originál
Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Autor: Senjy
Překlad: bedrníka
Hlavní postavy (Páry): Severus Snape/ Remus Lupin
Varování: popisný sex a násilí, napsáno před sedmým dílem
Shrnutí: pracování námětu od thesnapelyone následujícího znění: Severus je nucen jednat s vlkodlaky, jednou či víckrát, v čase kolem úplňku. Buď Fenrir nebo Remus ve vlčí podobě ho kousnou a stane se z něj taky vlkodlak. Z nějakého důvodu Severus začne žít ve Fenrirově smečce a Remus mu pomáhá, protože si Severus nechce přiznat, čím se stal. Prosím spoustu sexu a žádný slaďák.
Poznámka: název povídky odkazuje na norskou mytologii, ve které slunce a měsíc honí vlci. Názvy jednotlivých částí jsou vzaty z textu písničky „The Howling“.
Ilustrace skitty_kat

Za sluncem a za měsícem

Kapitola první - Viděli jsme, co jsi chtěl, a teď jsi nás zahnal do kouta

Hustě pršelo. Křik se už půl hodiny ozýval s neztenčenou silou a Severus měl poprvé za celou věčnost pocit, že bude nervozitou zvracet. Žasl, že Dracovi ještě neselhal hlas nebo že těch svých zbytečných protestů nenechal sám od sebe. Stranou od Severuse v sestřině náruči hlasitě štkala Narcisa, úpěla s sténala, co s Dracem bude. Severus věděl co: křik by už dávno přestal, kdyby se Šedohřbet slitoval a zabil ho. Severus věděl, že až úplněk zapadne a brána se otevře, najdou Draca raněného, ale živého... a prokletého. Za nocí jako tahle Severuse napadalo, jestli vlkodlaci skutečně ztratili veškeré svoje lidství. Bylo zneklidňující pomyšlení, že zrovna jako je Šedohřbet pořád zvíře i v lidské podobě, ve vlkodlačí je zrovna tak pomstychtivý a perverzní jako lidé.
O celé hodiny později – o kolik, to Severus nedokázal říct, protože už dávno upadl do ochranného transu –, vrčení a křik konečně ustaly. Provizorní brána padla a Narcisa okamžitě vyrazila kupředu, v patách Belatrix. Severus udělal krok jejich směrem a pak zaváhal. Když Narcisa vykřikla úzkostí a ukázala se plavovlasá hlava přivinutá k její hrudi, jak si tam Narcisa klekla do bláta, Severus ve skrytu dlouhých rukávů svého hábitu sevřel pěsti a byl rád, že se k nim nepřipojil. Byla to jeho chyba, že k tomuhle došlo.
„Zdá se, že Šedohřbet byl milosrdný,“ poznamenal Voldemort ze svého trůnu podobného křesla, na kterém si hověl za Severusovými zády.
Severus se přinutil přikývnout, i když zlomyslný úsměv už nasadit nedokázal. „Vy jste byl milosrdný,“ podařilo se mu říct, možná o zlomek vteřiny později, než by bylo k dokonalosti přetvářky ideální. „Narcisa stále žije – a Draco také.“
Pán zla naštěstí pochopil nedostatek nadšení z jeho strany jako důsledek něčeho trochu jiného a odpověděl: „Vím, že k jednání s Fenrirem a jeho smečkou chováš zvlášť odpor, ale mně je ku prospěchu, když je to zvíře spokojené, a takhle jsem zabil dvě mouchy jednou ranou.“
„Ano, můj pane. Darováním Malfoyovic kluka ho uspokojíte na celé měsíce.“
„Přesně tak, Severusi. A poslouží to jako varování ostatním v našich řadách, zrovna jako našim nepřátelům.“
Severus znovu přikývl. Stále ještě se rozhlížel po promáčených pozemcích, které využívali tentokrát; Luciusovy nebyly – to by bylo příliš. Severus neměl čas pořádně se po přemístění na místo, kam ho vedlo Znamení zla, rozhlédnout, ale hádal, že patří nejspíš Tilhurstovi, podle toho, jak tu teď pochodoval a vykřikoval příkazy, aby rychle odstranili železné mříže. Narcisa ještě klečela uprostřed, tiskla k sobě Draca a Belatrix se ho snažila co nejlépe kolem sestřiných paží ošetřit. Bylo to nejspíš poprvé, co Severus viděl Belatrix udělat něco nesobeckého. Vypadalo to, že jí na tom klukovi skutečně záleží. Možná že ony hodiny nitrobrany nebyly čistě jen krok namířený proti němu. Zajímavé.
„Na co myslíš, Severusi?“
Severus se vzpamatoval ze svého zadumání a konečně se k Voldemortovi otočil. Lehce se uklonil a vzhlédl. S úsměvem prohlásil: „Cožpak to neuhodnete, můj pane?“
Měl štěstí, že Voldemortovi jeho humor připadal doopravdy zábavný. Výsada, již si vydobyl Brumbálovou smrtí.
„Intrikuješ proti Belatrix,“ odpověděl Voldemort se sykavým uchechtnutím. „Připouštím, že si zaslouží trochu vytrestat za to, jak pochybovala o tvé loajalitě a mém úsudku. Jen jí neubližuj příliš – má svoje klady.“
Severus si vzpomněl na Blackův výlet za závěs a znovu si zapřál, aby tam tehdy byl a viděl to na vlastní oči. Ano, Belatrix měla svoje klady.
„Avšak nadešel čas, abych vás opustil,“ prohlásil Voldemort a vstal. Mříže byly téměř pryč. Belatrix přemluvila Narcisu, aby Draca přesunula na nějaké pohodlnější místo; Šedohřbet vrávoral k lesu, mocné paže přehozené přes ramena páru mladých Smrtijedů; svítal šedavý, bídný den. „Nadcházející týden máš volno, Severusi. Uvědomuju si, kolik nesnází ti opuštění Bradavic způsobilo. Jen co se usadíš jinde, přijď za mnou. Budu pro tebe mít práci.¨“
„Jak si přejete, můj pane,“ odpověděl Severus poslušně a zůstal v hlubokém úklonu, dokud Pána zla neslyšel přemístit se.
Když byl Voldemort pryč a po vlkodlacích i kouzelnících nebylo ani stopy, Severus pomalými, odměřenými kroky došel k nejbližšímu stromu a vyzvracel se. Zvracením mu vytryskly slzy a Severus je nechal bez zábran stékat po tvářích a smísit se s deštěm. Když měl žaludek prázdný a cítil už jen nepříjemné pálení žaludečních šťáv, otřel si ústa rukávem a polkl kapku základního léčivého lektvaru, který s sebou za všech okolností nosil.
Bylo to dlouhých osmačtyřicet hodin. Zavraždil nejspíš jediného člověka, který mu byl přítelem, a podařilo se mu navzdory Brumbálově oběti zničit Dracův život. Draco nebyl vrah, ale i přesto je teď pokřivený, přesto je z něj zrůda. Před Smrtijedy už ho nic neuchrání, jak Albus doufal. Tohle zničilo jakýkoliv odpor, který v Dracově srdci a hlavě mohl klíčit. Byl ztracený... stejně jako Severus.
Aspoň má týden, aby si všechno promyslel. Dnes večer měl štěstí, že Voldemort stále ještě oslavoval vítězství nad svým nejstarším nepřítelem. Až se s Pánem zla setká příště, bude už muset být povznesený nad tyhle události a myslet na své další kroky.
Znovu si loknul svého lektvaru, který působil také mírně antidepresivně. Vrátil ho do kapsy, volnou rukou si přejel po tváři a skrz zmáčené vlasy ve snaze zbavit se zbytků váhavosti. Když byl připravený, zamířil ke kůlně, do které Narcisa s Belatrix odnesly Draca. Nebyl v žádném případě kvalifikovaný, ale věděl, že uzdravovací zaklínadla mu půjdou zatraceně lépe než Belatrix. Jestliže se Dracovi nikdy nebude moct omluvit za to, že ho zatáhl do dvou protichůdných bojových plánů, aspoň pro něj může udělat tohle.
Severus zastal Draca v kaluži vlastní krve. Narcisa byla zjevně příliš zaměstnaná pláčem a Belatrix měla příliš práce s hojením jeho ran, aby jedna nebo druhá vyčarovala z hromad dříví, které bylo v kůlně složené, něco jako lůžko. Severus se nestaral, že si zamaže hábit a klekl si k nim.
„Narciso!“ vyštěkl autoritativně. „Ustup. Vezmi ho za ruku, jestli musíš, ale jinak ho nech.“
„Severusi, prosím tě, zachraň ho!“ zaprosila Narcisa, poslušná jeho příkazů.
Severus jí neodpověděl, ale přistihl se, že si najednou s Belatrix vyměňuje pohled, o kterém by nikdy neřekl, že si vymění – porozumění. Oba věděli, že nejde o záchranu Dracova života, spíš o nápravu toho, co zbylo: která končetina mu zůstane, na které oko uvidí? Fenrir ho zřídil, kolik to jen šlo, aniž by zemřel. Tvář mu několikrát rozdrásaly drápy a jedno bledé oko bylo jistojistě ztracené. Předek hábitu byl roztrhaný na krvavé cáry a Severus pobledl, když viděl pulsující vnitřnosti, na které byl víc zvyklý z pitvání přísad do lektvarů.
„Potřebuje skutečného léčitele,“ poznamenal bez přemýšlení.
„Žádného mít nemůže,“ odpověděla Belatrix tím nejtišším hlasem, jaký od ní Severus slyšel.
„Vypadá to, že noha by mohla zůstat, ale nejsem si jistý, kolik na ni bude moct přenést váhy; svaly jsou velmi poničené.“
„Jeho tvář,“ zasténala Narcisa. „Jeho překrásná tvář...“ slova zdusila v Dracově dlani, k níž tiskla rty.
Společně se Severus a Belatrix vrhli na zastavení krvácení a spojení kousků masa dohromady. Jizvy budou strašlivé. Severuse znovu napadlo, kolik z pomstychtivého člověka je v Šedohřbetově vlčí podobě.
V jednu chvíli, když do kůlny proniklo skulinami jasnější světlo, Severus uvažoval, že by Draca zabil a ušetřil ho nadcházejícího utrpení. Ale sotva si to pomyslel, obrátil se mu žaludek. Zabíjení z milosti už měl po krk. Vražda byla v pořádku. Byla čistá, plná zloby a ostrá. Z eutanázie měl tak akorát chuť zabít se taky.

*****

...tolik mi chybíš... dětem se ve škole daří... myslím na tebe každou noc... bratránci si zase hráli v Prasinkách... tolik tě chci...

„Lupine. Sbal si věci. Stěhujeme se.“
Remus párkrát zamrkal a vzhlédl od pergamenu, který četl. „Cože?“
„Stěhujeme se,“ zopakoval Graham netrpělivě. „Zatraceně, Lupine! Co tu děláš s tímhle?“ vytrhl mu dopis. „Už s tím svým fórkem v Bradavicích jsi byl na hraně. Nemysli si, že Fenrir bude mít trpělivost, když tě načapá, jak si čteš milostné dopisy od té svojí čubky.“
Remus se díval, jak Nymfadořin dopis mizí roztržený na čtyři kusy v ohníčku. Byl rád, že si Graham nedal práci dopis přečíst, protože by mezi otřepanými frázemi instrukce poznal hned. Jak se pergamen rychle kroutil a černal v plamenech, Remus zavzdychal. Navzdory čistě praktické povaze psaní – a měl podezření, že autorem byl ve skutečnosti Bill –, se ta neobratná vyznání hezky četla.
„Proč se stěhujeme?“ zeptal se, vstal a oprášil si hábit.
„Záleží na tom?“ odpověděl Graham a z jeho hlasu bylo jasné, jak ho právě to irituje. „Fenrir řekl, že se stěhujeme a tím to končí.“
„Řekl nám aspoň kam?“
„Dělá to snad někdy?“
Tomu se Remus zasmál a potěšilo ho, že Grahamovy rysy změkly a k jeho smíchu se připojil. Nebylo by dobré, kdyby se proti němu Graham obrátil. Byl to právě Graham a pár dalších novějších členů smečky, kdo Fenrira přesvědčil, aby Remusovi odpustil. Sami zrovna opustili či ztratili lidské milence a milenky, a tak cítili s Remusovou historkou, že se snažil chránit svoji družku, nikoliv automaticky bojovat proti Smrtijedům v Bradavicích.
Přidali se k hloučku shromážděnému uprostřed mýtiny a Remus se nepozorovaně prosmýkl skrz, aby měl dobrý výhled na Šedohřbeta. Překvapilo ho a nazlobilo, když viděl, že se k nim dnes večer připojilo pár Smrtijedů, a pomyslel si, ne poprvé, že na špehování nemá buňky.
Poznal ty dva, co mluvili s Šedohřbetem, byť na jejich jména si nevzpomínal. Zahlédl je v bitvě a doufal, že si ho teď nevšimnou a nebudou mít výhrady, že je stále naživu. Smrtijedi se však nerozhlíželi a soustředili se jen na postavu, jež stála mezi nimi. Chlapec k němu byl otočený zády, ale Remus poznal, že se mu tu nechce být podle toho, jak ho ti dva drželi za paže. Skupinka mluvila příliš tiše, aby je Remus slyšel, ale chlapec se najednou svým strážným vzepřel s větší silou a Šedohřbet se rozesmál a popadl ho za předek hábitu. Remus nedokázal zadržet zalapání po dechu, když si Šedohřbet chlapce přitáhl k sobě a chlapcova tvář se otočila tak, že Remus poznal špičatý nos a bradu... a přece to nebyl Draco Malfoy, jak si ho pamatoval. Obličej mu brázdily hluboké jizvy; pravou tvář a spánek měl rudé čerstvě zahojenými ranami a místo oka vrstvu potrhaného masa a kůže; přes čelo a čelist se mu táhly další šrámy, jeden až dolů na krk. Dracovu totožnost prozrazovaly především plavé vlasy, které odhalila shozená kápě, jak do něj strkali, a Remus viděl, že pár pramenů na pravé straně je vytržených. Bylo zjevné, že se z Draca minulý úplněk stal vlkodlak, nepochybně díky Šedohřbetovi, který teď mladého Malfoye uvěznil svojí prackou.
„Remusi, není ti nic?“ zeptal se tichý hlas po jeho boku.
„Ne,“ odpověděl. „Jsem jen překvapený – to je syn Luciuse Malfoye.“
Anabel sama zalapala po dechu, když jí to prozradil, ovšem zatímco Remus se mračil a přemýšlel, co se k čertu stalo, že byl Draco takhle obětován, mladá žena vedle něj se zazubila a oči jí zasvítily. „Pán zla tedy má v úmyslu dodržet svůj slib,“ vydechla vítězoslavně a podobné poznámky se jako oheň šířily mezi všemi shromážděnými vlkodlaky. „Dal nám jednoho ze svých.“
Remus v duchu udělal obličej nad tím, jak jeho informace na smečku zapůsobila a zapřál si, aby byl Dracovu totožnost neodhalil. Oči dál upíral na chlapce, který se snažil vysmeknout svému zploditeli.
„Lupine!“
Remus nadskočil, ale poslušně si pospíšil před Šedohřbeta, který mu ostrým pohybem naznačil, ať přijde.
„Lupine, dávám ti Draca na starost. Už jednou jsi ho učil, tak bys ho teď mohl naučit, jak by se měl chovat, když je jedním z nás.“
Remus tupě přikývl a rychle chlapce, kterého k němu Šedohřbet postrčil, chytil. Draco se přirozeně pokusil utéct, jelikož Remus nebyl tak robustní jako Šedohřbet. Remus to dělal s odporem, ale musel, aby zachoval zdání, jež o něm ostatní měli, a zachránil Draca před smrtí; popadl ho za ruku a tak rychle mu ji zkroutil za záda, že se Draco musel předklonit, aby unikl bolesti.
„Pusťte mě!“ zaječel, když ho Remus odváděl dál od Šedohřbeta, ale ne úplně ke zbytku smečky. „Nebude se mu líbit, co děláte. Zabije vás za to!“
Remus stiskl zuby a pomyslel si, jak je ten kluk bláhový, když si myslí, že Pánovi zla záleží na tom, co mu tu udělají. Voldemort ukázal, jak málo mu na Dracovi sejde především tím, že Šedohřbetovi dovolil, aby ho proměnil. Merline, muselo se to stát ani ne dva dny po tom, co se Dracovi podařilo dostat Smrtijedy do Bradavic.
„Zabije vás!“ sliboval Draco. „Severus vás všechny voddělá jako psy!“
Remus sebou trhl, když to jméno uslyšel. Nechápavě se na Draca podíval. Co to sakra?
„To Snape klidně může chtít udělat,“ ušklíbl se na oplátku Šedohřbet. „Ale taky umí poslouchat rozkazy. Nemysli si, že bude nasazovat krk, aby tě ochránil Draco. Přivlastnil si zásluhy za Brumbálovu smrt; to on může za to, že jsi tady.“
„Nenávidí vás!“
„Ha! Myslím, že tuhle Lupina nenávidí víc. Jsi v dobré společnosti; Remus Lupin, snad nejubožejší ukázka vlkodlaka, kterou jsem kdy zplodil, a přesto ten, kterému se podařilo Severuse Snapea navždycky poznamenat.“
Draco zakňoural, jak Remus bolestně zesílil stisk. Remus okamžitě prsty uvolnil a pevně zavřel oči před přívalem vzpomínek. Když Draco podnikl další vlažný pokus o útěk, Remus si ho přitáhl k tělu a zamumlal mu do ucha: „Nechci ti ublížit, ale udělím to, pro tvé vlastní dobro. Pokusíš se pláchnout a smečka se na tebe ve vteřině vrhne. Sice jsi vlkodlak, ale nejsi jeden z nás, dokud Fenrir neřekne.“
„Nechci být jeden z vás,“ zasyčel Draco v odpověď.
„To ti věřím, ale jestli chceš žít, uděláš, co se ti říká. Teď tě pustím. Je na tobě, kterým směrem se rozběhneš.“
Pustil Draca a ten se ani nehnul. „Severus přijde a dostane mě odtud,“ zahuhlal, spíš pro sebe, a promnul si rameno.
Remus se divil, odkud se v Dracovi bere taková důvěra v jejich špeha. Podle toho, co věděl, se Draco celý rok Severusově pomoci vzpíral. Remus si odfrkl, když si uvědomil, že hlášením, jež Severus podával, už nemůže tak docela věřit.
Uvědomil si, že Šedohřbet dal pokyn k odchodu, a tak vykročil vpřed a připojil se ke zbytku skupiny vedené naslepo na další tábořiště. Překvapilo ho, ale současně naplnilo značnou úlevou, když Draco vykročil s ním a držel se u něj, jak se mísili se zbytkem smečky. Draco po prvních pár krocích začal kulhat a Remusovi naskočily vrásky.
Když kolem jeho hubených ramen ochranitelsky ovinul ruku, Draco ji nesetřásl.

Kapitola druhá - Nechali jsme se ukolébat svou marnivostí, a to nás může stát život

Jeho vztek přes týden vyprchal, a tak si teď přísady vyskládané na stole prohlížel napůl zahloubaně, napůl se zájmem. Rty mu zkřivil úšklebek, když se v duchu opravil – navršené na hromadu. Dostal za úkol namíchat vlkodlačí lektvar – pro celou Šedohřbetovu všivou smečku.
Ačkoliv byl zvyklý míchat lektvary ve velkých várkách – koneckonců to byl on, kdo madam Pomfreyové zásoboval ošetřovnu –, tenhle lektvar nikdy v tak velkém množství nepřipravoval. Ve skutečnosti ho vařil jen pro jednoho vlkodlaka. Příčilo se mu to tehdy a o to víc za to teď Lupina nenáviděl, jelikož nepochybně právě zmíněná praxe s přípravou toho pitomého lektvaru Pána zla při vymýšlení plánu inspirovala.
Přelétl očima po pytlích oměje a a měsíčních kamenů a v duchu si vypočítával všechny způsoby, jak lektvar upravit a problémů s vlkodlaky se navždycky zbavit. Jeden přehmat a mohl by vyhubit většinu britské vlkodlačí populace. Pán zla by ho jistě nepotrestal příliš přísně. Celkově hráli vlkodlaci podružnou roli a Severus byl ochotný přestát špetku Crucia, aby si mohl dopřát potěšení vidět zatraceného Remuse Lupina a zkurveného Fenrira Šedohřbeta nehybně ležet ve špíně s pěnou u huby, jak se na vzteklé bestie patří.
Jedna náhodně úmyslná chyba a Draco by byl mrtvý.
Bodl ho zbyteček vzteku z minulého týdne a Severus zatnul pěsti. Prvních pár dnů ve svém novém příbytku si užíval důvěrně známé a zvoucí prostředí polic s knihami. Rodina Goylů kvalitní literatuře nerozuměla, ale zjevně měla pocit, že by ji měla vlastnit. Severus teď bydlel v křídle, do něhož Goylovi odkázali knihovnu, balzám na ránu způsobenou ztrátou vlastní sbírky v Tkalcově ulici. Radost mu rychle zkazilo zadání jeho úkolu.
Pozapomněl, jak zchytralý Pán zla dokáže být. Ten kluzký hajzl nejspíš uhodl, že by Severus řečenou příležitost využil, aby se zbavil noční můry svého dětství, a tak mezi tu zvěř nastrčil Draca, aby mu v tom zabránil. Severuse štvalo, že i bez neporušitelného slibu je tak slabý, aby pro něj jeden hubený zjizvený kluk tolik znamenal; jenomže kvůli tomu spratkovi zabil Brumbála, a nic ho nepřiměje obrátit Albusovu oběť vniveč.
Syčivě vydechl, přistoupil k dřevěné truhlici na konci stolu a jal se zkoumat její obsah. Byly v ní dvě látky, pečlivě oddělené stříbrnou fólií a zaklínadlem; opium a déšť Gleipniru – byly magické, drahé a smíchané dohromady tím správným způsobem dávaly vzniknout jedné z nejnávykovějších substancí v kouzelnickém světě.
Když se ho Pán zla zeptal, jak by učinil lektvar neovladatelně návykovým, okamžitě ho napadla tahle kombinace. Když se ho potom Voldemort otázal, zda by to mělo vliv na účinky vlkodlačího lektvaru, začalo Severusovi svítat, jak bude znít jeho první úkol po ukončení kariéry špeha.
Voldemort chtěl mít Šedohřbetovy vlky pod kontrolou. Jako armáda byli k ničemu, jestliže se jim nedalo velet, a to o to se postará vlkodlačí lektvar. Problém byl přesvědčit Šedohřbeta, aby na to přistoupil. Šedohřbet byl posedlý představou návratu vlkodlaků do divočiny. Kouzelnický svět chtěl rozdrtit v čelistech. Pán zla byl toho názoru, že Šedohřbet bude nejdřív souhlasit, ale časem se začne vzpírat. Voldemort potřeboval, aby Šedohřbet už napoprvé nejen zkrotl, ale aby po další dávce lektvaru, který ho drží na uzdě, přímo zoufale prahl.
Opium a déšť Gleipniru účinky vlkodlačího lektvaru nezmění; Severus se dokonce domníval, že by jeho účinnost mohly zvýšit. Jediná dávka a každý další úplněk bude Šedohřbet Voldemorta prosit o víc.
Severus čerpal jisté omezené uspokojení z toho, že i když Šedohřbeta a jeho ubohého zplozence neuvidí mrtvé, aspoň se bude moct kochat jejich zlomeným duchem. Jediné, co kdy mluvilo v Lupinův prospěch, byl jeho ohromující stud za to, čím je. Jako mnohem mladší a oddanější Voldemortovu učení Severus cítil odpor, když viděl Šedohřbeta zaujmout místo mezi Smrtijedy s arogantní představou, že je jim rovný nebo snad dokonce nad nimi. To pitomé zvíře si myslelo, že být stvořením černé magie je důvod k hrdosti a tutéž falešnou hrdost šířil i na ty, které zplodil a vychovával. Bylo by hezké vidět, jak se předvedou jako to, čím ve skutečnosti jsou: psi, kteří se postavili svým pánům. Bylo by uspokojující vidět je zase poslušné a toužící po vodítku.
Koutek úst mu pozvedl drobný úsměv, když máchl hůlkou a kamna se okamžitě rozhořela, aby zahřála kotlík, ve kterém připraví déšť Gleipniru. Úsměv se mu rozšířil, když si připomněl původ jména té stříbřité tekutiny. Gleipnir byl hedvábný provaz utkaný trpaslíky, který spoutal obřího vlka Fenrise. Podle legendy byl déšť Gleipniru voda vyždímaná z hor, když trpaslíci zkoušeli jeho sílu. Ve skutečnosti to bylo bláto, které se střádalo na skalách omývaných řekou Von a sebrané za svitu modrého měsíce se měnilo na stříbrnou tekutinu konzistencí ne nepodobnou krvi jednorožce.
Jméno přísady a jeho původ však bylo milé. Matka Severuse kdysi varovala, že jména mají velkou moc – tím hůř pro Šedohřbeta.

*****

Remus se od ohně naoko odskočil vyčůrat a využil tu chvilku, aby do sebe obrátil dávku vlkodlačího lektvaru pro tenhle úplněk. Byl poslední z experimentální várky, kterou mu Severus namíchal, když se na řádové schůzi poprvé začalo mluvit o špehování Šedohřbeta. Severus lektvar za ty roky, kdy ho Lupin užíval, značně vylepšil a upravil. Díky nepopiratelnému nadání na lektvary se mu podařilo uvařit zásobu, která byla dostatečně účinná v jediné dávce měsíčně a dala se bez ztráty účinků skladovat celé měsíce. Remus ji otestoval, než se pokusil vetřít do Šedohřbetovy smečky, a pak si s sebou do divočiny vzal pár lahviček.
Když se zapojil do boje v Bradavicích, téměř svoji misi pokazil. Musel hodně rychle mluvit a získat si sympatie takových členů smečky jako Graham a nadále svou přítomností Šedohřbeta bavit, aby si svoje místo ve smečce zachoval. Šedohřbet se mu už už chystal skočit po krku, ale díkybohu popřál sluchu jeho protestům, že se snažil chránit svoji družku a že v Bradavicích byl shodou okolností. Jeho družka tam dělala stráž, a tak si do školy zaskočil, když si chtěl zapíchat. Nevadilo, že tehdy ještě s Nymfadorou nechodil, naštěstí mu od té doby oblečení načichlo jejím pachem, což byl dostatečný důkaz, že si nevymýšlí.
Než se Remus s pobrukováním vrátil do tábora, nezapomněl se vymočit. Uvažoval, jestli na něj a Nymfadoru opravdu čeká nějaká budoucnost. Dřív se jeho protesty soustředily na věkový rozdíl a jeho prokletí. Stále ještě nebyl přesvědčený, že by se k němu měla poutat, ale vypadalo to, že ostatní události jeho výhrady smetly pod koberec. Chápal, že v takovýchhle časech si chce každý urvat kousek štěstí – u Merlina, to on taky chtěl, ale říkal si, jestli to je dost k tomu, aby kapituloval a jednal proti svému svědomí. Nymfadora ho rozhodně přitahovala, jenže byla touha cítit na svém něčí teplé tělo a lichotivý pocit z její pozornosti dost?
No, nepochybně to bylo dost na mazlení a polibky, kterými se utěšovali po Brumbálově pohřbu; dost na to, aby v tom chtěl prokračovat, ačkoliv se cítil zahanbeně, že by totéž rád dělal s kýmkoliv – dokonce i s Dracem.
Hlasité povzdechnutí, s nímž si sedal, přimělo plavovlasého mladíka, který byl předmětem jeho myšlenek, otočit k němu hlavu. Když mu ale Remus pohled oplatil, Draco se rychle podíval jinam a stáhl si kápi tak, že mu zakrývala obličej. Remus znovu vzdychl. Nedělal si žádné iluze, že byl Draco před proměnou ve vlkodlaka vzorné dítě, ale přestát jakýkoliv útok, a že tenhle byl očividně násilný, bylo traumatizující a zasloužilo si Remusův upřímný soucit. Nepřál by svou kletbu nejhoršímu nepříteli; ani Petrovi ne.
Škoda, že ta lahvička vlkodlačího lektvaru byla jeho poslední, protože jinak by mohl nabídnout i Dracovi. Na okamžik ho napadlo, že by mu mohl dát vlastní dávku, ale včas si uvědomil, jaká by to byla hloupost. Už takhle byl špatný špeh, ještě aby se nedokázal ovládat za úplňku. Draco bude po své první proměně nejspíš příliš zesláblý, aby pro kohokoliv představoval hrozbu. Líp když při smyslech zůstane Remus a Draca ohlídá.
„Přestaňte na mě koukat,“ zasyčel Draco a znova si stáhl kápi, takže z něj Remus viděl jen pár pramenů světle plavých vlasů.
„Dal tě Pán zla Fenrirovi? Nebo to bylo náhoda?“ zeptal se Remus tiše a poposedl si blíž, aby ho Draco slyšel.
„Sklapněte!“ utrhl se Draco příliš hlasitě. „Nechci s váma mluvit, vlkodlaku.“
Remus se nevesele usmál, když slyšel, jak ti, co seděli nejblíž, nespokojeně mumlají. „Není v tvém zájmu, abys tady mluvil takovýmhle tónem,“ varoval ho. „A je mi to skutečně líto, ale ty jsi teď taky vlkodlak.“
Pěst, která jeho směrem vyrazila, zachytil, ale Dracovi se podařil zasáhnout ho do brady levačkou. Nebyla to ale silná rána a Remus Draca popadl, ohnul si ho přes klín, jako by se mu chystal naplácat, a pevně se mu o záda opřel předloktími, aby se Draco nemohl zvednout.
Mezi diváky, které přitáhli, se ozval smích a z temnoty za kruhem světla od jejich ohniště zazněla poznámka: „Aha! Tak takhle jsi dával za vyučenou děckám v Bradavicích?“
Draco ztuhl.
„Řekls mi, abych ho naučil chování,“ odpověděl Remus mírně.
Trhl sebou, když uslyšel výbuch smíchu. Nikdy nedokázal úplně zamaskovat strach, který ho pokaždé přepadl, když na něj Šedohřbet soustředil pozornost.
„Jen pokračuj,“ odpověděl Šedohřbet po té, co dal průchod svému veselí. „Vy ostatní, David a Silvanis budou bojovat.“
Ostatní, se kterými Remus a Draco seděli u ohně, se nedočkavě zvedli na nohy a Remus se díval, jak ta hloupá stvoření následují svého boha a tvůrce doprostřed mýtiny, kde plápolal největší oheň. Smutně potřásl hlavou a uvažoval, jestli se jim boje o moc, jež Šedohřbet ve svém pokřiveném vyznávání „přežití těch nejlepších“ podněcoval, opravdu líbily, nebo jestli byli prostě zrovna tak vyděšení jako on.
Draco se pokusil zvednout a Remus ho tentokrát nechal. Během šarvátky Dracovi spadla kápě, vlasy měl rozcuchané a špínou na jeho levé tváři se táhly světlejší stezičky prozrazující slzy.
„Proč vás nenechá na pokoji?“ popotáhl Draco, zatímco se snažil uhladit si vlasy.
Remus se natáhl, aby mu pomohl narovnat hábit, a potěšilo ho, když Draco jeho ruce neodstrčil. „Protože si myslí, že jsem ubožák,“ odpověděl prostě.
„Proč?“
Draco si znova natáhl kápi a Remus mu do ní zastrčil delší prameny plavých vlasů. Dlaní se zlehka dotkl Dracovy tváře a Draco ucukl a prudce se odtáhl.
„Bolí tě něco?“
Zarputile zavrtěl hlavou a znovu si zatahal za kápi a Remus si uvědomil, že Dracovu prudkou reakci způsobil stud; jeho rány byly zahojené nešikovně, ale úplně.
Jak se tak Remus díval, jak se Draco opět skrývá před jeho pohledem, napadlo ho, jak se asi se svými ranami vyrovnává Bill. Když se poprvé probral, měl úžasnou náladu, vděčný, že je jen zraněný, a ne prokletý. Prosil pak Remuse, aby mu to slovo odpustil, ale Remus ho chápal a vřele s ním souhlasil. Přemýšlel, jestli má Bill ještě dobrou náladu, teď když je na nohou a už nebudí zájem a uznání, ale morbidní zvědavost.
Ucítil v ústech nepříjemnou pachuť u vědomí, že Šedohřbet zdá se rád ničí tváře mladých mužů.
„Profesore Lupine?“
Remus Draca svým smíchem překvapil, ale nedokázal si pomoct; když ho ještě skutečně učil, Draco ho nikdy takhle uctivě neoslovil. Bylo zvláštní a zneklidňující slyšet to rozechvělé oslovení teď.
„Říkej mi Remusi.“
Draco se zarazil a tvář mu zkřivilo cosi, co mohlo být zamračení, ale nebylo pořádně poznat skrz jizvy. „Tak Remusi,“ vyplivl a nádechem své staré trucovitosti. „Proč jsi jiný než ostatní? Všichni Šedohřbetovi podlézají jako nějakému hrdinovi.“
„Je jejich hrdina,“ odpověděl Remus. „Dal jejich životu smysl, něco, na co se mohou soustředit a nemyslet na své neštěstí.“
„Ale to on může za to, že jsou vlkodlaci!“
„Ano. Je zvláštní, co strach o rodinu, o sebe dokáže s člověkem udělat.“
Okamžik bylo ticho, v němž Draco namáhavě oddechoval, až: „Nechtěl jsem ho zabít! Jenže moji rodiče... A on...“
Remus zamrkal. Na události minulého měsíce nemyslel. Snažil se ve skutečnosti odsunout Dracovu roli v Severusově zradě do pozadí, poněvadž nechtěl, aby nenávist k Severusovi kalila jeho chování vůči Dracovi.
„Ty jsi ho nezabil. To Se – Snape.“
„Ale Severus to udělal, aby mě zachránil! Slíbil mojí matce, že na mě bude dávat pozor. Složil neporušitelný slib, že mě bude chránit a pomáhat mi. Byl bych ten úkol nesplnil! Nedokázal jsem to udělat. Brumbál pořád mluvil a mluvil... nemohl jsem to udělat...“ Hlas mu přehlušily vzlyky a Remus bezmocně přihlížel, dočista zmatený tím, co Draco právě řekl.
Navlhčil si rty. „Šedohřbet tvrdil, že je to Sev – Snapeova vina, že tu jsi. Přivlastnil si zásluhu za tvou práci.“
„Ale uzdravil mě. Chtěl si mě u sebe nechat jako pomocníka, dokud pro mě nepřišli Anderson a O’Brien.“
Bylo jasné, že Draco proti Severusovi nechce slyšet jediné křivé slovo a Remuse napadlo, jak je možné, že Draco považuje smečku za ubožáky proto, jak obdivují Šedohřbeta, a přitom nevidí pošetilost vlastního zbožňování Severuse.
„Proč tě Šedohřbet nenávidí?“
Remus se zahleděl do ohně, než odpověděl. „Není to nenávist ke mně. Nenávidí, že jsem se snažil najít si místo mezi normálními kouzelníky. Postavil jsem se tím totiž proti jeho zákonu přežití. Pokusil jsem se popřít, co jsem, a žít ve stínech. On si myslí, že bych měl být na to, co jsem, hrdý.“ Promnul si čelo dvěma prsty, nazlobený, jak zahořkle to zní.
„Takže Severus měl pravdu,“ prohlásil Draco a urovnával si hábit a plášť ve snaze najít pohodlnou polohu ke spánku. Remusovi neuniklo, že konečně přestal nadávat, že nemá hůlku, aby si přeměnil něco pohodlnějšího.
„V čem měl pravdu?“ zeptal se.
Levý koutek Dracových úst se zvedl a v jeho bledém oku se zablesklo. „Ve třetím ročníku mi řekl, že jediný člověk, který tě nenávidí víc než on..., jsi ty sám.“

*****

Následující ráno dorazili do tábořiště, na něž je Šedohřbet hnal. Remus se kolem sebe se zájmem rozhlížel a všiml si několika chatrčí, které vykukovaly mezi řídce rostoucími stromy. Nebyl tak bláhový, aby si myslel, že jsou tu pro jejich pohodlí, a jeho podezření se potvrdilo, když se z nejbližší vynořily tři postavy v černých pláštích. Vypadalo to, že se po dlouhém čekání konečně v boji spojí se Smrtijedy.
„Proč mě prostě nepřivedli rovnou sem?“ stěžoval si Draco trpce.
„Protože už nejsi jeden z nich,“ odpověděl Remus a stejně jako Draco si všiml, že dva z trojice jsou Smrtijedi – Anderson a O’Brien –, kteří Draca minulý týden předali Šedohřbetovi.
Na to Draco nic neřekl. Napjatě muže, kteří Šedohřbetovi vyšli vstříc, sledoval. Nevypadalo to, že by měl Šedohřbet radost, že tu jsou, a Remus se protáhl skupinkou vlkodlaků, aby se mohl podívat zblízka, v patách Draca, který ho následoval, jakmile si uvědomil, kam míří.
„Ten třetí je Tilhurst,“ zasyčel Draco. „Svině!“
„Tiše,“ varoval ho Remus.
Už byli dost blízko, aby slyšeli, a naštěstí nemuseli předstírat, že neposlouchají, poněvadž půl smečky taky upíralo pozornost na svého vůdce, který si na kouzelníky před sebou vyléval žluč.
„Příští měsíc!“ hromoval. „Dal jsem souhlas, že to bude příští měsíc.“
„Jaký je v tom rozdíl?“ odvětil Tilhurst. Stál pár kroků před druhými dvěma, čímž potvrzoval Remusovu domněnku, že jsou jen pěšáci. Tilhurst se zdál spíš s z podobného těsta jako Malfoyovi a Remus přemýšlel, co asi stojí za Dracovým nepřátelstvím. Byl oblečený v černé jako Anderson a O’Brien, ale jeho hábit byl z lepší látky, ušitý na míru a se stříbrným lemem kolem manžet a límečku, který ve slunci s každým pohybem pableskoval.
„Rozdíl je v tom, že jsme měli dohodu! Voldemort má štěstí, že jsem vůbec souhlasil a nechtěl od něj víc.“
„Pán zla si pouze přeje otestovat celý proces ještě před útokem,“ odpověděl Tilhurst hladce, třebaže ve skutečnosti před Šedohřbetem couvl zpátky ke svému doprovodu.
Šedohřbet se chystal něco zařvat v odpověď, zhluboka se na to nadechl, ale chystaná slova zastavil tichý hlas, který se přesto zarostlou mýtinou jasně nesl. Ze vzdálenější boudy, z té z jejíhož komína se kouřilo, právě vyšel Severus. Remus chytil Draca za rameno a držel ho na místě.
„Dobré ráno, Fenrire. To je od tebe laskavé, že se k nám konečně připojuješ.“
„Snape. To jsem měl vědět.“
„Ach, ale ty jsi to věděl, Fenrire, nebo aspoň tušil. Máš tři dny zpoždění. Nervózní?“
„Sklapni, Snape. Jestli je tady někdo nervózní, tak jseš to ty.“ Šedohřbet se zasmál. „Přivedl jsem tvého přítelíčka.“
Remus ztuhl, když Šedohřbet neomylně ukázal na něj. Severus byl pořád ještě daleko, ale bylo poznat, jak se jeho oči při pohledu na něj zúžily. Prozradí ho teď? Remus taky zúžil oči, jak se v něm vzmáhal neznámý hněv, až se třásl úsilím udržet ho v sobě. Bylo to poprvé, co Severuse spatřil od Brumbálovy vraždy.
„Přítele?“ protáhl Severus. „Obávám se, že se pleteš. Ačkoliv hádám, že by z něj mohl být ucházející pejsek, až si všichni vezmete svoji medicínu.“
Remus se tak soustředil na Severuse, že ho Draco zaskočil. Vytrhl se mu a rozběhl se mezi stromy. Smrtijedi se pohnuli, jako by ho chtěli pronásledovat, ale Šedohřbet toho nejbližšího odstrčil mohutnou dlaní.
„O něj se nestarejte. Vrátí se. Lupine!“
Remus se taky chystal následovat Draca, ale na Šedohřbetovo drsné zavolání se zastavil.
„Budeš Snapea hlídat.“
„Tak moment!“ začal Tilhurst pobouřeně.
„Jste tady, abyste na nás dohlíželi až do útoku,“ přerušil ho Šedohřbet. „Když fér, tak fér. Jestli na tohle přistoupím, chci si pojistit, že se Snape nenechá ovládnout svým očividným strachem. Lupine ty ten cirkus znáš, učil ses lektvary. Dej pozor, ať tam Snape nepřidá něco navíc.“
Remus přikývl, sice zmatený, ale automaticky přistoupil na Šedohřbetovu hru. Udělal pár kroků ke svému novému svěřenci, když ho zastavil Snapeův hlas.
„Děkuju, Fenrire, pár pomocníků budu potřebovat. Lupine, běž a přiveď toho druhého spratka; bude mi o poznání víc platný než ty. Přijď s ním do chaty. Čím dřív s tímhle fiaskem pohneme, tím dřív se budeme moct rozloučit.“
S tím se otočil na podpatku a s rozevlátým hábitem odkráčel, až měl Remus sto chutí ho uškrtit. Ovládl se ale a vydal se hledat Draca.
Věděl, že zesláblé nohy ho daleko neunesou, a skutečně, Draco ležel kousek od tábora na zádech na špinavé zemi.
„Zakopl jsi?“ zeptal se a přidřepl si k němu.
„Podlomila se mi noha,“ odpověděl Draco. Znělo to, jako by měl ucpaný krk a když domluvil, hlasitě popotáhl.
„Mluvil o mně, Draco.“
„Nenávidí všechny vlkodlaky,“ řekl Draco. „A – a to jsem teď i já.“
Remus si povzdechl. Stále ještě si neujasnil, jak s Dracem zacházet. Bylo mu sedmnáct, skoro už z něj byl muž a pravděpodobně, v očích Řádu, nepřítel. Jenomže byl raněný, vystrašený a tenhle večer ho čekal druhý nejhorší zážitek jeho života. Takové věci člověka změní. Draco nebyl ten, kdo proti Brumbálovi zvedl hůlku. Pravda, vymyslel, jak do Bradavic dostat Smrtijedy a mnoha lidem tím ublížil i přivodil smrt, ale Severusova hlášení i Dracovo vlastní mumlání naznačovaly, že Voldemort na něj používal jako páku jeho rodinu.
„Řekni mi,“ zabručel Remus, „kdo tě uzdravil po Šedohřbetově útoku?“
„Severus a tetička Bella. Matka říkala, že jsem mohl přijít o nohu, kdyby nebylo Severuse.“
Remus polkl. Skoro se mu nechtělo uvěřit, že ještě podporuje Dracovu víru v toho proradníka, a lehce žasl, že mu Severus vůbec prokázal jistou dávku soucitu.
„Jestli Severus nenávidí všechny vlkodlaky, proč by to dělal? Daleko spíš by tě zabil, nemyslíš?“
Draco nic neříkal, ale Remus dobře věděl, že na něm jediným bledým okem visí, že každému slovu pozorně a s nadějí naslouchá.
„Právě ze mě udělali Severusova hlídače, nebo pomocníka, podle toho, na čí rozkaz. Požádal mě, abych pro tebe došel. Řekl, že mu budeš platnější než já. Chce tě u sebe. Podle mě… tě chce chránit před zbytkem smečky. Znamenáš pro něj něco víc.“
Odmlčel se, aby Draco mohl jeho proslov vstřebat, a srdce se mu sevřelo, když viděl, jak Draca zaplavila naděje.
„Chceš podat ruku?“ nabídl se.
Nakonec musel Draca do Severusovy boudy donést. Neměla žádné dveře, takže než vstoupil, dvakrát kopl do stěny. Na temnou postavu skloněnou nad velkým kotlem v protějším koutě se nedíval a místo toho uložil Draca na úzké lůžko u delší zdi.
„Severusi,“ ozval se Draco třaslavě, oči upřené na jeho záda.
Ten lačný pohled Remuse přiměl podívat se tímtéž směrem, takže se na Severuse právě díval, když konečně odložil dlouhou míchací tyčinku a otočil se k nim. První, co Remuse napadlo, bylo, že vypadá unaveně. Druhé, co ho napadlo, bylo, že by s vrahem neměl cítit.
„Oba mi budete pomáhat s rozdílením vlkodlačího lektvaru,“ oznámil jim Severus bez úvodu. „Za hodinu se smečka seřadí u dveří a jeden po druhém dostanou dávku. Naliju je já, protože množství se bud řídit váhou a výškou. Po vás dvou chci, abyste zapsali, kdo kolik dostal. Lupine, chci o každém tolik podrobností, kolik víš.“
„Sbíráš informace pro Voldemorta?“ odvětil Remus hořce, neschopný vyrovnat se s tónem, kterým Severus rozdával svoje příkazy, jako by skutečně byli pomocníci ochotní a nedočkaví se od něj učit.
„Chtěl bys kopii pro Řád?“ nabídl mu Severus sametově v odpověď.
„Cože?“ zamumlal Draco a hlava se mu otáčela z jednoho na druhého.
„Teď mě velice dobře poslouchej, Draco,“ řekl Severus, ale nespustil oči z Remuse. „Tahle chata je chráněná kouzlem proti vyrušení. Nic, co mezi těmihle čtyřmi stěnami padne, se nedostane ven. Rozumíš? Nic. Teď je na tobě, aby ses rozhodl. Remus Lupin je špeh Fénixova řádu, vyslaný Brumbálem, aby se vetřel do Šedohřbetovy smečky a, předpokládám, udělal, co mohl, aby zasel svár a zabránil Šedohřbetovi pouštět se do významnějších akcí.“
Dramaticky se odmlčel a Draco do té odmlky vpadl se svým zmatkem. „Cože? Ale on s nikým nemluvil, co tu jsem. Proč jsi to neřekl Šedohřbetovi, když jsme sem dorazili? Proč jsi to neřekl Pánovi zla?“
„Nebyl jsem si jistý, jestli se Lupin odváží dál špehovat, po té co jsem se ukázal být zrádcem jejich strany. Řád si zjevně arogantně myslí, že ‚všechno bude v pořádku‘. To je jejich normální modus operandi a důvod, proč budou na každém kroku poráženi. Rozhodnutí ho prozradit je tvoje, Draco. Šedohřbetovi pomáhat nechci a nemyslím, že je Lupin schopen nějak uškodit Pánovi zla – jak jsi podotkl, moc se mu jeho úkol realizovat nedaří. Je to na tobě. Můžeš tuhle příležitost využít, aby ses zavděčil Šedohřbetovi, nebo to můžeš nechat být. Ať se rozhodneš pro cokoliv, tvoje rozhodnutí bude konečné.“
Remus se zamračil rozzlobeně i zmateně. Co to je za hru? Znal Severuse dost dlouho na to, aby poznal, kdy plácá nesmysly. Samozřejmě teď už taky věděl, že byly chvíle, kdy to poznat nedokázal; nikdo z nich to nepoznal, ani Brumbál. Ale bylo očividné, že právě teď Severus sehrává scénu pro Draca – jako by takové rozhodnutí opravdu hodlal vložit do jeho rukou. Severusovi o něco šlo.
„Co to –?“
„Draco?“ skočil mu Severus do řeči a jeho oči se do Remusových přímo zavrtávaly. Poněkud se zpožděním si Remus uvědomil, co by Severus mohl dělat, a pohled odvrátil.
„Ale – on pracuje pro Fénixův řád? To jsi měl říct Pánovi zla, Severusi.“
„Pána zla z toho na chvíli vynechejme,“ odvětil Severus a Draco vypadal, jako by si myslel, že zešílel. „Remus Lupin pro plány Pána zla nepředstavuje žádnou hrozbu,“ zopakoval Severus. „Tvoje rozhodnutí je prosté, Draco. Pomůžeš Šedohřbetovi odhalením špeha v jeho středu, a tím pádem si u něj získáš jistý vliv, nebo uzavřeš dohodu s Lupinem?“
„Dohodu?“
Remus polkl. Připadalo mu, že už vidí, o co Severusovi jde, ale nemohl za živého Boha přijít na to, proč Severusovi na Dracovi tak záleží. Když Řádu podával svá hlášení, měl pro Malfoyovy vždycky jen pohrdání. Možná v tom byl ten slib, o kterém se Draco zmínil.
Uvědomil si, že Severus i Draco se na něj s očekáváním dívají a olízl si rty. „Ano,“ řekl pomalu a horečně uvažoval napřed. „Dohodu. Když budeš mlčet, slibuju, že tě budu chránit, jak budu moct, před Šedohřbetem. A pokud Řád zaútočí přímo na smečku, postarám se, abys byl amnestován. Ani tě nežádám o pomoc, jen o mlčení.
Draco obrátil hlavu k Severusovi. „Proč to neřekneš Pánovi zla?“ zeptal se ho přímo a Remus si nebyl jistý, jestli to dítě chválit za jeho inteligenci nebo se strachovat o jeho bezprostřední bezpečí.
„Už jsem ti řekl,“ odpověděl Severus znuděným tónem a jakoby nic se obrátil zpátky ke svému lektvaru. „Lupin jeho plány nijak neohrozí. Pokud ano, můžeme ho kdykoliv odhalit. Mezitím můžeme doufat, že bude osina v zadku Šedohřbetovi a poskytne ti určitou ochranu před Řádem.“
Draco teď přikyvoval, oči jasné a tak klidný a šťastný výraz ve tváři, nakolik mu to hluboké jizvy na jedné půlce dovolovaly. „Ano,“ přikývl na souhlas. „Nejsem – nejsem nijak věrný Šedohřbetovi. Nic neřeknu.“ Otočil se k Remusovi. „Dohoda uzavřena, Lupine.“
Remus mu potřásl rukou, rozladěný arogancí, s níž Draco použil jeho příjmení, a naštvaný tím, jak blazeovaně se Severus s celou záležitostí vypořádal. Říkal si, že by měl být rád, že ho neprozradili a že dostal mlčenlivý souhlas, aby pokračoval se svojí misí. Ale pálilo ho, že ho Severus považuje za tak malou hrozbu. Ten hajzl si o sobě nejspíš myslel, že je mistr klamu a všichni ostatní jsou hluboko pod ním.
„Lupine, vzal sis tenhle měsíc vlkodlačí lektvar? Podle mých počtů ti měla zbývat ještě jedna dávka.“
„Ano, vzal jsem si ho,“ odpověděl Remus a jeho mozku konečně došlo, co Severus míchá v tom obřím kotli.
„Bude tedy lepší, když si tenhle nevezmeš, mohly by spolu reagovat a já bych velice nerad měl co do činění se zablešenci dřív, než je nutné.“
Draco nešťastně vzdychl a Remus mu automaticky položil ruku kolem ramen, aby ho utěšil.
„Myslím, že by sis měl dávat pozor, co říkáš, Snape,“ vyštěkl.
Severus k nim zaletěl pohledem a Remus měl na okamžik dojem, že v jeho postoji zahlédl nejistotu. Nalil do cínového poháru dávku lektvaru a tiše došel k Dracovi.
„To je jen zvyk,“ vysvětlil a podal mu pohár. „Vím, že sis svůj úděl nezvolil.“
„Já snad ano?“ reagoval Remus popuzeně. „A půlka lidí tam venku?“ Máchl rukou směrem k otevřenému vchodu.
„Šedohřbet –“
„Šedohřbet je zákon sám pro sebe,“ přerušil ho Remus trpce.
Draco upíral pohled na kouřící pohár v rukou. Nakonec se ozval: „Nic jsi do toho nedal, že ne?“
„Kdyby ano, nejdřív bych nechal napít Lupina,“ odpověděl Severus přezíravě a podrážděně se vrátil ke své práci.
Draco pokrčil rameny, věnoval Remusovi křivý úsměv – nevinnost toho gesta byla na míle vzdálená tomu, jak zchytrale předtím uzavíral jejich dohodu –, a vypil lektvar až do dna.
„To chutná dobře,“ oznámil očividně překvapeně, když dopil, a Remus se okamžitě podezíravě zadíval na kotel. Nic však neřekl. Už měl v sobě vlastní lektvar a tak byl v bezpečí před čímkoliv, co do něj Severus přidal. A ačkoliv to šlo proti všemu, co si o Severusovi myslel, byl si jistý, že by Dracovi nijak neublížil. Dostatečným důkazem byla absurdnost té dohody, kterou nechal jeho a Draca uzavřít.
„Na stole je pergamen a inkoust,“ instruoval je Severus a Remus i Draco po nich skutečně sáhli.

*****

Rozlévání vlkodlačího lektvaru byl dlouhý a úmorný proces, a když se dostali k posledním šesti, Severus už toho měl plné zuby. Podle Lupinových poznámek Šedohřbetova smečka čítala dvakrát víc členů, než kolik Šedohřbet nahlásil Voldemortovi, přesně jak ten kluzký hajzl předpokládal. Lupin a Draco vzorně psali ke každému poznámky; Lupin zapisoval jména a bližší podrobnosti, kdežto Draco zaznamenával jejich výšku, váhu a množství podaného lektvaru. Každý člen smečky přes podezření, jež k tomuhle lektvaru, který jim jejich vůdce přikázal vypít, choval, po napití Severuse pochválil a s každou pochvalou se do něj Lupinův pohled víc zavrtával.
K čertu s Lupinem, že tu vůbec je, pomyslel si Severus rozezleně, kouzlem spočetl výšku a váhu předposledního vlkodlaka a nalil mu jeho dávku. Draco čísla naškrábal na pergamen, jako by snad byli zase zpátky v Bradavicích. Severus přemýšlel, jestli si ten bláhový kluk vůbec uvědomuje, co se kolem něj odehrává. Draco byl chytrý a nepochybně uměl být vypočítavý, ale většinu života si žil jako v bavlnce a Severus nepředpokládal, že by byl dostatečně bystrý nebo paranoidní, aby mu došel pravý důvod, proč Lupina neprozradil.
Severus byl v delikátním postavení. Svoji kritiku strategie Řádu myslel zcela vážně. Kdyby byl skutečně zrádce, už dávno by byl vyzradil jména všech jejich špehů, včetně toho pitomce Lupina. Bylo bláznovství dál využívat špehy, o nichž ví – Percy pravděpodobně dál podává informace o Rookwoodových a Waresových starých přisluhovačích na ministerstvu – a taky to poněkud ztěžovalo život jemu. Kdyby ty hlupáky chytili teď, Voldemort by chtěl vědět, proč je Severus okamžitě neprozradil. Jednoho z nich bude muset preventivně obětovat, aby si kryl záda.
Rozzlobeně vyčaroval poslední pohár a zachmuřeně se obrátil k Šedohřbetovi.
„Od minulého hlášení ti pár vlkodlaků přibylo, Šedohřbete,“ poznamenal. „Buď to, nebo nesplňuješ ani moje nejnižší očekávání a neumíš počítat.“
„Nekecej a dej to sem,“ vyštěkl Šedohřbet. „Nechápu, na co je potřeba všechno tohle testování, když jseš tak chytrej. Příští měsíc by to bohatě stačilo.“
Severus seslal svoje zaklínadlo – 196 centimetrů, 127 kilogramů – a nabral dávku, která si mohutného vlkodlaka podmaní a vytvoří u něj závislost. Neurvale mu lektvar podal a sledoval, jak ho ta bestie hltá. Natáhl ruku, aby si pohár vzal zpátky, ale ztuhl, když uviděl, jak se Šedohřbetovi proměňuje tvář.
„Draco, uhni!“ vykřikl, vytáhl hůlku a kopl do Dracovy židle. „On už si lektvar –“
Ozvalo se ohlušující zavytí a Severusova pozornost se soustředila jen na krvavý pahýl na místě jeho ruky.

Kapitola třetí - Slyším, jak se blíží a z jejich vytí mi běhá mráz po zádech

Severus zíral na místo, kde měla být jeho ruka s hůlkou. V uších mu bzučelo, ale i skrz bílý zvuk šoku k němu dolehlo Šedohřbetovo mokré mlaskání a kousání. Připadalo mu, že ruku slyší klouzat do jeho chřtánu. Sevřel svou paži těsně nad ukousnutým zápěstím a zvedl oči.
Účinek dvojité dávky vlkodlačího lektvaru byl horší, než si představoval. Původně měl za to, že způsobí okamžitou přeměnu dotyčného do vlčí podoby. Šedohřbet se však zarazil někde v půlce. Připomínal mu hieroglyfy; vypadal jako groteskní napodobenina Anubise: vlčí hlava a ramena, lidské končetiny nabobtnalé za hranice své běžné velikosti. Znetvořená hlava na Severuse upřela pohled a on pocítil něco, co cítil naposled v šestnácti – naprostou, strnulou, nejhlubší hrůzu.
Dokázal je slabě zašeptat „ne,“ než se lopatovitá tlapa napřáhla a mocnou ranou ho zbavila vědomí.

Když Severusovo tělo padlo na stůl, od kterého Draco právě odklopýtal, Remus sebou trhl. Chlapec v jeho náruči vykřikl a ten úzkostný zvuk Remuse konečně vytrhl ze zhrozeného omámení. Vytáhl skrytou hůlku a doufal, že bude jeho omračovací zaklínadlo pro Merlina dost silné.
Bylo a Šedohřbet se těžce sesul k zemi a složil se Severusovi přes nohy s takovou vahou, že bylo slyšet lámání kostí.
Remus nechal Draca vrhnout se k Severusovi a šel vyhlédnout otevřeným vchodem. Bouda skutečně musela být očarovaná proti vyrušení, protože jí nikdo nevěnoval nejmenší pozornost.
„Remusi!“
Připojil se k Dracovi u Severuse. Severusův hábit byl nacucaný krví z překousnutého zápěstí. Když natržený rukáv vyhrnoval, aby se na ránu mohl pořádně podívat, udělal obličej. Znal řadu jednoduchých uzdravovacích kouzel, takovéhle zranění ale přesahovalo jeho schopnosti. Věděl, že madam Pomfreyová by pravděpodobně svedla ruku zase připojit k paži, jenže Severusova ruka byla ztracená (Remus se střehl podívat se k Šedohřbetovu zpotvořenému tělu). U svatého Munga by mu mohli dát kouzelnou náhradu, ale to nepřicházelo v úvahu...
Zamrkal, když si uvědomil, že začal automaticky pomáhat omráčenému Smrtijedovi. Rozzlobeně zatnul zuby, neboť si musel přiznal, že navzdory své nenávisti ho nemůže nechat takhle zemřít. Když nic jiného, Severusovo intrikaření na ochranu Draca Remuse ponouklo, aby si s ním soukromě promluvil. Má jisté otázky a ať se propadne, jestli Severus umře dřív, než na ně bude moct odpovědět.
Podařilo se mu krvácení zastavit natolik, že ruka už jen mokvala, zatímco Draco vedle něj se namáhal kopáním a strkáním dostat Šedohřbeta ze Severusovy spodní poloviny. Remus podrážděně máchl hůlkou a Šedohřbetovo tělo narazilo na protější stěnu chatrče. Draco Šedohřbeta naposled pohrdavě nakopl do prsou a pak si zase klekl vedle Remuse.
„Pořád krvácí,“ oznámil.
„To vím!“
„Vzbuď ho. Severusi!“
Když se Draco Severusovi chystal zatřást ramenem, Remus ho odstrčil. „Enervate nebude fungovat a zatřesením mu jenom víc ublížíš. Je v bezvědomí.“ Možná napořád.
Šedohřbetova rána mu očividně způsobila otřes mozku. Jediné, co Remus mohl, bylo odčarovat rýsující se podlitinu. Krvácení z pahýlu ruky se mu úplně zastavit nepodařilo a Remusovi došlo, že bude muset ránu zacelit úplně. Pátral v paměti po něčem, čím by se takhle poničená tkáň dala sešít.
„Co to děláš?“ zaprotestoval Draco ostře, odstrčil jeho ruku stranou a kouzlo zrušil. „Jestli se rána zacelí, už mu ruku nikdy zpátky nevrátíme.“
„Draco, takhle vykrvácí. Nemůžeme – nemůžeme mu tu ruku vrátit. Musím.“
„Měli bychom ho vzít ke svatému Mungovi,“ odsekl Draco. „Tam by to zvládli.“
Remus se k němu prudce otočil, jak mu pod tlakem toho, co se stalo, povolovaly nervy. Vší silou se snažil nepanikařit. Severus tu jen tak ležel, vypadal čím dál bledší a skrz roztrhané maso a krev vykukoval kus kosti jeho předloktí. „Tam ho vzít nemůžeme, ty pitomej kluku!“ Znova zvedl hůlku, usilovně se soustředil a děkoval Merlinovi, že je bouda očarovaná proti vyrušení. Byli by všichni tři mrtví, kdyby se sem seběhla smečka. Vždyť omráčil Šedohřbeta!
Ale ať se soustředil, jak chtěl, kouzlo na ránu nijak neúčinkovalo; vlkodlačí kousnutí jsou prokletá a tak je vždycky těžké je vyléčit, ovšem tenhle případ byl s Remusovým nedostatkem znalostí přímo neřešitelný. Rozhlížel se, čím by si tak mohl pomoct, a oči mu padly na žhnoucí uhlíky téměř vyhaslého ohně pod kotlem s vlkodlačím lektvarem.
„Pomoz mi ho posunout,“ štěkl na Draca. Ten bez přemýšlení poslechl, ale vyjekl, když Remus popadl Severusovu paži a strčil pahýl do uhlíků. Remusovi se z toho sykotu a zápachu zvedl žaludek a rychle ruku zase vytáhl a kouzlem očistil.
Zatímco se Remus činil, Draco fňukal do rukávu, který si držel před obličejem. Po chvíli dolezl k Severusově hlavě; koleny přitom po hrbolatých prknech rozmazával krev. Remus pozoroval, jak Severusovi zvedá hlavu a pokládá si ji do klína. Nevěděl, co si myslet, když mu Draco nešikovně odhrnul vlasy z čela.
Když měl Remus jistotu, že udělal, co bylo v jeho silách, opřel se o stěnu. „Tohle je nejlepší, co dokážu,“ zašeptal. Jestli to říká sobě, nebo Dracovi, nevěděl.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Draco tiše. „Co se to stalo?“
Remus svraštil obočí a rukávem si otřel zpocené čelo. „Šedohřbet už měl asi vlkodlačí lektvar v sobě. Mně ho Severus nedal, protože já už jsem si vzal vlastní. Tohle je evidentně výsledek.“
„Je mrtvý?“
Na jeden hrozný okamžik Remus nevěděl, o kom Draco mluví, ale pak si všiml, že s morbidní fascinací zírá na Šedohřbetovo příšerné tělo.
„Ne, jenom omráčený.“ Když to říkal, současně honem položil ruku na Severusovu hruď. Vydechl úlevou, že cítí tlukot srdce, i když nepravidelný. „Nevím, co uděláme,“ přiznal, a pak hlasitě zaklel, aby si trochu ulevil od rozčilení. Co budou dělat? Někdo brzo přijde, když se Šedohřbet neukáže v táboře.
Nechal Severuse v péči Dracových jemných rukou a tichého pobrukování a odhodlal se zkontrolovat Šedohřbeta. Moc ho nepřekvapilo, že Šedohřbet taky ztratil vědomí; narazil do stěny s velkou silou. Aby to, k čemu došlo, aspoň trochu zamaskoval, seslal Remus na Šedohřbeta silné Obliviate. Hledal, čím ho přikrýt, a oči mu padly na postel, která na rozdíl od stolu a židlí zázrakem přežila. Rychle na ni Šedohřbeta odlevitoval a zakryl ho, takže jeho napůl proměněné tělo nebylo vidět. Snad by mohl tvrdit, že měl na lektvar alergickou reakci. Nikdo v táboře určitě neví, že ten zmetek vlkodlačí lektvar už bere. Remus na něj měl tím větší vztek za to, že je takový pokrytec a ještě ke všemu stvůra. Nejspíš lektvar bral, aby si násilnosti napáchané za úplňku líp vybavoval.
„Severus má zlomenou nohu.“ Remus se otočil od postele k Dracovi a přikývl. Se zlomenou nohou si poradit uměl. Naučil se, jak se s takovým zraněním vypořádat, po svém učitelování v Bradavicích. Nelíbilo se mu, že tehdy nemohl pomoct Ronovi, a v šarvátkách už se mu to párkrát hodilo.
Kost byla zlomená čistě, výsledek uvěznění Severusova lýtka mezi nohou od stolu a Šedohřbetovým těžkým tělem. Přiložil kosti k sobě a nechal si je od Draca podržet, aby je mohl rychle spojit. Celou dobu se mu pohled vracel k tomu, co napravit nedokázal. Zčernalý pahýl byl jako němá výčitka.
Říkal si, že nemá, proč se tak cítit. Nevěděl, že Šedohřbet potajmu bere vlkodlačí lektvar. Ani nevěděl, co Severus přidal do téhle várky. Bůhví co tu reakci způsobilo. I když si nemyslel, že změny, které Severus provedl, by mohly být smrtelné – konečně, Draco si ho vzal -, věděl, že něco je v nepořádku. Každý vlkodlak, který se napil, Severuse chválil. I kdyby Severus provedl nějaké vylepšení, dobře chutnající lektvar by si nevysloužil příznivou reakci od každého.
Oči se mu rozšířily, jak mu došlo něco strašlivého. „Bude muset dostat napít,“ zamumlal nahlas.
„Co?“
„Severus musí dostat dávku vlkodlačího lektvaru! Dneska v noci se promění!“
„Ale cože? Já se dneska poprvé proměním,“ odpověděl Draco a bylo očividné, jak nerad to přiznává. „Trvá to přece měsíc, ne?“
Remus zavrtěl hlavou. „Proměna nastává první úplněk po kousnutí. Pro všechny ostatní to bylo o měsíc později. Ze Severuse se ale stal vlkodlak těsně před úplňkem. Promění se dneska. Musíme mu dát lektvar.“
Oba nadskočili, když zaslechli, jak se někdo volá Šedohřbeta.
„Zatraceně!“ zaklel Remus, když poznal Silvanisův hlas, ale Draco už se vyškrábal na nohy. Remus se mohl jen dívat, jak ze sebe shazuje zakrvácený plášť, aby zakryl kaluž krve na podlaze. Ke vchodu do boudy došel, právě když dovnitř otevřeným vchodem dopadl Silvanisův stín.
„Je tu ještě Fenrir?“ dotazoval se snědý muž. Ve skutečnosti se jmenoval Gareth, ale začal si říkat Silvanis po tom, co mu jeden mystik řekl, že jeho vlčí podoba je stříbrná. Latinsky neuměl, a tak nejspíš neocení ironii, že jeho vlčí kožich je špinavě hnědý, jak ve skutečnosti jeho přijaté jméno napovídá. Remus pocítil chmurné uspokojení, že dnes v noci by se Silvanisovy představy mohly ocitnout v troskách. Mlčel a díval se, jak Draco mluví.
„Je tu,“ odpověděl Draco. „Nereagoval na lektvar dobře; on a Snape to teď vyspávají.“ Kývl jakoby mimochodem k posteli a Silvanis se naklonil do vchodu a nakoukl. Viditelně se zarazil, když mu zrak padl na Remuse klečícího vedle Severuse v troskách stolu.
„To je všechno Snapeova,“ poznamenal Draco a došel pohrdlivě botou poodhrnout svůj špinavý plášť. „Ten hajzl mě celého zakrvácel. To ho naučí povyšovat se nad nás s tím svým lektvarem.“ Zvedl oči a zářivě se na Silvanise usmál. „Třeba si s ním Fenrir ještě pohraje, až vyjde měsíc!“
Jeho kruté uchechtnutí Šedohřbetova prvního pobočníka dobře naladilo a taky se zachechtal. „S trochou štěstí ten pitomec skape ještě dřív. Na druhou stranu by bylo hezké vidět Fenrira v akci. Tentokrát bychom si to pamatovali.“
Hravě Draca poplácal a přátelsky mu rozcuchal vlasy. Když ruku odtahoval, Dracovy plavé vlasy se zvedly statickou elektřinou; vypadal díky tomu přesně, jak se chtěl jevit: rozkošně divoký mladý vlkodlak. Remusův obdiv se mísil se zhrozením nad tím, že je Draco v podvádění tak dobrý. Žádný div, že zbožňuje Severuse.
„Takže co to vy dva děláte?“ zeptal se Silvanis ve vzácném záchvatu zvědavosti, a tudíž i inteligence.
„Dáváme ten bordel do kupy, než si ho všimne ten idiot Tilhurst,“ vyplivl Draco a vyhlédl ven, jako by kontroloval, kde se pohybují Smrtijedi. „Je to hlupák, ale když uvidí, jak je Snape zřízený, poběží za Pánem zla. Budeme Snapea a Fenrira držet stranou až do úplňku. Pak už to bude jedno.“ Zazubil se na Silvanise a ten znova bodře odpověděl.
„Dobrý nápad. Cha, předtím jsem si myslel, že jseš takovej ufňukánek, ale koukám, že už jsis zvykl. Pozdějc si popovídáme.“ Naposled Draca poplácal po rameni a nechal je opět o samotě.
Draco ještě chvíli zůstal u vchodu a vyhlížel. „Oznamuje to ostatním,“ hlásil Remusovi. „Nevypadá to, že by si s tím dělali těžkou hlavu. To jsou opravdu tak hloupí?“
Remus zavrtěl hlavou. „Ne. Jen mají důvěru v Šedohřbeta a nejspíš je ani nenapadne, že bys mohl takhle lhát.“
Draco se zamračil a opustil místo u vchodu. „Musel jsem.“
Remus přikývl. Ano, musel lhát, stejně jako by musel lhát on, kdyby to na něj připadlo. Rozdíl byl v tom, že kdyby to zkusil on, už by nejspíš byli mrtví.
„Jenom se Silvanisovi nesnaž moc zalíbit,“ varoval ho. „Má divné chutě.“

*****

Uklidili boudu, jak nejlíp dovedli. Většinu práce sice odvedl Remus, ovšem Draco vypočítal, kolik vlkodlačího lektvaru bude Severus potřebovat. Musel si vystačit s poznámkami, které zapsal, teď trochu zmuchlanými a potřísněnými krví. Remus mu Severuse pak podržel v sedu a Draco jeho nereagující tělo přiměl doušek po doušku spolykat vlastní dílo. Jak lektvar v Severusově hrdle mizel, Remuse znova napadlo, co to s ním mistr lektvarů provedl.
Odpoledne ubíhalo, když tu se z postele ozvalo zasténání. Byl to lidský zvuk, ale Draco se přesto rychle schoval za Remuse.
Vydechl úlevou, když deku odhodil Šedohřbet opět ve lidské podobě a zasípal otázku: „Co se stalo?“
Tentokrát se mluvení ujal Remus.
„Špatně jsi reagoval na ten Snapeův lektvar.“ Ukázal na zem, kde ležel Snape. Šedohřbetovi bude připadat bez zájmu odstrčený z stranou, ale Draco si půjčil Remusovu hůlku na polstrovací zaklínadlo. „Odskákal si to.“
Šedohřbet zamžoural na vnitřek boudy, na Remuse, na Draca, na Severuse. Pořád ještě byl zpitomělý po Remusově paměťovém kouzlu. To byla ještě větší úleva, než že vyprchaly účinky dvojí dávky vlkodlačího lektvaru; díky tomu přijal Remusovo ujišťování a odešel přesvědčený, že by Remus a Draco měli zůstat a proradného Smrtijeda hlídat..
Jakmile se Šedohřbet vypotácel ven, přestěhovali Severuse na postel. Draco hlídkoval u vchodu a hlásil, že Šedohřbet se připojil ke smečce, aniž by kdokoliv pojal podezření. Teď jen doufali, že se budou Smrtijedi držet zpátky.
„Myslím, že ostatní Severuse moc rádi nemají,“ podotkl Draco tiše s očima na potemňující obloze a rukama kolem těla. „Nejspíš nás nechají na pokoji.“
„Teď už toho moc udělat nemůžeme,“ odpověděl Remus, kterému neušlo, jak Dracova zjizvená tvář s dloužícími se stíny víc a víc bledne. „Musíme jednoduše doufat, že až do rána nikdo nepřijde. Pak můžeme tvrdit, že ho pokousal jeden z nás.“ Povzdechl si. „Cha, i kdyby vyšla najevo pravda, Šedohřbet by byl nejspíš hrdý, že ze Severuse udělal vlkodlaka.“
Draco přikývl.
„Měli bychom se připravit na přeměnu.“
Draco se k němu prudce otočil. „Připravit?“
Remus se smutně usmál. „To byl můj zdvořilý způsob, jak navrhnout, že by ses měl svléknout. Když se proměníš v šatech, roztrháš si je kousky.“ Sám už si hábit stahoval.
Pod ním měl volné tílko a mudlovské trenky a Draco na něj jen zíral. Remus se na okamžik zarazil a svraštil obočí. „Otočím se, jestli chceš.“
„Ne! Já – to je v pořádku.“ Začal si rozvazovat složité tkanice, které držely předek jeho hábitu. Remuse v tu chvíli napadlo, jak drahý má Draco hábit, a přitom ho bláto a déšť cestou lesem zničily. Znova si uvědomil, že má před sebou syna Luciuse Malfoye, proměněného ve vlkodlaka a hozeného vlkům napospas. Jak mohl někdo následovat Voldemorta bylo pro Remuse záhadou.
Zalétl očima k posteli. Jak mohl někdo kvůli takovéhle službě zradit Brumbála...
Svlékl si tílko a trenky, ignoroval, jak se Draco stydlivě otočil zády, a stáhl z postele deku.
„Musíme svléknout Severuse?“ zeptal se Draco a stoupl si vedle něj. Už byl nahý, ale zatímco Remus si bez šatů počínal stejně jako oblečený – dělal tohle už velmi dlouho – Draco se hrbil a spojenýma rukama si chránil genitálie. Byl tak bledý, že to vypadalo, jako by jeho kůže v rostoucím šeru zářila. Už teď se svojí svatozáří rozcuchaných plavých vlasů vypadal jako dítě měsíce.
„Neboj, já to udělám. Ty najdi nějaké místo, kam si můžeme schovat šaty.“
Zatímco se Draco pohyboval za jeho zády, Remus si Severuse okamžik jen tak prohlížel. Od chvíle, kdy po Šedohřbetově zranění ztratil vědomí, nevydal ani hlásku a žádné kouzlo ho neprobralo. Zčernalý pahýl měl schovaný v potrhaném rukávu. Remus se přinutil ho prohlédnout. Nevypadal zaníceně, jen opečeně. Remus udělal obličej, když zachytil závan pachu pečeného masa, ze kterého se mu zvedal žaludek, když ránu zaceloval. Pro jistotu mávl hůlkou, aby ji opět vyčistil. Netušil, co s ní udělá proměna ve vlka.
Stejně tolik odvahy jako podívat se na jeho ránu si od Remuse žádalo rozepnutí Severusova límečku. Severus byl taky bledý, ale ne tak svítivě jako Draco. Jeho kůže byla spíš krémová, pomyslel si Remus velkoryse, a měl kupodivu míň jizev než jeho chráněnec. Dracovu hruď, břicho a nohy brázdily hluboké jizvy podobné těm na jeho tváři, podobné těm kolem Remusových boků a ramen. Severusova kůže byla téměř bez poskvrny, její bledost přerušovaly jen černé chlupy, překvapivě jemné, když o ně náhodou zavadil. Draco mu nakonec pomohl hábit ze Severuse úplně stáhnout.
Hýbali s ním ručně místo kouzly, s větší úctou, než Remus předtím prokázal omráčenému Šedohřbetovi. Remus si nemohl odpustit úsměv, když viděl, že Severus v dospělosti přesedlal na lepší spodní prádlo a zašedlé spodky, které nosíval ve škole, vyměnil za černé bavlněné trenky. Draco zalapal po dechu a rychle se ke svému učiteli obrátil zády. Remus obrátil oči v sloup, v duchu se podivil, jak Draco mohl v Bradavicích vydržet ve společné ložnici, a začal Severusovy trenky stahovat dolů. Když se dostal ke kolenům, ztuhl.
„Už jsi hotový?“ zeptal se Draco a současně se otočil, načež se hlasitě nadechl. „Ale Šedohřbet ho nepoškrábal na stehně.“
Remus trenky prudce stáhl přes Severusova chlupatá lýtka, sebral jeho šaty a okatě se dalšímu pohledu na jizvu na jeho noze vyhýbal. „Ne,“ řekl. „To jsem mu udělal já... už hodně dávno.“

*****

Draco se začal třást a Remus si nebyl jistý, jestli ho má jít nějak utěšit, nebo ho nechat na pokoji. Rozhodování ho ušetřilo vlastní tělo, které nepřirozeně strnulo. V tu chvíli věděl, že je v moci měsíce, že nemá, jak se jí postavit, a že za okamžik přijde chvíle nesmírné agónie.
Draco vydal vysoký kvílivý zvuk, ze kterého Remuse ještě víc zamrazilo, jako když vás na jaře uprostřed noci vytrhne ze spánku nářek lišek a vy si myslíte, že to někde křičí dítě.
Tišší zasténání se ozvalo z postele, a pak už Remuse pohltil pocit, že mu kůži probodávají tisíce jehliček, kosti se lámou, drtí a znovu formují. Z očí mu do hlavy vystřelila oslepující bolest, jak se mu vykloubila a protáhla čelist; prodlužující se zuby byly jediná bolavá masa. Připadalo mu, že se udusí jazykem, ale ze zkušenosti věděl, že se nic takového nestane. Nakonec přišla šílená svíjivá bolest, která mu z hrdla vyrvala výkřik, výkřik, jenž byl zavytím, a pak už prudce oddechoval na dřevěné podlaze boudy.
Smysly měl znásobené, slyšel, jak kousek od něj druzí dva vlci ztěžka oddechují, a pak o něco dál zbytek smečky. Čekal, až zbytky bolesti odezní, a pak se donutil vstát a otřepal se jako pes.
V boudě byly s Náměsíčníkem dva další vlci. Náměsíčník si matně vybavoval jejich jména a věděl, že člověk v jeho hlavě je považuje, když ne za součást smečky, tak aspoň ne za hrozbu. Vlk jménem „Severus“ během přeměny přepadl z postele, ale rozeznat ho od toho štěněte bylo lehké.
Mladší, menší vlk jménem „Draco“ měl srst bílou jako albín. Náměsíčník potřásl hlavou, podrážděný, že člověk uvnitř používá jeho mozek k myšlení. Většinu Dracových jizev teď kryla srst, ale tvář měl díky nim napůl lysou. Zbylé oko bylo chladně modré a zamrkalo na něj. Potom se Draco nemotorně pokusil postavit na tlapy.
Severus byl uhlově černý a měl nezvykle hustou srst, momentálně slepenou do chomáčů. Oddechoval ztěžka, oči měl zavřené, čelisti pootevřené a vyplazený jazyk. Draco k němu došel a šťouchl ho čumákem do boku. Severus nijak nereagoval a Náměsíčník si odfrkl. Zavrčel, když ucítil krev, a přičichl k přední noze, které chyběla tlapa. „Remusovi“ se to nelíbilo a tak Náměsíčník ránu zkusmo olízl. Vypadalo to, že krvácení brzo přestane a rána se zdála čistá, takže ji nechal být.
Obrátil pozornost k Dracovi, který právě zkoumal kouty boudy, očichával, na co přišel, a když mu u ohně cosi podráždilo nos, kýchnul. Náměsíčník slyšel pohyb smečky venku, jak se bezpochyby připravovala na lov. Toužil se k nim připojit, ale věděl, že člověk uvnitř by se rozzlobil a pokusil by se převzít vládu. Kromě toho venku slyšel vykřikovat lidi a to se mu nelíbilo. Za úplňku lidé se smečkou nebývali a rozhodně vlkům neměli co rozkazovat. Náměsíčník nad tou urážkou z hloubi prsou zavrčel.
Nudil se, ale věděl, že je lepší zůstat a hlídat toho nemocného a toho mladého, a tak se vrátil zpátky k Severusovi. Černý vlk byl skoro stejně velký jako on a Náměsíčník si pomyslel, že to je proto, že člověk v něm a člověk v černém vlkovi jsou podobně vysocí a rostlí. Zafuněl a lehl si vedle spícího vlka. Štěkl na Draca a mladý vlk se k nim rychle připojil.
Jelikož nic zajímavějšího na práci neměl, oddal se spánku.

*****

Severus se probudil pomalu. Připadal si omámený a v puse měl hroznou pachuť. Víčka jako by měl slepená dohromady. Taky ho na prsou a na břiše tížila váha, kvůli které se mohl sotva pohnout a nadechnout. Všechno ho bolelo a instinkty na něj křičely, že něco je velice, velice v nepořádku.
Když jeho holou kůži ovanul vzduch, zachvěl se a věděl, že nahý být nemá. Donutil se otevřít oči a trhaně se mu podařilo podepřít se na levém lokti, takže se na sebe mohl podívat.
Skutečně byl nahý a ukázalo se, že ona váha, jsou hlavy Draca a Remuse. Oba byli taky nazí. Severus svraštil čelo; na hněv byl ještě příliš překvapený, ovšem natáhl ruku, aby z prsou odstrčil Draca. Teprve když jeho zápěstí nemotorně narazilo do Dracovy hlavy, došlo mu, co je v nepořádku.
Zíral na svoje ukousnuté zápěstí. Bylo zahojené; kůže na jeho konci byla živě růžová. Jeho ruka je pryč. Ztracená v Šedohřbetově žaludku. Tamtéž co jeho hůlka.
Odstrčil Draca a Remuse, jak to jen šlo, a vyškrábal se na nohy. Bez pomyšlení na šaty vyběhl z boudy a dolů po stráni, na které ležela další nahá těla, mokrá ranní rosou. Slepě proběhl mezi nimi a běžel a běžel, dokud nezakopl o kořen a neupadl. Natažený v blátě se rozkřičel. Ječel a kvílel, až ho z toho škrábalo v krku. Přestal, teprve když vedle sebe uslyšel prasknout pod vahou lidského kroku větvičku.
Silné, neúprosné ruce ho vytáhly na nohy. Zíral na Šedohřbeta, do jehož šklebícího se lidského obličeje mu mozek na okamžik doplnil vyceněnou vlčí mordu. Nebyl schopen odporu, když Šedohřbet zvedl jeho zraněnou ruku a pahýl očichal.
Ze smíchu té bestie mu vstoupily slzy do očí. Ramena mu objala těžká paže a on Šedohřbetovi slepě dovolil, aby ho odvedl zpátky do tábora a k boudě.
„Vítej do smečky,“ zašeptal mu Šedohřbet do ucha a Severus si letmo všiml Remusova vylekaného výrazu, když ho Šedohřbet postrčil kupředu a ujaly se ho ruce mnohem laskavější.

Kapitola čtvrtá - Čas se krátí, už jdou z kopců vzadu

„Kolik toho ví?“ zeptal se Draco, když se Remus vrátil do boudy. Stále ještě nebyl oblečený a rukama objímal Severuse, který slepě zíral na zem.
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Remus, rozhlédl se po oblečení a našel ho stočené na konci jediné police. „Ví, že ze Severuse vlkodlaka udělal on, ale nejsem si jistý, jestli ví jak. Nemyslím, že by mu na tom záleželo.“ Na chvíli se odmlčel s trenkami a tílkem v rukách, jak si připomněl Šedohřbetovu vítězoslávu a radost, že je ze Severuse vlkodlak. Nestaral se, co tomu řekne Voldemort. Na to byl moc spokojený, že Snape, Smrtijed nechvalně proslulý svou nenávistí k vlkodlakům, teď patří do jeho smečky, je jeho „syn“.
„Co bude dělat?“
Remus zamrkal. „Nic,“ odpověděl a natáhl si trenky. „Ostatní Smrtijedi se někam vytratili nahlásit, co se stalo. Jinak je všechno při starém. Budeme prostě muset počkat, jak Pán zla zareaguje.
„Bude mu to jedno,“ řekl Draco trpce.
Remus si natáhl tílko. „Jak je Severusovi?“ Severus seděl vzpřímeně, ale vypadalo to, že především díky tomu, že ho Draco hubenýma rukama objímá kolem ramen.
„Nemluví se mnou. Myslím, že nás neslyší.“
„Počkej, podržím ho, než se oblečeš.“ Sedl si vedle Severuse z druhé strany a matrace proti další váze hlasitě zaprotestovala. Když ho Draco pustil a vstal, Severus sklouzl směrem k němu, důkaz, že je opravdu duchem nepřítomný, navzdory tomu, že teď otevřené oči upírá k ohništi. Remus ho podepřel a díval se, jak se Draco obléká.
Draco během rána očividně přišel o stydlivost, jelikož se před Remusovým zvědavým pohledem nesnažil nijak zakrýt, a teprve když zavázal poslední kličku na svém hábitu, tiše se zeptal: „Co je?“
„Jak se cítíš?“
Draco se zasmál nervózním vysokým smíchem, který Remusovi připomněl jeho matku z doby, kdy oba chodili do Bradavic. „Nejsem si jistý. Necítím se tak hrozně, jak jsem myslel. Proměna bolela, ale… jako bych necítil nic. Nejsem…“ Pohled mu spočinul na Severusovi. „Je mi fajn.
„Na, zase si ho přeber.“ Remus se dooblékl a přinesl Severusovy šaty. Společně ho do nich dostali. Za celou dobu, co jím opatrně manipulovali, ani nezamrkal.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Draco, když byli hotoví. V hlase měl napětí a zjizvené čelo svraštělé starostí. „Proč je takovýhle?“ Já jsem přece…“ kousl se do rtu. Remus s ním cítil, a o to víc byl zmatený, že Draco prokazuje tak nezvyklou příchylnost k člověku, který si ji nezaslouží.
Splnil Draco svůj úkol, protože byl Severus Smrtijed? To si Remus nemyslel; Smrtijedům cestu do Bradavic našel rozhodně kvůli své rodině. Jen se bál, že se Draco ze svých chyb nikdy nepoučí, jestli se místo k rodině upne k Severusovi. Když se smečkou cestovali lesem, Remus viděl, že Draco lituje toho, co se stalo. A nejen proto, že to skončilo jeho přeměnou ve vlkodlaka. Nebude Draco se Severusem za zády zpátky na začátku?
Ne že by byl Severus v tuhle chvíli schopen Draca jakkoliv vést, a když Remus viděl, jak před sebe prázdně zírá, musel soucítit i s ním.
„Draco, jak vypadá tvůj bubák?“
Draco se zakabonil ještě víc.
„Nemusíš mi to říkat. Jen se zamysli, co by to bylo a proč. Můj byl vždycky úplněk a teď už se to asi nikdy nezmění. Severusův… Od šestnácti jsem jeho bubák já, moje vlčí podoba. Stala se tehdy nehoda a skoro jsem ho zabil. Oba jsme měli velké štěstí, že přišel někdo třetí a odtáhl Severuse dřív, než se mi povedlo něco víc než mu podrápat nohu. Od té doby mě nenávidí a bojí se vlkodlaka, který se ze mě může stát.“
„Vím, že tě nenávidí,“ zamumlal Draco. „Nenávidí všechny vlkodlaky. Nenávidí – myslel jsem, že bude nenávidět i mě.“
Remus viděl, jak Draco Severuse objímá pevněji. „Abych byl upřímný, taky jsem si to myslel,“ řekl. „Ale není to tak. Pořád se tě snaží chránit.“
Draco si odfrkl. „Jo, před tebou.“ Povzdechl si a volnou rukou si promnul čelo. Remusovi neušlo, že se snaží nedotknout se zjizvené poloviny. „Nebylo to tak hrozné, jak jsem myslel, že bude,“ řekl. „Bolelo to, ale když jsem byl vlk, byl jsem to pořád já.“ Zasmál se trochu zoufale. „Lepší, než když jsem byl fretka.“
Dracova slova Remuse šokovala. „Jak to myslíš, že jsi to byl pořád ty? Měl jsi nad sebou vládu? Dokázal jsi jasně uvažovat?“
„Byl jsem pořád sám sebou, jen jsem měl jiný tvar. Bylo to divné, ale nepodobalo se to tomu, co se píše v knížkách. Netoužil jsem někoho zabít. Abych byl upřímný, vlastně se mi chtělo jen spát.“
„Můj Bože!“ Remus si rychle zvedl ruku k ústům, jak se mu slova vzpříčila v krku. Co to Severus udělal? I s vlkodlačím lektvarem byl Náměsíčník ten, kdo velel, a Remus ho jen usměrňoval. Co Severus s tím lektvarem provedl? Měl chuť Severusem zatřást a dožadovat se odpovědi, ale věděl, že v tuhle chvíli by to k ničemu nevedlo. Na odpovědi si bude muset počkat.
„Remusi? Co se děje?“
Remus potřásl hlavou. „Nic, jen – jen jsem překvapený. Severus lektvar musel vylepšit. Nakonec máš docela štěstí. Vlkodlačí lektvar takhle dobře ještě nikdy nezabíral.“
Draco vypadal potěšeně. „Třeba na něm zapracoval, poněvadž věděl, že ho budu brát já.“
„Možná. Heleď, co kdybys došel pro něco k jídlu? Podle vůně je hotová snídaně.“
Draco při představě masa udělal obličej a Remus na okamžik přestal dýchat. Jemu se z vůně pečeného králíka a kuřete sbíhaly sliny. Když viděl, jak je Draco ráno po přeměně vybíravý stejně jako jindy, chtělo se mu smát i plakat zároveň.
„Co jsi to udělal?“ zašeptal Severusovi, když Draco vyšel z boudy. „Co jsi to sakra udělal? Jestli jsi mu ublížil...“ Samotného ho překvapilo, jakou má o Draca starost, ale jestli se za Severusovým slibem skrývá nějaká ohavnost, vyrve mu hrdlo, ať je úplněk nebo ne.
Severus se prudce nadechl a Remus automaticky povolil objetí. „Severusi? Severusi, slyšíš mě?“
„Ne,“ zasténal Severus, ale jak si Remus uvědomil, ne jemu v odpověď. Znovu a znovu svůj protest opakoval. Pahýlem zápěstí ho zesláble strkal do prsou. „Ne!“
„Severusi!“ Tentokrát s ním Remus zatřásl aby ho vytrhl z toho, co prožívá. „Už je po všem. Už je to pryč.“
„Ne. Ach Bože, není to pryč.“ Severus se choulil do sebe, a když Remus klouzl z postele a klekl si vedle ní, viděl, že pravou ruku chová v náručí. Po tvářích mu stékaly slzy a Remus si nemohl pomoct, aby se mu taky nezalily oči.
Když Šedohřbet Severuse dovedl k boudě, vypadal tak malý, tak ztracený. Jeho černé oči se nikdy nezdály tak prázdné, jako když ho Šedohřbet postrčil ke vchodu a Draco vyběhl, aby ho chytil. Remus jen dokázal zmateně přihlížet, jak ho Draco vede k posteli, aby ho posadil, ale teď to byl on, kdo Severuse podepřel, když se svezl na zem.
„To nic,“ zamumlal a tělo se mu otřásalo Severusovými vzlyky. „Držím tě.“

*****

Když se Draco vrátil, Severus už se vyčerpal. Nad úlevou, která se Dracovi zračila ve tváři, když viděl, že Severus místo zírání do prázdna zdravě spí skrčený na boku, se Remus mohl jen podivovat.
Snídani snědli v příjemném mlčení, usazení na kraji postele, jelikož židle ani stůl už neměli. Draco jakoby ze Severuse nedokázal spustit oči, ale Severus klidně spal dál.
„Měli bychom se radši připojit ke smečce,“ řekl Remus, když dojedli, a trochu králíka nechal Severusovi, až se probudí.
„Ale není nerozumné nechat ho o samotě?“
„Myslím, že nejlepší bude, když bude spokojený Šedohřbet. Už takhle mě podezírá, že mu nejsem oddaný, a když uvidí, jak ty lneš k Severusovi, nebude rád. Ledacos ti odpustí, protože jsi ve smečce nový, ale kdyby si začal myslet, že bys Severusovi dal přednost před ním… Severus bude v pořádku. Šedohřbet má i o něj svým způsobem starost. Nebude chtít, aby se mu cokoliv stalo, dokud Severuse, teď když je z něj vlkodlak, nebude sám moct posoudit. Nic by mu neudělalo větší radost, než přivést na naši stranu někoho jako Severus.“
Draco přikývl. Vypadalo to, že rozumí, a Remus měl podezření, že Draco má nejspíš o politických aspektech jejich situace lepší představu než on. Řádu by se hodilo, kdyby se mu podařilo z Draca vytáhnout, co si Voldemort od spojenectví s nimi slibuje. Bylo očividné, že se blíží něco velkého, když Voldemort celé smečce předem naordinoval vlkodlačí lektvar.
Zbytek dopoledne a časné odpoledne uteklo rychle. Remus poznal, že se bitva musí blížit, jelikož jim Šedohřbet všem nakázal bojovat a přeorganizovat tak celou hierarchii smečky. Remus se prát uměl a věděl, jaké místo si vydobýt, aby to nebylo příliš nízko ani příliš vysoko. Zápasy vyhrával díky hbitosti a inteligenci. Šedohřbet chtěl, aby v tomhle zápolení soupeře jen dostali na lopatky. Prolévání krve se čekalo pouze od vrcholové frakce, skupinky, v jejímž čele momentálně stál Silvanis. Remus podrazil nohy Garethovi a rychle si mu sedl na záda, čímž se dostal do čele druhé frakce. Vlkodlakem ze Silvanisovy skupinky se bez váhání nechal srazit k zemi a s roztrženým rtem a bolavou čelistí se vzdal.
Přestože v nižších frakcích krev netekla, měl o Draca strach. Ve smečce byli mladší a s větším znevýhodněním než Dracova slabá noha, ale Draco byl teprve „štěně“. Byla to jeho první zkušenost a Šedohřbet nově přeměněným nikdy nevysvětloval, jak se věci mají. Každý se měl učit praxí a instinkty.
Draco byl ale kupodivu bystrý mladý muž. Navzdory tomu, že se na svoji špatnou nohu musel hodně spoléhat, porazil tři protivníky, než si ho Anabel hodila přes rameno a na prsa mu položila bosou nohu. K Remusovu úžasu Silvanis opustil svoji skupinku, aby Dracovi pomohl na nohy, a nastavil mu rámě, když se Draco kulhavě vydal k Remusovi.
„Velmi dobře,“ pochválil ho a poplácal ho po rameni, než se s úsměvem vrátil ke své bitce.
„Myslím, že mě má rád,“ ušklíbl se Draco spokojeně.
„Říkal jsem ti, aby sis na něj dával pozor,“ zasyčel Remus. „Není v tvém zájmu, aby tě měl moc rád.“
Draco obrátil svoje jedno oko v sloup. „Chceš říct, že je na kluky. Já se o sebe postarám.“
Remus ho chytil za ruku, aby ještě nikam nechodil. Adrenalin Dracovi zjevně stoupl do hlavy. „Ne. Chci říct, že je nebezpečný. Když je opilý, alkoholem nebo bojem, vezme zavděk každým, kdo bude křičet. Nechceš být první, na koho v takovou chvíli pomyslí.“
Spokojený, že Draco rychle pobledl, mu nabídl paži, aby se mohli jít posadit k nějakému ohni. Z té aktivity a vlhkého vzduchu Remuse bolely klouby a vypadalo to, že Draca chůze bolí.
„Jak dlouho musíme zůstat tady venku?“
„Dokud nebude Šedohřbet spokojený.“
Remus jedním okem sledoval Draca a pokračující boj a nechal svoje myšlenky zaběhnout k událostem posledních týdnů. Věděl, že si se Severusem bude muset popovídat o tom, co se děje. Sice teď byli nepřátelé, ale Remus dobře věděl, že Severus mu může nejlíp pomoct zjistit, co Voldemort plánuje. Potřeboval vědět, co Severus provedl s vlkodlačím lektvarem. Z hovoru s vlkodlaky, se kterými postával, když čekal až na něj přijde řada bojovat, vyrozuměl, že všechny přeměna příjemně překvapila a potěšila. Vypadalo to, že navzdory všem těm řečem o přijetí své vnitřní divokosti, se celé smečce ulevilo, když při úplňku neztratili lidské vědomí.
Jak se tak díval na Šedohřbeta udílejícího rozkazy nejbližším pobočníkům, Remuse napadlo, co si o tom myslel on, jako jediný člen smečky, který už měl s vlkodlačím lektvarem zkušenosti. Nedával najevo žádné znepokojení ze včerejší noci a ostatní vlkodlaci si rozrušeně šuškali, jako hrůzu a nadšení budil, když se smečka vydala na lov. Jeho divokost zůstala neztenčená, nezávisle na tom, v jakém byl těle.
Jak se jeho myšlenky stočily zpět k tomu, na co se musí zeptat Severuse, oči mu zalétly k boudě a Remus s překvapením uviděl, že z komína stoupá kouř. Ráno bylo ohniště vychladlé.
Draco si toho musel všimnout taky, protože ho Remus slyšel hlasitě se nadechnout.
„Zůstaň tady,“ řekl mu a rychle vstal. Když mířil pryč, Draco se teprve pokoušel zvednout.
Scéna, která se před Remusem otevřela, když vstoupil, byla nanejvýš šokující. Oheň hořel, poznámky, které sepsali předchozí den, byly úhledně roztříděné do několika hromádek na posteli a Severus něco lil do kotle. Remus zůstal stát ve vchodu a s otevřenými ústy sledoval, jak se Severus otáčí a sahá do truhlice, ve které měl nejspíš veškeré přísady, které si s sebou přinesl. Z transu ho vytrhlo Severusovo tiché zaklení. Natáhl se do truhly pravou rukou a musel se opravit a otočit se tak, aby do ní dosáhl levou.
Jak se otáčel, všiml si Remuse. Ohrnul ret. „S pošťuchováním už jste pro dnešek hotoví? Lepší bojovou strategii jsem od Šedohřbeta asi neměl čekat; banda psů, co na sebe cení zuby, aby si vydobyli jeho uznání.“
Remus Severusovy mechanické urážky ignoroval. „Jak je ti?“
Severus ztuhl, ale když odpovídal, z hlasu mu odkapávalo pohrdání. „Jak je asi člověku, co přišel o ruku a o hůlku. Přežiju to. Ovšem Šedohřbet by nemusel, až se Pán zla dozví, jak naše plány ohrozil. Pán zla nebude mít radost, jestli nebudu schopen namíchat lektvary, jejichž přípravou mě pověřil.“
Remus vraštil obočí. „Koho zajímají Voldemortovy plány?“ řekl a vešel do boudy. „Jak je ti? Chceš si o tom popovídat? Vím, že mě nemáš zrovna v lásce, ale já si tím prošel –“
„Sklapni!“ utrhl se Severus. „Tohle se tě netýká. Nemám s tebou nic společného!“ Prudce oddechoval a snažil se zadržet emoce, které se mu najednou jasně zračily ve tváři. Remus je ještě nikdy neviděl vyjádřené tak otevřeně, i když prozrazovaly zoufalé uhýbání před skutečností. „Budu potřebovat novou hůlku a možná Dracovu pomoc při přípravě ingrediencí,“ řekl Severus, když se opanoval. „Aspoň ho to uchrání před nebezpečím.“
„Ale Severusi, musíš přijmout, že je z tebe vlkodlak,“ nenechal se Remus odradit. „Znevažuj si Šedohřbetovy metody, jak je libo, ale klidně ti mohl přikázat, abys šel ven a bojoval.“
„To tedy nevím, proč bych měl poslechnout,“ zvedl Severus nos a dal se do vybírání přísad ze svých zásob. „Jsem tu na rozkaz Pána zla. Nepatřím k Šedohřbetově chátře. Co se stalo s Tilhurstem? Nikde jsem ho neviděl.“
„Šel Voldemortovi nahlásit, co se stalo.“
„Ach tak, výborně. Pán zla doufejme dojde k závěru, že bude nejlíp mě odtud odvolat, až se dozví, jak skvěle lektvar fungoval.“
Remus na něj nevěřícně zíral a nevěděl, jestli to Severus jen hraje, nebo jestli si v hlavě vybudoval barikádu před skutečností. Nitrobranu ovládal výborně. Nebylo by až tak za vlasy přitažené předpokládat, že člověk, který své pravé myšlenky dokázal skrývat před Brumbálem, bude schopný skrýt sám před sebou vlastní vzpomínky.
Ať tak nebo tak, dobré nebylo ani jedno. Jakmile Šedohřbet zjistí, že je Severus na nohou a čilý, pokusí se ho začlenit do smečky. Ať už po něm bude chtít, aby bojoval nebo ne, rozhodně od něj bude vyžadovat loajalitu a poslušnost.
„Severusi, musíš přijmout, co se stalo. Všechno. U Merlina, vždyť jsme do tebe museli nalít tvůj vlastní lektvar.“
Severusova reakce byla zneklidňující. Oči se mu rozšířily něčím, co mohla být jen hrůza, a svaly ve tváři se mu napjaly, jak pevně zatnul čelist.
„Co jsi s tím lektvarem udělal?“ dožadoval se Remus. „Co jsi do něj dal?“
„Sklapni!“ vykřikl Severus znova. „Se zvířetem jako ty o tom nebudu mluvit.“
Remus k němu rozzlobeně postoupil. „Se zvířetem jako ty, myslíš? Jen si to přiznej, Severusi, jsi jako já! Máme toho moře společného, stáří, vzdělání, výšku, biologický druh...“
„Ne! Chybně jsem spočítal dávku a to mě stálo ruku. Tím to končí.“
„Tím to teda nekončí! Zatraceně, Severusi, jsi vlkodlak.“
„Radši bych byl mrtvý, než být obluda jako vy tady!“
Ačkoliv kouzlo na boudě jejich křik skrylo před ušima smečky venku, Draca před Severusovým prohlášením neuchránilo. Právě v tu chvíli konečně dokulhal vzhůru po stráni a dovnitř. Nad Dracovým zdrceným výrazem Remusovi usedalo srdce.
„Já – já půjdu,“ vykoktal a otočil se na podpatku.
„Draco!“ vyštěkl Severus a chystal se vyrazit za ním, ale Remus ho chytil za ruku.
„Nech ho na pokoji, nemáš právo s ním mluvit, dokud se nevyrovnáš s tím, co se ti stalo. Nedovolím ti chlácholit ho, že jsi to tak nemyslel. Jen bys mu znova ublížil.“
„Co mi na tom sejde?“ řekl Severus a obrátil se na Remuse, jen aby mu Remus pevně sevřel i druhou ruku. „Moje jediná starost je slib, že ho budu chránit. Nemám žádnou povinnost pečovat i o jeho psychický stav. Mělo by se mu hnusit, čím se stal. Je o málo víc než zvíře.“
„Víš, že to přece není pravda! Do háje, Severusi, uvědomuju si, že mě nenávidíš a že Šedohřbetem opovrhuješ, ale víš přece, že Draca neurčuje jen to, že je vlkodlak. Z nějakého nepochopitelného důvodu tě zbožňuje. Nedovolím ti, abys ho proto zničil.“
Mračili se jeden na druhého, sevření v parodii objetí, jak Remus Severuse pevně držel za ruce.
„Zahráváš si,“ zasyčel do nabitého ticha Severus. „Pořád můžu Šedohřbetovi prozradit, že špehuješ pro Řád.“
„To je mi jedno,“ odsekl Remus. „Jestli to chceš takhle, tak odtud Draca odvedu hned. Řád ho ochrání a postará se o něj.“ Bylo naivní doufat, že by se Severuse mohla dotknout představa, že se o Draca bude starat někdo jiný. Podle toho, jak Severus hlasitě zaskřípal zuby, to ale až tak nepravděpodobné nebylo. Remus si pomyslel, že musí být dost osamělé, nemít ničí důvěru, a nekritický obdiv a závislost jednoho kluka budou vítaná společnost.
„To je mi jedno,“ vrátil mu Severus pomalu a pečlivě jeho slova. Jeho dech a sliny Remusovi horce dopadaly na tvář.
Jejich čela se téměř dotýkala, a zatraceně, Remusovy oči na okamžik zalétly k Severusovým rtům. Když se mu znovu podíval do očí, Severus vypadal překvapeně.
„Na co si to – ?“
Jeho tichou otázku přerušil Dracův výkřik. Zvuk se sice z boudy ven dostat nemohl, ale dovnitř pronikal bez problému a Remus se Severusem se vzájemně odstrčili, jak pospíchali ke vchodu.
„Ten pitomej kluk!“ zakleli jednohlasně.
Venku na stráni seděl Draco na Silvanisových ramenou. Vypadalo to na nějakou hru, protože na ramenou dalšího muže seděl jiný mladík a oběma jim podávali polštáře.
„Zabije se,“ řekl Severus tiše.
Remus se k němu obrátil a viděl, že Severus dobře odhadl, co je Silvanis zač, jak se dalo od někoho, kdo se živí čtením ostatních, čekat. „To nepochybně, pokud ho od sebe budeš odhánět, Severusi. Musíš přijmout, čím jsi. Kvůli Dracovi.“
„Sklapni sakra.“ Jeho hlas byl tichý a zvedl si pravou ruku k čelu, načež si uvědomil, že už ji nemá, a unaveně si oči promnul levou. „Máš ještě tu hůlku?“ zeptal se a vrátil se ke kotli.
Remus přikývl a vytáhl hůlku z úkrytu v hábitu. „Co to bude?“
„Do toho ti nic není! Jenom sešli povzbuzovací kouzlo, až řeknu.“
„Tohle lektvary nespraví,“ zaprotestoval Remus.
„A co teda?“ zvýšil Severus hlas, jak se v něm znova vzmáhal vztek.
„Přijetím.“
„Přijetím? Ha! O přijetí usiluju celý život. Tohle mě o něj připraví definitivně!“
„Severusi, uklidni se.“
„Proč bych měl? Proč bych měl dělat cokoliv, co říkáš? Ty jsi zrůda už od dětství a stejně jsi měl vždycky kamarády, stejně máš lidi, co tě mají rádi, stejně víš, kdo doprdele jseš! Jak si sakra myslíš, že můžeš chápat jaké to je být jako já? Být připraven, okraden o poslední, co mě drželo nad vodou?“ Přivinul si svoji ukousnutou ruku k břichu. „Jediný, co jsem měl, bylo moje posraný lidství, i když bylo chabý a pokřivený!“
Remus ho bez přemýšlení objal. Zase platilo, že politické rozdíly nemají vliv soucit, který v něm vzbuzoval každý, kdo se s tímhle prokletím musel vypořádat. To bylo nejspíš jediné, za co byl Šedohřbetovi vděčný; že byl malý, když se to stalo, příliš malý, aby věděl, jaký je život nevlkodlaka.
Zalapal po dechu, když Severus otočil hlavu a přitiskl mu rty na krk. „Severusi, nedělej to. Já – já chápu, co chceš, ale budeš toho jen litovat.“
„Ne, nebudu,“ odpověděl Severus a přes čelist a neoholenou tvář se mu prolíbal až k ústům.
„Severusi.“ Remus se pokusil otočit hlavu stranou, ale Severus ho jen následoval a rty se dožadoval polibku. Pravou paží ho vzal kolem ramen, levou ruku položil na jeho tvář, takže Remus neměl kam uhnout. Když se Remus pokusil couvnout, jen zakopl a společně narazili na stěnu.
Pokusil se Severuse odstrčit, kdežto Severus se ho snažil dotáhnout k posteli, ale zase o sebe navzájem zakopli a Remus skončil natažený na posteli pod Severusovým těžkým tělem. Byl jako hypnotizovaný zuřivostí Severusova výrazu, když se z něj jednou rukou snažil stáhnout šaty a pořád dokola do něj přitom strkal pahýlem druhé ruky, jak jeho tělo zapomínalo, že už ji nemůže používat. Když mu na bradu dopadla kapka, Remus zamrkal, a vzdychl, když si uvědomil, že venku je není mráček a že Severus brečí vzteky. Když to Severus vzdal a překulil se na bok, Remus se překulil s ním.
Začal ho líbat, na čelo, na tváře, na špičku nosu, a Severus se nejdřív nehýbal. Oči měl doširoka otevřené a Remus poprvé viděl, že je v nich i přes jejich temnost život. Když konečně Severusovy rty obdařil letmým polibkem, jeho oči se se zachvěním zavřely, prapodivně jemný pohyb u člověka, kterého Remus vždycky považoval za necitelného jako černý led. Severus znovu váhavě natáhl ruce a Remus se nechal levou obejmou kolem pasu, ale pravou zadržel a vyhrnul rukáv.
„Ne,“ zamumlal Severus, oči dál zavřené.
Remus růžovou kůži políbil. Byla zvláštní, nepřirozeně hladká. Ruka končila těsně nad místem, kde býval výstupek zápěstní kosti. „Nijak mě to neodpuzuje. To, co máš vytetované na druhé ruce je odporné. Tohle jen je. Slyšel jsem tě křiknout na Draca varování. Nevysloužil sis to žádnou hanebností.“
„Vysloužil,“ svěřil se Severus. „Ten lektvar. Neměl jsem mu dovolit, aby si ho vzal.“
Remus se kousl do rtu, nerozhodný, a pak se sklonil a políbil Severuse na krk. Kvůli tomuhle v táboře je, aby získával informace. Nezáleželo na tom, jakým způsobem. Severus potřeboval útěchu. On mu ji dá a vyslechne všechno, co mu Severus poví.
„Komu?“ dechl Severusovi do ucha.
„Dracovi. Neměl jsem ho nechat si ho vzít. Teď je v jeho moci. Ach bože, já taky.“
Remus ho políbil na klíční kost, začal rozepínat knoflíky jeho hábitu, a přitom ho líbal na hubenou hruď. „Co jsi do něj dal? Ovládá vlka mnohem líp než ten starý.“
Severus zavrtěl hlavou, buď aby odmítl Remusova slova nebo jeho jazyk, který mu klouzal po břiše. Remus cítil, jak mu Severus zapletl prsty do vlasů, když mokře nasál kůži nad lemem Severusových trenýrek.
„Vím, o co ti jde.“ Severusův hlas byl tlumený, ztišený tím, co mu Remus prováděl. „Nevyzradím ti všechno, i když se se mnou vyspíš.“
Byla to zkouška? Remus Severusovi věřil, že to myslí vážně, ale překvapilo ho, že mu vůbec řekl tolik, ještě než si od něj vzal útěchu, kterou chtěl. Zkoušel ho?
„Severusi, jestli chceš, přestanu, nebo budu pokračovat, jestli ti tohle pomůže, jestli je to opravdu to, co potřebuješ.“ Prsty se mu vznášely nad Severusovými trenkami a Remus čekal na svolení pokračovat nebo přestat. Nemohl popřít, že jeho tělo v tuhle chvíli pokračovat chtělo, chtěl fyzickou útěchu, kterou si odmítl vzít od Tonksové ze strachu, že by ji později ranil, ale kterou přijme od Severuse, jestliže Severus po něčem takovém taky touží. Možná opravdu nebyli o moc víc než zvířata.
„Prostě to udělej,“ řekl Severus. Znova otevřel oči a upřel je na Remuse, který dřepěl mezi jeho nohama. „Vezmi si, co chceš.“
Remus zúžil oči. „Můžeš to na mě zkusit hodit, ale dal jsi mi svolení. Taky to chceš.“ Přejel dlaní po látce zakrývající Severusovu erekci, aby demonstroval pravdivost svých slov. Severusovy oči se zase zavřely a brada se mu lehce zvedla, hlava se mu zabořila do matrace a stehna odtáhla ještě víc od sebe a boky pozvedly. Remus se sklonil a dechl na látku – zasténání, které tím ze Severuse vyloudil, ho zahřálo. „Chceš to.“
„Prosím,“ souhlasil Severus. „Pro jednou. Tentokrát.“
Remus přemýšlel, jestli mluví víc k sobě nebo k němu. Na tom nezáleželo. Strčil prsty za lem jeho trenýrek a začal je stahovat dolů. Sundal mu boty a ponožky, když dorazil až k nim, a všechno odhodil na zem. Severusovo bledé tělo zůstalo orámované rozepnutým hábitem, v jehož rukávech měl stále ruce. Remus se rozhodl, že se mu to takhle líbí a strhl ze sebe svoje šaty. Pak se vrátil k Severusovi, lehl si na něj hruď na hruď, břicho na břicho, smísil teplo jejich těl, dárce i příjemce útěchy fyzického kontaktu.
Chvíli se líbali, proplétali jazyky, mísili svoje sliny, chutnali, že Severus snědl maso, které mu Remus nechal. Remus se zachvěl, přitiskl k Severusovi klín a v tu samou chvíli ucítil, jak Severusovo lýtko lechtá zezadu chlupy na jeho stehnech. Jedno lýtko se mu přitisklo k zadku, druhé se propletlo s jeho lýtkem; Severus se kolem něj omotal jako ďáblovo osidlo. Pobízel ho, aby se pohnul, přirazil. Políbil Severuse drsněji, rukou vklouzl mezi ně a vzal do dlaně jejich penisy.
Jindy by mu to takhle stačilo, ale tentokrát Remuse něco nutilo, aby si vzal, co může. Cítil Severusovu naprostou svolnost ke všemu, co si bude přát, a když se nadzvedl, Severus v odpověď přitáhl kolena k hrudi. Hlavu měl odvrácenou, oči zavřené, zplihlé vlasy se mu lepily k tváři, ale otevřel se Remusovi, nabízel mu, co Remus chtěl.
Remus zapátral po hůlce a pak použil kouzla, která se ve škole naučil ze sprostých časopisů. Strčil do Severuse pár prstů a zahýbal jimi. Žádný protest se neozval a tak toho nechal a vzal do ruky svůj penis.
Nevšímal si Severusova zasyčení, když zatlačil a pronikl dovnitř. To horko bylo báječné a přesně to, co potřeboval. Se zahekáním přirazil až po kořen.
„Jsi těsný.“ oznámil nejapně.
„Ano,“ vydechl Severus. „Prosím.“
Remus mu odhrnul vlasy z obličeje, váhu těla opřel o pravou ruku, a přitom změnil úhel a díval se, jak Severusovi na tvářích rozkvétají rudé skvrny. V jednu chvíli mu uniklo mimovolné zamečení a Remus spokojeně vycenil zuby.
Jak jeho penis ještě několikrát zasáhl to samé místo, vydal Severus další zvuky. Pak šly rytmus a jemnost k čertu a divoce se pářili, o závod, kdo dřív vyvrcholí. Remus na všech čtyřech k němu plnou vahou přirážel a Severus ho k sobě tiskl, nohama i zadkem.
Remus se udělal první. Opožděně si vzpomněl na Severuse, sevřel kolem něj prsty a vyhonil ho daleko líp, než by to Severus svedl levačkou.
Překvapilo ho, že se k němu Severus, když bylo po všem, přilepil, místo aby se odkulil pryč, a nechtěl Remuse nechat, aby z něj svůj penis vytáhl. Nakonec dosáhli kompromisu, když se Remus odtrhl a pak si lehl na bok za Severuse a přitulil se k němu. Zjevně upokojený se k němu Severus přitiskl a upadl do dřímoty.
Remusovi se zatím nechtělo zkoumat, co to právě provedli, a tak se jen uvelebil na svém místě a následoval jeho příkladu.

Kapitola pátá - Když začneme zabíjet… všechno se nám teď vrací…

Severuse probudila teplá ruka třesoucí jeho prochladlým ramenem. Očekával, že uvidí Lupinovy šedavé oči; Dracovo oko bylo ostře modré a Severus zmateně zamrkal. „Remusi?“ Pronesl to jméno dřív, než se dokázal ovládnout, a pevně stiskl zuby, když Draco zčervenal rozpaky, které Severus sám cítil.
„Mluví s Šedohřbetem; přišel jsem sem pro něj tak před deseti minutami.“ Odvrátil pohled. Severus si dovedl představit, co asi Draco viděl, když do boudy vešel. „Právě se vrátil Tilhurst, tak jsem si říkal, že bys taky měl radši vstávat.“
„Ano, děkuju.“ Draco se zvedl a Severus slyšel šustění pergamenu. To Draco sbíral svazečky poznámek, které s Lupinem rozházeli, když padli na postel.
Severus měl pořád ještě jednu ruku v rukávau; naštěstí levou, a tak si s její pomocí navlékl druhý rukáv. Hábit i jeho kůže mu připadaly čisté, takže předpokládal, že je Lupin oba očistil kouzlem. Kvůli svému hendikepu se oblékl o trochu pomaleji než jindy. Skoro se pohmurně uchechtl, když ho to slovo napadlo a v duchu si ho zopakoval: „hend – i – kep.“
„Není ti nic?“
Dracův hlas ho lekl, přestože byl tak tichý.
„Ne, já –“ nenapadalo ho, jak tu větu dokončit. Všechno mu se mu zdálo tlumené, jeho zármutek, jeho hněv. Jednoduše se cítil otupělý. I myšlenky měl líné. Aspoň ten nateklý pocit kolem očí chápal. Nabrečel toho za dnešní den víc než za předešlých dvacet let. Tupě ho bolela hlava.
„Jak moc pozdě je?“ zeptal se nakonec a snažil se soustředit. Vypadalo to, že venku je šero, ale byl to ten druh šedivého světla, který mohl znamenat šírání i bouřku.
„Připozdívá se. Slunce zapadlo před chvílí. Ne že by to bylo s těmi mraky poznat. Myslím, že bude pršet.“
Takže to byla další příčina jeho bolesti hlavy. Atmosférický tlak před letní bouřkou mu dráždil dutiny stejně jako slzy. „To ano. Asi máš pravdu.“
„Severusi, nejsi -“
„Nic mi není!“ Zvedl pravou ruku, zaklel, zase ji spustil a schoval místo toho tvář za vlasy. „Promiň. Já jen...“
„Já vím,“ řekl Draco.
„Ano. Ty víš.“
Něžná ruka, která mu spočinula na temeni, Severuse naprosto vyvedla z míry, vyvedlo ho z míry, že se ho Draco vůbec odváží dotknout, že mu prostě a dojemně chce nabídnout útěchu. Jiný druh útěchy, než který hledal u Lupina, ale, uvědomil si Severus, stejně cenný – možná ještě víc, protože od Dracovy pohnutky byly nesobecké.
Zhluboka se nadechl a pak tu laskavou ruku prudce odstrčil. Zvedl se na nohy a aniž by věnoval pozornost Dracovu úsměšku, přešel ke vchodu. „Dorazil teprve teď?“ zeptal se.
„Probudil jsem tě, jakmile se ukázal. Šedohřbet mě předtím poslal pro Remuse. Myslím, že mluvili o tobě.“
„Šedohřbet se nejspíš snaží rozhodnout, jestli mi rozkázat, abych bojoval, nebo ne,“ vyplivl Severus pohrdavě. „Jestli to udělá, bude toho litovat. Pojď. Podíváme se, s čím přišel Tilhurst.“ Vyšel ven a maličko se mu ulevilo, když ho Draco poslušně následoval. Udržet Draca naživu bude jednodušší, jestliže si zachová jeho loajalitu.
„Snape!“ vyštekl Šedohřbet potešeně. „Odpočatý? Už jsem si začínal myslet, že se tam schováváš. Byla by škoda, kdybys zmeškal vlastní zařazení do smečky.“
Severus Šedohřbeta záměrně ignoroval a oslovil Tilhursta. „Co nového od Pána zla?“
Tilhurst těkal pohledem mezi Snapem a Šedohřbetovým zuřivým obličejem. „Ehm, Pán zla tě pozdravuje a lituje, co se ti stalo. Žádá tě, aby ses přidal k Šedohřbetově smečce a uvařil vlkodlačí lektvar na příští měsíc. Vzkazuje ti, že tvoje postavení se nemění.“
Severus nad Tilhurstovým nervózním úsměvem zúžil oči. Ten pitomec si myslel, že ho Pán zla uklidňuje, že zůstává platným členem jeho kroužku. Severus však dobře věděl, jaký je smysl jeho vzkazu. Pánovi zla bylo jedno, jestli je teď „jedním z nich“; čekal od něj, že plán se bez zadrhnutí bude odvíjet dál. Nebyl to kompliment; bylo to varování, aby nezapomněl, komu je povinován věrností. Měl za úkol připravit druhou várku vlkodlačího lektvaru, vést útok a pak dát smečce na výběr: buď loajalita Voldemortovi, nebo smrt na abstinenční příznaky.
Šedohřbet smysl Voldemortovy zprávy taky nepochopil a sebevědomě se zamsál, jelikož mu tenhle vývoj situace připadal zábavný. „Tak to vypadá, že mi tě Pán zla věnoval. To je od něj nesmírně laskavé.“ Uchechtl se. „Třeba vás posbírám dost na to, abych se sám mohl stát Pánem zla.“ Ostře se podíval na Tilhursta a znova se zasmál, když Tilhurst rychle couvl.
„Povedeš útok, Snape,“ vypravil ze sebe Tilhurst, očividně s úlevou, že už to má za sebou „Za pár týdnů se vrátím, abych zjistil, jak jsi daleko.“ Přemístil se tak náhle, že Severus považoval za zázrak, že se strachy nerozštěpil.
„Sice možná jsi posel Pána zla, ale teď patříš mně, Snape,“ prohlásil Šedohřbet a bouchl ho do ramene.
Severus sebou nedokázal netrhnout, ale zvedl bradu, aby se na vyššího muže mohl svrchu podívat. „To by se ti líbilo,“ řekl tichým posměšným tónem, který svého času používal na nebelvírské studenty.
Kolem krku se mu najednou sevřela ruka a přidusila ho, ale Severus pohled neodvrátil, i když jeho smích skončil jako zakuckání.
„Fenrire. Nemělo by to počkat na zítřek?“ To se ozval Lupin. Severus se pokud možno snažil jeho přítomnost ignorovat, a teď na okamžik otráveně zavřel oči.
„Musí se naučit, kde je jeho místo!“ Šedohřbetova odpověď zněla téměř jako zvířecí zavrčení a jak do něj Šedohřbet strčil, Severus se zapotácel dozadu. Musel se rozkročit, aby neupadl.
„Ale je čerstvě proměněný,“ pokračoval Lupin v protestování a Severus toho hlupáka zhloubi duše proklínal. To si ten idiot neuvědomuje, že jakákoliv známka, že není naprosto věrný Šedohřbetovi, ho bude stát krk? Severusovi to tak tak procházelo díky tomu, že byl emisar Pána zla.
„Co to s tebou je?“ vyjel Šedohřbet na Lupina. „Myslel jsem, že ho nenávidíš. Vím, jak moc pro tebe znamenal ten hlupák Brumbál.“
„Teď patří ke smečce,“ odpověděl Lupin tvrdohlavě a Severus na něj skoro vzteky zavrčel. „A je raněný.“
„Rána je zacelená. Bojovat může. Draco bojoval.“
„Draco si vedl velmi dobře,“ vložil se do debaty Silvanis, který se k nim připojil po Tilhurstově odchodu. Tohle byla záležitost smečky.
„Draco, co si myslíš ty?“
Severus se schválně nepodíval jeho směrem. Na tohle musí Draco přijít sám.
„Podle mě by měl bojovat.“ Hodný kluk.
Šedohřbet a jeho poskokové se spokojeně zasmáli. Přicházeli další členové smečky, protože cítili, co se chystá. Severus skryl za clonou splihlých vlasů úsměšek. Pitomá zvířata…
„Annabel! Ty jsi v čele nejnižší frakce. Podívej se mu na zoubek. Kouzelníci jsou bez hůlky vždycky bezmocní. Nauč ho, jak být vlkem.“
Severus se podíval na svoji soupeřku, na její veselý úsměv, a vůbec nelitoval toho, co hodlá udělat. Naučit ho být vlkem? To Šedohřbetovi ještě nedošlo, že má co do činění se zmijí? Ano, většina kouzelníků byla bez hůlky k ničemu, a právě proto se postaral, aby to v jeho případě neplatilo. Ovládal kapku magie bez hůlky, takže si prve mohl rozdělat oheň pod kotlem, ale taky podnikl kroky, aby si zajistil přežití za všechn okolností, včetně případu, že by o magii přišel úplně. Bude se muset pořádně soustředit, aby neudělal chybu a nepkoušel se použít ruku, jejíž absenci jeho podvědomí odmítalo zaregistrovat, ale věděl, že je silný. Silnější než tahle čubka, která si myslí, že něco dokáže.
Kroužili kolem sebe v soustředných kruzích. Žena věděla, co dělá, nejspíš byla jedním z nejstarších Šedohřbetových stoupenců, jenom příliš drobná, aby vystoupala výš. Severus si pomyslel, že to ji musí hryzat, a vycenil zuby. „Tohle je tvoje šance, co?“ řekl tiše, aby to slyšela jen ona. „Myslíš, že tě povýší? Myslíš, že se s tebou bude pářit?“ Ucukla a Severus se zazubil ještě víc. „Chceš být jeho čubka?“
Vrhla se kupředu. Severus udělal krok stranou, levou nohu táhl za sebou; zakopla o ni směšně snadno. Dopadla na ruce, ale Severus ji patou zasáhl do hlavy, než se mohla vyhrabat na nohy. Zadýchaně ležela na zemi. Po dechu zalapala i smečka a Severus si nemohl pomoct krátce se nezasmát. Dopoledne se na ty souboje díval a viděl, jak naprosto krotká je většina zápasníků. Žena se nemoudře pokusila odkulit, ale tím jen nastavila obličej dalšímu zdrcujícímu dupnutí. Nos jí křupnul a do úst jí vyrazila krev, právě když zvedala ruku na obranu. Další přišlo na řadu její břicho.
Atmosféra na mýtině kolem Severuse se změnila, jak si smečka uvědomila, na kolik vážně to myslí. Zazubil se. Napadlo ho, jak divoce asi vypadá, a doufal, že ty pitomé psy znervózní. Jestli Šedohřbet chce, aby bojoval o postavení ve smečce, zatraceně si dá záležet, aby vystoupal až nejvýš. Šedohřbet toho bude ještě trpce litovat. Severus hádal, že už teď mu dochází, že dnešní lekci v ponížení si neodnese on.
O pár metrů couvl a žena se bez váhání zvedla na nohy. Otřela si předloktím ústa od krve a další krev vyplivla. Na ústa jí z nosu rychle vytekla další, ale nevypadalo to, že by si s tím dělala hlavu. Oči měla divoké a Severus k ní pocítil neochotný respekt, že navzdory změně podmínek neustupuje; rozhodně musela patřit k Šedohřbetovým vášnivým zastáncům.
„Pokud možno ho zabij,“ ozval se Šedohřbet. Smečka se semkla blíž k sobě, bitevní pole jasně dané jejich kruhem. Někteří nad hlavou drželi hořící polena, aby jim černající nebe nekazilo scénu.
Severus napjatě čekal, s lehce roztaženýma nohama a pokrčenýma kolenama, aby měl těžiště níž. Neovládal žádné bojové umění, ale věděl, jak se pohybovat, jak nahánět strach rovnými zády a rychlou chůzí, věděl, jak čekat a ani se nehnout, zatímco se jeho protivník sbírá k útoku.
Pitomá čubka, pomyslel si, když se na něj žena znova vrhla. Vykopl a zasáhl ji do prsou. Žena na kypré půdě podklouzla a težce dopadla na kostrč. Severus k ní udělal dva kroky, vrazil jí botu pod bradu a přenesl na ni tolik váhy, kolik mohl, aby sám neupadl. Jako většina dusících se i ona tak zoufale toužila po vzduchu, že nepřemýšlela. Místo aby se snažila přetočit na stranu nebo ho vzít za druhou nohu, v panice mu zatínala prsty do boty a bezcílně kopala nohama. Severus na nohu přenesl ještě víc váhy. Nebyl nijak zvlášť těžký, ale stačilo to. Slyšel, jak Šedohřbet na své stoupence vyštekl, aby se do toho nepletli, a jeho soupeřka konečně naposled zakňučela a zalapala po dechu. Pak byla mrtvá.
Smečka mocně zařvala, ale nikdo se neodvažoval ho napadnout. Ne když to Šedohřbet zakázal. Severus si odhrnul vlasy z obličeje a usmá se na něj. „Jak vysoko jsem teď?“
„Svině!“ Šedohřbet se rozhlížel kolem dokola, zjevně se snažil rozhodnout, co dál. Severus ho pobaveně pozoroval. Podle své vlastní filosofie by teď měl překypovat štěstím, že se Severus stal smrtelně nebezpečným členem jeho družiny, ale netvářil se tak. Šedohřbet měl radost z pomyšlení, že se mu podařilo Severuse tím, co mu udělal, srazit na kolena. Severus si s upřímností, kterou prokazoval jen sobě, připouštěl, že je zlomený, ale odjakživa byl svéhlavý mizera a nehodlal Šedohřbetoi dopřát to potěšení.
„Lupine! Ty jsi první nad ním!“
vZatraceně! Bpjovat s Lupinem se mu dvakrát nezamlouvalo, vzhledem k tomu, co pro něj Lupin předtím udělal, ale dojde-li na to, zabije ho. Zadíval se Lupinovi do očí a se zvláštním pocitem uspokojení viděl, že Lupin odhodlaně zatnul čelist. Podle všeho to cítil podobně.
Souboj jejich pohledů přerušil Silvanis. Stál vedle Fenrira, težké ruce položené na Dracových ramenou. „Ne. Fenrire, nech mě.“
Když Severus spatřil Dracův sklíčený výraz, doufal, že bude Šedohřbet souhlasit. Draco se spřátelil se špatným vlkodlakem. Severus Silvanise neznal, ale věděl, že Šedohřbetovi pobočníci jsou všichni stejní, že Silvanis bude jako Šedohřbetův beta nejhorší, bude z nich nejvíc dávat průchod svému hladu po násilí.
„Ovšem. A pokus se ho nezabít,“ souhlasil Šedohřbet v protikladu k tomu, co přikázal té ženě. Severus předpokládal, že si myslí, že Silvanis si s ním snadno poradí. „Nauč ho slušnému chování.“
„Já myslel, že tohle má být lekce, jak se chovat jako zvíře,“ uchechtl se Severus, pohled upřený na tělo ženy, které rychle odtahovali mimo kruh.
„Nezabíjej ho. Ale můžeš mu ublížit podle libosti.“
Silvanis se zazubil a vystoupil kupředu.
Severusovi bylo jasné, že tohle bude náročnější, a nedovolil, aby ho ovládl adrenalin a pýcha. Silvanis se nedopustí týchž chyb ze strachu jako ta žena.
Silvanis se na něj vrhl jako smršť a překvapil ho takovou rychlostí, že Severus tak tak stihl jeho rozpřaženým rukám uhnout. Musel se skrčit, aby ho Silvanis nechytil za šaty, a poprvé v životě děkoval Merlinovi, že ho otec jako malého nutil dívat se na zápasení. Silvanis byl přesně ten typ, spoléhal se na sílu, váhu a setrvačnost, spíš něž na hbitost. Potřeboval několik kroků na zastavení, takže Severus se mezitím snadno dostal za něj a kopl ho mezi nohy.
Silvanis zařval a loktem Severuse zasáhl do brady. Severus před sebe natáhl ruce, aby zabrzdil pád, a ve zlomku vteřiny si svou chybu uvědomil. Těžce dopadl na pahýl pravé ruky a narazil si loket i rameno. Zatímco ležel na zemi a oddechoval bolestí, Silvanis se vzpamatoval a popadl ho dvěma tlustýma rukama za ramena.
Právě když ho Silvanis zvedl do sedu, nebe se roztrhlo a zem začala zalévat letní bouřka. Vzpomínka na zápasníky Severuse opět zachránila. Dokázal svoji bolavou ruku zvednout akorát včas, než mu Silvanis přimáčkl loket pod krk. Přesto skoro nemohl dýchat a ruka ho o to víc bolela, téměř tak moc, že neměl daleko k panice. Než ho ale mohla ovládnout, natáhl levou ruku za sebe a udělal něco, co by ti staří zápasníci jeden druhému nikdy neudělali – vrazil Silvanisovi prsty do oka.
Zajely do poddajné vodnaté tkáně a Severus se soustředil na trochu ohnivé magie. Silvanis zaječel a ruce kolem Severusova krku povolily. Severus se pokusil odškobrtat stranou a nohy mu přitom klouzaly na hlíně proměněné v bláto. Kotník mu chytila ruka a Severus sebou plácl. I skrz koženou botu stisk bolel a Severus vykopl volnou nohou a pokusil se odplazit kupředu, ale na hustým deštěm zmáčené zemi se nebylo čeho chytit. Nohou zasáhl nějakou část Silvanisova těla, jenomže Silvanis ho chytil i za druhý kotník a pak ho kolem pasu sevřela paže.
Musel zase začít myslet! Důkaz Silvanisovy síly ho na několik drahocenných okamžiků připravil o rozum. Musel znova získat náskok. Snažil se ignorovat těžkou ránu, která mu dopadla na záda, jenže druhá mířila na jeho bolavé rameno a třetí mu otřásla hlavou. Zrak se mu rozostřil a pravé ucho mu po ráně pěstí připadalo horké a veliké. Ruce se mu automaticky trapně zvedly na obranu a v tu chvíli ho Silvanis chytil pod krkem.
Severusova první reakce byla stejná jako té ženy a zaryl prsty do ruky, která mu kradla drahocenný vzduch. vMysli, krucinál!
Tu zuřivou myšlenku doprovázel výbuch divoké magie, který Severusem otřásl a osvobodil ho od Silvanisova sevření. Severus padl do bláta a chraptivě do plic nasával kyslík. Přes hukot bouře slyšel výkřiky ostatních, ale nevěnoval jim pozornost. Dýchal. Pozvolna se mu vracela vyrovnanost a Severus vzhlédl, udivený, že ještě není mrtvý, že ho ještě smečka neroztrhala za to, že se odvážil použít magii. Pohled mu okamžitě padl na Šedohřbeta. Vlkodlačí vůdce stál několik kroků uvnitř kruhu. Jeho šedé vousisko bylo tmavé a slepené deštěm, zuby měl vyceněné. Jednu ruku s otevřenou dlaní držel zvednutou. Severus si šokovaně uvědomil, že ostatním vlkodlakům brání zasáhnout.
Vyškrábal se na nohy a rozhlédl se po svém soupeři. Jestliže Šedohřbet smečku drží zpátky, boj ještě neskončil. Silvanis ležel na zádech v blátě jen pár metrů za ním. Vypadalo to, že jeho magický výbuch neměl tak mocný efekt, jak podle svého otřesení Severus soudil. Silvanis se začal zvedat. V blikotajícím světle deštěm máčených pochodní, které diváci drželi, Severus viděl, že jedno Silvanisovo oko je zkrvavená, potrhaná rána. Neovlivní to jeho odhad vzdálenosti…?
Severus udělal něco, co by ho dřív ani nenapadlo, ale co musel udělat, aby teď přežil. Nemohl se spoléhat, že ho magie zachrání i podruhé. Šedohřbet Silvanisovi řekl, ať ho nezabíjí, ale teď šlo víc ne o život. V sázce byla jeho hrdost. Nedopřeje těmhle čoklům vítězství. Zaječel, víc aby dal průchod rozechvělé směsi strachu a vzrušení, než pro efekt, a zaútočil.
Vyrazila po něm ruka, ale Severus se jí obratně vyhul. Setrvačností narazil do Silvanise a srazil ho z nejistých nohou zpátky na zem. Věděl, že Silvanis je dost silný a těžký, aby se ho zbavil, kdyby na něj použil stejný trik jako na tu ženu, a tak místo toho zopakoval, co už jednou fungovalo. Jelikož byl zvyklý pracovat se všemožnými zvířecími vnitřnostmi, nijak se neštítil vrazit prsty do Silvanisova druhého oka a vší silou se soustředit na jediné slovo: „Hoř!“
„Hoř, ty zkrvená potvoro!“
Severusovy vzrušené výkřiky přehlušil Silvanisův jekot. Vzplanuly mu i vlasy a Severus ruku strhl zpátky ve strachu, aby v nepřirozeném ohni kolem Silvanisovy hlavy nepřišel taky o ni. Jedna Silvanisova ruka ho zase praštila do hlavy, jak kolem sebe Silvanis mával, aby se zbavil toho, čeho se prostě zbavit nemohl. Déšť oheň brzo udusil, ale ten na chvíli jeho hlavu úplně pohltil. Pak letní průtrž bušila jen do zčernalé kůže.
Severus prudce odechoval natažený na Silvanisově mrtvém těle a mokré vlasy se mu lepily na krk a na obličej. Překulil se na záda a odhrnul si zmáčené vlasy z tváře. Oči mu padly na Šedohřbeta, který už ruku spustil. Severus se zazubil. „Vypadá to, že máš nového betu,“ zasmál se vítezoslavně, zaplavený místo adrenalinem euforií.
Jejich oči se na sebe upřely a Severuse překvapilo, že Šedohřbet vůbec nezuří. Odpověděl jediným slovem.
„Lupine!“
Severus trhl hlavou doleva, právě včas, aby mu na nos dopadla pěst.

*****

Draco se mlčky díval, jak Remus Severuse táhne do boudy, a jen mu ho pomohl zvednout na postel, a pak jenom proto, aby se nepraštil o pelest. Nepřekvapilo ho, kdyby měl Severus něco s hlavou po tom, kolikrát do ní za posleních osmačtyřicet hodin dostal ránu. Když mu pokládal ramena na matraci, zatímco Remus byl u jeho nohou, prohlédl si jeho četná zranění. Měl zlomený nos, ucho nateklé a jasně rudé a tam, kde nešikovně padl na ruku, mu pahýl zápěstí zamazalo bahno a špína.
„Pomoz mi ho svléknout,“ řekl Remus a Draco se automaticky sklonil, aby rozepnul předek Severusova staromódního hábitu.
„Uzdravíš ho?“ zeptal se, zatímco jeden po druhém rozepínal knoflíky. Na Severusově bledé kůži se už objevovaly modřiny. Zvlášť jeho krk vypadal bolavě, otisky Silvanisových prstů jako by na něm byly namalované.
„Ne. Posledně nebylo vyhnutí a Šedohřbet si to úplně nepamatuje. Tentokrát nemůžu riskovat. Došlo by mu, že mám pořád hůlku.“
Draco se na něj ostře podíval a mrakem otupělosti, do které se propadl po té, co viděl, jak Severuse škrtí chlap dvakrát větší, pronikl proud hněvu. „Před chvílí jsi před ním magii použil!“ obvinil ho rozhorleně.
Remus nevzhlédl, přestože už Severusovi sundal i boty. „To proto, že jsem nechtěl, aby mě zabil. Bylo to tak očividné?“
Draco zaváhal a pak zavrtěl hlavou, „Ne. Myslím, že jsem to spíš vycítil, než viděl. Pochybuju, že by si tu kdokoliv pamatoval o magii dost, aby pojal podezření.“
„To je dobře. Dojdu pro vodu. Musíme ho umýt.“
„Znamená to, že je teď z tebe beta?“ vyhrkl Draco, když Remus vykročil ke dveřím.
Konečně se na něj Remus podíval a jeho tvář byla zamračená. „Ne. Znamená to, že až se Šedohřbet bude jednou večer zase nudit, budeme spolu muset bojovat. Udělej, co budeš moct, aby měl pohodlí.“
Draco se díval, jak odchází, a pak sklonil hlavu a zahleděl se na svoje spojené ruce. Nejspíš by nedokázal udělat to, co Severus právě udělal. Nedokázal zabít Brumbála, a to by bylo bývalo čisté zabití, kouzlem. Ačkoliv věděl, že v sobě násilí má – ty ranní bitky si užil – takhle by asi zabíjet dokázal, možná ani aby si zachránil život.
Z postele se ozvalo zasténání.
„Severusi?“
„Ten mizera mě uřknul,“ zamumlal Severus, pokusil se zvednout pravou ruku, načež si místo toho přes oči položil levou. Cukl sebou a sáhl si na nos. Draco udělal obličej, když uslyšel lupnutí kosti, jak zapadla zpátky na místo, ale usmál se, když Severus zase zaklel. Byl v pořádku.
„Remus říkal, že nechtěl, abys ho zabil.“
„Spíš nechtěl on zabít mě,“ ušklíbl se Severus a opatrně si zase rukou zakryl oči.
„Mám zhasnout?“
„Ne. Co se stalo? Je Lupin beta?“
„Remus tvrdí, že ne. Šedohřbet vlastně po tom, co tě Remus omráčil, nic neřekl. Jenom nařídil vzít tě zpátky sem a dát tě do pořádku. Nevypadal moc nadšeně.“
„No to je pochopitelné. Ať tak nebo tak, je teď jeho beta kouzelník. Nebude vědět, jestli to místo nechat mně a smířit se s mým triumfem, nebo to risknout s Lupinem.“
„Remuse rád nemá,“ souhlasil Draco.
„Lupin téměř dokázal, že se Šedohřbet plete.“
Draco svraštil čelo. „Cože?“
Pozoroval, jak Severus polehounku mění polohu. Vypadalo to, že se nemůže rozhodnout, jestli se otočit na bok nebo ne. „Potřebuješ pomoc?“
To Severus nechal bez odpovědi. Zůstal ležet na zádech a odpověděl na Dracovu předešlou otázku. „Lupin téměř dokázal, že vlkodlak může žít mezi kouzelníky. To díky mně se mu to nepovedlo. Taky by mi za to šedohřbet mohl být vděčný.“
Draco mlčel. Zase se zadíval na svoje ruce. Když Severus už nic víc neříkal, a protože se bál, že další příležitost zeptat se a dostat upřímnou odpověď už nebude mít, až se Remus vrátí, promluvil: „Na čí straně jsme?“
Věděl, že se na něj Severus dívá, ale nevzhlédl. „Na čí straně jsi ty?“ zeptal se ho Severus.
„Na – na tvojí!“
Chvíli byo ticho, ve kterém se Draco nemohl pořádně nadechnout a bál se, že se právě odsoudil k smrti. Pak Severusův líný hlas jeho osud zpečetil.
„Bláhové, ale za to se vynasnažím, aby tohle přežil. Dávej si pozor, co říkáš Lupinovi. Na jeho straně nejsme, i když některé naše cíle jsou totožné. Možná ho budeme muset využít. Je na tobě, jak blízko si ho k sobě pustíš, ale měl by sis stále uvědomovat, že nakonec můžeš mít na svědomí jeho smrt.“
Draco si nervózně olízl rty. Myslel si, že to tak nějak bude, nazdory tomu, čeho byl svědkem, když se prve vrátil do boudy. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že když si ti dva leží v náručí, změní najednou svoje cíle. Pokud je Severus schopný s Lupinem spát, a přesto udělat, co bude muset, Draco byl rozhodnutý, že bude stejně silný.
„Jde nám jen o Šedohřbeta? Nebo – nebo míříme výš?“ zeptal se a doufal, že ho jeho instinkty nezradily a tohle nebude ten okamžik, kdy se proti němu Severus obrátí.
„Míříme až do cíle,“ odpověděl Severus. „Ať tam vede jakákoliv cesta.“
Draco přikývl. Rozuměl.

Kapitola šestá - Chci se probudit z té noční můry, co jsme si vytvořili

Remus nesl od potoka vědro vody. Vyčistit Severusovy šaty mu pomůže kouzlo, ale musí ho být vidět s vodou, aby se vyhnul podezření. Jedna z podmínek, kterou mu Šedohřbet uložil, když ho přijímal zpátky do smečky, zněla, že se vzdá pokusů žít jako kouzelník, což znamenalo nemít hůlku. Remus uvažoval, co si asi Šedohřbet myslel o divoké magii, kterou Severus použil proti Silvanisovi.
„Já věděl, že se držíš zpátky.“
Remus ztuhl, když ze tmy uslyšel ten hlas, ale protože ho poznal, neotočil se k obraně. Šedohřbet vystoupil ze stínů, obešel ho a od hlavy k patě si ho prohlédl. Remus si zapřál vědět, na co Šedohřbet myslí, a u Merlina doufal, že tím nemínil kouzlo, kterým si Remus pojistil, že Severus po jeho ráně omdlí.
„Věděl jsem, že jsi silnější, než vypadáš. Snape byl sice unavený, ale stejně to byla pořádná rána.“
Remusův dech se trochu uklidnil, ale úplně se neuvolnil. Šedohřbet má nějaký důvod, proč s ním zapříst soukromý rozhovor. Byli stranou zbytku smečky, schovaní za stromy, které tábor obklopovaly. Byl to ten kus lesa, ve kterém Šedohřbet Severuse ráno, zdálo se to jako před celými věky, našel.
„Měl jsem podezření, že se v soubojích o postavení držíš zpátky. Jsem rád, že jsi Snapea tentokrát nezabil – Pán zla chce, aby tenhle útok šel podle plánu – ale příště…“
Šedohřbet mluvil tiše a Remus naklonil hlavu na stranu, překvapený a zneklidněný jeho chováním.
Šedohřbet si jeho zmatku musel všimnout. Uchechtl se. „Na příští úplněk Snapea potřebujeme. Potřebujeme jeho lektvar, abychom věděli, co děláme. Ale až bude po útoku, je můj.“ Zastavil se a podíval se mu do očí. „Chci ho mrtvého! Po příštím úplňku s ním budeš bojovat a zabiješ mi ho. Znáš ty triky, se kterými se dneska vytáhl. Nebudu ti bránit; to byla divoká magie, ta samá která dává sílu nám, která z nás dělá vlkodlaky, bratry.“
Remus přivřel víčka, aby za řasami skryl zlobu. Takhle Šedohřbet ke smečce občas promlouval. Jeho zápal a víra v právo žít svobodně jako mocní kouzelní tvorové nakazily jak ty, kterých se zřekl kouzelnický svět, tak ty, kteří byli vyrváni z mudlovského.
Vzhlédl, když Šedohřbet z ničeho nic změnil tón, a donutil se nesetřást ruku, kterou mu položil na rameno. „Jsi jeden z mých nejstarších, Remusi, jedno z mých prvních dětí. Zklamal jsi mě, když jsi se pokoušel skrýt, čím jsi, ale možná to byla moje chyba, že jsem tě opustil a nechal tvému otci. Měl jsem si tě hned druhý den odvést, ale chtěl jsem vidět, jak se zhroutí. Je na čase, abys zaujal svoje řádné místo bety. Po příštím úplňku…“ Poplácal Remuse po rameni a odkráčel.
Remus sledoval, jak se vzdaluje. Šedohřbetova slova v něm vzbuzovala odpor nejen proto, že to byla snůška nesmyslů. Šedohřbet jím vždycky pohrdal; jediný důvod, proč si ho najednou předcházel, tkvěl v tom, že doufal, že když se to nepovedlo Silvanisovi, mohl by ho Snapea zbavit Remus. Šedohřbet se chytil do pasti své vlastní rétoriky, musel se svými pravidly řídit, a jestli měl Snape umřít, muselo to být v souboji o postavení.
Cestou zpátky blátem si Remus uvědomil, že Šedohřbetovi vyhoví. Šedohřbet si očividně myslel, že pro něj jeho zájem něco znamená. To bylo v pořádku. Jestli si teď myslí, že se Remus třese na místo prvního pobočníka, mohl by se od něj něco dozvědět o nastávajícím útoku. Už teď bylo jasné, že bude cele v režii Pána zla. Šedohřbet to zjevně ze všeho nejvíc bral jako otravnou práci, něco, aby byl Voldemort spokojený a jemu to taky posloužilo. Remus tudíž předpokládal, že útok nějak souvisí s Řádem. Bude je muset varovat, jakmile něco zjistí, a mezitím udělá, co bude moct, aby Voldemortovy a Šedohřbetovy plány nahlodal zevnitř.
Před boudou Remus zaváhal, když mu došlo, že se Severusem o pozici bety nejspíš nakonec bude bojovat. Se Severusovým příchodem si uvědomil, jak málo se své misi u Šedohřbetovy smečky věnuje. Věděl, že byl laxní. Šedohřbetovy ambice samy o sobě byly směšné ambice, ale spřáhl se s Voldemortem, a tak bylo třeba brát ho vážně; včetně toho, že se postará, aby Šedohřbetův beta nebyl nikdo příliš inteligentní. Teď to bylo mezi ním a Severusem a Remus byl odhodlaný nedovolit Severusovi zničit další životy, další naději Řádu.
Když konečně vstoupil a uviděl, jak provinile k němu Draco vzhlédl, jeho odhodlání se ještě upevnilo. Jestli bude moct Draca dostat ze Severusova vlivu, udělá to. Věřil, že Draca ještě lze zachránit, a bude-li k tomu příležitost, vezme ho k Řádu.
„Remus je zpátky,“ oznámil Draco. Nebylo to potřeba, protože černé oči už ho studovaly. Remus jejich pohled oplácel tak klidně, jak dokázal, a snažil se nedělat si moc starosti, co přitom tou zchytralou hlavou běží. Šedohřbetovy nešikovné pokusy zapojit ho do svých plánů ho nelekaly, za to se bál, že do Severusovy pasti už padl.
„Pomoz mi nahoru,“ řekl Severus a přerušil zápasení jejich pohledů. Draco ihned poslechl a Remus před ně postavil vědro s vodou.
„Většina smečky je ještě vzhůru,“ řekl jim. „Mám dojem, že pečou dalšího králíka. Půjdu něco přinést.“
Znova boudu opustil a mezi lopatkami přitom cítil Severusův