Kapitoly: 2 3
Autor: D.J.Orlovský
Téma: Horizont události
Hlavní postavy (Páry): D.J./ Samuel James Miller
Vedlejší postavy (Páry): D.J./ Starcková
Varování: sex, smrt, krev, násilí, brutalita
Shrnutí: Když lidstvo vyplulo na moře, byla potřeba pobřežní stráž. Teď když vyrazilo do vesmíru, jsou potřeba záchranáři. Ale i nejlepší z nejlepších se někdy dostanou do úzkých, obzvláště když si někdo zahrává s fyzikálními zákony.
Poznámka: Jde o přepsaný film Event Horizon (1997), v českém překladu známý jako Horizont události, do alternativní podoby. Základní příběh se drží filmu, ale je doplněn o části původního scénáře, které se z nějakých důvodů vynechaly, změnily nebo zkrátily.
Záchrana Lucky Strike vychází z nikdy nenatočené scény záchranné mise v důlním zařízení na malém planetoidu.
Poslední scéna je inspirována scénou, kdy po zničení Enterprise přebírá kapitán Kirk a jeho posádka Enterprise A.
Křestní jména členů posádky jsem si musel vymyslet, protože u většiny z nich jsou známy jen jejich iniciály
Navazuje na povídku D.J. Trauma
Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v říjnu 2008

Horizont události

Část první - Předehra

„Potřebujeme dovolenou,“ prohlásila Starcková, když dosedla za stůl v obytné části lodi. „A někteří z nás ji potřebují víc než jiní,“ dodala podmračeně.
„Copak už spolu zase nemluví?“ zeptala se Petersová, aniž zvedla oči od monitoru, na němž si přehrávala poslední video-vzkaz od svého syna.
„Kdyby jen to,“ odfrkla si Starcková. „Víš, jak se pozná, že jsme venku už moc dlouho?“
„Smitty začne mlsně okukovat D.J. zadek?“ navrhl se smíchem Cooper rozvalený s časopisem ve své spací kóji.
„No, tak zle na tom snad ještě nejsme,“ cukly Starckové koutky. „Ne, chci říct, že když na mě Miller začne štěkat kvůli každé blbosti, tak už to musí být fakt hodně zlé.“
„Co ti řekl?“ odložila Petersová monitor.
„To je fuk. Prostě byl protivný,“ mávla Starcková rukou. „Řekla bych ale, že tentokrát se chytli kvůli něčemu vážnému.“
„Jsou už jak staří manželé,“ uchechtl se Cooper.
„Ale dřív spolu vycházeli, to až poslední měsíc se začali hádat,“ zavrtěla Starcková hlavou. „Já tomu nerozumím.“
„Podle mě jsou jen přetažení, jako my všichni,“ prohlásila Petersová. „Na mě včera zase vyjel, protože jsem si dovolila ho upozornit, že kvůli němu máme zpoždění se zprávou o kondici posádky.“
„Náš D.J. má s něčím zpoždění?“ ušklíbl se Cooper, odložil časopis a vytáhl se z kóje.
„Žádal Millera, aby se dostavil na pravidelnou prohlídku jen za tenhle týden asi pětkrát,“ povzdechla si Petersová.
„Možná proto je Miller naštvaný,“ zamyslela se Starcková. „Jestli se kvůli něčemu pohádali a D.J. do toho přišel s tou prohlídkou –“ záměrně nechala větu vyznít do ztracena.
„Podle mě to zveličujete,“ prohlásil Cooper. „Já vám, vážení, řeknu, co se děje. Celý problém je v tom, že se už moc dlouho nestalo, aby se nedalo dostat na ošetřovnu. Proto je Miller vzteklý. D.J. mu nechce dát.“
„Jsi hrubián, Coope,“ pokárala ho Petersová.
„Možná, ale je to tak,“ trval na svém Cooper.
„Už si pomalu dělám čárky, kdy odtud konečně vypadneme,“ vešel do místnosti s mrzutým mrmláním Smith. „Zase drbete ty dva?“ rozhlédl se po ostatních. „Že vás to ještě baví,“ zavrtěl hlavou.
„Já si myslím, že je problém někde jinde,“ namítla Starcková.
„Nesmysl,“ odbyl ji Cooper. „Celé je to to o sexu. D.J. trucuje a Miller je jak hnízdo špatně naložených vos.“
„Musíte rozebírat zrovna tohle?“ zamračil se Smith.
„To je závist, Smitty,“ rýpl si Cooper. „Ale kdo ví, třeba kdybys D.J. řekl – je to lodní lékař, je jeho povinností dbát o blaho posádky.“
„To bych se raději nechal vykleštit,“ prskl Smith podrážděně.
„My o vlku,“ pošeptala Starcková Petersová, když se D.J. objevil.
Podle toho, jak se D.J. choval a tvářil, by jeden řekl, že mezi ním a kapitánem žádné napětí neexistuje.
„Ahoj,“ zazubil se na něj Cooper.
D.J. modré oči si ho pátravě prohlédly, protože ho Cooper zdravil dnes už asi po páté, a na pozdrav neodpověděl. Většinou toho moc nenamluvil. Sedl si na své místo ke stolu a přitáhl si poslední vydání lékařského věstníku.
„Dá si někdo kafe?“ vytasil se se svojí termoskou Cooper.
Starcková si přistrčila hrnek.
„D.J.?“ nabídl Cooper nápoj vlastní výroby, jenž se s tím, co se normálně na lodích označovalo za kávu, nedal srovnávat. Mělo to nejen chuť, ale dokonce i tu správnou vůni.
„Co?“ vzhlédl D.J. „Ne, ne, díky,“ zavřel časopis a přesunul se do své kóje, o které Cooper jednou prohlásil, že je tak uklizená, jako by v ní D.J. chtěl operovat místo ošetřovny.
Starcková ho chvíli pozorovala, pak si vzala svoji kávu a přesunula se k němu.
D.J. seděl opřený o stěnu, na kolenou měl položený skicák podložený lékařským věstníkem, a něco na papír črtal.
Starcková ho neviděla už hodně dlouho malovat. Nakoukla mu přes rameno a pousmála se. Obrázek velmi zdařile zpodobňoval Millera v jeho kapitánském křesle na můstku. D.J. dokázal přesně vystihnout ten zarputilý soustředěný výraz, který Miller občas míval.
„Co se děje?“ zeptala se tiše a opřela se o Smithovu zavřenou kóji.
„Co by se mělo dít?“ odpověděl otázkou, aniž vzhlédl. Jeho ruka dál klouzala po papíře a dodělávala drobné detaily. Spíš než že by kreslil, se zjevně potřeboval nějak zaměstnat.
Pro většinu lidí byl D.J. těžko čitelný, ale za ty roky, co společně sloužili na Clarkovi si posádka vyvinula jeden pro druhého určitý cit. Takže když ho teď Starcková pozorovala, bylo jí jasné, že D.J. něco trápí. A jeden nemusel být génius, aby si spočítal, že dvě a dvě jsou čtyři.
Petersová se vrátila ke vzkazu od syna, zatímco Smitty a Cooper vytáhli jako obvykle v tuhle dobu pexeso s nahými ženskými.
„Už spolu zase nemluvíte?“ nadhodila Starcková a pokusila se svoji otázku zlehčit úsměvem.
„S kým?“
„S Millerem, s kým asi,“ povzdechla si. „Víš, že je to poslední měsíc s vámi k nevydržení?“ dodala poněkud vyčítavě.
D.J. se na ni zadíval, ale i když ho znala již několik let, stále nedokázala z tohohle jeho pohledu odhadnout, co si vlastně myslí.
„S námi?“ povytáhl obočí, jako by Starcková nemohla říct nic překvapivějšího.
Do místnosti vešel Justin, který právě dokončil kontrolu lodi. Na tváři měl šmouhu od šmíru.
„Jak to vypadáš,“ pousmála se Petersová a hned měla v ruce kapesník a začala mu otírat obličej.
„Hej, mámo medvědice,“ zasmál se Justin a odstrčil ji.
„Kam jsi to strkal nos, Medvídku,“ pokáral ho pobaveně Cooper. „Běž se pěkně umýt, a pak si s námi můžeš zahrát.“
„Starcková,“ Millerův příchod srazil teplotu okolí o dobrých deset stupňů.
D.J. přestal kreslit a jeho modré oči se do Millera doslova vpíjely.
„Ano, pane.“
„Proč nejste na můstku?“ zeptal se Miller ostře a D.J. pohled s nejvyšším úsilím ignoroval.
„Smith nastavil autopilota, držíme předepsaný kurs, všechny hodnoty jsou –“ začala vysvětlovat Starcková, třebaže věděla, že je to zbytečné. Miller se potřeboval do někoho navážet, a protože od D.J. se zřídka kdy člověk dočkal odpovídající reakce, padlo to zjevně na ni.
„A proto máte pocit, že můstek může zůstat bez operačního důstojníka, poručíku?“ skočil jí Miller podrážděně do řeči .
Starcková chvíli zaváhala s odpovědí, ale protože nehodlala být kapitánův boxovací pytel, odvětila pevně: „Ano, pane.“
„Vše je podle předpisů, kapitáne. Není důvod na posádku tlačit. Jsou unavení,“ po D.J. tichých slovech klesla teplota v místnosti na bod mrazu.
Velice zřídka se stávalo, že D.J. s Millerem v něčem nesouhlasil, každopádně si to nikdy nenechal pro sebe. Nečinilo mu problém vyjádřit nesouhlas. Ale protože se oba vzájemně respektovali, nikdy mezi nimi nedošlo k výraznější výměně názoru, co se týče velení lodi. Ostatně D.J. vážil slova, a když už něco řekl, věděl, proč to dělá a vyplatilo se ho minimálně vyslechnout. Až do této chvíle posádky nikdy nezažila, že by D.J. šel do vyloženého střetu.
Člověk téměř slyšel praskot ledu, když Miller promluvil: „Myslím, že já jsem zde velitelem, korvetní kapitáne, a já rozhoduji o tom, co se bude nebo nebude dělat.“
Dnes zřejmě mělo padnout víc 'nikdy´, neboť to bylo vůbec poprvé, co Miller D.J. oslovil jeho hodností.
„Ano, to nepochybně,“ přikývl D.J., vylezl ze své spací kóje a pohlédl Millerovi přímo do očí. „Nicméně pokud si chcete vybíjet svoji frustraci na posádce, budu nucen vás podle paragrafu 12 odstavec 7 o pravomocech a povinnostech lodního lékaře, prohlásit za velení nezpůsobilého a postavit mimo službu.“
Na krátkou chvíli to vypadalo, že Miller D.J. uhodí. Pak se ale otočil na podpatku a odkráčel někam do nitra lodi. D.J. předpokládal, že se jde opít někam do servisního tunelu, protože na lodi nebylo moc míst, kam jste se mohli schovat.
„Tohle jsi neměl dělat,“ zavrtěla Starcková pochmurně hlavou.
„Jo, taky bych řekl, že jsi to trochu přehnal,“ zašeptal Cooper poněkud zaraženě.
D.J. ale nevypadl, že by o tom, co udělal, jakkoli pochyboval. Aniž by to komentoval, vrátil se ke svému skicáku.
Petersová si povzdechla.
Ještěže se za pár dní vrací na oběžnou dráhu Země a budou mít dovolenou. Atmosféra na lodi houstla každým okamžikem.

*****

„D.J.? D.J.!“
D.J. se zastavil a otočil se za zvukem známého hlasu. Přes celou halu na něj mávala Starcková.
„Ahoj, vůbec bych tě nepoznala,“ usmála se, když k němu došla, a sjela pohledem jeho civilní oblečení. V sepraných džínech, které už zřejmě ledacos pamatovaly, a černém triku vypadal nezvykle, ale dobře.
„Ahoj,“ odpověděl D.J.
„Kam vyrazíš na dovolenou?“ zeptala se ho a společně vykročili volným krokem přes halu.
Cerebros byl největší a nejdražší orbitální stanice, jakou lidstvo kdy na oběžné dráze Země postavilo, uzlový bod dopravy mezi Zemí a Měsícem, rekreační středisko pro astronauty, výletní místo pro vesmíru chtivé návštěvníky. Místo, kde trávili dovolenou lidé jako D.J. - lidé, kteří se neměli kam vracet.
„Nikam,“ řekl bezvýrazně.
Většinu svého volna strávil D.J. za ty roky, co sloužil na Lewisi&Clarkovi, tady. USAC tu vlastnil ubikace, kde vždycky bydlel. Pravdou bylo, že poslední dva roky trávil dovolenou s Millerem na Zemi v San Francisku. Možná proto na něj dnes doléhala jistá osamělost a pocit, že kromě své práce vlastně nemá vůbec nic. A něco z toho se mu muselo odrážet v očích, protože Starcková to poznala. Došlo jí, že Miller letos odjel sám. Zřejmě D.J. nemohl odpustit, co mu řekl před čtrnácti dny, možná byl na něj naštvaný ještě kvůli dalším věcem. Ať tak či tak, když se na D.J. dívala, přišlo jí to najednou od Millera kruté odjet bez něj.
„Co někam večer zajít?“ navrhla. „Na skleničku, trochu se pobavit.“
„Ne, ne, díky,“ zavrtěl D.J. hlavou.
Starcková se na něj zkoumavě zadívala. Ano, od té chvíle, co se začali s Millerem hádat, se D.J. viditelně trápil. A nebo že by to bylo naopak? Mohli se začít hádat proto, že D.J. byl – nešťastný?
„Co můžeš mít tak důležitého na práci? No tak, zajdeme večer se Smittym na panáka.“ nehodlala se nechat jen tak odbýt. „Vypadáš, že to potřebuješ,“ dodala tiše.
D.J. sklopil oči a tiše si povzdechl.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec odevzdaně.
„V osm?“
D.J. přikývl.
„Snad Smitty přestane na chvíli leštit Clarka,“ usmála se. „Někdy si říkám, že je tou lodí úplně posedlý. Lodí a ženskými.“
D.J. nepatrně pokrčil rameny. Lodě a ženské bylo něco, co šlo zcela mimo něj.

„Tak jak je to s tebou a s Millerem?“ zeptala se Starcková, když se Smitty vydal k baru sbalit svoji dnešní spolunocležnici.
Nebylo to od ní zrovna fér, ptát se D.J. na tohle teď. Měl v sobě tři panáky, které do něj nebylo snadné dostat, a teď zíral mlčky do z poloviny prázdného půllitru svého třetího piva, což u něj znamenalo, že v tuhle chvíli nebyl už nejstřízlivější. Byl to od Starckové možná ošklivý špinavý trik, ale na druhou stranu jako zástupce kapitána měla jistou nemalou zodpovědnost za nasazení a schopnost lodi a její posádky. Obzvláště choval-li se kapitán jako uražený blbec. Nemluvě o tom, že s nimi na lodi, kde veškeré vaše soukromí končilo před dveřmi titěrné koupelny, nebylo k vydržení.
„Se mnou? A s Millerem?“ zopakoval po ní D.J. dutě, aniž zvedl oči. Vypadalo to, jako by se snažil odpověď vyčíst ze dna sklenice.
„Nijak,“ řekl nakonec a napil se.
Starckovou zarazila ta podivná hořkost, která mu zazněla v hlase.
„Nejsem jeho kurva,“ ucedil D.J. tiše, když položil sklenici zpátky na stůl. „Já jsem náhodou taky chlap.“
D.J. zřídka kdy mluvil vulgárně, ale teď mu v hlase zaznívala jakási trpká ukřivděnost.
Starcková si uvědomila, že nemluví tak docela k ní jako spíš k sobě. D.J. nebyl typ, co by se někomu svěřoval nebo si vyléval srdce, takže alkohol zřejmě uvolnil něco, co bylo dlouho zadržované uvnitř a dříve nebo později muselo ven. Jako když se otevře hnisající rána.
„To víš, že jsi,“ ujistila ho a nemohla si odpustit: „Toho si lze jen těžko nevšimnout.“
D.J. trochu pozvedl hlavu a podíval se na Starckovou, jako by si teprve teď uvědomil, že tu je, a že mluvil nahlas.
„Co tím myslíš?“ otázal se.
„Ale no tak,“ pousmála se ve snaze situaci odlehčit. „Copak sis vážně nikdy nevšiml, jak se na tebe Flo dívá, když si myslí, že ji nevidíš?“ škádlila ho trošku.
„Jak se dívá?“
S D.J. byla ta potíž, že ani lehce opilý a v relativně sdílné náladě, neměl příliš smysl pro humor.
„No, tak,“ pokrčila neurčitě rameny.
„Jak tak?“
Starcková si povzdechla. Tohle bylo marné.
„Prostě se na tebe ráda dívá, no.“
„Proč by to Petersová dělala?“ zavrtěl D.J. hlavou.
„No, co třeba proto, že jsi chlap? A že se jí líbíš?“ nadhodila Starcková pobaveně.
„Nesmysl. To je přece absurdní,“ odmítl to D.J.
„Mně na tom nepřijde absurdního nic,“ opáčila Starcková. „Jsi přitažlivý chlap, tak proč by ses jí nemohl líbit.“
„Třeba proto, že jsem z kolonie?“ utrousil D.J. mrzutě a dopil pivo.
„Říkáš to, jako by to byla nějaká nemoc,“ odfrkla si Starcková.
„A není? Navíc -“ zaváhal. O některých věcech se mu špatně mluvilo i po třech panácích a třech pivech. „Ty víš, co myslím,“ vyhnul se tomu.
„Ne, nevím,“ nehodlala mu to Starcková ulehčit.
„Měl bych jít,“ poznamenal, ale protože se nezvedal k odchodu, kývla Starcková na barmana a ten přinesl další orosený půllitr a sklenici minerálky.
Starcková D.J. přistrčila pivo.
„A kam chceš jít? Na ubikace? Půjdeš spát se slepicemi? Nebo budeš sedět na posteli a litovat se?“
„Kdo se lituje?!“ ohradil se. „Já rozhodně ne,“ dodal podrážděně a napil se.
Starcková věděla, že to je pravda. D.J. nikdy ničeho nelitoval – ani teď ne. Byl prostě naštvaný. Byl naštvaný na Millera, to bylo jasné. A ona chtěla vědět proč.
Počkala, dokud D.J. nevypil půlku piva, než navázala tam, kde D.J. odbočil.
„Proč si myslíš, že by ses nemohl Flo líbit?“
„Ze stejného důvodu, proč se nemůžu líbit tobě,“ odpověděl a podepřel si rukou hlavu.
Už jen fakt, že se jí podařilo ho opít, byl alarmující. Normálně byla jeho míra tak ty tři, čtyři piva, po nichž se dostal do nepatrně družnější nálady, ale byl stále dost střízlivý na to, aby si další nedal a zůstal sám sebou. Své vykonaly ti tři panáci na úvodu. Jenže jinak by mu jazyk nerozvázala.
Ano, byl to podlý, špinavý trik.
„A ten důvod je?“ pobídla ho.
„Ale no tak, Starcková,“ povzdechl si.
„Co je? Jsi přitažlivý chlap, je normální, že se ženám líbíš, že se mně líbíš,“ pokrčila rameny jako by to nestálo za řeč.
D.J. se na ni zadíval, a jeho alkoholem otupělý mozek se snažil si přebrat, co právě řekla.
„Takže chceš – chceš říct, že – že by ses -“ D.J. neurčitě mávl rukou. „Se mnou vyspala?“
Starcková věděla, že to není nabídka. D.J. prostě už nebyl ve stavu, kdy by mu to myslelo, a tak celou věc hrubě zjednodušil.
„No, proč ne,“ pousmála se.
D.J. svraštil obočí, pak ho povytáhl a zavrtěl hlavou, jako by se Starcková nedala brát vážně, a znovu si opřel hlavu o ruku.
„Chtěl bys?“
„Co?“ zeptal se automaticky, a pak se prudce narovnal, když mu došlo, na co se ptá. Rázem vystřízlivěl. „Ne, ne, tak jsem to nemyslel. To – to by nešlo, vážně ne.“
Starcková najednou pocítila nával vzteku a než si uvědomila, co dělá, štěkla na něj: „No jistě, ale s Millerem to jde!“
D.J. překvapeně zamrkal a Stracková zrudla.
„Promiň,“ hlesla. „To jsem nechtěla.“
Až bolestně si uvědomila, že D.J. nevědomky nakousl skutečnost, že sama už dlouho s nikým nebyla. Příliš dlouho. A v té chvíli, kdy se zeptal, ji napadlo, že by byl ideální. Znala ho, věděla, že s ním by to bylo bezpečné, bez závazků, bez následků. Ale když ji nepřímo odmítl, přemohlo ji zklamání a rozčarování.
D.J. si povzdechl a pak sotva slyšitelně zamumlal: „S ním to taky nejde.“
Najednou pochopila. Bylo to, jako když se dlouho díváte na abstraktní obraz, a náhle se z něj vynoří tvář nebo tak něco.
Starcková si nikdy nedělala iluze o tom, co spolu D.J. s Millerem dělají, když se zavřou na ošetřovně. Nikdy jí ale nenapadlo přemýšlet nad detaily, tudíž si až teprve teď uvědomila, že jeden z nich bude muset vždycky zaujmout, pro nedostatek lepšího vyjádření, tu „ženskou“ roli.
D.J. byl gay, i když o tom nerad mluvil.
Miller homosexuál nebyl.
Takže bylo jen otázkou času, než nastanou problémy. Starcková se dokonce nyní divila, že to D.J. vydržel tak dlouho. Vždyť spolu spali už roky. Proč to tedy celou tu dobu snášel? Proč mu to začalo vadit až teď?
„Myslím, že teď se vážně potřebuji opít,“ zašeptal D.J. a šel k baru.
Starcková se za ním dívala a přemýšlela. Všechno to pomalu do sebe zapadlo jako střípky skládačky, a když se D.J. vrátil s dvěma velkými panáky, bylo jí vše jasné.
D.J. se prostě zamiloval.
Někdy se to stávalo, že pracovní vztahy na lodích přerostly v něco vážnějšího. Starcková sama to nikdy nezažila, a už vůbec ne pokud šlo o dva chlapy, z nichž navíc jeden byl, nebo to aspoň o sobě tvrdil, heterosexuál. Nebylo divu, že D.J. nebyl poslední měsíc ve své kůži. Nicméně těžko se mohla na Millera zlobit. Ten totiž nejspíš vůbec nechápal, co se s D.J. děje. Nepochybně dokud se do toho nepřipletly city, nacházel D.J. to, co mu Miller odepíral, u jiných, kdykoli někde zakotvili. Nikdy si nemyslela, že by byl D.J. kdoví jaký svatoušek.
D.J. mlčky postrčil ke Starckové sklenku.
„Co to je?“ nakrčila nos. „Lak na rakve? Víš, jak budeš ráno vypadat?“
„Mně je to už jedno,“ pokrčil D.J. rameny a pokusil se panáka vypít na ex. V půlce se ale rozkašlal a musel to vzít na dvakrát. Tvrdý alkohol nebyla jeho parketa.

Starcková se kroutila smíchy tak, že se musela opřít o dveře. D.J. absolutně netušil, čemu se tak strašně směje. Nebyl si vědom toho, že by udělal či řekl něco, z čeho by mohla mít takový záchvat smíchu. Nejspíš to bylo tím alkoholem. A on zjevně nebyl dost opilý, aby mohl pochopit, co to do ní vjelo.
Stackové si uvědomila, že se na ni D.J. dívá jako by pochyboval o jejím zdravém rozumu. Energicky zamávala rukou v zamítavém gestu.
„To je dobrý,“ vypravila ze sebe, když se trochu uklidnila.
„Asi nemá cenu ptát se, co to mělo znamenat, že?“ poznamenal věcně.
Starcková se usmála a obtočila mu ruce kolem krku. D.J. nemělo smysl vysvětlovat, jak zábavné je, když ani opilý nepřestává brát svět kolem a sám sebe tak hrozně vážně.
Přejela mu rukama vzadu po krku a prohrábla vlasy.
„Moc mluvíš, když jsi opilý,“ zašeptala pobaveně a políbila ho.
D.J. to natolik zaskočilo, že na polibek v první chvíli automaticky odpověděl. Pak se ale vzpamatoval a ucukl. Starcková se ho nesnažila zadržet, když se od ní viditelně zmatený odtáhl.
„A tohle mělo být co?“ zeptal se D.J., ale jeho hlas zněl klidně, nevzrušeně, jako by ho vůbec nezaskočila.
„Polibek?“ odtušila Starcková vesele. „Nechceš mi namluvit, že se ti to nelíbilo, že ne?“ uculila se.
D.J. se už nadechoval, aby to rozhodně popřel, když si překvapeně uvědomil, že to vlastně nebylo tak špatné, třebaže Starcková byla žena. Bylo to jiné než s Millerem, ale zase ne o tolik, a rozhodně to nebylo nepříjemné.
„Tak vidíš,“ usmála se Starcková, která dobře odhadla, co se D.J. honí hlavou, a bezostyšně a drze mu vklouzla rukama pod tričko – přímo tady na chodbě před jeho bytem, kam mohl kdykoli někdo přijít, ho sváděla.
Přejížděla mu rukama po břiše a bocích a bavila se tím, jak je z toho nejistý.
D.J. to bylo příjemné a byl dost opilý na to, aby ji nezastavil, ale ne tolik opilý, aby si neuvědomoval, že to je Starcková, že je žena – a celé ho to mátlo.
„Řekni, D.J.,“ zapředla. „Už jsi byl někdy se ženou?“
Jeho mlčení pro ni byla víc než dostatečná odpověď.
Po pravdě D.J. mlčel hlavně proto, že nevěděl, jak se zachovat. V její otázce jasně slyšel nevyřčenou nabídku. Jenže zatímco mu nečinil problém přijímat a často sám dělat takové nabídky mužům, s ženou jaksi nevěděl, co si počít. Představa sexu se Starckovou mu přišla všechno, jen ne vzrušující a lákavá.
„Možná bys měl otevřít a přesunout nás někam méně všem na očích a kde je pohodlněji,“ uculila se a jednou rukou mu vklouzla vepředu jen tak zlehka za okraj kalhot.
D.J. se konečně probral a chytil její šmátrající ruku za zápěstí.
„Ne,“ řekl tiše, ale ne příliš přesvědčivě. „To by nefungovalo.“
„Ale jdi,“ odbyla ho. „Millerovi to s tebou taky jde. Je to jen otázka přístupu.“
D.J. její poznámka o Millerovi zabolela. Připomněla mu, jak pošetile se zachoval, když chtěl od Millera něco, co mu nebyl schopen dát. Netušil, kdy zapomněl, proč spolu začali spát. Jejich vztah byl přece od začátku diktován potřebou, a ne city.
„Je to jen otázka přístupu,“ zopakovala Starcková s koketním úsměvem, když v zadní kapse jeho džín nahmatala přístupovou kartu ke dveřím. Zamávala mu jí rozpustile před nosem a vsunula ji do zámku.
Dveře ubikace se s cvaknutím otevřely a zajely do stěny. Odhalily nevelký pokoj, v němž nic nenaznačovalo, že tu vůbec někdo bydlí. Starckovou to nepřekvapilo. Všichni, kdo trávili většinu času na lodi, nepovažovali za nutné dát bytu, jejž obývali po čas dovolené, jakýkoli osobní ráz. Nečekala ani běžný chlapský binec, protože D.J. si potrpěl na pořádek. No a po pravdě ani ona sama neměla tolik věcí, aby se nějaký nepořádek vůbec dal vytvořit. Když jste byli u Vesmírných sborů, museli jste umět cestovat nalehko a příliš nelpět na věcech.
Starcková mezi dveřmi poprvé a jedinkrát zaváhala. D.J. zatím příliš nadšení nejevil. Na druhou stranu se ani nijak vehementně nebránil. Starcková na okamžik zapřemýšlela nad možnými důsledky, kdyby se spolu vyspali. Přece jen spolu budou muset dál sloužit a D.J. se pravděpodobně bude chtít vrátit k Millerovi. Rychle se ale rozhodla, že jí to nevadí. Chtěla ho. Chtěla ho už dlouho a ani zjištění, že je gay, na tom nic nezměnilo. A dnes to potřebovali oba dva.
Snad to dělala proto, že jí ho bylo líto, a nechtěla, aby byl sám.
Možná jí bylo líto sebe a nechtěla být sama.
D.J. tohle příliš netížilo. Nikdy Millerovi věrný nebyl. Ostatně spolu přece nechodili. A teď byl opilý, pořád na Millera naštvaný a nechtěl být sám. Víc ho nezajímalo. Někdy život mohl být docela prostý.
„Nebudeme přece stát mezi dveřmi, ne,“ vtáhla Starcková D.J. dovnitř a dveře se za nimi zavřely.
Její ruce se znovu vydaly na průzkum a začala mu vyhrnovat triko.
„Nebude ti vadit, když si dám sprchu?“ otázal se tiše.
„Až potom,“ šeptla a pomalu ho postrkovala směrem k posteli.
Skutečné posteli, ne nějaké díře ve zdi, kde si div nerozbijete hlavu, když se příliš prudce posadíte.
„Čím to, že všichni přitažliví muži v mém okolí jsou buď ženatí, hajzlové, a nebo teplí,“ pošeptala mu do ucha, zatímco se z něj snažila svléknout triko.
„Jak to mám vědět?“
Starcková se začala chichotat.
D.J. nakrčil obočí, protože ani tentokrát netušil, co je tu k smíchu.
„Zvedni ruce,“ nařídila mu.
A D.J. automaticky poslechl.
Starcková mu stáhla triko a hodila ho na zem. Popostrčila ho ještě kousek k posteli a přejela mu rukama po hrudi. Jedním prstem se dotkla jeho jizvy. Nikdy jim neřekl od čeho ji má.
D.J. sklouzl pohledem na její ruku a pak ji odstrčil – lehce a nepříliš rozhodně.
Starcková ji ale vrátila zpět.
„Nelíbí?“ zapředla.
„Proč to děláš?“ zeptal se.
„Protože chci,“ usmála se a pustila se do rozepínání pásku jeho kalhot. Přitom se k němu přitiskla a pošeptala mu: „A ty to chceš přece taky, D.J.“
„Co prosím?“ nebyla zrovna nejinteligentnější otázka. D.J. se ale v tuhle chvíli na víc nezmohl.
„Ale no tak,“ ušklíbla se. „Kdy naposledy jsi to dělal, hm? Nejméně před měsícem, že?“
„Starcková,“ nadechl se D.J. k protestům, ale umlčela ho polibkem.
„Určitě jsi nadržený, nemám pravdu,“ šeptala mu do ucha. „Potřebuješ to, D.J., potřebuješ to stejně jako já.“
„Jenže...“ ani tentokrát ho nenechala domluvit. Věděla, že když o tom začne D.J. příliš přemýšlet, mohl by vycouvat. Nebyl až tak opilý.
„V čem je problém?“ pošeptala mu do ucha a její ruce již rozepnuly jeho džíny a začaly je pomalu stahovat dolů. „Protože jsem žena? Protože ses zabouchl do Millera? Vážně si myslíš, že on je teď sám? Že na tebe myslí?“
D.J. pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel .
„On tě jen využil. Spal s tebou, protože jsi mu to dovolil, protože nebyl nikdo jiný po ruce. Udělej to taky tak,“ pokračovala Starcková. „Můj bože, D.J., dělají to tak všichni – jako bys to nevěděl.“
Jistěže to věděl. Copak se tak sám nechoval? Ale nechtěl to slyšet. Nechtěl, aby mu musel někdo jiný říkat, že Miller k němu nic necítí, nikdy nebude, že ani nemůže. Že je teď někde s nějakou ženskou. S ženskou, ne s ním. Zvláštní bylo, že necítil žárlivost, jen vztek. Jenže bylo těžké udržet myšlenky pohromadě. Nechtěl přemýšlet.
Zadíval se na Starckovou. Teoreticky mu opravdu nic nebránilo v tom, udělat to. Spousta lidí ve vesmíru nacházela uspokojení a útěchu v náručí osoby jiného pohlaví, než preferovala – jako Miller. Prakticky to však byl problém. Mělo to svůj důvod, proč to nikdy nezkoušel se ženou. Jak to říkala Starcková? Že to je jen otázka přístupu?
Nechal se shodit na postel.
Starcková si rozpustila vlasy, obkročmo se D.J. posadila na nohy a začala si rozepínat košili.
D.J. byl nejistý. Netušil, co se od něj čeká, co by měl udělat. Bylo to zvláštní. S chlapem nad ničím nepřemýšlel, šlo to prostě samo, ale tohle bylo celé takové směšné a trapné.
„Hele, já – myslím - “ začal.
Starková mu položila prst na rty.
„Nech to na mně,“ pousmála se. Sundala si košili a rozepnula podprsenku. Obojí hodila na zem vedle postele.
D.J. si všiml, že se Starckové celkem uspokojivě vyhojila jizva, která zbyla po té hluboké tržné ráně, co jí sešíval.
Stracková z něj slezla, svlékla se do kalhotek a stáhla mu džíny.
D.J. se nezmohl na žádný protest, ale taky nijak nespolupracoval. Spíš se tak nějak odevzdával do rukou osudu.
Starcková si byla vědoma toho, že nemůže očekávat, že se před ním svlékne a jemu se z toho postaví. Přesto pocítila bodnutí zklamání, když odložila i kalhotky a D.J. na ni pořád hleděl tím nejistým pohledem a k ničemu se neměl. Jeho tichá odevzdanost ji začala štvát. Stáhla mu trenky a přitulila se k němu.
D.J. se snažil sám sebe přesvědčit, aby něco udělal, ale nějak chyběla motivace. Neviděl ji nahou poprvé a ani ona jeho. Když jste měli deset minut na to, abyste se převlékli a odebrali do stáze, nemohli jste ztrácet čas tím, že byste se styděli svléknout před svými kolegy. Život ve vesmíru prostě nebyl pro stydlivky. A ke všemu byl doktor. Jenže tohle nebyla lékařské prohlídka, připomněl si.
Starcková nejspíš očekávala vášnivou noc. Potíž byla v tom, že on nebyl ten správný. Pokusil se ji pro začátek pohladit, ale bylo to spíš omluvné gesto, než začátek divokého sexu.
„Tohle nepůjde,“ povzdechl si. „Promiň.“
„Teprve jsme začali,“ namítla a přejela prsty po jeho ochablém penisu. Pak ho vzala do ruky a začala ho jemně třít. Přejížděla prsty po citlivém žaludu, po obřízce permanentně obnaženém. Byl drsnější než u jiných mužů a suchý.
D.J. sebou trhl a chytil ji za zápěstí.
„Co je? Dělám něco špatně?“ zeptala se Starcková.
D.J. neodpověděl. Natáhl se do nočního stolku a podal jí lubrikant.
Starcková chápavě přikývla a vymáčkla si do ruky trochu průhledného gelu. Jeho pták jí teď mlaskavě klouzal v dlani, ale efekt to pořád nemělo žádný.
D.J. se cítil divně. Pocit nepohodlí a nepřirozenosti zmizel, teprve když zavřel oči a vytěsnil z hlavy skutečnost, že to je Starcková. Bylo to jiné než s chlapem, protože žena nikdy nemohla vědět, jak na to jako někdo, kdo měl taky péro. Ale nebylo to nepříjemné. Vlastně se mu to docela líbilo.
Starcková se spokojeně usmála, když ucítila, jak v její dlani D.J. pták tvrdne a zvětšuje se.
D.J. zasténal a bezděčně nadzvedl boky, aby jí přirazil do dlaně, protože její sevření bylo příliš jemné a pohyby tuze pomalé. Sevřel rukou její prsty kolem svého péra pevněji a zrychlil její pohyby. Chvíli ji takhle vedl, než ji nechal pokračovat samostatně.
Starcková si chtivě olízla rty. D.J. měl pěkné péro – rovné, velké, silné. Byla úplně mokrá a nedočkavě toužila, aby se do ní zabořil a pěkně ji ošukal. Znovu si mu sedla obkročmo na nohy a přestala ho honit.
D.J. otevřel oči, aby zjistil, co chce dělat.
Starcková se posunula dopředu a otřela se svým vlhkým klínem o jeho lesknoucího se ptáka. Nasadila mu kondom, ale když se pokusila zavést si ho do své dírky, najednou z ničeho nic jí změkl v ruce.
D.J. cítil, jak mu tváře zahořely ponížením. Tušil, že by se to mohlo stát. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. Říkal jí to. Nemohl za to. Ale stejně to bylo pokořující.
Odvrátil hlavu, aby se na ní nemusel dívat. Vnímal, jak z něj slezla, a tak se otočil na bok, zády k ní. Lehla si vedle něj. Její tělo se k němu přitisklo.
„Říkal jsem to,“ zašeptal.
„Chvíli počkáme a zkusíme to znovu,“ odvětila tiše. Její horký dech ho lechtal na krku.
Otočil k ní hlavu.
„Znovu?“
„Ty jsi říkal, že to nepůjde, já říkala, že je to jen otázka přístupu. Nečekala jsem, že by to šlo napoprvé hladce,“ vysvětlila mu.
D.J. na ni zůstal zírat. Pomalu mu docházelo, že Starcková je rozhodnutá realizovat to za každou cenu.
„Pomohlo by, kdybys projevil trochu víc nadšení,“ dodala trochu vyčítavě.
„Nadšení?“ zamračil se a měl sto chutí jí říct, že ho vzrušuje asi tak jako plastprkno, tak o jakém nadšení to sakra mluví.
„Jo, trochu spolupracuj,“ zašeptala a políbila ho na krk. „Zavři oči a nemysli na to, že jsem to já. Mysli na něco, co tě... hm... vzrušuje.“
D.J. netušil, jak má nemyslet na to, že je to ona, když se o něj otírá v jednom kuse svým nanejvýš ženským hrudníkem. Když její ruka opět sevřela jeho penis, byl jakémukoli vzrušení na hony daleko. Její úporná snaha přivést jeho ptáka k erekci vedla akorát k tomu, že začal být podrážděný a její snaha vycházela naprázdno.
„Nech toho,“ odstrčil její ruku a posadil se.
Dlouho bylo ticho a D.J. přemýšlel, jestli to opravdu chce. Jestli mu to za to stojí.
„Tak promiň,“ prolomila ticho Starcková provinile. „Nechtěla jsem na tebe tlačit. Jestli – jestli je ti to proti srsti – můžu jít.“
D.J. se na ni zadíval a najednou si uvědomil, že to chce. Ani ne proto že by byl tak hrozně nadržený, ale chtěl vědět, jestli to dokáže. Jestli je vůbec schopný mít styk se ženou. Chtěl to vědět, chtěl vědět, jaké to je.
„Ne, ne, to je dobrý,“ pokusil se o něco na způsob povzbudivého úsměvu. „Jen potřebuji tu sprchu. Budu hned zpátky.“
Starcková přikývla, a když odešel a v koupelně začala téct voda, s povzdechem se otočila na břicho, objala polštář a zabořila do něj obličej. Nahmatala přitom něco tvrdého. Posadila se a vytáhla skicák. Otevřela ho a její zachmuřená tvář se rozjasnila malým úsměvem. Skicák byl plný Millerových velice zdařilých aktů. Bylo vidět, že ten, kdo to kreslil, si dával skutečně záležet. Zajímalo by ji, jestli Miller stál modelem, nebo D.J. kreslil popaměti. Podle vyzývavých póz a gest tipovala spíš to druhé. Na konci skicáku pak našla zhmotnělé D.J. sny a jen si potvrdila svoji teorii. Miller se na obrázcích svíjel ve chvílích horoucí vášně pod tělem muže bez hlavy, který ho divoce píchal do zadku. Kresby jí kupodivu přišly méně bizarní, než by si myslela, že se jí budou zdát. D.J. měl skutečně talent a obrázky byly jistým dekadentním způsobem vzrušující.
Někdo jí jemně vytrhl skicák z rukou a položil ho na noční stolek.
„Máš talent,“ řekla D.J. a ani se nezačervenala, že čmuchala v jeho soukromích věcech.
Soukromí byla první věc, které jste se na lodi velikosti Clarka museli vzdát.
D.J. tělo se vlhce lesklo, a když sklouzla pohledem dolů, zjistila, že mu stojí prakticky v pravém úhlu od těla. Rty měl lehce pootevřené, dýchal mělce pusou a oči se mu vzrušeně leskly. Starcková si nedělala iluze, co v té sprše dělal.
„Otoč se,“ vydechl a nasadil si nový kondom.
„D.J.,“ začala, aby ho upozornila, že anální styk nepřichází v úvahu.
„Otoč se!“ v jeho hlase byla jasné netrpělivost.
Starcková poslechla a obrátila se na všechny čtyři. Ucítila, jak se prohnula matrace, když si klekl za ni. Byla napjatá a neustále si opakovala, že D.J. by nikdy neudělal nic proti její vůli, dokud neucítila jeho neobratné pokusy proniknout do ní. Jeho tvrdý pták jí klouzal mezi nohama a ne a ne se dostat dovnitř.
D.J. byl poněkud napjatý, a i když bylo takhle snazší představovat si, že je chlap, neschopnost dostat se do ní, byla frustrující.
Starcková ho ale nenechala dlouho trápit. Věděla, že musí jednat rychle. Natáhla se mezi svými stehny dozadu, aby mu pomohla najít tu správnou cestu, ale ani tak se to nedařilo. Jeho ještě před chvílí jako kámen tvrdá erekce totiž začínala měknout.
D.J. tiše zaklel odtáhl se a se zavřenýma očima si ho začal třít.
Tentokrát Starcková nezaváhala a jakmile ucítila, jak se jí o zadek otřel D.J. tuhý pták, zavedla si ho dovnitř. Trochu sebou trhla, když do ní naráz pronikl a doslova ji nabodl, ale ihned ho v sobě sevřela.
D.J. unikl tlumený vzdech. Byl to zvláštní pocit. Byla taky horká, ale ani zdaleka tak těsná, a celá vlhká, což bylo ovšem praktické. A pak už nějak nedokázal přemýšlet, protože velení převzala matka příroda.
Starcková zasténala. D.J. přirážel rychle a tvrdě. Byl zvyklý na chlapský sex někde ve spěchu ve stoje ve skladu či kajutě nebo na stole. I když byl jeho sexuální život bohatý, kolikrát se s někým miloval místo divokého šukání, by dokázal spočítat na prstech jedné ruky. A ironií osudu bylo to, že to pomalé něžné milování poznal až s Millerem, který mu pak vmetl do tváře, aby neblbnul, že přece není teplej.
Jak strašně toužil mrdat tu jeho zatracenou zadnici. Jak strašně chtěl, aby o to Miller žebral. Aby přiznal, že ho vzrušuje, že ho chce.
D.J. zavrčel, jak se emocemi nabité myšlenky na Millera mísily s přicházejícím orgasmem.
Starcová svírala prostěradlo pod sebou a tiše vzdychala. Tohle potřebovala. D.J. ji šukal jako smyslů zbavený. Cítila, jak se jejím tělem rozlévá vzrušení. A pak najednou D.J. strnul a se zasténáním se v několika krátkých rychlých přírazech udělal. Na chvíli k ní zůstal přitisknutý a lapal po dechu, než se odtáhl a s mlasknutím si stáhl kondom a hodil ho na zem vedle postele.
Starcková se k němu přitulila. Nečekala, že by dosáhla orgasmu, přesto byla spokojená a uspokojená. Jen ji na jazyku pálila otázka, jaké to pro D.J. bylo, jestli se mu to líbilo. Třeba, napadlo ji, se mu to zalíbí a mohli by si to příležitostně zopakovat, když teď s Millerem nemluví.
D.J. ale nevypadal, že by ho trápily nějaké pochybnosti či otázky, protože docela obyčejně usnul jako každý druhý chlap.
Starcková se usmála, přetáhla přes ně deku a rozhodla se jít taky spát.

Starcková otevřela oči a při pohledu na spícího D.J. se usmála. Ležel na břiše, ruce složené podél hlavy a vypadal spokojeně. Ne poprvé jí napadlo, jak je to strašně nefér, že zrovna tenhle chlap o ženy nestojí. I když nestojí – při vzpomínce na uplynulou noc se její úsměv prohloubil. Tiše, aby ho neprobudila, vyklouzla z postele.
D.J. se přetočil na bok a zamžoural na vyležený důlek vedle sebe. V hlavě mu po včerejšku tepalo, ale nebylo to nic, co by nespravila horká sprcha a káva.
Posadil se.
Oblečení rozházené po zemi ho nechalo klidným. Nebylo to poprvé, co se takhle probudil. A použitý prezervativ pohozený na podlaze svědčil o tom, že i když byl opilý dost na to, aby mu to zamlžilo paměť, neopil se tak, aby přišel o soudnost. Pak jeho pohled padl na bílou krajkovou věc v té změti šatstva, a to ho rozhodilo. Dámské prádlo nebylo artikl, který by se v jeho pokoji vyskytoval často.
D.J. se zamračil a přinutil se vybavit si navzdory bolesti hlavy, co se vlastně včera dělo.
Se smíšenými pocity klesl na znak zpátky do postele.
„Ahoj,“ řekla Starcková, když se vrátila do pokoje. Kolem těla měla omotanou osušku.
„Ahoj,“ utrousil D.J., aniž se na ni podíval.
„Tak – jak je?“ osmělila se Starcková. Zvědavost jí nedala, aby se nezeptala.
„Mám trochu kocovinu,“ povzdechl si D.J. a položil si jednu paži přes obličej.
„Aha,“ pousmála se Starcková kysele. Na to se ho neptala. „A jinak?“ zkusila to ještě.
„Fajn,“ pokrčil D.J. rameny.
„Fajn?“ opakovala po něm Starcková zklamaně. „To je jako vše? Fajn – víc neřekneš?“
„Co chceš slyšet?“ zeptal se unaveně.
„No, třeba jestli se ti to líbilo?“ otázala se neomaleně.
„Asi jo,“ odpověděl neochotně.
„Asi jo?“ nevěřila vlastním uším.
„Jo, asi jo,“ odsekl D.J.
„Co to má být asi jo?“ naléhala Starcková.
„Asi jo je asi jo!“ vyjel na ni podrážděně, vymotal se z deky a prošel kolem ní do koupelny.
Starcková si povzdechla. Nejspíš se zachovala jako slon v porcelánu. Jak by asi bylo jí na jeho místě. Vešla do koupelny. D.J. se opíral rukama o umyvadlo a díval se na sebe do zrcadla.
„Promiň,“ hlesla. „Omlouvám se, že jsem tě k tomu vůbec přemluvila.“
D.J. zavrtěl hlavou.
„Kdybych nechtěl, neudělal bych to,“ zašeptal. „Já – bylo to fajn. Chci říct –“
Starcková se chápavě usmála. Zřídkakdy bylo D.J. vidět takhle vyvedeného z míry a nejistého.
„Chceš prostě říct, že je to lepší než si to dělat sám, jenže tomu pořád něco chybí, že?“
„Jo,“ přikývl. „Tak nějak.“
„Myslím, že půjdu. Ale kdybys chtěl někdy společnost –“ nechala záměrně větu nedokončenou.
D.J. přikývl a zjistil, že nad tím skutečně uvažuje. Starcková přesně vyjádřila, jak se cítil. Nepřitahovala ho, ale sex s ní byl uspokojivý. Jistě, nebylo to ono a realizace vyžadovala poněkud víc úsilí, než by měla. Pořád to ale bylo lepší než být sám. A Starcková byla nejspíš jediná, kdy pro to celé měl pochopení. D.J. pochyboval, že by to šlo s nějakou jinou ženou.
Povzdechl si a vrátil se do pokoje. Starcková byla už téměř oblečená.
„No, tak si užij volno a –“ rozpačitě se usmála. „Dávej na sebe pozor a tak,“ a zamířila ke dveřím.
„Co děláš – dneska večer?“ zeptal se D.J., když byla už u dveří, nejistě.
Starcková se otočila.
„Jsi si jistý, že –“
„Upřímně? Nejsem si jistý vůbec ničím, co teď dělám, ale –“ bezradně pokrčil rameny.
„Přinesu chlebíčky,“ slíbila nakonec po chvilce váhavého ticha.

*****

D.J. zasténal, rukama křečovitě sevřel povlečení pod sebou a nadzvedl boky ve snaze přirazit do toho úžasného horkého morka jejích úst. Bylo zvláštní, že i když byla spousta chlapů poté, co je nechal, aby ho opíchali, ochotná mu nabídnout vlastní zadek, jediný, kdo byl svolný ho kouřit, byl Paul. Jako by kouřit něčí péro bylo pro tu pokryteckou rádoby heterosexuální sebranku jakousi nepřekročitelnou hranicí.
D.J. uniklo něco mezi zasténáním a zakňučením. Zatraceně dobře věděla, co dělá. Mnoho nechybělo, aby viděl jiskřičky, jak se psává v knihách. A vůbec mu nevadilo, že je žena.
Starcková si to vyloženě užívala. Neexistovala mezi nimi žádná domluva, ale trávili spolu teď spoustu času a po pravdě převážně v posteli. D.J. problémy s erekcí sice přetrvávaly, ale ona byla trpělivá. Jediné, co striktně odmítal, bylo líbat se a mazlit. Na sex se ženou, byť s drobnými komplikacemi, si zvyknout dokázal, ale dotyky a polibky mu byly proti srsti a kdykoli se o ně pokusila, vždycky uhýbal.
D.J. se zadrhl dech v hrdle a jeho pták ještě o něco ztuhl. Vzápětí ucítila Starcková v puse horké sperma a lačně ho polykala. Když jeho ochabující penis vyklouzl z jejích hříšných úst, přitiskla se k němu a políbila ho, dávaje mu ochutnat sebe sama.
Poměrně záhy zjistila, že orální sex ho učiní svolným prakticky ke všemu. D.J. možná stačilo si zašukat, aby byl spokojený, ale jí ty polibky a mazlení chybělo. Několik krátkých minut potom, co z něj vysála poslední kapičku, ho mohla líbat a tulit se k němu, jak se jí zlíbilo, aniž by ji odstrčil.
Jak se blížil konec jejich dovolené, bylo jí stále jasnější, že jakmile se Miller vrátí, D.J. se s ním usmíří a pak už nebude ochotný se přemáhat a spát s ní. Tak se snažila využít času, který měla.

*****

D.J. stál v příletové hale a pozoroval davy lidí proudící všemi směry. Nebyl si tak zcela jist, co Millerovi řekne, až ho uvidí, ale Starcková několikrát naznačila, že by bylo dobré veškeré spory vyřešit ještě než vkročí na palubu. Čekala je šestitýdenní hlídka v prostoru Jupiterových měsíců. A i když by D.J. rozhodně neoznačil své problémy s Millerem za spory, musel souhlasit, že napětí v posádce je to poslední, co mohli potřebovat.
Když Miller vstoupil s ostatními pasažéry svého letu do haly, všiml si D.J. téměř okamžitě. V tom barevném šťastném davu nešel ve své okrové uniformě přehlédnout.
Miller záměrně nasadil podmračený velitelský výraz, který si většinou schovával pro chvíle, kdy své podřízené káral, aby zakryl, jak rád toho mizeru vidí.
„Ahoj.“
Miller se snažil najít v D.J. výrazu jakýkoli náznak, že pořád trucuje, ale vyznat se v něm bylo občas těžké. Miller by skoro řekl, že podle toho, jak se D.J. tváří, se nic nestalo.
„Jo, ahoj,“ zabručel.
D.J. s ním srovnal krok a na několik nepříjemných vteřin zavládlo poněkud napjaté ticho.
„Tak jaká byla dovolená?“ zeptal se D.J. Znělo to trochu křečovitě, už jen proto, že většinou sám hovory o ničem nezačínal.
„Dobrý,“ utrousil Miller. „A ty?“ cítil se hloupě. Snad nikdy s D.J. nevedli takhle stupidní rozpačitý hovor.
„No – dobrý,“ odvětil D.J. a na chvíli mezi nimi zavládlo znovu ticho, které přerušil opět proti svým zvyklostem D.J. sám: „Smitty už prošel předstartovní kontrolu. Zdá se, že tentokrát si servisní technici dali záležet – Smitty strašně nadával.“
„Nadává pokaždé,“ odfrkl si Miller. „Vždycky se mu něco nezdá, vždycky to neudělají podle jeho představ a vždycky jsme pak nakonec rádi, že to tak udělali.“
„Jo, ale tentokrát nadával víc než obvykle. Vyměnili totiž automat na kafe.“
„A změnilo se tím něco?“ ušklíbl se Miller.
„Myslím, že ne. Starcková říkala, že to pořád chutná jako rozvařené bukvice.“
Nastalo další ticho.
Tentokrát ale promluvil první Miller: „Zase se Smitty pokusil vyčistit tu skvrnu od asteroidu na zádi?“
D.J. přikývl.
„Servisní technici nám nechali vzkaz, že máme tu starou plechovku nechat aspoň jednou přelakovat -“
„Nesmysl,“ skočil mu Miller do řeči. „Je to ztráta času i peněz. Než skončí první hlídka v pásu asteroidů bude nový lak jako ten starý.“
„To jsem jim řekl.“
Opět mezi nimi zavládlo ticho a natáhlo se až do chvíle, kdy se zastavili před Millerovou kajutou.
„No,“ Miller se neúspěšně pokusil o nenucený úsměv. Chovali se oba jako idioti. „Hele, D.J., já -“ když se ale tak díval do těch modrých očí, slova mu odumřela na jazyku. Nejhorší však bylo, že D.J. trpělivě čekal, co mu chce říct.
„Co zajít na panáka?“ řekl nakonec Miller. „Máme ještě celý večer před odletem,“ vzápětí by se nejraději za tuhle větu nakopal. Copak se s D.J nepohádali právě kvůli sexu?
D.J. cukly koutky v prchavém smutném úsměvu.
„Jasně. Proč ne,“ souhlasil. Bylo mu víc než jasné, kde a jak dnešní večer skončí. Nebylo to to, co by chtěl, ale na druhou stranu bylo to to nejlepší, co mohl dostat. Během času stráveného se Starckovou hodně přemýšlel. Byla pravda, že zjištění, že je schopný mít styk se ženou, poněkud rozšiřovalo jeho možnosti. Mohl by nechat práce, vrátit se na Mars, pokorně odprosit rodiče, mít bezpečnou nudnou práci a oženit se. Mohl by se nechat přeložit a najít si partnera stejného smýšlení. Potíž byla v tom, že ani jedno nebylo to, co by chtěl. On chtěl Millera a toho mohl mít jedině, pokud se smíří s tím, že ho doopravdy nikdy mít nebude.

D.J. zasténal, když se, jak se spolu váleli po posteli, Millerovo tvrdé péro přitisklo k jeho. Klouzal rukama po Millerově tmavém těle a nemohl se ho nabažit. Znovu a znovu si vynucoval polibky, i když věděl, že se s ním Miller nelíbá rád. Dnes však bylo vše téměř dokonalé, protože Miller neuhýbal a dychtivě mu je oplácel.
Aniž by se přestali líbat, zvedl Miller D.J. nohy.
D.J. mu zakňučel do úst, když do něj pronikl, a obtočil mu nohy kolem pasu. Tohle D.J. miloval a taky to dával hlasitě najevo. Zřídkakdy to spolu dělali tváří v tvář. Na Clarkovi bylo snazší dělat to zezadu.
„Ty seš ale nadrženej,“ vydechl Miller, když je D.J. svojí nedočkavostí stahoval do divokého víru vášně.
Šukali spolu jako dvě zvířata. Do skřípavých zvuků postele se mísilo vlhké mlaskání D.J. chtivé díry a pleskání Millerových koulí o D.J. zadek a jejich sténání, vzdychání a hekání.
D.J. k sobě Millera přitiskl tak, že se jeho pták otíral s každým přírazem o Millerovo tělo.
Miller zavřel oči a několikrát krátce a rychle přirazil, aby překonal ten poslední kousíček, který ho dělil od sladkého vyvrcholení. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale když ejakuloval hluboko v D.J. těle, které se kolem něj svíralo a doslova z něj vyždímalo poslední kapku, věděl, že tohle mu chybělo.
D.J. zaklonil hlavu přes okraj postele, a když v sobě ucítil Millerovo horké sperma, stačilo mu to, aby se udělal taky.
Miller se odvalil stranou. Břicho se mu lesklo D.J. semenem.
Ve vzduchu se vznášel pach sexu a ospalá lenivost.
Když se Miller otočil na břicho, aby usnul, D.J. si lehl na něj. Miller proti jeho váze nijak neprotestoval a nechal D.J. hrát si.
„To nemáš dost?“ ušklíbl se Miller do polštáře, když ho D.J. začal líbat na krk a postupovat systematicky po jeho těle dolů, zatímco ho rukama hladil.
D.J. neodpověděl a to Millera uklidnilo. Znamenalo to, že je vše zase při starém. D.J. totiž nikdy neodpovídal na otázky, na které považoval odpověď za zcela zřejmou.

*****

„Oh – kruci – hergot – jak – já – tohle – nesnáším,“ stěžoval si Cooper mezi prskáním stázové tekutiny. „Doktora,“ zasípal a ze všech čtyř, na něž ze stáze dopadl, se převalil na záda.
„Doktora!“ zavolal teatrálně. „Tak sakra já tu umírám, D.J.!“ nadzvedl se Cooper na loktech a otočil se.
D.J. se celou dobu na Coopera díval, ale zcela bez lékařského zájmu, a utíral se ručníkem.
„Ty, že jsi nejlepší doktor v sektoru?“ odfrkl si Cooper a zvedl se z podlahy. „Klidně by ses díval, jak tu umírám,“ dodal vyčítavě.
D.J. na to nijak nereagoval. Obtočil si ručník kolem pasu a stáhl si mokré trenky.
„Víš, proč je nejlepší?“ ušklíbla se Starcková potměšile.
„Proč?“ zakřenil se Cooper.
„Protože pozná, kdy ho opravdu potřebuješ,“ odpověděla místo Starckové Petersová.
Cooperovi v očích uličnicky zajiskřilo.
„To není pravda, když jsem ho potřeboval posledně, ani to s ním nehnulo,“ zašklebil se.
Justin vyprskl smíchy a přikryl si ruku pusou.
Smitty jen obrátil oči v sloup. Nikdy neměl pro tyhle Cooperovi dvojsmyslné narážky na D.J. pochopení. Pro něj byla D.J. sexuální orientace tabu.
Starcková s Petersovou si vyměnily pobavené pohledy. Tohle škádlení po opuštění stáze bylo vždycky příjemně uvolňující.
D.J. s ručníkem kolem pasu postupně odpojoval systémy stáze a jako obvykle na tohle popichování nereagoval.
„Copak, začal jsi být stydlivý?“ dloubl ho Cooper hravě do zad a než mohl D.J. cokoli říct nebo udělat, strhl mu ručník.
Petersová se s úsměvem zálibně na D.J. zahleděla jako prakticky kdykoli, kdy ho měla možnost vidět svlečeného. Byl div, že si toho D.J. nikdy nevšiml. Ale to už tak bývá, že lidi pro stromy nevidí les.
Stracková se při pohledu na nahého D.J. začervenala a cukly jí koutky.
D.J. se překvapivě nejdřív podíval na Starckovou, ale když se jejich oči setkaly, uhnul pohledem, a pak probodl Coopera přísně očima.
Možná se spletli, když si mysleli, že sex nijak jejich pracovní vztahy neovlivní.
„No jo,“ povzdechl si Cooper a vrátil D.J. ručník. „Copak nemáš vůbec smysl pro humor?“
„Tohle má být humor?“ zeptal se D.J. klidně. „Nějak jsem si nevšiml. Možná bys mi měl příště dát vědět předem, abych věděl, kdy se mám smát.“
„Ty se neumíš smát,“ odfrkl si Cooper, kterého D.J. reakce poněkud zchladila a hlavně otrávila. „No vážně, kdo z vás ho kdy viděl se smát?“
„Hej,“ Justin zamával Starckové rukou před obličejem.
Starcková sebou trhla, jak se probrala ze zasněného civění na D.J. Ona ho smát se viděla. Pravda nebyl to vyloženě smích, spíš takový smutně pobavený úsměv, ale úsměv to byl.
„Přijdete zase pozdě na můstek,“ připomněl jí Justin.
„Jo, pravda, díky,“ přikývla Starcková a aby to zahrála do autu, řekla D.J.: „A ty si vezmi něco na sebe. Příliš oslňuješ místní osazenstvo.“
Petersová se překvapeně otočila na Starckovou. Zatímco Cooper, Justin a Smithy se užasle zadívali na D.J., který jen pokrčil rameny a zatvářil se, že on neví, oč jde a ať je to cokoli, nemá s tím nic společného.
„Jak je možný, že obě jedou zrovna po tobě?“ zeptal se Cooper uraženě a nevěřícně D.J., když dámy odešly.
„To se ti jen zdá,“ odbyl ho D.J.

„Takže?“ prolomila ticho Petersová, když Starckovou doprovodila na můstek.
„Takže co?“ opáčila Starcková co nejlhostejněji.
„Ale no tak, Mel. Myslíš si, že nevím, jak jsi na něj zírala?“ utrousila Petersová ostře.
„Jak zírala?“ dělala Starcková nechápavou.
„Spala jsi s ním, že jo?“ uhodila na ni Petersová přímo.
„CO?“ uklouzlo Starckové. „Jak jsi na to prosím tě přišla? Chci říct, to přece ani nejde. D.J. je na chlapy.“
Petersová se smutně usmála.
„To, že je na chlapy neznamená, že není schopný dělat to se ženskou,“ ušklíbla se. „Takže spala jsi s ním?“
„Proč myslíš, že bych měla?“ vyhýbala se Starcková odpovědi.
„No, možná proto, jak ses na něj dívala. Možná proto že dřív kolem tebe mohl chodit nahý jak chtěl a nic a najednou na něj zíráš –“ Petersová si povzdechla a sedla si do kapitánova křesla. „Jaký byl?“
„Vášnivý?“ zamyslela se Starcková.
Petersová udiveně pozvedla obočí.
„Tedy měl trochu – ehm – problém, ale kde je vůle, tam se způsob vždycky najde.“
„Je to ale fakt pěkný kus chlapa,“ povzdechla si Petersová téměř závistivě.
„To jo, pěkný kus ho byl,“ zasnila se Starcková a obě se začaly smát.
„Ne, vážně. Ono to tak nevypadá, ale když – no – víš, co...,“ Starcková poněkud zmateně zagestikulovala rukama a zrudla.
„D.J. má pěkný penis – obzvláště když se mu postaví,“ vyslovila to Petersová bez uzardění.
„To mi poví – počkej, odkud ty víš, jaký má D.J. péro?!“ vykulila Stracková oči.
Tentokrát zrudla Petersová.
„No víš –“ zakoktala se.
„A ten mizera mi tvrdil, že s ženskou nikdy nic neměl,“ zamračila se Starcková.
„Ale ne, to si nerozumíme,“ ošila se Petersová. „Já s D.J. nic neměla,“ dodala zklamaně.
„Tak odkud to víš,“ nedala se Starcková odbýt.
„Je zvláštní, že se nikdo nikdy nepozastavil nad tím, proč mi D.J. sebral přístupový kód od zámku na ošetřovnu až dlouho poté, co se tam s Millerem začali scházet.“
„Chceš říct, že – že jsi –“ Starckové podklesla čelist.
Petersová přikývla.
„Myslím, že D.J. to ví, protože to byl on, kdo mi druhý den beze slova zrušil kód k zámku na ošetřovně.“
„No a?“ vyhrkla Stracková dychtivě.
„Co by?“
„No, povídej, přeháněj,“ culila se Starcková.
„Není co povídat,“ pokrčila Petersová rameny. „Dělají věci jako každý jiný.“
„Tak o tom pochybuji,“ ušklíbla se Starcková. „Protože jsem měla panice, kteří byli zkušenější než D.J. Ale učil se rychle, to zase ano.“
Petersová obrátila oči v sloup.
„Vážně si myslíš, že u D.J. je problém se zkušenostmi?“ zamračila se na Starckovou. „D.J. je gay. Prostě mu to s tebou bylo proti srsti. A vůbec, jak jsi ho k tomu přinutila?“
„Jo, proti srsti,“ ušklíbla se Starcková. „To jsi ho měla vidět, jak mu to bylo proti srsti. A pro tvou informaci, k ničemu sem ho nenutila,“ odsekla.
„No jistě,“ odfrkla si Petersová. „A pro tvou informaci D.J. je gay, protože je na chlapy, ne z nějakého rozmaru. A jestli si myslíš, že ho můžeš vyléčit nebo tak něco –“
Rozhořčenou Petersovou přerušilo zapraskání ve vysílačce.
´Eeee tady – tady – eeee – proboha jestli nás někdo slyšíte, pomozte nám!´
Drobná roztržka byla rázem zapomenuta. Starcková vklouzla ke své konzoli.
„Tady plavidlo US Aerospace Command Lewis&Clark, udejte svoji totožnost, polohu a situaci,“ oslovila slyšitelně nervózního člověka Starcková klidným profesionálním tónem.
´Díky bohu!´
Po úlevném zavýsknutí následovala v pozadí jakási intenzivní výměna názorů. Když se ozvali znovu, mluvil někdo jiný.
´Tady Jack Horton hlavní inženýr důlního zařízení Lucky Strike. Snažíme se někoho dovolat již několik dní. Došlo k neopravitelné závadě na reaktoru, který v současné chvíli hrozí, že se roztaví. Nemáme žádná plavidla, s jejichž pomocí bychom mohli utéct. Prosím, pomozte nám.´

„No není to pech? Kdyby dosáhli kritické hranice jen o pár dní později,“ utrousil Smith.
„Kdyby přání byly koně, jezdili bychom všichni, Smitty,“ poznamenal Miller. „Takže chci rozbor situace, vážení,“ rozhlédl se po posádce.
„I při maximálním výkonu se tam nedostaneme dřív, než budou mít z reaktoru radioaktivní polívku,“ zamračil se Smith.
„Pane Justine, důlní zařízení typu D. Co všechno můžeme čekat po vysazení reaktoru,“ kývl Miller na Justina.
„Co čekat? Všechno, pane. Tyhle staré důlní jednotky nemají žádnou zálohu. Hodně se na nich šetřilo,“ pokrčil Justin rameny.
„Bude tam zima jako v prdeli,“ odfrkl si Cooper.
„Tam je teplo,“ neodpustil si D.J. Dnes se však nikdo nesmál, jen Justinovi cukly koutky.
„Takže po vysazení reaktoru vypadne celý systém podpory života?“ ujišťoval se Miller.
Justin přikývl.
„Může posádka někde přežít?“ zajímal se Miller a mračil se jako pokaždé, když něco nevycházelo.
„No, ošetřovna má standardně vlastní zdroj, takže by se měli shromáždit tam. Nebude tam nijak zvlášť teplo a ani vzduch se nebude obnovovat tak rychle, jak by měl. Nicméně jim to dá čas,“ řekl Justin a dodal: „Po výpadku energie se automaticky uzavřou přepážky mezi jednotlivými částmi stanice. Jsou to silné oceloolověné pláty – pokud se někdo nedostane na ošetřovnu včas, je prakticky nemožné se přes ně pak dostat.“
„Jak je tedy odtamtud dostaneme my?“ zeptal se Smith.
„Nabouráme se do systému a ty pláty zase zvedneme, to nebude problém,“ ozval se Cooper. „Pokud budou mít všichni skafandry, prostě je odvedeme jako housátka.“
„Dobře, Starcková, kontaktuj Lucky Strike a řekni jim, co mají dělat,“ rozkázal Miller. „Ale ještě jedna věc,“ zadíval se na D.J. „Co radioaktivita. Mají nukleární reaktor.“
„Pobyt navíc ve skafandru by neměl být nebezpečný po dostatečně dlouho dobu. Přesto bych nedoporučoval přibližovat se k technické palubě a všichni se pak podrobí lékařské prohlídce.“
Miller přikývl a gestem ruky je poslal po jejich práci.
Jak se postupně rozcházeli, zůstali tam D.J. s Millerem sami.
„Takže teď nezbývá než sedět na prdeli a čekat,“ povzdechl si Miller.
„No, možná bych věděl, jak ten čas užitečně strávit,“ prohodil D.J.
Miller se pousmál a objal D.J. kolem pasu.
„Povídej, přeháněj,“ pošeptal mu do ucha.
D.J. se na Millera podíval zcela nevzrušeným pohledem.
„Pořád ještě jsi nebyl na pravidelné kontrole,“ připomněl D.J. skutečnost, že kvůli Millerově paličatosti je příšerně pozadu se zprávou o kondici posádky.
„Tak to bychom měli napravit,“ ušklíbl se Miller potměšile.

*****

V pokoji bylo přítmí. Stropní osvětlení vydávalo slabounkou záři, která nedovolila tmě získat navrch, ale nerušila spící.
Ticho přerušované jen spokojeným oddechováním prořízl ostrý tón příchozí zprávy – něco u čeho se nedalo spát, ani to ignorovat.
S tlumeným zaklením se zpod peřiny vymotal Miller a natáhl se k nočnímu stolku, aby zprávu přijal.
Na obrazovce se objevila tvář pobočnice admirála Hollise. Miller potlačil zaúpění. Ne, teď ne, teď měli mít zaslouženou dovolenou po náročných šesti týdnech hlídky v pásu asteroidů.
„Kapitáne Millere,“ oslovila ho Lyle. „Máme zde naléhavou situaci, která vyžaduje okamžitý zásah. Vy a vaše posádka jste ti nejlepší, kterými USAC disponuje.“
Zpod peřiny se vyhrabal D.J., přetočil se na bok a s hlavou podepřenou rukou poslouchal, co se děje. Přitom viděl, jak se Miller mračí.
„Nejlepší, ale ne jediní,“ přerušil Miller Lyle ostře. „Moji lidé jsou unavení.“
Záchrana horníků na Lucky Strike jim všem dala zabrat a ani pak se celých šest týdnů nezastavili. Jako by si všichni ty průsery schovávali, až budou mít hlídku oni.
„Uvědomujeme si to, kapitáne. Kdyby to nebylo skutečně nutné, nežádali bychom vás o to. Zítra se k vám připojí na palubě vaší lodi doktor Weir. Je to odborník, který vám bude nápomocen. Tato mise je přísně tajná, kapitáne. Doktor Weir vás s podrobnostmi seznámí, až dosáhnete cíle.“
„A ten je?“ zavrčel Miller.
Lyle na okamžik zaváhala.
„Neptun – ale nemluvte o tom s nikým, kapitáne. Zítra ráno obdržíte rozkazy a povolení k odletu oficiální cestou. Kapitáne – Same –“ Lyle se naklonila blíž a ve tváři se jí objevil starostlivý a možná i trochu provinilý výraz. „Jinak to skutečně nešlo. Až dorazíte na Neptun, pochopíš to.“
S bliknutím obrazovka potemněla.
„No, to vypadá, že San Francisko odpadá,“ poznamenal D.J. a protáhl se.
Miller klesl zpátky na polštář a mračil se.
„To je jim podobné. Když se někde něco posere, vyžereme to my,“ mrmlal.
D.J. položil Millerovi ruku na hrudník a jakoby zamyšleně ho začal hladit.
„Je to naše práce,“ připomněl tiše.
„Víš, nesnáším, když mě poučuješ,“ poznamenal Miller, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po zlobě nebo výtce.
„No, někdo z nás musí být ten moudřejší,“ pokrčil D.J. rameny a jeho ruka zvolna klouzala po Millerově břiše níž – pomalu, zamyšleně.
„Degraduju tě za drzost,“ vydechl Miller.
„Hm,“ zapředl D.J. a vklouzl pod deku.
Miller zalapal po dechu, když D.J. vzal do pusy jeho ptáka. Cítil, jak v těch talentovaných ústech rychle tvrdne a D.J. jazyk a ruce ho nutily vyluzovat nedůstojné zvuky a kroutit se jako žížala na háčku.
D.J. z nich skopl peřinu a zvedl Millerovy nohy tak, že mohl jazykem laskat ten svraštělý vstup do jeho těla. Olizoval ho a dráždil, aby pak vnikl dovnitř a doslova ho šoustal jazykem. Při představě, že by do toho mokrého uvolněného zadku vrazil svoje péro a Millera si vzal, sebou jeho tvrdý pták nedočkavě cukal.
„D.J. – ne – ne,“ zasténal Miler a jeho tělo se napnulo.
D.J. Millera s povzdechem pustil. Vždycky to dopadlo stejně – Miller ho zarazil v nejlepším místo, aby si to užíval. A přitom se to Millerovi líbilo. Zřejmě to bylo něco s tím, že některé praktiky byly podle Millerova mínění víc homosexuální a některé méně.
D.J. nedal najevo zklamání a udělal to Millerovi rukou. Věděl, že Miller ho nikdy nebude chtít – doopravdy chtít – a tak bral, co byl Miller ochoten dát, třebaže mu to již nestačilo.
Miller se překvapeně vzepřel na loktech a zadíval se na D.J., který, ignoruje svoji erekci, mu jakoby zamyšleně roztíral po břiše jeho vlastní sperma.
Miller získal neurčitý pocit, že udělal něco špatně. Než se ale mohl zeptat, co se stalo, D.J. si lehl na břicho vedle něj a zavedl řeč na ten tajný úkol: „Neptun. Proč Neptun?“
Miller pokrčil rameny.
„Není tam nic – aspoň nic o čem by se vědělo. Nejspíš nějaký tajný vládní projekt.“
D.J. se na Millera skepticky zadíval.
„Něco o čem nikdo nechce moc vědět, dokud opravdu nemusí,“ dodal Miller a sebral z nočního stolku balíček cigaret a zapalovač. Jednu si zapálil, a když popotáhl a vyfoukl obláček kouře, nabídl cigaretu D.J.
D.J. si ji vzal a po chvíli ji Millerovi zase vrátil.
„Řekneš to ostatním? Že letíme na Neptun?“ zeptal se D.J.
„Rozhodně,“ přikývl Miller. „Mají právo vědět, proč přišli o dovolenou. A pak, co je na letu k Neptunu tajného?“
D.J. mlčky pozoroval kouř stoupající z cigarety.
„Nelíbí se mi to,“ řekl po chvíli.
„Ani mně ne, ale sám jsi to řekl – je to naše práce,“ povzdechl si Miller.

Část druhá - Horizont události

„Iontový pohon nastaven.“
„Díky,“ zamumlal Smith. „Kurs: vektor jedna – devět stupňů.“
Smithovy prsty přebíhaly po klávesnici.
„Jsme připraveni k zážehu,“ v jeho hlase bylo stále patrné rozladění. Když přehazoval spínače, dělal to s větší energičností, než ten pohyb vyžadoval, jako by se jen tak tak držel, aby do něčeho nepraštil.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ dal konečně průchod svému podráždění, třebaže to všichni museli poslouchat v nejrůznějších obměnách už od rána. „Tohle je směšné!“
Miller, dosud usazený v zadní části můstku u velitelského stanoviště, přesunul křeslo dopředu.
„Posledních šest týdnů jsem neměl víc než vlastní ruku a teď tahle sračka,“ mrmlal Smith. „Proč vlastně nemůžeme letět na Mars, kapitáne?“ obrátil se k Millerovi jako by ten nějak mohl změnit rozkazy, které dostali.
„Chci říct, na Marsu... jsou aspoň ženský,“ posteskl si Smith.
„Smith má pravdu,“ promnula si Starcková krk. „Neptun – tam nic není.“
„Jo, a když se něco podělá, jsme v tom sami,“ pokračoval ve stížnostech Smith.
Miller na okamžik, než se křeslo otočilo tak, že k nim byl čelem, zavřel oči. Nemohl jim vyčítat, že se jim to nelíbí, ale po včerejší noci s D.J. nějak neměl sílu ani chuť to poslouchat.
Přiměl se otevřít oči a pohlédnout na Smithe.
„Znáte pravidla, lidi,“ řekl unaveně. „Někdo něco zvorá, zavolají nás. Tak – do toho,“ pokynul jim hlavou.
Starcková i Smith se otočili zpátky ke svým konzolím.
„Kurs zadán?“ otázal se Miller a jeho velitelská autorita vytěsnila z můstku všechny pochyby a stížnosti.
„Ano, pane,“ odvětila Starcková pohotově.
„Zadán a nastaven a připraven to nakopnout,“ ozval se Smith.
„Pane Justine?“ obrátil se Miller k mladičkému inženýrovi.
Mladík se odstrčil od své konzole až židle v drážkách dojela blíže ke kapitánovi.
„Všechny systémy hlásí zelenou, veliteli,“ Justin byl snad jediný, na kom nebylo patrné rozladění z překažené dovolené.
„Začněte odpočítávat,“ nařídil Miller.
„Iontový zážeh za T mínus deset minut,“ odklepla Starcková povel.
Smitty se pokřižoval.
„Děkuji, poručíku,“ řekl Miller. „Jdeme,“ a zvedl se z křesla.
„Smithi, jdete se mnou,“ Starcková vstala.
„Ano, madam,“ Smith jí následoval.
Miller se spustil po žebříku z můstku, ale nejdřív ještě nařídil Justinovi, aby šel připravit nádrže. Cestou do obytné části lodi, kde se nacházela rovněž ošetřovna i gravitační nádrže, se zastavil v přechodové komoře se skafandry. Cooper tu prováděl poslední kontrolu. Bylo by nemilé probudit se na Neptunu a zjistit, že jste něco nechali na oběžná dráze Země.
„Pane Coopere,“ kývl na něj.
„Veliteli.“
„Iontový zážeh za deset minut,“ upozornil ho Miller.
„Úúúú, tak šup do plechovek,“ zašklebil se Cooper.
Miller vylezl po žebříku do obytné části.
„Veliteli,“ pozdravila ho Petersová, s kterou se během dnešního hektického rána ještě neviděl. Vlastně dneska ráno ani pořádně neviděl D.J., který právě s Petersovou nakládal výměníky CO2.
„Petersová,“ odpověděl jí a všiml si, že tu je sama. D.J. zřejmě už připravoval ošetřovnu.
Cizí muž v modré astronautské kombinéze, sedící za stolem uprostřed ubikací a viditelně nepatřící k jeho posádce, musel být Weir. Miller si nedal tu práci, aby ho přivítal na palubě osobně. Od toho byl kapitán, ne, aby mohl nepříjemnými úkoly pověřit své podřízené.
Jakmile však Petersová prozradila jeho přítomnost, Weir se zvedl. Na rozdíl od všech ostatních se na cestu viditelně těšil.
„Kapitáne Millere, jen jsem chtěl říct, že tohle je něco...,“ začal doktor Weir.
„Čas běží, doktore,“ přerušil ho Miller a podal Cooperovi ruku, aby ho vytáhl průlezem nahoru. Byl pomalu čas se převléknout a jít za D.J. na ošetřovnu.
„Čekáte snad na osobní pozvánku, pane Smithi?“ obrátil se Miller na Smithe, který si s nohama na stole stahoval ponožky – Petersová mu nespočetkrát řekla, ať to nedělá, že je to nechutné, a dnes si to odpustila kvůli Weirovi. Všichni se chovali odměřeněji – tedy skoro všichni – když byl na palubě někdo cizí. Miller neměl rád cizí lidi na své lodi.
„Ne, pane!“ odvětil Smith a zmuchlal ponožku do kuličky.
„Kapitáne, nechci...,“ zkusil to ještě jednou Weir.
Ani tentokrát ho nenechal Miller domluvit a nabízenou ruku ignoroval.
„Doktore,“ položil mu rázně ruku na rameno. „Jděte za zbytkem posádky ke gravitačním nádržím, je nejvyšší čas. Jsme téměř na cestě,“ a s lehkým postrčením kýženým směrem Weira opustil a věnoval se tomu, co D.J. občas označoval za nezbytnou ukázku síly velení, a Cooper tomu drze říkal buzerace.
„Ta postel bude ustlaná, pane Coopere,“ vzal si Miller na paškál zrovna jeho. I když po pravdě jeho přespávací buňka byla vždycky neskutečně rozbordelená. „Nebo půjdete na Neptun pěšky.“
Miller si uložil bundu do skříňky a sklouzl pohledem na Petersovou.
„Kde to vázne, Petersová?“ zeptal se ostřeji, než bylo nutné.
„Jen nakládám poslední CO2 filtry, pane,“ vrátila mu to bryskně.
Miller se převlékl do spodního prádla určeného pro gravitační nádrže. Stud do vesmíru nepatřil, ale všiml si, že s tímhle bude mít asi Weir potíže – převlékat se v místnosti, kde jsou i dvě ženy. Miller počítal s tím, že doktor se převlékne jako poslední, až všichni ostatní budou už u nádrží. Jestli kvůli němu budou muset zrušit odpočet a čekat na nové startovací okno, hodlal mu to Miller dát pořádně sežrat. Neměl totiž v úmyslu strávit tímhle úkolem ani o minutu víc času, než bylo absolutně nutné.
Cooper už zase škádlil Starckovou, ale Millerovi přišlo, že je tentokrát na jeho narážky se sexuálním podtextem nějaká nedůtklivější.
Miller vešel do prostoru ošetřovny. D.J. byl jediný stále ještě v uniformě a s cigaretou v puse ještě jednou zběžně kontroloval, že je vše, jak má, aby tu jen tak nestál a nečekal na ně. Do stáze chodil totiž jako poslední a jeho nádrž, stranou od ostatních, byla uzpůsobená k tomu, aby nepotřeboval ničí pomoc.
„Je možné, aby se stala nehoda a jeden člen posádky nebyl včas uložen do stáze a zbyl po něm jen mastný flek?“ zavrčel Miller a sebral D.J. cigaretu.
„Takže jsi se již seznámil s doktorem Weirem,“ odtušil D.J.
Miller popotáhl z cigarety a odfrkl si.
„Viděl jsi, jak září nadšením? Je mi z něj na blití,“ utrousil Miller. „Jestli se neukáže, že měli zatraceně dobrý důvod poslat nás na Neptun, zakroutím mu krkem.“
„No, raději bych to nedělal,“ opáčil D.J. vážně, jako by se to Miller skutečně chystal udělat. „Někomu asi moc záleží na tom, aby s námi letěl.“
„Proč myslíš?“ Miller zbystřil. Když se D.J. tvářil takhle vážně, něco mu vrtalo hlavou.
„Jeho zdravotní karta přišla ani ne před hodinou – na poslední chvíli.“
Mille se zamračil.
„V čem je problém?“ zajímal se.
„Lékařské tajemství,“ odmítl říct D.J. podrobnosti. „Ale ten chlap je riziko,“ a po chvilce dodal: „Je to magor.“
Miller spolkl, že to už poznal sám. Stačilo se na Weira jen podívat. Raději D.J. trochu popíchl.
„Magor? To má být tvůj profesionální názor?“ ušklíbl se.
„Řeknu ti to takhle, žádný zodpovědný lékař by ho nepustil do vesmíru, natož na Neptun.“
Miller zamyšleně pokýval hlavou.
„Díky,“ zamumlal a dál se o tom nebavili, protože se na ošetřovnu začínal trousit zbytek posádky a D.J. se musel začít věnovat své práci.
Weir přišel pochopitelně jako poslední.

„Počkejte tady,“ řekla Petersová Weirovi.
D.J. ji vždycky bral jako první a pak mu pomáhala se zbytkem posádky. Tentokrát ale dostala na starosti jen a jen Weira, zatímco D.J. se věnoval posádce.
Smith dostal svoji injekci a jako obvykle si stěžoval, že to bolí. Po něm přišel na řadu Miller. Ostatní, kromě Weira, svoji dávku už dostali.
„Čepice dolů v nádrži,“ sebral Miller Smithovi pletenou čepici a hodil ji po něm. Pak si sedl na lékařský stůl a D.J. mu, jak už bylo tradicí, nabídl cigaretu. Oba přitom mrkli směrem k Petersové a Weirovi.
„Poprvé v gravitačním křesle?“ zeptala se Petersová Weira.
„Jo,“ přisvědčil. Byl viditelně nervózní.
„Aha,“ pokývala Petersová chápavě hlavou a začala se zdravotnickou kontrolou. D.J. si přál, aby Weir prošel důkladnější prohlídkou, protože o jeho zdravotním stavu neměl takový přehled jako o stavu posádky.
„Myslím, že kapitánovi na mně něco vadí,“ postěžoval si Weir.
Petersová sklouzla pohledem k D.J. a Millerovi, kteří se spolu vybavovali, a jim nevěnovali žádnou pozornost. Miller si vychutnával před stází své poslední cigáro.
„Tím se netrapte,“ řekla Weirovi a prohmatala mu krk. „Jen prostě na své lodi nemá rád cizí lidi. Je tvrdý, ale férový. Vlastně máte štěstí, že vybrali zrovna jeho. Je jeden z těch mála kapitánů, kteří mají zkušenosti z oblasti vnějších planet.“
„Byl za Marsem?“ užasl Weir.
„Sloužil na Goliathu.“
„Ta loď, co byla zničena?“ nyní již Weirův úžas přerostl v pravý obdiv.
„Snažili se zachránit zásobovací loď mířící na Titan – víte, jak tam probíhal ten výzkum, ne? Jenže při záchranné misi došlo k protržení nádrží s kyslíkem, obě lodi zaplavil čistý kyslík a od jiskry to chytlo. Velitel a posádka se dostali do záchranného člunu, ale...“
„Nemá rád, když se o tom mluví,“ přerušil ji D.J. tiše.
Petersová se na něj podívala, a pak beze slova přenechala Weira D.J.
D.J., třebaže Weir nebyl součástí posádky, mu jako všem nabídl cigaretu, kterou kouřil.
„Ne,“ odmítl Weir.
„Jedl jste něco v posledních dvanácti hodinách?“ zeptal se D.J.
Weir zavrtěl hlavou.
„Je to nutné?“ zeptal se Weir při pohledu na tlakovou injekci se zásobníkem čiré kapaliny.
D.J. mu natočil hlavu, aby mohl do žíly na krku aplikovat sérum.
„Při iontovém zážehu na vás bude působit asi 30G,“ vysvětloval věcně a stiskl spoušť.
Injekce zasyčela a Weir zaskučel a vytřeštil oči.
„Bez nádrže by vám takový tlak zkapalněl kostru,“ dořekl, když injekci aplikoval.
Weir si na to místo přitiskl ruku.
„Viděl jsem ten efekt na myších,“ připustil Weir.
D.J. ho doprovodil do jeho nádrže, kterou Cooper označil cedulkou. Weir si stoupnul dovnitř a nervózně se rozhlédl, když D.J. začal nádrž zavírat.
„Klaustrofobik?“ zeptal se D.J.
„Velmi,“ přiznal se Weir.
D.J. udiveně povytáhl obočí. Tohle ve Weirově kartě nebylo. Jen to potvrdilo jeho domněnku, že tu někdo Weira moc chtěl, a že to byl někdo krajně nezodpovědný.
Weir si nasadil masku a vzápětí se začala napouštět kapalina. Ve Weirových očích se objevila hrůza, ale jakmile byla nádrž plná, začala působit anestetika. Weir zavřel oči a jeho tělo se uvolnilo.
D.J. zkontroloval monitor na stěně.
„Srdeční puls... teplota těla...,“ D.J. počkal až se hodnoty stabilizují. „Je ve stázi.“

Jako posledního ukládal D.J. Millera.
„Takže – uvidíme se na druhé straně,“ ušklíbl se Miller nevesele.
D.J. zavřel nádrž, a když byl i Miller uveden do stáze, byl nejvyšší čas, aby se i on převlékl a šel spát. Odtikávaly poslední minuty do startu.
D.J. se svlékl a přehodil svoje věci přes svou židli. Sice si potrpěl na pořádek, ale jsou chvíle, kdy není čas. Natáhl si trenky a píchl si ten chemický koktejl drog.
Jeho nádrž měla ještě jeden panel uvnitř, takže ji zavřel a jakmile si nasadil masku, začal napouštět kapalinu. Nebylo to nepříjemné. Napouštělo se odspodu a tekutina měla teplotu lidského těla. Byla jen nepatrně hustší než voda, ale D.J. věděl, že jakmile bude nádrž plná, elektrický impuls změní fyzikální vlastnost stázové kapaliny a její hustota rázem prudce vzroste. Vždycky měl pocit, že cítí tu chvíli, kdy lodní motory zaberou, ale věděl, že to je jen jeho iluze. Ostatně smyslem nádrže bylo jakýkoli vliv zrychlení potlačit. D.J. zavřel oči a nechal anestetika působit.

**O 56 dní později**

Na malém panelu vně nádrže se rozsvítilo několik kontrolek. Maska, dosud spolehlivě sedící na tváři, se odpojila a sklouzla přesně okamžik před tím, než se nádrž otevřela. Kapalina se vyvalila ven a D.J. ztěžka padl na podlahu. Třebaže ho drogy ´probudily´ již notnou chvíli před otevřením nádrže, nedokázal nikdy zcela zmírnit pád. Dopadl na všechny čtyři. Kolena ho ostře zabolela a vzápětí se složil na zem, když se mu podlomily ruce.
Jestli by měl vybrat jednu věc, kterou na své práci nesnášel, byla to nutnost probouzet se ze stáze jako první. Nebyl tu nikdo, kdo by vás zvedl, podal vám ručník a navíc se teprve před chvílí nahodil systém podpory života, takže tu byla strašná zima.
D.J. několik minut ležel bez hnutí, dokud ho chlad nepřiměl hýbat se. Zatápal kolem sebe a když našel oporu, zvedl se na stále nejisté nohy. Teplota na lodi naštěstí rychle stoupala, takže mu po chvíli aspoň přestala být taková zima. Pravda, na druhou stranu tu zase pár hodin bude horko, než teplota opětovně klesne. Ale v tuhle chvíli mu to, jako vždy, bylo jedno. Protáhl se, aby přinutil ztuhlé svaly k činnosti a rozproudila se mu krev. Potlačil zívnutí. Bylo zvláštní, že i když jste ve stázi prospali klidně dva měsíce, vylezli jste z ní nikoli odpočatí, ale ztuhlí, rozbolavělí a utahaní. Obešel zbylé nádrže a zkontroloval životní funkce. Pak probudil Millera.
„Nesnáším to,“ byla jako vždy Millerova první slova, když přestal kašlat a prskat vodu.
D.J. mu podal ručník a pomohl mu vstát. Když mu Millerovy ruce začaly klouzat po těle, zavřel oči a prohnul se slastně v zádech. Všiml si už, že stáze u některých mužů snižuje hladinu testosteronu. Drobný vedlejší efekt závislý na individuálních vlastnostech každého organismu. Miller se tak vždycky probouzel ze stáze nadržený, jak se hladina jeho testosteronu prudce vrátila do normálu. D.J. ovšem rozhodně nebyl nikdy proti ukrást pár chvil dokonalého soukromí, dokud byli ostatní ve stázi a nemohli je rušit.
Vytratili se spolu do sprchy. Přece jen je divné dělat to v místnosti plné lidí, byť jsou ve stavu nevědomí.
Horká voda a vzrušující doteky spolehlivě vyhnaly ze svalů poslední zbytky ztuhlosti a otupělosti. D.J. se opřel o stěnu sprchy a Millerovy prsty několikrát přejely v rýze mezi jeho půlkami, než jeden z nich pronikl dovnitř. D.J. tiše zasykl, ale rychle se uvolnil. Miller zcela zbytečně přidal druhý prst, protože D.J. byl už připravený a nedočkavý.
Millerův tvrdý pták vklouzl do D.J. těla jako by tam patřil odjakživa. Což si ale stejně D.J. myslel.
D.J. zasténal a opřel se čelem o stěnu. Miller ho šukal tvrdě, rychle a hluboko.
D.J. se chvílemi zadrhával dech a možná, že i na něj měla stáze vliv, protože stačila chvíle a cítil v koulích ten svíravý pocit nevyhnutelnosti a stoupající horký pramen, který vzápětí vytryskl na stěnu sprchy, odkud byl ihned smyt proudem horké vody.
Miller ještě dvakrát přirazil a udělal se taky. S mlasknutím vytáhl svoje ochabující péro z D.J. zadku, stáhl si kondom a vylezl ven. Na sex byla sprcha velká dost. Díky svým malým rozměrům jim poskytovaly její stěny dobrou oporu. Ale na to, aby se tam umyli dva lidé, rozhodně velká dost nebyla.
D.J. se umyl a natáhl si na mokré tělo suché trenky. Přece jen navléknout si ty mokré se mu nechtělo. Co na tom, že ty suché hned umáčel, protože se neutřel. Teď ho ale čekala práce. Musel vzbudit ostatní.

Weira si D.J. nechal až nakonec. Očekával totiž drobné komplikace, jestliže ten člověk trpěl klaustrofobií. Aktivoval proces ukončení stáze a dál se věnoval své práci. Před každou stází a po ní byl povinen kontrolovat zdravotní stav posádky. Šlo o rutinu a preventivní opatření, ale D.J. bral vždycky svou práci vážně. Ne, že by mu to Cooper, který tu pobíhal nahý, nevrlý Smith a Justin, který pořád někam odbíhal, ulehčovali. Ještě že Petersová mu byla k ruce a mohla dohlédnout na Weira, aby on mohl dělat svou práci. I když to nepřiznal, ani on neměl rád cizí lidi na lodi, protože v jeho očích byli neznámá proměnná. Obzvláště když to bylo takhle narychlo jako Weir. Klidně sem mohl zavléct nějakou nemoc. A nebo ta jeho klaustrofobie – jak se vůbec mohl stát astronautem. D.J. věděl, že s Weirem budou určitě jen potíže.
„Vem si něco na sebe,“ řekl Cooperovi, zatímco se snažil udržet Justina na jednom místě natolik dlouho, aby mu mohl vzít krev na testy. Až budou všichni oblečení a v obytné části, udělá ještě testy na úroveň radiace.
Cooper si neochotně omotal kolem pasu ručník, a přitom udělal oči na Starckovou, která ho okázale ignorovala.
D.J. si uvědomil tlumené rány, jako by někdo bušil do stěny nádrže, ale teď se nemohl otočit, dokud nevytáhne jehlu z Justinovy paže.
Ozvalo se šplouchnutí a Weir dopadl na zem a začal kašlat tu trochu vody, které se nadechl, když mu počítač sundal masku.
„Všechno je v pořádku. Dýchejte,“ ujala se Weira Petersová. Vzala ho zezadu a vytlačila mu vodu z plic. „D.J.!“
D.J. uzavřel zkumavku se vzorkem krve a odložil ji na stůl. Pak přešel k Weirovi.
Cooper si našel svoji termosku s kafem a vše pozoroval.
„Ok, doktore Weire. Postavíme vás,“ chytil D.J. Weira spolu s Petersovou.
„Jsem v pohodě,“ zachraptěl Weir.
„Pojďte, pomalu,“ pomohl D.J. Petersové Weira zvednout na nohy.
„Jsem v pohodě!“ zaprotestoval Weir.
„Ok,“ uklidnil ho D.J.
Weir se s jednou rukou kolem krku Petersové postavil na nejisté nohy.
„Tak a je to,“ poznamenal D.J. a zběžně ho prohlédl, jestli si neublížil, jak sebou v nádrži mlel.
„Nedělejte prudké pohyby,“ instruoval ho D.J. „Byl jste 56 dní ve stázi. Můžete očekávat lehkou dezorientaci. Je vám to jasné?“ D.J. natočil Weirovi hlavu. Zdál se dost v šoku, ale to bylo při první cestě normální a pak, rychle to překonával a to bylo dobré. Weir možná nebyl taková bábovka, jak se zdál. D.J. viděl lidi, co první cestu snášeli hůř.
„Už je to dobré. Děkuji,“ vydechl Weir.
„Dobře,“ přikývl D.J. „Tohle si vezměte,“ podal mu ručník. „A neuspěchejte to,“ poklepal ho po hrudi.
„Je váš,“ utrousil D.J., když procházel kolem Coopera. Jeho práce tady prozatím skončila. Konečně se mohl taky obléknout a dalším bodem dne bude něco k jídlu. Krevní vzorky měl od všech, testy provede počítač. Weira otestuje později, až se doktor trochu vzpamatuje a uklidní.
„Jste v pořádku, doktůrku?“ zeptal se Cooper bodře. „Chcete kafe?“ nabídl mu šálek své proslulé pravé kávy.
Weir se na něj podíval poněkud zmateně.
„Co?“ zeptal se, jako by nepochopil, co mu Cooper vlastně říká, jako by byl duchem stále poněkud mimo.
„Chtěl byste kávu?“ zopakoval Cooper.
„Ne. Děkuji,“ odmítl Weir, stále poněkud zmatený a, jak ho varoval D.J., lehce dezorientovaný.
„Dobře. Jak chcete,“ odvětil Cooper a jeho pozornost se přenesla na Starckovou, která se právě v promočeném spodním prádle utírala do ručníku.
A co ty, Starcková? Chtěla bys do sebe něco horkého a černého?“ zazubil se na ni.
Starcková mu ukázala vztyčený prostředníček.
„Úúú, to je nabídka?“ usmál se Cooper.
„Není,“ řekla odměřeně.
„Tak co v tom případě kafe?“ zeptal se Cooper.
Na ošetřovnu vešel Miller a zamířil rovnou ke Starckové. Nevypadal v dobrém rozpoložení.
„Starcková,“ oslovil ji.
„Ano, pane.“
„Proč nejste na můstku?“ otázal se Miller chladně.
„Nebude vám vadit, když se nejdřív obléknu?“ zajímala se.
„Ve skutečnosti, poručíku, jsem očekával, že vy budete oblečená první,“ setřel ji Miller. „Tak pohyb, lidi! Máme tu práci!“
Posádka si vyměnila pohledy a pak se všichni rozešli, aby se převlékli.
D.J. se zastavil vedle Millera a dopínal si kombinézu.
„Klid,“ řekl tiše. „Oni svoji práci znají. A nejsou z Weira o nic nadšenější než ty.“
Miller se na D.J. zamračil, i když věděl, že má pravdu. Přenášel svoje podráždění z Weira a z celé téhle mise na posádku. Někdy D.J. záviděl, jak dokázal vždycky zůstal klidný a nad věcí.

Nakonec se posádka shromáždila v obytné části a čas zbývající do briefingu si krátila po svém. Justin s Cooperem si házeli míčkem, Petersová si pouštěla videozáznam narozenin svého syna a D.J. dokončil prohlídku Weira a nyní obcházel kolem a kontroloval úroveň radiace na osobních skenerech posádky.
Weir seděl stranou a mlčky je pozoroval.
„Ou, promiň!“ omluvil se Cooper, když nechytil Justinův hod a míček dopadl Petersové na rameno.
„Hej! Přestaňte s tím míčem,“ pokárala je.
„Jo, omluv se,“ ukázal Cooper obviňujícím prstem na Justina.
„Promiň, mámo Medvědice,“ uculil se Justin.
Miller vešel do obytné části s mrzutým podmračený výrazem. D.J. napadlo ho, jestli se Miller hodlá takhle tvářit a chovat celou misi. A protože si Justin konečně sedl na zadek a pohazoval si s míčem, zkontroloval i jeho osobní scanner a stáhl si z něj data.
„Petersová,“ Miller se posadil ke stolu naproti ní.
„Ano, pane?“ Petersová odložila videozáznam a sundala nohy ze stolu.
„Snažil jsem se najít za vás náhradu, ale tak narychlo to bylo nemožné. Omlouvám se,“ řekl Miller.
„Mluvila jsem s bývalým. Vezme si Dennyho na Vánoce. Já ho budu mít v létě, takže...všechno je v pořádku,“ ujistila ho s lehkým úsměvem.
Když přišli z můstku Smith a Starcková, byla posádka kompletní k nadcházejícímu briefingu.
„Smitty!“ přivítal ho Cooper bouřlivě a hlasitě.
„S dovolením, dámy a pánové, přibližně za dvě hodiny a dvacet tři minut dorazíme na orbitu kolem Neptunu. Děkuji vám, děkuji,“ zahrál si Smith na kapitána dopravní společnosti a svoji řeč ukončil lehkou úklonou na obě strany stolu.
„Dobrý!“ zatleskal mu Cooper.
„Všechny paluby hlásí zelenou. Všechno v pořádku,“ podala Starcková Millerovi hlášení.
D.J. obešel stůl, aby zkontroloval scanner ještě Smithovi a Starckové.
„USAC byl uvědomen o naší pozici?“ zeptal se Miller.
„Ano, pane,“ přisvědčila Starcková.
„Dobře, lidi, poslouchejte,“ oslovil posádku Miller.
D.J. se posadil na své místo.
„D.J.“ Smith gestem žebral o cigaretu.
D.J. našel ve své uniformě zmuchlaný balíček, jednu z něj vylovil a hodil mu ji. Smith ji ale nechytil a musel se pro ní vrhnout pod stůl. D.J. si taky jednu zapálil, když už je měl v ruce.
„Jak všichni víte,“ začal Miller. „Máme nového člena posádky.“
Weir postával na vzdálenějším konci stolu s rukama složenýma před tělem a nikdo z posádky mu nevěnoval pozornost.
„Doktore Weire, připojte se k nám,“ vybídl ho Miller. „Představím vás. To je můj zástupce – poručík Starcková.“
Weir se na Starckovou podíval a kývl jí na pozdrav. Ona mu kývnutí oplatila a usmála se.
D.J. se s cigaretou v ruce probíral lékařskými záznamy a celou konverzaci poslouchal jen napůl ucha.
„Pan Justin – inženýr,“ pokračoval Miller v představování posádky.
Justin předvedl jakousi parodii na salutování.
„Ten fešák támhle, to je pan Cooper,“ kývl Miller Cooperovým směrem. „Co vlastně přesně děláš na palubě, Coope?“
„Poslouchejte, doktůrku,“ kývl na Weira Cooper. „Já jsem váš nejlepší přítel, ok. Zachraňuji života a lámu srdce,“ zazubil se a mrkl na Starckovou.
Starcková obrátila oči v sloup.
„Je to záchranář specialista,“ vysvětil Miller. „Tohle je Petersová, zdravotnice. A můj pilot – pan Smith. Ten smutný támhle v koutě, to je...,“ Miller se na okamžik odmlčel.
„D.J.,“ představil se D.J., aniž odtrhl oči od lékařského scanneru. Pak ale zvedl hlavu, podíval se na Weira a upřesnil: „Trauma.“
Cooper s Justinem vyprskli smíchy.
D.J. se po nich otráveně rozhlédl. Možná opravdu neměl smysl pro humor, ale vtipy na téma ´D.J. Trauma má trauma´ mu už dávno nepřišly vtipné a lezly mu na nervy.
„Dobře, dobře,“ přestal se chechtat Cooper. „Teď se všichni známe. Veliteli,“ obrátil se na Millera, „mám otázku: co tu sakra děláme?“
„No snad tady milý pan doktor bude tak laskav a řekne nám to,“ probodl Miller Weira pohledem, který neměl daleko do nepřátelství. Kapitánova nechuť k jejich pasažérovi byla téměř hmatatelná.
Jediný, kdo si jí zatím zřejmě nebyl vědom, byl Weir.
„Děkuji,“ usmál se na ně. „Nejprve bych chtěl říct, jak moc si vážím možnosti připojit se k vám...,“ začal, jako by přednášel nějakou řeč na vědeckém sympózium, a nestál přitom proti sedmi ostříleným záchranářům, z nichž dva se na něj mračili a jeden vypadal, že ho snad ani neposlouchá.
„Jistě si ceníte toho být tu, doktore,“ přerušil ho Miller. „Ale rozumějte – my ne.“
Z Weirova výrazu se zdálo, že mu konečně začalo docházet, jak moc nevítaným hostem na palubě Clarka je.
„Odvolali nás ze zasloužené dovolené a poslali do prostoru Neptunu. Jsme teď tři miliardy kilometrů od nejbližší základny. Když se USAC posledně pokoušel o záchranou akci takhle daleko, přišli jsme o obě lodi, takže prosím,“ po Millerových slovech zavládlo na chvíli ticho a Weir se poněkud kysele a křečovitě usmíval.
„Jistě,“ přikývl nakonec tónem člověka, který právě prozřel. „Dobrá, vše, co vám řeknu, označilo NSA jako přísně tajné,“ Weirovi se pomalu vracela rovnováha a sebevědomí, kterými Miller zjevně lehce otřásl, když bez obalu vyjádřil, jak moc je Weir a jeho mise obtěžuje.
D.J. konečně odložil lékařský scanner a otočil se na Weira, aby si poslechl, kvůli čemu je táhl USAC až sem. NSA nepoužívalo černý kód nejvyššího utajení často.
„USAC zachytil rádiové vysílání z klesající orbity kolem Neptunu,“ vysvětloval Weir. „Zdroj tohoto signálu byl identifikován,“ Weir se pro větší dramatičnost na okamžik odmlčel, „jako Horizont události.“ Bylo to jako by mezi ně vhodil bombu a byl si toho vědom.
D.J. se na Weira úkosem pochybovačně zadíval.
Petersová pohlédla na kapitána, co ten na to.
„Jo, dobře, blbost jako předkrm,“ vyjádřil mínění všech Smith a začal se zvedat k odchodu.
„To jsem přišel o dovolenou kvůli tomuhle? Mockrát děkuju!“ rozčílil se Cooper.
Posádka se začala rozcházet a všichni reptali.
Miller se zvedl.
„Smitty, sedni si,“ rozkázal pilotovi „Coopere, zpátky,“ plácl Coopera po zadku a opřel se o stěnu vedle D.J., který jediný nic neříkal a tak nějak vypadal, že se ho celá věc ani netýká.
Když se ale u něj Miller zastavil, D.J. vzhlédl.
„Nechte ho mluvit,“ řekl Miller a vzal si od D.J. cigaretu.
Všechny oči se upřely na Weira.
„Co jsme zveřejnili o Horizontu události bylo, že šlo o výzkumné plavidlo dlouhého doletu,“ pokračoval Weir sebevědomě, když teď měl plnou pozornost celé posádky, „jehož reaktor se přetížil a loď vybuchla. Nic z toho nebyla pravda. Horizont události byl výsledek tajného vládního projektu s cílem vytvořit loď schopnou pohybovat se rychleji než světlo.“
D.J. poněkud otráveně odvrátil zrak, neboť věděl, že teď začne technické hašteření se, a to nebylo nic, co by ho zajímalo.
„Eh, pardon, ale víte, tohle nemůžete dokázat,“ nezklamal Smith.
„Teorie relativity znemožňuje cestovat rychleji než světlo,“ přidala se Starcková.
D.J. se už ani nesnažil tvářit, že ho to zajímá.
„Relativita, ano,“ Weir se posadil na jedinou volnou židli u stolu. „Nemůžeme porušit zákony relativity,“ připustil. „Ale můžeme je obejít.“
Weir byl viditelně ve svém živlu.
Miller popotáhl z cigarety a podal ji D.J.
„Loď doopravdy neletí rychleji než světlo. Co dělá je, že vytvoří dimenzionální bránu, které jí dovolí okamžitě skočit z jednoho místa na druhé vzdálené celé světelné roky.“
„Jak?“ zeptala se Starcková, která Weira poslouchala velice zaujatě, stejně jako Smith. Navigace a matematika byla jejich obor.
„No, je to složité,“ ošil se Weir. „Je to všechno matematika.“
„Vyzkoušejte nás, doktore,“ vyzval ho Miller.
„Dobře, laicky řečeno použijeme magnetické pole k usměrnění úzkého toku gravitonů, který zakřiví časoprostor v souladu s Weylovou dynamikou,“ snažil se Weir objasnit problematiku nadsvětelného pohonu.
Cooper se tvářil zmateně a vyměňoval si pohledy s Justinem.
Miller se mračil.
D.J. Weira pozoroval s přimhouřenýma očima, jako by se snažil v tom jeho blábolení najít aspoň něco smysluplného, a s Millerem si půjčovali cigaretu.
Smith se zahleděl na D.J. a rty naznačil ´je to magor, že jo´.
Takže jediný, kdo vypadal, že aspoň trochu ví, o čem Weir mluví, byla Starcková, která ho upřeně sledovala.
„Takže zakřivení bude nekonečné,“ nenechal se Weir vyvést z míry tím, že nikdo pořádně neví, o čem mluví, a snažil se dál. „A vytvoří se singularita. Teď singularita...“
„Laicky řečeno,“ přerušil ho Miller otráveně, protože z Weirových slov nepochopil ani zbla.
D.J. se nad kořenem nosu udělala znepokojená vráska. Weir byl posedlý svou prací způsobem, jaký se mu ani trochu nezamlouval. Miller mu vrátil cigaretu.
„Seru na laiky. Umíte mluvit, ne?“ řekl Cooper.
Weir se rozhlédl po obytné místnosti, aby našel jiný způsob, jak vše vysvětlit. Do očí mu padla Smithova zavřená spací buňka za jejímž okrajem bylo několik časopisů včetně plakátu z Playboye s miss měsíce, který čekal na vylepení.
„Představte si na chvíli, že tenhle kus papíru,“ vzal Weir plakát.
„Promiňte,“ ozval se Smith. „To je Vannesa, to je moje.“
Miller ho konejšivě poplácal po rameni.
„Atraktivní kus papíru,“ opravil se Weir, „představuje časoprostor a vy se chcete dostat z bodu A zde,“ Weir vzal ze stolu tužku a udělal na jednom konci do plakátu díru.
„Ou!“ zaskučel Smith.
„Do bodu B zde,“ Weir proděravěl plakát na druhém konci. „Teď, jaká je nejkratší vzdálenost mezi dvěma body?“ rozhlédl se po posádce.
„Přímka?“ pokusil se Justin spolupracovat.
D.J. kouřil cigaretu a zjevně pouštěl celou Weirovu přednášku jedním uchem tam a druhým ven. Viděl už dost – ten lesk ve Weirových očích, způsob jak se z nejistého a uťápnutého pasažéra rázem změnil ve vědce světového formátu. D.J. víc trápil Weir osobně než nějaká loď sedm let ztracená na okraji solárního systému.
Cooper se zasmál, protože bylo jasné, že odpověď tak prostá nebude. Miller ho zpražil pohledem a Cooper se rázem smát přestal.
„Špatně,“ odvětil Weir, jak se čekalo. „Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je nula.“
Cooper se zatvářil, jako by Weir řekl špatný vtip.
„A to je to, co brána dělá,“ pokračoval Weir. „Zakřiví vesmír,“ přehnul plakát tak, že se oba otvory kryly. „Takže bod A a bod B koexistují ve stejném místě a čase. Když loď projde bránou,“ prostrčil tužku otvory, „vesmír se vrátí do normálu,“ narovnal papír a hodil ho Smithovi do klína.
Miller se na Smithe smutně zadíval. Ten plakát byl fakt pěkný a Smith se tak těšil, až si ho vylepí na spací buňku.
„Říká se tomu gravitační pohon,“ zakončil svou přednášku Weir poněkud samolibě a posadil se s rukama založenýma na prsou.
„Jak to všechno víte?“ zeptal se Justin.
„Postavil jsem ho,“ odpověděl Weir pyšně.
„No, tak teď chápu, proč poslali vás,“ řekl vážně Cooper, kterého jako by najednou přešel všechen humor.
„Takže, když loď nevybuchla,“ naklonil se Justin k Weirovi. „Co se tedy stalo?“
D.J. s přimhouřenýma očima čekal, na Weirovu odpověď. Teď to teprve začne být zajímavé, protože pokud se loď nevypařila, mohla posádka těch sedm let přežít.
„No,“ povzdechl si Weir a jeho výraz se změnil. Jako by vzpomínal na osobní prohru. „Mise probíhala jako na drátkách. Dosáhli bezpečné vzdálenosti použitím běžného pohonu. Všechny systémy pracovaly dobře. Měli povolení použít gravitační pohon a otevřít bránu k Proximě Centauri a pak,“ Weir si znovu povzdechl. „Prostě zmizeli. Vytratili se beze stopy,“ pak se jeho tvář rozjasnila. „Až do teď!“
„Kde ta loď byla posledních sedm let, doktore?“ otázal se Miller.
„Proto jsme zde, abych to zjistili,“ pousmál se Weir.

„Takže?“ Miller se opřel o monitor počítače a zadíval se na D.J. „Co si o něm myslíš?“
D.J. uložil lékařské záznamy a zvedl k Millerovi oči.
„Dokončil jsem prohlídku – fyzicky je naprosto v pořádku,“ řekl D.J.
„Ale?“ pobídl ho Miller.
„Pokud má někdo takhle neúplné lékařské záznamy, jako nám poslali o Weirovi, znamená to jen dvě věci,“ D.J. složil ruce na prsu a opřel se v židli. „Buď má zdravotní potíže, které se snaží utajit, což ale není případ doktora Weira.“
„Nebo?“
„Drogy,“ pokrčil D.J. rameny.
„Cože?“ Millera to zaskočilo. „Chceš říct, že je feťák?“
„Ne, nemyslím nelegální drogy,“ zavrtěl D.J. hlavou. „Doktor Weir je typický případ workoholika. “
„Má rád svou práci,“ ušklíbl se Miller.
„Až moc. Možná v záznamech chybí užívání psychofarmak.“
„Jako že musel ke cvokaři? Nepřekvapilo by mě to.“
„Takhle bych to neformuloval, ale v zásadě ano. Je to jediné logické vysvětlení neúplnosti jeho záznamu.“
„Bude dělat potíže?“ zeptal se Miller.
„Víš, pokusil jsem se najít něco v databázi USACu o tom Horizontu události. Je to, jak Weir říkal, oficiálně šlo o nehodu v důsledku přetížení reaktoru. Víc se nedá najít. Až na jednu věc,“ D.J. se odmlčel. „Weir je uveden jako konstruktér lodi.“
„Takže on tu zatracenou loď postavil celou?“ odfrkl si Miller.
„Vypadá to tak,“ přikývl D.J. „Viděl jsi, jak se změnilo jeho chování, když o té lodi začal mluvit? Je posedlý svou prací a je na ni náležitě pyšný. Objevení toho signálu – je to jako něco, na co čekal celých sedm let, co je ta loď pryč. Ano, mohly by s ním být potíže. Já osobně bych mu nikdy nedovolil vstoupit ani na orbitální stanici, natož ho nechat letět až sem. O tom, že je klaustrofobik, taky v záznamech nic nemá.“
„Trpí klaustrofobií?“ nevěřil svým uším Miller.
„Říkal to,“ přisvědčil D.J. „Nejspíš to nebude žádná vážná forma, jinak by tu nevydržel, ale v nádrži zpanikařil.“
„Skvělé. Prostě skvělé,“ zasyčel Miller podrážděně.
„Věříš tomu?“ zeptal se D.J. zamyšleně. „Že tam opravdu je? Bludný Holanďan? Sedm let nezvěstná loď s experimentálním pohonem?“
„No, doporučuji jí, aby tam byla, protože jestli nás sem táhli kvůli něčímu blbému smyslu pro humor, tak někomu zarazím špičku své boty hodně hluboko do prdele,“ utrousil Miller.

Když se Lewis&Clarke dostal do blízkosti Neptunu, sešla se posádka na můstku, protože doktor Weir pro ně měl ještě jednu informaci. Vypadalo to, jako by si ji schválně nechával na tuhle chvíli, aby to bylo dramatičtější.
„Nedokázali jsme navázat kontakt s posádkou. TDRS zachytila pouze tuto jedinou zprávu,“ Weir vložil disk a přehrál podivnou a znepokojující kakofonii nepříjemných zvuků.
„Co to do prdele je?“ vyjádřil mínění celé posádky Smith.
„Poslechněte si tohle,“ řekl Weir. „Houston to prohnal několika filtry a podařilo se mu izolovat něco, co se zdá být lidský hlas,“ a přehrál nahrávku po vyčištění.
Zvuky byly nyní zřetelnější, přesto nahrávka nebyla méně děsivější, spíš naopak. Mezi těmi podivnými zvuky však nyní šlo rozpoznat něco jako lidský hlas, snad mužský, který pronášel podivná cizí slova. Znělo to jako poslední slova topícího se člověka, jako zpráva z hrobu.
Zatímco si posádka vyměňovala znepokojené pohledy, D.J. zavřel oči a soustředil se na to, co ten hlas říká.
„Kriste,“ zašeptal Smith.
„Co je to?“ upřel Miller pohled na Weira.
„No, nejsem si jistý, jestli to je nějaká řeč,“ začal Weir.
„Latina,“ řekl D.J. a otevřel oči.
Jeho prohlášení vyvolalo mezi ostatními údiv, ale zdaleka ne takový jako u Weira. Podíval se na D.J. s výrazem, jako by právě zkazil nějakou hru.
„Myslím,“ D.J. se obrátil k Millerovi. „Zní to jako latina.“
„Latina?“ Odfrkl si Cooper. „Kdo kruci dneska mluví latinsky?“
„Nikdo, je to mrtvý jazyk,“ řekla Starcková.
„Skoro mrtvý,“ opravil ji D.J. Lékaři latinu stále ještě používali a na škole se ji učili.
„Můžeš to přeložit?“ zeptal se Miller.
„Pusťte to znovu,“ požádal D.J. Weira a přistoupil blíž.
Weir mu s otráveným výrazem vyhověl, ale neodpustil si poznámku: „Specialisté NSA část zprávy rozluštili. Liberate me – zbytek nedokázali dekódovat, je tam příliš mnoho šumu.“
D.J. přimhouřil oči. Latinu měl na škole a to už byl nějaký ten pátek. Vyjma odborné slovní zásoby toho hodně pozapomínal a slovům bylo navíc špatně rozumět.
„Tady,“ zastavil nahrávku. „Slyšeli jste?“ a přehrál to znovu, aby se ujistil, že se nemýlí.
Ne, určitě se nemýlil. Ještě to pokračovalo, ale slova zanikla ve směsi zvuků.
„Ano, zní to jako ´liberate me´ něco,“ zvedl D.J. oči k Millerovi. „Zbytku nerozumím.“
Weir našpulil rty, jako by chtěl říct ´no neříkal jsem vám to´.
„Liberate me?“ opakoval Miller a zcela Weira ignoroval.
„Spaste mě,“ přeložil D.J. a jeho slova zůstala viset ve vzduchu.
„Spasit před čím?“ zeptal se Cooper.
„Vy jste přesvědčený, že posádka může být stále naživu?“ zeptal se Miller Weira. „Po sedmi letech?“
„No, Horizont události měl zásoby jen na osmnáct měsíců,“ přiznal neochotně Weir. „Ovšem ve světle této zprávy... jsem přesvědčen, že někdo přežít musel.“
Signál autopilota oznámil, že se blíží na místo, a je nutno převzít ruční řízení a provést manuální přiblížení.
„Dobře,“ vytrhl je Miller z pochmurných úvah. „Na místa, lidi.“
D.J. přejel zamyšleně po klávesnici. Někde vzadu v hlavě mu přetrvával neurčitý pocit. Takový ten pocit, z něhož se vám ježí chlupy na zátylku. Kdyby tak bylo rozumět celé té zprávě. Něco mu říkalo, že je to důležité. Aniž by přesně věděl proč to dělá, vyndal disk z mechaniky a zasunul ho do kapsy své kombinézy.

Výhled čelním sklem zcela zabírala obrovská rychle se zvětšující modrá koule. Po jejím povrchu se proháněly víry bílých mračen oblačnosti.
„Překračujeme obzor. Optimální úhel přiblížení je čtrnáct stupňů,“ hlásila Starcková.
„Změnit kurz na tři – tři – čtyři,“ nařídil Miller.
„Kurz tři – tři – čtyři, pane,“ zopakoval Smith v potvrzení a provedl potřebnou korekci kurzu.
„Vektor přiblížení negativních čtrnáct stupňů,“ řekl Miller.
„Jedna – čtyři stupňů,“ potvrdil Smith.
Clark začal pomalu vstupovat do řídké atmosféry plynného Neptunu.
„Zaměřili jsme navigační maják Horizontu události,“ oznámil Smith. „Je ve vrchní ionosféře a vypadá to...,“ loď sebou divoce začala zmítat. „Dostali jsme se do silné turbulence, pane!“
„Opatrně se přibližujte, pane Smithi,“ rozkázal Miller.
„Ano, pane.“
Loď se třásla jako hračka v rukou obrovského a velmi rozzlobeného dítěte.
„Pane Justine, jak je na tom má loď?“ obrátil se Miller na Justina.
„V pořádku, pane,“ ujistil ho Justin.
„Vyrovnání rychlosti na můj signál,“ Smith položil ruku na ovládací páku. „Tři, dva, jedna teď!“
„Vzdálenost?“ zeptal se Miller.
„Deset tisíc metrů a blížíme se, pane,“ odpověděl Smith.
„Starcková,“ obrátil se Miller k poručíkovi.
„Ano, pane.“
„Zkuste navázat spojení. Zjistěte, jestli někdo odpoví.“
Starcková se chopila vysílačky a otevřela spojení.
„Tady plavidlo U.S. Aerospace Command Lewis&Clarke, volám Horizont události. Horizonte události, slyšíte?“
„Nemám z toho dobrý pocit, veliteli,“ postěžoval si Smith, třebaže měl co dělat s ovládáním lodi.
„To nikdo z nás, Smitty. Ale jednou jsme už tady...,“ nechal Miller větu nedokončenou.
„Není to správné,“ zavrtěl Smith hlavou. „Loď cestující rychleji než světlo... to není správné. Je to proti přírodě.“
„Chcete říct něco jako, kdyby Bůh chtěl, aby lidi létali, dal by jim křídla?“ nadhodil Miller.
„Jo, tak nějak, pane,“ přisvědčil Smith.
I přes to, že loď poskakovala jako jankovitá kobyla, nezůstal Weir dole v obytné části s D.J. a Cooperem, ale vyškrábal se na můstek.
Millera to nijak nepřekvapilo. Vlastně se divil, že to doktor vydržel tak dlouho. D.J. nebyl jediný, kdo si všiml, jak se Weirovi rozzářily oči pokaždé, když o té proklaté lodi mluvil.
„Doktore Weire, myslel jsem si, že tohle budete chtít vidět,“ ušklíbl se Miller.
Weir se držel, jak se dalo, a posouval se dopředu.
„Kde je?“ zeptal se dychtivě.
„Přímo před námi, pět tisíc metrů,“ odvětil Smith, v hlase mu zaznívalo napětí a mluvil hlasitěji než bylo potřeba.
„Starcková, je někdo doma?“ otázal se Miller.
„Horizonte události, slyšíte nás?“ zkoušela to Starcková pořád dokola.
„Tři tisíce metrů a blíží se!“ křikl Smith.
Turbulence, do níž se dostali, hnala loď kupředu příliš rychle.
„Nic nevidím!“ postěžoval si Weir, protože z hlavního okna bylo vidět jen hustá bílá mračna.
„Tisíc pět set metrů, pane. Dostáváme se příliš blízko!“ varoval Smith.
„Kde je?“ štěkl Miller.
„Podle radaru přímo před námi!“ informovala ho Starcková.
„Jeden tisíc metrů!“ hlásil Smith.
Kabinou se rozezněl varovný signál.
„Nebezpečí srážky!“ zakřičel Justin.
„Devět set! Osm set! Sedm set!“ Smith zápolil s řízením lodi. „Jsme přímo před ní! Srazíme se!“
„Starcková!“ zvedl Miller hlas, aby překřičel akustický signál varování před srážkou.
„Měla by být přímo tady...Bože!“ Starcková se prudce odstrčila od své konzole a její sedačka odjela tak daleko, jak jí to jen drážka, v níž se pohybovala umožňovala.
Přímo před čumákem lodi se nečekaně rozestoupila mračna a z nich se vynořil trup lodi tak velké, že Clark proti ní vypadal jako komár.
„Plný zpětný tah!“ přikázal Miller.
Smith se nezdržoval potvrzením rozkazů.
Krátký zážeh zpětných raket Clarka sice přibrzdil, ale než se loď zastavila, bylo potřeba manévr opakovat. Otřesy ustaly a poplašný signál konečně zmlkl. Posádka si vydechla.
Weir se pustil madel a pomalu došel až ke Smithovi. Opřel se opatrně o jeho konzoli. Ve tváři měl uchvácený výraz.
„Tady je,“ vydechl Weir šťastně.
Miller se pomalu zvedl z křesla. Impozantnost se Horizontu události upřít rozhodně nedala.
Justin se podíval na monitor.
„Kriste,“ vydechl. „To je ale velká ošklivá potvora.“
„Není ošklivá,“ ohradil se Weir.
Miller přešel k Smithovi a Weirovi.
„Velmi působivá loď, doktore,“ připustil.
„Děkuji,“ usmál se Weir potěšeně.
„Pane Smithi, co byste řekl na malý oblet?“ řekl Miller.
„Jo, jo, pane,“ zakoktal se trochu Smith a pomalu se nadechl. „Ano, pane. Moc rád.“
Clarke pod Smithovým vedením začal bočně klouzat podél celé té obrovské lodi, jež visela sotva půl kilometru před nimi.
„Je tak obrovská,“ vydechla Starcková.
„Přední paluba - ubikace posádky, můstek, ošetřovna a laboratoře, hydroponie, cokoli potřebujete,“ popisoval Weir co vlastně vidí, protože reflektory osvětlily jen malý výsek a trup Horizontu zabíral celý výhled z kokpitu. Zdálo se, že se táhne donekonečna. „Můžeme blíž?“ zeptal se Weir.
„Do prdele, doktore, ještě blíž a budeme...,“ začal protestovat Smith.
„Proveďte,“ utnul jeho lamentování Miller rázně.
Clarke se zvolna přiblížil. Výhled se změnil. Místo masy kovu se objevil dlouhý koridor.
„To je střední sekce, spojuje příď se zádí, kde je strojovna,“ vysvětlil Weir. „A tohle je hlavní přechodová komora. Můžeme přistát tady.“
„Dobře, Smithi, použij ramena a zachyť nás na tom malém anténním seskupení támhle,“ rozhodl Miller.
Smith vysunul mechanické paže.
„Buďte velice opatrní,“ ozval se Weir podmračeně. „Ta konstrukce není určená k něčemu takovému.“
Smith téměř s hmatatelným uspokojením sevřel anténní nosníky. I v řídké atmosféře bylo jasně slyšet skřípění deformovaného kovu. Clarke se lehce otřásl a pak zůstal pevně ukotven k Horizontu.
„Teď už jo, doktore,“ neodpustil si Smith. Postupně povypínal motory a další systémy, které v tuhle chvíli již nebyly potřeba.
„Vše v pořádku?“ otázal se Miller.
„Připojeni k Horizontu události,“ ohlásil Smith.
„Díky Smitty. Zapal si, jestli máš,“ řekl Miller.
„Děkuji, pane,“ Smith se odsunul od své konzole, jak daleko to jen šlo, a zapálil si cigaretu.
„Starcková, jak to vypadá?“ obrátil se Miller na poručíka.
„Reaktor je stále ještě horký. Máme tu několik malých zdrojů radiace,“ podávala Starcková hlášení. „Zřejmě jde o drobný únik. Nic vážného.“
„Mají tlak?“ zajímal se Weir.
„Potvrzuji,“ přikývla Starcková. „Trup je netknutý, ale není tu gravitace a tepelné jednotky jsou vypnuté. Je tam velký mráz. Posádka nemohla přežít, pokud není ve stázi.“
„Najděte je, Starcková,“ nařídil Miller.
„Už na tom pracuji, kapitáne. Bioscan je on-line,“ odvětila Starcková a po chvíli se zamračila. „Něco je se scanem.“
„Rušení radiací?“ navrhl Miller a vzal si od Smithe nabízenou cigaretu.
„Není jí dost, aby ho vyřadila,“ zavrtěla Starcková hlavou a její zmatený výraz se prohloubil. „Mám tu známky života, ale nemůžu je zaměřit. Ty údaje jsou po celé lodi. Nedává to smysl.“
„Ok, takže to musíme udělat tím těžším způsobem – palubu po palubě, místnost po místnosti,“ povzdechl si Miller. „Starcková, připrav spojovací tunel,“ a vrátil Smithovi cigaretu se slovy: „Smitty, zprovozni centrálu.“
„Pane,“ Smith si vzal cigaretu a zvedl se z křesla.
„Pane Justine,“ Miller otočil svoje křeslo k mladému důstojníkovi. „Co byste řekl na procházku?“
„Ano, pane!“ Justin vystřelil ze svého místa.
Miller vstal a vydal se za ostatními. Weir ho následoval po druhé straně můstku. Když si u žebříků dolů pohlédli do očí, Miller se rozhodl dát doktorovi jasně najevo, kde je jeho místo.
„Doktore, potřebuji vás tady na můstku.“
„Kapitáne,“ Weir ztuhl, jako by nemohl věřit vlastním uším. „Neletěl jsem sem, abych seděl na vašem můstku. Potřebuji být na té lodi.“
Weirův úsměv Millerovi říkal, že D.J. měl o tom chlapovi pravdu – jako obvykle. Ten člověk byl tou lodí posedlý. Čím déle ho udrží na Clarkovi, tím lépe pro všechny.
„Jakmile loď zajistíme, vezmeme vás na palubu,“ slíbil, ale neřekl, kdy to bude.
„Omlouvám se, ale to je nepřijatelné,“ nenechal ho Weir ani pořádně domluvit. „Já na tu loď musím.“
„Jakmile ji zajistíme, tak to prostě chodí,“ usadil ho Miller velitelským tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Potřebuji, abyste nás navigoval přes komunikační stanici. To je, kde vás potřebuji. Pomozte nám udělat naši práci.“ Když se to vzalo kolem a kolem, říkal jen čistou pravdu. Skutečně ho v tuhle chvíli potřeboval na můstku. A postará se o to, aby tu byl potřeba hodně dlouho.

Justin si připnul jistící lano.
D.J. zacvakl Millerovi helmu a poklepal mu po ní. Cooper to samé udělal pro Justina. Říkalo se, že to plácnutí nebo poklepání je pro štěstí. Všichni záchranáři tvrdili, že tomu nevěří, že je to hloupá pověra, ale nikdo se ho nikdy neodvážil vynechat.
„Ou, ou, miláčku, miláčku, miláčku,“ zapitvořil se Cooper.
Justin se těžkopádně pootočil.
„Zapomněl jsi svůj kufřík,“ podal mu Cooper s úsměvem ocelový kufr.
Justin si kufřík vzal s co nejlhostejnějším výrazem a Cooper se začal smát.
Nad přetlakovou komoru se rozsvítilo zelené světlo hlásící, že tunel je zajištěn,.
„Připravte se,“ řekl Miller, když se spolu s Justinem a Petersovou postavili na plošinu, která o chvíli později sjela dolů na úroveň vchodu do přetlakové komory.
„Když se něco pokazí, Coopere,“ ukázal Miller prstem na Coopera.
„Postarám se o to,“ dořekl Cooper. „To pořád ještě potřebuješ lano? Já myslel, že jsi jeden z těch chladnokrevných astronautů?“ neodpustil si, aby si nerýpl do Justina.
„Raději budu na laně a nebudu ho potřebovat, než na něm nebýt a potřebovat ho,“ opáčil Justin.
„Jo, Medvídku,“ pousmál se Cooper, ale pak náhle zvážněl. „Žádné průšvihy.“
Justin mu ukázal vztyčený palec a pak se spolu s Millerem a Petersovou přesunul do přetlakové komory.
D.J. s Cooperem se vrátili na můstek, kde již Starcková se Smithem čekali u monitorovacího systému. Každá helma v sobě měla zabudovanou kameru.
„D.J., představení začíná,“ Smith se usadil za Starckovou.
D.J. popošel blíž. Nepřítomně si pohrával se skalpelem.
Weir se posadil vedle Starckové k vysílačce. Vypadal jako dítě, které zjistilo, že Vánoce letos přišly výrazně dřív.
„Videosignál je čistý,“ ohlásila Starcková Millerovi.
„Prolétáme tunelem,“ popisoval Miller, co mohli vidět na monitorech. „Blížíme se k Horizontu události.“
Weir se chopil vysílačky.
„Jste u vnějšího zámku.“
Miller se jako první nohama dotkl mírně zledovatělého ošlehaného trupu Horizontu.
„Aktivovat magnetické boty,“ nařídil a magnety v podrážkách bot ho s pípnutím bezpečně zachytily na trupu.
Magnetické boty záchranářům práci v beztížném stavu značně ulehčovaly. Magnet byl nejsilnější pod klenbou chodidla, u prstů a na patě byl slabší, takže člověk mohl sice těžkopádně, ale jinak celkem přirozeně chodit. Noha se vždycky sama odtrhla a zase přilepila. Bylo to trochu jako jít v něčem hodně lepkavém.
Justin manuálně otevřel zámek dveří.
„Máme tlak,“ oznámila Petersová a o chvíli později se dveře se syčením otevřely.
Do tunelu se vyvalil vzduch plný ledových krystalů.
Prošli přetlakovou komoru a vstoupili do Horizontu události. Centrální část byla vlastně jen dlouhá chodba ponořená do tmy, v níž v nulové gravitaci proplouvaly desítky nejrůznějších věcí – matky, šrouby, nářadí, osobní věci posádky, nádobí – neuvěřitelná směska.
Miller přejel baterkou po okolních stěnách a ve světle se zaleskly ledové krystaly – malé tenké krystalky zmrzlé atmosféry a větší krystaly nějaké rozlité vody.
„Je to tu zmrzlé,“ řekl Miller při pohledu na led. „Máme tu všude ledové krystaly.“
„Jste v centrálním koridoru,“ řekl Weir. „Spojuje obytnou část v přídi lodi se strojovnou na zádi.“
„Pane Justine, vy si vezmete strojovnu,“ rozhodl Miller.
„Ano, pane,“ Justin se vydal pomalu na záď.
„Petersová a já půjdeme na příď.“
Jejich kroky se v chodbě rozléhaly a spolu s temnotou působily dosti tísnivě. Miller a Petersová se rozhlíželi do všech stran, světlo baterek klouzalo po stěnách, ale neviděli nic. Zdálo se, že chodba je nekonečná.
Pak světlo Millerovy baterky dopadlo na hranatý předmět zasazený do stěny chodby. Nápis na něm hlásal: pozor, výbušné zařízení. Miller nikdy neslyšel o tom, že by někdo dával do lodi výbušniny.
„Doktore, co je to?“ zeptal se Weira.
„Jo, tady je další,“ ukázala Petersová. „Jsou tu všude kolem.“
„Ve stavu nouze zničí centrální koridor,“ objasnil Weir. „A rozdělí loď. A pak může posádka použít příď jako záchranný modul. To pro případ, že by gravitační pohon nefungoval, jak má.“
„Takže to znamená, že posádka neopustila loď,“ zamyslela se Petersová.
„No dobrá, ale kde k sakru potom jsou?“ zamračil se Miller. „Starcková, něco nového s bioscanem?“
„Právě prochází diagnostikou, veliteli. Ale zatím to vypadá, že se senzory je vše v pořádku. Ovšem stále dostáváme stejný výsledek – známky života po celé lodi.“
Miller a Petersová pokračovali chodbou dál.
„Kromě nás tu v koridoru nikdo není,“ namítla Petersová.
„Ne podle počítače,“ řekla Starcková.
„Petersová má pravdu, nikdo tu není,“ zamračil se Miller.
„No, já nevím,“ znejistěla Petersová. „Tohle místo je opravdu temné. Není nic vidět...,“ a začala poněkud divoce obracet světlo baterky tu na jednu a vzápětí na druhou stranu.
„Klid, Petersová,“ uklidnil ji Miller. „Je to v pohodě. Přestaň s tím máchat,“ položil ruku na její paži.
„Kapitáne Millere,“ ozval se v rádiu Weir. „Příď by měla být nyní přímo před vámi.“
„Už vidím dveře,“ v hlase Petersové zazněla úleva, že je konec té temné chodby.
„Starcková, pořád ty samé údaje?“ zeptal se Miller.
„Potvrzuji.“
„Mějte oči otevřené,“ řekl Miller Petersové a stiskl ovládání dveří.
Dveře se otevřely a oba vešli dovnitř. V nedostatečném světle baterek se nemohli pořádně rozhlédnout, ale bylo jasné, že příď je bludiště chodeb, laboratoří, ubikací – ani vzdáleně to nepřipomínalo Clarka.
„Je to tu tak obrovské,“ vydechla Petersová přiškrceně.
„Hotové bludiště,“ utrousil Miller. „Kudy, doktore?“
„Stázová paluba a ošetřovna nejsou daleko,“ řekl Weir.
Podle Weirových pokynů se propletli chodbami a vstoupili do místnosti s gravitačními nádržemi.
„Našli jsme stázové nádrže,“ ohlásila Petersové.
Weir se naklonil k monitorům, jako by tím mohl uspíšit pátrání.
Petersová s Millerem procházeli podél zdí, u nichž stály gravitační nádrže. Obešli celou místnost. Nádrží bylo osmnáct – a všechny prázdné.
„Nějací přeživší?“ nevydržel to Weir.
„Ne,“ řekl Miller dutě.
Naděje se z Weirova obličeje vytratila stejně rychle jako se tam objevila.
„Nikdo? Jste si jistý?“ nechtěl Weir uvěřit.
„Jsou prázdné, doktore. Jdeme dál. Já se půjdu podívat na ošetřovnu. Petersová, jděte na můstek,“ řekl Miller.

„Jsem na ošetřovně,“ oznámil Miller. Světlo baterky přeskakovalo po nerezových operačních stolech. Ošetřovna byla jako vše na lodi obrovská. Ve vzduchu plula spousta nástrojů – některé vypadaly dost ošklivě.
D.J. si přejel po své jizvě, když na monitoru kolem proplul obzvláště masivní sekáček na otvírání hrudníku.
„Žádní mrtví,“ informoval Miller, když prohlédl márnici. „Vypadá to jako by to tu nikdy nebylo použito.“
„Pořád nevidíte nikoho z posádky?“ zeptal se Weir.
„Pokud bychom někoho viděli, doktore, už byste to věděl,“ odsekl Miller. „Hledám známky života,“ podíval se na příruční scanner. Ten však ukazoval stejně nesmyslné informace jako jeho výkonnější palubní verze.
„Tohle místo je hrobka,“ utrousil Miller.
Koutkem oka však zachytil pohyb. Trhl sebou a spatřil ruku. Vykřikl a poděšeně couvl.
Celé posádka na Clarkovi sebou rovněž trhla.
Prázdná rukavice od skafandru odlétla v kotrmelcích přes místnost.
„Do prdele,“ Miller se pomalu zhluboka nadechl.
„Millere. Millere, jste v pohodě?“ zeptala se Starcková.
„To vypadá, jako že má velitel nahnáno,“ ušklíbl se Cooper.
„Coopere, běž zpátky na místo,“ odstrčila ho Starcková. „Millere? Máte zrychlený pulz.“
D.J. se na Starckovou zadíval. Každý by teď na Millerově místě měl zrychlený pulz.
„Jsem v pořádku,“ řekl Miller.
Cooper se ušklíbl a vrátil se do přechodové komory. Mrkl na Justinovo bezpečnostní lano. Měřič ukazoval 150 metrů.
Miller se přesunul k lékařskému počítači.

Justin mlčky došel až k masivním dveřím na druhém konci chodby.
„Myslím, že jsem u vstupu do první bezpečnostní zóny, doktore Weire,“ ohlásil se.
„Strojovna je na druhé straně,“ řekl Weir.
„Ukazuje mi to stálou radiaci sedm miliradů za hodinu,“ zamračil se Justin.
„Doprovodná radiace, je to naprosto bezpečné,“ ujistil ho Weir.
Justin mlčky hleděl na dveře a k ničemu se neměl.
„Taková radiace není nebezpečná ani bez skafandru i při delší expozici,“ řekl D.J.
„Dobře, podíváme se,“ otevřel Justin dveře. V nedostatečném světle baterky se před ním objevila úzká lávka. Justin posvítil kolem a zjistil, že okolo lávky se pohybuje jakýsi rotující buben. Ten pohled byl znepokojivý a člověk z něj dostával závrať. Justin po chvilce váhání vstoupil dovnitř.
„Co je sakra tohle za místo, doktore Weire?“ zeptal se.
„Umožňuje to vstoupit do druhé zóny bez narušení magnetických polí,“ vysvětlil Weir.
„Mě to přijde spíš jako mlýnek na maso,“ zašeptal Justin a raději upřel pohled i světlo baterky na lávku před sebou.

Petersová otevřela dveře. Místnost, aspoň co mohla posoudit, vypadala jako obytná část Clarka, jen mnohem větší – židle, stůl, monitor počítače. Jako karmínový oblak se tu vznášely rudé krystalky.
„Myslím, že něco mám,“ řekla Petersová a rukou rozehnala červené mračno.
„Ano, vidíme nějaký – oblak. Co je to?“ Weir se naklonil blíž k monitoru.
„Krev,“ odpověděl za Petersovou D.J. „Podle velikosti kapek možná z tepny.“
„Vypadá to tak,“ přisvědčila Petersová.
„Vidíte,“ Weir si olízl rty, „tělo?“
„Ne, nikdo tu není,“ přejela Petersová baterkou po místnosti.
„Ta krev ale musí odněkud být,“ zapraskal v rádiu Millerův hlas.
„Tady ale opravdu nikdo není, veliteli,“ odvětila Petersová a vzala do zkumavky vzorek. „Jdu dál.“
Vystoupala po několika malých schodech.
„Myslím, že jsem na můstku,“ řekla, když světlo baterky dopadlo na kapitánské křeslo.
Venku slyšitelně zahřmělo a okny jako v nějaké katedrále osvítil můstek blesk. Stěna na jedné straně byla pokrytá zmrzlou krví a kusy tkáně, jako by tu někdo doslova explodoval. Když se ale Petersová tím směrem otočila, utápěl se ten kout znovu ve tmě, a jí nenapadlo namířit tam světlo baterky.
„Co máte, Petersová?“ zeptal se Miller v rádiu.
„Všechno je vypnuté,“ přejela Petersová pohledem několik panelů. „Zřejmě šetří energii.“
Starcková ukázala na malou zelenou kontrolku svítící ve tmě. „Co je to?“
„Vědecká konzole,“ odpověděl Weir.
„Pokud má vědecká stanice energii, mohli bychom zkusit posádku najít odtud,“ napadlo Millera.
Petersová pokračovala dopředu a rozhlížela se kolem.

Justin se konečně dostal ke dveřím. Ve strojovně byla snad ještě větší tma, než ve zbytku lodi. Jak postupoval dál, houstl ve vzduchu mrak chladící kapaliny, která se ve velkých kapkách převalovala všude kolem a lepila se Justinovi na skafandr.
„Musela vytéct chladící kapalina,“ postěžoval si. „Lidi, ta sračka je všude.“
Přímo před ním nepatrně zářil kontrolní panel. Justin k němu došel. Byl celý pokrytý chladící směsí. Justin ho utřel a zadíval se na hodnoty.
„Reaktor je stále horký. Chladící směs je z rezervy, ale stále je jí dost.“

Petersová obešla kapitánské křeslo. I to bylo nepoměrně větší, než to Millerovo na Clarkovi. Člověk si tu připadal jako by vylezl po fazolovém stonku do doupěte nějakého obra.
„Slečno Petersová, můžete se otočit a doleva?“ poprosil Weir.
Obraz na monitoru z kamery v helmě Petersové se změnil, jak mu vyhověla. Nyní se dívala na čelní stranu kapitánského křesla.
„Co je to?“ zeptala se Starcková.
„Lodní deník,“ řekl Weir do vysílačky.
Petersová popošla blíž a zmáčkla tlačítko pro vysunutí disku. Ten vyjel, ale jen zčásti. A když se ho pokusila vyndat, zjistila, že s ním nelze pohnout.
„Je to zaseknuté,“ zanadávala. „Je tam pořádně narvaný.“
Petersová jím zalomcovala, ale ať tahala jak chtěla, disk se odmítal hnout.
A pak najednou povolil. Petersová to nečekala, zaklonila se, magnetické boty se odlepily od země a Petersová v nulové gravitaci poodlétla dozadu. Přitom se ve vzduchu otočila a spatřila tělo.
Lidské tělo.
Vykřikla.
Posádka na Clarkovi strnula.
Ve světle reflektorů po stranách její helmy se vznášela mrtvola muže. Zmrzlá rozpraskaná kůže byla zbrázděna sítí ran. Oční důlky byly prázdné a tvář stažená v agónii bolesti.
Petersová se pomalu nadechla.
„Máme jednoho,“ ohlásila profesionálně.
„Živý?“ zeptal se Miller.
„Zmrzlý,“ odvětila Petersová.
„Co se mu sakra stalo s očima?“ zeptal se Smith při pohledu na mrtvolu zírajících na ně prázdnýma očními důlky z monitoru.
„Explozivní dekomprese?“ navrhla Starcková.
D.J. se opřel rukou o stěnu a nakloněný k monitoru si mrtvolu prohlížel.
„Dekomprese tohle nezpůsobí,“ řekl. „Vypadá to jako způsobené – já nevím – zvířetem nebo tak něco. Podívejte na poškození měkkých tkání, ty velké rány.“
Cooper v přechodové komoře vše poslouchal a nakonec otevřel spojení na Justina, aby ho trochu popíchl.
„Hej, Medvídku, máma Medvědice pro tebe má lízátko.“
Nedostal však žádnou odpověď.
„Medvídku, slyšíš mě?“ zkusil to Cooper znovu.
Miller zvedl hlavu od lékařského počítače, na němž si pročítal záznamy posádky. Nenašel žádnou zprávu o neobvyklých úmrtích, nákaze, nic co by vypadalo neobvykle.
Cooper se podíval na bezpečnostní lano. Měřič ukazoval 175 metrů.
„Justine, slyšíš?“ tohle už přestávalo být vtipné.

Justin sebou trhl, jako by ho Cooperův hlas probudil z jakéhosi transu.
„Eh, jo, Coope, jsem pořád tady,“ řekl tiše.
„Do prdele! Tohle mi nedělej! Kde kurva seš?“ ulevil si Cooper.
„V druhé zóně. Hledám známky života,“ Justin aktivoval ruční scanner a zamračil se na displej. Jestli Starckové její údaje připadaly zvláštní, pak by měla vidět tohle. „Lidi, mám tu fakt divné údaje.“
Justin se zadíval do tmy, která jako by se projasňovala, i když to se mu muselo zdát. Stejně jako to, že se tam něco hýbe. A scanner ukazoval, že tu je život – tady přímo před ním.
Justin polknul.
„Podívám se, jestli z toho vymáčknu trochu energie,“ řekl. Mluvil především proto, aby se slyšel. Natáhl se k ovládacímu panelu a nahodil reaktor. Protože byl ještě horký, jako by ho odstavili teprve před pár hodinami, naběhl prakticky okamžitě a strojovnu zalilo světlo. Kupodivu to nebylo o moc uklidňující.
Justin se díval na obrovskou kulovitou halu, v jejíž dolní části uprostřed seděla podivná věc – koule obehnaná třemi osvětlenými obručemi a všechno se to neustále nahodile pohybovalo.
Justinovi se najednou sevřelo hrdlo.
„To je jádro, gravitační pohon,“ ozval se ve vysílačce Weirův pyšný, téměř otcovský hlas. „Srdce lodi,“dodal významně.
Justin sešel dolů k jádru. Fascinova