Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
Autor: Darkness
Pár: Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Varování: erotika, zmiňována smrt nejrůznějších postav
Shrnutí: Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka: Všechno je to Rowlingové

Nové Bradavice

Kapitola první

„Běž pryč,“ odehnal tříhlavou zmiji, která se mu snažila uvelebit za krkem, mezi jeho dlouhými vlasy, aby tam strávila pohodlný večer. Byla to jejich každodenní hra. Zpravidla končila tak, že muž rezignoval a dovolil hadovi, aby zaujal své oblíbené místo. Hlavy měl položené na jednom rameni, tělo se táhlo přes záda k druhému rameni, ocas se omotal v podpaží a kolem těla.
„Sssss!“ reagovala zmije v předstíraném hněvu.
„No,no,no, moc se nerozčiluj,“ zahrozil žertem. „Můžeš být ráda, že jsem tě vytáhl z té žumpy v Obrtlé.“
Hadí syčení se pomalu zmírňovalo. Území bylo dobito, tak se zmije pohodlně uložila. Tvářila se, že je plně zaujata studiem knihy, kterou její člověk každý večer pročítal. Občas mu do ucha sdělila nějaký svůj komentář.
„Jasně, obrtlé krysy byly mnohem chutnější, než ty, co máš u mě. Ale víš, čím to bude? Nekrmím tě krysami, ale kuřaty. V tom je rozdíl. Člověk by myslel, že když máš místo jedné hlavy tři, že dokážeš rozeznat rozdíl!“ zlobil se.

Dnes se však nemohl na čtení soustředit. Možná to bylo tím, co viděl, když byl dopoledne nakoupit. Ne že by viděl něco strašného, něco neobvyklého. Viděl to, co jindy. A to ho trápilo.

Od toho dne, kdy se z chlapce-který-přežil stal chlapec-který-zabil-vy-víte-koho, se toho hodně změnilo. Voldemort nebyl jediný, kdo tehdy zemřel. Brumbál, McGonagallová, téměř celá rodina Weasleyů, Hermioniny rodiče, Lupin, Sirius… tady Harry polkl, aby uvolnil stažené hrdlo. Dlouho trvalo, než se z toho Harry alespoň trochu vzpamatoval. Další a další, známí i neznámí. Ano, nakonec zvítězili. Ale za cenu naprostého rozvratu stávající společnosti. Ministerstvo čar a kouzel se tvářilo, jako fungující organizace, ale nikdo ani nevěděl, kde vůbec sídlí, kdo je ministrem, co vlastně ministerstvo dělá.

A Bradavice? Z Harryho školy, z jeho prvního skutečného domova, jaký kdy měl, nezbyl, skoro ani ne obrazně řečeno, kámen na kameni. Pak tu byl dům na Grimmauldově náměstí. Od Siriusovi smrti v něm nebyl. Nemohl ho považovat za svůj domov. Nedokázal to. Nakonec si našel malý domek nedaleko Durness. Velmi rychle si zamiloval zdejší klid, narušovaný jen bečením ovcí a hukotem moře, které zde divoce naráželo na rozeklané skalnaté pobřeží. Už dlouho nekouzlil. Nebyl to plán zmizet z kouzelnického světa. Prostě byl unaven. Nechtělo se mu. Jeho nejbližší sousedé byli vzdáleni 5 mil do vnitrozemí, takže jeho jedinými společníky tu byly ovce, pastýři, mořští ptáci a Ssslissilisssi, jeho hadí přítelkyně. Žilo se mu docela dobře, na živobytí si vydělával tím, že pro jednu farmaceutickou firmu sbíral hadí jed.

Těch několik málo přátel, kteří mu zbyli, věděli, kde bydlí. Občas ho navštívili, občas navštívil on je. S Hermionou si navíc poměrně často psali. Nějak své nejlepší kamarádce nerozuměl. Vždy měl pocit, že ona a Ron k sobě patří. Ale po válce se rozešli. No dobře, Ron se choval jako idiot, ale nebylo Hermioně podobné, aby ho opustila, když mu zemřela skoro celá rodina. Jen Charlie a Molly zůstali naživu. Něco se muselo stát. Hermiona se odstěhovala do Cheverny a Ron odjel někam do Ameriky. Občas poslal Harrymu sovu s nic neříkající zprávou. No, alespoň žije.

Odložil knihu. Dnes ze čtení nic nebude. Zvedl se a šel rozdělat oheň v krbu. Bylo docela chladno. Ssslissilisssi se pevněji přidržela jeho těla, jinak se nenechala vyrušovat. Za chvíli v krbu praskal oheň, Harry zašel ke svému baru, aby si něco vybral. To se naučil od svého dalšího přítele. Dalšího zemřelého přítele.

Draco. Něco se stalo a najednou si uvědomili, že jejich dětská nenávist je prostě hloupá. Harry držel Draca v náručí, když ho zasáhla Luciusova kletba. Otec nepřežil syna, kterého sám zabil. Vlastně to bylo směšné. Harry ho nezabil kouzlem. Harry mu rozbil kamenem hlavu. No, rozbil… nebylo to hezké. Lupin ho tenkrát musel od Luciuse odtáhnout.

Ano, Draco naučil Harryho lepším způsobům. Co naplat, byl to Malfoy a měl tu nejlepší výchovu v tomto směru. A tak měl Harry bar. Ne prostě hromadu láhví ohnivé whisky nebo máslového ležáku. Také se z něj nestal alkoholik. Vždy si dával dobrý pozor, aby nepřekročil mez účelnosti takového pití. Naučil se totiž vidět v pití požitek, ne způsob, jak se přivést do bezvědomí. Tak co to bude dnes?

Posadil se do křesla před krbem. Dnes, ano dnes, bylo smutné výročí Dracovy smrti. Všichni jeho zemřelí přátelé mu chyběli, ale s Dráčkem to bylo jiné. Jako by ztratil kus sebe sama. Tenkrát to nedokázal pochopit. Nevěděl, proč je mu s bledým plavovlasým chlapcem, spíš mladým mužem, tak dobře. Proč se mu dech zrychlí a srdce bije prudčeji pod upřeným pohledem těch krásných šedých očí. Nechápal to, ale bylo mu to jedno. A pak Dráček odešel.

Někdo klepal na dveře. Harry zvedl hlavu a chvíli tiše poslouchal. Kdo mu co může chtít? Teď? Nebylo sice ještě pozdě, ale stejně… snad nějaký pastýř. Úplně zapomněl na Ssslissilisssi smotanou na rameni, na sklenku koňaku v ruce, zamířil po schodech ke dveřím. Otevřel a zíral na pozdního návštěvníka. Trvalo dlouho, než pomalu odstoupil od dveří a nechal ho vstoupit. Gestem ukázal na schody vedoucí do obytné části domku. Když se vrátil zpět do obývacího pokoje, host už shodil mokrý svrchní šat a pouze v kalhotách a košili se tiskl ke krbu, ve kterém příjemně sálal oheň. Harry se na okamžik zarazil, pak znovu zavítal do svého baru. Nalil do další sklenky a po krátkém zaváhání ji donesl muži u krbu.
„Med a skořice?“ zeptal se svým hlubokým barytonem, když přičichl ke sklence. Prohlédl si tekutinu v záři ohně vydatně krmeného borovým dřevem. V jejím jantarovém zabarvení se odlesk plamenů lámal velmi svůdně. „Henessy Fine de Cognac? Vidím, Pottere, že se z vás stal labužník.“
Harry pokrčil rameny a posadil se do křesla. Za okamžik bylo i druhé křeslo obsazené. Oba muži mlčky popíjeli. V tu chvíli Ssslissilisssi dospěla k závěru, že ji ignorují už dost dlouho a rozhodla se jednat. Opustila své místo na Harryho rameni a po ruce mu sjela na stolek mezi oběma křesly.
„Pořád ignorujete pravidla, že, Pottere. Obchodovat s runoskopy je protizákonné…„
„Neobchoduji. Našel jsem ji,“ odpověděl Harry a se zájmem sledoval, co had udělá. Ssslissilisssi měla zřejmě dobrou náladu a chtěla se bavit. Proto přelezla až k nočnímu návštěvníkovi a po jeho volně položené ruce vylezla na jeho rameno. Láskyplně se všemi třemi hlavami otřela o mírně napjatou šíji. Harry se usmál, když jeho host nervózně zakašlal. „Ssslissilisssi nezaútočí. Jen se chce bavit,“ informoval pro jistotu.
„Ach tak. Děkuji, že jste mě na to upozornil,“ zase ten sarkasmus. Zvláštní, jak se některé věci nezapomínají.
Znovu zavládlo ticho, přerušované jen občasným zapraskáním dřeva v ohni.
„Tak dnes nebude žádná zakázaná kletba?“ zeptal se host nakonec.
Harry polkl, odvrátil pohled. „To nebyla vaše chyba. Jste nevinný,“ odpověděl tiše. Nerad na ten den vzpomínal.
„To jsem byl při našem posledním setkání také,“ zněla úžasná podpásovka. Na to neměl Harry co říci. Styděl se. Strašně se styděl, za to, co provedl při jejich posledním setkání. Tak nic neřekl, jen dolil do obou skleniček.
Nakonec to Harry nevydržel. „Proč jste vlastně přišel?“ natáhl ruku ke Ssslissilisssi, která se na svém novém místě začala nudit a toužila po návratu. Rychle se vyšplhala mezi důvěrně známé vlasy, k důvěrně známé vůni… „Hrajete si na mé svědomí? Nemusíte se obtěžovat. Já nezapomněl. Vzpomínám na to každý den, každý…„
„Sklapněte, Pottere!“
Harry byl sám překvapen, že poslechl.
„Přišel jsem vám nabídnout místo učitele obrany proti černé magii a přeměňování. A také místo ředitele nebelvírské koleje…„
Harry nevěřícně zíral. „Bradavice byly zničeny…„
„A kdo říká, že to tak musí zůstat?“
To byl úžasný nápad. Harry se v křesle prudce opřel. Málem udusil Ssslissilisssi, která se s nespokojeným syčením vydala na cestu do své ložnice. Tedy do terária. Najednou měl pocit, že mu někdo píchl do žil nějakou drogu. Veškerá, ne zrovna deprese, ale řekněme únava byla pryč. Obnovit Bradavice. Obrazně i doslova, to byla výzva… „Ale…„
„Nemohu vám nabídnout vůbec nic. Mluvil jsem s několika lidmi z ministerstva, ale sám víte, jak to tam vypadá. Jediné, co vím určitě, je fakt, že nejsou proti. Netuším, jestli budou přispívat finančně, takže…„
„Mám solidní příjem. Práce skoro žádná. Navíc, pořád mám něco z toho, co mi zanechali rodiče. Pak dědictví po Siriusovi. Budu mít z čeho žít…„ vyhrkl nadšeně Harry. Připadal si, jako že je mu znovu sedmnáct a…
„Dobrá. Teď dál,“ odtušil a pod chladnou, téměř lhostejnou maskou, se pobaveně usmíval. Tohle je chlapec, který cokoli. Znovu ten zápal, ta chuť do života. Ano, tohle bylo správné rozhodnutí. „Obávám se, že toho budu zbytek života litovat, ale musím připustit, že na místě ředitelky Havraspáru bych rád viděl slečnu-všechno-jsem-četla. Bohužel ještě přesně nevím, jaké předměty bude vyučovat. Vůbec koncepci školy bych rád probral, až budeme všichni čtyři. Ještě také nevím, kdo by měl vést Mrzimor. Není z čeho vybírat,“ dodal temně.
„Třeba někoho zná Miona,“ navrhl Harry.
„To je možné.“
„Řeknu jí to hned, třeba přijde…„ Zamířil ke krbu, oheň již téměř vyhasl. „Hermiono…„ řekl polohlasně. Chvíli se nic nedělo.
„No jo… co je?“ ozvalo se rozespale z druhé strany.
„Promiň, nevěděl jsem, že spíš. Něco…„
„Už nespím. Tak co se děje?“
„Mohla bys přijít?“
„Teď?“
„No… no ano. Překvapení, víš…„ odtušil s úsměvem.
„Překvapení? To jako že už ti došlo, že se ti líbí kluci?“ Harry zrudl. Dobře si byl vědom toho, že přítomný slyší každé slovo.
„Miono!“ okřikl proto kamarádku.
„Promiň. Už jdu…„ ozvala se, už pobaveně, Hermiona.

Vypadla z krbu, jak přeskakovala zbytek žhnoucích uhlíků. „Tak jsem tady, Harry, co je to tvé překvapení.“
„Dobrý večer, slečno Grangerová,“ ozvalo se za jejími zády. Hermioniny oči se překvapeně, a když jí to došlo, tak i hrůzou, rozšířily.
„Promiň, Harry,“ zašeptala. Vážně by si měla odvyknout takové hlášky, jako měla před chvílí.
„Dobrý večer, profesore Snape…„ otočila se k muži stojícímu u krbu.

Hermiona se tázavě podívala na Harryho. Ten jí právě podával sklenku koňaku, protože usoudil, že ji bude potřebovat. Miona do sebe obrátila obsah skleničky tak prudce, až se rozkašlala.
„Slečno Grangerová, to, co jste tak barbarsky vypila, je velice dobrý koňak, který si zaslouží vychutnat.“ Ano, profesor se nezměnil. Stále stejně uštěpačný a sarkastický Severus Snape.
Harry se zasmál. Situace mu přišla komická. Znovu se v duchu ocitl ve svém dětství a připomněl si, jak s Ronem a Hermionou vyváděli v Bradavické škole čar a kouzel, která teď byla jednou tesklivou hromadou kamení...
„Takže,“ začal Harry zeširoka, protože nevypadalo, že by se chtěl profesor Snape ujmout slova, „zavolal jsem tě sem, protože profesor Snape přišel se skvělou nabídkou, ve které počítá i s tebou.“
„Harry,“ přerušila ho Miona, „K věci, prosím.“
„Obnovíme Bradavice.“ tak a bylo to venku. Hermiona zalapala po dechu. Pár okamžiků nebyla schopná cokoli říct, jak byla překvapená. Pak se nadechla k otázce: „Jakou roli v tomhle plánu mám mít já?“
„Nabízím vám vedení havraspárské koleje,“ ozval se konečně profesor Snape.
Do Hermiony, stejně jako předtím do Harryho vjela vlna energie. Celá ožila myšlenkou na znovuotevření školy, kterou měla moc ráda.
Harry dodal, že Nebelvír byl nabídnut jemu a Zmijozel si vezme na starost profesor Snape.
Otočila se na Snapea. „A co Mrzimor?“
„Po pravdě, nevím, komu bych tuto funkci svěřil,“ přiznal se profesor Snape.
Hermiona se na chvilku zamyslela. Pak se plácla do čela a zasmála se.
„Jasně, že mě to nenapadlo hned.“
Harry koukal na svou kamarádku poněkud vyjeveně, Severus Snape rozmrzele.
„Slečno Grangerová, pokud máte nějaký návrh, tak se nám laskavě svěřte. Tyhle výlevy nejsou k ničemu,“ poznamenal Snape.
„Ach ano, jistě,“ kývla Hermiona, „Mám přítelkyni. Je velice dobrá v bylinkářství a kouzelnické dějiny přímo zbožňuje. Je to chodící encyklopedie.“
„Mohla byste nám laskavě přestat s tou chválou a říct nám, koho máte na mysli?“ skočil ji do řeči Snape.
„Theadora Woodová„ hlesla Hermiona a lehce se začervenala.
„Ano, vzpomínám si na ni, byla to studentka z Mrzimoru, o rok starší, než vy,“ kývl souhlasně profesor, „ale ta přeci zmizela, ne?“
„Ne,“ zakroutila Miona hlavou, „jen se skryla a žije pod novou identitou, ale stýkáme se.“
„Snad by připadala v úvahu,“ přikyvoval Snape, „pamatuji si, že si ji profesorka Prýtová moc chválila. Ale to Longbottoma také. Na něj jsem myslel v nejhorším případě, ale ten by byl použitelný opravdu jen pro ty bylinky,“ ušklíbl se Severus a lehce se otřásl při vzpomínce na Nevillovu nešikovnost. „Dobře, tedy ji zítra přiveďte a prodiskutujem to.“ ukončil Snape svou řeč.
„Tak já už půjdu, už je pozdě,“ zvedla se Hermiona z křesla. Rozloučila se s oběma nastávajícími kolegy a zmizela v zelených plamenech letaxu.

Přestože se přehoupla půlnoc, Hermiona nemohla usnout. Očekávání toho, co mělo následovat vzpružilo její mysl natolik, že vzala pergamen, brk a začala sepisovat své myšlenky a nápady. Prvním bodem jejího seznamu bylo, najít co nejvíc možností, jak obnovit Bradavický hrad. Vyházela z knihovny snad všechny knihy, než našla tu pravou. Zuřivě jí listovala, a pak necitelně vytrhla dva listy. „ No teda, Hermiono,“ napomenula se. Ale co, však to později napraví. Listy s renovačními zaklínadly sepnula k seznamu. Tak a teď bod druhý.

Návrh učebních předmětů. V každém případě to bude Obrana proti černé magii, Přeměňování, to si určitě vezme Harry. Dějiny čar a kouzel, Bylinkářství Thea, Lektvary profesor Snape, Jasnovidectví, (brrr, Hermiona se otřásla při vzpomínce na brýlatou profesorku Trelawnyovou) sice tenhle předmět považovala za zbytečný, ale budiž, mohla by požádat Firenze. Ještě Starověké runy a Kouzelné formule, ty by si vzala na starost sama, Péče o kouzelné tvory a Létání na koštěti. To by bylo to základní.

Hermiona si zívla. Pomalu na ni padala únava, a usínala nad svým seznamem. Ještě než usnula úplně, napadlo ji, že na Péči o kouzelné tvory by mohla požádat Charlieho Weaslye,a Molly by mohla nabídnout místo ošetřovatelky... ale na Létání budou muset ještě někoho sehnat...a už spala.

V domku u Harryho Pottera ještě svítilo světlo. Svítilo dlouho do noci. V pokoji u krbu seděl Harry s profesorem Snapem a oba mlčeli. Občas se na sebe vzájemně podívali. Snape si Harryho potajmu prohlížel. Musel uznat, že se chlapec hodně změnil. Vlasy si nechal narůst k ramenům, brýle vyměnil za kontaktní čočky, zmužněl. Už to nebyl chlapec.

I Harry si profesora Snapea po očku prohlížel. Nezměnil se, jen jeho tvář nesla stopy prožitých událostí. Byl to stále ten stejný profesor Severus Snape, a přitom byl úplně jiný...
„Profesore,“ oslovil Harry potichu Snapea, „už je pozdě. Mohu vám nabídnout nocleh, jestli chcete,“ dopověděl tiše.
„Děkuji, Harry,“ vydechl Severus. Byl tak unaven, že si neuvědomil, že řekl Harrymu jménem. Harry to nepřeslechl. Překvapilo ho to natolik, že jen polkl, ale nekomentoval to. Zvuk Snapeova hlasu se mu vryl do paměti. Byl překvapivě měkký a postrádal jakoukoli stopu sarkasmu. -Ne, to se mi muselo jen zdát- přesvědčoval sám sebe. Ukázal profesorovi svou ložnici a povídá: „Koupelna je za tamtěmi dveřmi, buďte tu jako doma.“
„A Pottere, vy budete spát kde?“ zajímal se Snape.
Harry se pousmál. „Vedle na pohovce, ale jestli dovolíte nejprve se osprchuji.“
„Jistě,“ přikývl Severus. Posadil se na postel a čekal, než Harry vyjde z koupelny. Netrvalo to dlouho. Mladý Potter si uvědomoval, že profesor musí být unaven a pospíšil si. Spěchal tolik, že si nevzal nic na převléknutí a byl nucen vyjít z koupelny omotaný jen ručníkem.
Když Severus uviděl Harryho lesknoucí se ještě vlhké tělo, svaly, rýsující se pod kůží, s ručníkem kolem boků, který toho moc nezakrýval, lehce ho zamrazilo.
Odehnal dotírající pocity. Ne, přece...to ne, vždyť ho Harry nikdy neměl rád, to nejde. Navíc nemůže brát vážně tu poznámku slečny Grangerové, ohledně Potterovy sexuální orientace...
Mezitím Harry přešel ložnici a zmizel za dveřmi vedlejšího pokoje.
Severus se zvedl a odešel do koupelny. Už byl nahý, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?“ zavrčel Snape.
„Profesore, osuška...“ Harry pootevřel dveře a prostrčil dovnitř ruku s osuškou. Škvírou, která vznikla si všiml odrazu Snapeovi postavy v nástěnném zrcadle. Polkl a rychle zavřel, ale toho výjevu se nemohl zbavit. Stále měl před očima profesorovo šlachovité, štíhlé tělo, které sice neslo pár jizev, ale...

„Ty hajzle!“ zařval Harry, když prudce zvedl Snapea ze země a otočil ho čelem k sobě. Odstrčil ho a vytáhl hůlku.
„Harry, ne!“ vykřikla Hermiona.
„Crucio!“
„Harry, ne!“ zvolali všichni kolem.
Harry sledoval Snapea, který padl na zem a za nepřirozeného ticha se svíjel v příšerných bolestech. To Harryho popudilo. Chtěl ho slyšet prosit. Tak, jako prosil Brumbál…
„Crucio!“ zopakoval a přitvrdil.
Slyšel prudké syčivé výdechy, které se draly skrz zaťaté zuby. Na odhalených částech těla viděl, jak se Snapeovi objevují charakteristické jizvy. A…
„Mdloby na tebe!“ zaslechl Moodyho hlas a pak…

Harry se probudil tím, že spadl z pohovky na zem. Tolik sebou během této noční můry házel. „Jak jsem to mohl udělat?“ opakoval si snad po sté tento den. Znovu si lehl, ale usnul až k ránu.

Kapitola druhá

Hermionu s hlavou zabořenou do pergamenů našla ráno její přítelkyně Theadora. Jemně ji vzala za rameno a zatřásla s ní.
„Hermiono, vstávej!“
Hermiona vyskočí. „Merline, já tu usnula!“
„Vypadá to tak,“ smála se Thea, „prosím tě cos tu dělala?“
No víš, mám pro tebe skvělou zprávu...“
Hermiona zaníceně vyprávěla své přítelkyni vše, co se v noci stalo a co se chystá.
„Myslíš to vážně? A to opravdu... Snape?“ chrlila na Mionu otázky Thea.
Hermiona trpělivě všechno převyprávěla a nakonec sdělila své kamarádce, že jsou očekávány na první poradu.

„Já věděl, že toho budu litovat,“ vrčel podrážděně Snape, když Hermiona načala druhou hodinu svého výkladu a stále ještě to nevypadalo, že by chtěla skončit. Tři tázavé pohledy. Rezignovaně vydechl. „Slečno Grangerová. Nepamatuji si, že bych požadoval zrovna na dnešní schůzku…“ odmlčel se. Být na jeho místě jiný člověk, možná by se právě trochu pousmál. Snape však jen zavrtěl hlavou. „Pokračujte, prosím…“
„No, už toho moc nemám,“ nervózně si prohrábla vlasy, které jí při jejím ohnivém výkladu vyklouzly z copu. „Tohle byly jen návrhy, ale samozřejmě záleží na tom, na čem postavíme výuku…“
Všichni tři vážně přikývli.
„Já-já bych měl návrh,“ zajíkl se, zcela nezvykle, Harry. Vysloužil si tím stoprocentní pozornost. Když však promluvil, pochopili jeho rozpoložení. „Myslím, že je nutné vyučovat černou magii.“ Ssslissilisssi zaregistrovala napětí a zvedla hlavy, dosud pohodlně položené na smyčkách svého svalnatého těla. „Pochopte,“ začal hájit svůj názor dřív, než mohli vyjádřit svůj nesouhlas, „je moc hezké učit se obranu, ale když nevíte, proti čemu… Já… když mě, když jsem se naučil zaklínadlo Patrona, bylo to fajn, dokud jsem to nemusel použít proti skutečným mozkomorům. Málem nás tenkrát zabili. A…“
„Harry,“ ozvala se Thea, „když budeš vyučovat černou magii, je velká pravděpodobnost, že…“
„V něčem s Potterem souhlasím,“ vložil se do hovoru Snape. „Ti, kteří inklinují ke zlu, si cestu najdou. V bitvě s Temným pánem,“ dodnes nedokázal jeho jméno vyslovit; nikdo by si však nedovolil nějaké posměšky, „bylo žalostné sledovat, jak nejlepší studenti prohrávali jen proto, že nevěděli, proti čemu jdou…“
„Ano, ale když začneme černou magii vyučovat…“ nedala se Thea.
„Můžeme je zavázat Velkou Přísahou,“ navrhla Hermiona, čímž si vysloužila, ne přímo pochvalný, nicméně alespoň uznalý, Snapeův pohled.
„Co je to Velká Přísaha?“ nezklamal Harry. Tentokrát byl pohled znuděný.
„To je moc závažná přísaha, Harry. Pochází z dávných dob, původně ji skládali druidové, když ukončili své vzdělání. Svědky té přísahy jsou Měsíc, Slunce, Vítr, Oheň, Voda a Země, později se přidali ještě Morgana a Merlin,“ vykládala zaujatě. „Mnohem důležitější je to, co se stane, když tu přísahu porušíš…“
„Omyl, slečno Grangerová. Pokud by některý ze studentů tuto přísahu porušil, dozvím se to. Nebude mít čas zjistit, co by mu udělali oni…“
Úsměvy na tvářích ‚dětí' nevypadaly příliš upřímně.
„Pokud někdo takovou přísahu poruší, zemře. Prý dost nepříjemným způsobem. A nejen on. Jeho rodina, jeho přátelé.“
Harry s pochopením přikývl. „Ano. Takže když bychom vyučovali černou magii až od určitého věku, nejprve je zavážeme touto přísahou, že nic z toho nezneužijí a teprve potom začneme s výukou.“ Podíval se postupně na všechny tři své kolegy a počkal na souhlasné přikývnutí. Usmál se. „Myslím, že je zřejmé, kdo ji bude vyučovat, že, pane řediteli?“
Snape si odkašlal. „Pak ovšem navrhuji, abychom my dva, vzhledem k tomu, že budete vyučovat obranu, společně vypracovali osnovy.“
„Ano. A… ještě něco bych měl,“ nenechal se Harry umlčet, přestože i tentokrát nezněl jeho hlas příliš jistě. „Totiž… no… bylo by vhodné nějak upravit eee vztahy mezi lidmi ve škole,“ vyhrkl.
Snape se zamračil. „Nerozumím. Co chcete upravovat?“
„No, totiž,“ Harry trochu zrudl. Thea, které to došlo jako první, se začala smát. Nejdřív potichu, ale brzy to nevydržela a začala se smát nahlas. Brzy se k ní připojila i Hermiona. „Co je na tom k smíchu?“ ohradil se nerudně Harry. „Vzpomeň si, Miono, sama na sebe ve třeťáku,“ no ano, musela připustit. Profesor Lupin byl velmi okouzlující, „nebo ty,“ kývl ke druhé dívce. „Nebo třeba Parvati…“
I Snape už pochopil. „Který můj nešťastný kolega se stal středem zájmu slečny…“ nedořekl, když si s hrůzou uvědomil, že se všechny pohledy stočily k němu. „Ach tak. No…“ odkašlal si, „to je skutečně zajímavý návrh.“
„Tohle je závažná otázka, profesore,“ Harry už mluvil, jako dřív. „Pořád stavíme na starodávných základech, prý již staří Řekové… Ale tehdy byly takové vztahy běžné. Takže buď řekneme ano, pak musíme přesně stanovit, za jakých podmínek, nebo řekneme ne a pak také musíme říci, co se stane, když by k tomu došlo.“
„Možná by to šlo stanovit tak, že se nesmí potkat v jedné třídě. Kvůli prospěchu…“
Harry zavrtěl hlavou. „To se mi nelíbí, Theo. Představ si, že by to nebyla Parvati, ale třeba Miona,“ nevšiml si lehké nevole ve tváři ředitelky Mrzimoru. Snape si ho však všiml a pečlivě uložil do paměti. „Přece ji nevyhodíš z lektvarů, ve kterých měla výtečně…“
„Ukecala mě…“ zamumlal Snape.
Harry si přerušení nevšímal. „…jenom proto… no, to je směšný. Navíc, zkoušky se vždy dělají u jiných lidí, než kteří vyučují…“
„Tady to ale nepůjde,“ už zcela seriozně zasáhl do hovoru Snape. Potter měl pravdu. Mezilidské vztahy v jakékoli podobě mohly ohrozit cokoli. Ne nutně ohrozit. Vznést zmatek. „Mezi mistry lektvarů provedl Temný pán velkou čistku. V Anglii už není nikdo, kdo by dokázal ohodnotit to, co jsem já naučil. Totéž bude u černé magie i u obrany a…“ odmlčel se. Mlčeli i ostatní. Měl pravdu. Ztráty byly značné. Ale dokud to takhle neřekl, vlastně si to až tak syrově neuvědomovali.
„Nechme tuhle otázku zatím otevřenou, můžeme se k ní kdykoli vrátit,“ řekla po chvíli Hermiona. „Teď je čas na oběd. Harry, máš tu něco, co by se dalo použít?“ Obávala se použít slovo ‚jídlo'. Znala Harryho stravovací návyky.
„Nemusíte se obávat, slečno Grangerová. Tentokrát jsem nakupoval já. Měla byste v kuchyni najít něco civilizovaného.“

Z Harryho domku na pobřeží se stal hlavní stan jejich čtyřky. Scházeli se tu pravidelně a pomalu dávali původní Snapeově myšlence tvar a podobu. Snape musel připustit, že volba byla dobrá. I když samozřejmě pořád něco kritizoval, byl spokojen. Nikdy se vyloženě nehádali, ale ‚děti' mu nikdy nezůstaly nic dlužny. Jak Harry, tedy Potter, tak obě dívky dokázaly své názory jasně vysvětlit a podpořit důkazy. Pokud s nimi Snape nesouhlasil, čekal ho tvrdý boj, ve kterém musel pečlivě vysvětlit veškeré své argumenty.

Snape sám se k Harrymu prostě nastěhoval. Hermiona se smála a říkala něco o kartáčku na zuby. (Může tam mít cokoli, ale jakmile tam má kartáček na zuby, je to vážný…) Když zjistil, oč jde, v duchu se usmál. Přesně tak to bylo u něj. Ne že by se prostě jednoho krásného dne objevil s kufry u Potterových dveřích. Prostě občas přespal a když už přespával, přinesl si něco na spaní a na hygienu a když už tu měl tohle tak… Po několika týdnech si uvědomil, že zcela zabral Potterovu ložnici. Bez Pottera, samozřejmě. Ten neřekl ani slovo, ale když začal Snape slýchat podivné zvuky z půdy, nedalo mu to a šel se tam podívat. Zjistil, že Potter upravuje půdu tak, aby tam vznikl nový pokoj. Navíc, bez používání magie. Chvíli sledoval, jak se natahuje pro smrková prkna a přitlouká je na předem vyznačená místa. Potter pracoval v triku a kalhotech, staré odrbané džíny obepínaly jeho zadek a stehna velmi… zajímavým způsobem. Netrvalo dlouho, Snape si vyhrnul rukávy a začal Potterovi podávat další prkna. Ten se jen usmál a pokračoval v práci.
„Ještě něco?“ zeptal se po třech dnech, kdy se zdálo být všechno hotovo, připraveno k nastěhování.
„Ještě pevnou polici pro terárium,“ vysvětlil Potter a šel na zahradu pro jednu ze silných fošen.“
Snape zůstal stát na místě. Teprve teď si uvědomil, že si chce Potter runoskopa odnést s sebou. V duchu si vynadal za něco jako smutek, co se rozlilo jeho duší. Zvykl si na přítomnost Ssslissilisssi ve své ložnici, tedy, v Potterově ložnici. Nerozuměl jí. To ho velmi mrzelo. Ne, to není to správné slovo. Štvalo ho to. Strašně Potterovi záviděl jeho schopnost mluvit hadím jazykem. Nikdy by to samozřejmě nedal najevo, ale… No, každý večer Ssslissilisssi opustila své terárium a smotala se do klubíčka na polštáři vedle jeho hlavy. Připadal si tak nějak kompletní. A teď ji Potter odnese s sebou. Vskutku. Vadí mu, že si Potter odnese hada… Zavrtěl hlavou a sešel na zahradu, aby mladíkovi pomohl s výrobou dalšího kusu nábytku.
„Pottere, co budete dělat se zbytkem těch prken?“ ukázal na hromadu smrkových prken.
„Nic,“ pokrčil rameny.
„Mohl bych si je vzít?“
„Jistě…“ souhlasil Harry a zvědavě se díval na svého profesora.
„Poličky na knihy,“ odtušil. Znovu si připadal hloupě. Nejdřív zabral Potterovu ložnici. Pak se vzteká, že si Potter odnese hada a teď ještě zaplní všechny stěny v ložnici knihami.
„Jasně, zítra se do nich můžeme pustit.“ Úsměv.
„To není nutné, Pottere. Vážně.“
„Já vím, že není. Ale já mám rád fyzickou práci, takže…“ stáli a dívali se na sebe. Snape pomalu přikývl.

Vánoce. Nikdy je neměl rád. Ty letošní ho ale tolik nedráždily. Vážně to jsou ještě děti, usmál se pro sebe, když viděl nadšení, s jakým se Potter a jeho dvě kamarádky pustili do příprav. Potter přinesl stromek. Skutečný, živý. Nepříliš velký, nepříliš malý. Hustý. Postavil ho v obýváku na stolek, co možná nejdál od krbu. Snape překvapil sám sebe, když na Potterův návrh, aby mu pomohl se zdobením, kývl. Chlapec nadšeně přinesl několik krabic, ze kterých postupně vyndával slámové ozdoby. Snape nasadil nepřístupný výraz řekni-slovo-a-zabiju-tě a nadšeně věšel ozdoby na svojí stranu stromku. Hermiona a Thea přinesly hromadu jídla. Když se odvážil tázavě zvednou obočí, bylo mu vysvětleno, že je úplný idiot (tak to samozřejmě neřekly), naprosto neschopný, nespolečenský, nemožný. Že by se ho měli zbavit, vlastně se zbavit celého Zmijozelu a jestli se odváží jen ceknout, tak ona, Hermiona, mu osobně uvaří lektvar… A to nebylo to nejhorší.
„Pozvala jsem paní Weasleyovou,“ řekla Hermiona, když svolala všechny k lehkému obědu.
„Molly?“ zeptal se Harry, když polkl sousto.
„Zůstala na Vánoce sama. Charlie jel do Ameriky za Ronem,“ odpověděla klidně.
„Dobrá,“ přikývl Harry.
Ozvalo se klepání na dveře. Thea běžela otevřít. Do domku se nahrnula podivná skupina lidí. Na Harryho tváři se objevil úsměv. „Pojďte dál!“ zval je do obýváku. Bez rozpaků si všichni posedali, kde bylo místo. Na zem, na židle, prostě všude. „To jsou moji sousedi, pan a paní Smithovi s dětmi a jejich partnery a jejich dětmi a tohle jsou moji přátelé ze školy,“ podivně představil obě skupinky navzájem. Snape vypadal, jako by se o něj pokoušela mrtvice, zvlášť, když si jedno dítě dětí začalo hrát s jeho nohavicí, ale po dvou sklenkách koňaku roztál. Musel připustit, že společnost je to příjemná. Ženy obsadily kuchyň, jak pochopil, paní Smithová byla s Harryho návyky obeznámena a přinesla s sebou hromadu jídla. Po chvíli se děti i děti dětí shlukly kolem Harryho.
„Ukaž nám kouzlo,“ škemraly. Snape se zamračil. Tohle byly evidentně mudlové a pokud Potter… nedomyslel. Pochopil, o co šlo. Potter se totiž natáhl k malé holčičce a zpoza jejího ucha vytáhl čokoládový bonbon. Pozorně Pottera sledoval, jak bavil děti svými triky. I když, nedokázal rozpoznat, je-li to trik, nějaká iluze, nebo jestli skutečně kouzlí. Po půl hodině se děti… Merline! … přesunuly k němu.
„Ukaž nám kouzlo,“ zopakovaly tónem, kterému z nepochopitelných důvodů většina dospělých nemohla odolat. Jemu byl… ne nepříjemný, ale necítil se pohodlně.
„Neumím kouzlit,“ snažil se je odbýt. Vysloužil si překvapený pohled ‚svých' dětí. Cizí děti se zamračily. „Proč neumíš kouzlit? Strejda Harry umí,“ natáhly k němu ruce špinavé od čokolády plné papírků od bonbonů, aby potvrdily svá tvrzení.
„Neumím kouzlit, ale…“ na okamžik se zamyslel, „… umím udělat něco dobrého k pití. Něco čokoládového?“ zeptal se. Prudké, ba přímo zběsilé, přikyvování mu bylo odpovědí. „Takže,“ pokračoval, „kolik vás tu je? Šest? Sedm? Hned jsem zpátky. Odešel do kuchyně, zavřel za sebou dveře a zoufale se k nim přitiskl. Bože, jak mu lezly na nervy! Vytáhl hůlku, chvíli přemýšlel a pak v mžiku vykouzlil sedm sklenic se skvělým čokoládovým nápojem. Vrátil se a musel bojovat o rovnováhu. Děti se na něj vrhly, starší podávaly pití mladším a pak ho prostě odstrčily, aby nepřekážel.

Konečně se dveře zavřely za posledním z rodiny Smithů. Merline! Takové sousedy mít, asi by spáchal sebevraždu, pomyslel si Severus. Potter ale vypadal spokojeně. Teď se s hlasitým žuch posadil do svého oblíbeného křesla a podíval se na utahaného Snapea. „Děkuju,“ řekl po chvíli, upřímnost v jeho hlase byla víc než zřejmá.
„Prosím?“
„No, choval jste se moc hezky. Smithovi… jsou to moji přátelé a vždycky mě o Vánocích brali k sobě, když… když jsem se sem nastěhoval.“
„Pottere, dvacet let jsem působil jako učitel podobných… dětí.“
„To ano, ale celých dvacet let jste se choval jako idiot,“ kontroval Harry s úsměvem. „Dnes ne. A to s tím pitím, to bylo prostě úžasné…“ rozplýval se dál.
„Když jsem byl dítě, bylo mým oblíbeným… co na mě tak zíráte, Pottere? I já byl někdy dítě…“ ošil se nevrle.
„Jistě, pane…“ odtušil Harry a zabodl oči do kobercového vzoru.
„Co jsem komu udělal,“ povzdechl si Snape. Dnes neměl sílu na hádku, ani na svůj obvyklý sarkasmus. Chtělo se mu spát. „Co? Koho to sem čerti nesou?“
Harry odběhl ke dveřím, aby se za okamžik vrátil s Molly Weasleyovou. Sakra! Měla přijít až zítra…
„Harry, ty jsi pořád tak hubený. Ty se určitě nikdy pořádně nenajíš a… dobrý večer, Severusi,“ přikývla na pozdrav, „… proč na sebe alespoň trochu nedbáš? Podívej se na sebe…“
„Ano, paní Weasleyová,“ odpovídal Harry a rozhodl se pro tentokrát ignorovat pobavený výraz ve Snapeově tváři. „Já vím, paní Weasleyová, ano…“ Jejich podivný rozhovor skončil tím, že Molly Harryho objala a pevně ho k sobě přitiskla. „Ukážu vám váš pokoj,“ řekl Harry a v duchu se loučil se svou již druhou ložnicí. Odvedl Molly na půdu a nechal ji tam, aby se zabydlela. Sám se vrátil zpět.
„Mohu vám vrátit vaši ložnici,“ řekl Snape.
„No, mohli bychom se tam vyspat oba, jestli by vám to nevadilo.“
Snape si to představil a v duchu zaúpěl. Vadilo, strašně moc. Ale to Potterovi říci nemohl. „Jistěže ne. Postel je i pro dva dost velká.“

Byla to příšerná noc. Tedy, pro Snapea. Ležel na boku, zády k Potterovi a snažil se o ničem nepřemýšlet. Hlavně ne o tom. Prostě jen spát. Potter evidentně žádné problémy neměl, protože už za okamžik zaslechl jeho pravidelný dech. Když někdy nad ránem ucítil, jak se k němu Potter ve spánku přitiskl, vzdal to. Vstal, potichu se oblékl a zamířil do obýváku. Rozdělal oheň v krbu a k ozdobenému stromku přidal své dárky pro ostatní. Pak si uvařil pořádný kýbl kávy a zabodl unavené oči do knihy.
„Spal jste vůbec, Severusi,“ ozval se po půl hodině hlas Molly, která sešla dolů připravit pro ostatní sváteční snídani. Probodl ji temným pohledem. Vzhledem k tomu, že se mu oči klížily, však pohled ztrácel na účinnosti. „Běžte se dospat ke mně,“ řekla, když to viděla. Otevřel pusu, aby něco namítal, ale nezdařilo se. Odložil knihu a dovlekl se do podkrovní ložnice. Byl unavený. Ne však jen z toho, že celou noc nespal, nebo že by ho unavila návštěva rodiny Smithů. Bolelo ho celé tělo, jak se snažil bojovat s touhou, která ho držela od okamžiku, kdy včera večer Potter vylezl ze sprchy a uložil se k němu do postele. Teď se tedy postaral o naléhavý problém, který tak vyvstal. Sotva se drobet očistil, usnul jako když ho do vody hodí.

Když se probudil, bylo skoro poledne. Připadal si dost hloupě, ale život je plný hloupých situací. Sešel až dolů, kde už všichni seděli u stromku s hromadou dárků.
„To je dost, že jdete, profesore,“ řekl Harry, který si ho všiml jako první. „Nechtěli jsme začít bez vás,“ dodal, když viděl jeho tázavý pohled.
„Beze mě?“
„No ano,“ připojila se Thea. „Dárky se nemají rozbalovat, když u toho nejsou všichni. „Tak začni rozdávat, Mio,“ pobídla Hermionu netrpělivě.
„Ano, tak, tady něco pro mě,“ odložila balíček na stranu, „paní Weasleyová,“ podala balíček jí, pak chvíli hledala označení, „ano, profesor Snape,“ a podávala mu jeho balíček. Ten nejdřív nereagoval. Až po chvíli si uvědomil, že po něm zřejmě někdo něco chce.
„Co?“
„Váš dárek.“
„Můj co?“ podezřívavě se rozhlédl, pak se jeho pohled stočil na podávaný balíček.
„Váš dárek,“ zopakovala Hermiona.
„Ale…“ nedořekl, opatrně, skoro ostýchavě, přijal balíček a položil si ho do klína. Hermiona pokračovala v rozdávání.
Snape se tvářil nepřístupně, snažil se tak zakrýt překvapení, nejistotu a… radost. Když totiž Hermiona skončila s rozdáváním, byl obklopen hromadou dárků. Tolik dárků nedostal za celý svůj život. Samozřejmě že pořídil ostatním nějaký dárek k Vánocům, ale že by někdo z nich mohl udělat totéž pro něj, to bylo nad jeho chápání.
„Tak, kdo začne?“ Netrpělivost a nadšení propůjčovaly hlasu They dětskou podobu.
„Začni ty,“ s úsměvem řekl Harry.

Nakonec se všichni soustředili na Snapea. Potlačil úsměv, když je viděl. Všichni byli oblečeni… do nových pletených svetrů od Molly. Každý s počátečním písmenem svého jména na hrudi. Pořád si své balíčky prohlížel, kochal se tím fantastickým pocitem… který ho vlastně ale vůbec nemůže vyvést z míry, že… Nakonec mu Harry ‚nenápadně' přistrčil jeden balíček. S povzdechem nasadil výraz tak-já-vám-udělám-radost a balíček rozbalil. Byla to skleněná krabička ve které byl…
„Pottere! Kolikrát vám budu opakovat, že obchod s runoskopy je nezákonný!“ vztekal se a něžně si přitom prohlížel tříhlavé hádě, které na něj zvědavě hledělo z malinkého, provizorního terária.
„A kolikrát vám budu opakovat, profesore, že s nimi neobchoduji. Ssslissilisssi měla mladé…“ vysvětlil Harry a zoufale se snažil udržet vážnou, rozhořčenou tvář, aby nepokazil Snapeovu hru.
„V tom případě tedy…“ odmlčel se a nedočkavě se natáhl po dalším dárku, který mu Harry přistrčil. Molly si s Hermionou vyměnily vědoucí pohled. Snape se mohl tvářit jak chtěl, ale jeho nadšení bylo evidentní. Ve druhém balíčku bylo velké terárium a tak Snape přendal hádě do nového bydlení. Nakonec postupně rozbalil všechny dárky. Zajímavé, vzácné knihy, sbírka vzácných ingrediencí do lektvarů a… Merline!
Všichni měli hlavy sklopené k zemi, tvářili se, že tam vůbec nejsou. Schovávali tak pocukávající koutky úst. Snape nevěřícně zíral … na pletený svetr s velkým S na hrudi. Sevřel rty do úzké linky a přetáhl svetr přes hlavu.
„Zkuste se nadýchnout, Pottere, dřív, než se udusíte,“ zahartusil. To byl pokyn k všeobecnému smíchu. Snape se cítil zvláštně. Líbilo se mu, když si ho dobírali. Tohle znamená mít rodinu? Podíval se na Molly a pohledem jí poděkoval. Tenhle pocit za to stál. Klidně bude nosit čtyři takové svetry…

Kapitola třetí

Přišlo jaro. Uběhlo půl roku od okamžiku, kdy poprvé před Potterem vyslovil nahlas svou myšlenku stran obnovení Bradavic. Koncepce školy jako takové byla hotova. Teď zbývalo rozhodnout zásadní otázku. Budou Bradavice stát na tom samém místě, nebo je postaví jinde? A použijí přitom magii nebo budou stavit ručně? Nebo obojí?

Pomalu zavřel dveře. Přinutil se nadýchnout. Pak přemýšlel, jak vymazat paměť sám sobě. Kam až jeho paměť sahala, jediným v historii, komu se to podařilo, byl Zlatoslav Lockhart. V tomto směru na něj Snape neměl. Včera večer ho Potter požádal, aby ho vzbudil brzy ráno. Chtěli se konečně podívat na bradavické ruiny. Tak tedy Snape šel čestně splnit svůj slib. Tiše otevřel dveře do Harryho ložnice. Nebyl v tom úmysl. Prostě se během svého života naučil pohybovat tiše. Harry byl vzhůru. Ležel v posteli a… Merline! Snape očarovaně sledoval Harryho ruku, jak v rychlém tempu sjížděla po chlapcově penisu. Z Harryho úst vycházely okouzlující zvuky, které nabývaly na intenzitě s tím, jak se zrychlovaly jeho pohyby.

Seděl v obýváku v křesle a tupě zíral do vychladlého krbu. Pořád viděl Harryho, jak…
„Dobré ráno, profesore,“ zazněl ze dveří Harryho spokojený hlas.
„Eee, dobré ráno, Pottere,“ sebral všechno své sebeovládání, které leželo všude kolem.
„Nevěděl jsem, že je tak pozdě,“ slyšel Harryho z kuchyně. „Myslel jsem, že mě vzbudíte,“ vrátil se s namazaným chlebem a skleničkou mléka.
„No…“ mlžil Snape, „… trochu jsem zaspal. Až dojíte, můžeme jít. Předpokládám, že slečna Grangerová s kamarádkou tam už budou.“

Ano, Hermiona i Theadora už byly na místě původních Bradavic. Byl to opravdu smutný pohled. Široko daleko ležely zasněžené hromady kamení, kusy dřeva a cáry látek. Stála jen jediná stěna nebelvírské věže, a sotva čtvrtina Velké síně. Hermiona se nešťastně podívala na Theu a oči se jí naplnily slzami.
„Jak tohle dáme do pořádku?“ zaúpěla.
Thea Mionu konejšivě objala. „Neboj, Mio, my to zvládnem. Společně.“
Jak tak k sobě Hermionu tiskla, uvědomila si tlukot jejího srdce. Vnímala ten rytmus, jako nejsladší hudbu, kterou kdy slyšela. Ano, spolu to zvládnou. Možná Mioně jednou řekne, že...
Možná.
„Podívej!“ zavolala Hermiona a opustila Theino náručí. Klopýtala mezi kameny a ukazovala na očouzený erb Mrzimoru. Zvedla ho, rukou očistila od sněhu a usmála se.
„To je dobré znamení,“ řekla už optimisticky.
Odnesla erb kousek stranou.
„Ty, Theo, pojď, podíváme se, jestli se tu nedá najít ještě něco. Nemůže být přece všechno zničené,“ do Miony jakoby vjel nový elán.
Opatrně prolézaly ruiny. Šlo to obtížně. Sice už přišlo jaro, ale sněhová nadílka si to nemyslela. To už dorazili Harry a profesor Snape.
„Holky!“ mával na kamarádky Harry.
Snape se lehce ušklíbl a Harryho pokáral: „ Kolego, chovejte se jako budoucí autorita. Zvykněte si oslovovat vaše přátelé..ehm...poněkud civilizovaněji.“
„Já přece jsem autorita,“ řekl Harry. „Chlapec-který-zabil-a-tak-dále.“
Kdyby to řekl kdokoli jiný, byla by to příšerná sebechvála a Snape by nezaváhal, aby sebevědomí dotyčného poněkud srazil. Ale Harry prostě konstatoval pravdu. S tím se, bohužel, nedalo nic dělat. Navíc se zdálo, že to i Potterovi vadí. Snape si dobře vzpomínal na články v nejrůznějších novinách, dokonce i mudlové o tom psali, byť ve značně seškrtané formě. Vůbec se nedivil, že to Potterovi už leze na nervy. „Pottere!“ zavrčel proto akorát.
Harry si povzdechl. Nenechal si však zkazit náladu. „Ano, kolego profesore. Nebo vám mám říkat „pane řediteli?“ culil se. A už se hnal za děvčaty.
Severus zakroutil hlavou.
Obezřetně se vydal za kolegou profesorem. Když došel k ostatním, pronesl: „Nebude to snadné, ale zvládneme to.“
Našli ještě polovinu dveří do Velké síně, pár polámaných židlí, celý jeden jídelní stůl, nějaké rozmáčené knihy, pár kotlíků, pět polámaných košťat a nakonec poklad všech pokladů.
Když už byli promrzlí a chystali se domů - tedy k Harrymu, zakopl Severus o nějaký kus čehosi. Nejdřív chtěl zaklít, ale pak se podíval pozorněji. Sáhl do hromady sněhu a vytáhl...
Moudrý klobouk.
Všichni na něj nevěřícně koukali. Pak se začali smát. I Severus Snape se usmíval. Oklepal klobouk a ten zaskučel něco jako: „;Konečně nalezen, konečně zachráněn, nová čtveřice novou naději značí, oni to už zaonačí, budoucnost teď v rukou máte, do tepla mě, starý, moudrý klobouk dáte.“
Zavládlo veselí. Moudrý klobouk jim dal jednou veršovanou větou novou naději a dokonce zavtipkoval.

Paní Weaslyová je viděla přicházet a honem postavila vodu na čaj. Nedočkavě jim otevřela a první, čeho si všimla, byl Moudrý klobouk.
Severus položil klobouk na stůl v kuchyni, všichni se sesedli okolo, Molly nalila horký, medový čaj a oslavovali ten vzácný nález. Připlazila se i Ssslissilisssi. Vyšplhala po Harryho noze prohlédla si tu divnou věc na stole a něco zasyčela na Harryho. Ten jí stejným zvukem odpověděl. Ssslissilisssi si tu věc očichala a pak se vrátila k Harrymu. Omotala se mu kolem pasu, ale nepoložila mu hlavy na rameno, jak bývalo zvykem, ale částí svého mohutného těla se přesunula do klína vedle sedícího budoucího ředitele, Severuse Snapea. Hlavy mu opřela o hruď a upírala na něj všech svých šest korálkových oček. Něco zasyčela a Severus by mohl přísahat, že to znělo, jako jeho jméno.
„Už jste dal svému dárku jméno, Severusi?“ zeptal se do nastavšího ticha Harry.
„Zajisté,“ potvrdil Snape, „jmenuje se Selena.“
„To je hezké jméno...“ pochválila Molly Snapeovu volbu jména mladého runoskopa.

„Už se připozdívá,“ vzdychla Thea, „musím domů.“ a zvedla se ze židle. Oslovila Hermionu:
„Mio, nepůjdeš se mnou?“
„Ráda.“ souhlasila tázaná a zvedla se také. Obě se rozloučily a zmizely v krbu.
Objevily se u Hermiony.
„Theo, nechtěla bys u mě přespat?“ nabízela Miona kamarádce, s nadějí v hlase. Ani ona totiž nevěděla, kde přítelkyně bydlí a mrzelo ji, že to Thea stále ještě drží v tajnosti.
„Víš, dneska nemůžu. Musím se vrátit domů. Nezlob se Hermiono,“ omlouvala se Thea.
Vadilo jí, když musela Hermioně lhát, ale nemohla být se svou přítelkyní celé dny, bez toho, že by snad mohla doufat, že je spojuje něco víc, než jen přátelství. Mionina blízkost na Theu působila, jako světlo lampy na noční můru. Cítila být přitahována, ale bála se o svá křídla. Věděla, že když se můra přiblíží příliš blízko, přijde o křídla i o život. Thea chtěla být s Hermionou, ale zároveň se bála, že když všechno, co cítí přizná, dostane se jí odmítnutí a toho se bála natolik, že se snažila utéct před svými city a myšlenkami. Zároveň nechtěla zmizet z Mionina života. Trpěla tou nedosažitelnou blízkostí, ale být bez Hermiony, to by mohla rovnou skočit pod vlak.
Rozloučila se s kamarádkou polibkem na tvář a ztratila se v letaxové krbové síti.
Hermiona ještě dlouho měla před očima Theu a její tmavě modré oči. Proč tak krásná mladá žena je stále svobodná? Vždyť by mohla mít každého muže, na kterého by jen ukázala.
Jenže to by se Hermioně vůbec nelíbilo. Nesnesla by, kdyby viděla svou přítelkyni v náručí někoho jiného.
Zasnila se. Vzpomínala, jak se potkaly po válce.
Tenkrát se Mia vydala do Příčné, aby si koupila knihu o runách, která jí ještě chyběla do sbírky. Totiž po válce, když jí došlo, že nikdy nemůže Rona milovat tak, jak by on chtěl, řekla mu to a on utekl v slzách. Nedokázal se smířit s tím, že Hermionu nepřitahuje. Myslel si, že jako muž zklamal a zatím ten dojem měla ona. Neuměla definovat jejich vztah. Měla Ronalda Weaslyho hodně ráda, ale nestačilo to. Nebyla schopná se s ním milovat. Myslela, že není jen připravená a zatím... Sama netušila, proč. Celou pravdu si uvědomila, když se před Krucánkami a Kaňoury srazila s hezkou, ale smutnou dívkou, s očima modrýma a tak hlubokýma, že se v nich vzápětí začala topit. Poznala svou o rok starší spolužačku z Mrzimoru. Začaly si povídat, nakonec zašli do Děravého kotle na oběd a vyprávěly si. Hermiona se musela neustále ujišťovat, že je normální, když jí v Theině společnosti tak hlasitě buší srdce. Že to je jen tím, že má radost ze setkání.
Vyprávěla Thei téměř vše, co dělala po válce, jen Rona vynechala, pozvala ji k sobě na návštěvu, ale od ní se nedozvěděla téměř nic, jen to, že z celé své rodiny zůstala jen ona a stále má strach a schovává se. Neprozradila ale kde, ani nenaznačila, čeho se ještě bojí, když už je Ten, jehož jméno se nevyslovuje, mrtvý. Každý den se ale objevila u Hermiony a zůstávala s ní až do večera.
Hermiona začínala být šťastná, ale ty Theiny útěky každý večer ji trápily.
Co si o tom měla myslet? Ach, kdyby jen mohla Theu obejmout...políbit...pohladit po těch jejích krásných hnědých vlasech...
Hermiona setřela slzu, která pomalu sklouzávala z očního koutku kolem nosu a zastavila se nad třesoucím se horním rtem.
Zmožená vlastními pocity i dojmy z dnešního dne, Hermiona usnula.

Další den dopoledne si jako vždy pečlivá slečna-co-všechno-četla, připravovala podklady k novému školnímu řádu a dál sepisovala své nápady a myšlenky ohledně školy. Dala se i do kreslení návrhu nové školní budovy. Nic jiného se stejně dělat nedalo. Se samotnou rekonstrukcí museli počkat alespoň až roztaje sníh. Také musela kontaktovat svého nakladatele, s prosbou o odklad termínu dodání své nové knihy. Slečna Grangerová si totiž vydělávala na živobytí psaním. Měla rozsáhlé vědomosti, tak proč jich nevyužít. V mudlovském světě se dobře prodávali fantaskní příběhy. Mudlové rádi čtou pohádky. Jenže jen Hermiona věděla, že to pohádky nejsou, ale skutečné příběhy a informace, které se odehrávali v kouzelnickém světě. V podstatě v kouzelnickém světě by její knihy bylo možné brát v některých případech jako učebnice. Taková kniha o působení druidských kouzel, zasazená do pohádkových okolností byla výborným lexikonem těchto informací.
Takto strávené dopoledne uteklo jako voda. Než se Miona nadála, byl tu čas, kdy se s téměř železnou pravidelností objevovala Theadora.

Tou dobou se nad plány a různými lejstry skláněli i Harry a Severus. Vzájemně si své návrhy tu a tam kritizovali i obhajovali. Když se dostali do poměrně ostré debaty, přerušila je Molly Weaslyová: „Tak pánové, nechtěli byste toho už nechat? Oběd je na stole.“
Oba muži okamžitě zmlkli a poslušně s šli najíst.
„Pane profesore,“ Harry zvedl oči na Snapea, „nevím, jak bych to...“
„Tak se už vymáčkněte, Pottere,“ zavrčel Snape.
„Prostě, mám takový návrh. Jen nevím, jak to říct.“ přiznal se Harry.
„Řekněte to tak, jak to je. Žádné kličky. To nemám rád.“ upřel profesor své tmavé oči na mladíka.
„Pokud si vzpomínám,“ začal tedy Harry poněkud zeširoka, „Oslovovali jste se ve škole s ostatními profesory jmény. Mohu toto po vás chtít?“
Profesor Snape jen překvapením pozvedl obočí.
„To jako, že vám budu říkat jménem...a slečně Grangerové a slečně Woodové taky?“
„Ano. A my vám budeme říkat Severusi.“ ukončil Harry dotaz.
Snape chvíli nic neříkal. Zamyšleně žvýkal, pak sousto spolkl a povídá: „Dobře, ale pevně doufám, že naše hovory nesklouznou pod úroveň slušnosti.“
Harry se už chtěl rozzlobit, ale včas si uvědomil, že tohle je prostě Snape. Proto pouze kývl a řekl: „Jak si přejete, Severusi.“
Při zvuku svého, Harrym vysloveného jména se Snape lehce zachvěl. Jak příjemně znělo z úst mladého kolegy. Nikdy před tím by si nemyslel, že ...že...

A pak tu byl pořád problém s postelí. Paní Weasleyová nevypadala, že by spěchala domů. Po Vánocích sice odešla, ale brzy se opět vrátila. Harry se ve své ložnici ani nestačil ohřát a už ji znovu opouštěl. Nestěžoval si však. Tím, že se Molly přistěhovala k nim, udělala z malého domku na pobřeží domov. Jediný, kdo si stěžoval, byl Snape. Samozřejmě ne nahlas. Jen si představil, jak asi bude vypadat po týdnu nocování v jedné posteli s Potterem… teď vlastně Harrym. Umře vyčerpáním dřív, než začnou se stavbou školy.

„Kam si myslíte, že jdete Po… Harry,“ zavrčel, když Harry opustil koupelnu a zamířil ven z pokoje.
„Do obýváku. Všiml jsem si, že vám má přítomnost vadí, tak…“ nerozhodně sledoval Snapea, který na velké posteli vypadal ještě hubenějším, než ve skutečnosti byl.
Snape si pořádně vynadal. Měl to lépe skrývat. No, naštěstí Harryho nenapadlo, proč mu jeho přítomnost vadí. „Nesmysl. Nenechám vás spát v obýváku, kde byste navíc určitě nastydl. Molly by mě zabila,“ pokračoval ve stejném tónu. „Pojďte sem, vaše půlka postele je volná,“ ukázal na stranu blíž u dveří. Harry pokrčil rameny a vzápětí zalezl pod peřinu. Pak se usmál. Zakutal se do peřin až po bradu, zavřel oči a chystal se spát. Na rozdíl od Snapea, který se chystal přežít další probdělou noc.
„U severního štítu bych mohl udělat ještě jeden pokoj,“ řekl Harry do ticha a tmy, které se v ložnici rozhostilo.
„Spěte,“ zněla otrávená odpověď.

Ležel, znehybněný kouzlem, přikryt neviditelným pláštěm a sledoval situaci, která se právě značně vyostřila. Nepřekvapilo ho, že mladý Malfoy nedokázal hůlku byť jen pozvednout, ale…
„Severusi, prosím…“

„Ne!!!!“ s tímto výkřikem se Harry probudil. Studený pot smáčel jeho tělo. Něčí pevná ruka ho držela za rameno a jemně jím třásla.
„Vzbuďte se, Pottere!“
„Ne,“ opakoval Harry, stále ještě v zajetí noční můry.
„Lumos!“
Harry uviděl ve světle hůlky Snapeův obličej. Jeho první pohnutkou bylo vykroutit se z jeho sevření a utéct od něj co nejdál. Pak se ale probudil úplně a uvědomil si, jak se věci mají. Přestal se vzpírat.
„Špatný sen?“
Jen přikývl, zběsile zamrkal, jak bojoval se slzami, které se mu hrnuly z očí.
„O čem?“
Harry svůj boj prohrál. Otočil se ke Snapeovi zády a hlavu zabořil do polštáře. Snažil se utlumit vzlyky, které ho připravovaly o dech. Snape chvíli nerozhodně seděl, ruku lehce položenou na Harryho třesoucím se rameni. Pak se rozhodl. Přisedl ještě blíž a Harryho přitáhl k sobě. Chvíli se snažil bránit, ale Snapeovo objetí bylo neúprosné. Tak se Harry opřel o jeho rameno a brečel dál. A Snape ho konejšil. Opatrně ho hladil po zádech, po chvíli se přistihl, že cosi potichu pobrukuje a dokonce že se s chlapcem v náruči mírně pohupuje. Každopádně Harry po nějaké době přestal brečet a v teplém objetí vyčerpaně usnul. Ještě dlouho ho Snape nepouštěl. Ve skutečnosti ani nechtěl vědět, o čem se Harrymu zdálo. Dohadoval se to i ono a ani jedna varianta se mu příliš nelíbila.

Kapitola čtvrtá>/a>

Harry se probudil celkem pozdě. Nechtělo se mu otevřít oči, nechtělo se mu vstávat. Věděl sice, že obojí bude muset udělat co nejdřív, ale teď se mu prostě nechtělo. Nechtělo se mu opustit to teplo, které… stop! Otevřel oči. Viděl něco lesklého na černém pozadí. Po chvíli mu došlo, že se dívá na stříbrnou ozdobu Snapeovy černé noční košile. A to hodně z blízka. Pak mu začaly docházet další drobnosti a nakonec byl schopen dojít k jednoznačnému závěru. Leží ve Snapeově objetí. Zmocnila se ho panika. Hned z několika důvodů. Sám o sobě fakt, že leží ve Snapeově objetí, nebyl zrovna nejlepší. Zvlášť, a to byl ten další důvod, když se Harrymu pořád nechtělo vstávat. Opatrně pohnul hlavou, sledoval Snapeův obličej, který byl teď, ve snu, velmi zvláštní. Byl uvolněný, skoro hezký. Ještě chvíli si muže prohlížel, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Snape ho totiž objímal jednou rukou a tiskl k sobě. Tu ruku už určitě nemůže cítit, bůh ví, jak dlouho mu na ní Harry leží. Opatrně, ve snaze Snapea neprobudit, se vymotal z jeho sevření. V marné snaze, dlužno podotknout. Snapeova víčka se zachvěla a vzápětí hluboké, téměř černé oči, hleděly na svět. Pak sklouzly na stranu a sledovaly Harryho, který se urychleně vracel na svou polovinu postele.
„Dobré ráno, Severusi,“ zamumlal Harry, vtisknutý do nejvzdálenějšího koutu.
Severuse ten prostý pozdrav hřál u srdce. „Dobré ráno, Harry,“ nezůstal dlužen.
„Já-já se omlouvám. A děkuji,“ zakoktal se Harry.
„Není třeba. Mám to u vás, Harry,“ ušklíbl se Snape. „Až budu mít já noční můru, bude řada na vás. A teď, když dovolíte, půjdu do sprchy první. Vy tam pokaždé necháte po sobě svinčík. Skutečně, Pottere, nenapadlo vás pořídit si domácí skřítky?“ Zvedl se z postele a došel až ke dveřím koupelny. „Nebo má na vás slečna Grangerová…“
„Hermiona,“ zazubil se na něj Harry z postele.
„Nebo má na vás Hermiona takový vliv, že odmítáte jejich pomoc?“
„Ne… no, nenapadlo mě to,“ odpověděl kajícně.

„Můžete jít,“ ukázal Snape ke dveřím koupelny, ze kterých před okamžikem vyšel.
„Když mě se ještě nechce vstávat, Severusi,“ vrněl Harry a protahoval se v posteli, aby se vzápětí opět zahrabal do peřiny.
„To jsem si všiml. Ale neříkal někdo něco o nějakém pokoji v severním štítu?“ jedovatě skóroval Snape.
Lehký záblesk nevole přeběhl po Harryho tváři. Na to vážně zapomněl. Hm, asi by si na taková rána rychle zvykl. Zvedl se a odevzdaně zamířil do koupelny.

Sešli se u snídaně. Molly je přátelsky uvítala, před každého postavila hrnek s čajem a stoh palačinek.
„Dnes po snídani jdu pryč,“ podotkl mezi jídlem Snape. Harry jen zvedl obočí. Mluvit nemohl, měl plnou pusu, kousek marmelády mu zůstal na bradě. „Nevím, kdy se vrátím, asi až zítra.“
Spolkl sousto. „Kam jedete?“
Snape si ho chvíli prohlížel nic neříkajícím pohledem. „Je na čase sestavit osnovy pro výuku obrany proti černé magii,“ vysvětlil nakonec. Neřekl všechno, ale i tak bylo Harrymu jasné, že tedy i osnovy pro výuku černé magie. Zbledl, pak jen přikývl.

Trvalo to týden, než se Snape vrátil. Harry se mezitím pustil do nového pokoje. Hermiona s Theou mu pomáhaly, občas se přidala i paní Weasleyová, která nepřestávala opakovat, že ji to mrzí a že to není nutné a že se odstěhuje zpět domů.
„Paní Weasleyová,“ začal, když mu to už vážně lezlo na nervy. „Nikam se stěhovat nebudete. Přinesla jste s sebou domov a to je něco, čeho jsem nikdy neměl nazbyt. Jestli to, že si udělám novou ložnici způsobí, že tu ten domov zůstane, postavím klidně celý nový dům!“
„Ano, je tu moc příjemně,“ přidala se Hermiona. „I když,“ ušklíbla se, „Severus k tobě určitě nechová otcovské city.“
Harry se začal smát. „Je to zvláštní,“ řekl nakonec, „mohl by být mým otcem a to nejen co se týče věku…“ všichni se odmlčeli. „Věděli jste, že on a má matka si byli svého času velmi blízcí?“
„Totiž…“ najednou nikdo nevěděl, co říci.
„Ale ani já k němu nechovám zrovna synovské city,“ rozhodl se vše obrátit v žert.
„A jaké?“ zeptala se Thea a v očích jí zablýsklo.
Všichni zpozorněli. „No…“ začal tiše. „Vždycky jsem ho nenáviděl. Tak strašně moc, že jsem… před lety… byli jste u toho, viděli jste, co jsem udělal. Věděl jsem, že…“ Harry zavrtěl hlavou. Dodnes viděl Snapea, jak se svíjí na zemi pod jeho cruciatem. Slyšel jeho sípavý dech, prudce vycházející skrz zaťaté zuby. Chtěl ho tenkrát slyšet prosit, chtěl… Ale Snape mu to zadostiučinění neposkytl. Nakonec to byl Moody, kdo Harryho prostě omráčil. Během vzpomínek Harry schoval hlavu do dlaní. Tak strašně se styděl za to, co tenkrát udělal. Už všichni věděli, i on, že je Snape nevinný. Že smrt Brumbála nebyla jeho vina, že… Hermiona se lehce dotkla Harryho ramene. Nadýchl se. „Když Severus před několika měsíci zaklepal na dveře mého domu, myslel jsem, že se mi jde vysmívat. Připomínat mi to, co jsem tenkrát udělal. Ale zase mě převezl,“ teď už se Harry usmíval. „Připomněl mi to jen jednou. Ale kdyby to neudělal, měl bych strach, že to není on. A teď… teď nevím. Pracuje se mi s ním dobře a…“ Miona s Theou se začaly usmívat. „Ale před týdnem se mi zase zdálo o… Brumbálově smrti.“
„Harry,“ začala Hermiona. „To přejde. Nemůžeš čekat, že se to všechno srovná hned. Není to tak dávno, co válka skončila a podívej, co všechno se změnilo. Když ho lépe poznáš, podaří se ti snadněji přijmout fakt, že to prostě bylo jinak, než sis tenkrát přál věřit…“
„Já vím, Mio…“ přikývl. „Vím, že je jiný, než jsem si vždy myslel.“
„A teď už dost truchlení,“ přerušila je Molly. „Za chvilku je večeře na stole. Ať vás ani nenapadne přijít ke stolu takhle špinaví…“ zahartusila ještě a zmizela v kuchyni.

Severus stojící za dveřmi se opatrně vrátil ke vstupním dveřím. Potichu je otevřel a halasně zabouchl. Nemusí každý vědět, že už pět minut stojí za dveřmi do obýváku, že? V duchu nezapomněl vynadat Molly za to, že celou rozpravu ukončila. Zrovna ve chvíli, kdy začala být tak zajímavá. Vážně ho zajímalo, co si o něm chlapec myslí. I když, teď řekl něco, co Snapea přinutilo zamyslet se sám nad sebou. Jistě je s ním něco v nepořádku, když ho tolik přitahuje chlapec-který-by-mohl-být-jeho-synem. Klidně prošel obývákem a zamířil do své ložnice. Knihy, které přinesl, odložil na postel. Osprchoval se, převlékl se a zamířil k večeři.

Večeře proběhla celkem v pořádku, dokonce ani Harry neupustil kousek kuřete na ubrus. Prostě jako večeře civilizovaných lidí, usmál se pro sebe Severus.
„Co jste přinesl, Severusi?“ zeptal se hned po jídle Harry.
Snape obrátil oči v sloup. V duchu, samozřejmě. „Knihy.“
Harry zavrčel. „Jaké knihy?“
Rezignovaný povzdech. „Smím si dopít kávu?“ Harry předvedl učebnicové psí oči. „Dobrá. Přineste mé zavazadlo, které jsem nechal ležet na posteli.

Seděli u stolu, hlavy skloněné nad hromadou knih, které Snape vytáhl ze svého batohu. Ssslissilisssi zaujala své oblíbené místo na Harryho těle a dívala se také. Byly to knihy vesměs černé magie, což Harry poznal dřív, než se jich dotkl nebo zjistil jejich název. Pak mu Snape podal jednu z nich. Harry ji otevřel.
„Čtěte,“ příkaz.
„Slyšte mě, starší z vyšších toků. Starší z nižších toků. Starší ze země sucha. Starší z jezer. Starověké národy, žehnám vám… co na mě tak zíráte?“ přestal číst, když si všiml, že na něj obě dívky nevěřícně zírají.
„Harry, tam nic takového není.“
„Co?“ zeptal se, když si pečlivě prohlédl stránky popsané hustým písmem. „Ty mě mateš. Umím snad číst.“
Hermiona se zvedla od stolu, přišla k němu a vzala knihu z jeho rukou. Pečlivě ji prolistovala. „Harry, v té knize není nic napsáno. Její listy jsou prázdné.“
Nechápavě sledoval kamarádku, která rozhodně nevypadala, že si dělá legraci. Pak obrátil pohled na Snapea. Z výrazu ve tváři budoucího ředitele mu naskákala husí kůže. „Severusi, co…“
„Hermiona má i nemá pravdu, Harry,“ ledový tón jeho hlasu pronikal až do morku kostí. „Vy zřejmě vidíte stránky popsané a s největší pravděpodobností tam je skutečně napsáno to, co jste četl.“
„Zřejmě? S největší pravděpodobností?“ Harry nechápal. A sžíravý pocit, který se mu objevil v okolí žaludku říkal, že nechce chápat.
„Ano. Ani já to totiž nevím. I pro mě jsou listy té knihy prázdné.“
„Tak jak víte…“
„Někdo mi ji jednou předčítal,“ vysvětlil temně. V místnosti se ochladilo. Harry odstrčil knihu. „Co je s vámi, Pottere?“ zeptal se jízlivě. „Nebyl jste to vy, kdo prosazoval výuku černé magie v nových Bradavicích?“



Bylo druhého dubna. Všichni čtyři stáli na místě bývalých Bradavic a chystali se začít s pracemi. Původně chtěl Severus začít už včera, ale Harry s Hermionou ho přemluvili, aby začali až dnes. Prý cosi s aprílem. Tak tedy dnes.

Plán byl, pro začátek, snadný. Rozhodli se, a sice jednomyslně, že musí zlikvidovat tajemnou komnatu a ostatní prostory pod hradem. Také zlikvidovat trosky, které ještě zůstaly stát. Bylo by zapotřebí příliš kouzel na to, aby bylo možné zajistit statiku budoucího hradu. Snape souhlasil s Harrym, že magii budou používat pouze tam, kde nebudou moci pracovat sami. Ano. Chlapec se zřejmě něco naučil. Až bude hrad postaven a zabezpečen magií, mohla by kouzla použitá při stavbě ztratit svou sílu.

Nejprve tedy likvidační četa. Dosud stojící zdi se zhroutily pod náporem čtyř demoličních kouzel. Když se prach usadil, podívali se noví zakladatelé na sebe.
„Tohle by měl být poslední smutný výraz v našich tvářích,“ řekla Thea tiše.
Ještě chvíli postávali a pak na znamení souhlasu přikývli.

Takový zbořený hrad, to je hromada kamení. Snapeův nápad roztřídit jednotlivé kusy a posléze je znovu použít ke stavbě, shledali rozumným. Po dvou týdnech byly na místě místo hromady ssuti čtyři civilizované hromady kamení rozdělených podle velikosti. Příliš malé či příliš křehké kousky byly určeny k zasypávání tajemné komnaty. Stavět hrad není nikdy nic snadného, i když je člověk kouzelník. V době Godricka Nebelvíra to bylo snadné. Stavitelé byli šlechtici, stavěli na svém pozemku a nikoho by ani nenapadlo ptát se na účel stavby a tak. V současnosti to není tak snadné. Snape věnoval dlouhou dobu tomu, aby obnovil kouzla chránící hrad, teď spíš staveniště, před pohledy mudlů. Další věc byl materiál. Přestože spoustu kamene měli k dispozici, potřebovali ho mnohem víc. Nejen kámen. Ale i spoustu dřeva. Pak střešní krytinu. Vybavení školy. Jistě, něco bylo možno vykouzlit, ale ne všechno. Na jejich účet u Gringottových se scházely finanční prostředky z celé Anglie. Když se rozkřiklo, že budou Bradavice obnoveny, každý kouzelník chtěl trochu přispět. Nejvíc ale pomohlo, když vedení banky uvolnilo původní školní účet. I Snape polkl, když zjistili, kolik peněz na tom účtu je. Původně se zdráhali. Že prý právo nakládat s penězi na účtu má pouze Albus Brumbál, případně předseda správní rady školy. Harryho málem omývali, když se to doslechl. Naštěstí Malfoye nenapadlo školní účet zlikvidovat. Teď už se mu to jen těžko podaří. Hermiona se ponořila do právnických knihoven a po několika týdnech usilovného hledání objevila obdobný případ. Podle toho případu může účtem disponovat i nástupce ředitele. Jestliže z objektivních důvodů nebylo možné provést řádné jmenování, může jím být kdokoli, prokáže-li, že svěřené finanční prostředky využije pro blaho a rozkvět školy. Skřeti připustili, že se lze o tento starý případ opřít a účet uvolnili. Snape je podezříval, že dělali drahoty pouze proto, že nechtěli přijít o úroky z půjček, které díky takovém kapitálu mohli poskytovat.

Prvního srpna byla hotova hrubá stavba. Hrad nevypadal tak, jak si ho pamatovali. Postupovali totiž podle původních plánů a tak byl poněkud skromnější. Jen někde se trochu odchýlili a postupovali podle plánů, které přinesla Hermiona. Stavba pokračovala skvěle a tak byli všichni šťastní. Všichni, kromě Snapea. Někdy začátkem července si to musel připustit. Jeho kolega, ředitel nebelvírské koleje, učitel obrany proti černé magii a přeměňování (ne obrany proti přeměňování ? ) je sexy chlap. A Snape by obětoval pravou ruku, kdyby ho mohl dostat do postele a, pokud možno, ho tam udržet. Léto bylo ten rok opravdu horké. Mnohokrát mohl sledovat polonahého Harryho, jak odněkud někam táhne nějaký kámen. Obdivoval jeho mladistvé, svalnaté tělo, které se lesklo potem. Rozzářené zelené oči hleděly na stavbu s nadšením, vykukovaly z pod rozcuchaných polodlouhých černých vlasů. Po čase se Snape rozhodl, že pracovat na jednom místě s Potterem prostě nemůže. Proto si vybíral práci co nejdál od něj, tedy i od zbytku čtveřice. To samozřejmě vedlo k jistému odcizení.

„Severusi,“ uslyšel hlas Hermiony a vzápětí na něj dopadl její stín.
„Hm?“ zeptal se ospale. Udělali si přestávku na oběd a on se vyhříval na sluníčku.
„Můžeme si promluvit?“ Ukázal na kámen vedle sebe. Sedla si. „Co se stalo?“ zeptala se na rovinu.
„Nerozumím.“
„Straníte se nás. Harry si myslí, že za to může on, že vás nějak naštval. Sám jste si musel všimnout, že se atmosféra mezi námi změnila. Nechci, aby se opakovala historie. Řekněte, co se děje, proč jste se od nás tak odtáhl?“
„Pořád strkáte nos do cizích věcí, slečno Grangerová!“ odsekl.
„To nejsou cizí věci, profesore,“ přešla na jeho tón. „Týká se to i mě. Týká se to celé kouzelnické Anglie. I našich potomků. Copak nevíte, co se stalo posledně, když se Zmijozel trhnul od ostatních? Nechci, aby to tak znovu skončilo. To vy jste přišel s myšlenkou obnovit Bradavice. Opravdu jste to chtěl takhle?“
Dívali se vzájemně do očí, každý ve snaze zachytit myšlenky toho druhého. Nakonec se Severus vzdal. „Pokusím se to zlepšit.“
Přikývla. Sice to nebylo vítězství, ale aspoň něco.

Pokusil se. To ano. Všichni to cítili, ale nebylo to ono. Všechny to mrzelo, nejvíc Snapea, který jako jediný znal příčinu. Tou příčinou byl on a jeho neschopnost ovládnout se.
Stalo se to jednou, když povečeřeli. Molly přinesla čaj, Snapeovi kávu. Všichni si zvykli ještě si po večeři chvíli posedět, popovídat a tak. Najednou…

Já neříkám nic,
Jen se dobře dívám,
O to vím však víc,
Divný pocit mívám.

Radost jsem měl,
že vy čtyři
dáte škole lesk,
Neupřímnost,
zasáhla mě,
jako jasný blesk.

Řekněte si
co vás tíží,
než půjdete dál,
nebo to byl
jen krátký sen
co krásně se mi zdál?

Všichni zírali na Moudrý klobouk. Ten dozpíval, pak ještě vydal zvuk, který zněl, jako by nadával a zmlkl. Jen Molly si všimla, že se začervenali všichni čtyři. Tentokrát zůstaly šálky nedotčené, jejich majitelé postupně odešli, Snape s Harrym každý do své ložnice, Hermiona s Theou odešly komínem.

Když se dívky objevily u Hermiony v bytě, na chvilku zavládlo rozpačité mlčení.
„Theo,” přerušila ticho Hermiona, „já... víš...ten klobouk říkal...a...”
Theadora ji položila ruku na ústa v umlčujícím gestu.
„Pst, Mio, Vím, co chceš říct. Je mi jasné, že bych neměla tajit kde žiju. Asi je na čase, abych dokázala, že ti věřím. Pojď a na nic se mě prosím neptej, všechno ti vysvětlím.”
Vzala Mionu za ruku a spolu vešly do krbu. Hermiona jen stačila zaslechnout místo, kam šly.
„Merlinův sirotčinec”
Vylezly z hodně zanedbaného krbu ve stejně zanedbané místnosti. Přestože byla tma, bylo na první pohled znát, že v domě žijí děti. Spousta dětí.
Thea stále držela Hermionu za ruku a vedla ji po domě. Vyšly z místnosti. Šly po dlouhé chodbě. Vpravo i vlevo chodbu lemovaly dveře. Jedny z nich Thea otevřela. Hermiona mohla vidět několik postýlek a v nich...spící malé děti. Ještě nahlédly do několika jiných místností. Všude spali děti různého stáří, chlapci i dívky.
Nakonec Thea dovedla Hermionu do svého pokoje. Otočila se na svou kamarádku, podívala se jí přímo do očí, chytla ji i za druhou ruku a začala mluvit.
„Tyhle děti, to jsou sirotci, po kouzelnících, které zabil Ten, jehož jméno stále ještě budí strach, nebo kteří zemřeli ve válce. Je jich spousta. Založila jsem pro ně tenhle azyl a kvůli jejich bezpečnosti...pochop, já...”
Hermiona jen zírala. Dokonce se pokusila vytrhnout své ruce z Theiných, pobouřena tou nedůvěrou.
„Ne, Miono,” držela Thea její ruce pevně. „Snaž se to pochopit. Já přísahala...”
Hermiona pár chvil bojovala s rozporuplnými myšlenkami. V očích se jí zaleskly slzy.
„Tys mi nevěřila” vydechla a jedna slza opustila její oko.
Thea měla též slzy v očích. Pustila Hermioniny ruce, ale jen proto, aby ji mohla obejmout.
Miona objetí opětovala. Thea pak setřela Mioniny slzy a z náhlého popudu ji políbila na ústa. Motýlci v Hermionině srdci zamávaly křídly. Zatočil se jí celý svět.
Thea najednou poplašeně odskočila.
´Co jsem to udělala?´pomyslela si. ´Zkazila jsem to. Zkazila jsem všechno´.
Motýlci z Mionina srdce zmizely. Zůstalo po nich podivné prázdno. Byl to omyl? Miona se bála podívat Thee do očí. I Thea odvrátila svůj pohled.
„Mio, já...promiň,” vykoktala Thea.
„To nic, neomlouvej se” odpověděla Hermiona rychle. Kouzelný okamžik vyprchal, zbyl jen zvláštní pocit. Stalo se to? Nebo ne?
„Musím jít” řekla Miona.
Thea ji odvedla do místnosti s krbem. Miona do něj vstoupila a ještě, než zmizela, zašeptala:
„Líbilo se mi to.”
Thea ještě dlouho koukala do krbu, kde její přítelkyně zmizela a srdce jí tepalo v rytmu slov, která navzdory šepotu slyšela. Znovu si v duchu vrátila jejich polibek. Nezkazila to. Její láska nebyla prohraná. Hermiona se nezlobí. Ještě má šanci.

Harry ležel na své posteli. K nohám se mu připlazila Ssslissilisssi. Jemně se ho dotýkala rozeklanými jazýčky, aby si jí všiml.
„Máššš ssstarosssti?” zeptala se ho hadí řečí.
Harry na ni pohlédl, usmál se a odpověděl jí:
„Nic, co by mělo zajímat mou hadí kamarádku.”
Ssslissilisssi zakývala hlavami a znovu zasyčela:
„Ssselena říkala, že Ssseverusss je sssmutný.”
Pak se stočila do klubíčka a chystala se usnout v teploučku u Harryho nohou. On ale usnout nemohl. Proč byl Severus smutný? Vždyť když s ním sdílel lože, nezdálo se mu to.
Harry zavzpomínal na onu noc, kdy ho pronásledovala noční můra. Na to, jak ho Severus držel v objetí. Jak mu tehdy bylo krásně. Pocítil touhu si to zopakovat. A nejen to. Představil si Severusovy rty, stažené do úzké čárky. Rty, které poslední dobou tolik toužil políbit. To nesnadné usínání vedle svého bývalého profesora. Ano, ani Harry nemohl nikdy usnout, ač se to nezdálo. Vždycky se otočil k Severusovi zády, ale jen proto, že měl pokaždé neutuchající chuť stulit se v jeho náručí. A mnohem víc. Mohl to chtít? Mohl by Snape milovat syna toho, kdo mu mockrát krutě ublížil?

I Snape ležel ve své posteli. Ležel, ale naspal. Zamračeně hypnotizoval strop.´Zatracenej klobouk, co to vůbec mlel?´ Copak může jen tak přijít k Potterovi a říct mu – Harry, já jsem gay, já tě miluju? A chci, abychom spolu prožili zbytek života, jako partneři?
Takový nesmysl.

Kapitola pátá

Ráno, hned, jak se všichni čtyři sešli na stavbě, oslovila je Thea.
„Vzala jsem si k srdci to, co říkal včera večer Moudrý klobouk a Hermiona už ví, co vám chci říct. Starám se o děti kouzelníků, kteří přišli ve válce o život. Z nich můžeme začít vybírat první žáky. A ještě něco. Mám dobrého přítele...“ při těch slovech bodlo Hermionu u srdce „...reportéra Denního Věštce. Ten by nám mohl pomoci najít další.“
„Výborně, slečno Woodová...Theo„ opravil se Snape.
„Půjdeme se na vaše sirotky podívat, ale až bude čas. Prozatím zkontaktujte svého známého a požádejte ho o pomoc, ale teď do práce.“
Už mnoho nezbývalo. Stála nová Velká síň, všechny čtyři koleje, učebny i kabinety, toalety, koupelny, prostě téměř všechno. Zbývalo jen zastřešit novou astronomickou věž a vybavit místnosti.
Severus pomalu opatřoval hrad ochrannými kouzly. Obcházel budovu zvenčí a prohlížel jejich společné dílo, když tu si povšiml Harryho, sedícího pod stromem. Potter nemohl Snapea vidět. Seděl zády k němu. Snape Harryho chvilku pozoroval zpovzdálí, ale pak se rozhodl a šel k němu. Už byl docela blízko. Už chtěl Harryho oslovit, ale zarazil se. Harry něco říkal. Severus nechtěl poslouchat - to není zrovna slušné, navíc nemá dveře, za kterými by se schoval, jako v případě vyslechnutého rozhovoru u Harryho v domě.
Už chtěl odejít, ale cosi ho přimělo zůstat stát.
„Severusi, já...sakra. Tak ne. Řeknu mu to jinak. Ssslissilisssi říkala...Ne, to taky ne. Sakra jak mu mám říct, že bych chtěl, aby...že ho...“ Harry si zřejmě zkoušel nějakou řeč, ale její obsah, nějak nedokázal dát dohromady. Snape přimhouřil oči. Je možné, že to, co slyšel by mohlo znamenat, že chlapec-který-..., že by mohl byť jen na okamžik chtít aby byli spolu?
Ten pocit, který se usadil profesoru Snapeovi u srdce byl plný pochybností, ale i naděje. Pomalu se otočil a odcházel. Nechtěl Harryho zarazit. Přitom si přál, slyšet všechno, co si chlapec trénoval. Ale chtěl to slyšet z očí do očí a ne takhle tajně.
Zatím Hermiona nachystala svačinu a volala všechny, aby se šli najíst.
„Hermiono,“ oslovil ji Snape, „Uvažovala jste o tom že bychom zaměstnali pár domácích skřítků, samozřejmě bychom jim za práci platili a měli by i volno„ Severus znal Hermionin postoj k domácím skřítkům, proto formuloval svůj dotaz právě tak, aby nezpůsobil litanii nářků o vykořisťování těchto kouzelných bytostí.
„Už jsem na to myslela,“ přiznala se Hermiona. „Dám inzerát do Denního Věštce.“
Když Miona vyslovila název kouzelnických novin, pohlédla na Theu. Potřebovala se ujistit, jak bude Thea reagovat. Ona ale ani nemrkla a dál se s chutí věnovala svému sendviči.
Hermiona si oddechla.
Zato Harry pozoroval svou svačinu a nevypadalo to, že by ji chtěl jíst. Vypadal duchem někde jinde. To neuniklo Severusovým očím.
„Harry, jezte, nebo nám Molly vynadá, že jste hubený,“ vytrhl jeho hlas Pottera ze zamyšlení.
„Ano, jistě,“ vyhrkl Harry a zakousl se do obloženého chleba.
„Pojď, Theo, přineseme ještě pití, zapomněla jsem ho v kuchyni,“ zvedla se Hermiona a následována kolegyní odcházela.
„Harry, děje se něco?“ otázal se tichým hlasem Severus.
Otázaný se podíval na Snapea. Do obličeje mu sklouzl neposlušný pramen vlasů. Neodpovídal. Jen koukal a mlčel. Ne, že by nevěděl, co říct. Jen nevěděl jak.
Severus natáhl ruku a jemným pohybem uhladil sklouznuvší vlasy Harrymu za ucho.
Chlapec se zachvěl. V tom okamžiku starší kouzelník stáhl ruku, jakoby se lekl toho, co udělal. V očích se mu na okamžik mihl stín něžnosti, který vzápětí vystřídal obvyklý, nic neříkající výraz.
Ale Harry ten záblesk dobře viděl. To mu však příliš nepomohlo, protože pokud měl doteď alespoň nějakou souvislou myšlenku, teď se všechny rozletěly bůh ví, kam.
„Ne-e. Nic se neděje,“ vykoktal a znovu se zabral do svého sendviče.


„Hm…. ještě, ano, tam…“ vrněl Moudrý klobouk, když ho Molly Weasleyová pečlivě kartáčovala.
„To víš, že ano. Potřebuješ pořádně vyčistit,“ souhlasila a pokračovala.
„Jaký jsem byl?“ Otvor, který nahrazoval kloboukova ústa, se podezřele stáhl v něčem, co až příliš připomínalo sebevědomý úsměv.
„Skvělý, jako vždy. Věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“


Harry si nikdy dřív nevšiml, že by měl nějakou zvláštní slabost pro západ slunce. Až tady, na stavbě. Vlastně to už nebyla stavba, byl to téměř hotový hrad. Dokonce i Se… tedy Snape řekl, že mohou být na sebe pyšní, že za tak krátkou dobu dokázali to, co se jim na jaře zdálo téměř nemožné. Tak tedy pyšní byli. V posledních dnech si Harry navykl sledovat západ slunce z Astronomické věže. Táhlo ho to sem, přestože věděl, jak tím ubližuje. Sobě i Snapeovi. Všichni dávno věděli, že… ale to je jedno. Ať to bylo jakkoli, Snape si nikdy nepřestal Brumbálovu smrt vyčítat - přestože by to nikdy nepřiznal a Harry… Harrymu bývalý ředitel strašně chyběl.
„Harry…“ ozvalo se za ním.
V mžiku se otočil. Nevěřícně zíral na… „Pro…pro… profesor Brumbál…“ vydechl nakonec.
„Spíš to, co z něj zbylo,“ opravil ho duch.
„Co…“
„Nechtělo se mi odejít ze školy, Harry. Takže teď, když znovu stojí… Musím podotknout, že jste odvedli slušný kus práce.“
„Ale…“
„Jaké ale? Hm… Harry, nemáš náhodou po kapsách nějaký bonbón?“


„Myslela jsem, že půjdeme všichni,“ řekla Theadora, když si všimla, že se Snape nechystá.
„Slečno… Theadoro,“ začal s výkladem. Harry bohužel tušil, co chce říci. Zřejmě to tušil každý, vyjma They. „Pokud jsem to správně pochopil, ve vašem sirotčinci jsou děti kouzelníků, které zabil Temný pán. Je velká pravděpodobnost, že si mě někdo z nich pamatuje. Nerad bych…“ Odmlčel se. Mlčeli i všichni ostatní.
„Budeme jim to muset vysvětlit. Zvlášť, když začnou chodit do školy. Musí vědět, jak to bylo. Vy jste jediný, kdo jim může říci pravdu.“
„Když myslíte,“ pokrčil rameny.

Za okamžik se nacházeli v místnosti, která vypadala jako něco mezi skladištěm dětských hraček, jídelnou, obývákem a bůh ví čím vším. Odevšad k nim běžely děti v rozmezí od pěti do 16 let. Bylo vidět, jak moc pro ně Theadora znamená. Zvědavě okukovaly ostatní příchozí. Nebyly nevychované či drzé, prostě jen zvědavé. Zvlášť jedna dívenka, mohlo jí být tak deset, možná jedenáct, si velmi zvědavě a velmi pozorně prohlížela Snapea. Získala tím jeho stoprocentní pozornost. Věděl to dřív, než to řekla.
„Vrahu!“
Rozhostilo se ticho. Všechny oči se zaměřily na Snapea, v jehož tváři se nepohnul ani sval. Harry nevěděl, co se s ním stalo. Najednou prostě zjistil, že stojí vedle Snapea, jen trochu za ním, jejich ramena se dotýkají. Věděl ale, že to bylo přesně to, co Snape v tu chvíli potřeboval. A Harry neváhal. Jeho pohyb upoutal pozornost té dívky.
„Harry Potter?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano. A ty jsi kdo?“
„Joanne,“ řekla, pořád překvapená. Nedokázala si ve své malé hlavičce srovnat, že samotný Harry Potter stojí tady, vedle toho, který byl u vraždy jejích rodičů a jejího staršího brášky. Třeba to neví… „On…“ ukázala gestem obžaloby na Snapea.
„Joanne Dereková,“ přerušil ji prázdný Snapeův hlas.
Harry se na něj překvapeně podíval, ale hned si vzal slovo. „Poslyš, Joanne. Stala se spousta věcí a možná je na čase si všechno vyjasnit.“

Seděli v kruhu na zemi, na měkkých kobercích. Všichni napjatě poslouchali Snapeovo vyprávění. „… potom Tom Derek zaútočil na Temného pána. Nevím, proč to udělal, snad si tak úplně nebyl vědom toho, co dělá. Byl dobrý, ale ne dost. Zranil ho, ale než stačil pokračovat, zasáhl do souboje Malfoy. Zaútočil zezadu…“ odmlčel se. Vlastně nebylo co dodat.
„Pamatuju si, že jsme našli malou Joanne na prahu domu na Grimmauldově náměstí,“ vložila se do hovoru Hermiona.
„Ano,“ připojil se Harry. „Občas jsme tam nacházeli děti a…“ No, i Harrymu Potterovi občas něco dojde. Otočil se ke Snapeovi. „Jak je možné, že si to žádné z těch dětí nepamatovalo? Každé vědělo naprosto přesně, co se stalo s rodiči, ale chyběla informace o tom, jak se dostalo k nám…“
„Vymazal jsem jim paměť,“ řekl tiše Snape. „Bylo by pro mě nebezpečné, kdyby se rozneslo, že…“
„Zachránil jsi mě?“ zeptala se Joanne. Pořád nevěděla, čemu věřit, bylo toho na ní dnes moc. Snažila se. Namáhala mozek, aby dokázala vstřebat a zhodnotit všechny informace, ale prostě jí to nešlo.
Snape si ji prohlížel, v jeho temných očích se zableskl soucit. „Joanne,“ oslovil ji měkce. Harry si vyměnil překvapený pohled s Hermionou a Theou. „… teď to nemůžeš pochopit, je to moc složité. Ale časem to zvládneš. Kdykoli budeš chtít něco vědět, můžeš se mě zeptat.“ Další překvapený pohled. Co se to se Snapem děje? „Teď, když začneš chodit do Bradavické školy čar a kouzel, k tomu budeš mít hodně příležitostí.“
Joanne zatajila dech. „Budu chodit do školy?“
„Vy všichni tady,“ gestem obsáhl celou místnost.

Severus potichu otevřel dveře a vstoupil do Harryho ložnice. Nebyl překvapen, když zjistil, že se chlapec znovu sám ukájí. Tentokrát však ložnici neopustil. Zamířil k posteli. Když byl až u ní, Harry si ho všiml. Jeho reakce Severuse velmi překvapila. Nesnažil se totiž přestat s tím, co dělal, nebo se přikrýt, nebo něco podobného. Rychlost jeho pohybů se zvýšila, oči se zaleskly, rty se vyzývavě pootevřely. Tomu Severus nemohl odolat. Sklonil se k Harrymu a začal ho líbat. Jednou rukou sevřel jeho vlasy, druhou zabloudil ke zpracovávanému penisu, aby nahradil Harryho ruku. Cítil tvrdost, vlhkost a…

Severus se probudil. Bolest ve slabinách, následek intenzivního erotického snu, automaticky přitáhla jeho ruku do klína. Zaklonil hlavu tak, že trochu sklouzávala přes hranu postele a pracoval na tolik žádoucím uvolnění. Přišlo rychle, jakkoli se snažil stisknout zuby, neubránil se, aby nevydal zvuk, který zněl tak trochu jako jméno… Tohle je šílený, řekl si, když se trochu sebral. Něco by se s tím mělo dělat. Pak se drobet vyděsil. Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat s Harrym dohromady osnovy…

Harry měl špatnou noc. To, že se mu zdálo o profesorovi lektvarů, ho už neudivovalo. Spíš ho překvapila intenzita těch snů. Nebylo se čemu divit, než usnul, pořád si vybavoval ten letmý dotyk a výraz v profesorových očích, když mu shrnoval vlasy z tváře. Když se tu noc Harry probudil už potřetí, opět v mokrých peřinách, vzdal to. Vyčistil peřiny od produktu své nenaplněné touhy a raději se už nepokoušel usnout. Za hodinu, maximálně za dvě, bude moc jít do sprchy. Nechtěl Severuse budit dřív. Merline! Jak by uvítal, kdyby šli do sprchy společně! Harry věděl naprosto přesně, co by tam mohli dělat… někde v této fázi svých úvah si uvědomil, že je znovu vzrušený. Tohle je šílený, řekl si a trochu se sebral. Něco by se s tím mělo dělat. Pak se drobet vyděsil. Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat se Severusem dohromady osnovy…


Práce se nedařila. Vlastně s tím vůbec nehnuli. Harry nebyl schopen se soustředit a Severus… ten byl na tom úplně stejně. Až na to, že to nedával tolik znát. I když musel připustit, že Harry o jeho nervozitě určitě ví. Nebo ne nutně o nervozitě, ale o tom, že se jen obtížně soustředí. Několikrát se totiž stalo, že se ho na něco zeptal a Severus absolutně netušil, o čem ta otázka byla.
„Takhle to dál nejde,“ zavrčel nakonec, když si po pěti minutách výkladu všiml, že Harry sice zírá na něj, ale vůbec ho nevnímá.
„Hm…“
„Harry!“
„Slyším Severusi,“ reagoval Harry podrážděně.
„Slyšíš, to ano. Ale posloucháš?“
Harry se naštval. „Tak hele. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale nejsem tady jediný, kdo dnes není zrovna ve své kůži. Co kdybychom to nechali na jindy?“ Vztekle zavřel knihu, která v odpověď na jeho hrubé zacházení nespokojeně zavrčela.
„Harry…“ Severusův hlas zněl najednou tak měkce. Každopádně měl na chlapce požadovaný vliv. Trochu se uklidnil.
„Hm?“ zamumlal neurčitě.
„Možná bychom si měli promluvit,“ navrhl Severus, vědom si toho, že se pouští na tenký led. Co když si špatně vysvětlil Harryho chování a ta slova, která zaslechl, když si Harry svou řeč připravoval? Teď se ztrapní, nebo hůř, přijde o Harryho… přátelství? A má ho vůbec? Najednou znejistěl.
„Totiž… já-já si nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ odpověděl Harry a přemýšlel nad nějakou výmluvou, pokud se Severus skutečně bude snažit zjistit, na co celou tu dobu myslí.
„Proč ne?“
„Eee…“ pořád na nic nepřišel. Pak se rozhodl říci pravdu. Tedy, ne celou, ale lepší něco, než nic. „Totiž, já vím, že se chovám nemožně. Ale není to nic, co bych vám mohl říci. Pokusím se to změnit, stačí?“
„Proč bys mi to nemohl říci?“ nedal se Snape jen tak odbýt. Sakra! Harry to měl vědět! Proč se nesnažil všechny myšlenky o Snapeovi potlačit hned ráno, když přišel do obýváku? Proč se nechoval, jako by byl v místnosti s ředitelem školy a ne s přitažlivým… bože!… no…
„Chcete vědět proč?“ nebelvírská odvaha… „Protože se poprvé v životě cítím dobře. To, jak tu žijeme, vy, holky, paní Weasleyová. Tohle jsem nikdy dřív nezažil. Nehodlám to ztratit kvůli hloupému okamžiku třeskuté pravdy!“ otočil se ke Snapeovi zády a snažil se uklidnit. V rámci možností tedy.
Snape chvíli váhal, pak přišel až k němu a otočil ho k sobě. „Harry, uvědomuješ si, že dokud bude mezi námi takové napětí, jako je teď, nebudeme spolu schopni pracovat? Pokud nám znovu nevynadá Moudrý klobouk, pustí se do nás Hermiona. U mě už začala,“ lehce se usmál, aby trochu odlehčil hovoru. „Nenapadlo tě, že třeba…“ tady se odmlčel a Harry s překvapením zíral na výraz v jeho tváři, který nebezpečně připomínal rozpaky, „že třeba i já mám něco, co bych ti chtěl říci, ale stejně jako ty mám strach, že přijdu o to všechno, co jsi říkal?“
Harry polkl, rozšířenýma očima si prohlížel Snapea. Vážně řekl to, co si Harry myslí, že řekl? Okamžik a Severus se rozhodl. Všechno nebo nic. Natáhl ruku a jemně pohladil Harryho po tváři. Ten zavřel oči a přitiskl se k pevné, něžné dlani, která se ho dotýkala.

Dveře do obýváku se otevřely a vstoupila Molly. Oba muži se otočili po zvuku otevíraných dveří, Severusova dlaň jen pomalu a velmi neochotně opouštěla Harryho rozpálenou tvář. Molly se na ně dívala se spokojeným úsměvem na rtech. Pak, jako by si vzpomněla na slušné vychování, to honem napravila a dala tak celé situaci ten správný nátěr… „Eee - promiňte, ale je oběd,“ řekla. Neznělo to ale tak, jak by v takové situaci rozhodně

„Možná by mohl pomoci Alastor,“ řekl Harry, když se nad polévkou poněkud vzpamatoval ze zážitku v obýváku.
„S čím přesně?“ zeptal se naprosto klidně Severus.
Harry se usmál. Zdálo se, že je to jako dřív. „Třeba zná někoho z vedení Azkabanu.“
Ticho.
Jen cinkot příborů, které občas zavadily o talíř.
„Proč z Azkabanu?“ zeptala se nakonec Molly.
„No, pořád přemýšlím nad těmi mozkomory,“ řekl Harry, ale byl od té dobroty, že nejprve spolkl sousto. „Nedokázal jsem ochránit sebe a Siriuse.“ Snape se ušklíbl. „Poslyš, Severusi, já vím, že jsi pořád ještě naštvaný, jak to tenkrát dopadlo. Ale je to hloupé. Máš svůj Merlinův řád, skutečně zasloužený a Sirius… je mrtvý. Nemůžeš konečně… odpustit?“
Severus se díval do těch nádherných zelených očí, které teď byly plny prosby a smutku. Znovu se ušklíbl. „Promiň Harry,“ zamumlal, vědom si toho, že mu to bude Potter otloukat o hlavu po celý zbytek života. „Ale musíš mi říci, jak jste to tenkrát dokázali.“
„Musím?“ zeptal se s výzvou chlapec.
Snape naklonil hlavu a pozvedl obočí.
„Poslyšte, vy dvě hrdličky,“ vložila se do hovoru Molly, „nechte si tyhle chlapácký gesta až budete sami. Teď, Harry, povídej to o těch mozkomorech.“
Oba se zatvářili zkroušeně, ale moc jim to nešlo. „Prostě jsem to nedokázal. Tedy, vykouzlil jsem Patrona, ale nestačilo to.“
„Někdo vás ale zachránil,“ pokračoval Snape, když to vypadalo, že se Harrymu nechce mluvit dál. Přitom ho pozorně sledoval. Tady mu totiž něco nesedělo. Od toho okamžiku, kdy byl tehdy znovu schopen soudně uvažovat. Kdo to mohl být?
„Myslel jsem, že to byl můj táta,“ zašeptal nešťastně Harry a počítal písmenka ve své porci polévky.
„Patron, který mozkomory zahnal, měl podobu velkého jelena,“ přikývl Snape. „Mohlo by to tak být.“
„A tak, myslel jsem, že by studenti mohli svého Patrona zkoušet na skutečném mozkomorovi.“
Zbytek oběda proběhl v tichosti.

Kapitola šestá

Procházeli se po školních chodbách. Vše dýchalo novotou a přestože byl hrad v zásadě z kamene, působil útulným dojmem. Harrymu to připomnělo jeho první den v Bradavicích. Procházka a víceméně i poslední prohlídka před zahájením vyučování začínala ve sklepení.
„Nechápu vás, Severusi,“ ozvala se Theadora. „Vždycky jsme si říkali, že bydlíte ve sklepení, protože jste takový… takový…“ začervenala se. „No, prostě že do sklepení,“ dodala nepříliš souvisle. „Teď vím, že takový nejste, ale stejně se zase stěhujete sem.“
„Nehledě k tomu, že to budete mít daleko do ředitelny,“ odtušila tiše Hermiona.
Ano, tomu se vlastně všichni pečlivě vyhýbali. Tak nějak přijali, že Snape bude ředitelem školy. Ale teprve teď, když se to stalo i fakticky, si uvědomovali, že vystřídá Brumbála. Tedy, mezi nimi tuto funkci zastávala profesorka McGonagallová, ale ta nijak nezapůsobila.
Snape se ušklíbl. „To nebyl můj výběr, Theadoro. Učebna lektvarů a laboratoře byly vždy ve sklepení, už od Salazara. Vzhledem k tomu, že přípravami lektvarů trávím všechen volný čas, pokud tedy zrovna nestavím školu nebo tak něco, tak jsem tu i bydlel. Co se ředitelny týče, mám za to, že ji budu využívat jen velmi zřídka. Alespoň v prvních letech.“
Vstoupili do učebny. Vypadala úplně stejně, jako v Harryho vzpomínkách. Co naplat, ze Snapea se vyklubal naprostý konzervativec. Rozhlíželi se kolem. Snape pomalu přešel ke katedře, o kterou se v charakteristickém postoji opřel. Díval se na ‚děti' a bylo mu tak nějak smutno. Všeho všudy dvanáct let uplynulo od okamžiku, kdy je viděl poprvé. Co všechno se od té doby přihodilo!
Jeho rozjímání přerušil Potterův hlas. „Naše.Nová.Celebrita.“ řekl s dokonalou intonací.
Snape zvedl v ironickém úšklebku levý koutek úst. „Alespoň něco jste si z mých hodin zapamatoval, Pottere. Chvályhodné.“
Harrymu z toho všeho běhal mráz po zádech. Snape se změnil jako mávnutím proutku. Znovu ho nutil, aby si připadal, jako jedenáctiletý vyjukaný kluk, který se právě dozvěděl, že má zachránit svět od jednoho psychopatického idiota. Pohled na Hermionu a Theu mu potvrdil, že to cítí stejně. Snad s výjimkou té záchrany světa.
„Každopádně doufám, že se v této učebně budete zdržovat co nejméně. Zvlášť, když je teď tak nová, čistá, nerozbitá…“ protáhl jízlivě a Harry začal uvažovat o tom, že to možná nebyl až tak dobrý nápad s tím obnovením Bradavic. Tedy, samozřejmě obrazně.
„E-e-e,“ řekl, když to vypadalo, že Snape čeká na odpověď.
„Výřečný jako vždy, že pane Pottere.“
„Nechte toho,“ vložila se do hovoru Hermiona a pro jistotu se na Snapea zamračila. Odpovědí jí bylo pouze tázavě zvednuté obočí. „Jdeme dál!“ přikázala.

„Tak, tohle je můj kabinet,“ pozval je dál Harry. Bylo to skutečně ‚pozval'. Sice se na stavbě podíleli všichni čtyři, ale své kabinety a své pokoje si každý zařizoval podle svého, „spojil jsem ho schodama s učebnou, tak, jako to bylo dřív.“
Vstoupili a rozhlíželi se kolem. Po stěnách bylo spoustu akvárií, terárií a jiných -ií- připravených pro své budoucí obyvatele.
„Nechtěl jsem živé tvory dávat dolů do učebny, bůh ví, co by se s nimi mohlo stát. Pokud budu o někom z nich přednášet, vezmu ho dolů až těsně před hodinou.“
„Co je tohle?“ zeptal se po chvíli Snape a ukázal na velkou černou truhlu stojící v rohu.
„To je bubák,“ informoval Harry. Najednou se začal smát. Nejdřív mu jen tak pocukávaly koutky úst, pak to ale už nezvládl a smál se na celé kolo. Hermiona ho chvíli pozorovala, pak jí to došlo a ke smíchu se přidala. Theadora nevěděla, čemu se smějí a Snape… ten se tvářil jako Snape když má blbej den. „Pamatuješ na Nevillova bubáka?“ řekl Harry tu strašnou věc nahlas. Smíchy mu tekly slzy z očí. „No tak, Severusi, netvařte se tak nemožně…“
„Jakého bubáka?“ zeptala se Theadora.
„Nemyslím, že…“ začal Snape podrážděně vrčet.
„Mu-mu-musíte uznat,“ vyrážel ze sebe se smíchem Harry, „ž-ž-že to bylo ú-úžasné.“
Snape se dál mračil, ale když si pečlivě prohlédl Harryho, jak mu ten smích sluší… no, trochu ve svém mračení slevil.
„Co bylo úžasné?“ dožadovala se vysvětlení Theadora. Když ji pohled na smíchy brečícího Harryho a Hermionu složenou někde v koutě přesvědčil, že od nich se nic nedozví, tázavě se zahleděla na Snapea.
„Profesor Lupin učil třetí ročníky vypořádat se s bubáky.“
„Ridigulus,“ přikývla Theadora.
„Jistý Neville Longbottom…“ další výbuchy smíchu Snapeův výklad na chvíli přerušily. „Jsem rád, že se bavíte, Pottere,“ zavrčel ze zvyku. „Bubák Nevilla Longbottoma měl mou podobu. Aby toho bubáka zesměšnil, oblékl ho do šatů své babičky… Na tom není nic k smíchu, vůbec mi neslušely!“ bránil se.
„Jo a Nebelvír to stálo hafo tišic bodů,“ uklidnil se konečně Harry. Sotva to dořekl, všichni ztuhli…
„No jo, body! Jak to bude s bodama?“
„To probereme večer,“ řekl po chvíli Snape. „Zřejmě jsem vám to opomenul sdělit, ale na dnešní večer jsem svolal první poradu učitelů.“
„Ještě jsme nemluvili o tom, jestli přijmeme někoho dalšího do profesorského sboru,“ nadhodila Hermiona, která se už také přestala smát a jen zarudlá tvář i oči mluvily o nedávném záchvatu smíchu.

Další zastávka byla v nebelvírské věži. Byla o jedno patro nižší, než jak si ji Harry pamatoval, ale v zásadě se příliš nelišila. Nejdřív si prohlédli společenskou místnost.
„Odkud to máte?“ zeptal se překvapený Snape, když se díval na stěnu nad krbem - vyzdobenou zajímavou malbou.
„Harry!“ obrátila se Hermiona na Harryho, který se začal červenat.
„To vy sám, Pottere?“
„No… myslel jsem, že… já vím, že…“
„Zmlkněte, Pottere, když nedokážete dát dohromady souvislou větu,“ vrčel Snape a dál okouzleně hleděl na zeď.

Obraz zobrazoval stavbu školy. Tu současnou. Byli tam všichni čtyři. Vlastně všech pět, uvědomil si, když v horním rohu zahlédl Molly Weasleyovou, která jim nese na stavbu jídlo. On, Snape, stojí na zemi a hůlkou naviguje trámy, které Potter pokládá na budoucí střechu zmijozelské věže. Zamyslel se. Ano, byl tenkrát krásný den. Práce jim šla od ruky. Nešlo ani tak o to, že Snape kouzlem odlehčil trámy tak, aby s nimi mohl Potter snadno manipulovat; teprve po správném ukotvení získaly původní váhu. Šlo o to, že Potter měl prostě na podobnou práci talent. Snadno ukládal trámy na požadovaná místa, jejich ukotvení mu nedalo téměř žádnou práci. Pak, když byly všechny trámy na svém místě, následovaly laťky, které Potter přitloukal naprosto hravě. Pak zavolal dolů na Snapea „chytej!“ a skočil z věže. Jen tak tak že Severus stačil zareagovat levitačním kouzlem. Sotva postavil Pottera na zem, přiběhl k němu, chytil ho za ramena a pořádně jím zatřásl.
„Mohl ses zabít, ty malej pitomče!“
Harry se jen usmíval. Dodnes si Snape ten úsměv vybavoval. „Nemohl. Vy byste to nepřipustil!“

Na protější straně obrazu stála Hermiona a v ruce držela plány. Něco v nich ukazovala Thee, která seděla na nízké zídce - dnes to je vnitřek atria - hned vedle. Malba možná nebyla po umělecké stránce dokonalá, přestože vykazovala velký talent. Byla však dokonalá lidsky.

„Co je to?“ zeptala se najednou Thea a ukazovala na krbovou římsu. Všichni se nahrnuli blíž, aby viděli.
„Meč Godrica Nebelvíra,“ řekl, ne bez známek hrdosti v hlase, Harry. „Nesahat!“ řekl, když se ho chtěl Snape dotknout. Pozdě. Snape odletěl na druhou stranu místnosti a jen s obtížemi se zvedal. „Snad jste si nemyslel, Severusi, že tu takovou cennou věc nechám jen tak ležet?“
„Skvělé,“ odtušil, zatímco si nenápadně třel naražená místa na těle.

Pokračovali dál. Došli až do ložnic. Harry se usmíval, když se všichni posadili, každý na jednu postel.
„Co je zase,“ vrčel pořád ještě trochu rozzlobený Snape.
„Možná bychom se tu jednou měli všichni vyspat, abychom pochopili chudáky studenty. U některých z nás je to už dlouhá doba, co tu spali, tak aby si obnovili vzpomínky.“
„Pottere!“
„To je skvělý nápad,“ chytila se toho Hermiona. „Uděláme si takový malý noční piknik.“ Snape obrátil oči v sloup.
„Víte, že když byl profesor Brumbál ve čtvrtém ročníku, tak tyhle závěsy podpálil?“ zeptal se Harry po chvíli. Odpovědí mu byly tři nevěřící, naprosto užaslé pohledy. „Samozřejmě omylem…“ pospíšil si s vysvětlením.
„Můžeme tu tedy zůstat dnes,“ rozhodl nakonec Snape. Stejně se tu zdržíme dlouho.

Všichni se sešli ve sborovně. V krbu hořel oheň, místnost byla navíc osvětlená několika svícny. Seděli a jen si povídali, zatímco Snape ještě hledal něco v nějakých lejstrech. Harry si najednou uvědomil, že stejná kniha, jako leží před ním, leží i před ostatními. I před Snapem. Zajímalo by ho, jestli…
„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „Ty sis psal deník?“
Usmál se. „Myslel jsem, že by se třeba mohl hodit.“
„Já taky…“ usmála se Hermiona v odpověď.
„Thea zřejmě taky a Severus…“
„Ano, Hermiono. I já jsem si ho psal. Myslím, že by bylo vhodné zaznamenávat události, ke kterým v počátku školy došlo. Já sám jsem mnohokrát listoval v Salazarových denících. Ne že bych si nechtěl přečíst deník někoho jiného, naopak, velmi by mě zajímaly ostatní úhly pohledu na stejné události, ale faktem je, že nikdo další deníky nepsal. Škoda. Tak je dobré vědět, že se v tomto od svých předchůdců lišíte.“ Podíval se na knihy ležící na stole a skoro se usmál. Knihy vypadaly úplně stejně, až na to, že každá byla v barvě té které koleje. Chvíli se odmlčel a vytáhl odněkud další knihu. Mnohem větší, silnější, její kožená vazba byla protkána stužkami v barvách všech čtyř kolejí, ozdobená znakem Bradavic. Beze slov ji otevřel a z hromady lejster se zvedl bleskobrk, který se vyčkávavě zastavil nad první stránkou knihy.
„Tak tedy…“

„Takže máme školu,“ zahájil Snape. Nepříliš inteligentně, ovšem jen na první pohled. Následovalo vysvětlení, které jeho první větu v novodobé historii Bradavic poněkud vylepšilo. „Máme i studenty?“ podíval se tázavě na Hermionu.
Ta zahrabošila ve svých věcech. „Ano. Když pomineme těch čtyřicet sedm dětí od They, máme ještě dalších třicet šest dětí. Nejsou to vlastně děti, některým je šestnáct. Za pět dní budou všechny čekat na nádraží 9 3 . Zásluhou rakouské společnosti Henschel Kassel máme nový Bradavický expres, který vyjede na minutu přesně.“
„Sakra!“ přerušil ji v tu chvíli Harry. Všichni se na něj tázavě podívali. „Nemáme šafáře. Kdo pro ně pojede? Kdo je převeze přes jezero?“
Trvalo dlouho, než Snape ticho přerušil. „Možná bych o někom věděl. Pošlu Mordreda s dopisem ještě dnes.“
„Kdo je to?“ chtěl vědět Harry. I když mu to bylo lhostejné. Hagrida nikdo nenahradí.
„Neznáte ho. Vím, že je spolehlivý. Svěřil bych mu vlastní život. Počkejte a uvidíte,“ řekl Snape.
Znovu se na okamžik rozhostilo ticho.
„Hermiono,“ obrátil se Snape na dívku po své pravé straně ve snaze pokračovat. „Přišla ta poslední zásilka z Oslího ucha?“
Hermiona zavrtěla hlavou a zaznamenala do svých poznámek poslední bod, než odpověděla. „Jen půlka. Pan Gensfleisch říká, že se zpozdila dodávka od jeho obchodního partnera z Malmö. Poslal tedy jen část. Prý osobně vyrazil do Malmö, aby ty knihy přinesl. Zítra tu budou.“
„Dobře. Harry? Co paní Olivanderová a její dcery? Jsou připraveny na ten nával?“
„Mluvil jsem s nimi už včera, jen jsem to zapomněl říci. Hůlky budou. Dokonce, když jim dáme vědět dopředu, můžeme přivést všechny děti od They najednou. Udělají si na ně čas.“
„Děti už se nemohou dočkat,“ přikývla Thea. „Zvlášť Joanne, moc se na vás těší, Severusi.“
„Jenom to ne,“ vrčel Severus.
„Pořád se mě ptá, jak se vám má omluvit za to, co vám řekla,“ pokračovala Thea.
„Ať se dobře učí,“ odpověděl Severus, když přestal vrčet. „To bude to nejlepší, co pro mě, potažmo pro sebe a nás všechny, může udělat.“
Všichni moudře pokývali hlavami. Svými hlavami.
„Hermi,“ ozval se Harry, „jak je to s těmi skřítky?“
Hermiona se začervenala.
„Tak se pochlub, Miono,“ rýpla si Thea.
„No… ehm… totiž… Tak jo. Žádný se neozval.“
„Cože?“
„Jenom Dobby se objevil. Že prý žádný nechce pracovat za peníze a s volnými víkendy a dovolenou.“
„Nechtěl jsem vám do toho mluvit, Hermiono,“ řekl Snape, když se utišil smích Harryho a They, „vaše úsilí stran nezadatelných skřítčích práv je hodno obdivu. Ale vy je svým přístupem urážíte. Oni jsou prostě takoví. Nikdy jsem se ke skřítkům nechoval jako bylo zvykem u Malfoyů, ale brzy jsem pochopil, že když k nim budu příliš milý, dotknu se jich. S tím nic nenaděláte. Protože škola skřítky potřebuje, beru si to na starost.“
„Ale…“
„Klidně si veďte dál ten svůj boj, ale skřítky tady ve škole laskavě vynechte. Nebo budete vařit, uklízet, prát a všechno ostatní sama. Pro všechny!“ zahrozil Snape a vypadal v tu chvíli jako Zeus Hromovládný, kterému šlápli na kuří oko.
„Ano, pane,“ zamumlala.

Když Harry vstoupil do nebelvírské ložnice, zamířil ke ‚své' posteli. Ostatní se už připravovali ke spaní. I když, Harry pochyboval, že budou spát. Přece jen, bylo to něco … něco… Harry nenacházel slov pro to, jak ten pocit popsat. Dnes poprvé budou spát v nové nebelvírské ložnici. Odložil své věci na stolek vedle své postele.
„Skutečně, Pottere,“ ozval se Snapeův hlas hned odvedle. Harryho na okamžik zatajil dech. Snape si vzal postel hned vedle něj… „Bylo od vás moc pěkné, že jste zvětšil stolky mezi postelema, ale to vážně myslíte, že je někdo využije?“
„Někdo by třeba mohl,“ vstoupila do toho Hermiona. „Třeba by se někdo chtěl učit v klidu a ne se dohadovat s ostatními o místo ve společenské místnosti nebo v knihovně.“
„Nesdílím váš názor, slečno Grangerová, na to jsem příliš času strávil snahou něco studenty naučit,“ ozval se profesor Snape, „ale nechám vás vašim iluzím.
„Poslyšte,“ obrátil se k nim Harry, když zalezl do postele. Závěsy zatím nechal roztažené. „Zbytek života se budeme bavit už jen o škole. Co si teď užít rozhovor o jiných věcech?“
„O kterých?“ zeptal se skepticky Snape.
„Třeba o tom, že se Narcisa Malfoyová znovu vdala,“ navrhl Harry. Pohledy jeho tří kolegů ho však přesvědčily o tom, že jim řekl naprostou novinu. „Myslel jsem, že to víte…“ dodal tedy naprosto zbytečně.
„Vůbec jsem nevěděla, že přežila?“ přiznala se Hermiona po chvíli.
„Přežila. Ona…“ Snape se na okamžik odmlčel, „… když zemřel Draco, psychicky se složila. Dva roky byla v sanatoriu někde ve Švýcarsku…“
„Tam právě potkala svého současného muže. A, co je na tom nejlepší, je to čistokrevný mudla. Viděl jsem je pohromadě. Vypadá to, že ji ten muž má skutečně rád.“
„Zřejmě si to zaslouží,“ ozvala se Thea. „Moc štěstí asi v životě nezažila.“
„Pojďme raději spát,“ rozhodl Snape a zalezl do své postele. „Nox!“

Harry se zamotal do přikrývky, když pečlivě zatáhl závěsy. Byl to letitý zvyk. Pocit soukromí. Nic ho nerušilo od jeho vzpomínek. Draco… Další hloupá, zbytečná smrt. Jaké by to bylo, kdyby přežil? Otevírali by teď novou školu? Všiml by si vůbec Severuse, kdyby tu teď byl Draco? Někde v této fázi úvah ho vyrušilo tiché zašustění závěsů. Ucítil jemný dotyk a vzápětí ležel Severus v jeho posteli. Objal Harryho a oba přikryl. Jen objal, nic víc. Jak to ten chlap sakra dělá, uvažoval Harry, když se choulil v jeho objetí, že pokaždé ví, kdy potřebuji zrovna tohle?

Za chvíli se v jeho objetí zahřál. Jednu ruku položil kolem Severusova pasu. Chtěl se k němu přitisknout, ale Snape mu v tom zabránil. Tak Harry jen pokrčil rameny a spokojil se s tím, co má. Vdechoval Snapeovu vůni, cítil na tváři dotyk jeho vlasů. Stejně by ho zajímalo, co Snape s těmi vlasy dělá, že pořád vypadají tak mastně. Evidentně nejsou. Nakonec se otočil ke Snapeovi zády, jednu jeho ruku si položil kolem těla, hlavu zabořil do polštáře a za okamžik usnul. Ještě v polospánku měl pocit, jako by ho někdo hladil po hlavě…

Ráno Harryho probudilo dloubnutí do žeber. Cítil ruku na svých ústech. Otevřel oči. Když se Snape ujistil, že Harry nebude vydávat žádné hlasité zvuky, ukázal mu na Hermioninu postel. Tam, v objetí, spala obě děvčata. Harry se začal tiše smát. Snape… Snape také. Seděli v Harryho posteli a dívali se na své dvě kolegyně… které vlastně dělaly totéž, co oni. Jedno hnědé oko patřící Hermioně se otevřelo. Okamžitě otevřela i druhé. Sledovala své dva kolegy, kteří v Harryho posteli, každý ve své noční košili, vypadali opravdu úchvatně. Pak její pohled padl na Theu, která stále ještě sladce spala. Chtěla ji probudit a ukončit tak tuhle úsměvnou situaci. Zachytila však Snapeovo gesto, kterým dával najevo, aby nechala dívku spát. Znovu se všichni uložili a pokračovali tam, kde přestali. Tedy ve spánku.

Když se Harry probudil to ráno podruhé, byl v posteli sám. Chvíli se protahoval, ale nakonec se odhodlal vstát. Umyl se, pokusil se učesat, pak to ale vzdal a jednoduše sepjal vlasy do gumičky. Oblékl se a sešel po schodech do společenské místnosti. Všichni už seděli u stolu v rohu. Stůl byl prostřen ke snídani.

Snídali mlčky, jen tu a tam po sobě navzájem pokukovali. Všichni mysleli na to první ranní probuzení, ale nikdo se o tom ani slůvkem nezmínil. Všichni, až na Theadoru. Ta si ostatní zmateně prohlížela. „Co se stalo?“ chtěla vědět, když to nevypadalo, že někdo něco řekne.
„Eee…“ začala Hermiona.
„Spala jste dobře, Theadoro?“ zeptal se tedy klidně Snape a velkoryse přehlížel ruměnec, který svou otázkou na její tváři vyvolal.
„Abys rozuměla,“ obrátila se k ní Hermiona, „když se tady Severus probudil v Harryho posteli, viděl nás dvě v té mé…“
„Touché,“ přikývl Hermioně na znak uznání.
Napětí téměř zmizelo a to, co zbylo, bylo spíš projevem očekávání.
Ticho přerušila Hermiona.
„Budeme muset požádat pár známých, jestli by vzali profesorská místa, protože to sami nemůžeme zvládnout.“
Pak se otočila na Molly.
„Paní Weaslyová, myslíte, že by byl Charlie ochoten učit u nás péči o kouzelné tvory?“
Molly Weaslyové se zaleskly oči slzami a dojatě zaštkala.
„Určitě ano, drahoušku, moc ráda bych ho měla zase u sebe. Vždyť už mi zůstal jen Ron a Charlie...“
Poslední slova už Molly vzlykala do kapesníku.
„Pošlu mu sovu,“ nabídl se Harry. Molly jen kývla a dál smrkala a slzela.
„Když už jsme u toho, nechtěla byste, Molly zastávat místo ošetřovatelky?“ nadhodil Severus.
„To mě napadlo hned, jak jsem se dozvěděla o plánu obnovit školu!“ zvolala Miona. Molly se rozeštkala ještě víc.
Harry ji objal kolem ramen a utěšoval slovy: „Paní Weaslyová, no tak, vždyť kde bychom bez vás byli?“
Molly se pomalu uklidňovala. „Děti moje,“ omluvně se usmála na Snapea za to oslovení, „udělali jste mi ohromnou radost.“
„Taky mě napadlo,“ opět se ujala slova Hermiona, „ požádat Firenze na jasnovidectví. Slyšela jsem, že pracuje pro nějaký mudlovský astročasopis, jako poradce…“
„K čemu se ta mula snížila…“ vrčel pohrdavě Snape.
„Náhodou, je to velmi renomovaný časopis…“ bránila kentaurovo rozhodnutí Hermiona. „Od té doby, co pro ně Firenze pracuje, se v něm málokdy objeví nějaký nesmysl…“
„Jo. Rád bych věděl, co by řekli tomu, kdyby zjistili, že jejich externí zaměstnanec je kentaur,“ bručel dál Snape, ale nechal Hermionu, aby pokračovala ve výčtu.
„Nenapadá mě nikdo na Létání na koštěti. Myslíte, že by se madam Hoochová vrátila, když teď dělá trenérku irského famfrpálového mužstva?“
„Se mnou se jako už nepočítá?“ zeptal se Harry podrážděně.
Snape si znuděně povzdechl. „Nebuď jako malé dítě, Harry. Jsi ředitel Nebelvíru. Máš obranu. Přeměňování. Také budeš zastupovat školu na veřejnosti. Musím ještě něco dodávat?“
„Eee?“
„No tak, Harry,“ rozčílil se Snape. „Jak si asi myslíš, že by to vypadalo, kdyby za školu jednal smrtijed?“
„Bývalý!“ ozvalo se ze čtyř úst sborově.
Snape se na okamžik odmlčel, s překvapením si uvědomil, že bojuje s něčím, co nebezpečně připomíná dojetí. Odkašlal si a pokračoval. „To je jedno. Nepůsobilo by to dobře. Proto s veřejností bude jednat chlapec-který-zabil-vy-víte-koho.“
„Severus má pravdu, Harry. Budeš toho mít víc, než dost. Nikdo ti nebrání občas si zalétat na koštěti, ale…“
Mioninu řeč přetrhla Thea výkřikem. To, co ji vyděsilo, bylo průhledné a vznášelo se to nad stolem.
Harry se zasmál.
„Zapomněl jsem vám říct, že tu máme prvního školního ducha. Vítejte, Brumbále.“
Duch se usmál.
„Vidím, že vám jde všechno ve vzájemném souladu. Tak to má být. Dobrý den, Severusi, Molly, Hermiono, Harry, Theadoro,“ kývl na všechny na pozdrav.
Chvilku si povídali s Brumbálem a bylo jim dobře. Nejen proto, že je vlastně svým způsobem bývalý bradavický ředitel zpátky, ale prostě jim bylo všem spolu dobře.
Už se chystali ukončit jak snídani, tak příjemný hovor, když se do něj vložil Harry. „Totiž… já-já…“ toto zajíknutí dávalo znát, že mladík přijde s návrhem, který sice on sám považuje za skvělý, ale není si jist, jak ho přijmou ostatní.
„Přestaň koktat, Harry. Už jsi jak Longbottom,“ napomenul ho Snape. Odměnou mu byly nasupené pohledy ostatních přítomných.
„Já-já myslel, jestli by třeba profesor Brumbál nemohl přednášet kouzelné formule nebo dějiny čar a kouzel. Nebo obojí,“ vysypal ze sebe Harry.
Všichni zmlkli a začali přemýšlet o tom, co vlastně Harry řekl.
„S dějinami jsme původně nepočítali,“ ozval se Snape, ale pokračoval dřív, než se na něj stačili ostatní obořit, „prostě proto, že nebylo v našich silách zajistit kvalifikovaného vyučujícího. Pokud by se však profesor Brumbál uvolil…“
„Víte, když je člověk duch, moc povyražení zrovna nemá, takže…“ začal Brumbál, viditelně potěšený, že mu bylo něco takového nabídnuto. „Myslím, že bych zvládl obojí. Alespoň dokud neseženete někoho jiného.“
„Obávám se, Albusi, že nikoho jiného hledat nebudeme,“ varoval potměšile Snape.
„Ale…“ ozvala se nesměle Theadora, „jak je to s hůlkou? Duch přece nemůže…“
Brumbál vytáhl hůlku a vzápětí kolem dívky létal tucet nádherných motýlů. „Ještě něco, mladá dámo?“ zeptal se bývalý ředitel s téměř dětským úsměvem.
„Ne,“ odpověděla rychle.
„Tohle ale není běžné,“ zastala se Hermiona trochu své kamarádky.
Teď se Brumbál tvářil velmi sebevědomě. „Není. Při vší skromnosti musím podotknout, že zvládám mnoho na ducha nezvyklých věcí.“
„Stačí!“ zavelel Snape. „Máme ještě hodně na práci.“

Kapitola sedmá

„Mio, nešla bys se mnou do Příčné nakoupit nějaké sazenice a semínka?“ zeptala se Thea.
„Jistě, ráda,“ souhlasila Hermiona.
Dívky se rozloučily s duchem Brumbála, oběma mužskými kolegy a přemístily se k Děravému Kotli.

Dívky spolu procházely obchody, nakupovaly a bavily se. Obě byly samý smích a báječná nálada. Letmé doteky míjejících se rukou, jak šli vedle sebe způsobovaly u obou lehké zachvění, kdykoli k tomu došlo. Když pak chytila Thea Miu za ruku a ta se nechala vést, bylo štěstí téměř hmatatelné.
Dopoledne uběhlo velmi rychle.
„Mio, domů to na oběd nestihneme, co kdybychom se šli najíst k Děravému Kotli?“ oslovila Thea přítelkyni, když zjistila, kolik už je hodin.
„Jistě, už mám pořádný hlad,“ usmála se Hermiona.
Vešly do hospůdky.
„Theo!“ zvolal kdosi.
Pohledy obou děvčat našli původce výkřiku. Byl jím mladý muž, sedící v rohu u stolku. Mával na Theadoru.
Ta popadla Hermionu za loket a už ji téměř vlekla k tomu muži.
„Miono, to je můj přítel, ten z Denního Věštce,“ polohlasně vysvětlovala.
Hermiona se lehce zamračila. Nezdálo se jí, že Thea projevuje takovou radost ze shledání s tímto mužem.
„Jak se máš? Thomasi,“ oslovila Thea přítele. Nečekala na odpověď a přistrčila Hermionu před sebe. „To je moje kamarádka Hermiona Grangerová,“ otočila se k Mioně, „a to je můj přítel Thomas Seymour,“ představila oba své přátelé navzájem.
Hermioně píchlo u srdce, když slyšela, že jí označila Thea za „pouhou„ kamarádku, kdežto jeho, za svého přítele. Dobrá nálada byla fuč. Navenek ale nedala nic znát a natáhla k muži ruku. „Těší mě, jak se máte?“
„Posaďte se ke mně, místa je tu dost,“ galantně odsunul Thomas dvě židle.
Hermiona si objednala jídlo a když viděla, že Thea je zcela zaujatá rozhovorem s Thomasem, objednala i jí.
Celou dobu, co jedli, Thea mluvila se svým přítelem a Hermina mlčela. Nedokázala se zapojit do hovoru, navíc taky o čem by si povídala s neznámým mužem, že. Cítila se zraněná. Copak všechno, co dosud s Theou prožila, dokonce noc strávená v jedné posteli - i když ve vší počestnosti, nic neznamenala?
Ten muž, ač to byl velice pohledný mladík, se Mie vůbec nelíbil. Žárlila? Ano. Žárlila a nevěděla, co s tím.
„Proč tvá přítelkyně nic neříká?“ zeptal se náhle Thomas Thei.
„Hermiono, děje se něco? Proč jsi tak zamlklá?“ Thea byla viditelně překvapená Hermioniným chováním.
„Co by se dělo?“ snažila se Mia o normální tón řeči, „Když jím, tak nemluvím.“
Thea se na Hermionu zkoumavě zadívala. Proč je najednou taková? Vždyť do té doby, než přišli ke Kotli, byla normální a smála se.
Počkat! Než přišli ke Kotli? To by mohlo...ne, to... ona snad na Thomase...žárlí?
Thea se v duchu usmála. Slíbila si, že to všechno Hermioně vysvětlí, ale až doma. Před Thomasem nebude nic řešit. Snad se Miona moc neurazila.

Hermiona se neurazila. Jen se cítila špatně. Vždyť mezi ní a Theou nebylo řečeno ani slůvko o nějakém vztahu. Vždyť ona si nemohla dělat nároky na její pozornost. Nic se nestalo, nic si neslíbily. Co když je Thomas opravdu jen kamarád?
Pokusila se tedy trochu usmívat. Úsměv byl sice trochu křečovitý, ale pomalu se uvolňoval a Hermiona se i zapojila do hovoru.
Právě řešili ten nešťastný inzerát na domácí skřítky, když se objevil Dobby.
„Paní Hermiono,“ zatahal Mionu za hábit, aby si ho všimla.
„Dobby? Děje se něco?“ vylekala se Hermiona.
„Dobby neví, ale paní Molly poslala Dobbyho, aby vás přivedl.“
Thea se zasmála: „Paní Weaslyová má asi strach, abychom neumřely hladem.“
Rozloučily se tedy s Thomasem - ovšem musely mu obě slíbit, že se zase sejdou. Když si podávali ruce na rozloučenou, všimla si Thea, jak se Thomas dívá na Hermionu. Skoro se jí zastavilo srdce, nad pomyšlením, že by se ti dva mohli do sebe zamilovat a ona by o Mionu přišla. Ještě, že už jsou na odchodu.

„To je dost, že jste zpátky, teď abych ten oběd znovu ohřála,“ hudrovala Molly.
„Ale paní Weaslyová,“ smály se děvčata, „My jsme se byly najíst v Děravém Kotli.“
„To jste měly říct, já bych si nedělala starosti,“ ještě je naoko napomínala Molly.
„No tak nic, jestli už jste po jídle, máte jít za Harrym a profesorem Snapem. Jsou ve škole a čekají tam na vás. Mají překvapení. A já také.“ Láskyplně pohlédla na dva kufry, které stáli u schodiště a kterých si dívky ještě nestačily všimnout.
„Charlie je tady!“ vypískla Hermiona.
„Ano, drahoušku, ale to není všechno. Tak už běžte, všichni jsou už ve škole,“ pobídla je Molly tajemně.

„Harry,“ řekl Snape, když holky odešly k Děravému Kotli, „myslím, že jsem vyřešil náš problém s šafářem.
„No ano, už jsem si říkal, jak to dopadne. Kdy dorazí?“
Snape stál v tu chvíli u okna. „Právě dorazil,“ podotkl, když si všiml postavy stojící před hradem. „Půjdeme mu naproti.“
„Tak já se jdu připravovat na své předměty,“ odtušil Brumbál a prošel zdí. Harry se zvedl a následoval Severuse dolů, kde na ně, v atriu, čekal nový zaměstnanec bradavické školy čar a kouzel.
Když zaslechl jejich kroky, otočil se čelem k nim. Harry si všiml, jak se usmál, když je uviděl. Ten úsměv ho poněkud zmátl. Sledoval oba muže, jak se přivítali. Co je na cizinci tak zvláštní?
„Harry, seznamte se. Tohle je Lobo Lycaon,“ učinil zadost zdvořilosti Snape. „Klíčník a šafář v Bradavicích.“
Muž podal Harrymu ruku a pevně tu jeho stiskl. „Harry Potter?“ ujistil se naprosto zbytečně. Harry přikývl. „Rád vás poznávám.“
„Já také,“ reagoval Harry. „Jste Řek nebo Portugal?“
Znovu ten zvláštní, z nějakého důvodu znepokojivý, úsměv. „Tak trochu obojí. Otec byl Řek, matka Portugalka. Ale vyrůstal jsem v Rumunsku.“
Harry si Lycaona pořád prohlížel. Muž byl středně vysoký, středního věku. Dost hubený. Polodlouhé hnědé vlasy se lehce vlnily po ramenou. Na sobě měl odrbané džíny a košili, která zřejmě pamatovala lepší časy. Hábit byl rovněž poněkud ošuntělý, avšak čistý. Harryho znepokojovala jistá důvěrnost, kterou z muže cítil. Jeho pohyby, pružné, rychlé, jisté…
„Něco je špatně?“ zeptal se Lycaon, když si všiml, jak si ho Harry prohlíží.
Harry se nadechl k odpovědi, když tu zachytil mírný, tázavý pohled jantarových očí. „Oh…“ vydechl překvapeně a tázavě se podíval na Snapea. Teprve teď si uvědomil, že tak, jako on sledoval Lycaona, Snape sledoval jeho.
„Ano, Harry,“ reagoval Severus měkce. „Mají mnoho společného.“
Harry se otočil k novému kolegovi, který vše s klidem sledoval. „Vy jste…?“
Opět ten mírný, chápavý, smířlivý úsměv. „Pokud se ptáte na to, na co si myslím, že se ptáte, tak ano. Jsem.“
Harry cítil, jak se mu nebezpečně stahuje hrdlo. „Promiňte, že jsem na vás tak zíral. Někoho…“ musel několikrát polknout, „někoho jste mi připomněl. Teď, když mě omluvíte,“ pohledem dal najevo, že se to týká i Snapea, „musím jít. Ještě něco musím zařídit.“ Zbytek už zadrmolil, otočil se a zmizel zpět ve škole. Už když běžel do svého kabinetu, cítil, jak mu začínají téci slzy z očí.

„Už jsem zažil různé reakce, ale tohle jsem nečekal,“ řekl po chvíli Lycaon.
Snape se stále díval za utíkajícím chlapcem. Pak si povzdechl a otočil se k muži po pravé straně. „Přiznám se, že já asi ano. Měl ho moc rád.“
„Někdo z nás?“ ptal se překvapeně Lycaon.
„Remus Lupin,“ odpověděl temně Snape.
„Remus? Hm… možná nebyl nejlepší nápad mi to místo nabídnout. Pořád ještě můžeš najít někoho jiného. Nebudu se zlobit, vždyť víš.“
„Nepozval bych tě, kdybych si nemyslel, že jsi pro tuhle školu ta nejlepší varianta. Harry si bude muset zvyknout.“
„Jak blízcí si byli?“ pokračoval Lycaon v hovoru, zatímco následoval Snapea ke svému budoucímu bydlišti.
„Ne tak, jak myslíš,“ reagoval Snape a v duchu se pokáral za podráždění, které bylo slyšet v jeho hlase. „Alespoň o tom nic nevím. Bylo to složitější. Lupin byl kamarád Harryho otce a kmotra. Potter umřel, když byl Harry malý. Black seděl v Azkabanu. Lupin tu rok učil obranu a tak se s Harrym seznámili. Potom, když tu učit přestal,“ nehodlal připustit, že to bylo jeho zásluhou, „scházeli se a ve výuce pokračovali. Pak Black umřel a Lupin byl jediný z tehdejší party, kdo zůstal naživu. Byl pro Harryho vším. Netuším, jestli byli milenci, ale to, co k němu Harry cítil, dalece přesahovalo rámec prosté fyzické přitažlivosti.“
„Pak umřel i Remus,“ chápavě přikývl Lycaon.

Zastavili se před domkem, který tu pro budoucího šafáře vybudoval Snape osobně. S původní Hagridovou chýší se nedal srovnat, byl to prostě domek se vším všudy. Měl několik místností. Kuchyň, obývací pokoj, pracovna spojená s malou knihovnou, ložnice, koupelna a záchod. Lycaon se okouzleně rozhlížel. Málokdy mohl něco tak pohodlného, hezkého a velkorysého považovat za své. „A teď to nejdůležitější,“ pokračoval v prohlídce Snape a ukázal na nenápadné dveře v ložnici. Zamumlal kouzlo a ony se otevřely. „Prosím,“ posměšně dal Lycaonovi přednost. Ten vešel do… klece. „Promiň, ale v zájmu bezpečnosti studentů jsem neměl jinou možnost,“ odpověděl na nevyřčený dotaz, zatímco se opíral o zárubně dveří, ruce zkřížené na hrudi.
„Samozřejmě,“ souhlasil Lycaon a jal se zkoumat pevnost mříží. Po chvíli zkoumání se začal smát. „Jak geniální, Severusi. Myslím, že budu celou noc sedět uprostřed a ani se nehnu.“
„Jistě. Nápad použít na mříže čisté stříbro považuji za jeden ze svých nejlepších nápadů při stavbě tohoto domu.“
„Jeden z nejlepších?“
V tu chvíli se Snape samolibě usmál. „Ještě ses nepodíval do koupelny…“

Hermiona s Theadorou dorazily do školy a rovnou zamířily do sborovny. Přemýšlely, jaké překvapení je tam může čekat. A také přemýšlely samy o sobě a o té druhé. Ve svorném tichu se zastavily před dveřmi do sborovny a s hlubokým nádechem je otevřely a vstoupily dovnitř. Místnost byla plná lidí, kteří mezi sebou hovořili na nejrůznější témata, ovšem vždy se jejich rozhovor stočil na školu a na to, co bude.
„Když dovolíte,“ ozval se klidný, chladný Snapeův hlas, „mohli bychom začít.“
„Nevěřím, že jsem na to zase kývla,“ zašeptala madam Hoochová své sousedce. Zmlkla pod Snapeovým přísným pohledem.
„Někteří se znáte, někteří ne. Možná bude nejlepší, když se každý představíte a zároveň sdělíte ostatním, co hodláte učit… Profesore…“ kývl směrem k Brumbálovi.
„Ehm…“ duch vyplul nad stůl, u kterého všichni seděli. „Mě asi všichni znáte. Budu učit kouzelné formule a dějiny čar a kouzel.“ Osazenstvo zahučelo úžasem. Brumbál důstojně odplul na své místo. Na své současné místo.“
„Charlie Weasley, péče o kouzelné tvory.“
„Molly Weasleyová, pečovatelka.“
„Hoochová, famfrpál a létání na koštěti,“ hudrovala.
„Theadora Woodová,“ znovu to zašumělo. Všichni ji považovali za dávno mrtvou. „Bylinkářství a léčitelství. Vedu Mrzimor.“
„Hermiona Grangerová, starodávné runy, věštění z čísel a vedu Havraspár.“
Ozval se klapot kopýtek. „Firenze. Jasnovidectví a astronomie.“ Přátelsky kývl na úsměvy těch, kteří ho znali osobně.
„Lobo Lycaon. Mě kromě Severuse nezná nikdo z vás. Jsem váš nový klíčník a šafář… Jsem vlkodlak.“ Ticho, které se po tomto prohlášení rozhostilo, bylo zvláštní. Několik různých druhů tich jako by se smísilo do jednoho. Avšak žádné z těch tich neznačilo nedůvěru. I když by to Lycaon nikdy nepřiznal nahlas, tohoto okamžiku se hrozně bál. Přestože ho do školy pozval Severus, věděl, že záleží i na mínění ostatních. Tady, zdá se, nikdo proti jeho přítomnosti ve škole námitky neměl. Cítil potřebu to ticho rozehnat. „Od té doby, co znám Severuse, nekoušu…“
Podařilo se. Jako první se začal smát Charlie, pak se přidali ostatní. „To je skvělé,“ vykřikl nakonec Charlie. „Totiž… i vy jste tedy vlastně kouzelný tvor… takže bych vás mohl občas ukazovat…“
„No tak, Charlie,“ káravým tónem ho okřikla Molly.
„To je v pořádku, paní Weasleyová…“
„Molly.“
„Dobrá, Molly,“ Lycaon se usmál. „Samozřejmě že můžeš, Charlie. Severus mi postavil skvělou klec,“ loupl po Snapeovi pohledem, „ze stříbra. Navíc, každý měsíc mi nutí ty jeho hnusné lektvary…“
„Kde je vlastně Harry?“ zeptala se Hermiona, když se všichni opět zklidnili. Už předtím si všimla, že tu není, ale když doteď nedorazil.
„Něco vyřizuje,“ odbyl ji Snape způsobem, jaký si dobře pamatovala z dob vlastního studia. „Pana Pottera, předpokládám, všichni znáte. Alespoň z doslechu. Učí obranu proti černé magii, přeměňování a je ředitelem Nebelvírské koleje.“
Opět nezbytný šepot.
To nejlepší nakonec. „Já, Severus Snape, jsem ředitelem školy a zároveň ředitelem Zm