Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21
Autor: Manori, D.J. Orlovský
Téma: crossover Harry Potter a Noční klub
Hlavní postavy (Páry): Manori Dauntless/ Postrach
Varování: sex a erotika, neverending story, krev, násilí, crossover Harry Potter a Noční klub
Shrnutí: Co všechno dokáze evropská spolupráce
Počato na jaře 2007

Most napříč světy

Kapitola první

Kdyby se někdo zeptal kohokoli ze zaměstnanců na toho muže, který ten den kolem jedné hodiny odpolední vstoupil do pobočky jisté anglické banky, nikdo by si na něj nevzpomněl. Vypadal jako tisíce jiných businessmanů – propadlé pečlivě oholené tváře, značkový oblek, střízlivá kravata se zlatou sponou, volný kabát pod kolena, klobouk, pravý stetson, a aktovka z pravé kůže. Nebylo na něm absolutně nic zvláštního. Hovořil perfektní spisovnou angličtinou bez přízvuku, snad až příliš dokonalou na rodilého mluvčího, doklady měl v pořádku a požádal o výpis ze svého konta. Pak odešel, aniž by si kdokoli byl schopen později vybavit jeho tvář. Prostě běžný tuctový klient, jakých má každá banka tisíce.

Manori kráčela po ulici rázným rozhořčeným krokem. V ruce muchlala vzteky desky světle hnědé složky a tvářila se tak, že jí všichni uhýbali z cesty. Bylo zjevné, že menší procházka ji na jiné myšlenky rozhodně nepřivede. Zkusila to tedy se zmrzlinou - sladké prý uklidňuje, tak si jednu koupila. Mračit se sice nepřestala, ale vztek nahradila jakási odevzdanost. Rozevřela už po několikáté desky složky. Bohužel další nesmyslný úkol, tam stále stál černé na bílém. Od nanicovatých písmenek vzhlédla příliš pozdě na to, aby se dokázala vyhnout muži, který se na chodníku před bankou díval na hodinky. Vrazila do něj a obsah složky se rozlétl po chodníku. Zmrzlina se rozplácla naštěstí na zemi nikoli na mužově kabátě. I tak to bylo trapné.
„Já – hrozně se omlouvám,“ vyhrkla a zrudla jako rak.
Aby se vyhnula dalším trapným chvilkám, přidřepla si a začala zuřivě sbírat rozsypané papíry.
Muž, podle oblečení právník, podnikatel nebo něco takového, se překvapivě sehnul, vyndal z louže několik listů, oklepal je a podal jí je.
Takže trapas pokračoval. Rozpačitě zamumlala díky a další omluvu tak těsně za sebou, že nemohlo být rozumět ani jednomu.
„Nic se nestalo,“ řekl muž anglicky a usmál se.
Manori se přestala snažit srovnat špinavé a mokré listy do nějakého celku, jenž by se dal nacpat zpět do desek, a pohlédla mu do obličeje. Ostré rysy a propadlé tváře dodávaly jeho tváři přísný výraz, který však zjemňovaly inteligentní šedé oči a malý vlídný úsměv. Nedokázala odhadnout jeho věk. Krátké vlasy zvláštní černošedé barvy, které se říkává pepř a sůl, mu sice již na skráních začínaly šedivět, ale nevypadal na víc jak třicet.
„Já – opravdu se hrozně omlouvám – nedívala jsem se a –“
„Omlouvat bych se měl vlastně spíš já, takhle stát uprostřed chodníku.“
Manori se nejistě usmála.
„Můžu vás pozvat na jinou?“ zeptal se ten muž nečekaně, když ticho začínalo být poněkud trapné.
„Jinou?“ opakovala nechápavě.
„Nebo raději kávu?“
„No já –“ zaváhala. Nestává se každý den, aby vás úplně cizí chlap, do kterého vrazíte na ulici, pozval na kafe.
Na druhou stranu tenhle den byl už od rána celý nepovedený. Manori usoudila, že si zaslouží nějakou odměnu, něco příjemného. A tak udělala, co by jindy bylo zcela proti jejímu přesvědčení.
„Ráda, děkuji,“ kývla na pozvání.
„Asi bych se měl představit – Postrach.“
„Dauntless.“
„Slečna, nebo snad paní?“zeptal se pan Postrach.
„Slečna,“ odvětila a umínila si, že jestli začne vést ty kecy o tom ´taková krásná a tak sama´, pošle ho do háje – a pěkně zeleného.
Pan Postrach jí ale místo toho nabídl rámě, čímž ji zcela rozhodil. Trochu vykuleně ho přijala. Nestává se moc často, že vrazíte na ulici do chlapa, a ten vás pozve na kafe a ještě se chová jako gentleman.

Pan Postrach rozhodně nedostatkem vkusu netrpěl, o čemž ostatně svědčilo jeho oblečení, a vybral jednu z nedalekých luxusních kaváren, které v centru Londýna lákají turisty. Luxusní a taky pěkně drahá.
Manori raději nepřemýšlela o tom, jak zoufale se sem ve svém pracovním oblečení nehodí, a že se svým platem se do takového podniku moc často nedostane. Někde uvnitř stále čekala, kdy se z toho uhlazeného zdvořilého člověka vyklube ten perverzní úchylák – a ono pořád nic.
Pan Postrach objednal dvě kávy a nastalo další poněkud trapné ticho.
„Doufám, že se tomu nic nenapravitelného nestalo,“ prolomil ticho pan Postrach a kývl hlavou k špinavým deskám ležící na židli vedle Manori.
„Ne, ne, to je v pořádku,“ odvětila rychle – možná až příliš rychle, protože zase zavládlo ticho.
Číšník přinesl dvě kávy, což Manori přijala s povděkem, neboť jí to umožnilo získat čas tím, že si nasypala do nápoje cukr a zaměstnala ruce mícháním. Pak se ještě napila. Všimla si, že pan Postrach nechal cukr i mléko bez povšimnutí. Pouze kávu zamíchal a odložil lžičku na podšálek. Nenapil se. A Manori pohled jeho šedých očí trošku znervózňoval, ačkoli pro to nebyl žádný logický důvod.
„Vy nejste z Anglie, že,“ odhodlala se navázat hovor.
„Ne, nejsem. Poznala jste to?“ jeho úsměv byl nevtíravě milý a sympatický.
Během let se Manori naučila odhadovat lidi – nezřídka na tom závisel její život. A pan Postrach jí připadal jako zvláštní, leč velmi příjemný člověk. Upila kávy.
„Vaše angličtina je příliš dokonalá,“ pousmála se a konečně se trochu uvolnila. „Jste tu obchodně?“
„Ano, obchodně,“ přikývl.
„S čím obchodujete,“ zeptala se a pak dodala: „Tedy pokud to není tajné.“
„Ne, tajné to není,“ zasmál se. „Obchoduji s nemovitostmi.“
„Tady v Anglii?“ zajímala se.
„Ne, tady jsem pouze pracovně. Náš klient si přeje byt v Londýně,“ znovu zamíchal kávu a ani tentokrát se nenapil.
„Sháníte lidem byty v zahraničí?“ podivila se a napila se.
„Znáte to,“ pokrčil rameny, „když máte peníze, udělá pro vás kdokoli skoro cokoli.“
„Nevypadáte jako někdo, kdo pro kohokoli udělá za peníze cokoli,“ řekla a samotnou ji až překvapila její drzá upřímnost. Většinou takhle rychle cizím lidem nezačala důvěřovat. Ale z toho člověka vyzařovalo něco – těžko se to popisovalo, ale tohle byl typ člověka, kterému prostě věříte instinktivně.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ usmál se. „A co děláte vy?“
„No já –,“ napila se, aby získala čas, „jsem státní zaměstnanec,“ vzpomněla si na první pravidlo z výcviku – když musíte lhát, lžete jednoduše.
„Nevypadáte na úřednici,“ usmál se pan Postrach.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ napodobila ho se smíchem.
„Vždycky jsem přemýšlel, proč je úředník skoro něco jako nadávka,“ řekl.
„Vy asi nechodíte často po úřadech, co?“ zeptala se a zahnala myšlenky na otravná papírování a byrokracii v práci.
„Právě že naopak,“ zavrtěl hlavou. „Kamarád ale říkával, že můj problém spočívá v tom, že umím vyplnit daňové přiznání bez chyb.“
„Bez chyb? Nejste kouzelník?“ zasmála se.
„Ne, jen vystudovaný ekonom,“ odvětil.
„V tom by mohl být problém,“ pokývala pobaveně hlavou.
„Co jste vlastně studovala vy?“ zaskočil ji otázkou.
„Já – no – jak to jen říct – dělám do bezpečnosti,“ v duchu se proklela za koktání.
„Policistka?“ povytáhl překvapeně obočí.
„Jo,“ to by mohla využít, „přesně tak.“
„Tak na policistku nevypadáte o nic víc než na úřednici,“ usmál se.
„Opravdu? A na co vypadám?“ schovala se za hrnek, který sevřela oběma rukama.
„Malířku?“ navrhl.
Vyprskla smíchy.
„Když jsem posledně malovala kočku, kamarádka si myslela, že je to kůň a kamarád byl zcela přesvědčený, že je to kráva,“ hihňala se.
„Moderní umění,“ pokrčil rameny. „Máte ráda umění?“
„Abych byla upřímná moc ne, ale spíš proto že není čas. Ještě si tak přečtu nějakou knihu,“ položila dopitý hrnek.
„Taky trpím nedostatkem času. Někdy nezbývá čas a síly ani na tu knihu. Dáte si ještě něco?“ sklouzl pohledem k jejímu prázdnému hrnku.
„Víte já –“ začala a neříkalo se jí to snadno. Už dlouho si takhle příjemně s někým nepovídala.
„Chápu, zdržuji vás,“ usmál se.
Kývl na číšníka a zaplatil. Nemohla si však nevšimnout, že se za celou tu dobu své kávy ani nedotknul.
„Jak dlouho se vlastně zdržíte v Londýně?“ zeptala se, když vyšli na ulici. Neslibovala si od toho nic, jen ji to zajímalo.
„Dost dlouho na to, abych vás pozval na večeři – tedy pokud chcete.“
Trochu jí tím vyrazil dech. No spíš trochu víc.
„Ještě vám dlužím pozvání za tu zmrzlinu,“ dodal s malým úsměvem.
Na tohle nebylo tak snadné odpovědět. Káva – to nic neznamená, ale večeře – to už by se mohlo brát všelijak. Především Remus by to mohl brát všelijak. Na druhou stranu kolikrát v životě ji pozve galantní muž na večeři? Galantní muž, s kterým se jí příjemně povídá? Znovu ji bodl pocit provinilosti. Ale pan Postrach čekal na odpověď. Navíc Remus se to přece nemusí dozvědět – co oči nevidí, srdce nebolí. Pan Postrach brzy odletí domů a všechno bude zase jako dřív. A pak, vždycky si to může rozmyslet a nepřijít.
„Tak dobře,“ přikývla. „Ráda.“
Usmál se.
„Co dneska večer v osm?“ navrhl.
„Nešlo by to zítra?“
„Jistě, proč ne. Takže zítra v osm?“
Přikývla.
Pan Postrach otevřel aktovku a na kus papíru napsal adresu hotelu. Papírek jí podal.
„Sejdeme se v hotelovém baru. Budu se těšit.“

Postrach za sebou zavřel dveře hotelového pokoje. Klíče hodil na noční stolek, aktovku i kabát na postel. Rozvázal si kravatu a rozepnul u krku košili. Prohrábl si vlasy a poprvé se zamyslel nad tím, jestli se nezbláznil. Zvát cizí ženy na večeři – ne, opravdu to nedělával často. Ale už se stalo. Došel si do koupelny umýt ruce a pak zavolal na letiště, aby zrušil rezervaci letenky na dnešní večer.
Uklidil kabát, sedl si na postel a z tašky vyndal mobilní telefon. Vytočil číslo a nečekal dlouho, když to někdo zvedl.
„Karolíno? Postrach – ne nic se neděje. Všechno proběhlo bez problémů.“
„Protože nepoletím večerním letadlem.“
„Prostě tu chci ještě pár dní zůstat.“
„Nebuď zvědavá.“
„Nejsem povinen se ti zpovídat. Prostě vyřiď, že přiletím později.“
„Ještě nevím. Pár dní. Dám vědět.“
„Snažíš se dobře, ale na špatném místě.“
„Prostě si chci udělat prázdniny. Mám na to myslím nárok.“
Vstal a přešel k oknu.
„Ne se Selenou to rozhodně nemá nic společného a nebuď drzá.“
„Řekl jsem ti, abys nevyzvídala. Až přiletím, tak přiletím. Přece to beze mne chvíli vydržíte.“
„Jo, zkuste nezbořit Klub jako posledně, když jsem vás nechal bez dozoru.“
„Čtyři roky není celá věčnost. Jo, řekni Tobiášovi, že jsem před odletem nestihnul vybrat peníze pro Tomislava na domácnost a teď už to nestihnu, tak ať dojde do bankomatu. Karta je u Šárky.“
„Nevím, ať se zeptá Tomislava kolik potřebuje a zbytek odhadne. Jste už velcí, ne? Nemusím vás pořád hlídat, ne?“
„Tak vidíš.“
„Neboj, hlady neumřu. Něco mám sebou – já totiž počítám s každou eventualitou.“
„Ne, Seleně nechci nic vzkázat a ty s Tobiášem uděláte líp, když se nebudete plést do věcí, které se vás netýkají.“
„Ne, myslím, že je to všechno. Že si máte mýt uši, zavírat plyn a zdravit starší lidi vám už snad říkat nemusím.“
„Pozdravuj je. Vrátím se brzy.“
„Ne, neřeknu. Ahoj.“
Odložil telefon na noční stolek vedle klíčů, svlékl se a šel si dát před ještě spaním sprchu.

Konečně došla do bytu v jedné zapadlé čtvrti města. Vybrala jej před několika měsíci ze dvou důvodů. Jednak se musela díky své práci čas od času kvůli bezpečnosti stěhovat a být příliš na očích se nevyplácelo, a pak tu byl Remus a jeho „malý chlupatý měsíční problém“. Vyběhla po schodech a odemkla, špinavou složku odhodila na zem vedle dveří.
„Jdeš pozdě,“ ozvalo se jí za zády vyčítavě.
„To víš, práce,“ v duchu si povzdechla a líbla Remuse na tvář, když se kolem něj protáhla do koupelny.
„Moc pracuješ, možná bys neměla být tak tvrdohlavě zažraná do lapání zločinců kouzelnického bahna,“ podotkl. „Dáš si kávu?“ ozval se z kuchyně.
Chvíli bylo v koupelně ticho.
„Ne, díky…už jsem měla,“ zavolala za okamžik z vany.

Zůstala v koupelně déle, než bylo obvyklé i na ni, přemýšlela o tajemném muži z odpoledne a zvažovala, zda tam má vůbec jít. Přece jen ho neznala a zkušenost ji naučila neukazovat se příliš na veřejnosti. Nepřátelé byli všude a nyní, se sílící mocí Pána zla víc, než kdy jindy.
Když vešla potmě do ložnice, Remus už ležel pod pokrývkou s očima zavřenýma. Potichu si tedy vlezla pod deku.
„Už jsem myslel, že ses utopila,“ zamumlal.
„Ne, jen jsem…musela jsem si něco promyslet.“
„Hmm.. A došla si k nějakému závěru?“ položil ji volně ruku kolem pasu.
„Jo,“ odmlčela se.
„Zítra přijdu později, mám… ještě něco domluveného,“ šeptla a připadala si jako zrádce.
Chvíli čekala na nějakou reakci, ale pravidelné oddechování za jejími zády jí prozradilo, že Remus už spí.
Ještě když hodiny na nočním stolku ukazovaly dvě ráno, zírala do tmy a nemohla usnout, jak se jí myšlenky míhaly hlavou. Nakonec ale usoudila, že snad má právo taky trochu žít a ukolébané svědomí jí konečně dovolilo odebrat se do říše snů.

Kapitola druhá

Brzy ráno se Postrach s trhnutím probudil a nejdřív se trochu zmateně rozhlédl po hotelovém pokoji, ve kterém už přece neměl být. Pak si vzpomněl na předchozí odpoledne a jen zavrtěl hlavou.
„Asi fakt stárneš,“ zamumlal si pro sebe a vstal z postele.
Dal si sprchu a objednal si malou snídani, nad níž pak s ranními Timesy přemýšlel, jak se do večera zabaví.
Nakonec to vyřešil jednoduše – suchý toast nadrobil na parapet holubům, oblékl se a šel se projít do města. Koneckonců měl přece oficiálně dovolenou.
Sáček se zbytkem netknuté snídaně vyhodil do koše, jakmile se dostal z dohledu hotelu.

Jako obvykle se hnala do práce, až se jí za patami prášilo. Nepřežila by, kdyby přišla pozdě a šéf jí za to vynadal. A že buzeroval často a rád.
Zapadla do kanceláře a vrhla se na horu složek. Při téhle nenáviděné činnosti alespoň nemusela přemýšlet nad pomalu ale jistě se blížícím večerem.
V době pokročilého odpoledne se zvedla a vrátila se převléknout do bytu, kde si úlevně vydechla, jelikož Remus byl někde pryč. Ani vlastně nevěděla kde.

Postrach si oblékl jeden ze svých značkových obleků a pár minut před osmou již scházel ze schodů do hotelového baru. Zastavil se na kraji pultu, od kterého měl dobrý přehled o dění a rozhlédl se. Zatím ji nikde neviděl.
Úderem osmé prošla Manori hotelovými dveřmi. Na sobě měla elegantní černé koktejlky, které vykukovaly z rozepnutého kabátku, a o mramorovou podlahu hotelu klapala při chůzi vysokými podpatky. Dlouhými kroky překonala halu a vplula do baru.
Pátravým pohledem přejela po přítomných lidech a hledala pana Postracha.
„Dobrý večer,“ ozvalo se vedle ní.
Trochu překvapeně sebou trhla.
„Dobrý, vůbec jsem vás nepostřehla. To chodíte vždy tak tiše?“ usmála se Manori trochu rozpačitě.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl omluvně. „Půjdeme?“ nabídl jí rámě.
Zavěsila se do něj a nechala se odvést do hotelové restaurace. Pan Postrach jí galantně pomohl z kabátku a společně usedli ke stolu.
„Sluší vám to,“ prolomil ticho. „Netušil jsem, že anglické policistky mohou být až tak elegantní.“
„Díky, přece bych vám tady nemohla udělat ostudu,“ odvětila s úsměvem Manori a rozhlédla se po neokázalé, ale přece přepychové restauraci.
Za okamžik již přišel číšník s jídelními lístky a dotazem na nápoje.
„Co si dáte k pití?“
„Víno, červené – prosím, bílé je na můj vkus příliš mdlé,“ rozhodla se.
„Dobrá volba, také dávám přednost červenému,“ usmál se pan Postrach. „Dvakrát Cabernet Souvignon, prosím,“ požádal číšníka.
Na víno nečekali dlouho a číšník se po objednávce opět vzdálil.
„Takže, jak jste pokročil s tou pracovní záležitostí?“ upila ze sklenice vína, opět jí neuniklo, že on si se svou jen v prstech hraje.
„Výborně, abych pravdu řekl, již je to skoro vyřízeno.“
„Pracujete rychle,“ obdivně pozvedla obočí Manori.
„Rychle a účinně,“ zase ten zvláštní pohled očí. „A vy? Žádná srážka?“ odložil sklenici zpátky na stůl - netknutou.
„Ne, dneska jsem takové štěstí neměla,“ uculila se a odhrnula si pramen černých vlasů z čela.
„ Tak teď nevím, jak si to mám přebrat,“ naklonil pan Postrach pobaveně hlavu na stranu.
„Nemyslím to zle!“ lekla se Manori, přece jen nechtěla udělat nějakou botu hned na začátku večera.
„V pořádku, rozumím,“ odpověděl se smíchem. „Mě jen tak z míry nevyvedete.“
„Vážně? Abyste mě nepodcenil, ne všechno je vidět na první pohled.“
„Tak s tím mohu jen souhlasit, ale musím vás upozornit, že jsem zvyklý na leccos.“
„Díky za varování, budu si to pamatovat,“ usmála se a na chvíli se odmlčeli, jelikož jim přinesli objednané jídlo.
Manori se do něj s chutí pustila, ale když po pár soustech zvedla oči, zjistila, že pan Postrach jen tak sedí a nejí.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se nejistě a kývla směrem k jeho talíři.
„Ne, jen – není mi dnes úplně nejlíp. To víte bolest hlavy může úplně zkazit chuť k jídlu,“ vysvětlil.
Manori se tahle odpověď pranic nezdála, ale nedala to najevo.
„Možná bychom měli jít, pokud vám není dobře,“ navrhla starostlivě.
„Ne, se mnou si nedělejte starosti,“ ujistil ji. „Není to nic, co bych nezvládl.“
„Dobrá tedy,“ přikývla po chvíli, kdy si ho zkoumavě prohlížela. Nezdálo se jí, že by mu něco bylo.
Pan Postrach se sice jídla ani nedotkl, o to příjemnější konverzaci s ním však během večeře vedla.
Když Manori dojedla, číšník přišel pro talíře a díval se přitom na pana Postracha velmi, opravdu velmi nevlídně. Ten se tím ale nenechal nijak znervóznit.
Manori se natáhla pro sklenku s vínem a napila se.
„Je výtečné, měl byste ochutnat,“ řekla.
„Snad jindy,“ usmál se pan Postrach a pohrával si se skleničkou.
„Na jakém oddělení vlastně děláte? Totiž – odpusťte mi, pokud jsem příliš troufalý, ale myslím si, že žena jako vy dopravu asi řídit nebude.“
„Ne, dopravu opravdu neřídím,“ zasmála se. „Pracuji na oddělení vražd.“
Čekala, že teď přijdou na řadu ty řeči o tom ´taková krásná žena a pracuje na vraždách´. Pan Postrach ji ale opět příjemně překvapil, když to nijak nekomentoval a přijal to jako fakt.
„Co vás vlastně vedlo k práci policistky?“ zajímal se dál.
„A co vedlo vás k ekonomii?“ odpověděla mu otázkou. Přece jen to jeho zdvořilé vyptávání ji trochu znervózňovalo, třebaže neměla pocit, že by za tím bylo něco víc než upřímný zájem. Instinkty se ale nedají na jeden večer prostě vypnout.
„Já se ptal první,“ usmál se.
„Myslím, že tu jde o ten pocit, že jsem užitečná, že dělám něco důležitého a správného. Jestli mi rozumíte,“ pokrčila rameny.
„Řekl bych, že vám rozumím velice dobře,“ pokýval hlavou a ty jeho šedé oči se na ni tak zvláštně zadívaly, že raději uhnula pohledem.
„A vy? Proč zrovna ekonomie a obchod s nemovitostmi?“ změnila téma hovoru na něj.
„Rodinná tradice,“ odvětil. „Dalo by se říct, že jsem převzal podnik po otci.“
„A baví vás to?“
„Baví vás honit zločince?“
Manori se usmála a v duchu přiznala panu Postrachovi bod. Pak její pohled sklouzl na hodinky.
„Je mi to líto, ale budu muset jít,“ povzdechla si.
Pan Postrach přikývl, zaplatil a zvedli se.
„Jak tady jste? Autem?“ zeptal se, když jí pomáhal do kabátu.
„Ano, nechala jsem ho nedaleko odtud, tady v centru se strašně parkuje,“ ušklíbla se. „Kousek se projdu.“
„Vyprovodím vás, přece nepůjdete sama,“ prohlásil rozhodně a nabídl jí rámě.
Vyšli před hotel a zamířili večerní ulicí, kráčeli jen tak mlčky vedle sebe jako by ani jednomu z nich najednou nebylo do řeči.
„Díky, byl to moc hezký večer,“ otočila se k němu Manori, když došli k jejímu autu.
„I pro mne a za to vděčím vaší okouzlující společnosti, slečno Dauntless“
„Manori, prosím…pokud tykání neodmítnete,“ podala mu ruku.
„Vůbec ne…trochu fádní – Postrach,“ jemně ji stiskl dlaň.
„To nezní jako jméno - “
„Taky není, je to rodová přezdívka,“ vysvětlil.
„Aha,“ pokývala hlavou, ale víc se nevyptávala.
„Kdyby sis to chtěla někdy zopakovat – tedy nemusí to být zrovna večeře, ale – záleží na tobě,“ pokrčil rameny.
Chvíli si ho prohlížela, ale něco ji říkalo, že z něj se úchylák opravdu nevyklube, navíc se už hodně dlouho takhle nebavila.
„No, proč ne?“ vytáhla kousek papíru, na který mu napsala telefon. „Když zase budeš chtít porazit na ulici,“ usmála se na něj a nastoupila do auta.
Postrach se chvíli díval za zadními světly auta, a pak se otočil a odcházel do hotelu, lístek s telefonem držel v ruce.

Postrach zavřel dveře a zadíval se na kousek papíru s telefonním číslem, který stále držel v ruce. Byl to velmi příjemný večer. Manori byla milá a inteligentní. Už dlouho si s někým takhle nepopovídal. Ale prostě se nehodilo, aby se s ní ještě viděl. A stejně se musel vrátit. Dovolenou si už podle svého mínění vybral, byla krátká leč příjemná. Ovšem byl čas vrátit se zase do práce. Nepředpokládal, že by se jí to nějak dotklo. Vždyť se prakticky neznali. Zmuchlal papírek a hodil ho do koše.
Sundal si sako a rozvázal kravatu. Pak z baru vyndal skleničku a z malé hotelové ledničky vytáhl plastový neprůhledný sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Trochu s temně rudou tekutinou zamíchal a na ex to vypil. Bylo to odporně studené a chutnalo to po umělé hmotě, ale s tím se holt nedalo nic dělat.
Protáhl se a zadíval se ven z okna. Když teď zavolá na letiště, mohl by stihnout ranní letadlo.
Zvedl telefon a vytočil číslo.
„Dobrý den – chtěl bych si rezervovat letenku do Prahy – na zítřejší ráno.“
Zamračil se, protože odpověď ho nepotěšila.
„Aha a nejbližší volný spoj?“
„Ale to je až za tři dny. Něco dřív by nebylo?“
„Dobře, tak mi rezervujte letenku,“ povzdechl si a když vyřídil formality, zavěsil.
Jeho pohled padl na odpadkový koš. Možná by měl přehodnotit svůj postoj. Koneckonců nešlo přece o nevěru. Manori byla jen známá, ani to ne – náhodná známá. Ale byla taky jediná, koho tu znal. A když už jednou tohle prohlásil za dovolenou, přece se na své vůbec první dovolené neunudí k smrti.
Podíval se na hodinky. Domů zavolá až ráno.

Zaparkovala vůz a tiše vešla do bytu. Jako myška se vkradla do koupelny, kde si dala rychlou sprchu. Byla dnešní večeří nadmíru překvapená, nečekala od toho, na první pohled zdrženlivého člověka, tak výborné a vtipné postřehy. Ale jak znala chlapy, stejně se jí už neozve. Takové to ´když tak se uvidíme´ už dobře znala. S povzdechem došla po špičkách do ložnice a ulehla vedle tvrdě spícího Remuse.
Chvíli se jen tak převalovala v posteli a přehrávala si jednotlivé chvíle večera, pak pohledem sklouzla k Remusovi a zauvažovala, kdy vlastně oni někde byli spolu. Ač nerada, musela si přiznat, že si to už ani nepamatuje. Možná by ho měla někde vytáhnout. Postrach stejně odletí, když už je s prací hotov, koneckonců, co by tady dál dělal, takže proč nezkusit oživit vztah s Remusem? S touhle myšlenkou se přetočila na bok a usnula.

Kapitola třetí

Postrach se s trhnutím probudil a prudce se posadil. Pak si uvědomil, kde je a klesl zpátky na polštář. Pořád si nějak nemohl zvyknout na to, že není doma, ale zároveň tu nemá žádný důvod být. Otočil se na břicho a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Jedním si totiž byl zcela jist – lidé, kteří mají dovolenou zcela určitě nevstávají v šest ráno.
Záhy však zjistil, že staré zvyky nelze prostě a jednoduše odbourat ze dne na den. Chvíli ležel v posteli, aniž by se mu dařilo znovu usnout. Nakonec, když usoudil, že není typ na dlouhé povalování se v posteli, vstal a šel si dát sprchu.
Když se oblékl, nechal si do pokoje donést snídani a noviny. Toast nadrobil holubům hned. Však už posedávali po okolních římsách. Poté se posadil ke stolu a začetl se do novin. Obvyklá směsice politického handrkování a černé kroniky. Někde se zřítil most a tak měli všichni plné ruce práce s vzájemným obviňováním se.
Složil noviny a vytočil číslo domů. Chvíli to vyzvánělo, než to někdo prudce zvedl. Melodické ´ano´ mu ihned napovědělo, kdo to je.
„Ahoj Seleno - “ dál se nedostal.
Okamžitě mu vyčetla, že nepřiletěl, jak slíbil.
„Já chápu, že tě to nijak nepotěšilo - “ následovalo Selenino barvité vylíčení, jak moc ji to opravdu nepotěšilo, které rovněž trpělivě vyslechl.
„Prostě jsem se rozhodl pár dní zůstat - “
Její další vzteklá otázka mu vyrazila dech.
„Ne, chtěl jsem si trochu prohlédnout Londýn. Jak tě prosím tě napadlo, že je v tom jiná žena?“ zeptal se tiše a svědomí ho přitom nepříjemně hryzalo, třebaže rozum se bránil, že neudělal nic špatného.
Byla svatá pravda, že si byl prohlédnout londýnské památky, i to, že si to vždycky přál. Že se do toho přimotala Manori a jeho neuvážené pozvání vedlo k těmhle neplánovaným prázdninám – to byla prostě náhoda. Seleně to ovšem vysvětlit nezkoušel. Nepochopila by to.
„Přijedu za tři dny - “
„Protože letadlo dřív neletí.“
Vyslechl další příval výčitek a pak Selena s ne zrovna hezkými slovy praštila se sluchátkem.
Postrach si povzdechl.
Pak jeho pohled padl na odpadkový koš. Svědomí se všelijak kroutilo.
„To už by rovnou mohla žárlit i na to, že jsme s Tobiášem jeli se Šárkou na Zličín a vzali ji na oběd,“ řekl nahlas a svědomí se poněkud uklidnilo.
Vyndal z koše zmuchlané telefonní číslo a pečlivě ho narovnal. Nedělal přece nic špatného. Ale takhle po ránu jí volat nemůže. Za prvé by to nedělalo dobrý dojem a za druhé nepochybně spěchá do práce. Zkusí to tak kolem poledne, to by mohla mít pauzu na oběd.
Pečlivě naaranžoval talíř tak, aby to vypadalo, že dobře posnídal. Do sáčku dal všechno, co hodlal venku vyhodit. Oblékl se a vyrazil na další prohlídku městem – zatím sám, ale bude-li mít štěstí, mohl by večer mít společnost. To by pak stála za úvahu ta výstava moderního sochařství, na níž včera zahlédl poutače.

Namáhavě rozlepila oko a zamžourala na hodiny. Pak vyskočila rovnýma nohama z postele a utíkala do koupelny, po cestě nadávala na budík, který z nějakého záhadného důvodu prostě nezazvonil. V chodbě málem porazila Remuse.
„Promiň,“ vyhrkla. „Ten rezavý šmejd zase nezvonil,“ a s tím si strčila zubní kartáček do pusy.
„Ale zazvonil, ale já ho zaklapnul,“ odpověděl Remus klidně, opřený o futra dveří.
„Co? Proč?! Víš, že šéf strašně zuří, když přijdu pozdě,“ zahuhlala nešťastně.
„No, jak říkám, moc pracuješ, včera jsem na tebe čekal do noci a ty nikde,“ rozhodil rukama. „Takhle to dál nejde, se zničíš,“ mračil se.
„Ale houby, jsem včera nebyla v práci...tedy byla...ale pak nebyla... jsem byla na večeři,“ vypadlo z ní nakonec, když si na sebe házelo tričko.
„Tak večeři?“ pozvedl obočí Remus. „A s kým?“
„ S jedním známým, neznáš ho,“ odbyla ho netrpělivě při pohledu na hodinky. „Musím padat, zatím!“ zamávala mu a byla fuč.
Remus zůstal stát na chodbě, pohled upřený na dveře, kterými před chvíli Manori odběhla a snažil se dát si myšlenky dohromady.

Ráno mu uteklo rychleji, než čekal. Okolo desáté se však čas začal příšerně vléct. Londýn a jeho památky byly rozhodně nádherné, obzvláště takhle po ránu, když většina turistů ještě spí. Nejednou ho zamrzelo, že nemá s sebou foťák. Začínal ovšem jaksi oproti včerejší procházce pociťovat nedostatek lidské společnosti – neměl si prostě s kým povídat. Snažil se nedívat se pořád na hodinky a nemyslet na Manori, ale byla jediná, koho v tomhle městě znal a nějak neměl chuť seznamovat se s někým dalším.
Vydržel to přesně do čtvrt na jednu, než vytočil její číslo. Vyzvánělo to docela dlouho. Už skoro uvažoval o tom, že to vzdá a zavěsí, když to zvedla.

Manori sebou trhla, když zaslechla zvonění svého telefonu. Odložila spěšně příbor a bleskově hmátla do tašky, aby vypnula hlasité vyzvánění.
„Kdo ti volá?“ zeptala se Margarit.
„Nevím,“ číslo na displeji jí bylo neznámé. Přesto to nakonec zvedla.
„Ano?“ řekla opatrně.

„Ahoj, Postrach.“
Její hlas mu zněl poněkud nejistě, snad až podezřívavě. Zjevně nečekala, že zavolá. Ačkoli to bylo pochopitelné, že zaujala takový postoj. Konec konců copak ještě včera večer zbaběle neuvažoval o tom, že se už neozve? Trochu se zastyděl za to, že ji vlastně využívá.

Manori skoro telefon upustila. Ne, že by zapomněla na to, že mu dala číslo. Jen se prostě už smířila s tím, že určitě nezavolá.
„A-ahoj,“ vykoktala.

Přišla mu zaskočená víc, než by odpovídalo situaci. Nejspíš tedy volal dost nevhod.
„Neruším?“ zeptal se raději.
„Co? Ne, ne nerušíš,“ vyhrkla.
Příliš rychle, pomyslel si. Takže rušil.
„Můžu zavolat později,“ navrhl.

„Ne, ne, vážně nerušíš,“ ujistila ho. To poslední, co chtěla, bylo, aby to položil.
Margarit se na ní tak potutelně usmívala, takže přikryla telefon rukou a omluvila se. Když poodešla z doslechu, trochu se uvolnila.
„Pořád jsi v Londýně?“ zeptala se poněkud zbytečně – jinak by jí přece nevolal.
„Když jsem se dneska ráno díval, tak jsem ještě byl,“ odvětil pobaveně.
Manori se musela usmát.

„Víš, napadlo mě, jak jsme se bavili o umění a tak – nešla bys dneska na výstavu moderního sochařství?“ nabídl jí co možná nejležérněji, leč přátelsky.
Musel přece brát ohled na to, že je pro ni cizí člověk. Taky docela dlouho mlčela, ale on byl trpělivý. Když na ni bude tlačit, řekne ne a on se bude muset zabavit sám. Tahle vyhlídka ho rozhodně moc nelákala.

Manori se kousala do spodního rtu. Tohle bylo hrozně narychlo. Co řekne Remusovi? Na druhou stranu by ta výstava mohla být pěkná a Postrach se zatím jevil jako skvělý společník a gentleman – lákalo ji to. Její alternativní program byl totiž stejný jako všechny předchozí večery, snad jen s malými obměnami. Přijde domů, dají si s Remusem kávu, možná něco k večeři, pak se budou dívat na televizi – Remus usne a ona bude dělat nějaké papírování. Okolo desáté se přesunou do ložnice. Dostane pusu na dobrou noc a půjdou spát.
„Tobě se to nehodí, viď,“ vytrhl ji z úvah Postrachův hlas. Zastyděla se, že ho nechává čekat.
„Ne, vůbec ne. Je to prima nápad! Kdy a kde se sejdeme?“ vyhrkla, i když jí nebylo dobře z toho, jak tohle Remusovi vysvětlí. Jenže nechat si ujít takovou příležitost? Raději bude litovat toho, co udělala, než toho co neudělala. Stejně Postrach za pár dní odjede. Navíc to není nevěra, Postrach je jen – známý, nic víc a nic méně. A může říct, že půjde s Margarit, a Remus stejně na umění moc není, zaháněla výčitky.
„Dobře, vyhovuje ti ve čtyři před hotelem? Můžeme se trochu projít,“ navrhl.
„Spíš v pět,“ poprosila.
„Tak v pět – budu čekat. Ahoj.“
„Ahoj,“ a zavěsila.
Vrátila se ke stolu a sedla si zpět ke svému obědu.
„Vsadím svůj roční plat na to, že to nebyl Remus,“ usmála se potutelně Margarit.
„Proč myslíš?“ snažila se Manori tvářit nezúčastněně.
„Stačí se na tebe podívat, úplně ti září oči,“ prohlásila Margarit znalecky.
„To není tak, jak si myslíš,“ namítla Manori.
„A je aspoň hezkej?“ usmála se Margarit.
„Na co ty hned nemyslíš,“ zamračila se Manori.
„Je?“ vyzvídala Margarit pobaveně.
„Já jsem Remusovi náhodou věrná,“ ohradila se podrážděně Manori.
„Na to jsem se neptala a ani to nenaznačovala,“ opáčila Margarit se spikleneckým úsměvem.
„Není ošklivý,“ vyhnula se Manori přímé odpovědi. „A uděláš líp, když se nebudeš vyptávat,“ namířila na ni vidličku.

Po cestě domů se stavila v pekárně a koupila nějaké pečivo. Schválně odešla z kanceláře dřív, aby stihla nějak ukecat Remuse a sama se aspoň trochu dát do stavu přijatelného pro návštěvu výstavy.
Doma pak postavila vodu na kávu, vybalila nákup a šla se vykoupat. Poslední dny bylo v Londýně až nezvykle teplo, a ona si na to nemohla zvyknout. Ve vaně přemýšlela, co si obléct a pak ji napadlo, že vlastně nic o moderním sochařství neví. No, bude muset improvizovat, a taky doufat, aby se on v sochařství moc nevyznal. V župánku se usadila s ranními novinami, které ještě nestihla přečíst a mrkla na hodinky. Byly skoro tři. Kde se ten Remus courá, pomyslela si a prolítla hlavní stranu.
Když klíče v zámku zarachotily, měla už přečtené všechny rubriky, včetně inzerce. Až se divila, co všechno dneska lidí shánějí a prodávají. Ale alespoň má Denní Věštec odbyt, ušklíbla se a šla znovu postavit vodu, která už mezitím stačila úplně vychladnout.
„Ahoj,“ usmál se překvapený Remus. „Co tady děláš tak brzy? Šéf tě za to ranní zaspání vyhodil? Nebo sis konečně přiznala, že mám s tou tvou zažraností do práce pravdu?“ ušklíbl se.
„Ani jedno, ani druhé,“ zavrtěla hlavou. „Naopak, ještě do práce musím,“ napadlo ji.
„Co, teď? Vždyť je skoro čtvrt na pět?“ pozvedl obočí Remus. „Nějaká akce?“ zeptal se se skřípěním zubů. Její akce nesnášel. Měl o ní strach a nechápal, proč prostě musí být v první palebné linii, když to není nutné. Jeho smýšlení se to příčilo, vždycky se snažil všechno řešit po zralé úvaze, a s dobře krytými zády, pokud možno nenásilně.
„Ne, to ne...“ zavrtěla hlavou a podala mu hrneček s kávou.
„Tak co?“ sedl si naproti ní a pozoroval ji.
„Musím ještě na jednu společenskou akci,“mávla rukou k šatům na ramínku pověšených na klice dveří a snažila se tvářit co možná nejlhostejněji.
„A co to je za akci?“ ožil Remus.
Manori polkla. To je to poslední, co potřebovala. Nechtěla si to přiznat, ale docela se těšila na Postracha a představa, že mu bude muset volat a rušit domluvenou schůzku ji nedělala dobře. Nerada něco odvolávala.
„Ale, povinná návštěva jedné výstavy...nějaké moderní umění, či co...“ dodala hlasu otrávený tón. „Znáš to, spousta snobů, kteří vykládají, jak je to dílo znamenitě technicky a nápaditě namalováno a nikdo z nich v životě štětec nedržel v ruce.“
„No, tak to ti nezávidím,“ otřepal se Remus a prohrábl si prošedivělé vlasy. „Až bude někdy ministerstvo pořádat něco užitečnějšího, řekni mi, otevřu na oslavu láhev něčeho drahého.“
Manori se musela zasmát. Tohle sedělo. Chvíli s Remusem drbali státní aparát, popíjeli kávu a ujídali pečivo. Pak se podívala na hodinky a zbledla.
„Sakra, přijdu pozdě.“

Podíval se na hodinky. Měla už čtvrt hodiny zpoždění. A ani nezavolala. Zvedl oči a zahlédl ji, jak se spěšně proplétá jeho směrem mezi lidmi. Musel se usmát.
„Promiň, já se strašně - “ dál se nedostala, protože špatně šlápla.
Chytil ji, aby neupadla.
„Pozor,“ usmál se.
Chytila se ho, aby snáze našla ztracenou rovnováhu a zjistila tak, že se jí podařilo ulomit si podpatek. Zůstala o něj tedy opřená a zula si botu.
„To je prostě skvělé,“ zasténala.
„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se a jen špatně skrýval, jak mu to celé přijde zábavné.
„Nesměj se mi,“ zaškaredila se na něj.
„Já se nesměju,“ namítl, i když mu v koutcích úst cukalo.
Nazula si botu a odpajdala k nejbližší lavičce, kde se posadila.
Sedl si vedle ní.
„Nějaký plán?“ zeptal se. „Znáš tu reklamu na takové ty bonbony? Tam si taky ulomí podpatek. Tak ulomí i ten druhý a odejde.“
„Pěkně blbá reklama,“ zavrčela. „Ale jsem ráda, že se dobře bavíš.“
„Tak promiň,“ pousmál se.
„Ne v pohodě,“ přestala se mračit. „Jen tady chvíli počkej,“ požádala ho a odpajdala do hotelu.
Nechal ji jít, ačkoli byl přesvědčen, že ji do hotelu nepustí. Pak si všimnul, že nasadila pohled jako královna ze Sáby a prošla, aniž by se jí kdokoli pokusil zastavit. Musel se nad tím usmát. Tahle holka se ve světě zcela určitě neztratí.
Vrátila se nečekaně brzy a botu měla spravenou. Obojí ho dost překvapilo.
„Netušil jsem, že anglické policistky nosí v kabelce vteřinové lepidlo.“
„Anglické policistky asi ne, ale praktické ženy ano,“ odvětila s úsměvem. „Půjdeme?“
Nabídl jí beze slova rámě.
Cestou začala vyzvídat, co je to za výstavu. Tak se přiznal, že umění moc nerozumí, že by to rád viděl jen prostě ze zvědavosti a čistě laického zájmu. Vypadala, že jí to uklidnilo. Snad si nemyslela, že je expert na moderní umění?
U pokladny zcela samozřejmě koupil dvě vstupenky. Vždycky ho učili, že k ženě se musí chovat jako k dámě za všech okolností. A jen buran by nechal ženu platit.
Bylo mu příjemné, že se, sotva se vzdálili od pokladen, do něj znovu s jakousi samozřejmostí zavěsila. Proč si něco nalhávat. Byla to půvabná žena a její pozornost dělala dobře jeho egu. Dobrovolně by to ale nepřiznal, ani kdyby mu vyhrožovali stříbrem.
Procházeli spolu kolem exponátů a povídali si. Někdy se u něčeho zastavili a sem tam se o té či oné soše bavili – většinou si z toho dělali legraci. Postrachovi byl její smysl pro humor blízký. Navíc se hezky smála a on zjistil, že ho baví rozesmávat ji.
Když došli k části expozice věnované smrti, všiml si, že zaváhala a tak starostlivě se na něj zadívala. Trochu ho to zmátlo. Jako policistka se musela se smrtí setkávat dnes a denně. Ještě než vešli do sálu, rozhodl se, že se pro jistotu zdrží jakýchkoliv poznámek. Nechtěl ji nějak urazit.
Tak spolu mlčky prošli první polovinu sálu, až se zastavili ve středu u sochy zastřelené holčičky. Byla by to skutečně srdcervoucí scenérie, kdyby však autor v přílišné horlivosti nezkroutil tělíčko do poněkud směšné pozice, čímž to celé zkazil. A kdyby úhel střelby nebyl tak strašně nesmyslný.
„Strašné, co?“ zašeptala.
„Jo, na takový úhel střelby by si museli vzít štafle,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
Pak si uvědomil, jak se na něj dívá – tak nevěřícně.
„To bylo dost cynické,“ neznělo to vyčítavě, spíš jako by ji to překvapilo.
„No, asi jo,“ připustil. „To víš, obchodníci – jsme všichni tak trochu cynici,“ pokusil se to zamluvit.
„Umíš střílet?“ zeptala se s vpravdě policejním pohledem.
„Trochu – rekreačně,“ řekl. Vypadalo to, že ji jeho odpověď zcela neuspokojila, nicméně jí stačila.
Cynické? Zamyslel se. Nikdy se za cynika nepovažoval. Byl ale rád, že tuhle část výstavy opustili – tedy do chvíle, než zjistil, čemu je věnována následující expozice.
Erotika – hlásala cedulka u vchodu do dalšího sálu.
Všiml si, že se Manori trošku červená a potlačuje smích. Tak vzhůru do jámy lvové, pomyslel si.
Prošli kolem cedulky a zamířili k prvnímu exponátu, jež měl zřejmě znázorňovat nejvyvinutějšího mužem pod sluncem. Chvíli si plastiku prohlíželi, a pak z Manori do ticha vypadlo jediné slovo.
„Chudák...“
„Proč chudák?“ pozvedl překvapeně obočí Postrach. „Takhle vyvinutý chlap si přece nemá proč stěžovat.“
„On ne, ale co jeho manželka, vždyť jí musí lézt krkem.“vyhrkla a zčervenala.
„Manžel nebo jeho penis?“ uculil se pobaveně.
„Oba,“ zachichotala se a raději pokračovali k dalším exponátům.
Následovalo množství ženských plastik, více či méně stylizovaných do moderního kabátu, které uzavíralo znázornění dominy v nějaké středověké mučírně, což bylo poznatelné pouze díky cedulce před sochou a jejími doplňky.
„Co říkáš na tohle?“
„Tak tady se mě líbí jen jedna věc,“ odpověděla bez váhání. „Ten meč, co má znázorňovat prostředí mučírny. A taky je jediný k poznání, i když k použití by asi nebyl,“ odfrkla si Manori.
„Šermuješ?“ zeptal se překvapeně Postrach. „Co všechno ta anglická policie nezvládá.“
„Tak trochu, rekreačně,“ vrátila mu předchozí dotaz na střelbu s úsměvem.
Postrach ji v duchu přičetl bod a přesunuli se k největší soše uprostřed sálu, o níž byste na první pohled řekli, že je to klubko trubek.
„Tohle znám, už jsem to viděl - v železářství.“
„Ty jsi mi ale kulturní barbar, cožpak ti není na první pohled jasné, že to je milenecký pár?“ prohlásila naoko vážně Manori.
„Není, pouč mě, třeba to pak v tom uvidím.“ Postrach se neubránil tomu, aby lehce nenahnul hlavu, jako by mu snad to, že dílo uvidí zešikma, mělo pomoct. „Ať se na to totiž dívám jakkoli, je to prostě hromada svařených drátů a trubek. Ale možná by s tím uspěli ve sběrných surovinách.“
„To je jednoduché, tahle změť drátů je žena,“ ujala se výkladu a opsala rukou spodní slisovanou část. „A ta dutá roura nad tím je muž,“ snažila se zachovat vážnou tvář.
„Tak dutá roura...hmm.. a co jsou ty drátky kolem?“ potlačoval smích.
„To jsou zmatení návštěvníci této výstavy snažící se v soše vyznat,“ chichotala se.
„Hezká interpretace,“ odpověděl jí ze smíchem. „Teď už je mi to vážně jasné.“
Postarší pár, který stál nedaleko, se na ně škaredě zadíval, jako by se snad dopustili svatokrádeže.
„Myslím, že asi radši půjdeme,“ řekl jí Postrach, kterému neušly jejich šeptem pronesené poznámky o znevažování kulturního dědictví.
Vyšli před budovu a úlevně se nadechli. Zamířili pomalou chůzí zpět k hotelu a při tom hodnotili zhlédnutou výstavu. Shodli se na tom, že takhle se už hodně dlouho nenasmáli a pořadatelé by v rámci zlepšení nálady a spokojenosti londýnských obyvatel měli takové akce pořádat častěji. Načež Postrach poznamenal, že ale opatrně, aby to některé lidi trvale nepoznamenalo.
Zastavili se na jednom z mostů přes Temži a pozorovali večerní Londýn, ozářený množstvím světel.
„Tak tohle je skoro na fotku,“ konstatoval.
„Rozhodně,“ chytla se zábradlí, naklonila se přes něj a chvíli pozorovala líně tekoucí vodu pod nimi. „Řeka se má, nikam nespěchá, jde si za svým, aniž by ji kdokoliv mohl zastavit nebo donutit ji změnit směr a vždycky najde svůj cíl. Taky bych chtěla někdy dělat rozhodnutí, aniž by mi nadřízení svazovali ruce, “ pronesla zamyšleně.
„Výhoda toho, být svým vlastní pánem, ale je to velká zodpovědnost a chyby nejsou tolerovány,“ pokrčil rameny. „Dej pozor, ať tam nespadneš,“ natáhl ruku k naklánějící se Manori.
Chytila se ho a vykročili k hotelu. Před vchodem se zastavili.
„Byl to moc hezký večer a kultury jsem si užila až nad hlavu,“ usmála se. „Říkal jsi, že odlítáš pozítří?“
„Jo, ranním spojem,“ kývnul Postrach.
„Fajn, co bys říkal na to, kdybych pro změnu pozvala já někam tebe,“ uculila se spiklenecky.
„No, proč ne? A kam?“ zeptal se. Svědomí se mu někde kolem žaludku zlobně zavrtělo, ale umlčel je argumentem, že nebude přece poslední den v Anglii sám na hotelovém pokoji.
„Nech se překvapit,“ mrkla na něj. „Jen ti napovím, že to bude méně oficiální. Přijedu si pro tebe k hotelu, doufám, že včas, ne jako dneska,“ zašklebila se na něj omluvně.
„No to doufám,“ popíchl ji. „Tak zítra, zase ve stejnou dobu?“
Přikývla, koukla na hodinky a rozhlédla se po nějakém taxíku, nechtělo se jí už pěšky, podpatky ji přece jen daly za celý večer zabrat.
„Půjdu, ať tady nevystojím důlek,“ usmála se.
„Dobře, takže zítra?“
Přikývla.
Postrach mávnul na jeden z projíždějících černých londýnských taxíků.
„Odvezte slečnu, kam si bude přát,“ řekl řidiči a podal mu peníze.
Pak Manori pomohl nastoupit a díval se, dokud vůz nezmizel za rohem ulice. Teprve pak se vydal do hotelu.
V recepci se zeptal na vzkazy. Nedokázal si vysvětlit, proč i když ví, že ostatní se dokáží obejít i bez něj, pořád podvědomě očekává nějaký malér.
Hotelový pokoj mu přišel po veselém odpoledni najednou takový tichý, opuštěný a ponurý. Nerozsvítil a po tmě se svlékl, vysprchoval a zalezl do postele. Nechtělo se mu spát. ležel na zádech, ruce za hlavou a se zavřenýma očima poslouchal zvuky nočního Londýna.
Přemýšlel kam chce zítra Manori jít a jak se jen má celé to příšerně dlouhé odpoledne zabavit. Vždycky měl něco na práci a dalo by se říct, že chvilky soukromí kradl jako zloděj. Vlastně snad poprvé v životě neměl víc jak polovinu dne co na práci a zjišťoval, že je to příšerné. Znovu se vrátil k myšlence, kam bude chtít Manori jít.
Méně formální prostředí? Kam asi chodí policistky po práci? Nejspíš nějaká hospoda, přemítal. Což bude znamenat menší komplikace. Hosty, kteří zabírají místo a nepijí, nemá žádný barman rád.

Vystoupila z taxíku o dvě ulice dál, zvyk byl zvyk, a došla k domu pěšky. Někdy si říkala, jestli už není paranoidní, takto se pořád ohlížet přes rameno. Ale na druhou stranu, nechtěla si zbytečně přivolávat problémy svou neopatrností.
Vešla do tmavého bytu, jen v kuchyni svítila na lince zářivka. O stojan na nože byl opřený vzkaz naškrábaný ve spěchu Remusovým písmem.

Miláčku,
Musím na pár dní mimo Londýn, jde o záležitost týkající se Fénixova řádu. Vrátím se, jak nejdřív to bude možné.
Líbá Remus

Položila zamyšleně vzkaz na stůl. Vypadalo to, že Voldemort má zase něco v plánu. To znamenalo, že v práci bude opět dusno, shon a pozdvižení. Povzdechla si. Ale na druhou stranu to znamenalo, že nebude muset Remusovi vysvětlovat, kam zase jde, s kým a hlavně proč. Sama nevěděla, jak by měla odpovědět, protože neexistoval žádný rozumný důvod. Vnitřní hlásek ji napovídal, jestli to nebude tím, že se prostě ve společnosti Postracha cítí víc než dobře, ale ten razantně zahnala. Takové myšlenky si nehodlala připustit.

Postrach se převaloval na posteli tak dlouho, až nakonec vstal a vyndal z tašky notebook. Většinou neměl s nespavostí problém, ale jak říkával Páter Koláček - všechno je jednou poprvé.
Když se, poněkud zbytečně, ujistil, že nikde nemá žádné resty, s povzdechem se připojil k internetu. Přihlásil se k Xdrive a chvíli se prohraboval svými dokumenty, které tam měl uložené - vesměs nic důležitého. Něco smazal, něco si stáhl do počítače a několik složek komplet přerovnal. Bohužel mu to na dlouho nevystačilo.
Napadlo ho, že by se mohl inspirovat od Tobiáše a začít spát knihu. Mohl by sepsat svoje paměti. Dokonce by měl už i název Jak jsem na stará kolena zbláznil. Ta myšlenka ho pobavila. Nakonec z nedostatku lepší činnosti spustil mesengera. Na okamžik ho ovládla nostalgie. Tenhle prográmek vymyslel Ulrich. Byla to obdoba komerčně dostupných programů, akorát že zabezpečení bylo nesrovnatelně lepší. Umožňovalo to tudíž bezpečnou on-line komunikaci. Potřásl hlavou jako by mu to mohlo nějak pomoci zahnat vzpomínky.
Že je Tobiáš připojený ho nijak nepřekvapilo, vlastně s tím tak nějak počítal. Dobře věděl, že většinou píše v noci.
Psali si spolu až do šesti do rána, než se Tobiáš omluvil, že musí jít.

Kapitola čtvrtá

Ráno si Manori přivstala a dodělala si papírování při ranním čaji, aby pak nezkysla v práci příliš dlouho. Jen se modlila, aby se náhodou nenachomýtla nějaká nečekaná akce. Už ta minulá jí stačila. Někdy opravdu z duše nenáviděla Brouska a ty jeho potrefené nápady. Dopila čaj a vykročila do mlhavého rána.

Po prochatované noci a ránu se Postrachovi podařilo celý zbytek dopoledne úspěšně prospat.
Když se kolem jedné konečně vyhrabal z postele, cítil se poněkud hloupě. A nebylo to jen proto, že zjistil, že celou dobu spal na notebooku. Moc dobře si vzpomínal, jak jeho táta říkával, že po obědě vstávají jen povaleči, zloději, podnikatelé a lehké děvy. Ačkoli to nebylo přesné. Tedy neříkal lehké děvy, jenže Postrachovi se to slovo, které jeho otec v této poučce používal, bytostně příčilo.
Nejdřív uklidil počítač. Pak si dal sprchu a oholil se. Jen s ručníkem kolem pasu došel k ledničce a vyndal z ní neprůhledný plastový sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Chvíli s tekutinou zamyšleně míchal. Nevěděl, zda ho odpuzuje víc to, že je to studené, nebo pachuť po umělé hmotě. Obojí dohromady vytvářelo téměř nepoživatelnou kombinaci. Jenže moc na výběr neměl, takže to nakonec na ex vypil. Ne, že by to takhle najednou bylo lepší, ale měl to aspoň rychle za sebou.

Přesně v pět odpoledne přirazila auto k obrubníku před hotelem. Nemusela ani vypínat motor, protože ze dveří hotelu právě vycházel Postrach - přesný jako hodinky. Nasedl do auta a rozjeli se.
„Tedy, musím tě pochválit, na minutu přesně,“ konstatovala Manori a proplétala se v hustém provozu mezi auty.
„To víš, dochvilnost je ctnost,“ pousmál se. „Nějak si nemůžu zvyknout na ten volant na druhé straně,“ poznamenal.
„Co, brzdíš mi na koberečku?“ zasmála se. „Není to daleko,“ dodala a prosvištěla kolem jednoho autobusu.
„Tohle nevypadá na povolenou rychlost,“ kouknul na tachometr. „Nebojíš se, že tě kolegové z dopravky chytí při činu?“ zeptal se pobaveně.
„To se neboj, mám to zařízené, aby mě nechali na pokoji,“ uculila se potutelně Manori.
„Tak zařízené,“ protáhl s úsměvem a vyhlédl se z okna.
Chvíli jeli mlčky, občas mávla k nějaké památce rukou, když ji míjeli, k některým si neodpustila výklad, k některým přidala veselé historky, až nakonec zabočila na parkoviště před stylovým anglickým pubem.
Postrach vystoupil a rozhlédl se. Nebyli už úplně v centru, ale to místu neubíralo na kráse. Podle stojících aut vedle to zřejmě bylo vyhledáváným cílem pro trávení večerů. Nicméně tu nebylo tak hlučno, jako v samotném středu města, což vzal na vědomí s povděkem. Přece jen mu hluk velkoměsta někdy dokázal připravil pěknou bolest hlavy.
Manori se do něj automaticky zavěsila a vedla ho k domu. Když vešli, bylo jasné, kde se všichni majitelé aut na parkovišti schovávali. Ač se to zvenku nezdálo, lokál byl uvnitř prostorný, stoly oddělené boxy, barový pult už v tuto dobu obsazen a schody na konci dávaly tušit, že tahle místnost není jediná.
„Tak sem chodí anglické policistky po službě?“ naklonil se k ní.
„No, někdy, je to dobré místo na odreagování, kde má člověk svoje soukromí,“ kývla na barmana za pultem, který ji pozdrav s úsměvem opětoval, a vedla ho po schodech nahoru.
V měkkém nažloutlém světle tady zeleně svítila plátna biliárových stolů. Místností se nesl tlumený hovor a tiché ťukání, které vydávaly pestré koule míhající se po stolech.
„Hm, asi jsem se tě mohla zeptat dřív,“ usmála se omluvně. „Umíš hrát biliár?“ zeptala se, když došli k jednomu z mála volných stolů u krbu.
„No, znám pravidla, ale hrál jsem to jen dvakrát v životě,“ přiznal se Postrach a strčil prstem do jedné z koulí srovnaných do trojúhelníku. Rozhlédl se. Cítil tu přátelskou, téměř až domácí atmosféru.
„Nevadí, není to tak těžké,“ usmála se. „Troufneš si to tedy zkusit potřetí?“
„Proč ne, tohle snad zvládnu,“ soustředěně si prohlédl srovnané koule na stole, jako by si snad už počítal úhly a vzdálenosti.
„Dobrá,“ vytáhla ze stojanu dvě tága a jedno mu podala.
„Začni,“ vyzval ji Postrach.
Manori se tedy s úsměvem nahnula a zručně rozstřelila shluk uprostřed stolu, pak si popošla na druhou stranu a poslala jednu červenou do rohu, druhou však zamířila příliš vlevo, takže minula cíl.
„Jsi na řadě,“ kývla rukou směrem ke stolu.
Vzal tedy tágo do ruky a vybral si vhodnou partii ke hře. První šťouch se mu povedl, což mu zvedlo sebevědomí. Druhý už ovšem tak úspěšný nebyl.
„Padesát procent, to není zlé,“ poznamenala a přešla do výhodnější pozice.
„Aspoň tak,“ pozoroval ji při hře a snažil se všímat si důležitých detailů, jak skládá prsty na plátno, které koule si ke hře vybírá a jak silně rozehrává.
Přesto zhruba v půli hry zaostával a pořád se mu nedařilo najít ten správný úhel a pozici. Již poněkolikáté se vybraný vrtošivý objekt zatvrzele kutálel úplně opačným směrem, než zamýšlel.
„Potvory kulatý,“ ulevil si Postrach.
„Dovolíš?“smála se opřená o tágo.
„Jo, jasně,“ trochu podmračeně sledoval rozehranou situaci. Manori se postavila za něj, taky se naklonila nad stolem, lehce mu upravila držení tága v prstech pravé ruky, přimhouřenýma očima si změřila vzdálenosti a trochu ještě pohnula tágem.
„Tak, zkus to teď,“ narovnala se.
„Jen aby to někomu neskončilo v půllitru,“ usmál a zahrál modrou kouli do levého vzdálenější konce stolu.
„No, zdá se, že víš, co děláš,“ pokýval uznale hlavou, když koule zapadla do jamky.
„To se vsaď,“ zašklebila se na něj.
Postrach obešel stůl. Chvíli obhlížel situaci a pak se sklonil nad plátno. Pečlivě srovnal prsty na tágu, tak jak mu to ukázala, pak ještě malinko posunul tágo, než zahrál.
„Už tomu začínám přicházet na kloub,“ prohlásil se soutěživým zábleskem v očích, když se i napodruhé trefil.
„Jak říkám, není to nic těžkého,“ usmála se a pozorovala ho při hře. Když se dostal do takřka neřešitelné situace, vyšla na ní řada. Posledními několika šťouchy hru dokončila.
„Vyhrála jsem,“ spokojeně se protáhla.
„Gratuluji,“ poblahopřál jí Postrach, ale přece jen jeho ego utrpělo. „Druhé kolo?“ navrhl, nechtěl se jen tak vzdát. Jeho mužská ješitnost se odmítala smířit s tím, že by prohrál.
„Beru,“ píchla prstem se smíchem do vzduchu. „Začni,“ poklepala na plátno prsty a přesunula se ke krbu.
„Bez problému,“ prohlásil a snad až moc razantně rozehrál novou hru. Koule se zběsile rozutekly po plátně, div že nevyskákaly ze stolu.
„Nemám chytat? Abys s nimi nezatopil,“ popíchla ho Manori, oči ji svítily smíchem, když ukázala za sebe do krbu a schválně se postavila doprostřed koberečku s protahováním, jako by se chystala chytat důležitý zápas v hokeji.
„Jo, posmívat se bude. Aby nedostala přes zadek,“ pohrozil jí se smíchem tágem.
„Přece nebiješ holky,“ nakrčila nos, ale pořád se usmívala, protože věděla, že to vážně nemyslí.
„Ne, ale u tebe možná udělám výjimku,“ obešel stůl a zahrál červenou kouli do postranní jamky – přesněji pokusil se. Místo toho v otvoru zmizela bílá koule a Manori se začala smát.
„Ale tahle má zůstat na stole,“ hihňala se, když ji vyndavala ven.
„Detailisto,“ utrousil Postrach a i když se snažil tvářit vážně, v koutcích mu cukalo.
„Pozor, teď hraju já,“ šťouchla do něj.
Manori si ze začátku vytvořila slušný náskok, díky Postrachově nepovedenému začátku. Nicméně on ho posléze dokázal stáhnout a hra se docela zdramatizovala. Nakonec mu to ovšem nebylo nic platné, Manori vyhrála i druhou hru.
A vyhrála i třetí.
„Končím,“ prohlásil a položil tágo na stůl. „S tebou,“ ukázal na ni prstem, „už nehraju.“
Manori se musela smát.
„Copak,“ opřela se o stůl vedle něj. „Neumíš prohrávat?“ drcla do něj.
„Umím, ale ne v kulečníku a ne třikrát po sobě,“ pousmál se.
„U Merlina, vy chlapi jste tak ješitní,“ protáhla se.
„Merlin?“ zadíval se na ni napůl překvapeně napůl nechápavě.
„No co, neznáš Merlina? Tak to máš dost podstatnou mezeru ve vzdělání,“ rýpla si.
„Jistě že znám Merlina, ale nikdy jsem neslyšel, aby se ho někdo dovolával,“ namítl.
Manori zamířila ke schodům.
„To víš,“ pokrčila rameny. „Já musím být originální.“
„Jo, to jsem ji už všiml,“ ušklíbl se a sešel s ní dolů.
„Co si dáš k pití?“ zeptala se.
„Já? Nic, díky.“
Otočila se k němu a mírně se mračila.
„Jak nic?“
„Tak, nic, nemám žízeň,“ odvětil.
„Nemáš žízeň? Já mám jazyk přilepený na horním patru,“ zadívala se na něj poněkud nevěřícně.
„Tak si něco dej, ale já nechci,“ pousmál se.
„No dobře,“ pokrčila rameny. „Jak je libo, ale napít ti nedám.“
Téměř čekal, že na něj vyplázne jazyk, jakým tónem to řekla.
„Barnie,“ zavolala na barmana a opřela se o bar. „Jednoho Guinnesse, prosím,“ usmála se na něj.
„Hned to bude, děvče.“
Postrachovi neušlo, jak se na něj postarší muž za barem díval, než šel Manori nalít pití. Ten zkoumavý, ostrý pohled velmi dobře znal. Někdy je možné ho spatřit u vysloužilých veteránů, kteří nikdy nezapomněli, že byli, jsou a budou především vojáci. Postrach ho sledoval. Byl sice trochu při těle, ale bylo zjevné, že se umí pohybovat, i když nejlepší léta má už za sebou.
„Sedneme si?“ zeptala se Manori, sklenku v ruce.
„Jo jasně,“ usmál se a vybral prázdný box, do něhož nebylo od baru vidět.
„Znáš se s ním dobře?“ prohodil konverzačním tónem, když si sedli, a kývl směrem k barmanovi.
„Víc než dobře,“ přikývla.
„Co dělal, než se stal barmanem?“ zeptal se Postrach jako by to byla ta nejnevinnější otázka na světě. Přesto mu neuniklo, že ji jeho otázka - zaskočilo bylo možná příliš silné slovo, spíš překvapila.
„On - dělal u policie,“ odpověděla Manori. „Sloužila jsem pod ním. Proč se ptáš?“
Postrach se pousmál nad tím, že se na něj zadívala přesně týmž zkoumavým pohledem. Jen ta ostrost získaná léty zkušeností chyběla.
„Jen tak,“ pokrčil rameny. „Chodíš sem často?“
„Jo,“ přikývla bezmyšlenkovitě. „Totiž - vlastně už ne. Remus sem nerad chodí,“ povzdechla si.
Vzápětí jí došlo, co řekla a zrudla jako rajče.
„Tvůj přítel?“ zeptal se Postrach.
„Jo,“ řekla tiše a vnitřně se připravovala na otázky, proč tu není s Remusem, jestli jim to nějak neklape a podobně.
„Je to tu pěkné,“ rozhlédl se Postrach. „Možná si taky jednou pořídím něco takového, až mě unaví obchodovat,“ dodal s úsměvem.
Manori překvapeně zamrkala. Znovu se zachoval úplně jinak, než většina chlapů, s nimiž se setkala. Ale byla mu za to vděčná, že se nevyptával a odvedl hovor stranou.
„Co ty? Plánuješ už co budeš dělat, až pověsíš odznak na hřebík?“ zeptal se.
„No - “ napila se. „To je ještě daleko.“
„Asi jo,“ připustil.
„Tak mě napadá, že ani pořádně nevím, jak se jmenuješ,“ rozhodla se načít jiné téma. „Postrach - rodiče tě museli hodně nenávidět, když ti vybrali takovou přezdívku,“ usmála se - trochu křečovitě, ale byl to úsměv. Takový kiks jako, že jí uklouzlo Remusovo jméno, se jí nestával často. Snad to bylo tím, že Postrach, něco v něm, vzbuzovalo důvěru. Zapomněla na svoji ostražitost.
„No, Manori taky není zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ vrátil jí to.
„No, to ne. Co by tvoji rodiče, prosím tě, dělali, kdyby se jim narodila holka?“
„A víš, že na to jsem nikdy nepomyslel?“ usmál se. „Nemám nejmenší tušení, co by udělali.“
Manori položila skleničku na stůl a naklonila se k Postrachovi.
„Je to dost zvláštní, používat takhle přezdívku. To ti vážně nikdo neříká jménem?“ vyzvídala.
„Ne, od otcovi smrti svoje jméno nepoužívám.“
Manori se odtáhla a zvážněla.
„Promiň, to jsem nevěděla,“ řekla tiše.
„Nemusíš se omlouvat. Táta zemřel už hodně dávno. Tak to prostě v životě chodí,“ pokrčil rameny. „Narodíš se a umřeš. Tomu mezitím se říká život.“
Manori to přišlo dost cynické.
„Odkud vlastně jsi?“ zeptala se.
„To ti asi moc neřekne,“ pousmál se.
„Zkus to,“ vybídla ho.
„Z Prahy, to je - “
„V České republice, já vím,“ předběhla ho.
Neskrýval překvapení.
„Zapůsobila jsi,“ přiznal. „Jak to víš?“
„Děda se tam narodil, emigroval do Anglie, oženil se tu a zůstal,“ odpověděla. „Dokonce mě učil česky - trochu,“ dodala.
„Vážně? Řekni něco,“ vybídl ji.
„Ne,“ zrudla. „Já - neumím toho tolik a - a mám hrozný přízvuk!“ vyhrkla.
„To nevadí, řekni něco,“ nenechal se odbýt.
„Ne,“ prohlásila se smíchem. „Smál by ses mi.“
„Slibuji, že nebudu,“ přemlouval ji. „No tak, jen jednu větu - kratinkou, cokoli.“
„Nech toho,“ smála se. „Já se nebudu před tebou ztrapňovat.“
„No to je dobrý, a že já se ztrapňoval s kulečníkem, který skoro vůbec neumím, to ti nevadilo,“ rozesmál se.
„Dobře, ale jenom jednu a krátkou,“ zadívala se na něj přísně.
Přikývl.
„Náhodou ti ta kulešník docela šel,“ vypravila ze sebe po chvíli vzpomínání.
„A náhodou, mluvíš dobře,“ prohlásil.
„Vážně?“ zeptala se rozpačitě.
„Rozhodně. Copak bych ti lhal?“ usmál se.
„Ty!“ dloubla ho loktem. „Ještě si ze mě dělej legraci!“
„Jo a kdo se mi poškleboval, když jsme honili nahoře ty proklaté koule?“ opáčil.
Manori vyprskla smíchy.
„Jen se směj,“ pokýval pobaveně hlavou.
Manori se nemohla přestat hihňat.
„Nespěchej,“ popichoval jí ještě Postrach.
„Ne - nech toho,“ vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu.
„Já nic nedělám,“ zatvářil se jako neviňátko.
„Málem jsem si namohla bránici, ty,“ vyčetla mu pobaveně, když se ovládla.
„Na to ještě nikdo neumřel,“ namítl s úsměvem.
„No, tak já budu první, jestli mě nepřestaneš rozesmávat.“

Večer jim utekl v příjemném, zábavném duchu snad až příliš rychle. Manori se rozloučila s barmanem a vyšli ven na parkoviště.
„No - “ zaváhala Man u auta. „Ty asi spěcháš, viď. Ráno musíš vstávat - “ nechala větu nedokončenou.
„Ty taky,“ připomněl jí.
„To je fakt,“ přikývla zasmušile.
„Nebudeš řídit, že ne?“ zeptal se. Jeho tvář zpřísněla a do hlasu mu vstoupilo cosi jakoby výchovného.
„Jistě že ne! Za koho mě máš?!“ obořila se na něj podrážděně.
„Promiň,“ omluvil se. „Jen bych nerad, aby se ti něco stalo.“
Usmála se na znamení, že omluva se přijímá.
„V kolik ti to letí?“ zeptala se.
„V devět.“
„Víš, napadlo mě - úplně jsem zapomněla, že jsem tu autem. Bylo to ode mne sobecké,“ zaváhala. „Bydlím kousek odtud a pohovka je volná.“
Mlčky na ní hleděl.
„Ráno tě hodím do hotelu a pak na letiště,“ navrhla nesměle.
„Manori - to se nehodí - “ řekl tiše.
„Hele, já vím, co si myslíš,“ skočila mu do řeči. „Ale já to nabízím jen jako přátelskou službu - nic víc. Jasné?“ poslední slovo řekla ostřeji, než měla v úmyslu.
„Jasné,“ přikývl.
„A ta pohovka je pohodlná,“ dodala. „Dokonce se na ní dá i vyspat,“ cukly jí koutky.
„Hezké,“ utrousil a i jemu zaškubalo v koutcích úst.
„A slibuji, že tě nezneužiji,“ dodala přemáhajíc smích.
To už se Postrach smál.
„Ráno musíš do práce,“ namítl.
„Stíhám,“ opáčila.
„A co tvůj přítel?“
„Není doma.“
Postrach zamyšleně pokýval hlavou.
„Ale jestli se ti moje přátelská,“ a dala důraz na slovo přátelská, „nabídka nezdá, klidně si teď a tady můžeš shánět taxíka,“ rozhodila rukama po liduprázdné ulici.
„No, jestli to je přátelská nabídka - tak teda jo,“ souhlasil nakonec.

Kapitola pátá

„Dobrá, zvládneš řídit? Nechci tu nechávat auto, pokud to nebude nutné.“
„Samozřejmě,“ přikývl.
S úsměvem mu hodila klíčky. Pohotově je chytil, odemknul a nechal ji nastoupit. Pak sám nasedl.
„Doufám, že víš, že se u nás jezdí vlevo. To bych dopravákům nevysvětlila,“ rýpla si zvesela.
„A já zase doufám, že sis všimla, jaké má výhody, když jeden nepije,“ oplatil jí to s úsměvem a rozjeli se.
Manori mu cestou říkala, kudy jet a kam zahnout, takže za malou chvíli stáli před domem.
„Není to nic luxusního,“ pokrčila rameny, když viděla, jak se rozhlíží. „Ale člověk tady má své soukromí.“
„To je hlavní,“ přikývl a stoupal za ní po schodech k bytu.
„Tak, a jsme tady. Vítej v mém skromném království,“ uculila se, když otevřela dveře a vešli dovnitř.
Postrach se rozhlédl po bytě. Nebyl nijak velký, ale prakticky řešený, v obývacím pokoji bylo v policích množství knih a v rohu stála již zmíněná pohovka.
„Neboj, dá se roztáhnout,“ smála se, když viděla, jak si měří pohledem velikost sedačky.
„Půjčím ti nějaké Remusovy věci na spaní,“ napadlo ji. „Jste oba zhruba stejně vysocí,“ tak by ti to mohlo být,“ pronesla Manori zamyšleně, když si ho přejela od hlavy až k patě pátravým pohledem.
„Nedělej si se mnou starosti -“ namítl, ale to už byla pryč. Roztáhl si tedy pohovku a sundal sako, které pečlivě složil a odložil na jedno z křesel.
„Tady,“ podala mu černé tričko a tepláky. „Nic lepšího jsem v té rychlosti nevyštrachala,“ dodala omluvně. „Jestli chceš, můžeš se jít osprchovat,“ mávla rukou směrem ke koupelně.
„Díky,“ vzal si od ní věci a zamířil do sprchy.
Manori mezitím odněkud vylovila polštář a deku, které povlékla a skočila si nastavit budík, aby nedej bože nezaspali.
Postrach za chvíli vyšel v černém z koupelny. Byl to zvláštní pocit a nemohla si odpustit srovnat jej s Remusem, který byl oproti němu o něco robustnější a světlovlasý. Ale přesto měli něco společného. Něco co ovšem nebylo navenek vidět a ona nemohla přijít tomu tajemství na kloub. Třeba to bylo jen tím, že ani jeden z nich nebyl jako z titulní obálky časopisu, a přesto byli oba přitažliví - každý svým způsobem. A možná byli přitažliví právě díky těm drobným nedostatkům.
„To byla rychlost,“ poznamenala.
„Nechci tě zdržovat, už tak tě využívám dost,“ usedl na pohovku.
„Ale jdi, kdybych měla něco proti, tak ti to snad nenabízím,“ s úsměvem zmizela v koupelně.
Postrach si zalezl pod deku a potmě naslouchal neznámým zvukům domu. Zprvu mu to přišlo jako docela dobrý nápad, ale teď, když ležel na pohovce v cizím bytě, na sobě oblečení Manořina přítele, cítil se zvláštně. Co by tomu asi řekla Selena? Tohle se nesmí dozvědět. Pravděpodobně by vzteky vyskočila z kůže, pomyslel si. Zaslechl lehké vrznutí dveří koupelny a tiché kroky, které se k němu blížily.
„Spíš?“ šeptla Manori váhavě.
„Hmm...už ne,“ odpověděl jí pobaveně a otevřel oči.
„Promiň, já jen, jestli už nic nepotřebuješ,“ přešlápla na bosých nohou.
„Ne, jsem naprosto spokojen,“ odvětil a neubránil se myšlence, že s těmi rozpuštěnými vlasy a v noční košilce na ramínka vypadá zatraceně dobře. Manori ovšem nemohla tušit, že ji v takové tmě vidí. Pokrčila rameny a popřála mu dobrou noc.
„Jo, a ráno mi poreferuješ, jestli se na té pohovce dá spát, nebo ne,“ dodala se smíchem a zmizela v ložnici.
„To si buď jista, že se to dozvíš,“ zavolal za ní naoko výhružně. Pak se s povzdechem otočil na druhý bok a zavřel oči. Vždycky se pyšnil tím, že dokáže usnout kdykoli a kdekoli. Jenže teď to nějak nešlo. Nebylo to ani tím cizím prostředím, ani tím, že slyšel zpoza dveří ložnice, jak se Manori převaluje v posteli. Po pravdě si nebyl jist, z čeho pramení jeho neschopnost usnout.
Manori za sebou zavřela dveře a taky ulehla do postele, nezvykle prázdné a studené. Ačkoliv byla docela unavená z hektického dne, přece jen nemohla dlouho usnout, ostatně jako poslední noci pokaždé. Asi to chce nějakou změnu, napadlo ji, když se po desáté přetočila na bok. Poslední myšlenka, která ji bleskla hlavou, byla, co by asi na to řekl Remus, kdyby věděl, že má ve svém tričku podnájemníka. Naštěstí věděla, že dřív než pozítří se nemůže vrátit. Spokojena sama se sebou konečně usnula.
Postrach se posadil na posteli. Byl to ten pach, co mu vadilo. Tak slabý, že si ho uvědomoval jen zvolna a zároveň absolutně cizí a zneklidňující. Vylezl z postele a otevřel okno. Třeba má Manori nějaké exotické zvíře, napadlo ho, když uléhal.

*****

Probudil ji ostrý zvuk budíku. Natáhla se po něm a podařilo se jí ho shodit na zem, ale zvonit nepřestal. Zaklela a rozlepila jedno oko. Její první myšlenkou bylo proč sakra vstává tak brzo. Když rozlepila i druhé oko, vzpomněla si. Zamáčkla budík a vyletěla z postele jako raketa.
Dveře už otvírala pomalu a tiše. Nechtěla Postrachovi připravit nepříjemné probuzení.
Nakoukla do obýváku. Ještě spal - na chlapa až neobvykle tiše. Zadívala se na něj. Vypadal tak klidně, spokojeně, že se jí až nechtělo ho budit. Popošla blíž a polkla. Asi se jí to jen zdálo, ale - popošla ještě o kousek blíž. Ne, nezdálo. Vůbec nebylo patrné, že by se mu zvedal hrudník!
V první chvíli Manori zachvátila panika a napadlo jí tisíce vysvětlení - jedno šílenější než druhé. Vzápětí ale převládl rozum. Došla až k němu a natáhla ruku k jeho rameni.
„Vstáváme?“ zeptal se, aniž by otevřel oči.
Manori sebou trhla.
„Vyděsil jsi mě,“ řekla mu a zkoumavě si ho prohlížela - dýchal normálně.
„Stalo se něco?“ zeptal se a otevřel oči.
Manori usoudila, že se jí to asi zdálo. Optický klam, ještě je nevyspalá a to tričko mu bylo přece jen velké.
„V pořádku,“ usmála se. „Máš deset minut volnou koupelnu, pak tě bez milosti vyhodím. Co si dáš k snídani?“
Postrach se posadil na posteli, spustil nohy dolů a vstal. Protáhl se, až mu křuplo v zádech.
„Nesnídám,“ řekl a zamířil do koupelny. „A ta pohovka - “
Manori se otočila.
„Je hrozná, jestli to chceš vědět,“ sdělil jí s úsměvem, který naznačoval, že zase tak hrozné to nebylo. „Nějaké péro mě celou noc příšerně tlačilo.“
Manori se zakuckala smíchy.
„Jo, tak péro tě tlačilo?“ pohihňávala se.
„Ženský,“ povzdechl si Postrach teatrálně a zavřel za sebou dveře od koupelny.
Když vešel do kuchyně, byl už převlečený. Přejel pohledem stůl. Navzdory jeho prohlášení, že nesnídá, mu Manori dala na talíř míchaná vajíčka a nalila kávu.
„Nebo chceš radši čaj?“ zeptala se.
„Říkal jsem ti, že nesnídám,“ povzdechl si. Posadil se naproti ní a odsunul talíř od sebe.
„Nesnídat není zdravé,“ namítla. „A času máme dost.“
„Tak jo,“ souhlasil. „Jo, a je volná koupelna,“ dodal se spikleneckým mrknutím.
„Však už jdu,“ usmála se.
Jakmile byla z dohledu, rozhlédl se Postrach po bytě. Pak otevřel okno. Bohužel dole byl chodník. Pokrčil rameny a smetl z talíře vajíčka. Jen doufal, že to nikomu nespadne na hlavu. Kávu vylil do květináče stojícího na ledničce. Poté se zase usadil, a když se vrátila, tvářil se jako by nic.
„A hele, jak mu chutnalo,“ usmála se.
„Pojedeme?“ zeptal se a podíval se na hodinky.
„Jasně,“ přikývla a zachřestila klíči.
Postrach se trochu obával ranní zácpy a jak se ukázalo oprávněně. Bylo mu absolutní záhadou, jak Manori dokázala prokličkovat mezi auty mezírkami, kam se podle něj nikdy nemohla vejít. I když se považoval za otrlého, několikrát zkontroloval, že má dobře zapnutý pás a chvílemi se díval raději na ni, než na její zběsilé manévry.
„Tedy jak tobě mohli dát řidičák?“ zavrtěl hlavou, když se prosmekla těsně před tramvají, až sevřel ruce v pěsti a čekal náraz. Kupodivu jim řidič ani nezahrozil. Začal přemýšlet o tom, jestli oni ti Angličané opravdu nejsou studení čumáci. V Praze by si už dávno rozšířil slovník sprostých slov o pár pěkných, jemu dosud neznámých výrazů.
„Přece nechceš zmeškat letadlo?“
„To ne, ale rád bych se jeho odletu dožil,“ usmál se trochu kysele.
„Snad se nebojíš?“ usmála se.
„Ne, v pohodě, aspoň letos ušetřím za Matějskou,“ ušklíbl se.
Když konečně zastavili před hotel, skutečně se cítil jako po jízdě na horské dráze. Vystupoval poněkud opatrně a na Manořin smích odpovídal jen zdvořilým, trochu křečovitým úsměvem. V rychlosti si v hotelu sbalil - stejně toho moc sebou neměl. V recepci se odhlásil, zaplatil a s tichým povzdechem se vydal za Manori, která čekala u auta.
„Jestli předvedeš ještě jednu takovou jízdu, jedu taxíkem,“ upozornil ji, když zavíral kufr auta. „Jezdíš hůř než pražští taxikáři - a to je už co říct.“
Manori se jen smála. Nicméně cesta na letiště byla o poznání klidnější.
Postrach si vyndal tašku z kufru, počkal, až Manori zamkne auto a v jejím doprovodu zamířil do letištní haly.
„Hned bych někam letěla,“ rozhlédla se Manori po hale.
Postrach se pousmál.
„Letí mi to za tři čtvrtě hodiny - jezdíš jako blázen. Co si někam sednout?“ navrhl.
Manori se nejistě rozhlédla. Na letišti bude všechno hrozně drahé, napadlo ji.
„No tak,“ pobídl ji trochu netrpělivě.
„Dobře, co támhle,“ ukázala na jednu z kaváren.
Posadili se. Postrach si nic neobjednal a Manori to doprovodila nespokojeným tsss a objednala si horkou čokoládu.
„To mi řekni, z čeho ty vlastně žiješ,“ zakroutila hlavou, když jí přinesli šálek voňavého nápoje. „Nejíš, nepiješ, nekouříš - “
Postrach s pobaveným úsměvem čekal, kde výčet skončí.
„Spíš tak, že jsem si v jednu chvíli myslela, jestli jsi neumřel,“ usmála se.
„To víš, businessmani - stres a žaludeční vředy - toť náš denní chléb,“ pokrčil rameny.
Zadívala se na něj tak zvláštně, takže věděl, že její příští otázka se mu nebude líbit.
Nelíbila.
„Čeká tam někdo na tebe?“ zeptala se tiše.
Povytáhl tázavě obočí.
„Nenosíš prstýnek,“ kývla k jeho ruce.
„Asi proto, že nejsem ženatý,“ odvětil.
„A máš někoho?“ vyzvídala, aniž by sama věděla, proč vlastně. Možná jí vadilo, že se podřekla s Remusem.
„Záleží na tom?“ vyhnul se přímé odpovědi.
Takže má, pomyslela si.
„Ne, vlastně ne,“ řekla s úsměvem.
Zatímco Manori popíjela horkou čokoládu, povídali si - většinou nic důležitého, stejně dobře by mohli mluvit o počasí.
Postrach poté zaplatil a Manori ho doprovodila k přepážce, kde si koupil rezervovanou letenku.
„Takže - ahoj,“ pousmál se a po chvíli zaváhání jí nabídl ruku.
„Ahoj, ráda jsem tě poznala,“ stiskla mu ji. Už dřív si všimla, jak má ruce studené, ale teď jí to přišlo obzvláště výrazné.
„Kdybys - kdybys zase někdy letěl do Londýna,“ nadhodila.
Usmál se a pokýval hlavou. Tak nějak ale oba věděli, že to není pravděpodobné.
„Díky za - za všechno,“ řekl, pak se otočil a zamířil k odbavovacímu prostoru.
Manori se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí. Pak vyšla ven na terasu a dívala se, jak kráčí prosklenou chodbou k letadlu. Vydržela tam, dokud letadlo neodletělo. Mrkla na hodinky a zaklela. Přijde pozdě!

Přemístila se do vstupní haly, rychlým krokem se prodrala skrz zástupy kouzelníků a čarodějek, vyjela jedním z výtahů do druhého patra a proběhla služebním vchodem div, že nevyrvala dveře z pantů, a znovu si přeříkávala tu ubohou lež, jíž chtěla dojmout toho, kdo bude dneska na vrátnici.
„Manori,“ zamračil se na ni postarší kouzelník. „Kolikrát ti mám říkat, že tohle není holubník?“
Nasadila kajícný výraz.
„Příchody a odchody se musí hlásit! Tak pro příště!“
Manori včas zakryla překvapení úsměvem. V rychlosti mrkla přes pult - někdo ji musel zapsat příchod.
Kolem kanceláře šéfa se proplížila, jako by to byla dračí sluj. Prošla chodbou, seběhla pár schodů a octla se mezi kójemi bystrozorů starajících se o záležitosti Odboru záhad a tajné mise. Teprve teď si oddechla, nehrozilo, že by jí někdo kladl nepříjemné dotazy, proč jde pozdě a jestli četla pracovní řád, popřípadě, jestli vůbec umí číst, jako to dělal s oblibou vrchní šéf Eckli, kterému za zády většina neřekla jinak než Naježený Kaktus. Na Odboru všichni drželi při sobě a nehrozilo, že by ji někdo prásknul.
Pootevřela dveře a vklouzla do své kanceláře. Vlastně nebyla tak úplně její, měly jí s Margarit napůl, v rámci úsporných opatření ministerstva se musely jako mladší členky sboru, byť měly každá svůj tým, uskromnit.
„No dost, že jdeš,“ přivítala ji Margarit nevrle. „ Kaktus Eckhli se po tobě už sháněl.“
Manori zbledla.
„Co zase chtěl? Cos mu řekla?“zavřela za sebou dveře.
„Řekla jsem, že jsi na záchodě,“ pokrčila Margarit rameny.
„Díky,“ vydechla a svezla se na svou židli. „Kdo mi nahlásil příchod?“
„Pastorek,“ řekla Margarit a dodala: „Myslím, že se mu líbíš. Snaží se ti zavděčit.“
„A jde mu to dobře. Zachránili jste mi krk, díky,“ usmála se Manori.
Margarit odložila brk a zadívala se na svoji kamarádku.
„No tak,“ kývla na ni. „No povídej. Jaký byl?“ usmála se spiklenecky.
„Kdo jaký byl?“ zeptala se Manori nechápavě a přitáhla si hromadu složek.
„To od tebe není hezké,“ řekla naoko vyčítavě. „Že jsi poslední dny nestrávila s Remusem, z toho se nevykroutíš. Tak mi něco řekni, přece! Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jaký byl?“ vyzvídala.
„Jmenuje se Postrach, vypadá normálně a byl příjemný kamarád,“ odpověděla Manori, aniž by vzhlédla.
„A dál?“
Manori se na Margarit zadívala.
„Dál? Dál nic - dneska ráno odletěl domů.“
„Man, holka drahá, tos ho nechala jen tak jít?“ zavrtěla Margarit hlavou a obrátila oči v sloup.
„Nevím o čem mluvíš,“ zamračila se Manori.
„Ale no tak, jediný, kdo si ještě nevšiml, že se váš vztah rozpadá, jsi ty a Remus. A teď potkáš chlapa, se kterým se bavíš a necháš ho jít? Budeš toho litovat,“ ukázala na ni Margarit brkem.
Manori se usmála.
„Buď v klidu. A navíc, byl zadaný,“ řekla tiše a snad i trochu smutně.

Ruzyňské letiště vypadalo omšele jako obvykle, snad si toho jen byl víc vědom. Od chvíle, kdy dosedli na runway, na něj padla jakási sklíčenost.
V letištní hale na něj čekali Tobiáš s Karolínou. Že s nimi není Selena, ho nepřekvapilo.
„Ahoj,“ přivítal ho Tobiáš.
„Ahoj,“ pokýval Postrach hlavou a podali si ruce.
„Ani není opálený,“ zasmála se Karolína a objala ho, až cítil, jak jeho žebra vehementně protestují.
„Taky tě rád vidím, Karolíno,“ pousmál se, když ho pustila.
„Dost jsi všechny tím svým prodlouženým výletem překvapil,“ řekl Tobiáš cestou k autu.
„Překvapil a některé rozzuřil,“ neodpustila si Karolína, když nasedali do auta.
Postrach to nekomentoval. Věděl, že Karolína nemá Selenu ráda a panuje mezi nimi křehké příměří.
„Tak povídej,“ opřela se Karolína zezadu o Postrachovo sedadlo.
„Není co,“ pokrčil rameny. „Prošel jsem si památky, byl taky po dlouhé době na výstavě a - a byl jsem si zahrát kulečník.“
„Nesnášíš kulečník,“ podíval se na něj Tobiáš překvapeně.
„Hele, věnuj se řízení,“ napomenul ho Postrach.
„Ale on má pravdu - nesnášíš ho. Nebyl jsi to snad ty, kdo nám zakázal dát do Klubu kulečníkový stůl?“ ryla do něj Karolína dál.
„Zakázal jsem to proto, že není místo. Je tam piáno,“ odsekl tiše a sám byl svým podrážděním překvapený.
Karolína ale pochopila, že zašla moc daleko a už se nevyptávala. Zbytek cesty mu Tobiáš ve zkratce pověděl, co se dělo doma, zatímco byl pryč. Jak přepokládal, vše tu bez něj běželo hladce.

Toho dne se Manori zdržela v práci do noci. Jednak chtěla dohnat otravné papírování, a pak se jí moc nechtělo domů. Co tam taky? Nikde nikdo, s kým by si mohla popovídat, jen prázdno obklopené čtyřmi stěnami. Nakonec se přece jen zvedla, složky srovnala do pořadače, zhasla a vyšla na chodbu.
Večerním Londýnem se v tuto dobu už mnoho lidí nepotulovalo, takže bez problému dojela domů, zaparkovala a vešla do bytu. Na lince v kuchyni pořád stály dva hrnečky od kávy, které ráno nestihla umýt, v obýváku se na pohovce povalovala deka a polštář, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že se jí to celé „dobrodružství“ nezdálo. Převlékla se, umyla hrnky a pak šla uklidit povlečení. Chladivá látka ještě slabě voněla Postrachovou kolínskou. Jakpak asi doletěl? Co právě teď dělá? Podívala se na hodiny na zdi. Blbá otázka-spí. Zavrtěla hlavou a šla si dát rychlou sprchu. Pak vyčerpáním padla do postele a usnula.

Postrach měl pocit, že ho všichni vítají, jako by byl pryč minimálně půl roku a ne jen pár dní. Záhy ale pochopil proč. Když se totiž zeptal, kde je Selena, najednou všichni viděli něco hrozně zajímavého na koberci.
„Slečna Selena odešla,“ řekl pan Ho.
„Odešla? Proč? Kdy?“ Postrach se po nich rozhlédl, jak se snažil dostat z nich nějakou odpověď.
„Řekla, že s námi tu nebude už ani minutu,“ řekl Tobiáš.
„Jo a o tobě se zrovna lichotivě taky nevyjádřila,“ dodala Karolína, ale protože se mu nepodívala do očí, pochopil Postrach, že na Selenině odchodu má nějakou zásluhu.
Postrach se na ni ani nedokázal zlobit. Byla to konec konců především jeho vina. On sem Selenu přivedl. Na druhou stranu kdyby tušil, jaké strašné předsudky má a na jaký odpor u svých přátel narazí, nikdy by to neudělal.
„Prý budeš vědět, kde ji hledat,“ dodal tiše Tobiáš.
Postrach pokýval hlavou. Bylo jen jediné místo, kam mohla jít - její pražský byt. Dřív se tam scházeli, než ji přemluvil, aby žila s ním v Klubu, třebaže tím sobě i ostatním zkomplikoval život - a to víc než si vůbec dokázal kdy představit.
„No s večeří na mě nečekejte,“ pousmál se, ale byl to poněkud smutný úsměv.
Jak Karolína nevolí stiskla rty, viděl velmi dobře. Jenže co ona o tom může vědět, pomyslel si poněkud hořce, když odcházel.

Kapitola šestá

Zvonil dost dlouho, než zarachotil zámek a dveře jejího bytu se otevřely. Neřekla mu ani ahoj, jen se na něj zadívala a pak mlčky ustoupila ze dveří.
Tašku si nechal v předsíni a šel za ní do obýváku. Seděla schoulená v křesle a on zjistil, že neví, co říct.
Posadil se na pohovku.
„Proč jsi odešla?“ zeptal se nakonec tiše.
„Ty to moc dobře víš,“ řekla. „Nebudu s těmi zvířaty dál žít na jednom místě - nemůžu. A ty mě tam klidně s nimi necháš samotnou!“
Postrach si povzdechl. Cítil se unavený. Neměl už sílu neustále se s ní hádat a žádat ji, aby takhle o jeho přátelích nemluvila.
„Asi to byla chyba,“ uznal.
„Ano tvoje chyba,“ řekla chladně.
„Ano moje chyba - omlouvám se. Víc dělat nemůžu,“ odpověděl poněkud podrážděně.
„Mohl bys od nich odejít,“ její hlas se rázem změnil a byl takový, jaký si ho pamatoval - hřejivý, mazlivý.
„Seleno,“ povzdechl si. „Nemyslíš, že toho pro tebe dělám už tak dost? Já od nich nemůžu odejít.“
„Jistě že můžeš!“ její hlas opět ztvrdl „Můžeš tu žít se mnou a budeme zase šťastní.“
Postracha snad vůbec poprvé hořce napadlo, jestli vůbec někdy šťastní byli.
„Já to nechápu. Žila jsi mezi Templáři celé roky,“ zadíval se na ni.
„To byla nutnost,“ odsekla.
Pokýval hlavou.
„Tak proč jsi vlastně se mnou?“ otázal se.
Přisedla si k němu a přitiskla se k němu. I přes šaty cítil horkost jejího těla.
„Protože ty jsi jiný - lepší než oni. Sice ne o moc, ale myslím, že to stačí,“ zapředla mu do ucha a její štíhlá snědá dlaň mu sklouzla na vnitřní stranu stehna.
Zadíval se na ni a někde v hloubi duše věděl, že mu lže. Možná že ostatní měli pravdu. Měl by ji opustit, ale - nemohl. Nešlo to. Ona byla to jediné, co tak nějak dávalo jeho nové a nepřirozené existenci smysl.
„Postrachu, ty mě přece miluješ, ne?“ zašeptala a začala mu rozvazovat kravatu.
Neopověděl a svým způsobem věděl, že ona ani odpověď neočekává.
„Zůstaneš přes noc,“ oznámila mu, když mu sundala sako, načež ho vzala za ruku a doslova dotáhla do ložnice.
Když mu začala rozepínat košili, pokusil se ji políbit na rty, ale jako vždy uhnula. Stáhla mu košili a shodila ho na postel.
„Seleno, ne,“ zachytil její ruku, která mu chtěla rozepnout pásek.
Vyškubla se mu.
„Strávil jsem 2 hodiny v letadle, chtěl bych si dát sprchu.“
„Sprcha? Výborný ná - “
„Chci jít sám,“ zarazil ji.
„Tsss,“ odtáhla se od něj uraženě.
Vstal, posbíral svoje věci a přehodil je v obýváku přes křeslo.
„A opovaž se vyhonit si ho!“ křikla za ním.
Postrach zavřel oči a na okamžik pocítil touhu sebrat se a odejít a už se nikdy nevrátit. Oč by jeho život byl jednodušší. A osamělejší. Takže si jen povzdechl a zavřel za sebou dveře od koupelny. Svlékl se, pustil sprchu a aspoň na chvíli přestal přemýšlet a jen si vychutnával proud horké vody na kůži. Pak se opřel rukama a čelem o stěnu a v duchu proklínal den, kdy všechno ztratil a stalo se z něj tohle.
„To tu hodláš tu strávit celý den?“ nakoukla Selena do koupelny.
„Ne,“ ucedil tak podrážděně, že i Selena raději beze slova zavřela a nechala ho být.
Když vyšel z koupelny, nakoukl pootevřenými dveřmi do ložnice. Selena ležela v posteli a uraženě mu ukazovala holá záda. Vklouzl k ní pod přikrývku a přitiskl se k ní. Sotva se jeho nahá kůže dotkla té její, odtáhla se.
„Jdi ode mě! Jsi jako kus ledu!“ štěkla na něj.
Povzdechl si, ale už se nepokusil dotknout jí. Věděl, že ona musí přijít sama. A přece to pořád znovu a znovu zkoušel. Snad doufal, že se jednou něco změní. Zavřel oči a otočil se k ní zády.
Zaslechl, jak se pohnula. Cítil i lehké zachvění postele. Pak mu její horká ruka přejela podél páteře a nakonec se k němu pomalu přitulila. Obrátil se na záda a ona se mu schoulila v náručí. Přišla mu tak horká a najednou tak zranitelná a křehká. Prohrábl husté kaskády jejích měděných vlasů. Vnímal její vůni - tak důvěrně známou. V těchto chvílích jí vždycky všechno odpustil.
Nadzvedla se na loktech a políbila ho na tvář, pak na krk.
Jedním trhnutím z něj stáhla přikrývku a usadila se mu na nohách. Olízla si perfektně vykrojené rty - tak nenasytně a svůdně, že Postrach jen polknul. Představa, co by ty rty mohly dělat, rozpalovala jeho studenou krev. A možná o to víc, že věděl, že je to nejspíš jen jeho zbožné přání.
Posunula se trochu výš, sevřela mu zápěstí a přitiskla mu ruce podél hlavy. Pak se pomalu začala o něj otírat klínem. Se zavřenýma očima tiše sténal a vycházel jí boky vstříc. Najednou k jeho zklamání přestala. Jednu nohu mu vsunula mezi stehna, rukou sevřela jeho vzrušený penis a začala ho jemně třít.
Postrach zasténal.
Pak něco kovově cinklo a Postrach otevřel oči.
„Co je to?“ zeptal se a pokusil se otočit hlavu, aby se podíval za sebe.
„Nic,“ odvětila s úsměvem.
„Jak - “ jeho hlas přešel do bolestného zasténání, protože mu dost surově stiskla varlata.
Postrach tak zjistil, že to bolí pořád úplně stejně, akorát ta bolest rychleji odeznívala.
Kolem jednoho a pak i druhého zápěstí se mu zacvakla kovová pouta.
„Seleno!“ zacloumal pouty. „Co to má znamenat?!“
„Jen taková hra,“ usmála se.
Nenáviděl její hry, její ponižující hry. A tohle nepříjemně zavánělo vězením. Kovová pouta byla z kvalitnějšího materiálu než postel, takže když za ně na obou stranách zatáhl, ohnulo se se skřípěním čelo postele.
„Přestaň!“ okřikla ho.
„Tak mě pusť!“
„Postrachu,“ přejela mu rukou po hrudi. „Je to jen hra,“ zapředla.
„Ale mě se nelíbí!“ odsekl. Přestal táhnout na obou stranách a místo toho škubl jednou paží. Řetěz pout povolil.
„Všechno zkazíš,“ vyčetla mu. „Vždycky všechno zkazíš.“
Rozlomil pouta a hodil je na zem.
„Já? To ty pořád vymýšlíš takovéhle - “ zjistil, že nenachází slov.
„Asi proto, že je s tebou v posteli nuda,“ vyprskla. „Znáš jen misionářskou polohu - jak z klášterní školy. Divím se, že netrváš na sexu po svatbě!“
To urazilo jeho mužskou ješitnost natolik, že udělal něco, co u něj nebylo obvyklé. Nechal ji tam a odešel do obýváku.
Vyndal si notebook a až do večera hrál solitare, zatímco Selena trucovala v ložnici. A jak byl na ni naštvaný, napadlo ho, že je škoda, že se Manori nezeptal na nějaký email, chat nebo tak něco. Mohl by si s ní teď aspoň povídat. Zamyslel se co asi dělá. Snad nepřišla pozdě do práce. Pak si vzpomněl že má přítele a svědomí mu jedovatě připomnělo, že on má Selenu.
Večer Selena vylezla z ložnice, udělala si večeři a začala se lísat. Někdy si přál trucovat jako ona, odehnat ji od sebe a dělat uraženého. Měl na to přece právo. Jenže vždycky když přišla a tvářila se, že je vše v pořádku, odpustil jí. Neměl nikoho jiného než ji.
Sedla si mu na klín a začala ho zase provokovat a dráždit. Milovat se na židli, ale odmítl, takže se přesunuli do ložnice.
Selena si lehla na záda na postel, opřela se o lokty a roztáhla nohy. Postrach najednou pocítil nechuť mít s ní jakýkoli styk natož ten pohlavní. A k jeho smůle to na chlapech je vidět. Selena protáhla obličej, dala nohy k sobě a zachumlala se do deky. Noc byla pro Postracha velmi, velmi chladná a ne zrovna proto, že si Selena zabrala celou tu velkou deku jen pro sebe.

*****

Ve snu se proplétala bludištěm podzemní kobky, správný směr ji napovídalo jen vzdálené šumění stromů, které se neslo chodbami, jinak prázdnými a ponurými. Musela se odtamtud dostat rychle a hlavně tiše, nechtěla vzbudit pozornost strážců. Naneštěstí se někde za ní ozvalo klapnutí dveří. S trhnutím se otočila, ale ve tmě toho moc neviděla. Přidala tedy v chůzi na rychlosti a s rukou nataženou před sebou pokračovala vpřed. Opět zaslechla nějaký zvuk. Kroky. Tentokrát z její levé strany. Ve zmatku změnila směr a zahnula prudce doprava a utíkala, co jí síly stačily. Někdo ji ovšem zastoupil cestu a chytil za ramena. NE!
S trhnutím se probudila, zpocená a roztřesená, a okamžik vytřeštěně zírala do nervózní Remusovy tváře. Pak se mu vyčerpaně opřela o hruď.
„Už je to dobré, Man,“ konejšivě ji sevřel v náručí a hladil po zádech.
„Remusi, co tady u Merlina děláš? Uprostřed noci?“ vypadlo z ní, když se trochu vzpamatovala.
„Byli jsme hotovi dřív, tak jsem se rozhodl vrátit, navíc, už bude skoro ráno,“ kývnul hlavou k oknu, z kterého se zpod zatáhnutých závěsů prodíraly první mdlé ranní paprsky.
„Sakra...“ padla naznak zmoženě do polštářů.
Remus si vlezl pod deku a přitáhl si ji k sobě. Chvíli mlčky leželi, pak ticho přerušil jeho hlas.
„Mám takový divný pocit,“ odtáhl se od ní, a trochu zmateně se posadil. Něco mu vadilo, ale nemohl určit původ ani příčinu.
„Co se děje?“ překulila se k němu.
„Něco je špatně....nedonesla sis zase nějakou příšernost z práce sem domů, že ne?“ podíval se na ni podrážděně.
„Ne, kupodivu ne,“ řekla ostřeji, než měla v úmyslu a otočila se na druhý bok.
Nějakou dobu jen tak ležela v posteli a snažila se ještě usnout, ale bylo to málo platné. Nakonec tiše vstala, aby neprobudila Remuse, a vyšla z ložnice. Když si v kuchyni připravovala snídani, padl ji pohled na jeho oblíbený hrnek a svědomí v ní se nespokojeně zahemžilo. Trochu provinile jej vzala do ruky a chvíli převracela v dlaních. Pak se rozhodla nachystat snídani i Remusovi, snad jako omluvu za její chování. Vlastně nevěděla, proč to dělá. Možná se jen nechtěla pravdě podívat do tváře, jako ji to navrhovala Margarit, nebo ze sebe potřebovala smýt případnou vinu? V zamyšlení odešla z bytu a pospíchala do práce.
Tentokrát si nevyslechla žádné kázání, že jde pozdě, a tak bezstarostně pokračovala ke své kanceláři. Když sahala na kliku dveří, ozval se za ní povýšený hlas.
„Tady jste, jsem rád, že jste se taky někdy uráčila přijít do práce.“
Zaskřípala zuby a otočila. „Dobré ráno, pane Eckli,“ nasadila úsměv.
„Pojďte do mé kanceláře, není času nazbyt,“ přikázal, nečekal na ni a vykročil.
Následovala ho a v duchu si nadávala do poslušných pejsků, ale na druhé straně jí nezbývalo nic jiného, než poslouchat.

Postrach vešel do Klubu tak brzy ráno, že ještě spal i Tomislav, který jinak vstával první a připravoval snídani. Ve svém pokoji si vybalil věci a dal si skutečně dlouhou, horkou a nikým nerušenou sprchu, takže když scházel dolů na snídani, cítil se skoro zase jako člověk.
Tomislav zrovna rozdával míchaná vajíčka, která voněla tak, že se už v půlce schodů Postrachovi sevřelo srdce. Vzpomněl si totiž na úplně jiné ráno a úplně jiná míchaná vajíčka a tak nějak ho přepadl takový zvláštní smutek a nostalgie.
„Dobré ráno,“ pozdravil a už rutinně skryl všechny svoje problémy tak hluboko, aby je nikdo neviděl - alespoň ne na první pohled.
Všichni mu začali přát dobré ráno. Tobiáš s Karolínou se dokonce na sebe na chvíli přestali ksichtit.
Postrach se posadil do čela stolu a nechal, aby ho ta domácí klidná atmosféra prostoupila. Sice se i mezi svými nejbližšími stále cítil jaksi osamělý, ale cítil se tu doma.
„Snídani?“ zeptal se ho Tomislav.
Jak Postrach k němu otáčel hlavu, koutkem oka postřehl, jak sebou Hanako trhla. Pocit osamělosti se o něco prohloubil. Než však mohl něco odpovědět, už před něj Tomislav položil sklenici z broušeného skla s těžkým dnem.
„Díky,“ řekl Postrach a potlačil nutkání jít si to vypít někam jinam.
„Co Selena?“ zeptala se Denisa. „Vrátí se?“
„Ne,“ řekl Postrach tónem, který vylučoval další diskusi na toto téma, a napil se.
Chvíli převaloval tekutinu na jazyku a vychutnával si skutečnost, že je to teplé a nechutná to po umělé hmotě. I když pravda čerstvá je čerstvá, ale tuhle myšlenku rázem zapudil, neboť mu nebyla příjemná.
„No, my půjdeme,“ zvedla se Karolína a kývla na Hanako.

„Posaďte se,“ pokynul jí Eckli k židli před jeho stolem.
„Díky,“ trochu zvědavě se na něj dívala, málokdy se stalo, že by bystrozoři byli voláni do šéfovy kanceláře, když je potřeboval seřvat, obvykle mu stačilo dojít si za provinilcem na jeho oddělení.
„Asi se divíte, proč jste tady,“ řekl, když se posadil za stůl, jako by ji četl myšlenky.
„Popravdě, ano,“ přiznala se. Nebylo radno mu moc odporovat. Měla svou práci ráda a nehodlala se jí jen tak vzdát.
„Přejdu rovnou k věci. Nedávno se vrátil jeden z našich bystrozorů-špiónů, nasazený v nepřátelských řadách. Zjistil několik nepříjemných skutečností. Nejdůležitější ovšem z toho bylo, že se Vy-víte-kdo chystá rozšířit pole působnosti i na Starý kontinent,“ odmlčel se a otevřel desky, které měl nachystány na stole.
„Získali jsme informace, že se jeho lidé strategicky usadili ve střední Evropě, konkrétně mimo jiné i v České republice. Proč zrovna tady se mě neptejte, kromě výhodné polohy k tomu nevidím důvod,“ ušklíbnul se. „Taková titěrná zemička,“ zavrtěl hlavou.
Manori pevně stiskla rty po poslední poznámce. Začínalo jí to docházet.
„Nicméně o vás vím, že jste schopna se tam,“ vyplivnul poslední slovo posměšně, „domluvit, a minulý šéf na vás sepsal výborný posudek,“ netvářil se ovšem nijak nadšeně z této skutečnosti.
„Takže vás pověřuji úkolem prověřit tuto záležitost.“ Zaklapl složku a poslal jí je přes naleštěnou desku stolu.
Manori ji otevřela a v rychlosti prolétla. „Mám jít do téhle akce sama?“ zvedla oči od papírů.
„Jistě že ne. Tamní pořádkové síly vám budou k dispozici. Nechceme ale budit pozornost. Vaše mise bude přísně utajená. Oficiálně tam jedete v rámci řekněme evropské spolupráce - získávat nové poznatky a zkušenosti. A pak nikdo další se tady nedomluví česky.“ Pohodlně se opřel do polstrovaného křesla.
„Pokud si ale myslíte, že to nezvládnete...“ nechal větu nedokončenou a významně se na Manori zadíval.
„Ne, to není problém. Kdy mám vyrazit?“ zeptala se věcně a ignorovala ten posměšný výraz na obličeji svého šéfa.
„Co nejdříve, nejlépe ihned. Jak si možná uvědomujete, situace je vážná,“ ušklíbl se.
„Ano, pane,“ s tím se zvedla z židle. „Nashledanou,“ rozloučila se a vycouvala z jeho kanceláře. Eckli už byl ale zaujat nějakými papíry na stole, ani nezvedl hlavu, když se za Manori zavřely dveře.

Postrach se vyhnul oběšenci s prostřelenou hlavou, který se mírně pohupoval uprostřed místnosti, a položil na luxusní pracovní stůl standardní světle zelené desky a pro jistotu je zatížil pozlaceným těžítkem. Pak společně s Tobiášem opustili luxusní vilu, aniž by je kdokoli zpozoroval a to včetně špičkového bezpečnostního systému, který měl zrovna jako na potvoru špičkový výpadek.
Za domem nasedli beze spěchu do fabie barvy šedé metalízy. Tobiáš zastrčil klíčky do zapalování a nastartoval. Ve chvíli, kdy vyjížděli na hlavní silnici, bezpečnostní systém jisté luxusní vily znovu naskočil.
Postracha napadlo, že měli spustit poplach. Kdo ví, kdy tam tu mrtvolu policajti najdou.
„Nešel bys s náma večer na kulečník?“ zeptal se Tobiáš trošku poťouchle.
„Ne,“ odpověděl Postrach bezmyšlenkovitě.
„Já myslel, že jsi na něj změnil názor,“ pousmál se Tobiáš.
„Ani ne,“ zavrtěl Postrach hlavou a zadíval se z okna.
„Já vím, že to nechceš slyšet,“ řekl Tobiáš po chvíli ticha. „Ale ona tě jen ničí.“
Postrach mlčel.
„Od té doby, co jsi s ní, nejsi ve své kůži. Všichni to vidíme,“ pokračoval Tobiáš tiše.
Postracha trpce napadlo, že ve své kůži není již víc jak čtyři roky. Už od té doby, co se jeho život obrátil vzhůru nohama. Ale to by ostatní nepochopili.
„Zastav,“ požádal.
„Co?“ užasl Tobiáš.
„Támhle mi zastav,“ ukázal Postrach na místo vyhrazená pro autobusy.
Tobiáš mu s povzdechem vyhověl a Postrach vystoupil.
„Máme tě čekat?“ zeptal se Tobiáš.
Postrach jen pokrčil rameny.
„Tak ahoj,“ řekl Tobiáš trochu sklesle.
„Ahoj,“ odpověděl Postrach a zamířil do metra.
Tobiáš jen smutně zavrtěl hlavou a odjel.
Postrach postával na peróně trochu stranou od davu lidí, který páchl nejrůznější směsicí pachů a nepříjemně hlučel, a poněkud apaticky zíral do země. Nevěděl, co mu vadí víc - to, že má Tobiáš pravdu, nebo jeho vlastní neschopnost ten vztah ukončit.
Souprava s řinčením zastavila ve stanici. Postrach počkal až se dav nahrne dovnitř a s největším sebezapřením nastoupil. Někdy se ptal sám sebe, co cítí k obyčejným lidem - k těm obyčejným lidem, které chránil, a kteří by nejspíš s křikem utekli kdyby věděli, co je zač. Anebo hůř pokusili by se ho zabít, za to, co je. Na okamžik k nim pocítil odpor. Jsou jako tupohlavé stádo ovcí, napadlo ho znechuceně. Ty myšlenky a pocity ho vyděsily. Kdy začal ztrácet morální hodnoty a takhle uvažovat? Ale možná že to nepatřilo lidem kolem něj. Copak on byl jiný? Jako tupá ovce šel za Selenou.
Vystoupil a vyšel z metra na ulici. Propletl se uličkami až stanul před domem, kde bydlela. Zazvonil - nic. Zkusil to znovu, ale bez odezvy. Vytáhl mobil a vytočil její číslo do bytu. Nebrala to. S povzdechnutím telefon zaklapl a zastrčil zpět do náprsní kapsy. Vzpomněl si, že jí aspoň stokrát žádal, aby si pořídila mobil. Dokonce jí ho chtěl koupit. Nakonec se pohádali, protože ho nesmyslně obvinila, že ji chce hlídat jako žárlivý manžel.
Rozhodl se, že na ni počká.

Poté, co se rozloučila s Margarit, vyrazila Manori domů. Jak její kamarádka poznamenala a ona s ní plně souhlasila, tohle se Remusovi rozhodně líbit nebude. Celou cestu přemýšlela, jak mu to co nejtaktněji sdělit, ale nic dostatečně diplomatického ji nenapadlo. No co, musí se holt smířit s tím, čím se živí, pomyslela si bojovně.
Remus byl podle jejího očekávání doma. Svlékla si kabát a zamířila do obýváku, ve kterém bylo podezřelé chladno.
„Ahoj, mám pro tebe novinu,“ rozhodla se na to jít přímo a zavřela okno.
„Opravdu? Nechala jsi se přeložit na nějaké rozumnější místo?“ zvedl Remus zvědavě hlavu.
„Ne, naopak,“ posadila se naproti něj.
„Naopak?“ opakoval podmračeně. „To znamená co?“
„To znamená, že mě šéf zaúkoloval samostatnou misí,“opatrně volila slova. „Musím teď na nějaký čas odjet na kontinent a zjistit pár skutečností.“
Remus jen pevně sevřel čelisti a z jeho laskavých očí zmizela všechna mírnost.
„A to mi říkáš jen tak?“ zeptal se nebezpečně klidně.
„Nechci ti nic nalhávat,“ pokrčila rameny. „A pak, neměla jsem na výběr, víš jaký je Eckli,“ povzdechla si.
„Neměla? Mohla jsi tu práci prostě nevzít,“ zavrčel.
„ A čeho bych tím docílila? Vyhodil by mě,“ trochu zmateně se na něj zadívala.
„No tak by sis našla nějakou jinou práci, pro tebe to není přece problém. Jsi mladá, chytrá…“ nedořekl a prudce vstal z křesla.
„Remusi, já jsem bystrozorka, není to jen zaměstnání, je to ve mně, nedovedu si představit nic jiného,“ snažila se ho přesvědčit, ale nedokázala se ovládnout a nezvyšovat hlas.
„To proto, že nechceš,“ zavrtěl hlavou a přešel k oknu, které znovu otevřel.
„Máš pravdu, nechci, ta práce je pro mě vším, mám tam přátele, uznávají mě, nemohla bych opustit lidi ve svém týmu,“ vyjmenovávala důvody.Vstala a přešla k němu, lehce mu přejela rukou po zádech. Prudce se otočil.
„A co jsem pro tebe já?!“ chytil ji za ramena. „Jistě, jeden chudý, starý vlkodlak, který na tobě visí jako kámen, že?“ pustil ji.
„To není pravda, nikdy nebyla,“ pokusila se ho k sobě přitáhnout, ale odstrčil ji.
„Mám tě ráda, Remusi, ale prostě nedokážu...nemůžu takhle žít. Nemůžu ti slíbit, že odejdu od bystrozorů, ztratila bych tak velkou část sebe – už bych to nebyla já,“ stála uprostřed pokoje a třásla se zimou. „Copak to nedokážeš pochopit?!“ slzy jí stékaly po tvářích.
„Ne, nedokážu,“ zavrtěl hlavou a odvrátil od ní pohled. „Nedokážu pochopit, proč se ženeš do záhuby. Stejně jako tvoje matka,“ dodal po chvíli.
„Ji z toho vynech!“ zasyčela a dvěma kroky došla těsně k němu. „Byla to skvělá žena, a bystrozorka!“ zavrčela.
„Mrtvá bystrozorka, Man,“ řekl tiše.
Odvrátila se od něj. Beze slova vešla do ložnice a sbalila si věci. Pak se vrátila zpět do obývacího pokoje. Remus stál pořád u okna a pozoroval dění na ulici.
„Jestli odjedeš, je mezi námi konec,“ řekl, aniž by se otočil.
Manori si oblékla kabát a vzala do ruky kufr. Ve dveřích se ještě otočila.
„Byla jsem slepá. Všichni kolem viděli to, co já nechtěla. Že tenhle vztah už je dávno v troskách,“ s těmi slovy se otočila a vyšla na ulici.
Remus sebou trhl, když se dveře s prásknutím zavřely. Viděl ji, jak dole skládá věci do kufru a nastupuje do auta. Ještě pořád ji mohl dohonit a říct jí, že to tak nemyslel. Že ji má rád a aby se vrátila. Ale neudělal to.

Kapitola sedmá

Konečně ji uviděl kráčet po chodníku. Jako vždy vypadala dokonale. Možná až příliš dokonale. Najednou se mu vybavila zcela jiná tvář - ne tak dokonalá, ale možná právě o to krásnější. Zamračil se nad tím, kam se jeho myšlenky ubírají.
„Postrachu,“ usmála se Selena, ale rázem jí úsměv poněkud povadl. „Ty se zlobíš?“ zeptala se, jako by to byla ta nejneuvěřitelnější věc na světě.
Uvědomil si, že si jeho rozladění špatně vyložila. Tak se toho rozhodl aspoň využít.
„Kdes byla?“ zeptal se bez pozdravu.
„Jsem snad pod dozorem?“ opáčila a odemkla dveře.
„Čekám tu na tebe skoro celý den!“ řekl podrážděně.
„Za to já nemůžu,“ odsekla a zamířila k výtahu.
„Seleno!“ chytil ji za paži a donutil ji, aby se k němu otočila.
Zadívala se na něj a pak pomalu sklouzla očima k jeho ruce, která svírala její paži.
„Pusť,“ řekla chladně.
Postrach ji pustil. Na její opálené kůži byly patrné rychle mizející stopy po jeho prstech. Ani netušil, že ji tak zmáčknul.
„Tohle už nedělej,“ řekla mu ostře.
„Promiň,“ zašeptal.
„Jsi jen primitivní zvíře ovládané svými pudy. Já nejsem tvůj majetek!“ vyštěkla na něj.
„Omluvil jsem se,“ ucedil.
„Omluvil? I papouška naučíš omlouvat se!“
„Seleno, přestaň,“ požádal ji tiše, ale důrazně.
Udělala na něj takové to uražené tss a nastoupila do výtahu, který mu přibouchla před nosem. Tak šel po schodech a schválně si pospíšil, aby tam byl dřív než ona.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se ho.
Po pravdě si tím nebyl jist.
„Můžu zůstat?“ zeptal se nakonec.
„Nadržení jeleni v říji, prašiví psi, vampýři a podobná havěť patří do lesa,“ sdělila mu sladce.
Odemkla a vešla do bytu.
Postrach čekal.
Skoro zavřela dveře, ale pak je znovu otevřela.
„No tak pojď,“ řekla mu tak, aby mu bylo jasné, že ho bere na milost.

Manori nejdřív zamířila do hotelu, ale pak si to rozmyslela. Teď stála před bytem své kamarádky a kolegyně a snažila se nasadit přijatelný výraz. Nakonec to vzdala, vystoupila z auta a šla zazvonit. Když jí Margarit s úsměvem otevřela, připadala si tak trochu jako vetřelec v cizím světě.
„Ahoj, můžu na chvilku?“ zeptala se.
„Jistě, pojď,“ nechala ji projít. „Co se stalo?“
„Co by?“ tvářila se nechápavě.
„Nepovídej, vypadáš jako hromádka neštěstí.“
Margarit ji usadila v křesle a oběma nalila skleničku.
„Na, vypij to, a povídej,“ vybídla ji.
„Rozešla jsem se s Remusem,“ vylítlo z Manori a kopla do sebe panáka.
„Co?“ zamrkala překvapeně Margarit. „No konečně...“ dodala a taky upila ze skleničky.
„Jak, konečně?“ trochu zmateně na ni pohlédla Manori.
„Tohle nemělo cenu,“ zavrtěla hlavou Margarit. „Bude to tak lepší. Chceš tady přespat?“ nabídla jí.
„To bys byla hodná, chtěla jsem do hotelu, ale být tam sama...“ nedořekla, a taky si vzpomněla na jiný hotel a bylo jí tak nějak smutno.
„To kvůli té misi, že?“ zeptala se po chvíli mlčení.
„Jo, ale myslím, že pak už to bylo stejně jedno,“ mávla unaveně rukou Manori.
„Nejlíp bude, když to zaspíš, ráno moudřejší večera. A pak se stejně musíš chystat do…no kam to vlastně letíš?“ zarazila se.
„Do České republiky.“
„U Merlina, co tam chudáčku samotná budeš dělat, v takový divočině. Nemáš tam ještě aspoň nějaký příbuzný?“ zhrozila se Margarit.
„Ne, asi ne.“
„Hm, a co ten tvůj nový přítel? Neříkala jsi, že je odtamtud?“ zablýsklo se jí v očích.
„Jo, je. A?“
„No že by ti třeba mohl pomoct. Přece jen jak se tam chceš pohybovat, nenápadně a účinně. Česky možná mluvíš, ale jak, a nikdy jsi tam nebyla,“ sypala důvody z rukávu.
„No, to bude mít radost, že mě zase bude mít na krku,“ ale pomyslela si, že to není špatný nápad. Pak si uvědomila, že je teď pravděpodobně doma s přítelkyní a nadšení poněkud opadlo.
„No, ještě aby neměl,“ uculila se Margarit. „A teď do postele!“ zavelela.

*****

„Devadesát pět, devadesát šest…“
„Nešidíš to?“ usmála se Karolína a šlápla Postrachovi, který dělal v tělocvičně kliky, na záda.
„Devadesát sedm,“ pokračoval, aniž by jakkoli změnil tempo. Vypadalo to, že si vůbec nevšimnul, že mu stojí jednou nohou na zádech.
Tak si na něj Karolína stoupla oběma.
„Devadesát osm. Dneska jdeš pozdě.“
„Jdu akorát na čas,“ odsekla.
„Sto. Slezeš dobrovolně nebo ti mám pomoct?“ zeptal se.
„Vyhrožuješ?“ nakrčila nos.
Postrach se bez odrazu vymrštil. Karolína se odrazila od jeho zad, udělala salto a dopadla na nohy. Postrach zastavil ránu těsně u jejího solaru.
„Jsi pomalá,“ řekl jí.
Karolína vztekle srazila jeho ruku stranou a zaútočila s veškerou silou, jakou mohla. Přesto Postrach odrážel její rány s až provokativní lehkostí.
„Začala jsi dneska nějak brzy,“ poznamenala Hanako, která vešla do tělocvičny. „Obvykle se ho snažíš přeprat až po obědě.“
Postrach se na Hanako sice úkosem zadíval, ale na její poznámku nereagoval. Za prve nebyla adresovaná jemu a za druhé jeho vztahy s Hanako bylo přece jen poněkud chladné.
Karolína udeřila s takovou silou, že Postrach musel uhnout, jinak by mu přerazila ruku.
„Nepřeháníš to už trochu?“ zeptal se jí.
Karolína přestala útočit a couvla.
„Jednou - “ ukázala na něj prstem.
„Pořád ti říkám, že je nejvyšší čas, aby ses naučila prohrávat,“ odvětil Postrach.
„Stejně tě jednou dostanu na lopatky,“ trvala na svém Karolína umíněně.
„Už se těším,“ pousmál se Postrach a zamířil ke dveřím.
„Já nechápu, proč to pořád zkoušíš,“ zavrtěla Hanako hlavou. „Nikdy ho nepřepereš,“ zadívala se za odcházejícím Postrachem a její hlas zvážněl, když tiše dodala jako by pro sebe: „Nikdo z nás.“

Manori se prudce posadila na posteli. Nejdřív nevěděla, kde je a co tam dělá, ale pak se jí postupně vracely vzpomínky na včerejší večer. Padla zpátky na polštář a chvíli si říkala, jestli se nezbláznila. Pak přece jen rozlepila oko, koukla na budík a s povzdechem vstala a zamířila do koupelny.
Když vešla do kuchyně, linula se místností vůně čerstvé kávy a toustů. Margarit právě dva pokládala na talíře.
„Dobré ráno,“ s úsměvem postavila hrnek s kávou před sedící Manori.
„Dobré,“ přijala vděčně hrnek.
„Tak jaké máš plány na dnešek?“
„No, musím si vyřídit tu cestu, sehnat nějaký informace, trochu oživit češtinu a zlepšit přízvuk,“ zamyslela se.
„Výborně, tak to máš co dělat. Přijdeš konečně na lepší myšlenky,“ zakousla se Margarit do toastu.
„Jo snad jo,“ přitáhla si Manori talířek k sobě. „Ale víš co? Docela se těším, změna mi přijde vhod,“ pronesla s malým úsměvem.
„Tak se mně líbíš,“ přikývla Margarit a šoupla jí na talíř ještě jeden toast.

U piána seděl vysoký hubený muž a soustředěn hrál. Byl do hudby zcela ponořen.
Najednou se ozval ostrý disharmonický zvuk zvonku.
Muž přestal hrát a zadíval se na hodiny. V tuto denní dobu nikoho neočekával.
Zvonek se ozval znovu.
Vstal tedy od piána a šel otevřít.
Za dveřmi pootevřenými na řetízek stál vysoký hubený muž v tmavém už na pohled drahém obleku. Na hlavě měl klobouk, takže jak měl hlavu nakloněnou k otevřeným světle zeleným deskám, jenž držel v pravé ruce, nebylo mu vidět do očí. V podpaží svíral patinovanou koženou aktovku.
„Přejete si?“ zeptal se muž.
„Pan - Luhačovský?“ otázal se muž v klobouku. „Pan René Luhačovský?“
„Ano, to jsem já,“ přisvědčil muž. „Přejete si?“
Muž v klobouku sklapl desky.
„Rád bych zapsal svoji dceru na hodiny klavíru,“ řekl a zvedl hlavu.
Pan Luhačovský se zatvářil podezřívavě. Ten člověk se mu nelíbil. Ty jeho šedé oči - běhal z nich mráz po zádech.
„Doporučil mi vás známý. Znáte přece pana Františka Koláře, ne?“
„Jo, Frantu znám,“ přikývl pan Luhačovský.
Franta Kolář mu vždycky hledal pěkné holčičky, jejichž rodiče toužili, aby se jejich ratolest naučila hře na klavír, měli dost peněz a na dítě příliš málo času. A on je vždycky naučil i jiné věci.
Pan Luhačovský přivřel dveře a sundal řetízek.
„Pojďte dál,“ vybídl muže v klobouku. Nebylo až tak neobvyklé, že dítěti hodiny domlouval otec.
Zpoza rohu nečekaně vystoupila mladá žena v drahých a proklatě krátkých šatech s bílými rukavičkami na rukou.
„A vy jste - “ zarazil se pan Luhačovský a bezděčně přivřel dveře.
„Manželka,“ odpověděl za ni muž v klobouku.
Pan Luhačovský přikývl. Nebyl by to první pár zazobanců, v němž si starší boháč nabrnkl mladou husičku, které organizoval život a udělal si s ní dítě. Pár už takových klientů měl. Všichni byli divní a všichni do jednoho neměli na své rozkošné malé dcerušky čas.
„Tak pojďte dál. Přeslechl jsem vaše jméno,“ řekl pan Luhačovský.

Nejdříve se rozhodla vyřídit si formality, ve speciálním knihkupectví si koupila nějaké výtisky v češtině a pak se rozhodla stavit v baru za Barniem. Potřebovala si promluvit a on byl vždy ochotný naslouchat a navíc měl pokaždé nějakou radu v rukávě.
I když bylo ještě zavřeno, a kolem nikde ani živáčka, stiskla zvonek a nemusela dlouho čekat. Za nepatrnou chvilku se dveře pootevřely a pár očí pátravě kouknul ven.
„Manori? Co ty tady tak brzy?“
„Ehm…no to víš, nemůžu se dočkat až otevřeš,“ usmála se trochu nakřivo.
„Jo, jasně,“ kývnul hlavou. „Pojď dál.“
Manori si sedla k baru, podepřela si hlavu rukou a chvíli pozorovala Barnieho, jak čistí sklenice.
„Tak co se děje?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.
„To je to na mě tak vidět?“ usmála se smutně.
„Ne, ale znám tě už nějaký pátek,“ pokrčil rameny.
„No, je toho víc. Šéf mě poslal na misi do Čech. A Remus to neustál. Rozešli jsme se.“
„To se dalo čekat, vždyť jsem tě tady vídal poslední dobou samotnou,“ podíval se na ni přes sklenici. „Osobně si myslím, že to tak bude lepší, vy dva jste se k sobě moc nehodili.“
„To mi říkali všichni,“ přikývla zamyšleně. „Jen jsem to asi nechtěla vidět.“
„Jo, tys byla vždycky tvrdohlavé děvče. Mimochodem, co to bylo za chlápka minule?“ přestal leštit sklenice a zadíval se na ni.
„Ach, jen jeden známý, přijel tady uzavřít nějaký obchod a už zase odlétl domů,“ povzdechla si a mávla rukou, jako že to nestojí za řeč.
Barnie ji chvíli pozoroval.
„Nevypadal zrovna jako obchodník. Tedy na první pohled možná jo, ale...něco je na něm divného.“
„Divného?“ zamračila se.
„Jo, nechápej mě špatně, jen to, jak se pohybuje, že si celou dobu hlídal záda, to není jen tak. Ale očividně jste se bavili,“ podotknul jakoby nic.
„Vidíš, ještě že tě mám,“ usmála se. „No, bavili, abych byla upřímná, už dlouho jsem se necítila tak dobře.“
„Kdykoliv k službám,“ zasalutoval ji.
„Dej si pozor, ať tě nevezmu za slovo,“ uchichtla se Manori.

„Asi proto že jsem ho neříkal,“ řekl Postrach a odložil si tašku v předsíni.
Karolína zavřela dveře.
„Ach tak,“ zarazil se trochu pan Luhačovský, ale jejich zdroj nelhal. Nedal se poněkud výstředním, arogantním chováním vyvést na dlouho z míry. „Kolik je vaší dceři?“ zeptal se.
Postrach nenápadně sevřel Karolíně ruku, aby neudělala nějakou hloupost.
„Jedenáct,“ odpověděl Postrach.
Karolína předstírala, že se zajímá o piáno a přesunula se tak panu Luhačovskému do zad.
„Jedenáct,“ usmál se pan Luhačovský.
Postrach mohl vidět, jak se Karolína na muže zadívala s vražedným výrazem.
„A jak dlouho hraje na klavír?“ zajímal se pan Luhačovský jako pravý profesionál.
„Od svých šesti,“ odpověděl Postrach, zatímco jeho šedé oči klouzaly po místnosti.
„Opravdu? Musí být velice nadaná,“ snažil se pan Luhačovský lichotit.
Postrach přikývl. Nepatřilo to ovšem panu Luhačovskému ale Karolíně. Ta zkroutila klavíristovi ruku za záda a nacpala mu do pusy roubík. Postrach pak vyndal ze své tašky úzký cd přehrávač a pustil hlasitou klavírní hudbu.
„Kultura prostředí je důležitá,“ řekl panu Luhačovskému, který třeštil oči a slintal do roubíku.
Postrach došel k piánu, aby si ho mohl prohlédnout. Přitom si natáhl silné gumové rukavice.
„Pravý koncertní stenway,“ pokýval uznale hlavou. „Taky máme jeden. Ale přejděme k důvodu naší návštěvy,“ a znovu otevřel světle zelené desky, které dosud svíral v rukou.

Když Manori vyšla z baru, cítila se o mnoho lépe. Barnie jí vždycky dokázal zvednout náladu, a taky ji vyzbrojil několika užitečnými radami - prostě starý dobrý Barnie.
Zavolala na letiště a zamluvila si nejbližší letenku do Prahy. Po cestě ještě zapřemýšlela, že by si asi měla pořídit něco lepšího na sebe, bude se jí to rozhodně hodit. Alespoň pokud se hodlá držet Barnieho rad.

„Takže,“ řekl Postrach. „Pane René Luhačovský, tímto proti vám vznáším obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění nezletilých dívek. Chcete k tomu něco říct?“ a kývl na Karolínu, která muži vyndala roubík.
„To byste mi museli dokázat!“ vyprskl pan Luhačovský.
Postrach vyndal z desek nějaký papír a přejel ho očima.
„Máme tu svědectví čtyř matek, jimž se dcery přiznaly k tomu, že jste je nutil - “ Postrach se zadíval na Karolínu, který vypadala, že každou chvíli muže rozcupuje na malinkaté kousky, „to číst nebudu. Podali na vás trestní oznámení, ale pak ho stáhli. Dále tu mám podepsanou výpověď jistého Františka Koláře, který se doznává k tomu, že vám sháněl rodiny s dětmi. Mimo to se přiznává k tomu, že v šesti případech, vyhrožoval rodičům zneužitých dívek fyzickou likvidací, pokud proti vám nestáhnout všechna obvinění. Myslím, že netřeba pokračovat. Jak vidíte, důkazů je víc než dost,“ zakončil Postrach.
„Kdo sakra jste?!“ vykřikl pan Luhačovský.
„Tvoje jízdenka do pekla, ty prase!“ kopla ho Karolína do zad, až muž zaskučel.
„Karolíno,“ napomenul ji Postrach tiše.
„Co chcete? Peníze?“ zasípal pan Luhačovský.
„Mimo jiné,“ řekl Postrach. „Máte internetové bankovnictví?“ kývl k počítači na pracovním stole.
Pan Luhačovský přikývl.
„Pak bych vás požádal, abyste byl tak laskav a převedl veškeré své peníze na konto, které určím,“ požádal ho Postrach zdvořile.
„Co-co-cože?!“ vykoktal pan Luhačovský. „Chcete mě obrat o úplně všechno?!“
„Mohu vás ujistit, že tam, kam půjdete, nebudete peníze potřebovat,“ usmál se Postrach tak, že se pan Luhačovský pomočil.
I Karolína odvrátila pohled. Postrach nikdy nemluvil o tom, co prožil, během těch čtyř let, kdy ho považovali za mrtvého. Nicméně to s ním provedlo něco srovnatelného s tím, jak Tobiáše změnil Stín démona. Možná že dokonce i něco horšího, a nebo to bylo jen tím, že už dřív se dokázal dívat vskutku hodně nepříjemně.
Karolína páchnoucího pana Luhačovského usadila k jeho počítači, aby mohl udělat, oč byl požádán. Postrach mu nadiktoval konto fiktivní nadace. Ulriška se už postará o to, aby se peníze dostaly bezpečně a nevysledovatelně na jejich účet.
„Děkuji za vaši spolupráci,“ řekl Postrach panu Luhačovskému zdvořile. „Pojedeme.“
I když panu Luhačovskému cvakaly zuby, dokázal ze sebe vypravit: „Ka-ka-kam?“
„Někam, kde se odehraje, abych tak řekl, zlatý hřeb tohoto představení,“ odpověděl Postrach. „Ještě bych s dovolením vzal sebou nějaký hadr. Chápejte, máme v autě nové potahy.“

Proběhla butiky a nakoupila si několik slušivých oblečků - musí přece vypadat reprezentativně. Tohle sice normálně nedělala, ale pro jednou se zas tolik nestane, pomyslela si.
A taky to není špatná terapie, zauvažovala.
Spokojeně si uložila úlovky do kufru auta a nasedla.

Postrach s Karolínou vešli do Klubu.
Postrach vzal z barového pultu poštu a opřený o futra dveří do kuchyně si ji prohlížel.
„Tobiáš s Hanako se ještě nevrátili?“ zeptal se Tomislava.
„Ne, Tobiáš volal, že na Evropský je zase bouračka.“
„Dneska dají řidičák taky každému,“ zavtěl Postrach hlavou. „No, tak na ně počkáme.“
„Měli bysme je podříznout a nechat vykrvácet jako dobytek!“ zasyčela Karolína usazená na pohovce.
„Pomstychtivost ti nesluší,“ poznamenal Postrach, aniž by vzhlédl od pošty.
„Copak - copak tobě to nepřijde - nepřijde - !“ nedostávalo se jí slov.
Postrach odložil poštu, sedl si vedle ní a objal ji kolem ramen.
„To bude dobrý,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Bude to dobrý.“
Přitiskla se k němu a schoulila se mu v náručí.
„Dostanou, co si zaslouží, a už nikdy, nikdy to neudělají znovu,“ konejšil ji. „Nikomu.“
Tomislav stál ve dveřích kuchyně, mlčky je pozoroval a jeho tvář byla ustaraná.
Karolína se narovnal a utřela si slzy.
„Dobrý?“ zeptal se ji Postrach tichým, vlídným hlasem, jenž si pamatovala z dětství, a který hladil po duši. Přikývla.
„Jo, dobrý,“ řekla tiše a popotáhla.
Postrach ji chytil za ruku dřív, než si mohla rukávem utřít nos.
„Na to je kapesník, Karolíno. Chceš, aby mě tvoje máma chodila v noci strašit, protože jsem ani nedohlédl na to, aby sis neutírala nos do rukávu?“ pousmál se a půjčil jí svůj kapesník.
Karolína se malinko pousmála a vysmrkala se.
„Ne díky, nech si ho,“ usmál se, když mu chtěla kapesník vrátit.
Postrach se otočil na Tomislava a nepatrně kývl na znamení, že to bude dobré.

Nakonec se přece jen ubytovala v hotelu, Bylo to k letišti blíž než od Margarit, a ona měla letenku na první ranní let. Nechtěla cestu nijak odkládat, tušila, že tahle akce bude nadlouho, a také podvědomě cítila, že potřebuje vypadnout co nejdál. A navíc Margarit obtěžovala už až dost.
V recepci se zapsala, vzala si klíčky od pokoje a vyšla po schodech nahoru. V pokoji zatáhla závěsy a po krátké koupeli sebou plácla do postele.

„Za znásilnění nezletilých dívek vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání. Poprava bude vykonána ihned,“ nesl se Postrachův hlas místností s vysokým stropem a žebrovou klenbou.
Pach krve byl místy téměř nesnesitelný.
Pan Luhačovský se třásl, kdežto pan Kolář raději omdlel, neboť jeho zkušenosti s místní pohostinnosti byly o něco bohatší než jeho spoluviníka.
„Pan Luhačovský první,“ řekl Postrach.
„Ne! NE! To nemůžete! V Čechách není trest smrti! Vrazi! VRAZI!“ vřískal pan Luhačovský.
Postrach trpělivě počkal, až mu dojde dech. Pak kývl na pana Ho, který muži odpoutal ruce od kruhů ve zdi.
Jakmile pan Luhačovský ucítil, že je volný, začal se zmítat. Pan Ho, navzdory tomu, že měřil tak metr šedesát a byl hubený a vrásčitý, muže držel, jako by to byl jen králík, a bez nejmenší námahy ho vlekl k sedmdesát centimetrů vysokému obručemi okovanému, tlustému špalku. Protože byl poměrně nový, nebyl ještě zčernalý krví.
„Nějaké poslední přání?“ otázal se Postrach věcně.
„Polib si prdel, ty zkurvysynu!“ zaječel pan Luhačovský.
Postrach jen nad mužem útrpně zavrtěl hlavou.
Pan Ho pana Luhačovského zdvořile požádala, aby si kleknul a položil hlavu na špalek tváří ke zdi. Když neposlechl, přinutil ho kleknout si silou.
„Nějaké poslední přání?“ zeptal se Postrach ještě jednou.
Přívalu nadávek nebylo moc rozumět, protože pan Ho tiskl panu Luhačovskému hlavu ke špalku.
Hanako sundala ze stěny jednu ze seker.
„Ptám se ještě jednou: nějaké poslední přání?“ Postrachova trpělivost byla nelidská. A protože ani tentokrát nedostal smysluplnou odpověď, kývl na Hanako.
Hanako se sklonila a něco muži pošeptala. Pak hvízdla sekera a hlava odskočila do připraveného koše. Krev stékala do připravené nádoby a Postrach jako vždy cítil nad sebou obrovské zhnusení.
Pan Kolář zemřel tiše a pokojně - ti, co omdlí, jsou prostě nejlepší, je s nimi nejméně práce.
Tobiáš, Hanako a pan Ho odklidili těla. Postrach zaslechl již tradiční poznámku pana Ho o tom, že oceán měl své neoddiskutovatelné výhody. Poté co v popravčí místnosti osaměl, uzavřel nádoby s krví a odnesl je.

Manori se chvíli převalovala v posteli a nemohla usnout. Přece jen nebyla zvyklá jít spát tak brzo. Ale tímhle argumentem si spíš něco nalhávala. Ve skutečnosti ji probíhaly hlavou události posledních dní a také už pomalu plánovala svůj přílet do Prahy. Nakonec ji však přemohla únava ze všeho toho shonu a konečně usnula.

Postrach ucítil, jak mu Selenina ruka vklouzla mezi nohy. Zavrčel napůl nevolí nad tím, že ho budí, částečně ho rozladilo, co dělá, a odstrčil její ruku.
„Impotente!“ zasyčela mu do ucha a odvrátila se uraženě od něj.
Krávo, blesklo Postrachovi myslí dřív, než tomu mohl jakkoli zabránit.
Selena si přitáhla deku tak, že ji z Postracha stáhla.
Koupím si vlastní, rozhodl se v duchu. Ne, že by mu byla zima, ale štvalo ho to a to tak, že hodně.

Kapitola osmá

Když ji v pět ráno recepční budil telefonem, připadala si Manori jako praštěná polenem. Sice usnula, ale celou noc se jí hlavou honily zmatené myšlenky, jak její mozek odmítal odpočívat.
Dala si rychlou studenou sprchu, aby se probrala, v recepci zaplatila za nocleh a vydala se na letiště.
Ranní provoz nebyl nijak velký, takže když auto zaparkovala z jedné z podzemních garáží, měla ještě spoustu času. Vešla do letištní haly a u pultu si vyzvedla letenku. Posadila se na lavičku a pohled se jí zastavil na kavárně, kde onehdy pila s Postrachem čokoládu. Napadlo ji, že by ho mohla v Praze vyhledat, ale pak si to rozmyslela.
Ještě bych vypadala, že ho uháním, pomyslela si. A to nechtěla. Nikdy by se někomu do vztahu nepletla. Určitě na ní stejně už dávno zapomněl.

Postrach zívnul a převrátil se na břicho. Protože Selena už vstala, ukořistil deku.
Nejspíš si někde něco patlá na obličej, pomyslel si a roztáhl se přes celou postel. Manori ta určitě nevstávala o hodiny dřív, aby si stihla udělat nějakou bláznivou masku, manikúru a podobně. A jaká to byla pěkná ženská.
Postrach schoval hlavu pod polštář, protože ho rušilo světlo.
Jak se zrovna mě stalo, že žiju s takovou porcelánovou panenkou? Pomyslel si.

Jakmile ohlásili její let, prošla obvyklou