Autor: Lamar
Námět: sssnake
Hlavní postavy (Páry): Lamar/ Remus Lupin
Varování: žádné
Shrnutí: Hlavní hrdinka je prostě kus idiota...
Poznámka: Soutěžní povídka na téma já a moje oblíbená postava

Luna

7. září

Procházím se po louce nedaleko Zakázaného lesa. Slíbila jsem madam Pommefreyové, že jí nasbírám zavřené květy marnotratníku žíhaného, pár listů rulíku zlomocného a kořeny brosněhupky hvězdnaté. No dobře, přiznávám, že jsem jí neslíbila, že to natrhám zrovna dnes, ale trochu jsem na to zapomněla. Vždyť se nic nestane.
Chci být léčitelkou, takže madam Pommefreyové tak trochu vypomáhám. Vlastně v některých případech úplně. Mým vůbec prvním pacientem, kterého mám na starosti (nebo na svědomí, jak s oblibou říká) jen a jen já, je profesor Snape. Nechodí k nám příliš často, ale čas od času ho přinesou a vypadá jako by prošel mlýnkem na maso. Nechápu, proč to dělá, i když samozřejmě vím, jak moc nám všem pomáhá. Ale riskuje. Jednou ho přinesou po částech.
Tohoto pacienta mi madam Pommefreyová přenechala hned, jak si byla jista, že ho zvládnu. Ve skutečnosti jeho zranění nejsou nijak obtížně léčitelná. Jen jich je moc a na můj vkus příliš často. Jako první mě madam Pommefreyová naučila zásadu týkající se právě pacientů. Nejlepší pacient podle této zásady, je jedináček, sirotek, svobodný, trpící amnézií a mrtvý. Vždy jsem to považovala za určitou profesní nadsázku, za způsob, jak si udržet nadhled a hlavně zdravý rozum, ale od určité doby, která se jen shodou okolností shoduje s převzetím nového pacienta, jsem ji začala chápat. Profesor Snape je tím nejhorším, co mohlo jakéhokoli léčitele potkat. Nepřeji to dokonce ani panu Tivonimu od svatého Munga. Neustále remcá, pořád se mu něco nelíbí, pořád má připomínky. Ale je fakt, že když je mu opravdu zle, je to jiné. Tiše leží, sleduje každý můj pohyb a když ho ošetřím, touží po mé společnosti. Chce, abych u něj seděla, držela ho za ruku a říkala mu, že bude zase všechno v pořádku. Posledně jsem mu dokonce pobrukovala ukolébavku. Asi by to ostatním přišlo k smíchu, ale já to tak neberu. Zjistila jsem totiž, pšššt!, že profesor Snape je člověk jako my ostatní… Když se potom trochu sebere, zase je jízlivý, uštěpačný, sarkastický, ironický. Ale oba víme, jak to je… jo, tady je ta brosněhupka, už jsem myslela, že ji nenajdu.
Sbírám ji opatrně, vyrážka, kterou může brosněhupka způsobit, je ještě horší, než profesor Snape jako pacient. A… vypadá to, že se něco hýbe támhle u toho křoví. Jdu blíž, snažím se zjistit, co to je. Nějaké zvíře, zdá se, že raněné.
Ve skutečnosti jsem nikdy neuvažovala o jiném oboru než léčitelství. Nemohu vidět zraněné tvory, ať už jsou to lidé (ti si to občas zaslouží), nebo zvířata. Třeba tadyten vlk. Nevypadá dobře, ale asi to není smrtelné. Říká se, že když zraněný vlk nezemře hned, dostane se z toho. Ale kam s ním? Pommey by mě s ním z ošetřovny vyrazila. O zraněnou zvěř se většinou stará profesor Hagrid, ale ten by si z něj zřejmě chtěl udělat svého mazlíčka… Hm… rozhlížím se ve světle měsíce a… nu ovšem, že mě to nenapadlo hned!
Nevím, kdo tady ten strom vysadil a proč. Teď se mi to ale hodí. „Imobilus!“ říkám a vrba se přestává hýbat. Postrkávám levitující zvíře dál chodbou, až se dostaneme do Chroptící chýše. Při světle několika svíček prohlížím jeho rány. Není to tak zlé, jak to vypadalo. Otřu mu čumák a z krabičky poslední záchrany vytahuji různé bylinky, které bych mohla na jeho rány přiložit. Zdá se, že se probral. Dívá se na mě tak zvláštně, jako by chápal, že se mu pouze snažím pomoci. Trocha tišícího lektvaru by snad mohla zabrat. Není v něm nic špatného, co by mohlo zvířeti ublížit. Přinejhorším prostě nebude fungovat. Ale ne, funguje. Už spí. Ještě chvíli ho sleduji, jestli neusne definitivně… ne, je to v pohodě. Jeho hrudník se pravidelně zvedá a klesá. Vlastně je to docela hezký vlk, vždy se mi líbil tenhle vlkošedý odstín. Když jsem byla malá, pořád jsem si přála mít takového kamaráda. Můj bratr je ale na zvířecí srst alergický, takže zůstalo jen u přání. Už musím jít, doufám, že se vlkovi nic nestane. Třeba ho tu najdu i zítra??? To by se mi moc líbilo.

8. září

Byl to hloupý nápad. Co by tu měl ještě dělat? Měla bych být ráda, že se natolik srovnal, že mohl odejít. Místo toho je mi tak trochu smutno. I když, nevyčítala jsem zrovna včera profesoru Hagridovi, že si chce z divoké zvěře dělat domácí mazlíčky?

9. září

Už jsem tu zas. Sedím na provizorním lůžku, zřejmě to původně byla skutečná postel. Můj vlk mi chybí. Hm. To není tak, že bych neměla kamarády ve škole nebo byla nějak utlačovaná. Vůbec ne. Ale tak nějak si s nimi nemám o čem povídat. Všichni mluví o tom, že chtějí být bystrozory, případně zaklínači. Já chci být léčitel. Kromě léčitelství mě baví bylinkářství no a… a lektvary. Domnívám se totiž, že to patří k sobě. Protože to u nás, v Bradavicích, s těmi lektvary je tak, jak to je, jsem se svým zájmem sama. Sedím se svými spolužáky a dobře se bavíme. Pak se zeptají, co čtu a má odpověď, že Věci nejjedovatější a ohavné a co s nimi, když se pozřou, vyvolá salvu smíchu. Oni to nemyslí zle, stejně tak se bavím já, když si dobíráme někoho jiného. Ale těžko bych hledala partnera k hovoru o své oblíbené knize. Upřímně ovšem přiznávám, že kdyby se mnou chtěl mluvit někdo třeba o famfrpálu nebo o přeměňování, asi bych ho odsoudila k dlouhému, nikým a ničím nepřerušovanému monologu.

7. října

Je tady! Merline! Můj vlčí kamarád… Nechápu, co mě sem zase přivedlo. Vymluvila jsem se, že jdu opět sbírat nějaké byliny, které se musí sbírat jen a jen za svitu měsíce a vyběhla ze školy. No, snad mi někdo uvěří, že sbírám byliny v říjnu… Jen na chvíli, chtěla jsem se podívat do Chroptící chýše, že třeba, co kdyby náhodou…
Ležel na posteli a zbystřil, když jsem vešla. Nejevil žádnou známku nepřátelství, takže jsem přišla hned k němu. Hledala jsem známky zranění, které jsem mu před měsícem ošetřovala. Téměř žádné jsem nenašla.
„Ty obludo,“ drbu ho za ušima. Zřejmě se mu to líbí, protože postupně nastavuje všechny části těla, na kterých chce být podrbán. „Chyběl jsi mi, Vlku, víš to?“ ptám se a naprosto chápu všechny pejskaře, kteří říkají, že jejich pes jim rozumí. Tenhle vlk mi rozumí. Teď se předklání, vrtí ocasem a vyzývá mě ke hře. Nemusí mě vyzývat dvakrát. Beru starou houni, která leží na zemi a taháme se o ní.
Vystřídali jsme spoustu her. Dokonce jsme na chvíli vyběhli před Chroptící chýši, kde jsem mu házela klacky a on mi je nosil. Pak mi ale začala být zima, tak jsme se vrátili.
„Poslyš, Vlku,“ začínám nesmyslný hovor, „jak je možné, že jsi takový… no, takový zvláštní. Nejsi ty nakonec zvěromág? Hm, ty mi nerozumíš, viď. V duchu si umiňuji, že se musím naučit to kouzlo, které se používá k odhalení zvěromága. To by tak hrálo, abych se ztrapňovala před nějakým člověkem. Určitě by se mi vysmál. Už dnes v noci jsem se chovala spíš jako dítě. No nic, už musím.
„Uvidím tě ještě?“ ptám se, jako by mi mohl odpovědět. Zastavili jsme se z dosahu vrby mlátičky. Posadil se, zvedl hlavu k nebi a začal výt… Že by mi odpovídal?

5. listopadu

„Ne, Vlku, dnes si moc hrát nebudeme. Jsem celá utahaná. Včera jsme měli dlouhou noc na ošetřovně a ještě jsem to nestihla dospat.“ Tázavě se na mě dívá. Vlastně už mě to ani nepřekvapuje. Od posledního setkání uplynul skoro měsíc. Párkrát jsem sem zašla, ale nenašla jsem ho tu. Zřejmě mě tedy chce vidět pouze jednou měsíčně. No nic. Hned ve dveřích Chroptící chýše jsem na něj vyzkoušela to kouzlo na odhalování zvěromágů. Nic se nestalo.
„No nebruč,“ říkám a otevírám batoh, který jsem si sem vzala. Něco málo k jídlu, pití a deku. Letošní listopad je fakt drsnej. „Něco jsem ti přinesla. Dáš si?“ strkám mu pod nos kus syrového masa. Dívá se tak nějak všelijak. Že by mu vadila ta čerstvá krev? Nesmysl, vždyť je to vlk. „No, Dobby se tvářil divně, když jsem to po něm chtěla, ale nakonec mi přinesl trochu vepřového. Jedl jsi někdy prase?“ ptám se zbytečně. Kdyby vlk jedl prase, už by tu nebyl. Zřejmě by ho farmáři zlikvidovali. Vypadá to, že flákotu zdlábnul dost neochotně. „Nebo chceš tohle?“ ukazuju mu sušenky, když se přihrnul ke mně, aby zjistil, co si dávám já. „Ty mlsoune…“ peskuju ho s úsměvem. „Já tobě masíčko a ty nic. Ale sušenky mi sežereš všechny. A jdi dál, smrdíš!“ Smutně sedí na druhé části postele a projevuje svou podřízenost. Nakonec se otočí na záda a kňučí. „No jo, já to tak nemyslela,“ říkám. Odjakživa jsem byla taková měkkosrdcatá. „Pojď sem, Vlku…“
Opírám se zády o zeď, přikrytá dekou, Vlk leží vedle mě, hlavu opřenou o mé koleno. Občas ho pohladím po hlavě a vyprávím mu o svém posledním profesním setkání s profesorem Snapem. „Já vím, že je to parchant. Ale… tohle si nikdo nezaslouží,“ vrtím hlavou při vzpomínce na poranění, která si můj profesor lektvarů odnesl ze schůzky se svým pánem tentokrát. „Ty, víš, co se ve škole děje?“ vzpomínám si na veselejší historku. „O Snapeovi jsem ti už vyprávěla, že. Přitažlivej zmetek. Na Obranu máme profesora Lupina. Možná není na první pohled tak přitažlivý, ale je v něm něco… nevím, jak to popsat. Prostě to není tuctový člověk. Holky ve třídě uvažují…“ já vím, je to hovadina, „… kdyby si mohly vybrat, koho z nich by chtěly…“ Zdá se, že to Vlka zajímá. Zvedl hlavu z mého kolena a tázavě na mě hledí. „Putuje tam kus pergamenu, na který každá píše, co se jí líbí na tom i na onom. Považují to za obrovskou zábavu… Co je?“ směju se, když položí tlapku na můj hrudník. „Chceš vědět, koho bych chtěla já?“ Další potlapkání. „Nikoho,“ říkám rozhodně. „Mám přece tebe, Vlku,“ obejmu ho a schovám hlavu do hřívy kolem jeho krku. Tenhle vlk je opravdu vzorem dominantní šelmy. Jen nechápu, proč se se mnou tak rád vídá.

5. prosince

„Podívej, co jsem se v pátek naučila!“ křičím nadšeně, když Vlk ukončil svůj přivítací rituál. Zvědavě na mě kouká, tlamu pootevřenou, růžový jazyk mu z ní visí trochu na stranu. Máchnu hůlkou „Expecto Patronum!“ zářivý vlk se postaví proti mému Vlkovi a dívají se na sebe. Můj Vlk přijde k mému Patronu a po chvíli očuchávání ho vyzývá ke hře. Něco mě napadlo. Mávnu hůlkou a snažím se svého Patrona přimět k pohybu. Za chvíli dva vlci pobíhají po Chroptící chýši. Nakonec je můj Vlk zřejmě uražen, protože se mu toho vetřelce nepodařilo zlikvidovat, zaujal své oblíbené místo na posteli. Patron ho ještě chvíli ponouká, ale pak se vrátí do mé hůlky. Přisedávám k Vlkovi a nabízím mu na usmířenou své oblíbené sušenky. Chvíli dělá drahoty, ale pak se otočí a začne dlabat. Už jsem na to připravená, mám dvojitou porci. „To bylo zaklínadlo Patrona, víš. V pátek jsme se ho na Obraně proti černé magii učili a byli jsme tři v celé třídě, kterým se to do konce hodiny podařilo. Profesor Lupin je skvělý, kdyby všichni uměli tak poutavě vykládat látku, byly by Bradavice plné premiantů... A neolizuj mě,“ odstrkuji od sebe jeho vlhký čumák, „Hm, zato v lektvarech jsem zase pohořela. Tedy, ve srovnání se zbytkem třídy to byl úspěch – neroztavila jsem kotlík, ale Snape zuřil, že jsem měla strach, aby ho neskolil infarkt…“
Lehám si na postel, Vlk se natahuje vedle mě. Jsem dnes nějak unavená.
Probudila jsem se. Škvíry ve zdech propouštěly trochu světla, už je ráno. Vlk nikde. Jak jsem mohla usnout?

3. ledna

Dnes mi Vlk přišel naproti. Nemusela jsem ani dojít k vrbě mlátičce. První sněhová koule, kterou jsem po něj hodila, se mu rozpleskla o čumák. Překvapilo ho to, vykviknul jako štěně. Za okamžik už po mě „házel“ hromady sněhu. Prostě se ke mně otočil zády a nohama vyhraboval sníh. Netrvalo dlouho a vypadali jsme oba jako sněhuláci. No…
„Co to, u Salazara, děláte, slečno Lamar?“ zazněl za mnou tvrdý hlas, ledový stejně, jako sníh všude kolem. Chci odpovědět, ale mou pozornost si vyžádá Vlk. Sotva Snapea zmerčil, jeho srst se naježila. Vrčení nabylo zlověstného tónu, zuby vyceněné v agresivním postoji. Okamžitě jsem k němu přiklekla a objala ho paží kolem krku.
„No tak, Vlku, co je s tebou…“
„Odstupte od něj!“ zvýšil Snape hlas. Co se děje? Snape přece nikdy hlas nezvyšuje. Dívám se na něj zmateně, ale Vlka držím pořád kolem krku. Jeho vrčení se utišuje, ale naježený je pořád. Snape naopak vypadá, jako by chtěl zaútočit. To tak, odstoupím od Vlka a on mi ho zabije.
„Pane profesore,“ snažím se zachránit situaci, „zřejmě jste mu nepadl do oka. Mě nic neudělá, jsme kamarádi, ale vy se mu asi nelíbíte…“
„Máte vůbec tušení, s čím si zahráváte, vy hloupá holko?“ vyjel na mě znovu. Vlkovo vrčení zesílilo. „Asi byste měl jít, pane profesore. Já budu v pořádku…“
Vidí, že se mnou nic nepořídí. Dobře, má pravdu. Neměla bych se po nocích toulat po okolí. Vlastně bych měla spát v teple své vlastní postele. „Strhávám vaší koleji 50 bodů,“ Vlk se mi málem vytrhl, aby zaútočil na Snapea. Co se to děje? „Očekávám, že se okamžitě vrátíte do školy. Za tohle by vás mohli vyloučit. Kdyby záleželo na mě… Nechápu, proč vám to Brumbál toleruje…“
„Nevidíte, že ho provokujete?“ snažím se překřičet Vlkovo vrčení, které pomalu přechází v otevřený řev. „Nech toho, Vlku. To je můj profesor. Nech ho být…“
Snape se vztekle otočil a rychlým krokem zamířil ke škole.
Celou noc byl Vlk naštvaný. Snažila jsem se ho uklidnit, povídala jsem o tom či onom, ale nevypadal, že by se uklidnil. To mu ten Snape skutečně hnul žlučí. Koneckonců, mě vlastně taky. „Poslyš, Vlku. Já ti vážně nerozumím. Minule, když jsem odsud odcházela, jsem z dálky zahlédla profesora Lupina, jak jde do školy. Na toho jsi taky takhle vyjel?“ Jen se na mě dívá. „Mlčíš, nic neříkáš. Jindy nejsi skoupý na nějaké to štěknutí nebo zakňučení…“ Olízl mi tvář. „No dobře, já vím, že jsi divoké zvíře. Ale pouštět se do profesora Snapea není ten nejlepší způsob zábavy. Výrazně nedoporučuji…“

4. února

„Jak je to u vás vlků,“ ptám se, když jsem odvedla povinnou dávku sušenek. „Ty nejsi v nějaké smečce? Nebo, máš nějakou samici? Tak se nestyď…“ směju se, když se smotává do klubíčka a schovává hlavu pod zbytek těla. „Jen… nevykládej si to špatně, ale když se tu se mnou každý měsíc scházíš, to tě nikdo nepostrádá?“
Z batohu vyndavám velkou knihu. Zvědavě si ji prohlíží. Pergamen, brk a inkoust následuje. „To jsme dostali od Snapea úkol, víš. Profesor Lupin je zase nemocný, tak nám Snape suploval Obranu. Odporný supl, se tomu říká, víš?“ směju se slovní hříčce. Vlk vypadá, že se směje taky. Máme na dva svitky pergamenu napsat esej o rozdílu mezi zvěromágem a vlkodlakem se zaměřením na rozeznávání vlkodlaků… co je? Řekla jsem něco špatně?“ Úplně mě překvapil. Začal kňučet, jako by ho něco bolelo a skoro celou mě zalehl. Olizoval mi obličej… hm, zřejmě má námitky vůči vzdělanosti. Asi nechce, abych ten úkol dělala. No to by se mi Snape nepoděkoval, to vskutku nee. „Počkej, musím to napsat. To by byly další body dolů…“
Leží vedle mě, nos přistrčený k pergamenu a sleduje, jak listuji knihou. Kniha se jmenuje Můj přítel vlkodlak. Napsal ji Snape. Vrtím hlavou. „To je směšné,“ obracím se na Vlka, který zvedne hlavu a tázavě si mě prohlíží. „Můj přítel vlkodlak. Jako by měl Snape nějakého přítele…“ Vypadá, jako že se směje. Další nezbytné olíznutí tváře. „Skvělý,“ chválím Vlkův postřeh, jakkoli vím, že prostě reaguje na mou pozornost. „Doufala jsem, že alespoň někdo můj vtip ocení. Všichni ostatní to berou tak, že s vlkodlakem se nikdo nepřátelí. Já nevím,“ zamyšleně si přejíždím koncem brku po tváři. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, s tím samozřejmě přestanu. „Oni za to přece nemohou, že jsou z nich vlkodlaci. Nechápu, proč by se s nimi někdo nemohl přátelit. Ale asi není nic příjemného, když se do člověka zakousnou…“ Teď kňučel smutně. Vjela jsem rukou do jeho hřívy a podrbala za ušima. „Nesmutni, mluvím o vlkodlacích, ne o tobě.“ Zvedl se a šlápl přední tlapou do otevřené knihy. Šlápl přímo na obrázek vlkodlaka. Trochu jsem se vyděsila. Tohle je Snapeova kniha. Půjčil mi ji, když se na mě v knihovně nedostala žádná z těch, které normálně používáme ke studiu. Myslím, že říkal něco o nálevu z uší mořiva, když se něco stane s jeho knihou. „Opatrně,“ zasyknu a vytáhnu knihu z pod jeho tlapy. „Uuhh!“ výdech plný úlevy. Kniha je v pořádku. „To mám půjčený… co tě tu tak zaujalo? Vlkodlak? Proč? Tys někdy nějakého viděl? Co pořád máš? Chceš, abych si myslela, že jsi vlkodlak?“ Směju se té představě. „Na to zapomeň. Sice jsem tě z počátku podezřívala, že jsi zvěromág. Víš, jsi jiný, než ostatní zvířata. Jsi takový… takový lidský. Tak jsem na tebe vyzkoušela jedno kouzlo, které se používá na odhalení zvěromágů. A nic. Takže jsi prostě vlk. Zvláštní, ale vlk. Vlkodlak být nemůžeš. To už bych byla dávno po smrti. Nebo ještě hůř, byla bych vlkodlak také. Vidíš, tady to je napsané: ztrácí své lidské já, zabije nejlepšího přítele, když bude mít tu možnost, reaguje jen na volání svého vlastního rodu… Já vím, že je Snape hajzl, ale nenapsal by to, kdyby si tím nebyl naprosto jistý. Každý můžeme chybovat, ale myslím, že mi bude trvat hodně dlouho, než toho budu znát tolik, abych mohla vyvracet to, čím si je Snape jist. “ Asi jsem řekla něco nevhodného. Nebo nudného. Vlk se totiž znovu položil na postel, skoro jako bych v jeho odfrknutí slyšela zoufalství a rezignaci. Zavřel oči. Ani se mu nedivím, mě se oči zavírají také. Ale ty dva svitky musím napsat.
Opět jsem tu usnula. Vlk tu zase nezůstal do rána. Musím běžet…

5. února

„To musí přestat, Lupine…“ řekl Snape odměřeně. Odpovědi se nedočkal. Mohla jsem za to já, protože jsem vešla do učebny Obrany proti černé magii. To bylo poslední místo, kde jsem mohla uspět. Ztratila jsem Snapeovu knihu. Kdybych byla bývala věděla, že tu je, nikdy bych sem nevešla. No dobře, já jsem to věděla, vždyť jsem slyšela, jak mluví s profesorem Lupinem. Ale nedošlo mi to.
Vstoupila jsem dovnitř a oba muži se odmlčeli. Pohledu na Snapea jsem se pečlivě vyhnula, ale Lupina jsem si, stejně pečlivě, prohlédla. Nevypadal dobře. To zřejmě ta jeho nemoc, která se čas od času projeví. Byl celý pobledlý, kolem očí víc vrásek, než obvykle. Pochopila jsem, že jsem asi přišla nevhod.
„Já…“ odkašlala jsem si, „…chtěla jsem se zeptat, jestli jsem tu nenechala…“
„Já sám, Severusi…“ přerušil mě Lupin tím, že zarazil Snapea dřív, než něco řekl. Došel ke katedře a z horní zásuvky vytáhl mou, resp. Snapeovu, knihu.
„Je tady, slečno Lamar. Když jste včera vypracovávala svůj úkol pro profesora Snapea, zapomněla jste si ji u mě…“ řekl tiše.
Začala jsem spokojeně pokyvovat hlavou, když… moment… na tom něco nesedí… včera v noci jsem byla v Chroptící chýši s Vlkem, tam jsem dělala ten úkol… pro… Snapea… o vlko… ó Bože! Můj mozek odmítá připustit to, co už je víc než zřejmé. Ne, tak to nemůže být. To ji prostě náhodou našel v Chroptící chýši, vždyť tam také chodí, jedno ráno jsem ho viděla, jak… Prosím, ať to není pravda… V jeho očích nacházím něco jako… Rychlostí světla mi před očima proletí seznam všeho, co jsem mu řekla, co jsem kdy udělala. Holky rozhodující se mezi ním a Snapem, má tvář zabořená v jeho srsti, koulovačka ve sněhu, no, to jsem se pak i svlékla, aby mi uschlo oblečení… Bože… on to celou tu dobu věděl. Nic mi neřekl! Proč mi to neřekl? Musím zamrkat, abych zahnala slzy zklamání, které se mi derou do očí. Nepodává mi knížku přímo, pokládá ji na stůl, u kterého stojím. To není možné! opakuji si pořád dokola. Můj vlčí kamarád… Popadnu knihu, zamumlám něco jako na shledanou a uteču z učebny.
Se slovy „jak dojemné“ Snape odešel.

6. března

Převracím se v posteli, polštář tisknu na uši a snažím se nevnímat to zoufalé vlčí… vlkodlačí… volání. Je úplněk, můj vlčí kamarád na mě čeká. Už za ním nemohu chodit. Nedokážu to, při vědomí, že je to můj profesor.
Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí, když si uvědomím, že celou tu dobu znal pravdu a nic mi neřekl. Připadám si… chtěla jsem říci zneužitá… ale tak to není. Připadám si hloupě. Nenávidím ho, zároveň se stydím a… Během hodin Obrany proti černé magii jsem se mu nedokázala podívat do očí. Jen jednou jsem nedopatřením vzhlédla a pochopila jsem, že on je na tom obdobně. Tolik zoufalství, tolik… můj vlčí kamarád by se asi položil na záda a začal by nešťastně kňučet. Bože! Kdy už zmlkne! Slzy mi tečou po tvářích a nedají se zastavit.
Dost! říkám si. Tiše vylézám z postele. Nechápu, jak všechny holky mohou spát. Oblékám se a opatrně se vykrádám ze školy. Vytí přestalo. Po paměti mířím k vrbě mlátičce. Zastaví mě výhrůžné vrčení.
„Lumos!“ šeptám. Ve světle vycházejícím z hůlky vidím … naprosto cizího vlka. Jsou dva, opravuji po chvíli své prvotní zjištění. Vrčení zesílilo, změnilo se v podrážděný útočný řev. „Impedimenta!“ vykřikla jsem, přestože dobře vím, že vlkodlaci jsou vůči našim kouzlům ve většině případech imunní. Útočící zvíře to na okamžik zastavilo, ale ne na dlouho. Nevím, co se dělo pak, mám to všechno nějak pomotané. Druhý vlk, zřejmě samice, na mě zaútočila zezadu. Ještě si pamatuji příšernou bolest a strach, pak náraz… Pak jsem asi omdlela, poslední, co jsem viděla, byl můj vlčí kamarád zakousnutý do hrdla toho druhého vlka.

8.března

„Lupine, jestli jsi to byl ty, zabiju tě…“ slyším z dálky něčí nenávistný hlas.
„Nee…“ snažím se zabránit nejhoršímu, ale nějak se mi nedaří mluvit. Přesto však můj šepot zaslechli. Shlukli se kolem mě. Ano, profesoři Lupin a Snape. Za nimi se přiřítila Pommey. Jo, klidně se přijďte všichni podívat. Celá škola klidně.
„Jak se cítíte?“ slyším Brumbálův hlas.
Jak bych se asi tak mohla cítit? chce se mi najednou začít řvát na všechny ty ksichty zakryté pokryteckou maskou nadšení z toho, že jsem se probrala. „Jde to,“ říkám místo toho. Přece jen si myslím, že na Brumbála bych řvát neměla.
„Utržila jste ošklivá zranění. Nebýt profesora Lupina…“
„Nevím, jestli mu mám být vděčná!“ Začíná mi docházet, co se mi vlastně stalo.
„Ale no tak, Lamar,“ konejší mě Pommey. Už chápu, co na ní pacientům tak vadí.
„Jaký no tak? Vy všichni víte, že by pro mě bylo lepší, kdybych umřela! Tak si laskavě tyhle projevy nadšení, soucitu a všeho ostatního strčte vy-víte-kam!“
„Lamar,“ říká Lupin a v jeho očích i hlase je toho soucitu nejvíc. Není se čemu divit, jako jediný z přítomných ví, o čem mluví. „Není to ještě stoprocentní…“ Takže neví.
„Poslyšte,“ dokonce jsem se trochu nadzvedla, Snape mi okamžitě pod záda vecpal zmuchlaný polštář, „i když se v Bradavicích nevyučuje matematika, vypočítat pravděpodobnost úspěšného přenosu lykantropie při kousnutí do krku… tak to dokáže snad i vlkodlak, ne?“ Lupin zmlknul a nešťastně zíral na přikrývku mé postele. Hm… „Nechte mě být,“ říkám, když si uvědomuji, že asi začnu hysterčit. „Chci spát…“

2. dubna

„Tak to by bylo také možné řešení,“ slyším za sebou Snapeův jízlivý hlas. Nevím, jak mě tu našel. Chodím na Astronomickou věž skoro každý den. Dívám se dolů, rozhlížím se kolem a přemýšlím o tom, co bude dál. Ale že bych skočila, to mě v životě… no dobře, párkrát ano. Ale…
„Hleďte si svého,“ odbývám ho. Nemám náladu na žádné rozhovory. I když, v poslední době jsem těch rozhovorů příliš nevedla. Do rozhovoru mi totiž chybí parťák. To, co se mi stalo, je tajemství, takže to ví celá škola. Ejhle! Jeden by neřekl, co všechno předsudky dokáží. Bydlím teď na samotce, protože holky odmítly spát s vlkodlakem v jedné ložnici. Jím u zvláštního stolu ve Velké síni, protože si ostatní zřejmě myslí, jak si je naporcuji ke smaženým bramborům. V hodinách je to némlich totéž. Alespoň učitelé se chovají normálně, i když minimálně dva z nich podezřívám z toho, že je to Brumbálova zásluha. A pouze Snape se chová, jako že se nic nestalo.
„Hledím si svého. Nechce se mi to potom dole uklízet,“ zavrčel a postavil se vedle mě.
„Uklízel by to Filch a, mám pocit, že ten si to zaslouží…“ odpovídám nesouhlasně. Usmál se. Snape se usmál!!!! Tak to jsem na tom opravdu hodně špatně. Zřejmě si to uvědomil, protože jeho úsměv okamžitě zmizel.
„Není to konec světa, Lamar…“ snaží se. Opravdu se snaží. Skoro mi ho začíná být líto. Takhle ho totiž vůbec neznám. Musí mi ho být líto, nebo mi začne být líto mě samé.
„Není, já vím. Určitě je spousta horších věcí…“ reaguji ironicky. Na to odpověď nenašel.
„Měla byste zajít za Lupinem,“ říká po chvíli.
Můj smích je dost hořký. „A co bych mu asi tak měla říci? Že se těším, až budeme společně výt na měsíc?“ Opírám se zády o zub cimbuří a přeji si, aby se ulomil a pohřbil mě pod sebou.
„Výčitka? To on vás pokousal?“ Zloba, vztek a zášť.
Vrtím hlavou, nepříliš energicky. Bolí mě a hlavně na to nějak nemám sílu. „Tu radost vám, bohužel, nemohu udělat, pane. Ale máte pravdu. Výčitka. Vyčítám mu, že mě nenechal umřít. Je to jako cejch. Pálí čím dál víc a nemohu se ho zbavit…“
„Mám podobný…“ zašeptal, ale mě se najednou začalo chtít mluvit, takže jsem ho nepustila ke slovu. „Vidíte, jak se ke mně všichni chovají? Jako bych byla prašivá. Profesor Mijet mě dokonce požádal, abych své práce pokládala na stůl a ne přímo jemu do ruky…“ Jen zírej… „Madam Pommefreyová mě vyhodila z ošetřovny. Nemám si to prý brát osobně, ale, chápejte, pacienti by si nepřáli, aby je ošetřoval někdo jako já…“
„Já si to přeji…“ přerušil mé nářky…
„Skvělý. Jsem na tom asi vážně mizerně, když mě musí utěšovat smrtijed!“ Oh ne, vážně jsem to řekla? Tisknu oči pevně k sobě v naději, že až je otevřu, zjistím, že se vůbec nic nestalo. Nejdřív se vážně neděje nic, pak… překvapil mě, to jo. Přejel prstem po vrásce, která se mi vytvořila na čele a pak už jsem brečela do jeho hábitu. Ani nevím, jak dlouho. Už byla tma, když jsem ho konečně pustila. Asi jsem to potřebovala a, mám ten pocit, že on to věděl. Možná i proto za mnou přišel.

6. dubna

Tak dnes to přijde. Poslední dny jsem byla obzvlášť nesvá. Snapeovy lektvary mi přivodily pravidelnou ranní nevolnost. A také dopolední, polední, odpolední, předvečerní, večerní… Prostě mi je z nich permanentně špatně. Představa, že už je budu muset pít celý život, je snad ještě horší, než to, co mě čeká.

Jsme ve sklepení. Souhlasím se Snapem, že při první transformaci, když nevíme, jak na mě budou lektvary působit, je nutné zachovat maximální opatrnost. V jedné z nepoužívaných místností vykouzlil klec. Jen doufám, že mě v ní nenechá nadosmrti. Přičemž tím nemám na mysli, že bych umřela hned teď. Bez diskuse se v kleci nechám zavřít. Jestli to přežiju v pohodě, zajdu hned zítra za Lupinem. Předpokládám, že mu není zrovna nejlépe. Když bychom to totiž rozebrali do detailů, tak se to všechno semlelo kvůli němu. Ne že bych se smířila s tím, co se ze mě stalo, ale nemá smysl svádět to na všechny kolem. Během hodin Obrany se Lupin plížil podél stěn, snažil se být menším a ještě menším. Hm, chvíli jsem mu to přála, ale tohle nemá cenu. Teď jsem ještě zvědavá, jestli mě tohle předsevzetí bude držet i potom, co…

… bože!

… au, to bolí…

… au

… au… au…

….auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!!!

A štípou mě blechy…

8. dubna

„Vstupte!“ slyšela jsem jeho unavený hlas, když jsem klepala na dveře kabinetu. Vešla jsem dovnitř. Lupin seděl za pracovním stolem, unaveně si mnul kořen nosu. Když mě uviděl, rychle se zvedl a přešel ke mně. Chvíli jsme se tak na sebe dívali. Přišlo mi naprosto samozřejmě, že mě objal a něžnými polibky oslintal celou tvář…

8. května

„Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“
„Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“

Konec

Komentáře