Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
Autor: Taťána Orlovská
Téma: Pán Prstenů
Hlavní postavy (Páry): Haldir/ Aragorn
Vedlejší postavy (Páry): Haldir/ Glorfindel
Varování: sex a erotika, bojové scény, smrt, násilí, krev, mučení
Shrnutí: Haldir si v sobě nese stín z minulosti. Najde se v Ardě lék na ránu, jenž nedokázali vyléčit ani Valar?
Shrnutí druhé části: Čas elfů končí. Měli by i přesto bojovat po boku lidí? Nechá Haldir Aragorna na pospas jeho osudu? Schyluje se k bitvě v Helmově žlebu, jenž rozhodne o mnohém - rozhodne víc, než kdokoli tuší. Vše záleží na tom, zda Haldir dokáže přijmout vlastní minulost a vyrovnat se s ní.
Poznámky: V povídce jsou použity repliky i celé pasáže z filmů a knih. Repliky pronášené elfsky jsou psané kurzívou
V textu můžete místy narazit na čísla označující poznámky, jenž se vám zobrazí pokud na příslušný text najede kurzorem. Kompletní seznam poznámek k dané kapitole se nachází na konci příslušné kapitoly.
Pokračování povídky Za trochu lásky šel bych světa kraj: Estel
Děkuji bedrníce a její mamince za beta read
Dopsáno v roce 2007

Za trochu lásky šel bych světa kraj: Válka

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)

Kapitola první

Aragorn otevřel oči. Ještě byla tma, ale do svítání nemohlo být daleko. Pak uslyšel hrubý smích, chrastění kovové zbroje a dupot nohou. Jeho oči si už přivykly tmě, a tak spatřil Gimliho a Boromira opodál. Oba spali. Legolas byl však pryč.
Aragorn jen pomalu uvolnil prsty sevřené kolem jílce Andúrilu. Hluk postupně utichal, až se ztratil docela. Pak zaslechl něco jiného - čenichání, škrábání, jako by něco chtělo vylézt po kůře stromu nahoru. Aragorn již povytahoval Andúril z pochvy, když se ozvalo zasyčení, zvuk, jak něco dopadlo do listí na zemi, a pak opět zavládlo ticho.
Legolasův příchod zaregistroval jen díky tomu, že spatřil elfovu siluetu. Elf nebyl sám. Aragorn rozlámaně vstal a šel k nim.
Rúmil se na Aragorna zamračil, ale nic neřekl. Aragorn nemohl elfovi vyčítat. Vždyť ublížil jeho bratrovi.
„Skřeti,“ šeptl Rúmil na vysvětlenou. „Nejméně stovka. Na bitvu je nás málo. Haldir,“ při vyslovení toho jména Rúmil zaváhal, jako by už jen to mohlo způsobit něco strašného. „Zavádí je dál do lesa. Orofin šel pro posily. Z Lórienu se živí nevrátí.“
„Ale za skřety šlo ještě něco,“ řekl Legolas, zjevně i on zaslechl do čmuchání.
„Jo, Haldir to zahlédl. Nebyl to prý skřet. Vlastně říkal, že to vypadalo skoro jako… hobit. Nestřílel, protože na nás nechtěl upozorňovat. Uteklo to, sotva se dotkl kmene. S něčím tak ostražitým jsem se ještě nesetkal.“
„Glum,“ odtušil Aragorn. „Šel za námi celou cestu přes Morii.“
„Do Lórienu se za vámi nedostane,“ ujistil ho Rúmil. „Jakmile se rozední, musíme se ale vydat na jih.“
„Máte na téhle hranici silné hlídky,“ řekl Aragorn a zavedl tak téma na to, co ho tížilo. Naposledy bylo na hranici Lórienu tolik stráží, když se probudilo zlo v Dol Gulduru. A bylo jich tolik jen proto, že to nejdřív Haldir využil jako záminku, aby utekl z Caras Galadhonu, a pak on sám toho zneužil zase k tomu, aby Haldira našel.
„Před pár dny šel na sever k Morii silný oddíl skřetů. A na kraji lesa se potulují vlci. Proto střežíme řeky,“ vysvětlil Rúmil. „Stín se kolem nás proplížil na sever, v horách na západě se množí zlo, na východě se potulují Sauronovy stvůry. Žijeme teď sevřeni nebezpečími. Mnozí mluví o odchodu, ale na to je už pozdě. Ústí Anduiny střeží Nepřítel a do Šedých přístavů se nedostaneme. Je to zlá doba.“
Aragorn se uvelebil opřený o kmen stromu a snažil se využít poslední chvíle k odpočinku, zatímco Legolas seděl opodál a tlumeně rozmlouval s Rúmilem. Příchod dalšího elfa vůbec neslyšel, jen viděl jeho nezřetelnou siluetu. Aragorn elfa poznal. To hrdé držení těla, ty pohyby - znal je až bolestně dobře. Nově příchozí se sklonil k Rúmilovi a něco mu pošeptal, načež se Rúmil zvedl a odešel.
Aragorn dlouho váhal. Nakonec si přece jen dodal odvahy, vstal a došel k elfovi. Haldir stál na kraji talanu zády k němu a díval se směrem na východ, kde počínalo svítat. Natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. To, co následovalo, ho zastihlo naprosto nepřipraveného.
Haldir se otočil, srazil jeho ruku ze svého ramene, zablýskla se čepel a Aragorn tvrdě dopadl na záda, až si skoro vyrazil dech. Zamžikal. Haldir ho jedním kolenem tlačil k zemi a tiskl mu ostří svého nože k hrdlu. Vše proběhlo tak tiše, že jediným svědkem byl Legolas, který na to hleděl zmatený a nejistý, co má dělat.
Aragorn se zachvěl. Až příliš mu to přišlo jako déja vu. Tentokrát však z elfa necítil vztek, jen neosobní až lhostejný chlad, a to bylo skoro horší.
„Nesahej na mne!“ zasyčel Haldir. „Rozumíš?! Už na mne nikdy nesahej!“
Vypadalo to, že ho Haldir skutečně začal nenávidět, že se chtěl pomstít, ublížit mu. Aragorn tomu nemohl, nechtěl uvěřit, vždyť to se Haldirovi nepodobalo. Byl nevypočitatelný, ve svém hněvu děsivý a nebezpečný, ale nebýval pomstychtivý, ani záměrně krutý. Aragorn se, s obavami co tam spatří, zadíval elfovi do očí. Byly studené a nepřátelské. Aragorna bodlo u srdce. A pak ty oči na okamžik posmutněly. Než znovu ztvrdly v dvě chladná zrcadla, spatřil v nich Aragorn bolest, obrovskou bolest, osamělost a lásku.
Haldir rychle vstal. Aragorn se zvedl. Rád by Haldira objal a ujistil ho, že ho pořád miluje, že ho neopustil, ale neodvážil se. Částečně i proto, že Haldir v ruce stále držel nůž.
„Vzbuď je, je čas vyrazit,“ štěkl na něj Haldir ostře a vrátil nůž do pochvy.

Ráno bylo ještě chladné, když se vydali na cestu. Aragorn šel poslední a snažil se přebrat si Haldirovo chování. Bylo možné, že to na něj elf jen hraje? Ale proč? Proč by to dělal?
Haldir šel první a od chvíle, kdy opustili talany, se až úzkostlivě vyhýbal i pouhému pohledu na Aragorna, jako by si byl vědom, že ho jeho vlastní oči zradily, když na talanu zašel příliš daleko. Tedy pokud to opravdu byla jen hra. Aragorn nemohl vyloučit, že se Haldir skutečně tak hrozně změnil. Nebylo to u elfů obvyklé, ale stát se to mohlo, obzvláště po tom, co mu udělal.
Svižným krokem brzy stanuli na břehu řeky. Haldir zapískal tiše jako pták a na druhém břehu se objevil elf oděný do šedé. Haldir mu hodil lano a elf ho na druhé straně uvázal.
„Celebrant tu má již silný proud,“ řekl Haldir. „V téhle době nestavíme mosty. Přejdeme po laně.“
Hobiti vykulili oči.
„Já tohle umění znám, ale ostatní ne. Mají snad plavat?“ zeptal se Legolas.
Na okamžik to vypadalo, že by je Haldir klidně ve studené vodě vymáchal, ale pak rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, jedno lano uvážeme ve výši ramen a druhé v poloviční výšce. Tak přejdou i ostatní.“
Když elfové zbudovali tento křehký můstek, přeběhl Haldir po laně s lehkostí a jistotou jako by to byl široký, pevný most. Legolas ho následoval neméně elegantně. Aragorn s tím měl už trochu problémy, a nemohl si nevšimnout, jak se Haldir nad jeho nemotorností pohrdavě ušklíbl. Tohle Haldir, kterého Aragorn znával, nedělal. Jestli to elf všechno vážně jen hrál, tak zatraceně dobře. Pro hobity byl přechod po laně velmi náročný a nepříjemný, tedy až na Pipina, který si vedl docela zdatně.
Když se všichni dostali suchou nohou na druhý břeh, Haldir lana odvázal. Rúmil, který zůstal na druhém břehu, je stáhl zpátky, smotal je a vrátil se k Nimrodelu. Haldir se pak obrátil ke Společenstvu. Aragorn tušil, co přijde, a neměl z toho dobrý pocit.
„Teď se nacházíte v Naith Lórienu, nebo jak byste možná řekli vy Bodci. Nedovolujeme cizincům,“ a přitom zabodl pohled do Aragorna, jako by ho mezi cizince počítal, „aby odhalili tajemství Naithu. Jen málokdo sem smí vstoupit,“ tentokrát se jeho modrý pohled upřel na vzdorovitě se tvářícího trpaslíka. „Podle dohody zavážeme trpaslíkovi oči.“
„Dohody?!“ vybuchl Gimli. „Tu dohodu jste uzavřeli bez mého souhlasu! Ani jste se mne neobtěžovali zeptat!“
„Gimli,“ sykl Aragorn.
„Nebudu chodit se zavázanýma očima jako vězeň!“ burácel trpaslík rozhořčeně. „Můj lid nikdy nejednal se služebníky Nepřítele. Ani elfům jsme neublížili!“
Haldir se zatvářil jako někdo, kdo o trpaslíkově posledním výroku silně pochybuje.
„Nehodlám se tu s tebou dohadovat,“ zavrčel lórienský kapitán podrážděně.
Gimli se pevně rozkročil a položil ruku na topůrko své sekery. Elfové ihned napjali luky. Aragorn si povzdechl. Už to tu bylo znovu.
„Zatracená trpasličí tvrdohlavost,“ povzdechl si Legolas.
„No tak!“ okřikl ho Aragorn. Nepotřeboval, aby to Legolas ještě zhoršoval. Pak se obrátil k Haldirovi.
„Pro trpaslíka je to tvrdé. Necháme si tedy zavázat oči všichni, i Legolas.“
Gimli si odfrkl.
„Bláznovství, je to bláznovství. On,“ kývl hlavou k Haldirovi znechuceně, „nás povede jako slepecký pes žebráky? No ale jestli se mnou úděl slepce bude sdílet i Legolas… budu spokojen.“
„Proč já?“ ohradil se Legolas dotčeně. „Jsem elf, a k tomu jejich příbuzný!“
„A teď můžeme volat zatracení tvrdohlaví elfové,“ ušklíbl se Aragorn. „Zavaž nám oči všem, Haldire. Ať se vede všem stejně.“
„Bláznivé časy to jsou,“ mrmlal Legolas, když mu Haldir zavazoval oči. „Nejkrásnější les ve Středozemi a my po něm budeme chodit se zavázanýma očima.“
„To je moc Nepřítele. Zasévá nedůvěru a rozkol mezi ty, kteří stojí proti němu,“ zašeptal Aragorn, a zadíval se přitom na Haldira.
Chvíli si hleděli do očí, a byl to tentokrát Haldir, kdo první uhnul pohledem.
Elfové je vedli bezpečně a dobře. A třebaže si Gimli celou cestu něco nespokojeně bručel pod vousy, nemohl si stěžovat. Ani jednou nezakopl, nezakolísal a neupadl. Oči jim rozvázali až na kopci naproti Caras Galadhonu - Městu stromů. Aragorn musel uznat, že Haldir má smysl pro dramatičnost. Byl to nádherný pohled, ač se mu před očima neotvíral poprvé, ovšem poprvé ho spatřil tak náhle.
„Caras Galadhon,“ řekl Haldir pyšně. „Domov Galadhrim, sídlo Pána Celeborna a Galadriel, Paní Lothlórienu.“
Obešli město a vstoupili. Aragorna znovu přemohly vzpomínky. Na vnitřním nádvoří u kašny se zadíval na Haldira. Zdálo se mu, jako by to bylo včera, co zde stál s Rúmilem a s Orofinem. Jak ho tu nechali a spěchali po jednom z mnoha schodišť nahoru na podlaže, a jak, když je následoval, se poprvé setkal s tím, kdo navždy změnil jeho život.
Haldir se na něj podíval, jako by vycítil Aragornův pohled. Čas se na okamžik vrátil zpátky. Haldirovy oči se zatřpytily jako noční nebe odrážející se na hladině jezera přesně tak, jak si to Aragorn pamatoval. Nadechl se, aby něco řekl, ale stejně náhle jako ta chvíle přišla i pominula. Haldir se odvrátil a zamířil k jednomu z mnoha schodišť. Lórienští elfové zůstali stát pod schody a Haldir sám je vedl na nejvyšší mallorn ve Středozemi.
Ve skvostné síni, jejímž středem prorůstal kmen mallornu, ve dvou křeslech bohatě zdobených řezbami seděl Pán Celeborn a Paní Galadriel. Když Haldir Společenstvo přivedl, povstali, aby je uvítali. Haldir zaujal místo po boku Galadriel, tak jak ho Aragorn mnohokrát viděl stát.
Celeborn byl vysoký, jeho dlouhé stříbrné vlasy mu v kaskádách spadaly na ramena a zářily ve světle elfských lamp, jako by v nich bylo spoutáno měsíční světlo. Oděn byl do bílošedého roucha zdobeného stříbrem. Oči měl jasné a hluboké, odrážela se v nich moudrost prožitých let. Galadriel byla stejně vysoká jako on, její vlasy však připomínaly tekuté zlato. Říkávalo se, že se v nich zachytil svit Laurelinu¹ . Její oči byly pronikavé, jako by dokázaly vidět až do duše.
„Vítejte,“ promluvil Celeborn.
Aragorn se dvorně uklonil.
„Je jich tu jen osm, ale z Imladris jich vyšlo devět,“ obrátil se Celeborn na Haldira, který sotva znatelně pokrčil rameny.
„Řekněte, kde je Gandalf? Velmi s ním toužím promluvit,“ otázal se Celeborn.
Překvapivě mu odpověděla Galadriel hlasem melodickým, avšak hlubším než bývá u ženy zvykem, jenž jako by objímal minulé, přítomné i budoucí.
„Padl do stínu,“ zašeptala.
Její pohled postupně klouzal po členech Společenstva. Nikdo nedokázal snést její pohled, a tak jeden po druhém sklopili zrak.
„Osud výpravy stojí na ostří nože,“ pokračovala. „Jen maličko zbloudíte a ztroskotá… ke zhoubě všech.“
Galadrielin pohled se zastavil na Boromirovi.
„Přesto zůstává naděje… dokud je družina věrná. Už se netrapte, jděte si odpočinout, neboť jste zemdleni žalem a námahou.“

Elfové pro ně na zemi zbudovali pavilon se vším pohodlím, přinesli jim vodu na umytí i k zažehnání žízně, pověstné lórienské víno a něco na posilněnou. Krátce poté, co zasedli k jídlu, k jejich uším dolehla teskná, líbezná píseň, která rozechvívala hlubiny duše a vháněla do očí slzy.
„Žalozpěv za Gandalfa,“ zašeptal Legolas a se zavřenýma očima se ponořil do hudby.
„Co o něm říkají?“ zeptal se tiše Frodo.
Legolas smutně potřásl hlavou.
„Nemohu to překládat,“ omluvil se. „Žal je příliš čerstvý.“
Aragorn zneužil této chvíle, kdy pozornost všech zaměstnával elfí zpěv, aby se nikým nepozorován vytratil. Věděl, že jestliže jsou hranice ohrožovány, je pravděpodobné, že se Haldir už vrátil na sever. A přece jeho srdce doufalo, že ho tu něco… nebo třeba někdo zdržel. Musel s ním mluvit. Spěšně tedy vystoupal po schodech, ale nenašel nikoho. Bylo tu podivně prázdno.
„Pořád ho hledáš?“
Aragorn se otočil. Galadriel sešla po schodech a posadila se na lavičku.
„Posaď se,“ vybídla ho a ukázala útlou bělostnou rukou na místo vedle sebe.
Aragorn si přisedl.
„Musím s ním mluvit. Kde je?“ vyhrkl.
„Není tady,“ odpověděla prostě.
„Musím s ním mluvit!“ naléhal Aragorn.
Galadriel se na něj podívala.
„A o čem?“
„Odešel beze slova rozloučení. Ani mi nedal šanci mu to vysvětlit,“ bránil se Aragorn.
„Vysvětlit? A co bys mu chtěl vysvětlovat? Proč jsi zradil jeho lásku? Proč jsi ho opustil? Myslíš, že to nějak můžeš omluvit?“
Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase skutečně zaznívala hořkost a výtka?
„Miluji ho stejnou měrou a stejně upřímně jako Arwen,“ zašeptal Aragorn.
„Ty možná umíš dělit své srdce, ale elfové a obzvláště Haldir, to prostě nedokáží. Ať uděláš cokoli, bude to horší, než kdybys neudělal nic.“
Aragorn se nadechl, aby protestoval, ale umlčela ho jediným pohledem.
„To nebyla rada, ale prosba. Haldir se k nám vrátil teprve nedávno a už nikdy nejspíš nebude takový jako dřív. Uzavřel se do sebe, pohltil ho stín v něm. Žádám tě, abys znovu neotvíral jeho rány, obzvláště když se ještě ani zdaleka nezahojily.“

Družina strávila v Lothlórienu několik dní. Během té doby se zotavili a nabrali nových sil. Aragorn aspoň dočasně poslechl Galadriel a přestal Haldira hledat. Dobře věděl, že elf bude někde na hranicích a nemá tedy mysl toulat se po Caras Galadhonu a doufat, že na něj někde narazí.
Když nadešel den jejich odjezdu, dostali od elfů lembas - cestovní chléb, který dokázal udržet po celý den na nohou i vzrostlého muže, a elfové celou družinu oblékli do svých plášťů, jež umožňovaly splynout s okolím. Každý pak dostal i zvláštní dar od Paní. Haldir se objevil jen velmi krátce, aby Legolasovi předal luk Galadhrim. Aragorna bolestivě bodl osten žárlivosti, ale nedal to nijak najevo.
Tak se rozloučili s Lothlórien a vydali se znovu na cestu. Aragorn však šel s těžkým srdcem. Setkání s Haldirem po letech odloučení pro něj bylo trpké. Nehodlal se ale vzdát naděje na usmíření. Pořád totiž musel myslet na to, co spatřil na krátko v těch modrých očích. Haldir ho stále hluboko v nitru miloval, byl si tím jist a byl rozhodnutý o tu lásku bojovat. Přinutí Arwen s Haldirem pochopit. Jinak totiž nikdy nebude šťastný. Bohužel mu to už beztak složitou situaci nijak neulehčovalo.

Poznámky:
1) Strom Valar, z jehož posledního plodu vzešlo Slunce

Kapitola druhá

Arwen seděla v zahradě na lavičce ve stínu rozložitého platanu. Když Glorfindel sešel ze schodů, vzhlédla.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit,“ omluvil se Glorfindel a otočil se k odchodu.
„Nerušíš, jen jsem si četla,“ odvětila a zavřela knihu.
Glorfindel zaváhal, jako by nevěděl, jestli má nebo nemá zůstat, ale nakonec si k ní přisedl.
„Čteš něco pěkného?“ zeptal se.
„Lidskou poezii,“ řekla a podala mu knihu.
Glorfindel knihu jen zběžně prolistoval a položil ji na lavičku.
„Kvůli Aragornovi?“ zeptal se.
„Ani nevím, prostě mě to zajímalo,“ pokrčila rameny.
„Ano, nejspíš ano,“ opravila se po chvíli.
Glorfindel pokýval zamyšleně hlavou.
„Erestor říká, že podle poezie se pozná národ,“ řekla.
„Opravdu? A jací jsou lidé… podle poezie?“ zeptal se Glorfindel.
„Proměnliví,“ odvětila bez váhání.
„Na to nemusím číst poezii, abych to věděl,“ zasmál se Glorfindel.
Arwen ho naoko rozzlobeně dloubla loktem do žeber, aby se přestal smát.
„Je to složitější než si myslíš,“ řekla mu. „Lidská poezie je…,“ zarazila se, jak hledala správná slova.
„Nechme poezii pěvcům a našemu Erestorovi,“ mávl nad tím Glorfindel rukou.
Chvíli seděli mlčky, než se Arwen odhodlala zavést hovor na to, co jí tížilo.
„Je pravda, že Saruman pěstuje ohromné vojsko?“
Glorfindel se zamračil a dlouho si dával načas s odpovědí.
„Ano, je. Odkud to víš?“
Arwen pokrčila rameny.
„Zaslechla jsem to,“ řekla neurčitě.
„Ach tak, ale víš, že poslouchat za dveřmi se nesluší,“ zasmál se.
„Neposlouchala jsem za dveřmi,“ ohradila se dotčeně. „Celeborn se o tom zmínil mému otci včera u večeře.“
„Je dobře, že ta… věc opustila Imladris. Elrond udělal správné rozhodnutí, když to poslal pryč. Jinak bychom byli na seznamu cílů jako první,“ řekl Glorfindel.
„Zaútočí na Lothlórien? Proto přijel Celeborn s Galadriel?“ vyděsila se Arwen.
„Ne, ani Sauron osobně se neodváží postavit moci Galadriel… zatím. Nejspíš se pokusí zabrat Rohan, když už tam nastrčil Sarumana. Pokud vím, Celeborn přijel kvůli otázce postoje elfů k celé téhle věci.“
„Nenávidím války,“ povzdechla si Arwen.
„To já taky, já taky,“ pokýval Glorfindel smutně hlavou.
Opět se ponořili do mlčení. Zdálo se, že i slunce zašlo za mraky.
„Ty mi asi taky nepovíš, co se stalo Haldirovi, že?“ změnila Arwen téma. „Od té doby, co tu byl naposledy a beze slova vysvětlení odjel, je… jiný. Jako by to už ani nebyl on.“
Glorfindel na ni upřel své světle modré oči.
„Já nejsem ta správná osoba, které by ses měla ptát. Zeptej se Haldira,“ odpověděl vyhýbavě.
„To jsem zkoušela. Nechce mi to říct.“
„Pak bych to měl asi respektovat, nemyslíš?“
„Před čím mě to všichni chráníte?!“ rozhněvala se. „Já nejsem malé dítě, Glorfindeli! Už dávno ne!“
Zlatovlasý elf se smutně pousmál.
„Ne, to nejsi,“ přikývl a pohladil ji po tváři. „Ale jsou věci, které je lepší nevědět.“
„Řekni mi to,“ zašeptala.
Glorfindel zavrtěl hlavou.
„Nechci být ten, kdo ti ublíží, Arwen Spanilá.“
„Já to zvládnu,“ prohlásila hrdě.
Glorfindel si povzdechl.
„No… asi by ses to stejně nakonec dozvěděla…, ale já opravdu nejsem ten, kdo by ti to měl říkat.“
„Já to chci vědět,“ trvala neoblomně na svém.
„Haldir měl s Aragornem… no takový krátký románek… a myslel si, že… že s ním snad Aragorn zůstane nebo co. Ačkoli mu všichni říkali, že to nemá budoucnost. Neunesl, že Aragorn dal přednost tobě.“
Arwen na Glorfindela mlčky hleděla. Krátký románek? To sotva. Znala Haldira velmi dobře. Vyrůstali spolu. Jako děti si spolu hrávali, než na něj padl stín. Doslova přes noc se tehdy změnil, ale dál zůstal jejím přítelem. Byl jejím rádcem, zpovědníkem, objímal ji, když byla smutná, smál se s ní, když byla šťastná. Milovala ho stejně jako své bratry. Byl jako její starší bratr. Věděla, že získat si jeho důvěru není snadné, a získat jeho lásku je ještě těžší, nedával své srdce lehkomyslně a snadno.
„Chtěla bych být sama,“ požádala Glorfindela.
„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit… neměl jsem ti to říkat,“ omluvil se Glorfindel.
„Ne, ne, já jsem ráda, že jsi mi to řekl,“ ujistila ho a nepatrně se usmála.
„Byl to jen krátký bezvýznamný románek, Arwen. Všichni jsme věděli, že to nevydrží, akorát Haldir si myslel, že všechno ví nejlépe, a že jeho přece nikdo neodmítne a…“
„Glorfindeli, jdi prosím,“ přerušila ho. Věděla, že jí lže. Haldir by kvůli krátkému románku nikdy Lórien neopustil. Jestli ale šel s Aragornem do Imladris, pak ho musel opravdu milovat.
Glorfindel si povzdechl a nechal ji v zahradě samotnou.
Arwen si nebyla jistá, co vlastně cítí. Ano, bolelo to, ale… nebyla si jistá. Musí si promluvit s Haldirem. A to co nejdřív, než se vrátí do Lothlórienu.

*****

Arwen sebou na lůžku neklidně zmítala. Na čele se jí perlil pot, ale zdálo se, že se ze zlého snu nedokáže probudit.
„Aragorne!“ vykřikla a prudce se posadila oči doširoka otevřené. V tu chvíli věděla, že musí mluvit s Haldirem - okamžitě. On jediný jí teď mohl pomoct.
Vyklouzla z postele a oblékla si tenký župan. Bosa přeběhla chodbu a vzala za kliku dveří Haldirova pokoje. Otevřela a vstoupila. Díky svému elfímu zraku viděla ve tmě velmi dobře. Na stole ležel luk a meč zasunutý v pochvě, toulec s šípy visel na opěradle židle, šaty se válely pohozené na hromádce u postele. Haldir ležel na břiše, vlasy mu zakrývaly tvář, ale napětí v odhalených ramenech prozrazovalo, že se mu nespí dobře. To jen únava byla silnější než noční můry, které ho trápily už od jeho deseti let.
Arwen se zarazila. Neměla by ho nechat spát? Copak by to nemohlo počkat do rána? Zaváhala. Ale každou vteřinou, kterou otálí… udělala krok vpřed a natáhla ruku, aby se dotkla Haldirova ramene.
S rychlostí útočící šelmy po ní skočil a zkroutil jí ruku za zády, až tlumeně vykřikla bolestí.
„Arwen! U Valar, můžeš mi říct, proč se tu takhle plížíš?!“
Haldir ji pustil a Arwen si všimla, jak do pouzdra vrací nůž. S hrůzou si uvědomila, že kdyby byla nepřítel, nejspíš by už měla proříznuté hrdlo. Poněkud jí otřáslo zjištění, že ani v Imladris Haldir nezapomíná na instinkty válečníka. A přitom kde jinde by se měl cítit v bezpečí než právě tady?
„Promiň,“ omluvila se a třela si bolavé zápěstí.
Haldir přešel k lampě a rozsvítil ji. Měkké světlo zalilo jeho nahou kůži zlatavým odleskem.
„Co se ti stalo?“ znepokojila se, protože si všimla, že kulhá.
„Hádám, že na tohle ses zeptat nepřišla.“ zavrčel podrážděně.
„Ne, to ne,“ připustila. „Zranili tě?“
Haldir se trpce pousmál.
„Nic to není. Mám jen natažené vazy v kolenu, nic víc,“ odbyl ji a oblékl si župan.
Když se vracel k posteli, na niž se posadil, šel už téměř normálně.
„Není to nic vážného,“ dodal o poznání vlídnějším tónem.„Takže co tě za mnou přivádí uprostřed noci?“
Arwen si sedla vedle něj. Když byla hodně malá, byla schopná ho vzbudit i několikrát do týdne, a vždycky s něčím „důležitým“. Nikdy ji neposlal pryč. Vyslechl ji, a pak ji nechal spát u sebe.
„Co udělá král Rohanu, když na něj Saruman zaútočí?“ zeptala se a olízla si suché rty.
Haldir nikdy její problémy nezlehčoval a neudělal to ani teď. Jen pokrčil rameny.
„Podle toho, co jsem slyšel, tak asi nic. Už dávno Rohanu vládne Saruman.“
„Dobře, ale kdyby tam byl někdo, kdo by je vedl… kdybys tam byl ty, co bys udělal?“ naléhala.
Haldir chvíli přemýšlel.
„No,“ začal pomalu. „Kdysi dávno tam Gondorští postavili pevnost - Helmův žleb. Tam by se snad mohli ubránit. Ale po pravdě, Saruman dává dohromady obrovské vojsko. Dříve nebo později budou smeteni a ani Hláska je nezachrání.“
„Aragorn míří do Rohanu!“ vyhrkla Arwen a po tvářích se jí skutálely slzy, které už nedokázala zadržet.
„Jak to víš?“
„Vím to! Musíme mu pomoct!“
Haldir vstal a přešel k oknu. Mlčky se díval ven.
„Nemůžeme Aragorna opustit, ne teď!“ naléhala.
„Proč to říkáš mně?“ řekl Haldir ostře.
„Říkám ti to, protože ho miluješ!“ vyhrkla.
Haldir se prudce otočil, jako by ho udeřila.
„Kdo ti tohle napovídal?“ zamračil se.
„Napovídali spoustu milosrdných lží,“ odvětila neurčitě. „Ale já vím, že ho miluješ. Miluješ ho stejně, jako ho miluji já.“
Haldir zavrtěl hlavou.
„Chceš mi lhát?“ otázala se ho.
Haldir se zarazil.
„Na tom nezáleží,“ řekl nakonec.
„Právě že záleží! Jestli ho miluješ, pomoz mu! Musíme bojovat, nemůžeme lidi nechat samotné… nemůžeme nechat Aragorna samotného!“
„Náš čas skončil, Arwen. Tohle není naše válka,“ namítl Haldir unaveně.
„Jak tohle můžeš říct?“ užasla.
„Copak to nevidíš? Je čas odejít! Nemůžeme neustále napravovat lidské chyby a zachraňovat svět!“ odsekl.
„Mluvíš jako můj otec,“ hlesla Arwen zdrceně.
„Jenže Elrond má pravdu,“ zašeptal.
„Takže necháme Středozem na pospas osudu?“ zeptala se a vstala.
„Nic o tom nevíš. Zkusili jsme to! Zkusili a prohráli!“ vyjel na ni Haldir.
Arwen před Haldirem poděšeně couvala.
„Tys tam tehdy nebyla! Ale já ano! Stáli jsme po kotníky v bahně a krvi! Krvi našich přátel, bratrů, otců! Překračovali jsme jejich rozsekaná a zohavená těla! A k čemu to bylo?! Lidé jsou slabí, nedá se jim věřit. Zradili nás. Tehdy to mělo skončit! Mělo, ale neskončilo! Lidé nás zradili! Pár let míru jsme vykoupili vlastní krví, ale teď ať si lidé poradí, jak umí sami. Je to jejich vina, že se Sauron vrátil!“
Arwen si utřela slzy, přes které skoro neviděla. Nikdy nemluvil o své minulosti a teď ji děsil.
„Proč to říkáš?“ špitla plačtivě.
„Protože to je pravda!“ ucedil Haldir vztekle.
„A tak se teď k lidem otočíme zády? Necháš Lothlórien lehnout popelem?“ zašeptala.
„I kdybych chtěl něco udělat, nemám tu moc,“ zavrtěl Haldir hlavou.
„To není pravda. Přesvědč je. Já vím, že Aragorn brzy přijde do Rohanu, cítím to. Ty sám jsi říkal, že je Saruman smete… Musíme mu pomoct. On je naše naděje… moje a tvoje.“
„Já už nemám naději a víru jsem ztratil dávno,“ zašeptal Haldir trpce.
„Takže neuděláš nic? Budeš se toulat po hranicích Lothlórienu, dokud vás Zlo neporazí, a pak utečeš do Přístavů? A Aragorn? Necháš ho padnout? To je ti vážně jedno, jestli to přežije nebo ne? To ti na něm tak málo záleží?“ Nechápavě zavrtěla hlavou. „No, aspoň si budete kvit, co? On zradil tebe, tak ty teď zradíš jeho.“
Haldir se k ní otočil zády, aby se na ni nemusel dívat.
„On tě miluje. Víš to? Dřív jsem tomu nerozuměla, ale teď už chápu ten jeho pohled, když o tobě mluví. A mluví o tobě často.“
„Aragorn si vybral,“ řekl Haldir tiše. „Vybral si tebe, ne mne. Nebudu stát v cestě tvému štěstí.“
„Jenže to právě děláš! Copak to nechápeš? On bez tebe nikdy šťastný nebude! A když nebude šťastný Aragorn, jak mám být šťastná já? Netvrdím, že chápu to, co udělal, ale chci, aby byl šťastný. A pokud to znamená rozdělit se o něj… udělám to, Haldire,“ prohlásila Arwen pevně.
„To přece nejde,“ namítl.
„A proč ne? Proč bychom se nemohli o jeho lásku dělit? Není jí dost pro nás pro oba? Haldire, vášeň je požár, který ničí, ale láska je plamen, který hřeje. Nenech svůj plamen uhasnout,“ zašeptala a položila mu něžně ruku na záda. „Pomoz mu. Ty je dokážeš přesvědčit.“
„Nemůžu… já to nemůžu udělat,“ bránil se.
„Nemůžeš nebo nechceš? Nebo se bojíš to udělat?“ zeptala se.
Haldir mlčel. Rozežíral ho vnitřní svár. Na jedné straně chtěl, aby Arwen měla pravdu. Aby dokázal přijmout a dávat lásku i s tím, že se o ní musí dělit s někým jiným. Na druhé straně Aragorn zradil slib, který mu dal…, tak jako Isildur zradil… tehdy, tam… I když to popíral, pamatoval si až příliš dobře první válku se Sauronem. Arwen měla pravdu… měl strach.
„Jestli ho miluješ, neopustíš ho,“ řekla tiše a nechala ho o samotě s jeho pochybnostmi.
Haldir se opřel čelem o okno. Olízl si rty a pocítil na nich slanou chuť svých vlastních slz.

Kapitola třetí

Od první chvíle, kdy vstoupil do místnosti, všichni vycítili tu změnu. Galadriel nedělalo velké potíže domyslet si, kdo za ní vězí. Obzvláště poté, co se dnes ráno Arwen už stihla pohádat se svým otcem, Celebornem, Erestorem, vynadat Glorfindelovi, všechny je obvinit z pokrytectví a s prásknutím dveří odejít.
Haldir zaváhal jako někdo, kdo stále ještě nemůže uvěřit, že to skutečně udělal, že se doopravdy rozhodl.
„V Lothlórienu máme tři stovky lučištníků, které můžeme postrádat a tady v Imladris jsou další dvě stovky - chci je,“ sdělil jim Haldir bez úvodu.
Erestor se zamračil, ale nic neřekl. Pouze vytrhl Glorfindelovi z ruky mapu, protože zlatovlasý elf sevřel pěsti a jaksi zapomněl, že ji drží v ruce. Arwen proklouzla mezi pootevřenými křídly dveří a zůstala stát napůl schovaná ve stínu. Celeborn vstal, ale když mu Galadriel položila ruku na paži, neochotně se posadil.
„Máš snad nějaký důvod, proč chceš zvrátit naše včerejší rozhodnutí?“ řekl Elrond možná trochu ostřeji než bylo nutné.
„Nenechám Aragorna padnout,“ odvětil Haldir tiše, ale zřetelně. „A nebudu utíkat… ani před Sauronem ne.“
„Tohle není naše válka,“ ozval se Celeborn hněvivě.
„Lórienský kapitán má nejspíš pocit, že může…,“ začal Erestor pohoršeně, ale Elrond ho umlčel jediným výmluvným pohledem.
„Středozem možná bude patřit jednou lidem, ale nikdy nebude patřit Sauronovi!“ pronesl Haldir.
Elrond si mlčky vyměnil ohromený pohled s Celebornem. Glorfindel užasle zíral na lórienského elfa, jako by ho viděl poprvé v životě. Erestor křečovitě sevřel v rukou mapu, až ji v jednom místě protrhl. Jen Galadriel se usmívala jako někdo, kdo tohle svým způsobem očekával.
Přesně tahle slova totiž kdysi pronesl Gil-galad, poslední Velekrál Noldor, když se rozhodl utvořit Poslední spojenectví elfů a lidí a bojovat se Sauronem.
„Vol rychle, Mistře Elronde, protože já za hodinu odjíždím s tvými muži nebo bez nich. Nebudu tu sedět s rukama v klíně a čekat… Na co vlastně čekáme? Až nás skřeti pobijí? Až svět, který jsme znali, lehne popelem? Budeme utíkat, když se naši předci nesklonili ani před Morgothem? Za odchod do Středozemě jsme tvrdě zaplatili, to se jí teď vzdáme bez boje?“
Haldirův hlas se nesl sálem. Jak tam tak stál hrdě vzpřímený, rozhodný, jako by se v něm vrátil sám Gil-galad.
„Necháme Středozem na pospas jejímu osudu?“ zeptala se Galadriel.
A Elrond s Celebornem ke svému úžasu zjistili, že na její otázku kroutí zamítavě hlavou.

*****

„Kdybychom měli čas, nechal bych si to upravit,“ zamručel Gimli a pustil okraj drátěné košile, který se zařinčením dopadl na zem. Trpaslíkovi byla košile poněkud dlouhá.
„Je mi to těsné přes prsa,“ zavrčel Gimli nespokojeně.
Aragorn povytáhl obočí a Legolas se usmíval.
Najednou k nim zvenku dolehl zvučný hlas rohu.
„To není skřetí roh!“ vykřikl užasle Legolas a rozběhl se ke schodům.
Aragorn vyrazil za ním. Srdce měl až v krku. Mohli to být opravdu oni?

Vojáci na hradbách se tlačili a strkali, jak všichni chtěli ten zázrak spatřit na vlastní oči.
„Pošlete pro krále,“ nařídil kapitán a pak křikl: „Otevřete bránu!“
Po přístupové cestě kráčel ve čtyřstupech oddíl elfů. Zahaleni do plášťů barvy nočního nebe kráčeli hrdě a každý z nich třímal v ruce dlouhý luk. Nad hlavami se jim třepetaly praporce Roklinky a Lothlórienu.
Brána Helmova žlebu se otevřela a elfové se začali beze spěchu řadit na vnitřním nádvoří. Obránci Hlásky z nich nemohli spustit oči. Jejich užaslé pohledy a plaché úsměvy svědčily o tom, že se stále ještě bojí uvěřit, že jim přišla nezanedbatelná a hlavně zcela nečekaná pomoc.
Král Theóden oděný do rohanské zbroje sešel schody a stanul před mlčenlivým zástupem elfů.
Vysoký plavovlasý elf ve zlaté zbroji s krvavě rudým pláštěm, který lučištníky přivedl a byl nepochybně jejich velitelem, se mírně uklonil králi na pozdrav.
„Jak je tohle možné?“ vydechl Theóden nevěřícně.
„Přináším vzkaz od Elronda z Roklinky,“ pronesl elf Obecnou řečí s podmanivým melodickým přízvukem. „Kdysi existovalo spojenectví mezi elfy a lidmi. Kdysi dávno jsme spolu bojovali a umírali.“
Aragorn na schodech předběhl i Legolase. Skoro zakopl, jak chvátal. Všichni viděli jen vojenskou posilu, snad naději, ale on měl oči pouze pro jednu jedinou osobu. Jak ho tam tak viděl stát v elfím brnění, srdce mu plakalo štěstím.
Haldir se zadíval nahoru za Theódena a jeho pohled se setkal s šedýma očima Hraničáře. V tom jediném pohledu bylo vše - lítost, prosby, odpuštění.
„Přicházíme dodržet spojenecký slib,“ dokončil Haldir svoji řeč.
Aragorn seběhl po schodech dolů.
„Mae govannen, Haldir¹ ,“ přivítal elfa srdečně. Když před ním stanul, nejprve se mu chtěl jen zdvořile uklonit, ale pak ho místo toho divoce objal.
Haldira to dost zaskočilo. Nečekal tak teatrální uvítání. A to nemluvě o tom, že Aragorn potřeboval pořádnou koupel. Nakonec ho ale přece jen rozpačitě objal.
Legolas se bavil Haldirovým výrazem.
„Jste velmi vítáni,“ řekl Aragorn, když Haldira pustil.
Legolas postoupil dopředu a pevně si s Haldirem vzájemně stiskli rameno. Dnes večer je čekala velkolepá bitva, jejíž konec nemohli předvídat ani Moudří. Oba si velmi cenili toho, že budou znovu bojovat bok po boku. A třeba i společně zemřou...
Haldir se znovu obrátil ke králi.
„Jsme hrdí, že budeme zase bojovat po boku lidí,“ řekl, a taky to tak myslel. Samotného ho to překvapilo, ale skutečně byl hrdý na to, že bude opět bojovat s lidmi… jako tehdy… dávno.

„Haldire, já… nevím…, kde začít. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct.“
„Tak neříkej nic, človíčku,“ pousmál se Haldir a zahleděl se do tmy, kde se v dálce pohybovaly ohnivé body. „Kdo ví, co bude ráno.“
„Takhle nemluv,“ zamračil se Aragorn. „Vždycky je naděje.“
„Možná, ale já si nejsem jistý,“ řekl Haldir tiše.
Aragorn položil ruku na Haldirovu zbroj tam, kde bilo elfovo srdce. Kov ho studil do dlaně.
„Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje. Vzpomínáš?“
Haldir přikývl.
„Nikdy jsem tě neopustil,“ řekl Aragorn a zadíval se elfovi do očí. „A neopustím.“
„Estel gâr lim thîr²,“ zašeptal Haldir a přikryl Aragornovu ruku svou.
„Slib mi něco. Až tohle skončí, sejdeme se v Lothlórienu, tak jako tehdy poprvé a promluvíme si,“ řekl Aragorn a volnou rukou pohladil Haldirovu hebkou tvář.
„A o čem budeme mluvit?“ zeptal se Haldir.
„O naší budoucnosti přece,“ pousmál se Aragorn.
„Víš co?“ řekl Haldir a v očích se mu uličnicky zajiskřilo. „To přijde vhod. Strašně páchneš.“
Aragorn se rozesmál.

Každý muž či chlapec schopný nosit zbroj byl povolán do zbraně. Nyní stáli mlčky na hradbách a upřeně sledovali pohybující se temnotu, světlené body blížící se jako ohyzdné světlušky.
Haldir shromáždil tolik svých mužů na Žlebové zdi, kolik se jich tam vešlo, zbytek zůstal dole. Na sličných tvářích elfů nebylo napětí patrné, ale cítili ho jako ostatní, možná ještě více. Haldir se silou vůle přinutil neohlížet se po Aragornovi. Nedělalo by to dobrý dojem. Ostatně přišel sem jako velitel vojáků, ne jako zamilovaný blázen.
Haldir už dokázal rozeznat detaily útočníků. Ohavní obří skuruti v černém plátovém brnění s širokými štíty. Pohybující se les kopí. Chvílemi měl pocit, jako by díval do minulosti. Vzpomínky, které roky potlačoval, se mu teď vracely. Až nepříjemně jasně si uvědomoval, že on přece válku a zabíjení nenávidí.
Gimli přešlápl a zamračil se na zídku před sebou.
„Mohli jste vybrat lepší místo,“ zavrčel.
Legolas opírající se o svůj dlouhý luk se neubránil úsměvu. Zídka Žlebové zdi, na které stáli spolu s elfy, sahala trpaslíkovi akorát po vršek přilby.
Aragorn se zastavil několik kroků za nimi.
„Chlapče, doufejme, že ti štěstí vydrží i přes tuhle noc,“ řekl Gimli.
Oblohu rozťal klikatý blesk.
„Tví přátelé jsou s tebou, Aragorne,“ ujistil ho Legolas.
„Snad taky vydrží přes tuhle noc,“ poznamenal Gimli.
Aragorn se pousmál. Bylo mu najednou podivně lehko u srdce. Legolas, Gimli a i Haldir tu byli ním - měl pocit, že nic na světě je nemůže porazit.
Zahřmělo a krajinu ozářil další blesk. Pak spadly první kapky a během chvíle se hustě rozpršelo.
Aragorn procházel mezi seřazenými elfy. Jejich mlčenlivá krása byla až děsivá.
„Nemějte s nimi slitování!“ zakřičel elfsky. Už dlouho si neuvědomoval tak ostře, jaké to je být naživu. „Oni ho mít nebudou!“
Armáda skurutů zastavila. Vzduch zhoustl a jen zvuk deště porušoval to ticho - ticho před bouří.
„Co se tam děje?“ zavrčel Gimli a několikrát povyskočil ve snaze něco zahlédnout.
„Mám ti to popsat?“ usmál se Legolas a zadíval se na svého přítele. „Nebo ti mám podat nějakou bednu?“
Gimli se zarazil a pohlédl uraženě na elfa.
„Hehe,“ zavrčel.
Legolas se uličnicky usmíval.
Velitel skřetí armády vydal odporný skřek a deset tisíc vojáků začalo mlátit do svých pancířů a řvát. Vzduchu doslova vibroval.
Aragorn postoupil dopředu a tasil Andúril. Vojáci založili šípy do luků, ale elfové dál stáli bez pohnutí. Déšť jim máčel dlouhé vlasy a stékal po sličných tvářích. Vypadali jako vytesaní do skály.
Zdálo se to nekonečné. Nervy drásající hluk pronikal celým Žlebem, vnikal až do morku kostí. Obrovská skála však zůstávala nehybná a neodpovídala. Když tu jeden z vojáků nevydržel napětí a pustil šíp. Střela vylétla z luku a našla svůj cíl - zabodla se jednomu ze skurutů hluboko do hrdla.
„Vydržte!“ křikl Aragorn poněkud zbytečně. Žádný z elfů se ani nepohnul, protože jejich velitel se nehýbal. I když velel Aragorn, elfové ve skutečnosti podléhali jen a jen Haldirovým rozkazům.
Skurut zachroptěl a skácel se na zem jako podťatý strom. Na několik vteřin zavládlo ticho, a pak armáda skřetů začala řvát lačníc po krvi. Jejich velitel vyrazil skřehotavý pokřik a vojsko se dalo do pohybu.
„Tak to začíná,“ zašeptal Theóden pochmurně.
„Připravit se k palbě!“ zavelel Aragorn.
Haldir se natáhl do toulce pro šíp a elfové ho jako jako jeden muž napodobili. Vytáhli z toulců šípy a založili je do luků. Napjali tětivy a vyčkávali.
„Mají brnění slabé u krku a pod paží,“ připomněl Legolas. Déšť mu stékal do očí, a tak mrkal, aby dostal vodu pryč.
„Vypusťte šípy!“ rozkázal Aragorn.
Na útočníky dopadlo krupobití šípů a jejich řady se rozpadly. Avšak během chvíle se znovu sjednotily a vrhly se do útoku.
„Zasáhli něco?!“ dožadoval se Gimli informací a snažil se něco zahlédnout přes tu zpropadenou zídku.
„Pošlete jim salvu,“ nařídil Theóden.
„Palte!“ zakřičel kapitán na králův rozkaz.
„Palte!“
Zpoza Žlebové zdi přiletěl další mrak šípů a rozséval smrt. Ale přes padlé skřety se hnali další.
Aragorn se ohlédl za sebe na elfy čekající pod zdí. Máchl mečem a dal jim signál k palbě.
Skřeti padaly po desítkách, ale neubývalo jich. Za každého mrtvého přišli dva další.
„Pošlete mi je sem,“ popleskával Gimli nedočkavě svou sekyru.
Skřetí kuše si mezi obránci začaly vybírat svou krvavou daň.
I přes hluk bitvy zaslechl Haldir zcela jasně, jak elf vedle něj zachroptěl a přepadl přes zídku s černým šípem v hrdle. Stiskl zuby a jeho vlastní šíp ztrestal elfovu smrt. Věděl, že sem jdou umřít. Ale vědět neznamenalo být s tím smířený. Nikdy nechápal, proč si vlastně lidé myslí, že se elfům umírá snadněji.
Haldir uhnul letící střele a ta ho minula doslova o centimetry. Elf za ním už takové štěstí neměl.
„Žebříky!“ zakřičel Aragorn.
„Co? Co to říkal?“ rozkřikl se Gimli.
„Žebříky,“ přeložil mu to Legolas.
A skutečně, skřeti přinášeli ke zdi několik velkých žebříků.
„Výborně!“ zajásal Gimli, když se žebříky obsypané skřety začaly zvedat do výše.
Ne, že by měl Haldir ze žebříků kdovíjakou radost, ale byl nejvyšší čas, aby se boj posunul kupředu. Zasáhl skřeta na žebříku přímo mezi oči posledním šípem, který mu zbýval. Ohavné stvoření se pustilo a volným pádem zamířilo k zemi.
„Meče! Meče!“ rozkázal Aragorn.
Elfové odložili luky a Žlebová zeď se naježila jejich ostrými meči.
Haldir vytasil meč a pevně se rozkročil. Narozdíl od ostatních elfů nepoužíval obouruční meč s jílcem stejně dlouhým jako čepel. Jeho jedenapůlruční meč byl vykován ještě v Druhém věku samotným Celebrimborem, mistrem svého řemesla. Jen shodou náhod o něj kdysi dávno nepřišel. Teď se zahnutá čepel jasně třpytila připravená pít černou krev skřetů.
Žebříky se opřely o zeď a první skřeti seskočili mezi obránce a byli doslova rozsekáni na kusy. Jak ale skřetů přibývalo, byli i první mrtví mezi elfy.
Aragorn probodl skřeta, který mu přišel do rány.
Gimli s bojovým pokřikem přiskočil a ťal svou sekyrou skřeta na žebříku.
Haldir se vyhnul neobratnému výpadu a elfí čepel projela svaly, šlachami i kostí jako máslem. Trhnutím vyprostil zbraň z těla a v elegantní obrátce přeťal nejbližšího skřeta čistě a snadno jako vařenou nudli.
Široký skřetí meč se zahryzl do elfova břicha. Sličný bojovník se svezl na zem. Skřet uskočil před dalším z obránců, využil toho, že elf uklouzl na kameni vlhkém od krve jeho spolubojovníka, a jedinou ranou oddělil plavovlasou hlavu od krku. Skřet zachrochtal, když ho potřísnila tepenná krev. Gimli se po zádech sklouzl po zemi. Skřeta to zaskočilo a na zlomek vteřiny jen zíral na trpaslíka mezi svýma nohama. Byla to taky ta poslední věc, kterou viděl. Za praskání lámaných žeber se mu Gimliho sekyra zasekla do hrudi.
Trpaslík vstal.
„Legolasi, už mám dva!“ zavolal na elfa pyšně.
„Já sedmnáct,“ odvětil Legolas.
„Co?!“ rozčílil se trpaslík. „Žádné špičaté ucho mě nepřekoná!“ A vztekle ťal nejbližšího skřeta do rozkroku. Skřet se s úpěním složil a Gimli ho na zemi dorazil.
Legolas napjal tětivu a jeho šíp srazil ze žebříku ohavného skuruta. Ještě než tělo mohlo dopadnout pod hradbami, druhý šíp poslal za prvním skřetem dalšího.
„Devatenáct!“ neodpustil si elf.
Aragorn se rozběhl k žebříku, na jehož vrcholu zrovna v tu chvíli nikdo nestál, a shodil ho dolů. Těžký žebřík dopadl mezi útočníky a drtil pod sebou jejich těla, neboť neměli, kam by uhnuli.
„Sedmnáct!“ mručel si pod vousy Gimli, když rozpoltil lebku skřetovi lezoucímu po žebříku nahoru.
Ihned se obrátil k vedlejšímu žebříku a rozštípl další ohyzdnou palici.
„Osmnáct!“
Na prvním žebříku byl už další zájemce o ránu sekyrou a Gimli mu s radostí vyhověl.
„Devatenáct!“
Skřet na druhém žebříku už pokládal ruce na poslední příčku, když mu Gimli téměř oddělil paži od těla a on s řevem spadl dolů.
„Dvacet!“ pochvaloval si trpaslík.
Na přístupové cestě se sešikovalo několik desítek skřetů a přikryti štíty začali pomalu postupovat k bráně.
„Cesta!“ zakřičel Aragorn. A sevřel nejbližšímu elfovi rameno.
Několik elfů se otočilo k cestě a zaútočili střelbou na nechráněné boky postupujícího útvaru.
„To je všechno?“ ušklíbl se Theóden. „To je celé tvé čarování, Sarumane?“
Skřeti pod hradbami se rozdělili a vytvořili uličku. Aragornovu pozornost upoutalo světlo pochodně. K hradbám utíkal, co mu síly stačily, skřet s pochodní v ruce. Třebaže Aragorn netušil, co se děje, byl si víc než jist, že to dobré není. Jeho pohled padl na Legolase, který stál jen pár metrů od něj a vybíral si jistý cíl pro svůj šíp.
„Skol ho, Legolasi!“ zakřičel Aragorn a divoce zagestikuloval ke skřetovi s pochodní. Nesmí mu dovolit udělat to, co chce, ať je to cokoli.
Legolas se prudce otočil a okamžitě, bez míření vystřelil. Šíp se zabodl skřetovi do ramene. Skřet zakolísal, ale běžel dál.
„Zabij ho! Zabij!“ křičel Aragorn a dral se dopředu. Elfové se mu snažili uhnout z cesty.
Legolas vystřelil druhý šíp, ale bylo už pozdě. Smrtelně zraněný skřet zavrávoral a z posledních sil vklopýtal do stoky, z níž vytékal Žlebový potok. Na okamžik jako by se zastavil čas, a pak Žlebem otřásl obrovský výbuch.
Theóden s hrůzou sledoval, jak ze stoky vyšlehly plameny, a pak nepředstavitelná síla rozervala Žlebovou zeď, jako by byla z papíru. Obrovské kusy skály byly vymrštěny do vzduchu, a nad tím vším se zvedl oblak prachu. Kameny velké jako povoz dopadly mezi útočníky a drtily je na krvavou kaši.
Aragorn ucítil, jak se zeď zachvěla, a pak mu pod nohama zmizela pevná zem. Žlebová zeď se v místě výbuchu rozpadala. Aragorn tvrdě dopadl na zem a ztratil vědomí.
Obránce zasypala sprška sutin. Gimliho udeřil padající kámen do hlavy a omráčil ho. Kdyby neměl helmu, nejspíš by už byl mrtvý.
Haldira ohlušil výbuch a způsobil mu palčivou bolest. Jako všichni elfové si instinktivně přikryl rukama uši. Několika elfům, kteří byli epicentru nejblíže, se spustila z uší krev. Tlaková vlna jej smetla na zem silou, která mu vyrazila všechen vzduch z plic. Upadl na všechny čtyři a snažil se popadnout dech. Několik vteřin byl dezorientovaný, hlava mu třeštila a v uších mu zvonilo. Naštěstí skřeti na tom byli podobně, takže měl přece jen trochu času se vzpamatovat, než na něj zaútočili.
Trhlinou ve Žlebové zdi se dovnitř valily černé zástupy skřetů. Pomalu postupujícím davem skřetů na přístupové cestě bylo proneseno beranidlo.
Ještě stále šokovaný Théoden rozkázal: „Podepřít bránu!“
Beranidlo narazilo do vrat Žlebu a vojáci přitisknutí na druhé straně upadli. Znovu se však zapřeli do dveří.
„Zadržte je!“ zakřičel Theóden.
Bylo však patrné, že je štěstí právě opustilo.
Aragorn otevřel oči. Celé tělo ho bolelo, ale přinutil se vstát, neboť za zády slyšel skřeky skurutů.
„Aragorne!“ zvolal Gimli v obavách a bez váhání skočil dolů.
„Gimli!“ ulekl se Aragorn.
Trpaslík se ale rychle otřepal z tvrdého dopadu a udeřil nejbližšího skřeta svou sekyrou do tváře. Další skřet ale Gimliho odrazil a trpaslík padl pozadu do hluboké louže vody.
„Vypusťte šípy!“ zakřičel Aragorn na elfy, kteří přibíhali s luky.
Šípy skřety na okamžik zatlačily dozadu a Aragorn pomohl prskajícímu trpaslíkovi na nohy.
„Do útoku!“ zvolal Aragorn a rozběhl se vstříc skřetům.
Elfové vytasili meče a následovali ho. Skřeti se zastavili a zapřeli o zem svá kopí. Aragorn je mečem rozrazil a stínal hlavy jako zralé makovice.
Legolas se svraštěným obočím sledoval boj za zdí. Pak sebral ze země skřetí štít. Jeho majitel už ho nepotřeboval, neboť se nacházel ve dvou kusech. Legolas štít hodil ze schodů tak, aby pěkně klouzal a naskočil si - nejrychlejší cesta, jak se dostat tam, kde se něco děje. Věděl, že Haldir se svými muži se o zbytek skřetů na hradbách postará.
Během svého balancování na rachotícím štítu se Legolasovi podařilo posledními šípy, které si nahoře stihl posbírat, zprovodit ze světa tři skřety. Na konci schodiště elegantně seskočil a štít vyletěl obloukem do vzduchu. Jeden ze skřetů měl tu smůlu, že stál v cestě. Ostrá hrana štítu prorazila jeho brnění a zaryla se mu hluboko do prsou. Skřetovi, který se na něj hned sápal, bodl Legolas hluboko do krku dýku. Jen nerad odhodil svůj luk a z pouzder na zádech vytáhl dva krátké meče, které jsou v rukou elfů z Temného hvozdu smrtícími nástroji, o čemž se hned jeden skřet přesvědčil. Elfí čepel mu rozpárala břicho jako nic.
Haldir uhnul před ránou sekyrou a rozťal skřeta od rozkroku až po hrudní kost. Po kamenech se rozlila skřetí krev a vnitřnosti. Haldir tělo zhnuseně odkopl, tak aby zároveň odhrnul i obsah skřetova břicha. Poslední po čem toužil, bylo uklouznout po skřetích střevech. Všiml si, že jednoho z elfů nepříjemně tísní mohutný skurut. Tři kroky a jedna dobře mířená rána stačily, aby zakrvácená čepel jeho meče přeťala útočníkovi míchu. Elf se na něj vděčně zahleděl, a pak mu z úst vytryskla krev. Těsně pod hrudním plátem zbroje vyjel z elfova těla hrot kopí.
Theóden znepokojeně sledoval, jak skřeti postupují krůček za krůčkem dopředu. Situace byla víc než špatná. Prohrávali.
„Aragorne! Vrať se do věže! Odveď své muže!“ zakřičel.
Museli se stáhnout, jinak je pobijí jako zvěř.
Aragorn se zadíval nahoru k věži a kývnutím hlavy dal najevo, že rozkaz slyšel.
„Zpátky!“ zavelel. „Nan marad! Nan marad!³“
Elfové se na jeho příkaz začali stahovat. Legolas s jedním elfem popadli trpaslíka a společnými silami ho odnášeli z bitvy.
„Co to děláte?!“ vztekal se Gimli a divoce kopal nohama do vzduchu. „Proč mě vzdáváte?!“
Aragorn pohlédl nahoru na hradby. Haldir uhnul před padající mrtvolou, kterou právě sám vyrobil.
„Haldir, nan marad!⁴“
Haldir se podíval dolů na Aragorna a přikývl. Pak se otočil a mávl paží na elfy.
„Nan marad!⁵“ nařídil.
Obrátil se a zaútočil na skuruta, který se k němu hrnul. Ve chvíli kdy zabořil čepel až téměř po rukojeť do smrdutého skřeta, zachytil koutkem oka pohyb. Další budoucí mrtvola - už by je ani nespočítal. A pak mu pravým kolenem projela krátká ostrá bolest, jak se ozvaly nedávno poraněné vazy. Haldir zakolísal jen na zlomek vteřiny, ale to stačilo na to, aby si ve snaze najít rovnováhu odkryl na kratičko levý bok. Skřet byl možná hloupý, ale nebyl slepý. Po stranách bylo elfí brnění slabší a meč jím hladce prošel.
Haldir vykřikl bolestí, když se mu železo zarylo hluboko do boku. Skřet zbraň vytrhl, ale k druhému úderu se již nedostal, protože mu hruď proklál Haldirův meč.
Haldir zavrávoral. Přejel si levou dlaní po boku a nevěřícně se podíval na své prsty lesknoucí se krví. Zapotácel se. Rána byla velmi hluboká a bolest ho ochromovala.
Otřesený elf neunikl pozornosti. Skurut přistoupil blíž, a jak se k němu Haldir otáčel zády, hluchý a slepý ke všemu kolem, vší silou sekl.
Elfí brnění bylo dost pevné na to, aby vydrželo úder od člověka i skřeta, ale nemohlo odolat svalům skuruta. Meč vedený silou jakou nemohly vyvinout žádné lidské ani skřetí ruce, prorazil zadní plát a pronikl hluboko do masa. Páteř minul jen o několik málo centimetrů.
Haldirovi uniklo přiškrcené zasténání a podlomily se pod ním nohy. Dopadl na kolena. Meč, jenž do teď držel, mu vypadl z křečovitého sevření a zazvonil o kamennou podlahu. Všechno jako by se zpomalilo, zvuky zněly jako z dálky. Cítil, jak mu pod pancířem stéká teplá krev - jeho krev. Bylo jí moc. Věděl to. Přímo před ním leželi pod tělem skřeta dva elfové. Jeden z nich měl tvář obrácenou k Haldirovi. Byla bledá, potřísněná krví. Elf hleděl na Haldira děsivě prázdnýma, mrtvýma očima. Všechno se rozmazávalo, zvuky utichly.
Prohrajeme, pomyslel si Haldir trpce.
Nebyla žádná naděje. Byl to konec. Jeho poslední myšlenkou bylo vědomí, že umírá. A celá jeho duše se schoulila hrůzou do sebe. Nechtěl to prožít znovu. Všechno se však propadlo do tmy.
Aragornovi se téměř zastavilo srdce, když spatřil, jak skřet vytrhl svůj meč Haldirovi ze zad a elf klesl na kolena
„Haldire!!!“ vykřikl a rozběhl se ke schodům. Andúril plál jasným ohněm a skřetí přilby pod mocnými ranami pukaly jako vaječné skořápky.
Prosekal si cestu ke klečícímu elfovi a objal ho kolem ramen. Haldirovo tělo se mu zhroutilo do náruče. Aragorn pohlédl elfovi do tváře a v první chvíli měl pocit, že ho ta bolest zabije, že tady prostě padne a zemře. Ty nádherné temně modré oči byly otevřené a prázdné. Elf nemrkal jen zíral před sebe. Aragorn se zajíkl a položil Haldirovi ruku tam, kde měl elf srdce. Cítil jen chladný kov. Ale věděl, že teď není čas truchlit. Když ho zabijí, bude elfova smrt zbytečná. S těžkým srdcem nechal tělo klesnout na zem a s výkřikem, v němž se mísila bolest se vztekem, se vrhl mezi skřety. Andúril se míhal a prokousával se železem, masem, šlachami i kostí.
Aragorn skočil na žebřík a odrazil se. Pomstí Haldira! Rozseká skřety na krvavou kaši pěkně jednoho po druhém.

Poznámky:
1) Vítej, Haldire
2) Naděje má mnoho tváří
3) Do věže! Do věže!
4) Haldire, do věže!
5) Do věže!

Kapitola čtvrtá

Beranidlo prorazilo hlavní bránu. Skřeti zaklekli a černé šípy si našly své cíle, než obránci odpověděli protiútokem.
„K bráně! Taste meče!“ rozhodl Theóden.
U brány se bojovalo o každý centimetr. Theóden se ihned vrhl do bitvy, což vojáky povzbudilo, a skřeti byli pomalu zatlačování od proražené brány, která držela už jen taktak. Jeden ze skurutů mrštil otvorem kopí, a to se zabodlo mezi pláty Theódenova brnění přímo do králova ramene. Theóden kopí vytrhl a útočníka jím proklál. To už ho ale vojáci odváděli pryč.
Aragorn s Gimlim v patách přiběhl na pomoc.
„Dlouho se neudržíme,“ zasípal kapitán.
„Zdržte je,“ požádal Theóden Aragorna.
„Jak dlouho potřebujete?“ otázal se Aragorn.
„Co nejdéle budeš moci,“ přál si král.
Aragorn jen v běhu přikývl.
„Gimli,“ kývl na trpaslíka a proklouzli k postranní brance. Ještě zaslechli, jak Theóden nařizuje, aby byla podepřena brána.
Postranní branka je přivedla na holou skálu oddělenou od přístupové cesty širokou průrvou. Aragorn se přitiskl ke zdi a rychle vykoukl, aby odhadl, kolik skřetů je před bránou.
„No tak pojď! Dostaneme je!“ řekl Gimli dychtivě.
Aragorn se opřel o zeď.
„Je to daleko,“ řekl a významně na Gimliho pohlédl.
Trpaslík se podíval a zvážněl.
„Hm, jo,“ zamručel. „Hoď mě.“
Aragorn na něj tázavě podíval.
„Cože?“ zeptal se, jako by špatně slyšel.
„Já tam nedoskočím, musíš mě hodit,“ zavrčel Gimli.
Aragorn se k němu pomalu natáhl, jako by čekal, že si to trpaslík na poslední chvíli rozmyslí. Gimli mu položil ruku na paži, ale ne proto, aby ho zadržel.
„Elfovi to neříkej,“ poprosil.
„Ani slovo,“ slíbil Aragorn, pevně Gimliho uchopil a hodil ho mezi skřety u brány. Sám ho ihned následoval.
Skřeti byli nenadálým útokem tak zaskočeni, že jich skoro polovina padla dřív, než se zmohli na nějakou obranu.
„Gimli, Aragorne, pryč odtamtud!“ křikl Theóden, než byl poslední otvor v bráně zabarikádován.
„Aragorne!“ zavolal Legolas a hodil jim lano.
Aragorn pevně uchopil provaz, druhou rukou sevřel Gimliho. Legolas se zapřel nohou o hradbu a společně se dvěma dalšími elfy je vytáhli nahoru. Právě v čas, neboť k bráně přibíhali další skřeti.
„Stáhněte je!“ rozhodl Theóden. „Stáhnete je všechny zpátky!“
„Prorazili! Prorazili! Do hradu! Ústup!“ ozvalo se volání.
Hordy skřetů se valily na vnější nádvoří. Aragorn s Legolasem si bok po boku prosekávali cestu. Gimli a první maršál Jízdmarky Éomer od nich však byli odděleni.

Brány Hlásky se zavřely. Bylo ale jen otázkou času, než se skřeti probijí až sem. Aragorn ztěžka dosedl na zem a po tvářích mu stékaly horké slzy. Nemohl tomu uvěřit.
Haldir.
Haldir!
Legolas mu položil ruku na rameno.
„Kde je Gimli?“ zeptal se tiše.
Aragorn zvedl svoje uslzené kalné oči k elfovi.
„Nevím. Naposledy jsem ho viděl, když jsme ustupovali. Museli ho od nás odtrhnout,“ zašeptal.
„To je zlé,“ hlesl Legolas a jeho sličná tvář pobledla.
„Je statný a silný,“ řekl Aragorn. „Doufejme, že unikl do jeskyní. Tam budou chvíli v bezpečí, možná víc než my tady.“
„V to doufám,“ pokýval Legolas hlavou. „Ale radši bych, kdyby tu byl s námi. Mohl bych mu říct, že už jsem jich napočítal devětatřicet.“
„Pokud se probije z jeskyní, tvůj počet určitě překoná. Ještě nikdy jsem neviděl někoho takhle zacházet se seky…,“ Aragorn se zarazil v půlce slova. Dva zkrvavení elfové vlekli bezvládné tělo.
Aragorn vyskočil na nohy a rozběhl se k nim. Styděl se. On nechal přítele ležet mezi mrtvými skřety na hradbách, ale elfové tělo svého velitele na pospas skřetům nenechali.
Elfové opatrně položili Haldira mezi raněné. Hlava se mu svezla k rameni a Aragorn znovu spatřil ty otevřené oči. Zvedl Haldirův meč. Jaká ironie že ani mitrilová čepel nedokázala Haldirovi zachránit život. Ne, nemohl tomu věřit. Všichni ostatní ano, ale Haldir přece nemohl být mrtvý, nemohl.
Jeden z elfů uvolnil řemínky a opatrně sundal Haldirovi zbroj. Elfovy šaty byly zbrocené krví. A pak Aragorn ke své hrůze spatřil, že se Haldirovi stále ještě nepatrně zvedá hrudník. V tu chvíli se nenáviděl. Nechal ho tam ležet! Nechal ho tam a on tam krvácel! A přitom ho mohl zachránit! Měl moc ho zachránit! Ale teď…mohlo být už pozdě, příliš pozdě.
„Je v šoku,“ zašeptal Legolas.
Aragorn odložil svůj meč a třesoucíma rukama začal rozvazovat váček, který nosil u pasu. Možná bylo pozdě, třeba nedokáže Haldira vyléčit, ale musí to zkusit. Ke svému překvapení našel dva poslední suché lístky athelasu. Aragorn poklekl vedle Haldira. Když namáčel kousek hadříku v horké vodě, do níž vhodil athelas, aby jím otřel Haldirovi tvář, šeptal elfovo jméno. Volal ho, ale necítil žádnou odezvu. Zdrceně složil hlavu do dlaní.
„Nemohl jsi to vědět,“ pokusil se ho utěšit Legolas. „Někdy se to stane… když je zranění vážné, že… elf omdlí a oči mu zůstanou otevřené… nemohl jsi to ale vědět. Nemohl jsi to poznat.“
„Měl jsem,“ zašeptal Aragorn zdrceně. „Je to moje vina.“
Aragorn znovu namočil hadřík a omyl jím Haldirovu smrtelně bledou tvář.
„Pro něj už je pozdě,“ šeptl Legolas. „Ani ty už ho nedokážeš přivést zpět.“
„Ne!“ odsekl Aragorn zuřivě. „Nevzdám to! A on to taky nevzdá!“
Haldir pomalu zavřel oči a hlava se mu svezla k pravému ramenu.
Legolas se nepatrně pousmál a zadíval se na zelený kámen zasazený ve stříbrné broži, kterou Aragorn dostal od Galadriel v Lothlórienu.
„Dal jsi mu naději. Teď je to ale už jen na něm. Jediné, co mu může ještě pomoct, je naše vítězství. Čím dřív se dostane do Lothlórienu tím lépe,“ řekl Legolas.
Aragorn vstal. Naděje - jak podivná věc. Ale Legolas měl pravdu, víc udělat nemohl, jen dovést bitvu do konce, do vítězného konce.
Aragorn vešel do citadely. O Éomerovi a Gimlim se nedozvěděl nic nového. Jak se zdálo byli skutečně v zápalu boje zatlačeni k jeskyním, alespoň v to doufal. Aragorn prošel vnitřním nádvořím a vyběhl schody do horní komnaty věže.
Theóden stál u úzkého okna, ruce složené za zády a mračil se.
„Dobyli Žlebovou zeď, pane,“ řekl Aragorn na králův tázavý pohled. „Smetli naši obranu, ale hodně mužů uprchlo sem na skálu.“
„Éomer?“ otázal se král.
Aragorn zavrtěl hlavou.
„Hodně tvých mužů ustoupilo do Žlebu. Slyšel jsem, že Éomer byl s nimi. V soutěskách mohou nepřítele zadržet a dostat se do jeskyní. Jakou ale mají naději tam, nevím.“
„Větší než my,“ řekl král hořce. „Jsou tam zásoby a vzduch je tam dobrý, protože v rozsedlinách jsou průduchy. Mohou se udržet dlouho.“
„Nevíme ale, jaké pekelné vynálezy si z Orthanku skřeti ještě přinesli,“ řekl Aragorn znepokojeně. „Když se do jeskyní nedostanou, mohou tam ty vevnitř uzavřít.“
„Užírám se tady v tom vězení,“ zavrčel Theóden. Poraněnou paži měl ošetřenou a jak se ukázalo brnění ho dobře ochránilo. Rána nebyla vážná. „Kdybych mohl vzít kopí a jet se svými muži do pole, možná bych znovu pocítil radost z bitvy, a tak skončil. Tady jsem k ničemu,“ stěžoval si.
„Tady jsi chráněný v nejlepší pevnosti Marky,“ namítl Aragorn. „Máme mnohem větší naději tě ubránit než v Edorasu nebo Šeré Brázdě v horách.“
„Říká se, že Hláska nikdy nepodlehla útoku,“ řekl Theóden zamyšleně. „Teď mám ale v srdci pochybnosti. Svět se mění a všechno, co bývalo silné, je náhle nejisté. Jak může nějaká věž odolat takovému množství tak bezohledné nenávisti? Kdybych věděl, jak síla Železného pasu vzrostla, nebyl bych jí možná tak zbrkle vyjel vstříc přes všechno Gandalfovo umění. Jeho rada se mi už nezdá tak dobrá jako za jitřního slunce.“
V králově hlase zaznívala trpkost.
„Nesuď ji, dokud nebude po všem, pane,“ požádal Aragorn. Byl unavený, tak unavený, jak ještě nikdy ve životě. A na srdci mu ležel stín. Vždyť jen pár metrů od něj leží Haldir v bezvědomí a každým okamžikem ztrácí drahocennou krev. Čím déle boj potrvá, tím méně sil bude mít na cestu do Lothlórienu.
„Konec nebude daleko,“ vytrhl Aragorna z chmurných úvah Theóden. „Já ale neskončím tady jako starý jezevec chycený do pasti. Bělohřívák a Hasufel a koně mé stráže jsou na vnitřním nádvoří. Až začne svítat, nařídím mužům, aby zatroubili na Helmův roh, a vyjedu.“
Král se otočil k Aragornovi.
„Pojedeš se mnou, synu Arathornův? Třeba si prosekáme cestu, a nebo skončíme tak, že si to zaslouží píseň - zůstane-li vůbec někdo, kdo by o nás zpíval.“
Aragorn pohlédl starému králi do očí a spatřil v nich odhodlání.
„Pojedu s tebou,“ přikývl, pak se rozloučil a odešel.
Obcházel s Legolasem zdi. Posiloval muže slovem i svým mečem, jehož bílý plamen zažehával v srdcích nepřátel hrůzu. Zdola vybuchoval oheň a otřásal kameny. Přilétaly háky a zvedaly se žebříky. Znovu a znovu se skřeti sápali na vrchol a znovu a znovu je obránci shazovali.
„Aragorne,“ překřičel Legolas hluk bitvy. „Podívej, svítá!“
Aragorn se podíval k východu a skutečně. Nebe bledlo. Noc končila. Neotálel a pospíšil si na vnitřní nádvoří.
A pak náhle a strašlivě zahučel z věže Helmův roh. Všichni, kdo ten zvuk slyšeli, se otřásli. Skřeti vřískali a přikrývali si uši. Z Žlebu se vracela ozvěna, jako by na každé skále stál mocný herold. Zvuk rohu duněl mezi vrchy.
„Helm! Helm!“ křičeli Jezdci. „Helm povstal a vrací se do bitvy. Helm za krále Theódena!“
Král měl koně bílého jako sníh, zlatý štít a dlouhé kopí. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Tak přivítali úsvit.
„Vpřed, Eorlovci!“ vykřikl král a vrhli se do útoku.
Za Haldira, pomyslel si Aragorn a pobídl koně.
Přejeli můstek a prosekávali se vojskem Železného pasu. A za nimi ze Žlebu zazněly výkřiky mužů, kteří se vyhrnuli z jeskyní a nepřítele hnali před sebou. Král a jeho druzi jeli dál. Sekali do nepřátel, již před nimi padali na zem, prchali a nastavovali jejich mečům záda. Nepostavil se jim nikdo - skřet či muž. Křičeli a utíkali, jak na ně najednou padl strach a úžas.
Pak vyjel král Theóden z Helmových vrat a probil si cestu až k velkému Valu. Tam zastavili. Postupující úsvit zaléval údolí svým jasem, jenž se třpytil na jejich zbraních. Avšak tam, kde kdysi leželo zelené údolí sevřené strmými vrchy, rozprostíral se teď les - tichý a zlověstný ve své mlčenlivosti. Mezi Valem a tím podivným bezejmenným lesem zbyly sotva dva hony volného prostranství. Tam se teď choulilo Sarumanovo pyšné vojsko a vřískalo hrůzou z krále a podivných stromů.
A tu se na východním hřebeni objevil bíle oděný jezdec, jenž zářil jako samo vycházející slunce. Zahučely rohy a ze srázu spěchalo na tisíc pěšáků třímající meče. Mezi nimi kráčel vysoký statný muž. Když došel na okraj údolí, znovu mocně zatroubil na roh.
„Erkenbrand!“ zvolali Jezdci. „Erkenbrand!“
„Bílý jezdec!“ vykřikl Aragorn. „Gandalf se vrátil.“
„Mithrandir! Mithrandir!“ zajásal Legolas. „To je opravdové kouzelnictví. Rád bych se na ten les podíval, než zmizí,“ dodal dychtivě.
Skřeti byli lapeni v pasti. Jejich hrůza přerostla v hotové šílenství. Odhazovali zbraně a utíkali. Byli pobíjeni po desítkách, a ti kteří vběhli do stínu stromů, z něj nikdy už nevyšli.
Tak se na počátku nového dne sešli král Théoden a Bílý jezdec na trávě u Žlebového potoka, přesně tak, jak Gandalf na odchodu slíbil.
S mohutným pokřikem od Valu přicházeli ti, kdož byli zatlačeni hluboko do Žlebu, a mezi nimi i Éomer, syn Éomundův, a vedle něj kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem, jímž prosakovala krev. Byl však veselý a hlučný.
„Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!“ volal už z dálky a poplácával svoji sekyru. „Škoda! Na sekyře mám zub, ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. A jak se vedlo tobě?“
„Překonal jsi mne o jednoho,“ přiznal Legolas, ale tvář mu zářila štěstím. „Rád ti to vítězství ale dopřeji, hlavně že tě vidím na nohou!“
Málokdo si v té radostné chvíli všiml, že Aragorn chybí. Spěchal zpátky do Hlásky. Prošel kolem raněných, kterých bylo až bolestně málo, a poklekl vedle Haldira. Elfova tvář byla křídově bílá, dýchal s obtížemi. Zpod krví nasáklých obvazů vytékal tenounký pramínek krve.
„Musíš vydržet,“ zašeptal Aragorn a otřel elfovi pot z čela. „Nesmíš mě opustit. Něco jsme si přece slíbili, pamatuješ? Ty k tomu jezeru musíš přijít! Musíš, protože já tam na tebe budu čekat.“
Sklonil se a políbil elfa na studené rty.
„Musíme vyjet ihned,“ řekl jeden z elfů. „Nemá moc času.“
Aragorn přikývl.
„Řeknu králi, aby připravil vozy k převozu raněných.“

*****

Umírá.
Takže jsme selhali.
Nemělo to naději na úspěch, jeho fëa je příliš nestálá.
Ale našel naději.
A znovu ji ztratil.
Nikdy jsme ho neměli posílat zpět. Bylo to porušení…
Ale my ho vyléčit nedokážeme!
Pravda, rány, které utrpěla jeho fëa, ťaly příliš hluboko.
A existuje v Ardě vůbec na něco takového lék?
Jen on sám může vyléčit své rány.
Nebo láska.
Miluje, a přece je v něm stále zloba. Jen láska ho nepřinutí odpustit.
Třeba jsme mu nepoložili správnou otázku?
Co tím myslíš?
Jakou otázku?
Má obdivuhodnou vůli. Neustále bojuje.
Vidíte! On nechce zemřít!
Ale jeho tělo umírá.
Tak mu pomozme!
To nejde.
Ne, to nejde.
Už jsme mu pomohli až dost.
Zašli jsme v jeho případě dál, než jsme měli.
Poslali jsme ho zpět s bolestí, s jakou se nikdy žádný z Eldar neměl vrátit.
Měl by ještě dostat šanci.
Kdyby byla jeho fëa dost silná, mohl by žít dál.
Ale není.
Podrobme ho zkoušce. Ať se vrátí do své vlastní minulosti. Dokáže-li se s ní vyrovnat, odpustit…
To už jsme zkoušeli.
Ale to bylo v síních Mandosu. A nebyl milován.
Byl a miloval.
Ale on mu to nikdy neřekl.
Tohle je jiná situace.
A co když uspěje?
Pak najde vnitřní klid a když bude silný, vyléčí své rány na těle.
Nevěřím, že by smrtelník uspěl tam, kde my jsme selhali.
Láska je jeden z Ilúvatarových darů.
A milosrdenství.
A odpuštění.
Dobrá, ať se znovu podívá do své vlastní minulosti.

Kapitola pátá

** Eregion¹ před bez mála pěti tisíci lety**

Prudce se na lůžku posadil a snažil se popadnout dech. Na těle mu stál ledový pot a srdce mu zběsilo tlouklo jako lapený pták vyděšeně bijící křídly o klec. Bolest v boku a zádech zmizela stejně rychle a nečekaně, jako se objevila. Pomalu se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak se vymotal z propocené přikrývky a šel se do koupelny opláchnout. Ještě byla tma, ale svítání nemohlo být daleko. Na chvíli si pohrával s myšlenkou, že by se ještě vrátil do postele, ale nakonec ji zamítl. Stále v něm přetrvávaly podivné pocity z té noční můry, nebo co to bylo. Určitě by už neusnul. Oblékl se a vydal se do Velkého sálu. Na přilehlé terase v tuhle ranní hodinu nikdo nebýval a byl odtamtud v kteroukoli denní či noční hodinu nejkrásnější výhled.
Prošel chodbami ztichlého paláce a na terase se opřel o zábradlí. Dům Mírdain stál přímo ve středu Ost-in-Edhilu. Město se pyšnilo vzrostlými cesmínovými háji, domy a vysoké štíhlé věže byly postaveny z bílého kamene, mramoru a stříbra. Celé město bylo obehnáno bílými hradbami se dvěma tepanými bránami - jedna směřovala na severozápad směrem k Lindonu, druhá na jihovýchod k branám Khazad-dum.
Celeborn se opřel o zábradlí vedle něj.
„Copak nemůžeš spát, Haldire?“ otázal se tiše.
Haldir si prohrábl dlouhé temně černé vlasy.
„Něco se mi jen zdálo. Takový hloupý sen,“ mávl ledabyle rukou.
„Mnoho z náš již klidně nespí. Válka… je blízko,“ zašeptal Celeborn.
Haldir měl Celeborna rád a vážil si ho, ale domníval se, že Celeborn se příliš strachuje.
„O válce se mluví už dobře sto let,“ pokusil se to zlehčit.
Celeborn na to neodpověděl. Haldirův přístup byl lehkovážný, ale jeho omlouvalo mládí.
Dřív vládl Eregionu Celeborn se svou manželkou Galadriel. Pak však přišel Annatar a mezi Celeborna s Galadriel a Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, došlo k rozkolu. Gwaith-i-Mírdain naslouchali Annnatarovi se stejnou lehkovážností, s jakou Haldir věřil v sílu Eregionu, a vzbouřili se. Celeborn se dobrovolně vzdal vlády a na jeho místo nastoupil Celebrimbor. Galadriel prošla s nemalým počtem eregionských elfů, kteří odmítli uznat Celebrimbora, skrz Khazad-dum pod Mlžnými horami do Lórinandu². Avšak Celeborn zůstal, nedokázal překonat vlastní hořkost k trpaslíkům a projít jejich říši. Navíc si Celebrimbor nikdy nepřál vládnout, netoužil po moci, a nebyl zrovna dobrým vládcem. Místo toho si přál stvořit něco velkého a krásného. A tak zlákán Annatarem s jeho pomocí stvořil Prsteny moci. Opět ta lehkovážnost.
Nejprve vytvořil Devět, pak Sedm a posléze sám bez pomoci Annatara vytvořil své největší dílo - Tři elfí prsteny moci. Annatar se však záhy ukázal jako zrádce. Tajně vykoval vládnoucí Prsten, aby ostatním mohl poroučet. Když Celebrimbor poznal, že byl zrazen, začal se kát. Požádal Galadriel o radu a Celeborna, jehož až do té doby přehlížel, poprosil o pomoc. Prsteny moci pečlivě ukryl v nejstřeženější pokladnici Domu Mírdain. Byla to doba plná nejistoty. Válka mohla propuknout každým okamžikem.
Nikomu se nezdálo rozumné do této doby přivést dítě. Ostatně ani Haldirova matka Ciltallë si neplánovala otěhotnět, ale stalo se. Ciltallë se však snažila, aby Haldirovo dětství a dospívání bylo co nejnormálnější. Dělala vše proto, aby ho uchránila. Přesto Haldir trpce pocítil neklid doby. Přinejmenším tím, že neměl žádné vrstevníky, vyrůstal mezi dospělými, otce nepoznal. Celeborn neschvaloval, že Ciltallë drží Haldira v nevědomosti. Jen v něm posilovala právě tu lehkovážnost, která už napáchala tolik škody.
Nepřítel byl teď na tahu a nikdo z elfů netušil, co udělá. Annatar bylo ve skutečnosti jen pozlátko, maska, pod níž se neskrýval nikdo menší než Sauron - první a nejstrašnější pobočník samotného Morgotha.
„Celebrimbor je v kovárně?“ zeptal se Haldir.
Celeborn přikývl, aniž by se dal nějak zvlášť vyrušit ze svých úvah.

Haldir vešel do kovárny. Dohasínající výheň ozařovala místnost. U pracovního stolu seděl zády k Haldirovi Celebrimbor a zjevně se již jen kochal svým výtvorem.
„Svého otce jsem se zřekl kvůli činům, které spáchal³,“ prolomil ticho Celebrimborův povzdech. „A přece jsem vždycky vzhlížel k Fëanorovi⁴ a toužil stvořit něco stejně krásného a výjimečného jako byly silmarily⁵. Ano, je ironií osudu, že se mi to skutečně podařilo. Fëanor stvořil silmarily a vedly se pro ně krvavé války. Já jsem stvořil Prsteny moci…, pro něž se války teprve povedou. Nepoučil jsem se. Osud, jak se zdá, má vskutku smysl pro ironii.“
Celebrimbor se otočil. Pokaždé, když se Haldir do elfovy tváře podíval, měl pocit, jako by Celebrimbor stárl s každým dnem o celá staletí. Starosti a výčitky vyryly do jeho sličné tváře hluboké vrásky a oči jako by mu pohasly.
„V mých žilách koluje stejná slabost. A kdo ví, zda to není poslední hořký záchvěv Sudby Noldor,“ pokračoval Celebrimbor trpce.
Haldir cítil, že by měl něco říct. Olízl si rty a zašeptal: „A přece na Fëanora vzpomínáme jako na tvůrce silmarilů a otce našeho písma.“
„A přitom kvůli němu elfové zabíjeli elfy,“ odfrkl si Celebrimbor.
„To bylo tehdy,“ namítl Haldir. „To už se nestane. Historie se nebude opakovat.“
A pak konečně našel ta správná slova.
„Ty nejsi Fëanor! Nesdílíš jeho sudbu!“
Celebrimbor se smutně usmál.
„Pojď sem,“ vybídl Haldira. „Dělal jsem na něm hodně dlouho a dnes v noci jsem ho konečně dokončil. No? Co mu říkáš?“
Haldir přistoupil a spatřil to, na čem Celebrimbor mnoho dní a nocí pracoval - ve stojanu byl zasazen dlouhý jedenapůlruční meč, jehož zakřivené ostří se třpytilo, jako by v něm někdo spoutal světlo samotných hvězd.
„Celebrimbore, je… nádherný,“ vydechl Haldir obdivně.
„Vezmi ho do ruky,“ vybídl ho Celebrimbor. „No tak, neboj se.“
Haldir váhavě položil ruku na rukojeť meče a pomalu ho vytáhl ze stojanu. Zkusmo jím máchl.
„Je tak lehký!“ užasl.
„Jeho ostří je vyrobeno z mitrilu. Nikdy se neztupí, projde vším a zlomí se jen, když se zlomí jeho pán,“ pochlubil se Celebrimbor.
Haldir mohl na zbrani oči nechat. Meč byl dokonale vyvážený a lehounký. Padl mu do ruky jako by byl vyroben na míru jeho paže. Bylo to skutečně mistrovské dílo. Takovou zbraň ještě nikdy v ruce neměl. A věděl, že od této chvíle mu jeho vlastní meč a každá jiná zbraň bude připadat neohrabaná a těžkopádná.
„Překonal jsi sám sebe,“ zašeptal Haldir uznale. „Tohle je meč hodný Velekrále. Už máš pro něj jméno?“
„Budu mu říkat Hatholdin⁶,“ rozhodl Celebrimbor.
„Výstižné,“ souhlasil Haldir a vrátil meč do stojanu. Viditelně se s ním jen nerad loučil.
„Doufám, že ti bude dobře sloužit,“ řekl Celebrimbor, zasunul meč do zdobené pochvy a podal ho ohromenému Haldirovi.
„To nemůžu přijmout. Nehodí se, abych nosil takovou zbraň,“ bránil se Haldir a o krok ustoupil.
Celebrimbor mu však meč vtiskl do ruky.
„Já jsem ho vyrobil a já také rozhodnu, kdo je hoden ho nosit. A já ho dávám tobě. Srdce mi říká, že s tím mečem dokážeš ještě velké věci.“
Haldir na Celebrimbora nevěřícně hleděl, jako by čekal, kdy si to elf rozmyslí. Ale Celebrimbor si to nerozmyslel.
„Ber to jako předčasný dárek ke svým stým narozeninám,“ dodal Celebrimbor.

*****

„Ty jsi se zbláznil, Celebrimbore!“ rozkřikla se plavovlasá elfka, ještě než se za ní dovřely dveře Celebrimborovy pracovny. V ruce svírala meč zasunutý v pochvě a nebezpečně s ním v rozhořčení mávala.
„Ciltallë,“ pokusil se Celebrimbor o smířlivý úsměv.
Celeborn zvedl oči od dopisu, který četl Celebrimborovi přes rameno. Jeho tvář byla ustaraná.
„Neustále ti říkám, že Haldir tráví příliš času se zbraní v ruce. A ty ho v tom ještě podporuješ! Podkopáváš všechny moje snahy! Proč jsi mu tuhle,“ Ciltallë mrskla meč na Celebrimborův stůl mezi jeho lejstra, „zatracenou věc dával?!“
„Haldir už je prostě takový. Nezmění se jen proto, že si to přeješ. Navíc je v něm hodně z jeho…“
„Nepřerušuj mě!“ vyštěkla Ciltallë na Celeborna. „Byl by div, kdybys nebyl na jeho straně!“ dodala hněvivě a kývla hlavou k Celebrimborovi.
„Nepřeju si, aby se můj syn, jakmile bude moct nosit zbraň, vydal na nějakou bláznivou výpravu za rádoby hrdinskými skutky a jeho tělo mi pak přinesli rozsekané na kusy!“ pokračovala ve spílání Ciltallë.
„Ale Celeborn má pravdu. Haldir se nezmění jen proto, že ty chceš. Odejde tak jako tak. A pokud se rozhodne jít na nějakou, jak ty říkáš, bláznivou výpravu… dal jsem mu meč, kterým si snadno udrží nepřátele dost daleko od těla,“ bránil se Celebrimbor.
„Ještě nikdy jsem neviděl elfa, který by se zbraněmi zacházel tak zručně jako on,“ poznamenal Celeborn.
„Tohle na mne nezkoušejte!“ vyprskla Ciltallë.
„Ať tak či onak, měla bys tu zbraň Haldirovi vrátit. Bude ji brzy až dosáhne plnoletosti potřebovat,“ řekl Celebrimbor tiše.
„Co tím myslíš?“ ulekla se Ciltallë.
„Annatar,“ povzdechl si Celebrimbor. „Nebo bych spíš měl říkat Sauron. Požaduje okamžité vydání Prstenů moci.“
Celebrimbor podal Ciltallë dopis, který obdržel, aby si to přečetla sama. Ciltallë přelétla očima řádky a její tvář pobledla.
„Sauron tvrdí, že bez něj bychom Prsteny nikdy nevyrobili,“ řekl Celeborn. „Dostali jsme ultimátum. Buď se podřídíme a Prsteny vydáme nebo…“
„Válka,“ dořekla Ciltallë.
„Přesně tak,“ přikývl Celebrimbor. „Sauron si pro prsteny přijde, pokud mu je nevydáme.“
„Ale to nemůžeme,“ zašeptala Ciltallë. „Sám jsi říkal, že Sauronův prsten má moc ovládat ostatní, dokonce i Tři!“
„Tři musí odtud, jsou nejmocnější a Sauron je neměl možnost zkazit,“ povzdechl si Celebrimbor. „Sedm pošleme k trpaslíkům, tam snad budou v bezpečí.“
„A ostatní?“ otázala se Ciltallë přiškrceně.
„Jsou příliš nebezpečné. Nemůžeme je nikomu svěřit,“ potřásl Celebrimbor hlavou. „Ukryjeme je, jak nejlépe to půjde.“
„Všechna tvoje díla přinášejí akorát neštěstí!“ obvinila Ciltallë Celebrimbora a při odchodu za sebou důkladně práskla dveřmi.
„Nemá pravdu,“ řekl Celeborn. „To z ní jen mluví hořkost. Myslím, že nikdy nechtěla, Haldirovi říct pravdu o jeho otci, ale teď tomu nebude moct zabránit.“
„Dobře víš, že kdyby… věděl, že má syna… všechno by se jen zkomplikovalo. Ciltallë udělala, co považovala za nejlepší.“
„Nejsem si jistý, zda připravit Haldira o otce, nechat ho vyrůstat bez něj a bez vrstevníků, bylo moudré⁷. Byly i jiné způsoby, jak to vyřešit,“ namítl Celeborn.
„Jenže pak by Haldira ztratila. A má pravdu,“ povzdechl si Celebrimbor. „Mé největší dílo přinese jen bolest a zkázu - jí i všem elfům, kteří ještě zůstávají ve Středozemi.“
„Ale není to tvé jediné dílo. Nezapomínej na elessar⁸,“ připomněl mu Celeborn.
Celebrimbor se zamyslel a zašeptal: „Budu tedy doufat, že máš pravdu a že po noci přijde opět svítání. Snad elessar vyhojí rány, jež svět utrží.“

Nazítří ráno odjel Celeborn do Lindonu.
Nenyu, Bílý prsten z mitrilu s diamantem, svěřil Celebrimbor Galadriel, již když se s ní byl poradit, co dál, krátce po Annatarově zradě. To ona mu tehdy poradila Prsteny ukrýt mimo Eregion a nepoužívat. Dlouho se však Celebrimbor nemohl se zbylými dvěma Prsteny rozloučit. Až nyní ve spěchu posílal Naryu, Rudý prsten s rubínem, a největší ze Tří Vilyu, Modrý prsten ze zlata se safírem, do opatrování Gil-galadovi. Sedm poslal Celebrimbor Durinovi III. do Khazad-dum. Devět pak ukryl v nejhlubší pokladnici v Domě Mírdain.
Když Sauron zjistil, že se proti němu Celebrimbor vzbouřil, přestrojení z něj definitivně spadlo a začal dávat dohromady obrovské vojsko, aby si Prsteny vzal silou.
Válka elfů se Sauronem začala.

**Eregion o dva roky později**

Haldir stál svlečený do půli těla pod malým vodopádem. Voda v jezírku mu sahala sotva po pás. Čelem se opíral o skálu a tloukl do ní pravou rukou sevřenou v pěst, zatímco jeho kůň se bezstarostně popásal na břehu.
Nepomáhalo to. Nepomáhalo už vůbec nic!
Období sexuálního dospívání mezi padesátým rokem, kdy elfové dospívali fyzicky, a stým rokem, kdy byli schopni mít poprvé děti, bylo bláznivé, divoké a plné sexu s každým z vrstevníků, který byl svolný. A v tom byl ten háček. Haldir neměl žádné vrstevníky. A přitom jeho tělo plné rozbouřených hormonů bylo permanentně nadržené. Dělal by to s kýmkoli, kdo by byl ochotný. Jenže nikdo takový se v jeho okolí nenacházel. Naučil se žít s tím, že myslí na sex prakticky neustále. Smířil se i s tím, že každou noc znovu a znovu marně hledá úlevu v sebeukájení. Ale nic to neměnilo na tom, že to bylo nesnesitelné. Haldir už několik let počítal dny i hodiny, kdy tahle mizérie konečně skončí, ale v poslední době to bylo k nevydržení.
Byly chvíle, kdy měl, jako třeba dnes, chuť prostě po Celebrimborovi nebo Celebornovi skočit, servat z něj šaty - jedno z kterého, nejlépe z obou, a pak…
Haldir vztekle udeřil pěstí do skály. Po zápěstí mu stékaly tenké pramínky krve. Bolest mu pomáhala udržet nad sebou kontrolu, zachovat si jasnou mysl a nezbláznit se z toho. V duchu proklínal všechny elfy v Ost-in-Edhilu. Ani jediný z nich nebyl ochotný mu pomoct. Co by jim to udělalo? Copak žádal tolik?
Haldir znovu praštil do skály a tentokrát to zabolelo opravdu hodně. Otočil se a opřel se zády o skalní stěnu. Nevěděl, jak dlouho v té studené vodě stál, ale dost na to, aby mu byla zima. Třásl se a pravá ruka ho pěkně bolela. A stejně to nepomáhalo.

*****

Gil-galad se opřel o rám okna. Mohl Celebrimborovi něco vyčítat? Vždyť sám nijak proti Annatarovi nevystoupil, pouze se s ním odmítl stýkat. Ani na okamžik ho nenapadlo, že je to sám Sauron. Oč byla jeho vina menší než Celebrimborova?
„Sauronovo vojsko vstoupilo do Calenardhonu⁹. Podle našich zpráv je velmi početné.“
„Jak početné?“ otázal se Gil-galad.
„Nejméně pětadvacet tisíc,“ řekl Elrond.
Gil-galad se odvrátil od okna a zadíval se na Elronda.
„Takové síle Eregion nemůže odolat,“ konstatoval Gil-galad.
„Ne, to nemůže,“ přisvědčil Elrond.
„Pak nesmíme ztrácet čas,“ rozhodl Gil-galad, posadil se za svůj stůl a chopil se brku.

*****

Celebrimbor se posadil, ale hned zase vstal. Nedokázal vydržet na jednom místě.
„Armáda skřetů vstoupila do Eriadoru a ihned se obrátila na sever. Nepálí, neplení, ničím se nezdržují a postupují velmi rychle,“ oznámil Faileon, kapitán eregionského vojska.
Celebrimbor si s Celebornem vyměnil znepokojený pohled.
„Míří nejkratší cestou k nám,“ zašeptal Celebrimbor.
„Jestli postupují tak rychle, nemůže to Elrond stihnout. Má příliš dalekou cestu,“ řekl Celeborn znepokojeně.
„Budou akorát tak moct zahnat mrchožrouty od našich mrtvol,“ zašeptal Celebrimbor hořce. „Kolik jich vůbec je?“
„Nejméně dvacet pět tisíc,“ řekl Faileon.
„Dvacet pět tisíc?“ opakoval Celebrimbor. „Proti takové přesile se neubráníme. Město nebylo stavěno jako pevnost.“
„Naší jedinou nadějí je, že Elrond přijde včas,“ řekl Celeborn.
„Jenže čas je to, co nemáme,“ potřásl Celebrimbor hlavou.
Haldir stál za dveřmi a poslouchal. Dvacet pět tisíc skřetů - takové vojsko si ani nedovedl představit. Ale copak se skřeti mohli měřit s elfy? Copak nevyráběli břitké meče a lesklá brnění? Copak nebyli rychlí s tisíciletými zkušenostmi?
Celeborn se zahleděl na mapu Eriadoru pověšenou na zdi.
„Naší jedinou šancí je střetnout se s nimi dřív, než vstoupí do Eregionu. Pokud se nám podaří způsobit v řadách nepřítele zmatek a chaos, můžeme se ubránit než dorazí posily,“ zvažoval Celeborn jejich možnosti.
„Proti dvaceti pěti tisícům? Nemáme dost vojáků, abychom si poradili s tolika skřety,“ zamračil se Celebrimbor a nad kořenem nosu se mu vytvořila starostlivá vráska. „To je sebevražda.“
„Možná ne,“ řekl Faileon. „Před hlavním vojem jdou zvědové a předvoj. Jsou nedisciplinovaní, nemají výcvik. Udeříme-li dost silně, můžeme je, když ne zastavit, tak alespoň zpomalit.“
„Gil-galad již dřív požádal Númenorejce o pomoc v případě, že Sauron skutečně překročí hranice Eriadoru. Potřebují jen čas, a ten jim musíme zkusit zajistit. Jinak Eregion lehne popelem.“
Celebrimbor se zadíval na Celeborna, pak si uhladil pomačkanou tuniku a přešel k oknu.
„Je to šílené, ale... je to naše jediná šance,“ uznal Celebrimbor.
„Vyjde to,“ řekl Celeborn s jistotou, jakou ani jeden z elfů necítil.
„Dobrá, ať se připraví všichni jezdci. Noldorská jízda vyjede ještě jedenkrát!“ rozkázal Celebrimbor.
Faileon se uklonil a šel splnit rozkaz.
Haldir se v poslední chvíli skryl za nejbližší sochou. Faileon měl naštěstí na spěch, a tak prošel kolem, aniž by byť zpomalil. Haldir si oddechl. Nepochyboval o tom, že by ho za poslouchání za dveřmi nepochválili. Jenže on chtěl vědět, co se děje. A tak opět ve vší tichosti přitiskl své špičaté ucho opatrně ke dveřím.
Celebrimbor se otočil ke Celebornovi.
„Půjdu se připravit,“ řekl Celeborn.
„Měl bych jet já,“ namítl Celebrimbor. „Ta válka se vede kvůli mně.“
„Ale teď jsi králem Eregionu ty. Musíš zůstat a bránit město, pokud neuspějeme,“ řekl Celeborn.
Celebrimbor přikývl. Věděl, že Celeborn má pravdu.
„Měl jsem tě tehdy poslechnout. Nic z toho by se nemuselo stát,“ zalitoval Celebrimbor.
„Co se stalo, stalo se,“ odvětil Celeborn a položil Celebrimborovi ruku na rameno. „Možná se to stát mělo. Ale to ví jen Eru, a možná ani on ne.“
„Buď opatrný,“ požádal ho Celebrimbor.
Celeborn přikývl.
Haldir se rozběhl chodbou pryč. Slyšel dost. Vběhl do svého pokoje a už se natahoval po svém meči, když ho někdo uchopil pevně za zápěstí.
„Pokud vím, tak ještě nesmíš nosit zbraň,“ řekl Faileon klidně.
Haldir zasykl a pokusil se neúspěšně vykroutit z elfova sevření.
„Pusť!“
Faileon Haldira pustil a sebral ze stojanu meč.
„Tohle si vezmu.“
„Ne! To nesmíš!“ vyhrkl Haldir.
„Neplnoletí nesmí nosit zbraň, to přece víš,“ připomněl mu Faileon přísně.
„Ale…!“
„Žádné ale. Pravidla platí pro všechny a pro tebe obzvlášť přísně. Musíš se naučit disciplíně. A tomu že je čas bojovat a je čas ustoupit. Nemáš zkušenosti, akorát by ses ostatním pletl pod nohy!“
„To není pravda! Sám jsi řekl, že už mě nemáš čemu učit!“ ohradil se Haldir.
„Ne, nemám,“ připustil Faileon. „Ale válka není nic pro tebe, chlapče. Nemáš zkušenosti se skutečným bojem a jsi příliš lehkovážný. Tohle nebude hra. Strhlo by tě to do víru boje a roztrhalo na kousky.“
Haldir hleděl navztekaně za odcházejícím elfem a v duchu ho proklínal. Přece ho nemůžou přehlížet! U Valar, být jediný neplnoletý elf ve městě bylo tak ponižující!

*****

Jižní brána Ost-in-Edhilu se otevřela. S kopími a meči, oděni v lesklých brněních z nejlepší elfské oceli, jež se blyštila na slunci, šli vstříc nepříteli. V čele jel na mohutném ryzákovi Celeborn ve smaragdově zelené zbroji a nad hlavou mu vlál praporec s cesmínou - znakem Eregionu.
Vojsko se shromáždilo před branami města - sotva tři tisíce jezdců. Bylo jich zoufale málo, byť každý z nich vládl mečem se zručností, s jakou se skřeti a lidé nemohli měřit.
„Fírë cotumoin Eldaron!¹⁰“ zvolal jasným, zvučným hlasem Celeborn, vytasil meč a mávl jím do vzduchu.
Haldir stál na hradbách a díval se, jak eregionské vojsko odjíždí do bitvy. Záviděl jim. Přál si jet s nimi, chtěl bojovat a ne tu sedět a ze všech stran poslouchat o tom, že je vlastně ještě dítě. Byl stejně dobrý, jako každý jiný elf.
„Vím, jak ti je,“ řekl Celebrimbor a natáhl ruku, aby ji konejšivě položil mladému elfovi na rameno.
„To tedy nevíš!“ odsekl Haldir uraženě, vyhnul se Celebrimborově ruce a utekl.
Celebrimbor si povzdechl a potřásl hlavou. S Haldirem to bylo někdy těžké.

*****

Noldorská jízda narazila do skřetů a projela jejich řadami, jako když horký nůž prochází máslem. Řady skřetů se rozpadly a znovu se zformovaly do jakéhosi pokusu o obranu. Sevřený útvar jezdců je však znovu rozehnal. Skřeti začali propadat panice a ustupovat. Padali jeden přes druhého, vřískali a zakrývali si oči před odlesky z elfích brnění.
Celeborn přitáhl koni otěže a dal jezdům znamení, aby zastavili a nepronásledovali prchající skřety. První tah jim vyšel. Rychlým, rázným výpadem rozehnali předvoj a způsobili zmatek. Avšak bylo to jen malé vítězství.
Jen jediné věci se skřeti bojí a nenávidí jí víc než slunce a elfy - svého pána, a ten je nelítostně poháněl vpřed do bitvy.
Celeborn se stáhl do předem připravených obraných linií. Nyní bude muset hrát o čas a doufat, že Elrond a Númenorejci přijdou včas.

Celeborn bleskově odrazil útok nejbližšího skřeta. Téměř zakopl o tělo elfa rozsekané na kusy. Prvotní nával nevolnosti a smutku rychle vystřídal hněv. Dal do další rány všechen svůj vztek a přilba pod úderem jeho meče praskla jako přezrálý meloun. Napřáhl se k dalšímu úderu, když mu zády projela krátká ostrá bolest. Mezi přiléhající pláty jeho brnění pronikl šíp. Celeborn si toho ale nevšímal. Byl to jen škrábanec, a těch již utržil nepočítaně.
„Musíme se stáhnout!“ zakřičel Faileon.
Celeborn přikývl a jediným úderem odsekl útočícímu skřetovi hlavu. Pocákala ho tepenná krev. Potlačil nutkání sundat si přilbu a otřít si tu ohavnou lepkavou tekutinu z tváře.
„Neudržíme se,“ sykl Faileon, když se Celeborn probil až k němu.
„Musíme,“ opáčil Celeborn tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Pobijí nás do jednoho!“ ucedil Faileon a otočil se zády k Celebornovi, aby jeden druhého mohli krýt.
„Musíme se udržet,“ opakoval Celeborn skrz zaťaté zuby.
„Já vím, já vím,“ zašeptal Faileon.

Haldir stál na terase a pozoroval ruch v ulicích. Na hradbách se shromažďovali lučištníci. Podepírala se brána, aby lépe odolávala náporu. Každý elf schopný boje si chystal zbroj a zbraň. A on uprostřed tohohle božího dopuštění nemohl udělat nic. Vůbec nic! Dokonce i jeho matka oblékla kroužkovou košili a opásala se mečem. Copak to bylo fér? Zatracená tradice! Jaký smysl mělo bránit mu bojovat? Ještě k tomu, když již brzy měl dosáhnout plnoletosti. Ne, tohle prostě nebylo fér!

Celeborn se svými muži krok za krokem ustupoval. Elrond stále ještě nepřišel a jejich síly byly rozptýlené. Pobíjeli je jednoho po druhém.
„Elronde! Přece mě nezklameš!“ zaklel Celeborn.
Naděje a víra eregionského vojska visela na vlásku.

„U Valar!“ vydechl zlatovlasý elf na statném bělouši. „Je jich mnohem víc než pětadvacet tisíc!“
„Už to tak vypadá, Glorfindeli,“ přisvědčil Elrond ponuře. „Nemá ale smysl teď spekulovat nad tím, jaká černá kouzla skryla značnou část Sauronových vojsk. Celeborn nás potřebuje.“
Glorfindel vytasil meč a zatroubil na roh. Skřeti se zarazili, pak nechali umdlévající eregionské elfy na pokoji a obrátili se proti nově příchozímu nepříteli.

„Už jsi vypadal i líp,“ pousmál se nepatrně Elrond, když se probil ke Celebornovi.
„Že vám to ale trvalo,“ odvětil Celeborn.
Stříbrovlasý elf ošklivě kulhal. Jeho zbroj byla pokrytá špínou a krví.
„Je jich příliš, nezastavíme je,“ sykl Elrond a usekl skřetovi, který se odvážil příliš blízko, hlavu. „Ani je nezpomalíme!“
„Musíme se stáhnout k městu!“ zasípal Celeborn. Po hrudním pancíři mu sklouzl jeden ze skřetích šípů a srazil vyčerpaného zraněného elfa na koleno.
„Na to je nás moc málo. Nedostaneme se k nim,“ zavrtěl Elrond hlavou a pomohl Celebornovi vstát.
„Hodila by se nám nějaká nečekaná pomoc,“ ucedil Celeborn. „A jeden, dva zázraky bych taky neodmítl,“ dodal.
„Ty by sis to chtěl nějak zjednodušovat,“ pousmál se Glorfindel kysele. „Připravil bys nás o všechnu legraci.“
Elfové z Lindonu zatlačili nepřítele na okamžik zpět. Skřeti je ovšem brzy obklopili jako se uzavírá voda nad tonoucím. Nebylo kam ustoupit. Nebylo návratu. Marně se Elrond snažil stáhnout do lepších pozic, ustoupit k Eregionu a Ost-in-Edhilu. Sauronovo vojsko bylo tak obrovské, že bez potíží dokázalo držet Elronda v šachu a zároveň napadnout Eregion.

Poznámky:
1) Eregion znamená elfsky "země cesmín". Lidé tuto říši, rozkládající se v Druhém slunečním věku západně od Mlžných hor mezi Roklinkou a Morií, nazývali Cesmínie. Hlavním městem bylo Ost-in-Edhil. Říše byla osídlena Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, jejich králem se stal noldorský kníže Celebrimbor. A právě Celebrimbor zlákán učením Annatara, vytvořil Prsteny moci. Když však Annatar ukoval Jeden prsten, Celebrimbor pochopil, že byl zrazen.
2) Jméno Lothlórienu před tím, než se v něm ujal vlády Celeborn s Galadriel
3) Celebrimbor byl vnuk Fëanora, avšak zřekl se skutků svého otce Curufina, protože s jeho jednáním nesouhlasil
4) Fëanor - elfský kníže, syn prvního Velekrále Noldor. Byl to génius. Stvořil palantíry - vidoucí kameny, vytvořil umělé drahokamy Noldor, je otcem elfského písma Tengwar. Ale největším jeho dílem byly silmarily. Melkor, který zatoužil po silmarilech, poštval Fëanora proti Valar, pak zabil jeho otce a silmarily ukradl. Fëanor ho nazval Morgothem, Temným nepřítelem Světa, a proti vůli Valar odvedl početný zástup elfů do Středozemě, aby ho pronásledoval, což je známo jako Sudba Noldor, neboť on a jeho sedm synů složilo strašnou přísahu o tom, že budou pronásledovat kohokoli, kdo by jim vzal nebo upíral silmarily, ať už to bude Vala, elf, trpaslík nebo člověk. Následky této přísahy byly strašlivé a poznamenaly celý První věk, než byl Morgoth poražen a silmarily ztraceny. Těsně po příchodu elfů do Středozemě svedl Fëanor s Morgothem bitvu, v níž se oddělil od své tělesné stráže, byl obklíčen balrogy a zabit Gothmogem, hlavním velitelem Angbandu - Morgothovy pevnosti.
5) Tři velké klenoty z neznámé látky, vypadající jako démantové krystaly, a přece tvrdší než diamant. Nemohla je rozbít žádná síla. A uvnitř plálo smíšené světlo valinorských Stromů, stříbrného Telperionu a zlatého Laurelinu. Varda je posvětila, takže se jich nemohly dotknout zlé nečisté ruce a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu.
6) Třpytivé ostří
7) Všeobecně se má za to, že fëa (duše) dítěte čerpá před narozením mnohé od matky i od otce. Proto bylo považováno za velmi bolestné, když se manželé museli v této době odloučit a když otec nebyl v raném dětství přítomen. Zároveň to byl i důvod, proč měli elfové tak málo dětí - matku těhotenství často strávilo na těle i na duchu, takže už na další děti neměla sílu. Extrémní případ byl Fëanor, po jehož narození se jeho matka vzdala námahy žití, neboť do jejího syna přešla značná část jejích sil.
8) Elessar byl zelený drahokam, v němž bylo uvězněno čiré sluneční světlo. Kdo prý skrz něj pohlédl, viděl uschlé nebo spálené věci tak, jak byly v půvabu svého mládí, a ruce toho, kdo jej držel, přinášely uzdravení z ran všem, jichž se dotkly. Existovaly dva takové kameny. První vyrobil Celebrimbor v Prvním věku v Gondolinu a tento kámen odešel s Eärendilem přes Moře. Druhý, jemnější a jasnější, ale méně mocný, neboť ve Třetím věku nebylo světlo již tak jasné jako kdysi, vyrobil rovněž Celebrimbor na žádost Galadriel krátce před tím, než se objevil Annatar. Zasadil drahokam do velké stříbrné brože v podobě orla vzlétajícího na rozepjatých křídlech. Byla to právě ta brož, kterou po Galadriel poslala Arwen Aragornovi, a podle níž se mu říkalo Elessar, Elfkam.
9) Budoucí Jízdmarka neboli Rohan
10) Smrt nepřátelům elfů!

Kapitola šestá

Vzduchem vibroval zvuk elfského rohu.
Haldir vběhl do Celebrimborovy pracovny.
„Ten zvuk! Co to znamená?“ vyhrkl Haldir. Hluboko v nitru mu ale tichounký hlásek říkal, že to je špatný zvuk.
Celebrimbor zvedl hlavu. Rysy v jeho půvabné elfí tváři byly strhané a unavené. Na sobě měl stříbromodrou zbroj a byl opásám mečem.
„To je poplach,“ řekl Celebrimbor tiše. „Blíží se k nám.“
„Elrond?“
Celebrimbor zavrtěl hlavou.
„Celeborn?“
Celebrimbor opět zavrtěl hlavou.
„Nemáme o nich vůbec žádné zprávy,“ povzdechl si. „Musíš odjet, dokud je čas.“
Haldir na Celebrimbora užasle pohlédl.
„Jak nejsou zprávy? A odjet? Nechci odjet! Vládnu mečem lépe než mnozí elfové ve městě. Chci bojovat!“
Celebrimborovi se napnuly svaly na dolní čelisti, jak stiskl zuby.
„Možná že máš talent, ale jsi nezkušený, zbrklý a lehkovážný,“ namítl Celebrimbor co možná nejklidněji. Haldir měl odjakživa svoji hlavu, ale teď na to opravdu nebyla vhodná chvíle.
„A kde jinde bych měl ty zkušenosti získat než v bitvě?“ ohradil se Haldir.
„Tohle není bitva, to bude masakr! Copak to nechápeš?!“ rozkřikl se Celebrimbor na mladíka.
„Přesto zůstanu,“ prohlásil pevně. „Nevidím jediný důvod, proč bych měl utíkat. Já nejsem zbabělec.“
Celebrimbor popadl mladíka za rameno a přistrčil ho k oknu.
„Ještě pořád žádný důvod nevidíš?!“ vyštěkl.
Haldirovy temně modré oči se rozšířily v bezbřehém úžasu. K městu se blížila jako bouřkový mrak armáda skřetů, jejíž rozměry předčily Haldirovy nejdivočejší představy.
„To tedy bude bitva,“ vydechl. V jeho lase však nebyla ani stopa po strachu.
Celebrimbor se od něj znechuceně odvrátil. Copak si ten kluk vůbec nepřipouštěl zoufalost jejich situace?
„Tahle armáda se nezastaví tady, až s námi skoncuje, ale půjde dál,“ řekl Celebrimbor trpce. „Někdo musí varovat Gil-galada.“
„Zastavíme je!“ vyhrkl Haldir.
Celebrimbor se rozhodl, že se s ním nebude přít ohledně šancí na vítězství. Haldir evidentně nezdravě přeceňoval nejen svoje síly. O důvod víc, aby odjel.
„Prostě pojedeš. Nebudu tu s tebou o tom diskutovat,“ zamračil se Celebrimbor.
„Nemůžeš mi přikázat, abych odjel. Už nejsem dítě, nemusím poslechnout,“ řekl Haldir vzdorovitě.
„Neposlechnout by bylo velmi dětinské a nehodné téměř dospělého elfa,“ utrousil Celebrimbor.
Haldir se odmlčel.
„Dobrá pojedu. Ale mám podmínku.“
Celebrimbor se posadil. Najednou se cítil hrozně unavený. Přesto gestem Haldira vyzval, aby pokračoval.
„Ty to víš. Já vím, že to víš, Celebrimbore. Ty víš, kdo je můj otec,“ řekl Haldir. „Chci to vědět.“
„Vím,“ přiznal Celebrimbor. „Ale dal jsem tvé matce slib, že ti to neřeknu. Ten slib dodržím.“
„Celý život narážím jen na samé otázky a nedostávám žádné odpovědi. Jestli chceš, abych jel, budeš mi muset nějaké odpovědi dát,“ sdělil Haldir Celebrimborovi umíněně.
„Jsi tak netrpělivý, mladíku. Chtěl bys všechno a chtěl bys to hned. Spoustu věcí bereš jako samozřejmost. Ještě se musíš hodně učit.“
„Možná,“ pokrčil Haldir rameny. „Řekni mi, kdo je můj otec. Proč mám jet já. A já pojedu. Jinak… zůstávám,“ trval dál na svém.
„Nedáváš mi moc na výběr,“ zamračil se Celebrimbor.
„Ty mě taky ne,“ opáčil Haldir.
„Dal jsem slib a ten dodržím. Chceš-li své odpovědi, pak musíš jet do Lindonu a předat Gil-galadovi zprávu o Sauronově vojsku.“
Haldir pokrčil rameny.
„V tom případě…“
„V tom případě se odebereš do svého pokoje a zůstaneš tam,“ nenechal Celebrimbor Haldira domluvit. „Nemohu tě sice proti tvé vůli nutit odjet, ačkoli bych tě mohl svázat do kozelce a poslat tě jako náklad, ale jsme ve válečném stavu a ty nejsi plnoletý. Mám plné právo tě poslat někam, kde budeš v bezpečí.“
„To neuděláš,“ znejistěl Haldir.
„Stráž!“
Do místnosti vešli dva elfové.
„Doprovodí tě do tvého pokoje,“ oznámil Haldirovi Celebrimbor.
Haldir stiskl čelisti a úsečně přikývl.

Když na chodbě utichly kroky stráže, zkusil Haldir kliku dveří. Bylo pochopitelně zamčeno. Ostatně slyšel je zamykat, ale stejně se raději přesvědčil. Prohlédl si dveře a okamžitě zamítl myšlenku, že by je vyrazil. Ne, tohle byla poctivá práce elfských kovářů. Stejně dobře by mohl chtít vyrazit trpasličí dveře. Otočil se tedy ke dveřím zády. Jeho oči přelétly pokoj a zastavily se u okna. Několika kroky k němu došel a otevřel ho. Z jeho pokoje nebylo přes hradby vidět, mohl se tedy jen dohadovat, zda i na této straně města jsou už skřeti. Doufal, že ne, protože pak by byli v pasti.
Vyklonil se z okna. Nikdy dřív si neuvědomil, jak je to vysoko, ale on závratí netrpěl. Nejdřív se však musel vhodněji obléct.
Svlékl si šaty a pohodil je na postel. Pak ze skříně vyndal šedivou tuniku, o odstín tmavší kalhoty a vysoké boty z jemné kůže. Oblékl se a připevnil si na pásek pouzdro s nožem a na záda si hodil prázdný toulec a svůj luk - jediné zbraně, které jako neplnoletý mohl nosit. Pak vylezl do okna a opatrně se spustil na uzounkou římsu, jež mohla unést akorát tak lehkonohého elfa, ale pod každým jiným by se zbortila.
Cíl měl poměrně jasný. Potřeboval zbroj a zbraně. Musel se dostat do zbrojnice, což znamenalo vyšplhat o tři patra výš. I když byl obratný a mrštný jako ještěrka a měl vynikající smysly, bylo to velmi riskantní. Posouval se jen na špičkách po úzké římse a přidržovat se mohl pouze dalších říms a reliéfů. Kdyby mu uklouzla noha, nebylo nic, co by mohlo zabránit jeho pádu.

Okno se s cinkotem rozletělo a Haldir dopadl na podlahu. Trhl sebou a bolestěn zasykl. Jeden ze střepů se mu zabodl do pravé dlaně. Naštěstí ne moc hluboko. Vyndal ho a otřel si krvácející ránu do kalhot. Neměl čas zabývat se kdejakým škrábancem. Sundal ze stěny lehké kožené brnění a navlékl si ho. Pak si naplnil toulec šípy a vzal do ruky jeden z mečů. Přišel mu hrozně těžký, neohrabaný. Zaváhal, ale přece jen ho položil zpět. Dojde si pro vlastní.
Vyběhl na chodbu. Schody do dalšího patra bral po třech. Vběhl do Faileonova pokoje. Jeho meč ležel položený na posteli. Vykročil k němu a už po něm chtěl vztáhnout ruku, když přece jen znejistěl. Tradice říkala, že nesmí nosit zbraň. Mohl mít u sebe nůž, mohl používat luk, ale meč a účast v boji mu byly až do jeho plnoletosti zapovězeny. Haldir si uvědomil, že když si tu zbraň vezme, poruší tím nepsaný zákon svého lidu. Opravdu se chtěl stavět proti tradicím starým jako elfové sami?
Podlaha se zachvěla. Ohlédl se. Jeho jemný sluch zachytil tlumený křik a rány.
„Jak to říkal Celebrimbor? Jsme ve válce,“ řekl si Haldir, popadl meč a vyběhl z místnosti. Cestou si připevnil pochvu k opasku.

„Zpátky!“
„Ustupte!“
„Prorazili! Prorazili!“
Celebrimbor si protřel oči pálící od štiplavého kouře, jenž se vznášel ve vzduchu. Město bylo v obležení, cesmínový hvozd hořel a bílé věže se ztrácely v černém dusivém dýmu. V ulicích zuřil lítý boj a elfové byli krok za krokem zatlačováni postupujícími hordami skřetů v černých ocelových brněních. Katapulty vrhaly obrovské balvany proti hradbám. Některé zasáhly i Dům Mírdain.
„Alasseone!“
„Ano, pane,“ otočil se elf s krvavým šrámem na tváři.
Celebrimbor k němu došel a položil mu ruku na rameno.
„Alasseone, jdi do Domu Mírdain a najdi Haldira. Odveď ho odtud za jakoukoli cenu, rozumíš? Za jakoukoli cenu!“
Elf přikývl.

„Stáhněte se za řeku!“ zakřičel Elrond.
„Neudržíme břeh!“ sykl Celeborn. Kulhal teď opravdu těžce a Glorfindel mu musel krýt levou stranu.
„Já vím, ale musíme to zkusit,“ řekl Elrond a pomalu, zhluboka se nadechl.
„Doufejme, že se jich aspoň pár utopí,“ ucedil Glorfindel.
Celeborn se zadíval na Labutí řeku podivně klidně se třpytící za jejich zády. Již brzy se měla zbarvit krví.

Haldir se u východu skoro srazil s Alasseonem.
„Kam se ženeš?“ zeptal se ho elf příkře.
„Nebudu tu sedět a koukat do zdi,“ řekl Haldir.
„To se ještě uvidí,“ odvětil Allasseon, popadl Haldira za paži a strkal ho pryč od bojů.
„Co děláš?!“ vzepřel se Haldir, ale starší elf s ním smýkl a nutil ho jít dál.

Alasseon se opatrně rozhlédl. Haldira stále svíral za paži, kdyby mu mladík snad chtěl pláchnout. A ne že by o tom Haldir nepřemýšlel.
Zadrnčela tětiva luku.
Alasseon se napůl otočil zpátky k Haldirovi, ve tváři měl však podivný výraz. Pak se elfovi v koutku úst objevila krev a překvapený Haldir zachytil jeho hroutící se tělo.
„Ala…,“ Haldir se zarazil. Elfovi z hrudi trčely tři černé šípy.
Haldir ještě nikdy v životě neviděl nikoho mrtvého. Stál tam jako uhranutý, křečovitě svíral nehybné tělo a nedokázal odvrátit pohled od elfovým prázdných očí. Jako by čekal, že Alasseon zamrká a oba se tomu zasmějí.
Vzduch proťaly dva šípy. Haldir měl naštěstí tolik duchapřítomnosti, aby tělo pustil a přikrčil se za velkým kamenným květináčem.
Ozvalo se zaskřípání štěrku pod něčíma nohama.
„Dostal jsi ho?“
„Nevím, nejspíš.“
Haldir se proplížil za zídkou.
„Tady je!“
Haldir si v první chvíli myslel, že ho našli, než pochopil, že právě objevili Alasseonovo tělo. Odvážil se vykouknout. Byli dva - Haldir zaváhal - nevypadali jako skřeti. Ačkoli z jeho pohledu se zarostlí špinaví dvounožci od skřeta zase tak moc nelišili. Byli sice vyšší, ale páchli skoro stejně a byli stejně oškliví. Jejich řeči nerozuměl, ale byla hrubá a nepříjemná na poslech, takže ani nijak netoužil jim porozumět. Stáli kolem elfova těla a o něčem se dohadovali. Jeden z nich do těla kopnul a to Haldira pobouřilo.
„Jděte od něj!“ zasyčel, opustil svůj úkryt a vytasil meč.
„Ale, ale copak to tu máme?“ ušklíbl se jeden z mužů.
„Prašivý elf!“ ušklíbl se druhý.
Haldir udělal krok k nim, když mu levou paží projela ostrá bolest. Podíval se a uviděl šíp. Otočil se a spatřil třetího jak odhazuje kuši a tasí meč. Smáli se a byl to ten nejodpornější zvuk, jaký Haldir kdy slyšel. A pak na něj zaútočili - všichni tři. Haldir reagoval čistě instinktivně, tak jak se to celá desetiletí učil. Pokusili se o jakousi chabou obranu, ale elf na ně byl příliš rychlý. Během několika okamžiků bylo po všem.
Haldir zůstal stát nad mrtvolami. Bílá dlažba se barvila rudou krví. Takže to opravdu nebyli skřeti. Jeho pohled bezděčně padl na rozpárané břicho jedné z jeho obětí. Z obličeje zkřiveného bolestí na něj zíraly dvě prázdné mrtvé oči. Lovil kance, zabíjel vrrky, ale ještě nikdy nezabil jinou rozumnou bytost nadanou darem řeči. Podíval se na Alasseonovo tělo a pak znovu na tři mrtvoly, které právě vyrobil, a udělalo se mu zle. Meč mu vypadl z ruky, klesl na kolena a začal zvracet.

Celebrimbor obklopen svou osobní stráží byl donucen ustoupit už až k Domu Mírdain. Jeho myšlenky zabloudily k Haldirovi. Doufal, že se odtud dostal. Gil-galad musel být varován a musel se s Haldirem setkat.
Ciltallë se na Celebrimbora smutně usmála. Na pravém boku měla zbroj proraženou a silně krvácela.
„Je mi to líto,“ řekl Celebrimbor.
„Možná, že se to tak mělo stát, napadlo tě to někdy?“ řekla Ciltallë.
„Mrzí mě to hlavně kvůli tvému synovi. Opravdu jsem…“
Ciltallë položila ruku v rukavici Celebrimborovi na rty.
„Haldir je už dospělý. Zná a umí vše, co potřebuje. Teď už jen musí získat zkušenosti a zmoudřet. Bylo to jeho rozhodnutí a ponese za něj důsledky jako každý jiný. Nelituj ničeho.“
„Kéž ho Elbereth ochrání,“ přál si Celebrimbor.
„Já věřím, že ano. Cítím, že můj syn žije,“ zašeptala Ciltallë. „Vlastně jsem ti nikdy nepoděkovala.“
Celebrimbor udiveně povytáhl obočí.
„Za všechno. Vím, že jsem se chovala sobecky, ale nechtěla jsem ho ztratit,“ povzdechla si Ciltallë.
„Neztratila bys ho,“ namítl Celebrimbor.
„Ale ano. Odešel by za ním, kdyby věděl, kdo je jeho otec. A kdyby jeho otec jen tušil, že má syna… takhle to bylo nejlepší… pro ně pro oba.“
Celebrimbor přikývl. Ciltallë pevně sevřela svůj meč a naposledy se na Celebrimbora usmála.

Haldir si třesoucí se rukou otřel ústa a zhluboka se nadechl. Podařilo se mu vstát, i když nebyl nejjistější v kolenou, a odvrátit se od toho ohavného výjevu. Teprve teď si uvědomil přetrvávající ostrou bolest v paži. Ulomil hrot šípu a vytáhl ho ven. Pak utrhl zakrvácený rukáv své tuniky a použil ho jako provizorní obvaz. Zvedl ze země svůj meč. Když jeho prsty sevřely jílec, cítil se hned lépe. Narovnal se a máchl jím naprázdno do vzduchu. Jako všichni elfové Haldir ctil život, ale když nebylo zbytí i elf sáhl po zbrani. Bylo mu jasné, že bude muset ještě prolít hodně krve, než bitva skončí. Takže by si měl rychle zvykat.
Než odešel, musel ale udělat ještě jednu věc. I když věděl, že to je zbytečné, pokusil se nahmatat Alasseonovi tep. Pochopitelně marně. Bylo to divné. Nedokázal si představit, že tu Alasseon už nebude, že je pryč. Po pravdě nedokázal si ani představit, kde přesně je to 'pryč'. Zavřel elfovi oči a odtáhl jeho tělo na trávník. Nejdřív Alasseona pohřbí, a pak půjde najít Celebrimbora a matku, a pak… pak… no a pak se uvidí.

Celebrimbor si sundal přilbu a nechal ji s rachotem dopadnout na zem. Jeho osobní stráž ležela kolem něj mrtvá, tam kde padla v poslední zoufalé obraně svého krále. Ciltallë zemřela mezi prvními. Celebrimbor cítil, jak se mu do očí derou slzy. Jeden ze skřetů stojících pod schodištěm udělal krok v před. Celebrimbor seskočil k němu a uťal mu hlavu. Tělo se skácelo na zem. Čekal, že se na něj skřeti vrhnou a nakonec ho udolají. Avšak oni se najednou rozestoupili a stáhli se. Celebrimbor ho ucítil ještě dřív, než ho spatřil. Pomalu zvedl oči. Nad noldorským knížetem se tyčila postava v černém brnění, v rukou svírala palcát.
Sauron se rozmáchl a jeho palcát se v roji jisker střetl s Celebrimborovým mečem. Elf zavrávoral, ale ustál to.
Odstoupili od sebe. Sauron stál jako nehybná socha ještě děsivější ve své mlčenlivosti. V průzorech jeho černé přilby hořel jeho zlověstný pohled jako dva spalující plameny. Celebrimbor ztěžka oddechoval. Byl unavený, zraněný a už neměl co ztratit.
Sauron se opět napřáhl, byl však donucen bránit se Celebrimborovu zoufalému útoku. O vítězi však bylo již rozhodnuto.
Úder vyrazil Celebrimborovi meč z ruky a rozdrtil mu paži. Vykřikl bolestí a rána do hrudi ho srazila na kolena. Rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. Zvedl hlavu a čekal smrtící ránu. Nepřišla. Místo toho se ho chopili skřeti.

Haldir stanul pod schody k velkým dveřím Mírdain. Dlažba byla poseta mrtvými těly ležícími v kalužích krve a dveře vyvrácené z pantů. Skřeti Dům Mírdain vyplenili, zabili všechny, na které narazili, a odtáhli drancovat další části města. Mezi padlými byla i Celebrimborova stráž. Podle obličeje je už nešlo poznat. Skřeti již stihli těla zhanobit. Poznal však jejich zbroj.
Haldir zdrceně klesl na kolena a po tvářích mu začaly stékat hořké slzy. Nemohl, nechtěl tomu uvěřit. Připadalo mu to všechno jako zlý sen. Elfové přece neměli umírat, a ještě ke všemu tak hroznou smrtí. Bylo to jako by se svět zbláznil, potemněl.
Haldirův uslzený pohled klouzal sem a tam. Dělalo se mu zle z pohledu na rozsekaná těla. Nevěděl, co má dělat. Byl zoufalý, neboť viděl konec Ost-in-Edhilu, konec Eregionu, konec Gwaith-i-Mírdain. Ze všeho nejvíc si přál, aby teď přišla jeho matka, Celebrimbor, Celeborn, kdokoli. Aby ho objali a ujistili ho, že je to jen ošklivý zlý sen, ze kterého se probudí. Jenže nikdo nepřicházel.
Pro slzy ani pořádně neviděl, když se po čtyřech plazil ke schodům. Nemohli být… mrtví. Nemohli!
Obrátil nejbližší tělo a prudce odvrátil hlavu, když spatřil elfovu zohavenou tvář. Neznal ho, ale to neznamenalo, že by to byl menší šok. Odtáhl se pryč od té hrůzy. Schoulil se do kouta, skrčil nohy a přitáhl si je rukama k tělu. Třásl se jako by měl zimnici.
Vždy považoval smrt za něco abstraktního, něco co se ho netýkalo. Byl přece elf, nestárl, neumíral. Smrt nebyla stvořena pro něj. Dnes jí však byl nucen pohlédnout do tváře a zjistil, že ho ten pohled děsí.
Haldir zvedl hlavu. A když se znovu díval na mrtvá těla, uvědomil si, jak byl pyšný. Věřil, že smrt nepatří do jeho světa. Nevážil si dostatečně toho největšího Ilúvatarova daru a času, který strávil s matkou a Celebrimborem a Celebornem a ostatními. Myslel si, že tu vždycky budou, že na všechno je času dost. Bral život příliš samozřejmě. Dnes dostal lekci, tvrdou, hořkou lekci. Dnes se naučil pokoře.

Sauron rozevřel ruku v černé okované rukavici a Celebrimbor spatřil na jeho dlani Devět Prstenů moci.
Kde jsou ostatní? Zazněla v Celebrimborově mysli otázka se silou, jaká elfovi působila bolest.
Skřeti s ním surově smýkli a on tvrdě dopadl Sauronovi k nohám. Sundali mu zbroj. Jeden ze skřetů přinesl dlouhý bič, na němž se zaleskly ostré kovové háčky. Celebrimbor se pokusil vzepřít pařátům, které ho vlekly k nejbližšímu ohořelému kmeni stromu, ale marně.
Řekni mi, co chci, a já ti dovolím zemřít rychle. Řekl hlas v jeho mysli výsměšně.
Když Celebrimbor neodpověděl, přivázali ho skřeti ke stromu. Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na jeho záda. A když skřet trhl bičem zpět, rvaly háčky z jeho těla látku šatů, kůži i maso. Vykřikl a cítil, že Saurona jeho bolest těší.
Každý má své hranice. Je jen otázkou času, kdy dosáhneš těch svých. A pak mi řekneš vše, co chci vědět.

Netušil, jak dlouho tam seděl a snažil se aspoň trochu vyrovnat se zjištěním, že i elfové umírají, že existuje síla, která je dokáže srazit na kolena. Nakonec se ale ztěžka zvedl. Netušil, co by měl udělat. Jediné co chtěl, bylo najít matku a Celebrimbora.
Stálo ho hodně úsilí přinutit se prohlédnout další tělo, ale musel je najít. Začínal si sice uvědomovat, že mohou být oba mrtví, ale ta představa ho tak děsila, že se zoufale držel i té sebemenší naděje. Dokud neuvidí těla, mohou žít.
A pak ji spatřil. Ležela tam v rozbité zbroji zbrocené vlastní krví a její otevřené oči byly prázdné.
„Néééé!“ vykřikl a bylo mu srdečně jedno, jestli ho nějací skřeti uslyší.
Třesoucíma se rukama ji vyprostil zpod těla smrdutého skřeta a sevřel ji v náručí. Měl pocit, že ho ta bolest rozdrtí. Vždycky tu byla, když ji potřeboval. Byla pevným bodem jeho světa, a nyní ho opustila. Zabořil tvář do jejích vlasů slepených krví a propukl opět v pláč. Ještě nikdy se necítil tak bezmocný a sám.

Celebrimbor viděl zcela jasně, jak píše dopis. Přikládá pečeť a zavírá ho do zdobené truhličky k Sedmi prstenům. Slyšel svůj vlastní hlas říkat, kam ji mají odvézt.
Celebrimbor vykřikl, když bič dopadl na jeho rozedrané tělo.
Vidíš, že umíš být rozumný. Brzy mi řekneš vše, co chci vědět. A pak… pak budeš pomalu umírat.
Celebrimbor tiskl hlavu ke kmeni stromu, k němuž ho přivázali. Jen provazy mu bránily nezhroutit se na zem. Z šatů mu zbývaly už jen potrhané zbytky nasáklé krví. Záda měl rozbičovaná na cáry. Z jeho těla tekly potůčky krve a vytvářely mu pod nohama kaluže. Necítil však lítost, že zjevil Sauronovi, kde se skrývá Sedm. Devíti a Sedmi si necenil ani zdaleka tolik jako Tří.

Haldir pomalu uvolnil křečovité sevření a nechal matčino tělo klesnout na dlažbu. Cítil se prázdný. Jako by bolest dosáhla už takových rozměrů, že ji nebyl schopen vnímat. Mohl by tu sedět až do skonání světa. Ale k čemu by to bylo? Vstal, zvedl její tělo a odnesl ho k tomu, co zbylo ze záhonů. Nebylo to nejlepší místo pro hrob, ale nechtěl ji nechat na pospas mrchožroutům. Všechny je pohřbít nemohl, ale ji musel.

Celebrimborovo tělo prostřílené skřetími šípy se zhroutilo na zem.
Sauron zuřil a měl proč. Nedozvěděl se od Celebrimbora o Třech vůbec nic. A přitom právě po Třech toužil ze všech nejvíce. V záchvatu vzteku popadl nejbližšího skřeta, rozdrtil mu jediným stiskem lebku a mrštil s ním mezi ostatní skřety, kteří se v hrůze před jeho hněvem krčili jako spráskaní psi.
Přineste mi Sedm! Rozkázal Sauron. Pak zvedl Celebrimborovo tělo a narazil ho na kůl.
Pobijte je všechny! Rozdrťte ten směšný odpor těch ubožáků u řeky! Pobijte je do jednoho! Přineste mi hlavu Elronda Půlelfa!

Haldir vstal od narychlo navršené mohyly. Nedalo se říct, že by mu bylo líp, ale aspoň už rozuměl, proč chtěli, aby odjel. Věděli to, věděli, že není ve své naivní hlouposti na něco takového připraven. Jenže stalo se a on se s tím musel nějak vyrovnat. Cítil ale, že se změnil. To, co viděl, ho změnilo. Pořád měl strach, poprvé v životě se skutečně bál. Ale bolest ze ztrát se pomalu, velmi pomalu měnila v něco jiného, nového, tvrdého a nepoddajného jako elfí ocel - odhodlání. Mrtvým už nepomůže. Musí najít Celebrimbora. Nebyl mezi padlými. To znamená, že možná ještě žije. Musí najít ty, co přežili, pokud nějací jsou. A musí zjistit, co se stalo s Elrondem a Celebornem. A pak pojede do Lindonu, musí varovat Velekrále. Nebyl to možná nejlepší plán na světě, ale pro tuhle chvíli docela dobře stačil.

„Ost-in-Edhil,“ zašeptal Glorfindel, když spatřil ohořelé trosky města, k nimž se jim konečně podařilo s obrovskými ztrátami ustoupit, jen aby zjistili, že je pozdě a z města místo posil přicházejí jen další skřeti.
„Kdybych vám to už nestihl říct,“ řekl Celeborn. „Bylo mi ctí bojovat s vámi.“
„I mně, příteli, i mně,“ odvětil Elrond trpce. „Ale ještě nejsme mrtví. A než budeme, vezmeme s sebou tolik skřetů, kolik budeme moct!“
„Nesnáším zoufalé bitvy,“ zavřel Glorfindel.

Haldir zaslechl za svými zády pohyb prakticky na poslední chvíli. I to mu však umožnilo sevřít ruku, která po něm sahala a srazit útočníka na zem.
„Taurione?“ vydechl Hal