Autor:
janek
Hlavní postavy (Páry):
sir Nicholas; autorka
Varování:
žádné
Shrnutí:
Taky míváte den blbec?
Den blbec aneb rozhovor se sirem Nicholasem
Hned jak se dnes probudím, mám ošklivý pocit, že na mne zvenku oknem ložnice zírá podivný stařec. Sotva se mi ale podaří promnout pálící oči, a podívat se důkladněji, je pryč. Odkud ho jen znám? Po chvíli mi svitne - to byl určitě dědek Potíž. Na mysli mi vytane, že obvykle mívá s sebou svého vnoučka, skřítka se znepokojivým jménem Přetrhdílo.
Pomalu vstávám. Mění se počasí, a mne, jako obvykle, bolí hlava. Dokonalý začátek dne!
Došourám se do kuchyně, kde mne můj milý synek osočí, že jsem mu opět "schválně" zapomněla koupit jeho oblíbenou oříškovou pomazánku.
Nasnídám se. Chleba jsem asi nechala v mikrovlnce rozmrazovat déle, než bylo třeba. Chutná tak nějak... kamenně. První doušek čaje mi spálí ústa.
Ale nevadí, spolknu prášek na hlavu a s chutí se pouštím do práce.
Dnes mám v plánu přitlouci v obýváku několik metrů palubek, jež jsem během minulých dnů s láskou pečlivě a pracně opatřila čtyřmi nátěry laku. Beru do ruky kladivo, vystoupám po provizorním lešení dva metry ke stropu a napřáhnu se k první ráně... BUM... Netrefím hlavičku hřebíku, ale svůj palec. Při druhém pokusu se mi podaří hřebík nenapravitelně ohnout a zároveň zničit přesně tu palubku, bez které nelze pokračovat v práci. Připravit další mi bude trvat nejméně tři dny, a po celou tu dobu budu do sedačky u televize lézt po čtyřech, aby se nemuselo bourat lešení. Mám radost.
Při sestupu z výšin mi podklouzne manželem "odborně" přistavená židle, a ve snaze nerozplácnout se o dlažbu se zachytím nedávno nově pořízeného svítidla. Myslela jsem, že je přidělané opravdu bytelně. Nebylo. Sedím na zemi a pokouším se zjistit, jestli mám pouze modřiny, nebo i nějakou tu zlomeninku. Přichází manžel a diví se mé nešikovnosti. Usmívám se na něj z posledních sil.
Přichází pošt'ačka. Z dopisu zjišt'uji, že jsem poprvé po deseti letech vedení rodinného účetnictví udělala drobnou chybu, která naši společnou kasičku ochudí o několik stovek. Manžel, který podobně drahé chyby dělá třikrát do roka, na mne hledí jako na zločince. Polykám moudře ráznou odpověd' a nemoudře několik slziček.
Ale nevadí, drobné nespravedlnosti a ústrky života mne přece nerozhází.
Neohroženě se seberu a řežu novou palubku. Když dojde na první krev, manžel mi odebírá pilku se slovy, že bych dnes možná měla raději zůstat v kuchyni a něco dobrého upéci. Výjimečně mu dávám za pravdu.
Tak copak dnes svým miláčkům uklohním dobrého? Volba padá na čokoládový piškot s jemným pudinkovým krémem. Je to moje specialita a nedá se na tom nic zkazit.
Umíchám těsto a vložím do trouby. Mám nepříjemný pocit, že jsem na něco zapomněla. Vzpomínám si ve chvíli, kdy si všimnu, že piškot se tváří nezvykle placatě. Nedala jsem do těsta kypřící prášek. Nevadí, směju se. Podklad bude sice trochu hutnější, ale vynahradím to krémem.
Dávám vařit mléko na pudink. V okamžiku, kdy chci přisypat pudinkový prášek, zjišt'uji, že žádný nemám. Zachraňuji situaci trochou škrobové moučky a hrstí improvizace. Mám radost, jak jsem šikovná.
Po hodině s vítězoslavým úsměvem nesu tác s moučníkem na stůl a radostně svolávám rodinu k svačině. Moji dva jindy slušně vychovaní, ohleduplní, všežraví a všechválící chlapi svorně prohlásí, že by si raději dali párek.
Praštím tácem o stůl a doporučím jim, aby se dohodli, kdo z nich uvaří oběd. Sama usedám k počítači, abych dokončila jeden beta-read i důkladnou opravu několika povídek, které jsem slíbila mít dnes hotové. Spokojeně dvě hodiny pracuji. Po dokončení se spojím s kamarádkou, která mi oznámí, že ty povídky už nepotřebuje. Používám "delete". Nevadí, mám i jiné kamarádky.
Vzpomenu si, že jsem nedávno dostala skvělý nápad napsat povídku ze světa Harryho Pottera. Začnu psát, a jde mi to opravdu skvěle. Při psaní posledního odstavce na pár minut přestane proudit do počítacího stroje proud. Manžel se rozhodl opravit utržené světlo. Zapomněla jsem si zapnout automatické ukládání. Povídka je
v... tom místě, kde povídky občas končí.
Jdu raději dřív spát. Usínám s neodbytným pocitem, že dnešní den opravdu nestál za mnoho.
Zdá se mi, že vcházím do starého, opuštěného hradu. V jednom z prázdných rozlehlých sálů potkávám jakéhosi muže.
„Zdravím vás, dámo, dovolte, abych se představil," ujímá se galantně konverzace.
„Ale já vás znám - vy jste přece sir Nicholas, duch z Bradavické školy kouzel" říkám překvapeně.
„Když si vzpomenu, jaký jsem dnes prožila "den blbec"... skoro vám závidím, že jste mrtvý!"dodávám zasmušile.
„Ale ale, copak se vám stalo?" Nicholasův zájem mne potěší. Postupně mu líčím své dnešní zážitky.
„To je mi vás skutečně líto, drahá," praví s duch účastí. „Já sám jsem také svůj poslední den neprožil nejlépe. Ráno jsem dostal ve vězení k snídani jen odpornou polévku, a pak jsem se během soudního procesu dozvěděl, že mne udal můj nejlepší přítel kvůli mé nevěrné manželce. Dokonce jsem neměl štěstí ani při vlastní popravě... A po ní jsem tu ještě navíc zůstal trčet jako duch," skončil se smutným výrazem v průsvitném obličeji.
„To byl opravdu velmi nepovedený den. Určitě jste rád, že už si ho nikdy nemusíte zopakovat!"
Snažím se ho alespoň trochu potěšit úsměvem.
Podívá se na mne nechápavě: „Ale to není vůbec pravda! Dal bych cokoli za možnost cítit opět ve tváři slunce, i kdyby to mělo být jen minutu před smrtí. I chut' špatného jídla by byla lepší než to nic, co cítím ted'. A u soudu jsem se viděl i s mnoha blízkými a přáteli - mohli jsme si alespoň stisknout ruce... Ano, rád bych znovu prožil kterýkoli den, i ten nejhorší. "
„Díky, sire Nicholasi."
Ranní modlitbička:
Osude, dej, at' mám ještě dosti
zářivých rán a jarních tání,
vtip můj at' je vždy bez hrubosti,
přej mi lásku bez umírání...