Kapitoly: 2 3
Autor: Taťána Orlovská
Hlavní postavy (Páry): Severus Snape, Samantha Fellerová
Varování: žádné
Shrnutí: Započatý boj neskončí před koncem. Harry se bude muset střetnou se svým osudem a Severus bude muset ve svém životě učinit nejedno důležité rozhodnutí. Jsou na to připraveni?
Poznámka: Navazuje na povídku Proti své vůli Dopsáno v roce 2005

Proti své vůli II

Kapitola první: Některé věci se snad nikdy nezmění

Sam přimhouřila oči před poledním sluncem. Ulice byla plná mudlů, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Sam si přehodila tašku se svými věcmi z jedné ruky do druhé a nadechla se. Bylo báječné být zase venku. A pak se jí po tváři rozlil překvapený, ale neskutečně šťastný úsměv. Stál na rohu ulice. Bylo těžké ho přehlédnout. Vyčníval z toho davu jako vždy. Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Na tenkých rtech mu pohrával nepatrný úsměv. Došla k němu a usmívala se stále víc.
„ Ahoj,“ špitla a trochu zčervenala.
„ Ahoj,“ odpověděl. Skoro zapomněla, jak podmanivý hlas má.
„ Co tady děláš?“ zeptala se Sam. Bylo to trochu rozpačité setkání. Byl poslední koho by čekala, že tu potká.
„ Ale měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se stavím, když tě dneska pouští domů,“ pokrčil rameny.
Sam se usmála. Věděla, že lže. Aby se Severus Snape oblékl jako mudla a vyrazil do mudlovských ulic – no to už musel mít sakra dobrý důvod. Lichotilo jí, že ona je tím důvodem. Gentlemansky jí vzal tašku. Cítila se trochu ne svá. Dva týdny se neviděli a rozcházeli se za dost nejasných okolností. Ještě teď si pamatovala, jak za ní přišel krátce po jejich přesunu ke svatému Mungovi. Byla tehdy tak vyděšená a měla silné bolesti. Byla vděčná, že byl s ní. Měla strach, že umře. A on si lehnul k ní na postel, vzal ji do náruče a uklidňoval ji, že bude dobře. O tom, proč to udělal, neřekl ani slovo. Sam se mohla jen dohadovat jaké pohnutky ho k tomu vedly. Doufala že citové. A fakt, že tu teď na ni čekal, jí to jen potvrzoval.
„ Vypadáš dobře.“
„ Díky, ty taky,“ odpověděla Sam, „ vlastně jsem ti ani nepoděkovala.“
„ Za co?“ podivil se Severus.
„ Brumbál říkal, žes to byl ty, kdo mi opět zachránil život.“
„ Jen jsem vyrovnával účty,“ pokrčil rameny.
Sam nedokázala zakrýt zklamání.
„ Takže pořád hrajeme tu hru na splácení dluhů?“ zeptal se ho poněkud ostřeji, než měla v úmyslu.
„ Nerad dělám dluhy,“ odpověděl chladně.
„ Já vím. Ale stejně jsem ti vděčná za všechno, cos pro mě udělal,“ řekla Sam a zcela úmyslně narážela na to, jak ji konejšil u svatého Munga.
Severus tu narážku pochopil a jeho černé obočí se stáhlo. Pořád ještě se nerozhodl, co vlastně chce a jaký postoj k Sam zaujme po tom všem, co se stalo. Už se nemohl přesvědčovat, že je mu lhostejná. Zajímala ho - přinejmenším. Docela rád by si s ní i něco začal, ale jeho plány nezahrnovaly takové věci jako společné soužití, manželství a děti. Nejspíš proto všechny jeho vztahy ztroskotaly. Neměl prostě chuť se pouštět do nějakých opravdu vážných známostí. Paradoxně se mu představa manželky a dětí nepříčila tolik, jak by si mnozí mohli myslet. Jen prostě láska bylo něco, co už se dávno odnaučil.
„ Nemusíš mi být vděčná, prostě jsem jen udělal to, cos v danou chvíli potřebovala,“ znělo to dost odtažitě.
„ Já ti chci být vděčná,“ odpověděla Sam prostě. Zbláznila se do toho chlapa od prvního okamžiku, co ho potkala. O tom už nemohl být pochyb. Nebyla to lehká cesta, kterou zvolila. Ale kdysi slyšela takový zajímavý výrok, že cesta bez překážek nikam nevede. Jestli to byla pravda, pak na konci cesty, kterou zvolila muselo být něco opravdu nádherného.
Severus jen pokrčil rameny. Vždycky, když už si myslel, že ženám rozumí, setkal se s nějakou, která ho přesvědčila o opaku.
Zpočátku mlčeli a každý se zabýval svými vlastními myšlenkami. Občas jen tak prohodili nějakou frázi nebo poznámku. Oba se cítili zvláštně.
Severus byl tak nejistý naposledy, když mu bylo patnáct a byl poprvé s dívkou. Stejnou nejistotu cítil dnes, když vedle něj kráčela Sam. Jako by to bylo poprvé. Ten pocit se mu nelíbil a zároveň ho fascinoval. Bylo to už tak dávno, co se tak cítil.
Sam poznala ve svém životě už několik mužů. Z žádného jí však nenaskakovala husí kůže. Potili se jí dlaně, v puse měla sucho. Jako by byla zase zamilovaná puberťačka na prvním rande.
Najednou Sam zvážněla.
„ Ví Brumbál něco o…o Ty-víš-kom,“ špitla Sam.
Severus se zamračil. Chápal sice, že ji to zajímá, ale nechtěl se bavit zrovna o tomhle. Přemýšlel kolik jí toho má říct.
„ Pro tebe to už skončilo.“
„ To se mýlíš. Teprve teď to začíná,“ zavrtěla Sam hlavou.
„ Někam se ukryl. Kde je, to nevíme. Na tvém místě bych se tím nezatěžoval,“ z nějakého důvodu, který neuměl vysvětlit, nechtěl, aby se do téhle věci pletla.
„ Teď už ví, že jsi…,“ Sam poslední slovo spolknula, když si uvědomila, jak by to mohlo vyznít.
„ Zrádce? To jsi chtěla říct?“ Severusův hlas byl tichý a nepříjemný, „ nemusíš se to bát říct. Já to snesu. I když mluvíš o věcech, o kterých nevíš vůbec nic!“
„ Promiň, já to tak nemyslela,“ omlouvala se Sam.
„ Ale myslela. Všichni to tak přece myslí, ne?“ zavrčel podrážděně.
Sam se zastavila a chytila ho za ruku. Vysmekl se jí
„ Nemyslela jsem to tak, jak to možná vyznělo,“ zašeptala měkce, „ Ty-víš-kdo teď ví, že nejsi na jeho straně.“
„ To se nedozvěděl nic nového,“ ušklíbnul se Severus, stále na ni měl vztek.
„ Věděl to už dřív?“ užasla Sam.
Severus zaváhal, ale pak pomalu přikývl. Ano, už delší dobu byl přesvědčen, že Pán zla tuší, jak se to s ním má doopravdy, a jen čeká jako pavouk na vhodnou příležitost to s ním skoncovat. To střetnutí v bitvě mu to jen potvrdilo.
„ Jak jsi dokázal sehnat ty informace?“ vydechla Sam ohromeně.
„ To je moje věc,“ odsekl Severus.
„ Strašně riskuješ,“ zašeptala Sam.
Stáli u sebe tak blízko.
„ No a?“ Severus se na ni díval a přemýšlel, proč zrovna ona ho dokáže tak vyvést z rovnováhy, když to už patnáct let žádná nedokázala.
„ Mám o tebe strach,“ Sam se pokusila o úsměv.
Jejich tváře byly teď od sebe jen kousek.
„ Proč?“ Severus lehce pozvedl obočí v tom svém půvabném gestu.
„ Protože,“ pokrčila Sam rameny.
Konečně se políbili. Bylo to jiné než v podzemí bradavického hradu - přirozenější, měkčí, hezčí. Byl v tom jakýsi příslib do budoucna. Severus ji volnou rukou objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Obtočila mu ruce kolem krku a zajela prsty do jeho černých vlasů. Najednou ji odstrčil. Jejich pohledy se střetly.
„ Tohle bychom neměli…,“ zašeptal Severus, ale umlčela ho polibkem.
„ Bydlím jen kousek odtud,“ pousmála se.
„ Sam…,“ nadechnul se, aby protestoval, bránil se. Ale stejně jako tehdy v Bradavicích i teď dokonale rozvrátila veškeré jeho sebeovládání. Děsilo ho to, neboť to částečně chápal jako útok na svoji suverenitu, ale nedokázal se tomu vzepřít a možná ani nechtěl.
„ Já chci,“ v očích se jí zajiskřilo.

Sam se přitulila k Severusově nahému tělu. Položila mu hlavu na rameno a zamyšleně si pohrávala s černými chloupky na jeho hrudi. Severus ji objímal levou rukou. Skoro jako by se bál, že mu znovu uteču, pomyslela si Sam. Kdepak mě už se nezbavíš, pousmála se. Zadívala se mu do tváře. Měl zavřené oči a vypadal spokojeně. Natáhla se a políbila ho na rty. Severus lehce pozvedl obočí, ale oči neotevřel.
„ Severusi…“
Podíval se na ni. I v šeru pokoje viděla, jak se jeho černé oči lesknou. Měl ty nejzvláštnější oči, jaké kdy poznala. Jednou byly prázdné, aby se v nich vzápětí zatřpytilo či zablesklo, nebo naopak mrzly v dva kusy ledu.
„ Víš, že mě neustále překvapuješ?“ pousmála se Sam.
„ A čím?“ zeptal se.
„ Vším. Třeba žes mi vůbec přišel dneska naproti. Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového uděláš.“
„ Měl jsem cestu kolem,“ odpověděl Severus trochu vyhýbavě.
„ Tak mě napadá, kde ty vlastně žiješ, když nejsi v Bradavicích?“ pokračovala ve vyzvídání Sam.
„ Je to nudné místo,“ odbyl ji Severus.
„ Vážně? To si nemyslím. Ty o sobě asi nerad mluvíš, co?“
„ Proč myslíš?“
„ Nic o tobě nevím.“
„ To by tě stejně nezajímalo.“
„ Zkus to.“
„ Jsem hrozně nezajímavý člověk.“
Sam se rozesmála. Pak se na Severuse zadívala pohledem, který se mu vůbec nelíbil. Napjatě čekal, co z ní vypadne, ale vlastně to věděl předem.
„ Jsi ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy poznala.“
Severus nic neřekl jen povytáhl obočí.
„ Severusi, já tě…“
Severus jí přiložil prst na rty a zavrtěl hlavou.
„ Neříkej to,“ zašeptal.
„ Proč?“ podivila se Sam. Musela mu to říct. Copak to nechápal?
„ Prostě to neříkej,“ trval na svém Severus. Nechtěl to slyšet, protože on sám si nebyl jist, zda k ní cítí něco víc než fyzickou přitažlivost. Věděl, že už se nikdy nedokáže zamilovat tak, jako když mu bylo šestnáct, kdy nosil své lásce květiny, dárky, skládal dokonce básně. Jako by to bylo z úplně cizí, dávné doby. Pamatoval si to jen mlhavě. Podruhé a naposledy ho, jak se říká, zasáhl šíp Amorův ve dvaceti a když ho o dva roky později opustila, už se zamilovat nechtěl. Následujících patnáct let se řídil čistě rozumem. A trochu pochyboval, zda se vůbec ještě zamilovat dokáže. Jenže Sam dokázala otřást jeho sebejistotou. To se mu za těch patnáct let ještě nestalo. Ale nebyl si jist tím, co cítí. Jestli vůbec ještě něco cítí. Nebyl si jist.

Sam se protáhla. Bylo už ráno. Otočila se a zalila ji vlna zklamání. Severus byl pryč. V první chvíli ji napadlo, že se jí prostě snaží oplatit to, co mu udělala, ale pak si všimla kousku pergamenu, který ležel na polštáři. Natáhla se pro něj.

Musel jsem odejit
S.S.

Sam protáhla obličej. Žádné milostné vyznání, vzletné fráze, obyčejné díky za hezký večer, dokonce se ani nepodepsal. Namyšleně napíše jen svoje iniciály. Vždyť přece musí vědět, kdo je S.S. Sam vztekle zmuchlala pergamen a hodila ho na zem. Vylezla z postele, oblékla si župan a šla si udělat snídani. Nad kávou pak přemýšlela. Proč zrovna on? Mohla by klidně jít ven, seznámit se s nějakým pohledným mužem a ne se trápit se Snapem. Najednou ji zaplavila vlna smutku. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval a teď je mrtvý. Sam sloužila hlavu do dlaní a rozplakala se, aniž by pořádně věděla proč. Vždyť udělala to nejlepší. Kdyby Siriusovi neřekla pravdu o tom, že ho nemiluje, ublížila by mu. Jenže teď byl Sirius mrtvý a ona si snažila začít něco se Snapem a přitom slíbila, že je nechá oba jít. Nebylo to k Siriusovi nefér? A nebylo hloupé zabývat se takovými myšlenkami? Kdyby se aspoň Severus choval trochu jednoznačněji. Miloval ji? Byly chvíle, kdy by za to dala ruku do ohně. A naopak třeba teď měla pocit, že je pro něj jen trocha příjemného povyražení. Jak se zdá marně doufala, že by ty společné chvíle, obzvláště ta u svatého Munga, prolomily ledy. Sam si utřela slzy a napila se kávy. Zašla už příliš daleko. Ne, teď se nevzdá.

Sam zůstala zaraženě stát uprostřed ulice. Několik lidí do ní vrazilo, ale ona jen stála a zírala. Severus Snape postával před jejím domem a ani trochu se netvářil provinile za to, co jí ráno udělal. Sam se rozhodla, že mu to pěkně vytmaví. Měla na něj vztek. Nehodlá být jeho hračka!
„ Ahoj.“
„ Nazdar,“ zavrčela Sam a prošla kolem něj, jako by ji ani trochu nezajímal.
„ Co je ti?“ Severus ji chytil za ruku, ale vysmekla se mu.
„ Ráno zmizíš a teď se tváříš jako by nic a ještě se ptáš, co mi je? Vůbec nic!“ vyštěkla Sam.
„ Musel jsem něco zařídit,“ zamračil se Severus.
„ Jistě, že jsi musel. Až na to, že Brumbál mi řekl, že Řád teď žádné akce nepodniká, a že ty máš dovolenou! Tak by mě sakra zajímalo, co jsi tak naléhavého zařizoval!“
„ S tebou není rozumná řeč. Myslím, že radši půjdu,“ zavrčel Severus rozladěně.
„ Jo, tak se mnou není rozumná řeč! Jako by s tebou byla! Jen si běž!“
„ Nesnáším, když se chováš jako hysterická nána,“ zasyčel Severus, otočil se a odcházel pryč.
Sam se za ním dívala a vztek ji pomalu opouštěl. Stálo jí to za to? Najednou dostala strach, že by za ní třeba už nepřišel. U Snapea člověk nikdy nevěděl.
„ Severusi, počkej!“
Severus nezastavil, ani se ohlédl. Není přece nějaký hej nebo počkej! Pak ucítil její ruku na svém rameni.
„ Prostě jsem na tebe měla vztek. Mohl jsi ten vzkaz napsat trochu delší a…,“ Sam zmlkla.
„ A co?“ otázal se Severus a v jeho hlase byl pořád podrážděný tón.
Sam zavrtěla hlavou. Chtěla říct, že mohl napsat něco milého, ale pak si uvědomila, že to není Severusův styl. Přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Vlastně by měla být ráda, že vůbec přišel, že ji poctil svojí návštěvou. Na druhou stanu jestli čekal, že mu bude trpět úplně všechno, tak ji znal velice špatně.
„ To máš jedno. Stejně jsem musela do práce, ale…zamrzelo mě, že jsi nezůstal,“ pousmála se.
Severus se konečně otočil a zadíval se na ni.
„ Nemůžu zůstávat do rána,“ zašeptal a věděl, že správně by měl říct, že nechce zůstávat. Probudit se ráno vedle někoho, to bylo příliš intimní, příliš důvěrné a on se už dlouho vedle někoho ráno neprobudil. Nemohl prostě zůstat, ale to by Sam stejně nepochopila.
„ Kousek odtud je hezký bar, nechceš zajít na skleničku? Tedy pokud tě mudlovský podnik nebude moc pohoršovat,“ v očích se jí zajiskřilo. Severus pořád tvrdil, jak strašně nesnáší mudly, ale podle jejího názoru se na někoho, kdo nemůže mudly ani cítit, mezi nimi vyskytoval velice často a uměl se mezi nimi i pohybovat, což neuměl každý kouzelník.
„ No, spíš jsem myslel zajít někam jinam. Mudlů mám už plné zuby.“
Sam se začala smát.
„ Je na tom něco vtipného?“ zavrčel Severus.
„ Vlastně ne, ale pořád tvrdíš, že nemůžeš mudly vystát a pochybuji, že by ti to někdo uvěřil.“
„ A to jako proč?“ Severus se zamračil.
„ No, jsi oblečený více méně jako mudla, víš, jak se máš chovat, abys nepřitahoval zbytečně pozornost. To se dost neslučuje s tvým postojem k mudlům, nemyslíš?“ Sam se dobře bavila.
„ Ani bych neřekl. To, že o mudlech vím dost, abych se mezi nimi dokázal ztratit, ještě neznamená, že je mám rád,“ Severusovi se vztekle zablesklo v očích. Jak si dovolila tvrdit, že by on mohl něco mít s tou pakáží mudlovskou?!
„ Jen mě prostě napadlo, že je to divné,“ pokrčila Sam rameny.
„ Divné to není! Můžu já za to, že bydlíš v téhle příšerné čtvrti? Proč nebydlíš jako každý slušný kouzelník dál od mudlů?“
„ Každý slušný kouzelník? Chceš tím snad naznačit, že nejsem slušná? Možná nemám tak ohromující rodokmen jako ty, ale jsem čarodějka každou buňkou v těle! Moji rodiče tu bydleli, protože měli spoustu přátel mezi mudly! Vyrostla jsem tady! Nevidím důvod, proč bych odtud měla odcházet,“ vztekala se Sam. Jak jen ji ten Snape dokázal vytočit.
„ Víš, co bydli si kde chceš. Ale do mudlovského podniku mě nedostaneš. To je už moc,“ prohlásil Severus.
„ Severusi, ty mě někdy tak strašně štveš,“ řekla Sam, ale nepatrně se usmívala.
„ Pak tě můžu ujistit, že je to vzájemné.“
„ Mám návrh, půjdeme nahoru a vybereme nějaký podnik, kam bys byl ochoten jít. Nechce se mi dneska trčet doma,“ navrhla Sam.
Severus pomalu přikývnul.

Sam si položila hlavu na Severusův hrudník a poslouchala tep jeho srdce. Nepatrně se usmívala. A to nechtěla trčet doma. Její úsměv se prohloubil. Měla tušit, že to tak dopadne. Možná podvědomě chtěla právě tohle. Teď na tom nezáleželo. Byla smířená s celým světem a nic jí to nemohlo pokazit.
Severus měl trochu výčitky. Už potřetí podkopala jeho sebeovládání a stáhla ho sebou do víru horkých polibků a vášně. Jak to jen dělala? Jistě Sam byla velice přitažlivá žena. Musel by být slepý, aby si toho nevšimnul, navíc žil už dva roky v celibátu, takže…ale co ho k ní tak strašně přitahovalo?
„ Jdu si dát něco k pití. Chceš taky?“ zeptala se Sam a vyklouzla z postele.
Severus zavrtěl hlavou a dál se zabýval vlastními myšlenkami. Nepřišla mu jiná než ostatní. Fascinoval ho ten dosud nevysvětlený fenomén, že ženy milují muže jako je on. Většina těch, se kterými se setkal, ho chtěla spasit. Jako by o to stál. V tomhle byla Sam přece jenom trochu jiná. Ale jako všechny si ho idealizovala a čekala, že po pár důvěrnějších kontaktech půjde do kolen a začne se chovat jako zamilovaný blázen. Z toho už vyrostl. Ale přesto ho k ní něco táhlo. Že by už stárnul? Unavilo ho už žít sám? Svraštil obočí. Představa, že by se z něj měl na stará kolena stát sentimentální blázen, se mu vyloženě hnusila. Navíc nebyl vůbec starý! Nebylo mu ani čtyřicet!
Vypadáš, že tě něco trápí?“ Sam si sedla na kraj postele a dívala se na něj.
„ To se ti jen zdá,“ zavrčel Severus rozladěn vlastními pochybami a rozporuplnými pocity, v kterých se nevyznal.
„ Zase ráno odejdeš?“ zeptala se Sam a doufala, že řekne ne. Ale věděla, že odejde.
„ Nemůžu zůstat,“ zašeptal Severus.
„ Nemůžeš nebo nechceš?“
„ Nemůžu,“ zavrčel.
Sam se schoulila Severusovi v náručí.
„ Přijdeš zase?“ zeptala se tiše.
„ Pokud budeš chtít.“
„ Chci.“
Severus se nepatrně pousmál a zabořil tvář do jejích vlasů. Proč se vlastně trápí pochybnostmi? Měl by to vše hodit za hlavu a prostě si vychutnat přítomnost. Ano, to bude to nejlepší.
Ráno byl Severus pochopitelně pryč. Sam se snažila být chápavá, ale těžko mohla potlačit pocit zklamání a vztek. Mohla se buď vztekat a nebo tohle chování Severusovi prostě trpět. A protože ho milovala, rozhodla se pro to druhé.
Severus přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Sam někdy přemýšlela, zda si uvědomuje, jak moc jí tím ubližuje. Ale pokaždé, když ji sevřel v náručí, odpustila mu. Scházeli se takhle dva týdny skoro každý den. Ale vše hezké jednou končí. A Severuse Snapea znovu povolal Řád do služby.

„ Ze spolehlivých zdrojů víme, že Lucius Malfoy se ještě doma neobjevil,“ řekl Brumbál a zadíval se na Severuse Snapea ve snaze odhadnout, co si o tom myslí. Bylo to dost obtížné, protože tvář profesora lektvarů byla naprosto nečitelná.
Severus byl myšlenkami na míle vzdálen Malfoyovi. Přemítal o Sam.
„ Narcisa zřejmě nic neví, ale hlídáme jejich dům – pro případ,“ pokračoval Brumbál.
Severus pustil Sam z hlavy a začal se zabývat aktuálnějšími problémy.
„ Lucius se určitě vrátí. Minimálně si přijde pro kluka,“ pronesl Severus pomalu zamyšleně.
„ Předpokládáme, že je teď někde s Voldemortem.“
„ To nepochybně,“ přikývl Severus, „ Pán zla je teď v dost nepříjemné pozici. Stáhne všechny zbylé Smrtijedy k sobě. Konec konců po bitvě už není pozice Luciuse tak neotřesitelná,“ Severus se odmlčel, jako by měl pocit, že řekl příliš mnoho.
„ Narcisa nikdy nebyla mezi Smrtijedy,“ zamyslel se Brumbál.
„ Ne, nebyla. Lucius, si to nepřál. Ale vždycky s Pánem zla sympatizovala.“
„ Možná bys si s ní mohl promluvit,“ navrhl Brumbál.
„ Nebude se mnou mluvit. Teď už ne,“ zamračil se Severus.
„ Ale ona netuší, že už nejsi na Voldemortově straně,“ namítl Brumbál, „ ještě s Luciusem nemluvila.“
„ Nebude nic vědět. Lucius jí nikdy nic neříkal…,“ Severus svraštil obočí a pak potřásl hlavou, „ už rozumím.“
Brumbál pozvedl obočí. Severus Snape byl mimořádně inteligentní a jeho obrovskou výhodou bylo, že znal své soupeře dokonale. A důvtip mu taky nechyběl.
„ Bude to chtít malý herecký výkon, ale nemělo by to být těžké. Bude lačnit po jakýchkoli informacích,“ řekl Brumbál.
„ Stáčí ji přesvědčit o tom, že jí Lucius chce vzít kluka. Když je poštveme proti sobě, dovede nás k nim sama,“ přikývl Severus, „ pozítří se za ní stavím. Lucius se hned tak neobjeví. Nechám ji trochu vydusit,“ zvedl se k odchodu.
„ Ještě jedna věc, Severusi.“
Severus se otočil.
„ Nevíme, kolik máme času. Musíš dokončit Harryho výcvik. Záleží na tom všechno. Ten chlapec už udělal obrovský pokrok, ale pořád není připraven,“ Brumbál upíral své modré oči na Severuse.
„ Uvidím, co se dá dělat,“ odvětil stroze a vyhýbavě Severus, v jeho hlase zaznívala jasná nechuť.
„ Severusi, zkus být trochu…no chápej… je na tom teď po smrti Siriuse psychicky dost špatně.…“
„ Život se s nikým nemazlí,“ přerušil Severus Brumbála drsně.
„ Potřebuje naši pomoc.“
„ Mě taky nikdo nepomáhal!“ odsekl Severus a v jeho hlase zazněla výčitka.
„ Když na něj budeš tlačit, zhroutí se,“ zdůraznil Brumbál.
„ Slaboch nikdy nad Pánem zla nezvítězí,“ zavrčel Severus.
„ I silní kouzelníci se dostali v životě do situace, kdy se téměř zlomili. Je to přece jen ještě dítě. Potřebuje…pomoc…naši pomoc…tvoji pomoc.“
„ Chůvu mu dělat nebudu! Buď to zvládne a nebo…,“ Severus se odmlčel.
„ Věřím, že nedovolíš, aby tvůj úsudek ovlivnily tvoje emoce,“ řekl Brumbál.
„ Tak já ti něco řeknu, mám toho všeho už po krk! Riskuji vlastní život kvůli tomu spratkovi a co z toho mám! Už mě nebaví skákat, jak Potter píská! Já to nemám za potřebí! Svůj dluh jsem splatil už dávno!“ vyjel na Brumbála Severus.
„ Něco bych ti měl dát. Myslím, že je nejvyšší čas, abys si to vzal,“ řekl Brumbál, Snapeův vzteklý výlev nekomentoval, vytáhl ze stolu starou obálku.
„ Já to nechci!“ odsekl Severus podrážděně. Věděl, co je to. Už jednou mu to chtěl Brumbál předat, ale on to odmítnul. Vlastně ještě pořád na ni měl vztek. A co hůř stále ji miloval. Bylo to k zbláznění.
„ Jen si to vezmi,“ vybídnul ho Brumbál.
„ Nevzal jsem si to tehdy a nevezmu si to ani dnes,“ zavrčel Severus.
„ Nezajímá tě, co ti napsala?“ zeptal se Brumbál.
„ Ne, přestala pro mě…,“ Severus zmlknul. Chvíli bylo ticho, než řekl: „ Nestojím o zprávy ze záhrobí. Ať mi tehdy chtěla cokoli, teď už na tom nesejde.“
„ Přesto musím trvat na tom, abys si to vzal. Udělej s tím dopisem, co uznáš za vhodné, ale musíš si ho vzít.“
Severus vztekle vytrhl dopis Brumbálovi z ruky, zmačkal ho a strčil do kapsy.
„ Někde to cestou vyhodím,“ utrousil Severus a odešel.
„ Doufám, že víš, co děláš, Severusi,“ zašeptal Brumbál, ale nebyl tu už nikdo, kdo by ho slyšel.

Harry Potter ležel v posteli ve svém skromném pokoji v domě svého strýce a tety. Bez pohnutí zíral před sebe. Nebyl schopen říct, zda uplynula hodina, dvě, den, týden. Byl unavený, ale nemohl spát. Když zemřel Cedric, měl strašné noční můry. Ale nedalo se to porovnávat s tím, co prožíval teď. Byl v bitvě, bojoval. Už nebyl chlapec, zestárl, dospěl. Přišel o iluze, o spánek, o kmotra. Harry s tichým vzlykem zabořil tvář do polštáře. Kdykoli zavřel oči, viděl umírat kouzelníky kolem sebe, slyšel křik raněných a umírajících, cítil pach spáleného masa, znovu se mu vybavovala scéna, kdy Červíček zranil Brumbála a on stanul tváří tvář Voldemortovi. Postavil se mu a vyhrál. Ale jaké to bylo vítězství? Jeho sny vždy končily vidinou Siriusovy voskově bledé tváře potřísněné zasychající krví. Harry si přál plakat pro Siriuse. Ale nešlo to. Cítil se prázdný. Sirius zemřel. Už na ničem nezáleželo. Voldemort může klidně vyhrát. Už je to fuk. Protože nic Siriusovi nevrátí život. Harry Potter už neměl nic, na čem by mu na tomhle prokletém světě záleželo. Nebo si to aspoň v tuhle chvíli myslel.

Severus seděl za svým stolem a zíral na zmuchlanou obálku na černé desce stolu. Nevyhodil ji po cestě. Nevyhodil ji dokonce ani teď. Pomalu vzal nůž na dopisy a otevřel obálku. Vyndal lehce nažloutlý, přeložený list papíru. Chvíli ho otáčel v ruce, než ho rozevřel. Naskočila mu husí kůže. Bylo to její písmo. Už to bylo dávno, co ho naposled viděl.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.

Severus dopis zmuchlal do kuličky a hodil do koše. Opřel se v křesle a zíral do stropu. Lily Evansová - jeho první láska a zároveň věčné prokletí. Zničila mu život. A přece ji nedokázal nenávidět. Možná, že v tom byl celý problém. Lily Evansová mu vzala srdce, vyrvala mu ho z hrudi a odnesla si ho sebou do hrobu. Po letech jeho vzpomínky na ni poněkud vybledly, ale stále si dokázal naprosto přesně vybavit každý tah jejího obličeje. Jako by její tvář měl vypálenou do paměti. Pět let ji tajně miloval a snil o ní. A pak ji najednou měl. Byl to zázrak. Prožil s ní šest nejkrásnějších měsíců svého života, po kterých následovalo dvacet let temnoty.
Severus zavřel oči. Ne, to nebylo k Tany fér. Miloval ji. Ale nevyšlo to. Vlastně co mu sakra v životě vyšlo? Jeho největší lásku mu přebral jeho největší nepřítel. Ženu, kterou si chtěl vzít, ztratil kvůli rozdílným pohledům na vládu Pána zla. Místo Obrany proti černé magii se musel smířit s lektvary. Severus Snape se zamračil. Tyhle myšlenky nikam nevedly. Nemá smysl zabývat se tím, co bylo. Vstal a šel se vykoupat.
Ale ani ve sprše nedokázal vytěsnit pochyby z mysli. Pochyboval o sobě od té chvíle, kdy musel nečině přihlížet vraždě svého otce. Pak se dokázal těch chmurných myšlenek zbavit a žít relativně normálně. Jenže Pán zla byl zpátky a s ním se otevřely staré rány. A do toho všeho ještě Sam. Proč nemohl zapomenout? Proč k čertu nemohl mít klid? Severus vztekle praštil pěstí do zdi. Copak toho chtěl tolik? Nezasloužil si snad po tom všem, co udělal pro Řád trochu úcty a klidu? Měl daleko větší nárok na to, aby z něj dělali hrdinu než ten usmrkanec Potter! A teď ho má vycvičit. Kolik lidí se zmínilo o tom, že díky němu přežil ten kluk střetnutí s Pánem zla? Ani jeden! Nikoho nezajímalo kolik času, dříny a vlastní krve ho stálo něco to dítě naučit! Nikoho nezajímalo, co ho ještě všechno bude muset naučit! Co bude muset ještě obětovat! Všichni opěvovali jen Pottera! Severuse zaplavil vztek a žárlivost. Ano, žárlil na to dítě. A nenáviděl ho. Nenáviděl jeho prokletého otce, nenáviděl tu prokletou jizvu, nenáviděl ten dluh, který Jamesovi nesplatil, a ze všeho nejvíc nenáviděl tu myšlenku, že kdyby ho tehdy Lily neopustila, mohlo dnes být všechno jinak. Lily. Lily! Lily!! Byla to její vina, jen a jen její. Nikdy by se nepřidal ke Smrtijedům, kdyby s ním zůstala. A žila by. On by se o to už postaral. Kdyby bylo velké slovo. Severus vypnul vodu, obléknul si župan a šel spát.

Severus otevřel oči. Byla ještě tma. Cítil se ještě unavenější, než když šel spát. Celou noc se v posteli převaloval. Nespalo se mu dobře. Musel neustále myslet na ten dopis. Co mu tehdy tak naléhavého chtěla? Muselo to pro ni být důležité, když požádala Brumbála, aby mu to doručil. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Nejdřív Severus tvrdohlavě dopis odmítl a pak…už nebyl důvod ho číst.
Severus se otočil na bok. Občas měl pocit, že mu Lily, Tany a Sam splývají v jednu. Měly rozhodně něco společného – všechny se mu dostaly pod kůži. Posadil se na posteli. Myšlenka na obsah dopisu ho pálila jako rozžhavená ocel. Vstal, obléknul si župan a šel do své pracovny, kde v koši stále ležel ten zpropadený dopis. Sednul si do křesla. Proč si ho jen od Brumbála bral? Severus se naklonil dopředu, ale najednou se v něm cosi vzepřelo. Ne! Nebude to číst! Nedovolí Evansové, aby s ním orala i po smrti! Vrátil se do postele.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.
Mrzí mě, že se naše cesty rozešly. Nemusím ti zajisté vysvětlovat v jakém nebezpečí jsme se já a James ocitli. Ano, vím, že jsi jedním z nich. A přesto se ti odvažuji důvěřovat. Nikdo kromě Brumbála neví o tom, že ti píšu. James by to neschválil. Vím, jaký je tvůj názor na něj, ale věř, že má své kladné stránky. Stejně jako je máš ty. Před tři čtvrtě rokem se nám narodil syn. Jmenuje se Harry. Jistě ti neříkám nic nového. Chtěla jsem ti o Harrym říct, ale nešlo to. Asi jsem byla příliš zbabělá. Nechtěla jsem ti ublížit víc, než jsem ti ublížila. Milovala jsem tě víc, než kohokoli jiného. A musím přiznat, že tě pořád miluji. Je to složité, neboť Jamese také miluji. Někdy mě to doslova trhá na kusy. Ale my dva jsme si nebyli souzeni. Přesto, věř nebo ne, tě stále miluji a myslím na tebe. Byl jsi moje první opravdová láska. Nikdy na tebe nezapomenu. A taky vím, že nepatříš mezi ty, kteří následují Voldemorta. Nejsi jako oni. A nikdy nebudeš. Tuším, že brzy zemřu. Možná, že až budeš číst tyto řádky, budu už mrtvá. Voldemort nás hledá. James se chce spolehnout na nějaké zaklínadlo. Ale Brumbál má obavy. Poznám to na něm. Je mezi námi zrádce a nikdo netuší, kdo to je. A proto tě žádám, ne já prosím, o pomoc. Pokud se mě a Jamesovi něco stane, musíš se postarat o Harryho. James stanovil Harryho případným poručníkem Siriuse, ale já vím, že jen ty máš tu moc, mého syna ochránit. Voldemort ho zabije. Severusi, jestli jsi mě někdy miloval, ochraň mé dítě. Ty máš tu moc. Ty ji máš, já to vím. Udělej to ve jménu naší lásky. Dokaž mi, že jsem se v tobě nemýlila, že jsi pořád tím mužem, kterého jsem milovala a miluji.

S láskou tě líbá tvá zoufalá stále milující
Lily

Severus si uvědomil, že se mu třesou ruce. Položil dopis na stůl a pevně sevřel ruce v pěsti. Tiše se proklínal za to, že ho nakonec zvědavost přemohla. Neměl to číst! Neměl to k čertu číst! Jedno ale musel uznat. Lily věděla, jak na něj. I po letech ho ta slova zasáhla na nejcitlivějším místě. Nevěřil, že ho stále milovala. Spíš to napsala, aby ho přesvědčila. A přesto něco v něm plakalo štěstím. Naděje umírá poslední. Vždycky doufal, že k němu pořád něco cítí, že by ji mohl získat zpátky. A teď to měl černé na bílém. Jenže bylo pozdě. Lily už nežila. Severus si nedokázal představit, co by dělal, kdyby ten dopis četl už tehdy. Vědomí, že ji mohl zachránit, bylo nesnesitelné. Kdyby to věděl, kdyby… týden po tom, co tenkrát ten dopis odmítnul, šel Voldemort do Godrikova dolu a Potterovi zabil. Mohl ji zachránit. Proč se jen zachoval zase jako idiot?
Severus složil hlavu do dlaní.
„Severusi, jestli jsi mě, někdy miloval, ochraň mé dítě.“
„ Proč mi to děláš, Lily?“ zeptal se Severus a zahleděl se oknem ven na nebe.
„Jestli jsi mě někdy miloval.“
„ Ne, to nejde. To prostě nejde. Já nemůžu!“ poslední větu Severus skoro vykřiknul do ticha své pracovny.
„ Tvá zoufalá stále milující.“
„ Nechceš po mě trochu moc?!“ vyštěkl Severus vztekle, „ dal jsem ti všechno!! Všechno! Ale tobě to zjevně není dost!“ pak si uvědomil, že se chová jako blázen, když si tu povídá sám se sebou. Otočil se od okna.
„Žádám, ne já prosím.“
„ Dobře, dobře,“ zašeptal, „ zřejmě mi nic jiného nezbývá. Je na čase tohle skončit jednou pro vždy. Jinak nakonec přijdu i o ten zbytek zdravého rozumu, který ještě mám,“ zavrčel Severus.

Harry ležel ve svém pokoji na posteli a apaticky zíral do stropu. Přemýšlel o to, že je zcela nepochybně prokletý. Nikomu nepřinesl nic dobrého. Sotva se narodil svým rodičům, umřeli. Jen co se spřátelil se Siriusem, umřel. Za poslední dny se od žalu nad Siriusovou ztrátou „úspěšně“ propracoval k sebelítosti.

Narcisa Malfoyová přijala Severuse chladně jako obvykle. Severus byl na to zvyklý, Malfoyové i Blackové měli o sobě odjakživa moc vysoké mínění. Věděl o tom své. Pohrdal jimi. Pořád mleli o čisté krvi a přitom neměli ani z poloviny tak čistou krev jako on. Jenže oni se vyhřívali v odlesku Voldemortovi moci, zatímco Snapeové se postavili proti němu a tím se odsoudili k úpadku.
Severuse nechával přepych sídla Malfoyů v klidu. Osobně si o tom myslel, že je to nevkusné a ubohé.
„ Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenala Narcisa.
„ Nemám čas na návštěvy,“ zavrčel Severus.
„ Pochopitelně,“ utrousila Narcisa, „ a jak se má Brumbál?“
„ Čekal jsem, že se budeš víc zajímat o svého manžela,“ ušklíbnul se Severus a tvářil se jako někdo, kdo ví něco, co ona ne.
„ A proč bych se měla ptát zrovna tebe?“ Narcisa sjela Severuse zhnuseným pohledem, „ myslíš si, že jsem hloupá? O tvé zradě si už štěbetají i vrabci na střeše.“
Severus nedal najevo, jak ho její slova znepokojila. Jen pokrčil rameny.
„ Netušil jsem, že tě Lucius tak dobře informuje. V tom případě tedy i víš, že se nevrátí.“
V Narcisině tváři se mihly obavy, které nedokázala zakrýt. I když byl Snape zrádce, pořád věděl o tom, jak to mezi Smrtijedy chodí víc než ona.
„ Možná…,“ začala Narcisa pomalu, ale dál se nedostala. Když nečekaně vytáhla hůlku, byl Severus připravený. Čekal něco takového. Vykroutil jí hůlku z ruky.
„ To bylo velice nerozumné,“ utrousil, „ na tvém místě bych se zamyslel nad tím, co Lucius teď udělá. Opravdu věříš, že ti nechá syna?“ a s touhle poznámkou hodil Severus její hůlku na zem, otočil se a zamířil ke dveřím.
Narcisa se vrhla po hůlce a vykřikla bolestí, když se spálila. Opravdu si myslela, že by se k ní otočil zády? Severus Snape na chvíli přemýšlel o tom, že se jim situace trochu zkomplikovala. Přes Narcisu se k Luciusovi nedostanou. Ale on měl teď jinou věc na práci. Stiskl čelisti. Vůbec se mu to nelíbilo, ale neměl moc na výběr. Tiše proklel Lily Evansovou i sebe a vydal se do Zobí ulice číslo 4.

Harry Potter je ten největší chudák na světě a všichni by ho měli litovat. Po třech dnech sebelítosti Harry se vší vážností dospěl k takovéto myšlence. Ron, Hermiona i Hagrid mu psali takřka denně a snažili se ho utěšit, ale Harry nechtěl slyšet, že to bude dobré. Chtěl aby ho litovali.
„ Válením se v posteli ještě nikdy nikdo nic nedokázal.“
„ Vypadněte!“ vyletělo z Harry téměř okamžitě, jak Snapea spatřil.
„ No, no, pozor na pusu, Pottere!“ zavrčel Snape.
„ Víte, co mi můžete?! Táhněte k čertu! Vy, Brumbál, prostě všichni! Je to vaše vina! Nenávidím vás! Nenávidím!“ rozkřičel se Harry. Všechna ta bezmoc, frustrace, zklamání a pocit opuštěnosti – prostě všechno, co v sobě Harry příliš dlouho dusil, vytrysklo na povrch. Snape bylo něco živého, na co mohl Harry křičet, když strýc a teta s ním nechtěli mít nic společného.
Harry zabořil tvář do polštáře a konečně přišly slzy. Bylo mu jedno, že se Snape dívá. Nezáleželo mu už na ničem. Copak tohle všechno mohl někdo vydržet? Mysleli si o něm, že je stroj?
Snape neřekl nic – žádná jízlivá poznámka, žádný výsměch, dokonce se ani neušklíbnul. Sednul si na kraj stolu a čekal, až se kluk uklidní. Předchozí citový výlev nechal bez komentáře.
Harry brečel a zdálo se, že slz není konec. Ubohý Harry Potter všemi opuštěný, všemi zrazený.
Snape vypadal, že se ho to celé ani v nejmenším netýká. Ve skutečnosti přemýšlel o Potterově matce, o tom dopisu i o svém bláznivém rozhodnutí, že pro toho kluka tedy něco udělá. Jenže nevěděl co. Hystericky brečící šestnáctileté kluky Snape utěšovat neuměl. K čertu nedokázal by utěšovat ani sám sebe. Lily mu s tím dopisem pěkně zavařila. Zatraceně dobře věděla, že když ho požádá, když zasáhne to správné místo, nedokáže říct ne. Dokonce ani teď, když byla mrtvá. Severus podezříval Brumbála, že minimálně tušil, co v tom dopise je. Nebylo přímo zázračné, že si Brumbál vzpomněl zrovna, když byl Severus téměř rozhodnutý výcvik ukončit? Brumbál dokázal s lidmi velice obratně manipulovat a Severus měl vztek, že mu nedokáže stejně jako Lily říct ne. Severus se nečekaně rozpomněl na otce. Neměl ho nikdy rád, ale naučil ho, že emoce jsou nebezpečné, komplikují život a člověk pod jejich vlivem snadno dělá chyby. Severus si to ověřil na vlastní kůži a tak své city podřídil svojí vůli a to za všech okolností. Lidé, kteří se nechali ovládat svými pocity, byli slaboši. Stával se i z něj slaboch? Nedokázal odepřít pomoc starému příteli ani mrtvé dávné lásce, znovu se zapletl se Sam, místo aby ji jako všechny ostatní ženy nechal jít a do toho všeho mladý Potter a Pán zla. Každý rozumný člověk by dopis ze záhrobí spálil, Sam pustil k vodě a nepletl se do války mezi Pánem zla, Potterem a Brumbálem. No, dobrá do té války se vlastní vinou připletl už dávno, ale to ostatní dělat nemusel. Bylo to bláznivé. Riskoval život kvůli klukovi, kterého nenáviděl. Být citlivý byl luxus, který si Severus nemohl dovolit. Jenže i když své city skrýval, nedokázal se jich zbavit. Pořád tam byly a číhaly na Severusovo sebemenší zaváhání, aby vyplavaly na povrch – a toho se Severus bál, protože pak byl zranitelný. Nezáleželo na tom, zda šlo o lásku nebo o nenávist, Severus si přál potlačit veškeré pocity a řídit se jen rozumem. Pak by pro něj nebylo těžké vycvičit Pottera, rozejít se se Sam. Jeho život by měl řád a on klid. Dávat najevo city, bylo pro Severuse Snapea stejné jako stát nahý v trnovém keři. Bohužel Severus často zapomínal, že je jen člověk.
Harry přestal brečet, utřel si slzy a zadíval se na Snapea. Severus si dopřál několik drahocenných vteřin, aby si uspořádal myšlenky a začal se soustředit na to, na co měl.
„ Sbalte si věci, Pottere,“ prolomil Snape ticho.
„ Proč?“ zeptal se Harry mdlým hlasem.
„ Protože profesor Brumbál chce, abyste pokračoval ve výcviku. Proč asi?!“ odsekl Snape podrážděně.
„ Proč?“ Harry neviděl důvod pokračovat v tom marném boji. Siriuse to stálo život a čeho dosáhli? Ničeho. Zemřel úplně zbytečně.
„ Protože, Pottere, jsou lidé, kteří se nevzdávají tak snadno jako vy!“ vyštěknul Snape, „ myslíte si, že jen vy trpíte? Jiní přišli o mnohem víc než vy a přesto nepadli před Pánem zla na kolena! Zachovali si svoji hrdost!“
Harry zavřel oči. Tohle slyšet nechtěl, a obzvláště ne od Snapea.
„ Ztratil jste rodiče a kmotra. Jiní přišli o víru, naději a…lásku. Ale nepřestali bojovat, protože pak by všechny ty ztráty byly zbytečné,“ Snape mluvil o poznání tišeji.
Harryho vytrhlo z apatie to slovo láska. Vůbec poprvé slyšel Snapea mluvit takhle. Láska. Miloval někdo Harryho Pottera? Ne. Miloval někdo Severuse Snapea? To sotva. Přesto Snape pomáhal Řádu. Je Harry Potter horší než Severus Snape? Rozhodně ne!
„ Jen slaboši se vzdají. Jste slaboch, Pottere?“
Harry cítil, jak v něm roste vztek na Snapea. Co si o sobě sakra myslel? Objeví se tu a dává mu kázání! Vztek sílil, ale bylo to rozhodně lepší než sebelítost. Harry vytáhnul svůj kufr a začal balit. Však on Snapeovi ukáže, že žádný slaboch není! Najednou se zarazil.
„ A co strýc s tetou?“ otázal se Harry.
„ Nechte jim vzkaz.“
„ Kam půjdeme?“ chtěl Harry vědět. Pokaždé, když se Snapem někam vyrazili cvičit, dopadlo to špatně.
„ To nepotřebujete vědět,“ odsekl Snape.
„ Kde…,“ Harry se zadíval na Snapea, „…kde je teď Vol…chci říct Vy-víte-kdo, pane?“ zašeptal Harry, ruce se mu třásly rozčilením.
„ To taky nepotřebujete vědět,“ zavrčel Snape.
„ Dokážeme to? Můžeme ho porazit? Pane?“ Harrymu bylo jasné, že odpověď nedostane, ale musel se zeptat.
„ To záleží na vás. Zatím jste se ale moc nepředvedl,“ zamračil se Snape.
„ Zranil jsem ho!“ ohradil se Harry.
„ Vaše přílišná horlivost slavila úspěch, ale měl jste víc štěstí něž rozumu,“ ušklíbnul se Snape.
„ Dělal jsem, co jste mě naučil! Pane!“ Harry cítil, jak ho znovu přemáhá vztek.
„ Ne, nedělal. Nechal jste se ovládnout emocemi. Nikdy, Pottere, nesmíte přestat přemýšlet!“
Harry mlčky pokračoval v balení a představoval si, jaká by byla krása vzít Snapea po držce něčím hoodně těžkým.

„ To se mu nebude líbit.“
„ Upřímně, Sam, co se Severusovi líbí,“ pousmál se smutně Brumbál.
„ No, já bych se velice nerada stala terčem jeho vzteku. Na vás si nedovolí, ale na mě…,“ Sam pokrčila rameny.
„ Severus by ženě nikdy… neublížil,“ prohlásil Brumbál, ale Sam postřehla jeho zaváhání.
Přemýšlela kolik toho Brumbál ví o ní a o Snapeovi. Ačkoli si nebyla jistá, zda může tvrdit, že s ním má nějaký vztah. Už několik dní se jí vůbec neozval.
„ Víte, Sam, pokaždé když někam odjeli, aby Harry mohl nerušeně cvičit, dopadlo to katastrofou. A Voldemort teď bude mít ještě větší zájem zbavit se jich. Severus je nepochybně skvělý kouzelník, ale už jednou se mu to téměř vymstilo. Prostě chci, abyste tam byla s nimi. Vám mohu věřit,“ Brumbál vypadal unaveně. Za poslední rok jako by zestárnul o desítky let.
„ Já si vážím vaší důvěry, ale proč jste mu nic neřekl? Severus…totiž Snape…nevycházíme spolu zrovna nejlépe,“ povzdechla si Sam.
„ Naopak vycházíte s ním lépe, než ostatní,“ opravil ji Brumbál.
„ Lépe? Tak to chudáci ti ostatní,“ usmála se Sam.
„ Víte, Severus chtěl skončit s Harryho výcvikem. Nezachoval jsem se k němu fér, když jsem mu předal něco, o čem jsem věděl, že ho to přinutí změnit jeho rozhodnutí.“
„ A já mám být jako odškodné, nebo co?“ naježila se Sam.
„ Ne, samosebou, že ne. Nerozumíte mi. Snažím se vám vysvětlit, že Severus bude teď poněkud přecitlivělý, ale nerad bych, abyste na něho zanevřela. Není tak špatný člověk,“ Brumbál se nepatrně pousmál.
„ Proč mi to říkáte?“ zeptala se Sam a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas.
„ Máte ho přece ráda, nebo se mýlím?“
„ To je to tak vidět?“ zašeptala Sam sklesle. Všichni věděli, že se do toho mizerného chlapa zbláznila?
„ Ne, to ne. Ale já si všímám věcí, které spousta jiných lidí přehlíží,“ pousmál se Brumbál.
„ Jsem pitomá, co? Jen mě využívá. Hraje si se mnou jako kočka s myší. Měla bych se na něj vykašlat, ale já…z nějakého důvodu to nedokážu,“ Sam svěsila ramena.
„ Nedělejte to, Sam. Prosím vás, mějte s ním trpělivost.“
„ Děláte mu dohazovače, nebo co?“ zavrčela Sam.
„ Ne, jen…znám ho. On vás potřebuje, ale je příliš hrdý a paličatý, než aby si to přiznal.“
„ Nevím, jestli na něj chci čekat do soudného dne. Jednou se ke mně chová jako k cizí, pak si zase myslím, že je to nejbáječnější člověk na světa a on najednou zmizí - beze slova rozloučení či vysvětlení. Objeví se, až když se mu zachce. A myslí si, že to je v pořádku,“ Sam potřásla nespokojeně hlavou.
„ Severus je spolehlivý a schopný, ale abych byl upřímný, když se jedná o emoce, chová se jako zbabělec. Ničeho se nebojí tak, jako vlastních pocitů.“
„ No, tak to má blbý,“ utrousila Sam.
„ Něco vám řeknu, za celých patnáct let se Severus o žádnou ženu nezajímal tak jako o vás.“
„ Tomu vy říkáte, že se o mě zajímá?“ ušklíbla se Sam.
„ Věřte tomu nebo ne, ale ano. Severus si žen příliš nevšímá, ale s vámi je to jiné.“
„ Nejspíš potřebuje nějakou husu…,“ Sam se odmlčela.
„ Proto si myslím, že vám společný pobyt na horách prospěje. Měli byste si promluvit.“
„ Nebo přesněji já bych si s ním měla promluvit, že? On první krok neudělá.“
„ Ne, přiznat někomu, co cítí, je pro Severuse svým způsobem prohra. Byl vychován v přesvědčení, že něco cítit, je slabošství. Ani si neuvědomuje tu absurditu toho všeho. Severus nemá rád, když se mu připomíná, že je jenom člověk.“
„ Dokonalost je vlastnost božská. Toužiti po dokonalosti jest vlastnost lidská,“ odcitovala Sam Goetha. Pak se podívala na Brumbála, „ tak dobrá. Kde se s ním mám sejít?“
„ Jsme dohodnuti, že přivede Harryho sem. Každou chvíli by tu měli být.“

„ Jak ne?“ Sam svraštila obočí a na čele se jí vytvořila nepatrná vráska.
Severus se snažil nemyslet na to, jak jí to hrozně sluší, když se zlobí. Hodně přemýšlel a došel k závěru, že je na čase, aby zas vzal svůj život pevně do svých rukou. Tyhle emociální kotrmelce mu vůbec nesvědčily. To ovšem znamenalo zbavit se toho kamikadze koktejlu vášní, nezvladatelných emocí a primitivních sexuálních pudů – toho jedu, kterým ho Sam nakazila, a který mu teď bránil doopravdy se na tu její umíněnost a paličatost zlobit. Ale ne patnáct let byl, když už ne šťastný, tak aspoň vyrovnaný a měl klid. Teď neměl ani jedno, ani druhé. A šťastný…Severus zaváhal. Kdysi býval šťastný. Bylo to už dávno, pamatoval si na to jen mlhavě. Ale býval šťastný…než se mu život zhroutil. A nejhorší bylo, že když byl se Sam, když ležel vedle ní tak…
„ Posloucháš mě vůbec?“
Severus zaostřil na Sam. Už se zase nechal umést vlastními myšlenkami. To musí přestat! Oslabovalo ho to a to si nemohl dovolit. Nejdřív to skončí se Sam, pak se vypořádá s Potterem a všechno zase bude jako dřív.
„ Co je ti?“ Sam se pokusila Severuse dotknout, ale udělal krok zpátky. Cítila, jak se stáhnul do sebe.
„ Řekl jsem, že s námi nepůjdeš. Je to mé poslední slovo,“ prohlásil Severus a odešel.
Sam si povzdechla. Na chvíli v jeho očích zahlédla věci, které nechápala, ale bylo v tom tolik emocí. Jenže pak se stáhnul. Proč jí nedovolil, aby se ho dotkla? Co se mu zase honilo hlavou? Pokaždé, když jí poodhalil kousek svého já, jako by se toho zaleknul a couvnul. Kdo vlastně Severus Snape byl? Co skrýval? Stál vůbec za tu námahu a trápení? Nebylo by snazší najít si někoho obyčejného, hodného, kdo by ji miloval…Sam ucítila, jak ji zabolelo u srdce. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval. Jenže Sam věděla, že není cesty zpátky. Od první chvíle, kdy se zahleděla do těch černých očí, bylo rozhodnuto.

Severus seděl v obývacím pokoji po tmě. Všichni už šli spát. Věděl, že zítra ráno s Potterem vyrazí do vzdálené horské chaty. Bylo mu jasné, že se to neobejde bez problémů, ale na to teď nemyslel.
Roky byl sebejistý, nikdy o sobě nepochyboval a nedělalo mu problém chladně a sobecky jít za svými cíly. Jenže věci se měnily. Cítil to. Od té chvíle, tam za těmi popelnicemi, kdy se poprvé podíval Sam do očí, se něco změnilo. Nenávist k Harrymu Potterovi už nebyla tak palčivá, James Potter už nebyl tak důležitý, smrt Siriuse Blacka ho už tolik netěšila a dokonce i slib Lily netížil tak jako před několika dny. Jako by se staré rány zajizvovaly a zůstávala po nich jen tupá bolest. Měnil se…cítil to…a…měl z toho strach. Ano, Severus Snape, syn jednoho z nejbohatších a nejčistokrevnějších, kdysi jednoho z nejmocnějších, kouzelníků, se bál zítřka, protože netušil, co ho čeká. Jistě celý život balancoval na hranici. Rozhodl o tom toho deštivého dne, kdy přijal nabízenou ruku lorda Voldemorta. Jenže proti bystrozorům i Smrtijedů se mohl bránit. Jak se měl ale bránit proti emocím, které přicházeli nečekaně a zrádně, když to nejméně potřeboval? A všechno začínalo a končilo u Sam. Nechápal, jak se to mohlo stát. Vždycky si na tohle přece dával pozor. Sam nebyla jiná než ostatní. Takových jako ona prošly jeho postelí desítky. Žádná v něm nevzbudila ani stín sympatií. Tak proč Sam? A proč zrovna teď?
„ Můžu?“
Severus zvedl oči. Sam stála ve dveřích a nejasné světlo z chodby se lámalo kolem křivek jejího těla. Utíkal před ní. Věděl to. Utíkal, protože…měl strach – z intimity, z emocí, které nezvládal, z toho, že bude chtít, něco, co jí nebude moct dát, z toho, že ji má, i z toho, že ji ztratí.
Severus přikývnul a Sam si k němu přisedla. Jedna část jeho mysli jí chtěla říct něco, čím by ji ublížil a ona ho nechala. Dokázal ublížit lidem nevědomky, natož vědomě. Ale druhá polovina jeho já se děsila, že to udělá, a že ji ztratí. Tak nějak si na ni zvyknul. Bylo to svým způsobem uklidňující vědět, že když udělá krok stranou, tak o ni „zakopne“.
„ Chtěla jsem se ti omluvit,“ řekla Sam po zdánlivě nekonečné chvíli mlčení.
„ Omluvit? Za co?“ Severus se nemohl zbavit pocitu, že by se omlouvat měl spíš on. K čertu s těmi pocity!
„ Za všechno,“ pokrčila rameny Sam.
„ Jestli je to taktika, jak mě přesvědčit…,“ začal Severus, ale dál se nedostal, protože ho Sam nečekaně políbila. Odstrčil ji.
„ A tohle bylo jako co?“ zavrčel Severus.
„ Řekni mi, Severusi, upřímně znamenám pro tebe vůbec něco?“ zeptala se ho Sam přímo.
„ No,…něco určitě,“ zašeptal a políbil ji.
Polibek rychle nabíral na intenzitě. Dokonce i tak zkušenému milovníkovi, jakým byl Severus, začal pomalu docházet dech. Odtáhli se od sebe.
„ Chci jít s vámi. Neupírej mi to. Já to zvládnu.“
Severus zavřel oči.Ani na okamžik nepochyboval o ní. Měl pochybnosti o sobě. Za poslední rok udělal víc chyb, než za celý svůj dosavadní život. Dřív se mu to nestávalo. Jenže věci už nebyly jako kdysi. Severus si přál to vrátit. Jenže mu už nebylo devatenáct. Když byla nablízku, nedokázal jednat čistě racionálně. Byla jeho slabina – velká slabina – a musí se jí zbavit. Hned.
„ Svůj názor jsem ti už řekl,“ Severus vstal a přešel na druhou stranu místnosti, aby mezi nimi byla co největší vzdálenost.
„ Proč mě sebou nechceš?“
„ Pleteš se do věcí, do kterých nemusíš.“
„ Co je ti do toho! Je to můj život!“ rozzlobila se Sam.
„ Jsi hrozně umíněná!“ obvinil ji Severus.
„ Á, to mi říká ten pravý,“ ušklíbla se Sam. Pak řekla měkčeji: „ Máš o mě strach?“
„ O tebe? Měl bych za tebe především zodpovědnost! Co by tomu řekl Brumbál, kdybych tě vrátil v pěti, šesti kusech?“ zavrčel Severus.
„ Nejspíš nic. On to totiž byl jeho nápad, abych šla s vámi,“ kontrolovala Sam.
Severus dobře zamaskoval překvapení, ale ne vztek. Stisknul rty a přimhouřil oči.
„ Proč jsi mi to neřekla hned?“
„ Protože jsem tě chtěla přesvědčit sama,“ zašeptala Sam.
„ Já tě sebou nechci. Ještě zítra si o tom promluvím s Brumbálem a…“
„ Ty se mě bojíš,“ konstatovala Sam.
„ To je blbost a ty to víš,“ odsekl Severus.
„ Opravdu? A nebo se bojíš svých citů ke mně?“
Severus se zachvěl a byl rád, že to v šeru, které v pokoji panovalo, nemohla postřehnout.
„ Citů?“ zopakoval chladně.
„ Ano,“ přikývla.
„ K tobě?“ ušklíbnul se.
„ Přesně tak.“
„ To je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšel. Proč si sakra myslíš, že když s tebou spím, musím tě zákonitě…,“ Severus se odmlčel, „…milovat,“ vyslovil to jako nadávku.
Sam otevřela pusu, aby něco řekla, ale Severus ještě zdaleka neskončil.
„ Co čekáš? Snubní prsten? Dětičky? A žili šťastně až do smrti? Moc čteš pohádky, holčičko,“ Severus se k ní otočil zády, aby neviděl její slzy. Někde v hloubi své prokleté duše byl zděšen tím, co řekl, a nenáviděl se za to.
„ Chápu,“ Sam statečně bojovala se slzami a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas, „ co člověk může čekat od Smrtijeda,“ schválně neřekla bývalého, „ od obyčejného zrádce a zbabělce. Možná by měl Brumbál prověřit vás, pane Snape, kvůli tomu úniku informací. Zrádce zůstane vždycky jen prašivým zrádcem!“ a práskla za sebou dveřmi.
Severus sklonil hlavu. Každé její slovo ho bodalo jako ostrá dýka.
„ Sam!“ prudce se otočil, ale už tu nikdo nebyl, „ Sam?“ byla pryč. Měl, co chtěl. Tak proč se cítil jako spráskaný pes?

Sam vztekle hodila svoji tašku na zem a rozhlédla se.
„ Tak kde je ten prašivý mizera?“ zeptala se.
Harry zamrkal.
„ No, já…“
„ Snape, Harry, kde je Snape? Mám už od rána chuť mu dát pár facek. Měla jsem to udělat dřív, ale nikdy není pozdě.“
Harry se na Sam zaraženě díval.
„ Já…my…máme se s ním setkat až na místě,“ řekl Harry opatrně. Ještě neviděl Sam takhle rozzlobenou.
„ Je to srab,“ prohlásila Sam.

Horská chata byla prostorná, pohodlně zařízená a její polohu Brumbál maximálně tajil. Všem členům Řádu dělaly neustálé uniky informací velké starosti, ale pořád se nedařilo odhalit, kdo za tím stojí.
„ Hezké hnízdečko,“ utrousila Sam ponuře.
Harry si zalezl do svého pokoje a dělal úkol, který mu Snape zadal. Aspoň mu to pomohlo odvést myšlenky od Siriuse.
Sam seděla v malém obývacím pokoji u krbu a přemýšlela, kde se stala chyba. Brumbál si byl tak jistý, že k sobě patří. Tak proč to nevyšlo? Z myšlenek jí vyrušil zvuk na terase – kroky. Popadla hůlku a schovala se do stínu. Neodvažovala se ani dýchat.
„ Stůj, ty pse!“
„ Nech toho, nemám na to náladu,“ zavrčel Severus.
Sam ale hůlku nesklonila.
„ Myslela jsem, že to je Smrtijed…a vlastně jsem měla pravdu,“ poznamenala jízlivě.
„ Jen si posluš,“ pokrčil Severus rameny.
„ Mohla bych tě zabít a pak předstírat, že šlo o nehodu. Navíc co se máš co potulovat venku, když máš chránit toho chlapce,“ její hlas chladný a necitelný. Chtěla mu ublížit, chtěla, aby pocítil tu bolest, jakou teď prožívala.
„ Pomstychtivost ti nesluší,“ odpověděl a klidně se posadil do křesla.
Sam sklonila hůlku.
„ Ne, smrt je moc jednoduchá, rychlá a konečná.“
„ Nemáš na to,“ ušklíbnul se Severus.
„ Jsi ubožák, Snape. Lituji, že jsem tě kdy potkala,“ Sam vyšla z pokoje.
Severus se zadíval do ohně. Proč to takhle muselo skončit, pomyslel si.

„ AUU!“ zavyl Severus, když mu Sam nemilosrdně a schválně přivřela prsty do šuplíku.
„ Och, omlouvám se,“ ušklíbla se Sam.
Harry se raději sklonil ke své snídani, protože jen stěží zadržoval smích. Snape se tvářil nasupeně a třel si pohmožděné prsty. Sam ho okázale ignorovala.
Dělala mu naschvály od první chvíle, co přišel do kuchyně. Chybějící třetí židle, teď ten šuplík – bylo to dětinské, ale docela se jí ulevilo.
Snape se v kuchyni nezdržoval. Bez snídaně se odebral zpátky do svého pokoje. Nechtěl dělat Sam terč a Potterovi zábavu. Navíc část jeho mysli to přijímala jako zasloužený trest.

Harry se pohyboval obezřetně a pátral pohledem v lesním porostu. Snape tu někde byl – cítil to. Byl to takový ten pocit, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku. Překročil větvičku, jejíž prasknutí by ho mohlo prozradit. Všechny jeho smysly byly v pohotovosti. Věděl, že Snape utočí, jen když si je jistý, že nemine, což znamenalo, že když Snape zaútočí, jsou jeho šance mizivé. Musel zjisti, kde nepřítel je. Za poslední rok se jeho schopnosti velmi zlepšily, ale pořád cítil, že na Snapea nemá. Profesor měl zkušenosti, byl zocelený bitvami, které Harry ještě nevybojoval.
Harry se přitisknul ke stromu, protože zachytil pohyb. Mohl to být jen srnec, ale nač riskovat. Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Asi se mu to jen zdálo. Opět začal postupovat kupředu. Stromy řídly, až nakonec ustoupily mýtině. Harry neměl v úmyslu na mýtinu vejít, byl by snadný cíl. Najednou za ním něco křuplo a pak uslyšel, jak se něco prodírá mlázím. To nemohl být Snape, bylo poslední, co si uvědomil.
Divočák zafuněl a rozběhnul se k Harrymu. Harry byl tak zaskočený, že si vůbec nevzpomněl na hůlku a dal se na útěk. Vyběhli na mýtinu a pak se těsně za sebou stalo několik věcí. Divočáka zasáhlo omračující kouzlo, nad lesem se objevilo nepřirozeně velké hejno nějakých černých ptáků a něco ho strhlo do křoví.
Harry se už chtěl začít bránit, ale pak si uvědomil, že ho drží Snape. Přestal sebou zmítat a Snape ho pustil. Přiložil si prst ke rtům a pak ukázal na oblohu.
Hejno ptáků poletovalo sem a tam jako by něco hledalo.
„ Co je to?“ šeptl Harry.
„ Krkavci,“ odpověděl Snape tiše, „ hledají nás.“
„ Hledají?“ podivil se Harry.
„ Kouzelníci využívají sovy, ale ty jsou nápadné. Čeleď krkavcovití, kam spadají i vrány a havrani, jsou velice inteligentní a nenápadní. Pán zla je hojně využívá,“ vysvětloval Snape.
Harry se zachvěl.
„ Myslíte, že o nás ví, pane?“
„ Musíme počítat se vším. Vaše objevení se na té mýtině bylo velice nešťastné, Pottere. Pokud se nedokážete vypořádat s jedním kancem, jak chcete porazit Pána zla?“
„ Už jsem ho porazil i dřív!“ odsekl Harry, „ pane,“ dodal rychle.
„ Vyhrané bitvy vám nevyhrají válku, Pottere,“ zavrčel Snape.
„ Co budeme dělat?“ zeptal se Harry.
Hejno už odlétalo.
„ Vrátíme se do chaty a připravíme se na nejhorší,“ prohlásil Snape.

Sam těkala pohledem ze Snapea na okno a zpátky.
„ A to budeme jen tak čekat?“ zeptala se nervózně.
„ Nevíme, zda nás viděli, takže ano, budeme čekat,“ přikývnul Snape, „ v nejhorším je ve sklepě pod starým pytlem schované přenášedlo. Tentokrát jsme počítali se vším.“
„ Nechápu, proč Brumbál nepoužil Fideliovo zaklínadlo,“ postěžovala si Sam.
„ To by bylo moc jednoduché,“ ušklíbnul se Severus, „ nejsou lidi,“ dodal.
„ Nejsou lidi?“
„ Všichni členové Řádu mají plné ruce práce, odvolat tři z nich kvůli utajení tohoto místa se nevyplatí,“ vysvětloval Snape klidně.
„ Aha, ochránit naše životy se nevyplatí,“ poznamenala Sam sarkasticky.
„ Od toho jsem tu já,“ odvětil Snape.
„ Hm, tak to raději půjdu spát do lesa,“ odsekla Sam.

Několik dalších dní bylo vše v pořádku. Snape obnovil Harryho výcvik v lese, ale všechny nabádal k nejvyšší ostražitosti. Nečekal ostatně, že by Smrtijedi zaútočili hned. Na jejich místě by počkal, až bude kořist méně pozorná a tudíž zranitelnější.

Severus klímal v křesle. Harry se šprtal teorii černé magie a Sam si četla. V krbu praskal oheň – taková idylka. Harry odložil knihu a zadíval se z okna do tmy.
„ Co je?“ zeptala se Sam.
„ Mám takový divný pocit,“ zašeptal Harry.
„ Ten už mám od té chvíle, co jsme tady,“ řekla Sam a chtěla se znovu vrátit ke své knize. Hlavní hrdina – pohledný blonďák – se právě chystal vyznat hlavní hrdince lásku.
Harry vstal z křesla a došel k oknu. Měl takový divný pocit. Ještě nikdy se tak necítil. Co by asi na ten jeho pocit, řekl Sirius.
Harry!
Harry sebou škubnul. V pokoji bylo ticho.
Harry, uteč!
„ Slyšela jsi to?“ otočil se Harry na Sam.
Sam se zaposlouchala.
„ Co?“
Harry! Jdou sem!
„ Tohle!“
Sam znejistěla a Harry si připadal jako blázen. Slyšel to!
Uteč, Harry! Je jich moc!
„ Já…asi to bude znít bláznivě, ale mám pocit, že…,“ začal Harry nejistě.
Harry! Tak už mě sakra poslechni!
Okno se roztříštilo a Harryho zasypaly střepy. Sam odhodila knihu a vytáhla hůlku. Snape byl rovněž na nohou a stáhnul Harryho od okna.
Říkal jsem ti to, Harry. Měl jsi mě poslechnout.
„ S vámi se teda člověk fakt nenudí,“ utrousila Sam.
Severus ji ignoroval a snažil se zjistit jaká je situace. Opatrně se nadzvednul a vyhlédnul z okna. Jen těsně ho minul bílý blesk a dopadla na něj sprška skla. Jeden střep do škrábnul do tváře.
„ Máme problém,“ prohlásil Snape.
„ Nepovídej, bez tebe bych na to nepřišla,“ ušklíbla se Sam jízlivě.
„ Je jich moc. Jen co jsem viděl, tak přinejmenším třicet.“
Sam polknula. To byla desetinásobná přesila, to nevypadalo dobře.
„ Ok, co budeme dělat?“ zeptala se Sam a s naději upřela pohled na Severuse. Vždycky si přece věděl rady.
„ Vypadneme odtud. Jděte napřed, já je zdržím,“ rozhodnul Severus.
„ Sám? To je sebevražda. Nezadržíš je tu sám!“ Sam vyprchala z tváře všechna barva.
„ Prostě udělejte, co jsem řekl,“ zamračil se Snape.
„ Ne, pane. Nenecháme vás tu!“ ozval se Harry nečekaně.
„ Vy mlčte, Pottere. A držte své samaritánské sklony na uzdě,“ usadil ho Snape, „ není čas se tu dohadovat! Jděte!“
„ NE!“ vykřikla Sam.
Snape ale nemarnil čas a strkal je ke dveřím. Zeď se zachvěla pod náporem kouzel. Severus vystrčil vzpouzející se Sam ze dveří a otočil se na Pottera.
„ Jste důležitý, tak jděte. Musíte umět poznat, kdy je čas bojovat, a kdy je čas utíkat.“
Harry zaváhal. Nechtěl tu Snapea nechávat. Pokud by Snapea zabili, cítil by za jeho smrt vinu, protože ho v tom nechal, opustil ho.
„ JDĚTE!“ zařval Snape, když se zeď už začala hroutit.
Harry vyběhnul ze dveří a spolu se Sam utíkali do sklepa. Ještě slyšeli, jak zeď povolila.
Severus si našel dobrý úkryt a první vlnu Smrtijedů smetl jeho oblíbený útok Kyselý déšť. Z pěti Smrtijedů zbyly jen rozleptané syčící hromádky.
Sam vpadla do sklepa. Harry zavřel dveře. Sam pohledávala pytle.
„ Pod pytlem! Pod pytlem! Ale pod kterým!“ Sam zoufale rozhazovala staré pytle, zatímco dům se chvěl, jak nahoře zuřila bitva. Snape se slyšitelně činil.
Harry si bezděčně vzpomněl na Siriuse. Zabijí Smrtijedi Snapea jako Siriuse?
Harry, tam pod tím pytlem, co máš u nohy.
Harry si připadal jako blázen, když poslechl ten divný hlas. Ale skutečně pod pytlem našel plechovku od coca coly.
„ Mám to!“
Sam se otočila a zaplavila ji úleva. Teď dojdou pro Severuse a…najednou nastalo ticho. Sam zbledla.
Severus zjistil, že se fatálně mýlil. Bylo jich přes třicet. Proti takové přesile neměl šanci. Nakonec musel svůj úkryt opustit a naživu se udržel jen díky štítovým kouzlům. Ve zdemolovaném pokoji však už nebylo kam se skrýt.
Smrtijedům nedalo příliš práce prolomit Severusovu obranu. Když mu levým ramenem prolétnul ohnivý šíp, napadlo Severuse jen, že jim poskytl dostatek času na útěk. Další útok zasáhl Severuse do pravé ruky. Pustil hůlku a sevřel si zkrvavenou ruku. Smrtijedi se blížili a nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Severus byl ale klidný. Věděl, že tahle chvíle jednou přijít musí. Umře. A když si to uvědomil, pocítil lítost nad tím, že tolik času promrhal, místo aby byl se Sam.
Sam se slzami v očích sledovala škvírkou, jak Severuse odvlekli. Harry položil Sam ruku na rameno. Sam přikývla. Nemohli mu pomoct.

Sotva se zhmotnila na místě, rozběhla se Sam k troskám domu. Jen mlhavě si uvědomovala, že ji následují členové Řádu. Brumbál odvolal narychlo patnáct lidí a společně s nimi a madam Pomfreyovou šli Severusovi na pomoc.
Sam trnula hrůzou, že jdou pozdě. V největší tichosti se přiblížili k domu. Smrtijedi tu ještě byli. Před domem hořel velký oheň a kolem něj byl shluk postav v kápi. Sam pátrala po Severusovi. Nikde ho neviděla. Srdce se jí sevřelo.
„ Tam,“ šeptl Remus a ukázal k prvním stromům lesa.
Sam potlačila vzlyk. Severus byl přivázaný u stromu, zmlácený a zkrvavený, ale živý.
„ POPLACH!“
Sam sebou škubla. Jeden ze Smrtijedů se vracel nejspíš z vesnice a spatřil je. Ihned byl navždy umlčen, ale i tak to stačilo, aby Smrtijedi vyskočili a vytáhli hůlky.
Vůdce Smrtijedů lusknul prsty a dva jiní Smrtijedi přivlekli Severuse. Vůdce mu přiložil nůž k hrdlu.
„ Jestli ho chcete živého, tak všichni složte hůlky!“ nařídil Smrtijed.
„ Jestli to uděláme, pobijí nás jako dobytek,“ zavrčel Moody.
„ A jestli to neuděláme, podříznou Severuse jako dobytek!“ vyštěkla Sam.
„ Nechte je to udělat,“ ozvala se madam Pomfreyová.
Všechny to zaskočilo.
„ Jsme v přesile. Nechte je ať mu proříznou hrdlo, budu u něj dřív, než vykrvácí. Mám vše potřebné. Přežije.“
„ A co když…,“ zajíkla se Sam.
„ Nemáme na výběr,“ řekl Brumbál trpce a pak se otočil k vůdci Smrtijedů a zakřičel: „ Klidně ho zabijte! Pro nás nemá cenu!“
Severus pozvednul hlavu. Všechno ho bolelo. Nechápal, co tím Brumbál sleduje, ale proti smrti neměl námitek. Měl příliš velké bolesti. Smrt to utrpení aspoň ukončí. A pak uviděl Sam. Znovu pocítil smutek nad tím, že udělal takovou chybu. Místo aby byl s ní, aby využil každičký okamžik, odehnal ji od sebe. A teď umře, aniž by se ona kdy dozvěděla, že k ní skutečně NĚCO cítil a že NIC, co řekl, nemyslel vážně. Ucítil chladnou ocel na krku. A pak vůdce Smrtijedů prudce trhl zápěstím. Ostří zajelo do Severusova krku jako po másle. Nejdřív to zabolelo a pak ucítil, jak mu horká tekutina stéká hrdlem dolů. Začal se dusit.
Smrtijed pustil Severus právě včas, aby ho nepotřísnila krev. A pak dal povel k ústupu. Jeden ze Smrtijedů se sklonil k nehybnému Snapeovi.
„ Tohle máš na památku,“ zasyčel Smrtijed a bodl Severusovi do paže injekční stříkačku, pak se dal na ústup jako ostatní.
Sam se pronásledování Smrtijedů, kteří se houfně přemisťovali pryč neúčastnila. Klečela vedle Severuse a držela mu hlavu, zatímco madam Pomfreyová dělala se svojí hůlkou zázraky. Během několika vteřin zastavila krvácení a rána se pokryla něčím, co trochu vypadalo jako strup.
„ Teď musí být v klidu. Opatrně ho přeneseme do nějaké postele. Ztratil spoustu krve, musí odpočívat,“ prohlásila madam Pomfreyová.
„ A bude v pořádku?“ zeptala se Sam rozechvěle. Severus byl voskově bledý a krev na jeho tváří vyloženě zářila.
„ Potřebuje do tepla a vyspat se. Uvidíte, že zítra vám už poleze na nervy,“ usmála se madam Pomfreyová.
Přenesli Severuse do jedné z ložnic v patře, shodou okolností patřila ještě včera ta místnost Sam.
Sam si sedla k Severusovi na postel.
„ Měla jsem o tebe takový strach. Nechci tě ztratit. Až se uzdravíš, tak si o tom všem promluvíme,“ zašeptala zvedla se a nechala Severuse v klidu spát.

„ Nelíbí se mi to.“
Sam vzhlédla od skromné snídaně. Obývák i kuchyň byly poničené, ačkoli provizorní opravy to tu opět udělaly obyvatelné.
„ Co se stalo?“ zeptal se Brumbál.
„ Profesor Snape – jeho stav se nelepší,“ řekla madam Pomfreyová ustaraně.
„ Jak nelepší?“ zbledla Sam a ruka, v které svírala hrnek, se jí rozklepala.
„ Rány se mu zacelily, ale je to s ním horší než včera. Má vysokou teplotu a bolesti. Nedokážu si to vysvětlit. Všechny rány jsem pečlivě vymyla, ale vypadá to na…infekci.“
„ Infekci? Je to vážné?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
„ Zatím to nemůžu s určitostí říct, ale obávám se, že to je velmi vážné,“ řekla madam Pomfreyová a zamračila se.
„ Nechám ho přemístit ke svatému Mungovi a…,“ začal Brumbál.
„ To nejde. Nemůžeme s ním teď hýbat. Některé rány od magických útoků se ještě nezhojily, mohli by se znovu otevřít. Navíc mu každou hodinu stoupá teplota. Měl by zůstat v klidu,“ přerušila ho madam Pomfreyová.
„ Dobrá, v tom případě sem nechám dopravit vše, co si řeknete,“ zvednul se Brumbál od stolu.

Tvář madam Pomfreyové zpopelavěla.
„ Bože,“ zašeptala. Její nejhorší obavy se potvrdily.
Sam seděla u Severuse a pravidelně mu měnila obklady. Měl horečku, utržené rány se mu hojily pomalu a měl viditelně silné bolesti.
„ Můžete na chvilku?“
Sam vstala a šla s Pomfreyovou vedle.
„ Mám velmi špatné zprávy. Je mi to líto, ale…profesor Snape má tetanus.“
Sam se musela posadit. Jako mudlové měli i kouzelníci nemoci, na které byla magie zatím krátká.
„ Nemůžete pro něj něco udělat?“ zeptala se Sam a potlačovala slzy.
„ Bohužel, na tetanus není protijed. Můžu mu to jen ulehčit…až dojde k první zástavě srdce…chci ho nechat odejít.“
„ NEEE!“
„ Nebude trpět! Nemůžeme ho zachránit! Jen protáhneme jeho utrpění. Nemáte vůbec ponětí, jaká bolest to je!“ vybuchla Pomfreyová.
„ Vy ho odsuzujete k smrti,“ zašeptala Sam, „ co jste to za ošetřovatelku?“
„ Profesor Snape možná není oblíbený, ale já si ho vážím. Nechci aby před smrtí musel týdny trpět.“
„ Ale, ale musí existovat způsob…,“ rozplakala se Sam.
„ Kdyby byl zdravý, tak snad, ale ta zranění ho vyčerpala. Nemá šanci. To je realita,“ prohlásila Pomfreyová smutně.
„ Ne, ne,“ Sam složila hlavu do dlaní, „ přece to nevzdáte!“
„ Co víte o tetanu?“
Sam mlčela.
„ Není na to lék. Tělo se musí s toxinem samo poprat. To trvá tři týdny. V průběhu té doby přicházejí bolestivé křeče, kdy se tělo prohne jako luk. Může se udusit, může mu prasknout páteř a nebo – a to je nejpravděpodobnější – umře vyčerpáním. Nepřežije ty tři týdny. Neudržíme ho tak dlouho naživu. Je zesláblý a bude potřebovat umělou výživu. Jenže mi mu jí nedokážeme poskytnout dostatek. Můžeme mu to jen ulehčit.“
„ Ne, musíme to zkusit!“ nehodlala se Sam vzdát, „ můžeme použít ochromující kouzlo, abychom zastavili křeče…“
„ A udusíte ho, protože mu přestanou pracovat mezižeberní svaly,“ poznamenala Pomfreyová.
„ Ale existuje přece kouzlo, která by mu pomohlo s dýcháním,“ ohradila se Sam.
„ Jistě, ale nemůžeme mu do žíly pustit natolik koncentrovaný roztok s výživou, abychom ho udrželi tři týdny naživu. Ty žíly to prostě nevydrží! Myslíte, že ho chci prostě jen tak odepsat?! Že bych ho nechtěla zachránit?! Ani u svatého Munga by pro něj nemohli nic udělat!“ rozkřičela se Pomfreyová, ale přerušil ji Severusův výkřik plný bolesti.
Vběhly do pokoje. Severus se dotýkal postele jen patami a rameny. Jeho tělo bylo prohnuté ve strašlivé křeči. Sam mohla slyšet praskání namáhaných kostí. Oči se jí zalily slzami. Severus byl po celou dobu záchvatu při vědomí. Záchvat trval třicet vteřin, pak se Severus zhroutil na postel. Sam se chvěla jako by ten záchvat postihl i ji. Třicet vteřin! Třicet vteřin čisté bolesti.
„ Musíme být potichu. Hlasité zvuky vyvolávají záchvat,“ zašeptala Pomfreyová.

Sam seděla nad hromadou lékařských knih jak mudlovských, tak kouzelnických. Hledala něco, co by Severusovi zachránilo život. Madam Pomfreyová ho dopovala velkými dávkami lektvaru proti bolesti, ale i tak Sam věděla, že Severus trpí. I když se snažili zajistit ticho, dostával Severus záchvaty. Sam čekala, že se udusí, že se mu zlomí páteř. Zatím se to nestalo, ale čas byl proti nim.
Madam Pomfreyová setřela Severusovi pot z čela. Věděla, že mu ubíhá čas a ničila ji ta bezmocnost. Nezazlívala Sam, že se snaží najít řešení. Tak nějak ve skrytu duše doufala, že z pohledu laika najde Sam zázračné řešení, které je příliš riskantní a šílené, než aby odborníka napadlo. Ale byla to jen planá naděje.
„ Mám to!“
Pomfreyová si přitiskla prst na ústa. Sam přikývla.
„ Našla jsem řešení našeho problému,“ řekla a přistrčila Pomfreyové knihu.
„ To je šílené,“ prohlásila Pomfreyová, když si to přečetla, „ víte, co vlastně navrhujete? Chcete, abych mu zavedla výživu do horní duté žíly – do srdce!“
„ Řekla jste, že žíly jsou pro tak koncentrovaný roztok, jaký by byl potřeba, slabé. Tahle by to vydržela,“ bránila se Sam.
„ Vy vůbec nemáte ponětí, co navrhujete! Můžu mu způsobit otravu krve, trombózu, srdeční arytmii, můžu mu propíchnout hrudní stěnu a způsobit kolaps plíce, nebo mu roztok omylem v domnění, že jsem v žíle, pustím do hrudníku, můžu mu protrhnout tepnu a on umře dřív, než to vůbec zjistíme – je asi tisíc a jeden způsob, jak ho při tom můžu zabít,“ mračila se Pomfreyová.
„ Řekla jste, že umře. Tak proč to nezkusit? Když se to nepovede, bude to mít rychle za sebou. Ale když uspějeme, bude mít šanci na přežití. Nebo ne?“
Pomfreyová přemýšlela. To co Sam našla v té mudlovské knize, bylo šílené. Na druhou stranu to mudlové úspěšně použili u nedonošených dětí, takže to šlo provést. Ale vždyť to byla experimentální metoda! A v těchto podmínkách? Pomfreyová se rozhlédla.
„ Tak dobrá,“ přikývla pomalu, „ je to sice šílené, ale zkusíme to.“
Sam se rozzářila. Je zvláštní, jak je naděje neuvěřitelně houževnatá potvora.

Všechno si to musely připravit doslova na koleně. Nemluvě o tom, že Pomfreyová z té knihy získala jen matné povědomí o tom, jak se to má provést. Bylo to šílené. Ale Sam měla pravdu, byla to šance.
Sam se zadívala na Severusovo tělo. Hrudník se mu zdvíhal pomalu a namáhavě. Když madam Pomfreyová přiložila jehlu k pokožce v místě spojení klíční kosti se sternem, dostala Sam najednou strach.
„ Takže až vám řeknu, zatáhnete tady za ten píst. Musí se objevit ve válci temně červená krev.“
Sam přikývla a sledovala, jak Pomfreyová přitlačila a jehla pronikla hluboko dovnitř.
Pomfreyová mávla hůlkou a ve vzduchu se objevilo cosi jako rentgenový snímek. Sam nad tím nepřestala žasnout. Na modře se třpytícím „zjevení“ bylo vidět cosi, co mělo být Severusovo srdce, a cévy. Ale i s tímhle to bude práce téměř poslepu, protože kouzlo ukazovalo změny se zpožděním.
„ Zkuste to.“
Sam zatáhla za píst, ale neobjevilo se nic. Pomfreyová zaklela a pokračovala. Sam se zadívala Severusovi do tváře. Než začaly, tak ho Pomfreyová uspala, ochromovacím kouzlem zastavila křeče a rovněž kouzlo teď zdvíhalo Severusův hrudník, když mezižeberní svaly vypověděly službu. Když se uvážilo, co s ním vyváděly, měl ve tváři překvapivě klidný a vyrovnaný výraz. Sam byla ráda, že o ničem neví. Už ho netrápila bolest, nic necítil.
Pomfreyová vedla jehlu stále hlouběji. Na čele jí vyrazily krůpěje potu.
„ Zkuste to.“
Sam opět nasála, ale ani tentokrát neuspěly.
„ Sakra už bych tam měla být!“ zamračila se Pomfreyová a zahleděla se na obraz. Na chvíli se odtáhla, aby zkontrolovala srdeční činnost. Otřela si pot a pokračovala. Po chvíli kývla na Sam.
Zase nic.
Pomfreyovou polilo horko. Trvalo to příliš dlouho. Čím déle se s tím bude hrabat, tím větší riziko to pro Snapea bude. Ale už by přece měla být u cíle. Co když je moc daleko? Co když je příliš blízko plíci? Sevřela prsty jedné ruky v pěst. Třásly se jí. Nadechla se a pokračovala.
„ Sam? Do toho.“
Sam zatajila dech a…do válce začala proudit tmavě rudá krev.
„ Dokázala jste to!“ rozzářila se Sam.
„ Ještě nemáme vyhráno,“ poznamenala Pomfreyová, „ teď musíme zavést katétr na místo a upevnit jej v horní duté žíle.“
Pomfreyová vytáhla jehlu a začala do otvoru po ní zasouvat hadičku. Ještě před tím si označila na hadičce vzdálenost k srdci. Když se dostala až ke značce, připevnila hadičku ke kůži a zakryla ránu gázou s mastí, které udrží ránu sterilní. Odtáhla se a zkontrolovala srdeční činnost. Žádná známka arytmie, bylo to dobré. Pak se zadívala profesoru Snapeovi do tváře. Když bude mít štěstí, přežije to.
„ Víc pro něj udělat nemůžeme,“ konstatovala Pomfreyová. Pak se zadívala na Sam, „ ještě nikdy jsem nedělala něco tak šíleného a neuvěřitelně riskantního. Nic mě donutí uvěřit, že tohle mudlové běžně dělají. Ale jestli to bude fungovat, může mu to zachránit život.“
„ Zoufalá situace žádá zoufalé řešení,“ namítla Sam a v duchu si pomyslela: Nemůže umřít, ještě jsem si nevyjasnili tolik věcí. Navíc bez něj by byl můj život nudně normální.

Kapitola druhá: Vsaď vše na jednu kartu

Tři týdny se vlekli strašně dlouho, ale ten šílený pokus vyšel. Sam proseděla celé noci u Severusovy postele. Neobešlo se to bez komplikací. Byly chvíle, kdy si myslela, že to Severus nezvládne, ale držel se. Jeho vůle žít byla silnější než jed v jeho žilách.
Severus byl teď u svatého Munga, kam ho převezli okamžitě, jak toho byl schopen. Byl vyhublý na kost a zesláblý, ale živý. A mohl mluvit o nehorázném štěstí. Už po druhé během krátké doby sklouznul hrobníkovi přímo z lopaty. A vděčil za to Sam, která ho neopustila, když ji nejvíc potřeboval. Severus si umiňoval, že hned, jak ho pustí z nemocnice, si se Sam musí promluvit.
„ Ahoj!“
Severus se zadíval ke dveřím. Sam se na něj smála a v ruce držela velkou krabici čokolády.
„ Vypadáš podstatně lépe,“ řekla s úsměvem a přisunula si k jeho posteli židli. Po pravdě Severus vypadal příšerně. Rysy ve tváři měl strhané, byl vyzáblý. Za svojí normální váhou zaostával o dvacet kilo. Ale Sam přišlo, že vypadá báječně. Oči měl jasné a živé a rychle se zotavoval. Sam se mu musela obdivovat. Devět z deseti jiných by podlehlo, ale on ne.
„ Co ty tady děláš? Myslel jsem, že máš na krku Pottera?“
„ Potter je mladý, samostatný muž. Nemusím ho pořád hlídat,“ zakřenila se, „ máš rád čokoládu? Ošetřovatelka říkala, že potřebuješ přibrat.“
„ Čokoládu nesnáším,“ odpověděl.
„ Tvoje chyba. Je výborná,“ usmála se a položila krabici na noční stolek.
„ Kde vůbec teď s Potterem cvičíte?“ zajímal se.
„ Ošetřovatelka taky říkala, že máš mít klid. Navrhuji změnu tématu.“
„ Kde?“ jeho tón byl nekompromisní.
„ Na jednom ranči. Ale nenajdeš to. Brumbál konečně použil Fideliovo zaklínadlo a je sám Strážcem. Měl to udělat už dřív. Ale to se do toho nejdřív musí vložit ženská…,“ Sam se odmlčela, „ bála jsem se o tebe.“
„ Já myslel, že mě nemůžeš ani vidět.“
„ Nech toho. Dobře víš, že jsem nic z toho nemyslela vážně. Opravdu, Severusi, je na čase si promluvit.“
„ Na čase?“ povytáhnul obočí.
„ Podívej, oba víme, že mezi námi něco je. A já ti nevěřím, že je to jen o sexu. Je v tom víc. Já tě…“
„ Sam, neříkej to,“ zarazil ji Severus. Byl rozpolcený. Na jednu stranu to nechtěl slyšet, na druhou stranu po ničem netoužil víc. Nevyznal se v tom.
„ Ne, já ti to chci říct. Chci, abys to slyšel!“ trvala na svém Sam.
„ Ty vůbec nic nechápeš!“ zamračil se Severus.
„ Ne, mám pocit, že ti rozumím víc, než si myslíš,“ pousmála se, „ mít někoho rád, Severusi, není nic za co by se člověk musel stydět. Naopak láska je něco krásného a ušlechtilého a hodno obdivu.“
„ Pohádky pro malé děti,“ zavrčel Severus.
„ Ty nevěříš na lásku?“ zeptala se Sam.
„ Ne. Je to jako chřipka. Chvíle je ti divně a pak to přechodíš.“
„ To je dost bizardní názor.“
Pokrčil rameny.
„ Moji rodiče se měli moc rádi. Vždycky jsem je pozorovala, jak se drží za ruce, když jsme šli na procházku. Podle mě je hezké, když se takhle dva lidi mají rádi.“
Severus mlčel. Myslel na své vlastní rodiče. Ti se nikdy rádi neměli. Nebrali se z lásky. A časem se začali nenávidět.
„ Byl jsi někdy zamilovaný?“
„ Tak do toho ti nic není,“ odsekl.
„ Jen se ptám. Já byla každou chvíli. Bohužel vždycky do toho nesprávného. Já pro něj hořela a přitom jsem pro něj byla vzduch. Všimnul si každé jiné, akorát mě přehlížel.“
Severus si vzpomněl na Lily i ona ho přehlížela. Měla pro něj jen soucit. Nic víc. Ale on nestál o soucit.
„ Miluji tě, Severusi, a chci, abys to věděl,“ zašeptala Sam.
Severus zavřel oči. Řekla to. Už se s tím nedalo nic dělat.
„ Proč?“
„ Já nevím. Jsi jiný…co já vím. Kdybych věděla všechno, otevřu si poradnu a vydělám balík. Prostě tě miluji a tečka,“ zadívala se na něj, „ nic mi k tomu neřekneš?“
„ Co ode mě čekáš?“
„ No, tak pro začátek třeba to, že se vyjádříš ohledně svého vztahu ke mně. A co bude dál,“ pokrčila rameny, „ nechci po tobě vzdušné zámky. Chci tě jen mít vedle sebe. Vědět, že se na někoho můžu spolehnout, že pro někoho něco znamenám, že na mě někomu záleží.“
„ Ale to jde i bez lásky. Když budeš potřebovat, tak ti pomůžu. Vždyť ty mě taky pořád taháš z malérů. A záleží mi na tobě.“
Sam se rozzářila.
„ Jako na…známé…přítelkyni…“
„ Na milence? Hm, obávám se, že mám větší nároky, Severusi. Nechci být jen milenka. Chci víc.“
„ Co když ti to nedokážu dát?“
„ Ještě jsi to ani nezkusil.“
Severus uhnul pohledem, ale neřekl nic. Nepověděl ji o tom zmatku, který cítil. O tom, že ji má rád, ale že si není jist. Že se bojí důvěrného vztahu. Neřekl ji, jak moc mu v minulosti ublížili. Že ji nechce ohrozit, protože po něm jde Pán zla. Mlčel. Jako tehdy, když se ho velice podobně zeptala Lily, zda mu na ní záleží. I tenkrát nic neřekl a ona začala chodit s Potterem. Nechtěl, aby se to opakovalo, ale nedokázal se přinutit mluvit o tom, co cítí. To bylo prostě tabu. Jeho soukromá věc, do které nikomu nic nebylo.
„ No, jak myslíš, Severusi. Je to tvoje rozhodnutí,“ zašeptala Sam a vstala.
Sam nechoď. Já jen potřebuji čas. Není to pro mě snadné. Ale záleží mi na tobě víc, než dokážu vypovědět. Děsí mě to a zároveň je to něco krásného. Já se už jen těžko můžu nějak radikálně změnit, ale snad časem to půjde. Prosím buď se mnou a buď trpělivá. Jsi to nejcennější, co mám. Nerad bych tě ztratil, protože nedokážu říct, co cítím, co si myslím.
„ Proč mi to děláš?“ povzdechla si Sam.
ŘEKNI JÍ TO!
Sam za sebou zavřela dveře.
„ Severusi,…ty jsi ale vůl,“ povzdechnul si Severus.

Vážená Sam,

„ To je blbý,“ Severus zmuchlal pergamen.

Nejdražší

„ No to už vůbec ne,“ zamračil se Severus a zahodil další papír.

Milá Sam,
chápu, že se na mě asi zlobíš, ale

„ Ne,“ další papír letěl do koše.

Milá Sam,
píšu ti, protože nedokážu

Severus roztrpčeně zmačkal pergamen a opřel se v křesle. Před dvěma dny ho pustili z nemocnice a on se celou tu dobu snažil napsat Sam dopis. Doufal, že když jí to nedokáže říct, tak jí to napíše. Bohužel zjistil, že to není o nic lehčí. Okolo koše byl už pěkný nepořádek. Domácí skřítek měl přísně zakázáno uklízet v jeho pracovně. Tohle bylo jeho království a nesnesl, aby se tu to ušaté stvoření ometalo.
Myslel na Sam. Pravděpodobně někde cvičí Pottera. Nejspíš ještě s Moodym nebo někým, kdo se v černé magii opravdu vyzná. Jestlipak se na něj zlobí? Zanevřela na něj? Nebo čeká, až se konečně vymáčkne? Dokáže to někdy?
Severus vstal a stoupnul si k oknu. Díval se do zahrady a představoval si, jaké by to bylo nežít v tomhle velkém domě sám, jen se starým domácím skřítkem. Jenže neměl vůbec potuchy, jaké by to bylo. Sam měla pravdu, ani to nezkusil. Jaký podivný paradox. Zřekl se citů, aby se z něj nestal slaboch. A vlastně právě díky tomu se tím slabochem stal. Nedokázal říct ženě, ke které cítil, řekněme jistou náklonnost, že k ní něco cítí.

Harry uskočil před oslepujícím zábleskem a protáhnul se úzkým otvorem do dalších prostor jeskyně. Protože tam byla tma jako v pytli, rozsvítil hůlku. Smysly měl vybičované do krajnosti a útok očekával každým okamžikem.
„ Výborně.“
Harry zamrkal. Najednou se před ním objevil otvor a v něm stála Sam. Usmívala se.
„ Konec?“ zeptal se Harry a rozhlédnul se, jako by čekal ještě nějaký podraz.
„ Opravdu působivé,“ zamručel Moody spokojeně.
Harry se na Moodyho zadíval a pak uskočil právě včas, aby se vyhnul omračujícímu kouzlu. Postavy se rozplynuly a objevil se východ.
Harry prošel dveřmi a vyběhl po schodech nahoru.
„ Zdá se, že jsme tě nenachytali,“ uvítala ho Sam se šibalským úsměvem, „ co ti napovědělo, že je to jen iluze?“
„ Já nevím,“ pokrčil rameny Harry a setřel si pot z čela, „ Moody byl…no jiný. Nikdy neříká opravdu působivé.“
Sam se rozesmála. Společně se vydali k domu. Harry neustále porovnával způsob výcviku Sam a Snapea. Profesor lektvarů si nebral servítky, všechno to bylo doopravdy. Harrymu trvalo dlouho než začal tyhle překážkové dráhy brát vážně, protože věděl, že by se mu doopravdy nic stát nemohlo. Maximálně by ho to omráčilo. Přesto měl pocit, že je to lepší než Snapeův výcvik. Na druhou stranu i když byl Moody v obraně proti černé magii zběhlý a leckdy přidal i radu z vlastní zkušenosti, chyběly Harrymu Snapeovy rady ohledně černé magie. Už dlouho se ho chtěl zeptat, jestli má Voldemort nějakou slabinu, které by v souboji mohl využít. Jenže teď byl Snape Bůh ví kde. Harry byl ujištěn, že je v pořádku, ale už ho necvičil. Ne že by se Harrymu po něm stýskalo. Se Sam a Moodym to bylo lepší. Ale oni nestrávili několik let s Voldemortem. Nemohli mu říct, co by měl od něj čekat.
Vešli do domu a zamířili do kuchyně. Harry si byl vědom, že potřebuje sprchu, ale nejdřív se chtěl najíst a napít. V kuchyni panovala tíživá atmosféra, ve vzduchu bylo cítit napětí. Moody seděl za stolem a mračil se, takže jeho výraz byl díky jizvám ještě zlověstnější než obvykle. V rohu místnosti stál původce toho všeho – Snape. Měl na sobě černou košili a černé kalhoty a netvářil se o nic méně zlověstně než Moody.
„ Ahoj,“ pousmála se Sam, ale Snape jí nevěnoval ani jeden pohled. Jeho černé oči se vpíjely do Pottera.
„ Dobrý den,“ špitl Harry.
Snape mu jen úsečně kývnul na pozdrav a pak sjel špinavého a zpoceného Harryho opovržlivým pohledem.
„ Půjde se umýt, pane,“ řekl Harry a Snape ho vyprovodil úšklebkem.
„ Jsem ráda, že jsi…,“ začala Sam, ale i tentokrát ji Snape ignoroval.
„ Profesor Brumbál vám vzkazuje, že se máte ihned hlásit v hlavním štábu,“ řekl Snape Moodymu.
„ Kdybyste měla nějaké potíže,“ obrátil se Moody k Sam, „ dejte mi vědět,“ pak střelil pohledem po Snapeovi, který zachovával nečitelný chladný výraz, a odešel.
„ Budeš mě už brát na vědomí, nebo ti za to nestojím?“ zeptala se Sam kousavě.
„ Chceš se hádat?“ zavrčel Severus podrážděně.
„ To záleží na tvém chování. Laskavě mě ber na vědomí!“ Sam byla jeho chování uražená.
Severus se opřel o kuchyňskou linku, složil ruce na prsou a díval se na ni. Tolik by jí toho chtěl říct, ale nedokázal to. A ona zase nedokázala pochopit, že se prostě už změnit nemůže.
„ Potter prý dělá pokroky,“ utrousil Severus.
„ Odvádíš řeč jinam,“ povzdechla si Sam.
„ Ty vůbec nic nechápeš,“ obvinil ji vyčítavě.
„ Vážně? Tak proč mi to nevysvětlíš?“
Severus mlčel.
„ Tohle fakt nemá cenu,“ potřásla Sam smutně hlavou.
„ Nemá?“ zopakoval po ní tázavě.
„ Možná tě baví vrazit do mě občas nůž a čekat, jestli zakřičím, ale to ti ještě nedošlo, že mi jen ubližuješ!“ vybuchla Sam. Brumbálovi se to říkalo, aby s ním měla trpělivost. To už by bylo snazší přimět k citovému výlevu kámen než Severuse Snapea.
Severus mlčel. Nechtěl jí ubližovat, ale šlo to tak nějak samo.
„ Severusi, jen jednu věc. Nemusíš nic říkat, stačí když přikývneš nebo zavrtíš hlavou. Záleží ti na mě?“
Severus zaváhal, ale pak pomalu přikývnul.
„ Hodně?“
„ To už jsou dvě věci,“ odpověděl.
„ Hodně?“
Severus se jí podíval do očí. Viděl tam její zoufalou potřebu vědět. Sotva znatelně přikývnul.
Sam zjihla. Přistoupila k němu a přejela rukou po jeho hladce oholené tváři.
„ Tak v čem je problém?“ zašeptala měkce.
Ozvaly se kroky a Severus od sebe Sam odstrčil. Sam si s povzdechem sedla do rohu kuchyně. Harry okamžitě vycítil, že přišel nevhod. Jeho pohled sklouznul k Sam, ale ona odvrátila tvář. Harry zaváhal. Nebyl hloupý, všimnul si, že mezi těmi dvěma něco je, ale nevěřil, že by to mohlo být vážné. Teď si nebyl tak jistý. Podíval se na Snapea.
„ Na co civíte?!“ vyštěkl Snape.
Harry zamumlal něco jako omluvu, nabral si na talíř z ledničky spoustu jídla a raději zmizel.
Severus se zadíval na Sam. Nejdřív chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a odešel. Sam potlačila vzlyk.

Sam seděla zabořená v pohodlném křesle a zírala do plamenů v krbu. Severus opět převzal Harryho výcvik a ona si tu připadala přebytečná. Severus byl celý den venku s Potterem a ona se tu utápěla v smutku. Proč jí to Severus dělal? Byla to jen hra? Nebo byl problém někde jinde? Tvrdil, že mu na ní záleží. Hodně záleží. Tak proč se ní nechtěl mluvit? Proč jí pořád ubližoval?
„ Jsi tu sama?“ hloupá otázka, ale Severus netušil, co by měl říct.
Sam se smutně pousmála a kývnutím mu naznačila, aby šel k ní. Sednul si vedle ní a upřel pohled do ohně. Prohlížela s jeho profil. Oči i vlasy se mu v záři ohně leskly. Sam přemýšlela, jestli i uvědomuje, jak je krásný, a jak moc rozházel její život. Zajela mu rukou do vlasů, ale odstrčil ji.
„ Severusi,“ zašeptala a přitiskla se k němu. Položila si hlavu na jeho rameno. Bylo jí s ním dobře. Cítila se v bezpečí, ačkoli kolem něj bezpečno nikdy nebylo.
Severus se na ni podíval. V záři ohně byla nádherná.
Sam se natáhla a dotkla se ústy jeho rtů. Chvíli se jeden druhému dívali do očí. Škoda, že neumí číst myšlenky, pomyslel si. Oč by to vše bylo snazší. Políbil ji. Pomalu, téměř něžně. Jako by byla z porcelánu a on se bál, že by ji mohl ublížit. Jejich rty se oddělily a Severus cítil, jak se touha šíří jeho tělem jako požár. Chtěl ji k sobě přitáhnout, ale najednou vstala.
„ Promiň, ale dokud nebudu vědět…dokud…já nemůžu takhle dál, Severusi. Nemůžu s tebou…promiň,“ její tvář byla smutná. Otočila se a odešla.
Severus složil hlavu do dlaní. Proč to všechno muselo být tak složité?

Harry odrazil útok vlkodlaka a mrtvola se rozplynula ve vzduchu. Snape využil podzemního tunelu, ale jeho nástrahy byly mnohem rafinovanější. A taky nebezpečnější. Harry si utáhnul provizorní obvaz na levé paži a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby ho nějaké smrtící kouzlo zasáhlo. Risknul by Snape něco takového? Harry to neměl chuť vyzkoušet. Chodbou se ozval ohlušující řev. Harry polknul a pevně sevřel hůlku. Co to bude tentokrát? Blesklo mu znepokojeně hlavou.

Harry odstrčil talíř a zadíval se na Snapea, který se rýpal v jídle. Nesnědl vůbec nic. Sam na druhé straně stolu na tom byla obdobně. Oba Harryho ignorovali. Byli příliš zaměstnáni vlastními myšlenkami. Harry si odkašlal.
„ Pane?“ zkusil to.
Snape pomalu zvednul hlavu.
„ Co je, Pottere?“ zavrčel.
„ Chtěl jsem se zeptat…,“ Harry polknul, „ má Voldemort….“
„ Řekl jsem, abyste nevyslovoval jména Pána zla!“ vyštěkl Snape, pak praštil s příborem do talíře a odešel.
„ Umí to skvěle,“ utrousila Sam.
Harry se na ni nechápavě zadíval.
„ Ubližovat lidem. Je na to expert, co?“
Harry přikývnul.
„ Jaký je…jako profesor lektvarů?“ zeptala se Sam.
„ Hrozný,“ odpověděl Harry okamžitě, „ ale…“
Sam zvedla hlavu.
„ Naučí,“ připustil Harry, „ dostat se do semináře z lektvarů nebylo o moc lehčí, než střet s baziliškem,“ pousmál se Harry.
„ Ale studenti ho nemají rádi, co?“
„ Ne, jen zmijozelští.“
„ Opravdu?“ podivila se Sam.
„ Nadržuje jim,“ vysvětlil Harry.
„ Je tak zvláštní,“ Sam to řekla spíš pro sebe, než aby to bylo určeno Harrymu. Ale Harry si vzpomněl na to, co mu o Snapeovi říkala Jackie. Ano, byl zvláštní.
„ Hodně teď myslím na Siriuse,“ začala Sam.
„ Já skoro pořád,“ špitl Harry a znovu ho zaplavil smutek. Už nebyl tak palčivý. Zůstávala jen tupá bolest a pocit obrovské ztráty.
„ Někdy mám pocit, jako by tu byl s námi,“ zašeptala Sam.
Harry zbystřil. Měl ten samý pocit. Od té noci, co slyšel ten hlas. Přemítal, zda to mohl být Sirius. Nikomu o tom neřekl. Nejspíš si to jen přál, aby to byl Sirius. Možná si ten hlas vymyslel, ale třeba taky ne.

Léto uběhlo v poněkud napjaté atmosféře. Harry na sobě hodně pracoval a už ani Severus nemohl popřít, že pokroky dělá. Sam se k Severusovi i nadále chovala odmítavě a doufala, že se Severus konečně vyjádří. Ten se ale uzavřel do sebe a když nebyl pryč s Potterem, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Většinu času se toulal po pozemcích. Sam se vyhýbal a nemluvil s ní, pokud to nebylo nezbytné. Sam se nijak s ním nesnažila usmířit a věnovala se Harrymu. Často si spolu povídali o Siriusovi. Sam na něj teď myslela často. Vzdala se jeho upřímné lásky, kvůli nepotvrzeným a pochybným citům Severuse Snapea. Někdy jí napadalo, zda nenese za Siriusovu smrt vinu. Zlomila mu srdce a nejhorší, že kvůli muži, který ani sám nevěděl, zda o ni stojí. Copak si neslíbila, že to skončí s oběma? Jenže jak by Siriusovi pomohlo, že by teď Snapea poslala k čertu? Kdyby Sirius žil, bylo by to úplně o něčem jiném.

„ Harry!“ Hermiona vyskočila ze svého místa a objala Harryho tak, že mu z plic vymáčkla všechen vzduch.
„ Hermiono! Rone!“ vydechl Harry, když ho Hermiona pustila, „ já vás tak rád vidím!“
„ Jsi teď hrdina, co? Ty-víš-kdo na tebe jen tak nezapomene,“ usmíval se Ron.
„ Hodně jsi zameškal, Harry. Budeš se muset…“
„ Klid, Hermiono. Všechno jsem se přes prázdniny doučil,“ zarazil Harry Hermionu, která se na něj trošku nedůvěřivě podívala.
„ Pořád tě ještě Snape…no víš co?“ vyzvídal Ron.
Harry přikývnul.
„ Docela bych si přál, aby si Draco něco zkusil,“ usmál se Ron potměšile a zadíval se ke zmijozelskému stolu, „ ten by koukal, co?“
„ Rone, to by Harry neudělal,“ zamračila se Hermiona a střelila pohledem po Harrym.
„ No, né že bych nechtěl…,“ začal Harry, ale pak rychle dodal, „ jenže Snape by mi to osladil.“
„ Černá magie není na hraní,“ poučila ho Hermiona.
„ Jo, to Snape říká pořád,“ utrousil Harry a posadil se.
„ Hele, já vím, že je Snape mizera, ale v mnoha věcech má pravdu,“ prohlásila Hermiona.
„ Já jsem rád, že se s tím Slizounem už v hodinách nepotkám,“ ušklíbnul se Ron.
Hermiona se zadívala k učitelskému stolu.
„ Brumbál vypadá špatně,“ poznamenala tiše.
„ Povídej, Harry, co se děje v Řádu?“ vyhrkl Ron.
„ Po pravdě nevím o moc víc než vy. Snape mi nic neřekne. On mi nikdo nic neřekne,“ zamračil se, „ vždycky mě postaví před hotovou věc. Navíc jsem pořád někde mimo a…,“ Harry polknul, „ za zadkem mám Snapea a smečku Smrtijedů.“
Hermiona vyjekla. Ron zblednul.
„ Po pravdě…nebýt Snapea…už jsem byl možná mrtvý,“ přiznal Harry.
„ Tomu nevěřím,“ zamračil se Ron, „ vždyť tě nenávidí! Ten jen čeká na příležitost a pak…“
„ Rone, už zase plácáš nesmysly,“ usadila Rona Hermiona, „ Snape je členem Řádu.“
„ To ještě neznamená, že není hajzl,“ opáčil Ron.
„ Ale znamená to, že by Harrymu nikdy neublížil,“ probodla Hermiona Rona pohledem.
„ Já Snapeovi nevěřím. Je to podrazák…ksicht na to má,“ zavrčel Ron.
„ Ale Brumbál mu věří,“ neodpustila si Hermiona.
„ I Brumbál se může splést. Je to jenom člověk,“ namítnul Ron.
„ Vzpomínáte si na Sam?“ přerušil svoje kamarády Harry.
„ Jo,“ přikývl Ron.
„ Slavila tu loni narozeniny, že?“ přidala se Hermiona.
„ Jo, to je ona,“ Harry ještě ztišil hlas, „ myslím, že s ní Snape něco má.“
„ Kecáš!“ vykřikl Ron, až se několik studentů otočilo.
„ Ne, fakt. Tyhle prázdniny byla s námi a…něco mezi nimi je. Pořád se na něj tak divně dívala a on na ní. Teda pak se jí vyhýbal, ale…fakt si myslím, že spolu něco mají,“ šeptal Harry.
„ Se Snapem? Neblázni, Harry. S ním by žádná to ani po tmě ne to,“ ušklíbnul se Ron.
„ Jak to můžeš vědět.“
„ Hermiono?!“ vykulil Ron oči.
„ Snape je náhodou docela pohledný,“ odsekla Hermiona.
„ Tobě se líbí? Ještě řekni, že jsi se do něj zabouchla!“ Ron se tvářil zhnuseně.
„ To jsem neřekla. Jen jako žena říkám, že Snape má svůj půvab. Je šarmantní a…“
„ Má mastný vlasy,“ dodal Ron.
„ Co ty o tom víš? Kdybys se pořádně díval…“
„ Na Snapea? Děkuji nechci,“ utrousil Ron.
„…všimnul bys si, že nemá mastné vlasy. Je to jen optický klam!“
„ Ale zatraceně reálný,“ poznamenal Ron, „ Harry, jsi si jistý, že se ti o jen nezdálo?“
Harry pokrčil rameny.
„ Zdálo nezdálo, podle mě je to jejich věc,“ řekla Hermiona, „ Harry by neměl šmírovat.“
„ Já nešmíroval!“ ohradil se Harry popuzeně, „ ale nejsem slepý.“
„ Líbali se?“ vyzvídal Ron.
„ Ne, neviděl jsem je, ale…já nevím, prostě mám pocit, že mezi nimi něco je.“
„ Možná bylo,“ navrhla Hermiona.
„ Jo, to je taky možnost,“ přikývl Harry.
„ Podle mě je to blbost,“ potřásl Ron hlavou, „ Snape je hajzl a žádné city nemá. Jestli mezi nimi něco je, tak jí jen využívá.“
„ Jak můžeš říct, že Snape žádné city nemá, Rone? Je to člověk. Musí mít city,“ řekla Hermiona.
„ No, tak Snape je výjimka potvrzující pravidlo,“ odpověděl Ron pohotově.
Hermiona obrátila oči v sloup.

Harry vklouznul pod peřinu a zadíval se z okna. Zachumlal se do deky, zavřel oči a usnul. Tady v Bradavicích byl v bezpečí. Žádní Smrtijedi, žádné útěky pozdě v noci a žádné boje. Byl jen krásný klid. Harry usnul a spal po dlouhé době klidným, spokojeným spánkem.
Zato Severus Snape nemohl spát. Seděl v křesle u krbu a zíral do zdi před sebou. Dva měsíce byla Sam doslova na dosah ruky a on se jí vyhýbal. Teď byla kdo ví kde a on si přál, aby tu byla. I kdyby se měli zase jen pohádat. Zvyknul si na ni. Jenže teď tu nebyla a Severus netušil, jestli ji ještě někdy uvidí. Přes jeho rty přelétl prchavý úsměv. Ne, uvidí ji. Vždycky se objevila, když ji nejméně čekal. Někdy se sám sebe ptal, proč on. Mohla mít Blacka, ale vybrala si jeho. Proč? Před patnácti lety se zařekl, že už si nikdy nikoho nepustí k tělu. A přece se k němu Sam dostala blíž, že kdokoli jiný. Severus se rozpomněl na Lily. Bylo zvláštní, že na ni dokázal teď vzpomínat, aniž by se neprobudila bolest z jejich rozchodu. Lily byla jeho úplně první láska. Věřil tehdy, že se vezmou, že nikdy nebude milovat jinou ženu. Ublížila mu. Daleko víc než mu kdy ublížil Potter nebo Black. Nechtěl se už nikdy zamilovat. A pak potkal mezi Smrtijedy Tany a postupem času se do ní zamiloval. Jenže ani tehdy to nevyšlo. Když se jí přiznal ke své zradě…Severus potřásl hlavou. Ano, tenkrát si přísahal, že už nikdy nedovolí, aby ho nějaká žena takhle ranila jako ty dvě. A teď tu byla Sam. Bude se historie opakovat? Copak se vážně nepoučil?

Harry dopadl na záda a tělem mu projela ostrá bolest. Okamžitě se vymrštil. Jeho tělo bylo teď mrštné, pružné a silné. Navíc měl výhodu mládí. Severus zjišťoval, že se už musí na souboj s tím klukem plně soustředit. Možná Potter na začátku výcviku byl trochu opožděný, ale za poslední půl rok se naučil víc, než by Severus dokázal uvěřit.
Harry odrazil Snapeův útok a několika rychlými kouzly donutil Snape ustupovat. Nemilosrdně ho tlačil k hranici kruhu, ve kterém se měl souboj odehrávat. Bylo to jako šerm. Pokud by Harry donutil Snapea ustoupit za čáru, musel by si Snape počítat zásah. A byl by to zásah vskutku brilantně provedený.
Harry udělal ještě jeden výpad, ale ukázalo se, že je na Snapea přece jen krátký. Snape odrazil Harryho útok a pokusil se přinutit chlapce stáhnout se, aby získal trochu prostoru. Harry ale předvedl obrovskou sebekázeň, když se nepohnul ani o píď a Snapeovo kouzlo pohltil jeho štít. Harry ucítil, jak se mu žár z kletby otřel o tvář. Snape v duchu připsal Potterovi bod. Taková sebekontrola byla u mladíka jako on vzácná. Potter se skutečně naučil hodně.
„ Ustoupit neznamená prohrát,“ poznamenal Snape.
„ Ale útočit také ne,“ odpověděl Harry trošku troufale.
Snape se usmál. Harry zaútočil a na to Snape čekal. Uhnul a Harryho zasáhlo do žaludku odrážecí kouzlo. Upadnul na zem a měl co dělat, aby nezačal zvracet. Bolest se šířila jeho tělem jako krátká, ale ostrá vlna.
Snape stál opodál a mlčel. Věděl, že chlapec předvedl vskutku skvělý výkon, ale neměl v úmyslu ho chválit.
„ Někdy je lepší nechat protivníkovi trochu víc místa. Dát mu klamný pocit převahy a pak zaútočit, Pottere.“
Harry se držel za břicho a tak jen neznatelně přikývnul.
„ Pro dnešek to myslím bude stačit. Vraťte se na kolej.“
„ Sám?“ podivil se Harry.
„ Je v tom nějaký problém? Netrefíte, Pottere? Nebo se snad bojíte?“ ušklíbnul se Snape.
„ Ne, pane. Jen mě to…překvapilo,“ pokrčil Harry rameny.
„ Nikdy se nenechte překvapit,“ odpověděl Snape, otočil se a zamířil dál do Zapovězeného lesa.
Harry se za ním chvíli díval, ale pak nad tím vším mávnul rukou a šel zpátky k hradu. Snape byl prostě divný pavouk. Začal padat první sníh.

Severus vešel do svého kabinetu, zavřel za sebou dveře a na stůl hodil pergameny s dnešními testy. Nechtělo se mu to opravovat. Sednul si za stůl, ruce položil na černou desku a zíral na ně. Kdykoli byl sám jeho myšlenky se stáčely k Sam. Kde je? Co dělá? Zlobí se pořád na něj? Proč nenapíše? Měl by jí napsat on?
Vstal a vzal z římsy nad krbem láhev červeného vína. Najednou se plameny v krbu divoce rozhořely a vyšlehly ven. Severus jen tak tak uhnul. Ve vzduchu se začalo tvořit ohnivé písmo.

Zrádce vždy zaplatí za své viny
Pán zla zná na tvé duši stíny
Brumbál tě nespasí
Když Potter za tebe zápasí

Písmo zmizelo a na zem dopadl kousek pergamenu. Severus odložil láhev a vytáhnul hůlku. Opatrně s ní poklepal na pergamen. Žádnou past nenašel. Vzal ten vzkaz do ruky a přečetl si ho.

Můj milý Severusi,
zdá se, že se z tebe stává slaboch a zbabělec. Cvičíš mladého Pottera, aby za tebe udělal tvoji práci. Ale věz, že i kdyby Potter vyhrál, tvá noční můra neskončí. Copak se dokážeš smířit s tím, že se schováváš za malého chlapce? Abych ti ukázal, jak jsem velkorysý vládce, nabízím ti dohodu. Nechceš-li se ke mně připojit, je na čase, abys se se mnou utkal. Jsem tvůj Mistr. Dokud mě neporazíš ty sám, budeš navždy můj učedník. Jestli dokážeš nade mnou zvítězit a budeš přísahat, že ukončíš veškeré aktivity namířené proti mně, dám ti svobodu. Už po tobě nepůjdu, ani po tvé přítelkyni. Ano, Severusi, vím mnohé. Dobře moji nabídku uváži. Ještě nikdy jsem nebyl k nikomu tak laskavý, ale mám pro tebe slabost. Když ale odmítneš, nejen, že zemřeš v strašlivých bolestech, ale buď si jist, že než zemřeš, budeš se dívat, jak umírá ona. Jsi inteligentní, jistě si rozumíme. A víš dobře, kde mě hledat.

Voldemort dobře věděl, co dělá, když psal tenhle vzkaz. Zasáhl Severusovo ješitné já.
„ Já se přece neschovávám za Pottera!“ zasyčel Severus a zmačkal pergamen.
V Severusovi se svářel jeho rozum, který mu říkal, že to je past, s jeho uraženým egem. Bohužel jako u všech Snapeů bylo Severusovo ješitné ego silnější než zdravý rozum. A Voldemort to dobře věděl.
„ Ještě se uvidí, kdo je slaboch a zbabělec!“ zavrčel Severus.

Letošní zimu napadl dobrý metr sněhu, ale Severus s použitím kouzla klouzal po povrchu sněhových závějí jako stín zanechávaje za sebou sotva viditelný stopy. Měl na sobě místo hábitu koženou bundu, která mu umožňovala lépe se pohybovat. V ruce svíral hůlku a jeho černé oči těkaly z místa na místo. Všechny smysly měl ve střehu. Přijal hozenou rukavici a jediné místo, kde se Pán zla mohl skrývat, a kam Severus cestu znal velice dobře, byly trosky Terrabilu – starého sídla Pána zla, které po jeho pádu bystrozoři vypálili.
Zřícenina se tyčila na tmavém nočním nebi jako mrtvola nějakého obřího zvířete. Severus došel až k zbořené bráně. Na okamžik ho zaplavily vzpomínky, než je zatlačil do pozadí, aby nerušily. Jeho bystrý sluch zachytil křupnutí sněhu. Otočil se.
„ Věděl jsem, že přijdeš,“ pousmál se Voldemort. Ruku, kterou mu Harry zmrzačil měl schovanou v černé rukavici a svíral v ní novou hůlku.
Voldemort si všimnul, kam se Severus dívá.
„ Vycvičil jsi ho dobře, jen co je pravda,“ pokýval Voldemort hlavou, „ tu ruku nezůstanu panu Potterovi dlužen.“
Severus se podezřívavě rozhlédnul.
„ Nikdo tu není. Jen ty a já – jak jsem slíbil. Víš, měl jsem tě rád jako vlastního syna. Tvoje zrada mě opravdu bolí. Co ti Brumbála nabídl, co jsem ti nemohl dát?“
Severus byl ve střehu a pranic se nedal obalamutit těmi řečičkami. Toužil jen smést Pána zla na kolena, plivnout mu do tváře a odejít svobodný. Zbavit se té noční můry dřív, než Potter Pána zla zabije a on tak přijde o možnost udělat za svojí minulostí tlustou čáru.
Voldemort pořád mluvil. Severus neútočil, čekat až Pán zla udělá první krok. Najednou ucítil bolest mezi lopatkami. Zalapal po dechu a otočil se. Cítil, jak mu krev stéká po zádech. Lucius Malfoy se usmál a provokativně Severusovi zamával. Poslední, co si Severus uvědomil než omdlel bylo, jak strašně hloupě se zachoval.

Daleko odtud se Sam probudila s výkřikem z neklidného spánku a s vědomím, že Severus je ve smrtelném nebezpečí.

Severus zamrkal. Bolest se šířila jeho tělem jako jed a ochromovala ho. Uvědomil si, že ne všechna pochází z jeho ošklivě popálených zad. Visel v nějaké tmavé místnosti za ruce v okovech. Měl pocit, že se mu musí ramena vytrhnout z kloubů. Nedokázal určit, jak dlouho už tu je. Pokusil se pohnout a zjistit, zda by se nedokázal postavit na zem, ale tělem mu projela strašná bolest. Svěsil hlavu. Jak mohl být tak hloupý? Co si sakra myslel, když sem šel? Uvědomil si, že umře, aniž by se Sam aspoň naposled promluvil. Vždyť i kvůli ní sem šel. Aby ji uchránil před Pánem zla. Ano, jeho srdce z něj skutečně udělalo slabocha. A teď za to zaplatí.

Brumbála přecházel po svojí pracovně a tvářil se znepokojeně.
„ Museli ho nějak vylákat z Bradavic, jinak si jeho zmizení nedokážu vysvětlit. Jste si Sam jistá, že je v nebezpečí?“
Sam přikývla.
„ Nebyl to sen, spíš předtucha.“
Brumbál pokýval hlavou. Už se setkal s tím, že někteří kouzelníci či čarodějky dokázali vycítit, když někomu jim blízkému hrozilo nebezpečí.
„ Profesore Brumbále!“ do místnosti vpadnul Harry následován rozpačitou McGonagallovou.
„ Trval na tom, že s vámi musí mluvit,“ vysvětlila profesorka omluvně.
„ Profesor Snape je v nebezpečí!“ vyhrkl Harry.
„ Jak to víš, Harry?“ zeptal se Brumbál.
„ Já… byl to jen okamžik, ale na chvíli jsem měl pocit, že slyším hlas… a pak mě začala pálit jizva …a pak jsem se probudil,“ Harry rozpačitě přešlápnul.
„ Víš, co říkal ten hlas?“ zeptal se Brumbál.
Harry přikývnul.
„ Dej Snapeovi ochutnat, jak zachází Pán zla se zrádci,“ zašeptal Harry.
„ Musíme mu pomoct!“ vyhrkla Sam.
Harry si ji až do teď nevšimnul a byl její přítomností překvapen.
„ Předně, Harry, ty zůstaneš v Bradavicích. Za žádných okolností nesmíš opustit hrad,“ řekl Brumbál.
„ A co hodiny péče o kouzelné tvory a…,“ začal Harry.
„ Ani na ty. Pozemky školy, jsou sice chráněné, ale bezpečnější budeš v hradě. Do něj se nikdo nepovolaný nedostane,“ přerušil ho Brumbál, „ dá se předpokládat, že Voldemort má profesora Snapea a bude chtít i tebe.“
„ Budou ho mučit,“ zašeptala McGonagallová.
„ Já vím,“ přikývnul Brumbál, „ ale Severus mluvit nebude.“
„ Zlomili už tolik lidí…“
„ Minervo, ze stejného důvodu, jako ho vylákali ven, Severus neřekne ani slovo. Je to otázka jeho hrdosti a ta je silnější, než jeho rozum či cokoli jiného,“ odpověděl Brumbál.
„ Ale co s ním bude? Nemůžeme ho tam nechat!“ Sam neměla daleko k slzám.
„ Dám zprávu Řádu. Budeme po něm pátrat, ale…,“ Brumbál se odmlčel, „ zatím nemůžeme dělat nic.“
Sam se rozplakala.
„ Nebojte, Sam, nezabijí ho,“ řekl Brumbál konejšivě, „…aspoň ne hned,“ dodal tiše.

Severus byl svlečený do půli těla a pořád visel v okovech. Zápěstí měl už do krve rozdrásané a ramena vůbec necítil. Macnair Severuse obcházel a v ruce svíral bič, na kterém byly drobné kovové háčky. Lucius Malfoy se opřel o zeď.
„ Pohodlné?“ zeptal se.
Severus mlčel.
„ Víš, nechápu, kam jsi dal rozum. Dřív by nebylo tak snadné tě nalákat do tak zřejmé pasti. Že by ti ta kočička zatemnila mozek? Možná jsi myslel něčím trochu jiným než hlavou,“ uchechtl se Lucius.
Severus nic neříkal. Nehodlal se s Malfoyem bavit.
„ Mistra by zajímalo pár odpovědí na docela prosté otázky,“ culil se Malfoy, „ kdo všechno je v Řádu?“
Severus odvrátil hlavu, aby se na Malfoye nemusel dívat.
„ Kde má Řád sídlo? Co Potterův výcvik? Kolik toho Brumbál ví?“ Malfoy obrátil Severusovi hlavu tak, aby se mu musel dívat do očí, „ když nebudeš mluvit, bude to bolet.“
„ Polib mi!“ zasyčel Severus.
Lucius kývnul na Macnaira. Ten rozmotal bič a prásknul jím do vzduchu.
„ Poslední možnost,“ ale Severus mlčel. Lucius pokrčil rameny a kývnul na Macnaira, aby začal.
Macnairovi se nadšením rozzářily oči. Obešel Severuse a zadíval se na jeho spálená záda. Magický oheň mu sežehl celou levou polovinu zad. Nebylo to zase tak vážné, ale bolelo to víc než dost. Macnair si olízl rty a švihnul bičem.
Ačkoli to Severus čekal, nebyl připraven na tu bolest, když mu kovové háčky rvaly při cestě zpátky kůži i maso. Z hrdla se mu vydral výkřik, který na tvářích obou Smrtijedů vyvolal úsměv.
„ Tak?“ zeptal se Lucius.
Severus mlčel. Macnair ho znovu přetáhl bičem tentokrát přes spáleninu. Lucius si vychutnávala pohled na Severusovo utrpění. A bič znovu a znovu dopadal na Severuse, který odmítal mluvit. Na zem začala kapat krev.
Lucius naznačil Macnairovi, aby přestal.
„ Ta bolest, máš to za potřebí? Když promluvíš, budeš to mít rychle za sebou.“
„ Ty chudáku plazíš se před ním, ale tady jsi velký pán, co?“ ušklíbnul se Severus.
Lucius udeřil Severuse do obličeje.
„ Mluv!“ vyštěknul Lucius.
Severus se ušklíbnul a bič znovu zatancoval na jeho zádech.

Odešli. Ale bolest zůstala. Slyšel kapky krve pleskající o kamennou zem. Potůčky krve mu z rozedraných zápěstí stékaly po ramenech. Neřekl nic, ani když mu Macnair rozbičoval záda tak, že mu z nich visely cáry kůže a masa, ani když ho Lucius mlátil, že na jeho těle zůstávaly tržné rány a podlitiny, ani když mu rozbičovaná zády spálil magickým ohněm. Už ani nedokázal křičet. Hlasivky mu nesloužily. Nedokázal zvednout hlavu, každý nádech bolel. Ale vyhrál. První kolo bylo jeho a Lucius odešel s nepořízenou. Teď bude on na příkaz Pána zla potrestán, protože nesplnil úkol. Severus vyplivnul krev, která se mu nahromadila v ústech. Věděl, že ho čeká krušná noc a bude ještě hůř. Přemýšlel o tom, zda se Brumbál nějak dozví, že odešel a kde je. Proč nenechal vzkaz? Znovu se proklel za svoji hloupost. Ale nemělo smysl si teď něco vyčítat. Bylo pozdě. Severus si v duchu povzdechl, protože na skutečný povzdech neměl sil. Špatně se mu navíc dýchalo, když tu visel za ruce. Najednou se ozval rachot a řetězy povolily. Severus nedokázal zmírnit svůj pád a tvrdě dopadnul na studenou zem. Zůstal bez pohnutí ležet a lapal po dechu. Ruce s okovy mu přišly nesnesitelně těžké. Pokusil se najít nějakou lepší polohu, ale svaly ho neposlouchaly. Vzdal to. Položil si hlavu na zem. Jeho myšlenky zabloudily k Sam. Zavřel oči a snažil se vybavit vzpomínky na ni. Soustředil se na každou vteřinu, kterou s ní strávil, a vytlačil tak bolest až na okraj své mysli. Díky tomu dokázal usnout.

Sam upustila hůlku, sedla si na zem a rozbrečela se. Souhlasila sice, že pomůže dokončit Harryho výcvik, ale vědomí, že Severus je někde zavřený, nejspíš v hrozných podmínkách a mučený, ji drtilo.
Harry si k ní přisednul.
„ N-n-nemám tě u-už co učit, Harry,“ vzlykala Sam, „ on tě naučil všechno,“ utřela si slzy, „ a teď někde umírá.“
„ Myslím, že ne,“ odpověděl Harry.
Sam zvedla hlavu.
„ Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl tak silnou vůli žít. Zažili jsme mnoho průšvihů. Mnohokrát ho zranili a on vždycky nějak našel sílu jít dál,“ Harry zavrtěl hlavou, „ nemám ho rád, ale musel jsem se mu vždycky obdivovat.“
„ Je pryč už dva týdny,“ vzlykla Sam.
„ Já věřím, že se s ním ještě potkám,“ prohlásil Harry.
„ Jo, na jeho pohřbu. Pokud nám Pán zla někdy vrátí aspoň jeho tělo,“ zašeptala Sama znovu se dala do pláče.
„ Ne, já jsem přesvědčen, že se s ním potkám…s živým,“ Harry se odmlčel, „ nikdy jsem mu nepoděkoval…chránil mě a pomáhal mi. Naučil mě tolik věcí. Tolik toho zná a ví.“
„ Myslela jsem, že ho nemáš rád?“
„ Ne, to nemám. Ale…,“ Harry pokrčil rameny, „ riskoval pro mě život a ne jednou. Učil mě, jak se ubránit, jak bojovat. Všechno co znám, mě naučil on. Je to divné, ale nebýt jeho…kdo ví, jak by to celé skončilo.“
„ On není takový, jaký se zdá. Je jen…plachý,“ Sam se pokusila o úsměv, ale nešlo to.
„ Můj táta se k němu nikdy nechoval hezky. Nevím, čím to je, ale dnes si už myslím, že mu nemůžu moc vyčítat, že mě nemá rád,“ Harry se zahleděl před sebe.
„ Možná tě rád má…jen ti to neumí dát jinak najevo, než že ti bude dělat to nejhorší,“ zašeptala Sam, ale spíš než Harrymu to říkala sobě.
„ Ne, to si nemyslím,“ zavrtěl Harry hlavou, „ já ho taky nemám rád. Ale obdivuji ho.“
„ Já ho miluji,“ zašeptala Sam.
Harry mlčel a schválně se díval někam jinam.
„ Miluji ho a ani nevím proč,“ povzdechla si.
„ Myslím, že by nepřipustil, aby zemřel a tohle nevyřešil, nemá rád nesplacené dluhy,“ pokusil se o vtip Harry, ale vzápětí si uvědomil, že není vhodné o tom vtipkovat, „ omlouvám se.“
„ Ne, máš pravdu. Je nesnesitelný, ješitný, arogantní, ale přesto ho miluji.“
„ Musíš ho mít hodně ráda,“ špitl Harry.
„ Ani nevím, jestli si to zaslouží. Ale neopustila jsem ho a neopustím ho ani teď,“ Sam vstala a v očích jí najednou plálo odhodlání.
Harry netušil, co se s ní stalo, ale cítil, že problémům ještě zdaleka není konec.

Severus už neměl sílu křičet. Snášel rány mlčky. Malfoy si to vychutnával. Surově ho mlátil a kladl mu pořád tytéž otázky. Ale vymlátil ze Severuse jen několik sprostých nadávek.
Pak ho znovu vytáhli nějakých dvacet čísel nad zem a nechali ho tam několik hodin v bolestech viset jako kus masa u řezníka.
„ Ach Severusi,“ Voldemort nasadil soucitný výraz.
Severus byl zmlácený a zkrvavený. Přesto však nejhorším zraněním zůstávala jeho záda. Voldemort nabral na prsty trochu tmavě hnědé masti a pomalu ji roztíral Severusovi po zádech. Severus tiše zaskučel bolestí.
„ Ty můj chudáčku,“ zašeptal Voldemort a znovu nanesl léčivou mast do ran. Vyžíval se v tom, když vtíral mast do hlubokých ran mezi cáry tkáně. Mast nebyla tak silná, aby Severuse vyléčila, měla jen zabránit infekci.
Voldemort Severuse obešel a zahleděl se do jeho tváře. Z nosu a z pusy Severusovi tekla krev, ale jinak ho do hlavy měl Lucius zakázáno mlátit.
„ Když mi řekneš, co chci vědět, pustím tě,“ řekl Voldemort a pohladil Severuse po tváři.
„ Jdi do prdele,“ zasyčel Severus a plivnul Voldemortovi vlastní krev do tváře.
Voldemort ustoupil a vytáhl hůlku. Severus pootočil hlavu, aby se na Voldemorta nemusel dívat, takže ho kouzlo zasáhlo jen do levé poloviny obličeje. Vykřikl bolestí. Magický oheň mu seškvařil kůži i maso a znetvořil levou polovinu Severusovy tváře k nepoznání. Voldemort chytil Severuse za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„ Tohohle budeš zatraceně litovat!“ zašeptal Voldemort a setřel si krev z obličeje.
„ Ne…ja…jako…ty,“ zasípal Severus. Bolest byla strašná a měl problémy s vyslovováním, ale i v téhle zoufalé situaci musel mít poslední slovo.
„ Dejte ho do cely,“ nařídil Voldemort, „ a postarejte se, aby dostal, co je třeba. Ještě jsem s ním neskončil.“
Dva Smrtijedi Severuse odvázali a odvlekli ho. Než ho vhodili do cely, tak mu nanesli tu hnědou mast i na tvář. A pak ho zavřeli do malé tmavé kobky.
Díky masti byl Severus, i když se silnými bolestmi, schopen se hýbat. Voldemort nechtěl, aby byl Severus ošetřen, chtěl, aby přežil. A v tom byl velký rozdíl.

Severus nebyl držen zase v tak hrozných podmínkách, nebylo to sice zrovna důstojné, ale výslechy a bití skončili. Bylo tu teplo, celý den ležel na kavalci a snažil se moc nehýbat. Zádové svaly měl úplně zničené a každý sebemenší pohyb mu působil silnou bolest. Nemohl se vůbec postavit, takže když mu přinesli jídlo, musel se pro něj prakticky doplazit. Dostával třikrát denně odpornou břečku bez chuti a bez zápachu, která ale byla velice výživná, a chleba. Ve žlabu ve stěně byla neustále čerstvá voda. To Severusovi umožňovalo udržet se při síle. Trochu mu trvalo než akceptovat otlučený kýbl místo toalety, ale protože byl kbelík začarovaný odstraňovacím kouzlem, když překousnul to ponížení, dalo se to snést. V jakém stavu je jeho tvář, Severus netušil. Když pohnul rty, vystřelovala mu do tváře bolest, a neviděl na oko a neslyšel na ucho. Jinak raději rozsah poranění nezkoumal. Předpokládal však, že to není nic hezkého. Netušil co s ním teď bude, ale nepochyboval, že je to jen začátek.

„ Našli jsme si, jak se potulovala v okolí.“
Smrtijed se Sam surově smýknul a přinutil ji kleknout na kolena před Voldemortovým trůnem.
„ Tušil jsem, že přijdeš,“ usmál se Voldemort, „ po pravdě nebýt mě, nikdy bys nás nenašla. Nechal jsem ti dost stop, abys nezabloudila,“ usmíval se Voldemort.
„ Kde je Severus?“ vyhrkla Sam, jako by si nebyla vědoma v jakém je průšvihu.
„ Máš o něj starost? Jak zvláštní. Myslíš, že on k tobě něco cítí?“ zeptal se Voldemort posměšně.
Sam neodpověděla. Nehodlala tomu šerednému stvoření na trůně uvěřit ani slovo.
„ Víš, já znám Severus už dlouho. Silně pochybuji, že je vůbec ještě schopen někoho milovat…kromě sebe pochopitelně,“ Voldemort vstal.
„ Co jste s ním udělali?“ Sam cítila podvinou odvahu, ačkoli by se měla bát. Ale vědomí, že Severus je někde tady, jí dávalo sílu. Rozhlédla se, jako by čekala, že se Severus schovává za jednou z těch bílých masek.
„ Jak dojemné,“ uchechtl se Voldemort, „ ukážu ti ho. Ba co víc, dovolím ti odvést si ho.“
„ Co za to?“ zeptala se Sam.
Voldemort pokynul Smrtijedovi, aby ji pustil.
„ Maličkost,“ usmál se Voldemort, „ přiveď mi Harryho Pottera. A já ti dám tvého Severuse,“ vytáhnul hůlku a mávnul s ní. Na stěně se odhrnul těžký černý závěs a objevilo se zrcadlo. Voldemort mávnul hůlkou ještě jednou a v zrcadle se začal vyjasňovat obraz cely.
Sam popošla blíž. Na kavalci dobře rozeznávala tělo. Neviděla mu do tváře, ale i přes zaschlou krev a špinavé, krví slepené vlasy ho poznala.
„ Severusi,“ zašeptala Sam a přiložila si ruku k ústům, když viděla, jeho záda, „ Co jste mu udělali?!“ vykřikla.
„ Klid, dostal jen o co si řekl. Je hrozně paličatý. Člověk musí použít tvrdší metody, aby ho přivedl k rozumu,“ Voldemort se tvářil nešťastně, ale byla to jen póza.
„ Chci ho vidět. Chci s ním mluvit,“dožadovala se Sam.
Voldemort k ní došel. Sam poplašeně couvla.
„ Nejsi v situaci, abys si mohla vybírat,“ zasyčel Voldemort a přes zrcadlo se zatáhl závěs, „ přiveď mi Pottera a můžeš si Severuse odvést. Nechám vás jít. Budete volní.“
Sam se na Voldemorta podezřívavě zahleděla.
„ Nevěříš mi?“ usmál se Voldemort, „ k čemu mi Severus bude? Stal se z něj slaboch. Brumbál ho zkazil. Mám ho zabít nebo ho dát tobě? Vyjde to nastejno,“ pokrčil Voldemort rameny.
„ Co chcete udělat s Harrymu?“ zeptala se Sam opatrně.
„ To není tvoje starost. Tobě přece záleží na Severusovi. Život za život. To je férová nabídka ne?“ Voldemort se posadil na svůj trůn, „ rozhodni se rychle. Lord Voldemort nedává stejnou nabídku dvakrát.“
Sam se zadívala k zrcadlu. Severus byl zraněný. Určitě měl bolesti. Musí mu nějak pomoct. A Harrymu je stejně souzeno se s Voldemortem utkat.
„ Dobře,“ přikývla Sam.
Voldemort se usmál a gestem ruky Sam propustil. Když byla Sam u východu ze síně, řekl: „ Budu čekat tři dny. Pokud se do té doby nevrátíš i s mladým Potterem, dostaneš svého Severuse po kouskách.“
Sam se zastavila, ale neotočila se. Neznatelně přikývla a vyšla z místnosti následovaná dvěma Smrtijedy.
„ Luciusi,“ kývl Voldemort na Malfoye.
„ Ano, Mistře?“ poklekl Malfoy před trůnem.
„ Chci vědět kolik toho Snape toho kluka naučil. A ty mi to zjistíš.“
„ Ano, můj pane.“

Severus vyplivl chuchvalec krve a jazykem zkoumal dolní zuby. Nemohl se zbavit dojmu, že dva se hýbou. Tohle si ještě s Malfoyem vyřídí! Ani tentokrát neřekl nic, ale neměl dobrý pocit, z toho, jak se Malfoy vyptával na Pottera. Jediný světlý bod v téhle mizérii bylo, že Malfoy opět slízne další bolestivý trest za nesplněný úkol.

„ To nemyslíte vážně?“ Brumbál nevypadal potěšně.
„ Myslím to smrtelně vážně,“ odsekla Sam, „ on chtěl, abych přišla. Sám mi to řekl, že mi nechával stopy, abych trefila.“
„ Sam, to, co jste udělala bylo velice nerozumné,“ pokáral ji Brumbál.
„ Musíme ho dostat ven! Je zraněný! Drží ho v nějaké cele a…“
„ Víte, kam vás vzali?“ přerušil ji Brumbál.
„ Ne, nevím. Ale podívejte, když mu přivedu Harryho, pustí Severuse. Dá mu pokoj. Nechce ho zabít. A Harry se stejně bude muset dřív nebo později s ním střetnout,“ Sára byla rozrušená.
„ Vy si opravdu myslíte, že Voldemort splní, co vám slíbil?“ zeptal se Brumbál unaveně.
„ Proč by ne?“ opáčila Sam.
„ Dostane Harryho a vás i Severuse zabije. On neplní sliby,“ Brumbál si tiše povzdechnul. Nejdřív se Severus zachová jako blázen a teď se stejně pošetile chová i Sam, „ Severus kdysi Voldemorta…opustil a začal pracovat pro Řád. Voldemort nezná všechny podrobnosti, ale ví, že se k němu nechce vrátit. Myslíte, že si nedomyslí souvislosti? Ve Voldemortových očí je Severus zrádce a těm Voldemort nikdy neodpouští.“
„ Jestli to Pán zla věděl, kde pro vás Severus sháněl všechny ty informace?“ užasla Sam.
„ Když Severus něco chce, získá to a nezajímá ho, jak složité to bude. Zjistili jsme, že Voldemort nikomu o svém podezření, že Severus přešel na naši stranu neřekl. Severus umí být velice dobrý řečník, když se mu to hodí, a popravdě umí lhát velice obratně. Využil toho, že se Smrtijedi mezi sebou sváří o moc a proto spolu o spoustě věcí nemluví,“ vysvětlil Sam Brumbál unaveně.
„ To zní jako velice nebezpečná hra,“ řekla Sam.
„ Ano, bylo na tisíc způsobů, jak ji prohrát, a věřte mi nebylo mi zrovna dobře, když byl Severus pryč. Ale vyšlo to.“
„ Ale po bitvě ví každý Smrtijed na čí straně stojí,“ dodala Sam.
Brumbál přikývnul.
„ A co hůř Voldemort už nemůže doufat, že by ho získal zpátky. A myslím, že si Severusův odchod teď spojuje s množstvím svých neúspěchů z minula. Prostě není šance, že by ho nechal jen tak jít. Zabije ho a vy mu ještě přivedete chlapce…zabije i vás.“
„ Opravdu si myslíte, že jsem mu věřila?“ zeptala se Sam, „ Harry zvládá už dost na to, aby se Voldemortovi postavil. Dohodneme se, on se utká s Voldemortem a já v přestrojení za Smrtijeda najdu Severuse a…“
„ Sam, tohle vám nemůže vyjít. A my ani nevíme, jak má Harry Voldemorta porazit,“ Brumbál se zamračil, „ je to velké riziko.“
„ Voldemort je smrtelný, ne? Prostě se s ním utká a zabije ho,“ odsekla Sam.
„ Tak jednoduché to nebude,“ potřásl Brumbál hlavou.
„ Takže tam Severuse necháte? Riskoval pro vás život, věří vám a vy ho tam prostě necháte umřít?“ vybuchla Sam.
„ To jistě ne, ale vyměnit ho za chlapce je šílenství.“
„ Vám je možná jedno, co se Severusem bude, ale mě ne. Já to totiž MILUJI!“ zaječela Sam.
„ Myslíte, že je mi jedno, jestli se Severus z toho dostane živý? Znám ho od narození, viděl jsem ho dospívat a musel nečinně přihlížet, jak trpí tyranstvím svého otce a nezájmem své matky. A když jeho otec ztratil své postavení, stal se psancem. Spolužáci ho pronásledovali. A já nemohl nic dělat!“ Brumbál si znovu povzdechnul, „ měl jsem něco udělat. Myslím, že mi to nikdy Severus neodpustil, že jsem ho v tom nechal.“
„ A proč jste něco neudělal?“
„ Nemohl jsem. Severus vše popíral a žádný důkaz nebyl. Nemohl jsem jen na základě toho, co jsem tušil, potrestat celou školu. Když se Severus začal přátelit s Voldemortem, věděl jsem, že to špatně skončí. Voldemort zneužil toho, že Severus má taky srdce. Neslíbil mu moc, ani peníze, ale přátelství, úctu, rodinu, respekt – to, co Severus nikdy neměl a po čem toužil. Bylo mi jasné, že až Severus pochopí, co je Voldemort zač, vrátí se. Ale byl bych raději, kdyby ho tam jeho otec svou zaslepeností nikdy nevehnal. Kdyby tehdy aspoň jednou zajímal Jehreta víc jeho syn než rod, nikdy by se to nestalo.“
Sam poslouchala se zatajeným dechem.
„ Severus je pro mě víc než pouhý přítel, ale nemůžu riskovat naději celého kouzelnického světa pro jeho záchranu.“
„ Možná máte raději Harryho, než Severuse,“ zavrčela Sam.
„ To není pravda. Kdybych věděl, že to dobře dopadne, neváhal bych.“
„ A co tedy uděláte?“
„ Budeme po něm dál pátrat,“ odpověděl Brumbál.
„ Pokud se nevrátím i s chlapcem do tří dnů…rozčtvrtí Severuse za živa,“ hlesla Sam.
Brumbál zblednul, ale zůstával neoblomný.

Harry skoro ani nedýchal, když mu Sam vylíčila, co udělala a co čeká Snapea.
„ Byla jsem hloupá. Pán zla mě doběhnul a když něco nevymyslím, Severus umře,“ vzlykla Sam.
„ Já s vámi půjdu,“ řekl Harry zamyšleně.
„ Co?“
„ Udělám to, vezměte mě za Voldemortem. To neustále čekání mě ničí. Jestli ho můžu porazit, chci to udělat teď,“ Harry byl pevně rozhodnut.
„ Brumbál s tím nesouhlasí a…“
„ Je to můj život. Vážím si Brumbála, ale chci taky jednou rozhodovat sám za sebe. Už mě nudí, jak mě pořád všichni chrání a drží stranou. Takhle nikdy nevyhrajeme.“
Sam se na chlapce zadívala…ne už to nebyl chlapec. Viděla mladého muže, který se nebál dělat obtížná rozhodnutí.
„ Víš to jistě, Harry. Nemusí to vyjít.“
„ Já to prubnu,“ pokusil se Harry o nepřesvědčivý úsměv.

Kapitola třetí: Nevzdat se nikdy, nikdy, nikdy