Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18
Autor: Taťána Orlovská
Hlavní postavy (Páry): Severus Snape, Samantha Fellerová
Varování: žádné
Shrnutí: Umírá několik kouzelníků a čarodějek, kteří stáli proti Voldemortovi. Albus Brumbál má obavy o bezpečnost Harryho Pottera. Nemůže chlapce věčně chránit. Je v silách Severuse Snapea dokázat zdánlivě nemožné?
Poznámka: Děkuji Máje za korekturu celé povídky
Dopsáno v roce 2005

Proti své vůli

Kapitola první: Albusova prosba

Vítr mu svištěl kolem uší. Krajina se rozmázla do barevné šmouhy. Rychleji, ještě rychleji. Byl ve svém živlu. Chvěl se vzrušením a štěstím zároveň. Teprve v těchto chvílích měl pocit, že žije skutečně naplno.
Červené Ferrari se vyřítilo ze zatáčky, lehce poskočilo na malé nerovnosti silnice a se řevem vyrazilo po rovince vpřed. Slunce se opíralo do nablýskaného laku. Řidič sešlápl pedál plynu ještě níž a motor zavyl. Auto se řítilo fantastickou rychlostí dolů z mírného kopce.
Zářil štěstím. Jeho vymazlený plechový miláček šlapal jako hodinky. Poslouchal to nádherné předení motoru. Sešlápl plyn a předení přešlo v pravý divoký řev. Bože, bylo to skoro lepší než sex.
Silnice se pod nepatrným úhlem vinula lesem dolů jako líný had. Jezdíval tudy každý víkend. Tohle byla jeho závodní dráha. A dole pod kopcem zatáčka smrti, jak tomu s oblibou říkal. Vlastně to byla naprosto neškodná zatáčka, ale sráz za krajnicí vyvolával příjemné mrazení v zádech.
Auto se blížilo ke konci úseku jako rudá střela. Byl čas tu jízdu ukončit a začít se chovat podle předpisů. Sešlápl brzdu. Ferrari se řítilo dál kupředu. Znovu sešlápl pedál. Nervózně se zasmál, protože ani teď vůz nezpomalil. Trhl s ruční brzdou. Nestalo se ovšem vůbec nic. Zalomcoval s pákou a pak znovu zuřivě sešlápl brzdu. Silnice se lenivě stáčela vlevo. Polilo ho horko. Tohle nemůže vytočit. Sevřel volant a začal se modlit.
O několik vteřin později auto prorazilo svodidla a vyletělo do vzduchu, aby se s ohlušujícím rachotem zřítilo dolů ze stráně. Nablýskaný lak odletoval, plech se muchlal. Po dlouhém pádu se vůz konečně zastavil o mohutný stoletý dub. Vše naráz utichlo. A pak okolím otřásl mohutný výbuch.

Pověsila klíče na věšák. Boty pečlivě urovnala v botníku. V koupelně do vázy natočila vodu a umístila jí na stůl v obýváku. Vložila květiny do vody. Ještě k nim zběžně přivoněla. Zapálila svíčku. Postavila na kávu a odskočila se mezitím převléknout. Rozevřela časopis a se zájmem studovala nové módní trendy. Upíjela kávu a obracela stránky.
Podivný chlad přišel naprosto nečekaně. Brněly jí ruce i nohy. Cítila se podivně. Její bezvládné tělo našel až její přítel, kterého pozvala na večeři. Bylo už pozdě.

Profesor Severus Snape seděl u sebe ve svém pohodlném křesle. Na černém stolku stála otevřená láhev vynikajícího vína a nedopitá sklenička. V ruce svíral knihu o černé magii a pomalu se probíral jejími stránkami. Jeho jemný sluch zachytil pohyb sochy, která hlídala vchod do jeho komnat. Zvedl hlavu a čekal. O chvíli později se skutečně ozvalo zaklepání. Neměl rád vyrušení všeho druhu, ale heslo znal jen ředitel. Zvedl se z křesla. Pokud se Brumbál vydal za ním až sem, muselo to být vskutku důležité. Albus nikdy jeho časem neplýtval. Otevřel dveře.
„Severusi, mohu dál?“
„Jistě, pane řediteli,“ Snape ustoupil a nechal ředitele projít, dveře za ním zavřel, „mohu pro vás něco udělat?“ obrátil se k Brumbálovi postávajícímu uprostřed místnosti a trpělivě čekal.
„Trochu míň formality, Severusi, by nešlo? Jsme přeci přátelé.“
„Ale to se přeci ve škole nehodí… no dobře, jak chceš. Co se tedy děje?“
„Jako vždy jdeš rovnou k věci.“
„Sedni si,“ pokynul k nejbližšímu křeslu, „ něco k pití?“
„Ne, díky.“
„Musí se dít něco vážného, že jsi tu.“
„Ano, to tedy ano.“
„Tak povídej.“, posadil se naproti němu a napil se ze své sklenky.
„Vzpomínáš si na Alici Jenkinsovou?“
„Hm, malá, při těle, moc jí to mluvilo. Jo vzpomínám si na ní. Proč?“
„Je mrtvá.“
„Mrtvá?“ Severus to zopakoval, ale jeho hlas zněl naprosto lhostejně. Taky proč ne - neviděl důvod, aby želel smrti bystrozorky, která mu šla pěkně zostra po krku.
„Přesně tak. Dozvěděl jsem se to před chvílí.“
„Jak?“
„Otrávená.“
„Čím?“ zajímal se hlavně z profesionálního hlediska.
„Bolševník. Prý sebevražda.“
Snape chvíli mlčel a hleděl do sklenky.
„Byla na zabití, ale na někoho, kdo by spáchal sebevraždu nevypadala.“
„Ne, to ne.“
„Bolševník?“
„Přesně tak.“
Snape znovu upřel oči do své sklenky, jako by v ní bylo něco navýsost zajímavého.
„Co si o tom myslíš?“ promluvil konečně Brumbál.
„Já? Proč zrovna já?“
„Protože tvůj úsudek mě zajímá.“
„Před dvěma týdny Henry, dnes Alice. Na můj vkus trochu moc náhod. Nemám náhody rád.“
„Souhlasím. Tak rychle po sobě a oba byli bystrozorové. Jedni z nejlepších kouzelníků, co jsem znal.“
Snape znovu studoval dno sklenice.
„Myslíš na to samé co já?“
„Smrtijedi,“ zašeptal Snape. Jeho hlas zněl zlověstně.
„Něco se chystá.“
„Ne, jen umetají cestičku. Nejspíš se snaží odstranit všechny, kdo stojí Pánovi zla v cestě. Bolševník? Jsou to amatéři,“ odložil konečně skleničku zpět na stolek.
„Ale schopní amatéři.“
„Všechno to mělo vypadat jako nehody, aby to nevzbudilo pozornost.“
„Přišel jsem tě požádat o pomoc.“
„O jakou?“
„Jestli likvidují každého, kdo by mohl Voldemortovi zkřížit cestu, je v nebezpečí Harry Potter.“
Snape se líně protáhl. Tohle ho tedy rozhodně netrápilo.
„Tady mu nic nehrozí a u těch svých příbuzných je taky v bezpečí.“
„Zatím, ale jak dlouho ho ještě můžeme chránit? Je čas, aby se naučil postarat sám o sebe. Dosud měl štěstí, ale na to nemůžeme spoléhat.“
„Však on se z toho slavný Potter nějak dostane.“
„Ber to vážně.“
„Já to beru vážně,“ odsekl Snape podrážděně.
„Nemůžeme ho věčně chránit a ty to víš.“
„Kdyby se místo porušování školních řádů učil,“ zavrčel Snape.
„Dobře víš, že s tím, co se tu učí, by proti Smrtijedům neobstál,“ povzdechl si Brumbál. Věděl, že i ta sebemenší zmínka o Potterovi dokáže Snapea rozdráždit. Severus už zase předstíral zájem o dno sklenky. Pohrával si s ní.
„A jak to vůbec souvisí se mnou?“ zeptal se nakonec, aniž spustil oči ze skleničky.
„Chci abys ho učil černou magii.“
Snape se ušklíbl.
„K tomu nikdy nedostaneš povolení.“
„Kdo mluvil o nějakém povolení?“
„Aha, chápu.“, černé oči potemněly.
„Nenutím tě.“
„Albusi, ty víš, že k tobě chovám úctu. Takže se omlouvám, pokud teď budu poněkud … nezbláznil ses náhodou?“ odložil skleničku a zadíval se svýma pronikavýma očima na Brumbála, „vyučovat černou magii je zakázáno už bezmála dvě století. A ty si přijdeš a chceš, abych jí učil, a ještě ke všemu Pottera.“
„Jsem si vědom rizik.“
„Ne, myslím, že nejsi. Hele o mě tu přeci nejde. Já už od života nic neočekávám, ale tohle je šílenost,“ na chvíli se odmlčel, „ je na to moc starý. S tímhle se začíná tak v šesti. Mě začal otec učit už ve čtyřech a zvládl jsem černou magii až o šestnáct let později. Ne, to je bláznovství. A vůbec, černá magie není na hraní. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem to pochopil. Nemůžeš vědět, co to s tím klukem udělá. Můžeme stvořit dalšího Pána zla. Ne, tohle nepůjde.“
„Harry není takový, aby toho zneužil.“
„A proč vlastně já?“
„Protože jsi nejlepší.“
„A není to spíš tím, že jsem bývalý Smrtijed?“
„Tohle jsme už, myslím, probírali.“
„Chceš mi snad tvrdit, že to s tím nemá nic společného? Jsou přeci lepší kouzelníci než já.“
„Nepopírám, že to je výhoda. Víš, co ho učit a znáš věci, které nezná každý. Ale především, jestli ho někdo dokáže něco naučit, pak jsi to ty.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Protože tě znám.“
„Aby ses nespletl.“
„Ne, myslím, že ne.“
„Je to šílené, naprosto šílené.“
„Jestli chceš splatit svůj dluh, máš nejlepší příležitost.“
Snape sebou trhl a zabodl pohled do Brumbála. Nesnášel, když mu tohle někdo připomínal. A Brumbál to věděl. Ale potřeboval ho nějak přesvědčit. Bude to sice pohyb na tenkém ledě, ale musí se to risknout. Ačkoli kombinace Snape-Potter je zárukou problémů.
„Co je víc, než naučit Potterova syna přežít?“
„Tohle sem netahej!“ vyprskl Snape vztekle. Vstal a začal přecházet po místnosti, „není na to dost času,“ promluvil po chvíli, „během školního roku ho nenaučím ani základy,“ hleděl někam za Brumbála a mluvil spíš k sobě, „je starý. A musel by tomu věnovat veškerý volný čas. A i tak by to nemuselo vůbec mít požadovaný účinek,“ chvíli se dívali jeden na druhého.
„Byly doby, kdy ses tak snadno nevzdával,“ poznamenal Brumbál.
„Kdo se vzdává!“ naježil se Snape, „kdybych se skutečně rozhodl k takové šílenosti. Opakuji kdyby! Musel by tomu dát maximum. A přestat hrát famfrpál. Byla by to pro něj přílišná zátěž. Nezvládne to.“
Brumbál se usmál. Měl Severuse přesně tam, kde ho potřeboval. Předhodil mu výzvu, podráždil jeho ješitné ego, už zbývalo jen ho trošku postrčit..
„Harry to zvládne. Vím to.“
„Tak to chci vidět,“ ušklíbl se Snape.
„Takže do toho jdeš?“
„Co? No… tak dobře. Ale jen kvůli tobě, jasné? Jen doufám, že mi nebudeš říkat, jak ho mám učit.“
„Máš volnou ruku. Plně ti důvěřuji. Jinak bych tu nebyl.“

Kapitola druhá: Harry už v tom zase lítá

Harry se musel na vstřebání nových informací posadit. Nebyl ve škole ani měsíc a Brumbál si ho pozval k sobě do pracovny. Hned, jak Harry zahlédl, že je tu i Snape, bylo mu jasné, že z toho nic dobrého nekouká. Ovšem něco takového rozhodně nečekal. Byla to jedna rána za druhou. Zaprvé, jeho život je ve vážném ohrožení. Špatná zpráva, ale ta druhá byla ještě horší. Má na krku Snapea. Ne týden, měsíc, ale celý školní rok! Žádní kamarádi, žádné Prasinky, a co horšího, žádný famfrpál! Může být něco horšího? Asi ne. Rozhodně ne!
Snape se škodolibě bavil tím, jak Potter sedí zdrceně na židli. Měl ideální příležitost vytřást z toho kluka duši. Byl pevně přesvědčen, že Potter to nezvládne. Už po týdnu bude prosit, aby to skončilo. Možná i dřív. Nesnášel tu jeho prokletou jizvu. Nesnášel ten jeho úsměv, co zdědil po otci. Nesnášel ty jeho oči po mámě. Prostě ho nesnášel. A teď slavnému Harry Potterovi dokáže, že je naprostá nula. Nadechl se a přinutil se odsunout svoji zášť stranou. Dal slovo a to dodrží. Podíval se na něj a odhadoval jeho možnosti a schopnosti. Nějakou tu ránu snese, ale nemá dostatečnou výdrž. Musí zesílit. A naučit se disciplíně. Jeho sebeovládání nestojí za nic a znalosti na tom nejsou lépe. Je to pořád ještě dítě. Je nezodpovědný. Ale potenciál v něm je. Je ovšem otázka, zda ho dokáže využít. Pokud ne, nepomůže ani zázrak.
„ Zítra po vyučování se, pane Pottere, dostavíte do mého kabinet,“ sdělil mu Snape na odchodu ledově.
Harry seděl na židli a hleděl zdrceně na Brumbála. Tohle mu přece nemůže udělat. Určitě jsou na světě i jiní kouzelníci. Nemusí ho učit zrovna tenhle. Vždyť Brumbál právě dal jeho největšímu nepříteli nad ním absolutní moc.
„ Harry, je to pro tvé dobro.“
„ Ale proč on?“ vypadlo z něj dřív, než si to rozmyslel.
„ Profesor Snape je na to ten nejlepší. Věř mi.“
„ Nenávidí mě!“
„ To jsou silná slova.“
„ To je pravda!“
„ Vidíš to příliš černě.“
Tohle nemělo cenu. Brumbál se rozhodl a to znamenalo, že se Snapea nezbaví. Jedině, že by ho otrávil nebo něco takového. Ale to bylo dost dobře nemožné.
„ Jednou to pochopíš, Harry. A možná, že pak ještě profesorovi poděkuješ.“
To tak, pomyslel si Harry. Dřív začnou hrušky růst na jabloni, než on Snapeovi za něco poděkuje. Po cestě od Brumbála se Harry zadíval z okna na nebe. Ne, Bůh neexistuje a pokud ano, tak má zatraceně zvrhlý smysl pro humor.

Harry prošel otvorem po Buclaté dámě do nebelvírské společenské místnosti. Ron a Hermiona z jeho výrazu bezpečně vyčetli, že se něco stalo. Přisedl si k nim k oknu stranou od ostatních. Jeho kamarádi trpělivě čekali, až jim sám poví, co mu ředitel chtěl.
„ Byl tam Snape.“
„ A jéje,“ hlesl Ron.
„ A co ti chtěli?“ zeptala se opatrně Hermiona.
Harry mlčky zíral do země. Měl pocit, že má život dokonale zkažený.
„ Brumbál si myslí, že mi hrozí jisté nebezpečí.“
„ Jaké? Snad ne… ti nejde o život?.“
Harry přikývl. Ronovi se rozklepala brada.
„ Ale no tak, Brumbál by přeci nedopustil, aby se ti něco stalo.“
„ Já vím, Hermiono, ale Brumbál se na to dívá poněkud jinak.“
„ Hele, a co s tím vlastně má co dělat Snape?“ zamračil se Ron.
„ Právě to je ten Brumbálův geniální nápad, jak mě ochránit,“ otřásl se Harry odporem.
„ Jak?“
„ Bude mě učit černou magii.“
„ Harry!“, vypískla Hermiona.
„ Tý jo. To tě jako naučí i…,“ Hermiona Rona pod stolem kopla.
„ Co děláš!?“
„ Rone, buď zticha. A ty, Harry, o tomhle nikde s nikým nemluv!“
„ Ale proč?“
„ Copak ani jeden z vás nedává při hodinách dějin pozor?! To se máte čím chlubit!“
„ Nepoučuj nás jó!“ vztekal se Ron. Ačkoli bylo pravdou, že při hodinách spal jako zařezaný.
„ Harry, teď ale vážně. Vyučovat černou magii je zakázáno už víc jak dvě století. Kdyby se to někdo dozvěděl, mohlo by to s tebou i se Snapem dopadnout zatraceně špatně. Občas by vám neškodilo navštívit knihovnu.“
„ Budu si to pamatovat. Jenže to znamená, že budu se Snapem trávit veškeré svoje volno. Dokonce ani nesmím hrát famfrpál.“
„ To nemůže!“
„ Jak vidíš, Rone, může. On může všechno a to je teprve začátek.“
„ Nějaké volno musíš mít. To by přeci bylo strašné.“
„ Jenže o tohle Snapeovi přesně jde. Poznám mu to už na očích. Nikdy jsem ho neviděl šťastnějšího. Bude mě honit, dokud nevypustím duši.“
„ Kdy začínáš?“
„ Zítra po vyučování se mám dostavit do jeho kabinetu.“
„ Už zítra? Chtěli jsme jít přeci do Prasinek.“
„ No, tak půjdete beze mne, Rone.“
„ Něco ti přineseme.“, slíbila Hermiona.
„ Třeba baseballovou pálku, abych se měl čím bránit.“, utrousil Harry temně.
„ To by ti asi moc platné nebylo.“
Bylo to asi poprvé v celém jeho dosavadním životě, kdy se konce vyučování doslova děsil. Představa toho, co ho čeká, v něm vyvolávala depresivní pocity, chuť spáchat sebevraždu a nebo ještě lépe, vraždu.
Den prožil jako ve snách. Přišlo mu, že čas neuvěřitelně letí. Jako by mu to dělal schválně, když jindy se tak hrozně vlekl. Najednou tu byl konec poslední hodiny. Všichni jeho spolužáci se rozběhli za různými kratochvílemi. On se rozloučil se svými přáteli a zamířil do sklepení. S každým krokem mu nohy těžkly, jako by mu na ně někdo přivázal obří závaží. Podzemí bylo odporné jako obvykle. Studené, navlhlé a temné. Jaký člověk by si mohl k přebývání vybrat takové místo? Jedině někdo jako Snape. Napadla ho děsivá myšlenka, že by si mohl hlasivky vykřičet a nikdo by ho nejspíš neuslyšel. Aspoň že Hermiona a Ron věděli, kde je. Kdyby se nevrátil, budou ho hledat.
Dodal si odvahy a zaklepal na dveře Snapeova kabinetu. Nebude se před ním plazit jako nějaký ustrašený červ.
„ Máte zpoždění, pane Pottere!“ zasyčel Snape místo normálního vyzvání, aby vešel. Harry polkl a vstoupil. Snape seděl za svým psacím stolem a jak u něj bylo běžné, něco sepisoval. Teď zvedl hlavu a temné, černé oči se na Harryho upřely, až mu přeběhl mráz po zádech. To snad ani nebyly oči člověka. Sklouzl pohledem na hodiny a dostal vztek. Měl zpoždění jen dvě minuty!
„ Sedněte si.“
Toporně se posadil a čekal, co bude dál. Snape se však znovu ponořil do své práce. Nechal ho tam sedět jako idiota dobrou půl hodinu. Nepochybně mu to dělal schválně. Harry zalitoval, že nemá tu pálku nebo jiný těžký předmět. Vteřinu se kochal představou, že by Snapea vzal po hlavě, a odkráčel středem. Pak profesor konečně odložil brk a znovu upřel své nepřátelské oči na chlapce. Pomyslel si, že by z něj byla docela užitečná prachovka nebo koště. A měl by od toho kluka pokoj. V duchu proklel Pottery až do n-tého kolene.
„ Tohle ještě dnes, až odtud půjdete, dáte madam Pinceové.“
Harry si vzal lístek a podíval se, co je na něm napsáno. Samé knihy z oddělení s omezeným přístupem. A že jich bylo.
„ To si nastudujete. Vyzkouším si vás z toho!“
Zmohl se jen na přikývnutí.
„ Do týdne,“ dodal Snape škodolibě a kochal se Harryho vyděšeným výrazem.
„ Ale…“
„ Nějaký problém?“
„ To nemůžu stihnout, pane.“
„ Skutečně?“ povytáhl Snape pravé obočí, jako by tomu ani nechtěl uvěřit.
Harry zuřil. Snape se bavil. Aniž by spustil z profesora pohled, lístek složil a strčil do kapsy. Mlčky vyčkával, co bude dál.
„ Vaše znalosti jsou naprosto nedostačující. Naneštěstí to není jenom vaše chyba,“ narážka na profesory obrany byla stejně zjevná, jako jeho nechuť k celé téhle šílenosti, která se mu promítala do hlasu.
„ Je na čase zbořit vaše falešné iluze a představy. Černá magie je něco, co byste měl brát od samého začátku vážně. Není na hraní,“ na chvíli zavládlo v kabinetě tíživé ticho. Pak Snape pokračoval: „ Vědět, je jeden z předpokladů úspěchu. Nikoli však jediný. Když ale víte, jak s informacemi zacházet, může vám to jenom pomoct. Pokud ovšem ty informace víte! Je třeba znát výhody a nevýhody jednotlivých kouzel. Slabiny a přednosti vašeho soupeře,“ profesor vstal a přešel k jedné z mnoha polic. Bezmyšlenkovitě zarovnal sklenice do jedné řady. Harry se cítil nesvůj.
„ Jaké jsou výhody vlkodlaka?“ vypálil nečekaně Snape.
Odpověď, že to ještě nebrali, určitě nebyla ta správná. Horečně přemýšlel, co má říct.
„ Rychlost?“ zkusil nejistě, když si osvěžil nemilé zážitky s Lupinovou proměnou.
Snape znovu pozvedl lehce obočí a usmál se tím svým jízlivým úšklebkem.
„ Já žasnu. Zdá se, že přeci jenom máte mozek. A možná ho i umíte používat,“ pak jeho zrak padnul na hodiny. Ušklíbl se a řekl: „ Jděte. V té knihovně na vás nebudou čekat,“ a s mávnutím ruky Pottera milostivě propustil.

Knihovnice si ho měřila podezíravým pohledem. Lístek si strčila skoro až k nosu, jak důkladně ho zkoumala.
„ Nějak se mi to nezdá,“ mumlala si pro sebe, „ opravdu si profesor přál, aby…“
„ Ano,“ přerušil ji Harry netrpělivě.
Madam Pinceová se zamračila a ještě jednou přezkoumala lístek. Nenašla nic podezřelého. Na druhou stranu odpor ke všem studentům, obzvláště k těm z Nebelvíru, byl u profesora Snapea už téměř legendární. Nechtělo se jí věřit, že by najednou svěřil něco takového nějakému studentovi. A pan Potter byl bezpochyby ten nejposlednější, který by připadal v úvahu. Ale podpis byl v pořádku. Tak se tedy vydala mezi regály pro knihy. Bylo zvláštní, jak těžko šel rukopis profesora Snapea napodobit. Možná to bylo dáno tím pisatelem. Fred a George se o padělání jeho podpisu snažili už několik let neúspěšně. Harry hleděl na lístek. Vždyť to bylo vcelku jednoduché avšak elegantní písmo. Snape nedělal písmenkům žádné ocásky ani různé kudrlinky, jak s oblibou činil Lockhart. Ani nepsal tak neuspořádaně jako profesor Kratiknot. I bez linek bylo vše rovné jako když střelí. Žádné písmenko nebylo zmršené. Když madam Hoochová něco napsala, dalo se jen z kontextu identifikovat zda je to r nebo s. Po v s železnou pravidelností vynechávala y. Jen tomu v přidělala dole takový podivný výrůstek a bylo to. Rukopis profesorky McGonagallové odrážel její preciznost. Vypadal jako z učebnice. Brumbálovo písmo lahodilo oku, ale to mu na čitelnosti nepřidalo. Snapeův rukopis byl zvláštní. Jako by pamatoval lepší časy. Z úvah ho vytrhla knihovnice, když s rachotem složila na stůl hromadu knih. Sfoukla z nich nános prachu a zapsala si, co že si to půjčil.
Potácel se jako opilý trpaslík po chodbách a klel pod váhou knih, která mu spolehlivě drtila hrudník a trhala ruce z kloubů.
„ Harry, co to proboha vlečeš? Kde jsi to sebral?“
„ V knihovně! Kde asi!?“ odsekl a pokusil se nebezpečně se naklánějící hromadu urovnat. Vzápětí byl doslova přibit k podlaze.
„ Pozor!“ vypískla Hermiona, ale pak mu pomohla vstát.
„ Ať jde s těma knihami k čertu! Nejraději bych ho tou největší umlátil!“
Hermiona si s ohromeným výrazem prohlížela stránky knih.
„ A proč si nepomůžeš kouzlem?“ zeptala se jako by nic.
Měl pocit, že je naprostý idiot. Je přeci kouzelník, proč se s tím tedy tahá!?
„ Geniální. Že mě to nenapadlo.“
„ Vy muži,“ povzdechla si Hermiona.

Harrymu nastaly krušné časy. Ráno vstát a jít na vyučování. Oběd. Odpolední výuka. Snape. Občas profesor učil, nebo byla porada, nebo se prostě něco stalo, a tak měl Harry aspoň trochu času. Většinou stejně dělal úkoly. Na kolej se dostával až pozdě večer a pak ještě dlouho do noci čučel do knih. Není divu, že v hodinách usínal, byl trochu podrážděný a vůbec nic nestíhal. S Ronem a Hermionou stačil sotva vyměnit pár slov. A co posměšků musel vytrpět od Malfoye kvůli skončení s famfrpálem. Jak tomu ulízanému prevítovi záviděl, že může hrát. Občas věnoval několik drahocenných vteřin, aby viděl aspoň na chvilku, jak nebelvírský tým trénuje. Bolelo ho z toho srdce. Nejhorší ale byly chvíle strávené se Snapem. Měl hrozně vysoké nároky. Harry musel umět všechno a hned. Musel číst staré, příšerně tlusté knihy psané v špatně srozumitelném jazyce. Musel z nich dělat výpisky. Musel se spoustu věcí naučit nazpaměť. Musel, prostě musel. Nechápal to. Čekal, že se bude učit kouzla, a ne biflovat teorii. Ale raději se neptal. Současné poznámky o své neschopnosti, zanedbatelné výši svého intelektu a škodolibé narážky na to, že nehraje famfrpál a hned tak nebude, mu bohatě stačily. S přibývajícími dny v něm sílil pocit frustrace. Jak dlouho může takovýhle maratón vydržet? Jaký má smysl uštvat ho? Neměl by jít za Brumbálem? Takové myšlenky se Harrymu honily hlavou. Ale byl syn svého otce. Tam, kde by se jeho otec zakousl a vytrval, byl rozhodnutý nevzdat se taky.

Harry monotónním hlasem odříkával možnosti obrany proti kouzlu Petrificus totalus a snažil se zůstat v klidu. To, co ho tak vytáčelo byl fakt, že Snape ho viditelně vůbec neposlouchal! Potom nechápal, k čemu tohle všechno vlastně je. Strávil nad tím celý den a výsledek žádný. Sedí si tu a naprosto v klidu si něco čmárá na kus pergamenu. A Harry by vsadil své koště, že to poznámky nejsou. Vypadalo to, že si profesor prostě z nudy maluje. Ještě nikdy se Harrymu představa Snapeovi rozbité hlavy nezdála tak lákavá jako právě teď.
„ To by stačilo,“ zarazil ho v půli věty a odložil pergamen i brk, „ jako přednáška by to bylo možná báječné. Jako praktické informace pro obranu při útoku je to absolutně k ničemu. Jak jinak, že pane Pottere? Delší to už nešlo?“
„ Ale já myslel, že…“
„ Víte co, bude nejlepší, když přestanete myslet. Protože výsledky vašeho myšlenkového procesu jsou naprosto žalostné. Raději mi řekněte, co uděláte, když na vás někdo použije kouzlo Petrificus totalus?“
„ No já…“
„ Jak se z toto dostanete, když budete ležet tuhý jako špalek? Nevíte. A to je to, o čem tu mluvím. Jak dlouho jste tu vaší slohovou práci sepisoval?“
„ Šest hodin.“
„ Dobře vám tak. Třeba vás to poučí. Jak dobře ovládáte odzbrojovací kouzlo?“
Harryho ta otázka zaskočila.
„ Prosím?“
„ Já to opakovat nebudu. Buď mě budete poslouchat, a nebo máte prostě smůlu.“
„ No, Expelliarmus je jedno ze základních kouzel, takže myslím, že dobře. Je to snadné.“
„ Aha, tak snadné. To je výborné. Vidíte támhle ten špalek?“
„ Myslíte ten velký?“
„ Jo přesně ten. Přerazte ho na dva kusy.“
„ Jako…“
Snape na nevyřčenou otázku přikývl. Harry polkl. Tohle bylo nemožné. Takhle to kouzlo nefungovalo.
„ Čekáte na co? Mám vám to odpískat, abyste to měl jako ve famfrpálu? Nebo se k něčemu v dohledné době rozhoupete?“
Harry vytáhl z hábitu hůlku. To nebyl špalek, ale kus stromu, hotová kláda. Snape prostě jen chce z něj udělat blbce. Nadechl se. Tak jo, jde se na to.
„Expelliarmus.“
Všechno to šlo dobře. Tedy první dvě vteřiny. Pak špalek vyletěl do vzduchu a nebýt Snapea, kdo ví, jak by to skončilo.
„ Tak přesně takhle se to, pane Pottere, dělat nemá,“ utrousil Snape a vrátil špalek na místo, „ znovu.“
„ Ale to přeci nejde!“ vybuchl Harry. Už toho měl po krk.
„ A podle čeho tak soudíte? Proto, že něco nejde vám, to nemusí jít vůbec?“
„ To ne, ale… ale o takovémhle použití odzbrojovacího kouzla se nikde nepíše.“
Snape lehce povytáhl pravé obočí. Tak chlapec si přeci jen něco z těch knih zapamatoval. Harry vůbec netušil, jak právě zabodoval.
„ Ne všechno se dočtete v knihách. Možná bychom měli pro začátek zkusit něco menšího?“ postavil na stůl tenký špalíček, „ to byste mohl zvládnout.“
„Expelliarmus,“ rudý záblesk srazil špalíček na zem. Snape ho znechuceně zvedl a postavil zpátky.
„ Znovu. A tentokrát to zkuste aspoň na dva kusy.“
„ Expelliarmus.“
„ To bylo konečně lepší,“ pokýval Snape hlavou nad rozlámaným kouskem dřeva, „ tak teď ten velký.“
„ Expelliarmus,“ špalek udeřil do dveří kabinetu, tak silně, že je odřel. Harry se poplašeně podíval na Snapea, ale ten to kupodivu nekomentoval jinak než: „ Znovu.“
„ To nejde. Je moc velký.“
„ Není. To si jen vy myslíte.“
„ Ale je.“
„ Soudíte hodně často věci podle vzhledu?“
Harry mlčel a zachovával netečný výraz. Cítil, že Snape se ho snaží vyprovokovat.
„ Soudíte třeba profesora Brumbála podle vzhledu?“
Tentokrát to byla zcela otevřená provokace. Harry uhnul pohledem. Kdysi Brumbála skutečně soudil podle vzhledu, ale teď už věděl, že v jeho případě zdání klame.
„ Nebo snad mne?“
Harry sebou prudce trhl. Tohle byla rána pod pás. Na Snapeově tváři se objevil ten jeho nepěkný úšklebek.
„ To byste neměl dělat, pane Pottere,“ dodal profesor pomalu.
„ Expelliarmus!“, a špalek se rozletěl na dvě poloviny. Byl přeražen hladce a čistě, jako by to byl kus balkánského sýra. Harrymu podklesla brada.
„ Magie, pane Pottere, je jako beztvará hmota, kterou tvarujete svojí vůlí. Jsou určitá omezení. Kouzlem Lumos nikoho neoslepíte, protože nepatří do útočné magie a oslepujícími kouzly by si svítil jen idiot. Ale je spousta kouzel, která skrývají velké a často netušené možnosti. Kouzlo Expelliarmus je velice dobrý příklad. No, můžete si to trénovat ve svém volném čase.“
To Harryho dožralo.
„ Jakém volném čase! Vždyť žádný nemám!“
„ No když sepisujete čtyřiceti stránkové elaboráty na každou mojí otázku, tak se nedivte!“ v černých očích se nebezpečně zablesklo, „ zítra…“, Harry znervózněl, „ zítra na mě budete čekat ve vstupní hale. Vemte si dobré boty a oblečte se tak, aby vám to nebránilo v pohybu. A teď běžte, je dávno po večerce. Kdyby vás potkal pan Filch, řekněte mu, že jste byl tady. Nechcete mít přeci zbytečně problémy, že pane Pottere?“ poslední větu Snape vyslovil sladce s výrazem, z kterého Harrymu běhal mráz po zádech.
„ Ne, pane.“
„ Můžete jít.“

Kapitola třetí: Cvičit, cvičit, cvičit - život Snape je pes

Přešlapoval ve vstupní hale a snažil se přesvědčit, že nevypadá jako idiot, když tu takhle stojí. Minul ho hlouček studentů ze Zmijozelu a začali se pochechtávat. Harry Snapea proklel. Po kolikáté už za poslední dva měsíce? To by šlo řádově snad až do tisíců. Copak asi bude na programu tentokrát. Vsadil by se, že to bude něco, co se mu určitě nebude líbit. Prohledal kapsy bundy. Ještě mu zbyla jedna čokoládová tyčinka od Rona. Rozbalil jí a papír strčil do kapsy džínů. S chutí se do ní zakousl.
Profesor Snape, podrazy a sviňárny s.r.o., dorazil na vteřinu přesně. Jedna z jeho nesnesitelných vlastností. Z pohledu, který na něj upřel, Harry získal pocit, že tyčinka, kterou právě dojídal, byla přinejmenším otrávená.
„ Už jste skončil?“ otázal se kousavě.
Harry spolkl poslední sousto a nejistě přikývl. Snape kolem něj beze slova prošel. Zdálo se nejrozumnější ho následovat.
Venku byla zima, mrzlo, že by vám slovo voda snad opravdu umrzlo u pusy. Hlavní cesta byla odklizená. To asi díky Hagridovi. Ale všude okolo byl dobrý metr sněhu.
„ Vaše dráha,“ ukázal Snape na cestu a oči se mu škodolibě zaleskly.
„ Cože?“
Profesor obrátil oči v sloup.
„ Umíte utíkat, Pottere?“
„ No ano.“
„ Tak prosím do toho,“ pokynul mu s úšklebkem.
A pak že tělesné tresty zrušili. Pomyslel si Harry znechuceně a rozběhl se po umetené, leč docela kluzké cestě na výlet po školních pozemcích. Rozhodně neměl ale v úmyslu hrát si na hodného hocha. Sotva si byl jist, že je ze Snapeova dohledu, chtěl si cestu zkrátit. Udělal dva kroky do zmrzlých závějí a byl odhozen zpět neviditelnou bariérou. Vyprskl několik nadávek na profesorovu adresu, znechuceně se zvedl a rozběhl se po cestě dál. Za chvíli mu už zima nebyla. Běžel rovnoměrně a tak aby se neunavil. Jestli ho chce Snape uštvat, tak mu v tom rozhodně nepomůže.
Když konečně doběhl zpátky, nikde nikdo nebyl. Chvíli postával a vydýchával se. Čekal odkud se Snape vynoří. Pak uslyšel vrčení. Otočil se a spatřil vlka. Ale takhle obrovského ještě nikdy neviděl. Temné vrčení a vyceněné zuby mu stačili. Na víc nečekal a rozběhl se jako smyslů zbavený. Srdce měl až v krku. Slyšel, jak se za ním zvíře s funěním žene. Prudce zahnul a podjely mu nohy. V hrůze se snažil odplazit pryč. Vlk rozevřel tlamu a… Harry zamrkal. Byl pryč. Jen ve vzduchu se vznášel obláček kouře.
„ Vstaňte.“
Zaostřil na Snapea a pořád se naprosto nechápavě rozhlížel.
„ Kde je?“
„ Kdo?“ nasadil Snape nevinný výraz.
„ Ten vlk?“
„ Jo ten. No, váš první čas byl neuspokojivý. Napadlo mě, že potřebujete lepší motivaci,“ zněla profesorova ležérní odpověď, jako by to bylo něco úplně normálního, nechat vlka honit studenta.
To ponížení bylo pro Harryho strašné. Ale zachoval klid. Nedá se vyprovokovat.
„ Od dnešního dne budete každou sobotu chodit cvičit, tak s tím počítejte,“ oznámil mu Snape chladně.
„ Ale proč, pane?“
„ Už bylo dotazů dost. Dejte si ještě dvacet koleček a můžete jít.“
Znělo to jako férová nabídka, ale velice záhy se z toho vyklubal jen jeden ze Snapeových podrazů. Nespokojenost s Harryho výkonem vedla jen k přidávání koleček. Teprve když už byla tma jako v pytli, to ukončil. Harry měl pocit, že bude zvracet. Na kolej se doplazil, a aniž se převlékl, složil se do postele a usnul.
Jestli si myslel, že to nemůže být horší, mýlil se. Šeredně se mýlil a Snape mu to velice rychle dokázal.

Potter. Potter. Potter! Tohle jméno ho pronásledovalo celý jeho život. Otevřel oči. V pokoji byla tma. Odhadl, že do svítání zbývá asi tak dvě, tři hodiny. Nechtělo se mu ani vstávat, ani spát. Počítal každou tu proklatou vteřinu, kterou musel tomu klukovi věnovat. Ale slíbil to. Slíbil! K čertu! Vstal z postele a zamířil do koupelny. Dal si sprchu, a pak se usadil v křesle u krbu. Poslední čtyři měsíce si musel zvykat na nabitější program, než míval. Nevadilo by mu to, kdyby to nebylo zrovna s tím klukem. Jeho přesvědčení, že na to nemá, se pořád ještě nezměnilo. Neochotně se začal oblékat. Dal slib a ten dodrží. Nerad prohrával a neměl chuť s tím začít.
Teorie nebyla problém. I fyzička se Potterovi malinko zvedla. Pořád to nestálo za moc, ale lepšilo se to. Nakonec si kluk přeci jenom na tvrdý režim výcviku zvykl. No, vlastně ani neměl jinou možnost. Pořád nepochopil, jak podrobit magii svojí vůli, ale na to byl ještě čas. Byl by zázrak, kdyby to zvládl hned. Bude těžké naučit ho, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Dokud však nepochopí, nemůže výcvik pokročit. Přišel však čas, aby se ukázalo, jak obstojí mladý Potter tváří v tvář vlastní smrtelnosti a strachu.

Harry byl nervózní jako už dlouho ne. Naučil se, jak Snapea nedráždit. Zvykl si na nelidský dril, na fyzickou námahu zahrnující posilování, běh a podobně. Zvykl si i na to, že se musí naučit spoustu věcí. A že je nejlepší držet hubu a krok. Ale poprvé si profesor přál, aby se Harry dostavil v devět večer a s hůlkou. Snape se objevil jako obvykle pedantsky přesný. Byl oblečený v černých kalhotách a černé bundě. Ve výrazu jeho očí bylo něco zvláštního. Ten výraz viděl poprvé.
„ Připraven na všechno?“,lesk v těch černých očích byl jiný. Jako by se v nich probudila šelma.
„ Ano, pane.“
„ Tak jdeme.“
Přešli školní pozemky. Mířili k Hagridově boudě. Hagrid sám stál venku a svíral svojí kuši.
„ Pane profesore,“ pozdravil Hagrid a pousmál se na Harryho.
Snape krátce přikývl.
„ Budu na vás čekat. Kdyby se něco stalo…“
„ To nebude třeba,“ usadil ho Snape.
„ Ale stejně, co kdyby.“
„ Žádné co kdyby nebude. Jděte spát,“ znělo to sice jako rozkaz, přesto Hagrid zůstal stát u svého srubu.
Harrymu začalo docházet, co má Snape v úmyslu. Profesor se na kraji lesa otočil.
„ Tak půjdete nebo co?“ zamračil se.
Harry se toporně vydal za ním. Už byl v lese. Byl tam i sám, jen s Tesákem a Ronem, ale tohle bylo jiné. Cítil to. Záhy se mu to potvrdilo, když sešli z cesty. Nořili se stále hlouběji a hlouběji do lesa. Porost houstl, světla ubývalo, stíny působily děsivě. Ale přesto se zatím nebál. Spoléhal, že Snape by ho nenechal napospas nějaké potvoře.
Severus byl ve svém živlu. Jeho léty vycvičené smysly ožily. Musel si připustit, že mu tohle chybělo. Žil až příliš dlouho v klidu. Orientoval se čistě instinktivně. Na seznam věcí, které se musí Potter ještě naučit přidal další položky. Pohybuje se tupě jako troll a dělá u toho úplně stejný rámus. Díky němu už o nich nejspíš ví celý les. Před nimi se otevřela mýtina. Skrčil se za spadlým kmenem a stáhl Pottera k sobě. Naznačil mu, že má být ticho.
Seděli tam asi deset minut a Harry se příšerně nudil. Pak se naproti mezi stromy něco zalesklo. Zatajil dech. Z lesa vyšlo stádo jednorožců. Byli úchvatní. Bylo to úplně jiné, než v hodinách s Hagridem. Tihle byli volní a přišli z vlastní vůle. Vycítil, že Snape se pohnul a pomalu se pohybuje směrem k jednorožcům. Harry musel obdivovat, jak tiše a nenápadně se pohyboval. Napadlo ho, že možná opravdu soudí profesora příliš rychle na základě vzhledu.
Severus vyrazil vpřed, co nejtišeji. Jednorožci mají skvělý sluch a čich, ale špatný zrak. Je snadné je vyplašit. Když se rozhodl, že půjde s Potterem do lesa, požádal ho Brumbál, aby se podíval po jednorožci, který měl něco se zadní nohou. Jeho stádo prý chodilo na pastvu sem. Zdálo se, že všechna zvířata jsou v pořádku. Ba ne, teď si ho všiml. Byla to mladá klisna a kulhala. Hagrid se k ní nedostal dost blízko, aby si všiml, co jí je. Severus viděl, že má částečně zhojenou ránu, vypadalo to že od vlkodlaka. Pak bylo vše v pořádku. Občas se takové věci stávaly. Ale magická moc jednorožcům umožnila vylízat se z horších ran, než byla tahle. Najednou vůdčí hřebec zafrkal a celé stádo se dalo na útěk. S povzdechem se otočil. No jistě, Potter neseděl na zadku, ale hrnul se tam, kam neměl.
„ S tím budeme muset vážně něco udělat. Musíte se naučit pohybovat. Nebude vám k ničemu, že umíte kouzlit, když o vás při každém vašem pohybu všichni ví,“ těžko skrýval svoje znechucení.
Začali s tím hned. Harry dostal pár užitečných rad, a pak se měl přiblížit k jednomu stádu jednorožců. Samozřejmě že utekli a dostal vynadáno. Snape ale nečekal, že by to zvládl hned na poprvé. Nečekal od něj zázraky. Nadával mu prostě proto, že to byl Potter a že měl v povaze nadávat. Harry si to už taky tak nebral. Pochopil, že profesor mu bude nadávat pořád.
Severus zbystřil. Něco se pohybovalo jejich směrem. A protože to mělo čtyři nohy a dělalo to rámus jako kentaur, musel to být kentaur. Neměl kentaury rád. Nejen proto, že považovali každého člověka za póvl, kouzelník nebo mudla, bylo jim to fuk, ale i kvůli té příšerné domluvě s nimi.
„ Tak tebe jsem tu už dlouho neviděl,“ zakabonil se kentaur.
„ Ahoj, Firenze,“ uvítal Harry kentaura a to bylo taky to jediné, co řekl. Pak už raději mlčel. Bylo mu jasné, že tohle přátelská rozmluva nebude.
„ Vy se znáte?“ zamračil se Snape.
„ Dalo by se to tak říct. Ale co ty děláš v lese?“
„ Tak do toho vám vůbec nic není,“ odsekl Snape.
„ Aby ses nedivil,“ hrábl Firenze kopytem.
„ Proč se nestaráte o svoje věci jako ostatní kentauři?“
„ Hele, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe, s tím nic nenaděláme. Ale Harry je můj přítel. Zajímá mě, proč jsi ho sem přivedl.“
„ Uděláte líp, když se otočíte a odklušete pryč. Kde jste vy, bude za chvíli i ta dvojka potřeštěných kobyl,“ zasyčel Snape. Nešlo o zdvořilou konverzaci.
„ Hřebců když už,“ oplatil mu Firenze stejným tónem.
„ To je jedno.“
„ Tak já tedy půjdu. Kdyby něco, Harry…“
„ Takže nic. Sbohem!“ přerušil ho Snape a pevně sevřel v ruce svojí hůlku.
Kentaur pohodil hlavou, otočil se a zmizel v temnotě. Když byl pryč, zabodl Snape pohled to Pottera. Byl naštvaný. To Harry bezpečně poznal.
„ V prváku mi zachránil život,“ pokusil se o vysvětlení.
„ Mě to nezajímá!“ odsekl Snape, ale pak dodal: „ Od kentaurů se držte dál. Nedá se jim věřit a lidmi opovrhují.“
„ Firenze ne.“
„ Uděláte nejlíp, když nebudete hned každému věřit.“
Tahle rada se Harrymu ani trochu nelíbila.
„ Pro dnešek by to už stačilo. Vrátíme se a budeme pokračovat zase zítra ve stejnou dobu.“
Cestu zpět absolvovali mlčky. Severus byl znechucený. Skoro nic dneska nevyšlo. Příště se vydají jinam. Kdyby nepotřeboval zkontrolovat toho jednorožce, šli by tam už dnes. Ale co. Nebylo to tak úplně zbytečné.
Hagrid na ně čekal. Přišlo mu to docela vhod. Požádal ho, aby Pottera dovedl do školy on, a sám se vytratil do tmy. Ještě se mu nechtělo jít spát. Vrátil se do lesa a potloukal se tam.
Tahle část byla starší a stahovali se sem převážně vlkodlaci a kdejaká podobná havěť. V lese byli zástupci i mnoha vzácných druhů. Škola je většinou dostala jako dar v letech, kdy se ještě vyučovala černá magie. Les sloužíval jako učební pomůcka. Pak se černá magie přestala učit a po několika zraněních studentů a jednomu úmrtí byl vstup do lesa zakázán. Noc už pokročila, a tak se rozhodl vrátit. Zítra ho ještě čeká práce a pak se přiblíží Vánoce. Původně chtěl pokračovat svátky nesvátky, ale Brumbál ho přesvědčil, že ne. No, nakonec proč ne, ale i tak dostane Potter samostudium na prázdniny, aby se mu nezkrátily žíly.

Už od rána sněžilo. Harry se bořil do sněhu a tiše klel. Snape nevypadal, že by se sněhem měl nějaké větší potíže. Do lesa tentokrát vstoupili jinudy a rychle postupovali hlouběji. Už si zvykl na to, že les houstne a viditelnost nestojí za moc, ale tentokrát to bylo jiné. Strašidelnější.
„ Tohle je jedna z nejstarších částí lesa,“ prohodil Snape jako by nic.
V dálce se ozvalo zavytí. Harrymu nebylo zrovna nejlépe. Najednou měl pocit, že se na pokraji viditelnosti něco pohnulo. Prudce se otočil.
„ Copak, Pottere?“
„ Něco… něco se tam pohnulo.“
„ Zvykněte si, že oči vás mohou klamat. Nevěřte jim, ale to neznamená, že se nemáte dívat kolem sebe.“
„ Nemám věřit tomu, co vidím?“
„ Ne všemu.“
„ A jak…?“
„ Poslouchejte. Vše, co se pohybuje, vydává zvuk. Musíte se naučit rozlišovat, co je zašustění listu a co pohyb vlkodlaka, který se za vámi tiše plíží.“
Harry se vyděšeně otočil. Pak pochopil, že ho Snape jenom tak straší.
„ Copak máte strach?“
„ Já… jo… trochu,“ připustil neochotně.¨
„ To je dobře,“ zněla nečekaná odpověď, „ strach vám pomůže najít hranici vašich možností. Tedy pokud ho ovládáte. Když strach ovládne vás, zabije vás to.“
Harry přikývl a mlčky šli dál. Najednou se Snape zastavil. Jeho černé oči klouzaly sem a tam, jako by něco hledaly.
„ Už jste zvládnul protivlkodlačí kouzlo. Teď budete mít šanci si ho vyzkoušet naostro.“
Harry zbledl a křečovitě sevřel hůlku.
„ Asi deset metrů od nás vpravo, jak je to křoví, jsou dva,“ Snape mluvil tak klidně jako by recitoval báseň.
Přesně na vteřinu si pomyslel, že si z něj Snape zase dělá srandu. Jenže pak se z toho křoví opravdu vyřítili vlkodlaci. Profesor byl v odhadu přesný. Tedy skoro přesný. Nebyli dva, ale tři. Harrymu v hlavě znělo zaklínadlo, ale tváří v tvář útočícím vlkodlakům strachy ztuhnul. Vnímal to zpomaleně. Jak se na něj řítí. Myšlenka, že umře. Hluboko v mysli křičel, ať Snape sakra něco dělá! Nevydal však ani hlásku, nepohnul se. A pak toho nejbližšího zasáhl stříbrný blesk. Se zavytím se složil. Druhý se obrátil proti novému nepříteli a byl odhozen o dobrých deset metrů, narazil na kmen stromu a zůstal nehnutě ležet. Poslední vlkodlak byl už skoro u Harryho. Snape strhl kluka stranou, vlkodlakovi na sněhu podjely tlapy a než znovu nabyl rovnováhy, sejmul ho podobný blesk jako jeho kolegu.
Harry klečel ve sněhu a třásl se. V hlavě se mu opakovalo jen to, že mohl umřít. Kdyby tu nebyl Snape, mohl umřít. Umřít. Severus se na Pottera mlčky díval. Nepřišla od něj žádná uštěpačná průpovídka. Nijak to, co se stalo, nekomentoval. Jen tam stál a čekal až se Potter vzpamatuje. Ale Harry byl k smrti vyděšený a nijak se to nelepšilo. Nedokázal se sám bránit proti obyčejnému vlkodlakovi. Jak by se tedy mohl ubránit proti strašnějšímu soupeři? Cítil se malý, zranitelný a neschopný.
Severus nejistě přešlápl. Už to trvalo trochu dlouho. Nakonec si vedle Pottera klekl.
„ Jste v pořádku?“ zeptal se co nejlhostejněji.
Harry dál třeštil oči před sebe. Selhal. Všechno to byly jen náhody. Není k ničemu. Selhal.
„ Máte něco s nohama nebo rukama? Co třeba s hlavou?“ zavrčel Snape netrpělivě.
Teprve teď se Harry na profesora podíval. Severus cítil, že potřebuje něco slyšet. Přemýšlel co, aby to kluka uklidnilo, ale jemu neubralo na důstojnosti a nezkazilo reputaci.
„ Podruhé to už bude lepší,“ na chvíli se odmlčel, „ tohle zažil každý.“
„ Vy taky?“
Severuse ta otázka zaskočila. Nepředpokládal, že by jí Potter položil. Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo.
„ Vstaňte. Půjdeme zpátky. Než se vrátíme bude stejně půlnoc. Je to dost daleko.“
Neodpověděl. Záměrně neodpověděl. Harry si toho byl vědom, a svým způsobem to byla ta nejlepší odpověď. To, že mu nic neřekl, znamenalo, že to prožil taky. Bylo mu už líp. Ačkoli při pomyšlení, že to bude muset absolvovat ještě jednou a možná ještě několikrát, ho mrazilo.
Severus se cítil divně. Ta prostá otázka ho neuvěřitelně rozhodila. A co víc, vyvolala v něm vzpomínky. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. Jak se to vynořilo ze tmy. Jak se to hnalo jeho směrem. A on nebyl schopen se ani pohnout. Měl hrozný strach. Kdyby … on nezakročil, byl by nejspíš mrtvý. To vědomí vlastní smrtelnosti. Ten hrozný strach. Dokázal si to vybavit i po letech. Stejně jako tu iracionální potřebu schoulit se, skrýt se před zraky všech. Potlačil tyhle vzpomínky. A měl trochu vztek, že jim vůbec dovolil vyplavat na povrch. Byly to jen vzpomínky. Nic neznamenaly. Nezabýval se minulostí. Sloužila jen k poučení se z chyb. Ale ten podivný pocit stejně nezmizel.

Od toho dne brával Snape Harryho do lesa pravidelně, aby si zvykl a získal trochu sebevědomí. Harry se učil rychle. A sem tam ho to i bavilo. Díky Snapeovi měl přístup do oddělení s omezeným přístupem, takže mohl i sám studovat. Ale byl důrazně varován, že pokud toho zneužije, bude toho zatraceně litovat. Věřil tomu. V obraně proti černé magii exceloval. A občas pociťoval chuť, vyzkoušet si něco na Malfoyovi. Ale nikdy to neudělal. Jen se bavil představami, jak by ten skrček koukal. Někdy také chodíval trénovat ten trik s kouzlem Expelliarmus. Zatím byl neúspěšný.
Bavilo ho to. Nakonec si to přiznal. Poklidný život byl sice fajn, ale nebylo to pro něj. Výlety s Potterem do lesa se staly vítaným zpestřením. Pozměnil klukovi program. Dva dny v týdnu chodili do lesa, dva dny měl Potter fyzickou přípravu a dva dny teorie. Neděli mu ponechal volnou. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale ač Potterovi pokroky nebyly nijak závratné, byl s nimi vcelku spokojen.
A čas utíkal. Míjely dny, týdny, měsíce. Sníh roztál, přišlo jaro. Trávili teď veškerý čas venku. Zatímco Harry dělal kliky, sedy lehy nebo běhal, Snape seděl pod stromem, četl si nebo opravoval písemky a kritizoval. Kdybyste se zeptali, oba by vám řekli, že toho druhého nesnáší a že je to nebaví. Ale když jste se dívali na tu téměř idylku… pravda byla nejspíš někde uprostřed.
Přešlo jaro a nastoupilo léto a s ním i konec školního roku. Harry ale byl teprve na začátku svého učení. Cítil to. Pořád ještě neovládl kouzlo Expelliarmus, ačkoli v lese se už pohyboval s viditelně větší sebedůvěrou, tišeji, zvládl obyvatele lesa poznat podle stop, znal jejich přednosti i slabiny. Ale pořád to nebylo ono. Stále spoléhal na Snapeův dozor. A ještě pořád ho měl. Nebyl připraven jít do lesa sám. Nepřežil by. Ale občas se Snape na chvilku vzdálil, aby měl Potter pocit, že se musí spoléhat jen sám na sebe. Byla to taková hra. Protože se nikdy nevzdálil na tolik, aby nemohl zakročit, kdyby to bylo potřeba. A Harry si byl vědom, že Snape by nepřipustil, aby se mu něco stalo.
Závěr roku se podle všeho měl stát i závěrem tohohle výcviku. Ale jak to tak už v životě bývá, nevyjdou věci pokaždé tak, jak si myslíte. Profesor Brumbál přišel s návrhem, že by měli pokračovat přes léto. Severus se pokoušel vykroutit. Loni se konečně vrátil do rodného domu a měl spoustu plánů, jak to tam předělat. Poprvé by měl o prázdniny, co dělat. Ale slib je slib. A tak se z toho vykroutit nemohl. Brumbál měl vše promyšlené. Srub v lese daleko od mudlů, bohaté zásoby na dva měsíce, nedaleko jezero, vše utajené.

Zase tak moc ho to nepřekvapilo. Konec konců se dalo něco podobného očekávat. Přijal to tedy klidně. Stejně neměl moc na výběr. Jenom organizačně se mu to zdálo trochu komplikované. Podle toho, co říkal Brumbál, normálně odcestuje s ostatními vlakem zpátky domů. Vybalovat ale nemá. Za tři dny si ho totiž Snape osobně vyzvedne.
„ A proč až za tři dny?“
„ No, profesor si musí něco ještě zařídit. Ale hlavně je to kvůli tvé bezpečnosti, Harry. Je důležité, aby všichni věřili, že jsi doma.“
„ Takže nebudu smět nikomu psát?“
„ Během těch tří dnů ano, ale pak už vůbec. Nejlepší bude, když sovu dáš k někomu do opatrování.“
„ Ale co když mě strýc s tetou nebudou chtít pustit?“
„ Tím bych se na tvém místě netrápil.“
No když netrápil, tak netrápil. Pomyslel si Harry. Během balení a po celou cestu vlakem přemýšlel o tom, jaké to asi bude. Určitě to nebude procházka růžovým sadem. Čtyřiadvacet hodin se Snapem? Dostane pořádně do těla. Měl by se na to už začít psychicky připravovat. Třeba to tak hrozné nebude, utěšoval se. Ale čím víc se blížil k domovu, tím byl skleslejší.
Přivítání bylo stejně vřelé jako každý rok. V praxi to znamenalo, že ho strýc Vernon odvezl z nádraží domů a teta Petunie mu dala skromnou večeři. Kromě několika nezbytných slov jako: nastup, vylez, na a běž do svého pokoje, s ním prakticky nikdo nepromluvil. A Dudley? Ten se mu vyhýbal. Už si zvykl, že je tu jen nechtěná položka navíc. Už se tím netrápil. Nemělo to stejně smysl. Seděl ve svém pokoji, žvýkal chleba s pomazánkou a přemítal, jak šetrně strýce připravit na to, že jeho soukromý otrok tu letos nebude.
Hned druhý den mu nakázali posekat trávník, zalít zahradu a natřít plot. Jak litoval, že nezletilým kouzelníkům je zakázáno čarovat. Oč by si mohl usnadnit práci. Taky se rozhodl, že napíše Siriusovi a pak Hedviku pošle k Ronovi, určitě mu to nebude vadit. O tom, že si ho Snape odvede, nijak nepochyboval. Večer se pokusil tedy zavést řeč na svůj odchod, ale přes výčet jeho zítřejší práce se nedostal ke slovu. Bude to zajímavé, jak si Snape s tímhle poradí, aniž by došlo ke ztrátám na životech.
Třetí den byl Harry jako na trní. Každé bouchnutí dveří s ním trhlo. A když zazvonil nějaký podomní prodavač, málem leknutím upustil talíř s obědem. Den minul v napětí a křečovitém očekávání dalších událostí. Snape se však neukázal. V sedm večer už Harry nevěřil, že se ještě ukáže. Nijak mu to nevadilo.
Přesně ve 20:00 se ozval zvonek. Dursleyovi seděli zrovna v obýváku a čekali na začátek filmu. Harry by se taky rád díval, ale to pochopitelně nesměl. Tak byl u sebe a pročítal si knihu Černá magie – kouzla a jejich účinky. I přes odlehčovací lektvar, kterým byla kniha napuštěna, vážila dobrých pět kilo a měla tisíce stran ručně psaného textu. Harry jí měl půjčenou přímo od Snapea. A jak sám profesor řekl, ručil za ní svým vlastním životem. Přesto zvonek uslyšel. Zvláštní před rokem by ho určitě nezaslechl. Ale to bylo teď jedno. Nefilozofoval nad tím a pootevřel dveře, aby aspoň něco viděl a slyšel. Jen jedna osoba mohla přijít v tuhle hodinu. Jak to že ho nenapadlo, že přijde večer? Tedy pokud to byl Snape.
V obýváku došlo k menší hádce, kterou nakonec prohrál pan Dursley a musel jít otevřít. Za dveřmi stál podivný, vysoký muž v černém. Harry však přes rozložité tělo strýce Verona nic neviděl. Ale když strýc zaječel, že tady žádný Potter nebydlí, bylo všechno jasné. Bleskurychle spakoval svůj částečně vybalený kufr a vrátil se ke dveřím sledovat vývoj situace. Všiml si, že do chodby z obýváku nahlíží dvě hlavy. Nepochybně teta a Dudley.
Severus si tiše povzdechl. Tohle vypadalo na dlouho. Urovnal si bundu a zabodl do pana Dursleyho svůj nevlídný pohled.
„ Aby bylo jasno, pane, přišel jsem si vyzvednout pana Pottera a nemám čas ani chuť se tu s vámi dohadovat.“
„ Tady žádný Potter nebydlí! A kdo vůbec jste?!“
„ Učím vašeho synovce…,“ dál se profesor nedostal.
Dursley zbledl, pak zfialověl a nakonec zařval: „ Jó ták, vy jste jeden z těch úchylů. Ven z mého domu!“
Harry musel uznat, že strýc má překvapivě odvahu. Nejspíš proto, že netušil, s kým si zahrává. No brzo na to přijde.
Severus na toho obézního mudlu chvíli zíral. Pak ho vtlačil dovnitř a zabouchl dveře. Teta Petunie a Dudley se zavřeli v obýváku.
„ Obávám se, že jste mi nerozuměl, pane Dursley,“ zasyčel Snape a strýc se přikrčil, „ takže ještě jednou. Přišel jsem si vyzvednout pana Pottera. Odvedu si ho na celé prázdniny. Je v tom nějaký problém?“ mluvil s chladnou zdvořilostí, ale v jeho hlase byl náznak výhružky. Pan Dursley to velice bystře pochopil.
„ N-n-ne,“ vykoktal.
„ To jsem rád, protože jinak byste měl velký problém vy.“
Pan Dursley zamrkal a hlasitě polkl. Severus si všiml, jak Potter postává na schodech s tím svým pitomým kukučem.
„ Dobrý večer, pane profesore.“
Snape místo pozdravu jen úsečně přikývl. Pan Dursley raději zmizel za dveřmi obývacího pokoje.
„ Máte sbaleno?“
„ Ano, pane.“, řekl a ukázal rukou na tašky uprostřed svého pokoje.
„ Fajn, tak se i s těma krámama přemístíte…“
„ Ale… pane profesore…já…“
„ Co je?“ zavrčel Snape podrážděně.
„ Já jsem ještě nesložil zkoušky…“
„ A mě je to jedno!“ utrhl se na něj s nečekanou prudkostí.
Harry couvl. Pane bože co to děláš? Ovládej se sakra! Proběhlo Severusovi hlavou. Za poslední tři dny musel zařídit to, na co si myslel, že bude mít dva měsíce. Skoro vůbec nespal a byl podrážděný víc než obvykle. To ale rozhodně není omluva pro jeho neprofesionální chování. Pomalu se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Harry si profesora trošku bázlivě prohlížel. Dávno věděl jaký Snape umí být, když se rozzuří, ale tentokrát ho ta prudkost zaskočila. A pak profesorovi na vteřinu, dvě jako by sklouzla ta jeho věčná maska. Když se teď Harry na něj podíval, vypadal Snape vyčerpaně a taky jako by smutně. Trvalo to jen chvilku a maska byla zase zpátky.
„ Až za rok,“ odvážil se špitnout Harry.
Připadal si jako idiot. No jistě že až za rok. Jak si mohl splést ročník?! Ne, vážně se potřebuje vyspat.
„ Samozřejmě. Já to zařídím.“
To bylo vážně geniální. Co kdybys dneska už raději mlčel. Nadával si v duchu. Takhle se neztrapnil už hodně dlouho.
Harry se ještě nikdy nepřemisťoval a měl z toho trochu obavy. Slyšel spoustu historek o nepovedených pokusech se přemístit. Uklidňoval se, že když je to profesor, tak to určitě umí. Není se tudíž čeho bát. Ačkoli… napadlo ho, že by odmítl, ale to už ho sevřelo cosi silného a cizího. Z přemísťování si nikdy nikdo nic nepamatoval. Prostě jste v jedné chvíli na jednom místě a vzápětí jste někde úplně jinde. Když ho ta podivná síla propustila, cítil se trochu dezorientovaný. Zavrávoral, udělal krok dozadu a upadl přes svoje věci. A jak tak ležel na zemi a civěl nahoru, uvědomil si, že jsou uprostřed lesa.
„ Tak si vemte věci a půjdeme. Je to ještě kus cesty.“
Harry si hodil přes rameno batoh a natáhl se pro kufr.
„ Co děláte? Slovo kouzelník je od slova kouzlit, jestli vám to ještě nikdo neřekl,“ štěkl na něj Snape.
„ Ale to se přeci nesmí,“ namítl Harry.
„ A kdo by vám to tady asi tak mohl zakázat?“ ušklíbl se Snape.
Ty si taky s nařízeními děláš, co chceš, viď? Když se ti to hodí, otlučeš mi je o hlavu. A když se ti to nehodí, vesele je překračuješ. Myslel si Harry popuzeně. Ale byl by blázen, kdyby se s tím těžkým kufrem táhl.
Srub, chalupa, chajda, chata, ať už se to mělo nazývat jakkoli, šlo o nevelkou budovu obloženou dřevem, umístěnou na malou lesní mýtinku. Harrymu se docela líbila. Měla dvě patra, verandu a vlastně ani tak malá nebyla. Jenže pro ně by nebyl dost velký ani Buckinghamský palác, když i Bradavice pro ně byly malé.
Uvnitř to vypadalo nádherně. Vše obložené dřevem a takové útulné. Dole byla prostorná kuchyň s rohovým stolem. Odtud vedly schody nahoru do patra. Kromě kuchyně a předsíňky tu byla ještě toaleta a úžasná koupelna. Nahoře pak byli dva pokoje a kumbál. Harrymu byl přidělen pokoj hned naproti schodům. Malá, hezká, podkrovní místnost obsahovala vše, co potřeboval – postel, dvě skříně, stůl a židli. Hned se pustil do vybalování a zabydlování se.
Severus se s nějakým vybalováním neobtěžoval. Vyndal jen to, co potřeboval, a tašku kopnul do kouta pokoje. Zbytek uklidí zítra. Teď toužil jen po dvou věcech. Tou první byla sprcha a tou druhou cokoli, co alespoň vzdáleně připomínalo postel.

Čekal nějaké zpestření hned po ránu. Třeba budíček v pět, rozcvičku nebo něco podobného, co vám bezpečně zkazí náladu hned po ránu. Nic takového ale nepřišlo. Probudil se sám, vyspalý a dobře naladěný. Teprve teď začal přemýšlet, jak to asi bude s jídlem. Oblékl se a opatrně seběhl po schodech dolů.
Profesor Snape už tam byl a z jeho výrazu se nedalo odhadnout jakou má náladu. A co hůř na stole nebylo rozhodně nic, co by připomínalo snídani. Situaci byla poněkud ošemetná. Jak se opatrně zeptat, co bude k snídani, a nerozzuřit ho. Harry nejistě přešlápl.
„ Tak si snad uděláte snídani, ne?“ zavrčel Snape, aniž by zvedl oči z knihy.
Situace byla rozřešena. Alespoň dočasně. Jak to bude s obědem toť otázka. Ale zdálo se, že se tu bude razit heslo: každý se stará sám o sebe. Harry otevřel lednici a bezmyšlenkovitě popadl první věc, která mu přišla pod ruku. Podíval se lépe. Šlo o jogurt. Proč ne. Rozpačitě se rozhlédl. Kde tu asi jsou příbory? Profesor nevypadal, že by měl chuť mu to vysvětlovat. Tak chvíli pátral. A jak se říká, kdo hledá, najde. Raději však zůstal stát. Člověk si nikdy nemohl být zcela jist, čím ho rozzuří. Fakt, že mu nevěnuje vůbec žádnou pozornost, mu vyhovoval.
„ Mohl byste si laskavě sednout!“ zavrčel po chvíli Snape.
Harry si opatrně sedl na kraj lavice na druhou stranu stolu. Jestli taková rána budou všechna, tak to tedy bude. Napadlo ho.
Severus počkal, až dojí, než ho seznámí s jeho dnešním programem. Nepochyboval, že Potter bude nadšen. Ačkoli na svůj vkus vstával pozdě, dospával konec konců tři noci, stihl už připravit denní plán. Takhle příšerně pozdě se rozhodně vstávat nebude. V šest by mohlo stačit. Nejdřív bude na pořadí krátký běh, pak koupelna a teprve pak snídaně. Dopoledne stráví Potter teorií, odpoledne praxe. A aby se mu nezavařil mozeček proloží se to kondičním tréninkem. Garance toho, že večer padne hošánek do postele a bude spát jako zabitý. Ale úplně nejprve věnují tenhle první den seznámení s okolím. Někde poblíž tu měla být nějaká vodní plocha. To by se hodilo. Musel uznat, že pro výcvik to tu bylo jako stvořené.
Obhlídka místa, kde stráví příští dva měsíce, se Harrymu hrozně líbila. A ani doprovod Snapea mu to nezkazil. Komunikace sice drhla, ale to ho taky netrápilo. Netoužil si s ním povídat. A profesor o to nestál skoro ještě víc. Bylo to na něm vidět.
Nacházeli se na nádherném místě. To musel Severus uznat. Nejbližší civilizace byla vzdálená mnoho mil. Jezero tu skutečně bylo. Modré jako démant zasazený do zeleně vysokých stromů. Ale teplotu mělo dost nízkou. O to líp. Aspoň se může Potter otužovat. Odolal touze ho tam hodit už dneska. Na to bude ještě spousta příležitostí. Teď si musí do hlavy uložit přesný plán okolí. Mohlo by se to hodit. Nemá smysl být nepřipraven. Nepřežil tak dlouho proto, že by něco podceňoval. Vrátili se na oběd. Vyřešil to elegantně pomocí magie. Neměl chuť se obtěžovat vařením obzvláště, když tu byl Potter. Po obědě ho přezkoušel z všeho, co brali během roku. A přesvědčil, že pořád ještě nepochopil. Nedokázal si stále „ ochočit“ kouzlo Expelliarmus. Ale to se spraví. Až s ním skončí tak ho v Bradavicích nepoznají.

Kapitola čtvrtá: Problémy na obzoru

Idylka prvního dne byla skutečně jen zdánlivá. Hned druhé ráno začalo přituhovat, když se rozespalý oblékal a byl vyhnán ven. V Bradavicích vždycky Snape čekal, až si Harry odběhne určený počet koleček. A aby Harry nepodváděl, byla kolem cesty vytvořená bariéra. Tady to bylo jiné – horší. Severus se totiž rozhodl běhat s ním. Nejen kvůli jeho bezpečnosti, ale taky prostě proto, že chtěl. Už léta si úzkostlivě udržoval tu nejlepší fyzičku a tohle mu mohlo jenom prospět. Stejně si už dlouho pořádně neprotáhl tělo. Pro Harryho to byla tvrdá zkušenost. Teď pochopil ty Snapeovi kecy o tom, že nemá soudit nic podle vzhledu. Prostě mu nestačil. Ani v nejmenším mu nestačil. A naopak profesor nebyl ochoten ani o trochu slevit. Trasa od chaty k jezeru a zpět nepatřila mezi nejkratší. A při tempu, jaké Snape vyžadoval, to bylo zničující. Harry doběhl tam a zhroutil se do trávy. Plíce měl jako v ohni, v boku ho píchalo a lapal po dechu. Severus nad ním stál s lehce opovržlivým výrazem. Copak ten kluk nic nevydrží? Takové příjemné ranní proběhnutí. Kdysi po ránu chodíval běhat, ale v Bradavicích to nebylo dost dobře možné.
„ No neválejte se, zpátky! Vždyť to není tak daleko,“ neodpustil si Snape.
Harry se postavil na roztřesené nohy. Cítil, že cestu zpátky nemůže zvládnout. Severus neměl zájem na tom, uštvat ho ještě po ránu. A tak cestou zpátky přeci jen zvolnil. I tak Harry nedokázal pozřít ani sousto. Během teorie se přeci jenom vzpamatoval. Po obědě byla hodinu pauza. Tu uvítal a zničeně se sesunul do postele. Odpoledne mu Snape vyhlédl v lese pěknou větev a Harry se k ní měl desetkrát přitáhnout. Vzhledem k tomu, že větev byla skoro dva metry vysoko, musel se na ní dostat výskokem. A pak tam zůstal viset. Nedokázal se přitáhnout ani jednou, ačkoli to několikrát zkoušel. Tak dostal jiné cviky. Celé dvě hodiny musel dělat sklapovačky, kliky, dřepy. Dokud Snape jen chodil okolo a kritizoval, tak to šlo. I když při klikách ho vždycky přimáčkl až skoro k zemi, protože se mu zdálo, že to odbývá. Jenže když se přidal, bylo to pro Harryho horší. Vždycky když si myslel, že to prostě nejde, Snape mu hravě dokázal, že jde. Nejednou se mu vysmál. Paradoxně to Harryho motivovalo víc, než cokoli jiného. Aniž si to Severus uvědomoval, dělal to samé, co jeho vedlo k tomu, že se stal jedním z nejlepších Smrtijedů a kouzelníků vůbec. Pořád mu totiž všichni připomínali hranice jeho schopností a tím ho nutili ty hranice posouvat stále dál. Musel jim všem dokázat, že je lepší, že dokáže vše, co si usmyslí. A teď se podobně cítil i Harry. Nehodlal Snapeovi udělat radost a vzdát se. Ne, byl odhodlaný dokázat, že ho podceňuje, že to zvládne. Ale všechno chce čas. Momentálně totiž Harry ležel naprosto odrovnaný před chatou na trávě. Měl hodinu volno, aby se dal dohromady, než začne praktická část výcviku. A v duchu nadával. To nebyl výcvik, to byly galeje! A nejvíc ho štvalo, že Snape vypadal, jako by to byla hračka. Nevypadal ani trošičku unaveně, naopak všechno pro něj bylo krátké a pomalé, nic nebylo dobře, nic nebylo akorát.

Dny míjely. Rozhodně se nedalo říct, že by se Harry nudil. Na nudu tu prostě nezbýval čas. Na každou vteřinu dne měl něco naplánovaného. Večer byl pak úplně vyřízený. Nejednou usnul dřív než se převlékl do pyžama. Mockrát se chtěl vzdát, ale takovou radost Snapeovi neudělá. A tak to mlčky snášel ještě další den a další a další. Ale úplně nejhorší bylo, že pokaždé, když si na tvrdý režim dne zvykl a přestal se hroutit, Snape přitvrdil. A zase mu ráno, když doběhl zpátky k chatě bylo špatně, a zase se večer ztěží dovlekl do postele. Nebyl tu ani prostor pro nějaký konflikt, ačkoli…
„ Třicet pět…třicet pět…třicet pět…třicet pět,“ Harry udělal ještě jeden klik, o kterém profesor rovněž nesmlouvavě prohlásil, že je pořád jen pětatřicátý, a klesl do trávy.
„ Řekl jsem, že jich máte udělat čtyřicet. Ještě vám jich chybí pět,“ prohlásil Snape nemilosrdně.
„ Já je udělal,“ zaprotestoval Harry tiše.
„ Ne, neudělal jste je.“
„ Udělal! Tohle není fér!“ teď už zvýšil hlas, i když tím hodně riskoval.
Snape se ušklíbl.
„ Fér? Co je to podle vás fér? Používáte to slovo asi hodně často, co?“
„ Je to nespravedlivé. Já jich udělal čtyřicet a vy to víte!“ lomcoval s ním vztek.
„ Ne, neudělal jste je. A tu svojí spravedlnost si dejte patentovat. Myslíte, že oni budou hrát podle nějakých pravidel?!“ pomalu ho opouštěl klid. Ten kluk ho začínal pořádně štvát.
„ Ale…“
„ Ale co? Začnete se ohánět něčím, jako je spravedlnost? Na tu zapomeňte! Ta neexistuje! Teď udělejte těch pět kliků a jděte se najíst!“ pronesl Snape tím svým zlověstným šepotem.
Harry odešel do chaty. Zlost v něm pořád byla, ale na druhou stranu měl možná Snape pravdu. Smrtijedi nehráli fér. Kdo jiný by to měl vědět lépe, než bývalý Smrtijed, který je sám nespravedlivý a nefér.
Severus si sedl na zem a opřel se zády o stěnu. Dneska bylo pořádné vedro. Ideální příležitost k návštěvě jezera. Jen doufal, že Potter umí plavat. Potter. Potřásl hlavou nad jeho naivním pohledem na svět. Bylo to pořád dítě. On v jeho věku… Nerozvíjel tuhle myšlenku. Pustil to z hlavy. Opřel se pohodlněji, zavřel oči. To teplo bylo hrozné. Neměl rád horko. Ani kvůli tomu neměl chuť k jídlu. Představa studené, chladivé vody lákala. Proč ne. Potterovi to taky prospěje a magie se dá nacvičovat ve vodě i na břehu.
Harry koupání vítal s neskrývaným nadšením. Sám byl zpocený, ulepený a umořený tím horkem. Od začátku mu bylo jasné, že mu nedovolí se jen tak ráchat ve vodě. Ale to riziko přijímal. Lepší něco, než drátem do oka.
Jezero přímo lákalo, abyste do něj skočili. Tedy do té doby, než jste rukou zkusili vodu. Byla ledová.
„ Je pěkně studená. Jak je tam vůbec hluboko, pane?“
Snape pokrčil rameny.
„ Tři možná čtyři metry.“
„ Uprostřed?“
„ Ne u kraje. Uprostřed bude hlouběji.“
„ Opravdu?“
„ Máte strach?“
„ Ne.“
„ Tak prosím.“
Harry ze sebe shodil tričko i trenky a opatrně se přiblížil k okraji. Strčil tam nohu a otřásl se.
„ Slavný Potter a bojí se trošku studené vody?“
Bože jak nesnášel, když mu říkal slavný Potter. A navíc to ještě vyslovoval tak posměšně. Ale do vody neskočil. Snape se ušklíbl, bylo to něco mezi pobavením a opovržením. Ale ani teď neskočil, vždyť to bylo hrozně studené.
Severus se chvíli díval, jestli tam Potter teda skočí nebo ne. Bylo jasné, že ne. Svlékl se do plavek. Došel k němu a studené nestudené, strčil ho tam. Nestačil ani vykřiknout. Jen rozhodil ruce jako nakopnutá žába a pleskl sebou do jezera. Hladina se nad ním zavřela. O chvíli později se vynořil s prskáním a jeho první slova rozhodně nebyla dobře volená: „ Co děláš! Mohl jsem se utopit!“
Snapeova tvář dostala vražedný výraz. Harry si uvědomil, co řekl a začal koktat něco jako omluvu.
„ Zavřete zobák a laskavě mi netykejte nebo vás utopím osobně!“ štěkl na něj.
„ Ano, pane.“
Byli tu spolu už týden a za tu dobu se naučili jeden druhého jaksi do určité míry tolerovat. Nenáviděli se pořád stejně. Takové ty Brumbálovy řeči, že se poznají a skamarádí, se pochopitelně nekonaly. Ale tolerovali se. Nebo lépe řečeno Snape ho toleroval a pro Harryho to tudíž tady bylo více méně snesitelné. Ovšem hranice profesorovi tolerance nebyly pevně dané a taky nijak velké.
Severus poměrně rychle překonal znechucení nad tím klukem. Nařídil mu, aby se pokusil jezero aspoň desetkrát přeplavat a neutopit se. A zatímco se Potter plácal na dosah břehu, šel si zaplavat. Bylo to příjemné osvěžení a taky skvělá změna. Tempo Potterova výcviku mu nevyhovovalo. Bylo moc pomalé. Konečně se na něj nemusel ohlížet. Ačkoli pořád kontroloval, jestli se ten pitomec netopí nebo nefláká a podobně.
Přeplaval jezero čtyřikrát a pak už to bylo nad jeho síly. Na délku to byla pořádná štreka. Nehodlal riskovat, že se utopí. Nevěřil, že by ho zachránil. Vydrápal se na břeh a trošku závistivě Snapea sledoval.
„ Co je to, Pottere!“ křikl na něj Snape.
„ Už nemůžu,“ přiznal Harry.
Čekal, že dostane vynadáno. Místo toho se profesor vytáhl na břeh vedle něj.
„ Tak dáme pauzu, když víc nevydržíte. Nemám zájem vás tahat z vody jako utopené kotě a křísit vás.“
Nebylo to nijak mile řečeno, ale Harry byl vděčný, že nemusí zpátky do té studené a mokré tekutiny. Natáhl si na zem ručník a lehl si na sluníčko. Severus si našel na skalnatém břehu pěkné slunné místo a tam se uvelebil. Rozpálená skála krásně hřála. Dal si ruce za hlavu, zavřel oči. Idylku rušil jen fakt, že mokré plavky poněkud studily. A taky by to chtělo sklenku vychlazeného šampaňského a Potter, aby táhnul k čertu. A neuškodila by nějaký dámská společnost. A sluníčko vykonalo své a Severus usnul.
Harry se probudil a lenivě se protáhl. Rozhlédl se. Profesor spal. Přemístil si ručník zase na sluníčko. Vlastně by to ani nebyly tak špatné prázdniny. Jen kdyby tu místo Snapea byl Ron a Hermiona. Nebo aspoň kdyby Snape nebyl tak příšerný. Kdyby byl trochu lidštější. Kdyby je velké slovo. Otočil se na břicho s úmyslem si ještě trochu zdřímnout.
Večer bylo opravdu veselo. Kudy chodil, tudy Harry tiše fňukal, protože měl dokonale spálená záda. Když už to nedokázal dál poslouchat, nejdřív toho kluka Severus seřval, ale pak se přeci jen uvolil mu na to něco dát.

Čtyři týdny byly pryč a Harry si už zvykl, že si nemá zvykat. Ani nevnímal jaké pokroky pod přísným dohledem profesora Snapea dělá. Ale Severus je viděl moc dobře. A proti vlastnímu přesvědčení byl docela spokojen.
Harry zesílil. Jeho opálené tělo bylo svalnatější a mrštnější. Měl větší výdrž. Ačkoli mu pořád nestačil, vnímal Severus, že je už těžší uštvat ho. A sám se občas po dlouhém dni cítil trošku unavený. Teorii zvládal, praxe taky nebyla špatná. Dělal pokroky. Pořád ale neudělal ten důležitý krok. Přesto by si teď v souboji Malfoy vs Potter Snape vsadil na Malfoye jenom proto, že je z jeho koleje. Harryho schopnosti teď předčili většinu studentů. Ale stále by proti plně vycvičenému Smrtijedovi neměl šanci. Možná by mu dokázal vzdorovat, ale nevyhrál by. A v tomhle boji se body za druhá místa nedávají. Ještě se bude muset hodně učit. Ale začínal věřit, že bude dělat takové pokroky i nadále, až vyjde ze školy, mohl by se dokázat ubránit. Jako svého žáka si ho teď docela cenil, ale to ani v nejmenším nezmenšilo jeho nenávist k němu. Ta byla příliš hluboce zakořeněná a nedala se vytrhnout.
Harryho postoj ke Snapeovi se taky nijak radikálně nezměnil ani po společně stráveném měsíci. Neměl ho rád, ale přesto ho musel obdivovat. Co všechno dokázal, co zvládl. Jak málo toho o profesorovi věděl. Ve skrytu duše si přál být stejně dobrý jako on. Obdivoval jeho magické schopnosti, zdálo se, že není nic, co by nedokázal. Záviděl mu tu neuvěřitelnou fyzičku, kterou by taky chtěl mít. Žralo ho, že ho Snape dokáže utahat jako kotě a sám se ani pořádně nezadýchá.
Přesto všechno mezi nimi vládla chladná atmosféra. Někdy to připomínalo ticho před bouří. A když ta bouře přišla, stálo to za to. Většinou se dokázali konfliktům vyhnout. Snape nařizoval a Harry disciplinovaně poslouchal. Ale někdy to prostě nešlo. Nebo byly chvíle, kdy Harry Snapea vyprovokoval zcela neúmyslně něčím, co udělal nebo řekl. Učil se tak nejdřív myslet a pak mluvit. Naopak to nedělalo dobrotu.

„ Špatně! Znova!“
Harrymu poklesla ramena. Cítil, že už ztrácí koncentraci.
„ To prostě nejde.“
„ Slovo nejde neznám. Znova,“ prohlásil Snape nesmlouvavě.
„ Už toho mám dost.“
„ Prosím? Jak dost!? Mám tedy dát vědět profesoru Brumbálovi, že jeho slavný Harry Potter to vzdává?“ posměšný tón Snapeova hlasu Harryho doháněl k zuřivosti.
„ Já nic nevzdávám! Prostě to nejde!“
„ Skončíme až já řeknu!“
„ Ale já už nemůžu!“
„ Nic nevydržíte, Pottere! Jste ničemný hňup a platí na vás jenom přísnost! Nejste o nic lepší než váš otec!“
„ Můj táta byl nejlepší kouzelník! Lepší než vy!“ sotva to vypustil z pusy, věděl, že bude zle.
„ Myslíte si, že jste slavný díky němu?! Váš otec byl břídil a chudák, který nikdy nic pořádného nedokázal! Za svůj život vděčíte své matce, kterou si ani nezasloužíte! Tak držte hubu a znova!“ jen málokdy Snape zvýšil hlas.
Harry netušil, proč to udělal. Lomcoval s ním obrovský vztek a najednou prostě máchl hůlkou… zaútočit na profesora Snapea bylo to nejhloupější, co mohl udělat. S opovržlivým výrazem jeho trapný pokus odrazil, došel k němu a chytil ho pod krkem.
„ Tohle už nezkoušej, chlapečku, mohl bys špatně skončit. Ještě jednou se o něco takového pokusíš a šeredně si to odskáčeš! Jasné!“ syčel Snape jako rozdrážděný chřestýš.
Harry přikývl.
„ Já… já nechtěl… já…,“ snažil se omluvit, vysvětlit, že netuší, jak k tomu došlo, ale Snape mu najednou zacpal pusu a jeho černé oči těkaly sem a tam. Pak ho stáhl do vysoké trávy. Stále mu držel ruku na puse. A díval se směrem k chatě. Harry vycítil, že se něco děje a není to dobré. Severus pomalu dal ruku dolů. Snad kluk pochopí, že má být zticha. A pak je uviděl. Dvě postavy v černých pláštích se obezřetně plížily od lesa k chatě. Všiml si, že další tři se skrývají v lese. Potter na něj upřel ty své vykulené oči s jasnou otázkou, kterou nechal nezodpovězenou. Jeho mozek horečně přemýšlel. Jak je tu proboha našli? Odpověď dostal vzápětí, protože na verandu usedla sněžná sova. Ten blbec Potter! Stáhli se z dohledu a hlavně doslechu.
„ To jsou…?“
„ Jo jsou. Ta sova je vaše?“
„ Hedvika!“
„ Nebylo vám jasně řečeno, že nemáte nikomu psát!“ zabodl do něj Snape opovržlivý pohled.
„ Já nepsal. Byla u Rona.“
„ Výborně, takže díky naprosté debilitě pana Weasleyho, jsme teď v maléru. Máte skutečně inteligentní přátele. To jste mu neřekl, že jí za vámi nemá posílat!?“ prskal Snape dál.
„ No, neřekl.“
„ Pottere, vy jste kus idiota,“ povzdechl si.
„ Co budeme dělat?“
„ Vy budete mlčet, držet hlavu dole a modlit se. Nebo ještě lépe, zkuste si vybavit, co jste se naučil. Pokud jste se vůbec něco naučil,“ utrousil Snape znechuceně.
„ Ale já…“
„ Mlčte a zůstaňte tady. Já se o to postarám,“ s těmi slovy Snape zmizel. Harry měl pocit, jako by mu dřevěněly končetiny. Utkat se s vlkodlakem byla jedna věc, ale se smečkou Smrtijedů. Kdyby to přišlo náhle, bylo by to lepší. Jenže takhle měl čas přemýšlet. A čím víc myslel, tím víc ho svíral strach.

Kapitola pátá: Jackie

Severus se plížil zpátky k chatě. Pohyboval se tiše a opatrně. Ti Smrtijedi byli dobří, ale štěstí stálo na jejich straně. Zatím nic netušili. A hlavně on byl nejlepší. Měl v plánu zlikvidovat je jednoho po druhém a pěkně v tichosti. První dva omráčil a svázal, aniž by si toho kdokoli všiml. Než se probudí, bude po všem. A pak se štěstěna rozhodla podrazit mu nohy. Sice na tu vrtkavou potvoru nikdy příliš nespoléhal, ale momentálně se situace poněkud zkomplikovala. Kdyby Potter držel hlavu dole, bylo by vše v pořádku. Jenže on tu svojí ježatou palici prostě musel vystrčit. A ta pitomá sova se k němu s radostným houkáním rozletěla. Severus záhy znechuceně musel konstatovat, že Potter má víc oči pro to zvíře, než snahu zúročit, co se ho snažil naučit. To, že se nemohl spolehnout, že se o sebe kluk aspoň chvíli postará, byla značná přítěž. Ale dal slib, že ho vycvičí a do té doby rovněž ochrání, a tomu hodlal dostát. Navzdory rokům tréninku, letitým zkušenostem i zdravému rozumu, se tak nechal vmanévrovat do nepřehledné bitky, ve kterém musel Pottera neustále hlídat a bránit. A to se mu nakonec vymstilo. Do levého ramene ho zasáhlo ohnivé kouzlo a důkladně mu spálilo celé rameno a ruku až skoro po loket. Bolest. Šok. Bylo mu zle. Instinkt mu velel stáhnout se, získat čas, dát se trochu dohromady, a pak znovu zaútočit. Ale ten slib, který dal, byl silnější než cokoli jiného. A tak bojoval s vlastní slabostí a snažil se Pottera dovléct do relativního bezpečí lesa. Poprvé ve svém životě v boji pořádně prohrával a vůbec se mu to nelíbilo. Místo aby je rozehnal na všechny strany, nechal se zatlačit do nevýhodné pozice. Otupělost se šířila jeho tělem. A když musel zase odrážet další jejich snahu dostat Pottera, ignoroval ten varovný signál svého instinktu tam vzadu v mozku. A to byla chyba. Harry se otočil a vykřikl. Za Snapem stála postava v kápi a v rukou třímala kopí. Severus se stihl jen trochu pootočit, než se kopí zakouslo do jeho boku. Nevykřikl. Jen se trochu zachvěl, oči se mu rozšířily a zavrávoral. Šikmo z boku mu trčela násada kopí. Smrtijed jí pustil, a jako by se zalekl svého činu, rychle ustoupil. Severus cítil, jak ho něco sevřelo. To bylo magické kopí, uvědomil si. Ta nebyla určená k zabíjení. Měla zranit a paralyzovat. Rána však byla hlubší, než měla být. Dva Smrtijedi pevně sevřeli Pottera. Další, zjevně vůdce, Severuse obešel. Odstrčil šokovaného Smrtijeda, uchopil kopí a vrazil ho hlouběji. Severus si křečovitě sevřel břicho. A když ruku odtáhl a podíval se na ní, byla na ní krev. Jeho krev. Harry odvrátil zrak. Kopí prošlo skrz. Černé oči se zakalily. Pak klesl na kolena a nakonec se zhroutil na zem. Prohrál.
Harry byl svázán. Snapea si nevšímali. Byli přesvědčeni, že je mrtvý. A tak v klidu odpočívali a ošetřovali raněné. Jak si byli jisti svým vítězstvím. Jenže Severus Snape prostě neprohrával a ani tentokrát to neměl v úmyslu. Byl sice dost ošklivě raněný, vyčerpaný a při vědomí se držel jen silou vůle, ale vzdát se rozhodně nehodlal. Dokud mu v hrudi bude bít srdce. Náhoda, obyčejná blbá náhoda, mu zachránila kůži. Před dvěma dny, když s Potterem trénovali, si odřel ruku. A lahvičku s léčivým lektvarem neuklidil. Má jí pořád v kapse kalhot. Natáhl se pro ní a sevřel jí v dlani pravé ruky. Těžko říct koho tam nahoře naštval. Jinak si to totiž nedokázal vysvětlit. Zmerčili ho. Sotva rychle překonali překvapení, že žije, seběhli se k němu. Vůdce se pohrdavě ušklíbl a šlápl mu na ruku. Sklo prasklo a zabodávalo se mu do ruky, lektvar se mísil s jeho krví. A pak dostal šílený nápad. Sevřel ruku pevně v pěst. A se sklem pronikl do jeho dlaně i lektvar. Nemělo to takový účinek, ale stačilo to. Sevřel v levé ruce svou hůlku a sebe i Pottera přemístil. Smrtijedi zůstali civět s otevřenou pusou. Doběhl je. Poprvé v životě měl pocit, že to trvá věčně a cítil bolest. Pak ho obestřelo milosrdné bezvědomí.
Harry se převalil na břicho. Byla už tma. Asi omdlel. Profesor ležel nehybně metr od něj a z těla mu stále děsivě trčelo kopí. Snad není… Rozhlédl se. Nacházeli se na nějakém poli nebo co. Situace byla špatná. Snape na tom nebyl dobře. A on sám měl ruce svázané za zády. Co teď? Přesunul se k profesorovi a zvedl jeho hůlku. Horečně přemýšlel a pátral v paměti po nějakém kouzlu, které by ho rozvázalo. Nedokázal si vzpomenout, ale určitě se ho učil. Zatahal za pouta. Ten, kdo ho svazoval, věděl, co dělá. Ležel tam bezmocně skoro až do svítání. A pak najednou svitlo jemu.
„ Solvere,“ a pouta z jeho rukou spadla. Jak jen mohl zapomenout. Váhavě se přesunul k nehybnému tělu. Bylo trochu prochladlé. Harry si uvědomil, že jemu je taky poněkud zima. Nahmatal puls. Slabý, ale pravidelný. Umřít si Snape zatím rozhodně neplánoval. Opatrně se dotkl kopí, a pak ho kousek nad ránou zlomil. Kupodivu Snape ani moc nekrvácel. Jak se pomalu rozednívalo, spatřil v dálce vesnici.
Severus otevřel oči. Byla mu zima a bolest prostupovala celým jeho tělem. Na druhý pokus se postavil na vratké nohy. Už jen kousek, utěšoval se a neustále si to v duchu opakoval. Upnul se k té myšlence, jako by to bylo záchranné lano. Vedl ho spíš jeho cit, než jeho smysly. Věnoval poslední zbytky sil na to, aby se dostal do téhle vesnice k jednomu konkrétnímu domu. Protože tady bylo jediné místo, kde mohl najít pomoc. Opřel se o dveře. Viděl rozmazaně. Všechno se s ním tak nějak točilo. Zavřel oči.
Když se Snape složil, Harry chvíli bezradně postával. Pak zaklepal a připravoval si nějakou bláznivou a určitě nevěrohodnou lež o tom, že je někdo přepadl. Otevřela mu menší žena laskavé vrásčité tváře a prošedivělých vlasů. Usmála se a její oči si ušmudlaného chlapce dobrácky prohlédly. Pak její tvář zvážněla, když uviděla Severuse. Beze slova pozvala Harryho dál. Pak vytáhla hůlku a dopravila raněného dovnitř, kde ho ve vedlejší místnosti opatrně uložila na lůžko. I slepý by poznal, že Snapea zjevně zná. Přistrčila chlapci talíř polévky a zavřela za sebou dveře od pokoje, aby Harry nic neviděl.
Ten se tím netrápil. Polévka mu připomněla, jak velký má hlad. Velká kuchyně sloužila rozhodně i jako jídelna a obývák. Byla tu křesla a krb. Všiml si dveří, které určitě vedli do sklepa. Přesto tu pár věcí naznačovalo, že nejde o obyčejnou kuchyň. Na policích stály známé i neznámé ingredience, několik porcelánových mističek a pytlíčky s nejrůznějším kořením a bylinami. V rohu stála roky nepoužívaná soví klec.
Shrnula mu černé vlasy z čela. Pak jemně vzala jeho pořezanou ruku do svých. Pohladila ho po tváři. Ze skříně vytáhla poloprázdnou lahvičku, nadzvedla mu hlavu a přiložila mu jí k rtům. Když do něj vpravila trochu tekutiny, položila jeho hlavu zpátky na polštář. Víčka se mu zachvěla a otevřel oči. Zadíval se na ní. Ale když jí chtěl něco říct, přiložila mu prst na ústa.
„ Ššš, teď nemluv. Všechno bude zase dobré,“ zašeptala jemně.
Co nejopatrněji ho vysvlékla ze šatů. Přinesla teplou vodu a měkkým hadříkem smyla špínu a zaschlou krev. Pak vzala do ruky jeho rozřezanou dlaň, nalila na ní jakýsi lektvar. Ten na ráně začal pěnit. Svírala jeho bolestí se třesoucí ruku a vyndavala střepy, které lektvar vyplavoval. Když vytáhla poslední, nanesla do rány hojivou mast a převázala jí. Zlehounka přejela konečky prstů po jeho spálené paži. Zavřel oči a černé obočí se mu lehce stáhlo. Jinak nedal najevo, že to bolí. Otočila mu ruku, aby si prohlédla kam až zranění sahá. Její zrak padl na jeho nadloktí. Kouzlo tak mocné, že nešlo zlomit, tak silné, že odrazilo i magický útok. Ve spálenině se to docela zřetelně rýsovalo – Znamení zla. Roky nebylo vidět. Vlastně ani teď se neobjevilo. Voldemort neměl svojí moc. A jen ta mohla vyvolat Znamení zla zpátky. Občas se zviditelnilo, když Pán zla volal své Smrtijedy, ale vždy zase zmizelo. Nyní ho však spálenina z části odhalila. I přes bolest ucukl. Nechtěl, aby se na to dívala. Nenáviděl tu věc na své ruce. Tím víc, že se jí už nikdy nezbaví. Jak to říkal Moody? Skvrny, které nezmizí? Ta věta ho pronásledovala. A Moody, jako by to věděl, opakoval jí vždy, když se setkali. Vypálili mu cejch, kterého se už nezbaví. Dost dobře to mohla být lilie, princip by byl stejný. Žádná skvrna, ale chyba, která se nepromíjí, rána, které se nehojí. Nelitoval ničeho. Lítost byla pro slabé. Přivřel oči a bolestně zasykl, když na jeho ruku nanášela hojivou mast. A teď to nejhorší. Dotkla se hrotu pokrytého zaschlou krví. Štěstí, že šlo o magické kopí, zachránilo mu to život. To nejhorší ho čeká, až to vytáhne. Důkladně se na to připravila. Pak se podívala do těch černých očí.
„ Teď to bude bolet, ale pak už to bude dobré.“
Přikývl. Odvrátil hlavu, zavřel oči a jeho levá ruka sevřela okraj postele. Tak čekal na bolest. Uchopila hrot. Vědomí, jaké utrpení mu způsobí, bylo mučivé. Sevřela tu věc pevněji a škubla. Výkřik, který mu unikl, byl mnohonásobně tišší, než jak ho slyšely její uši. Začal krvácet, ale ona byla připravená. Když ho ošetřila, dala mu vypít něco proti bolesti, po čem usne. Potřeboval odpočívat. To je jeden z nejlepších léků. Přikryla ho dekou, aby byl v teple. Oči se mu samy zavíraly.
„ Jackie,…,“ zašeptal.
„ Pšt, spi. Pak ti bude mnohem líp. Jen spi.“
Jeho rty se pohnuly, spánek ho přemohl dřív. Usmála se. Poznala, jaké slovo mu uvízlo na rtech. Poznala to, protože ho neříkal často. Vlastně od jisté doby už jenom jí. To slovo bylo děkuji.
Tiše zavřela dveře. Chlapec v kuchyni usnul vyčerpáním na stole. Lehce se dotkla jeho ramena. Otevřel oči a zamžoural na ní.
„ Jsi unavený, viď. Připravím ti postel.“
„ Děkuji vám.“
„ Jmenuji se Jackie Rutherfordová. A ty?“
„ Já jsem Harry.“
„ Jenom Harry?“
„ Potter.“
„ To je zvláštn,.“ usmála se.
„ Co?“
„ Jak jste se vy dva mohli takhle sejít. Budeš mi to vyprávět. Ale až zítra. Běž se umýt, koupelna je támhle. A já ti tu odestelu. Tak honem.“
Zastavil se mezi dveřmi.
„ Co je?“
„ No… já jen… jak je mu?“
„ Ty o něj máš strach?“ podivila se.
„ No je to moje vina, že… však víte,“ přešlápl.
„ Buď v klidu. Bude v pořádku. On něco vydrží. Vylízal se už z horších ran,“ její výraz však vypovídal o tom, že to není dobré.
Přikývl a zmizel v koupelně. Urychleně se umyl. Vzal si půjčené pyžamo. Když vylezl z koupelny, měl už připravenou postel.
„ A vy budete spát kde?“
„ Vedle. Budu s ním.“
„ Může se na něco zeptat?“
„ Ale jistě.“
„ Kdo jste?“
„ Mysli si třeba, že jsem anděl strážný. A už spi.“
„ Vy ho znáte?“, zajímal se Harry.
„ Ano znám.“
„ A dobře? Odkud?“
„ Až zítra, Harry,“ nesmlouvavě zhasla a zmizela ve vedlejší místnosti. Sotva se rozhostila tma, přemohla ho únava.

Pomalu otevřel oči. Když se pohnul, projela jeho tělem bolest, a tak se nehýbal. Bylo mu pod psa, ale určitě líp než včera.
„ Jak se cítíš?“ posadila se na židli vedle jeho postele.
„ Jak se asi můžu cítit?!“ zavrčel Severus.
„ Jé, my máme po ránu náladu. Ukaž ruku,“ sundala mu obvaz z dlaně. Po ranách ani památka. Spokojeně přikývla. Pak si prohlédla jeho paži a břicho. To už tak báječné nebylo, ale hojilo se to taky. Pomalu, ale jistě, „ vypadá to lépe. Pár dní si poležíš a bude to dobré.“
„ Jak dlouho?“
„ Pár dní.“
„ Jackie!“, nadzvedl se s bolestným výrazem na lůžku.
„ Tak hele nevím, co jsi zase vyváděl, ale taková zranění chtějí čas. Nebo tě můžu vzít do nemocnice a…," dala si ruce v bok.
„ Ne,“ zašeptal a klesl zpátky na postel.
„ Tak vidíš. Minimálně týden. Pak uvidím.“
„ Co?“ zamračil se.
„ Severusi, nediskutuj se mnou! Dřív, jak za týden, tě z postele nepustím. Co bude pak, záleží na tvé stavu a chování.“
„ Nejednej se mnou jako s malým děckem!“ zavrčel.
„ Jenže to právě jsi,“ lehce se pousmála.
„ Co Potter?“ změnil raději téma hovoru.
„ Spí. Byl chudák úplně vyčerpaný. Řekneš mi, co se stalo, a jak jste se vy dva dali dohromady?“
„ Myslíš, že to dělám pro zábavu?!“ zamračil se.
„ Ne, ty to slovo totiž ani neznáš.“
„ Vtipné,“ utrousil.
„ To nebyl vtip, ale fakt.“
„ Pán zla dal zase věci do pohybu,“ pronesl tiše po chvíli.
„ Slyšela jsem o těch úmrtích, napadlo mě to,“ přikývla zamyšleně.
„ Brumbál dospěl k názoru, že tomu klukovi hrozí nebezpečí,“ pokračoval Severus poněkud monotónním hlasem.
„ A dal ho hlídat tobě? To ho byl nápad,“ ušklíbla se.
„ Myslíš, že se o něj nepostarám?“ zabodl do ní pohled uražen jejími pochybnostmi.
„ Ty se staráš odjakživa jenom o sebe.“
„ To není pravda,“ ohradil se uraženě.
„ Ale je a ty to moc dobře víš,“ nedala se.
„ Hele to sem nepleť, jo,“ ukončil rázně tohle téma.
„ Jasně, tak pokračuj,“ vybídla ho unaveně.
„ Chtěl, abych ho vycvičil.“
„ Snad ne…?“
„ Přesně tak,“ potvrdil její nevyřčenou myšlenku.
„ Jen technický dotaz, nezbláznil se Albus náhodou?“
„ To jsem taky myslel.“
„ Já tě nechápu. Pokaždé se necháš od Brumbála namočit do nějakého průseru. To mu nemůžeš říct ne?“ potřásla hlavou.
„ No já… to nejde,“ zrozpačitěl.
„ No jistě. To nic nejsi jediný, kdo mu nic neodepře.“
„ Myslíš, že když Brumbál pískne, tak já přiběhnu! To tedy ne! Potřeboval pomoct!“ vyprskl vztekle.
„ Klid. Zbytečně se vztekáš. Samosebou že pro Brumbála uděláš první poslední. Ale jak říkám, nejsi sám. Jak vás našli?“
„ To ten idiot Potter a jeho ještě debilnější kumpán Weasley, který poslal za svých idolem jeho sovu,“ výraz jeho tváře i tón hlasu vyjadřovali absolutné znechucení.
„ Laskavě si odpusť ty své výrazy. Víš, že to nemám ráda.“
„ Vždyť je to pravda,“ ucedil.
„ Pravda je relativní. Obzvláště ty a tvůj otec jste s ní dělali vždycky psí kusy.“
„ Chceš vědět, co se stalo. Nebo rozpitvávat minulost?“ zavrčel.
„ Pokračuj. Jak tě mohli takhle zřídit?“
„ Naivně jsem si myslel, že Potterův slepičí mozeček něco pochytil. Neudělal vůbec nic. Jen čučel.“
„ Měl jsi štěstí.“
„ Se štěstím to nemělo nic společného,“ přivřel unaveně oči.
„ Jako obvykle. Udělám ti něco velice snadno stravitelného. Než se ti to zahojí, budeš holt na dietě. Měl jsi pěkně pocuchaná střeva. A jak se vůbec má Nella?“
„ Já nevím,“ odpověděl lhostejně.
„ Nevíš?“
„ Už dva roky se nestýkáme.“
„ Ach jo. Takže?“
„ Co takže?“ dělal nechápavého.
„ Chceš říct, že jsi už dva roky sólo?“
„ No a!?“
„ Severusi, máš už věk na to, aby…“
„ Ušetři mě toho,“ zarazil jí podrážděně. Tohle poslouchat nechtěl.
„ Pro tebe není dobré, abys byl sám.“
„ Mě se to líbí.“
„ Hloupost. Je na čase, aby sis našel vážnější známost.“
„ Nevidím důvod proč,“ jen ztěží zachovával zdání, že je mu to úplně jedno.
„ A co děti?“
„ Nemám je rád,“ odsekl nakvašeně.
„ Jestli mi chceš namluvit, že by jsi nechtěl…“
„ Přestaň! Nemám chuť bavit se na tohle téma! Co tě to proboha chytlo?! Nikdy ses mi do života nepletla!“ už to její zpovídání prostě nedokázal vydržet.
„ Asi stárnu a přála bych si, abys byl šťastný, našel si manželku, vrátil se domů a měl děti. Tohle totiž normální lidi dělají,“ její tón byl unavený a smutný.
„ Asi nejsem normální. A dům ani nechátrá, ani není opuštěný.“
„ Ty tam žiješ? A sám?“
„ Alfred tam je se mnou a stará se o dům přes léto.“
„ Takže vy dva žijete v baráku, který by bohatě stačil pro čtyři průměrné rodiny?“
„ Pro čtyři? To snad ne.“
„ Je to dům jak kráva. Trvalo mi rok, než jsem trefila bez problémů z pokoje do jídelny.“
„ To přeci není pravda.“
„ Ale není to od pravdy tak daleko.“
„ Raději to ukončíme,“ zavřel oči. Jeho výraz jí informoval o tom, že další rozhovor na toto téma povede jen k tomu, že ho vytočí do nepříčetnosti.
„ Zkus usnout. To pomáhá na všechno.“
Neodpověděl. Předstíral, že spí.
Jackie opustila pokoj. Harry byl už vzhůru. Usmála se na něj. Konečně jí taky někdo ten úsměv opětoval. Smát se na Severuse, bylo jako házet hrách na stěnu.
„ Jak ses vyspal?“ usmála se na Harryho.
„ Dobře,“ protáhl se.
„ A máš hlad?“
„ Strašný,“ přikývl.
„ Tak si něco dáme. Co míchaná vajíčka?“
„ Bezva.“
„ Tak mi pověz, co se stalo.“
Harry si jí začal vylévat srdce. Jak musel celý rok chodit na hodiny ke Snapeovi. Že mu dokonce zakázali hrát famfrpál, ve kterém je velice dobrý. O prázdninách ho poslali do lesa, aby se tak cvičil. A pak je přepadli Smrtijedi, bylo to hrozné. Měl takový strach, že se nedokázal ani pohnout. A pak Snapea zranili a on už věřil, že je s nimi konec.
„ Jo, Severus občas dokáže zázraky,“ usmála se tím smutným úsměvem.
„ A odkud ho tedy znáte vy?“
„ Nevím. Možná bych ti to neměla říkat,“ řekla zamyšleně.
„ Prosím.“
„ No tak dobrá. Ale musí to zůstat jen mezi námi.“
„ Jasné.“
Jackie se usmála. Už měla věk na to být sentimentální a vzpomínat. Severus jí to potěšení nedopřál. On dělal za minulostí tlusté čáry. Na jednu stranu chápala, že nemá chuť vracet se k tomu, co bylo. Měl proč. Ale na druhé straně jí už zbývaly jen ty vzpomínky. A dnes tu byl někdo, kdo jí bude naslouchat.
„ Moje maminka pocházela z Irska a tam se taky po svatbě moji rodiče usadili. Byla to čarodějka všemi mastmi mazaná, ale kvůli slibu, který dala mému tatínkovi, ležela její hůlka na půdě v truhlici. A tak se věnovala lektvarům.“
„ To je hezké ale…“
„ Nepřerušuj mě, mladíku. Na všechno se dostane. Jen buď trpělivý. V Irsku jsem s rodiči prožila sedm nádherných let. Pak můj táta dostal pracovní nabídku, která se neodmítá. A tak jsme se přestěhovali do Anglie. Moje maminka si vždycky moc přála, abych studovala magii. A chtěla to tak moc, že dosáhla svého. Ve dvanácti mě zapsali do školy.“
„ Vy jste chodila do Bradavic?“
„ Ale božínku kdepak, Harry. Tedy aspoň ne hned. V době, kdy jsem začínala studovat, ještě existovaly malé školy magie. Za mých mladých let chodit do Bradavic… no to už jsi něco znamenal. Ministerstvo pak ale tyhle malé školy, pro nedostatek studentů, zrušilo a všechny přemístilo do Bradavic. Teprve až poslední tři roky jsem navštěvovala slavnou školu čar a kouzel. Teď jsou Bradavice jedinou školou, protože počet studentů, kteří jsou, hravě pokryjí. Hned v prvním ročníku jsem si našla nejlepší kamarádku. Byl to typ přátelství, které navážeš jen jednou za život. Sára Akverelová byla krásná dívka s povahou i tváří anděla, ale i odolností a neústupností, z které pramenila její vnitřní síla. Pocházela z nevýznamné rodiny a magie jí zrovna moc nebavila. Ona byla spíš mateřský typ. Usilovalo o ní mnoho kluků, ale žádný neuspěl. Rok před naším odchodem do Bradavic onemocněla a musela se dlouho léčit. Proto nastoupila do nové školy až v polovině roku a všechny svým příchodem oslnila. Měla hluboké, černé, laskavé oči, dlouhé, černé vlasy, štíhlé, útlé paže, dlouhé prsty na rukou a pleť jako porcelánová panenka. Přezdívali jí Sněhurka. Všichni kluci se do ní zbláznili, ale bohužel jí získal ten nepravý. Sára totiž milovala jednoho kluka z Havraspáru. Byl hodný, docela hezký a měl jí rád. Ale protože se kvůli ní rozešel se svou dívkou, ta se rozhodla pomstít, protože jim štěstí nepřála. Stalo se to v posledním ročníku. Ta holka rozhlásila, že je Sára těhotná. Její rodiče tomu bohužel uvěřili a zpanikařili. A aby uchránili čest svojí i své dcery, okamžitě jí provdali. Vždyť nápadník, který si o ní řekl, měl majetek, rodokmen. Ten dotyčný byl Jehret Snape. Viděli se jen párkrát. Jezdil občas za Brumbálem. Byl to pohledný muž, ale bezcitný, chladný, umíněný, často propadal záchvatům zuřivosti, když nebylo po jeho. Ale je pravda, že Sáru nikdy neuhodil. Možná, že jí i miloval. Dal jí vše, jenže ona nebyla šťastná v tom velkém domě. Hodně jsme byli spolu. Plakávala, protože Jehretova matka Izabela jí nenáviděla. Snape si Sáru totiž vzal proti vůli své rodiny. Nejvíc jí bylo vyčítáno, že stále nedala manželovi syna. Ale nebyla to její vina. Nemohla dlouho otěhotnět kvůli nemoci, kterou prodělala. A pak Izabela jednoho rána nečekaně zemřela. A Sára? Krátce na to přišla do jiného stavu. Byla moc šťastná a na dítě se těšila. Požádala mě, abych se k nim přestěhovala a byla s ní. Svolila jsem. Ten dům byl obrovský, nádherný a přepychově zařízený. Bylo tam všechno stáje s koňmi, psinec, sovinec i sokoly měli, služebnictvo samozřejmě, obří knihovnu, dokonce na zahradě byl bazén, prostě přepych na každém kroku. A k domu rovněž patřily rozsáhlé pozemky. Snape byl na ně pyšný. Ale kromě několika polí, která už hezkých pár let ležela ladem, byl na pozemku jen les. Houby tam nerostly, snad nějaká zvěř tam žila, ale těch vlků, co tam bylo. Ačkoli lesem vedla nejkratší cesta do vedlejší vesnice, nikdo tam tudy nechodil, jenom Jehret tam jezdíval na lov. Jeho vlčí trofeje byli jeden čas všude, než si Sára vymínila, že si to má dát k sobě do pracovny. Já bych les vykácela a půdu obdělala. Mít za domem vlčí hvozd, mi nepřišlo jako místo dobré pro dítě. Jedné věci se však v domě nedostávalo – citů. Služebnictvo se pána bálo. Sára si však získala jejich přízeň. Ale i tak atmosféra díky Jehretovi studila. Pochopila jsem, proč mě tam Sára tak potřebovala. A do téhle rodiny se za devět měsíců narodil chlapec. Byla jsem několikrát svědkem prudké hádky o jméno pro něj. Nakonec kupodivu našli kompromis. Ona si dala podmínku, že nebude mít kluk ani druhé ani padesáté jméno a hlavně, že se obejde bez šlechtického přídomku. Když tohle Jehret akceptoval, svolila, aby její syn dostal jedno z rodových jmen a to Severus. Na matrice ho tedy zapsali jako Severuse Snapea, ačkoli dnes má plné právo říkat si, tedy mezi mudly, hrabě de la Fehr. Ale nedělá to.“
„ Profesor je hrabě?“ vytřeštil oči Harry.
„ Jen z mudlovského pohledu, ve světě kouzel není žádná aristokracie. Severus bazíruje na titulu profesor, protože ten skutečně získal on sám a to ještě velice mladý. O svém aristokratickém původu nikdy nemluví. Pohrdá jím. Víš, nikdy to neměl lehké,“ zvedla se od stolu.
„ Vyprávějte, prosím.“
„ To nejde.“
„ Prosím. Nikomu to neřeknu.“
„ Severus by si to nepřál. Už takhle jsem ti řekla až moc. Nechce, aby o něm lidé cokoli věděli.“
„ Proč?“
„ Je jiný než ostatní. Vždycky byl. A musel za to platit často krutou daň. Sára byla taky výjimečná a stejně výjimečný je i její syn,“ posadila se, „ věděla jsem to od první chvíle jeho narození. To ty jeho oči. Bylo to v nich. Ano, ty oči. Sára si moc přála vychovávat ho jako obyčejné dítě. Nechtěla, aby se z něj stal zhýčkaný, šlechtický fracek. Ale tím by se stejně nikdy nestal. Nemá na to povahu. Jehret se o něj zpočátku vůbec nezajímal. Sáře to nevadilo. Milovala svého syna tak, jak jen matka může své dítě milovat. Severus k ní měl, a vlastně stále má, silný citový vztah. Miloval jí a ctil. Spousta lidí o něm říká, že je to celý Jehret, rozený Snape. Ale to můžou říct jen ti, co neznali Sáru. Má její oči, ruce, vlasy…“
„Vlasy?“
„ Ano. Sára měla nádherné, černé vlasy dlouhé až pod pás. Byly jemné, hebké, pevné a zdravé. A Severus je má bezesporu po ní. Proč vypadají tak, jak vypadají to nikdo nechápal a nechápe. Neměl to po kom zdědit. Snad sama matka příroda chtěla, aby na něm všechno klamalo zdáním. Ale dost si kvůli tomu vytrpěl. Víš, děti umí být velice kruté, když cítí, že je někdo odlišný. A Severus byl takový jiný. Dokud byl se svou matkou… bylo to báječné dítě, milé a laskavé. Měl povahu po své matce. Jenže když mu byly čtyři roky, najednou si Jehret vzpomněl, že má syna. Prakticky ho oddělil od Sáry a začal ho učit. A jeho metody byly tvrdé a nekompromisní. Pro Severuse to byla rána. Sára se snažila, jak mohla, ale marně. Jehret trval na tom, že jeho syn musí umět spoustu věcí. Učil ho už magii a nejen to. Čím byl starší, tím větší nároky na něj jeho otec měl. A systematicky mu likvidoval charakter. Severus, jako každý kluk, ke svému otci vzhlížel a Jehret toho využil a vychoval ho tak, že od něj musí přijmout dobré i zlé. Jestli Voldemort udělal pro Severuse někdy něco dobrého, pak jedině to, že ho naučil se vzepřít svému otci. Ale to už bylo pozdě. To, že je Severus takový jaký je a že je nešťastný, ačkoli to nepřizná, je vina starého Snapea. V šesti ho podle hesla kluci nepláčou, rákoskou odnaučil brečet. Vytrhl ho ze společnosti jeho vrstevníků, izoloval ho. Snažila jsem se tomu zabránit, ale jen to končilo hádkami. Tak jako nikdy neuhodil Sáru, mlátil Jehret svého syna pro každou blbost. Severus se začal uzavírat do sebe, stával se vážným, naučil se mistrně lhát, aby se vyvlékl z malérů. Neustálým studiem se rozvíjel jeho přirozený intelekt, ale citově se rozvíjet nemohl. Do dneška s vlastními pocity bojuje a radši je popírá, protože to je jednodušší. A pak ho poslali do Bradavic. Severus mezi ostatními vyčníval. Byl jiný. A jeho spolužáci si z něj dělali srandu, občas dost krutě. Protože tím, že neměl možnost se emocionálně otrkat, je zranitelnější než si myslíš, Harry. Viděla jsem, jak si kolem sebe staví hráz, která ho měla chránit. Ale i tak je snadné mu ublížit. Asi víš, že s tvým otcem studoval, co?“
„ Jo a nenáviděl ho.“
„ To je pravda. Tvůj otec a jeho kamarádi mu neudělali nic dobrého. Šikanovali ho, Harry.“
„ Ale můj táta mu zachránil život.“
„ Tím se to jen zhoršilo. Nenáviděl Siriuse za to, že kvůli němu mohl umřít. Dával vinu i Remusovi, který mu taky ztrpčoval život. Ale nejvíc nenáviděl tvého otce.“
„ A proto taky nenávidí mě.“
„ To ne. Je to celé trochu jinak. Když byl starší, Jehret ho někam poslal. Neřekl nám kam, ale po návratu byl Severus sebevědomější, málomluvný a ještě uzavřenější. Začal se podobat svému otci. A pak Jamesovi a jeho kamarádům vrátil ty roky šikany i s úroky. Nikdy jim neodpustil, to ne. Ale pomstil se jim. Není takový, že by viny tvého otce přenášel na tebe. Je v tom něco jiného.“
„ Co?“
„ To ti říct nemohu, Harry. Snad jednou na to přijdeš sám. Víš, jak jsem ti řekla, že Severus je povahově po své matce? Tvářil ses kysele. Možná ho špatně otec vychoval, Voldemort v tom pokračoval, ale neexistuje síla, která by z něj vyrvala to, co je v něm z jeho matky. To mi věř, Harry. Možná to je hluboko, ale je to v něm pořád.“
„ Řekněte mi proč nenávidí mě? Nic jsem mu přeci neudělal.“
„ Harry, nežádej to po mě.“
„ Souvisí to s… s mojí matkou?“
„ Odkud tohle máš?“ vylekala se.
„ Často uráží mého tátu. Dělá to schválně. Ale nikdy nemluvil o mé matce. Až jednou, nedávno. Řekl mi, že si takovou matku ani nezasloužím.“
„ No jo. Je už takový,“ pokývala hlavou zamyšleně.
„ Co tím myslel?“
„ Nejspíš nic,“ odbyla ho.
„ To není pravda.“
„ Když mu tvůj otec zachránil život, byl to dluh, který musel splatit. Jenže to nedokázal. Ani nemohl zabránit tomu, co se stalo. Ale když se na tebe podívá, připomíná mu to, že selhal. Nesplatil svůj dluh. Cítí se za smrt tvých rodičů zodpovědný. A proto tě nemá rád.“
„ O tom už mluvil i profesor Brumbál.“
„ Pak tomu věř.“
„ Ale to je jenom půlka pravdy, že?“
„ Proč si to myslíš?“
„ Pořád jste mi neřekla, jak do toho zapadá moje matka.“
„ Jednou na to přijdeš sám.“
„ Chtěl bych to vědět.“
„ Nežádej to po mě.“
„ Proč vlastně žijete tady?“
„ Nemohla jsem se dívat, jak Severuse vlastní otec žene do záhuby. Pohádala jsem se s Jehretem a odstěhovala se. Od té doby jsem Severuse neviděla. Přišel za mnou, až když mu bylo dvacet. Jediný tehdy přežil střet Smrtijedů s odpůrci Voldemorta. Byl na tom špatně,“ vzpomínala dojatě.
„ Chcete říct, že za vámi přijde, jen když něco potřebuje? Využívá vás.“
„ Vím, že by rád přišel i jindy. Ale neudělá to. Vychovali ho tak. Nevyčítám mu to. Když přijde požádat o pomoc, je to svým způsobem důvěrnější, než kdyby poslal krabici čokolády jen tak. Nerad totiž přiznává, že potřebuje pomoc. Tehdy se mi svěřil se spoustou věcí. A pak jsem ho zase až do dneška neviděla.“
„ To vám ani nenapíše?“ divil se Harry.
„ Ne. Znám způsob jeho uvažování. Proč by měl psát, když se nic neděje.“
„ Řekněte mi to,“ začal znovu prosit.
„ Harry!“
„ Já to musím vědět.“
„ Musíš?“ zeptala se.
„ Potřebuji,“ opravil se Harry.
„ Ne,“ zamítla to rázně.

Kapitola šestá: "Dům duchů"

Jackie se teď plně věnovala pomalu se zotavujícímu Snapeovi. S Harrym moc nemluvila. Domyslel si, že má výčitky, že mu toho tolik řekla. Stejně jí nejméně půlku nevěřil. V jejím podání by Snape byl utiskovaná chudinka. A to jediné rozhodně nebyl. Aspoň podle Harryho zkušeností. Nejvíc mu však hlavou vrtalo, co je ten druhý důvod profesorovi nenávisti k němu. A jakou roli v tom měla jeho matka? Snape jí přeci neznal. Ale rodiče se seznámili na škole. Takže jí mohl znát. Musel, když chodila s jeho otcem. Možná mu udělala něco, co jí neodpustil, jako třeba Siriusovi. Určitě to byla nějaká hloupost a on z toho teď dělá tragédii a vybíjí si vztek na něm. Harry ani netušil, jak blízko a zároveň daleko je od pravdy.
To, co Jackie podřekla a pak nechtěla říct, bylo, že Severus se na první pohled nebo spíš úsměv do Lily zamiloval. Bláznivě, hluboce, nešťastně a hlavně trvale zamiloval. Jenže ona se zamilovala do Pottera a Severuse odsunula na vedlejší kolej. Ji nenávidět nedokázal, a tak o to víc nenáviděl Pottera. Snažil se, aby ho vyloučili, pak by měl Lily zpátky, ale všechno marně. Nikdy ji nepřestal milovat. Ani když se jejich cesty rozdělily. Ona byla jeho slabinou a toho využil Voldemort, aby Severuse připoutal k sobě. Zneužil skutečnosti, že navzdory všem zdáním, měl mladý Snape taky srdce. S její smrtí se nesmířil. Vyčítal si, že tomu nezabránil. Nejspíš by klidně nechal Pottera zemřít, dluh ne dluh, zachránil ji, pak ji utěšoval a pomáhal a nakonec by si ji snad i s tím klukem vzal. Tak moc ji miloval a Jamese nenáviděl, že by byl schopen téměř všeho. Ale vše se odehrálo jinak. Nedokázal jí pomoct. Zemřela a zbyl po ní kluk. Pokaždé, když se na něj podíval, nevybavil se mu nesplacený dluh. Nejdřív si vzpomněl na Lily. To dítě bylo živoucí důkaz, že ho nikdy nemilovala. Protože kdyby ano, byl by to jeho syn. A proto Harryho tak strašně nenáviděl, protože jí nenávidět nedokázal za to, že dala přednost Potterovi. A pak ho vzápětí bodlo, že nesplatil svůj dluh. Tím se jeho odpor k tomu dítěti jen prohloubil.

Jackie vešla do koupelny. Severus ležel ve vaně, oči měl zavřené. Chvíli si vychutnávala ten výhled. Vždycky věděla, že z něj vyroste nádherný chlap, ale skutečnost předčila její očekávání. Měl nádherná ramena, paže. Mohl by stát sochařům modelem. Z části to zdědil po otci, ten měl taky pěknou figuru, z části to bylo tréninkem. Jaká škoda, že tak smutně skončil. A přitom žena, která by pro něj našla pochopení a trpělivost, by získala dobrého manžela. Byl zásadový, zodpovědný, nevěra mu nic neříkala. Jenže on se neměl v úmyslu ženit. Důsledek jeho neutěšeného mládí a let strávených mezi Smrtijedy. Paradoxně ten punc nedosažitelnosti ho dělal pro ženy ještě přitažlivějším. Nechtěl být sám, to ne. Jackie věděla, že měl známosti. Jenže vztahy, které navazoval, stály vždy na sexu. Jak se mu dotyčná začala míchat do života nebo hledala pochopení u jiných, nechal jí. Některé s ním takhle vydržely rok, někdy dva, jiné měsíc. Teď už byl delší dobu sám a zdálo se, že mu to zatím nevadí.
„ Tak co, ještě ses neutopil?“ usmála se.
Otevřel oči a přes rty mu přelétl prchavý stín. Jenom Jackie si toho uměla všimnout, protože ho znala. Smát se přestal ve dvanácti a tohle byl jediný náznak úsměvu, který byl ochoten udělat. Zatím se totiž nenašel nikdo, kdo by mu vrátil skutečný úsměv na tvář. Byla to škoda. Pamatovala si, že se uměl smát nádherně.
„ Jak ti je?“ opřela se o okraj vany.
„ Ptáš se mě každý den na to samé,“ odpověděl lenivým tónem.
„ Co ti to udělá odpovědět stařeně?“
„ Už zase ty řeči o věku?“ pokáral jí.
„ Jo, a kdo si včera stěžoval, že mu táhne na čtyřicet? Až ti bude jako mě, tak něco říkej. Ty máš život před sebou.“
„ Ještě něco?“ zeptal se znuděně.
„ Ta ruka se ti hojí dobře.“
„ Za dva dny chci vyrazit,“ prohlásil jako by se nechumelilo.
„ Zbláznil ses? Nejsi ve stavu, abys někam chodil!“ vyjekla.
„ Čím déle tu zůstanu, tím větší riziko to je. Najdou nás a já tě do toho nechci zatahovat,“ jeho tón byl chladný. Už se rozhodl.
„ Nikdy jsi odtud nepospíchal,“ vyčetla mu.
„ Protože jsem zodpovídal jen sám za sebe. Umím se o sebe postarat. Ale když mám ještě na krku jeho,“ pohodil hlavou směrem ke dveřím.
„ Jmenuje se Harry,“ utrousila.
„ No a?“
„ Mluvíš o něm, jako by to byla věc,“ pokárala ho.
„ To není pravda,“ ohradil se.
„ Ale je.“
„ Není!“ ztišil hlas.
„ Kdy už pochopíš, že mě lhát je zbytečné. Poznám, když lžeš. Myslíš si, že nevím, proč ho nenávidíš?“ řekla unaveně.
„ To je moje věc,“ zavrčel.
„ Proč nenecháš mrtvé spát, Severusi?“
„ Přestaň!“ zamračil se na ní. Jeho černé oči jí probodávaly a jasně říkaly ať mlčí.
„ Ona je mrtvá. A tímhle jí nevzkřísíš. A je už jedno, jestli jsi splatil…,“ nemohla přestat. Musela mu to říct. Musel to slyšet.
„ Řekl jsem přestaň!“ vyštěkl.
„ Neřvi na mě!“ zvýšila hlas a vstala.
„ Tak se mi nepleť do života!“
„ A kdo jiný by to měl dělat?!“ vmetla mu do tváře.
„ Nikdo!“ odsekl.
„ Já chci, abys byl šťastný. Ale dokud budeš žít minulostí, tak to bude bolet. Zapomeň. Zapomeň na ní i na ten pitomý dluh. Hoď to za hlavu,“ zašeptala jemně.
„ Ale to právě nejde,“ pronesl spíš k sobě než k ní.
„ Jsi jako tvůj otec,“ potřásla smutně hlavou.
„ Tohle neříkej,“ zašeptal.
„ Harry za nic nemůže,“ prohlásila nečekaně.
„ Tím bych si nebyl tak jist,“ ušklíbl se.
„ Myslíš si, že trestáš ostatní a přitom ubližuješ jenom sám sobě,“ poučila ho.
„ Jackie, změň téma,“ jeho tón byl napůl vzteklý napůl prosebný.
„ Jak chceš. Zásadně tě odmítám pustit dřív než za pět dní. Potřebuješ klid,“ dala mu ultimátum.
„ Nedělám to kvůli sobě. Jsme pro tebe riziko a Potter musí odtud pryč,“ vedl si dál umíněně svou.
„ Pět dní. Víc nežádám.“
„ Dva.“
„ Čtyři.“
„ Ne.“
„ A co budeš dělat, až se někde složíš? Nechápeš, jaké jsi měl štěstí, že jsi to přežil. Nebo si myslíš, že nevím, že jsi ráno zvracel krev? Měl bys ležet a ne si hrát se Smrtijedy na honěnou. A vůbec, nejlepší by bylo, kdybych tě odvezla do nemocnice, aby tě dali dohromady. Já ti tady narychlo zdrátuji vnitřnosti a ty chceš někam jít?“
„ Dobře tři dny, ale víc ne,“ kapituloval.
„ Bolí tě to. A hodně. Já to vím. Kdybych skočila koupit…“
„ Ne. Lidé jsou zvědaví a podezřívaví. Někdo by tě prásknul,“ zarazil jí chladně.
„ Já to nechápu. Nenávidíš Harryho a klidně se kvůli němu necháš zabít?“
„ Dal jsem slib.“
„ Takový slib je pro kočku. Mám o tebe strach. Nechci po Sáře ztratit i tebe.“
„ O mě se bát nemusíš,“ ušklíbl se sebevědomě.
„ Ale musím. Lidé se bojí o ty, které mají rádi,“ špitla.
Severus uhnul pohledem.
„ Víš, přemýšlel jsem,“ začal a přitom se na ní nedíval.
Měl teď moře času přemýšlet. Napadlo ho, že po tolika letech, co se neviděli, přijde za ní zrovna, když něco potřebuje. Proč ho nikdy nenapadlo jí napsat? Nebo se přijet podívat? Vzpomněl si na ní, to ano. Ale vždycky si našel výmluvu, aby za ní nemusel. Proč by jí teď, když se vrátil do Harmondale, nenabídl, aby se vrátila. Byla konec konců, kromě Alfreda, jeho jediná rodina, kterou měl.
„ O čem?“
Nadechl se, aby se jí zeptal, zda by se nechtěla k němu přestěhovat.
„ No vlastně o ničem důležitém,“ vycouval z toho zbaběle.
„ Severusi?“
„ Vážně, nic to nebylo a už jsem to stejně zapomněl,“ mávl rukou jako by zaháněl otravnou myšlenku.
„ Tak dobře. A nebuď v té vodě dlouho. Už je to studené.“
„ Idiote,“ ulevil si nahlas, sotva za ní zapadly dveře.

Vešla do místnosti, zavřela za sebou a zůstala stát poblíž dveří. Systematicky s pečlivostí, které se naučil, skládal věci do batohu. Byl stále ještě svlečený do půli těla a ona si s pocitem úzkosti prohlížela jeho levou paži. Spálenina sice už vypadala daleko lépe, ale pořád byla značně citlivá i na sebemenší dotek. Proto se nechtěl pořádně obléknout. Nepřiznal by to, ale způsobovalo mu to značnou bolest. Druhou ránu měl převázanou. Hojilo se to dost pomalu. Jeho stav se v poslední době hodně zlepšil, ale kdyby tomu dal aspoň ještě dva, tři dny. Natáhl se pro tričko přehozené přes židli, avšak spadlo na zem dřív, než ho mohl zachytit. Udělal tu nejpřirozenější věc – sehnul se pro něj. Tedy pokusil se. Břišní krajinou mu projela ostrá bolest, skoro jako by mu to kopí někdo vrazil zpátky. Opřel se rukama o opěradlo židle a se skloněnou hlavou se snažil co nejrychleji vzpamatovat. Jackie to zvedla místo něj a konejšivě mu položila ruku na záda.
„ Sám vidíš, že to nejde. Prosím, zůstaň,“ zašeptala starostlivě.
„ Musíme jít. Už brzo sem někdo přijde hledat nás.“
„ Nikdo tu přeci o vás neví. Co by našli?“
„ A proto půjdeme dokud to tak je. Nepodceňuj je.“
„ Zvládneš to vůbec?“
„ Musím,“ říkal to spíš sobě.
„ To není odpověď. A kam vůbec chceš jít? Do Bradavic?“
„ Přes prázdniny jsou zavřené. A pak, Brumbál by mi nepoděkoval, kdybych školu proměnil v bitevní pole.“
„ Tak jděte za Albusem.“
„ Poradím si sám,“ zavrčel dotčeně.
„ Dej na sebe pozor, ano?“
„ Ale no tak, Jackie.“
„ Já vím, ale…,“ zamrkala, aby zahnala slzy. Nebude plakat. Chtěla ho obejmout, ale věděla, že by byl proti. Tak se na něj aspoň smutně usmála a s těžkým srdcem ho nechala odejít.

Harry si o tom odchodu myslel své, ale protože musel tam, kam šel Snape, nemělo smysl se tím trápit. Vyrazili pozdě večer. Ani nevěděl kam jdou. A vlastně mu to bylo jedno. Přál si jen, aby to už skončilo. Měl plné zuby toho strachu a skrývání a Snapea. Sotva se dostali z dohledu vesnice, rozhodl profesor, že se přemístí. Harryho to nijak nenadchlo, ale moudře mlčel.
Zase les. Začínalo to být trochu fádní. Proč by jednou nemohli vyrazit do civilizace? Severus si Potterova kyselého výrazu nevšímal. Prostoupil ho pocit důvěrné známosti. Tady by se neztratil ani omylem. Naprosto jistě vyrazil správným směrem. Z dálky se ozývalo vlčí vytí a sílilo, jak se k němu další a další přidávali. Harry byl rád, když došli na kraj lesa, jako by ho to před vlky mohlo ochránit. Dál šli po polní cestě. Přešli malý kopec a před nimi stál dům. Byl obrovský.
„ Pojďte,“ vybídl ho chladně, sešel po cestě dolů a prošel tepanou bránou.
Vešli dovnitř. Zatímco Harry slepě tápal v naprosté temnotě, Severus s naprostou jistotou našel vypínač a rozsvítil. Velký, skleněný lustr v hale se rozzářil. Jistě že tu byla elektřina. Nežili přeci v době kamenné. Harry nikdy nebyl na zámku nebo tak, ale nějak takhle si to představoval. Mramorová podlaha, nádherný lustr, na zdech drahé tapiserie, dveře bohatě vyřezávané. Rovněž mramorové schodiště se zdobeným zábradlím. Užasle následoval profesora do dveří vlevo. Byl to zřejmě obývák. Zdi byly obložené nějakým dřevem. Nebyl si jist jakým. Strop byl vykládám různými druhy dřeva, které vytvářely pozoruhodnou mozaiku. Osvětlení zajišťoval ještě krásnější skleněný lustr. Nábytek byl překrásný. Přišlo mu, že na tom sedět, je svatokrádež. Ten okázalý přepych ho ohromil víc, než velikost domu. To muselo stát peněz. Severus hodil tašku na zem. Pohled na přepychem uchváceného Pottera ho otrávil.
„ Sedněte si,“ nařídil.
Harry se váhavě posadil na krajíček křesla.
„ Je to tu nádherné.“
„ Hm.“, nijak ho to nepotěšilo. Zrovna letos měl v plánu to tu komplet od základu předělat. Půda byla těch drahocenných krámů, co vystěhoval z bývalé matčiny pracovny, už plná. Měl raději eleganci a praktičnost, než okázalost a kýč.

Harry seděl schoulený v křesle a chroupal sušenky, které objevil v kapse své bundy. Určitě mu je tam dala Jackie. Zlatá Jackie. Proč jen museli od ní odejít. Smetl drobky z křesla na zem a rozprostřel je tak, aby unikly nežádoucí pozornosti. Stočil se do klubíčka, aby mu bylo tepleji. Ve zdech domu se držel chlad. Bylo tu ticho, šero. Jak ponuré místo. Avšak i přes tu nádheru kolem, a možná právě kvůli ní, padala na Harryho sklíčenost. Jako by mu neosobní chlad domu prostoupil každou buňku v těle. Profesor ho tu beze slova zanechal samotného v téhle potemnělé místnosti. Moc si přál, aby už začalo svítat. Jak zvláštní a děsivé místo. Starožitný nábytek tu šel ruku v ruce s výdobytkem moderní doby – elektřinou. Nepochyboval však, že zlacený svícen na krbové římse se dvanácti rameny je stále připraven plnit svojí funkci. Na zdech viselo množství obrazů, ale žádný portrét. V okolí nebyla ani jediná fotka v rámečku. Co to bylo za podivný dům? Ale Harry vlastně odpověď znal. Všechno sedělo. Přesně jak vyprávěla Jackie. Jestli se tu ale profesor skutečně narodil a vyrostl, pak se, podle Harryho názoru, mnohé aspekty Snapeova chování vysvětlovaly. Nedovedl si představit, že by v tomhle domě hrůzy strávil byť jediný den a nepřišel přitom o zdravý rozum. Snape se zjevil ve dveřích naprosto nečekaně a tiše jako přízrak. Sjel Harryho obzvláště nenávistným pohledem, hodil mu na hlavu přikrývku a zase někam zmizel. Nepromluvil při tom ani slovo. Harry nesnášel profesorovi provokace, urážky, narážky, poznámky. Nenáviděl, jak se vyžíval v poukazování na jeho neschopnost, otloukal mu o hlavu jeho omyly a chyby a neustále házel špínu na jeho otce. Jenže to dusné, tíživé ticho, které vládlo od chvíle, kdy odešli od Jackie, bylo horší než všechny posměšky a jedovaté poznámky. Veškerá komunikace Snapea s Potterem se omezila na to nejnutnější, ani o slovo víc. Zejména tady v tomhle domě to byla nesnesitelná muka. Harry předpokládal, že Snape ho viní, ne neprávem, ze svých zranění. A tohle mělo být možná to příslovečné ticho před bouří. Zabalil se s tichým povzdechem do deky. Občas si přál být jen Harry. Přesně tak, jak se tehdy představil Hagridovi. Jen Harry. A v tuhle chvíli si to přál víc, než kdy před tím. Být jen Harry. Prostě jen Harry. Náhle ho napadla velice znepokojivá myšlenka. Jak moc ho Snape nenávidí? Nenávidí ho natolik, že by byl schopen předhodit ho Smrtijedům, aby… Ne! to je naprostá hloupost. Brumbál by nikdy nesvěřil jeho život někomu, komu by absolutně nedůvěřoval. Přesto se Harry nedokázal zbavit pocitu, že Snape je člověk schopný všeho.
Severus za sebou zavřel dveře. Na malou chvíli zůstal stát a jen se díval. Vždycky si tu připadal tak bezvýznamný. Knihovna byla to, na co byl doopravdy pyšný. Jedna z mála věcí, kterých si v tomhle baráku cenil. Čtvercová místnost, vlastní knihovna z mahagonového dřeva, stolek, pohodlná křesla a na pět tisíc knih ručně vázaných do hnědé kůže se stříbrnými nápisy kolem vás – jedinečný zážitek, který mu nikdy nezevšedněl. Koberec zcela utlumil jeho kroky, když přešel k levé stěně. Přejel prsty po dřevu a jemně zatlačil. Úsek knihovny vyjel nahoru a odhalil kamenné schody vedoucí dolů do tmy. Pomalu po nich sestupoval. Přesně si vybavil, který schod se už drolí a překročil ho. Chvíli poté, co stanul pod schody, rozžaly se čtyři pochodně na stěnách a v mihotavém světle se zatřpytily křišťálové nádoby. Kdysi tu bývalo víno. To přestěhoval do sklepa a tady si zřídil své království lektvarů. Obešel podlouhlý stůl a vytáhl z police lahvičku. Sfoukl z ní prach a podržel jí proti světlu zkoumaje jí, jako vinař dobré víno. Lektvar měl prazvláštní barvu. Chvíli červenou, pak se zdál fialový a najednou až černý, jako by se nemohl rozhodnout kterou. Vrátil se do knihovny. Svlékl se do půli těla a sundal obvazy. Rány se mu ještě úplně nezhojily a ztrpčovaly mu život. Odzátkoval lahvičku a napil se. Chvilku to bolelo, pak pálilo a bylo po všem. Rány se zacelily, potáhly kůží a na jeho těle nezůstalo ani stopy po nějakém zranění. Protáhl se. Cítil ztuhlost v levém rameni, ale to spraví horká sprcha. Luskl prsty a lahvička zmizela, vrátila se na své místo. Oblékl se.
Několik mil odtud v Darsnu se objevilo pět cizinců. Bez povšimnutí prošli spící vesnicí a zmizeli v lese v místech, kudy kdysi vedla lesní cesta do Harmondale.

Kapitola sedmá: Samantha Fellerová

Severus si požitkářsky vychutnával horkou sprchu. Voda dopadala na jeho tělo a odplavovala všechny problémy a starosti pryč. Aspoň v tuhle chvíli se nemusel starat o Pottera, konečně ho nic nebolelo a nejméně několik příštích vteřin se ho určitě nikdo nebude pokoušet zabít. Byla to pořádně vypráskaná dovolená. Ale nešel do toho přeci s tím, že to bude procházka růžovým sadem. Ačkoli nebýt Pottera a toho hňupa Weasleyho, nemusely se věci takhle zvrtnout. Vyprázdnil si hlavu. Nemyslel na nic. Jen si nechával vodu dopadat na tvář. Uvolnil se a užíval si to. Náhle do té idylky pronikl osten neklidu. Otevřel oči a pátravě se rozhlédl, jako by zdroj toho pocitu mohl najít očima. I přes zvuk tekoucí vody to zaslechl – táhlé vlčí vytí. Většina lidí by to považovala za lehce mrazivou leč nezajímavou věc. Severus ne. Narodil se tady a žil tu dost dlouho na to, aby s tímhle místem srostl. Rozuměl tomu neklidu, který cítili vlci i on. Vlci žalovali, že do lesa přišel někdo cizí, někdo, kdo tam nepatřil. Dát si to dohromady mu zabralo jednu vteřinu. Ve druhé vteřině už zavíral vodu a natahoval se pro ručník. Když si bral čistou košili, zvažoval možnosti. Nejraději by tu zůstal a vyřídil tu bandu cucáků jednou pro vždy, aby věděli, že zahrávat si se Severusem Snapem se nevyplácí. Jenže tu byl veledůležitý a naprosto neschopný Potter. Pokud se nemohl spolehnout, že se o sebe aspoň na chvíli postará, svazovalo mu to ruce. Nemohl být na dvou místech zároveň. Jednou už to zkusil a vymstilo se mu to. Podruhé už to neriskne. Představa, že budou utíkat, se mu nelíbila. Snapeové neukazovali soupeřům záda. Ovšem slíbil Brumbálovi, že toho kluka vrátí v jednom kuse. Bylo by pošetilé nevyužít příležitost, která jim takhle spadla do klína. Než sem dorazí a zjistí, že tu nikdo není, ztratí spoustu času. Do té doby budou dávno pryč. Někde, kde je plno slepých a hluchých davů, v kterých se dá bezpečně ztratit. Bylo jediné místo kam teď mohli jít – Londýn.
Harry rozespale zamžoural na Snapea a potlačil zívnutí. Usnul v tom zatraceném křesle a byl z toho teď celý rozlámaný. Venku už pomalu svítalo. Profesor mu mlčky podal hrnek horkého čaje a sám si sedl se svou kávou do protějšího křesla, na stůl postavil tác s chlebíčky. Harry si všiml, že u dveří leží dva batohy. To znamenalo, že odcházejí. Byl rád.
„ Najezte se a vyrazíme.“
S chutí se pustil do jídla. Měl už pořádný hlad. Přitom po očku profesora pozoroval a doufal, že se dozví, co se děje. Nic takového. Buď s ním stále nemluvil, nebo prostě nepovažoval za nutné ho o čemkoli informovat. Jedno lepší než druhé.
Opustili dům a zamířili dolů do vesnice. Ulice byly prázdné. Všichni normální lidé ještě spali. Vlastně ne všichni. Proti nim kráčel starý, plešatý sedlák s chlapcem o něco mladším než Harry. Muž vedl mohutného hřebce neurčité barvy, který táhl prázdný vůz. Chlapec na ně zvědavě poulil oči a tahal muže za rukáv. Sedlák na ně hleděl poněkud nepřátelsky, a když procházeli kolem nich, odplivl si. Snape tu asi zrovna moc populární nebyl. Došli skoro až na druhý konec vesnice a tam byla docela obyčejná zastávka. Autobus tam stál, a Snape naznačil Potterovi, aby nastoupil.
Severus vždycky na dotazy, jak je to daleko do Londýna, odpovídal kousek. ve skutečnosti cesta trvala skoro tři hodiny. Kouzelníci mají dost zkreslenou představu o tom, co je to kousek. Není divu. Když se dokážete přemístit během chvíle z jednoho místa na druhé, je pro vás vzdálenost relativní. Cesta autobusem byla ubíjející. Severus už takhle měl silný odpor k mudlovským způsobům dopravy. Takže když přistoupila tlustá dáma s holčičkou nápadně připomínající krtka, dosáhla jeho nálada absolutní nuly. Harry se choval co nejtišeji, aby ho nedráždil.
Londýnské nádraží – konečně. Byly tu spousty mudlů, kteří někam spěchali, na něco čekali, strkali se a hlučeli. Hotové lidské mraveniště. Harry měl radost, že jsou zase v civilizaci a ne někde, kde dávají lišky dobrou noc. V Londýně byl jen párkrát. Strýc s tetou ho sebou nikam nebrali, pokud měli možnost ho někde nechat. Pochyboval, že Snape má na programu prohlídku památek nebo něco podobného, ale to nevadilo. Severus se ani nesnažil zakrýt své znechucení nad tímto místem. Jeho černé oči nasupeně zkoumaly prostor, jako by hledaly, kde je mudlů nejméně. Nakonec kývl na Pottera a zamířil nejkratší cestou k východu. Mudlové jim ustupovali z cesty a zvědavě se otáčeli. Aby ale vzápětí vše pustili z hlavy a dál pospíchali za svými malichernými cíly.
Před nádražím davy už nebyly. Severus se trochu uklidnil a přestal se tvářit tak vražedně. Neměl žádnou konkrétní představu, kam by chtěl dojít. Ale mířil zhruba směrem do centra, protože tam bude spousta mudlů, mezi kterými se ztratí. Kouzelníci bývají většinou nebezpečně všímavý a slavný Potter by byl nenápadný jako obří neonový poutač. Mudlové jsou ale tupohlavé stádo, které si nevšimne ani zjevných věcí. Severus nesdílel Malfoyovy názory, že mudlové jsou chátra, a dobrý mudla je mrtvý mudla. Prostě je neměl rád a držel se od toho nekouzelnického póvlu vždycky co nejdál. Teď trpěl jako zvíře.
Na obědě byli v nóbl restauraci. Personál na ně zpočátku pohlížel spatra. Severus byl ovšem zvyklý z mládí pohybovat se v lepších kruzích a velice rychle je vyvedl z omylu. Harrymu přišlo, že se chová strašně. Jako by byl přinejmenším korunní princ. Zato Severus byl ve svém živlu. Neustále se mu něco nezdálo a číšníci kmitali sem a tam.
Odpoledne znovu bezcílně chodili městem. Harry nahlížel do výkladních skříní. Severus byl otrávený. Aspoň že se zbavili Smrtijedů. Večer se ubytují v nějakém hotelu a ráno se uvidí, co dál. Doufal, že Brumbál dostal zprávu, kterou posílal než opustili Harmondale po havranovi. Když nebyla po ruce sova, využilo se prostě něco jiného.
Člověk si vše může naplánovat do nejmenších detailů. Stejně ale zůstane vždycky na sto věcí, která se můžou pokazit. Jaká je asi šance, že mezi sedmi miliony mudlů narazím zrovna ne tebe? Pomyslel si Severus a duchapřítomně strčil Pottera do dveří nějakého krámu, aby si ho nevšiml.
„ Severusi? To je překvapení!“ roztáhl Avery hubu od ucha k uchu.
Snapeův pohled by předčil v mrazivosti i polární bouři. Avery, ten posera s mozkem o velikosti vlašského ořechu, ale především bezpáteřní krysa. To je opravdu báječné. To se to pěkně posra…
„ Nazdar,“ zavrčel. Snad Pottera neviděl.
„ Co dělá někdo jako ty zrovna tady?“ šklebil se.
Zdálo se, že si ničeho nevšiml. Jen aby měl ten kluk dost inteligence a zůstal schovaný.
„ Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ odvětil Severus lhostejně. Avery se podlézavě usmál. Věděl, že Snape nemá rád, když se někdo míchá do jeho věcí.
„ Jsi tu sám?“ rozhlédl se zvědavě.
„ Co je to za otázku? Vidíš tu snad ještě někoho?!“ zavrčel Severus.
„ Ne, já jen