Kapitoly: 2 3 4 5 6 7
Autor: Blanch
Hlavní postavy (Páry): Draco Malfoy/ Harry Potter
Varování: jednoduchý děj, tragicka, několik postav je mrtvých, vyskytuje se smrt
Shrnutí: Přináší pravidlo čísla sedm opravdu jen štěstí? Možná ne, možná také ano.. Věnujte sedm minut sedmi kapitolám a dvou chlapcích navštěvujících sedmý ročník, jejich nenávist se prohloubila v něco mnohem příjatelnějšího.
Poznámka: tohle byl první pokus o kapitolový slash, povídka je psaná "a lá humorně"

Sedmkrát jinak

Kapitola první

Můžeš mít i světa jmění…
Můžeš prolézt světa kraj…
Nad krásu mou přesto není…
Jen v náručí mém najdeš ráj…

*****

Bylo to teprve sedmnáct měsíců, co zemřel Albus Brumbál. Sedmnáct dlouhých měsíců a Harrymu stále nedocházelo, že je bývalý ředitel Bradavic už navždy pryč, ačkoliv už měl zažité, že nynější ředitelkou školy je Minerva McGonagallová.
Svět se za tu dobu strašně změnil. Aspoň pro Harryho. Ze sedmi důvodů.
Za prvé, konečně byl poražen Voldemort a kouzelnický svět byl tak konečně osvobozen od temných sil.
Za druhé, Harry a jeho přátelé se rozhodli dokončil si studia a v září nastoupili zase do Bradavic do sedmého ročníku, zároveň s Ginny, která měla končil letos také.
Za třetí, schod školy byl jiný, když tu ještě byl Albus Brumbál. Vztahy zde vládly napjatější, každý student si víc dovoloval na profesory i na své spolužáky a už to nebylo to, co dříve.
Za čtvrté, ten parchant Severus Snape byl očištěn od vraždy Albuse Brumbála a byl mu udělen Merlinův řád první třídy za služby pro kouzelnický svět, stal se z něj hrdina a opět na škole začal učit obranu proti černé magii, kterou mu ředitelka školy svěřila.
Za páté, Ginny opustila Harryho a dala se opět dohromady s Deanem Thomasem, který nyní studoval vysokou školu v Oxfordu. Harry zůstal sám a nemilován.
Za šesté, z Harryho se stal také národní hrdina obdařen řády za zneškodnění Pána všeho zla.
A nakonec za sedmé: byl tu on!

Plavovlasý mladík s ostře řezanými rysy z aristokratické rodiny, který přišel o matku a zřekl se otce. Stejně jako Harry, Ron a Hermiona se vrátil do Bradavic dokončit studia. Na konci roku 1996, kdy dostal příkazem zavraždit Albuse Brumbála, se pokusil kontaktovat Fénixův řád a zradil Voldemorta, přidaje se na stranu dobra, za což byl také vyděděn a málem i zabit. Zůstal sám bez střechy nad hlavou a živořil. Neměl zde už žádné přátele a nohsledy. Pro Zmijozelské se stal odporným praskačem a vyřadili ho ze společnosti. Neměl peníze, neměl příbuzné, ke kterým by se hlásil. Neměl nikoho a nic, jen sám sebe a své svědomí, které s ním bylo dennodenně a nedalo mu ani spát a často ho nechávalo ve štychu. Sice nikoho nezabil, ale skutečnost, že viděl na vlastní oči vraždit své nejbližší a nic s tím neudělal, ho ničila.
Byl odpadem. Vyvržencem ve svých kruzích. Kdyby žil Albus Brumbál, všechno by bylo jinak, ale Albus Brumbál nežil, a tak byl Draco Malfoy nucen snášet všechnu tu zlobu, všechna nařčení, všechny tyto podmínky. Stal se stínem vlastního já. Jak se musel cítit hlavní aktér toho zla? Činu, kterého se dopustil, samotný Severus Snape?
Draco by si nikdy ani z desetiny nepomyslel, že takto jednou dopadne a dokonce ani zatracený Potter by si to nepomyslel. Dracova hrdost mu bránila, aby se s kýmkoliv jiným, než s někým pocházejícím z jeho zmijozelské koleje, vůbec kdy bavil, a tak zůstal jednoduše sám. Nenáviděl ty lítostivé pohledy té mudlovské šmejdky Grangerové. Nenáviděl ty trefné posměšky Weasleyho, který byl v nynější chvíli bohatší než samotný Draco. Nenáviděl ten bezduchý ignorující pohled Pottera. Jak si Potter může dovolit ignorovat kdysi svého největšího soka? Nenáviděl ty vyčítavé a nenávistné pohledy ostatních.
Tohle všechno se na Dracovi podepsalo. Nebyl nic, nebyl ani ten nejmenší mikrob na bleše obývající krysí kožich. Pro nikoho nic neznamenal. Jméno Malfoy bylo navždy vygumováno z kroniky lidí, kteří kdy něco znamenali.
A tak Draco chátral a ničil sám sebe a na jeho známkách to bylo poznat nejvíce.

*****

„Pane Malfoyi, to už je potřetí tento týden, co jste nechal vybuchnout svůj kotlík!“ rozčiloval se Horácio Křiklan. „Jsou všichni v pořádku?“ otočil se zavalitý profesor do třídy. „Kde je pan Potter?“ otázal se šokovaně.
„Prosím, já jsem zde,“ zpoza lavice se vynořil obrýlený mladík a mnul si čelo, ze kterého mu proudem tekla krev a měla za následek, že Harry nedobrovolně přivíral víčka.
„Proboha, Harry, musíte ihned na ošetřovnu!“
Jakmile to však Horácio Křiklan dořekl, z opačné strany se ozval rachot. Draco Malfoy už se nedokázal udržet na nohách a při vědomí a omdlel. Z břicha mu trčela střepina z jeho vlastního kotlíku.
„Sežeňte někdo ihned madam Pomfreyovou, rychle!“ zvolal přiškrceně profesor a jediným mávnutím hůlky vyzvedl Dracovo tělo do vzduchu.
To bylo poslední, co plavovlasý hoch uslyšel, protože před očima se mu rozprostřela obrovská tma. Hluk utichnul a setmělo se. Tupá bolest v břiše polevila.

*****

Když se další ráno Harry probudil, zmijozelský student ležící naproti něj nenápadně zíral, když však k němu Harry vzhlédnul, druhý z chlapců stočil ihned svůj pohled do jiných míst.
„Máš aspoň výčitky svědomí?“ zvýšil hlas Vyvolený. „Vlastně, co to vykládám, Malfoyové neznají pojem svědomí a výčitky už vůbec ne. Takže jinak: Jsi spokojený?“ přitvrdil Harry.
Draco zarytě hleděl do nočního stolku vedle protější postele a mlčel. Ani se na Harryho nepodíval, ale ten oproti němu vzteky rudnul ve tvářích.
„Slyšíš mě, Malfoyi?“ zvýšil intenzitu svého hlasu. „Mohl si nás oba dva zabít.“
Draco stále mlčel a snažil se nevnímat rozčílený hlas svého soka. Třeštila mu hlava a rozčílený Potter mu to vůbec neulehčoval, myslel jen na sebe a na své pohodlí, ale nikdo nemyslel na to, jak se teď Draco musí cítit. Byl všem na obtíž, vyřadili ho ze společnosti, neměl přátele, neměl zázemí, rodinu, peníze, majetek, neměl nic. Jediný, kdo stále nad ním držel ochranitelskou ruku, byl Snape a tenhle chlap taky nebyl žádný poklad. Nikdy neprojevil vůči někomu nějaké city, nikdy nedal najevo lítost. V souhře Dracovy apatie byl jen jedním z nezaujatých přihlížejících, v němž pocit případné pomoci nebo snad soucitu zel prázdnotou. Jediné, před čím ho chránil, byly pomluvy, narážky Nebelvírských a vždy ospravedlňoval jeho chování, ale to bylo vše. Draco byl přece už dospělý kouzelník, uměl se o sebe postarat sám, přestože neměl pro to vhodné základy.
Navzdory všemu se Draco snažil zaujmout svou typicky Malfoyovskou pozici. Vždy ledový pohled, chladnou povýšenost a aroganci. Ať už byla jeho situace jakákoliv, nikdy by se svým nepřátelům nenechal podat na stříbrném tácu a nikdy by se takto neponížil, zaujal stanovisko týraného psa, který se za každých okolností bude bránit. Tak snadno se nepoddá. Ne, ne pokud bude mít síly.
Zamyslel se. Zatímco černovlasý hrdina sebou v posteli vzbouzel a nabíral do nachově sytých barev, Draco se pokoušel okázale ho ignorovat. Ať se Potter vyřve, pak dá pokoj. Neměl chuť konverzovat zrovna teď a už vůbec ne s ním.

Dny míjely. Stav obou studentů byl stabilizovaný, ale dle mínění vrchní ošetřovatelky si museli ještě pár dní poležet na ošetřovně, jelikož to nebylo „jen tak nějaké škrábnutí,“ dle jejích slov.
Harry už si zvykl Malfoye ignorovat. Jeho rány se hojily mnohem lépe, protože byly spíše povrchové, zatímco Malfoyovy rány byly hlubší a měl dokonce poškozené vnitřní orgány a bojoval vysloveně téměř o život.
Harryho nikdy nenapadlo, že by ho mrzelo, kdyby o svého soka přišel. Kdo by mu ztrpčoval život? S kým by se hádal? Na kom by si vybíjel vztek a kdo by ho štval? Bez něj by to přece jenom byla nuda. To si musel připustit.

Každým dnem se jeho zranění zlepšovalo. Vždycky po škole a během přestávek za Harrym chodili jeho věrní přátelé. Ron mu vykládal, co zase kdo v jaké hodině provedl, Hermiona Harrymu poctivě vedla zvláštní zápisky, aby o nic nepřišel a nosila mu úkoly, za což jí byl Harry snad poprvé v životě vděčný, protože měl aspoň co dělat. V neustálém obětí bílých zdí už ho to otravovalo. Na ošetřovně nebylo co dělat a návštěvy jim madam Pomfreyová taky povolovala jen občas. Měl neustále co dělat, pořád za ním někdo chodil, pořád ho navštěvovali. Ale jako slepý si ani nevšimnul, že za Dracem Malfoyem, za tím jeho obávaným sokem, nepřišel vůbec nikdo.

Harry strávil na ošetřovně sedm dlouhých dní. Neměl nouzi o zabavení pozornosti. Všech sedm dní v týdnu měl co dělat. Sedm dní zmeškaného vyučování a sedm dní prospěšného odpočinku. Vlastně by měl Malfoyovi děkovat, ale to bohužel nemohl, neboť Malfoy na tom nebyl tak dobře, jako on sám.
Den před Harryho propuštěním se mu rány obalily hnisem a on upadl do lehkého kómatu, od té doby se neprobudil. Jeho stav se zhoršil a i madam Pomfreyová dělala, co mohla, aby Dracova teplota byla konstantní a držela se přibližně okolo sedmatřiceti stupňů, což se jí, žel bohu, nedařilo.

*****

Na škole zavládl po dlouhé době klid. Takový, jaký se za nehet nevešel. Bradavické chodby ovládl smír a neutichající veselí. Všechna nevraživost, narážky, zatrpklost jako by s Dracovou absencí zmizely také. Zmijozel po strašně dlouhé době pracoval s Nebelvírem v mírném sladění a jak jen to šlo, vzájemně si tyto dvě koleje ignorovaly. Ubylo různých střetů, rvaček a soubojů. Po nesčetném počtu let se stalo, že se celý dlouhý týden, celých sedm dní, nestalo nic, co by ohrožovalo jakéhokoliv studenta, ať už z Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru nebo Zmijozelu. Panoval zde přiměřený mír.
A to Harryho začalo žrát. Všech sedm dní v týdnu. Tak moc, až začínal uvažovat, jestli je normální. Zda si vůbec přeje, aby existovalo nějaké to zlo. Pochyboval. Bez něj totiž neexistovalo dobro. Jak byste poznali, jak vypadá dobro, kdybyste neznali zlo? Symbolem toho všeho byl „on“! Draco Malfoy. Draco Malfoy v kómatu.

Harrymu začínalo docházet, že bez Malfoye to není ono. Bez jeho uštěpačných poznámek v hodinách obrany proti černé magii. Bez jeho povýšené arogance, když se Harrymu něco dařilo. Vždycky měl z toho radost, protože Draco vždy vypadal, jako by mu někdo dal pod nos lejno testrála. Ale teď? Jakou mohl mít radost, když tu nebyl nikdo, kdo by mu jí mohl závidět? Chyběl mu jeho nebetyčný chlad, s nímž dokázal peprně osolit všední den nějakému nebožákovi, který se v nesprávnou chvíli ocitl na nesprávném místě. Chyběla mu ta energie, s níž se Malfoy pouštěl do soubojů s Harrym a chyběl mu ten pocit, že je na škole přece jenom někdo, kdo ho neobdivuje proto, že zabil lorda Voldemorta. Že je tu někdo, kromě Snapea, kdo k němu cítí stejně nenávistnou vášeň, jako on sám. Chyběla mu ostrost slov, kterými dokázal zasypat nejednu bytost patřící do mudlovského světa. Nepřiznal si to, ale Draco zatrpklý Malfoy mu hrozně chyběl. Bez toho prevíta to nebyly Bradavice. A možná tehdy. Tehdy to všechno začalo.
Sedm dní v týdnu se užíral tím, že mu scházel jeden doplňující element…zlo v podobě Draca Malfoye.

A tehdy Harryho napadla ta spásná myšlenka. Musí Malfoyovi pomoci. Nevěděl, jak k tomu přišel, ale věděl, že pokud to udělá, zase tu bude ten nesnesitelný spratek a zase ho bude štvát jako dřív a všechno bude zase jako při starém a Harry bude mít konečně klid.
Zase může s lhostejností provokovat svého soka, jakmile nad Zmijozelem zvítězí při famfrpálovém zápase. Zase mu může uštědřit několik nepěkných nadávek. Opět si ho bude moci prohlížet tím svým nenávistným pohledem, který si vyhranil jen a jen pro něj.
A tak to bylo. Harry netušil, jak by Dracovi mohl pomoci, a tak se rozhodl, že ho navštíví. Samozřejmě, že ne za denního světla, co by tomu všichni ostatní řekli? Potter jde za Malfoyem! To nikdy. Ale byl konečně rozhodnut, že ho navštíví v době, kdy celá škola bude spát. A konečně zjistí, jak by mu mohl pomoci, aby se uzdravil.

*****

Celá škola už dávno spala. Madam Pomfreyová už dávno opustila prostory ošetřovny a nechala jediného svého pacienta ležet v tichosti na své posteli s případným kouzelným zvonečkem na nočním stolku, kterým by si ji mohl přivolat, pokud by se samozřejmě probral.
Harry v tichosti vstoupil do místnosti, maje na sobě neviditelný plášť a v ruce drže Pobertův plánek. Opatrně se rozhlížel do všech stran, aby náhodou na nikoho nenarazil, co kdyby náhodou někoho napadl stejný nápad sem přijít? Načež si ihned sám odpověděl, že není nikdo, kdo by to byl udělal.
Neviditelná silueta pokročila blíže k posteli postiženého. Tiše spal. Nehnutě ležel, paže stažené kolem těla a tiše oddechoval. Na vedlejší posteli se objevila v přikrývce prohlubeň. Harry se i s neviditelným pláštěm na sobě posadil na palandu. Zprvu jen lehce, hned na to si nohy stočil jako Turek a pohodlně se usadil tak, aby měl na svého rivala co největší výhled.
Chvíli ho jen tak pozoroval.

Byl jako porcelánová panenka. Ležel strnule, pleť jako magnólie. Bílá, bledá a křehká. Jemná, bez jediného škrábnutí, bez jakéhokoliv vnějšího poranění, nedotčená vnějšími činiteli jako je například slunce.
Víčka měl semknutá a z jejich konce na tvář dopadaly dlouhé temné řasy. Vypadaly tak něžně, ale pod tou něžností se skrývala záludnost a chlad pichlavých očí v odstínu oblačna. Jemné křehké rysy mu dodávaly půvab. Rty měl bledé, ne příliš prokrvené v nádechu lososovité barvy. Měl je pevně spojené a horní ret vrhal v záři měsíce, který osvětloval ošetřovnu, stín na ten dolní. Plavé podelší vlasy jako ze stříbra mu něžně spadaly do očí a dokonale lemovaly jeho čelo. Zbytky pramenů měl puntičkářsky zasazené za uši a konečky mu při prvním vzezření musely šimrat ramena. Byl dokonalý. Kdokoliv by mohl tuhle bytost spatřit v nočním světle ozářeném měsícem, musel by si pomyslet, že je Draco Malfoy nadpřirozená bytost. Byl tak křehký a tak neodolatelný.
Teprve teď měl poprvé Harry možnost si všimnout, jak Malfoy ve skutečnosti vypadá. V tom množství agresivních pohnutek, které spolu sdíleli, si nemohl tak detailně prohlédnout jeho tvář. Nemohl spatřit tu jemnost v jeho rysech, tu něhu, tu křehkost. Draco Malfoy ho v tento moment jednoduše očaroval. Harryho nenapadlo v jeho souvislosti jiné slovo než „krásný“! Úplně zapomněl na svůj původní záměr, nenávist z něj opadla. Jeho rádoby sok tu ležel bezbranný a zranitelný jako luční květ při bouřce.
Harry nechápal, jak ho mohly napadat takové myšlenky, ale napadaly jej. Draco Malfoy byl jedním slovem: úchvatný. Jeho vnější skořápka Harryho nutila na něj bez ustání hledět, až se v jeho očích objevily slzy a oči ho začaly pálit. Byl to přímo éterický pohled. Najednou mu připadalo, že nezná nic krásnějšího, nikoho, kdo by se svou krásou mladému zmijozelskému princi mohl vyrovnat. Pocítil neznámé mravenčení v břiše. Jako by se mu žaludkem proletělo hejno motýlů, kteří svými křídly třeli o Harryho útroby. Přejel mu po zádech mráz a ihned mu naskočila husí kůže a moc dobře věděl, že to nebylo proto, že by mu byla zima. To, co mohl vidět před očima, mu naprosto změnilo svět. Jeho představy o zlu a o Dracu Malfoyi včele toho zla se najednou vytratily. Zbořily domeček z karet. Jak by mohl někdo tak krásný vévodit něčemu tak ohyzdnému? Harryho zarazil spád jeho myšlenek. Začal se sám nad sebou zamýšlet. Zaháněl vtíravé myšlenky, které mu našeptávaly, že je špatný, když chce něčemu tak dokonalému ublížit. Našeptávaly mu, že tenhle moment se už nikdy v jeho životě nebude opakovat. Nadpřirozeno, které vládlo nad ním a postelí jeho nepřítele, ho děsilo. Cítil to, pocítil ty zvláštní vlny. Jako by nějaká zvláštní výhybka, která mu vždy bránila vzezření, najednou přeskočila a ukázala mu pravou tvář jeho tolika nenáviděného soupeře. Zvrat nastal a Harry pocítil, že by raději měl odejít.

*****

„Vezmi si aspoň topinku, Harry!“
Snídaně byla jako vždy velice stereotypní. Hermiona se jako obvykle snažila do Harryho dostat něco k jídlu, když viděla, že ho něco trápí. Harry stále nenápadně pokukoval ke zmijozelskému stolu. Cítil prázdno. Nikdo ho nesledoval těmi nenávistnými pohledy, kterými by mu nejraději přivodil psotník.
Ron na něj mluvil s plnou pusou a Ginny naproti něj konejšivě zjišťovala, co s Harrym je, že vůbec nemluví.

Hodina lektvarů dostala Harryho konečně do varu. Dnes měli suplovanou hodinu, jelikož profesor Křiklan byl nemocen, kdo jiný by ho mohl nahradit než…
Snape jako obyčejně dokázal geniálně zastoupit tu neutuchající díru v Harryho duši, jíž se říká „stesk po adrenalinu“, který v něm Draco Malfoy určitě vyvolával.
Hned při první chybě, kterou Harry samozřejmě spáchal nevědomky, se po něm začal vozit.
„Pane Pottere, řekněte mi, máte dostatečně velké dioptrie?“ Snape protahoval každou hlásku tak, aby jeho monolog vyvolával co největší respekt.
„Samozřejmě,“ zavrčel na něj popuzeně Harry, hledě na něj s nenávistí v očích.
„Tak jak je možné, že jste přehlédl jasně napsaný postup na tabuli. Pane Pottere, můžete mi přečíst třetí odrážku?“
Harry zkoumavě pohlédl na tabuli, na níž byl napsán postup při tvorbě celého lektvaru. „Vhodíme vlčí bob a šalvěj do odstaveného kotlíku, necháme minutu vydusit a hned po té odvar vrátíme nad prudký oheň a pět minut ho vaříme a mícháme proti směru hodinových ručiček, lektvar by se měl zbarvit do ocelově šedé barvy.“
„Výborně,“ na tváři profesora se objevil jízlivý úšklebek. „Oranžový, pane Pottere, oranžový. Kterému z následujících pokynů jste nerozuměl?“
Harry se kupodivu provinile podíval do svého kotlíku a hned na to do kotlíku Hermiony, jejíž obsah měl jasně ocelovou barvu. „Zřejmě…zřejmě jsem odstavil kotlík moc pozdě…“
„Ale vaše zřejmě vás teď připravilo o všechny body. Vylijte ten utrejch a můžete rovnou odejít z hodiny. Už zde nemáte co dělat.“
„Ano pane,“ procedil skrz zaťaté zuby Harry, sebral veškeré své věci a co nejrychleji vypadnul z toho sémě zla.

Měl ještě patnáct minut do konce hodiny. Nevěděl, co dělat. Na oběd bylo brzy a čekat se mu nechtělo.
Jediná myšlenka, která mu v ten moment vyvstala na mysl, byla jít na ošetřovnu. Nevěděl, proč ho zrovna napadlo tohle, ale byl si jistý, že v tuhle dobu tam nikdo nebude. Žádný zvědavý pár očí, žádné nepříslušné uši, nic, co by ho omezovalo.

Nohy ztěžkly. Každým dalším krokem jako by nabíral na objemu podrážek. Měnily se v olovo, ale Harry přesto cítil, že by tam měl jít, leč to nepovažoval za nejrozumnější.
Cesta, jako by ho lákala. Cítil, že tam jít prostě musí. Nohy ho vedly samy, ani nemusel více přemýšlet nad tím, co se vlastně děje. Nějaká vyšší mocnost mu naznačovala, že nic lepšího nemohl podniknout. Vždyť…co s patnácti zbytečnými minutami?

Když dorazil na ošetřovnu, nebyla zde ani madam Pomfreyová. Neměla žádnou práci, jelikož bylo ještě vyučování a i ona sama potřebovala občas přestávky, nemohla tu být dvacet čtyři hodin denně.
Draco byl stále jediným jejím pacientem, o nějž se mohla pečlivě starat.
Když k němu Harry přistoupil blíž, pocítil nával souznění. Soucítil s ním a dokonce mu ho bylo…LÍTO? Harry nevěřícně zatřásl hlavou. Vždyť je to přece Malfoy. Nemůže litovat toho zmetka, on by jej taky nelitoval.
Jeho obočí se nehezky stáhlo jako krabatý papír. Vytvořilo tak tři vodorovné linie v oblasti pod ofinou. Zamračeně pozoroval spící siluetu v bílých nebesích a hleděl na jeho poloodhalené ruce. Jako vždy byly dokonalé. Prsty upravené přesně podle francouzské manikúry, dlouhé a štíhlé. Bledá pleť téměř splývala s bílým povlečením.

Harry si hluboce vzdychnul a posadil se na postel plavovlasého mladíka. Mlčky si ho prohlížel, jak vypadá za denního světla a nezpozoroval jedinou změnu, která by ho jakkoliv hanila, ba naopak, za denního světla byl ještě krásnější. Nechápal to. Harry by nikdy nedokázal ani z poloviny zaujmout tolik krásy jako jeho nenáviděný protivník. Záviděl mu to? Ne. Obdivoval ho? Možná trochu, ale, směl by si to přiznat?

Tiše tam seděl zřejmě deset minut a neustále hledal na Dracově tváři nějaký nedokonalý ohyb kůže, příliš střapatý svazek vlasů či snad nějaký nenápadný škrábanec, ale marně. Byl mnohem půvabnější než kdejaká dívka. A Harryho to nebetyčně vytáčelo, ačkoliv nechápal proč. Cítil se rudý vzteky, jen na něj pohlédnul. Nikdy nemůže být sám tak pohledný. Dívky o něj jevily zájem jen proto, že to byl prostě „on“. Chlapec, který zůstal naživu a který zneškodnil lorda Voldemorta. Harryho vytáčelo, že na Malfoyovi nenacházel nic, co by z něj aspoň z pětiny činilo nedokonalou bytost. Vytáčelo ho, že má ten zatracený Malfoy takto navrch. Mohl mít kteroukoliv dívku, kdyby si zamanul, přestože jeho pověst teď nebyla příliš valná. Byl tak nádherný, ale neuvědomoval si to a Harry si až moc dobře uvědomoval, že on to vidí a že není dobře, že to vidí. Ještě donedávna dokázal Zmijozeláka okázale ignorovat, nevnímat jediný jeho pohyb, ale od včerejšího večera už věděl, že to nikdy nedokáže.
Před očima mu vyvstala podobizna Ginny. Byla tak krásná, moc ji miloval. Ale teď, když znal tuhle „krásu“, jak by mohl Ginny srovnávat s ním? Ale jak by mohl srovnávat dívku a chlapce? Harry pocítil osten žárlivosti. Bylo to vůči němu nefér. On sám byl nedokonalost sama. Nosil brýle, byl nižšího vzrůstu, sice měl od famfrpálu vypracované tělo, ale výška nějakých sto sedmdesáti centimetrů nikoho moc nevzrušovala. Byl takový obyčejný, úplně obyčejný průměrný kluk, jen s přízviskem Vyvolený. Nesnášel to. Nesnášel, když za ním každý dolézal jen proto, že zabil Pána zla. Kdyby aspoň jednou v životě projevil někdo o něj zájem jen proto, jaký je, ne pro to, kým je. Ginny byla taková. Ginny ho měla ráda takového, jaký byl. Ještě předtím, než zabil Voldemorta. Ale osud to chtěl jinak. Opustila ho a opět se vrátila k Deanovi, který byl podle jejích slov: „Nenahraditelný. Stýská se mi po něm, promiň, Harry…“
Od toho momentu už neměl žádnou jinou dívku. Jako by se mu láska vyhýbala. Přestal o ně jevit zájem, protože věděl, že je pro všechny jen trofej. Zvířátko, se kterým by se mohly vystavovat na veřejnosti. Ginny měla Deana, Hermiona začala v září chodit s Ronem, Cho Changová si našla přítele na vysoké škole. Jediná dívka, jejíž zájem stále neuvadl, byla Romilda Vaneová, která byla Harrymu vždy proti srsti. Už od chvíle, kdy se mu pokoušela vnutit nápoj lásky, který omylem pozřel Ron.
Kdyby tak všechno bylo jinak! Kdyby se jeho osud točil jiným směrem!

Zazvonilo.

Harry instinktivně otočil zrak ke dveřím. Na chodbách to začalo šumět a hlučet. Studenti opouštěli svá stanoviska a přemisťovali se na nová.
Harry naposledy spočinul zrakem na tom bledém stvoření. Majetnicky se dotknul Dracovy studené ruky a vsunul ji pod peřinu, načež celou peřinu mu stáhl až ke krku. Vzedmula se v něm vlna hořkosti a nenaplněného zadostiučinění.
Otočil se na podpatku a naštvaně odcházel pryč z ošetřovny. Plný vzteku, pocitu nespravedlnosti a ponížení. Draco Malfoy měl opět navrch. Přestože byl právě v bezvědomí. Už mnohem déle, než sedm dní.

V objetí starých ran…
V náručí věčné zášti…
Mezi houfem černých vran…
V saténově černém plášti…
Budeš vždy ty můj sok…
V jednom týdnu sedm dní…
Stůj, nepříteli, už ani krok…
Počkej, než se rozední!

Kapitola druhá

V dekádě silných bouří…
Snad z mé vystoupíš mysli…
I tvé oči, co se mhouří…
A přestanu myslet na nesmysly…

`Dneska se Snape choval dost divně. Nikdy jsem ho neviděl tak moc se usmívat v celém jeho mizerném životě, natož v jedné vyučovací hodině i s Nebelvírskými, do které nehezká shoda náhod svedla nás dva dohromady. Asi to byl nějaký blbý zkrat, když ten nahoře lidem přiděloval jejich vlastní osud. Pomíchala se mu čísla do tomboly nebo tam hrál asi kouzelnický kufr. Každé malé dítě přece ví, že sedmička a třináctka jsou protipóly a nehodí se k sobě. V tom případě jsem samozřejmě tou sedmičkou já. Šťastný s štěstí přinášející Harry Potter. Hádejte, kdo je tou třináctkou? V té chvíli si ten nahoře balil asi pořádného jointa, protože jinak to nechápu, zřejmě pak už nevěděl, co dělá, protože pod nešťastným číslem třináct se opravdu příhodně nacházelo jméno Severuse Snapea. Z klobouku kouzelníka Pokustóna byly vylosovány dva osudy. Ty naše. Někdo by měl tomu navrchu pořádně nafackovat!
Snape už mi vážně leze krkem, ale smát se celou hodinu? To u něj není normální. U něj to není normální ani pět minut. Dokonce i Hermioně už připadal jako kdyby šluknul Letax a to je co říct. Hermiona nikdy nebyla zaujatá proti Hydeovi…chci tím říct… Snapeovi, samozřejmě.

Další dvě hodiny probíhaly strašně. Hrozně se to táhlo. Lektvary s Křiklanem ještě ušly. Křiklan nedokázal pochopit, jak jsem mohl v poslední hodině lektvarů zbabrat ten utrejch, jak ho nazval Snape. Rozhodl se zřejmě, že si důkladně promluví se Severusem…vážně mě napadlo teď to jméno? Měl bych začít brát vitamíny. Jo, se Snapem. Mám zato, že mu chce pořádně vynadat, že nechápe složitého génia mého ducha. Jen tak mezi námi, toho nechápe plno lidí, ale hlavně, že ten Chlapec s nebelvírskou odvahou odkrouhnul toho zmetka i se svým smrtijedským konkláve. Na to jsem jim byl dobrý. Fakt mi to celé leze mandlemi.
Jediný Snape si ještě stále zachoval dekorum a šlape po mně jako dřív. Obecně vzato bych mu nejspíš měl být za tuhle službičku a náklonnost vděčný. Ale zabil Brumbála, ať si říká kdo chce, co chce, že je nevinný, nevěřím mu ani ten orlí frňák mezi očima.

Nikomu to neříkejte, ale Křiklan se chová přesně tak, jak bych očekával. Pro každý můj přívětivý pohled by mi nejraději i utíral zadek, když jdu na velkou. Ne, že bych jeho asistenci potřeboval, ale až budu chtít někdy ochranku, aspoň vím, kam se obrátit.

Když skončilo vyučování, konečně mi došlo, proč se Snape tak divně choval. Doneslo se totiž ke mně, díky Ginny, která byla nachlazená a šla za madam Pomfreyovou, že Malfoy se konečně probral. Ale mě to samozřejmě nezajímalo. Spíš jen mě to překvapilo. Nebo spíš mi to přišlo vzhledem k délce jeho kómatu jako dost velký pokrok, možná mě to přece jen trochu zarazilo. Vlastně, když to tak vezmu, kolem a kolem, byla to fakt dlouhá doba a tohle nikdo nečekal, že? Ne tak rychle a tak náhle… Jo, sakra, přiznávám, že mě to zajímalo hodně! Nevím, co mě to napadlo, ale pocítil jsem úlevu a snad i radost? Ty vitamíny budou asi fakt hodně nutný. A ještě si k tomu objednám pořádnou dávku Ginkgo biloby a asi si začnu píchat lecitin. Ale musel jsem si přiznat, že jsem si pěkně dlouho na nikoho nezanadával a chybělo mi to. Mám zřejmě nedostatek adrenalinu v krvi. Jako úplný vrchol mě napadlo, že se za ním dokonce půjdu podívat, takže mi nezbylo, než si přiznat, že jsem asi hodně přetažený. Všechno to zachraňování světa, odhánění fanoušků, je to fuška a já si ještě nedal pořádnou siestu. Hned mi taky došlo, že pohled na něj by mě asi znovu pěně rozčílil, jako v posledních dnech!´

*****

„Panna nebo orel?“ Harry seděl sám v nebelvírské společenské místnosti a házel si mincí. „Panna,“ špitl. Hermiona a Ron šli jako obvykle na večerní romantickou procházku po hradě.
Mince dopadla hlavou zpět do Harryho dlaně a v ten moment bylo rozhodnuto.

*****

`Neříkal jsem si, že tam nepůjdu?´ Harryho nohy jej automaticky nesly na místo, které už nesčetněkrát navštívil a velice často proti své vůli a za asistence jednoho blonďatého snoba.
`Jdu si jen pro nějaký ty léky,´ hlásil se jeden hlásek uvnitř jeho hlavy. `Sedmilháři!“´ozvalo se cynicky ihned svědomí. `Chceš ho zkontrolovat!´`Nevím, proč bych to měl dělat,´ zapíral dál ten první hlásek, `Malfoy se o sebe umí postarat sám, nenávidím ho a navíc je tam madam Pomfreyová!´`Kdyby sis nelhal! Chceš vědět, jak na tom je. Jsi hrozná drbna, Pottere!´ `To není pravda, jen mi trochu není dobře…´`Přesně tak, není, ale na mozku. Už sis objednal tu Ginkgo bilobu?´ `Dej mi pokoj, prostě na to zapomeneme, já se hezky obrátím a poprosím Hermionu, jestli nemá takový ty pěkný cucavý „kamarádky“ na bolest v krku!´
Harry stál před dveřmi ošetřovny a hádal se sám se sebou. Jeho mysl se zasekla kdesi mezi odpověďmi ano a ne.

„Pane Pottere!“ zamával mu kdosi před nevnímajícíma očima.
„Ano?“ probral se Harry jako z transu.
„Ptala jsem se, co si přejete!“
„Já…totiž…já…bolí mě trochu v krku,“ vstoupil do jasně bílé vydezinfikované místnosti s postelemi a nenápadně vrhnul svým pohledem k nejbližší obydlené palandě, ze které na něj zvědavě hleděl pár ocelových očí.
„Aha, tak pojďte za mnou, něco vám na to dám,“ prohlížela si jej starostlivě vrchní sestra, načež ho uchopila za rukáv hábitu a odtáhla ho za nemocniční paraván.
Harry stále hledící do těch pichlavých očí sebou trhnul. „Jo… totiž… samozřejmě.“

Za necelou minutu, kdy mu madam Pomfreyová vnutila lžičku nějaké nepříjemně chutnající tekutiny(„Co jste čekal, Pottere, tady jste na ošetřovně, ne v grant hotelu!“), se zpoza plenty Harry opatrně připlížil co nejblíže k Dracu Malfoyovi, aby si jej mohl lépe prohlídnout.
Ten, když si toho však všimnul, se na něj nemilosrdně podíval.
„Co čumíš, Pottere?! Ztratil si něco?“ z jeho hlasu byla slyšitelně znát jízlivost a Harry se konečně po dlouhé době dostal opět do varu.
„Na tebe, ty nádhero!“ opětoval mu poznámku.
„Tak na mě nečum, já chápu, že jsem neodolatelný, ale to ti nedává právo na mě takhle zírat, ty úchyle!“
„Drž hubu, Malfoyi, já si můžu zírat na co chci…“
„No tak, no tak!“ kdyby se mezi ně nepřipletla ošetřovatelka, asi by to dopadlo mnohem hůř. „Pane Pottere, rázně vás žádám, abyste opustil ošetřovnu, pan Malfoy potřebuje být v klidu a uvědomte si, pánové, že jste na ošetřovně, ne v ringu, tak laskavě ztište své hlasivky, jste oba dva neomalení!“
Harry ošetřovatelku sjel nabručeným pohledem a odfrknul si, beze slova opustil místnost.

Naopak Draco Malfoy ještě stále zíral na místo, kudy jeho největší nepřítel právě odešel. Tvářil se překvapeně a popuzeně zároveň.

*****

Za několik dní byl zmijozelský student z ošetřovny propuštěn, protože jeho rány byly konečně vyléčeny a úplně v pořádku. Jeho fyzický stav jako by se ještě zlepšil a závisle na tom i jeho psychická stránka, protože jeho dobře mířené slovní hříčky byly pružnější a na Harryho to blahodárně působilo, protože byl konečně téměř jako v rauši. Konečně dosáhl svého adrenalinu, po kterém tak dlouho toužil.
Když koloběh života konečně zapadl do svých norem, teprve tehdy se Harry začal cítit jako ryba ve vodě. Téměř denní potyčky s Malfoyem mu obohacovaly den a on zjistil, že je šťastný. Malfoy vypadal, že se také rád podílí na vzájemné rivalitě, neboť jeho nynější vzhled vypadal rozhodně mnohem lépe než na začátku roku, kdy vypadal až nepřirozeně ztrápeně. Ale Harry stejně pod tou rouškou arogance a chladu viděl tu překrásnou éterickou bytost a lichotilo mu, že všechna Dracova energie je věnována právě jemu, ač ve formě agrese.
Černovlasý mladík stále vnímal ten smyslný pohled. V jednom z jeho pohledů se zračilo pohrdání, ale zároveň i vzrušení, výzva? Vzrušení nad tou pekelnou hrou. Harry se pohyboval na tenkém ledě. Viděl Draca Malfoye takového, jaký je ve skutečnosti: něžný, atraktivní, křehký, smyslný… ale i takového, jakým chtěl Draco být: arogantní, nepříjemný, nepřístupný, zlý a nevděčný. Tohle všechno byl Draco Malfoy, zmijozelský princ, a Harry si čím dál víc uvědomoval, že o něm nějak moc často přemýšlí a měl by toho nechat, protože to není normální.
Při každé snídani, obědě či večeři Harry vnímal jeho přítomnost. Nenápadně jej sledoval. Jeho pohyby, grimasy, každé jeho sousto nebo povzdech. Nedokázal pochopit, s jakou ladností ten zmijozelský šmejd dokázal všechno dělat. Sám si oproti jeho ladnosti připadal jako hrubý dlaždič. Každý centimetr na blonďákově těle byl dokonalost sama. Bylo to až směšné, jak jím byl chlapec okouzlen. Určitě mu dal někdo něco do pití, jinak by to přece nebylo možné. Nějaký nepovedený pokus o obdobu nápoje lásky nebo něco podobného, jiné vysvětlení zde nebylo. Nenáviděl ho.

`Je to Malfoy, musí mít způsoby!´ Prohnal se jeho myslí vtíravý hlásek. `Jo, jak nejlépe mě ponížit, to by mu šlo dokonale!´opáčil na to hned ten druhý hlas. `Ale vždyť on je dokonalý, takže je přirozené, že mu jde dokonale i tohle!´`Není dokonalý, vůbec není dokonalý. Nikdo není dokonalý a Malfoy už vůbec ne, je to zmetek!´ `Co si to namlouváš, Harry, už i bradavická oliheň si všimla, jak na něj pořád zíráš. Tomu se holt říká závist, Vyvolený chlapče!´`Já nezávidím tomu povýšenému gaunerovi!´`Vážně ne, Harry?´`Ne!!! No, možná malinko, úplně minimálně,´připustil vzdorující se hlásek v Harryho hlavě, `trošku, možná trochu víc, ale to nemění nic na tom, že je to zmetek, i když je teď teoreticky sám a na dlažbě, vůbec ho to nezměnilo. Spíš naopak, je teď ještě víc nafoukaný!´`Ale je tak křehký!´`A dost!´naštval se Harry a jeho čelo se zkrabatilo pod návalem vzteku. `Nebudu tady vnímat svoje pošahané alterego, které má asi roupy nebo snad začalo brát durman, na nás dva je v mé hlavě málo místa!´`Máš mít větší hlavu nebo spíš mozek a hormony, které se dají uhlídat. Jsi přece kouzelník, zařiď si to. Tak schválně, Harry, kdo s koho!?´`Nejsme na divokém západě a já nejsem Clint Eastwood, tak prostě vypadni, ty lehce postradatelné svědomí!´Harryho obočí se stáhlo ještě víc. `Máme demokracii, Pottere,´ zareagoval ten vtíravý hlásek, `dobrovolně neodejdu a ty mě nevypudíš!´`Ach jo, moc mi to neulehčuješ! S tím šavlozubým poloplazem s bandem plným Smrtijedů jsem si poradil hravě, čert aby v tom byl, abych se nezbavil tebe, ty otravná snůško nepotřebných myšlenek!´ `Spíš aby v tom nebyl Malfoy!´prohlásilo svědomí ironicky a kdyby byl onen hlas skutečný, Harry by věděl, že by strašně smál. `Tohle nebudu poslouchat. Vím, že když se zvednu a odejdu, ty půjdeš se mnou a já nebudu mít klid, ale aspoň by mě někdo nebo něco před tebou mohlo ochránit, mám několik možností, buďto si někde seženu Black sabath nebo Rammstein a nechám si to vyřvávat do uší, nebo se můžu jít utopit, to přináší další dvě možnosti, za a) ve sprše, což není dost jisté ani příliš pohodlné, vezmeme-li v potaz, že až nebudu mít dostatek vzduchu, seknu sebou na podlahu, která není příliš pohodlná, za b) v jezeře, alespoň se už nebude bradavická obří oliheň cítit tak sama, společně budeme plést svetry z chaluh, začneme pěstovat podvodní zahrádku a na ní mořské okurky. Nebo taky můžu jít nasrat Snapea a ten mi zadá nějaký povedený školní trest, u kterého budu celou dobu nadávat jen na něj. Ale kde bych ho měl teď hledat, u stolu už nesedí a nevím, co má za hodinu! Taky je tu možnost, že bych mohl jít oslovit Colina Creeveye a jeho bratra a ti by do mě klidně i půl dne hučeli, jaký jsem hrdina, vykouzlili by si blankytně modré kombinézy s obrovským písmenem H žlutočervené barvy na hrudi, přičemž by nepěkně hanili samotného Supermana, který by samozřejmě podle nich v mé přítomnosti bledl do nelidských barev závistí nad mým nenahraditelným umem a genialitou, a pěkně by mě tím vytáčeli. Nebo, je tu ještě Romilda Vaneová, můžu se na ní třeba jen pěkně podívat a mám ji u nohou v plném nasazení, se rty roztáhlými v nepřirozeně vtíravý úsměv a s pusou plnou keců o tom, jaký jsem borec.
Ještě by tu byla jedna možnost, vím, že Hermiona by byla štěstí bez sebe, kdyby mě viděla nad knížkami. Pořád nevím, co si z toho množství vybrat. Je to ale bohatá nabídka. Horší je, že poptávka není žádná. Jak tak koukám kolem sebe, nikdo o mě nejeví zájem. Sakra, od doby, co je Ron s Hermionou jsme si pořádně nic neužili. Jsou pořád jen spolu, zadělávají na další generaci Weasleyů, pod nimiž se asi brzo Doupě opravdu zhroutí, už tak stojí sotva tak tak, a mě z těchto jejich plánů vyřadili. Tedy, ne, že bych chtěl být do nich vtažen. Jen ať si nechají svůj monogamní vztah, mít dva tatínky a jednu maminku asi taky není žádná výhra. Tak vidíš, teď jsem tě přelstil, ty hnusná sněť neuronových buněk, teď jsem ani chvíli nepomyslel na Draca!´`Už to pro tebe je Draco?´`A sakra! Vím, co udělám. Půjdu spát. Ale vadí mi v tom jeden jediný detail, to, že za pět minut začíná přeměňování. Do háje…´ Harry rychle ukousnul zbytek z topinky, popadnuv své věci a rychle následoval houf studentů ze sedmých ročníků, kteří mířili na blížící se hodinu s ředitelkou školy.

*****

Den ode dne to bylo horší. Harry až příliš vnímal, jak na něj Malfoy působí. V hodinách lektvarů ho pozoroval zaujatého při práci. Letmo si prohlížel každý jeho dokonalý záhyb tváře, každý jeho rys, ohyb kůže, když se mračí, mírné ďolíčky na jeho tváři, když se mimoděk škodolibě něčemu pousměje. Každý pramen, který se s elegancí jeho vlastní neposlušně spustil do očí a který si Draco automaticky dával vždy zpět za ucho.
Uběhlo sedm týdnů od chvíle, kdy si Harry uvědomil, že ho plavovlasý hoch fascinuje. Nedokázal těm pocitům odolat a i když se trýznil tím, že všechno zapíral, stejně vždycky vyvřelo na povrch, že tam hlouběji něco citlivějšího opravdu je. Nesnášel to. Nesnášel ten pocit, kdy na Draca myslel. Proč vlastně na něj myslel? Proč tak často a proč právě na něj? Kdykoliv se sám sebe zeptal na tuto odpověď, před očima se mu mihla vzpomínka na ten večer, kdy si ho prohlížel na ošetřovně. Ty dokonalé aristokratické, přesto jemné rysy. Ty smyslně přitahující rty, ty oči skryté za záclonou vlastní kůže. Ty vlasy. Nejvíce se Harrymu na Dracovi asi líbily vlasy. Na první pohled byly jemné a příjemné. Jen se jich dotknout, ale tuto možnost Harry neměl. Byly tak nádherné, tak elegantní. Jejich barva provokativně ozařovala každou místnost. Tenhle hoch byl nepřehlédnutelný. Každý cizí by si ho musel všimnout i v místnosti o obsahu několika stovek lidí. Dědil tuhle krásu každý Malfoy v rodině? Harry přece věděl, že jeho otec je neméně půvabný jako jeho syn, i když povahově byl mnohem prohnilejší a taky si za to teď odpykává svůj trest v Azkabanu.

Dalších sedm nemilosrdných dní Harryho přesvědčilo, že se z něj stal při nejmenším cvok. Na základě pohledů směřujících na Draca Malfoye si založil svoji závislost. Zjistil, že pokud se alespoň jednou za hodinu na toho zmetka nepodívá, nebude klidný. A neklid v něm tenhle pocit vyvolával stejně velkou intenzitu, jako Dracovy přistihující pohledy. Harry se zezačátku snažil co nejvíce skrývat, že na něj civí, ale později to bylo méně a méně možné. Nedokázal tomu odolat, i když se snažil. A neméně hrozné bylo zjištění, že se do něj zřejmě zamiloval. Nevěděl, co tohle všechno znamená, ale přisuzoval to své poblázněnosti, která se dále ze zvědavosti stala v neutuchající prahnutí po svém rivalovi. Jediné, co ho v souvislosti s těmito pocity napadlo, byla zamilovanost. Ač to bylo tak neuvěřitelně potupné a neuvěřitelně proveditelné, Harry prostě začal cítit, že se do toho idiota zamiloval. A ten idiot mu to vůbec neulehčoval, protože nevědomky ze sebe vysílal takové kouzlo, přestože psychicky nevypadal zrovna nejpohodověji, jaké Harrymu podlamovalo kolena.

`Proboha, ale je to kluk! A ke všemu Malfoy! Ten zmetek Malfoy, kterého jsem ještě donedávna tak dlouho a intenzivně nenáviděl!´`Je to kluk jako buk!´`Ano, to je.´Tentokrát si nepřipouštěl žádné nalhávání. Žádný sedmilhář už nebyl v jeho mysli přítomen. `Bože, je tak nádherný. Kdyby jen z části věděl, co cítím, byl bych mu pro smích. Nenávidí mě. Vysmál by se mi a na škole by mi udělal peklo, roztrousil by po škole, že jsem pořádný úchyl a že nemám v sobě kousek cudnosti ani mravnosti. Denní věštec by o mně napsal pořádnýho sólokapra v asistenci Rity Holoubkové s obrovským titulem v záhlaví: Harry Potter, nebezpečný psychopat a neurotik vyznal lásku jednomu ze svých spolužáků! Byla by to ostuda, nikdy se to nesmí dozvědět a já bych se měl konečně začít ovládat. Kéž by, aspoň jednou, jedinkrát…bych mohl okusit pachuť jeho rtů. Dotknout se jeho jemných vlasů. Spočinout dlaní na jeho jemné kůži a zahrnout ho hromady vřelých polibků. Já nejsem na kluky, vážně ne. Když si tak prohlížím ostatní kluky ze školy, nikdo mi nepřijde přitažlivý. Nikdo, kdo by mi stál jen za pohlédnutí. Prostě tu nikdo, kromě Draca, není. Vím jistě, že nejsem homosexuál, ale vypadá to, že moje sexualita se vztahuje vyloženě k němu. Draco ve mně vyvolává pocity, jaké jsem snad nikdy necítil. Jsem jím posedlý. Kdyby teď slyšel, co si myslím, na místě by mě vystavil na pranýř. Proboha, proč zrovna já a proč zrovna on? Nemohla to se mnou Ginny vydržet? Kdybychom ještě spolu chodili, tohle by se nikdy nestalo. Já jsem blázen, prostě blázen! Měl bych toho nechat, měl bych o něm přestat přemýšlet. Měl bych si najít pořádnýho koníčka, včetně famfrpálu a měl bych si najít holku, třeba je to jen chvilkové pomatení mysli a za několik týdnů, možná dní, to všechno opadne a já si najdu hezkou, milou holku, která mě bude mít ráda a která předčí i toho nafoukaného snoba.´

*****

Nastaly dny poklidu, na které se každé dítě těší. Bradavické pozemky zavál bílý sníh a nastaly vánoční svátky. Svátky, které v posledních letech Harry neměl příliš v lásce, jelikož je pomalu neměl s kým slavit. Sirius zemřel, Brumbál byl mrtvý, neměl rodinu a mezi Weasleyovými už si taky připadal cizí, jednak protože už nechodil s Ginny a druhak proto, že Ron teď většinu času trávil s Hermionou a Harry už si s ním nebyl tak blízký jako dříve. Tudíž Weasleyovým se už také poněkud stranil.
Když ho Ron dva dny před Štědrým večerem zval k nim na svátky, Harry s omluvou odmítl. Namluvil mu, že má nějakou práci, že se rozhodl si trochu věnovat času a že v posledních letech už na nějaké slavení svátků nemá náladu. Přestože ho přemlouvala jak Hermiona, tak Ron, byl neoblomný a stál si za svým. Nehodlal školu opustit. Cítil by se jako solný sloup.
A také, chyběl by mu „on“. Nedokázal by vydržet den bez jediného pohledu na Draca Malfoye. Věděl, že Draco na svátky nikam neodcestuje a věděl, že bude mít větší možnost ho vídat a trochu víc v soukromí, protože na svátky tu už nezůstávalo tolik studentů jako kdysi.
Od doby, co zemřel Albus Brumbál, tu průměrně zůstávalo sedm studentů. Harry zjistil, že valná většina z těch, kteří zde zůstanou, jsou právě od něj z koleje a mezi nimi se vyjímalo i jméno Romilda Vaneová, což mu moc nepřidalo. Jediný student ze Zmijozelu byl jeho blonďatý princ.
Když Hermiona s Ronem na svátky odjížděli k Weasleyovým, Hermioně na tváři vyrašily slzy. Nemohla se od Harryho odtrhnout. Líbala mu tváře, hladila ho po vlasech a šeptala mu různá povzbudivá slova. Ona moc dobře věděla, že se teď Harry musel cítit strašně sám, poněvadž když už neměl Ginny, neměl nikoho kromě nich a když odmítl jejich nabídku… Měla strach, aby Harry nepodnikl nějakou hloupost. Nakonec ji se strojeným úsměvem přesvědčil, že všechno bude v pořádku, že si jen potřebuje pročistit hlavu a ona v poklidu odcestovala s Ronem do Doupěte.

`Tak co teď. Zůstal jsem tu v zajetí Vaneovic tlupy. Co když mi zase strčí do jídla nebo do pití nějaký lektvar lásky nebo něco tomu podobnýho? To nesmím připustit. Budu si muset tyhle svátky dávat hodně velkýho bacha, myslím, že je přece jenom čas na tu dietu. Olga Šípková sice ze mě nebude, ale koho to zajímá? Jediná bytost, kvůli níž bych to byl schopný fakt podstoupit, je on, ale ten by si mě všiml jedině v případě, kdyby mi narostlo třetí oko. Nejsem tlustej, Hermiona říkala, že po mně holky šílí taky proto, že jsem hezký a mám vypracovanou postavu. No, mezi námi, já to samozřejmě o sobě vím, žádný steroidy jsem fakt nikdy nebral, ale někdo „jiný“ by si toho mohl taky všimnout! Asi se ze mě pro letošní svátky stane notorik. Začnu si nosit vlastní plácačku, ve který budu mít svoje vlastní pití. Já si to hezky pojistím, na mě nevyzraješ, Romildo Vaneová. Já porazil i horší, než si ty, ale musím ti přiznat, že ten chlápek-co-furt-otravoval-svět-svými-blbými-kecy-o-čisté-krvi-kterou-neměl by se za sebe mohl stydět v porovnání s tebou. Klobouk dolů, nasadila si velikou laťku, která nemá konkurence.
Co budu celé svátky dělat, to fakt nevím. Můžu spát jak dlouho chci, ale to taky není žádná výhra, protože já žádný velký spáč nejsem. Jít se proletět na koštěti je taky blbost, vezmeme-li potaz, že venku je taková kosa, že pochybuju, že se letos Santa Claus dostaví do Bradavic, spíš nám jen letmo zamává, až poletí nad Prasinkami a aby nám to nebylo líto, pošle nám pohled z Mallorcy. Ne, fakt na něj ještě stále naivně nevěřím. Já na něj vlastně nevěřil nikdy, u Dursleyů se tohle moc nepěstovalo, teda pokud šlo hlavně o mě. Namluvili mi hned zezačátku, že žádný Santa Claus není, takže nemám čekat žádné dárky a měli pravdu. Žádný nebyl, protože dárky nepřišly. Ani samy o sobě nepřišly, bez pomoci nějakého Santy. Mělo by mě to udivovat?Zapomněly si implantovat nožičky nebo spíš zapomněli Dursleyovi? Ne, nezapomněli, spíš mě okázale ignorovali, jako vždycky. Taková melancholie na mě padá. Kdybych měl aspoň nějaké rozptýlení.
Malfoy se určitě zašije někam k sobě a za celou dobu nevyleze ven, jako by snad věděl, že toužím po tom ho potkávat na chodbách. Že bych až tak moc okatý při svých detektivních průzkumech jeho šíjí, rukou, vlasů, očí, rtů, lícních kostí, chůze, grimas, pohybů, zadku, úsměvu, krku, širokých ramen, prstů, detailních průzkumných cest přes jeho řasy. Vždyť toho si přece nemohl všimnout, není toho zase tak moc a já zdaleka neprobádal celé jeho tělo, člověk nevidí tam, kam slunce nesvítí.´Harry se plesknul rukou do čela a sesul se k zemi, přičemž si tvář položil do dlaní. `Sakra, proč já. Proboha, proč tohle potkalo zrovna mě? Jsme úhlavní nepřátelé. Nemůžu takhle žít. Nemůžu ho vídat a nemít ho. Nemůžu ho…milovat. Miluju ho? Fakt ho miluju? Je to klu! Kluk! Ale co…kdyby jenom kluk, je to MALFOY! M-A-L-F-O-Y! A já jsem ten absolutně největší pitomec na této škole a žádná vražda senilního maniaka není polehčující okolnost. Ne, prostě musím na něj zapomenout. Neexistuje, nedýchá, nechodí, není, nesměje se, nemluví, prostě ne a ne a ne…“ Odříkával si Harry poslední slova jako nějakou mantru. `A už vůbec nemá tak zatraceně sexy zadek a nemá nádherný oči, nemá pěkný vlasy a nesměje se tak, že mi ozáří celý den, není vůbec přitažlivý a není…bože, není můj!´Harry už byl přímo v depresi. Utápěl se v nevysychající nostalgii. `Brzy si dobrovolně půjdu zamluvit místo U Svatého Munga, protože jedině tam mi zřejmě můžou pomoct, stává se z toho posedlost. Ještě mi zbývá, abych si pořídil svatyni Draca Malfoye. Stal se ze mě fetišista, co po nocích chodí tajně do jeho skříní a při každé tajné návštěvě si odnese jedny jeho nošený spodky. Pak jejich pach inhaluje do skonání světa, dokud pod tou sílou pižma nepadne urdoušený na postel. Pottere, tohle je vidina do budoucnosti! Ale teď vážně, viděl mě Draco? Ví, co se se mnou děje? Mohl si něčeho všimnout? Vidět ty moje zvídavé pohledy, ty moje patetické výlevy. Začínám být paranoidní a brzo se ze mě stane schizofrenik. Často se bavím sám se sebou a pokouším se přesvědčovat, že tohle všechno je jen klam a já sem prostě jen přetažený. Odteď už končím. Platí pro mě zákaz, a to ten nejpřísnější, myšlení na Malfoye. Ode dneška žádný Draco, ale jen Malfoy nebo taky Ten-šmejd-zmijozelská. On je na rozdíl ode mě zřejmě normální, i když, co je to pojem normální, že? Kdo je v dnešní době normální? Válka je rok za námi a kouzelnický svět je pořád jak na trní. Cítím se v tom zmatku jako v mraveništi, někdo by to měl usměrnit a Scrimgeour není teda o to příliš lepší, než Popletal. Ten dělá pro změnu úplný opak. Popletal nedělal nic a Scrimgeour je zase až příliš aktivní, natolik aktivní, že posílá i nevinné lidi na prázdniny do Azkabanu. Samozřejmě to není žádný all inclusive. Ani žádná polopenze. Žiješ tím, co ti cela dá. Chudák Stan Silnička, co ten si musel všechno protrpět. Jestli někdy budeme mít normálního ministra kouzel, zvolám třikrát sláva, vykoupu se v tuctu pštrosích vajec, čtyřikrát oběhnu pozemky Bradavic i Prasinek a pak řeknu Trelawneyové, že jsem do ní tajně po uši zamilovaný. Teda, ale na tom pořadí jinak nezáleží.
Dobře, udělal jsem mírný pokrok, už jsem si pět minut nevzpomněl na Draca. ŠPATNĚ, ŠPATNĚ, ŠPATNĚ! Nevzpomněl jsem si na Malfoye! A prostě už rezignuju, končím..ne, to se nedá vydržet.
Ode dneška..už žádný Malfoy, prostě jako by neexistoval, pro mě už neexistuje. Jsou mnohem užitečnější věci, na které se dá myslet. Třeba můžu myslet na to, jak zvládnu OVCE... Pak ho už nikdy neuvidím a konečně budu mít pokoj. A šlus!´

Harry se uložil do postele s nebesy, kterou teď s nikým nesdílel, pohodlně se uvelebil a zavřel oči rozhodnut, že bude myslet na něco úplně jiného, než v posledních dvou měsících.

Vzpamatuj se, sedmilháři…
Komu chceš co nalhávat…
Napsané to máš ve tváři…
Že ze svých tužeb chceš se kát…
Dokud tě trápí srdce bol…
Defenzívu, tu si zvol…

Kapitola třetí

Nepřítel nepříteli…
Sok se sokem…
V sobotu i v neděli…
Jsem u tebe ladným skokem…

*****

„A to si říkáš Sudička? Podívej se, jak se tvůj chráněnec trápí!“ Bytost zahalená ve stříbrném hávu si nespokojeně mnula bledé prsty. Hleděla do mísy s průzračnou vodou, kde se zrcadlil odraz mladistvé tváře jednoho chlapce.
„Ty mi v tom ale vůbec nepomáháš, drahá sestro!“ Oponovala druhá bytost.
„Já? Proč já? Nejsem Sudičkou Harryho Pottera!“
„Ale jsi toho druhého…“
„No, neházej to na mě, drahá sestro. Kdo to přehnal s tou kapkou touhy a vášně a naplnil Harryho pohár až k vrcholu? Teď můžeš pozorovat výsledky své práce, protože směsice vášně a touhy nedělá nic dobrého, vždycky z toho vzejde jen to jedno…“
„…láska,“ doplnila svou sestru bytost zahalená v podobném hávu, tentokrát odstínu zlatavé barvy.
„Ano, máš, co jsi chtěla. Vím, že jsi chtěla svému chráněnci pomoci, sestro Sudičko, ale spíš si na něj uvalila ještě těžší břemeno. Tvůj chráněnec se sám cítil jistě mnohem lépe.“
„Ještě ty mě za to peskuj, tvůj chráněnec je na tom mnohem hůře. Podívej se na něj. Chátrá a ty s tím nic neuděláš. Nemá přátele, nemá zázemí, rodinu ani žádný majetek. Je sám a ničí ho to!“
„Chceš snad říci, drahá, že bych mu snad měla provést to samé co ty?!“ V bytosti se stříbrným pláštěm to vřelo a mírně se v ní vzedmula vlna zuřivosti.
„Já to neudělala schválně, ujela mi ruka a kdo mohl tušit, že bude Harry svou pozornost soustředit zrovna na tvého Draca?!“ Druhá postava sklonila vyčítavě hlavu. Věděla, že udělala chybu, ale už se to nedalo zvrátit. Předpověděla mu tím osud.
„Omlouvám se, vím, že si to neudělala schválně. Chci Dracovi pomoci, ale ne takto. Ještě nějaký čas počkáme… Snaž se Harrymu nějak pomoci, ať nepukne. Ten cit se v něm dusí a jeho to taky ničí.“
„Ano, děkuji ti, sestřičko. Přinesu doušek ovládání, smířlivosti a spokojenosti. Zamíchej prozatím v kotli…“

*****

`Nedávno mě ta otravná jeptiška v bílém neboli ošetřovatelka pustila z ošetřovny. Díky bohu, už jsem měl plné zuby toho jídla, velice zřetelně se to podobalo dračímu trusu a já už tak jsem se cítil dost mizerně, když jsem musel podstoupit všechny ty prohlídky, včetně výtěru z konečníku. Nevím, co si tím ta ženská chtěla dokazovat, ale málem jsem jí ukousl celou ruku. Ještě jednou by na mě tak sáhla poznala by, co je to hněv Malfoye.
Prej jsem byl docela dlouho v komatu a mně přitom přišlo, že to byla jen chvíle. Zdál se mi sen. Hodně blbý sen. Zdálo se mi, že mě někdo chodí pozorovat, jak spím. Několik dní v kuse, a pak se mi zdálo, že z toho někoho se vyklubal Potter. Že se mě dotýkal a dokonce mě i zakryl, abych snad nenastydnul nebo co. Fakt dementní sen, myslím, že si budu muset velice vážně pohovořit se svým okoralým mozkem o tom, co se mu to zdá za krávoviny a ať už to svého nitra nikdy nepouští velectěného úžasňáka Pottera nebo se z toho příště sesypu. To už bych vážně raději snesl tu Grangerovou, i když, ještě bych něco chytnul, kdyby na mě sahaly ty špinavé mudlovské šmejdské pařáty. U těch Nebelvírských člověk nikdy neví, těžko si vybírat. Raději, aby na mě nesahal nikdo.
Taky si pokládám otázku, byl to fakt jenom sen? Potter se v poslední době chová jako fakt divně. Jako kdyby podstoupil detoxikaci střev nebo klystýr. Je věčně nervózní a pořád těká očima. Nechápu, jak jsem si toho mohl všimnout, ale rozhodně jsem si všimnul, že na mě pořád civí. A navíc, ta scénka na ošetřovně, když si Potter přišel pro ten lék proti bolesti v krku, bylo to jak vystřižené z filmu. Možná měl za zády hůlku a chtěl mě proklít, možná se nenápadně vplížil, aby mě zneškodnil, každopádně se mu to nepodařilo. Ale když jsem ho oslovil, choval se fakt divně a hlavně se divně tvářil.

Když jsem nedávno přišel na oběd, celou dobu, co jsem jedl, jsem cítil na sobě jeden dotěrný pohled. Už jsem si dávno všimnul, že na mě slečinky hledí s úctou a pomalu slintají nad mou dokonalostí, ale tohle mě vážně zarazilo. Byl to Potter. Ne ten Potter s tím nenávistným pohledem, co jasně říká: „Dej si na mě majzla, Malfoyi!“ Ale Potter, co na mě prostě hleděl jen tak, se zvědavostí v očích a možná... Ještě s něčím jiným? Nevím, nechápu jeho pohledy. Nechápu a nechci chápat, co se děje v té domýšlivé nacuchané palici, která vypadá jako z filmu Critters, v palici toho zázračného chlapce, co-do-prdele-přežil-a-furt-mi-pije-krev!

Když jsme měli posledně lektvary, zahrnul mě ještě Potter nadávkami, na ošetřovně po mně řval a teď? Chová se téměř jako mílius, teda, když opomenu, že na mě vůbec nemluví, ale ty pohledy. Jako by mi snad udílel milost? Čumí na mě jak matka Tereza na velké. Fakt by mě zajímalo, co má ten lotr zalubem. Určitě chystají s tím svým ryšavým kámošem zase nějakou boudu. Něco, jak se mi pomstít. Teda, neřekl bych, že Potterova pozornost se ke mně kdy zase obrátí, ale musím uznat, že se mi to líbí. Já mu dám mě ignorovat. První měsíc mě vůbec nebral na vědomí. Mě, svého největšího soka, teda, samozřejmě až po tom Temném páprdovi, ale toho už odkrouhl, ne? Tak teď by laskavě ty svý potteří vjemy mohl věnovat mně.´

*****

`Asi jsem to zakřikl. Když jsem řekl, že by svoje vjemy mohl Potter věnovat mně, nemyslel jsem tím, že by mě měl pozorovat dvacet pět hodin v kuse, osm dní v týdnu. On mě snad slyšel a vzal to vážně. Trochu mě vyvádí z míry, ale přece jenom se to zlepšilo. Zase se vrátily starý dobrý časy.
O přestávce jsem Potterovi jen tak z čistě soupeřské solidarity odpáral ucho u brašny a jemu se knížky začaly povalovat po zemi. Ihned mi to vrátil a seslal na mě kletbu, která mě tak tak minula. Když si všiml, že se mu směju, normálně se na mě vrhnul a dal mi pěstí do zubu. Měli jsme štěstí, že nás nikdo nenachytal, i když, škoda, že nepřišel Snape. Potter by dostal nějaký pořádný trest a ze mě by zase udělal chudáčka, kterýho týrají. Ještě teď se mi chce smát nad tím otráveným ksichtem, který po mně Potter hodil, když ho ta mudlovská šmejdka ode mě rvala pryč, prej aby si nenadělal ještě víc problémů. Ležel jsem na zemi, na tváři úsměv a v srdci hluboké zadostiučinění. Myslím, že byl mohl čekat revanš, i když Potter není ten mstivý typ, ale už uvažuju, co mu udělám příště. Přece jenom, když už jsem se dostal do varu.´

*****

Draco seděl jako obvykle na svém místě.Byla hodina přeměňování a on neustále provokativně pokukoval po Harrym Potterovi. Dělal na něj různé úšklebky a sledoval, jak Potter rudne. Zřejmě vzteky, protože měl ruce zaťaté v pěst, až mu klouby na ní bělaly. Neustále otočen dozadu, aby na něj Potter dobře viděl si zajistil, že on na něj taky neustále hledí. Nedokázal v těch očích přečíst, co se v nich zračí, ale určitě to nebylo nic pěkného, protože se Potter mračil a v Dracovi to vyvolávalo pocit uspokojení.
Ke konci hodiny, když už ho ta hra na schovávanou a podívanou přestala bavit, vzal do ruky zažloutlý pergamen a něco na něj načmáral. Respektive něco, co mělo připomínat Pottera a smyčku kolem jeho krku.
Harry dopis s dychtivostí přijal, Draca překvapilo, jak rychle rozhrnul papír, aby se podíval na obsah. Jakmile ale spatřil malůvku blonďatého Zmijozeláka, rychle papír roztrhal, načež jako by si to rozmyslel a kousky dal na sebe, skrčil je do klubka a hodil papír zpět po něm. Zvrat, který Draco nečekal, ho stál jednu ránu papírem na čele. Zamračil se nad svou zpomalenou reakcí a ukázal na Pottera něco nepěkného, přičemž si jeho gesta všimla Minerva McGonagallová.
„Pane Malfoyi?! Vás můj výklad nezajímá?“ Přistoupila rázně k němu a propíchla ho tím svým typicky dravčím pohledem.
„Ale samozřejmě, že zajímá, paní profesorko,“ zareagoval úlisně blonďák.
„Tak co jsem asi před pěti minutami říkala?“ otázala se, aby se ujistila, že mluví hoch pravdu.
„Já, totiž…co konkrétně máte na mysli? Vy jste toho říkala víc…“
„Nebuďte drzý, pane Malfoyi!“
Zpoza zadních lavic se ozval hrdelní smích. Minerva McGonagallová stočila svůj pohled k pobavenému Potterovi a přistoupila i k němu. „A vy víte, pane Pottere, co jsem říkala? Pokud jsem si mohla všimnout, měl jste lepší věci na práci, než poslouchat to, co jsem říkala, třeba číst si nějaké dopisy.“
Tentokrát se rozesmál Draco a nechával se svým pobavením unášet. Profesorka zkoprněla a postavila se mezi ty dva tak, aby stála přímo ve středu.
„Vy se nemáte proč smát, pane Malfoyi. Odebírám vám oběma pět bodů za vaši nepozornost,“ ukončila svůj monolog a táhlým krokem se vrátila zpět ke katedře.

Když hodina skončila, Draco se nečekaně střetl se svým sokem přímo za dveřmi, když vycházel. Oba dva do sebe nechtěně narazili a oba dva skončili se zadky přiraženými ke kamenné zemi.
„Promiň…“ ozval se Harry dříve, než zjistil, komu se vlastně omlouvá.
„To nemůžeš dávat pozor, Pottere?!“ Zavrčel jeho nepřítel.
„Máš taky svoje oči, Malfoyi! To ty si měl dávat pozor!“
„Pottere, je vidno, kdo z nás tu má lepší zrak, já nenosím brýle. Ještě jednou se to bude opakovat a natrhnu ti prdel…“ sám netušil, co v Harrym vyvolalo takovou reakci. Jako by snad… zčervenal?
„To odvoláš!“ křiknul chlapec s jizvou na čele.
„Nikdy!“ Zmijozelský mladík se postavil do pozice souboje a napřáhl svou hůlku proti tomu zelenookému břídilovi.
„Jak chceš!“ Harry už držel ve své ruce také hůlku a mířil s ní přesně mezi oči hocha, který do něj vrazil.

„TAK DOST!“ Na chodbě se z ničeho nic objevila ředitelka školy. „Vám nestačilo, pánové, že jsem vám odebrala doby? Tohle je neslýchané, takto na sebe útočit v prostorách školy. Každému z vás odebírám dalších deset bodů a buďte rádi, že to nebude víc a oba dva zítra nastoupíte školní trest!“ Uťala hrubě jejich rozbroj a čekala, až se ti dva rozejdou a pokud možno opačným směrem od sebe.

*****

Jelikož to byla poslední hodina, zamířil Draco rovnou do svých komnat. Tam sebou naštvaně mrknul do měkkého a rukama si podložil hlavu, hledě do zelených nebes své postele

`Co si o sobě ten kretén myslí! Draco, tak blbě se nechat nachytat a ke všemu se vytočit. Jak tě tohle nemehlo může takto vytočit? Je to jen Potter, pořád ten stejný Potter, akorát teď chodí s visačkou kolem krku: Národní hrdina! ale pořád je stejně omezenej. Stejně namyšlenej a nadutej. Pořád stejný pitomec. Svatý Potter. Potter, co má všechno. Slávu, bohatství, rádoby rodinu, přátele a dobrou pověst. Proč on má, sakra, všechno a já nic? Tohle není spravedlivé. Taky jsem toho udělal dost a nejsem jenom syn smrtijeda. Řekl jsem Řádu, kde se ta banda pitomců v černém schovává a stál jsem na jejich straně, když to všechno skončilo a jako vděčnost mě teď každý nesnáší, ve Zmijozelu mi nic neřeknou jen proto, že se mě bojí, protože ví, že nejsem žádný slaboch. Matka je mrtvá, otec v Azkabanu a už nikdy ho nechci vidět. I Snape dostal mnohem lepší zásluhy než já, další hrdina! Ale na mě si nikdo v široširém světě nevzpomene. Kdo by si vzpomněl, že Draco Malfoy obětoval svůj krk, když nosil do Řádu informace. Když bojoval bok po boku se svou tetou Bellatrix Lestrange? Stal se ze mě chudák. Ještě větší, než je Weasley! Mám sotva pár stovek galeonů v trezoru, abych mohl dokončit tu pitomou školu a měl nějaký základ do budoucna. Nemám domov. Malfoy Manor dávno spálili a zbořili. Místo něj teď stojí jakýsi ubohý centrum pro sirotky. Jak jsem to dopadl, sakra! Nikdy by mě nenapadlo, že ze mě bude žebrák a budu se muset postarat sám o sebe!´

Aniž by si to uvědomil, jeho oči se zalily slzami, které se táhly podél spodních řas, našly si cestu po lícní kosti a dopadly až na jeho bledý poloodhalený hrudník.

`Mami. Tolik mi chybíš. Proč jen si mě tehdy neposlechla a nepřidala se se mnou k Řádu. Voldemort by tě ušetřil. Je to moje vina. Vím, že je. Kdybych neodešel, ještě bys žila. Kdybych tě neopustil, byla by si tu pro mě. Ale já jsem tě zklamal. Zklamal jsem tebe, všechny, kteří mě měli rádi, zklamal jsem sebe. Už nikdy nepohlédnu do tvých krásných šedých očích plných něhy. Vlastně už nikdy nepohlédnu do jakýchkoli očí, ve kterých by se zračila něha. Nikdo mě nemá rád, všichni mě nesnáší. Jsem sám. Bez tebe. Hrozně mi chybí, miloval jsem tě. Nejvíc na celém světě. Já… já tě zabil. Zabil jsem tě svým odhodláním postavit se proti Pánovi zla. Kdyby nezjistil, že jsem ho zradil, uštědřil by tvůj život. To já jsem tvůj vrah, ne on!´

*****

Když šel Draco ráno na snídani, jako naschvál první osobu, na kterou narazil, byl Potter. Jeho pohled byl tak… divný. Snad jako by něčeho litoval. Litoval jeho. Draco se zamračil. Nesnesl, když ho měl někdo litovat, jeho hrdost by mu nedovolila podvolit se něčemu takovému jako je lítost. Byl Malfoy, ať si říkal kdo chce, co chce a ačkoliv nesnášel svého otce. Byl Malfoy a Malfoyové neznají lítost. Neznají soucit.
Hrdě pozvedl bradu do výšin, počastoval Pottera nenávistným pohledem a šel se posadit na své místo, nevnímaje, že se Potter na něj stále dívá.
Posadil se vedle nějakého druháka, který se ihned od něj odtáhl. Dělal, že si toho vůbec nevšimnul, ale přitom se ho to strašně dotklo.
Nedal to na sobě vůbec znát, ale všiml si příšerně vtíravého pohledu, koho asi…
`On se snad do mě zamiloval nebo co!´ Pomyslel si Draco ironicky hledě na toho nemožného samaritána. Díval se stylem, který u něj nikdy dříve nezaznamenal. Potter se tvářil smutně, ne nenávistně, ne pomstychtivě, ne opovržlivě. Tvářil se tak, jak se často tvářívala Narcissa, když jí něco trápilo. Hleděl na něj tak, jak na něj hledívala jeho matka, když měla o něj obavy. Najednou v těch očích rozpoznal laskavost, strach, soucit a ještě možná něco víc. Nedokázal identifikovat co, ale dráždilo ho to. Potter o něj nemá mít přece strach. Potter se k němu nemůže chovat vlídně. Má ho nenávidět, má mu svou nenávistí naplňovat zbývající mezery v puzzle. Má mu takto přidávat energii. Nechtěl ho ztratit jako soka, kdyby neměl nikoho, do koho by soustředil svou nenávistnou vášeň, ztratil by smysl žít. To Potter, ačkoliv si to nerad připouštěl, v něm vyvolával, že má ještě smysl žít. Nechtěl ztratit někoho, kdo ho nutil nepřemýšlet nad všedními otázkami žití, které ho tolik tížily. Když byl s Potterem a mohl do něj investovat veškerou svou energii, všechny problémy jako by se vytratily. Potter byl svým způsobem pro něj vysvobození. Svým způsobem ho potřeboval k bytí. Bylo to pro něj strašné zjištění, ale byla to pravda.

`Nedívej se tak na mě Pottere! Už jsem si zvykl, že mě furt pozoruješ, ale na tohle si zvykat nechci. Nechci vědět, že musíš být za každých okolností za hrdinu a musíš zachraňovat i zchátralce jako jsem já. Nechci vědět, že se v tobě převaluje vlna samaritánství a ty máš pocit, že bys mi snad měl pomáhat. Zůstaň hezky takový, jaký jsi byl dřív. Metej po mně hezky kletby, já ti to budu s láskou oplácet… no moment, vážně jsem si řekl s láskou? S láskou? Kde se tohle slovo v mém slovníku vzalo? Neznám ho, jeho definice mi není známa. A vůbec, spojovat dohromady dvě slova, které se k tobě vůbec nehodí… v jedné větě mít Potter a lásku, už to na mě jde. Já myslel, že to ještě do toho konce roku vydržím, ale jak vidím, už se to na mně podepisuje. Ta samota, přeskočilo mi, normálně mi přeskočilo.
A ty, Pottere, se sakra už, na mě tak nedívej, prostě se dívej kamkoliv jinam, ale ne na mě! Do háje, otoč už tu svou ježatou palici jiným směrem! Co se to proboha s ním děje? Proč mě pořád pozoruje? Proč se cítím, jako bych měl v kapse štěnici? To se snad neumí ovládat nebo to je jeden z jeho dalších nápadů, jak se mi pomstít? Nechat mě zešílet? Provokuje mě tím snad? Dělá to naschvál. Chce mě vytočit, no jasně!
Já se teď prostě seberu a budu ho celé vyučování ignorovat, budu dělat, že vůbec neexistuje a pokud se ještě jednou na mě takhle blbě podívá, rozbiju mu ty jeho růžový sklíčka. Já mu dám… Takhle se nemůže dívat na Malfoye, ne to teda nemůže! Koleduje si o pěknou dršťkovou!´

*****

Celé vyučování Draco vytrpěl v klidu. Absolutně ignoruje Pottera si pokaždé sedl do lavice a snažil se co nejvíc dávat pozor. Mělo to kupodivu na něj blahodárné účinky. Když se nemusel dívat na tu svatouškovskou tvář, dokázal dokonce vnímat, co profesor Křiklan po nich chce a dokázal po dlouhé době uvařit nějaký lektvar dobře, za což mu Křiklan udělil deset bodů a konečně byl spokojený, že se Draco při jeho hodině nijak neporanil. Poslední zážitek s ním poněkud otřásl a on by byl nerad, kdyby se to opakovalo. Zřejmě se ten chlapec, podle něj, dal do kupy a začínal si víc vážit sám sebe, protože na něm bylo i vizuálně vidět, že už se tolik nesouží.

Tahle Dracova pohodička však měla co nejdříve skončit, když jemu a Harrymu Potterovi profesorka McGonagallová přišla sdělit, aby se v sedm hodin dostavili do ředitelny. Sdělila jim heslo a zase je opustila. Draco po Harrym vrhnul zničující pohled, kterým mu celou tuhle komedii dával za vinu. Naštvaně odešel k sobě, aby se mohl psychicky připravit na několik hodin, které bude muset s Potterem trávit při společném školním trestu. Potter tam zase zůstal bezduše stát a sledoval jeho vzdalující se siluetu, ale Draca to ani v nejmenším nezajímalo.

*****

Když dorazili k McGonagallové, ředitelka jim sdělila, co budou dělat. Nahlásila jim, že ji profesor Křiklan a madam Pomfreyová poprosili o nějaké ingredience do různých odvarů, léčiv a mastí. Podala jim poněkud dlouze vypadající seznam rostlin, které měli nasbírat na pokraji Zapovězeného lesa. Jako doprovod jim měl být Hagrid se psem tesákem cvičeným na černou zvěř.

Když dorazili oba dva mlčky na místo, ten hromotluk obrostlý štětinami už na ně u lesa čekal.

„Nebojte se, hoši, v lese už je zase bezpečnějc, vod doby, co už Vy-víte-kdo není naživu, se všecko změnilo. Dokonce i kentauři už s námi zase vycházej v dobrým. Vlkodlaci tam už žádný nejsou, páč je Vy-víte-kdo všecky přetáhl na svou stranu a ti byli zlikvidovaný. Jediný, kteří ještě žijou, jsou stejný dobráci jako tady Remus Lupin. Jinak tam už vcelku nic nebezpečnýho není. Zlý časy minuly, i když bych nedal ruku do vohně za to, že je to tu úplně bezpečný, čék nikdy neví. Tak pojďte,“ vyzval je oba dva vstříc lesu. Tesák šel tiše vedle něj a Draco těkal nervózně pohledem ze strany na stranu. Venku byla dávno tma a foukal vítr. Koruny stromů i keře šustily a vytvářely tak dojem nebezpečí.
Hagrid je zavedl pár metrů od okraje lesa.
„Tady by to mělo stačit. Pokud byste cokoliv chtěli, zakřičte, uslyším vás,“ dal Harrymu do ruky kuš a bodře se na něj usmál. Za tmavými vousy se na něj jiskrně smály dva švábi.
„Ale Hagride,“ ozval se Potter, „ty tu s námi nebudeš?“
„Ne Harry, já mám svoji práci a navíc, tady na kraji se vám nic nemůže stát, já budu v hájence, když budete něco chtít, tak zavolejte nebo vyšlete do vzduchu světlici, však já už se vo vás nějak dozvím,“ naposledy se usmál a za přítomnosti hlasitých dunivých kroků se vzdálil na pokraj lesa a následovně do své hájenky, společně s Tesákem.

Draco si všimnul výrazu v Potterově tváři. V žádném případě v něm nebyl strach, spíš jen… Smíření?
„No to je skvělý!“ Prohlásil blonďák. „Ten hromotluk nás tu jako nechá samotný v pustým lese, abychom tady sbíraly nějaký pitomý kytky, aby si Pomfreyová mohla uplést věneček?!“
„Drž hubu,“ prohlásil tiše Harry, ale Draco ho moc dobře slyšel.
„Proč bych měl držet hubu, tohle je potupné. Nemají na to domácí skřítky, aby jim chodili do lesa pro nějaký pitomý kytky? Je jim všem úplně jedno, jestli se s námi něco stane! Prostě nás něco sežere a oni budou mít chvíli pokoj od hladových stvůr ze Zapovězenýho lesa. Fakt úchvatné.“
„Řekl jsem, drž hubu,“ zopakoval Potter svou předešlou poznámku.
„A proč bych, sakra, jako měl, Pottere!“ Rozkřikl se Malfoy.
„Protože nás něco uslyší!“ Prohlásil vnímavě nebelvírský mladík.
„Ah…,“ jako by teď právě Dracovi došla pravdivost Harryho slov. Uvědomil si, že nejlepší bude, když už budou mít tohle všechno za sebou. Nenávistně se podíval na svého protivníka, vytrhnul mu z rukou zažloutlý pergamen s obsahem názvů rostlin a zvolal tiché lumos. Chvíli dělal, že zaujatě pozoruje seznam, přičemž stále na sobě cítil jeho pohled.
Šli mlčky, ušli několik metrů a Potter se najednou zastavil.
„Tak co, budeš do toho pergamenu civět ještě dlouho nebo začneme něco dělat?!“
„Nech mě přemýšlet, Pottere!“ ozvalo se z druhých úst.
Potter se hlasitě rozesmál.
„Co je?“ opáčil podrážděně Draco.
„Nevěděl jsem, že máš smysl pro humor,“ zareagoval Harry.
„Co tím chceš jako říct!“
„No, sebeironie ti vážně sluší, Malfoyi!“ Zachechtal se znovu. „Říct, že chceš přemýšlet, vtip roku!“

`Zdálo se mi to nebo mi právě Potter řekl, že mi něco sluší a v zápětí mě urazil? Blouzním. To bude asi tím prostředím tady. Někdo v blízkém okolí zapálil Marihuanu a ono se to doneslo až sem, já to nevědomky inhaloval a teď mám pocit, že slyším z úst toho magora nějaký přiblblý kecy.´

„Ty by si zřejmě chtěl plastiku nosu, co, Pottere?!“
„Polib mi!“ opáčil Potter.
„S radostí,“ vylítlo z Draca mnohem dřív, než si uvědomil, co vlastně řekl.
Černovlasý mladík zvědavě nadzdvihnul obočí a čekal, jak Draco vyvrátí svou osudnou větu.
„To jsem jako neřekl,“ Dracovy rysy najednou zjemnily a on sám sebe přivedl do rozpaků. „Vůbec jsem to ne-neřekl,“ zakoktal. Potter ho pozoroval a v jeho tváři bylo taky vidět, že zjihl a zase ho začal propalovat jedním ze svých zvídavých pohledů a Draca to vyvádělo z míry. Nikdy nevěděl, co tenhle jeho pohled znamená.
`Sakra, co to má být? Proč zase na mě takhle čumí?´ Neuvědomil si, že svůj dotaz hned poté formuloval verbálně a docela hlasitě tak, že Pottera zaskočil.
„Já, já nečumím…“ zalhal.
„Ne, jestli ty nečumíš, tak já jsem sukně Trelawneyový a to, když si všimneš, sakra nejsem! Řekni mi, Pottere, proč pořád na mě tak zíráš. V hodinách, u jídla, kdekoliv se potkáme. Pořád na mě civíš!“ Hlas blonďatého hocha zhrubl. Už potřeboval slyšet vysvětlení. Něco, co by ho uklidnilo, protože už se pod Potterovými pohledy cítil nesvůj a nervózní. Nevěděl proč, ale nebylo to správné.
„To se ti jen zdá. Jsi paranoidní!“
„Já sakra nejsem paranoidní, Pottere,“ uchopil Harryho za ramena a praštil s ním o strom, přišpendlil ho tak, ať se Potter nemůže hnout, stoje necelý metr před ním a hledě mu zpříma do očí. Potterův dech se zrychlil a srdce mu začínalo silně tlouct.

*****

„Myslím, drahá sestro Sudičko, že je čas zasáhnout,“ zlatavá silueta hleděla na průzračnou hladinu tekutiny v obrovském kotli. Pohlédla zvědavě na svou sestru, která si z police něco podávala.
„Pravda,“ přistoupila blíže ke kotli a pomalu do něj začala něco lít. „Vlévám do tvého života, Draco Malfoyi, sedm hříchů: pýchu, která se v tobě vzbudí vždy, když spatříš svého milence, Harryho Pottera. Obžerství – chuť a nenasytnost, která tě postihne, když se dotkne tvého těla. Lenost – která ti vpadne do mysli, kdykoliv tě jen napadne, že všechno, co k Harrymu cítíš, je nesprávné a měl by si to ukončit. Chamtivost – která půjde ruku v ruce s láskou, pocit, který ti nedovolí se o svého milence s kýmkoliv dělit. Chtíč – jenž bude prostupovat tvou myslí i tvým tělem, kdykoliv se tvůj přítel objeví na scéně. Závist – gesto, které pocítíš vůči svému příteli. Závist, která tě bude nutit přemýšlet, proč má tvůj partner tak nádherné oči. A hněv, jev, jenž se postará o to, aby žádný člověk nikdy neublížil tvé drahé polovičce. Hněv, který v tobě vyvolá jakýkoliv nenávistný pohled směrovaný k tvému milovanému. Tohle vše, Draco, nechť tě v příštích dnech doprovází. Vyvíjej se, miluj, zbožňuj, neboť oba dva to potřebujete. Podvol se svým potřebám a podvol se svým citům. Předpovídám ti budoucnost po boku osoby, která ti dá více než kdokoliv předtím!“

*****

Dnes zanech doma tu svou pýchu…
Dám ti své srdce na dlaních…
Poddej se se mnou sedmi hříchům…
Z nichž i ty jsi jedním z nich…

Kapitola čtvrtá

Natrhám ti sedmikrásky…
Vpletu ti je do vlasů…
Se srdcem plným věrné lásky…
Přinesu též tomu tvému spásu…

*****

Draco Malfoy držel silně Harryho za paže přimknuté k suku borovice. Nízké větve jej tlačily do kůže a vrývaly mu do ní rudé ornamenty. Harry však přes veškerou tu rádoby bolestnou kulisu bolest necítil. Jeho mysl se teď plně soustředila na hloubku ocelových očí, které byly tak blízké těm jeho jako nikdy. Malfoyovy rty byly sotva deset centimetrů od těch jeho. Harry pocítil silný nával vzrušení a cítil, jak se propast mezi nimi zúžila. Hleděl na Draca a ani nedutal. Na bledém chlapci bylo také vidět, že už nemá, co by řekl, přestože ještě před chvílí byl plný vzteku. Harry sledoval různou škálu výrazů, kterou si pro něj v tento moment připravil. Od vztekle zarudlého bizona až po naivně vypadající štěně, které by chtělo pochovat. Draco Malfoy vůbec nevypadal, že by chtěl kontakt mezi nimi oddělit. Harry dýchal zhluboka a věděl, že byla na něm jasně zřejmá jeho nervozita, neboť se mu třásly nejen ruce, ale i rty a celé jeho tělo, bylo přímo očividné, jak ho tato reakce rozhodila.
Chvíli cítil na své tváři teplý dech blonďatého mladíka. Stále mu hledě do očí však nebyl s to se nijak pohnout nebo jakkoliv zareagovat. Chtěl převzít iniciativu, ale Draco Malfoy by mu nejspíš uštědřil několik ran, protože on jej nenávidí.
Cítil dotyk jeho prstů na své kůži, cítil každou vibraci jeho těla, byť po vzoru agrese. Viděl, jak se mladíkovo obočí stahuje zpět na stav příčetnosti. Něco v jeho očích spatřil, něco tam určitě bylo, ale co, to nedokázal určit.
Několik minut tak stáli, Harry v plné síle nenaplněné touhy už už skláněl svou tvář k té druhé, tak nádherné, když v tom se zmijozelský student oprostil ze sevření a znovu mu na tváři naběhl ten sebejistý jízlivý výraz. Okem zmapoval Harryho tvář a suše pravil: „Jsi nesnesitelný, Pottere. Mám už tě plné zuby. Lezeš mi krkem, rozumíš? Tak toho sakra nech! Zapomeň, že existuju, zapomeň, že žiju, prostě si mě přestaň všímat a já si přestanu všímat tebe, pokud si teda nevykoleduješ nějakou tu pěknou kletbičku!“
„Skončils´?“ zareagoval mistrně Harry. „Výborně, tak už konečně můžeme přejít k tomu, proč tu jsme?“ Zachoval chladnou hlavu a snažil se znít tak, aby na něm jeho rozladěnost nebyla poznat.
Draco Malfoy se zatvářil zmateně a zároveň i pohrdlivě.
Harry využil jeho tichosti a vytrhnul mu nazpět z ruky pergamen s přísadami. „Takže co tu máme, áá, výborně, tohle je něco pro tebe, Malfoyi! No moment, jenom tohle?“
Draco ho propíchl pohledem.
„Předpokládám, že sedmikrásku poznáš!“
„Je leden, Pottere, všude kolem je sníh, pokud vidíš! Kde mám sakra v tohle roční období sehnat pitomé sedmikrásky? Ty rostou na jaře!“
„Že by si i dokonalý Draco Malfoy pro jednou nevěděl rady?“ Zazněl jízlivě Harry a přimhouřil pobaveně oči, přičemž mu koutky úst samovolně vylétly nahoru a jeho rty se až nepřirozeně nakrabatily.
„Ty skrčku!“ Rozvášnil se opět Zmijozelák. „Jednoho krásného dne ti zmrazím ten hřejivý úsměv na tom tvé jedinečném ksichtu!“ Naštvaně se sebral, zvolal zaklínadlo, aby si posvítil a opačným směrem odešel od Harryho vstříc lesu.

Harry se ještě naposledy snažil uklidnit své divoce bijící srdce. Utřídit si myšlenky v hlavě.
`Málem jsem políbil Malfoye! Proboha. Málem jsem ho políbil! Kdyby neucuknul, vlepil bych mu tak vášnivý polibek, jakého snad ani sám nejsem schopný! Kdyby neucuknul…´
Harry se mimoděk dotknul ukazováčkem svých rtů a pozorně si měřil vzdalující se stín.
`Co by mi asi na to řekl Malfoy? Jak by zareagoval? Bylo by lepší, kdybych to udělal nebo je dobře, že jsem to neudělal? Zabil by mě za to? Oplatil by mi to? Ne, neoplatil, sám jsem viděl, jak nenávistně mě propichoval zrakem, navíc, na ten strom mě netlačil jen čistě kvůli svým perverzním tajným snů, přitlačil mě k němu, protože byl vzteky bez sebe. Jednoduše mě nenávidí! Ach jo, kéž by měl raději ty perverzní sny, já bych věděl, jak mu s nimi pomoci… A sakra, ne, takhle nesmím přemýšlet! Je to Malfoy! Prostě Malfoy! Vzpamatuj se Harry! Ještě před Vánocemi sis říkal, že prostě zapomeneš, že takhle nebudeš uvažovat! Ale když on mě prokoukl! Co si asi teď myslí? Jak pochopil skutečnost, že na něj pořád civím? A já blbec si vážně myslel, že jsem opatrný… Opravdu jsem se tak moc na něj koukal? Ne, to přece… Ale, všiml si toho, takže asi... Ne, to není možné, prostě má nějaký šestý smysl nebo co, Batman by mu mohl tiše závidět. Nebo raději hlasitě! Mohl by vyběhnout na skálu a spolu se svými věrnými netopýry by si mohl pořádně zapískat a mezitím hláskovat: „Draco je borec!“
Já už vážně budu potřebovat asi nějakou pomoc, tohle není normální! Proboha, co se to se mnou stalo. Jak nízko jsem klesl, jak nenormálně jsem se zabouchnul do svého největšího rivala, který o mě nikdy nebude stát! Teď se jednoduše seberu, půjdu ho následovat a budu zarytě hledět do země a hledat jen ty pitomé sedmikrásky, i když pochybuju, že nějaké najdeme, Draco…špatně, špatně, špatně…Malfoy měl pravdu, je leden. Kde teď seženeme sedmikrásky! Já nejsem Maruška, co chodí za dvanácti měsíčky pro červené jahody, sakra! Nic, musím ho najít a musíme se nějak domluvit, takhle to nejde!´

Harry se prodíral vysokou hromadou sněhu a hledal Draca Malfoye. Ale nic. Jakoby se z ničeho nic propadl do země. Nikde nezářily žádné plavé vlasy, nikdy neslyšel žádné naštvané brebentění, po Malfoyovi se slehla zem.

„Malfoyi!“ zakřičel, ale nic se nestalo. „Sonorus,“ namířil na sebe hůlkou a znovu zvolal do lesa jméno svého arcirivala. Nic se nedělo, jen z korun stromů vyletělo hejno ptáků, ale mezi kmeny bylo ticho jako na mýtině.
Harry se rozhodl se neznepokojovat touto situací, vždyť Malfoy už je dospělý kouzelník, umí se o sebe postarat a navíc má hůlku. I když je sám, v pustém lese, který je plný kdo ví čeho, přestože se je Hagrid snažil uklidnit, že tu už nic není. Sám v pustém černočerném lese. Venku už byla dávno tma, brodili se sněhem, byli už dávno pěkný kus od pokraje lesa, Bradavice ani Hagridova hájenka už nebyly vidět. Byli čím dál hlouběji v lese, blízko místa, kde pobýval Aragog se svými potomky. Harry nepředpokládal, že by se Aragogovi potomci přestěhovali na zimu do letních krajin. Zůstal tu sám, se seznamem a hůlkou v ruce. Kolem pusto a až nesnesitelné ticho. Volal stále dokola jméno zmijozelského spolužáka, ale stále žádná odpověď nepřicházela.

Harry se začínal cítit stísněně, přestože se nacházel na obrovském prostranství. Začínal mít neblahé předtuchy a cítil, jak mu vyschlo v hrdle. Začínal se o Draca strachovat. Co když se mu něco stalo? Co když ho něco sežralo? Co když se nějak poranil a teď někde leží na zemi v bezvědomí? Co když narazil na kentaury, kteří i přes svou novodobou toleranci změnili názor na nevítané hosty v Zapovězeném lese? Harryho nervozita se stupňovala. Čím hlouběji do lesa šel, tím více se cítil zranitelný, ale on musel Draca najít. Co když spadl do nějaké prolákliny, co když ho pokousal vlkodlak, i když Hagrid říkal, že ti už tady nejsou. Přece jenom, měsíc zářil dost jasně. Co když, co když, co když…
Harry se zhluboka nadechnul, vztyčil hůlku a snažil se posvítit si na co nejvíce místa, aby měl přehled, ale tma v lese přebyla jeho snahu. Jak chtěl a mohl se snažit, viděl sotva dva metry před sebe.
„Lumos solem!“ zakřičel a ve chvíli, kdy začalo kouzlo působit, hned zase přestalo, neboť zakopl o nějaký kořen stromu a hůlka se mu vysmekla z ruky a zapadla někam do neznáma.
„Do háje!“ zaklel Harry. „To je bezvadné!“ Pomalu se zase postavil na nohy do polosedu, maje v plánu se zase vrátit na všechny čtyři, jakmile si promne bolavý bok, kterým narazil do něčeho tvrdého. Ve stejný moment se ho něco chladného dotklo.
„Proboha!“ zařval a v mžiku se otočil. Hleděl do chladné a samolibě se tvářící tváře jeho spolužáka.
„Ty jsi mi teda hrdina, Pottere!“ Křenil se zlověstně.
„Vylekal si mě, ty idiote! To ses mi nemohl ozvat, když jsem tě volal?“
„Ale copak, Pottříku, chyběl jsem ti?“
Harry neměl chuť na tuhle otázku odpovídat, samozřejmě, že chyběl, ale spíš měl o něj hrozný strach. Obešel to bez povšimnutí, „Myslel jsem si, že se ti něco stalo!“
„Jako vždy, za každých okolností velký samaritán, viď, Pottere?! I kdyby mě měl zlákat bludníček, sežrat vlkodlak nebo zadupat kentaur, tobě to může být jedno, na!“ Vyškubnul mu ruku a dal do ní svazek květin se staženými bílými okvětními lístky.
„Kdes je..?“ vyvalil Harry oči úžasem. „Tohle…“
„Jo, to jsou sedmikrásky, Pottere. Myslím, že budeš potřebovat nějaké hodiny rétoriky, tvoje komunikační schopnosti stojí za vyhryžkapsu.“
„Ale, kdes je sebral?!“
„Na začátku lesa je mýtina, není tam sníh, svítí tam měsíc a je tam teplo, nevím, co to je za místo, ale rostou tam všechny kytky. Je to příroda nedotčená sněhem, asi nějakým kouzlem začarovaná, aby tam bylo vždycky jaro, já netuším… Museli jsme to přehlídnout, když jsme došli až sem.“ Snad poprvé v životě blonďatý chlapec promluvil k Harrymu obyčejným vlídným konverzačním tónem, který nepřipouštěl jakékoliv posměšky a přitom si ho klidně prohlížel. Harry zaraženě zamrkal, ale pohledem neuhnul. Zase to tam viděl. To něco, co nedokázal identifikovat! Jako když ho Draco držel u toho stromu, ten pohled, ten samý pohled jako předtím. Stáli opět kousek od sebe, necelý metr a půl.
Z boku kousek od nich se ozvalo hlasité zavytí. Harry poskočil a zároveň ucítil na své ruce něco teplého.
„Co to bylo?!“ Vyletělo z Draca v rychlosti světla a chytil automaticky Harryho za ruku a nevypadalo to, že by bylo jeho záměrem ji jen tak pustit. Držel ho pevně, až bolestivě.
Harry ale ani necekl. Aniž by vnímal nebezpečné zvuky kdesi v dáli, která se v brzké době dálkou stát neměla, protože se pomalu, ale jistě přibližovaly, soustředil se na bledou dlaň dotýkající se Harryho hřbetu ruky. Polknul a zrakem spočinul na Dracově ruce. Srdce se mu opět rozbušilo. Draco stále hleděl kamsi za Harryho a trhaně se nadechoval, jako by každou chvíli čekal útok. Posléze se podíval na černovlasého mladíka, jak si pozorně prohlíží jejich propletené ruce a ihned svou ruku stáhnul ke svému tělu. „Ehm...,“ nebyl schopný nic ze sebe vydat. Jen na Harryho šokovaně hleděl.
V ten moment, jako by si Harry najednou něco uvědomil. Vytrhnul Dracovi hůlku, přičemž si posvítil, aby mohl ze země zvednout tu svou, následovně ho popadnul za tu ruku, kterou se ho Draco dotknul a v běhu začal táhnout plavovlasého mladík a za sebou.
„Pojď, dělej!“
„Co se to…?“
„Na nic se neptej, Malfoyi, a makej!“
Notnou chvíli mlčky běželi lesem držíc se za ruce, běh jim však brzdil sníh. Harry v jedné ruce držel sedmikrásky a pergamen a v druhé Dracovu ruku. Neměl čas nic vysvětlovat, táhnul svého společníka za sebou, co mu nohy stačily a on si zřejmě uvědomoval, že když už běží Potter, tak se opravdu musí něco dít.
Když už Harry viděl skrze stromy, jak se v dálce rýsuje Hagridova hájenka, oddechnul si, přesto v rozporu s tím ještě zrychlil, aby byl co nejdříve z lesa venku.

Když už stáli na pokraji lesa, s věžičkami tyčícími se před nimi a hluboce oddychujíc, Harry spokojeně svěsil hlavu dozadu, načež padnul unaveně k zemi.
„Tak dělej, Pottere, co se děje, proč si mě celou tu dobu tak hnal tím lesem?“ Bledolící mladík taky těžce oddechoval a po vzoru Harryho taky klesnul pomalu k zemi.
Černovlasý Nebelvírák jen mlčky ukázal k obloze.
„Co?“ Draco sledoval jeho prsty, ale nakonec se opravdu k obloze podíval. „Cože? No to snad…“
„Jo, je úplněk! To zavytí nebylo jen ledajaké, byl to vlkodlak. Ať si Hagrid říká, co chce...Vlkodlaci můžou být mírumilovní, ale v době své přeměny nevědí, co dělají. Byl tam vlkodlak!“
„Sakra!“ zakřičel nepříčetně Zmijozelák. „Jak nás mohli poslat hledat do lesa ty pitomý přísady! Vždyť nás tam mohl sežrat vlkodlak!“
„Myslím si, že nikdo nepředpokládal, že se budeme producírovat až někde v hloubce lesa. Měli jsme být jen tady na kraji a navíc jsme tam asi neměli zůstat tak dlouho. Měli jsme tu mýtinu najít hned a ty sedmikrásky natrhat a zase jít!“
„A taky nás měl hlídat ten poloobr!“ brebentil naštvaně Malfoy.
„Taky jsme měli v případě problémů vyslat do vzduchu světlici a to nás taky nenapadlo, nesváděj vinu na Hagrida, Malfoyi!“
Draco se už už chtěl nadechnout k peprné reakci, když ve stejný moment se ozvalo, podruhé za celou dobu, z lesa hlasité zavytí.
„Já myslím, že půjdu do hradu!“ Postavil se blonďák rychle na nohy, vykuleně hleděl do lesa a věnoval Harrymu další z jeho neidentifikovatelných pohledů, kterým Harry nerozuměl.
„Měj se, Pottere! Dej ty kytky McGonagallový a řekni jí, že se mi udělalo špatně!“
„Proč bych tě měl krýt!?“
„Protože si moc rád hraješ na pána spasitele!“ opáčil ihned druhý chlapec a v rychlosti obrátil svůj směr chůze ke hradu.

Harry ještě na něj tupě civěl, nedokázal vnímat, co v této chvíli vlastně cítí. Jedna jeho půlka Draca jednoduše nemohla vystát a prostě by ho nejraději zaklela, ale ta druhá k němu tíhla až příliš a ve středu svého srdce ho šíleně milovala.

*****

Uběhlo několik dní od výpravy do Zapovězeného lesa. Harry si nemohl nevšimnout pohledů, které mu teď jeho rádoby nenáviděný „přítel“ oplácel. Často přistihl Draca, jak se jen tak z ničeho nic na něj dívá. Nevyvolávalo to v něm žádné příjemné pocity, spíš měl pocit, jako by Malfoy něco chystal a když Malfoy něco chystá, nikdy to není nic příjemného. Ve spleti zmijozelských intrik se člověk sice nepohybuje denně, ale Harrymu stačilo být jen na hodinu Goylem, aby pochopil, že mezi hadí kolejí panují dennodenně nějaké intriky. Plánují se pastičky na hloupé studenty, vymýšlejí se jadrné pomsty pro hříšníky, ba co ještě více, dokonce se kradou i dárky svých soukmenovců. Tyhle Malfoyovy pohledy jistě něco znamenaly.
Chtěl se Harrymu pomstít za ten výjev v lese? Chtěl se mu pomstít za jeho pohledy a právě tak mu je oplácel stejnou mincí? Nebo mu snad chtěl zavařit kvůli tomu, že si dovolil ho táhnout celou cestu z lesa za ruku? Možná ho zaujatě pozoroval, aby zjistil, jak na co reaguje, aby mohl připravit přiměřenou pomstu jen kvůli tomu, že mu Harry říkal věci, které se mu nelíbily. Tak, či tak, Harry každodenně čekal nějaký útok nebo třeba jen sebemenší potyčku. Ale ta nepřicházela a nepřicházela.

Leden se přehoupnul přes únor. A blížil se tak svátek, který Harry z celého srdce nenáviděl. Svatý Valentýn. Byl to den, který by Vyvolený chlapec raději neabsolvoval a co nejraději by se mu vyhnul a také se ještě raději vyhnul všem svým všudypřítomným ctitelkám, které ho každoročně zahrnovaly milostnými psaníčky, veršíky, květinami a některé dokonce i bonboniérami plnými lektvarem lásky. Nicméně Harry neměl na vybranou a datum 14. února byl nucen absolvovat jako kdokoliv jiný.

Když vstoupil s jistým předstíraným sebevědomím do Velké síně, snaže se ignorovat různé růžové dekorace a dělat, že si absolutně nevšímá žádných zamilovaných dívčích pohledů, od zmijozelského stolu postřehl jeden zvídavý pohled. Jistě, kdo jiný by to mohl být. Malfoy si Harryho zamračeně prohlížel, jak ladným krokem kráčel ke středu nebelvírského stolu, kde ho z každé strany obklopil jeden dívčí úsměv. Bylo na Harrym vidět, že o tuhle přízeň nestojí, nic však nedokázalo odradit jeho ctitelky. Romilda Vaneová se naprosto bez výčitek svědomí usadila automaticky po Harryho pravici a snažila se mu jako obvykle vecpat do úst několik čokoládových kotlíků, které byly jistě plné tím jejím nápojem lásky, o který rozhodně Harry nestál. Rezervovaně dívku odmítal, ale její nadšení pro věc stále neutuchalo. Harryho počiny dívek vyváděly z míry, ale nedával to na sobě znát. Jeho pohled putoval téměř okamžitě ke zmijozelskému stolu. Netušil proč, ale musel se tam podívat. Sledoval, jak Draco Malfoy sedí u stolu téměř sám a s nikým se nebaví a se zádumčivostí sleduje hejno harpyjí, které obletují Chlapce, který přežil. Harrymu ho přišlo líto. Byl sám, nikoho neměl, ani Valentýna neměl s kým slavit a díky jeho nehezké pověsti se k němu žádné dívky veřejně nehlásily. Zmijozelský princ byl maximálně ve středu plném záporných emocí. Už dávno nebyl patriot a nechránil tak svou kolej jako dřív, dokonce přestal být hrdý na to, že patří do Zmijozelu, protože členové této koleje vůbec nebyli tolerantní.

Harry se zvedl a bez jediného slůvka šel pryč z jámy lvové. Tmavovlasá dívenka sledovala siluetu chlapce, a s naprostým odhodláním ho tentokrát získat, se ho rozhodla ihned tajně následovat. Vložila ruku do kapsy, škodolibě se usmála a zbylým svým kamarádkám grimasou něco naznačila.

V ten moment vstal od stolu také někdo jiný.

*****

Mladík s jizvou na čele si hluboce povzdechnul. Stál před schody a zíral. Dnes 14. únor vyšel na sobotu, takže nespěchal na vyučování. Teď musel přemýšlet, jak naloží se svým volným časem. Hermiona a Ron se, jak neočekávaně, ráno mlčky sebrali a šli si svatého Valentýna užít do Prasinek. Harrymu nechali na nočním stolku jen vzkaz, ať na ně nečeká. Kdyby je večer předtím neslyšel, jak se na tom domlouvají, možná by mu ani neměli v plánu říct, kam mají namířeno, protože by měli strach, aby nešel s nimi. Jenomže jelikož je slyšel, rozhodl se nedělat mrtvého brouka a automaticky jim nenápadně navrhnul, že by si mohli zajít třeba k madam Pacinkové na jahodový koktejl. Oba dva dělali, že by je v životě nenapadlo nechat tu Harryho samotného, přičemž dávno tajně přemýšleli, jak se Harrymu z následovaného dne vymluvit, aby nic nepoznal. Ale nakonec stejně nenápadně nabídku přijali a Harrymu se i následovně omluvili za to, že ho nechají v tento den o samotě.

Teď měl před sebou téměř celičký den a nevěděl, jak s ním naložit. Venku mrzlo, nepřipadalo v úvahu, aby se šel jen tak projít. Na koleji nebylo co dělat. Kdyby šel do knihovny, stejně by vůbec nevnímal, co dělá, natož, kdyby se pokoušel se cokoliv naučit. Věděl jen, že se musí ztratit, aby ho neulovila žádná nadržená fanynka.
Jednou nohou se nakročil na schod, ale pak si to rozmyslel a chtěl zabočit a zajít si do kuchyně, věděl jistě, že aspoň Dobby pro něj bude mít vlídné slůvko, když v onen moment, kdy už byl rozhodnut, že bez váhání zajde za domácím skřítkem, se zpoza něj ozvalo hlasité:

„Petrificus totalus!“
Otočil se za sebe a to, co spatřil, mu málem vyrazilo dech.
Bezbranná Romilda Vaneová ležela na zemi spoutaná neviditelnými provazy a zmítala sebou ze strany na stranu. Vedle ní ležela její hůlka a nad jejím tělem stál plavovlasý Zmijozelák se spokojeným výrazem ve tváři.
„Co to děláš, Malfoyi!“ Harry ihned přiběhl k dívce a už pomalu vytahoval hůlku, aby ji zbavil provazů, když v tom ho Draco Malfoy zastavil, odstrkuje ho rukou za rameno.
„Chtěla na tebe použít Amorovo zaklínadlo, Pottere! Viděl jsem jí, jak to naznačila těm svým povedeným kamarádkám!“ bránil se.

Harry na něj zůstal šokovaně stát.

`On mi teď pomohl. Draco mi pomohl? Mluví pravdu? Co když si jen vymýšlí? Ale proč by to dělal? Starý Draco by přece ještě přiznal, co všechno na kom nevyzkoušel a byl by hrdý na to, co provedl, nikdy by nic nezastíral. Starý Draco by se začal hlasitě smát a začal by mi nadávat… starý Draco… Tohle není starý Draco. Co to má znamenat? On, on mi pomohl? Fakt mi pomohl? Romilda mě chtěla zase zmást kletbou lásky a Malfoy, totiž…Draco mi takto pomohl? On, jak si mám vyložit jeho chování?´

Jako by však blonďák tušil, na co Harry myslí, ihned mu zodpověděl.
„Nemysli si, že tě chci kdoví jak chránit, Pottere, ale co je moc, to je moc. Neřeknu Cruciatus, od toho bych ti fakt nepomohl, ale Amorovo zaklínadlo nepřeju ani svýmu největšímu sokovi a tím jsi ty. Tohle bylo fakt hnusný, Vaneová,“ otočil se na dívku, „normálně pochybuju o slovu té roztrhané makety, co si říká klobouk. Jak tě mohl poslat do Nebelvíru? Ty jsi podlá jako správná Zmijozelačka! Tohle by ani nikdo z nás neudělal a na to jsme dost podlý! Být Grangerová, řeknu ti, že by ses měla stydět,“ škodolibě se usmál, „ale já nejsem Grangerová, takže ti jen řeknu: Gratuluju, málem se ti to povedlo. Ale letos ti bohužel Potter prostě nebude ležet u nohou a nebude ti skládat lyrický básně!“
„Ty hajzle!“ ozvala se zraněně dívka a do očí ji vyhrkly slzy. „A komu bude spílat, tobě snad, Malfoyi? Jsi teplej?!“ Vrátila mu to jedovatě a v tu chvíli se Harrymu do tváře rozlil ruměnec.
„Myslím, že i tahle varianta je pro něj furt přijatelnější, Vaneová. Utři si nos a běž se vyplakat do svýho pokojíčku, už tam na tebe čekají panenky!“ mávnul hůlkou a zprostil ji sevření neviditelného lana. Dívka nečekala ani moment a s pláčem utíkala rychle pryč. Harry ještě zaslechl něco jako: „Nenávidím tě!“
Malfoy stále stál namístě a nevypadalo to, že by chtěl někam odejít. Harry záměrně koukal někam jinam, než na něj. Po chvíli bylo ale ticho tak trapné, že jej někdo prolomit musel.
„Ehm, já, asi bych ti měl poděkovat!“ ujal se slova obrýlený mladý muž.
„Jo, to bys asi měl, Pottere!“ na Malfoyově tváři se zrodil nepěkný úšklebek.
„Nech té jízlivosti, Malfoyi! Moc dobře vím, že něco za to chceš! Tak dělej, chceš mě pokořit? Vysmát se mi? Vytroubit to po celé škole? Dělej, posluž si!“
„Třeba nechci,“ hlesl tiše druhý mladík.
„Cože? Ty, abys nevyužil situace? Překvapuješ mě, Malfoyi, tohle nejsi ty, nějak měkneš!“ Harry se snažil znít suverénně, ale hlas ho nevědomky zrazoval. Dokonce i řeč jeho těla vypovídala proti němu. Celý se třásl, dýchal přerývavě, srdce mu tlouklo, kousal si rty a těkal očima z místa na místo.
„Prostě už mě to unavuje. Raději půjdu,“ otočil se Draco. Byl na odchodu.
„Počkej!“ zastavil ho Harry. Mladík s očima šedýma jako nebe před bouří se zastavil, ale neobrátil se. Stal zády k nebelvírskému chlapci.
Harry využil jeho reakce. „Jdu do kuchyně, nechceš jít se mnou?“
Tentokrát se Draco obrátil ihned a tvářil se dost rozpačitě.
„Co? Já? Mám jít s tebou do kuchyně? Proč? Přeskočilo ti, Pottere?“ Blonďák se snažil skrýt své překvapení, pod nímž se skrývalo i jakési nadšení. Tvářil se typicky Malfoyovsky a jeho výraz jasně říkal: Měl by si brát asi dvě dávky analgetik denně a pořádnou dávku žen šenu.. Ale Harry poznal, že to byla jen zástěrka. Netušil proč, ale najednou mu Malfoy přišel tolik…lidský.
„Ne, totiž, nechci být sám, ale přesto…“
„Chceš se schovat,“ doplnil ho Zmijozelák.
„Přesně tak. Hermiona a Ron se vrátí až večer, nemám nic na práci, prostě, nevím, co dělat. Chtěl jsem jít za Dobbym a možná i za Kráturou a využít pohostinství skřítků, ale samotnému by mi tam bylo asi smutno. Tak mě prostě napadlo, ty taky nemáš co dělat, nepletu-li se, nechceš jít taky?“
„Já mám co dělat!“ ohradil se Draco. „Já mám vždycky co dělat! Mám hromadu přátel, mám plno rozdělané práce a taky mám plno schůzek, to ale ty asi nechápeš, Pottere!“
„Aha,“ hlesl nenápadně Harry, přestože věděl, že si Malfoy vymýšlí, „tak v tom případě si to užij. Já si myslel, že by se třeba v tom tvém rozsáhlém programu našla chvilka času. Tak zatím,“ vyšel vstříc kuchyni.
„Počkej!“ Ozvalo se za ním. „Tak možná ta chvilka by se i našla, Pottere!“
Harry se neotočil, aby Draco neviděl, že se mu na tváři rýsoval pobavený a spokojený úsměv. Srdce opět udělalo několikrát buch buch. Zhluboka se nadechl, aby skryl své tužby a jediným pohledem svého spolužáka pobídnul, aby jej následoval.

Chvíli na to se oba dva objevili před obrazem, na němž byla mísa s ovocem. Harry se prstem dotknul žluté hrušky, ta se zahihňala a před nimi se objevila klika, která je zavedla do středu dění bradavické kuchyně plné poslušných skřítků.

*****

Bílý květ, jenž má sedm krás…
Jako muž, k němuž cit můj tíhne…
Zažene hněv, přinese radost snáz…
Srdci, v němž láska se líhne…

Kapitola pátá

Do cesty ti vstoupí…
Saň sedmihlavá…
Nebuď přece hloupý…
To se tak někdy stává…

*****

`Když mi Potter navrhnul, abych s ním šel do kuchyně, poskočilo mi srdce. Proč, proč, proč? Co mi má co skákat srdce? Skáčou atleti do písku, přes překážky, skáčou gymnasti přes kozu, skáče kůň přes ohradu, skáče luční koník na louce a veverka po stromě, dokonce občas i Snape skáče po schodech jako malý spratek, když si naivně myslí, že se nikdo nedívá, ale rozhodně neskáče srdce Draca Malfoye! To je nepřípustné! A už vůbec se netřese…ne, to nic není. Maximálně na mě jde Parkinsonův syndrom. Proč by jinak ve mně měla přítomnost Pottera vyvolávat třes? Nebo že by se už tak časně blížilo stáří? To je určitě Parkinson...no počkat, nemá Parkinson něco dočinění s Pansy Parkinsonovou? Nebyl to nějaký její příbuzný? Předek? Mohl bych se jí zeptat, třeba mi poradí s tou protivnou třesavkou! A vůbec tu není zima! Je tu vedro jak v králikárně.
Proboha, teď tu sedím u stolu, obskakují mě smradlaví domácí skřítci, mezi nimi i náš bývalý skřítek, kterýho Potter osvobodil od tyranie mého otce, čumí na mě Potter…a mně to dělá dobře! Někde se stala chyba, fatální! Dobrý bože, mně je fakt fajn!
Musím Potterovi něco přiznat, má fakt pěkný oči. Brčálově zelené hloubky, ve kterých bych se mohl utápět…ooo..NE, NE, NE! Spíš bych se za to měl jít utopit do jezera! Všimla si někdy bradavická oliheň, jak má Potter sexy pohled, když se netváří jako úplný trotl? Cože? Nemá, ne, nemá, Potter nemá pohled, Potter...ani nevím, že má vůbec oči! No, přiznejme si, musí mít oči, každý normální člověk má oči, pokud si je nevypíchnul salátovou vidličkou nebo šroubovákem! Ale na druhou stranu, Potter není normální člověk. Je výjimečný. Cože jsem si to teď pomyslel? Jo, výjmečný pablb! Prostě Potter je Potter! Potter je…nesnesitelný, namyšlený…osamocený, stejně jako já, je hezký…ugh?!? Draco, prober se! No fajn, máme tady další problém. Takže si to zrekapitulujeme, za prvé, asi mám Parkinsona, což je ale rozhodně únosnější, než kdybych měl třeba dýmějový mor, aspoň nějaké klady to má, dále, líbí se mi Potterovy oči, což je snad ještě větší problém, než v první případě, do třetice jsem furt sám, nikdo se semnou nebaví a já jsem na tom už tak špatně, že lezu s Potterem do olezlý bradavický kuchyně. Jo, fajn vyhlídky…mamičko, je mi zle! Hodil by se panák, že se nám to ale hezky nasčítalo?´

„Je ti něco?“ černovlasý mladík si starostlivě prohlížel mladíka blonďatého. Tvářil se nešťastně a jako by mu něco scházelo. Draco Malfoy by jistě podotknul, že ano, schází: rozum!
„Co by mi jako mělo být, Pottere?“ ozval se jízlivě Draco.
„Tváříš se dost…utrápeně, smutně!“
„Ty nejsi matka Tereza, Pottere, tak toho nech!“
„Nevykládej a nedělej ze sebe nedotknutelného terminátora, Malfoyi, něco tě trápí, ven s tím!“
„Chceš si hrát na babičku vrbu, Pottere?“
„Možná!“

`No fajn, on mi chce snad dělat zpovědnici! Myslím, že je čas na něco peprného, nějakou nadávku, něco, čím bych ho prostě odradil, odvedl řeč. Přece mu nebudu vykládat, že v duchu pěju ódy na jeho ...do háje…krásný oči. Ať se tak na mě nedívá!´

„Fajn. Mám problém!“
„Jaký?“ otázal se obrýlený chlapec.
„Je tu fakt pořádný svinčík, chodíš tu často, Pottere? Protože pak bych se nedivil, proč máš furt tak strašný vlasy. Chytáš moresy od tady těch malých trpajzlíků a nosíš si to k sobě, řekni mi, je u tebe v komnatě taky takový nepořádek? Je to tu jako po výbuchu v Černobylu. Všude prach…prachovka už pěkně dlouho neviděla tyto prostory... o bože a tady tihle špindírové nám servírují a dělají jídlo, mám žloutenku, mám tuberkulózu, myslím, že mám zánět mozkových blan!“ potřepal Draco šokovaně hlavou. „Sakra, myslím, že mě bolí hlava, mám horečku…“
Harry Potter moc dobře tušil, že ho chce jeho rival jen vyprovokovat, a tak si ty jízlivé poznámky nepřipouštěl k tělu, pouze zkonstatoval: „Tady je čisto!“
„Vážně? Když si navlíknu bílé rukavice, co zjistím?!“
Harry se potutelně usmál, „Že umíš vykouzlit králíka z klobouku?“
Draco zbledl. „Moc vtipné,“ zničeně si oddechnul. „Co já tady vlastně dělám?“
„Vybíráš peníze na sirotky prodejem skautských sušenek?“ zazněl ironicky Dracův sok.
„Ty si asi dneska jedl vtipnou kaši, co? Já jdu,“ Draco se zvednul ze židle, „vůbec jsem se neměl nechávat překecat!“ zasunul židli pod stůl a ladným krokem zamířil ke dveřím.
„Počkej!“ zvolal tiše Harry. „Vážně chceš trávit čas pořád sám? Pořád tě to baví? Co chceš dělat?“
„To, co budu dělat, je čistě jen moje věc a do toho ti nic není a já netrávím čas sám, už si to konečně uvědom, Pottere!“
„Nalháváš to jen sám sobě… Draco…“ šeptavé familiérní oslovení prolomilo ledy a prorazilo barikády, které kdy tyto dva chlapce oddělovaly. Draco Malfoy se pomalu otočil tváří v tvář svému někdejšímu nepříteli. Očima ihned vyhledal druhý pár očí a jeho rysy se zjemnily. Dlouho neslyšel vyslovit své jméno a už vůbec ne tak jemným tónem připouštějícím něhu. Naskočila mu husí kůže. Co tím jenom Potter sledoval? Je to další jeho lest?
Harry nenechal Draca nic říct a ihned pokračoval, „Zůstaň tu, prosím. Aspoň dnes. Dobře, ty chceš být sám, ale já ne, prosím, nikdy jsem tě o nic neprosil a ty to víš, ale dneska tě prosím, zůstaň. Aspoň chvíli.“
Draco zjihl. Hleděl utrápeně na Pottera. Měl ve tváři něco, s čím soucítil a co trápilo jeho samotného. To něco mělo přízvisko „hluboká samota“. Chápal ho a opravdu by sám uvítal po dlouhé době nějakou společnost. Pro všechny byl jen veš, nikdo se neráčil s ním prohodit jen nějaké slůvko. Občas po něm vyjížděla nějaká ta sentimentální čtvrťačka, která věřila v jeho chrabré a dobromyslné srdce, ale jinak neměl žádné přátele. Přemýšlel. Má nechat průchod svým citům nebo se má řídit rozumem?
„Draco…“ oslovil ho znovu Harry a tentokrát toto pouhé jedno slovo rozhodlo o všem.
Bledý chlapec udělal několik kroků a posadil se zpět na svou židli, hledě přitom stále na Harryho a snaže se přitom uklidnit své srdce, které udělalo opět tu svou osudovou chybu a poskočilo s takovou vervou, že titul skokan roku by mu byl krátký.
„Dáš si čaj?“ jednoduchý dotaz si žádal jednoduchou odpověď, ale Draco se k ní příliš neměl. Vzpomínal, kdy naposledy se ho někdo zeptal, zda by si dal čaj. Bylo to asi před dvěmi lety, tehdy ještě žila jeho matka. Seděli na dvorku v Malfoy manor a ona se jej starostlivě zeptala, zda je mu dobře a zda by si nedal černý čaj. Už ani netušil, že by někdy zase uslyšel těchto pár slov jednoduché věty holé.
Ze snění se probral až ve chvíli, kdy mu obrýlený mladík dal ruku na rameno a zopakoval svůj dotaz.
Draco ani nezareagoval na to, že se ho někdo dotknul, stále byl jako v euforii, vzpomínal na svou matku, kterou tolik miloval. Mlčky se podíval na nebelvírského hrdinu a souhlasně přikývnul.
Harry pobídl jednoho ze skřítků, aby jim přinesl čaj a k tomu čokoládové sušenky, načež se usadil vedle Draca, tře loktem o ten jeho.
„Pozor, Pottere, tohle je osobní majetek!“ uhnul rychle bledolící hoch a mnul si loket, jako by ho právě ponořil do lejna od testrála. Tvářil se přitom zapškle a mračil se. Harry ho jen mlčky pozoroval a Draco cítil, jak to v něm vře. Nedokázal tenhle Potterův pohled cítit na sobě. Znervózňovalo ho to.
„Nech toho!“ vyštěkl.
„Čeho?“
„Ty moc dobře víš, Pottere, nečum na mě! Už zase to děláš!“
„Ale ty ses na mě taky tak díval v poslední době,“ odtušil chladným tónem Harry a zmrazil tak výraz na Dracově tváři.
Najednou bledé dlaně vylétly nahoru a zakryly stejně bledou tvář.
„Nemusíš se cítit provinile, nemusí tě hryzat svědomí!“ ozval se po chvíli ticha Harry.
„Jak víš, že nějaké mám? To není svědomí, to je zbabělost!“
„Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a to samé. Svědomí je jen firemní název toho podniku, Draco,“ lehce se dotknul bledé dlaně a položil ji na stůl, odkrývaje tím jedno ocelové oko, v němž se mísily shluky podivných pocitů. „Ty taky nechceš být sám, já to vím. Ať už si hraješ na hrdinu, stejně strádáš a není to dobré. Být odříznutý od světa, od všeho, od komunikace, žít jen proto, abys byl, člověk potřebuje víc. Potřebuje kontakt, s někým si promluvit, mít někoho rád, mít někoho, na kom by mu záleželo!“
„Prosím tě, Pottere,“ zareagoval ihned Zmijozelák, „o čem to proboha mluvíš? A proč to říkáš mně?“ odtáhnul od něj svoje ruce a ve tváři se mu mísily dva výrazy. Jeden, který jasně říkal, že Potter se musel zbláznit a druhý, který prozrazoval, že je strašně rád, že se mu takto věnuje. I když je to jeho největší arcirival.
„Máš strach mluvit. Už na to nejsi zvyklý.“
„No a co? Tobě je po tom putna, Pottere!“
Chvíli bylo hrobové ticho a pak nečekaně promluvil znovu Draco a prolomil ledy. „Nemám už s kým mluvit, nemám nikoho, nemám rodinu ani přátele, dokonce nemám ani domov, stal se ze mě bezdomovec, který je závislý na škole jen proto, že mu poskytuje přístřeší. Stal se ze mě nuzák a ke všemu osamocený. Já jsem nebyl nikdy zvyklý být jen sám za sebe. Nemít nikoho kolem sebe, nemít rodiče. Otec, to je jeho vina, ať za to shnije v tom prašivým Azkabanu, dobře mu tak! Já, já…chybí mi to. Chybí mi, když mi matka hladila vždycky vlasy a říkala mi, jak léta ubíhají a z jejího synáčka vyrostl přitažlivý mladý muž, chybí mi, když za mnou chodila a ptala se mě, zda něco nepotřebuju, když šla na Příčnou ulici. Chybí mi chvíle, kdy jsem jí předčítal Othella a ona u toho téměř vždycky usnula. Chybí mi, jakou měla o mě starost. Chybí mi člověk, který by měl o mě starost. Nikdo takový už neexistuje!“
„A co když ano, Draco?“ špitl jemně Harry
„Ano? Blbost, kde bych mohl najít takového blázna! Já ani nevím, proč ti to vykládám, nesnášíme se, Pottere. Ani v nejdivočejších snech by mě nikdy nenapadlo, že s tebou budu jednou sedět o samotě v kuchyni, v ruce budu držet čaj a pojídat sušenky a budu se ti vylívat ze svého zlomeného srdíčka, to je fakt ironie osudu!“
„Nebo možná osud sám,“ nadnesl moudře Harry a Draca už poněkolikáté dneska zaskočil.

`Proboha, co to tu mele? Proč povídá takový žvásty? Co to má všechno znamenat? On mě tu normálně utěšuje jako nějaký mimino. A tak jsem klesl, moje pošramocený ego mi musí opečovávat zrovna Potter, ten, díky němuž jsem si ho vždycky zvyšoval tím, že jsem mu dělal naschvály! Jenže tehdy jsem ještě neviděl tak detailně, jak krásný má úsměv…ten melancholický smutný úsměv, z kterého jasně vyzařuje domácí pohodlí a pochopení. Ježiši… já jsem asi vážně zcvoknul. Mně se normálně líbí Potter! Už jsem na to vážně přišel! Mně se líbí Potter! Draco, ty si teplej! Vaneová měla pravdu, ta sedmihlavá saň, co se mi na Harryho lepí…počkat...cože jsem to teď….že se MI lepí na Harryho? Odkdy je to MŮJ Harry a odkdy je to vlastně HARRY? A proč se Harry na mě sakra musí tak dívat? Jako štěně, má takový štěněčí pohled, přímo k zulíbání...sakra a kdyby aspoň nevedl tak pitomý řeči a nevyvolával tak ve mně tu vášeň, já si snad začnu myslet, že mi to dělá schválně, protože tuší, co si o něm myslím. Proboha…už tehdy v tom lese. Když jsem ho přimáčknul na ten strom, bylo to tak…vzrušující. Díval se mi do očí, byl tak blízko a já ho…no, málem jsem ho políbil. Je tohle normální? No řekněte mi někdo, ne, není, můžu si odpovědět sám, protože je mi to jasný! Už vidím ty titulky v novinách: Dědic po multimiliardářovi a bývalém smrtijedovi Luciusi Malfoyovi zahořel láskou k Vyvolenému. Vysměje se mi celý kouzelnický svět a co teprve škola. Jestli se to někdy někdo dozví, skončím úplně! K tomu nesmí dojít… Proboha, Harry, zdá se mi to nebo jsi o kousek blíž k mému obličeji? On je fakt blíž, je blízko...tak blízko. Voní mu vlasy, cítím to až sem.´

Najednou, jako by to nebyl Draco, naklonil se k Harryho obličeji a rukou mu z kořenu nosu sundal brýle. Víc, než jeho jednání, jej podivilo, že Potter vůbec nijak nezareagoval, ale důležité bylo, že neuhnul. Nakonec Draco brýle odložil na stůl, uchopil Harryho dlaní za bradu, znovu se nechal utápět v těch brčálech, sebral všechnu odvahu a jeho rty doputovaly k těm druhým. Zprvu jen letmo, ale když pocítil, že s Harrym to taky něco dělá, dodalo mu to odvahy a on se k němu sklonil a políbil ho znovu. Tentokrát o dost intenzivněji. Vklouznul jazykem do jeho úst a se stejnou vášní, jakou do toho vložil, mu byl polibek i oplácen, to ho vyburcovalo k větší snaze a následovně Harryho popadl za ramena, postavil na nohy a třemi kroky s ním mrsknul o zeď, kam ho přišpendlil stejně, jako to udělal tehdy v Zapovězeném lese. Harryho ruce doputovaly k Dracovým bokům, jedna Dracova ruka sklouzla pod Harryho hábit a druhou mu hladil tvář. Cítil, jak nebelvírskému chytači bije srdce, jak zrychleně dýchá a jak jeho ruka chtivě rejdí po jeho hýždích.
Najednou se jakoby rozbřesklo a Draco přerušil jejich spojení. Hluboce se nadechoval, srdce divoce bušilo, na zádech mu naskočila husí kůže a na tváři ruměnec. Něco nad nimi viselo. Dívali se jeden na druhého, ale ani jeden nebyl s to něco říct. Nakonec prolomil ticho Draco.
„Tohle, tohle…“
„Bylo úžasné,“ doplnil ho Harry, který stále popadal dech.
„Ne, tohle byla blbost,“ zamračil se Zmijozelák a pleskl se do čela. Zmateně se otočil, popadl všechnu svou hrdost a s co nejledovějším klidem pravil: „Zapomeň na to, Pottere, byl to omyl. Prostě jsem už tak zoufalej, že skočím i po tobě, není to směšné? Já nejsem teplej, slyšíš, tohle byla pěkná blbost a už se to nikdy nebude opakovat, uznávám, že bych se měl omluvit, tak sorry, Pottere, prostě mi to promiň, jsem pitomec a sketa, tohle už je opovrženíhodné a já se snížil k něčemu tak... je to…divný…proboha…“ zhluboka se nadechl, vyrazil dveře z kuchyně a sprintem uháněl co nejdál to šlo. Harry tam zůstal konsternovaně stál, drže se za rty a snažil se nedávat najevo, jak to s ním zacloumalo.

*****

Od onoho incidentu se Draco snažil Harrymu co nejvíce vyhýbat, ale jako by to opravdu osud chtěl, nejen, že ho potkával na hodinách, což bylo nutností, ale zároveň na něj narážel už pomalu na každém rohu. Jako by snad Potter tušil, kudy Draco chodí, a to se snažil vybírat si místa s nejmenší frekvencí chodců a průchody, které málokdo znal.
Ale kdykoliv na něj narazil, spatřil za ním v závoji tu sedmihlavou saň Vaneovou. Pokaždé mu věnovala jeden z nejjedovatějších pohledů, které si vyhranila pouze pro něj, ale tohle Draca štvalo nejmíň. Mnohem více jej dožíralo, s jakou intenzitou se lepí na Harryho Pottera. Každé ráno jej obletovala u snídaně, každý večer u večeře. Kamkoliv se hnul, měl jí za zadkem. Romilda Vaneová, pracovně označená jako sedmihlavá saň, byla obrovská osina v zadku.

*****

Tak jako každý den, byl Draco nucen absolvovat hodiny lektvarů, na které chodil i Potter a ke vší jeho nelibosti, než začala hodina, byl svědkem něčeho, co mu moc na náladě nepřidalo a i když si to nechtěl připustit, vnitřně ho to strašně žralo.

„Ahoj Harry,“ Romilda Vaneová zastoupila nebelvírskému hrdinovi cestu, tvářila se přitom nad výsost spokojeně a mnula si přitom ruce. „Víš, tak jsem si říkala, když Weasley a Grangerová pořád tráví čas spolu – nemysli si, že jsem si nevšimla, jak jsi sám – tak jsem si říkala, že bychom spolu mohli něco podniknout, víš, ty a já, třeba dneska večer, jen z čistě přátelského hlediska, abys pořád nemusel být sám a trochu chodil mezi lidi. Třeba bychom mohli zajít do Astronomické věže podívat se na hvězdy nebo třeba bychom si mohli jít zalétat, znám velice dobré zahřívací kouzlo, nebyla by nám zima..“
„Noo,“ snažil se vykroutit Harry z podané nabídky, „víš, Romildo, já nemám opravdu náladu. Mně moje samota nevadí, já jsem docela spokojený, po tom všem shonu, co mám za sebou si zasloužím odpočinek. Navíc, nebývám sám, Ron a Hermiona se mi dostatečně věnují, jen s nimi nebývám moc na veřejnosti…“
Draco měl nutkání rázně zasáhnout a udělat cokoliv, jen aby Harryho zachránil ze sevření tlap sedmihlavé saně, ale jeho rozum mu říkal, že by to byla jen další z jeho obrovských chyb. Moc dobře věděl, že Astronomická věž slouží vyloženě pro zamilované páry a pro ty, kteří si sjednávají tajně rande. Bylo to přímo sídlo lásky a po celé škole byl tento pojem znám.
„Ale Harry,“ pokračovala podsaditější brunetka, „nemůžeš se zavírat pořád jen s nimi, jsou tu i jiní lidé, kteří by ti rádi věnovali trochu času…“
„Nezlob se, ale já se dneska musím učit, máme toho hodně,“ zkusil to znovu Harry.
„Tak jindy, nemusí to být dnes, třeba zítra nebo pozítří, příští týden, já si na tebe kdykoliv udělám čas!“
„Jsi hodná, Romildo, ale vážně to není nutné, nerad bych tě okrádal o čas…“
„Ale ty mě přece neokrádáš, Harry, já to udělám moc ráda, mohli bychom třeba jít příště do Prasinek nebo…“

„Dovolíš, Vaneová?“ Draco už se odhodlal ke konečnému řešení. Přerušit jejich rozhovor nebylo tak příliš nápadné, nápadnější však už bylo, s jakou silou Draco do Romildy vrazil, až zavrávorala a málem upadla, kdyby jí Harry nepodepřel. Ve stejnou chvíli, kdy Draco zabočil do třídy, setkal se jeho pohled s Harryho, ve kterém byl znát dík.
„Promiň, musím už jít, za chvíli začne hodina a já bych ji nerad promeškal…“
„Ale-..“
„Měj se hezky, Romildo,“ Harry následoval stejnou trajektorii, kterou svou chůzí opsal zmijozelský student a co nejrychleji vpadl do třídy a usadil se na své místo. Věnoval svému rivalovi výmluvný pohled, ale ten dělal, že jej nevidí a až příliš okatě se soustředil na konečky svých podelších vlasů.

`Tak, tak, hezky mi poděkuj, Pottere, protože ta saň by tě tam držela klidně i sedm hodin a hustila by do tebe, dokud by si z donucení nepřikývnul, takže bys mi měl správně líbat rty! Cože?!! Ne, nohy, nohy, nohy…líbat nohy!! Zatraceně!´

*****

A tak se to táhlo několik týdnů. Draco se užíral něčím, co za boha nechtěl nazvat žárlivostí. Vídával Romildu Vaneovou jak tajně slídí za Harrym a jak mu do brašny, když se nedívá, cpe milostná psaníčka. Jak potají s kamarádkami spřádá sítě, jak Harryho ulovit tak, aby to vypadalo, že uloví on ji, popřípadě aby to vypadalo, že jejich „láska“ je vzájemná, ale jen, aby to nevyplynulo ze situace, že iniciátorem je ona sama.

Harry chodil po hradě sklíčený. Draco už ho málokdy vídal se svými přáteli a sledoval, jak je každé ráno nucen snídat po boku té otravné jepice.
Když se sem tam Draco na něj od stolu podíval, viděl, jak Vaneová na něj něco mluví, ale Harry jen instinktivně přikyvuje, přičemž ale vůbec nevnímá, o čem je řeč, nepřítomně hledí do svého talíře a nad něčím přemýšlí. V ten moment si Dracův škodolibý červík v nitru střihl spokojeně tři salta. Nechápal to. Proč tak jedná, přisuzoval to své slizké povaze, která všem přála škodolibě jen to nejhorší, ale v jádru pudla věděl, že to není pravda, že spíš naopak nepřeje Harrymu, aby ho obletovala tahle sedmihlavá saň. Jednak ze sobeckého důvodu, protože na ni žárlil, ano, žárlil, druhak proto, že mu byla silně nesympatická a byla to strašná vtěrka a přál ji, aby se jí nic nedařilo.

Když je takto vídával po ránu už denně, automaticky už rudnul vzteky. Ona nevypadala, že by z jejího záměru opadlo. Místo toho spíš vypadala více snaživě a jako by za každou cenu toho chtěla dosáhnout. Draco se jí z jednoho prostého důvodu nedivil. Vždyť co na Harrym Potterovi může vidět. Nejenže je národní hrdina, je příhodně sám a má dobré jméno, ale také je strašně přitažlivý, hezký, dobrotivý a jedním slovem prostě skvělý.

`Ještě chvíli ji takhle budu pozorovat a pozná, co je to hněv Malfoye. Harpyje nenasytná, ještě jednou mi na něj sáhneš a utrhnu ti ruku! MI? MI NA NĚJ SÁHNEŠ? Parkinson, jo, Parkinson…tohle si opakuj Draco, máš Parkinsona, Parkinsona, Parkinsona, jsi vážně nemocný a vyplývá z toho, že vypouštíš i takové bludy a že si představuješ tak nenormální věci. Že ti Potter připadá sexy, protože on vůbec není, že se ti líbí jeho oči, úsměv, výraz, že se ti líbí, když je v rozpacích a červená se. Že miluješ jeho gesta, chůzi, ten zadek, že miluješ jeho pevné ruce…Parkinson! Někde jsem četl, že se mohou přidat deprese a demence s úbytkem intelektových schopností, tak teď je to tady, už znám svou diagnózu a je to potvrzeno. Měl bych si zajít na ošetřovnu, údajně se to nedá léčit, ale Pomfreyová určitě něco vymyslí. Přece nemůžu takhle civět a myslet na Pottera! To je nemyslitelné! Asi začnu běhat. Každé ráno před snídaní, večer před večeří a konečně i před obědem nebo i po, si dám pět koleček kolem hradu, začnu jíst zdravě, fakt. Jen zeleninu, ovoce, vitamíny, vlákninu, potřebné bílkoviny a omezím sacharidy…tak, můžou za to sacharidy, fruktóza a cukry, jsem tím nadopovaný, pořád jím sladké, pak nemám mít takové halucinace a pitomé nápady. Nebo taky možná málo spím a následkem nedostatku spánku jsou potom tyhle moje výjevy. Uvěřil by mi Potter, kdyby tuhle svou neuváženost svalil na náměsíčnost? Nebo spíš vidiny a slyšiny v důsledku nedostatku relaxace a odpočinku? Co si teď asi o mně Potter myslí? Vždyť je mi to jedno, je mi putna, co si o mně ten skrček myslí. Pravda, už to není skrček, ale urostlý…muž…jo, hezky vyrostl, do správných proporcí…vitamíny, vitamíny…vláknina, bílkoviny a železo! Hlavně železo.
Už se zase na něj sápe! Harry, nedej se! Tak je to správně..jsi můj kluk…dej jí pravý hák! Vaneová! Chceš válku? Máš ji mít!´

*****

Únor se dávno přehoupnul přes březen. Venku začínalo svítit sluníčko a sníh začínal tát. Zamilované páry se počínaly uchylovat k prvním předjarním procházkám a sedmihlavá saň vymyslela nový plán. Draco sice netušil jaký, ale cítil v ovzduší, že to nebude nic legálního.
Začínal se smiřovat s tím, že na Harryho naprosto nesmyslně žárlí, snažil se to přede všemi skrýt, věděl, že si toho nikdo nevšimnul, ale jeho samotného to mírně vykolejovalo, i když už si připustil, že to opravdu je žárlivost a že má zřejmě jeden podstatný problém o velikosti bradavické olihně, a to, že se zřejmě zamiloval do svého nepřítele, i když mu to stále přišlo divné. Nikdy se mu přece nelíbili kluci a on to nehodlal změnit, ale jeho srdce se rozhodlo to změnit za něj, neboť udělalo čáru přes rozpočet rozumu.

V noci se mu zdály dost nemravné sny o tom, jak Harryho svléká z košile, rty obtěžkává jeho snědou hruď a rukama mu pomáhá k slastnému vyvrcholení. Sám se přitom cítil dost napnutě a jeho tělo to ventilovalo i reálně, tudíž se často probouzel zpocený a „mokrý“.
Když kolem Harryho procházel, k jeho nelibosti se vždy ozývaly jeho slabiny a on už to nedokázal déle snášet. Musel něco podniknout. Buďto si někde vybít své libido nebo si snad vžít život. Jinak to nešlo. Variantu, ve které by byl s Harrym si nepřipouštěl. Vždyť, co by si asi Potter pomyslel, kdyby se mu ze všeho vyznal? Co si myslí po tom polibku? Vysmál by se mu. Možná také ne, věděl, jaký Potter je, ale nemohl tušit, jak by zareagoval zrovna na to, že by mu řekl, že se do něj zamiloval, tedy alespoň fyzicky, protože ho silně přitahoval. Nevěděl, jestli tohle souznění funguje i na psychické bázi, ale i když jeho tělo by to zkusit chtělo, on to pokoušet nehodlal. Kdyby se někdo ve škole dozvěděl, jaké má Draco úmysly, vysmáli by se mu a jeho už tak špatná pověst by byla kompletně odrovnaná.

Když však jednou v noci měl další ze svých mokrých snů, sebral všechnu odvahu a rozhodnul se k ráznému kroku. Buď teď nebo nikdy, jindy by ničeho takového nebyl schopný. Jedinečná příležitost, kdy to udělat, protože pokud by se neodhodlal teď, už by to nemělo cenu, protože by se soužil zbytečně dál. Zbývala otázka, jak to provést. Tato situace si vyžadovala radikální řešení a bylo načase se vším skoncovat.

*****

Dotyk rtů a dotyk těl…
To je to, co já bych chtěl…
Ústa zprahlá jako v poušti…
Přesto si lásku nepřipouští…

Kapitola šestá

Nad vyznáním mým čelo svraští…
Rty nechápavě zkroutí…
Zlato, já tě asi praštím…
Nebo se z toho dříve zhroutím…

Není nad reakci spontánní…
Kdy slova z úst sama plynou…
Než čekání mnoha dní…
Kdy minuty hodiny pomalu minou…

*****

Od osudného polibku uběhl skoro měsíc. Harry si snažil namluvit, že to pro něj nic neznamenalo. Viděl, jak Draco Malfoy chodí po škole se vztyčenou hlavou a okázale dává najevo, že je něco víc a nějaká blbost, jako je polibek, ho nerozhodí. Zvlášť, když je s jeho letitým nepřítelem. Harry na něm viděl, že nic necítí a to ho ještě víc sužovalo. V tom polibku byla taková vášeň, taková touha a dokonce by i řekl, že v těch šedých očích spatřil něhu a snad…chtíč. Proč to ale potom Draco udělal? Proč ho políbil? Opravdu je na tom tak mizerně a kvůli své samotě políbí svého soka? Opravdu je Harry tak špatný? Každé ráno se díval sám na sebe do zrcadla a pozoroval, co by na sobě mohl změnit, aby se Dracovi třeba jednou mohl líbit. Načež si jasně vždy odpověděl: pohlaví a vzpomněl si, jak Draco říkal: „Já nejsem teplej…tohle je divný…“
Plahočil se zničeně po škole. Uvnitř se užíral svými city, ale snažil se to dávat co nejméně najevo. Tajně Draca pozoroval Pobertovým plánkem a občas si vzal i neviditelný plášť a sledoval ho a posléze se jen jakoby z ničeho nic objevil na místě, kudy Draco procházel. Bylo očividné, jak to blonďatého mladíka vždy rozrušilo, protože Harry se tam vždy zčistajasna objevil „odnikud“. Často sledoval na plánku tečku se jménem Draco Malfoy, jak nervózně pochoduje po prázdné místnosti ve Zmijozelu ze strany na stranu. Na co asi musel myslet? A jako by toho nebylo dost, Romilda Vaneová se snad rozhodla, že mu z života udělá ještě větší peklo a dolézala za ním na každém rohu. Kdykoliv se hnul, za ním provlál další nebelvírský hábit a s ním i tmavovlasá dívka, která neznala mezí a při každé okolnosti Harryho přemlouvala, ať si s ní vyjde, když je tak „sám“.