložil kolem ohně přikrývky a na jednu se posadil. Orofin vytáhl z vaku malý kotlík a dal do něj vařit vodu. Estel věděl, že elfové jsou skvělí kuchaři. Orofin v tomhle umění obzvláště vynikal, což bylo zárukou toho, že je čeká dobrá večeře.
Když se Haldir s Rúmilem dlouho nevraceli, rozhodl se Estel, že se v řece trochu opláchne. Sundal si boty a postavil je dostatečně stranou, aby trochu vyvětraly. Pak se svlékl a jen ve spodním prádle a v košili vlezl po kolena do řeky. Třebaže bylo teplo, voda byla studená. Estel přešlapoval na mělčině. Najednou kolem něj někdo proběhl, skočil do vody a Estel byl v tu ránu mokrý od hlavy až k patě.
„Pitomci!" křikl na ně a mrzutě ždímal svoji košili.
Haldir se jen ušklíbl, zato Rúmil se mu smál. Estel pustil cíp látky a zadíval se na Rúmila, který se Haldira nejspíš rozhodl utopit – jinak se to opravdu popsat nedalo. Rúmil se Haldirovi pověsil na krk a snažil se ho všemožně dostat pod vodu. Strašně u toho cákali a Estel poprvé uviděl Haldira smát se. Byl okouzlen tím, jak se elf nádherně směje, jeho tvář přitom dostala neuvěřitelně milý, chlapecký výraz. Jako by se elfova jindy neustále vážná tvář náhle projasnila.
„Kdo má hlad?" ozval se Orofin a znalecky ochutnával obsah kotlíku.
Rúmilovi se konečně podařilo Haldirovi podkopnout nohy a strčit mu hlavu pod vodu. Haldir se s prskáním vynořil, ale to už Rúmil rychlými tempy plaval ke břehu. Haldir nikam nechvátal. Vlastně Estel ho zatím ještě neviděl spěchat. Skoro se zdálo, že Haldir má na všechno času dost.
Rúmil vylezl z vody a zabalil se do deky. I když celý den pražilo slunce, bylo teď večer už docela chladno. Estel se zvolna se vracel na břeh, když to za ním šplouchlo, a on se zcela bezděčně otočil. Haldir se na něj zadíval. Mokré vlasy se mu lepily na nahé tělo, na němž se třpytily kapky vody. Estel polknul, měl z toho pohledu dojem, že by měl něco říct.
„Jaká je voda?" zašeptal Estel.
Haldir pozvedl překvapeně obočí.
„Promiň…já…já jen…," zakoktal se Estel.
„Voda je prima. Trochu studená, ale osvěžující. Měl jsi jít s námi," prohodil Haldir a prošel kolem Estela, který zůstal stát a jako uhranutý sledoval pohyb těch nádherných vzdalujících se hýždí.
Haldir se u ohně zabalil do deky a posadil se vedle Orofina, který mu podal misku s teplou polévkou.
Estel se posadil naproti Haldirovi vedle Rúmila. Cítil se hloupě. Rúmil mu podal jeho porci.
„Je to skvělé!" pochválil Estel jídlo. „Je v tom nějaké maso. Co to je? Chutná to báječně!"
„Myslím, že to nechceš vědět," uchichtl se Rúmil.
„Ne - fakt, co v tom je?" trval na svém Estel.
„Veverka," řekl Rúmil, a Estelova ruka s lžící se zarazila na půl cestě k ústům.
„Cože?"
„No veverka," opakoval Rúmil s vážnou tváří.
Estel se zadíval na kousek masa na své lžíci. Haldir obrátil oči v sloup.
„Dělá si z tebe legraci," utrousil Haldir.
„A co to tedy je?" zamračil se Estel nedůvěřivě.
„Docela obyčejný srnec," přiznal Rúmil.
„Opravdu?" zaváhal Estel.
Estel se na elfy přísně zadíval, což u nich, vyjma Haldira, vyvolalo další vlnu veselí.
„Samozřejmě, že je to srnec, ale i kdyby nebyl, copak na tom záleží?" řekl Haldir mrzutě.
Estela napadlo, že Haldirovi vážně hrozně slušelo, když se smál. Byl tak mnohem sympatičtější než jako kapitán elfí stráže.

*****

Ráno se nasnídali, sbalili své věci a vypluli. Estela cesta ubíjela, protože Haldir toho moc nenamluvil. Lórienský kapitán byl přesný, rozhodný, panovačný, no prostě dokonale výkonný, ale moc srandy si s ním člověk neužil. Dost záviděl Rúmilovi s Orofinem, kteří si spolu co chvíli povídali, a stále méně chápal, jak tihle tři můžou být sourozenci.
Před polednem s nimi Rúmil s Orofinem srovnali člun, aby se dohodli, zda zastaví na jídlo nebo pojedou dál a jen ve člunu něco malého snědí. Estel by dal cokoli za krátkou přestávku, aby si mohl protáhnout nohy a přestal ho brnět zadek. Haldir však rozhodl, že by se tím jen zbytečně zdržovali. Estel vytáhl pádlo z vody a v jednu chvíli zcela vážně uvažoval, že jím elfa shodí ze člunu do vody.
„Už necítím nohy a zadek," postěžoval si.
„Když budeme kvůli tvému zadku pořád stavět, vrátíme se do Lórienu Valar ví kdy," odsekl Haldir. „Cesta zpátky proti proudu bude namáhavá, ještě budeš rád, když nějaký čas ušetříme vypuštěním zbytečných zastávek."
„Netušil jsem, že tak spěcháš zpátky do Lórienu. Tak proč jsi vůbec jezdil?!" zavrčel Estel. „A dovol, abych ti připomněl, že nejsem oddíl tvých lučištníků!"
„Neboj, na to nezapomínám," odvětil Haldir chladně. „Ani na to, že jsem tu proto, že si Pán a Paní přáli, abych na tebe dohlédl."
„Člověče. Jen to řekni! Nemáš mě rád, protože jsem člověk!" obvinil Estel Haldira.
Haldir se zamračil.
„Co kdybyste se přestali hádat. Na chvíli přece zastavit můžeme," řekl Rúmil smířlivě.
Když vytáhli čluny na břeh, strčil Orofin do Rúmila a v tichosti, jenž je lesnímu národu vlastní, se vytratili. Estel měl pořád vztek, a možná o to větší, že Haldir nešel do sporu. Elf se snad až přehnaně intenzivně zabýval upevňováním člunů, aby neuplavaly. Nemohl se tomu ale věnovat do nekonečna. Nakonec se narovnal a zadíval se na Estela, který seděl na padlém kmeni a mračil se. Estel uhnul pohledem.
„Nevím, jak jsi přišel na to, že tě nemám rád, protože jsi člověk, ale není tomu tak," řekl Haldir.
„Jak jsem na to přišel? Od začátku se ke mně chováš, jako bych byl na obtíž," utrousil Estel.
Haldir se zadíval na řeku.
„Možná…trochu," připustil elf neochotně. „Ale není to kvůli tobě."
Estel se na Haldira zadíval, nevěřil mu. Tu si všimnul, že elfovi se v očích usadil jakýsi stín. Estel vstal a udělal k němu dva kroky. Haldir ale couvl a šedý závoj z jeho očí zmizel.
„Já…omlouvám se za to, co jsem řekl," zašeptal Estel. „Měl jsem vztek a…"
„Oba jsme se možná zachovali trochu hloupě," připustil Haldir.
„Je fajn vědět, že i elfové dělají hlouposti," usmál se Estel.
„Jistěže dělají. A jejich chyby mají dalekosáhlejší důsledky," povzdechl si Haldir a posadil se na kmen. „Přiznávám, že nejsem z tohohle výletu zrovna nadšený. Nerad opouštím Lórien."
„Je to nepopsatelné místo. Trochu ti rozumím. Člověk to tam nemůže nemilovat," zašeptal Estel zasněně. Ano, zamiloval si Lórien a jeho krásy.
Haldir se na Estela mlčky díval a v jeho pohledu bylo něco nového.
„Je to­…můj domov," zašeptal Haldir jakoby spíš sám k sobě. „Mým úkolem je Lothlórien chránit. Proto ho nerad opouštím," řekl a pohlédl za sebe někam mezi stromy na druhém břehu. „Obzvláště v téhle době," dodal zachmuřeně.
„Neměli bychom je zavolat?" zeptal se Estel.
„Ne, přijdou sami, až uznají za vhodné," odvětil Haldir a šel připravit něco k jídlu, když už kvůli tomu zastavili.
Estel chvíli váhal, ale pak se rozhodl, že mu pomůže.

Haldir ležel v trávě na břiše svlečený do půli těla a bos. Tuniku měl složenou pod hlavou jako polštář, oči zavřené a spal. Estel se otočil na bok a zadíval se na něj. Byl krásný, tak moc, až se z toho člověku tajil dech.
„Co je?" zeptal se Haldir a otevřel oči.
„Nic, dívám se," odvětil Estel a potlačil zívnutí.
„Díváš?"
„Nemůžu?" pousmál se Estel.
„Můžeš, proč by ne," řekl Haldir a nepatrně pokrčil rameny.
„Neměli bychom jít ty dva hledat? Jsou pryč už skoro tři hodiny," řekl Estel a starostlivě se zadíval k lesu.
„Však oni přijdou" odpověděl Haldir a zavřel oči.
„Já nevím, mohlo se jim něco stát," strachoval se Estel.
„Nic se jim nestalo. Umí se o sebe postarat," odbyl ho Haldir a protáhl se na sluníčku jako spokojený kocour.
„Já si můžeš být tak jist?" namítl Estel.
„Prostě to vím, věř mi. Jít je hledat je hloupý nápad," ujistil ho Haldir a posadil se.
Na slunci se jeho plavé vlasy třpytily jako stříbro. Estel na něj hleděl a znovu ho napadlo, zda je možná takovou krásu nemilovat.
„Co je?" otázal se Haldir. „Co na mě pořád tak koukáš?"
„Jen tak," pokrčil Estel rameny a trochu se začervenal.
„Vy lidé jste vážně zvláštní," potřásl Haldir hlavou.
„Proč?" podivil se Estel.
„Elfové zřídka kdy dělají něco bez důvodu. A neznám tvora, který by dělalo něco jen tak. Lidé neví, proč něco dělají, neví, co chtějí. Přijde mi to prostě zvláštní."
Estel na to nic neřekl. Chvíli tam seděli mlčky, pak se Haldir zvedl a zahleděl se k lesu.
„Hádám, že ti dva jen tak nepřijdou. Půjdeš do vody?"
A aniž by Haldir čekal na odpověď, svlékl si kalhoty, pod kterými nic dalšího nenosil. Estel najednou nevěděl, kam s očima. Na jedné straně by se rád díval, jenže mu přišlo hloupé na elfa civět. Navíc to přece nebylo normální, zírat takhle na osobu stejného pohlaví.
„Jdeš?" kývl Haldir k vodě.
„Je to studené," namítl Estel.
„Vždyť je hrozné horko. Prospěje ti to," nedal se Haldir jen tak odbýt.
„Můžou se každou chvíli vrátit," vymlouval se Estel.
„Dneska už stejně nejspíš nikam nepoplujeme. Přestaň se vykrucovat, a pojď."
Estel se tedy zvedl a začal odkládat šaty. Nebylo mu ale moc příjemné, že se Haldir dívá. A nejen dívá - že sleduje prakticky každičký jeho pohyb.
„Běž napřed," zamumlal Estel.
„Počkám," řekl Haldir.
Estel se tedy svlékl a šli k vodě spolu. Haldir tam bez jakéhokoli osmělování skočil, ale Estel zůstal stát po kolena ve vodě.
„Vždyť je to ledové!" zaúpěl.
Haldir se vrátil ke břehu a bez varování Estela postříkal. Estel vyjekl, pak se ale vrhnul do vody a snažil se to elfovi oplatit. Voda jim sahala sotva po pás. Estel chytil Haldira za ruce a snažil se ho shodit do vody, což nebylo vůbec jednoduché. I když elf vážil výrazně méně než on, měl v pažích podstatně větší sílu. Estelovi k vítězství pomohlo bláto na dně. Haldirovi uklouzla noha a oba se svalili pod hladinu. Jejich nahá těla se k sobě přitiskla a propletla se, jak se prali jako malí kluci. Najednou Estel Haldira pustil a odtáhl se. Ve tvářil byl rudý a tvářil se zmateně. Celá ta pranice, jak se otíral o Haldira kůži na kůži - strašně ho to vzrušilo. Styděl se, a nechtěl, aby to Haldir zjistil. Jak by mu to vysvětlil?
„Stalo se něco?" zeptal se Haldir a prohrábl si mokré vlasy.
Estel zavrtěl hlavou. Haldir jen pokrčil rameny a došel blíž ke břehu. Tam si na mělčině lehl na záda, nechal se omývat vodou a díval se na nebe. Estel z něj nemohl spustit oči. Tentokrát ne proto, že byl elf nádherný, ale kvůli pocitu, že je Haldir vzrušený stejně jako on sám. Nebyl si tím jist, voda hodně zkreslovala, ale vypadalo to tak. Estelovi se rozbušilo srdce a myšlenky mu letěly hlavou jako o závod.
„Ale, ale, podívejme, jak se ti dva zabavili," ozval se od lesa Orofinův smích.
„To je dost, že jdete! Už jsme mysleli, že se vám něco stalo!" vyčetl jim Estel, aby zakryl svoje rozpaky.
Rúmil s Orofinem se jen tajemně usmáli a vyměnili si dlouhý pohled s Haldirem, pro kterého nebylo žádnou záhadou, kde byli a hlavně - co tam dělali. Lidé to vycítit nedokázali, ale elfové tohle neomylně poznali.
Haldir vylezl z vody. Estel se dobře díval, ale po nějakém vzrušení nenašel ani stopy. Zklamalo ho to. Sám musel ještě docela dlouho zůstat v řece, než mohl i on na břeh. Měl strach, že by si jeho vzrušení elfové špatně vyložili.
„Hádám, že dneska asi zůstaneme tady, co?" prohodil Rúmil.
„Kvůli komu asi," ušklíbl se Haldir, a aniž by se obtěžoval obléknout, lehnul si na záda do trávy.

Estel otevřel oči. Byla hluboká noc, ale tlak plného měchýře mu nedovolil spát. V duchu zaklel, že se na noc tolik napil, a teď bude muset vstát a dojít si na záchod. Tiše si povzdechl a chtěl se zvednout, když něco zaslechl. Strnul a zkoumal, odkud zvuk přichází. Pomalu otočil hlavu tím směrem a spatřil něco, o čem často přemýšlel, ale klidně by na to přišel jiným způsobem.
Haldir ležel jen kousek od něj, přikrytý dekou, ale evidentně nespal. Obě nohy měl pokrčené, jednu ruku za hlavou a druhou pod dekou. Jeho těžké oddechování nemohlo nechat Estela na pochybách, co elf dělá.
Bylo sice fajn vědět, že i elfové dělají něco tak lidského, ale cítil se trapně, když takhle neúmyslně Haldira špehoval. Poslední po čem toužil bylo, aby Haldir zjistil, že ho šmíruje. Pomalu, jakoby ve spánku, se otočil na bok.
Haldir si počínal velmi tiše, kdyby se Estel nevzbudil, vůbec by o něm nevěděl. Mělký, zrychlený dech občas přerušilo tlumené zasténání či vzdech. Estel pochyboval, že kdyby neležel tak blízko, že by vůbec něco slyšel. Haldirovi zjevně velmi záleželo na tom, aby nikoho ani náhodou neprobudil.
Estel se skoro počůral, tak dlouho to elfovi trvalo. A když konečně slastně zasténal, naskočila z toho mladíkovi husí kůže.
„Aragorne," vydechl Haldir. Několik chvil zůstal ležet bez pohnutí, než se otočil na bok, zachumlal se do přikrývky a usnul.
Estel úzkostlivě poslouchal, aby se ujistil, že elf opravdu spí, než se zvedl a odběhl si na záchod. Přemýšlel o tom, co Haldir řekl. Znělo to jako něčí jméno. A Estela to nelogicky velmi zneklidňovalo.

*****

Ráno se Estel neodvážil Haldirovi podívat do očí. Bylo mu trapně. Kdykoli Haldir něco řekl, vybavily se mu slastné zvuky stejného melodického hlasu. Záměrně se vyhýbal Haldirovu pohledu, protože měl nepříjemný pocit, že kdyby elfovi pohlédl do očí, pozná, že ho v noci šmíroval.
Rúmil se zahleděl přes řeku na severozápad, směrem k Temného hvozdu.
„Vypadá to, že se žene pěkná bouřka," prohodil.
Haldir uložil do člunu jejich věci a zadíval se přes řeku také.
„Pojedeme, dokud to půjde - a pak se uvidí," řekl.
Estel vůbec nepomáhal. Seděl na kmeni stromu opodál, a koukal se záměrně všude, jen ne na Haldira.
„Nevíš, co je Estelovi?" zeptal se Haldir Rúmila tiše.
„To nevím. A včera to vypadalo, že jste se usmířili."
„Usmířili? My jsme se nepohádali," namítl Haldir.

Estel se díval na dno člunu, aby nemusel hledět na Haldirova záda. Elf s ním od rána nepromluvil, pokud se nepočítal pozdrav. Estel chvílemi dokonce vnitřně panikařil, že to Haldir ví, ale vždycky se zase uklidnil. Haldir se s ním přece nikdy moc nebavil, včerejšek byl nepochybně výjimka, potvrzující pravidlo. Zvláštní bylo, že někde v hloubi duše si Estel přál, aby se Haldir víc staral o to, jak se cítí. Jenže lórienský kapitán se zjevně zřídka kdy staral o něčí pocity.
A ke všemu Estelovi hlavou vrtalo to slovo.
Cesta byla nudná a Estel měl pocit, že míle vůbec neubíhají. Jako by stáli na místě. V poledne jen rychle pojedli ve člunu. Obloha se rychle zatahovala, nebylo pochyb o tom, že mají v zádech pěknou bouřku. Haldir se tedy snažil dostat co nejdál a najít včas vhodné útočiště před deštěm, takže je chvílemi dost nekompromisně popoháněl. Estel se nehádal, i když v tiché zlomyslnosti si přál, aby to elf špatně odhadl a liják je zastihl nepřipravené. Už jen proto, že by Haldir nebyl tak „dokonalý".
Pozdě odpoledne, ale ještě za plného světla, dal Haldir znamení k přistání u břehu.
„Dál nepojedeme. Každou chvíli začne pršet, byli bychom mokří jako myši," rozhodl.
Vytáhli čluny na břeh a Orofin s Rúmilem se hned dali do stavby nouzové přístřešku. Estel je fascinovaně sledoval. Jejich zručnost byla obdivuhodná. Během několika okamžiků postavili mezi stromy něco, co by člověk označil nejspíš pojmem stan, i když to nevypadalo tak úhledně. Elfové pro takto improvizovaně zbudované obydlí neměli žádný zvláštní výraz. Jako střecha a stěny posloužila látka těžko definovatelné barvy. Na první pohled se zdála zelená, ale při jiném úhlu a osvětlení zase hnědá nebo dokonce i šedá – ideální pro pláště a oblečení, neboť jste v mžiku splynuli s okolím. Estel zvědavě promnul cíp plachty mezi prsty. Na vnitřní straně byla látka drsná, zatímco na venkovní hladká a jakoby mastná. Nepochyboval o tom, že nepromokne.
Orofin nanosil dovnitř všechny jejich věci, které nemohly zůstat venku, protože by jim vlhko uškodilo. Právě včas, neboť spadly první kapky a zvedl se prudký vítr. Estel ocenil, že elfové postavili jejich úkryt mezi stromy, které je částečně před větrem chránily.
Když zalezli dovnitř, zjistil Estel, že tu není moc místa. Orofin s Rúmilem si z toho hlavu nedělali. Rozprostřeli na zem přikrývky a usadili se na ně.
„Kde je Haldir?" otázal se Orofin znepokojeně, protože zahřmělo a spustil se silný liják.
„Ještě myslím kontroluje čluny, jestli jsou dobře uvázané," řekl Rúmil a dál se hrabal v jednom z batohů.
„Pěkně zmokne," poznamenal Orofin mrzutě. „A mohl si ušetřit námahu, já ty čluny kontroloval."
Zdálo se to celou věčnost, než se Haldir vrátil. Byl promočený až na kůži.
„Vytáhl jsem čluny ještě o trochu výš mezi stromy. Vypadá to na pořádnou bouřku."
Rúmil vyndal z batohu další deku. Estel ze svého koutku, do kterého si zalezl, po očku sledoval, jak se elf ve stísněném prostoru svléká. Haldir ze sebe shodil mokré šaty, lehl si na břicho na deku a přikryl se. Hlavu si položil na ruce. Orofin si lehl mezi Estela a Haldira a rozprostřel na zemi mapu.
„Kde jsme?" nadhodil otázku.
Estel by se vsadil, že je to jen konverzační téma. Přesto se Haldir nadzvedl na loktech a naklonil se k Orofinovi.
„Z Lórienu je to nějakých osm, devět dní k Argonathu, ale včera jsme se hodně zpozdili a dneska nás zase zdrží déšť. Hádám, že k Sarn Gebiru dorazíme tak za šest dní, když se nebudeme nikde courat."
„Jel bys raději v dešti?" otázal se Rúmil.
Haldir přikývl a mokré prameny plavých vlasů mu sklouzly do tváře.
„Klidně bych jel, zbytečně ztrácíme čas," přisvědčil. „Mohli jsme potáhnout čluny kryty a zvládnout ještě hezkých pár mil, než padne noc."
Estel mlčky poslouchal. Za dobu, co ho znal, toho neřekl Haldir ani zdaleka tolik jako za poslední dva dny. Ovšem nezdálo se, že by to Rúmil s Orofinem považovali za nějak zvláštní. Možná Haldir přece jen nebyl tak málomluvný, jak se zdálo.

Orofin ležel na zádech, hleděl do šera a poslouchal kapky bušící do plachty nad jejich hlavami. Nemohl spát, a nebylo to jen proto, že se Estel neustále vrtěl a něco si mumlal ze spaní. Otočil se na bok a zadíval se na Haldira. Přikrývka mu sklouzla dolů a odhalovala jeho ramena a záda. Orofin pomalu zabořil prsty do záplavy plavých vlasů. Podle jeho názoru neměl ani Celeborn takové. Byly jako tekuté stříbro, a přece - pod jistým úhlem bylo znát, že nejsou úplně bílé, jako měl Celeborn. A právě to se Orofinovi líbilo. Přestal si hrát s prameny a přejel konečky prstů po hebké kůži. Při cestě zpět záměrně přitlačil. Chtěl Haldira probudit. Jemně přejel nehty podél páteře a vklouznul dlaní pod okraj přikrývky. Pokračoval dál a pak zajel prstem mezi půlky toho skvostného pozadí. Haldir na to nijak nezareagoval, i když to musel cítit. Orofina to zklamalo, ale jeho mrzutost neměla dlouhého trvání. Ono totiž mít víc sourozenců má své nepopiratelné výhody.

Haldir opět ucítil něčí ruku na zádech. Někdo se k němu zlehka přitiskl. Vnímal to jen podvědomě, protože spal, ale nelíbilo se mu to. Nespokojeně se zavrtěl, ale ten rušivý pocit nezmizel.
Otevřel oči. Orofin ho už vážně štval. Zívl a podíval se přes rameno, aby bratrovi řekl, ať mu dá pokoj, že chce spát. Zjištění, jak moc se mýlí, ho zaskočilo. Pachatelem byl totiž Estel. Orofin se přesunul k Rúmilovi a teď spokojeně dřímal v jeho náručí.
Estel, který se neustále vrtěl a převaloval, se ve spánku dostal až k Haldirovi a zcela bezděčně se k němu přitiskl.
Haldir se nehýbal. Obával se, že by Estela probudil, a to nechtěl. Hřejivé teplo jeho těla bylo totiž až nečekaně příjemné. Stejně jako ve vodě, než se Estel tak náhle odtáhl.
Haldir poslouchal osamocené kapky, dopadající na látku. Bylo už trochu vidět, každou chvíli budou muset vstát a pokračovat v cestě. Víc než kdy před tím se Haldirovi nikam nechtělo. Jeho myšlenky se stočily k Estelovi. Pořád si nějak nemohl ujasnit svůj postoj k němu. Na jedné straně měl Orofin pravdu, Estel se nezdál být jako ostatní lidé. Ale to neměnilo nic na faktu, že něco uvnitř Haldira cítilo k tomuto člověku odpor. Nebylo to proto, jaký Estel byl nebo nebyl. Haldir věděl, že je to kvůli tomu, kým je, kdo byli jeho předci. Bohužel - vědět ještě neznamenalo ovládat to.
Estel se ve spánku odtáhl a Haldir si tiše povzdechl. Už nedokázal zůstat déle na místě. Ve vší tichosti se oblékl a vyklouzl ven. Vzduch voněl po dešti. Zamířil ke člunům, aby zjistil, jak bouřku přestály.

Estel vylezl ven a protáhl se. Orofin mu hbitě přistrčil snídani.
„Jak se spalo?" zeptal se ho Rúmil.
„Báječně," odvětil Estel, a dal se do jídla. Probudil se do skvělé nálady. Po jeho včerejší mrzutosti nebylo ani památky.
„Kde je Haldir?" zeptal se elfů.
„Snad ho nepostrádáš? My mysleli, že spolu už zase nemluvíte," rýpl si Orofin.
„Mluvíme spolu," bránil se Estel.
„Včera to tak nevypadalo. Už ses z toho vyspal?" usmál se Orofin.
„Haldir je někde pryč," odpověděl Rúmil poněkud neurčitě.
„Kde pryč?" zarazil se Estel.
„Prostě pryč," konstatoval Orofin.
„Haldir…se někdy prostě jen tak sebere, a zmizí. Dělá to už od svých deseti let, a to už je nějaký ten pátek. Vrátí se včas. Vždycky se vrátí včas," vysvětlil Rúmil.
„Samotář?" nadhodil Estel.
„Ne, on jen…," Orofin se zarazil a tázavě se zadíval na Rúmila.
„Orofin chce říct, že Haldir opravdu není žádný málomluvný samotářský podivín, jak by sis mohl myslet. Prostě jen není snadné získat si jeho důvěru."
„Haldir nemá moc rád cizince jako jsem já, co?" potřásl Estel hlavou. Přece jen měl pravdu. Haldir ho neměl rád, protože byl člověk. Kdyby byl elfem, choval by se k němu úplně jinak. Nepocítil však vztek, spíš lítost.
Haldir se skutečně objevil přesně ve chvíli, kdy se připravovali k vyplutí. Estela hrozně zajímalo, kde byl, ale neptal se.
Nasedli do člunů a pokračovali v cestě po proudu řeky.
„Proč vlastně tak toužíš vidět Rauros a Argonath?"
Estela natolik překvapilo, že Haldir zahájil hovor, že dlouho nevěděl, co odpovědět. Elf byl ale trpělivý.
„Vlastně ani sám nevím. Těžko se to vysvětluje, ale něco mě tam táhne," řekl Estel zamyšleně.
Pochopitelně, pomyslel si Haldir, ale nahlas nic neřekl. Po pravdě by se divil, kdyby to tam Estela netáhlo.

*****

Následující dny se táhly v jistém stereotypu. Počasí jim přálo, takže se snažili maximálně využít čas. Rúmil s Orofinem ale cítili, že ve vzduchu je jakési napětí. Estel byl většinou zamlklý a Haldir se na celé hodiny ztrácel. Někdy se nepřišel ani najíst, a už vůbec ne vyspat. Kde byl, to nikdo nevěděl, ale jako by nedokázal vydržet na jednom místě.
Během pěti dnů dorazili k peřejím Sarn Gebir, což znamenalo, že k Argonathu a vodopádům je to nejvýše dva dny cesty. Čluny přenesli po staré, stěží viditelné stezce, a utábořili se poblíž vířící vody, aby ráno vyrazili dál. Haldir se jako obvykle vytratil ještě před večeří a Estel seděl stranou na břehu a díval se na pěnící vodu.
„Já se z nich asi zblázním," povzdechl si Orofin a mrzutě hodil naběračku zpátky do kotlíku. „Jednoho z nich docela přejde chuť."
Rúmil mlčky potřásl hlavou.
„Ty už se mnou taky nemluvíš?" zamračil se Orofin na bratra.
„Něco je trápí," povzdechl si Rúmil.
„Nepovídej?" ušklíbl se Orofin. „Na to bych sám nikdy nepřišel," dodal ironicky.
„Myslíš, že…," začal Orofin po chvíli ticha, ale větu nedokončil. Nedokázal to doříct.
Rúmil pochopil nevyřčenou otázku a jen bezradně pokrčil rameny.

Rúmil otevřel oči a zaposlouchal se do zvuku deště. Ještěže nad sebou natáhli plachtu, než šli spát. Haldir tu ale zase nebyl. Rúmil se posadil a spatřil ho, jak sedí na břehu řeky. Chvíli váhal, ale nakonec si vzal plášť, přetáhl si kápi přes hlavu a šel za ním.
„Haldire, pojď se schovat," poprosil bratra.
Haldir ale dál zíral do vody, jako by si jeho přítomnost vůbec neuvědomoval.
Rúmil položil Haldirovi ruku na rameno. Najednou ho Haldir bez varování povalil do mokré trávy a začal ho drsně líbat, jako smyslů zbavený. Než se Rúmil na cokoli zmohl, měl kalhoty u kotníků. Haldir mu ani nedal čas se připravit, takže to docela zabolelo.
Celé to bylo nečekané, rychlé, dost divoké a velmi krátké. Než se Rúmil vzpamatoval, bylo po všem. Haldir si položil hlavu na jeho hrudník. Rúmilovi trvalo dlouho, než ho přesvědčil, aby se šli schovat.
Ráno byl Haldir pryč. Vzal si své zbraně a nechal jim jen krátký vzkaz, že se vrací do Lórienu.
„Vrací? Jak - že se vrací? Proč?"
Orofin s Rúmilem pokrčili rameny. Estel měl dojem, že odpověď znají, ale nechtějí mu to říct. Sám byl překvapen tím, jak ho Haldirův nečekaný odchod zabolel. Ale věděl aspoň najednou zcela jasně, co chce.
„Vracíme se."
„Cože?" užasl Orofin.
Kvůli Estelovi se vydali na tuhle od začátku nepovedenou výpravu. A když byli jen dva dny od cíle, Estel najednou ztratil zájem. A přitom mu tolik záleželo na tom, aby viděl Rauroské vodopády a Argonath.
„Prostě se chci vrátit," trval na svém Estel.
Orofin s Rúmilem si vyměnili všeříkající pohled a bez dalších protestů začali balit. Vynesli oba čluny zase nahoru nad peřeje, a protože teď byli tři, jel Orofin s Estelem. Během zpáteční cesty nikde nestavěli, vyjma krátkého přespání. Estel velmi spěchal.

Kapitola třetí

„Je tu Haldir?“ zeptal se Orofin elfů v přístavišti, když vytahovali čluny na břeh.
„Ne, včera odešel s hlídkou na severozápadní hranici. Skřeti z Morie se už zase spolčili s vrrky a podnikají výpady po okolí.“
Orofin se zahleděl na Estela.
„Půjdu si promluvit s Paní,“ řekl Estel tiše a spěšně odešel.
„Myslíš, že ho za ním pustí?“ zamyslel se Orofin.
„Myslím, že zase přeháníš,“ odbyl ho Rúmil.
„Snad nevěříš, že se vracel z jiného důvodu? Šel za Haldirem, to je jasná věc!“ namítl Orofin.
„Dobře víš, že Haldir nevydrží ani s elfem, a Estel je navzdory všemu člověk.“
„Tak proč byli oba tak divní? Proč se Estel chtěl vrátit? A proč si jde teď vymoct souhlas, aby mohl jít na hranice za Haldirem?“ oponoval Orofin.
„Protože je to člověk, neví, co dělá. Nemá představu, co by to pro něj znamenalo…,“ Rúmil nechal větu nedokončenou.
„Znamenalo milovat elfa? Jako pro všechny ostatní, vzdát se všeho a dostat vše – to je přece láska ve své nejzákladnější podobě.“
Rúmil zavrtěl hlavou.
„Ale Estel je člověk. Pro něj to není přirozené. Jedna věc je, že jde za Haldirem; ale kdyby měl přiznat, co cítí, kdyby měl Haldira otevřeně milovat, couvne, protože to prostě pro lidi není přirozené. Nemůžou to pochopit - a ty jsi jen bláznivý snílek, Orofine.“
„Já jen chci, aby byl Haldir šťastný. Nikdo mi nevymluví, že Glorfindela od sebe odehnal. Leží na něm stín, Rúmile, copak to nevidíš? Někoho potřebuje a já ani ty prostě na tohle nestačíme.“
Rúmil objal bratra kolem ramen a tiše si povzdechl.
„Nejsem slepý. Vím, že Haldira něco trápí, a taky vím, že my to nezměníme. Ale nejsem si jist, jestli zrovna Estel je tím pravým, i když se můžu mýlit. Nicméně je to jejich věc, oni si to vyřeší bez nás lépe, takže, Orofine…“
„Ani slovo, slibuji.“

„Vrátil jsi se brzy, Estele.“
Estel se zarazil a otočil se. Galadriel seděla na bílá lavičce a vyšívala.
„Paní,“ vydechl Estel a uklonil se jí na pozdrav.
„Posaď se,“ vybídla ho.
Estel usedl vedle ní a zahleděl se na své ruce, které složil do klína.
„Pověz mi, Estele, co tě trápí?“
„Ty víš, Paní,“ zašeptal Estel.
„Haldir lórienský trápí mnoho z nás. Proč ale tebe?“
Estel zvedl hlavu a zahleděl se Galadriel do očí.
„Co se stalo, není moc šťastné. Haldir si v sobě nese starou ránu, jenž ho zasáhla velmi hluboko. Má v sobě neklid, bolest.“
„Chtěl bych vědět, zda…“ Estel se zarazil.
„Je možné milovat ho?“ dořekla za něj Galadriel.
„Ano, vždyť já…já jsem… a on taky…já…“ zakoktal se Estel.
„Ptáš se jako člověk? Nebo jako ten, kdo miluje?“
Estel se kousnul do rtu.
„Ptám-li se jako někdo, kdo vyrostl mezi elfy, koho nazývají Elendil?“ zeptal se Estel.
„Na to nemám odpověď ani pro Elendila,“ řekla Galadriel.
„Co mám tedy dělat?“ povzdechl si Estel a složil hlavu do dlaní.
„To já ti neřeknu, sám musíš zvolit. Haldir kdysi dávno ztratil svou víru a naději. Ani Valar nedokázali jeho ránu vyhojit, ale protože jsou moudří, poslali ho zpět navzdory jeho neklidu. Poslali ho zpět, aby našel lék. Půjdeš-li za ním, nečeká tě lehká cesta. Budeš muset nabídnout vše, abys mohl získat všechno.“
„A nebo vše ztratit.“
„Nebo ztratit,“ přisvědčila. „Můžeš si ale vybrat jinou cestu.“
Estel se zahleděl stranou.
„Dovolíš mi odejít, abych našel odpověď na tvou otázku a snad se mi i dostalo tvé rady?“
„Až ji najdeš, nebudeš už nikoho muset žádat o rady.“
Estel se nadechl, aby něco řekl, ale Galadriel mu přiložila štíhlý prst na rty.
„Zítra odejdeš s malou skupinou na severovýchod.“
„Ale…“
„Udělej, co ti říkám,“ nakázala mu. A když sundala prst z jeho rtů, zašeptala: „Estel gâr lim thîr¹.“

*****

Skupina elfů vstoupila mezi stromy. Byli oblečeni v zelené a hnědé. Jeden z nich měl paži na pásce.
„Toulat se tak daleko od domova - jestlipak to ví tvůj otec?“
Elfové se zarazili, ale světlovlasý elf s poraněnou paží udělal několik kroků vpřed.
Haldir dopadl na zem měkce jako kočka. Narovnal se a nepatrně se usmál.
„Haldire!“ rozzářil se elf.
„Je to pár dní, co jsi odešel. Co tě přivádí, Legolasi? A co se ti stalo s rukou?“
„To je dlouhé vyprávění,“ mávl Legolas zdravou paží.
„Času máme spoustu. Pojď, tohle chce ošetřit. Myslím, že by tvůj otec nebyl zrovna nadšený, kdyby ses takhle vrátil,“ kývl Haldir k Legolasově paži.
„Proto jsem taky tady. Nechci, aby na to přišel,“ přiznal se Legolas.
Haldir odmotal obvaz na Legolasově paži, nasáklý krví, a prohlédl si ránu. Nebyla velká, ale hluboká, a nepochybně v ní byl jed, protože ošklivě hnisala.
„Pavoučí kousnutí,“ konstatoval.
„Zlo se šíří Temným hvozdem jako nemoc, třebaže Bílá rada vyhnala Saurona z Dol Gulduru. Je to pořád horší a horší, Haldire, Zlo se hýbe.“
„Já vím, taky to cítíme. Přichází temné časy,“ přikývl Haldir.
„Hodně elfů už odešlo do Šedých přístavů a přes Moře. Říká se, že náš čas končí,“ povzdechl si Legolas.
„Mluvil jsi v poslední době s Elrondem?“ zeptal se Haldir.
„Ne, máme teď vlastních starostí dost. Ale od otce vím, že ať se děje cokoli, skoro nikdo se do toho nechce míchat.“
„To je pochopitelné. Tohle všechno je vina lidí, proč bychom to měli my zase dávat do pořádku?“ zamračil se Haldir.
Legolas pohlédl na lórienského kapitána s neskrývaným údivem.
„To Zlo se týká nás všech,“ namítl tiše.
„Lidé měli příležitost ho zničit! My už nemáme sílu, abychom to zastavili. Pokusili jsme se a neuspěli, protože lidé byli slabí.“
„Možná, ale to přece není důvod obrátit se ke všemu zády! Jen kvůli lidskému selhání necháš lehnout Lórien popelem? Nebo z něj uděláš ostrůvek v temnotě, aby nakonec dříve či později padl? Ne, já s tím prostě nesouhlasím, musíme bojovat,“ rozzlobil se Legolas.
„Kdysi jsem taky věřil jako ty, ale dnes už nevidím jinou cestu, než na západ přes Moře,“ vzdychl Haldir.
„Kdy jsi ztratil svou víru a naději, Haldire?“ zeptal se Legolas.
„Když před bezmála třemi tisíci let lidská moc padla, když selhalo i Poslední spojenectví,“ řekl Haldir pochmurně.
„Nemyslím si, že by selhalo. Sauron byl poražen,“ připomněl Legolas.
„Poražen, ale ne zničen. Byla to prohra,“ utrousil Haldir hořce.
„Tys tam tehdy byl?“ zajímal se Legolas.
„Já?“ zašeptal Haldir. „Ne, nebyl.“

Legolas seděl na podlaze talanu svlečený do půli těla. Haldir klečel vedle něj a zručně mu obvazoval paži.
„Víš, docela mě překvapilo, že jsi tady. Slyšel jsem, že jsi šel s Estelem k Raurosu,“ prohodil Legolas.
„Mám svoje povinnosti,“ zamumlal Haldir neurčitě.
„Estel o té cestě mluvil v Roklince pořád.“
Haldir zkontroloval, zda obvaz dobře sedí a neškrtí, pak se posadil na paty a zamyšleně se zadíval někam do dálky.
„Jaký je Estel?“ zeptal se po chvíli.
„Je jiný než většina lidí, co jsem kdy potkal. Je v něm něco, něco…já nevím. Těžko se to popisuje. Je silný, čestný, na člověka až neuvěřitelně tolerantní,“ Legolas se odmlčel. „Víš, já věřím, že se v něm vrátila vznešenost a síla Númenorejců, a myslím si, že nejsem jediný. Všichni v něm vidíme naději.“
„Estel²,“ zašeptal Haldir. „Já už nevěřím,“ potřásl hlavou, pak se narovnal a protáhl se.
„Nemá cenu nad tím filozofovat. Zdržíš se?“
Legolas zavrtěl hlavou.
„Slíbil jsem, že se vrátím co nejdříve. Už takhle mám zpoždění. Vyrazíme hned. Díky za pomoc.“
Haldir jen mávl rukou.
„To nestojí za řeč.“
Legolas si natáhl čistou tuniku. Haldir ho doprovodil až k jeho družině.
„Legolasi,“ oslovil elfa na odchodu. „Co…Glorfindel?“
Legolas dlouho váhal s odpovědí.
„Mluvil jsem s ním jen krátce. Má teď hodně práce, učí Estela, pomáhá Elrondovi, kde může.“
„Mluvil…o mě?“ zeptal se Haldir.
Legolas zavrtěl hlavou.
„Mám mu něco vyřídit?“ zeptal se.
„Ne, ne, to ne. Já jen,“ Haldir se zarazil. „Jen tak. Jen mě napadalo, co dělá. Nic víc.“
Legolas přikývl na znamení, že rozumí.

*****

Skřeti se na protějším břehu za celou noc neukázali. Ovšem Haldir z toho měl jen pramalou radost. Cítil, že se něco děje, a dal by raději přednost otevřenému boji, než nervóznímu postávání na místě. Klidně by se mohl vrátit do Caras Galadhonu. Bylo jasné, že v nejbližší době k útoku nedojde. Zlo teprve sbíralo síly a čekalo, pozorovalo a slídilo. Ani moudří nevěděli, kde se teď nachází Sauron, a přece se do Mordoru začínaly stahovat kdejaké stvůry. Jenže po návratu Haldir netoužil o nic víc, než po bezcílném bloumání po hranicích Lórienu pro ten směšný pocit, že aspoň něco dělají. Vždyť skřeti mu byli záminkou k odchodu.
Haldir se opřel o kmen stromu a zamžoural skrz větve do slunce. Listí v lehkém vánku tiše ševelilo. Zavřel oči.
K jeho jemnému sluchu dolehl zpěv a smích, jenž ho vytrhl z polední ospalosti. Vyšplhal o několik větví výš, aby měl lepší rozhled, třebaže neblahé tušení mu říkalo, komu patří ten povědomý hlas.

Ačkoli neměl Estel nejlepší náladu, bylo nemožné mračit se, když Orofin začal tu bláznivou písničku a ostatní elfové se k němu přidali. Cesta jim díky tomu ubíhala docela svižně a zdálo se, že elfové mají písní nevyčerpatelnou zásobu. Estel je chvílemi podezříval, že si to všechno vymýšlejí za pochodu.
„Děláte rámus jako tlupa skřetů.“
Estela ten hlas tak zaskočil, že vrazil do Orofina, který ztratil v úžasu nit, zmlkl a bez varování se zastavil.
Haldir seskočil ze stromu a když spatřil Rúmila s Orofinem, zamračil se.
„Co tu, u Valar, děláte?“ otázal se jich poněkud příkře.
„Na to bych se mohl docela dobře zeptat i já tebe,“ opáčil Rúmil.
„Paní lesa nás poslala posílit stráž,“ ozval se jeden z elfů, ale Haldir mu nevěnoval přílišnou pozornost.
„Já tu plním své povinnosti. Ale vy dva jste měli přece být s Estelem!“
„Vždyť jsme,“ ušklíbl se Orofin a ustoupil stranou, aby bylo Estela vidět.
Haldir neříkal nic, ale v jeho sličné tváři bylo jasně patrné, že se mu jejich příchod vůbec nelíbí.
„No tak pojďte, když už jste tady,“ řekl mrzutě a pomalu zamířil k táboru.
Orofin s ním srovnal krok a jen tak prohodil: „Zvláštní, že jsme se tu tak sešli. My jsme totiž mysleli, že jsi na úplně opačné straně Lórienu.“
Rúmil obrátil oči v sloup. Těžko říct, po kom Orofin byl, že měl tak nešťastné nadání chovat se jako olifant v porcelánu.
„Prostě jsem změnil plány,“ odsekl Haldir popuzeně.
„Aha,“ hlesl Orofin, kterému jako obvykle došlo příliš pozdě, že mu to opět mluvilo rychleji, než myslelo.
„Jaká je situace?“ změnil Rúmil téma.
Haldir pokrčil rameny.
„Včera tu byl Legolas, zdá se, že mají problémy. My jsme ale nic neviděli. Po pravdě - nechápu, proč vás sem Paní poslala.“
„Myslíš, že nezaútočí?“ zapochyboval Rúmil.
„Nemají zatím důvod.“
„Ale proč jsi potom…,“ začal Orofin a Rúmil ho kopnul ho nohy.
„Au! Co děláš?“ obořil se Orofin na bratra.
„Promiň,“ prohodil Rúmil jako by nic.
Estel šel až vzadu a poněkud se coural. Teď už chápal, proč ho Galadriel poslala jinam, než chtěl. Věděla přesně, kde se Haldir nachází. Po cestě sem si vymýšlel různé scénáře, co Haldirovi řekne, až ho uvidí, ale teď, když tu možnost měl, nějak mu vyschlo v krku a slova mu nešla přes rty. Miloval ho? Mohl milovat elfa? Muže? Bylo to normální? Mezi lidmi určitě ne. Ale co mezi elfy? A co jeho matka?! Pochopí to? Proč mu Galadriel místo odpovědí dala jen další otázky? Má Haldirovi říct o svém zmatku? Cítí elf k němu vůbec něco? Příliš mnoho otázek a tak zoufale málo odpovědí.

Haldir se bezcílně toulal po lese. Když je dovedl do tábora, nedokázal vydržet na jednom místě s Estelem. Musel prostě pryč. Věděl, že marně doufá, že si malou procházkou uspořádá myšlenky. Jedna část jeho duše netoužila po ničem jiném, než strávit zbytek věčnosti právě s Estelem. Nechápal, jak se mu to stalo, ani kdy k tomu došlo, ale bylo to tak. Byla tu však druhá část, které se tomu vzpírala. Ten rozpor ho ničil.
Jak tak chodil, kam ho nohy nesly, zjistil, že došel až k jezírku. Sám se sem občas chodil koupat. Dnes se usadil na stráni a bezmyšlenkovitě hleděl na blyštící se vodní hladinu.
Najednou se z vody s cáknutím někdo vynořil. Haldira otrávilo, že tu není sám, a chtěl se v tichosti vytratit, když si uvědomil, že je to Estel. Sám nevěděl proč zůstal bez hnutí sedět v trávě. Pro lidské oči byl ve svém elfím plášti prakticky neviditelný.
Estel vylezl na břeh a na jeho nahém těle se třpytily kapky vody. Opatrně přeskákal po kamenech k místu, kde si nechal svoje věci. Když Haldir zmizel, šel se projít a náhodou narazil na tohle nádherné místo. Koupel ho sice osvěžila, ale nijak mu nepomohla s jeho problémy.
Místo aby se oblékl, posadil se do trávy a jeho myšlenky se stočily k Haldirovi. Mělo smysl se takhle trápit kvůli někomu, kdo o něj možná ani nestál? Na druhou stranu - možná by to měl zkusit. Raději se rozhodnout špatně, než si celý zbytek života vyčítat, že nic neudělal. Zavřel oči a v duchu si představil Haldira – jeho tělo, pevné svaly, dlouhé plavé vlasy, jejich třpyt; a nádherné oči a hlas a ruce a… Estel tiše zasténal a ruka mu bezděčně sklouzla mezi nohy.
Haldir skoro zapomněl dýchat, když Estelova ruka zajela mezi opálená stehna. Jeho tělo při tom pohledu zaplavilo silné vzrušení.
Estel si představoval, že se ho dotýká Haldir, že to elf ho laská. Nevěděl přesně, co by chtěl, ale toužil se dotýkat jeho sametově jemné kůže, cítit vůni jeho vlasů, ochutnat jeho rty. Nejspíš to bylo zvrhlé, ale Estelovi na tom v tuhle chvíli pramálo záleželo. Zrychlil pohyby své ruky a když se přes něj převalila vlna slasti, sklouzlo mu ze rtů jediné slovo: „Haldire!“
„Jsem tady,“ zašeptal mu do ucha tichý hlas.
Estel otevřel oči, prudce se posadil a otočil se. Haldir klečel v trávě a díval se na něj. Oči se mu leskly. Estela zaplavil stud, ale když zkusil zakrýt svoji nahotu, elf ho jemně uchopil za ruce a zabránil mu v tom.
Estel jako omámený nechal elfa, aby si ho přitáhl k sobě. Srdce mu zběsile bušilo, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Haldir jemně prohrábl jeho mokré vlasy. Estel měl pocit, že by měl něco říct, ale netušil co.
„Nechtěl jsem se dívat, ale…nedokázal jsem se přimět odejít…a když jsi…moje jméno,“ šeptal Haldir lehce zastřeným hlasem.
Estelovi se svíralo srdce.
„Haldire,“ vydechl.
Zadívali se jeden druhému do očí.
„Nevím, zda nedělám chybu, dokonce ani nevím, zda ti mohu dát, co budeš žádat…“
Estel položil Haldirovi prst na rty.
„Já to taky nevím, ale…chci to zjistit.“
Haldir odstrčil Estelovu ruku a poněkud váhavě se k němu naklonil. Jejich rty se dotkly. Estel se zachvěl. Byl to zvláštní pocit. Nešlo o polibek, jen dotyk.
„Víš, co jsem ti řekl? Chyby elfů mají dalekosáhlejší a strašnější důsledky než chyby lidí,“ zašeptal Haldir.
Estel cítil pohyb jeho rtů na svých ústech. Trochu se odtáhl a pohladil elfovu tvář. Byla přesně taková, jak si ji představoval – jemná, hebká, bez jediného kazu, dokonalá. Dotýkat se jí byla sama o sobě rozkoš.
„Mám strach, Haldire, ale…myslím, že to chci.“
„Taky se bojím,“ přiznal se Haldir.
„Tak se budeme bát spolu,“ pousmál se Estel a třesoucíma se rukama začal Haldira svlékat. Chtěl se ho dotýkat všude. Aspoň v tuhle chvíli věděl až bolestně dobře, po čem touží.
Haldirova dlaň vklouzla mezi Estelovy nohy a jemně sevřela jeho penis. Estel vzdychl a přitáhl si elfa blíž. Haldir pootočil hlavu a jeho špičaté ucho, vyčnívající ze záplavy vlasů, se přímo nabízelo k polaskání. Estel si nebyl jist, zda elfa pochopil správně. Nerad by se dopustil nějakého trapasu. Zdálo se ale, že Haldir na to vyloženě čeká, touží po tom. Váhavě vyplázl jazyk, nejistě a jen letmo jím obkroužil elegantní špičatý boltec. Haldir hlasitě zasténal a prohnul se v zádech. Jasněji už elf nemohl dát najevo, že se mu to líbí, že přesně tohle chtěl. Estel rychle mrknul dolů a zjistil, že elf je viditelně hodně vzrušený. Nedočkavě mu sundal tuniku.
Haldir se položil na záda do trávy a stáhl Estela s sebou. Pak ho nechal, aby nezkušeně, ale dychtivě zkoumal jeho odhalený hrudník. Se zavřenýma očima vnímal hřejivé dlaně klouzající po jeho žebrech, prsty přejíždějící po jeho bradavkách a horké rty líbající jeho kůži. Nebylo to jako s jiným elfem. Estel postrádal zkušenosti - a přece to Haldirovi přinášelo větší rozkoš než všechna ta milování na jednu noc.
„Dělám…to dobře?“ zeptal se Estel rozpačitě.
Haldir se zmohl jen na přikývnutí. Nadzvedl pánev a mlčky tak Estela vybídl k tomu, aby mu sundal kalhoty. Pak už nic nebránilo tomu, aby se jejich vzrušená těla propletla.
Haldir si přitáhl Estelovu ruku mezi nohy. Naučí ho všechno; co na tom, že to je člověk, co na tom, kým je. Tady, uprostřed lesa, to najednou nebylo důležité.
Estel sevřel ten štíhlý orgán. Jeho délka ho překvapila. Nebyl vůbec tak malý, jak se o elfech tvrdilo. Nepochybně to bylo proto, že jen málo lidí mělo v ruce penis elfa, a ještě méně jich mělo v ruce penis vzrušeného elfa.
Přejížděl prsty po celé jeho délce. Napadlo ho, že Haldirovi musí přijít neohrabaný. Nikdy nesvíral v ruce cizí penis. Ale očima doslova hltal, jak Haldir vychází vstříc každému pohybu jeho ruky, jak se prohýbá v zádech, sténá a rukama svírá zválenou trávu. Estel byl uchvácen, jak se elf dokázal té rozkoši poddat, jak to prožíval, vychutnával to a co víc, cítil pýchu a radost z toho, že on je příčinou toho všeho.
Haldir zasténal a horké sperma pokropilo jeho napjaté břicho i Estelovu ruku. Haldir těžce oddechoval. Estel byl trochu rozpačitý.
„Pojď sem,“ vydechl Haldir.
Estel se přisunul blíž a elf ho něžně políbil. Estelovi se skoro zatočila hlava. Haldirovy rty byly měkké a teplé, jeho jazyk škádlivý a hned zas dobyvačný. Když se jejich ústa oddělila, dlouze si pohlédli do očí. V těch nevyřčených slovech byla nejistota, ale i příslib do budoucna.
„Lehni si,“ řekl Haldir tiše.
Estel poslechl. Byl z toho trochu nervózní. Haldir se nad ním sklonil a jeho plavé vlasy pohladily Estelovu hruď. Elf přejel rty po jeho krku, až se Estel zachvěl. Haldirovy štíhlé prsty zkoumavě hladily jeho tělo a rozehrávaly vlny rozkoše, které si Estel ani nedokázal představit. Rty, jazykem i rukama zkoumal Haldir každý centimetr Estelovy snědé kůže a nacházel citlivá místečka, o jejichž existenci Estel ani nevěděl. A to se elf ještě vůbec nedotkl jeho penisu! Tisíce let zkušeností teď dováděly Estela k šílenství.
„Prosím!“ zasténal, když Haldir jemně sevřel v zubech jednu jeho bradavku, vzrušením ztvrdlou a citlivou.
Haldir rozuměl. Bylo mu jasné, že Estel není na něco takového zatím připraven, ale v duchu si slíbil, že jednou bude. Sevřel tedy v ruce horký, roztoužený úd a jeho prsty rozehrály svoje mistrovství. Estelovo sténání a vzdychání muselo být slyšet v lese na míle daleko.
„Haldire!“ vykřikl Estel a unikl mu vzlyk, když divoce vyvrcholil.
Haldir ještě chvíli hladil Estelovo třesoucí se tělo. Ležel vedle něj na boku, a třebaže pochyboval, zda to, co udělal, bylo moudré, nelitoval. Možná to tak mělo být, možná ne, to ukáže až čas - a toho měli přece spoustu.
Vrátili se až za tmy a nenuceně se vmísili mezi elfy u ohně. Nikdo jejich pozdní příchod nekomentoval, nepozastavil se nad tím, že odešli každý zvlášť a vrátili se spolu. A přece měl Estel nepříjemný pocit, že si o nich povídají, že to ví! Všechny ty pohledy a úsměvy mu připadaly podezřelé, výsměšné, provokativní. Jako by každý elf přesně věděl, co spolu dělali. Zadíval se úkosem na Haldira. Třeba se mu to opravdu jen zdálo, Haldir se bavil s jedním z elfů a nezdálo se, že by sdílel Estelův pocit, že si o nich všichni povídají.
„Vypadá to, že válečná sekera je definitivně zakopána, co?“ usmál se na Estela Orofin.
„Co je ti do toho!“ vyštěkl Estel na elfa.
Chudák Orofin zůstal na Estela jen zmateně zírat. Estel mu ale nedal příležitost něco ještě říct, spěšně odešel od ohně tam, kde plameny nezaplašily tmu pod větvemi mallornů.
Haldir si toho všiml. Konejšivě poplácal Orofina po rameni a šel za Estelem.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše a zůstal stát několik kroků od Estela, protože cítil, jak z něj vztek sálá jako žár z pece.
„Ty jejich úsměvy…pohledy…mám pocit, jako by všechno věděli!“ postěžoval si Estel trpce.
Haldir nechápal jeho rozčarování.
„No…ale oni to vědí,“ pokrčil rameny.
„Cože?!“ vybuchl Estel.
Haldir o krok ustoupil, jako by se tak mohl vyhnout Estelově rozhořčení.
„Prostě to vědí, elfové to vycítí.“
„Chceš mi říct, že všichni tam vědí, že jsme…spolu…to!“ zalykal se Estel hněvem tak, že ani nepostřehl, jak Haldirovi ztvrdly rysy ve sličné tváři.
Elf o krok ustoupil a obočí se mu stáhlo nad kořen nosu.
„Fajn,“ ucedil Haldir. „Zapomeň na to! Zapomeň na to, co se stalo! Měl jsem vědět, že jsi jako ostatní lidé! Bylo naivní myslet si, že bys nemusel být takový! Tak prostě kašli na to, co se stalo! Nemá to cenu!“
Bolest ze zklamání se rozlévala Haldirovým nitrem. Žasl nad tím, jak mohl být tak hloupý - chtít hledat u člověka něco, co už skoro tři tisíce let nenalézal u žádného elfa ani elfky.
Estela elfova prudká reakce zaskočila.
„Co to povídáš?“ hlesl slabě. „Tohle já nechci!“
„Nechceš?“ ušklíbl se Haldir trpce. „Stydíš se za to! Stydíš se za mne!“
Haldir se otočil a chtěl odejít zpátky mezi elfy – mezi své. Bylo to už opravdu hodně dlouho, co ho někdo takhle naštval a ublížil mu.
Estel ho chytil za ruku.
„Počkej,“ zaprosil.
„A na co?“ zavrčel Haldir. Vyškubl ruku z Estelova sevření; neotočil se k němu sice čelem, ale zůstal stát.
Estel váhavě položil Haldirovi ruku mezi lopatky a jemně, omluvně ho hladil.
„Já to tak nemyslel,“ zapředl Estel co nejsmířlivěji.
„To vím, vy lidi nemyslíte nikdy nic tak, jak to říkáte.“
„To není pravda!“ ohradil se Estel. „A laskavě se nechovej jako sobecký elf! Pro tebe je to snadné, všechno je pro tebe samozřejmost! Ale co já?! Záleží ti vůbec na tom, jak se cítím? Co cítím?! Pro mne to vůbec není jednoduché! A ty, místo abys mi pomohl, dal mi čas, se urážíš a vyčítáš mi! Možná ti na mně zase tolik nezáleží. Možná ti nezáleží na tom, že tě…“
Estel zmlknul, jako by se sám zalekl toho, co snad chtěl říct.
Haldirova tvář ale najednou dostala mnohem vlídnější výraz.
„Co mě?“ zašeptal a otočil se.
Estel se začervenal a sklopil oči.
„Řekni…prosím.“
Haldir Estela uchopil za bradu a přiměl ho vzhlédnout. Estel se zadíval do třpytivých očí, a spatřil v nich naléhavou prosbu. Polknul.
„Já…myslím…ne, vlastně vím…já…Haldire.“
„Ano?“ vydechl Haldir a něžně pohladil Estela hřbetem ruky po tváři.
„Miluji tě,“ šeptl Estel, sotva slyšitelně i pro elfovy uši.
Haldir si Estela přitáhl k sobě. Políbil ho zlehka na rty, pak sklouznul ústy po tváři k uchu a zašeptal: „Miluji tě, Estele, víc než bych si kdy pomyslel, že je možné.“

Poznámky:
1) Naděje má mnoho tváří
2) naděje

Kapitola čtvrtá

Život na hranici Lórienu by se mohl zdát leckomu jednotvárný - ne však Estelovi. Haldir nezapomněl na to, co mu Estel řekl o sobeckosti, a skutečně měl se svým milencem až neskutečnou trpělivost. Estel zase pamatoval na to, že i když ho vychoval Elrond, o zvycích elfů toho ještě spoustu neví. Co se zdálo Haldirovi normální, mohla Estelovi připadat bizarní, a naopak. Ani elfská výchova nemohla v Estelovi potlačit jeho lidství.
Orofin věřil, že láska překlene rozdíly mezi Estelem a Haldirem a udělá je šťastnými. Ostatní elfové se jednak o Haldirův milostný život nijak zvlášť nezajímali, a za druhé to považovali jen za přechodnou záležitost. Nepochybovali o tom, že něco takového nemůže vydržet. Svazky mezi elfy a lidmi byly velmi vzácné, a jednalo-li se o osoby stejného pohlaví, pak Haldir a Estel byli snad vůbec první známý případ. Jenže to oba milence pramálo zajímalo.

Estela probudil polibek na pravém uchu a ruka, která mu něžně vklouzla do kalhot, začala hladit jeho ochablý penis. Estel se zachvěl. Haldir se k němu zezadu tiskl a dál jemně laskal jeho ucho. Elf tím podle zvyklostí své rasy dával najevo „chci tě a chci tě hned teď a tady“. Estel by proti tomu nic nenamítal, kdyby s nimi na talanu nebyli i Rúmil s Orofinem, o těch čtyřech dalších elfech ani nemluvě. Haldir si prostě uměl vždycky vybrat ten nejméně vhodný okamžik.
Estel nevěděl, co má dělat. Přítomnost cizích elfů mu nedovolovala vychutnat si Haldirovu péči, nedokázal se pořádně uvolnit, ale bál se elfa odstrčit, protože by si to Haldir mohl snadno špatně vyložit. Mockrát se mu sice snažil vysvětlit lidský stud, ale vždy neúspěšně.
Estel se kousnul do rtu, aby potlačil vzdech. Haldir za tu krátkou dobu znal jeho tělo až nespravedlivě dobře, zatímco on se pořád ještě musel učit, jak to elf má nejraději. Zavřel oči a snažil se myslet jen na ty dlouhé štíhlé prsty, na to, co s ním prováděly, na elfovu erekci, která ho zezadu tlačila, a na horký dech na svém pravém uchu.
Naneštěstí Orofin, ležící jen kousek od nich, něco ze spánku zamumlal a otočil se na druhý bok. To bohatě stačilo na to, aby Estel Haldira poplašeně odstrčil v obavě, že je někdo nachytá. Během chvíle pochopil, že to byl planý poplach, a klidně by i pokračoval, jenže to už Haldir neměl náladu. Estel se otočil. Elf k němu ležel zády a tvářil se, že spí.
„Promiň,“ povzdechl si Estel a pohladil Haldira po zádech.
Elf mlčel.
„Já za to nemůžu,“ bránil se Estel. „Snažil jsem se ti to vysvětlit.“
Haldir se s povzdechem otočil a zadíval se Estelovi do očí.
„V čem je problém? Já to nechápu,“ postěžoval si Haldir. „Co dělám špatně?“
„Neděláš špatně nic, jen…vždyť nejsme sami.“
Haldirův výraz Estelovi prozradil, že i když se elf skutečně snaží, prostě to nedokáže pochopit. Estel si byl vědom, že Haldir to snad ani chápat nemůže. Činilo mu to stejné obtíže, jako Estelovi přijmout, že Haldira vůbec může napadnout oddávat se takovým věcem v přítomnosti někoho dalšího. Bylo to stejné, jako když spolu včera vedli diskusi na téma nevěra. Strávili tím celou hlídku a nedostali se nikam. Elf totiž nebyl schopný uvěřit už jen tomu, že by někdo chtěl být nevěrný. Elfové nevěru neznali, a tak to prostě přesahovalo rámec Haldirova chápání. Za tu krátkou dobu, co byli milenci, narazili na podobné problémy už několikrát. Estel vždycky proklel Elronda, že ho vychoval jako člověka. Kdyby ho totiž vychovali jako elfa od nejútlejšího dětství, neměl by takové potíže sdílet Haldirův odlišný pohled na svět. Estel si umínil, že až se vrátí do Roklinky, zeptá se Elronda, proč se rozhodl, jak se rozhodl.
„Není to se mnou lehké, já vím,“ pousmál se smutně Estel.
„Nečekal jsem, že to bude lehké, i když připouštím, že jsem možná dost věcí podcenil,“ přiznal Haldir.
„Mrzí mě to,“ hlesl Estel.
„Nemusí,“ usmál se na něj Haldir povzbudivě. „To zvládneme.“
„Možná bych věděl, jak to vyřešit,“ navrhl Estel.
„Jak?“ zeptal se Haldir a oči se mu zaleskly dychtivostí.
„Kdybychom měli jeden talan jen pro sebe…kdybychom byli sami,“ nadhodil Estel a nejistě očekával Haldirovu reakci.
Elf to dlouho zvažoval. Estel trpělivě čekal.
„To nemůžu rozhodnout takhle narychlo. Musím si promluvit s Melcem.“
Estel přikývl. Uvědomoval si, že chce hodně. Haldir byl kapitán elfích stráží a on navrhoval, aby se od nich přestěhoval. Bylo přirozené, že to Haldir chtěl nejdříve probrat s elfem, jehož postavení odpovídalo tomu, co by se dalo nazvat Haldirův zástupce.
Najednou Haldir zpozorněl a zvedl se.
„Co je?“ sykl Estel
„Zůstaň tady,“ nařídil mu Haldir.
„Co se sakra zase děje?“ zaklel Estel, ale Haldir už neslyšně zmizel ve tmě
. Estel si povzdechl, otočil se na záda a zadíval se do koruny mallornu nad sebou. Když zaslechl šepot a koutkem oka zachytil pohyb, trhl sebou, jako by čekal, že na něj skočí celá tlupa skřetů. Byl to ale jen Rúmil s Orofinem, kteří si spolu něco šuškali a k Estelově úžasu se zjevně chystali dělat něco velmi, ale velmi intimního.
Estel se k nim otočil zády celý rudý a roztrpčený. Jestliže nesnášel něco víc, než když si vybral blbou chvíli Haldir, pak to, když tak činili jiní elfové. Když však Orofinovi unikl bolestný sten, poplašeně se otočil. Kdyby to byl elf a elfka, usoudil by, že se chtějí milovat. Takhle ale nevěděl, co si o tom má myslet. Zaraženě na oba bratry zíral. O co se to vlastně ti dva snažili? Orofin ležel na zádech a Rúmil se právě nacházel mezi jeho rozevřenými stehny. Estelovi naprosto unikal smysl jejich počínání.
Haldirův neslyšný příchod byl podle Estelova mínění totální trapas. Jenže Haldir kolem svých bratrů prošel, jako by se nic nedělo. Lehnul si zpátky na své místo, a Estelův zmatený výraz si vyložil zcela mylně - jako zájem o to, co se děje.
„Na protějším břehu se objevili skřeti. Není to nic, s čím bychom se zatím museli trápit, ale Melco posílil stráže na břehu. Slyšel jsem je odcházet, tak jsem šel zjistit, co se děje,“ vysvětlil Haldir.
Estel se však dál tvářil podivně. A upíral oči na Haldira ve snaze zapomenout na to, co se slyšitelně odehrávalo za jeho zády. I když si oba bratři počínali velmi tiše, tak úplně potichu zase nebyli.
„Co je?“ zeptal se Haldir.
„Nic,“ zamumlal Estel a byl rád, že ani elf ve tmě nemůže vidět, jak je rudý. „Dobrou noc,“ řekl a zavřel pevně oči.
Haldir chvíli nechápavě na Estela hleděl, ale pak mu popřál hezké sny, otočil se na bok a usnul, aniž by byť jedinkrát věnoval pozornost aktu, který o kousek vedle právě dospěl k vrcholu.

*****

„Pojď sem!“
„Dej mi pokoj!“ odsekl Estel, a natruc rázoval pryč od lórienského kapitána.
Haldir zuřil. Zuřil, protože Estel svým chováním znevažoval a podkopával jeho autoritu. Zuřil, protože s ním jednal tak, jak by si nedovolil žádný elf široko daleko. Ale ze všeho nejvíc zuřil, protože díky tomuhle lidskému mláděti mu za poslední měsíc povolily nervy víckrát než díky všem elfům v celé Středozemi za posledních bezmála tři tisíce let.
Několika rychlými kroky Estela dohnal a pevně sevřel jeho paži. Zcela zřetelně si uvědomoval, jak si elfové za jeho zády vyměňují pohledy. A to ho štvalo ještě víc.
„Pusť mě!“ vyprskl Estel, ale elf ho prudkým trhnutím donutil otočit se.
Estelovi bylo jasné, že Haldir je vytočený na nejvyšší míru, a že dál ho dráždit by se mu nemuselo vyplatit, ale on nebyl na elfa naštvaný o nic méně než elf na něj. Měl celý den na to, aby popřemýšlel o tom, co v noci viděl. A nejvíc ho rozčilovalo, že se Haldir chová jako by nic, že nemá potřebu mu to nějak vysvětlit. A co hůř, že se neobtěžuje sdělit mu, co od něj čeká. Přesněji jestli TO od něj taky čeká. Estel si nedokázal představit, že by TO elf nechtěl. Ne, že by se mu to zase tak hnusilo. Orofin s Rúmilem si to přece viditelně užívali, ale proč mu ZASE nikdo nic neřekl! Aspoň Haldir by se mohl obtěžovat!
„Tak co se děje?“ otázal se Haldir popuzeně. Záměrně přešel do Obecné řeči, aby z jejich rozhovoru vyloučil ostatní elfy.
„Povídám ti, abys mě pustil!“ zasyčel Estel.
„Ani náhodou, dokud mi nepovíš, co se děje!“
„Nevím, co se ptáš. Tebe přece „lidské“ problémy nezajímají!“ vyjel na elfa Estel.
„Kašlu na lidské problémy! Zajímá mě, co ti zas přeletělo přes nos!“ vyprskl Haldir.
„Tak ty to fakt chceš vědět?“ ušklíbl se Estel.
„Kdyby ne, asi bych se neptal, nemyslíš?“ zavrčel Haldir.
„Mám po krk té tvojí namyšlenosti, té tvé arogance, těch vašich perverzních praktik, které mi vnucuješ jako normální! A mám po krk toho, jak se mnou pořád zacházíš jako s něčím méněcenným, jak si myslíš, že když jsi elf, jsi něco lepšího! A jak mi pořád lžeš!“ vmetl Estel elfovi do tváře. „A pusť mě!“
Haldir ho pustil. Jeho tvář byla nečitelná, takže Estel mohl stěží říct, co se elfovi honí hlavou. Modré oči byly však mrazivě chladné a blýskalo se v nich obrovským vztekem. Estel si uvědomil, že navzdory tomu, jak tu na sebe ječí, se elf pořád ještě ovládá, protože jinak by asi už dávno dostal přes hubu. A to ho naštvalo ještě víc. Estel nenáviděl, jak se Haldir dokázal kontrolovat. Pocítil touhu elfa uhodit, vyprovokovat ho tak, aby se Haldir přestal ovládat, aby zapomněl na tu svoji „zasranou elfskou civilizovanost“, aby aspoň jednou udělal něco nerozumného, impulzivního… lidského.
„Máš snad pocit, že jsem ti někdy v něčem lhal?“ řekl Haldir a každé slovo bylo jako prásknutí bičem.
„Říkej si tomu třeba skoropravda nebo milosrdná malá lež, ale lhal jsi mi!“ odsekl Estel.
„Jmenuj jediný příklad!“ vyzval ho Haldir ostře.
Navzdory prudkosti hádky se Estel začervenal.
„Ty moc dobře víš, co mám na mysli,“ řekl Estel vyhýbavě.
„Buď laskavě konkrétní!“ trval na svém Haldir.
„Šlo o… o… no o… intimní záležitosti,“ zamumlal Estel. Stud poněkud zchladil jeho zlost.
„Sex není sprosté slovo,“ poznamenal Haldir.
Kdyby to elf řekl jen tak, nejspíš by se celá hádka nakonec urovnala. Estel se dostal do smířlivé nálady a byl připraven se omluvit a odpustit. Jenže stejně jako bylo obtížné Haldira rozzuřit, nebylo snadné si ho usmířit. A tak si elf neodpustil, aby tu větu nedoprovodil výmluvným obrácením očí v sloup v gestu „ti lidé“.
Jen jedinou věc nenáviděl Estel víc než ten Haldirův věčný klid a jeho povýšenost a přemoudřelost, a to když mu elf připomínal, že je „jen“ člověk. A tak místo toho, aby se hádka utišila, a oni se usmířili, propukla Estelova zlost nanovo.
„Sex?! Ty to… to perverzní šoustání označuješ slovem sex?! Nebo snad i dokonce milování?“ vyprskl Estel.
„Šoustání?“ opakoval Haldir a s každou slabikou mhouřil oči víc a víc, jako šelma chystající se k útoku.
„Šoustat! Šukat! Píchat! Nedělej, jako bys to slyšel prvně!“ vyjel Estel na elfa.
Haldirovy sličné rysy ztvrdly a modré oči zaplály vztekem, který již nic nedrželo zpátky. Estel svým chováním překročil hranice elfovy tolerance. Haldir se přestal ovládat. Chytil Estela vepředu za tuniku a prudce jím smýkl.
Estel jen hekl, když ho elf přimáčkl ke kmeni stromu.
„Ke tvé smůle ta slova znám až moc dobře!“ zasyčel elf.
Estel polknul. Haldir byl ve svém hněvu děsivý. Estel si uvědomil, že jestli to zajde až do rvačky, nemá proti Haldirovi, byť váží dobře o dvacet kilo víc než elf, sebemenší šanci.
„Varuji tě,“ pokračoval Haldir tichým nebezpečným tónem. „Už nikdy nic takového přede mnou nevyslovuj, nebo to bude to poslední, co kdy uděláš! Je ti to jasné?!“
Estel nepatrně přikývl, ačkoli měl pocit, že elfovi na jeho souhlasu pramálo záleží.
„Něco ti povím, chlapečku, a poslouchej mě velmi dobře, protože to nebudu opakovat! Do soukromých záležitostí elfů ti nic není! Co včera spolu Rúmil s Orofinem dělali nebo nedělali, to není tvoje starost!“
„Chtěl jsi říct, co si tam strkali, ne? A co bys rád strčil…“ ušklíbl se Estel. Větu však nedokončil.
Haldir s ním praštil o kmen stromu, až Estela zabolelo v zádech.
„Nesnáším, když mě někdo přerušuje!“ řekl Haldir vztekle. „Jestli si myslíš, že jsem tě vedle sebe trpěl jen proto, abych tě, jak jsi to sám barvitě popsal, ošoustal, tak to mě, hochu, znáš zatraceně málo!“
„A do třetice všeho dobrého a zlého?“ neodpustil si Estel, kterého elfova slova o tom, že ho „trpěl“, ranila. Najednou toužil Haldirovi ublížit, a tak dodal jízlivě: „Atalantë¹!“
Rozhostilo se nepřirozené ticho. Tohle hanlivé přízvisko dost nevybíravě naráželo na fakt, že Haldir je Znovuzrozený. Vymysleli ho ti, kterým lórienský kapitán ležel ať už z toho či onoho důvodu v žaludku. Každý věděl, že Haldir je na tohle citlivý, možná až přecitlivělý. Nicméně nikdy nikdo nenašel odvahu takhle Haldira oslovit tváří v tvář.
Ticho vystřídal rozrušený šepot elfů. Napjatě teď čekali, co jejich velitel udělá. Estel pochopil, že tentokrát to doopravdy přehnal. Nadechl se, aby se omluvil, ale nevydal ještě ani hlásku a už ležel na zemi. Úder vůbec neviděl. Najednou byl prostě na zemi a z nosu mu crčela krev. Než se mohl vzpamatovat, Haldir mu zvrátil hlavu dozadu a přiložil ostří nože k hrdlu.
Na jeden bláznivý okamžik Estel uvěřil, že ho elf podřízne jako dobytek. A nejspíš by nebylo přehnané, kdyby Haldir jako satisfakci žádal Estelův život. Vždyť Estel právě zpochybnil jeho čest i jeho jméno. Nemohl elfa urazit víc.
Ostří nože se sice zařízlo do Estelova krku, ale jen tak, aby se objevila krev. Pak ho elf pustil, kopl ho do boku a hlasem pokřiveným zuřivým hněvem zasyčel: „Táhni! Rozumíš?! Vypadni! Už tě v životě nechci vidět!“
Haldir Estela od sebe odstrčil, jako by se ho štítil, obrátil se k užaslým elfům a štěkl jakýsi rozkaz, kterému Estel úplně doslova nerozuměl, protože byl pronesený v lórienském dialektu. Nicméně pochopil, že Haldir přikázal, aby ho odvedli do Caras Galadhonu, sbalili mu věci a pak ho vyvedli na hranice lesa. Jinými slovy lórienský kapitán ho právě vyhostil z Lothlórienu.
„Nemusíš se mnou nikoho posílat,“ zašeptal Estel sklesle a ztěžka vstal. „Nemusíš se o mne bát, cestu najdu sám.“
„Bát?“ odfrkl si Haldir ve svém rodném jazyce. „Snad si nemyslíš, že se bojím o TEBE?! Posílám je s tebou, protože ti nevěřím! Slovo člověka pro mne nemá žádnou cenu!“ Estel sklopil oči. Tohle bolelo.
„Jdi mi z očí!“ zašeptal elf znechuceně. „Zabil bych tě hned, kdyby se mi nehnusilo špinit si s tebou ruce! Ale pamatuj si, že jestli mi ještě někdy zkřížíš cestu, přísahám při Valar, že budeš rád, když to přežiješ!“
A s těmi slovy se Haldir k Estelovi otočil zády. Dva elfové vzali Estela pod paží a odvedli ho spěšně pryč.

*****

Galadriel mlčela dost dlouho na to, aby to znervóznilo elfa, člověka i trpaslíka. Ale ne Haldira. Stál hrdě vzpřímený a jeho modré oči se upíraly do jediného bodu, bylo s podivem, že vůbec mrkal. Jeho tvář byla nečitelná. Ve skutečnosti celá jeho fëa² byla pro Galadriel záhadou. Dokázala v živých tvorech číst, mohla zkoušet jejich srdce, ale mezi ní a Haldirem stála neproniknutelná hradba. Nemohla se dotknout jeho mysli. Nebyla si jistá, zda je to vůle Valar, důsledek Haldirova vnitřního neklidu, nebo zda tu zeď kolem sebe elf vystavěl záměrně.
„Víš, proč jsi tady?“ prolomila konečně ticho.
Haldir krátce, úsečně přikývl. Nebylo těžké si to domyslet. Celý Lórien si už šuškal o jeho hádce s Estelem a o jeho chování.
„Překvapilo mne to,“ pokračovala Galadriel a pozorně elfa sledovala. „A zklamalo,“ dodala.
Haldir se na ni nepodíval. Dál hleděl před sebe. Víc než kdy jindy jí připomínal vojáka, očekávajícího zasloužený trest, a uvědomila si, že se jí to protiví.
„Estel je náš host.“
Když Haldir nic neříkal, tiše si povzdechla a posadila se do svého křesla, které - byť bylo vyřezané jen ze dřeva a zdobené pouhými řezbami - se mohlo směle měřit s kterýmkoli trůnem lidských králů.
„Prý jsi ho udeřil, je to pravda?“
Haldir přikývl.
Nečekala, že by to popřel. Haldir nebyl lhář.
„Vyhrožoval jsi mu?“
Opět úsečné přikývnutí. Galadriel si povzdechla hlasitěji.
„Haldire, Haldire, co se to s tebou děje?“
Ale elf mlčel.
„Jak myslíš. Chápu, že to, co Estel řekl…bylo nevhodné…ale tvoje chování…nebylo o moc lepší. Doby krvavých vendet máme snad už za sebou, ne? U Valar, Haldire, jsi přece rozumný elf. Co tě to napadlo?“
Galadriel si stoupla před Haldira, a protože byla skoro stejně vysoká jako on, donutila ho tak, aby se jí podíval do očí.
„Nemáš mi k tomu co říct?“ otázala se.
Haldir mlčel.
„Dobrá, nemůžu tě nutit. Elrond poslal vzkaz, že by byl rád, kdyby tu Estel mohl ještě nějaký čas zůstat. Má k tomu své důvody, o kterých nechce mluvit. Já mu už odpověděla, že tu Estela rádi přijmeme. Proto jsem tě dala zavolat. Chci vědět, jestli je v tom nějaký problém. Vím, že jsi ho vyhostil, a vím, že je to v tvé pravomoci, ale zvolili jste si mne jako svou paní…“
„Přísahal jsem ti věrnost. Dobře víš, že tvoje slovo je pro mne zákon,“ skočil jí do řeči Haldir. Jeho hlas byl ale odtažitý a poněkud škrobený.
„Toho slibu jsi byl dávno zproštěn. To dobře víš.“
„Je-li to tvá vůle, aby zde zůstal, podřídím se. Ale nežádej po mně, abych se s ním stýkal.“
„Zloba ve tvém srdci je velká. On ti ublížil, že?“
Haldir zabodl do Galadriel pohled a ona vyslyšela jeho nevyřčenou žádost a dál to nerozváděla.
„Trvám na tom, aby můj kapitán stráží dál plnil své povinnosti jako obvykle, bez ohledu na své osobní pohnutky.“
„Nikdy jsem se svým povinnostem nezpronevěřil,“ řekl Haldir a v jeho hlase zazněla výčitka.
„Vím, ale tvé chování mi nedává příliš na výběr. Pokud by se to opakovalo…“
„Svým povinnostem dostojím,“ ucedil Haldir.
„Dobrá, ale trvám na tom, aby ses za své chování omluvil. A přijal Estelovu omluvu za to, co řekl.“
Haldir stiskl čelisti, ale přinutil se nepatrně přikývnout.
Galadriel gestem vyzvala stráže, aby vpustili Estela.
Estel nejistě vešel. Na krku měl stále ještě patrnou ránu a oči měl zarudlé, jako někdo, kdo skrytý ve svém pokoji dlouho plakal. Uklonil se Galadriel na pozdrav a zůstal stát vedle Haldira.
„Omlouvám se,“ zašeptal Estel sklesle. „Je mi to opravdu líto, Haldire.“
Elf přikývl, jako že omluvu přijímá.
„Omlouvám se za své chování,“ řekl Haldir bezvýrazně, s pohledem upřeným před sebe, pak se uklonil Galadriel a odešel, aniž by se na Estela byť jedinkrát podíval.
Galadriel hleděla za Haldirem, dokud jí nezmizel z očí. Elfova budoucnost byla nečitelná. Figurovalo v ní příliš „kdyby a když“. Její pohled sklouzl na Estela, který tam pořád stál se svěšenými rameny a díval se do země. Něco jí říkalo, že tohle je jen začátek všech potíží.

*****

Estel seděl v zahradě Caras Galadhonu a zíral na třpytící se vodu jezírka. Přemýšlel o tom, co se stalo.
Trochu pozdě, pomyslel si trpce.
Nevěděl, proč zůstává, mohl by se klidně vrátit do Roklinky. Ale možná někde v hloubi duše doufal, a věřil, že se to celé nějak vyřeší. Smutně se usmál nad svou naivitou. Asi toho mizerného elfa měl vážně rád. Jenže bylo toho tolik, co musel spolu s tou láskou přijmout! Nebylo to lehké. Ale bylo by to o hodně snazší, kdyby si dával pozor na svou nevymáchanou hubu.
Estel si povzdechl. Setkávali se u jídla, kde Haldir jako kapitán stráží sedával v čele stolu vedle Celeborna, zatímco on seděl vedle Galadriel jako vážený host. Nepromluvili ale spolu ani o slovíčko víc, než bylo absolutně nezbytné. Haldir se k němu choval s takovou formálností, že z toho Estela bolelo u srdce. Poslední tři dny ho ale ani u jídla neviděl, na jeho místě teď sedával Rúmil.
Estel zaslechl, že tentokrát se skutečně skřeti z Morie potloukají nepříjemně blízko, takže předpokládal, že Haldir bude tam. Jedna jeho část toužila jít za elfem, hned teď. Ale jeho hrdost mu to nedovolovala. Přejel si rukou po krku. Rána byla už zhojená, ale při pozorném zkoumání v zrcadle objevil tenounkou bílou jizvičku. Musel pořád myslet na to, zda by ho elf dokázal zabít.
„Litovat se je k ničemu.“
Estel se otočil a pokynul Orofinovi na pozdrav.
„Nic než tu lítost už nemám,“ vzdychl Estel.
„Dej mu čas. To, cos udělal…kdybys byl elf, a kdyby tě nemiloval, už bys byl dávno mrtvý.“
To Estela moc nepovzbudilo.
„Nenávidí mě,“ zašeptal nešťastně.
„To je trochu silné slovo. Naštval jsi ho. Aby taky ne. Nikdo se zdravým rozumem by tohle elfovi neřekl. A Haldirovi už vůbec ne! Čeho jsi tím chtěl dosáhnout?“
„Já nevím, nepřemýšlel jsem,“ pokrčil Estel rameny.
„Jo, to je vidět,“ přikývl Orofin.
„Orofine,“ ošil se Estel. „Mohl bych se na něco zeptat? Na něco osobního?“
„Co bys rád věděl?“
„Já…no…je mi to trapné,“ znejistěl Estel.
„Jen povídej,“ povzbuzoval ho elf.
„Jde o…no o…jde o sex.“
Člověk by možná udělal nějaké „áha“ nebo se aspoň uculil. Orofin ale jen mlčky čekal, až bude Estel pokračovat.
„Jaké to je…s mužem?“ šeptl Estel a zrudl.
„Zabýváš se nepodstatnými věcmi, víš to? Zlobíš se, že ti o tom nikdo neřekl. Ale vzpomeň si, jak jsi reagoval, když jsi to zjistil. Proto to elfové nikomu neříkají. Je to…naše soukromá věc. Nikdy tě nenapadlo, že ti to Haldir neřekl, protože se bál tvé reakce?“
Estel zahanbeně sklopil oči a zavrtěl hlavou.
„Jestli si myslíš, že Haldirovi šlo jen o sex…tak to ho znáš opravdu málo. Řekl by ti vše, až by přišel ten správný čas.“
„Pořád se ptám sám sebe, proč mi toho Elrond tolik zatajil. Mám pocit, že každou chvíli narážím na něco, co mi nikdo neřekl,“ zabědoval Estel.
„Tak se ptej. Co můžu, to ti vysvětlím,“ nabídl se Orofin.
Estel zaváhal, ale pak přikývl.
„Dobře, tak - jak je to s…s tím sexem?“ otázal se a zrudl.
„My, Estele, nejsme bezpohlavní asexuální tvorové, jak si o nás lidé a trpaslíci občas myslí. Na druhou stranu nejsme posedlí fyzickou stránkou věci jako jiné národy.“
„Aha,“ utrousil Estel, ale nevypadalo to, že by mu to nějak zvlášť pomohlo pochopit podstatu věci.
„První a nejdůležitější věc, kterou musíš udělat, je rozhodnout se, jestli ho miluješ.“
Estel si povzdechl.
„Chybí mi. Neslyším jeho hlas, už tu nejsou jeho oči, rty, ruce…chybí mi naše, jak tomu říkal - „národnostně kulturní spory“. Nechutná mi, když se mnou nejí. Večer nemůžu usnout, protože mě neobjímají jeho paže, necítím teplo jeho těla…ano, Orofine, bez něj je můj život prázdný. Jenže jsem na to asi přišel trochu pozdě.“
Orofin položil Estelovi konejšivě ruku kolem ramen.
„Tak to je láska, a přiznat si to je první krok správným směrem. Teď jen musíš přijmout skutečnost, že mezi elfy jsou tací, kteří dávají přednost mužům před ženami. Někteří z nás se zamilují do elfky, zasnoubí se s ní a ožení se, ale jiní se prostě zamilují do muže a zaslíbí se mu. Nevím, jak je to u lidí, ale u elfů je to zcela normální věc.“
„U lidí…to normální není,“ odkašlala si Estel.
„Hm, možná je to tím, že žijeme déle, a jít po té cestě sám může být bolestné. Jenže elfek je mnohem méně než elfů,“ zamyslel se Orofin. „Vlastně jsem až do dneška nad tím nikdy nepřemýšlel.“
„Když ono to není tak lehké,“ povzdechl si Estel.
„A máš pocit, že pro Haldira to lehké je?“ zeptal se Orofin.
Estel se zarazil. Haldir mu vždycky přišel tak nějak nad věcí.
„Myslíš si, že je pro něj lehké vědět, že ti přijde zvrácený? A ještě se divíš, že o tom nikomu nechceme říkat!“
„Jsem hlupák, teď už to vím. Všechno jsem zkazil,“ zašeptal Estel. „Chtěl bych mu toho tolik říct“
„A on ti někdo brání?“ podivil se Orofin.
„Nebude mne poslouchat,“ řekl Estel sklíčeně. „<