originál (jen pro členy)
Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19
Autor: Razzberry (Dazzleberry)
Překlad: Dreamysuzi
Pár: Severus Snape/ Remus Lupin
Varování: sex a erotika
Shrnutí: Dva muži, mezi kterými leží pětadvacet let nepřátelství, jsou asi nejméně pravděpodobnými milenci na světě. Jenže srdci neporučíš.
Poznámka: Odehrává se v létě před nástupem Harryho Pottera do pátého ročníku (HP a Fénixův řád)

Štěstí je tam, kde ho najdeš

Kapitola první - N E Č E K A N É

čtvrtek, 8. července 1995


Všechno mělo svůj smysl. Jestli něco za těch pětatřicet let pochopil, tak prostý fakt, že ve všem, co se stalo, se vždycky dal najít smysl.

Občas byl ten smysl docela obyčejný, jako být na špatném místě ve špatnou dobu nebo naopak na správném místě ve správnou dobu, anebo být kdykoliv kdekoliv. Jinými slovy náhoda. To dávalo smysl.

Občas se smysl nedal okamžitě poznat, občas to trvalo i několik let, než ho pochopil. Někdy byl tou podstatou sex, jindy moc a někdy ani jedno z toho. Občas prožil okamžik nenadálého osvícení, občas mu to docházelo postupně a občas ani nevěděl, že už odpověď dávno zná.

Občas bylo možné smysl snadno pochopit a občas to bylo obtížné. Někdo mohl umřít a nikdy nepochopit. Někdo mohl všechno vědět a stejně nic nechápat.

Často bylo důvodem něco, o čem jsi nechtěl uvažovat nebo něco, o čem by tě ani uvažovat nenapadlo. Občas ten smysl popíral veškeré ostatní důvody a občas byl naprosto rozumný a ty jsi jen mohl žasnout, proč jsi to neviděl předtím. Tu a tam najít smysl stačí. Častěji je skoro k smíchu lidské odhodlání najít smysl v něčem, co zdánlivě žádný nemá.

A odpověď na otázku bez odpovědi. Nic se neděje bezdůvodně.

Byla to to odhodlání, najít smysl, co mu nedalo spát, aspoň částečně a které mu taky bránilo vyřešit problém, jehož řešení bylo tak snadné. Nebo by aspoň mělo být. Váhavě se o to snažil poslední dvě hodiny, aniž by došel ke zdárnému konci, ale ta snaha aspoň nevyzněla tak docela naprázdno.

Problém? Jeho péro a proč bylo tak zatraceně ztopořené.

Odpověď na tuhle otázku měl skoro okamžitě - večer se konala schůze Řádu, první od chvíle, kdy Molly prohlásila kuchyň na Grimauldově náměstí č. 12 obyvatelnou pro lidi. Nesešel se ani celý Řád. Jen Molly a Arthur Weasleyovi, Pošuk Moody, Sturgis Tobolka, Brumbál, McGonagallová a Snape a Sirius a on sám. Nepravděpodobné, že by taková skupina lidí mohla vyvolat takové pulsování v Remusově jižní oblasti.

A nebyla to McGonagallová nebo Molly, co by to měly na svědomí. To byla jedna z věcí, které Remus donekonečna omílal ve své hlavě. Jak mohl naprosto normální, naprosto heterosexuální muž, jakým byl, takhle reagovat na jiného muže?

Remus nikdy nepatřil mezi ty, co experimentovali. Vyrůstal s domněním (značně naivním), že sexuální akt vyžadoval penis a pochvu. Jak čas plynul, dospěl k zjištění, že existovaly i jiné způsoby, a některé z nich i poměrně příjemné, ale když na to přišlo, byl to vždycky jen penis a pochva, co podněcovalo jeho představivost. Nejlépe jeho penis a velice horká, těsná a mokrá pochva.
Když začal trávit ve sprše trochu víc času, než bylo nutné, vždycky si představoval ženu. Měkké rty, obratný jazyk, bujná ňadra, štíhlý pas, kulatý zadek a kluzká, žhavá, hebká štěrbina mezi jejíma nohama, která obklopila jeho frantíka, když do ní vnikl.

Samozřejmě nebyl tak přízemní, aby nevěděl, že trvalý vztah chce víc než prsa jako zralé melouny. Bystrou mysl, dobré srdce, smysl pro humor a pohled na život podobný tomu jeho... to byly hlavní věci, které čekal od své životní lásky. Jenže od doby, kdy byl dost pošetilý, aby věřil, že jí najde, uteklo už víc než deset let. Teď si vystačil se svými fantaziemi o krásných ženách s velkými ňadry a těsnými vaginami.

Jeho pohled na krásu se také měnil. Kdysi to byly rudé vlasy a smaragdové oči Lily Evansové. Potom světlé vlasy a modré oči a jeden čas černé vlasy a hnědé oči. Ale nejvíc záleželo na tom, že žena, o které fantazíroval, byla krásná. Krásná žena.

Vždycky jen žena.

Kdyby to měl být muž - a Remus teď cítil, že se dostává na nebezpečnou půdu, když v takové souvislosti vůbec uvažuje o muži - měl by to být přinejmenším pohledný muž. Například Sirius, který, když právě netonul v zachmuřeném zoufalství, byl stále dost atraktivní. I když jeho kdysi ostře řezaná tvář byla teď propadlá a v očích měl často prázdnotu. Ale jeho vlasy pořád spadaly do obličeje s vrozenou elegancí stejně jako před dvaceti lety a v těch vzácných chvílích, kdy se usmál, se jeho tvář rozsvítila. Remus se vůbec nedivil, že dívky pod jeho pohledem vždycky roztávaly.

Tohle by dávalo smysl. Bylo by docela pochopitelné, kdyby sledoval Siriuse, jak se rozvaluje se na židli a jako milý a přátelský pes čeká na podrbání za ušima, se v Remusovi zrodil nějaký cit a ponoukal ho, aby se těch hebkých vlasů dotkl. Shrnul je ze Siriusova obličeje a přitom tam nechal ruku spočtnout o chvilku déle. Nikdy to neudělal, vlastně ho to až doteď ani nenapadlo, ale dokázal si to představit a možná v té představě mohl zajít i trochu dál. A kdyby se to stalo, možná by z toho nebyl tak zmatený.

Jenomže to nebyl Sirius. Byl to Snape.

Slizoun, kterému jakoby ´náhodou´ před Zmijozelskými uklouzlo, že jejich učitel Obrany proti černé magii je vlkodlak. Nosatý bastard, který ho celý rok vytrvale špehoval a podezříval ho, odhodlaný najít na něm nějaký škraloup, se kterým by mohl jít za Brumbálem. Upjatý hajzlík, který mu nemohl nikdy prostě jen dát protivlčí lektvar, ale musel dělat poznámky před studenty, že ho má ´vypít hned´. Jako kdyby byl malý kluk, který si nevezme svojí medicínu, dokud na něj maminka nedohlédne.

Když spolu chodili do školy, Remus Snapea neměl rád. Bylo snadné dívat se jinam, když ho James a Sirius spolu šikanovali, i přesto, že Remus věděl, že jako prefekt, by neměl svým přátelům takové chování tolerovat. Nebylo to, jak Snape před dvěma lety tvrdil, ze zbabělosti. Prostě mu byl tak protivný, že se mu nechtělo kvůli němu obtěžovat. Nebyla to odvaha, která by mu chyběla, ale přesvědčení. Rád si o sobě myslel, že za posledních pár let zmoudřel, ale i tak nemohl s jistotou říct, že by přišel Snapeovi na pomoc, kdyby se ho zítra Sirius rozhodl poslat do Číny.

Severuse Snapea bylo těžké mít rád, dokonce i pro někoho tak odhodlaného vycházet s každým, jako byl Remus.

Snape byl ošklivý - ačkoliv nic tak hrozného, co by nespravila trocha slunce a obyčejná sprcha - a měl osobnost medúzy. Ať jsi to na něj zkusil jakkoliv, vždycky jsi se spálil. Léta zkrotila jeho výbušnost a umravnila jeho ústa, ale jinak byl stejně tak krutý a potměšilý, jako kdysi. Ten člověk v sobě neměl žádnou smířlivost. Ani špetku.

A přesto, dnes večer, jak seděl u kuchyňského stolu, zakloněný dozadu, pozorně poslouchal Brumbála a přejížděl si po rtech špičkou prstu, bylo na něm něco tak zjevně smyslného, že od něj Remus nemohl odtrhnout oči. Na jeho tváři se střídaly výrazy, tak rychle, že se daly lehce přehlédnout, když jsi je nesledoval, a to mrknutí nebo přelétavý úšklebek, ho na okamžik úplně proměnily. Po několika sekundách pozorování Remuse skoro vylekalo, když ho uslyšel promluvit. To měl vždycky tak měkký, vytříbený hlas jako hedvábí? Remus si ho pamatoval jako prostořekého teenagera s mastnými vlasy a ani rok, co učil vedle něj v Bradavicích, ten obraz nedokázal změnit.

Po pětačtyřiceti minutách za stolem proti němu, v kuchyni starého a chátrajícího domu, kde i tapety byly prokleté, si Remus najednou uvědomil, že Snape už není neohrabaný kluk. Jeho pětiminutová řeč, pronesená o málo hlasitěji než šepot, Remuse okouzlila. A když se pak prst vrátil k jeho rtům, Remus se začal neklidně vrtět na svém místě.

Rty, prst, hedvábný hlas, proklamované sebevědomí. Stěží by tohle mohlo přivolat nějakou fantazii, přesto Remus držel následek v ruce.

Jak se vůbec dá fantazírovat o muži? Kdyby fantazíroval o ženě, představoval by si, jak do ní přiráží. Nějak představa přirážení do Snapeova zadku, ho nelákala zdaleka tolik, jako představa ženy svíjející se pod ním. Samozřejmě, k extázi nevedla jediná cesta.

Remus zavřel oči a přivolal si obraz Snapea. Představil si jeho rty a pokusil se je vidět obemknuté kolem svého naběhlého penisu, ale Snapeův mentální obraz stačil, aby jeho erekce ochabla. Nezmizela úplně, jen ochabla.

„Ach, k čertu s tím," zamumlal, vytěsnil si z hlavy představu Snapeových rtů a nahradil jí ženou. Ženou se štíhlým pasem, kulatým zadkem a plnými ňadry. S blonďatými kudrnami, jasně modrýma očima a sladkými, šťavnatými rty. Představil si, jak se její ňadra natřásají, jak na něm sedí obkročmo, s hlavou zakloněnou, hrdlo obnažené a jeho pták mizí znovu a znovu do její měkké, teplé, mokré...

Ostře vydechl a vystříkl do připraveného ubrousku v ruce. Po chvíli vstal z postele a zaběhl do koupelny.

Zbytek noci už si na Snapea ani nevzpomněl.



pondělí, 19. července


„Remusi! Máme schůzi!" Sirius nakoukl do místnosti, kterou se Remus snažil předělat na pracovnu, ale byl pryč ještě dřív než domluvil.

Tohle bylo za necelé dva týdny počtvrté, co se Řád sešel a i když Remus věděl, že bylo dost o čem diskutovat, zároveň začínal být z toho neustálého schůzování unavený. Všichni toho měli plnou pusu nebo plnou hlavu a Sirius byl z nich nejhorší.

Remus měl dojem, že jeho dávný přítel se musí příšerně nudit, když ho schůze tak vzrušovaly. Možná se při nich cítil, že dělá taky něco jiného, než že jen sedí a sleduje život, jak plyne. Ať už v tom bylo cokoliv, Remus jeho entuziasmus nesdílel, ale schůze ho zajímaly z jiného důvodu. Účastnil se jich i Snape a za poslední dva týdny si Remus našel dvě kratochvíle: pozorování Snapea a přemýšlení o něm.

Po tom prvním večeru byl Snapeův efekt na něj méně fyzický, ačkoliv si Remus s jistým podivem všiml, že jakmile si Snape začal přejížděl prstem po rtu, Remus pocítil vzrušení. Nebylo to jako tu první noc. Teď to byla jen jemná připomínka, že byl schopen sexuálně reagovat na jiného muže.

Skutečná změna byla v tom, jak Remus začínal Snapea vnímat. Nějak bývalého umaštěnce vystřídal civilizovanější a sofistikovanější obraz a ačkoliv to bylo znepokojující, stačilo to na rozptýlení, když dělal méně příjemnější věci, než bylo pozorování Severuse Snapea. Zatímco přemítal o každém vyřčeném slovu i o těch, která nikdy vyřčena nebyla, Remus začal také přemítat, zda toho v jeho bývalém spolužákovi nebylo víc, než se na první pohled zdálo.

A nešlo o sexuální zájem. Neustále si to připomínal a možná, pokud v tom bude pokračovat, jeho mysl přestane přivolávat fantazie téměř sexuální. Už tak byly dost smyslné.

Častokrát si teď představoval, že se Snapea dotýká. Naprosto nevinná gesta. Odhrnout pramen vlasů z jeho obličeje, položit mu paži kolem ramen. Možná mu jen potřást rukou. Zdvořilé, přijatelné způsoby, jak se dotknout jiného muže. Nic víc. Být hypnotizován jeho rty a uchvácen každým slovem, které z nich vyšlo, byla zcela jiná záležitost, taková, kterou Remus řadil do stejné kategorie, jako občasnou touhu sledovat Billa Weasleyho a podívat se na ´lekce angličtiny´, které dával Fleur Delacourtové. Pomíjivá fantazie.

Ne, říkal sám sobě, jediná věc, po které ohledně Snapea toužil, byla možnost zjistit, jestli bylo nějaké světlo za neprostupně černýma očima. Dát mu šanci, kterou mu nedal, když byli děti. Zjistit, jestli byl vážně takový zmetek, jaký si myslel, že je.

Remus byl tak zaměstnaný rozjímáním, že na cestě ze schodů málem narazil do subjektu svého hloubání.

„Dávej pozor, kam jdeš," řekl Snape. „Je mi jasné, že máš málo zkušeností s civilizovanou společností, ale i ty bys mohl vědět, že je nezdvořilé, dupat ostatním lidem na nohy."

„No, to je sranda," ozval se Sirius hlasitě, sešel k nim a připlácl ruku na Remusovo rameno.
„Srabus si myslí, že je ten pravý, kdo by měl někoho školit v etiketě."

„Rozhodně v tom mám víc zkušeností, než jsi získal ty za posledních patnáct let," odvětil Snape klidně. „Nebo jsi snad měl každé odpoledne v Azkabanu čajové dýchánky?"

„A z tebe se nejspíš stal takový expert mezi Smrtijedy?" zavrčel Sirius. Remus si přál, být kdekoliv jinde, než dělat nárazník těm dvěma na schodišti.

„Máš k tomu snad co říct?" zeptal se Snape a mírně se naklonil dopředu. Remus si byl akutně vědom, že je poslední překážkou mezi nimi a rozhodně to příjemná pozice nebyla.

„Víc než ty," zasyčel Sirius. „Vyrostl jsem ve světě, o kterém tobě se mohlo leda tak zdát."

„To myslíš v tomhle?" zeptal se Snape drsně a gestem zahrnul dům kolem nich. „Ne, Blacku. To se sotva dá zařadit do civilizované společnosti."

„To tě naučit tvoje matinka? Když se zrovna nekoupala ve špiritusu?"

Ve Snapeových očích se zablesklo, jako by tam někdo škrtl křesadlem. „Aspoň jsem se nikdy neotočil ke své rodině zády," zašeptal hlasem plným zášti.

„Ne," odpověděl Sirius. „Já odešel od toho, kam ty bys dokonale zapadl."

„Je všechno v pořádku?" Brumbálův hlas zněl mírně starostlivě. Sirius a Snape si vyměnili poslední nenávistný pohled, Snape se prudce otočil na podpatku a sešel ze zbytku schodů až do kuchyně.

Sirius se protáhl kolem Remuse a následoval Snapea a tak Remus zůstal poslední před tázavě se tvářícím Brumbálem.

„Nic se neděje," lhal Remus, strčil si ruce do kapes a zahleděl se do země. „Jen malé nedorozumění."

Brumbál zvedl obočí, ale přikývl a naznačil mu, že s ním má jít do kuchyně. Snape si už mezitím sedl na své obvyklé místo mezi McGonagallovou a Brumbála, vedle kterého si sedli Molly a Arthur. Remus se usadil na konec stolu napravo, tak aby na Snapea jasně viděl a Sirius si sedl vedle něj. Bill, nejstarší syn Weasleyových, uvedl Fleur Delacourtovou na místo s rukou pod jejím loktem a posledními zúčastněnými byli Sturgis Tobolka, Mundungus Fletcher a dvě ženy, představené jako Hestia Jonesová a Nymfadora Tonksová.

Po krátkém úvodu se začali diskusi o hlavním tématu.

„Severusi, máte nějaké tušení, kdy si vás Voldemort zase svolá?"

„Žádné," odvětil Snape.

„A nemůžete to nějak zjistit od Malfoye?"

Snape si útrpně povzdechl, jako by se snažil ovládat.
„Ne," odpověděl úsečně. „Pán zla nikdy neoznamuje své záměry předem. Povolá nás a my přijdeme, nebo jsme označeni za zrádce. Už jsem vám to říkal."

„A tobě se zdá divný, že ti nikdo nedůvěřuje?" zeptal se Sirius nevěřícím tónem. Remus ho pod stolem kopl.

„Proč jsi tady ty, Blacku? Oh, ano. Jak jsem jen mohl zapomenout. Ty přece patříš k domu, takže je správné, aby ses z něj ani nehnul."

Remus drsně sevřel Siriusovo zápěstí ve stejnou chvíli, kdy se je McGonagallová rozhodla pokárat.

„Chlapci!" vyštěkla a její přísný pohled je zahrnul všechny tři. Remus se cítil mírně ublíženě, že je do toho taky zatahován, ale jeho ukřivděnost byla bezvýznamná ve srovnání s dvojitými jedovatým výrazem v Siriusových a Snapeových očích. Ti dva měli vážně společného víc, než si uvědomovali.

„Nejspíš nás povolá už brzy," řekl Snape a přesunul pohled zpátky k Brumbálovi. „Je třeba být pouze připraven, až to udělá."

„A vy jste připraven?" zeptala se McGonagallová, jejíž oči už trochu změkly.

Severus lehce zbledl a Remus se zamračil, uvažujíc, co to přesně znamenalo ´být připraven´.

„Ano," odvětil Snape chraptivě. Ani Sirius k tomu neměl co říct.



sobota, 24. července

O necelý týden později měl Severus příležitost zjistit, jak dobře se připravil. Většinu letních prázdnin zatím strávil v Bradavicích, nedaleko od svého černého pláště a bílé masky, až konečně znamení na jeho paži začalo pálit. Bylo právě poledne a slunce zářilo příliš jasně na to, aby tohle byl ten správný den pro svolání Smrtijedů, nicméně byl.


Severus se přemístil do tmavé místnosti s nízkým stropem. Na okamžik zamrkal, dezorientovaný a zmatený, ale rychle se vzpamatoval, padl na zem a začal se plazit po břiše s ostatními příchozími. Napjatý a ve střehu se snažil pochytit všechno najednou a uložit si to do paměti. Zápach plísně, zvuk kapající vody, zatuchlý a studený vzduch.

Doplazil se k Pánovi zla, sklonil hlavu a přitiskl rty k lemu jeho hábitu. V týle ucítil botu a ztuhl.

„Čekal jsem, že až tě zase uvidím, budeš prosit o smilování." Jeho hlas byl stejně tvrdý jako před lety, kdy Severus před Pánem zla ležel poprvé.

Každá buňka jeho těla na něj křičela, aby promluvil, začal žebrat o odpuštění, nabídl vysvětlení; pamatoval si až moc dobře, jak Pán zla trestal neposlušnost. Přesto mlčel. Ohradit se proti obžalobě bez dovolení by dozajista vyvolalo stejný hněv a potrestání jako konání, které k obžalobě vedlo.

„Vstaň." V jednoslabičných rozkazech se mu nikdo nemohl rovnat a Severus bez váhání poslechl. Spolu s ním se zvedl i někdo jiný a kostnatá ruka vystřelila směrem k opovážlivci spršku jisker.

„Ty ne," zasyčel a nasměroval špičku hůlky na kapuci Severusova pláště. S nedbalým švihnutím zápěstí stáhl kapuci z hlavy a poklepal na masku, nebezpečně blízko Severusova oka.

„Sejmi masku." Severus okamžitě poslechl a hned se cítil, jako by přišel o polovinu svých obranných prostředků.

*****

„Tak uteč," zavrčel na Igora Karakoffa. „Uteč, já tě omluvím. Zůstávám v Bradavicích." Byl ve své sklepní učebně a Igor stál před ním, odhodlaný mluvit, navzdory tomu, jak to bylo nerozumné.

*****

Prodíral se růžovými keři... živým plotem při Turnaji tří čarodějných škol... Upustil hůlku, sevřel si paži a na okamžik zalétl pohledem k blízkému lesu. Ale Brumbál a Moody se rychle blížili.

*****

„Věděl jsi, že jsem tě zavolal," řekl Pán zla prudce. „A přesto jsi nepřišel."

Severus zavřel krátce oči, ale hůlka Pána zla ho nelítostně škrábla do tváře, až mu vyhrkly slzy.

„Neřekl jsem ti, že máš zavřít oči," zašeptal. „Nereagoval jsi na mé poslední pozvání na naše setkání. Proč bych ti měl dovolit, aby ses k nám teď připojil?"

*****

Seděl na židli v útrobách Ministerstva kouzel a řetězy kolem jeho pasu a hrudi ho držely pevně na místě. „Severus Snape není větší Smrtijed, než já," prohlásil Brumbál před Starostolcem.

*****

„Nemohl jsem o- "

„Neptal jsem se tě, proč jsi nepřišel," přerušil ho Pán zla. „Byl jsi zbabělý a hloupý. Ptám se tě, proč bych ti měl dovolit vrátit se do mých služeb."

Severus ztuha polkl a zadoufal, že jeho hlas je pevný. „Brumbál mi důvěřuje," řekl s co největším přesvědčením. „A dokud mi důvěřuje, mám místo v Bradavicích, což znamená i přístup k Potterovi další tři roky."

„Ten rozklepaný senilní dědek," zasyčel Pán zla a Severus krátce zavřel oči, když ho hůlka šťouchla do krku. Rychle je ale otevřel; Pán zla by nebyl rád, kdyby se dopustil stejného prohřešku v tak krátké době. „Já jsem do té školy pronikl čtyřikrát."

Teď hlavně opatrně, Severusi, varoval sám sebe v duchu a zvedl hlavu. „A čtyřikrát vaši agenti selhali," připomněl.

„Naznačuješ snad, že jsem se zmýlil v úsudku?" Byla to ta nejmírnější otázka pronesená tak ohavným hlasem, ale Severus si pamatoval, že čím tišší byl hlas Pána zla, tím nebezpečnější byla jeho slova. „Náhodou si vzpomínám, že někdo ze zámku napomohl porážce mých vyslanců."

*****

„Tak dobře," zašeptal Severus rozechvělému Quirrellovi. „Brzo si zase promluvíme, až budete mít čas si všechno promyslet a rozhodnout se, na čí straně stojíte."

*****

„Na čí straně stojíš?" zeptal se Pán zla téměř ledabyle.

„Zůstávám věrným slu- "

„Nelži mi! Je to nevhodné." Pán zla znovu mávl hůlkou a po Severusově tváři začala stékat krev. „Na čí straně stojíš?" opakoval.

„Na vaší, můj pane," odvětil Severus prostě a potlačil impuls sklonit hlavu.

„A proč bych tomu měl věřit?"

Severus se zhluboka nadechl a narovnal se. „Viděl jsem jejich obranu," vysvětlil jednoduše. „Nemají šanci. A já bych se nikdy nespojil s těmi, co nemají šanci na vítězství."

„Ty drzý pitomče!" usykl Pán zla a namířil hůlku na Severuse. „Crucio!"

Severus zalapal po dechu, jak se naráz probudily všechny nervy v jeho těle. Jeho krev se proměnila v led a pak v lávu, zatímco jím otřásala bolest. Zkroutil se, přitiskl ruku na břicho a zoufale se držel myšlenky, kde je a proč tam je.

*****

„Jste si jistý, Severusi? Jste si jistý, že to chcete udělat?" Brumbálovy oči protentokrát nejiskřily, mračil se a vypadal ještě starší, než ve skutečnosti byl.

„Jsem," odpověděl Severus.

*****

„Čím?" Pronikavá bolest přestala. „Co mi můžeš nabídnout? Proč bych tě neměl zabít? Proč bych měl věřit, že jsi tady, abys mi sloužil? Sloužíš dvěma pánům?"

„Ne," zašeptal Severus. Přinutil se znovu narovnat a podívat se na Pána zla zakalenýma očima. „Sloužím jen jedinému."

„A proč si mám myslet, že jsem jím já?"

*****

„Severusi! Co tady děláš? Proboha, jestli tě najde, víš, že tě zabije!" Lucius ho uvedl do své studovny a rychle zavřel dveře, ačkoliv tím získal jen falešný pocit bezpečí.

„Nemohl jsem odejít," zamumlal Severus v odpovědi. „Dva studenti byli pohřešovaní a vypadalo to, že další je mrtvý. Polovina diváků zpanikařila. Prostě jsem nemohl zmizet, jinak víš, že bych tam byl."

„Opravdu?" zeptal se Lucius. „Draco mi tvrdí, že jsi oddaný Brumbálovi."

Severus si odfrkl. „Brumbál mi dal práci," řekl bezvýrazně. „A mám pozici, ve které mohu posílit zájmy Zmijozelu, které jsou náhodou ve shodě s tvými."

„Nevím, jestli ti dovolí, vrátit se do našich řad," řekl Lucius po chvíli.

„Já taky ne," odpověděl Severus. „Ale radši to zkusím a zemřu, než abych se pokoušel utíkat před nevyhnutelným."

*****

„Možná zemřeš za svou hloupost," zašeptal. „Crucio!"

*****

Seděl na schůzi učitelů s Minervou a Albusem. Přišli Hagrid a Lupin. Objevil se Moody.

*****

Přes mlhu bolesti Severus přivolal vzpomínku na hostinu; umění Nitrobrany nespočívalo jen v zablokování vzpomínek, které nesměly být vidět, ale odvést Legillimens k jiným, méně odhalujícím. Nesměl prozradit jiná jména než ty, co měly spojitost s Bradavicemi.

*****

Bylo mu šestnáct a na konci tunelu objevil vlkodlaka... bylo mu jedenáct a svíral násadu koštěte, jak se pod ním vzpínala a škubala... bylo mu sedmnáct a poprvé ležel na zemi před Pánem zla, srdce mu bušilo strachem i vzrušením... bylo mu devatenáct a ocitl se ve stejné pozici jako nyní, vrátil se poté, co zmeškal svolání, Pán zla byl vzteklý a podezříval ho ze zrady.

*****

„Nepoučil jsi se ze svých chyb, že ne?" zasyčel. Severus zvedl hlavu, oddechoval a třásl se bolestí i úsilím zůstat stát. „A nedáš se zlomit." Konec Pánovy hůlky ho švihl znovu přes tvář a poslala doběla rozžhavenou explozi bolesti do Severusova levého oka. Na děsivých pár sekund ho sevřela panika, když si uvědomil, že nevidí.

„Pros." Byl to tichý rozkaz, od pána, který znal dobře své otroky. Často Severus Snape neměl nic víc než svou hrdost a bylo to už skoro dvacet let, co musel někoho o něco prosit. Fyzický útok, slovní útok, to všechno mohl snést i přežít, ale tenhle rozkaz ho stál víc sil, než cokoliv jiného.

Pomalu sklouzl na kolena, se zády stále ztuhlými a se svěšenou hlavou. „Nezasloužim si milost, můj pane," začal pomalu a roztřeseně. „Ale žádám o ní. Byl jsem zbabělý, když jsem nepřišel předtím a blázen, abych si myslel, že mi dovolíte se teď vrátit." Jeho šepot byl ochraptělý a zdrcený, zdrsnělý kletbou při které mu explodovaly všechny nervy najednou. „Neprosím o odpuštění, můj pane. Jen o možnost dokázat svou věrnost."

V odpověď se ozvalo strašidelné odfrknutí, ale Severus se neodvážil zvednout oči. „Bylo to lepší, než jsem si představoval. Ale nevím, jestli mám dost trpělivosti na tvoje sliby." Zvýšil hlas tak, aby se nesl po celé místnosti. „Přeje si tady někdo poslušného sluhu?" zavolal. Bylo slyšet jen nezřetelné šeptání. „Nemám moc chuti dávat mu šanci, aby mi dokázal svou cenu, ale jsem ochotný to dovolit, když na něj někdo dá pozor."

Pán zla si klekl a zvedl Severusovi bradu svou hůlkou. Severus pořád nemohl vidět na levé oko, ale pravým zahlédl, jak špička hůlky slabě září. Dotkl se jí Severusovy tváře a něco nesrozumitelného zašeptal a Severus ke své úlevě zjistil, že zase normálně vidí.

„Děkuji, můj pane," řekl Severus tiše.

„Ještě mi neděkuj," odpověděl Pán zla a sklonil hůlku. „Jestli se o tebe nikdo nepřihlásí, pak uvidíš, jak se u mne splácí hloupost." Obrátil se znovu k ostatním, z nichž většina stále ještě ležela. „Nikdo nepromluví v jeho prospěch?" zeptal se. Na mučivý okamžik nikdo neodpovídal a Severus si nebyl jistý, jestli se víc bojí toho, že se někdo přihlásí nebo naopak.

„Já, můj pane."

Severus si nemohl pomoct a obrátil se po směru hlasu, i když se ani nemusel na maskovanou a zahalenou postavu dívat, aby jí poznal.

„Ty?" Pán zla pokývl prsty jedné ruky. „Přistup."

Lucius Malfoy vstal, zvedl se ze země s vrozenou elegancí a přistoupil se skloněnou hlavou. Před Pánem zla klesl na kolena.

„Ty se za něj zaručíš?"

Další krátká pauza a pak Malfoy promluvil jasně. „Ano, můj pane. Já to byl, kdo ho přivedl do tvých služeb a stále chci, aby byl přínosem. Obávám se, že jeho selhání by bylo přičítáno mně. Věřím, že mu mohu připomenout jeho povinnosti."

Z chladu v Malfoyově hlase Severuse zamrazilo, ačkoliv mlčky zuřil z toho, jak o něm mluvili, jako by tam ani nebyl.

„Ty mu tedy důvěřuješ?" zeptal se Pán zla.

„Ano," odpověděl Malfoy. „A jestli je zrádcem, dozvíte se o tom ode mne, můj pane a předám vám ho k potrestání."

„Tak dobře," odvětil Pán zla. „Vem si ho a zmizte. Promluvím si s tebou později."

Podle očekávání okamžitě odešli. Přímý rozkaz od Pána zla nebylo záhodno brát na lehkou váhu. Malfoy doprovodil Severuse k Děravému kotli a pomohl mu do pokoje. Když už Severus seděl na posteli, Malfoy se k němu naklonil, dotkl se hůlkou Severusova krku a zašeptal, „Jestli se chystáš zradit Pána zla, dobře si to rozmysli. Přijdu na to a budeš toho litovat ještě dřív, než mu tě předám." S tím veselým slibem Malfoy zmizel.

Severus zavřel oči a zašklebil se. Jenom žasl, co to právě udělal.


Měl v úmyslu odpočinout si jen pár minut. Jen tak dlouho, aby potvrdil dojem, že zůstává v pronajatém pokoji přes noc a pak se krbem přenést rovnou do Bradavic. Místo toho usnul skoro na pět hodin a když se probudil, byla už tma.

Vykulil se z postele a zatápal po své hůlce. Nemohl jí najít a na okamžik zpanikařil. Když už si začínal být jistý, že mu jí vzal Malfoy nebo Pán zla, zpozoroval jí na nočním stolku.

Obestřel místnost zvukotěsným kouzlem, aby nebylo slyšet prásknutí při jeho přemístění.

Přemístění ho stálo víc sil, než očekával a tak když se objevil v prázdné místosti v Čísle dvanáct, zhroutil se na zeď a se zavřenýma očima roztřeseně dýchal. Opřel se zády a pomalu sklouzl na podlahu.

„Severusi?"

Lupinův hlas. Severus se neobtěžoval otevřít oči, ani odpovědět.

„Jsi v pořádku?" Lupinův hlas byl tentokrát blíž a když Severus pootevřel oči, Lupinův obličej byl přímo před ním a tvářil se starostlivě. Severus znovu zavřel oči.

„Úplně," zamumlal. „Najdi Brumbála." Pochyboval, že by se namáhal se zdvořilostí, i kdyby byl ve formě, což nebyl a tak se moc nestaral o to, že Lupinovi dává rozkazy.

„Co kdyby sis radši lehl?" navrhl Lupin a natáhl se pro jeho paži. Severus učinil vlažný pokus od něj ucuknout.

„Nic mi není," trval na svém, ačkoliv věděl, že to nezní moc přesvědčivě. „Jen přiveď Brumbála."

„Nevypadáš tak," odpověděl Lupin a vytáhl ho na nohy. Neměl sílu protestovat. „Vypadáš, jako by na tebe dýchla smrt."

„Ne že by to byl nějaký rozdíl od normálu," ozval se další hlas a Severusova ruka sjela instinktivně k jeho hůlce.

„Teď ne, Siriusi," řekl Lupin unaveným hlasem. Položil paži kolem Severusových zad, aby ho podepřel. „Buď mi s ním pomoc nahoru, nebo ustup."

Black se zjevně rozhodl pro druhou možnost, což bylo jen dobře. To poslední, co Severus teď potřeboval, byla pochybná pomoc od jeho nemesis. Ne, že by snad pomoc od vlkodlaka byla lepší.

„Jen najdi Brumbála," zamumlal, vytrhl se Lupinovi a poškrábal se vzadu na krku.

„Víš jistě, že si nechceš odpočinout?" zeptal se Lupin.

Svědění, které začalo v týle teď postupovalo dolů po páteři. Severus neklidně přešlápl, ale rezolutně si založil ruce na prsou. „Naprosto," odvětil.

„Ale vypadáš- "

„HERGOT, LUPINE, PŘIVEDEŠ KONEČNĚ BRUMBÁLA?!"

Svědění na zádech se zhoršovalo, až se konečně opřel o dveře a nenápadně si o jejich zárubeň začal třít záda.

Black se zachechtal. „Co se děje?" provokoval ho. „Máš mravence v kalhotách? Nebo blechy?"

Severus se na něj zamračil. „Jestli jsou v tomhle domě blechy," zabručel, „je jasné, že si je sem přivlekl ty."

Lupin se znovu natáhl pro jeho paži, ale Black ho chytil za zápěstí. „Nedělej to," poradil mu přátelsky. „Tapeta je pokrytá svědivou plísní." Blackovy rty se zkroutily do odporného úsměvu. „Vyrážku z toho budeš mít pár týdnů," zaprorokoval, prudce se otočil a odkráčel.

Svrbění bylo pořád nesnesitelnější, jako by se mu po zádech a ve vlasech procházelo nejmíň tisíc mravenců a nehodlali s tím přestat. Zavřel oči a odtrhl se od zdi. „Svědivá tapeta," zamumlal a odhodlaně se narovnal. „To je Blackovi podobné." Znovu se podíval na Lupina. „Najdi Brumbála," opakoval. „A řekni mi, kde si s ním můžu promluvit mezi čtyřma očima."


Snapeovo přání rozhovoru ´mezi čtyřma očima´ nebylo tak docela vyslyšeno. Ačkoliv tu nebyl celý Řád, Remus a Sirius to štěstí měli. Snape k nim vysílal nepřátelské pohledy, ale Brumbál si jich buďto nevšiml, nebo to obratně předstíral. Co se týkalo Snapea, ten zatímco vypravoval o detailech návratu k Voldemortovi, obratně předstíral, že Remus ani Sirius neexistují.

Bylo to krátké, Snapeova řeč byla stručná, přerušovaná jen občasným zavřením očí nebo kradmým otřením zad o opěradlo židle. Remus se toužil k němu natáhnout a poškrábat ho na zádech, jen nabídnout trochu úlevy od pravděpodobně neustávajícího svědění. Ale měl pocit, že Snape by to gesto neocenil.

Když schůzka skončila a všichni čtyři vstali, Brumbál se podíval na Snapea. „Povečeříte dnes s námi?" zeptal se.

Snape se chvíli rozmýšlel, jako by se rozhodoval mezi povinností a svým přáním. „Ne," řekl konečně. „Bude nejlepší, když zůstanu v Děravém kotli." Zkroutil ruku za sebe a vztekle se poškrábal. „Ale nejdřív bych se rád osprchoval, pokud někdo nemá nějaké námitky. Džbán vody je sotva uspokojující."

„Já bych si myslel, že to je víc, než na co jsi zvyklý," poznamenal Sirius neutrálně, jak prošel místností a zamířil ke schodům. Remus si povzdechl.

„Koupelna ve druhém patře je bezpečná," nabídl. „Ale svědivá plíseň se nedá jen smýt."

„Já to vím," vyštěkl Snape. „Ale stejně chci tu zatracenou sprchu, jestli ti to nevadí."

„Svědivá plíseň?" zeptal se Brumbál, když Snape odcházel po schodech. Remus přikývl a prohrábl si vlasy.

„Salon. Očividně tam roste všude po zdech."

„Úžasné," zamumlal Brumbál.

„Neměl bych mu říct, že sprchování to svědění jen zhorší?"

Brumbál se zahleděl na strop, jako by si to rozmýšlel a pak zavrtěl hlavou. „Ne," odpověděl. „Řekl bych, že to dobře ví."

„Tak proč..."

„Přepokládám, že byl zasažený Cruciem," odvětil Brumbál tiše. „Vždycky to byla Voldemortova oblíbená kletba. Horká koupel by účinkovala proti bolesti víc, ale pomůže i horká sprcha."

Remus také pohlédl ke schodům; sprcha se právě spustila a on si skoro mohl představit, jak svědivá plíseň nabírá na síle. Tiše si povzdechl.

„Zůstaňte poblíž krbu. Vrátím se zpátky za pár minut s čistým oblečením a něčím na tu vyrážku."


O deset minut později stál Remus před dveřmi do koupelny; v jedné ruce měl skleničku s mastí a přes druhou paži přehozený právě vypraný hábit. Voda přestala téct a Remus to považoval za vhodnou chvíli k zaklepání.

„Nech mě být!" vyštěkl Snape zevnitř.

„Brumbál ti tu nechal čisté oblečení," zavolal tiše Remus. „Mám to tady."

Po krátkém zaváhání se dveře otevřely, ven se vyvalil mrak páry a v něm stál Snape s ručníkem obtočeným kolem boků. Voda mu odkapávala z vlasů a z nosu. Jeho bledá kůže byla zrůžovělá a sálala horkem. Ve studeném vzduchu mu ztuhly bradavky.

„Dáš mi ten hábit, nebo tady budeš stát jako trouba?" zeptal se Snape se zúženýma očima. Bylo to zvláštní, ale dokonce i když vypadal jako polonahý, uvařený rak, dokázal se zatvářit výhrůžně.

Remus mu podal hábit a malý sáček. „Říkal, že ti taky zabalil pár osobních věcí," poznamenal.

Snape mu volnou rukou vyškubl hábit i sáček a otočil se zpátky do koupelny.

„Severusi?"

„Co?" zavrčel.

Remus mu ukázal skleničku. „Taky tady nechal mast na svědivou plíseň."

„Já nepotřebuju nic na svědění," zamumlal Snape, ale jeho lopatka se lehce zaškubala.

Remus odšrouboval skleničku a smočil prsty ve studeném, oranžovém gelu. Dotkl se Snapeovy lopatky, Snape ztuhl, pak se znovu napůl otočil a přesunul si hábit do ruky, kterou si držel ručník. „Dobře," řekl strnule. „Měl jsi pravdu."

Remus zavřel skleničku, ale nepodal mu jí. „Co kdybych ti to namazal na záda?" navrhl a Snapeovy oči se zúžily. „Žádné triky. Už nejsme děti."

Snape znovu zaváhal a mírně se zkroutil. Remus otevřel skleničku a podal mu jí. „Jen jsem ti chtěl pomoct," řekl tiše.

Po dalším zaváhání Snape prudce kývl. „Tak dobře," řekl a zakabonil se. „Ale jestli si něco zkusíš, svědivá plíseň bude tvůj nejmenší problém."

Remus si lehce odfrkl a naznačil mu, aby ho následoval. „Pojď," řekl. „Můžeš si lehnout sem. Zavedl Snapea do ložnice přes chodbu a když si lehl na břicho s ručníkem kolem boků, Remus si opatrně sedl vedle něj a skleničku s mastí odložil na noční stolek. Namočil si prsty a rozetřel mast po Snapeově rameni. Snape zasykl.

„Bolí to?" zeptal se Remus starostlivě.

„Je to studené," zabručel Snape do polštáře.

Remus namířil hůlku na skleničku, zamumlal zaklínadlo, nabral si znovu gel na prsty a nanesl ho na Snapeovu lopatku. „Co teď?" zeptal se. „Není to moc horké?"

„Ne," odpověděl Snape úsečně.

Remus začal roztírat gel po zádech a jemně je masírovat. „Nevěřil bys, jaká kouzla a kletby jsme už v tomhle domě našli," řekl družně, jak rozetřel gel po Snapeově páteři. „Minulý týden Siriuse napadly závěsy a Molly málem přišla o prst v čínském porcelánu."

„Hrmph."

„A nikdo se ještě neodvážil do třetího poschodí, ale je odtamtud slyšet pořádný rámus. Nejspíš se tam něco uhnízdilo a Molly si myslí, že to jsou krysy. Zákeřný malý prevíti."

„Mm-hm."

„Ale děláme pokroky. Tak, jak jsme na tom, dům by mohl být obyvatelný tak za deset let."

Snape si na to odfrkl, Remus se pousmál a odsunul jeho vlasy na stranu. „Myslím, že Sirius žárlí, že jsi ještě nebyl přidělený k hubení havěti. Jako my ostatní. Abys věděl, tak Molly je rozená otrokářka." Rozetřel trochu gelu po Snapeově kříži, namířil hůlku a znovu ho zahřál. „Pomáhá to?" zeptal se.

„Mmphm."

„Beru to jako ano," řekl Remus tiše a začal opět na ramenou, masíroval je malými, krouživými pohyby. Snape se pomalu uvolňoval a Remus jemně hnětl napjaté svaly. Kletba Cruciatus rozdráždila každý nerv v těle a svaly se na obranu stáhly v bolestně křeči. Byla to mučivá bolest, podle textů, které byly jediným zdrojem Remusových zkušeností s ní.

Po druhé vrstvě gelu začal s pomalou, jemnou masáží a stále mluvil o bezvýznamných věcech. Snape stále odpovídal nesrozumitelnými souhlasnými zvuky a postupně se uvolňoval. Bylo to příjemné příměří ve věčném boji a jak Remus pokračoval v masírování, pocítil nezvyklou něhu.

Kdybych jen mohl nějak vymazat tu bolest, myslel si a kroužil rukama pomalu a pravidelně po Snapeových zádech a ramenou. Snapeovo dýchání začínalo být pomalé a pravidelné, ale jeho oči zůstávaly otevřené, tu a tam rychle zamrkaly. Remus mu znovu shrnul vlasy stranou a využil toho gesta, aby prsty nenápadně pohladil ostré rysy Snapeovy tváře. Sotva se pohnul. Byl nedostatek protestů souhlasem pokračovat?

Černé oči se opět zavřely a tentokrát se už neotevřely. Jeho rty se uvolnily, ztratily ten stále přítomný úšklebek. Rty se pootevřely a Remusův dech se zadrhl. Téměř fascinován svou vlastní jemnou péčí se Remus naklonil a než si uvědomil, co dělá, dotkl se svými rty měkce Severusových.

Snapeovy oči se prudce otevřely a on se jediným pohybem vymrštil z postele, odhodil Remuse stranou, hmátl po své hůlce a už stál s ostražitýma očima na druhé straně postele a s hůlkou namířenou přímo na Remuse. „Co si sakra myslíš, že děláš?" zavrčel.

Remus zavřel oči a pomalu vstal. „Promiň," zašeptal a trochu lítostivě se usmál. „Nevím, co to do mně vjelo." Zašrouboval skleničku s protisvědivou mastí a šel ke dveřím tak, aby měl ruce jasně viditelné. Otočil se a podíval se na Snapea. Oči mu krátce sklouzly dolů. Když Severus vyskočil z postele, ve spěchu zapomněl na ručník, ale nezdálo se, že by si to uvědomil.

„Jestli tady chceš zůstat a trochu se prospat, nikdo tě nebude obtěžovat," řekl Remus, než odešel z místnosti. Zavřel za sebou pečlivě dveře, ztěžka si povzdechl a jen tak tak, že se neopřel o zeď. Tohle nebyl dobrý způsob, jak po někom vyjet a nenapadlo by to ani patnáctiletého kluka.

Vyjet po někom? žasl nevěřícně hlas v jeho hlavě. Vzpamatuj se! Není to tvůj typ, dokonce i kdyby jsi byl gay, což nejsi. Tak se hergot vzpamatuj.

Remuse vůbec nepřekvapilo, když kolem něj Snape prošel aniž by se na něj podíval a bez jediného slova se přemístil zpátky k Děravému kotli.

Kapitola druhá - N E Ž Á D O U C Í

úterý, 27. července


Co si to sakra ten zatracený vlkodlak myslel? Severus se ptal sám sebe už po několikáté. Nebo spíš, na co jsem myslel já, když jsem ho nechal, aby se mě dotkl. Měl jsem to vědět.

A proč by to měl vědět? Bez ohledu na tendenci obviňovat se, když něco uniklo jeho pozornosti, Severus nemohl najít žádnou rozumnou odpověď na tuhle otázku. Co by u něj mělo vzbudit podezření nebo aspoň ostražitost? Nic ho nenapadalo a to jen posilovalo jeho odhodlání, najít stopy. Koneckonců takové věci se přece neobjeví jen tak přes noc.

Samozřejmě, bylo docela dobře možné, že si toho nevšiml, protože svá školní léta strávil hledáním příležitostí jak příliš benevolentnímu řediteli ukázat nerozlučnou čtveřici v negativním světle. Brumbál by pověstný tím, že to, co nechtěl, neviděl. Zůstalo mu to až do dneška. Nikdy nechtěl vidět, co to bylo za mizery, ti čtyři nedotknutelní Nebelvírští, samozvolení spoluvládci školy a vyzdvihované idoly, které měli ostatní uctívat. Jestli tam už tenkrát byly náznaky perverzní orientace, Severus si jich nevšiml, protože ho to tehdy ani nenapadlo.

Zachmuřil se, prudce švihl nožem a jediným seknutím rozpůlil granátové jablko. Vysypal mokrá červená semínka do misky a pak zapíchl nůž do pytlíku s pískem tak energicky, až se střenka roztřásla.

Bez ohledu na to, jestli měl podezření nebo jestli měl tušit vlkodlakovy nechutné sklony, v první řadě rozhodně neměl připustit, aby se dostal do takové pozice. Možná ho svrběla záda, jako by se po nich procházelo tisíce stonožek, a dokonce i takhle rozmrzelý musel uznat, že mast pro něj byla požehnáním. Bylo to zcela proti jeho povaze, ale když se uvolnil na té posteli, Severuse ovládl zákeřný pocit klidu, zahánějící napětí ze setkání, které skončilo líp, než očekával. Pořád cítil lehké mrazení ze vzpomínky na Pána zla, dožadujícího se, aby řekl všechno, co ví.

Nepřítomně se poškrábal na levém předloktí.

Už málem zapomněl jak trýznivá je kletba Cruciatus. Jen ta samotná kletba stačila ke strachu z Pána zla. Vlastně to byla geniální kletba, produkt brilantní mysli. Jistým způsobem nádherná, snoubení teorie a praxe, v podstatě hodna obdivu. Studenti se samozřejmě něco takového neučili, i když její základ byl základem všech kouzel. Každý student by se jí dokázal naučit, jako by to bylo běžné zaklínadlo. Kletba Cruciatus rozdráždila nervový systém, každý nerv se stal rozjitřeným a zranitelným najednou a rychleji než po sérii obyčejných zaklínadel. Vlna za vlnou horka a pak chladu, pak brnění a pocit pálení, všechno zesílené tělesnou schopností cítit. Při kletbě Cruciatus byl vlněný hábit na těle jako větve šípkového keře a laskavé objetí jako svěrák. A potom se svaly stáhly v křeči.

Oběť se pak cítila rozbolavělá a zranitelná, jako by byla stáhnuta z kůže. Roztřesená, lapající po dechu, protože potřeba dýchat bojovala s bolestí svírající tělo při každém nadechnutí. Takhle kletba degradovala silné na třesoucí se a naříkající hromádky neštěstí a slabé připravovala o rozum.

Možná to bylo tou kletbou. Ta kletba mohla být bezpochyby omluvou pro necharakteristickou dychtivost po jakékoliv laskavosti. Strach, že Pán zla zasáhne jeho srdce, by to ospravedlňoval. Zážitek blízký smrti, vyhlídka na službu lokaje u Luciuse Malfoye - cokoliv z toho mohlo zavinit, že nebyl dost ostražitý. Dohromady s... no, možná toužil po laskavosti a ani to netušil, dokud mu nebyla nabídnuta.

Přestal vydlabávat semínka z granátového jablka a s povzdechem si hřbetem ruky pokusil odhrnout vlasy z čela. Věděl, že by si je měl při práci stáhnout dozadu, ale to by se pak cítil zranitelný.

Nerad přiznával, dokonce i sám sobě, že reagoval na Lupinův jemný dotek a přátelská slova. Konejšivá ruka na zádech, bezvýznamná slova, která nevyžadovala ani myšlenku, ani odpověď, jen uklidňovala jeho týranou mysl. Nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy cítil tak pohodlně v něčí přítomnosti. Dokonce ani s Brumbálem nebyl tak uvolněný.

Zavřel oči, položil ruce na pracovní desku a ztěžka se opřel o paže. Proč to musel být zrovna Lupin? Proč to nemohl být... no, nenapadal ho právě nikdo konkrétní, ale určitě byla spousta možností snesitelnějších než Lupin. Kdokoliv, pak by tady nemusel trčet a uvažovat, jestli něco znamená, že poslední dvě hodiny strávil přemýšlením o tom zatraceném vlkodlakovi.

Nezvaná vzpomínka utěšující ruky na jeho zádech se vrátila a navzdory sobě zvedl ramena a mírně se prohnul do imaginárního doteku. Až na to, že ten dotek byl příliš skutečný, než aby byl imaginarní. Otočil se na podpatku, vytasil hůlku a jeho oči zaplály vztekem. Byl to jen Brumbál.

„Jste v pořádku, Severusi?"

Severus zavřel krátce oči a zastrčil hůlku zpátky do kapsy. „Ano," zamumlal a opřel se o pult.

„Určitě? Vypadalo to, že mě vůbec nevnímáte, když jsem na vás mluvil."

Rychle se otočil, aby zastřel zamračení. „Byl jsem zabraný do práce," zalhal.

„Samozřejmě," odvětil Brumbál tím otřesně blahosklonným tónem, který jasně říkal, že tomu nevěří ani za mák.

Severus se znovu chopil granátového jablka a začal z něj dolovat semínka.

„Kdy jste říkal, že vás Lucius pozval na večeři?"

Severus si ztěžka povzdechl. „Ve čtvrtek," řekl úsečně. Výr přiletěl včera pozdě večer a ačkoliv byla zpráva dost zdvořilá, Severus věděl, že to byl chabě zamaskovaný rozkaz.

„Pak budete mít čas dnes večer na krátkou schůzku v Londýně," řekl Brumbál vesele. „V deset hodin."

Brumbál odcházel a Severus by si nejradši překousl jazyk - proč řediteli neřekl, že má něco naléhavého?


Pár minut před desátou vystoupil Severus z krbu v salónu na Grimauldově náměstí dvanáct a rozhlédl se. Obezřetně se držel co nejdál od zdí a dal si pozor, aby se ničeho nedotkl, když vzpřímeně prošel chodbou a po schodech sešel do kuchyně. Molly Weasleyová tam právě ukazovala Blackovi, jak má skládat kotlíky. Jakékoliv potěšení, které Severus mohl mít ze sledování Blacka, vykonávajícího práci poskoka, byla zmařena pohledem na pět známých tváří na konci stolu.

„Je vážně dobrý nápad, aby u toho byly děti?" zeptal se Severus nikoho určitého a několik párů očí se k němu stočilo.

„My už nejsme děti," jedno z Weasleyovic dvojčat - a bůh ví které - zaprotestovalo. „Od dubna jsme plnoletí."

„Oni se o sebe dokážou postarat," řekl Black, zkřížil paže a přivřel oči. „Věřím jim mnohem víc, než- "

„Siriusi, vezmi tohle nahoru se zbytkem prádla, prosím," přerušila ho Molly a strčila mu do náruče hromadu hadrů.

Severus se ušklíbl a chtěl se opřít o zeď, ale včas si to rozmyslel. Místo toho si jen založil ruce na prsou.

„Kuchyně je bezpečná," ozval se za ním hlas a Severus trhl hlavou dozadu. Sotva potlačil potřebu od Lupina couvnout.

Otevřel ústa k štiplavé odpovědi, ale neřekl nic, místo toho jen vlkodlaka ostražitě pozoroval, stejně jako by pozoroval nebezpečné zvíře. Lupin odložil hromádku pergamenů na stůl a poslal šálky a talíře přes celou kuchyni do umyvadla.

„Myslím, že je čas, aby jste šli nahoru," řekl dětem. Severus přivřenýma očima přihlížel, jak Ron začal protestovat.

„Proč tady nemůžeme zůstat? Přece víme, co se děje."

„O tomhle jsme mluvili už včera, Rone," odpověděla Molly ostře. „Tohle není místo pro děti. Jděte hned nahoru. Všichni."

„Ale mami! George a já nejsme- "

„To stačí, Frede," přerušila Molly přísně svého syna.

„Ale- "

„Řekla jsem, že to stačí!" Molly si dala ruce v bok a upřela na chlapce výmluvný pohled.

„Pojď, Rone," řekla Hermiona. „Napíšeme Harrymu a- "

„Dejte pozor, ať nic neprozradíte," připomněla jim Molly, která odvrátila svou pozornost od dvojčat.

„A nezmiňujte se o našem sídle," dodal Lupin.

„Vlastně by bylo dobré, kdyby jste o ničem z tohohle nepsali," řekl Arthur.

„Možná by bylo nejlepší přinést ty dopisy sem a nechat nám je zkontrolovat, než je pošlete," zapřemítala Molly.
„To není špatný nápad," ozval se drsný hlas, náležející Alastoru Moodymu.

„Dal bych přednost tomu, aby se neposílalo víc sov, než je nezbytně nutné," vložil se do diskuze Brumbál z rohu. „Ale jestli chcete napsat Harrymu - aniž by jste něco prozradili - samozřejmě dohlédnu, aby vaše dopisy dostal."

Děti se po sobě podívaly, Ron si povzdechl, ale žádné další námitky z jejich strany už nepřišly. Jen Ron a Hermiona po něm na odchodu zmateně i zvědavě pokukovali.

Když v kuchyni zůstali jen dospělí, Snape přešel místnost a usadil se ke stolu. Opřel se na židli a jen pozoroval ostatní, kteří měli stále napilno s uklízením nádobí od večeře.

„Pročpak si neuděláš pohodlí, Severusi?" navrhl Black hlasitě, jak ho Molly směřovala ke kredenci s nákladem příborů. „Nevšímej si toho, že my ostatní pracujeme."

„Myslím, že bych měl," odvětil Severus neutrálně a vysloužil si tím zamračení od Blacka a Brumbálův káravý pohled, které oba ignoroval. Obtížnější bylo ignorovat Lupinův úsměv a ještě horší si ho vysvětlit. Severusovy oči zůstaly chvíli upřené na vlkodlaka, než si s úlekem uvědomil, že se Lupin dívá na něj. Rychle uhnul očima stranou a rezolutně zkřížil paže na prsou.

Trvalo ještě patnáct minut, než se všichni usadili za stolem a Brumbál mohl začít.

„Není důvod, abychom to protahovali. Je třeba projednat dvě záležitosti a žádná z nich by neměla trvat dlouho- "


Brumbál měl pravdu. Nebyl důvod tuhle schůzku protahovat a bylo prostě nepochopitelné, že by se měla protáhnout na hodinu nebo dokonce na dvě. Jistě ne na tři nesnesitelné hodiny a sedmnáct mučivých minut.

Samozřejmě, Brumbál nevzal v úvahu, že Tonksová měla návrh na dalšího člena - Kingsleyho Pastorka - a že ten nový člen vyvolá víc než půlhodinovou debatu, kterou by Remus mohl shrnout do dvou vět. Na druhou stranu, potřebovali veškerou pomoc, kterou mohli dostat. A zároveň museli udržet svou identitu a poslání tak dlouho, jak jen to bylo možné. To trvalo další hodinu. Než konečně Brumbál navrhl, aby postoupili dál a projednali nové členství někdy jindy.

Brumbál taky nevzal v úvahu fakt, že Molly měla v úmyslu přednést detailní hlášení o všem, co bylo třeba udělat, aby tenhle dům byl ´obyvatelný´ - nikdo se jí nenamáhal připomenout, že dům už byl obyvatelný víc než měsíc. Nikdo jiný než Brumbál nedokázal vypadat přesvědčivě zaujatě v problému běhnic, které hnízdily v záclonách a svědivé plísně, pokrývající tapety v polovině pokojích na prvním patře a v přízemí.

Bylo skoro půl dvanácté, než se Brumbál konečně dostal k prvnímu ze dvou hlavních témat - k proroctví, které mluvilo o smrti Jamese a Lily Potterových.

„Voldemort nikdy neslyšel proroctví celé," připomněl jim Brumbál. „A je dost pravděpodobné, že dosud nezjistil, že část jeho moci přešla na mladého Harryho. Bylo by výhodné zajistit, aby se to nikdy nedozvěděl."

„Od nás tedy určitě ne," ozval se Sirius. „Jediní živí lidé, kteří vědí, co v proroctví je, jsou v téhle místnosti a ty, které znám jsou lidé, kterým bych svěřil svůj život." Když to řekl, podíval se přímo na Snapea a Remus si v duchu povzdechl. Ani jeden z nich si nenechal ujít příležitost k rýpnutí.

„Ano, ale zapsané proroctví je uložené v Odboru záhad na Ministerstvu kouzel a my ho musíme ochránit za každou cenu."

„Tahle část ministerstva je dobře hlídaná," řekla Tonksová. „Nemyslím, že by se k ní mohl dostat někdo neoprávněný. Každý den je tam šest stráží a žádná čarodějka ani kouzelník nedokázal stejně nikdy přemoct víc než čtyři najednou."

„Je dobře hlídaná ve dne," připustil Brumbál. „A od Voldemorta nebo jeho přívrženců by byla hloupost, kdyby se tou dobou pokusili dostat přes stráže. Jenže v jedenáct hodin večer..."

„Všechny stráže odejdou domů," řekl Arthur tiše. „Tak proto jste trval na tom, abych se vrátil do své kanceláře včera o půlnoci."

„Chtěl jsem vědět, jestli narazíte na nějaké překážky, ale jak jste říkal, nebyl tam nikdo, kdo by vás kontroloval. Byl jste schopen přemístit se přímo do své kanceláře a vzít dokumenty, aniž by někdo vůbec zjistil, že jste tam byl. To nevypovídá nic dobrého o bezpečnostních opatřeních v noci."

Nikdo neměl zájem se o to přít.

„Ti, kdo mají důvod být na ministerstvu, se budou střídat v hlídání věštby," pokračoval Brumbál. „To znamená vy, Tonksová, Arthur, Hestie, Tobolka a Emmelina."

Následovala chvilka mumlání, jak si těch pět začalo rozdělovat směny, ale Remus už neposlouchal, protože Brumbál mluvil dál.

„A co se týče ostatních, je tu druhá, stejně důležitá záležitost, a to je subjekt věštby. Arabella Figgová mi řekla, že viděla v Surrey od konce školního roku nejmíň půl tucet čarodějnic a kouzelníků a já nejsem vůbec přesvědčen, že to je náhoda. Myslím, že by od nás bylo rozumné, abychom se zdržovali v Harryho blízkosti. Každý, kdo nebude mít na starosti věštbu, bude patřit do skupiny, která bude hlídat Harryho. Chci mít u Harryho vždycky dva lidi. Dvě čarodějky nebo kouzelníky."

To mělo být dost prosté a jasné. Mělo jim trvat asi tak čtvrt hodiny, aby si vypracovali rozvrh. Měla to být rychlá, nenásilná záležitost, s hlásícími se dobrovolníky a bez přízemních tahanic, kdo si vezme služby v pátek v noci. Konec konců, všichni byli dospělí. Jenže byl rozdíl mezi teorií a praxí.

První zátaras, na který narazili, se jmenoval Severus Snape.

„Pane řediteli," řekl Snape, když rozvrh přistál před ním a on do něj nakoukl. „Nevím, jestli je to rozumné. Jestli je už z těch míst hlášena aktivita, pochybuji, že bude vypadat věrohodně, že jsem se vrátil k Pánovi zla a přitom mě někdo zahlédne hlídat ulici, kde Harry Potter bydlí."

„Můžeš vždycky říct, že špehuješ pro něj," upozornil ho Sirius.

Snapeovy oči se zúžily. „Není snadné lhát Pánu zla do očí," odpověděl nevrle. „A můj vztah s Pánem zla už je dost napjatý. Zabil by mě pro pouhé podezření."

Siriusovy rty se stáhly do výsměšného úšklebku. „Tak nepomáhej," zavrčel. „Nečekal bych odvahu od takového hada. Vezmu si jeho služby." Sirius se natáhl pro rozpis a Remus mu v duchu tleskal - Sirius málokdy vítězil v těchto slovních potyčkách. Remus měl sotva čas dokončit myšlenku, když Sirius, který nikdy nevěděl, kdy včas přestat, otevřel znovu ústa. „Jsem rád, když můžu udělat pro Řád všechno, co je v mých silách."

„Jestli se pak budeš cítit víc... užitečný, pak rozhodně do toho," řekl Snape. „Nakonec, moc toho nabídnout nemůžeš, že ne? Aspoň tvoje případná ztráta příliš Řád nepoškodí."

„Chceš tím něco naznačit, Srabusi?" poškleboval se Sirius.

„Jen to, že někteří z nás mají víc vlivu a moci a někteří z nás... no. Někteří z nás jsou jen pěšáci."

„To stačí," řekl Brumbál tiše. „Severusi, budete hlídkovat stejně jako ostatní. Až nás bude víc, budete první, koho uvolním a postaráme se o to, aby jste byl co nejméně nápadný. Ale prozatím budete mít hlídky v Surrey."

Sirius se šklebil a Snape se mračil ještě víc.

„A vy, Siriusi, hlídkovat nebudete."

„Cože?!" dožadoval se Sirius. „Proč ne? Je to můj kmotřenec! Já jsem- "

„Stále kouzelník s vypsanou odměnou za dopadení," dokončil Brumbál klidně.

„Když dovolíte, pane řediteli," řekl Snape jasně samolibým tónem. „Black je ochotný, způsobilý a do jisté míry postradatelný. Sám jste řekl, že nemáme dost lidí a možná je tohle nejlepší způsob, jak může posloužit Řádu."

Remus v duchu soucítil se Siriusem.

„Nikdo v Řádu není postradatelný," řekl Brumbál tiše, ale rozhodně. „Přijde čas, kdy budeme žádat vaší pomoc, Siriusi, ale právě teď je nejlepší, aby jste zůstal v bezpečí. Mám obavu, že v budoucnu si nebudeme moci dovolit odmítnout jakoukoliv pomoc."

„Fajn," zašeptal Sirius chraptivě. „Jestli se rozhodnete, že mě třeba potřebujete, budu ve svém pokoji."

Odstrčil židli od stolu, odpochodoval z kuchyně a nechal dveře za sebou zabouchnout. Remus ho slyšel, jak dupe po schodech nahoru, než se jeho kroky vzdálily.

Snape lehce pokrčil rameny, zapsal své jméno do rozpisu a pak ho předal McGonagallové.

Po té malé dramatické vložce si vzal slovo Moody. Nebyl ochotný nechat problém být, bez toho, aby ho ještě trochu zkomplikoval a tak ve chvíli, kdy se rozvrh dostal k Remusovi, točila se mu už hlava z tucty signálů vymyšlených Moodym. McGonagallová, zaznamenávající zvuky, které by měla produkovat Arabella Figgová v případě, že by potřebovala jejich pomoc, si protírala oči a vrhala prosebné pohledy na Brumbála. Nebylo jí to ale k ničemu. Kdyby Figgy cokoliv potřebovala, Zobí ulice bude plná práskajících dveří a troubení.

Remus nahlédl do rozpisu - měl se zapsat na osm čtyřhodinových služeb v týdnu a většina směn byla už rozebraná - po něm už zbývalo zapsat se jen Molly a Moodymu. Celkem vzato, měl na vybranou směnu od čtyř do osmi ráno nebo od osmi do půlnoci každý den. Polovina pole časně ranního rozvrhu už byla obsazena Snapeovým jménem a jenom v jednom případě bylo vedle něj další jméno. V podstatě to bylo smutné, přivolávalo to vzpomínky na školní dny, kdy Snape často seděl sám v jídelně nebo v knihovně. Lupin si matně vybavoval hodinu kouzelných formulí, kdy se měli rozdělit do dvojic. Kdyby nebylo odezvy, které by se mu bezpochyby dostalo od Siriuse a Jamese, Remus by nejspíš ten den požádal Snapea, aby byl jeho partnerem. Cokoliv by bylo lepší než pracovat s Pettigrewem na čemkoliv, co vyžadovalo obratnost.

Remus poklepal zamyšleně brkem o pergamen. Mohlo by to teď být jiné, kdyby se tenkrát jako prefekt občas postavil za Snapea? Kdyby byl ve dvojici s ním - jasně s jedním z lepších studentů - místo s Pettigrewem? Sakra, kdyby byl Snapeův partner v lektvarech, mohl by se naučit zvládat mnohem líp práci s kotlíkem... A možná by teď mezi nimi bylo míň nepřátelství. Chvíli ťukal brkem na okraj stránky, pak se rozhodl a zapsal se vedle Snapea od čtyř do osmi ráno od neděle do čtvrtka. V pátek ráno se napsal k McGonagallové a znovu ke Snapeovi o sobotní půlnoci. Pořád se ještě potřeboval umístit na jednu směnu a jak zíral na čtyřhodinové bloky, přál si, aby jim mohl Sirius pomoct - další člověk by pro každého znamenal jednu službu denně. Jeho oči se vrátily k sobotě - kdyby se napsal od čtyř do osmi, měl by službu osm hodin v řadě, což pro něj bylo přijatelnější než rozdělené směny. Jediná potíž byla, že už se tam zapsal i Snape a Remus si nebyl jistý, jestli příliš nepokouší své štěstí, při šesti službách se Snapem. Konečně se rozhodl k rozdělené službě a dopsal se na pondělní odpoledne.

Po další půlhodině hašteření a dolaďování byl rozpis hotový a Lupin měl na krku čtyři služby se Snapem.

„Severusi," řekl Brumbál po rozpuštění schůze a zastavil Snapea na cestě ke krbu, kterým se chtěl vrátit do Bradavic. „Možná by bylo lepší, kdyby jste zůstal tady, než vám začne služba. Jsou to jen dvě a půl hodiny."

Snape střelil po Brumbálovi ledově jedovatým pohledem. „My začínáme hned?" zeptal se.

Brumbálův úsměv nebyl tak docela trpělivý a přátelský jako obvykle. „Ano, Severusi. Hned. A navrhuji, aby jste se trochu prospal - služba brzy ráno je namáhavá."

Snape si promnul oči jednou rukou a trpitelsky si povzdechl. „Tak dobře," zamumlal. „Kde tady můžu najít postel? Dal bych přednost té, co není ničím zamořená a nedojdu tam k nějaké tělesné újmě."

Molly přistoupila ke Snapeovi, aby mu ukázala ložnici a Remus si tiše oddechl úlevou. Taky byl dost nervózní, že jejich první směna je už dnes; doufal, že bude mít příležitost si se Snapem promluvit dřív, než spolu budou sami celé čtyři hodiny.

Spolkl zívnutí a rozhodl se, že zdřímnutí mu taky prospěje. Ale nedošel ani ke své ložnici; jeho pozornost upoutalo světlo zpod dveří Siriusova pokoje.

Dveře byly pootevřené a tak Remus jemně zaklepal a otevřel. Nebyl překvapený, když našel Siriuse sedět na podlaze, zády k posteli a s lahví v ruce. Remus si opatrně sedl na zem vedle něj a odebral mu láhev z prstů. Sirius neprostestoval. Remus odložil láhev stranou a mlčel. Ani Sirius dost dlouho nic neřekl.

Když se konečně znovu pohnul, natáhl se pro láhev a Remus ho nechal. Sirius se zhluboka napil, otřel si rukou ústa, zavřel oči a opřel si hlavu o postel.

„Víš, má pravdu," zamumlal Sirius. Ta náhlá slova, ačkoliv tichá, zazněla v místnosti skoro ozvěnou.

„Kdo?" zeptal se Remus měkce a to slovo se odrazilo od zdi jako padající kámen v jeskyni.

„Snape," zasyčel Sirius jako by to byla kletba a v jeho mysli nejspíš i byla.

„Každý má občas v něčem pravdu," řekl Remus neutrálně a přesedl si do pohodlnější pozice. „V čem měl pravdu tentokrát?"

Sirius se znovu napil a dutě se zasmál. „Bezcennej," zamumlal a polkl. „Bezcennej pěšák. Postradatelnej."

Remus se zamračil. „Slyšel jsi Brumbála - nikdo není postradatelný."

„Nikdo, jenom já," odvětil Sirius. „Řádu k ničemu nejsem. Žádná velká ztráta, kdybych tady nebyl. Vy ostatní máte ochraňovat Harryho a hlídat věštbu. Ale já?" Zvedl láhev ke rtům a zašklebil se. „Oslnivá budoucnost v odhmyzování záclon a zachraňování hospodyněk před obřími chuchvalci prachu." Po tomhle prohlášení si znovu lokl whiskey.

„Víš, že je toho víc, Siriusi. Ty jsi důležitý člen tohohle Řádu," řekl Remus a v duchu se modlil, aby mu jeho přítel nepoložil nevyhnutelnou otázku.

Což se stalo. „Oh, vážně? A jak si na to přišel?"

„No," řekl Remus a rychle zapřemýšlel. „Jsi Harryho kmotr... "

„To je mi na hovno," zamumlal Sirius. „Nemůže se mnou ani bydlet. Zatím můj příspěvek do jeho života bylo koště a podpis na povolení, aby mohl jít do Prasinek a dostat se možná do ještě většího maléru. Hrozí mu nebezpečí a já ani nemůžu pomoct s jeho ochranou," poznamenal hořce Sirius, napil se a mrštil poloprázdnou lahví přes místnost. Roztříštila se o zeď; zlatá tekutina a střepy se zaleskly ve světle svíčky.

„On s tebou mluví, Siriusi," připomněl mu Remus. „Říká ti věci, které by nám ostatním neřekl. Důvěřuje ti a vzhlíží k tobě. Máš na něj větší vliv než my ostatní dohromady." Remus si poposedl, otočil se tváří k Siriusovi a položil mu ruce na ramena. „Dokud to tak je, máš něco, co nikdo jiný nemá," zašeptal. „Možná to nevidíš, ale Harry Potter tě obdivuje skoro jako kdysi James. My ostatní jsme pro něj jen hloupí, otravní dospělí, ale ty jsi jeho vzor, pro tebe by udělal cokoliv, jen aby tě nezklamal nebo aby jsi kvůli němu neměl starosti. Ty ho můžeš požádat o co chceš, zatímco my mu to jen rozkážeme a doufáme, že nás poslechne. Tohle není bezcenné, Siriusi, to je moc důležité."

Siriusův obličej se stáhl, jak zavrtěl hlavou a pevně stiskl oční víčka, ale Remus nepustil jeho ramena.

„Poslouchej mě," řekl Remus měkce. „Ty jsi naše nejsilnější pouto k Harrymu a to je mnohem víc, než vágní naděje, že Severus dosáhne u Voldemorta postavení, díky kterému získá nějaké informace."

Sirius se snažil odvrátit, ale Remus ho držel pevně za ramena.

„Posloucháš mě?" zeptal se.

Po chvíli Sirius konečně otevřel oči, Remus si povzdech a přitáhl ho do náruče. Kolik bolesti v sobě mohl člověk udržet, než exploduje? Musí být opravdu prázdný, aby se jí do něj vešlo tolik. O pár minut později se Sirius zhluboka a roztřeseně nadechl a Remus ho mírně posunul a opřel o postel. Vstal a strávil trochu času lehkým úklidem pokoje. Kouzlo na smetení střepů a rozlité whiskey, další kouzlo k narovnání povlaku na posteli a třetí poslalo hromádku prádla do kouta - Molly se o to mohla později postarat.

„No tak," řekl Remus, sklonil se a obtočil paži kolem Siriusových zad. „Na posteli budeš mít větší pohodlí než na zemi."

Sirius neprotestoval, ale ani Remusovi moc nepomáhal. Remus se rozhodl, že bude úplně stačit, když Siriusovi zuje boty a hodí přes něj pokrývku. Pochyboval, že si toho Sirius vůbec všimne.

Když odcházel, Sirius tiše chrápal s obličejem na posteli, a bylo půl třetí. Remus rychle našel vlastní postel, odkopl boty a lehl si k hodinovému spánku, po kterém ho čekala první směna.


Dvě hodiny spánku se ukázaly horší, než nespat vůbec, a když si Severus navlékal mudlovské kalhoty, půjčené z neznámého zdroje, uvažoval, co ho to posedlo, že si vybral zrovna tuhle dobu. Tedy kromě lákavé vyhlídky na potenciální hlídání o samotě. Měl za to, že čtyři směny nebudou obsazené, kdyby si jich deset vzalo osm. Doufal, že jeho přítomnost v kombinaci nepříjemným časem služby spolehlivě každého odradí, než aby se k němu napsal. Jenže takové štěstí neměl. Tuhle směnu a ještě tři další sdílel každý týden s Remusem Lupinem, dokud nezískají pro Řád dalšího člena nebo dokud nebude Harry Potter zase v bezpečí zpátky v Bradavicích.

„Úžasné," zabrblal, shrnul si vlasy dozadu a svázal v týle. „Prostě úžasný." Rád by byl použil trochu barvitější výrazy, ale s ohledem na to, že bylo čtvrt na čtyři ráno a jediný další obyvatel místnosti bylo spící zrcadlo, neměl na to tu správnou náladu. Natáhl si příšernou pobryndanou košili a zkontroloval se v zrcadle - když už nic jiného, tak křiklavé barvy, co měl na sobě, ho pravděpodobně uchrání od toho, aby byl poznán.

Jak scházel ze schodů, pokoušel se najít místo, kam by si zastrčil hůlku. Nenašel žádné. Mohl by si jí dát do zadní kapsy, ale to by ho píchala do zad pokaždé, když by se pohnul. Když jí dal do přední, rýpala ho do žeber. Když jí strčil do rukávu, šťouchala ho do lokte. Konečně se rozhodl vyčarovat tenkou kapsu na nohavici kalhot; chvíli si na to musel zvykat, ale aspoň měl hůlku v dosahu a ne nijak výrazně viditelnou.

„Připravený?" Lupin scházel ze schodů za ním, oblečený také v mudlovském stylu. Ačkoliv by oba byli hned poznáni svými známými, Severus měl pocit, že celkem dobře splynou s prostředím.

„Kam se přemístíme?" zeptal se s povzdechem.

„Číslo 28, Zobí ulice," odpověděl Lupin a zakryl zívnutí pěstí. „To je o pár domů dál."

Severus lehce zavrtěl hlavou. „Tak dobře," řekl a s prásknutím zmizel.

Nebe bylo černé, ulice tichá a klidná. V domě svítilo jen jediné okno, tlumeným namodralým světlem, ale jinak v okolí nebylo vidět žádné známky života. Dvojité lupnutí, které doprovázelo jejich přemístění, bylo v nočním klidu neuvěřitelně hlasité a jejich kroky na chodníku zněly jako dupání slonů.

Severusovy oči těkaly dopředu a dozadu. „Který je to dům?" zeptal se šeptem.

„Číslo čtyři," odpověděl Lupin stejně tak potichu. „Za dalším domem doprava."

Severus zamžoural do tmy, ale nebylo to k ničemu; všechno, co viděl, byla zase jen tma. Když došli na křižovatku, vzhlédl na ukazatel směru a snažil se rozluštit název ulice. Vistárie. Znělo to povědomě. Chystal se zeptat Lupina, co mu to připomínalo, když vtom se mu něco otřelo o nohu.

Uskočil dozadu a marně se přitom snažil vydolovat hůlku z provizorní kapsy na nohavici. Místo toho jen zakopl o obrubník. Zavřel oči a tlumeně zaklel, jak mu na břicho vyskočila kočka a šťouchla ho do brady.

„Mňau?" zeptala se, zamrkala na něj, pak se otočila, mávla mu ocasem pod nosem a odešla.

„Nejsi trochu nervózní?" zeptal se Lupin a natáhl k němu ruku.

Severus nabízenou ruku ignoroval, zvedl se na nohy a oprášil se. „Zatracený kočky," zabručel a ohlédl se přes rameno. Kočka důstojně kráčela po ulici Vistárie s ocasem zvednutým do výšky.

„Asi to bude jedna z Figgyiných," řekl Lupin tiše a strčil si ruce do kapes. „A příště radši nesahej hned po hůlce. Většina mudlů je nemá."

Severus ocenil jeho radu zamračením, bohužel částečně skrytým tmou. „Děkuju," řekl upjatě. „Kdybys mi to neřekl, tak by mně to ani nenapadlo." Otočil se k odchodu, ale daleko se nedostal; Lupin ho zachytil za paži a zpomalil ho.

„Hele," řekl vyrovnaně. „Já vím, že z tohohle nejsi nadšený, ale ničemu neprospějeme, když se prozradíme hned při první směně. Jsou čtyři hodiny ráno a to poslední, co potřebujeme je, aby nějaký vlezlý soused zavolal policii, že se tu potulují divní chlápci."

„Okamžitě pusť mojí ruku, nebo uvidíš ten tanec," řekl Severus rezolutně.

Lupin na něj zamrkal a pustil ho. Severus pokračoval v chůzi, ačkoliv klidnějším krokem a po chvíli ho Lupin došel. V jednom domě se rozsvítilo světlo, ale ani jeden z nich se tam nepodíval. Konečně dorazili k Číslu čtyři a Lupin si klekl, jako by si zavazoval tkaničku.

„Vypadá něco podezřele?" zeptal se.

Severus se opřel o strom a postranním pohledem si prohlédl dům. Vypadal podezřele normálně, ale to bylo všechno. Všechna okna na přední straně byla tmavá a ta nad schodištěm pootevřená. Uprostřed štěrkové cesty ležely pečlivě srolované noviny, keře hortenzií, ač povadlé, byly zastřižené a trávník posekaný a trochu uschlý. Na tom domě nebylo absolutně nic neobvyklého.

„Nic," řekl Severus a dal si ruku před pusu, jak zívl.

„Možná bysme mohli zkontrolovat sousedství," navrhl Lupin, když se narovnal. „Mohlo by být užitečné, seznámit se s prostředím."

„To by jistě bylo," odvětil Severus suše. „Ale to ty jsi říkal, že jsou čtyři hodiny ráno."

Lupin přikývl a vykročil. „Pravda," zamumlal zamyšleně. „Bude těžké vypadat nepodezřele v tuhle hodinu."

„Možná sis to měl rozmyslet dřív, než sis tuhle směnu vybral," řekl Severus kousavě.

Lupin zavrtěl hlavou. „Proč sis jí vybral ty?"

„Doufal jsem, že ostatní budou mít dost rozumu, aby si vybrali jinou," zabručel Severus. „Měl jsem vědět, že od tebe se to čekat nedá."

Na pár minut to Lupina umlčelo. Zobí ulice končila na křižovatce se Stehlíkovou, ulicí, která se od ostatních, co viděli, lišila na první pohled jen v názvu. Řady velkých, čtvercových domů s pěknými zahradami a udržovanými květinovými záhony.

„Doprava nebo doleva?" zeptal se Lupin a Severus byl v pokušení říct mu doleva a pak zamířit doprava. Ale měl dojem, že by tím nezískal víc, než pár minut požehnané samoty. Neodpověděl, ale otočil se doleva. Po dvou krátkých blocích došli k vysoké kamenné zdi a měli znovu na vybranou. Tentokrát se Lupin ani nezeptal, ale obrátil se opět doleva. Tím líp. Nebylo by dobré, kdyby se moc vzdálili od domu, kde Harry spal, netušíc, že je ochraňován.

Šli na sever po Ibiškové ulici a Severus si pomyslel, že kdokoliv tyhle ulice pojmenoval, neměl to v hlavě v pořádku. Ale většina mudlovských ulic měla hloupé názvy - nedostatek představivosti nebo naopak přemíra, to měli pravděpodobně všichni plánovači města společné.

Na půli cesty kolem bloku narazili na bránu ve zdi, Lupin do něj nakoukl a zachytil Severuse za loket.

Severus se mu vytrhl. „Jestli se mně ještě jednou dotkneš," začal tichým, výhrůžným hlasem, ale Lupin ho přerušil.

„Dal bych si šálek kávy. Co ty?"

Severus se podíval stejným směrem jako Lupin a uviděl malou restauraci, zářící do noci neonovými světly. Zaváhal, rozpolcený mezi chutí na něco teplého k
pití - což musela být reakce na časné ráno, protože ačkoliv byly dvě hodiny před východem slunce, zima nebyla - a obecnou neoochotou zůstat s Lupinem v takové blízkosti. Podíval se zpátky k východu, kde ještě ani na horizontu nezačal rozbřesk.

„Je jenom o dvě ulice dál," poznamenal Lupin, který si očividně špatně vyložil Severusův pohled. „Jsme blíž, než když jsme začali."

Konečně Severus přikývl. „Dobře," zamumlal a obrátili se k jasně osvětlenému parkovišti. Restaurace byla na rohu k nim nejblíž a na druhé straně parkoviště stála dlouhá, obdelníková budova, vepředu prosklená a s nízkou střechou. Na vzdálenější straně ulice, která ohraničovala parkoviště na severní straně, byla viditelná širší silnice, kterou občas projelo nějaké auto.

Lupin odstrčil dveře do restaurace, Severus vešel za ním a zamrkal do oslepujícího světla. Zamžoural a trhl sebou, když zvonek nad dveřmi ohlásil jejich příchod.

Servírka v modré uniformě vzhlédla od stolu, který právě utírala.

„Jen si sedněte, kam budete chtít a za chvilku jsem u vás," zavolala.

Severus se rozhlédl a ukázal k boxu dál od okna. Usadil se tam zády ke dveřím a Lupin si sedl proti němu. Tvářil se trochu zmateně, zatímco Severus posouval stojan s ubrousky a solničku s pepřenkou.

„Čekal jsem, že budeš chtít vidět na dveře, abys věděl, kdo vchází," poznamenal tiše.

Severus zvedl obočí. „Netušil jsem, že jsi schopný deduktivního uvažování," odpověděl záměrně bezvýrazně.

Remus si povzdechl a podepřel si hlavu rukou. „Když se budeš ještě trochu snažit, povede se ti z celé téhle záležitosti udělat nesnesitelnou," zamumlal.

Severus ho nepoctil okamžitou odpovědí. Teprve za chvíli řekl tlumeným hlasem. „Uslyším zvonek, když někdo otevře dveře," řekl. „Dávám přednost tomu, aby nikdo neviděl můj obličej, pokud to bude možné." Nenuceně si poklepal na nos, svůj nejvýraznější obličejový rys, vytrhl menu ze strany stolu a otevřel ho. Začetl se do snídaňové nabídky.

Servírka přicupitala ke stolu a Severus vrátil menu na své místo.

„Já jsem Pam," řekla jim, jako by si to nemohli přečíst ze zlaté cedulky na její uniformě. „Co vám mám přinést?"

„Šálek kávy," odpověděl Lupin.

„To samé," přidal se Severus a Pam přikývla.

„Hned se vrátím."

O pár minut později se Severus pochybovačně díval na ne příliš čistý šálek, naplněný černou tekutinou, která se pravděpodobně na nějaké planetě vydávala za kávu. Lupin už upil ze svého šálku a vzhledem ke grimase, kterou udělal, neměl Severus chuť dělat víc, než se dívat, jak si jeho společník sype do kávy cukr.

„Nechutná to tak hrozně jako ten lektvar," komentoval to Lupin konverzačně. „Ale daleko to k tomu nemá."

Severus si odfrkl a sledoval ho, jak se napil podruhé. Tentokrát se netvářil tak znechuceně. Severus si přisypal cukr do svého šálku a usrkl; bylo to úděsné.

„Můžu vám donést ještě něco?" Pam se vrátila a Lupin zavrtěl hlavou.

„Smetanu?" zeptal se Severus s nadějí. Smetana přinejmenším nemohla nic zhoršit.

Pam se naklonila dopředu, natáhla se přes stůl a přitáhla drátěnou krabičku s půltuctem bílých papírových sáčků. Severus si jeden vzal a nedůvěřivě si ho prohlédl. ´Rostlinná smetana´ stálo na tom.

„Díky," zamumlal, roztrhl sáček a nasypal si bílý prášek do kávy.

„Jen mi dejte vědět, kdyby jste ještě něco potřebovali," řekla Pam a vrátila se k baru, kde si sedla a dala se do řeči s mužem v zástěře.

Severus a Lupin seděli několik minut v tichu, než Lupin konečně řekl, „Poslyš. To včera v noci..."

„Ne," přerušil ho Severus. „Já to nechci slyšet."

„Chtěl jsem se omluvit," řekl Lupin tiše. „Nevím, co to do mně vjelo. Já..." Odmlčel se a prohrábl si vlasy. „Chtěl jsem tě jen ujistit, že už se to nestane."

„To je dobře," řekl Severus strnule a napil se své čerstvě ochucené kávy. Bylo to poživatelné, i když by se to stěží dalo označit za ´dobré´.

„Doufám, že to nebude mít vliv na naší spolupráci," pokračoval Lupin.

„To už stačí," zamumlal Severus. Nechtěl to poslouchat. Vážně nechtěl.

„Jenom jsem se ti chtěl omluvit," řekl Lupin neodbytně. „Opravdu jsem to neměl dělat."

„Říkal jsem, že toho máš nechat," zavrčel Severus. „Nemám chuť poslouchat zpovědi zvrhlých sodomitů."

Lupin si mírně odfrkl a hořce se pousmál. „Zvrhlý sodomita," opakoval tiše. „Předpokládám, že bude k ničemu, když ti řeknu, že to nejsem."

„To bude," odpověděl Severus.

„Vážně nevím, co to na mě přišlo, Severusi- "

„Nevyslovuj moje jméno."

„ -ale ujišťuju tě, že už se to nestane. Věř tomu, nebo ne, ale já nemám ve zvyku- "

„Dovol, abych ti to vysvětlil," řekl Severus neomaleně a bylo mu jedno, že ho přerušuje. „Co děláš za zavřenými dveřmi je tvoje věc. Nazatahuj mě do toho a neříkej mi o tom. Je to jasné?"

Lupin si povzdechl. „Úplně," zamumlal.

Dokončili svou kávu - i svou službu - skoro v naprostém tichu. Poté, co uviděl McGonagallovou a po ní i Moodyho v Zobí ulici, se Severus přemístil - bez jediného slova k Lupinovi - a vrátil se do svého domu.

Měl v úmyslu hned zalézt do postele a trochu se vyspat, ale nevyšlo mu to. Místo toho jen ležel zcela bdělý a v mysli mu zněla divná slova.

„Ujišťuju tě, že už se to nestane."

Kapitola třetí - N E V Y S V Ě T L I T E L N É

čtvrtek, 29. července


„Ach, Severusi. Jsem tak rád, že jsi tu."

Severus ztuhle kývl a domácí skřítek, který ho zavedl do salonu, odcupital z dohledu. „Luciusi," řekl formálně, jak ho Malfoy doprovodil k prázdné židli. Zjevně měl předstírat, že tohle není nic víc, než přátelské pozvání na večeři. Dokonce i kdyby bylo, Severus si připadal stejně nemotorně jako před patnácti lety, když poprvé vstoupil do Malfoyova sídla a poprvé zjistil, že existuje rozdíl mezi opravdovým bohatstvím a pohodlným živobytím, které vedl jeho otec, zaměstnaný v mudlovské továrně. Za těch patnáct let se nic nezměnilo, kromě toho, že už to nebyl jeho otec, kdo zaostával za tímhle standardem. Ačkoliv byl skromný a neměl za co utrácet, a ačkoliv si slušně vydělával, věděl, že nikdy nebude mít ve svém pokoji smaragdem rámované zrcadlo, jaké bylo na skříni po jeho pravici.

A k čemu by ti vlastně bylo? zeptal se hlas rozumu v jeho hlavě. Ten hlas tam nebyl tenkrát, když sem poprvé přišel. Možná mu pomůže přečkat celou tuhle večeři.

„Je pěkné, tě zase vidět," řekla Narcissa, usmívající se nepatrným úsměvem, který jí sotva rozvlnil rty a nedosáhl k jejím očím. Severus jí oplatil stejně studeným, nezaujatým úsměvem. Kdysi byla doba, kdy považoval Narcissu za nádhernou; ztělesnění toho, co by žena měla být. Kolena mu zeslábla pokaždé, když se na ní jen podíval a věděl, že vypadá, jako poblouzněný trouba. Hubený a ubohý. Asi před třemi lety si to najednou uvědomil - už se mu nezdála ani atraktivní. Byla moc odtažitá a chladná. Dívala se přes svůj hezky tvarovaný, ohrnutý nosík na svět s pohrdáním.

„Narcisso," odvětil a sklonil se, aby jí políbil na tvář.

„Profesore." Draco natáhl ruku, s pompéznim a nadutým výrazem. V okázalosti mohl soutěžit se svým otcem, když byl v jeho věku. Samozřejmě, Lucius z toho vycházel jako vítěz, nebo možná byl Severus prostě moc mladý a snadno ovlivnitelný takovým předváděním. Bez ohledu na to, teď měl co dělat, aby se neušklíbl.

„Draco," odpověděl, vděčný, že Malfoyova rodina nebyla větší. Nebyl si jistý, kolik by téhle nabubřelé formálnosti mohl snést s vážnou tváří.

„Posaď se tady, Severusi," ukázal mu Lucius. Severus čekal několik sekund, než se usadila Narcissa a naaranžovala si elegantně šaty přes kolena. Když skončila, sklouzl na pohodlnou, sametem čalouněnou židli. „Koňak?" zeptal se Lucius a vtiskl mu do ruky malou sklenku.

„Děkuju."

„No, tak," řekl Lucius, sedajíc si na divan vedle Narcissy. „Užíváš si léto? Určitě je fajn mít pauzu po roce stráveném se stovkami otravných teenagerů."

To zavánělo pastí a Severus se kradmo podíval po Dracovi. V duchu se snažil zformulovat slušnou odpověď, neboť jedním z těch otravných teenagerů byl zde přítomný Luciusův syn. Lucius si musel jeho postranního pohledu všimnout, protože se najednou zasmál.

„To je v pořádku, Severusi," prohlásil. „Už se nemůžu dočkat, až se Draco vrátí do školy a to byl doma sotva dva týdny."

Severus se ušklíbl, zakroužil koňakem ve sklence a mocně vydechl. „Jsou roky, kdy mě jen prázdniny udržují při zdravém rozumu," odvětil, docela upřímně. A léta, kdy už počítal dny do začátku školy. Od půlnoci do čtyř do rána měl službu s Charlie Weasleyem, který od něj nic nechtěl. Byla to výrazná změna od jeho první směny s Remusem Lupinem.

„Já nejsem tak hroznej!" protestoval Draco a Lucius se zasmál.

„Ne, to nejsi," uznal. „Má vážně docela dobré známky ve všech předmětech. Výborné a Vynikající, většinou. Opravdu si nemůžu stěžovat."

„Samozřejmě bychom byli ještě víc hrdí, kdyby se Draco stal prefektem," řekla Narcissa bez obalu.

Severus už měl na jazyku informaci pro Narcissu, že nevybírá prefekty na základě vlivu jejich rodičů. Ale dokázal tu poznámku spolknout. Své doporučení předal Brumbálovi v dubnu a byl si docela jistý, že Draco tento rok obdrží s dopisem i odznak. Ale jestli si Narcissa a Lucius budou myslet, že to pro ně zařídil, jen ať si to myslí.

„Tak možná budete mít důvod oslavovat," odvětil neutrálně. Luciusovi přelétl po tváři úsměv. Otevřel ústa, jako by chtěl k tomu ještě něco říct, ale byl přerušen hlasitým prásknutím.

„Millie přišla pánovi oznámit, že jeho večeře je připravená," vypískla domácí skřítka, špičaté uši nadějně natažené. Severus si vždycky myslel, že domácí skřítkové vypadají trochu smutně a tenhle nebyl vyjímkou. Oči velké jako talíře vzhlížely zbožňovaně na Malfoye, chvějící se nos, ruce sepjaté pod bradou. Severus jí skoro slyšel doufat, že Luciuse potěšila.

„Kolikrát ti mám říkat, že nemáš vyrušovat," zvýšil hlas Lucius a Severus si přál, aby odtud mohl zmizet.

Milliny uši klesly skoro k ramenům. „Millie je to moc líto, pane," zakňourala a ruce se jí roztřásly.

Lucius zvedl ze stolu vedle sebe masivně vypadající dekorativní sošku z mramoru a podal jí skřítce. Po chvíli s ní podrážděně zatřásl, Millie zalapala po dechu a přiskočila, aby jí převzala.

„Myslím, že devětkrát to bude stačit. Za devět slov promluvených bez dovolení."

Severuse zalila vlna lítosti pro skřítku. Nemohl si představit, že by s nějakou živou bytostí jednal stejně jako jednal Malfoy se svými domácími skřítky. Millie se udeřila soškou do hlavy a Severusovi se z toho začínalo dělat nevolno, jak pokračovala. Neodvažoval se odvrátit, ale krátce zalétl očima Dracovým směrem. Luciusův syn vypadal uchvácený tím představením. V čase, kdy Millie dokončila svůj trest a vrátila sošku Malfoyovi s lehce omráčeným výrazem, Severus cítil lehký tlak v žaludku.

„Děkuji vám, pane," řekla skřítka třesoucím se hlasem a s prásknutím zmizela.

„Tak," řekl Lucius a postavil sošku zpátky na stůl. „Můžeme?"

Narcissa se zvedla a Severus jí následoval do jídelny, stále s pocitem lítosti pro skřítku. Večeře byla pomalá záležitost s jídlem o pěti chodech. Po třech hodinách bezvýznamného, jalového tlachání nad obscénním množstvím jídla a vzpomínání na staré časy, se Narcissa omluvila a Lucius poslal Draca dělat ´to, co má dělat´.

Ačkoliv byl Severus mírně vyjevený z toho, jak Lucius ignoroval svého potomka, veškeré své poznámky si moudře nechal pro sebe.

O pár minut později seděl Lucius za velkým ořechovým stolem ve své pracovně, rozvalený v křesle, podobném trůnu. Severus seděl před stolem na kůží čalouněné židli a při monstróznosti místnosti, Luciusovy přítomnosti a celkové napjatosti situace, si nemohl pomoct, ale cítil se jako student, předvolaný do učitelova kabinetu.

„Tak, Severusi," řekl Lucius vlídně. „Ty sis to tentokrát pěkně pohnojil, co?"



Bylo něco málo po šesté ráno v pátek, což znamenalo, že polovina služby, kterou měl Remus s McGonagallovou, byla za ním. Slunce už vyšlo; zuřivě svítilo, jako by chtělo dokázat, že může zahřát zemi na nesnesitelnou teplotu ještě před polednem. Oba dva šli přes ulici, s hlavami dole, když míjeli Číslo čtyři a s nenápadnými pohledy směrem, kde byl jejich cíl.

Po dvou dnech hlídání dospěli členové Řádu ke zjištění, že Harryho teta Petunie Dursleyová viděla a všímala si všeho. Její zúžené oči už zaregistrovaly Kopála, Dóžeho a Dunga, což bylo zneklidňující. Měli před sebou hlídání ulice dalších pět týdnů a nevěstilo nic dobrého, když některé z nich poznávala už po třech dnech.

„Myslím, že bysme měli trochu přepracovat náš rozvrh," řekl Remus tiše, opírajíc se o sloup svítidla, zatímco McGonagallová předstírala, že si vyklepává z boty kamínek.

„Já myslím, že bychom měli přepracovat celou naší strategii," zahučela. „A hned jak uvidím Albuse, promluvím si s ním o tom."

Remus se ohlédl na Číslo čtyři, a podle očekávání koňský obličej Petunie Dursleyové byl za kuchyňským oknem a zíral přímo na ně. Se snahou vypadat co nejnormálněji Remus zívl a protáhl se a když se McGonagallová narovnala, zašeptal, „Nedívejte se na dům. Sleduje nás."

„Ta ženská by si měla najít nějakou produktivní činnost," zamumlala McGonagallová, jak šli dál. „Každý, kdo je tak zvědavý na ostatní, má pěkně prázdný život."

Remus se tiše zasmál. „Určitě věří, že je pro sousedy neocenitelná, když je tak ostražitá."

„Je neocenitelná jako velká drbna." McGonagallová vytáhla kapesní hodinky, podívala se na ně a zase je zaklapla.

„Máte rande?" škádlil jí Remus.

Odfrkla si. „To sotva. Ale chtěla bych mluvit se Severusem. Když jsem odcházela ze školy, ještě nebyl zpátky z té večeře."

„Pozdní večeře," komentoval to Remus nevinně a mírně se zamračil.

„Velmi pozdní," souhlasila McGonagallová.

Po nepovedeném rozhovoru minulou noc Remus se Severusem nemluvil, ačkoliv nemohl říct, že by na něj nemyslel. Nemohl si pomoct, aby se nezaobíral myšlenkou, že si pravděpodobně nenávratně zničil každou šanci, kterou s ním mohl někdy mít. Musel existovat způsob, jak přitlačit na Severuse bez toho, aby ho člověk vyprovokoval, ale Remus tu hranici překročil, než si to vůbec uvědomil a teď už to nešlo vzít zpátky. Cítil divnou prázdnotu, touhu a pocit ztráty po někom, kdo nikdy nebyl jeho. „Doufám, že je v pořádku," řekl tiše.

Dlouhou chvíli Minerva mlčela a když se na ní Remus konečně podíval, kriticky si ho prohlížela.

„Co?" zeptal se a začínal být nervózní pod jejím pronikavým pohledem. Byl to stejně přísný pohled, který ždímal přiznání z provinilých studentů, přesvědčeným, že už stejně všechno ví a zapírat by bylo zbytečné. Ona nic neví, tak drž pusu, říkal si v duchu pevně.

„Mohla bych se vás zeptat na to samé," odvětila záhadně.

„Nevím, o čem to mluvíte." Když to řekl, v duchu se přikrčil - to bylo stejné, jako přiznat vinu.

„Před chvílí to vypadalo, že máte velkou starost o Severuse," řekla bez obalu. „Až moc velkou. Já nejsem žádná husa, Remusi. Vy dva se zrovna nemáte v lásce a tak musím uvažovat, co mi neříkáte."

Jeho žaludek sevřela chvilková panika a v uších mu začalo vytrvale a tiše bzučet. Ona to neví. Neví to. Nikomu jsi to neřekl, tak to určitě nemůže vědět. Jedině kdyby jí to řekl Severus. Myšlenka na Severuse, jak jí všechno vykládá, stála za další okamžik paniky, ale potlačil jí. Podle toho, jak Snape reagoval, Remus pochyboval, že by to vyzradil kamenné zdi. V žádném případě to nemohla vědět a on jí to rozhodně neřekne. Bože dobrý. Co by se stalo, kdyby to vyšlo najevo? Uměl si představit ty reakce. Hlavně Siriusovu reakci. Div, že se neotřásl. „Co vám neříkám?" zeptal se opatrně.

„Tak, teď vím, že mi něco tajíte a chci vědět, co to je, Remusi Lupine. Ven s tím."

NE! Jako by každá jeho mozková buňka explodovala v protestu. „Já..." začal a horečně vymýšlel lež. Dobrou lež, špatnou lež, očividnou lež - jakákoliv lež by mu stačila. Nikdy nebyl ve lhaní nějak zvlášť dobrý. To byla Jamesova a Siriusova silná stránka. To oni vymysleli historky a Remus s Peterem slepě podpořili všechno, co řekli. Sirius ho jednou zkoušel učit lhát. Vždycky se drž co nejvíc pravdy. Líp si to zapamatuješ. A neprozrazuj nikomu nic, co nemusíš. Jen odpověz na otázku. Otázka. Otázka byla, co před ní tají.

„Je v maléru, o kterém nevím?" zeptala se McGonagallová přísně.

„Kdo, Sirius?" Vytržený ze svého zoufalého pátrání po lži, Remus byl přistižen nepřipravený a odpověděl dřív, než si to mohl rozmyslet.

„Sirius?" opakovala McGonagallová. „Co je se Siriusem?"

Remus si přejel rukou po obličeji. „Přestaňte," řekl pevně. „O čem to mluvíte?"

„O Severusovi," odvětila netrpělivě. „A proč o něj máte takovou starost."

Zvonění v uších pomalu utichalo a knedlík, který se mu zvedl v krku, se začal pomalu usazovat. Samozřejmě, že nic nevěděla. „V takové situaci bych si dělal starosti o každého," odpověděl Remus. „Opravdu už nám není patnáct."

Přikývla, ale stále ho studovala. „Nemyslím, že Severus už zapomněl na staré křivdy."

„Ne," odfrkl si lehce. „To rozhodně ne." Věděl to z první ruky. Ale když o tom přemýšlel důkladněji, jistá změna tu byla. Severus byl schopný tu a tam nechat stranou vzájemné spory a být civilizovaný, což nikdy neudělal, když byli ve škole. Dokonce strávili velkou část jejich první směny bez popichování. Ve skutečnosti úzce spolupracovali celý rok, když byl Remus v Bradavicích. Školní porady, společné obědy, tu a tam pár minut ve sborovně - nikdo by je nepovažoval za přátele, ale většinou chybělo to očividné nepřátelství. Pokud šlo o něj, Remus věděl, že když zestárl, změkl a bez antagonismu Siriuse a Jamese by možná mezi Severusem a Remusem nemusel být žádný konflikt. „Když se to tak vezme, já se Severusem problémy neměl. Jemu na mně nejvíc vadilo, že jsem se přátelil se Siriusem a Jamesem."

„Kvůli čemu byl vlastně mezi nimi rozpor?"

Remus si potichu odfoukl. „Řekl bych, že to ani nebylo mezi nimi. Spíš rozpor mezi jejich rodinami. Podle mě byli okamžitě odhodlaní nenávidět se."

„To vážně dovedli skoro dokonale."

„Ano," odpověděl Remus nepřítomně; jeho mysl zabloudila v čase do školních dní. Jestli chtěl najít viníka pro všechno, co se stalo, měl by být upřímný. „A já jsem ho nesnášel proto, že ho nesnášeli Sirius a James. Asi to znamená, že jsem byl ještě horší než oni."

„Většina citů pubertálních dětí postrádá rozumný důvod," řekla zamítavě. „Teď k němu nenávist necítíte a to je důležité."

„Ne," řekl tiše. „Necítím nenávist."

Chvíli šli mlčky a když se na ní podíval znovu, pozorovala ho se stejně pátravým výrazem jako předtím.

„Co je zase?" zeptal se.

„Pořád jsem se ještě nedozvěděla, co mi tajíte," připomněla mu. „A nemůžu si pomoct, aby mě nanapadlo, jestli to náhodou nemá něco společného se Severusem."

„To nic není."

„Ale něco přece?" trvala na svém.

Remus zavrtěl hlavou. Byla mnohem lepší v poslouchání toho, co nebylo řečeno, než v tom, co se jí snažil namluvit. „Pohádali jsme se," řekl konečně. „Ve středu ráno, když jsme měli službu."

„Proč?" zeptala se McGonagallová a když se na ní upřeně podíval, omluvně pokrčila rameny. „Jsem vlezlá, stará bába."

Odfrkl si. „Omlouval jsem se za předchozí spor," řekl po chvilce zaváhání. Držet se co nejvíc pravdy. „A..."

„A vy jste neustoupil, když vám řekl, ať toho necháte," dokončila za něj a energicky přikývla. „On se neumí omluvit a neumí ani přijmout omluvu. Takže teď doufáte, že se nenechá zabít, než budete mít příležitost omluvit se mu za omluvu?"

Zašklebil se. Takhle to znělo mnohem stupidněji, než to vypadalo.

„Tak máte nějakou radu?"

„Proč jste se vlastně původně pohádali?" zeptala se a Remus by se nejradši nakopl. Celou dobu se snažil úspěšně vyhýbat jejím otázkám, aby jí pak nakonec nasměroval na stejnou cestu, ze které jí předtím odvedl.

„Je to trochu osobní," řekl konečně. Přiznal to a doufal, že bude respektovat jeho nechuť mluvit o tom. Vypadalo to, že tahle taktika zabírá, protože rázně kývla.

„Tak dobře," odvětila. „Nebudu na vás tlačit. Ale kdyby jste si chtěl promluvit, budu vás poslouchat."

Na okamžik, na pár sekund, to zvažoval. Tak nějak o tom chtěl stejně mluvit. Chtěl, aby ho někdo uklidnil, že to je normální. Že to neznamená, že je zvrácený nebo hanebný. Myslel si, že to bylo jádro jeho problému - strach, že verdikt převáží jeho naděje. Obešli roh a zamířili na východ po ulici dvou bloků, severně od Harryho domu. Měli skoro půl ulice za sebou, když se rozhodl.

„Už jste někdy chtěla někoho, koho jste nemohla mít?" zeptal se posléze.

McGonagallové se v očích na okamžik objevil cynický výraz, ale pak byl vystřídán lehce nostalgickým. „Kdo nechtěl?" zeptala se. „To kvůli tomu? Někdo upoutal vaší pozornost?"

Remus se rozpačitě pousmál. „Dá se to tak říct. Někdo upoutal mojí pozornost."

„A vy si myslíte, že jí nemůžete mít?" zeptala se a on mírně zvedl obočí nad tou hypotézou. Nechal to být, nechtělo se mu jí ještě opravovat. Možná jí neopraví vůbec.

„Odpověď, kterou jsem dostal, byla víc než jasná," odvětil. „Nemyslím, že bych se mohl splést."

„A vy to jen tak vzdáte?"

„Ještě jsem se nerozhodl."

„No tak to nedělejte," řekla McGonagallová rázně. „Evidentně jen netuší, jaké má štěstí, že o ní stojíte."

Remus se potichu uchichtl. Minuli tiše pár dalších domů.

„Kdo to je?" zeptala se McGonagallová. „Někdo, koho znám?"

Remus přikývl. „Rozhodně někdo, koho znáte," potvrdil.

„Kdo?"

Podíval se na ní znovu a musel se zasmát. Její oči jiskřily stejně jako Brumbálovy a úsměv na její tváři byl opravdový, změkčující její vážné rysy. Napadlo ho, jak musela být krásná, než si osvojila ten přísný výraz. Pobavení se zmenšilo, když si uvědomil, že jí teď bude muset odpovědět, ať tak či onak. Asi by mohl zalhat, ale když o tom uvažoval, hlas v jeho hlavě pohrdavě zašeptal, ´jestli si jí to nechtěl říct, proč si to vytahoval?´

„Nedostane se to dál, že ne?" zeptal se.

„Samozřejmě ne," řekla napjatě a nedočkavě.

Znovu zaváhal, náhle v pochybnostech o rozumnosti svého přiznání. Bylo trochu pozdě na to, aby si s tím dělal starosti, ale nebyl si jistý, jestli to má prozradit. Už. Ale otevřel plechovku červů a tak si nebyl ani jistý, jestli se tomu může vyhnout. A jestli můžeš někomu věřit, můžeš věřit jí. To věděl. Nebylo nutné žádat od ní slib mlčení; spíš to byla zdržovací taktika z jeho strany. V podstatě neměl žádný strach, že by mohla šířit klepy, hlavně se bál, co si o něm bude myslet.

„Severus," zašeptal.

„Kde?" zeptala se a rozhlédla se. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ho nepochopila. Dotkl se její paže a zahleděl se na ní. Cítil, jak se červená.

„To Severus upoutal mojí pozornost," vysvětlil.

Na jejím obličeji se rychle promítlo několik emocí. Výraz jasné nechápavosti byl vystřídán mírným překvapením, který přešel do náhlého šoku a ten se přetransformoval do rozpačitého. Její tváře zrůžověly. „Oh," řekla konečně a prudce se otočila na druhou stranu.

Remus se cítil bezbranný a odhalený, jako by ho právě přistihla se sprostým časopisem v jedné ruce a se ztopořeným ptákem v druhé. Sklopil oči k dláždění a uvažoval, co ho to sakra napadlo, o tom mluvit. Reakce McGonagallové nebyla rozhodně horší, než čekal, možná vlastně i trochu lepší. Ale nebyla to, v co doufal. Vážně nevěděl, v co doufal.

Ticho začínalo být tísnivé, a tak si Remus odkašlal. „Omlouvám se," řekl tiše. „Měl jsem si to nechat pro sebe."

„Ne! To vůbec ne," prostestovala. „Byl to jen trochu šok. Netipovala bych vás za... tedy, nevěděla jsem, že jste..."

„Nejsem," odvětil. Jeho obličej se stáhl do zmatené grimasy. „Nebyl jsem. Nikdy. Znamená to, že jsem?" Nechtěl se jí na to ptát, ale otevřel stavidla ke svému tajemství a slova už nešlo zastavit.

„Já vážně nejsem ta pravá k..." McGonagallová se odmlčela a zachmuřila se. „Nevím," řekla po pauze. „Asi jsem o tom nikdy ani nepřemýšlela. Vždycky jsem předpokládala, že to je otázka černé a bílé, že se tak někdo narodí. Já vím, když to takhle říkám, zní to směšně. Nevím, Remusi."

Přikývl. Rozuměl tomu víc, než možná tušila. Znovu šli kus cesty v tichu.

„Je Severus...?" začala a opět se odmlčela. Trochu mu už šlo na nervy, že nemůže tu větu dokončit.

„Jestli je gay?" zeptal se Remus a její výraz se nepatrně napjal. „Nemyslím si to."

„Tak proto jste se hádali?"

Po chvíli přikývl. Natáhla se pro jeho ruku, váhavě jí uchopila a poplácala jí. Na oplátku vděčně stiskl tu její.

„Tak co mi radíte teď?" zeptal se.

„V čem?"

„Předtím jste říkala, abych to nevzdával. To jste si ale myslela, že mám zájem o nějakou ženu. Dělá se to v takovémhle případě jinak?"

Oči McGonagallové se lehce rozšířily, když se zhluboka nadechla. „Víte vy vůbec, kolik otázek jste teď vyvolal?" zeptala se.

Odfoukl si. „Myslím, že mám představu. Je rozdíl mezi získáváním ženy a získáváním muže? Když můžu sedět u stolu naproti jinému muži a mít o něj najednou sexuální zájem, může se to stát jen tak každému? Mám se chovat jako muž nebo jako žena? Neumím si sám sebe představit jako ženu."

Tentokrát si odfoukla ona. „Já taky ne," odvětila suše. „A tohle jsou zajímavé otázky. Ale měla jsem na mysli spíš něco jako ´je pro muže přijatelnější dvořit se ženě, která nemá zájem než se dvořit muži, který o něj nemá zájem?´"

Remus zamrkal. „Tohle mě ani nenapadlo," zabručel. Kdyby předmětem jeho zájmu byla žena, moc by se nerozmýšlel a pokusil by se změnit její názor. Normálně se nepovažoval za někoho, kdo by měl dvojí metr, ale zároveň tohle vypadalo nevyhnutelné, když to McGonagallová řekla nahlas. Tvrdil snad, že co chtěl muž, bylo nějak důležitější než to co chtěla ve stejné pozici žena? Mělo s tím pohlaví něco společného nebo to byla otázka sexuality? Kdyby se zajímal o ženu, která by chtěla jen tmavovlasého muže, netruchlil by nad svým osudem, že ho přitahuje žena, která o něj nestojí. Byla tahle situace vážně nějak odlišná?

„Stojíte za čárou nebo jste jí už překročil?" zeptala se McGonagallová náhle a on se na ní zamračil. „Nebo je tady vůbec nějaká čára?"

Pár minut přemítal nad tou otázkou a pak odpověděl svojí. „Jak se to vlastně dělá, když někdo chce zaujmout muže?"

McGonagallová se tiše zasmála. „Konečně něco, na co vám můžu odpovědět," odvětila. „Muži jsou velmi prostí." Zakabonil se, mírně dotčený, než si všiml jiskry v jejích očích, jak pokračovala. „Pozvednete jeho ego a stejně tak jisté soukromé části těla."

Hlasitě se rozřehtal a připlácl si ruku přes pusu. „Nějak," sípal mezi přidušovaným chechotem, „si nemyslím, že by tu taktiku ocenil." Když se konečně trochu uklidnil, tiše si odkašlal a zhluboka se nadechl. „Teď vážně," začal. „Kdybych si ho chtěl získat, co by jste mi radila?"

Mlčela, jak procházeli znovu Zobí ulicí a okukovali dům číslo čtyři. Petunie Dursleyová byla venku na zahradě a mračila se na keř hortenzií. Dům vypadal normálně.

„No," řekla konečně. „Asi kdybych se snažila zalíbit muži, jako je Severus, našla bych si příležitosti, abych s ním mohla být o samotě a pak mu dokázala, jaký jsem úžasný společník. Být pro něj přítel. Možná bych mu naznačila, že bych nebyla proti, kdyby chtěl víc, ale že kdyby z toho nevzešlo víc než přátelství, budu spokojená. On nedůvěřuje snadno," dodala celkem zbytečně. „Bude mnohem obtížnější získat si znovu jeho důvěru, když jí ztratíte, než jí získat poprvé. A získat jí poprvé nebude žádná procházka růžovou zahradou."

„To mi povídejte," zamumlal Remus a pak si povzdechl. „A jak mám jeho důvěru získat?"

Chvíli mlčela, pak pokrčila rameny. „Braňte ho," navrhla. „Příště, až se bude hádat se Siriusem, postavte se na Severusovu stranu."

Remus se zašklebil. „Snažil jsem se nestát na ničí straně," podotkl.

„Já vím," řekla McGonagallová. „A je to obdivuhodné a možná to nejrozumnější, co jste mohl udělat. Ale jestli chcete získat Severuse Snapea, myslím, že by to udělalo hodně, kdyby jste Siriuse napomenul. I kdyby protestoval, všimne si toho."

Představa, že by se měl postavit proti Siriusovi, ho ani trochu nelákala a vyvolala další otázku - byl ochotný riskovat přátelství pro šanci na... cokoliv, co by tím postojem mohl získat od Severuse?



Severus se přemístil do uličky a neklidně se kolem sebe rozhlédl. Jedna věc byla číhat tady v noci, pod rouškou tmy, ale potulovat se tu za bílého dne, to bylo něco úplně jiného. Zkontroloval levou i pravou stranu, než z uličky vyšel ven.

„Severusi?" Při hlasu za sebou málem nadskočil, prudce se otočil a už tahal hůlku z provizorní kapsy na nohavici. Po trapném debaklu ve středeční noci nějakou dobu nacvičoval vytahování hůlky ze špatně přístupného místa. Povzdechl si a uklidnil se, když zjistil, že za ním stojí Minerva.

„Takhle se za mnou nepližte," zabručel a zkřížil paže na hrudi. Rozhlédl se. „Koho střídám?"

„Nikoho," odvětila Minerva a opřela se o zeď. V tvídových šatech, s vlasy staženými do nízkého drdolu nevyhlížela jako někdo, kdo by tam patřil. „Ti dva pitomci vzbudili pozornost v obchodě. Poslala jsem je oba domů."

„Kteří dva pitomci?" zeptal se Severus. Jako pitomec by podle jeho názoru mohl být označen kterýkoliv člen Řádu.

„Mundungus Fletcher a Dedalus Kopál," odpověděla odměřeně. „Kopál dokonce mluvil s Harrym."

Severus se zašklebil. „Nepoznal ho, že ne?" Nemohl přijít na důvod, proč by Harry Potter měl někdy mít nějaký kontakt s Dedalusem Kopálem.

„Myslím, že v něm poznal kouzelníka, ačkoliv je těžké z těch dvou dostat rozumnou odpověď. A Mundungus se přemisťoval na jasně viditelném místě. Jeden horší než druhý! Nenapadá mě tupější dvojice. Ani jeden by neměl chodit ven bez hlídače." Podrážděně si uhladila záhyb na sukni a pohlédla znovu na ulici.

Severus ztlumil zívnutí a zavřel oči. Bylo vedro a on minulou noc nespal ani čtyři hodiny, následkem Luciusova špičkového koňaku ho příšerně bolela hlava a tohle byla teprve první ze tří směn, které bude mít příštích čtyřiadvacet hodin, z toho jednu s Lupinem. Nic mu už nemohlo zhoršit náladu víc, kromě vědomí, že si to zavinil sám. Povzdechl si.

„Jaká byla vaše návštěva včera večer?" zeptala se Minerva.

„Úchvatná," odpověděl Severus přímo. „Jenom jsem tam dřepěl a poslouchal Luciuse Malfoye, jak mě zasypává výčtem úspěchů svých předků." V podstatě ten večer nebyl zas tak hrozný. Prožil trýznivou půlhodinu, kdy zdvořile přikyvoval, zatímco mu Lucius ukazoval rodinné portréty, sbírku maleb, které na něj zhlížely ze zdí přes typicky tenké nosy.

„A co z toho vzešlo?" naléhala dál. Znovu si povzdechl a promnul si kořen nosu.

„Vypadá to, že jsem teď oficiálně jedním z Malfoyových nohsledů a když se budu dobře chovat, možná mě na konci léta povýší na patolízala." Jeho ret se zkroutil v úšklebku. „Asi je to ponaučení. Nikdy nepal most, jedině pokud víš určitě, že nebudeš muset znova přejít přes řeku."

Poplácala ho lehce po paži a naznačila, aby jí následoval na ulici. Když vyšli do jasného denního světla jedné z mnoha ulic, které všechny vypadaly stejně, Severus se rozhlédl a snažil se rozpoznat, kde právě jsou.

„Magnoliová ulice," pomohla mu. „Arabella bydlí vzadu v sousední ulici."

Severus přikývl a vedl jí po chodníku s rukou pod jejím loktem. Ačkoliv mu připadalo dost bizarní, že má na sobě mudlovské oblečení, vhodné tak pro někoho o polovinu mladšího a vede se s přísně vyhlížející ženu, nedal to nikterak najevo.

„Tak co musíte udělat, aby jste to dotáhl na patolízala?" zeptala se a on se ušklíbl.

„Lucius chce, aby měl Draco nadále Výborné a Vynikající hodnocení..."

„Nemůžete mu vylepšovat známky!" vyjekla Minerva rozhořčeně.

Severus se na ní upřeně podíval. „On je dobrý student, Minervo. Nemusím mu nic vylepšovat. Jeho otec má jen spoustu jiných aktivit, než aby si toho všiml."

Minerva se zachmuřila, ale přikývla. „Asi ano."

„Lucius je tak zvyklý koupit si všechno, co chce, že občas zapomíná, že se to dá získat i jinak." Zavrtěl hlavou. „To není důležité. Jde o to, že pokud bude Draco dál nosit domů známky, které poslední čtyři roky dostával v mých hodinách, Lucius si bude myslet, že poslouchám jeho rozkazy. Taky chce, abych mu pravidelně hlásil každou změnu ve škole, která prospěje mudlovským studentům víc než čistokrevným a navrhl, že mě bude častěji využívat jako výmluvu k svým návštěvám školy. To víte, staří kamarádi."

Minerva zvedla obočí. „Jinými slovy, chce aby jste byl jeho poskok v Bradavicích a donášel na nás ostatní?"

„Ano, dá se to tak říct."

Usmála se. „No, takže Albus a já prostě dohlédneme, aby jste měl spoustu zpráv, které předáte dál."

Ušklíbl se a pár minut šli mlčky. „Myslíte si, že tohle vás dostane zpátky do přízně... Vy-víte-koho?" zeptala se opatrně.

„To sotva," zabručel Severus. „Ale prozatím mi bude stačit, když mě nechá naživu. A jestli to budu mít dobré u Malfoye, tak mi začne přenechávat nějaké úkoly, které Pán zla dal jemu - Lucius udělá cokoliv, aby mě přinutil něco pořádného dělat. Pán zla se dozví, že se starám o jeho zájmy, třebaže jen u Luciuse, a to by mě mohlo dostat zpátky do jeho přízně."

„Dejte si pozor," naléhala Minerva a on pokrčil rameny. Nikdy nevěděl, jak se zachovat, když se ukázalo, že není všem úplně šumafuk.

„Uspěju," odvětil a zdusil další zívnutí.

„Víte, já nejsem jediná, kdo má o vás starost."

Zvedl obočí a zpříma se na ní podíval. „Uvědomuju si, že ředitel má obavy."

„Záleží mu na vás, Severusi a nedívejte se na mě takhle. Je to víc, než to, jak se obvykle stará o svůj sbor. A stejně jsem nemluvila o něm."

To ho překvapilo. Už měl na jazyku otázku o kom, ale neřekl nic - nechtěl vypadat, jako že ho to zajímá. I když zajímalo.

„Například Remus," řekla Minerva a Severus málem zakopl o vlastní nohy.

„Tak ten určitě," odvětil Severus výhružně. „Rád by mě viděl, jak si nabiju nos a byl by nadšený, kdyby zjistil, jaké mám u Malfoye postavení."

„Záleží mu na vás víc, než tomu věříte," odsekla Minerva. „Dnes ráno se ptal speciálně na vás."

Severus si odfrkl. „Vážně? zeptal se trochu zkrotle.

„Vážně."

Z nějakého důvodu představa Lupina, jak se na něj ptá, přivolávala úsměv. Vždycky by to zapřel, ale sám sobě to musel přiznat. V jeho žilách se rozlévalo nezvyklé teplo, něco uklidňujícího, jako přikrývka o studené noci. Nějakou dobu, kdy pokračovali mlčky, dal příležitost svým vířícím a protikladným myšlenkám příležitost, aby se srovnaly a zformovaly do trochu souvislejšího celku.

Remus Lupin. Posledních pár dní Severus nedokázal zapomenout na skutečnost, že po něm Remus Lupin v podstatě vyjel. Bylo to trapné a neočekávané, ale kdyby měl být upřímný, ne tak docela nepříjemné. A uvědomoval si, že každé slovo od okamžiku, kdy Lupin zaklepal na dveře koupelny bylo součástí nepovedeného svádění. Byl zvyklý ztuhnout a ucukávat od doteků, ne se při nich uvolňovat. Poměrně často od toho večera Severus zjišťoval, že povědomě zvedá ramena a nějaká jeho část toužila po konejšivé a uklidňující ruce, která mu v sobotu v noci masírovala záda.

Kdyby byl Lupin tady, nechal bych ho, aby mě políbil.

Ta myšlenka se vynořila zničehonic. Lehce škobrtl a zakabonil se. Jaký bláhový, směšný, absurdní nápad. Rázně tu myšlenku vytlačil ze své hlavy.

„A co je Lupinovi vůbec do toho?" zeptal se zprudka a Minerva se na něj divně podívala.

„Je to soucitný muž, kterému záleží na každém ze Řádu. Dokonce i na nevděčných pitomcích."

Věnoval jí jedno ze svých nejhorších zamračení, ale tvářila se, že si toho nevšimla. Šli v tichu několik dalších minut, a tak měl spoustu času přemítat o tom, co tím mohla myslet. Nevděčný pitomec? Ať se snažil sebevíc, nenapadalo ho nic, čím si od ní vysloužil takovou nadávku. Jistě, měl své špatné chvíle - jako každý. A možná občas nevyjadřoval ostatním dostatečně své uznání. To nebyl nedostatek vděku. Prostě neměl ve zvyku každého obcházet, plácat do zad a nabízet objetí. Nebyl to jeho styl.

Ne, čím víc o tom přemýšlel, tím víc obtížnější bylo věřit, že ta poznámka byla jen tak spatra nebo všeobecná. Někdo jí musel něco říct a s ohledem na to, že mluvili o Lupinovi, Severus si mohl jenom domýšlet, co jí ten zatracený vlkodlak napovídal.

„Jaký blbosti vám to Lupin napovídal?" zeptal se drsně a Minerva se na něj znovu zamračila.

„Proč si myslíte, že mi vůbec něco říkal?" zeptala se.

„Ta vaše poznámka o nevděčných pitomcích," procedil skrz zaťaté zuby. „Co vám řekl?"

„Co se bojíte, že mi řekl?" odpálila ho a vzdorovitě zkřížila paže na hrudi.

„Pěkný pokus," zamumlal a šli několik dalších minut.

Mohl si jen představovat, jak Lupin kňučí před svojí bývalou učitelkou, jak krutý a nemilosrdný Severus je. Skoro slyšel vlkodlaka skuhrat o tom, jak Severus nemohl očekávat nic jiného - konec konců, jaký nevinný důvod by měl muž, když se nabídne namasírovat záda protisvědivou mastí jinému muži? Samozřejmě, že to měl vědět a záměrně dovolil Lupinovi uvěřit, že má šanci a potom veškeré jeho naděje nelítostně zadupal do země. Úmyslně a zákeřně. Uměl si představit, jak Minerva účastně přikyvuje.

„On lhal," řekl příkře a tím si od ní získal další podivný pohled.

„O čem to proboha mluvíte?" zeptala se.

„Lupin," vyplivl. „Ať už vám řekl cokoliv, není to pravda."

Chvíli mlčela, pak mu ukázala směrem k parku. Zaváhal, ale následoval jí. Sedli si na lavičku pod stromem. „Je všechno v pořádku, Severusi?" zeptala se posléze. „Začínám mít dojem, že máte nějaký problém. A že to má co dělat s Remusem."

„Proč bych s ním měl mít nějaký problém?" zeptal se Severus a ona se na něj upřeně zahleděla.

„Protože jste se o něm za poslední půlhodinu zmínil nejméně čtyřikrát. Dost pozoruhodné na někoho, koho zjevně nenávidíte."

„To tedy nenávidím."

„Opravdu?"

Severus chtěl trvat na tom, že pochopitelně ano, ale rozhodl se jinak. Stejně by to byla lež. „Nemůžu ho vystát."

„Proč?"

Zíral na ní, neochotný uvěřit, že dokonci i po všech těch letech byla tak zaslepená šarmem svých nebelvírských studentů, že nedokázala vidět, čeho byli schopní. „Na tohle ani nebudu odpovídat," řekl konečně.

„Vím, že máte důvod spojovat si ho se spoustou trápení ve vaší minulosti," řekla tiše. „Ale proč ho tolik nesnášíte teď? Choval se k vám v posledních letech snad jinak než laskavě?"

„Jako kolega byl nezodpovědný a lehkomyslný," procedil Severus. „A teď je opovážlivý a..."

„Čeho se opovážil?"

„Prosím?"

„Řekl jste, že je opovážlivý. Jak to?"

Naježil se a založil si paže na prsou. „Prostě je," odsekl zatvrzele.

„Urazil vás nějak?" naléhala dál. „Ublížil vám?"

„Už jsem vyrostl z toho, abych utíkal žalovat ostatním," řekl odměřeně.

„To kvůli tomu, že když jste byl dítě, vzbudili jsme ve vás dojem, že vyhledat naší pomoc by vám nebylo k ničemu?" zeptala se.

Na okamžik zaváhal. Ano, to k tomu patřilo. Naučil se řešit si problémy sám míst toho, aby hledal něčí pomoc nebo radu. Jenže o tom nechtěl mluvit. „Nemám vám co říct," řekl rozhodně. „Máme mezi sebou rozpory, ale není to nic, co bysme si neuměli vyřešit sami."

Mlčky přikývla. Přál si, aby mu na to něco řekla. Po několika minutách ticha si odkašlal. „Co říkal?"

Podívala se na něj. Její oči byly bystré a kalkulující. Potom ho poplácala po paži. „Myslím, že by vás raději počítal mezi své přátele než nepřátele."

Severus se ušklíbl. „Nepravěpodobné," zabručel.

„Dal jste mu šanci, Severusi?" zeptala se. „Skutečně jste o tom někdy aspoň přemýšlel, jako dospělý? Není to už ten kluk, který byl součástí vašeho šikanování, když jste byli ve škole. Neuvažoval jste o tom, dát mu příležitost, aby dokázal, že se změnil?"

Chvíli se na ní jen díval. „Jako šanci, co dal Brumbál mně?" zeptal se tiše.

Pousmála se a přikývla. „Přesně," odpověděla. „Nezaslouží si- "

„Nechte toho, Minervo," vyštěkl. „To se nikdy nepoučíte, že se se mnou nedá tak lehce manipulovat?" Vstal a podrážděně si narovnal svojí plandavou košili.

„Promiňte," omluvila se. „Máte naprostou pravdu. Měla jsem prostě přijít a říct to. Mylím, že se chováte nesmyslně, Severusi. Jste dospělý muž, stejně jako on. Jednejte podle toho. A myslím, že by neuškodilo, kdyby jste si vy dva spolu sedli a normálně si promluvili. Mohli by jste se o sobě leccos zajímavého dozvědět."

Také vstala a poodešla pár kroků. Když jí chtěl následovat, odmávla ho rukou. „Vrátím se za pár minut," řekla. „Jen zkontroluju ten dům." Zachmuřil se a sledoval jí, jak mizí za keři. O pár minut později se objevila šedá mourovatá kočka s ocasem ztuhle zvednutým do vzduchu. Prošla kolem něj a zcela ho ignorovala.

Severus sklouzl zpátky na lavičku a pozoroval zvednutý ocas, jak zašel za roh. Zase měl čas, aby se zaobíral svými myšlenkami. Podle očekávání se vrátily k Remusi Lupinovi a možnosti, že by poslechl Minervinu radu.

Ale kdyby jen mohl vymyslet způsob, jak to udělat, aby to nevypadalo, že jí poslouchá. Ta ženská byla nesnesitelná i bez vědomí, že s ním může manipulovat, jak se jí zlíbí.

Podíval se na hodinky. Sotva pět. Mezi Lupinem, Pánem zla a hlídáním Harryho Pottera, se tohle léto jevilo jako jedno z nejdelších a nejmizernějších, jaké zatím prožil.

Kapitola čtvrté - N E R O Z H O D N U T É

Dvě hlasitá práskutí ohlásila návrat Minervy a Severuse do starobylého domu Blacků. Na chvilku rozptýlený Remus nedával pozor na hnízdo prachomůr, které se snažil zlikvidovat, a hned toho litoval. Padesát maličkých, okřídlených stvoření vzlétlo přímo před jeho nos. Zamával rukou ve vzduchu, aby ho pročistil. Komárům podobný hmyz to ještě víc rozdráždilo a několik jich vypustilo mráčky prachu, které ho pošimraly v nose a vehnaly slzy do očí. Kýchl, přivolal tím další víření a odpotácel se z rohu, stále mávajíc do vzduchu.

Když už začínal zase normálně dýchat a couvl do křesla, z čalounění se zvedl další mrak ohavného malého hmyzu a napadl ho zezadu. Kašlal a prskal, marně šmátral v kapsách po kapesníku, až to konečně vzdal. Vytáhl hůlku, jenže bylo nemožné vyslovit zaklínadlo se vším tím kašláním, sípáním a kýcháním.

„Pulvitesi!" Odněkud z místa za ním vytryskla žlutá zář jako mírný jarní větřík, otřela se o zdi a stáhla hejna prachomůr do točícího se víru, který se postupně smrskával, až z něj nezbylo nic, než chvějící se koule zaprášeného chmýří.

Remus se otočil, otřel si rukávem obličej a kýchl ještě několikrát, než se mu slzícíma očima povedlo rozeznat Severusovu postavu. Kýchl znovu a zachmuřil se, když se mu pod nosem objevil kus bílé látky.

Pohlédl na Severuse, vzal si od něj kapesník a chvíli na něj civěl.

„Očekával bych, že budeš vědět, že likvidovat prachomůry je nejlepší s kapesníkem přes nos a ústa," řekl Snape ironicky, zatímco si Remus otíral oči a pak se vysmrkal.

Remuse nenapadala žádná odpověď, která by nevyústila v hádku nebo aspoň v posměch, tak radši neodpověděl vůbec. Když byl konečně zase schopný promluvit, prohrábl si rukou vlasy a zamračil se na kapesník, který stále držel. „Vyperu ti ho a- "

„Nech si ho," přerušil ho Severus.

Remus si strčil kapesník do kapsy a rozhostilo se trapné ticho. Ve své mysli probíral bezpočet věcí, které by mohl říct - ´chtěl jsi něco?´ byla ta nejpřijatelnější možnost, s ohledem na to, že tam Severus jenom stál a díval se na něj. Nabízel se mu dobrý půltucet dalších nápadů, ale žádný nebyl lepší než ten první.

Minuty se protahovaly a Remus začal neklidně přešlapovat. Pomalu narůstala jeho nervozita, že je se Severusem sám, poté, co na něj skoro týden myslel. Jeho mozek přivolal nevítaný obraz Severuse, jak stojí nahý v ložnici, se zvednutou hůlkou a podezřívavýma očima. A další nezvané vzpomínky na to, jak cítil jeho kůži pod svýma rukama. Namáhavě polkl, ale ústa měl nevysvětlitelně vyschlá. Čím delší ticho bylo, tím těžší bylo udržet oči na Severusově obličeji a nesklouznout k jeho rozkroku.

„Děkuju ti," řekl Remus konečně. V uších mu zněla rada McGonagallové -- Našla bych si příležitost, abych s ním mohla být o samotě a pak mu dokázala, jaký jsem úžasný společník. No, o samotě s ním byl, ale jako úžasný společník se právě neprojevoval. V hlavě měl úplně pusto.

„Nemluv o tom."

Ticho bylo ještě tíživější a Remusovy oči se rozletěly po místnosti, aby hledaly inspiraci. Na jedné straně měl nesporný dojem, že s ním Severus nechce mít nic společného. Na druhé straně, pokud to tak bylo, proč tam pořád stál? Nic mu nebránilo, aby odešel.

„Jak dopadla tvoje návštěva u Malfoye?" zeptal se po nekonečné pauze, v naději, že ukončí tísnivé ticho.

„Budu podávat hlášení Řádu za dvacet minut," odpověděl Severus upjatě. „Pak se to dozvíš."

„Dneska?" zeptal se Remus a najednou zapomněl na rozpačitost situace. „Neměl jsi zrovna službu s Minervou?"

„Ano."

„A máš další za čtyři hodiny- "

„Pamatuješ si rozvrh všech nebo mám to štěstí jen já?"

„ -neměl by ses vyspat?"

Severus na okamžik zaváhal, pak přikývl. „Doufal jsem, že to stihnu aspoň na hodinu," odvětil. „Ale asi to dneska nevyjde."

„Nemám tě omluvit?"

„Ne," odpověděl po pauze. „Vrátím se po schůzi do Bradavic a vyspím se tam, když na to budu mít čas."

Remus se trochu pochybovačně zakabonil, ale přikývl. „Víš, že tady můžeš zůstat, kdykoliv budeš chtít."

Severus si odfrkl. „Black by na to určitě měl jiný názor," řekl suše. „A tohle je náhodou jeho dům."

„Sirius není tak strašný," protestoval Remus. „Nevadilo by mu to."

Lehce změklý výraz znovu ztvrdl. „Ty tomu jistě věříš," odpověděl Severus strnule. „Když mě teď omluvíš." Bez dalšího slova nebo zaváhání se Severus obrátil na podpatku a odrázoval pryč. Remus si povzdechl.

Proč jsi mu neřekl, že kdyby s tím Sirius měl problém, může si to vyřídit s tebou?, ptal se sám sebe.


O patnáct minut později byli členové Řádu shromážděni kolem stolu ve sklepní kuchyni. Všechny oči se upíraly na Severuse.

„Ve stručnosti," řekl Severus. „Udělal jsem významný krok k opětovnému zajištění pozice u Malfoye."

Následovala pauza, ve které všichni čekali na bližší vysvětlení, ale to nepřišlo.
Po chvíli si Brumbál odkašlal. „Co budete pro Luciuse dělat?"

„Informovat ho," odvětil Severus mlhavě. „Zajímá ho dění v Bradavicích. Dělat na něj dojem, že upřednostňuji Draca a jeho kamarády."

„To pro tebe nebude těžký, že ne?" zabručel Sirius. „Ty už Zmijozelu nadržuješ dávno."

„Jistě máš spolehlivý zdroj pro tuhle informaci," reagoval Severus nevrle.

„Harry říká- "

„Harry Potter říká spoustu věcí a aspoň polovina z toho je zveličená," vpadl Severus do řeči. "A ta zbývající polovina jsou obyčejné lži."

„Říkáš, že Harry je lhář?" zeptal se Sirius a otočil se přímo tváří v tvář k Severusovi na druhém konci stolu. Severus mu vrátil pohled se stejnou výhrůžností a nenávistí.

„Nebyl by- "

„Nemohli bychom postoupit dál?" zeptala se Minerva hlasitě. Severus zúžil oči a přesunul svou pozornost zpátky na Brumbála. Remus v tu chvíli zachytil Minervin významný pohled. To byla jeho příležitost postavit se za Severuse a měl to udělat. Věděl, že Severus prakticky nenadržuje žádným studentům - prostě byl jen k těm ze Zmijozelu slušnější než k ostatním. Ale nikdo v jeho přítomnosti neporušoval pravidla.

„Ještě něco?" zeptal se Brumbál.

„Nemám co dalšího hlásit," odvětil Severus. „Byl to nudný večer a očekávám, že budou další podobné následovat."

„Nechápu, jak tohle pomáhá Řádu," stěžoval si Sirius nahlas a záměrně se nedíval na Severuse. „Obětovat večeři ze studeného ovčího sýra ve společnosti kotlíku, jen aby sis mohl užít filet mignon a zaflámovat si s nejvlivnějším a nejzazobanějším kouzelníkem společenské smetánky? Může mi někdo