Autor: Taťána Orlovská
Páry: Severus Snape/ Ariana alias Sunny
Varování: songfic
Shrnutí: Do Bradavic přijíždí bývalá milenka Severuse Snapea. Jak lákavé by bylo vrátit některé věci do starých kolejí, ale jak se zdá, nerezaví jen železo.
Poznámka: Texty písniček jsou od Lenky Filipové. Kromě písniček Léta bláznivá a Zamkni za sebou dům, které jsou od Petry Janů.
Dopsáno v roce 2006

Stará láska rezaví

„…za všechno může čas. Ten, co se skrývá v nás. Náhle si zrychlí ten svůj krok. Za všechno může čas…“

Po pódiu se ve světle reflektorů ladně pohupovala štíhlá dívka a zpívala poměrně početnému publiku. Její dlouhé stříbrné vlasy se leskly jako tekutý kov. Byla oblečena dost odlišně než lidé v publiku – těsné černé kožené kalhoty a bílé přiléhavé tričko bez rukávů. Na pravé ruce, ve které držela mikrofon, měla vypálené číslo. Byla viditelně trochu vyhublá, ale jinak vcelku pohledná.
Kornelius Popletal usrkl ze své sklenice, aniž by spustil pohled ze zpěvačky.
„Je to tu velice pěkné,“ poznamenal jeho společník, vysoký starší muž s dlouhým stříbrným plnovousem, a posunul si brýle usazené na křivém nose.
„Stejně se mi to nezdá,“ napřímil se ministr kouzel a zahleděl se na ředitele Bradavické školy čar a kouzel, který se lehce usmíval.
„Zpívá nádherně, není divu, že její popularita roste,“ pokrčil rameny Albus Brumbál a napil se svého koktejlu.
„Ale proč zrovna mudlovské písničky? A zrovna ona. Prostě se mi to nelíbí,“ zamračil se Popletal.
„Lidé se mění, tak už to prostě bývá,“ odvětil Brumbál a přidal se k bouřlivému potlesku pro zpěvačku.
Popletal se tvářil kysele a zatleskal jen krátce a neochotně.
„Začínám si o vás, Albusi, myslet, že máte rád riziko. Neustále se obklopujete nedůvěryhodnými lidmi“ vyčetl Popletal Brumbálovi.
„Opravdu? A koho máte na mysli?“ otázal se Brumbál s nevinným úsměvem.
„Vy velice dobře víte, koho myslím,“ ohradil se Popletal a napil se ze své sklenice.
„Rád bych ji pozval do Bradavic,“ prohodil Brumbál jen tak, jako by nic.
Popletal se zakuckal a prudce postavil sklenici na stůl.
„Co jste to říkal?“
„Že bych rád, aby zazpívala v Bradavicích. Studenti si tam moc kultury neužijí. Navíc si myslím, že by to velice prospělo ve věcech vztahů kouzelníků a mudlů.“
„Vy chcete tuhle…tuhle…,“ Popletal nenacházel slov.
„Ano tuhle,“ přitakal Brumbál.
„Ale vždyť patřila k Vy-víte-komu!“ vyprskl Popletal konečně.
„Já vím,“ přikývl Brumbál.
„Byla za to odsouzena do Azkabanu!“
„To vím také. Ale jak sám vidíte, byla propuštěna, změnila si jméno a našla si velice pěknou práci. Myslím, že to, co dělá, velice prospívá vzájemným vztahům mezi naším světem a světem mudlů,“ usmíval se Brumbál.
„Proto jste mě sem pozval, že? Abyste mě přesvědčil, abych vám v té šílenosti nebránil,“ zamračil se Popletal.
„To zcela určitě ne. Pozval jsem vás sem, abyste se podíval na velice talentovanou zpěvačku. Jistě budete souhlasit, že jako ředitel školy nepotřebuji váš osobní souhlas, když chci někoho pozvat,“ Brumbál se napil a tvářil se velice vesele, „teď, když mě na okamžik omluvíte, rád bych ji pozval k našemu stolu,“ dodal, odložil sklenici a vstal.
Popletal několikrát na prázdno otevřel ústa, ale nevyšel z něj žádný zvuk. Brumbál došel k čarodějce, chvíli se s ní bavil, a pak se oba vrátili k Popletalovi.
„Dovolte mi, pane ministře, abych vám představil Sunny,“ usmál se Brumbál.
Popletal se pokusil o úsměv, ale vyšel z toho jakýsi škleb. Čarodějka zůstávala chladná. Její oříškově hnědé oči byly bez jiskry. Roky v Azkabanu vykonaly své.
„Těší mě,“ vysoukal ze sebe Popletal.
„Děkuji, pane ministře. I já se s vámi ráda setkávám,“ usmála se strojeně čarodějka, její tón byl úplně prost emocí.
„Posaďte se u nás, Sunny,“ nabídl Brumbál čarodějce židli.
„Nemám moc času, pane. Za chvíli mám totiž vystoupení,“ odpověděla zdvořile, ale stále škrobeně.
„Nezdržím vás dlouho, prosím,“ pokynul Brumbál rukou k volné židli a usmál se.
Čarodějka se poněkud toporně posadila. Ruce složila do klína a čekala.
„Velice obdivuji váš zpěv. Máte skutečný talent. A tenhle klub se mi opravdu moc líbí. Myslím si, že je dobře, když někdo přibližuje našinci mudlovské umění.“
Čarodějka mlčela a čekala, až se Brumbál dostane k jádru věci.
„Rád bych vám nabídl, abyste vystoupila v Bradavické škole čar a kouzel.“
Čarodějka sebou poněkud trhla, ale její tvář zůstala stejně netečná. 
„To je pro mě veliká pocta. Bohužel vám teď z hlavy neřeknu termín. Mám už nějaké vystoupení. Pokud vás to nebude moc obtěžovat, po skončení programu za mnou zajděte do šatny. Řeknu vám něco určitějšího.“
„Výborně, tak jsme dohodnuti,“ rozzářil se Brumbál.
Čarodějka se omluvila a vzdálila se.
„Stejně si myslím, že to není dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou Popletal.
„Studenti jistě rádi přivítají nějaký ten kulturnější zážitek,“ mínil Brumbál.
„Copak studenti, ti určitě, ale možná, že některé zaměstnance školy její příjezd nenadchne,“ nadhodil Popletal.
„Máte na mysli někoho konkrétního?“
„Profesore Brumbále, při vaší inteligenci…nebudeme si tu hrát na schovávanou,“ usmál se Popletal.
„Vy mluvíte v hádankách, pane ministře.“
„Nu, já jen myslel, že ve škole už jednoho Smrtijeda máte. Nebude jejich zvýšená koncentrace zdraví škodlivá?“ otázal se Popletal pichlavě.
„Nevím, na co narážíte,“ usmál se Brumbál a obrátil svoji pozornost k pokračujícímu programu.

„Tak ještě jednou, řekne nám už některý z vás, jak to bylo doopravdy?“ profesorka McGonagallová se tvářila už spíš otráveně, než rozzlobeně.
Ronald Weasley studoval s největším zaujetím špičky svých bot. Zato Draco Malfoy si tiskl studený obklad k opuchlému obličeji a upíral pohled na ředitele Zmijozelu.
„My máme času dost,“ pronesl tiše chladným, odměřeným hlasem Severus Snape. Přešel k oknu a zahleděl se ven.
„Jsem vaším chováním opravdu velice zklamaná,“ zamračila se profesorka McGonagallová, „takové chování, jaké jste dnes předvedli, bych neočekávala od studentů vašeho věku.“
„Urážel Hermionu,“ vyhrkl Ron.
Snape se otočil a sjel ho pohledem, ze kterého mrazilo.
„Skutečně si, pane Weasley, myslíte, že je to důvod pro napadení spolužáka?“ otázal se Snape, jeho hlas byl tichý a Ronovi z jeho tónu naskakovala husí kůže.
Draco se lehce pousmál, ale jakmile ho Snape probodl svým pohledem, znovu se vrátil do své role oběti, která mu šla velice dobře.
„Budu vás muset oba potrestat, abyste se pro příště chovali přiměřeně vašemu věku,“ prohlásila profesorka McGonagallová.
Dracovi se při slově oba nevěřícně rozšířily oči. Snape lehce přivřel oči a nepatrně zavrtěl hlavou. Draco se pousmál.
„Potrestání pana Malfoye si vezmu na starosti sám,“ pronesl Snape pomalu.
McGonagallová se na svého kolegu pochybovačně zahleděla, jako by mu nevěřila, že svého oblíbence opravdu potrestá, ale nic neřekla a jen úsečně přikývla.
Snape kývl na Malfoye a vyšli z kabinetu ředitelky Nebelvíru. Celou cestu do sklepení Snape mlčel. Malfoy si kráčel nadutě jako páv. Byla výhoda mít na své straně ředitele své koleje.
Snape otevřel dveře do svého kabinetu a vybídl Malfoye, aby vstoupil, zavřel za sebou dveře, došel ke svému stolu a posadil se za něj.
„Pane Malfoyi…,“ Snape zavřel oči, jak byl příliš unaven, než aby mohl pokračovat, „…Draco…co sis proboha myslel, že děláš?“
Draco sundal obklad z oteklého obličeje. Snape mu pokynul, aby se posadil na židli před jeho stolem.
„Blbá mudlovská šmejdka,“ ulevil si Draco tiše, když si sedal.
Jestli ho Snape slyšel, nedal to vůbec znát.
„Víš kolik lidí toho bylo svědkem?“ potřásl Snape hlavou a znovu na několik sekund zavřel oči.
„Já vím, pane profesore, když ona…“
„Ona co? Zkus taky někdy používat hlavu,“ Snape se na chvíli odmlčel, „tohle se tátovi líbit nebude,“ povzdechl si.
„Tátovi?“ zopakoval Draco nejistě.
„Uvědomuješ si, že tě musím potrestat?“ zavrčel Snape.
Dracovi trošku poklesla čelist. Ještě nikdy ho Snape nepotrestal!
„Ale…, ale…“
Snape ho gestem ruky umlčel.
„Já tě nemůžu tahat z malérů, když u toho máš tolik svědků. To ti to ještě nedošlo?“ Snape začínal být podrážděný, „a řekneš to tátovi. Ne jako posledně, když jsem zjistil, že lžeš ohledně svých výsledků v Obraně proti černé magii.“
„Když oni všichni nadržují…,“ začal Draco protestovat.
„Jistě, že nadržují. Co si myslíš, že už od začátku tvého působení na téhle škole dělám?“ přerušil ho Snape.
„A co to bude za trest?“ otázal se Draco opatrně.
„To ještě nevím. Řeknu ti to zítra po lektvarech. A teď mi zmiz z očí.“
Draco se vydal ke dveřím.
„A Draco, dojdi si za madam Pomfreyovou. Vypadáš, jako by ses snažil skamarádit s Vrbou mlátičkou. Ten studený obklad to moc nevylepší.“
Draco přikývl a odešel.
Severus Snape se opřel v židli, zaklonil hlavu a zavřel oči. V poslední době se cítil strašně unavený. Stárneš, hochu. To je jasná věc. Pomyslel si hořce. Blbost! Chtělo by to jen trochu víc cvičit. Jenže kde vzít čas? Chtělo by to masáž. Ta poslední myšlenka vyvolala na jeho tváři nepatrný úsměv. Řekni McGonagallové, určitě bude o něčem, co by ti pomohlo, vědět. Ta už je ve věku – když se ráno probudíte a nic vás nebolí, jste nejspíš mrtví. A to nejlepší mě prý ještě čeká. Jak to tehdy říkal Gregory? Že si s těmi zády ještě užiju, až mi bude osmdesát? Už se těším. Severus Snape se zvedl ze židle a ve ztuhlých svalech ho nepříjemně zabolelo. No jo, starý Greg. Kde mohl být, kdyby se nepřidal k… Severus zavrtěl hlavou. Nemělo smysl zabývat se takovými myšlenkami. Navíc zjišťoval, že se mu hnusí i pomyslet na to jméno. Kdyby tak věděl, jak jsme mu mezi sebou tajně říkávali. Ten by nás nejspíš zabil. Tahle vzpomínka ho docela pobavila. Nebyly to tak úplně špatné časy – aspoň ze začátku. 
Rozhlédl se po svém kabinetě. Dneska už asi nic užitečného neudělám. Takže, co horká sprcha? Hm, nebo raději vana horké vody. Jeho tělo jednoznačně hlasovalo pro variantu b.

Severus si vychutnával tu uvolňující koupel. Tohle potřeboval.
„Víš, že je odtud docela hezký výhled?“
Severus sebou leknutím trhnul.
„Neutop se,“ ušklíbl se Malfoy a opřel se o dveře.
„Co tu k čertu děláš?!“ zasyčel Severus.
„Uvědomuješ si, jak strašně jsi zlenivěl? Vůbec jsi mě neslyšel přicházet. Tvoje ostražitost už není, co bývala. Mohl bych tě zabít a ty bys ani netušil, co se stalo,“ popichoval ho Lucius.
„To si jenom myslíš!“ odsekl Severus.
Pacholek jeden! Jak se sem sakra dostal?!
„Jo, a taky bych ti vřele doporučil, používat už konečně nějaké jiné kouzlo pro zamykání dveří,“ usmál se Lucius.
„Díky za informaci. A teď mi laskavě sděl, co tu děláš!“
„Co se vztekáš? Jen jsem přišel navštívit svého starého kamaráda. Prověřit, zda jsi u Brumbála nezpohodlněl. A jak vidím, tak trošku ano, viď?“
„Luciusi, Luciusi, ty jsi lhář. Ani nemusím používat nitrozpyt, abych to poznal,“ usmál se Severus.
Tak to vyklop, co ti leží na duši, Luciusi. Zbytečně maříš čas tou hrou, že jsi tu jen tak z dobré vůle.
„Moc se nevytahuj, že tě Mistr naučil mentální magii,“ zasyčel Malfoy.
„To je čirá závist,“ ušklíbl se Severus.
„No jistě.“
„Samosebou. Copak tě celé ty roky neštvalo, že jsi až ten druhý?“ Severus věděl, že provokoval Malfoye je nebezpečné, ale nedokázal odolat.
„Tak to žiješ v nějaké iluzi, kamaráde. Nebo už jsi zapomněl, co všechno jsem tě naučil já?“ zasyčel Malfoy uraženě.
„No jo, no jo, jako by se na ty tvoje lekce dalo zapomenout,“ zamračil se Severus.
„Můžeme si některé zopakovat, když budeš chtít,“ vykouzlil Lucius ten nejsladší úsměv, jakého byl schopen.
„Radši drátem do oka,“ odsekl Severus.
Lucius pokrčil rameny na znamení, že mu je jedno, co si Snape myslí.
„Tak proč jsi tady?“ otázal se Severus nevrle a natáhl se pro ručník.
„Rozmluvit ti ten trest, co chceš dát mému synovi,“ zvážněl Lucius.
Severus vylezl z vany, omotal si ručník kolem pasu a prošel kolem Malfoye, jako by ho vůbec neslyšel.
„Takže?“
„Jaké takže? Ty mě neposloucháš?!“ zavrčel Lucius.
„Jenom někdy,“ ušklíbl se Severus, „vážně mi chceš tvrdit, že jsi tady kvůli školnímu trestu svého synáčka? Tak rychle?“
„Je to můj syn.“
Severus přimhouřil oči.
„To mě máš za blbce?“
„Jenom někdy,“ napodobil Lucius Severuse.
„No, to se dozvídám věci. Takže Draco běžel hned z mého kabinetu poslat ti sovu, ta za tři hodiny dorazila k vám, ty ses okamžitě sebral a přišel jsi. Kvůli jednomu pitomému trestu? Neměl jsi v poslední době nějaký úraz, o kterém nevím? Třeba hlavy?“ Severusův tón se pohyboval na hranici mezi vztekem a výsměchem.
„Co tím naznačuješ?“
„Nejspíš to, že jsi padlý na hlavu. Tohle by ti neuvěřil ani Potter a ten je naivní, až je to k pláči.“
„Zajímavé, že se o Potterovi zmiňuješ. Mimochodem, hodláš tady chodit po pokoji sem a tam takhle, nebo si taky vezmeš něco na sebe?“
Severus se zastavil a pohlédl Luciusovi do jeho ocelově šedých očí.
„Vadí ti to?“ 
„Mě? Ani trochu! Jen by neškodilo, kdybys trochu přibral. Nesluší ti, když jsi takhle hubený.“
„Věříš mi, že je mi úplně jedno, co si myslíš o tom, jak vypadám?“ zavrčel Severus a zmizel ve dveřích vedoucích do ložnice.
„Tak to ti nevěřím,“ odpověděl Lucius a posadil se do jednoho z křesel u krbu.
„Dáš si něco k pití?“ otázal se Severus a přešel k baru. Na sobě teď měl župan z černého saténu, který mu sahal až ke kolenům.
„Jo, rád. Koukám, že ten župan pořád nosíš. Měla by radost.“
Severus nalil do skleniček víno, došel k druhému křeslu, podal Luciusovi skleničku a sám se posadil.
„A proč bych ho neměl nosit?“
„Myslel jsem, že nemáš rád…vzpomínky na tu dobu,“ Luciusovi se zablesklo v očích.
„Mícháš dohromady dvě neslučitelné věci. Ale to pořád odbíháme od tématu. Proč jsi tady?“
„Bývala s tebou větší sranda,“ zatvářil se Lucius zklamaně.
„Už mi není šestnáct.“
„Ne, to není. Ale je to škoda, nemyslíš? Dobře jsme se tehdy bavili,…když ti bylo těch sladkých šestnáct,“ Lucius se zasněně usmál.
„Ty jsi dneska samý úsměv. Ty něco chceš, že jo?“ 
Lucius uhnul před Severusovým zkoumavým pohledem.
„Nemůžeš popřít, že ses tehdy bavil,“ odvedl Lucius řeč zpátky k tomu, co bylo.
„Dneska to už tak jednoznačně nevidím.“
„Ne?“ podivil se Lucius.
„Probudit se každý týden s někým jiným v posteli a mít příšernou kocovinu – to už dávno nepovažuji za zábavné. A přestaň se už vytáčet a vyklop, proč jsi tady!“ Severusovi už viditelně docházela trpělivost.
„Jak chceš. Ten tvůj župan k té situaci perfektně ladí.“
„Proč?“
„Přijede ti,“ ušklíbl se Lucius.
„Kdo?“
„No, přece ona,“ Lucius se Severusovým zmatkem viditelně dobře bavil.
„Jaká ona? Přestaň mluvit v hádankách!“
„Ariana. Přijede ti tvá Ariana.“
Severus upřel svoje černé oči na Luciuse, jako by snažil zjistit, zda nelže.
Co je to za blbost?!
„Děláš si ze mě srandu? Ta je přeci zavřená…“
„V Azkabanu? Už ne. Pustili ji. Asi tak před dvěma měsíci. Ty to nevíš? Copak ti Brumbál vůbec nic neřekne? Mě to Popletal vyklopil hned,“ Lucius měl radost za své převahy.
„Myslíš, že jsem dal Brumbálovi seznam svých milenek, co sedí nebo co?“ zasyčel Severus.
„Jo, to já nevím, jak to je mezi tebou a staroušem Brumbálem. Já ti jenom říkám, že je zpátky. Bohužel, zradila naše zásady. Představ si, že teď přezpívává mudlovské písničky. Myslel jsem si, že tak hluboko nemůže klesnout. Ale je to tak. Viděl jsem ji.“
„Poznala tě?“ zeptal se Severus a snažil se působit lhostejně.
„Nejspíš jo. Ale tvářila se, že ne. Změnila se.“
„A to jsi tady jen proto, abys mi tohle řekl?“
„A abys Dracovi nedával ten trest. To přece nemůžeš. Jsi kamarád, nebo ne?“
„V čem je háček?“
„Já ti, Severusi, nerozumím,“ usmál se Lucius.
„Znám tě až moc dobře. Nikdy nikam nechodíš jen tak, pokud nemáš dobrý důvod.“
„No, máš pravdu. Ještě něco pro tebe mám. Vzkaz. Zjisti, jestli mluvila, co ví a…však ty víš, co máš dělat. Jak to celé provedeš, to je na tobě.“
„Nehoda?“
„Vždyť říkám, že je to na tobě. Můžeš ji dokonce nechat žít, pokud nemluvila a není pro nás nebezpečná. No, jsi chytrý kluk, určitě si poradíš. Nechtěl bys přece Mistra zklamat, ne?“
„To ti to ale trvalo. Z tebe aby to člověk páčil.“
„A Draco?“
„Nemůžu nic dělat. Když jsi ho nenaučil základní věci, jako žádní svědkové, nemůžeš ode mne chtít zázraky. Zítra po vyučování bude pět set krát opisovat větu – Nemám se chovat jako pitomec. Snad ho to poučí.“
„To si nedovolíš!“
„A dovolím!“
„Já tě varuji, Severusi…“
„Ne, já varuji tebe, Malfoyi! Do mé práce v Bradavicích nestrkej nos, jinak bych musel povědět Mistrovi o tvém fatálním selhání na ministerstvu.“
Lucius otevřel pusu a zase ji zavřel.
„Pochopil jsem dokonale,…jsi stejná svině jako před léty. Aspoň že některé věci se nemění. Myslím, že půjdu,“ zvedl se Lucius z křesla. Skleničku odložil na stolek a zamířil ke dveřím.
„Zase se někdy stav,“ zavolal za ním Severus pobaveně, aniž by se obtěžoval vyprovodit ho.
Co asi znamenala ta jeho poznámka o Potterovi? Uklouzlo mu to. Ale všechna čest, zamluvil to okamžitě. Jakoupak další roli Potter sehraje? Tady se nepochybně něco chystá a já z toho mám být vyloučen. A Lucius to právě dnes pokazil. Severus se pousmál. Luciusi, Luciusi, nejsi jediný, kdo zná pár triků, jak z lidí vytáhnout informace. No, tenhle most překročím, až k němu dojdu. Nejdřív ona. Severus vstal a přešel ke svému stolu. Otevřel poslední zásuvku, kde se prohraboval málokdy. Z pod množství prázdných pergamenů vytáhl nevelkou obálku převázanou černou stuhou. Když obálku rozbalil, vyklouzly mu do ruky fotografie. Na té první byla jeho matka. Usmívala se, ale její oči byly smutné. Byla to už velice stará fotka. Několik dalších fotek bylo zabaleno do černého plátna. Ty vůbec nevybalil. Byly to vzpomínky, které nechtěl oživovat. Trochu se mu třásly ruce, když se jich dotknul. Další fotky byly vesměs nezajímavé. Ani netušil, že je ještě má. Na jedné byl s Luciusem v zahradě u Malfoyů. Byla to směšná fotka. To mu bylo ještě těch „sladkých“ šestnáct. Další fotka byla naprosto pitomá. Lucius se ho pokoušel utopit v bazénu šampaňského. Severus se musel zasmát, když si na to vzpomněl. Lucius se tehdy loučil se svobodou, protože si měl brát svoji nynější manželku Narcissu. Byla to slušná dvaceti čtyř hodinová pařba, z které se vzpamatovával ještě dva dny poté. Když Lucius něco dělal, vždycky to bylo ve velkém stylu. Proč jsem vlastně tyhle fotky ještě nevyhodil? Že bych začínal být na stará kolena sentimentální? Několik dalších fotek odsunul, aniž by je blíže zkoumal. Konečně našel, co hledal. Fotku, na které ležel s Arianou na dece a vášnivě se líbali. To Lucius je tehdy šmíroval a vyfotil.Kdybych tehdy věděl, že tam je, asi bych ho zabil. Kolik asi ještě takových fotek Lucius někde má a já o nich nevím? Ale byla nádherná. A co teprve ty noci. Severus si olízl rty špičkou jazyka. Byl mladý, nic ho netrápilo, myslel jen na blbosti a sex. To byly časy. Ale vážně bys to chtěl prožít znovu? Ano, některé věci ano. Ale většinu ne. Vzpomínky. Člověk se má z minulosti poučit, a ne u ní prodlévat. Severus vstal, vzal fotky a hodil je do krbu. Poslední památku na minulost pomalu stravoval oheň. Na jeho stole zůstal ležet jen svazek fotek, zabalený v černé látce, a fotka jeho matky. Byla moc krásná. Ale taky moc smutná. Pomyslel si Severus, když uklízel fotku své matky zpátky do stolu. Pak se posadil a jedním dlouhým, štíhlým prstem přejížděl po svazku fotek. Tyhle spálit nedokážeš. Na to jsi moc velký srab. Stejně byla jediná, kterou jsem doopravdy miloval. Ona a žádná jiná. A co mi po ní zbylo? Pár fotek a…nanicovatý kluk. To není fér. Severus uklidil fotky. Neměl by ses utápět ve vzpomínkách. Zatracený Malfoy! Proč se musí pořád chtít vybavovat o minulosti! Aby ho čert vzal! A ji taky! Je to už dlouho, co ji zavřeli. Je zvláštní, že si dokázala uchovat zdravý rozum. Ačkoli, když to dokázal takový pitomec jako Black, pro ni to nemuselo být tak těžké. Jestlipak dodrží, co mi slíbila? Možná bych měl z její blízkosti odstranit všechny ostré předměty, abych nepřišel k úrazu. Severus se ušklíbl. Rozhodně to bude zajímavé.

Hermiona dloubla Rona do žeber, aby ho přinutila posunout se. Ron se víc přišoupl k Harrymu a neopomněl udělat na Hermionu otrávený obličej.
„Už jste slyšeli tu novinu?“ zeptala se sotva dosedla.
„Jakou?“ otázal se Ron spíš za slušnosti, než že by měl opravdu zájem. Víc se staral o to, aby si stihl dát ještě jednu palačinku, než se bude muset odebrat na první hodinu.
„Vy vážně vůbec nečtete nástěnku, co?“ pokárala je Hermiona.
„Jaké my?“ ohradil se Harry a zatvářil se dotčeně.
„Takže víte, že máme dneska suplování?“ položila jim kontrolní otázku Hermiona a nandala si snídani.
„KDY?“ Harry a Ron se ozvali zároveň.
„Profesor Kratiknot musel v naléhavé věci odcestovat, takže máme suplování. A schválně jestli víte, kdo má dneska ráno „suplovací pohotovost“?“ pokračovala Hermiona výchovným tónem.
Ron zbledl.
„Není dneska středa, že ne?“
„Je,“ odpověděl Harry otráveně.
„Snape!“ zaúpěl Ron.
„Přesně tak. Na nástěnce to visí už od včerejška. Ale vy jste se jaksi neobtěžovali.“
„Stejně nám to řekneš,“ bránil se Ron.
„A mimochodem je tam i úkol od Kratiknota. A budeme mít lektvary,“ dodala Hermiona.
„A sakra, Rone, musíme na kolej pro kotlíky!“ vyjekl Harry a společně s Ronem spěšně opustili Velkou síň.
„Ale to nebyla ta novina!“ zavolala za nimi Hermiona rozladěně. 

Ve třídě lektvarů to šumělo nevázaným hovorem.
„Ani jste si neposlechli, co vám chci říct!“ vyčetla jim Hermiona.
„Ale když my museli pro ty kotlíky, že jo, Harry,“ ohradil se Ron a hledal podporu u Harryho.
„Tak nám to řekni teď, Hermiono, prosím,“ snažil se Harry vše urovnat.
„Hm,…tak dobrá. Říkám vám něco jméno Sunny?“
Harry nasadil zdvořilý, ale naprosto nechápavý úsměv.
„Jo, to je ta čarodějka, co o ní Ginny pořád mluví,“ zavrčel Ron.
„Ehm,“ Harry si lehce odkašlal, aby upozornil, že jaksi neví, o čem je řeč.
„Ale no tak, Harry, ty už jsi o ní taky slyšel. Jen si vzpomeň. Ginny o ní mluvila minulý týden. Zpívá mudlovské písničky.“
„Aha, už si vzpomínám. No, a co je s ní?“
„Přijede sem.“
„Jako sem do Bradavic?“ otázal se Ron.
Hermiona nadšeně přikývla.
„No a?“
„Ach, Ronalde, ty jsi tak hrozně nekulturní tvor. Jediné, co máš v hlavě, je famfrpál,“ povzdechla si Hermiona. 
„Bude tu asi mít vystoupení, že jo?“
„Přesně tak, Harry. Na svátek Všech svatých. Je to jisté. Říkala mi to profesorka Vectorová. Není to skvělé?“
Hermiona zjevně čekala nějaký nadšený ohlas. Ron a Harry se však k něčemu takovému rozhodně neměli. Hermiona se už chystala, že jim vynadá, jenže zazvonilo. Ve třídě to ztichlo. O chvilku později se rozletěly dveře a do třídy vpochodoval Snape.
„A máme ho tady,“ utrousil Ron.
„Takže využijeme dnešní hodiny navíc a pokročíme v látce dál,“ oznámil Snape ještě cestou ke katedře.
„Proč nemůže aspoň jednou zakopnout,“ poznamenal Ron a rukou si podepřel otráveně hlavu.
Harry se zakuckal smíchy.
„No, je to fakt ne? Když už si nemůže někde dřepnout na pr…“
„Pane Weasley, neřekl jsem vám posledně, že vedle Pottera už sedět nebudete?“ zasyčel Snape.
Ron něco zakoktal, ale Snape jen ukázal prstem na volné místo v lavici vedle Pansy Parkinsonové. 
„A vy, Pottere, aby vám to nepřišlo líto, pojďte sem dopředu,“ usmál se Snape tím svým pokřiveným úsměvem a ukázal na místo vedle Draca.
Harry stiskl čelisti a mlčky se přesunul na místo. Snažil se přitom nevnímat pošklebky Draca Malfoye.
„To je ono. Takže…,“ Snape mávl hůlkou a na tabuli se objevily instrukce přípravy základní hojivé masti, „novou kapitolou budou léčivé lektvary a hojivé masti. Uvědomte si, že tyto lektvary patří mezi jedny z nejtěžších. Musíte je připravovat s tou největší pečlivostí, protože pokud uděláte i sebemenší chybu, mohlo by to mít nedozírné důsledky. Budete dnes připravovat základní typ hojivé masti. Všechny další jsou jen variací na to samé téma. Kdo to nezvládne, nemá při obtížnější práci sebemenší šanci uspět. No, pracujte. Na konci hodiny si něčí mast vyzkouším.“
Harry se zachvěl, když Snapeův pohled sklouzl k němu. Nerad by dělal Snapeovi pokusného králíka.

„Špatně. Špatně. Tohle je naprostá katastrofa. No, o tomhle je škoda vůbec mluvit,“ Snape chodil od jednoho kotlíku ke druhému a po jediném pohledu určil, jak si dotyčný vedl, „no, tohle ujde, slečno Grangerová,“ Snape došel k Harrymu.
Harry polknul a čekal.
„Hm, tak se pochlubte, Pottere, co jste vytvořil,“ ušklíbl se Snape a nahlédl do Harryho kotlíku, „no, mohlo to být i horší,“ zavrčel Snape.
Harry si oddechl. Aspoň jednou se mu něco povedlo. Snape píchnul prstem do Harryho výtvoru, který byl tvrdý jako beton.
„Jak říkám, mohlo to být horší. Tohle aspoň nikomu neublíží…nicméně ani nepomůže, že, pane Pottere?“ utrousil Snape.
Harry zrudl, když se zmijozelští rozesmáli.
„Pro dnešek končíme. Sbalte si věci a můžete odcházet. Ti z vás, kteří dnes neuspěli, takže vlastně skoro všichni, do příští hodiny sepíšou rozbor přípravy lektvaru a najdou, v čem udělali chybu.“

Profesorka McGonagallová s téměř neslyšným povzdechem složila hromadu domácích prací na stůl ve sborovně.
„To byl zase den,“ postěžovala si hned ve dveřích madam Hoochová.
„Copak? Prváci už zase padali jako hrušky?“ pousmála se mladičká profesorka Heriotová, která pokoušela štěstí s Obranou proti černé magii.
Madam Hoochová potřásla znechuceně hlavou a nalila si do hrnku kávu.
„Půlku hodiny se učíme létat a druhou polovinu ošetřujeme zraněné,“ povzdechla si a posadila se na opěradlo jednoho z křesel.
„Mně dneska nějaký druhák zase podpálil katedru. Člověk jim může tisíckrát říkat s citem, ale neposlouchají,“ postěžovala si profesorka Heriotová. 
„A co ty, Severusi, nechybí ti veselé zážitky s Longbottomem?“ otázala se Hoochová Snapea, který jako obvykle seděl v křesle v rohu sborovny a četl si Denního věštce. Na odpověď nečekala, protože věděla, že je to zbytečné, „občas si na něj vzpomenu. Sice si hned první hodinu zlomil zápěstí, ale řeknu vám, to, co učím letos…zlatý Longbottom. Jo, Minervo, kdy má vlastně přijet ta zpěvačka?“
„Celé to zařizuje pan ředitel. Jde to naprosto mimo mě,“ odpověděla profesorka McGonagallová.
„Aspoň se to tu trochu oživí. Vážně mě letos ty zkoušky asi zničí,“ povzdechla si profesorka astronomie.
Profesorka McGonagallová bezmyšlenkovitě přikývla.
„Ale copak? Copak? Vypadáte všichni nějak přešle?“ usmál se Brumbál sotva vstoupil, „malé rozptýlení vám určitě udělá dobře. Zítra přijede naše návštěva. Minervo, mohl bych vás požádat, abyste ji ubytovala? Mám nějakou neodkladnou schůzku, takže ji bohužel nemohu přijmout sám.“
„Jistě, pane řediteli.“
Brumbál jim věnoval další úsměv a zase odešel.
„Už má zase tu svoji náladu,“ poznamenal Snape tiše.
„No jo, je už ve věku, kdy se chlap podruhé stává dítětem,“ ušklíbla se Hoochová.
Snape s McGonagallovou si vyměnili znechucené pohledy.
„Severusi, prosím tě, vezmeš za mě zítra dozor?“ otázala se McGonagallová s povzdechem.
„Mám to s tou „návštěvou“ vyřídit za tebe?“ otázal se Snape.
McGonagallová udiveně pozvedla obočí.
„Já tě nepoznávám, Severusi,“ pousmála se.
Snape pokrčil rameny.
„Jen jsem myslel, že když máš tu profesní poradu…,“ Snape nechal větu schválně nedokončenou.
„Ale ty ji máš taky, ne?“ změřila si ho zkoumavým pohledem McGonagallová. Znala Snapea až moc dobře. Nikdy nenabízel pomoc jen tak čistě z dobré vůle.
„Oficiálně ano, ale všichni už za mnou byli,“ odpověděl Snape.
McGonagallová pokývala hlavou. Bylo známo, že Snape drží ve Zmijozelu tvrdou kázeň. Ačkoli by měl být studentům k dispozici, všichni zmijozelští věděli, že otravovat ho v pátek odpoledne není dobrý nápad. O víkendech ani nemluvě. Faktem ale bylo, že pro opravdu vážné případy si Snape čas našel vždycky – třeba i o půlnoci, když to nešlo jinak.
„Toho bys měla, Minervo, určitě využít. Kdy se ti zase poštěstí, aby Severus nabídl pomoc?“ rýpla si Hoochová.
To byla naprostá pravda. McGonagallová tedy Snapeovu nabídku přijala.
„Mají to tu ale pěkný. Je tu akustika jako v kostele.“
Sunny přecházela ve vstupní hale sem a tam. Čekali už dobrou půl hodinu. Profesor Brumbál zřejmě dochvilností netrpěl. Kapela se zdála být v pohodě. Mike dál hlasitě obdivoval architekturu. Ostatní mlčeli. Jen Sunny se necítila dobře. Netušila proč, ale byla nervózní. Navíc jí ten neklid přišel znepokojivě známý. Konečně se ozvaly kroky. Sunny si už připravovala pěkně ostrou řeč o místních způsobech, když se příchozí vynořil z přítmí chodby. Sunny se nadechla a dál se nedostala. Vzduch jí uvízl v krku. Stál tam a byl stejný, jak si ho pamatovala. Vůbec se nezměnil. Ty samé černé vlasy, černé oči, úzké rty a bledá pleť. Ne, vypadal lépe, než v jejích vzpomínkách! Zestárl, ale slušelo mu to. Udělal krok směrem k ní. Couvla a zakopla o svůj kufr.
„Opatrně,“ řekl a chytil ji za ruku.
Sunny se snažila nedívat do těch černých očí, protože věděla, že každá žena, která se do nich podívá příliš dlouze, se v nich utopí. I ona se v nich kdysi utopila.
„Severusi?“ zašeptala tichounce. Najednou se v ní však probudila ta stará nenávist. Vysmekla ruku z té jeho a odstoupila. Nadechla se a podívala se mu neohroženě do očí.
„To je ale překvapení,“ řekla nahlas a dala si záležet, aby to znělo nepřívětivě.
„Omlouvám se za to, že jste museli čekat. Všechno už je připravené, takže pokud byste mě následovali. O vaše věci se postarají,“ Snape mluvil škrobeně a na Sunny se díval, jako by ji ani neznal.
„Omluva se nepřijímá,“ zavrčela Sunny, „není zrovna vychované někoho nechat čekat!“
Snape mlčel. Sunny ho probodávala vzteklým pohledem.
„No, tak snad abychom šli, ne?“ ozval se někdo z kapely.
Snape se otočil a zamířil chodbou pryč. Sunny zatoužila bodnout ho mezi lopatky. To ji drželo při smyslech v Azkabanu – pomsta. Celé ty roky si představovala, jak ho donutí trpět, stejně jako trpěla ona. Že zaplatí za to, jak se k ní zachoval. A pak, když ji pustili, chtěla raději zapomenout. Jenže to nešlo, a tak si hýčkala svoji bolest, tu svou malou, osobní tragédii. Nenáviděla ho a přitom ho zároveň pořád milovala. Dalo se s tím žít, když si myslela, že je bůhví kde. Nebo že je možná mrtvý. Teď ale byl tady. A ji ten rozpor v jejích pocitech ničil. Kráčela chodbou a dívala se na jeho záda a vlající hábit. Chtěla ho slyšet křičet bolestí a zároveň ho toužila zatáhnout někam do tmavého kouta a… Zavrtěla hlavou. Jak jen může člověk chovat k někomu dva tak protichůdné pocity? Ne, Severusi, tentokrát mě nedostaneš. Tentokrát už ne!
Severus dovedl tu skupinku až k jejich komnatám, zdvořile se rozloučil a odešel. Byl to zvláštní pocit setkat se s ní. Malfoy měl pravdu. Změnila se a moc. Byla hubená, rysy ve tvářích měla ostřejší a oči jako uštvané zvíře. Azkaban dokázal lidi opravdu proměnit. Ale pořád si nevybrala, zda ho bude nenávidět nebo milovat. Muselo to být pro ni ošklivé překvapení. Uvidíme, jak se bude chovat. Rozhodně má ale na mě pořád vztek. No, není divu. Nebylo to mezi námi zrovna ideální. Pořád ale netušil, jak má splnit úkol. Možná bych ji měl zabít hned a bylo by po problémech jednou pro vždy. To ne. Zabít, to není řešení. A pak, nejsem přeci vrah. Už ne.

Vyhýbala se mu. I slepý by to poznal. Udržovala mezi nimi co největší vzdálenost. Severus ji nechal. Až se vyvzteká, přijde sama. Byla to jen otázka času. A Severus Snape uměl být velice trpělivý.

Sunny ho pozorovala. Chovala se k němu při jejich vzácných kontaktech tak chladně, že ji samotnou z toho mrazilo. Na všechny ostatní byla milá, ale na něj byla vyloženě hnusná. Nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt. V jeho tváři se nikdy neobjevil ani náznak nějakého pocitu. Byl jako kámen. Štvalo ji to. Takový nebýval. Pamatovala si, že se docela často smál. A nikdo se neuměl tak vztekat jako on. Ale tenhle člověk byl jiný. Cizí. Jako ledovec. Stejně studený a tvrdý. Bylo bláhové myslet si, že se nezměnil. Sunny by ráda věděla, co ho tak změnilo. Voldemortův pád? Byl to tehdy takový chaos, spoustu Smrtijedů chytili, mnoho jich zabili a jen zlomek z nich unikl. Nevěřila, že by ho zabili. Ačkoli si to někdy přála. Ne, byl příliš dobrý, než aby se nechal zabít nebo chytit. Ale rozhodně by nečekala, že se s ním setká tady u Brumbála. Voldemortova moc zase rostla. Sama to cítila, ale zatím ji nikdo nekontaktoval. Možná, že Severus. Ano, tak to bude. Vždycky byl Mistrův miláček.
Severus seděl za stolem a čekal, až se Sunny zvedne a odejde. Když zmizela za dveřmi, šel taky. Zavřel za sebou dveře a zamířil ke schodům. Neunikla mu něčí postava schovaná ve stínu. No tak, na co čeká? Jen pojď, Ariano. Pomyslel si, ale nedal znát, že o ní ví.
Sunny stála ve stínu a poslouchala jeho vzdalující se kroky. Tiše se vydala za ním. Chtěla odpovědi na své otázky a jediný, kdo jí je mohl dát, byl Snape. Věděla, že riskuje. Nebylo radno si s ním zahrávat. Ale byla si jistá, že už znovu nepodlehne jeho okouzlujícímu šarmu. Seběhla po schodech, ale nikde nikdo. Zamračila se. To se mi nelíbí. Někde tu určitě…
„Hledáš někoho?“
Sunny zareagovala instinktivně. Jednou rukou zajela pod šaty pro hůlku a zároveň se ho pokusila kopnout mezi nohy. Severus uhnul a vykroutil jí hůlku z ruky.
„To od tebe nebylo hezké,“ zašeptal jí do ucha.
„Nemáš strašit lidi!“ odsekla.
„Ty se bojíš?“ otázal se.
Sunny naskočila husí kůže. Jeho sametový hluboký melodický hlas na ni působil jako magnet. Nepoddávej se tomu! Nenech se od něj zase oblbnout! 
„Nevím, jak jsi přišel na to, že se bojím!“ zavrčela.
„Třeseš se,“ zašeptal, rty měl téměř u jejího ucha.
„Je mi zima!“ odsekla a odstoupila od něj.
Chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
„Pusť!“ vyštěkla a pokusila se vyprostit z jeho sevření.
„Proč?“ zeptal se Severus pobaveně. Líbilo se mu to. Přitiskl ji k sobě blíž. Už dlouho neměl ženu a její blízkost ho příjemně vzrušovala.
„Budu křičet o pomoc,“ vyhrožovala, ale její odpor pomalu slábl.
„Klidně křič, tady tě nikdo neuslyší,“ usmál se a políbil jí.
Sunny se pokusila odtáhnout, ale bylo to jen prázdné gesto. Jeho rty se jí zmocnily a ona se tomu poddala. K čertu s tebou Severusi Snape! A k čertu i se mnou!

Od hlavních dveří se směrem k ložnici táhla stopa vášně v podobě částí jejich šatstva. Nemarnili čas, vždyť věčnost je krátká. Objala ho, rukama ho hladila po zádech. Našla vprostřed jeho zad dvě tenké dlouhé jizvy. Zatímco on ji vášnivě líbal na rty, jemně kousal do krku a tiskl ji k sobě, jako by se bál, že mu uteče. Sklouzla rukou na pravou stranu jeho hrudníku a ucítila další z jeho jizev. Dobře si pamatovala, jak k nim přišel. Nikdo by tehdy nevsadil na to, že přežije, ani srpec. Její ruka se sunula pomalu dolů přes jeho břicho. Pořád bylo tak krásně pevné a ploché. Znala jeho tělo velice dobře a byla ráda, že se nezměnilo. Její ruce se vydaly po jeho těle. Věděla, co se mu líbí, co ho vzrušuje.
„Sejdeme se v pekle, Severusi Snape,“ zašeptala, když ji položil do chladivého saténového povlečení své postele.
Severus se v duchu usmál. Jestli peklo existovalo, zaprodal mu duši už dávno. Celou věčnost si vychutnával její doteky a vracel jí je, než se jejich těla spojila.
Bože!
Nemluvili. Nepotřebovali slov. Znali se až příliš dobře. Milovali se divoce a vášnivě. Na jejich tělech vystoupil studený pot. Jako by se čas vrátil o nějakých šestnáct let zpátky. Zapomněli na své rozpory, nenávisti. Všechno bylo teď podružné. Vnímali jen jeden druhého. Až pak…
„Severusi!!!!!“
Zavřel oči a jeho tělo se napnulo, aby vzápětí přišlo slastné uvolnění. Zhroutil se na ní, ačkoli byl daleko těžší než ona. Neprotestovala. Jen si vychutnávala ten okamžik, jeho horký mělký zrychlený dech na svém krku a jeho zpocené tělo tisknoucí se k ní. Zase si vyhrál, ty bastarde. 
Leželi spolu nazí, zamotaní do propocené přikrývky a ve vzduchu se stále ještě vznášela vůně sexu. Nepohnuli se ani o kousek. Stále spojeni tím křehkým poutem. Bylo to skoro jako za starých časů. Mlčeli. Nebyl důvod o něčem mluvit. Oba se zabývali vlastními myšlenkami.
Jestlipak mezi námi někdy bylo něco víc, než jen fyzická přitažlivost? Přemítala Sunny. Co pro tebe jsem, Severusi Snape? Rozptýlení? Něco, co potřebuješ čas od času? Proč ti nedokážu vzdorovat?
Severus měl zavřené oči. Bylo mu dobře po všech stránkách. Tohle jsem potřeboval. A jak! Bože, Ariano, proč ses vracela? Proč mě pořád pronásleduje minulost? A proč je sex tak báječná věc? 
„Bylo to jako…jako za starých dobrých časů,“ zašeptala Sunny.
„Hm.“
„Pořád jsi dobrý. Možná, že s postupem času dokonce ještě lepší.“
Pozvedl obočí, ale jinak nic neřekl.
„Severusi, tohle byla chyba.“
Zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se. Nevnímal to jako chybu. Prostě se to stalo. Co na tom bylo špatného?
„Protože jsme to udělali ve jménu toho, co bylo a já…“
„Ariano…“
„Neříkej mi tak,“ přerušila ho měkce.
„A jak ti mám říkat?“ zeptal se a prohrábl jí rukou vlasy.
„Sunny.“
„To se mi nelíbí,“ zamračil se.
„Jmenuji se tak.“
„Ne, jmenuješ se Ariana. To je tvoje jméno,“ odporoval.
„Severusi, Ariana je mrtvá. Už nejsem…“
Umlčel ji polibkem.
„Nikdo nejsme,“ zašeptal.
„Neměla jsem ti to dovolit. Jenže já ti nedokážu říct ne. A ty to víš, ty neřáde,“ její hlas nezněl rozzlobeně. Spíš unaveně.
„Chyběla jsi mi.“
„Lháři. Dobře víš, že přesně tohle bych chtěla slyšet, tak mi to řekneš. Já tě znám až moc dobře,“ odstrčila ho.
„Nechci, abys odešla,“ prohlásil.
Sunny se smutně usmála.
„Chtěla bych ti to věřit. Opravdu chtěla,“ shrnula mu z obličeje pramen vlasů, „říká se, že po tom chlapi mluví chvíli pravdu. Ale ty vždycky po tom lžeš.“
„Co chceš? Pomstu?“ zeptal se rozladěně.
„Copak? Máš strach, že vytáhnu kudlu a připravím tě o tu tvou chloubu?“ rozesmála se podivně krutým smíchem, „co bych tím získala?“ vstala z postele a zamířila do vedlejšího pokoje.
Severus si lehl na záda, ruce si dal pod hlavu a díval se do stropu. Uslyšel, jak v koupelně pustila vodu. Ale já vážně nechci, abys odešla. Už mě nebaví žít sám. Převrátil se na břicho. Kdysi jsem ji miloval. Aspoň zpočátku. Mohla by se ke mně vrátit. Mohli bychom být zase spolu. Vstal a šel za ní. Stála pod sprchou. Přitiskl se k ní a políbil ji na krk.
„Co když jsem se změnil?“
„Ty?“ zaváhala, „myslím, že ne.“
„Nikoho nemám…jen tebe.“
„Severusi, tohle na mě nezkoušej. Hele, bylo to fajn, ale měla bych jít. A už bychom to neměli znovu…“
„Fajn? To je jediné, co mi řekneš? Bylo to fajn? Myslel jsem, že je v tom víc. Ale když fajn, tak tedy fajn,“ zavrčel, otočil se a chtěl odejít.
Chytila ho za ruku.
„Miluješ mě? Ano? Řekni? Miloval jsi mě vůbec někdy?“
Severus mlčel.
„Tak vidíš. Myslíš si, že prostě zapomenu na to, jak ses choval? Prostě jen tak se najednou objevíš, vyspíš se se mnou a čekáš co?“
„Já nevím. Nepřemýšlel jsem…já jsem…já jsem to chtěl.“
„To já taky, jinak bych tu nebyla. Ale byla to chyba. Tohle nikam nevede,“ vypnula vodu a zabalila se do ručníku, „raději půjdu.“
Severus pustil studenou vodu a opřel se hlavou o zeď. Kdybych tak aspoň věděl, co chci.

Velká síň byla připravená na svátek Všech svatých. Sunny chválila profesora Kratiknota, až se malý kouzelník červenal. Severus se zase stáhl do sebe a choval se až nepřirozeně zdvořile. Nejhorší bylo, že Sunny pořád musela myslet na to, jestli nemluvil pravdu. Třeba se opravdu změnil. 

„Jsi naštvaná?“
Otočila se od okna. Stál dva metry od ní, ruce založené na prsou, jako by se jí bál dotknout.
„Ne, nejsem,“ otočila se zpátky k oknu, „jenom mi ubližuješ, Severusi.“
„Já tobě?“ zeptal se trochu dotčeným tónem. Naklonil se k ní a zašeptal: „Nikdy tě nenapadlo, jestli jsi neublížila ty mě?“
„Já tobě? Já TOBĚ!! To má být vtip?! Podváděl jsi mě! Naprosto nestydatě, veřejně a s každou!! A co hůř dokonce i s Luciusem! Nemysli si, že o tom nevím! Urážel jsi mě, ponižoval a já nána ti vždycky odpustila. Stačil k tomu jediný tvůj úsměv! A ty máš ještě tu drzost, zeptat se, jestli jsem neublížila já tobě?!“ křičela na něj vzteky bez sebe, a pak mu vrazila facku. 
Severus přivřel oči, ale nic neřekl. Sunny se snažila popadnout dech.
„Tohle jsem měla udělat už dávno,“ prohlásila a dívala se do jeho bledé tváře, na které byl nepatrně vidět obtiskl její dlaně.
„Spokojená?“ zeptal se tiše.
„Jo, docela jo,“ přikývla a třela si ruku, kterou mu dala facku.
„Pokud jde o Luciuse, nevíš o tom vůbec nic,“ prohlásil bezvýrazně.
„Vím dost. Podrobností mě ušetři, nemám na to žaludek.“
„Pamatuješ si, co jsi mi řekla, když jsme se rozcházeli?“
Přikývla.
„Že jsi rozmazlený nadržený šlechtický fracek,“ odpověděla.
„Tohle jsem nemyslel.“
Sunny se mu podívala do očí. Pane Bože, vždyť já tě pořád miluji. Ale mám takový strach.
„Řekla jsem, že jsi…že jsi…řekla jsem, že jsi úplně stejný jako Malfoy. Že byste se měli vzít, že byste byli spolu neskonale šťastní.“
„To bolelo,“ zašeptal, otočil se a zmizel ve tmě.
Čert aby se v tom vyznal. Čert aby se vyznal ve mně. Ale kdo se má vyznat v tobě Severusi? Co to jenom děláme? Pomyslela si Sunny.
Co to dělám? Proč to dělám? Co vlastně chci? Kéž bych se v tom vyznal. Kéž bych se vyznal v ní…a taky v sobě. Přemítal Severus.

Sunny přecházela po svém pokoji jako lvice v kleci.
Určitě se změnil. Je takový povznesený a důstojný. Zestárl. Všichni jsme zestárli.

Severus seděl ve svých komnatách v křesle a díval se do ohně.
Je taková jiná. Nezávislá. Zestárla. Ale pořád je krásná. Vždycky byla.

Ale je to fešák. Vždycky byl. Ale teď vypadá fakt skvěle. A to jeho tělo – to stojí za hřích.

Léta jsem si na ní nevzpomněl a teď přijde a mám jí plnou hlavu. A ke všemu ten úkol. Když se jí začnu vyptávat, naštve se.

Celé roky jsem na něj myslela. Vždycky jsem byla přesvědčená, že se s Tany vezmou, budou mít děti. Jak podivné jsou cesty osudu. Zůstal sám. Já jsem sama. A najednou se naše cesty spojily.

Je tak sama. A k tomu ty roky v Azkabanu. Je zvláštní, že zrovna ji propustili. A pak přijede sem. Copak to může být náhoda?

Miluji ho?

Miluji ji?

Asi ano.

Je to možné.

Čeho všeho by byl ochoten se kvůli mně vzdát?

Čeho všeho by byla ochotna se kvůli mě vzdát?

Čeho všeho jsem ochotná vzdát se já?

Čeho všeho jsem ochoten vzdát se já?

Ničeho.

Ničeho.

Miluje mě?

Miluje mě?

Ne.

Určitě.

Severusi! Sunny si sedla do křesla a rozplakala se. Proč?

Ariano! Severus zavřel oči a zaklonil hlavu. Proč?


Potkali se před dveřmi do Velké síně krátce před slavnostním večerem. Zůstali stát a dívali se jeden na druhého.
„Severusi, já…“
„Ariano, já jsem…“
„Ty první,“ řekli oba současně.
„Podívej, Severusi, já jsem hodně přemýšlela. My dva…“
„Ariano, neříkej to,“ zašeptal Severus.
„Ale no tak, sám přeci musíš vidět, že to takhle nepůjde. Miluješ mě? Vzdáš se své práce tady v Bradavicích kvůli mně?“
Severus mlčel.
„Tak vidíš. A já se nechci vzdát zpívání.“
„Každý máme už jiný život,“ zašeptal Severus, ale jeho hlas byl podivně klidný a bezvýrazný. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Přesně tak a nejsme ochotni se ho vzdát.“
„Překvapilo nás tohle setkání – oba. Chtěli jsme oživit něco, co už je dávno pryč.“
„Mrzí mě to, Severusi.“
„Měla bys už jít,“ otočil se a chtěl vejít do Velké síně.
„Severusi,“ obrátil k ní hlavu, „nejsi jako Malfoy. Jsi lepší.“
Neřekl nic.

Kužel světla dopadl na pódium postavené uprostřed Velké síně. Sunny vstoupila do světla. Zazněly první tóny. Sunny pohodila svoji stříbrnou hřívou.

„Mít krátký sen je vzácnější, než noc probděná beze snů…“

Šestnáctiletý černovlasý kluk, stále ještě trochu nejistý z neznámého prostředí, se poprvé odvážil usmát na pohlednou blondýnu na druhé straně stolu. A ona mu ten úsměv oplatila.

„…malý kout mít je lepší, než nemít kam jít a malý hlouček přátel je lepší, než sám žít…“

Blondýna v tmavě zeleném hábitu si vyprávěla s kamarádkami, ale občas se ohlédla na černovlasého kluka, který seděl trochu stranou od svých kamarádů. 

„…tvé slůvko snad je krásnější, než vůbec žádné. Mít lásky půl je lepší, než stálé trápení. A někdy je lepší, než nikdy a možná je dobré znamení…“

Severus Snape sledoval Arianu, která vešla ve společnosti svých kamarádek do místnosti. Úplně přehlédl, že je jeho král v ohrožení, a provedl naprosto chybný tah.
„Mat!“ zasmál se Igor Karkarov pyšný, že konečně jednou taky svého kamaráda porazil.
„Náhoda,“ zavrčel Severus rozladěně.
„Tak za ní jdi, ne?“ ušklíbl se spiklenecky Igor.
„Starej se o sebe,“ odsekl Severus, vstal a šel k oknu.
„Myslíte, že bude dneska hezky?“ otázala se Ariana a vykoukla z okna hned vedle Severuse.
„Záleží na co,“ ušklíbl se Severus.
„Co třeba na rande?“ rýpla si Ariana.
„Snad. Někdy,“ pokrčil Severus rameny.
„A pozveš někoho?“ zeptala se Ariana.
„Možná,“ usmál se Severus.

„…pár písní mít nejprostších, s nimi žít, je lepší, než stále jen hlídat čas. Pár písní mít nejprostších, osobních, je lepší, než závratné ticho v nás.“

Ariana se lehce uklonila a sklidila potlesk. Její pohled zabloudil k místu, kde u profesorského stolu seděl Severus Snape. Jeho tvář byla kamenná, ale v jeho očích byly vzpomínky. Stejné, jaké ta píseň vyvolala v ní.

„Až ztratíš pár svých přátel. Až tisíc jmen si dáte. A žádný z vás to zpátky nesrovná…“

„Co je ti do toho, Snape! To je moje věc!“ zavrčel Lestrange.
„Tak to si jenom myslíš!“ zasyčel Severus.
„Žárlivče. Štve tě, že nejede po tobě, ale po mě!“
„Té bych se nedotkl ani násadou od koštěte!“
„Zkus se jí dotknout a zmlátím tě, že by tě vlastní matka nepoznala!“ vyprskl Lestrange.
„Už se bojím, ty chudáčku!“ ušklíbl se Severus.
„Drž se od Bellatrix dál!“
„Ne, ty drž Blackovou ode mne dál, nebo s ní udělám krátký proces!“
„Nejsi normální! Jenom proto, že nenávidíš Siriuse, ještě nemusíš…“
„Zavři zobák! Vůbec nic o tom nevíš!“
„Jsi fakt magor, Snape.“ zavrtěl hlavou Lestrange.
„Budeš si muset vybrat. Buď my a nebo ona.“
„S tebou si už nemám co říct. Byl jsi pako od prváku, ale teď jsi to dotáhl k dokonalosti. Sbohem.“
„Jen si jdi za tou tvojí Bellatrix! Takový póvl!“

„…až budeš sám se cítit. Já řeknu neskromná. Ještě jsem tu, lásko, přece já. Až tratíš víc, než zdá se. Až zjistíš prázdno v kapse. A příjem, že se žádný nekoná. A sebe sám se zeptáš, co ještě cenu má. Ještě jsem tu, lásko, přece já. Ještě pořád máš, co chránit. Ještě pořád jsem tu já. Tvoje zázemí a vzácnost jediná. Máš pořád dost ty hloupý, co stěží dá se koupit. Ještě jsem tu, lásko, přece já…“

„Nesmíš si to tak brát. Ono ho to zase přejde,“ pousmála se Ariana.
„Ne, tentokrát ne,“ zavrtěl hlavou Severus.
„Tak se tím netrap.“
„Když on… já vím, že to nejsou nijak extra velcí přátele, ale nikoho kromě nich nemám.“
„A já jsem vosk?“ políbila ho na tvář.
„Ne, tak jsem to nemyslel.“
„Já vím, že ne.“

„…až ztratíš víru v sebe. Ten pocit vážně neber. Ten zmizí jako voda zkalená. A pohleď, já tu dýchám, v tvých dlaních schoulená. Ještě jsem tu, lásko, přece já.“

Když se ve Velké síni utišil potlesk, Ariana se stáhla do přítmí.

„Vždycky jsem si přála stát na krásném podiu a rozdávat štěstí v písničkách. Hrála jsem a hrála, a že téměř nežiju, všimla jsem si v malých etudách. Málo mám a to není říkat snadné. Málo mám tvých konejšivých dotyků. Málo mám a volné chvíle žádné. Málo mám těch krásných úniků…“

„Severusi. Severusi!“ Ariana neurvale odstrčila Luciuse Malfoye, který pohoršeně zavrčel, a chytila Severuse za hábit.
„Co je?“ v Severusově hlase byla znát netrpělivost.
„Kam zase jdeš?“
„Nikam.“
„Aha, takže nikam a já tě pak celou věčnost nevidím,“ její tón byl vyčítavý.
„Co ti zase je?“ zamračil se Severus.
„Vídáme se poslední dobou nějak málo, nemyslíš?“ špitla Ariana.
„Ani bych neřekl. Nechci být s tebou každou vteřinu, každý den. Mám taky svoje povinnosti a…,“ Severus si vyměnil pohled s Luciusem, „a kamarády.“
„Aha, tak promiň, že obtěžuji. Kdybys mě hledal, víš, kde mě najdeš,“ Ariana se uraženě otočila a odcházela chodbou pryč.
„Tak to vidíš, Seve, ženský,“ ušklíbl se Lucius Malfoy.

„…neměls mi to říkat, že jsem úkaz přírodní, protože jsem hudbou posedlá. Byl to špatný příklad, znals mě hezkou řádku dní, a tak víš, že se změnit nehodlám. Málo mám, čeho ty máš víc než jiní. Málo mám tvých zvláštních obětí. Málo mám a to ničím neodčiním. Málo mám tvé lásky. To je tím. Málo mám, čeho ty máš víc než jiní. Málo mám tvých zvláštních obětí. Málo mám a to ničím neodčiním. Málo mám tvé lásky. To je tím.“

Severus Snape nervózně poposedl na své židli. Proč v něm jen ty písničky probouzely ty vzpomínky? Proč měl pocit, že v těch textech je něco mezi řádky? A jak se na něj dívala. Jako by to zpívala pro něj…ne o něm…o nich. Ano, proto se stala zpěvačkou. Severus nechápavě zavrtěl hlavou. 
Proč raději nezapomněla?
Ariana s úsměvem přijala další potlesk. Když se vrátila na pódium, její stříbrné vlasy jí spadaly do očí.

„Zas to půlnoční loučení. Oba zásadně ztrápení. To oba znamená já a ty už spoustu dní. Stojíš za grešli zlámanou. Ti, co milují zůstanou. Ty lepíš na lásku záplaty. Jdeš zpátky k ní. Tak zas mi jen mávej a beze mě vstávej. Zas dojemně sám, jdi ode mne k vám. Tak zas mi jen mávej a sliby mi dávej. Zas nech mě tu snům a zamkni za sebou dům…“

Ariana ho pozorovala, jak se obléká. Dobře věděla, kam půjde. Až za ním zapadnou dveře, zamíří rovnou do svých komnat, kde na něj bude čekat ona. Jak ji nenáviděla. A kolikrát jeho zapřísahala, ať u ní zůstane. Aspoň na jednu noc. Kdepak. Vždycky poté spěchal pryč.
Dal jí letmý polibek na tvář, a pak za ním zapadly dveře. Ariana se zhroutila na postel, ještě byla teplá od jeho těla, a rozbrečela se.

Severus uhnul pohledem. 
Proč nemůže zpívat něco jiného?

 „…tak šel bys ode mne rád i vzápětí. Ona na tebe právo má, takže zase ta zlá jsem já. A co když budeš mi zítra lhát, jak právě jí. Tak zas mi jen mávej a beze mě vstávej. Zas dojemně sám, jdi ode mne k vám. Tak zas mi jen mávej a sliby mi dávej. Zas nech mě tu snům a zamkni za sebou dům…“

Arianin pohled se vpíjel do Severusova. Mezi řádky byla výčitka, stará bolest. A Severus to cítil. Měl neodbytný pocit, jako by tu vyzrazovala veřejně jejich důvěrné věci. A přitom jiný smysl v těch slovech nacházel jen on – a ona. Proto je zpívala, aby si hýčkala svou bolest a starou lásku.

„…včera nechals tu zápisník a já čtu z něj, že se miluješ dál i sní a že je ti hej. Tak zas mi jen mávej a beze mě vstávej. Zas dojemně sám, jdi ode mne k vám. Tak zas mi jen mávej a sliby mi dávej. Zas nech mě tu snům a zamkni za sebou dům. Já taky ti mávám, už naposled mávám. Už nech mě jen snům, zamkni za sebou dům.“

„No, není skvělá?“ otázala se nadšeně Hermiona Rona a Harryho.
„Je,“ vydechli oba současně, ale rozhodně nemysleli její pěvecké umění.
Hermiona je sjela pohoršeným pohledem.

„Máš na svědomí tíhu…“

Severusovi proti jeho vůli naskočila husí kůže.

„…máš na svědomí i pláč…“

Nestávalo se často, že by Severus Snape uhýbal pohledem. Spíš naopak. Jen málo kdo snesl pohled do těch jeho černých očí. Ale teď se prostě na Arianu podívat nedokázal. A měl kvůli tomu na sebe hrozný vztek. Nezpívala špatně, ale ty texty se mu nelíbili. A nejvíc ho znervózňovalo, jak se na něj dívala. Navenek na sobě nedal vůbec nic znát, ale nejraději by odešel.

„…těžko se ti dává důkaz vlastní neviny. Jsi teď sám a nevíš proč a zač…“

Severus pozoroval Draca, kterého to viditelně nebavilo. Snažil se nebrat ty pitomé mudlovské písničky tak strašně osobně. Jenže to nešlo.

„…tvář, které úsměv schází, zná jen samotu a stín…“

Severuse poněkud urazilo, když se na něj Brumbál podíval tím svým pohledem, který zanechával v lidech pocit, že Brumbál je vševědoucí. 
Mě se to přeci vůbec netýká! Jsou to jen písničky! Nic víc a nic méně!

„…vstaňte, soudní dvůr teď vynáší svůj rozsudek. Jenomže je prázdná soudní síň. Zákoník lásky, odstavec líbání. Zákoník lásky, paragraf cit. Ten nejde ošidit. Zákoník lásky, odstavec váhání. Zákoník lásky, paragraf žít. Ten nejde obejít…“

 Severus došel k závěru, že to Ariana dělá schválně. Snaží se ho prostě zdeptat, probudit v něm pocit viny, ale to se jí nepodaří. Zamračil se a na čele se mu objevila nepatrná vráska.

„…sám po bytě teď bloudíš. Zní v něm odchod kroků mých. Provinění tvá se zítra ráno promlčí. Až na těch pár slůvek posledních. Zákoník lásky, paragraf cit. Ten nejde ošidit. Zákoník lásky, odstavec váhání. Zákoník lásky, paragraf žít. Ten nejde obejít. Zákoník lásky, paragraf cit. Ten nejde ošidit. Zákoník lásky, odstavec váhání. Zákoník lásky, paragraf žít. Ten nejde obejít“

„Je to moc pěkné, viďte profesore Snape?“
Snape Heriotové neodpověděl. Měl chuť Arianě jednu vrazit za ty její směšné narážky. Začala další písničku.

„Hraj píseň svou jako před léty, hraj píseň svou. Častokrát tě v noci vídávám a tvé temné siluetě říkávám. Hraj píseň svou jako onehdy, hraj píseň svou. Ty jsi snil a život běžel dál. Velkých citů, z nichž sis tvořil ideál, těch ses bál…“

Severus sevřel rty do ještě tenčí linky. 
Já se nikdy ničeho nebál! Nikdy! A vlastně nevím, proč se tady ospravedlňuji. 
Chtěl vstát a odejít, ale Brumbál se na něj podíval poněkud vyčítavým pohledem. Tak zůstal.
Ariana si v duchu přála k vítězství. Severus měl nervy na pochodu. Takže pochopil skrytý obsah písní.

„…ty jsi věděl dávno, jak to bolí, žít s tou láskou sám. Teď se touláš v jahodových polí, snad já právo mám, snad právo mám ti říct. Jenom hraj píseň svou jako onehdy, hraj píseň svou. Rock`n`roll měl spasit tenhle svět. Jenže New York v zimě má i v srdcích led, v srdcích led. Ty jsi věděl dávno, jak to bolí, žít s tou láskou sám. Teď se touláš v jahodových polí, něco schází nám.“

Severus zíral do stolu. Jistě, že věděl, jak bolí neopětovaná láska, ale copak on za to mohl, že ona ho zbožňovala a on ji…jaksi…ne tolik.

„Zná jenom touhu, všechno chce už dnes. Jen proto žádnou lásku neunesl…“

Ariana s potěšením zaznamenala, že sebou Severus při její další písni trhnul.  Ale jistě, že jsi žádnou lásku neunes.

„…nic nechce sázet, chce jen sklízet. Život přepočítá na peníze. Nosí jejich dres. Zas nemá čas, zase něco shání. Nepřeháním, že ne pane Stres…“

Severus se na Arianu zamyšleně podíval. 
Jestli pak ví, že jsem Mistra…opustil?

„…jeho čelo pálí v prstech divný třes, hlas jeho zní z dálky, je v něm strach a děs, bravo pane Stres. Změnil jste mu duši v černou kávu bez, dostal jste ho rychle bez trumfů a es, bravo pane Stres…“

Ariana se zadívala Severusovi do očí.

„…znám toho chlápka, nic mu není vhod. Stále se trápí, jak chodí vedle bot. Má na jazyku tisíc hypotéz. Dávno zapomněl, jak voní jarní les, bravo pane Stres. Mysl doved dolu, srdce do želez, ocelové nervy dávno žere rez, bravo pane Stres…“

Severus jí oplácel ten pohled. Jestli si myslela, že to jako je o něm, tak se šeredně spletla. 

„…spěch světu vládne, nezná svoji mez. Závist, ta je všeho schopný velekněz, bravo pane Stres. Jednou den – já se vám bráním. Jednou noc – tak dost. Nikdy víc – slunce mě chrání. Nikdy moc – tak dost. S láskou zázračnou překonávám strachování. Čím víc říkám ráda mám, život měním v milování.“

Severus zavřel oči. Přál si, aby to už skončilo. Pak ji vyzpovídá a pošle ke všem čertům. Ale program neúprosně pokračoval.

„Zas trpíš depresemi a nevíš, co dál. Jen utíkáš si ke mně o radu. Tak těžko mluví se mi, proč jen právě já dávám ti teď pouhou náhradu. Našel sis tenkrát dívku jinou. Láska je stále nepovinnou. A já mám být na tvá zklamání lék…“

Severus seděl s Arianou u barového stolu a zíral do své sklenice. Bylo mu pod psa. Myslel na Tany. Mrzelo ho, že se tak hloupě pohádali. A nejhorší bylo, že se nedokázal přinutit jít se omluvit. Věděl, že to byla jeho chyba. Ale vědět nestačí. A tak tu seděl s Arianou u skleničky a doufal, že to nějak přebolí. Ariana mlčela a chovala se dost odtažitě, ale Severusovi to bylo jedno. Nebyl tu kvůli něžným slůvkům. Prostě jen nechtěl být sám.

„…beznadějný případ, z mých snů si už vypad. Co ti mám teď vykládat. Že chci lásku stálou. Radost neustálou. A to ty nemůžeš znát. Beznadějný případ, beznadějný případ jednoduše ty a já. Nic není dál, už skončil seriál. Kdo zná mě ještě lépe, než-li ty mě znáš. Víš, že jsem ve znamení vodnáře. Fanatik se vším všudy a komplikace zvlášť. Říkal jsi mi dokud hlídač park nezavřel. A pak sis našel dívku jinou. Láska je stále nepovinnou. A já mám na tvá zklamání lék…“

Leželi vedle sebe v posteli. Ariana spala. Severus ne. Nemohl. Dostal od Tany ultimátum. Buď ona a nebo ty všechny ostatní. Obojí dohromady nejde. Nechápal, proč Arianě nikdy nevadilo, když měl i jiné, a Tany to vadí.

„…beznadějný případ, z mých snů si už vypad. Co ti mám teď vykládat. Že chci lásku stálou. Radost neustálou. A to ty nemůžeš znát. Beznadějný případ, beznadějný případ jednoduše ty a já. Nic není dál, už konec končí seriál. Beznadějný případ, z mých snů si už vypad. Co ti mám teď vykládat. Že chci lásku stálou. Radost neustálou. A to ty nemůžeš znát. Beznadějný případ, beznadějný případ, jednoduše ty a já. Nic není dál, už skončil seriál.“

Ariana se uklonila. Severus poněkud neochotně zatleskal, protože se na něj díval Brumbál. Nechtěl, aby se ředitel vyptával.

„Nemám tě tu a dřív jsi tu snídal. Tenkrát jsi žil a žárlivě hlídal svá léta bláznivá…“

„O co ti jde? Chceš se zase hádat?“ zavrčel Severus a odstrčil talíř se svou snídaní. Přešla ho chuť.
„Já se nechci hádat. Jenom…víš, jak mi je, když se ke mně takhle chováš?“ zašeptala Ariana plačtivě.
Severus se rozhlédl. Nikdo si jich nevšímal. 
„Jak se chovám?“ zavrčel podrážděně. Zdálo se, že ty nesmysly o věrnosti chytly už i Arianu. Lucius měl pravdu. Z ženských by se jeden zbláznil.
„Miluješ mě, Severusi?“
„Co je to proboha za otázku?“
„Odpověz. Ano nebo ne?“
„Já se skočím zeptat Voldemorta, a pak ti řeknu, jo?“ ušklíbl se Severus.
„Já mluvím vážně,“ Arianin hlas se třásl.
„Na blbou otázku blbá odpověď,“ odsekl Severus, vstal od stolu a jako obvykle někam zmizel s Luciusem Malfoyem. 

„…tenkrát si hrál tu hru na básníka, který vždy a všem holkám hned říká svá slova bláznivá, bláznivá…“

„Jste ta nejkrásnšjší bytost, jakou jsem kdy spatřil,“ zašeptal Severus dívce po skočení tance. Dívka se rozesmála, políbila ho a vrátila se ke svým kamarádkám.„Já nechápu, že ti ty tvoje kecy žerou,“ potřásl hlavou Lucius a podal Severusovi drink.
„To se musí umět,“ ušklíbl se Severus sebevědomě, „když je hned zatáhneš do křoví, nemůžeš se divit, že z toho nejsou odvázané.“
„Mudlovský nány. Stejně nejsou k ničemu jinýmu dobrý,“ zavrčel Lucius.
„No jo,“ přitakal Severus bezmyšlenkovitě, „a sakra!“
„Co je?“
„Je tu Ariana. Co tu hergot dělá?“
„Snad se nebojíš?“ zasmál se Lucius.
„Ne, ale vidět mě tu nemusí. Kdo má pořád poslouchat ty její řeči…“
„Pozdě, kamaráde, jde sem. Myslím, že ti udělala čáru přes rozpočet. No, když dovolíš, Seve, ujmu se té pohledné dívčiny sám, aby nepřišla zkrátka,“ usmíval se zlomyslně Lucius.
„Ty jsi takový bastard, Luciusi!“ zavrčel Severus.
„Věnuj se té své a místní děvčata pro dnešní večer přenech mě. Bav se, Seve.“

„…nemám tě tu a dlouho s mi scházel. K jiné si šel na své věčné dráze, žít léta bláznivá, blouznivá…“

„Jak konec?“ Arianě se rozklepala brada.
„Prostě je mezi námi konec.“
„Severusi, to nemůžeš!“ vyjekla a chtěla ho obejmout.
Severus ustoupil.
„Já miluji Tany. Ona je můj život. Ona a žádná jiná.“
„Proč? Proč mi to děláš? Chceš, abych tě prosila? Já se klidně tak ponížím! Kleknu si, ale neopouštěj mě!“
Severus zavrtěl hlavou.
„Ty to nechápeš. Já ji miluji. Je konec s výlety s Luciusem do vesnice, je konec s milostnými románky. Já chci jenom ji a nikoho jiného – navždy.“
Ariana se rozplakala.
„Co má ona a já ne? Proč kvůli ní chceš přestat se vším a kvůli mně si nechtěl? Proč?! Proč?!“
Severus pokrčil rameny.
„Protože ji miluji,“ odpověděl prostě.

„…a teď jsi tu a chtěl by ses vrátit. Stálý už být a kvůli mně zkrátit svá léta bláznivá…“

Ještě před několika hodinami se jejich těla zmítala v žáru vášně a teď si byla Ariana naprosto jistá, že mezi nimi nic nebylo. Nic kromě tělesné žádosti. Nikdy mezi nimi nebylo nic jiného.

„…tak mě už nech a jdi k těm svým dámám. Nemám teď čas, to víš, zase já mám svá léta bláznivá. Tak mě už nech a jdi k těm svým dámám. Nemám teď čas, to víš, zase já mám svá léta bláznivá, léta bláznivá, léta bláznivá.“

Severus si povzdechl. Tohle bylo dost výmluvné. Na jeho tváři se objevil nepatrný, ale dojemný smutek. Napůl doufal, že by si to třeba rozmyslela. Nechala plavat to směšné zpívání a vrátila se k němu. Sice to nebyla Tany, ale nikoho jiného neměl. Tany – Severus si povzdechl. Pořád to bolelo. Tam ve stole, zabalené v černém plátně, byly schované vzpomínky na jeho velkou lásku, která ho opustila. Miloval ji tak moc, že byl ochoten si ji vzít. Kvůli ní zradil Mistra, aby se oba vymanili z té hrůzy, které se museli chtě nechtě účastnit. Tolik doufal, že až bude Pán zla pryč, budou oba svobodní, vezmou se, založí rodinu a budou žít jako normální lidé – šťastní. Mohl přece mlčet. Tiše snášet ty hrůzy. Ale on chtěl žít s ní, bez Pána zla, bez zabíjení. Být už napořád šťastný. Nepochopila to. Nechtěla to pochopit, že to udělal pro ní, pro ně. Opustila ho, protože mu nemohla prominout, že zradil. Že zradil ji, její přesvědčení, její lásku. Jen matně si uvědomoval, že Ariana začala novou píseň.

„Tvář dojemnou tu skláníš nade mnou. Sám, zklamaný, kvůli ní se ještě trápíš, pláčeš do dlaní. Vím, že jsi lhář, a znám tvou druhou tvář. Máš teď žen víc. Vůni zblízka, duši z dálky nejvýš na měsíc. Vyjdi, vyjdi, vyjdi ven. Bloudíš, bloudíš bludištěm pouhých prázdných , pustých stěn. Tím se tvůj svět jen tvou vinou stává. Vyjdi, vyjdi, vyjdi ven. Nechtěj jen stín mnoha žen. Nejde, nejde patřit všem. Až to poznáš sám, to bude sláva. Šťastné dívce pošlu náruč blahopřání a chci být na jejím místě. Co ti brání? Můj prolhaný, i já znám zklamání. Já ale vím, že to nejde roky mstít se za něj ostatním. Vyjdi, vyjdi, vyjdi ven. Bloudíš, bloudíš bludištěm pouhých prázdných pustých stěn. Tím se tvůj svět jen tvou vinou stává.“

Ach Bože. Pomyslel si Severus. Ariana se uklonila a začala svoji závěrečnou píseň, která bezesporu patřila nejvíc Severusi Snapeovi. 

„Někdy bezvýsledně hledáš, co máš už dávno ztracené. Někdy bezúčelně voláš, že máš mi co říct, a mě se zdá, že ne. Nečekej, že budu litovat, to by tak hrálo. I to málo nám za to stálo. Někdy bezdůvodně hledám, kde mám ty naše fotky společné. Ty se na nich beznadějně mračíš a já se bavím báječně. Říkám si, že ve tvém objetí se mi to smálo. I to málo za to stálo. Byl to ten nej, nej, nej, nejkratší film, co nemá děj. To málo za to stálo. Byl to ten nej, nej, nej, ten nejprázdnější výprodej. To málo za to stálo. Někdy budíš dojem, že snad věříš svým vlastním schopnostem. A já upravím si citát a říkám: čekám, tady jsem. Nemáš se mi za co omlouvat, to by tak hrálo. I to málo za to stálo. Byl to ten nej, nej, nej, nejkratší film, co nemá děj. To málo za to stálo. Byl to ten nej, nej, nej, ten nejprázdnější výprodej. To málo za to stálo. 
Bylo to nej, nej, nej. Bylo to nej, nej, nej.“

Hudba dohrála, světlo zhaslo. Velkou síní se nesl obrovský potlesk. Jen Severus Snape se s nečitelnou tváří vytratil.

„Čekala jsem, že přijdeš,“ přivítala ho.
Políbil ji a jeho oči se upřely do těch jejích. Pocítila někde vzadu v mysli lehké bodnutí. Těžko říct, jak dlouho tam stáli, než ji pustil a odstoupil od ní.
„Tak o tohle ti celou dobu šlo,“ zašeptala, „no, snad jsi našel, co jsi hledal. Měla jsem vědět hned, že jsi pořád stejný. Pobavil ses, když jsi na mě hrál to své divadlo?“ její hlas byl klidný. Už to bylo za ní. Jen ji naštval tím, že se nestydatě vloupal do jejích vzpomínek.
„Všechno, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Tak proč tohle?“ zeptala se uraženě.
„Musel jsem. Teď můžeš jít. Ale on si tě najde. Najde si nás všechny.“
„Měl jsi mě zabít, kdybych mluvila, viď,“ zašeptala, „udělal bys to, Severusi? Kdybys našel v mých vzpomínkách, že jsem nás zradila, zabil bys mě?“
Severus mlčel, protože si nebyl jist.
„Někdo by měl o tobě napsat, Severusi Snape. Byla by to ta největší tragédie všech dob. Všechna divadla by ji hrála,“ potřásla hlavou. Došla k němu a než ho naposledy políbila, zašeptala: „Romeo, Romeo, proč jsi vlastně Romeo?“
Jejich rty se oddělily.
„Sbohem, Julie,“ odpověděl Severus a odešel.
Ariana se za ním zahleděla. Už nikdy se spolu nepotkají. Ano, teprve teď je Ariana skutečně mrtvá. 
„Sunny, musíme balit?“ poklepal jí Mike na rameno.
Neodpověděla. Dívala se na dveře, kterými Severus Snape odešel.
„Sunny? Sunny?“
Pohlédla na Mika.
„Je ti něco?“
„Ne, nic mi není. Jsem v pořádku.“
„To jsem rád. Vypadala jsi, Sunny, nějak přešle.“
„Sunny. Ano, jmenuji se Sunny,“ Sunny se nepatrně usmála.

Lucius Malfoy seděl v křesle a pozoroval Severusův nepřítomný pohled.
„Co je s tebou? Jsi nějaký divný.“
„Nic mi není,“ odvětil Severus.
„Vážně? Ani ses nenapil. Je to výtečné víno. Včera mi ho přivezli,“ řekl Lucius trochu dotčeně.
Severus upil ze své sklenice. Chvíli víno převaloval na jazyku. Malfoy měl pravdu. Bylo skutečně vynikající.
„Teda s tebou bude zase veselo. Začíná se z tebe stávat suchar, uvědomuješ si to.“
„To snad ne.“
„Přijdeš, tváříš se jako úplně mimo. Vůbec neoceníš to nové benátské zrcadlo, nepochválíš drahé víno. Ani mi neřekneš, jak se má Draco. Nemluvíš, jen zíráš do blba. Tak co je s tebou? Taky tě dostala, co?“
Severus zvedl oči od sklenice.
„Taky mě…co tím myslíš?“ zavrčel.
„No, přeci Ariana…pardon Sunny. Změnila se opravdu moc. Ale pořád je to kus,“ usmál se Lucius a v jeho ocelově šedých očích se zablesklo.
Severus si poprvé uvědomil, že Luciusův otec měl oči modré. Lucius neměl barvu očí po rodičích. Zvláštní, že si to nikdy neuvědomil. 
„Hej, Seve, jsi přítomný?“ mávl Lucius rukou otráveně Severusovi před obličejem.
Severus zabodl své černé oči do těch šedých. 
„Mám tomu rozumět tak, že jsi…s ní spal?“ zeptal se Severus nevzrušeně.
Lucius se usmál.
„Vadí ti to?“ otázal se.
Na okamžik měl Lucius pocit, že se v těch černých očích objevil vztek a žárlivost, ale když se do nich podíval znovu, byly prázdné. Byl tam jen ten obvyklý povýšený vyrovnaný klid a chlad.
„Ne,“ odpověděl Severus prostě, „je čistá,“ a dodal jen tak mimochodem: „To víno je vážně skvělé.“

Konec

Komentáře