Autor: Taťána Orlovská
Námět Lunkvil
Hlavní páry: Severus Snape/ Zlatoslav Lockhart
Varování: žádné
Shrnutí: Špatně připravený lektvar lásky skončil ve špatné sklenici
Poznámka: Děkuji Blanch za korekturu a Lunkvil za betaread
Dopsáno v roce 2005

Valentýnský úlet

Severus Snape otevřel oči. Ležel na posteli, což nebylo po ránu nic tak zvláštního. Dělával to ostatně docela často. Co už nebylo tak obvyklé, byl fakt, že mu hlava třeštila jako po příšerném flámu. Trochu se nadzvedl, ale celý pokoj se s ním zatočil, takže zabořil tvář zpátky do polštáře. Vůbec si nevzpomínal, co se stalo. V hlavě měl vymeteno tak důkladně, že neměl ani ponětí, jak se dostal do postele…a kde má noční košili. Svoji nahotu si uvědomil téměř zároveň s podivnou bolestí v místech svého pozadí. Zamrkal, nevzpomínal si, že by si…ehm…natloukl pozadí, ale kdo ví. Schody do sklepení byly příkré a pokud má takovouhle opici, nedal se pád vyloučit. Taky to mohlo skončit zlomenou nohou, pár modřin ho přece nerozhodí. Pomalu zvedl hlavu a rozhlédl se. Tohle nebyla jeho ložnice. V životě nepotřeboval víc, než jednu šatní skříň na absolutně veškeré oblečení, které za celý svůj život vlastnil. Tady byly skříně tři. Navíc, podle jeho mínění, by ani duševně nevyrovnaný člověk stěny nevymaloval kanárkově žlutou. 
Něco vedle něj se pohnulo. Pevně sevřel víčka a v duchu se proklel. Tak tohle nevysvětlí, tohle tedy ne. Opil se a ještě k tomu skončil v posteli s kolegyní. No, snad ji přesvědčí o tom, aby o jeho neslýchaném neprofesionálním úletu nikomu neříkala. Když nepomůže prosba, podpoří to nějakou tou výhružkou. Nemůže přece připustit, aby ztratil před kolegy tvář. Něco takového se mu už celé roky nepřihodilo. Otočil se a zalapal po dechu. Přísahal by, že na několik vteřin mu vynechalo srdce. Záplava zlatých loken nepatřila nikomu jinému než…Zlatoslavu Lockhartovi.
Snape zaúpěl, vydrápal se z postele, pozpátku docouval ke dveřím a vyvrávoral z ložnice. Přes pokoj se odpotácel do koupelny. Měl pocit, že by zvracel, kdyby měl co. Opřel se o růžové umyvadlo a znechuceně se na sebe zadíval do zrcadla. Zcela vážně uvažoval o sebevraždě. Po tomhle se už přece nemůže ukázat mezi slušnými lidmi! Otočil se zády k zrcadlu a rozhlédl se po absolutně nevkusné koupelně. Nakonec se rozhodl, že si dá sprchu a snad přijde na to, co se proboha stalo a jak z téhle polízanice ven. Jak se on, seriózní člověk a zapřísáhlý heterosexuál, mohl dostat do ložnice tohohle blonďatého individua, které naneštěstí bohužel oplývalo stejným pohlavím jako on?! 
Pustil ve sprše horkou vodu a vlezl si pod ni. Aspoň pro tuto chvíli se dokázal uklidnit. Z otřeseného mozku se mu podařilo vylovit informaci, že včera bylo 14. února. Matně si uvědomoval, že to je nějaký potrhlý svátek. Jasně svatý Valentýn, nejstupidnější svátek v roce. Bolest hlavy mu nedovolovala se pořádně soustředit. Začal pomalu docházet k závěru, že to není jen obyčejná kocovina. Chytil se toho svátku jako opěrného bodu.
Takže byl svatý Valentýn. Vybavil si, že Lockhart se rozhodl uspořádat nějakou akci…oslavu…párty – to bylo to správné slovo. Vzpomínal si, že ten naondulovaný panák ještě žvanil něco o lektvaru lásky a pomlouval Kratiknota, ale z pohledu následků včerejšího večera to nebylo důležité. Rozhodně ale Lockhart trval na tom, že se profesoři musí zúčastnit. No a to by nebyl Brumbál, aby neodkýval každou kravinu. Občas Snapeovi Bradavice připomínaly spíš zvěřinec než školu, při vší úctě k řediteli. Většinu dne měl v mlze, ale dalo se předpokládat, že poslechnuv přání svého nadřízeného se na tu sešlost skutečně dostavil. Nepochybně to byl jeden z jeho nejhloupějších nápadů za posledních několik let.

 Severus Snape postával v rohu místnosti, ruce měl složené na prsou a netvářil se zrovna přívětivě. Už jen jeho samotná přítomnost způsobovala, že se nikdo ze studentů nebavil ani z poloviny tak, jak by chtěl. Zmijozelští se pak ve snaze zavděčit se svému řediteli nebavili vůbec a tvářili se tak, že málem věrně kopírovali jeho nasupený výraz.
Snape si vztekle asi už po sté smetl z hlavy a z ramen růžová třpytivá srdíčka, která rozhazoval trpaslík se zlatými křidélky připevněný u stropu, který jediný z přítomných se tvářil ještě hůř než Snape.
„Ale, Severusi, vy se nebavíte.“
„Z čeho tak usuzujete, kolego?“ zavrčel Snape na Lockharta. Každý jiný by před takovým tónem couvnul, ale Lockhart se jen zazubil.
„Já vím ledascos,“ řekl tajemně.
Snape měl chuť sdělit mu, kam si to ledascos může strčit, ale přece jen ten paňáca byl jeho kolega, takže se zdržel komentáře.
„Co se něčeho napít?“ navrhl Lockhart s nevinným úsměvem a natáhl ruku ke Snapeově rameni.
Snape ucukl. Nesnášel, když se ho lidé dotýkali.
„Proč ne,“ souhlasil škrobeně a v duchu odpočítával minuty, které zbývaly do vypršení času, po který Brumbálovi slíbil, že tu zůstane, než se na něco vymluví. 
Neochotně následoval Lockharta ke stolu se sklenicemi a punčem. Studentka, která tam postávala, zírala na Lockharta tím pohledem, který Snape znal a neměl rád. Občas se mu stávalo, že na něj taky tak zíraly. Pubertální zamilovanost jejich stupidním ksichtíkům dávala ještě tupější výraz než obvykle.
„Dáte si, pane profesore?“ otázala se dívka Lockharta a ten se svým typicky okouzlujícím úsměvem pohár přijal.
Dívka se zadívala na Snapea.
„Na co tak zíráte?“ zavrčel Snape.
Studentce se roztřásla brada a urychleně se vzdálila. To Snapeovi trochu zvedlo náladu.
„Ale, Severusi,“ zazubil se Lockhart. „Jste na ně tak přísný,“ dodal a podal Snapeovi pohár, který mu předtím dala studentka. Sám si nalil nový.
Snape se zahleděl na růžovou tekutinu a přemýšlel, proč na Valentýna musí být vlastně všechno růžové. Nesnášel tu barvu.
„Na zdraví,“ pozvedl svoji číši Lockhart.
Snape neřekl nic, ale ze slušnosti si s ním přiťukl a napil se. Chutnalo to jako voda z nádobí, ale ovládl se a polknul to, aniž by se mu ve tváři hnul jediný sval.
„Řekněte, není krásné, když je svátek zamilovaných?“ pokusil se Lockhart zapříst rozhovor.
„Báječné,“ utrousil Snape lhostejně a přejížděl slídivým pohledem studenty ve snaze najít někoho, komu by mohl za něco strhnout body a vyhodit ho.
„Víte, Severusi, podle mě si láska nevybírá a může potkat každého…chápejte, bez ohledu na rasu či…pohlaví,“ Lockhart si vůbec neuvědomoval, že ho Snape ani trochu neposlouchá.
Snape se znovu napil té břečky. Kupodivu mu už nechutnala tak hnusně. Vlastně mu to tady už nepřišlo tolik příšerné. Začal cítit, jak se uvnitř jeho těla rozlévá jakési příjemné teplo, ve kterém se pomaličku rozpouštěla jeho škrobenost a nepříjemnost. Jedním douškem vyprázdnil obsah skleničky a zahleděl se na Lockharta. Ve svém růžovém hábitu nevypadal vlastně zase tak špatně. Nenápadně se k nim přitočila ta dívka, kterou před chvílí odehnal.
„Profesore,“ oslovila nesměla Lockharta.
„Ano?“ zeptal se a usmál se.
Dívka zjevně čekala něco konkrétnějšího, protože mlčela a hryzala si dolní ret. Snape si uvědomil, že se mu nelíbí, když se tu ta holka točí kolem Zlatoslava a obtěžuje ho. Svraštil obočí, a to stačilo na to, aby se studentka vzdálila.
„Já osobně nemám žádné morální ani jiné zábrany proti fyzické lásce s kýmkoli,“ prohlásil Snape naprosto nečekaně.
Lockhart zpozorněl.
„Skutečně?“ zeptal se a olízl si nervózně rty.
„Jistě, to je přece každého věc,“ přikývl Snape a povolil si u krku hábit. „Mimochodem dobrý večírek.“
„Děkuji,“ poděkoval Lockhart a úplně se zapomněl usmát.
„Stalo se něco?“ pozvedl Snape obočí.
„Ne, ne, nic jen…netušil jsem, že máte takové…řekněme dosti pokrokové názory na…jisté věci.“
A Snape udělal něco, co ještě nikdy, kam až sahala paměť bradavických zdí – usmál se.

Snape vypnul sprchu a omotal si ručník kolem pasu. Bolest hlavy trochu polevila. Z útržkovitých vzpomínek si domýšlel, co se všechno odehrálo. Zpětně si spojil dohromady to, co se stalo, bolest hlavy, své atypické chování i tu studentku. V tom nápoji musel být lektvar lásky, nejspíš měl být určený pro Lockharta, ale náhoda je blbec, takže ho vypil on. Fušeřina. Vůbec to neúčinkovalo, jak mělo. Kdyby si dokázal vzpomenout, co to bylo za holku, okamžitě by ji nechal propadnout z lektvarů už jen proto, že ten lektvar tak zpackala. O následcích, které to pro něj mělo, ani nemluvě.
Vzpomínal si, že se celou dobu na večírku bavil s Lockhartem a debatovali ohledně otázky práv sexuální menšiny ve společnosti. Zdánlivě nevinné téma, kdyby se k němu Lockhart stále víc nepřibližoval a kdyby z toho Snape nezačínal být jaksi nesvůj. To téma bylo velice provokující, tedy za daných okolností. Překvapilo ho, že si na takový detail vzpomněl. Když o půlnoci párty skončila, pozval ho Lockhart ještě k sobě na skleničku. kupodivu neodmítl. V té době si začínal uvědomoval, že Zlatoslav je vlastně opravdu velice pohledný kouzelník a že nevyhrál soutěž o nejkouzelnější úsměv jen tak pro nic za nic. Matně si vzpomínal, jak se pořád držel v Lockhartově blízkosti, jako mimochodem se ho dotýkal a otíral se o něj.
Snape vešel do pokoje a našel načnutou láhev skotské. Jak si dával dohromady události předešlé noci, byl stále více znechucený a došel k závěru, že za střízliva tohle prostě nevyřeší. Nalil si do sklenice na dva prsty jantarové tekutiny a usrkl. Byla kvalitní. Kdo ví, kde k ní Lockhart přišel, ale rozhodně pro něj jí byla škoda. Vzpomněl si, že ji už pil.
Snape se usadil v křesle a rozhlížel se. Ano, pamatoval si, jak sem přišli. Dokonce si vzpomněl, že tu skotskou načali včera večer.

„Co si dáš k pití?“ otázal se Lockhart.
„To je fuk,“ mávl Snape rukou a rozhlížel se po pokoji.
„Vyhovuje?“ přistrčil mu Lockhart zaprášenou láhev.
Snape si přečetl vinětu, pozvedl obdivně obočí a přikývl. Když ale viděl, jak s tím Zlatoslav bojuje, vytrhl mu ji z ruky a otevřel ji. Nalil oběma a lehce usrkl. Převaloval tekutinu na jazyku a vychutnával jako znalec. Lockhart se napil a rozkašlal se.
„Ta má sílu.“
Snape mlčky přikývl. Cítil se podivně povzneseně a zároveň jako by nebyl ve své kůži. Nerozuměl tomu, ale bylo mu to vlastně jedno. Vnímal své vzrůstající vzrušení, ale stále ho podvědomě potlačoval.
Asi ještě hodinu spolu klábosili pohodlně usazení v křeslech u ohně, když Snape odložil sklenici.
„No, měl bych jít, je pozdě,“ řekl.
„Ale kam bys teď chodil. V komnatě máš určitě zimu a do sklepení to je daleko.“
Snape se zamračil.
„A?“ pobídl Lockharta.
„A mohl bys na schodech upadnout. Jen to přiznej, nejsi nejstřízlivější. Navrhuji ti, abys tu přespal.“
Snape si olízl rty. Najednou měl pocit, že má sucho v puse.
„Přespal,“ opakoval a vlastní hlas mu zněl cize.
Lockhart měl ve tváři jasně znát napětí. Snape to zvažoval. Rozhodně mu ta myšlenka nebyla proti srsti.
„Postel je velká, vejdeme se,“ zašeptal Lockhart.
Snape polknul a cítil, jak jeho tělo na ta slova neadekvátně reaguje. Nechápal to, nerozuměl tomu, co se s ním dělo, ale jednu věc věděl naprosto jasně, toužil se tomu poddat, ať je to cokoli. 
„Tak jo,“ přikývl nakonec.
V koupelně se vystřídali. Nejdřív šel Lockhart, protože tam byl snad hodinu. Snape si mezitím sundal hábit a přehodil ho v pokoji přes židli. Zůstal jen v bílé košili a černých kalhotách.
Zatímco Lockhart ve svém tyrkysovém županu šel do ložnice, Snape se v koupelně svlékl, vysprchoval a přemýšlel v čem tu přespí. Posílat si pro noční košili se mu nechtělo a o Lockhartovi bláznivé barvy nestál.
„Severusi,“ vydechl Lockhart, když Snape vešel do ložnice.
Svítila tu jen jedna svíčka na nočním stolku, které vrhala mihotavé světlo. Snape zívnul a protáhnul se. Jeho štíhlé pružné tělo Lockharta vyloženě hypnotizovalo.
„Ty nespíš v…,“ Lockhart polknul, „noční košili?“
„Dnes ne,“ zavrtěl hlavou Snape. „A víš co? Zhasni…“

Snape odložil skleničku na stolek. Nemusel zacházet do detailů, aby si dokázal představit, k čemu došlo. Netušil, co bude dělat. Vzpomínky na to, co udělal, se mu hnusily. Na druhou stranou nemohl popřít, že se to stalo a že to nebylo zrovna nepříjemné.
„Zlobíš se?“
Snape se otočil. Lockhart postával ve dveřích a díval se na něj. Snape překvapeně zjistil, že neodkáže Lockhartovi říct, jak se to stalo doopravdy. Proč se zachoval tak, jak se zachoval. Místo toho se začal mlčky oblékat.
„Podívej se já…,“ začal Snape, ale nevěděl vlastně, co by měl říct.
„Já to chápu,“ zašeptal Lockhart.
Snape si povzdechl. Tohle nechtěl. Chtěl, aby na něj Lockhart křičel, aby udělal scénu, nechtěl pochopení a odpuštění.
„Ale řekni mi upřímně, líbilo se ti to?“
Snape cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Na jeho bledé pokožce to ovšem nebylo tak patrné. Sotva znatelně přikývl a zamířil ke dveřím. V jeho pažích i kroku bylo cítit napětí, jak se přemáhal, aby se nerozběhl. Už ve chvíli, kdy se za ním zavíraly dveře, bylo Snapeovi jasné, že udělá cokoli, aby tuhle událost pohřbil hodně hluboko. A úplně nejlepší by bylo, kdyby se mu podařilo po skončení roku Lockharta z Bradavic vystrnadit. V té době ještě netušil, jak to celé skončí a že se mu přání splní dokonale, a tahle historka bude z Lockhartovy paměti čirou nehodou vymazána. Přestane tak existovat důkaz o úletu profesora lektvarů.

Konec

Komentáře