Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Vetřelci vs Predátoři
Hlavní postavy: bezejmenná hlavní hrdinka, její přítel kapitán Lamb, El Cazatrofeo, Anubis, major Flemming
Shrnutí: Na vojenskou základnu v Novém Mexiku útočí tajemný zabiják, který stahuje lidi z kůže. Mladá důstojnice zmizí a je pokládána za mrtvou, ale její přítel o několik let později zjistí, že všechno bylo jinak...
Poznámka: inspirace pochází ze sérií Vetřelec, Predátor a AvP

El Cazatrofeo

„Jeho dokonalosti se vyrovná jenom jeho nepřátelství…“
Ash

Kráčela jsem po vyprahlé poušti, nad kterou vládla věčná tma, osvětlená neznámými souhvězdími. Mé tělo bylo poseto jizvami a podlitinami, které způsobily ostré čepele, drápy a žíravina. Věděla jsem, kam jdu a co mě tam čeká, ale nemyslela jsem na to. Bylo to příliš hrozné.
Ukázali mi záznamy z dávných časů. Na nich jsem viděla skalnatou soutěsku, uprostřed které trůnila děsivá obrovská bytost, něco mezi drakem a nestvůrným pavoukem. A teď jsem tady stála. Na skalnatých útesech po stranách cesty visely lebky. Lebky tvorů, jaké předtím žádný člověk nespatřil, podivně protažené dopředu i dozadu, a na jejich mrtvých tvářích bez očních důlků seděly mrtvé zlomyslné úsměvy. Mona Lisa z pekelného Louvru. A tam někde vepředu byli ti tvorové. Ale tihle byli živí.
Viděla jsem kruhovou místnost, kde u stěn stála obrovská kovová křesla. Na nich seděly neviditelné postavy, jejichž pozici prozrazovalo jenom nezřetelné mihotavé chvění vzduchu, jako když se za horkého dne tetelí obzor. Potom se, zdánlivě odnikud, začala vynořovat hadovitá těla s vyceněnými zuby, a postavy bytostí v křeslech se ve smrtelných křečích začaly zviditelňovat.
Monstrum, navěky uvězněné mezi stěnami úzkého kaňonu, byla jejich matka, ale jako inkubátor používala živé tvory. Například lidi.
Ta představa mě urážela do morku kostí, do hloubi duše, a do poslední genové báze mých chromozómů X. Protože jsem žena, a i když jsem nikdy neměla dítě, přesto mnou tak děsivé znesvěcení zázraku mateřství a zrození otřáslo. Toužila jsem po jediném, najít hnízdo té příšery, a zničit je, spálit všechny její vejce do posledního. Říkali jí Královna, ale pro mě to byla Děvka. Kdybych mohla, vyhladila bych je z povrchu světa. Jenže to mi nedovolili.
Omlouvám se, předbíhám a začínám příběh zprostředka. Vrátím se na začátek…

Anubis byl bohem mrtvých a strážcem hrobů. Muž se šakalí hlavou. Vážil lidská srdce a pokud je shledal příliš těžkými, z podsvětí vystoupila nepopsatelná příšera a pohltila duši zemřelého. Tolik legenda.
Anubis i jeho záhrobní monstrum zmizeli v dávných dějinách, a nebýt evropských badatelů, kteří rozluštili egyptské hieroglyfové písmo, svět by na ně docela zapomněl. Pyramidy zavál písek, sfinga se pomalu rozpadávala, a v zemi faraónů na březích Nilu vládl islám, zapovídající všechny bohy kromě jednoho.
Jenže Anubis byl skutečný. Přicházel z pouště a po dlouhá staletí ovládal Sluneční říši. Také Požírač duší byl opravdový. Kdokoliv se Anubisovi znelíbil, nebo se opovážil mu vzepřít, byl předhozen monstru, které se mu přisálo na tvář a sebralo mu duši i srdce, které nahradil démon. Na jeho vládu se vzpomínalo ještě dlouho poté, co zmizel ve sloupu nebeského ohně, a lidé měli z jeho jména takovou hrůzu, že překroutili skutečnost, a udělali z něj nadpřirozenou bytost. Snad aby ujistili následující generace, že to všechno byl jen mýtus, a nemusí se bát, že by se Pán mrtvých a Požírač duší ještě někdy vrátili.
Ale on se občas vracel. A Požírač srdcí s ním. Vím to. Setkala jsem se s ním.

Ale ne v Egyptě. Bytost tak mocná není vázaná na jedno území. Pod různými jmény ji kdysi znávali na celém světě. V Mexiku mu staří Mayové říkávali Xipe Totec, Stažený z kůže, a k jeho poctě postavili město Teotihuacan, kde stahovali lidské oběti zaživa z kůže v naději, že tak sami dosáhnou božského osvícení. Aztékové ho znali jako Tetzalipocu, Kouřící Zrcadlo, Jaguářího Muže a Toho, jehož se lidé obávají. Zjevoval se podle libosti, přicházel v noci a zůstavala po něm bezhlavá a z kůže stažená těla. Jeho příchod označovala světla na obloze, kterým lidé říkali Xihuacoatl, Ohnivý had.
Lidé doufali, že zabijáckého boha usmíří lidské oběti. Schody Velkých pyramid v Tenochtitlánu zbarvila do ruda čerstvá krev. Jaguáří válečníci denodenně vyráželi do okolních vesnic a měst, aby přiváděli zajatce, a mnozí z nich poté, co zásobili kněží dostatečným počtem obětí, ulehli na oltář sami. Na vrcholu pyramid hořely ohně, a pět kněží na každé bez přestávky vykonávalo oběti.
Položit, přidržet, bodnout, rozpárat hrudník, vyndat srdce, nabídnout čerstvou stříkající krev slunečním paprskům, vhodit srdce do ohně, to vše za méně než tři minuty. Kněží se museli střídat, když se těm předchozím příliš unavily ruce. Dvacet až třicet tisíc obětí denně.
A s Kouřícím Zrcadlem se dalo vyjít. Stanovil cenu za to, že nechá aztécký národ přežít, a ukázal kněžím, jak vyprojektovat půdorys města, tak aby ho Ohnivý Had poznal už z výše, a věděl, kde přistát. Poloha pyramid kopírovala planety sluneční soustavy, včetně Pluta, a to v době, kdy v Evropě znali planety jen k Jupiteru.
Když Tetzalipoca dlouho nepřicházel, lidé zapomněli, jaký byl původní smysl obětí. Tetzalipocu připomínal pouze obřadní oděv, napodobující podle starých pověstí oděv Kouřícího Zrcadla. Obětí bylo málo, rozhodli kněží. Válečníci musí ze všech porobených území přivést co nejvíc obyvatel, dobýt nová území a vodit další a další zajatce. Učinil tomu přítrž až příchod dobyvatelů zpoza oceánu, kteří aztéckou civilizaci zničili. A po několika dalších staletích se už na Tetzalipocu nikdo nepamatoval. Když nevzdělaní vesničané čas od času hovořili o tajemné bytosti zvané El Cazatrofeo, nikdo si tyto domnělé pověry nespojoval s Tetzalipocou, Jaguářím bohem z dávných legend.
A právě tam jsem ho potkala. Tam také zemřel můj otec a několik mých přátel.

Vojenská základna Fort Navaho v Novém Mexiku byla mým domovem už několik let. Bylo to jako v typické americké romanci. Můj otec byl vrchním velitelem základny, já byla na nejlepší cestě ke skvělé armádní kariéře, a to samé platilo pro kapitána Lamba, který byl mým snoubencem. Seznámili jsme se na vojenské akademii, kde jsme oba studovali svou specializaci, a tou byly šifry. Začalo to tak, že mi poslal vzkaz. Nevěděla jsem, že je od něj, a luštila jsem ho tři hodiny. Vyšlo mi jméno univerzitní kavárny a čas osm hodin. Dorazila jsem v osm pět, a on tam seděl u stolku pro dva. Přivítal mě odzbrojujícím úsměvem a první věta, kterou mi řekl, byla: „Věděl jsem, že to dokážeš.“
Základna Fort Navaho se jmenovala podle indiánského kmene, a byla to pocta mužům, kteří za druhé světové války propůjčili svůj domorodý jazyk pro účely kódování zpráv. Jazyk Navaho, nebo lépe Na-Dinah, jak mu říkají sami Navahové, patří ke vzácné skupině jazyků, která byla nesrozumitelná dokonce i pro většinu ostatních kmenů původních Američanů. Co teprve pro Japonce. Japonci byli v lámání našich šifer velice dobří, ale tohle na ně byl tvrdý oříšek. Přitom rozluštění bylo tak snadné.
Stejně jako když mi kapitán Lamb nechal v rádiu zahrát písničku, ve které mladý muž žádá o ruku své milé. Jenže v jazyce Kiowů, kteří na severu Nového Mexika vlastnili síť benzínek, a měli vlastní rozhlasovou stanici.
Vyprávím to proto, abych předem trochu objasnila, proč jsem pořád naživu.

Byla to noční můra. Začalo to té noci, kdy se na obloze objevila světla. Z UFO jsme si dělali legraci. Právě Nové Mexiko má největší výskyt UFO na světě, a vznikla tady celá řada praštěných kultů uctívačů UFO, které si pro vlastní potřebu upravily indiánské a mexické legendy. Kolikrát jsem slyšela, že na naší základně ukrýváme mimozemšťany. Kdyby jen desetina těch řečí byla pravdivá, mohli bychom z ufonů sestavit basebalový tým včetně náhradníků.
Tohle bylo jiné. Nejdřív přestalo fungovat rádiové spojení. To se nestalo už od padesátých let, a zezačátku jsme vtipkovali o Roswellu. Jenže smích nás brzo přešel.
První, kdo se přestal smát, byl poručík Ramirez. Jeho prarodiče byli domorodí Američané z kmene Yaqui, a dědeček mu vyprávěl o El cascabela de fuego, Ohnivém chřestýši. Když se na obloze objeví Ohnivý chřestýš, tvrdil starý papa Ramirez, zanedlouho začnou v okolí mizet lidé. Někteří se najdou, bez hlavy a stažení z kůže. Protože Ohnivý chřestýš věští, že do kraje zavítal El Cazatrofeo, Lovec trofejí.
Nikdo to nebral vážně, a jeden z důstojníků odjel do města, aby se pokusil spojit se státním armádním velitelstvím. Nevrátil se, přitom do města to autem bylo jen pár hodin jízdy. Spojení stále nefungovalo.
Skutečná hrůza nastala druhého dne po ránu. Čtyři muži, kteří byli na stráži, zmizeli. A kolem poledne jsme našli prvního. Alespoň myslím, že to byl jeden z nich. Bez hlavy a bez kůže vypadají všichni lidé tak nějak stejně.

„Jesús y Maria, Madre de Dio, el demonio sin rostro es aquí,“ šeptal vedle mě horečnatě poručík Ramirez, když jsme v šoku hleděli na krvavé torzo. „Es El Cazatrofeo, el que decapita y desolla vivo…
Zatřásla jsem s ním, ale nevnímal mě. „Todos somos muertos ahora,“ řekl, a z jeho očí se vytratil všechen jas.
V Americe žije hodně lidí, kteří mají – nebo si to aspoň myslí – důvod nenávidět armádu, zvláště teď, když už zase válčíme na mnoha místech světa. Ale tohle prostě nebylo… nebylo to americké. Tohle si člověk dokázal představit v Kolumbii, nebo ve Rwandě, ale ne v Novém Mexiku. Jedenácté září nás tolik šokovalo, protože se válka poprvé v historii přenesla na naše území. Tohle bylo stejné, ne-li horší, i když tady byl zatím jen jeden mrtvý.
Nefungoval ani radar, ani lokátor. Všechno, co potřebovalo elektřinu, vypovědělo službu. Ale něco pořád fungovalo. Naše zbraně.
Okamžitě následovala porada důstojnického sboru. Otec byl voják ze staré školy. Můj dědeček velel ve Vietnamu, a otec v první válce v Zálivu. Začal bleskově a stroze udílet rozkazy. Nařídil okamžitou evakuaci. Nemělo cenu bojovat proti neznámému nepříteli, když nemáme spojení. Od toho tady byla Národní garda. Jeho slova přerušil hromový zvuk zvenku.
Něco likvidovalo náš vozový park. Džípy vylétaly do vzduchu jeden za druhým. Obrněné vozy byly v plamenech. Byli jsme prakticky odříznutí od světa, a někde blízko byl někdo, kdo disponoval neuvěřitelnou palebnou silou.
Evakuace nebyla možná, takže otec začal okamžitě organizovat obranu pevnosti.
Zbytek dne se už nic nestalo, ale o to to bylo horší. Pocit hrozícího nebezpečí z neznáma napínal nervy k prasknutí.
První zemřel poručík Ramirez. Celý večer klečel na svém stanovišti, třesoucími se prsty počítal růženec a neustále se jako v deliriu polohlasem modlil. Chvíli po setmění to jeden voják nevydržel, zaječel, ať už ten „zasranej pověrčivej katolík“ konečně zmlkne a zastřelil ho. V tu chvíli se z opačné strany ozvalo několik dalších výstřelů.
Jeden voják ležel mrtvý na zemi a z velké díry na jeho hrudníku stoupal dým. Další dva bez míření stříleli do houstnoucí tmy, a další tři obrátili svoje zbraně proti sobě.
Potom vypukl chaos. Stříleli skoro všichni, ale nikdo nevěděl, na co má mířit. Další tři vojáci zemřeli rukou svých spolubojovníků, a v nastalém zmatku dva zmizeli. Když mezi skupinu ječících a střílejících vojáků odnikud dopadlo bezhlavé tělo, následovaly další sebevraždy, další křik, další střelba, a nato vybuchl muniční sklad.
Zbytek noci si nepamatuju. Bylo to jako sen v horečce, a nevybavuju si detaily, kromě ruky kapitána Lamba, která neustále svírala mou dlaň.
Pak jsem něco spatřila. Dva vojáci běželi podél ohněm osvětlené zdi, a náhle se ozvalo pronikavé zasvištění, slyšitelné i přes všechen ten křik, střelbu a exploze. Jeden z běžících vojáků se doslova rozletěl v tříšti krve. Druhý zakopl o to, co z něj zbylo a zřítil se na zem. Jako omámený se postavil na všechny čtyři, a vtom znehybněl. Pak jsem na zlomek vteřiny uviděla dva sítící body, které zaplály a hned zase zhasly. Jako dvě oči. Vzápětí se klečící voják zvedl, ale ne vlastní silou, spíš jako by ho zdvihla neviditelná ruka. Odletěl dozadu a narazil na zeď, a když dopadl na zem, byl bez hlavy.
Znehybněla jsem a nedokázala jsem se pohnout. Zářící oči se znovu objevily. A pak jsem uslyšela hlas poručíka Ramireze.
Padre Nuestro, en cielos tu estás…“ zašeptal hlas mrtvého vojáka větu, kterou v hodinách před svou smrtí zopakoval aspoň stokrát.
Jako v transu jsme se s kapitánem Lambem ruku v ruce dopotáceli do velitelské místnosti. A tam na mě čekala největší hrůza dnešní noci. Tělo mého otce, zavěšené za nohy u stropu. Poznala jsem ho podle uniformy, a jak si vybavuji, také podle prstenu. Ne podle tváře, protože tu neměl.
Stiskla jsem pevněji ruku svého snoubence.
No tak, kotě. To bude v pořádku, dostaneme se z toho, uvidíš…“ šeptal mi přímo do ucha jeho hlas. Potom mě major Flemming, otcův zástupce, jemně vzal kolem ramen, a šetrně mi z dlaně vypáčil ruku kapitána Lamba, useknutou v předloktí.
To je poslední, co si na tomto světě pamatuju. Vyběhla jsem ven a zamířila k hlavní bráně pevnosti, pryč, do tmy, do neznáma. Něčí hlasy na mě volaly, a nějaké ruce se mě snažily zadržet, ale já je všechny setřásla a bez jediné myšlenky běžela dál. Potom se přede mnou ve tmě rozzářily dva světelné body, a všechno zmizelo.

Snad jsem o dvou nejdůležitějších mužích svého života mohla říct něco víc. Vyprávět o otcově sympatickém úsměvu, díky kterému i v devětapadesáti letech občas vypadal jako vysokoškolák na rande, nebo o tom, jak kapitán Lamb (to byl ještě nadporučík) vyrazil tři zuby vojákovi, kterého přistihl, jak týrá toulavého psa. Mohla jsem vám říct jejich křestní jména. Ale neudělám to.


„Když to krvácí, můžeme to zabít…“
Dutch Schaffer

Unesli mě mimozemšťané, a unesli mě z vojenské základny v Novém Mexiku. Takové klišé. Jenže zpočátku jsem to netušila. Byla jsem přesvědčená, že jsem zemřela, a jsem v pekle. Nevím, čím jsem si to zasloužila. Snad měli katolíci pravdu, a tím, že jsem svým bezhlavým útěkem prakticky spáchala sebevraždu, jsem zatratila svou duši.
Ležela jsem v jakési kovové rakvi v temné místnosti. Kolem mě bylo podobných sarkofágů víc, a ve všech leželi vojáci z naší pevnosti, ale i několik civilistů, kteří nejspíš žili v okolí základny. Neustále bylo slyšet tiché bzučení, ale to bylo všechno. Probrala jsem se první, ostatní byli v bezvědomí, a proto nemohli být svědky toho, když se zjevil Ďábel, aby nás přivítal v pekle.
Nepřišli, objevili se z čistého vzduchu. Byli tři, a já si vzpomněla, co říkal poručík Ramirez. El demonio sin rostro. Démon bez tváře.
Hleděly na mě tři masky bez výrazu. Tři páry černých očí z neprůhledného skla. Masky neměly žádný výraz, ale čišela z nich lhostejná a výhružná nadřazenost. Není nic děsivějšího, než když má váš nepřítel stále stejný výraz, ať se děje co se děje. Tvůrci Pátku třináctého, Haloweenu a Vřískotu to moc dobře věděli.
Vypadali trochu jako Jason Voorhees a trochu jako Darth Vader. Zní to hloupě? Asi ano, ale je těžké popsat něco, co nikdy nikdo neviděl. Pamatujete si na Star Trek? Představte si něco jako Klingona, ale stokrát hrozivějšího, nebezpečnějšího. Klingon by vedle nich vypadal směšně, asi jako obecní policajt vedle RoboCopa, jako kotě vedle tygra, a to je pořád příliš chabé přirovnání.
Co mě zarazilo hned na začátku, byla ta zvláštní kombinace technologie a primitivismu. Přilby s laserovými navaděči, chrániče předloktí s něčím jako počítačovou miniklávesnicí. V protikladu k tomu měli dlouhé vlasy spletené do dreadlocků, ozdobených kovovými kroužky, náhrdelníky z kostí a zubů, a na polonahých tělech bederní roušky. Kromě plátové zbroje z tmavého kovu na ramenou, stehnech a hrudníku na sobě měli jenom jakousi přiléhavou síťovinu, ale věřte mi, že to nebylo ani trochu sexy. Jejich kůže vypadala jako hadí, ale postavy byly lidské, včetně pěti prstů na rukou. Vlastně to mohli klidně být lidé, nějaká zvláštní rasa, která žila izolovaně od zbytku lidstva, a vyvinula se u ní zvláštní barva kůže a nadprůměrně vysoká postava. Ale tak to vypadalo jen do chvíle, než si ten uprotřed sundal masku.
Hlava byla příliš velká, a uprostřed holá, vlasy rostly jen kolem dokola lebky. Pod zapadlýma očima s hadí zorničkou nebyl žádný nos, jen čelisti s dvěma řadami ostrých zubů, a od lidí je odlišovaly hlavně dva páry klů, nebo snad kusadel po stranách úst. Tady už žádná podobnost s lidmi nebyla, a nic nenaznačovalo souvislost s evolucí lidského druhu.
Jistě, delfín a žralok mají na pohled skoro stejně stavěné tělo, ale naprosto odlišnou lebku. Možná je to podobný případ. Vypadalo to, že já, delfín, jsem právě potkala žraloka.
Chvíli si mě prohlížel, a kusadla se mu občas pohnula. Ozvalo se cosi mezi tichým zavrčením a zachřestěním. Tenký trojitý červený paprsek světla, který vycházel ze strany jeho přilby, se pohyboval v dokonalém souladu s hlavní palné zbraně, která mu vyčnívala zpoza levého ramene a mířila na mě. Nejspíš ve svém jazyce říkal „Nehýbej se,“ a já ho poslechla.
Bylo to, jako když si lidé v zoo prohlížejí vzácný druh živočicha. Nebo spíš ne v zoo, ale na safari. Protože mi hned bylo jasné, že pro ně jsou lidé jen lovná zvěř.

Proč jsem naživu, zatímco všichni ostatní jsou mrtví?
Z lidí, které Los Cazatrofeos unesli na palubu vesmírné lodi spolu se mnou, nezůstal naživu nikdo, kromě mě. Způsob, jakým zemřeli, mě dodnes straší v nočních můrách. Uzavřeli je všechny do oddělené místnosti, a otvorem ve zdi vpustili hejno pavoukovitých příšer s dlouhými ocasy. Tyhle nestvůry se lidem přisály na obličeje, omotali ocasy kolem krku, a několik hodin tak zůstaly. Potom se pustily, odpadly, a nejspíš zemřely, protože už se potom ani nepohnuly. V tu chvíli jsem si vzpomněla na vosí vajíčka a larvy tesaříků.
To se stalo až po přistání na nějaké planetě. Když se lidé probrali z kómatu, nic si nepamatovali, a Los Cazatrofeos je vypustili ven. Na planetě byl vzduch, a snesitelná, i když dost vysoká teplota. Lidé netušili, co se s nimi děje, a jako omámení se potáceli po povrchu cizího světa pod dvěma rudými měsíci, které na ně shlížely jako vlčí oči.
A pak to začalo. Jejich hrudní koše se zbarvily krví, a zpod zlámaných žeber se začaly objevovat hadovité hlavy.
Napřed jsem si myslela, že takhle se rozmnožují sami Lovci trofejí. Že ty příšery bez očí jsou jejich vlastní embrya. Ale tak to nebylo. Byl to jiný druh živočicha, který se mohl vylíhnout jedině v živém hostiteli, a pro Lovce trofejí to byla ta nejvíc ceněná kořist. Proto potřebovali lidi.
Já tomuto osudu unikla, a ponechali mě naživu.

Když jsme cestovali vesmírem, nechali nás volně chodit po palubě lodi. Nespoutali nás, a mezi stěnami kosmického korábu jsme se mohli pohybovat volně. Asi jim bylo jasné, že nemáme kam utéct, a že pro ně nepředstavujeme žádnou hrozbu. A já tušila, že alespoň po dobu cesty nám neublíží, protože jejich styl je lov a boj, a skupina zubožených lidí, umírajících hrůzou, pro ně jako trofej nemá úroveň. Čas od času někoho praštili, nebo odkopli, když jim překážel v cestě, a to bylo všechno. Nejspíš na nás pohlíželi jako na krysy, nebo jako na holuby, co se procházejí po městské dlažbě. V mrazicím boxu měli těla několika zvířat, pár prasat, jelena a dvě krávy, a ty nám byly k dispozici. Upravit k jídlu jsme si je museli sami.
Bohužel, strach a stres způsobily, že mezi námi byla jen mizivá komunikace. Rychle to dopadlo tak, že silní ovládli slabé, a vytvořila se mezi námi hierarchie ovládání a podrobení. Ti silní se třásli hrůzou přes Cazatrofeos, ale o to ochotněji šikanovali svoje slabší druhy, ovládli mrazicí box s masem a vytvořili systém jídla na příděl, a brali si ženy, kdykoliv se jim zachtělo. Zapomeňte na hrdinné Američany, kteří spolupracují proti nepříteli. Hrdost a důstojnost každého jednotlivce má určitou hranici, za kterou se zlomí. Já sama předtím netušila, že ta moje hranice leží tak vysoko. Tohle není film, tohle je skutečnost. I když vypadá tak neskutečně.
Já se toho neúčastnila. Místo toho jsem pozorovala. vesmír, zařízení lodi, a především Lovce trofejí. Každý zvuk, každý pohyb, každé zachvění kusadel a změna směru světelných paprsků, to všechno jsem si ukládala do paměti, aniž bych o tom věděla. Zcela podvědomě jsem napřela všechny své mozkové schopnosti na učení. Jen to mě nejspíš zachránilo, abych nezešílela hrůzou nad svou situací, a zármutkem nad smrtí mých nejdražších.
Stalo se to toho dne, kdy mě jeden z mužů, kterým jsem trochu sarkasticky říkala Alfa samci, přepadl v prázdné chodbě. Chtěl mě znásilnit, ale sex bylo to poslední na co jsem měla náladu, i když se říká, že ve vypjaté situaci lidem řádí hormony. Moje hormony spaly, a při představě, že po mrtvém kapitánu Lambovi by mým příštím druhem měl být tenhle idiot, mi začala pěnit krev. Můj první kopanec šel pochopitelně do varlat, a pak jsem mu začala metodicky vyrážet zuby. Jako všichni násilníci, i tenhle byl zbabělec a když konečně pochopil, že na romantiku nemám náladu, začal kňučet a prosit, ať ho nechám.
Lovce jsem si všimla až teď. Stál na konci chodby a tiše nás pozoroval.
Zabít, řekl mi.
Ne, řekla jsem, ne trofej. Já živá, dobré.
Zabije tebe, až vzadu.
Dám pozor vzadu.
Tak. A teprve teď mi to došlo. Mluvila jsem s ním jeho vrčením, chřestěním a cvakáním zuby. Na zemi ležící muž se na mě s hrůzou podíval a začal se rychle plazit po podlaze pryč, dál od nás, dál od Lovce trofejí, a ženy, která se s ním vybavuje jak s kamarádkou na pavlači. Nemusím ani říkat, že po tomhle už to na mě nikdo z nich nezkusil.
Co se vlastně stalo, ptala jsem se v nevěřícném úžasu sama sebe.
Už jsem říkala, že mou specializací byly šifry. A bez falešné skromnosti můžu říct, že jsem v nich byla dobrá. Každý cizí jazyk je jako šifra, nebo lépe jako kód. Nikdy jsem se ve škole neučila španělsky, ale pobytem ve Fort Navaho mezi hispánskými vojáky jsem ten jazyk pochytila tak nějak sama od sebe. Stačí se dívat a analyzovat. Když Ramirez zamával na Vasquézovou, a něco na ní s úsměvem zavolal, bylo mi jasné, že flirtuje. Když mu odpověděla, a on se přestal smát, pochopila jsem, že ho setřela. Jelikož běžný člověk v každodenním rozhovoru používá zásobu zhruba tří set slov, logicky je neustále opakuje. Dejte si do souvislostí opakující se slova a situace, a máte to. Hlavně nad tím nepřemýšlejte. Je to jako skočit do vody a plavat; nemyslet na to jak, prostě plavat. V angličtině se tomu říká metoda SOS. Swim Or Sink. Plav nebo jdi ke dnu.
Můj mozek se naučil fungovat jako počítač, který analyzuje frekvence, substituce a zástupné symboly šifer. Nebo cizích jazyků, či dorozumívacích kódů. Když poněkolikáté uslyšíte pilota říkat do rádia „Roger, wilco“, nemusíte vědět, co to znamená, ale sami to pochopíte. A díky tomu jsem, aniž bych si to uvědomovala, pochytila několik významů zvuků, kterými se dorozumívali Cazatrofeos.
Nejspíš to bylo hlavně díky tomu, jak se neustále mezi sebou hádali. Napřed jsem měla pocit, že je to banda nesnášenlivých a arogantních egoistů. Ale časem mi to začalo dávat úplně jiný smysl. Oni si navzájem prokazovali čest. Každý z nich často chválil své druhy a obdivoval jejich odvahu, a oni opláceli tím samým. Jenže se to ze zdvořilosti zvrhávalo v hádky. Pak už na sebe řvali, štěkali a občas sahali po zbraních. Jsi statečný. Máš mnoho trofejí. Jsi lepší než já, tvrdil jeden, a druhý mu to vyvracel, a naopak. Každý byl ochoten hájit čest toho druhého až do krve. A já postupem času pochopila, co některé zvuky znamenají, hlavně když se často opakovaly. Trofej, kořist, zabít, člověk, lov, statečný, vepředu, vzadu, mnoho…
Cazatrofeo taky strnul. Náhle si uvědomil to samé, co já. Že s ním mluví lovné zvíře. Jako kdyby se jelen otočil na lovce s puškou a pronesl něco jako „Hele, strejdo, nechceš se na to vykašlat?“
Zeptal se mě: (Rrrrr s-s-s-s-tttt) náš ?jazyk? Nebo něco podobného.
Můj lov, procedila jsem skrze zuby. To mělo samozřejmě znamenat, že učit se cizí jazyky je moje práce. Nejspíš to pochopil.
Dobrý lov, zasyčel. Tohle mělo jasný význam, věděla jsem, že to říkají vždycky, když navzájem obdivují své trofeje. U pasu mu visela lidská lebka. Bavila jsem se tady s příšerou, která možná nosila na opasku hlavu mého otce, nebo mého snoubence.
Později se na mě přišli podívat i ostatní, jako psychiatrické konsilium na obzvlášť vydařený případ.
Ten, který stál vždycky vepředu, patrně vůdce klanu, nebo snad otec vrhu, na mě upíral nevyzpytatelné oči se zúženými zorničkami.
Silná, zachřestil.
Ví (s-s-s-s rrr) dobrý lov, pronesl druhý.
Třetí na to šel jinak.
Como en cielo, como en tierra, amen,“ zaskřípal na mě zkresleným hlasem poručíka Ramireze. A já věděla, že tohle je on. El Cazatrofeo, který povraždil vojáky na mé základně, a který zabil mého otce i kapitána Lamba. Myslím, že neuměli napodobit lidský hlas, spíš si nahrávali zvuky svých loveckých akcí, jako suvenýr na památku, a možná taky jako důkaz pro své druhy.
V jejich komunikaci hrála důležitou roli kusadla. Jejich poloha měnila význam zvuků. To jsem pochopila až později, ale teď jsem bez přemýšlení zvedla obě ruce, vztyčila ukazováčky a malíčky, a přiložila si je k ústům.
Zabiju tě, ty bastarde, řekla jsem plynulou cazatrofeoštinou.
Podívali se na sebe, a nejspíš je to pobavilo.
Ne trofej, ne kořist, rozhodl šéf. Ona (arr-s-s-s). Poslední výraz jsem nezachytila, ale pochopila jsem, že mě alespoň zatím nehodlají zabít.
A potom, co všichni ostatní lidé zemřeli, jsem pochopila, že to slovo, kterému jsem nerozuměla, bylo návnada.

Když mě unesli, bylo mi šestadvacet. Kolik je mi teď? Nevím. Vypadám na čtyřicet, ale nejpíš jsem mladší. Sama netuším, kolik let jsem strávila jako návnada Lovců trofejí.
Když jsem viděla protažené hlavy bez očí, jak cení zuby z hrudních košů mrtvých lidí, neměla jsem představu, co z nich vyroste. Tyhle příšery byly ještě daleko horší než Cazatrofeos. Chybí mi slova, abych je mohla popsat. Nejděsivější bylo to, jak se podobaly lidem, a přitom byly naprosto dokonale nelidské.
Když zemřeli moji spolucestující, vylíhlo se devět monster. Jedno z mláďat vypadalo trochu jinak, než ostatní, a Cazatrofeos ho okamžitě rozstříleli na kousky svými paprskomety. Dnes vím, že to byla mladá Královna. Tu nepotřebovali. Jedna žila na nějaké jiné planetě, a ta jim úplně stačila. Čas od času si přišli pro vejce, jako si farmář chodí pro vajíčka do kurníku. Ostatní se rozutekli, ale Lovci je nepronásledovali. Věděli, že se později vrátí, protože instinkt jim přikazuje útočit na všechno, co se hýbe.
To, co se hýbalo v tomhle případě, jsem byla já.

Kráčela jsem pod rudými měsíci, a ze vzdálených skal se ozývalo děsivé vytí. Tam někde ta Děvka kladla vejce, a dávala život svým zrůdným potomkům. Na svém vychrtlém a zjizveném těle jsem měla síť, a na předloktí zjednodušený ovládací panel, díky kterému jsem byla neviditelná. Očima své přilby jsem dokázala vidět veškeré zdroje tepla. Jinak by mě okamžitě dostali. Dokázali se přiblížit k oběti zcela nepozorovaně a bez jediného zvuku.
Ale já ho spatřila. Ani nevím, kolikátý už to byl. Ale pořád jsem si na to nezvykla. Když jsem si ho v zorném poli zvětšila, pořád ve mně ten jeho vyceněný úsměv vzbuzoval hrůzu. A kdo ví, možná se nám skutečně vysmívali. Měli vysokou inteligenci, tak proč ne smysl pro humor?
Monstrum seskočilo z útesu a hnalo se ke mně. Nebýt tepelného navádění, skutečně bych o něm nevěděla, a dostal by mě.
Jeden, řekla jsem do komunikačního zařízení v přilbě. Byl už skoro u mě, když přiletělo kopí. Srazilo ho zpátky, ale samo kopí ho nestačilo zabít. Cazatrofeo se objevil vedle mě, jako by se právě zhmotnil odnikud, a poslal po netvorovi vrhací disk. Příšera s půlkou hlavy stále ještě žila. Tohle byla chvíle, kdy Lovec trofejí prokazoval nejvyšší odvahu. Přiblížit se těsně k běsnící kořisti, vyhýbat se špici na konci mrskajícího se ocasu, vytáhnout mu z těla kopí a probodnout mu hlavu. Dávat velký pozor na stříkající krev, protože netvoři měli místo krve žíravou kyselinu. Hroty a čepele zbraní byly z odolného kovu, jenže ten byl moc těžký, než aby se z něj dalo vyrobit i brnění nebo přilba.
Když bylo monstrum po smrti, Lovci si sundali masku a žíravou krví si vypálili do kůže malou jizvu, jako si pistolníci dělalizářezy do pažby. Jizvy měly své předem dané tvary, a občas jsem napůl vážně čekala, kdy si některý z nich vypálí do kůže srdce se jménem své milé. Já vím, je to blbost, ale právě podobné pitomosti mi pomáhaly přežít tu hroznou dobu.
Bylo po všem. Cazatrofeo ostrou hranou disku odřízl mrtvému monstru čelisti, aby si z nich později vyrobil trofej. Několik kapek žíravé krve netvora mi vypálilo na rameni další bolestivé skvrny.
Vstaň. Jít, poručil mi Cazatrofeo. Ale já prostě nemohla. Už toho na mě bylo dost. Sedla jsem si na balvan a složila hlavu do dlaní. Nemohla jsem jít, nemohla jsem dělat nic, a všechno mi bylo jedno. Můj domov ležel bůhvíkolik světelných let daleko a muž, kterého jsem milovala, teď podle všeho cenil zuby ve sbírce suvenýrů příšery s kusadly místo úst.
Jít, zasyčel Lovec.
„Jdi si sám, třeba do prdele,“ odsekla jsem. Anglicky, ale nejspíš pochopil obecný význam. Stiskl kopí a otáčivé špice na obou koncích se teleskopisky zasunuly do silnější prostřední části. Složeným kopím mě přetáhnul po stehně. Nestal se Lovcem trofejí, aby si na něj dovolovala otrokyně.
Moje reakce byla typicky ženská. Vyskočila jsem a vrazila mu facku. Samozřejmě to přes přilbu ani necítil, zato mě doteď bolí špatně srostlá kost v ruce. Zavrčel a chytil mě za vlasy. Ztratila jsem rovnováhu a automaticky jsem se zachytila nejbližšího předmětu. Kopí v Lovcově ruce zasyčelo, protože jsem nechtěně stiskla ovládací tlačítko a jeho konce prudce vyrazily z držadla.
Přímo jsem pod maskou cítila jeho nevěřícné zděšení. On, El Cazatrofeo, který stíná hlavy monstrům, ověšený vlastnoručně uřezanými zuby a drápy těch nejhorších šelem ve vesmíru, zabitý vlastní návnadou, samicí podřadné rasy, která je o čtyřicet centimetrů nižší a o šedesát kilo lehčí než on. Zvedl ruce, ale místo aby vytasil dvojitou čepel, ukrytou v loketním chrániči, stiskl tlačítko, jehož funkci jsem neznala. Na chrániči odskočil kryt, a vyřinul se z něj sloup světla. A na displeji se začalo něco hýbat. Podívala jsem se, a pochopila jsem, že se dívám na audiovizuální záznam, který si Lovec pořídil během své akce v naší pevnosti.
Todos somos muertos ahora…“ zaduněla jeho přilba, a pak padl na zem vedle mrtvé příšery.
Právě jsem pomstila Fort Navaho.
Hasta la vista,“ řekla jsem možná. Možná ne, nepamatuju si to. Možná že jen moje vzpomínky chtějí, aby to vypadalo víc stylově.
Záznam z masakru na základně jsem sledovala až do konce. A došlo mi, že něco tenkrát bylo jinak, než jak si to pamatuju.


„V ulicích je nový král…“
King Willie

Kráčela jsem po dlážděné silnici a přede mnou ležela noční světla města. Zhluboka jsem vdechovala vůni lesa a polí, která obklopovala předměstí. Byla jsem zpátky.
Ucítila jsem vůni města. Smog, přepálený tuk, zápach z kanálů… po tak dlouhé době to vonělo jako rajská zahrada růží, nebo lipová alej zjara.
Kráčela jsem zadními uličkami, aby mě vidělo co nejmíň lidí. Měla jsem na sobě docela nenápadné a obyčejné oblečení, ale nechtěla jsem, aby můj batoh přilákal pozornost nějakého zloděje. Protože bych ho musela zabít. A také jsem nestála o zvědavé pohledy na mou zjizvenou tvář.
Šla jsem nočním městem, a v patách mi kráčel Anubis.

Nechtěla jsem, aby se kdokoliv dozvěděl, že Šakalí bůh opět kráčí po tváři Země. Zatím ne. Jenže lidi jsou jako krysy. Vlezou všude, a objeví se vždycky, když o ně nestojíte.
Jako tihle dva. Když s někým dost dlouho žijete, zvyknete si na něj, ať je jakkoliv ošklivý nebo hrůzostrašný. Po tolika letech, kdy jsem hleděla na žluté oči a ozubená kusadla, mi lidské tváře připadaly zvláštní a cizí.
Začali, jako by hráli podle nějakého stupidního scénáře. Co tak sama, slečinko, a nechcete si zašpásovat? Nechtěla jsem. Požádala jsem je, aby mě nechali v klidu odejít. Samozřejmě udělali pravý opak. Požádala jsem je podruhé, a jeden z nich vytáhl nůž. Jestliže jsou lidé takhle nepoučitelní, možná si zaslouží, aby se stali kořistí Lovců.
Dobrá. Když chtějí hrát podle scénáře, mají to mít.
„To není nůž,“ řekla jsem. „Tohle je nůž.“
Dvojitá čepel se zasyčením protrhla rukáv mého odřeného černého svetru. Zableskl se na ní odraz matné pouliční lucerny, a v příští vteřině ležela na dlažbě useknutá ruka s vystřelovacím nožem. Dal se do křiku, a ten druhý po mě skočil.
Ne trofej. Žrádlo pro zvěř, zasyčela jsem, a ani si neuvědomila, že mluvím jazykem Lovců. Ty podivné zvuky ho zarazily, a v jeho omezeném mozku se začalo klubat poznání, že si zahrává s nesprávným děvčetem. Dal se na útěk, ale v ústí uličky stál Anubis. Neviděl ho, ale já věděla, že tam je. Nabodl ho v běhu na neviditelné kopí a přibodl ho ke zdi. Ten s useknutou rukou se rozběhl druhým směrem, ale Anubisův vrhací disk ho téměř rozpůlil, ještě než doběhl na roh.
Mohli jsme je nechat běžet. Velmi ušlechtilé, tak by to udělal Superman. Velmi hloupé, protože Superman byl idiot. Mrtví nemluví.
Trofej? zachřestil Anubis.
Ne. Ne dobrý lov, odpověděla jsem. Anubis sebral jejich těla a odnesl je na střechu domu. Bude trvat, než je najdou, a přičtou to nějaké válce gangů nebo ozbrojené loupeži.
Vypadá to, jako že jsem zradila lidstvo, a sloužila teď dalšímu Lovci trofejí jako návnada pro lov lidí?
Ne. Tohle nebyl lov. Lépe řečeno, nebyl to jeho lov, ale můj.

Když jsem na planetě monster nechtěně zabila El Cazatrofea, rozloučila jsem se se životem. Na lov monster se vydávali sami jen ti nejzkušenější a nejobratnější Lovci. Mladší a méně zdatní chodili nejméně ve třech. A ti druzí dva teď stáli přede mnou. Zavřela jsem oči a čekala smrtící ránu.
Trofej, zasyčel jeden.
Dobrý lov, dodal druhý. Pak sebrali tělo El Cazatrofea a otočili se k odchodu. Kopí jsem stále držela v ruce. Nechali mi ho.
Vrátila jsem se v jejich stopách. Co jiného jsem mohla dělat? Zůstat v pustině, kde se mohly potulovat další příšery? A u lodi už na mě čekal Anubis. Nebyl válečným vůdcem klanu. Anubis byl Vykonavatel, jehož úkolem v případě neúspěchu bylo za pomoci ničivých prostředků zlikvidovat území nepřítele.
Když jsem ho poprvé spatřila, stál před schodištěm, a za jeho zády se tyčila obrovská pyramida, obklopená masivními kovovými konstrukcemi. Stál ke mně čelem, ale když jsem na něj pohlédla, z nějakého důvodu otočil hlavu, aby se podíval na něco vedle sebe. V ten moment mi na mysli samo vytanulo jméno Anubis, protože ta podoba s vyobrazením egyptského Šakalího boha byla nepřehlédnutelná, zvláště vzhledem k pyramidě a k tomu, v jaké stál poloze.
Anubis pohlédl na mrtvého Cazatrofea a pak na mě.
Ona? zeptal se. Jeden z Lovců to potvrdil.
Silná. Ne návnada. Svobodná, prohlásil Anubis. Tak se mi, aniž bych se o to snažila, podařilo vykoupit z otroctví a z nebezpečného lákání příšer, aby si můj pán mohl rozšířit sbírku trofejí. Anubis vyslechl, jaké mám teď úmysly a plány, a z nějakého důvodu, který znal jen on, se rozhodl, že mi pomůže. A když byl teď se mnou zase na Zemi, v Americe, neměla jsem výčitky svědomí z toho, že jsem na zem přivedla zabijáka, který sbírá lidské lebky, protože tady nešlo o lov lidí. Víceméně. A navíc, Cazatrofeos jsou možná silnější, vyšší a lépe vyzbrojení než lidé, ale věřte mi, jinak nejsou o moc horší.


„Něco se tam skrývá a nese to smrt…“
Billy

Lidé občas protestují proti tomu, aby se v jejich městě postavila věznice. Argumentují tím, že by se tak v jejich sousedství koncentrovaly ty nejhorší kriminální živly. Jenže jim nedochází, že právě v okolí věznice poklesne jakákoliv kriminalita téměř na nulu. Zločinci jsou zavření za silnými zdmi, a místní lidé nijak nestojí o to, se k nim přidat. A když už se nějakému zločinci podaří z vězení utéct, snaží se dostat se od budovy věznice co nejdál, a cestou na sebe moc neupozorňovat. Okolí věznice je prostě paradoxně velice bezpečné.
Vím to, protože jsem v jednom takovém vězení dělával cosi jako bachaře. Jenže s mým tělesným postižením jsem nemohl vykonávat funkci dozorce. Ale díky svému jazykovému nadání jsem sloužil jako tlumočník, protože ještě teď, na počátku jedenadvacátého století, je v Americe hodně lidí, kteří neumí anglicky. Mexičani, přistěhovalci z Evropy a z Asie, dokonce původní Američané.
V naší věznici nebyla cela smrti, a nevykonávaly se tady popravy. Proto bylo samozřejmé, že ty nejtěžší případy se převážely jinam, jakmile se pro ně uvolnilo místo. Mě ale zarazilo, když jsem zjistil, že na některých převozech odsouzenců k smrti se podílí armáda. Sám jsem býval v armádě, než moji kariéru ukončila katastrofa, při které jsem přišel o všechno, co v mém životě mělo nějaký smysl. Rozhodně si ale pamatuju, že popravy těžkých zločinců nespadají do povinností armády. A celá věc mě začala zajímat ještě víc, když jsem při jednom převozu spatřil svého bývalého velitele, majora Flemminga.
Ředitel věznice na můj dotaz odpověděl vyhýbavě, a zamumlal něco o nedostatku pracovních sil. Jenže každý trouba ví, že odsouzení k smrti se nevyužívají na žádnou práci, protože riziko útěku je příliš veliké, tím spíš, že tihle lidé nemají co ztratit.
O popravě každého odsouzence existují protokoly, a také o nich obvykle informují média. A tady jsem zjistil podivné shody okolností. Odsouzení z naší věznice byli všichni popraveni bez účasti veřejnosti, bez pozůstalých po obětech a bez účasti tisku nebo televize. Nekonaly se žádné obvyklé demonstrace před budovou věznice, ať už požadující milost, nebo urychlení rozsudku. Jenom lékař, koroner, ředitel věznice, správce a ostraha. A pokaždé ti samí – ze státní věznice v Novém Mexiku. Pozůstalí ani média také nebyli uvědoměni o přesunu.
Měl jsem pocit, že se tady děje něco podivného. Někdo – patrně armáda – měl zájem na tom, aby jistí lidé beze stopy zmizeli. Lidé, kteří už byli prakticky mrtví. Bylo možné, že by je k něčemu využívali?
Když hledali tlumočníka pro státní věznici, právě pro tuhle, hned jsem se přihlásil. Místní věznici, pro kterou jsem dosud pracoval, jsem za sebe našel slušnou náhradu. A tak se stalo, že jsem tam té noci byl. Té noci, kdy jako by se minulost vrátila ve své nejhorší podobě.


„Nepřítel mého nepřítele je můj spojenec…“
Alexa Woodsová

Můj cíl byla budova státní věznice v Novém Mexiku. Tam se ukrýval důvod mého návratu na Zemi, a jak jsem později zjistila, také důvod, proč letěl Anubis se mnou.
Na rozdíl od Anubise jsem to měla mnohem těžší. Jak proniknout dovnitř, aniž bych musela zabíjet lidi? Ostrahu věznice, i vojáky, mezi něž jsem sama kdysi patřila. Tihle lidé za nic nemohli. Anubis takové morální dilema neměl, jenže teď nebyl na lovu trofejí.
Odlákání pozornosti byl ten nejlepší plán, jaký jsem dokázala vymyslet, a Anubis jakožto zkušený lovec ho ihned pochopil a souhlasil.
Jaké to bylo, stát na opačné straně? Dělala jsem teď přesně to, co před lety dělal El Cazatrofeo na základně Fort Navaho. Kromě sekání hlav a stahování z kůže, samozřejmě.
Nevadilo mi to. Byla jsem ve válce, a ve válce se lidé chovají jinak. A navíc jsem nebyla první. Nebyla jsem první člověk, který se stal Lovcem trofejí.


„Nic na světě nemohlo přežít takovou palbu…“
Dutch Schaffer

Tu noc jsem měl na starost jednoho chlapa z Haiti, který mluvil francouzsky, a to ještě v děsivě zmrzačené podobě. Anglicky mluvit odmítal, a moje francouzština není nijak slavná. Naštěstí se ukázalo, že ovládá francouzskou verzi patois, a jelikož patois znám, dokázali jsme se jakž takž domluvit. Možná byl jen rád, že si zase může s někým popovídat.
Když ho dozorci odvedli zpátky do cely, šel jsem si dát kafe do společenské místnosti. Byli tam jen dva strážní. Nevěděli, kdo jsem, a dělali si španělsky legraci z mého zranění, které je bohužel na pohled zřejmé.
Puede que tengo no más que uno mano, pero tengo dos orejas,“ prohodil jsem. Než se stačili začít cítit trapně, ozval se alarm. Někdo překonal plot z ostnatého drátu a spustil poplach. Vypadalo to na pokus o útěk. Tady seděli ti nejtěžší zločinci z celého státu, mnozí na doživotí, takže to nebyla legrace.
S tímhle jsem jim nemohl nijak pomoct, takže jsem zůstal ve společenské místnosti. Jen bych se jim pletl pod nohy.
Pak jsem ale zvenku uslyšel křik a výstřely. A ještě něco dalšího. Výbuchy. V tu chvíli se mi to všechno vrátilo. Ta děsivá noc před sedmi lety. Noc, která vypadala stejně jako ta dnešní. Hořící auta, jekot alarmu, chaos, výstřely a křik. A žádný zřejmý nepřítel.
Vyběhl jsem ven hlavním vchodem a spatřil, jak na parkovišti personálu vylétávají do vzduchu auta. Jedno po druhém. Déja vu? Vykládejte mi o tom. Noc se rozsvítila jako při ohňostroji. Až na to, že tady měli zmateně pobíhající a křičící lidé policejní uniformy, to bylo všechno stejné jako tenkrát.
Možná jsou to jenom teroristé, a snaží se osvobodit nějaké své uvězněné spolubojovníky, říkal jsem si s nadějí. Jenom teroristé? Jenže tohle není Guantánamo. Jak moc musí být člověk vyděšený, aby mu teroristi připadali jako ta lepší možnost?
Ale tentokrát zatím nikdo nezmizel. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, zatímco tenkrát jsme byli… varováni. Jako by si nějaký lovec předem označkoval lovecký rajón krví. Tentokrát nikdo neměl důvod volat o pomoc. Až teď, ale jestli to bylo stejné jako tehdy, spojení patrně nefungovalo. Opět jsme byli odříznuti od světa uprostřed horké pouště.
Ty vzpomínky příliš bolely. Zacouval jsem zpátky do budovy věznice. Nedalo se dělat nic jiného, než běžet do ředitelovy kanceláře a snažit se nějak přivolat pomoc, spojit se s vnějším světem.
Ostře jsem zabočil do chodby a strnul jsem. Stálo to asi uprostřed chodby a když mě to uslyšelo, prudce se to otočilo.
Jak bych to jen popsal… obrys chvějícího se vzduchu, jako kapka vody na skle ve tvaru lidské postavy, skrze kterou byly rozmazaně vidět stěny vězeňské chodby.
Tam, kde zřejmě byla hlava, zasvítily dva fosforeskující body, jako oči. Pak se to otočilo a dalo na útěk. Bez jediného zvuku to zmizelo za vzdálenějším rohem chodby.
Je tohle… El Cazatrofeo, o kterém mluvil můj mrtvý kolega poručík Ramirez? Jenže… si es que el caza, ahora yo soy su trofeo… Proč mě tedy neulovil? Proč jsem se nestal jeho trofejí? Je to proto, že nemám zbraň a jsem mrzák?
Tyhle otázky se mi o překot hnaly hlavou, zatímco jsem couval zpátky, odkud jsem přišel. Někdo do mě vrazil, než jsem stačil zareagovat na zvuk běžících nohou. Prudce jsem se otočil, ale byl to jen jeden z dozorců.
„Já to viděl!“ zakřičel na mě, a doširoka valil oči hrůzou. „Bylo to tam… a dívalo se to na mě!“
„Jak to vypadalo?“ přerušil jsem ho.
„Nijak,“ vydechl zděšeně a přejel si rukou po zpoceném čele. „Právě že nijak. Jako když se pohybuje horkej vzduch! Ale mělo to oči, a těma se to na mě podívalo. Jako kočičí oči, zelený a zářící!“
„Je uvnitř,“ řekl jsem mu. „Teď jsem ho viděl.“
„Co budeme dělat?“ zbledl hrůzou. Na tohle nebyl připravený.
„Poslyšte, něco mě napadlo,“ řekl jsem. „Slyšel jste o pokusech s neviditelnou výzbrojí? Údajně to vyvíjejí pro armádu.“
„Tohle je vězení, vy pako,“ utrhl se na mě. Chápal jsem ho. Když má policajt strach, někdo si to odnese.
„Ale armáda tady má tajnou základnu,“ sdělil jsem mu. Nejspíš to ani netušil. „Armáda zmanipulovala údaje o pěti popravách v téhle věznici. Možná to nějak souvisí s armádním výzkumem.“
„Tohle nebyl chlap v neviditelný výzbroji! Proč by do háje vyhazoval do vzduchu naše auta?!“ trval dozorce na svém. „Panebože, já to viděl, stálo to přímo přede mnou. Bylo to vysoký přes sedm stop!“
Zmlknul jsem. To, co jsem před chvílí viděl v chodbě, mělo normální výšku. Spíš menší. Rozhodně to nemohlo být vyšší než já. Takže…
Byli dva. Nejmíň.

Objevili se vojáci. Bylo jich asi deset, všichni v bojové výstroji. Přeběhli kolem nás, neměli čas se s námi zdržovat. Kde se asi ve státní věznici vzali plně vyzbrojení vojáci? Jako by to čekali, jako by byli připraveni na něco podobného. A za nimi šel…
„Majore,“ vrhnul jsem se k němu. „Majore Flemmingu!“
Překvapeně se na mě podíval.
„Kapitán Lamb,“ ohlásil jsem se. „Vlastně… už jenom pan Lamb. Dělám tady tlumočníka vězňům. Sloužil jsem před sedmi lety ve Fort Navaho.“
Podíval se na mě chladným zrakem.
„Ano, vzpomínám si.“
„Je to totéž, majore?“
„Plukovníku,“ opravil mě.
„Je to to samé, jako tenkrát? Řádí tady ten Jack Stahovač, co zabil ty lidi ve Fort Navaho?!“
„Ne,“ odpověděl. Po vteřině zaváhání, jak jsem si všiml. „Máme tady vzpouru vězňů. Vy jako civilista byste se měl uchýlit do kanceláře ředitele věznice a vyčkat, až bude situace pod kontrolou.“
„Vzpoura vězňů?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Majo… plukovníku, vidíte tohle? Já tenkrát přišel o ruku, o snoubenku, a o celý svůj život! A vím, co jsem viděl!“
„Jste v šoku, to je pochopitelné,“ prohlásil plukovník Flemming.
„Možná jsem v šoku, ale co teda dělá speciální vojenská jednotka ve vězení? Ta vaše, jak říkáte vzpoura, vypukla před patnácti minutami. To jste tady na ní čekali?“
Během řeči jsme šli k hlavnímu vchodu, kam předtím mířili vojáci. Ale než jsme k němu došli, dveře se rozlétly a dovnitř v záplavě skleněné tříště vletěl jeden voják. Těžce dopadl na podlahu, otočil se, a zůstal ležet. Pokud jsem si všiml, hlavu měl na ramenou a nejspíš žil.
Plukovník Flemming se prudce zarazil a vytáhl pistoli.
Druhý voják se objevil na prahu vyvrácených dveří. Vlekl se po čtyřech a na podlahu kapala krev.
„Co se děje?“ vykřikl plukovník Flemming.
„Já… já nevím,“ zasípal voják a otřel si krev z očí. „Poručíka to vytáhlo na střechu a pak… pak to skočilo zpátky mezi nás…“
Plukovník zaklel a otočil se. Dal se na útěk a já mu byl v patách.
„Kam běžíte…? Plukovníku,“ popadal jsem dech. „Plukovníku… jeden je uvnitř!“
„Cože?“ zastavil se a chytil mě za límec košile.
„Dozorci tvrdili, že venku je nepřítel. Já viděl jednoho uvnitř, ale podle toho, co říkali, to není jeden a ten samý.“
„Rychle, dělejte,“ smýkl se mnou do chodby. „Musíme se dostat do velicí místnosti.“

Běželi jsme středem vězeňské haly. Vězňové ve svých celách na ochozech vycítili, že se něco děje. Všichni z plných plic řvali a tloukli plechovými šálky o mříže. Běžel jsem za plukovníkem Flemmingem až k nějakému schodišti, které, pokud vím, dozorci ani vězni nikdy nepoužívali.
„Pane Lambe, tohle je přísně tajné,“ podíval se mi přímo do očí. „Byl jste v armádě, takže víte, jaká je vaše povinnost vůči vládě a lidu Spojených států. Nic z toho, co v následujích chvílích uvidíte, nebo uslyšíte…“
„No jasně, nechte si ty kecy,“ přerušil jsem ho. „Složil jsem vojenskou přísahu stejně jako vy.“
Plukovník vyťukal kód na vstupním panelu a dveře se otevřely. Za nimi byla stejná chodba jako ta, kterou jsme přišli. A cosi jako vrátnice, která vypadala skoro stejně, jako vrátnice ve věznici. Jenže plaketa na stěně říkala, že tyto prostory patří firmě Weiland-Yutani.
Největší korporace současné Ameriky. Společnost, o které nikdo přesně neví, čím se zabývá, kromě toho, že se jedná o nejpřísněji střežený výzkum na poli moderních technologií.
Klidně mohli pracovat i na vývoji neviditelné zbroje, proč ne? A klidně mohli ke svému výzkumu používat lidi. Tady nejspíš skončili ti „popravení“ vězni.
Plukovník mě vedl chodbou k dalším dveřím, které otevřel kartou. Překročil práh a ocitli jsme se v jakési obrovské laboratoři. Všude blikaly přístroje a monitory počítačů, a uprostřed místnosti stálo něco, co vypadalo jako obří inkubátor.
V místnosti byl jen jeden muž. Měl na sobě dlouhý bílý plášť a právě si sundával jakousi přilbu s optickými přístroji.
„Co se děje? Kdo je tohle?“ zeptal se plukovníka.
„Bývalý voják, sloužil u mé jednotky. Zažil Fort Navaho. Může se hodit“
Druhý muž zvedl obočí. „A co se děje venku?“
„Nemáme moc času. Musíme odletět. Zdá se, že něco útočí na budovu věznice a dozorci ani vojáci to nedokážou zastavit.“
„Myslíte, že jde po něm?“ zeptal se významně druhý muž. Visačka na jeho plášti říkala „Dr. Wakefield, Weiland-Yutani“.
„Po čem jiném? Podcenili jsme rizika, doktore, a já to říkal slečně Yutani už od začátku. Ona neví, co dokážou. Musíme ho zničit, a spolehnout se na vzorky.“
Sledoval jsem rozhovor a ničemu nerozuměl.
Zpoza dveří, kterými jsme vstoupili, se ozval nějaký zvuk. Vysoké a přerušované pískání. Oba muži ztuhli.
„Do…“ začal plukovník, a v tu chvíli otřásl laboratoří výbuch. Přicházel ze směru tajných dveří, kterými jsme opustili prostory věznice.
„Rychle!“ zaječel plukovník. On a doktor Wakefield se vrhli k dalším dveřím, které byly ve stěně vedle obrovského zrcadla. Pohnul jsem se stejným směrem.
Plukovník se otočil a mířil mi do tváře pistolí.
„Říkal jsem, že se může hodit,“ pronesl k doktorovi. „Vy zůstanete tady,“ poručil mi. „Budete takříkajíc krýt ústup.“
„Myslíte, že je zdrží?“ ozval se doktor.
„Chvilku snad ano. A když ne tenhle, tak on určitě. Ztratíme ho, ale nedá se nic dělat.“
S pistolí stále namířenou na mě plukovník počkal, až doktor zmizí v temném otvoru dveří, a pak zacouval za ním.
„Počkejte,“ protestoval jsem. Chtěl jsem získat čas. „Padouch před koncem musí s ďábelským smíchem vysvětlit oběti, o co vlastně šlo!“
„Moc se díváte na akční filmy,“ utrousil suše plukovník a zabouchl za sebou.
Zůstal jsem v té strašidelné laboratoři, a najednou zavládlo ticho, nabité jakýmsi hrozivým pocitem. Pomalu jsem se otočil.
Stálo to ve dveřích. To, co jsem viděl v chodbě. Obrys vzpřímené postavy. To, co byly patrně oči, opět zazářilo a pohaslo. Podle výšky očí jsem odhadl, že je to o půl hlavy menší než já.
A pak se ozval další zvuk. Tiché syčení, jako by se otevíraly hermeticky uzavřené dveře.
Na opačné straně místnosti se pozvolna zvedal jakýsi poklop ve zdi. A z tmavého otvoru se náhle vysunulo něco jako ruka. Černá lesknoucí se kůže a šest dlouhých prstů, každý s černým drápem na konci. Ozvalo se jakési chřestivé syčení. Ze tmy se vynořil nějaký dlouhý zaoblený tvar. Na předním konci se rozevřely kožovité rty a objevily se dvě masivní čelisti plné ostrých zubů.
Pak ta věc zavřískala a vrhla se směrem ke mně. Bylo to větší než člověk, a mělo to velikou, dopředu a dozadu protaženou hlavu, a dlouhý ocas s bodcem na konci. Další detaily jsem neviděl, protože mě náhle něco prudce odhodilo stranou a já narazil na zeď a svezl se k zemi.
Příšera z laboratoře se srazila s obrysem neviditelné postavy. Ale tenhle byl větší. Mnohem větší. Sedm stop, jak říkal ten dozorce. Narazili do sebe jako auto do zdi při testování pásů. Netvor švihnul ocasem a halu naplnilo další příšerné zaječení, jako když skřípe zrezivělý plech. Po neviditelné postavě přeběhly jakési modravé výboje, a nezřetelný obrys se náhle vyloupl ze vzduchu.
Tohle vypadalo víc jako člověk. Jako sedm stop vysoký člověk v nějaké podivné zbroji, která připomínala brnění římského gladiátora. V jedné ruce to třímalo nějakou tyč a druhá byla vyzbrojena dlouhou blyštivou čepelí. Tvář tomu zakrývala nějaká přilba. Tvar se podobal motocyklové helmě, ale jen s dvěma otvory na oči místo sklápěcího hledí. Po stranách hlavy tomu rostlo něco jako dreadlocky. Jako válečník z nějakých mayských nebo egyptských legend, který bojuje proti nestvůrnému démonovi.
Na koncích tyče náhle vykvetly dva otáčivé teleskopické hroty, a tyč se proměnila v kopí. Válečník zpod masky vydal cosi mezi lvím zařváním a Tarzanovým pokřikem, a mrštil kopí proti příšeře. Nestvůra zavřískala, protože kopí jí projelo tělem a přibodlo ji ke zdi. Zpoza čelistí jí vyrazily další dvě, menší, a zuřivě naprázdno klapaly. Místo aby zemřela, jak se to v takových případech dělá, vyrvala si kopí ven bez ohledu na další zranění a opět vyrazila do útoku.
Vtom se ale mezi oběma titány objevil jasně červený paprsek. Něco se zablesklo a vyvalil se kouř. Válečník příšeře ustřelil hlavu nějakým paprskometem. Bezhlavé tělo se dopotácelo k válečníkovi a naposledy seklo spárem. Ocas sebou švihl, ale válečník mávl pravou rukou a dvojitou čepelí ocas usekl. Pak se teprve netvor přestal hýbat.
Seděl jsem tam jak uhranutý, a teprve teď mě napadlo, že ti „válečníci“ byli dva. Ten velký před mýma očima bojoval s příšerou, kterou na nás oba zjevně vypustil plukovník s doktorem. To bylo to „krytí ústupu“. A co ten menší?
Vrhl jsem koutkem oka pohled ke dveřím. Setkal jsem se se zábleskem očí menšího válečníka, který byl stále neviditelný.
„Lehni si!“
Nepřemýšlel jsem a vrhl se na zem. Zakryl jsem si hlavu svou jedinou rukou a ozval se výbuch. Odvážil jsem se vzhlédnout. Dveře, kterými odešli plukovník a doktor, se rozletěly na kusy.
Oba válečníci, aniž by si mě dál všímali, k nim vykročili.
V tu chvíli jsem zaslechl sykot. Zněl jinak, než kdyby se otvíral další poklop, kterým by na nás vyrazila další příšera. Plukovník mluvil o něm. Ten netvor byl jenom jeden a oni ho tady zkoumali. Nejspíš se to nějak týkalo těch „válečníků“, kteří si pro něj přišli. Ne vzít si ho, ale zabít.
A tohle syčení. Plukovník nenechal nic náhodě. Ať už by souboj válečník – netvor – člověk přežil kdokoliv, plyn by zajistil, že jediným vítězem bude společnost Weiland-Yutani.
„To je plyn!“ vykřikl jsem. Nevím proč. Menší válečník se ohlédl. A pak se zviditelnil.
V tu chvíli jsem to pochopil, nebo jsem si to alespoň myslel. Ten velký byl muž, a ten menší žena. Rozdíl v postavě byl zřetelný.
„Válečnice“ měla na tváři stejnou masku, jako válečník. A v ruce držela další. Hodila mi jí a ukázala si na hlavu. Došlo mi to. V takových okamžicích mi to pálí, a nemusel jsem studovat šifry a kódy, abych věděl, co takové gesto znamená.
Maska fungovala jako dokonalý filtr. Zhluboka jsem se nadechl, zatímco kolem se už začínal rozlévat oblak nějakého pravděpodobně zakázaného smrtícího plynu.
Lehni si! Najednou mě to úplně praštilo do hlavy. Ten válečník měl naprosto nelidský hlas. Když během boje s monstrem vykřikl, neznělo to ani trochu lidsky. Zato ona, ona na mě promluvila. Sice zkresleným hlasem, jakoby přes mikrofon, ale nepochybně anglicky. Varovala mě, když chtěla vyhodit do vzduchu dveře únikového východu. A dala mi svou náhradní masku, abych se nezadusil plynem. Naproti tomu válečník vypadal, že je mu osud náhodných kolemjdoucích zcela lhostejný. On také zmrzačil ty vojáky.
Snad mi to dodalo odvahu. Možná jsem příliš riskoval, strkal nos tam, kam jsem neměl, ale stále ještě otřesený krvavou scénou jsem se vydal za nimi.
Plukovník ležel na zemi a z čela mu kapala krev. Tahle místnost vypadala jako hangár, a nejpíš to také přesně byla. Uprostřed stálo malé letadlo, a z děr na jeho křídlech a letkách se kouřilo. Snažili se odletět, ale válečníci je dostihli včas, a svými paprskomety jim zničili dopravní prostředek.
Doktor Wakefield visel za nohy z podpěrné konstrukce a škubal sebou. Ta bystost, teď už zase neviditelná, stála vedle něj. Já ji ale viděl. Protože teď, když jsem měl nasazenou tu masku, viděl jsem všechno kolem sebe v odstínech šedé. Kromě živých bytostí. Ty zářily spektrem barev, které nejspíš zobrazovaly jejich tělesné teplo.
Zarazil se, když jsem vešel.
Něco zavrčel. Znělo to jako vrčení dogy a chřestění kastanět dohromady.
Válečnice mu odpověděla podobným zvukem. Zůstal stát.
Válečnice stála před ležícím plukovníkem. Zvedla ruku. Na předloktí měla, stejně jako válečník, chránič s jakýmsi ovládacím panelem. Druhou rukou stiskla několik tlačítek. Ve vzduchu nad chráničem se rozzářil světelný sloup. Sledoval jsem to vytřeštěnýma očima, stejně jako plukovník Flemming.

Uprostřed toho světla se začalo cosi hýbat. Bylo to jako holografický film. I na tu vzdálenost jsem dobře viděl, co to je. Jeden červeno-oranžovo-žlutý obrys postavy bojoval s druhým. Byl to záznam nějakého boje. Pak jeden z nich toho druhého ubil k smrti a usekl mu hlavu. Potom pověsil jeho tělo za nohy na lano a nechal ho viset. Po několika okamžicích vběhlo do obrazu několik dalších tepelných lidských siluet. Jedna z nich poklekla k zemi pod visící mrtvolu. Ten, který dotyčného jen před chvílí zavraždil, se k ní sehnul, jako by ji konejšil. Protože to byl člověk, ne Cazatrofeo. A pak opatrně vzal z jejích rukou nějaký předmět, který musel být zjevně také živý, protože vykazoval známky slábnoucího tepla. Byla to lidská ruka.

„Co jsi zač? Co jsi proboha zač, ty zkurvysynu?!“ chroptěl plukovník Flemming a prskal kolem sebe krev. Válečnice si ho prohlížela, a po jeho těle tančil červený paprsek z jejího zaměřovače.
„Odpovíš mi? Kdo tě poslal a co jsi zač?“
Yo soy El Cazatrofeo!“ zaburácela válečnice hromovým hlasem a sundala si z hlavy přilbu.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Mohla to být vteřina, mohlo to být půl hodiny, mohlo to být deset let. Stál jsem tam jako vytesaný z kamene. Sundal jsem si přilbu ve stejnou chvíli jako ona.
Nejde to popsat. Musí se to zažít, ale já už kvůli vám doufám, že nikdy nic takového nebudete muset prožít.
Pochopil jsem to ve zlomku vteřiny. Když před sedmi lety na základnu Fort Navahu útočil Cazatrofeo, major Flemming toho využil, aby se mohl zbavit svého velicího důstojníka. Byli spolu v kanceláři, jen oni dva, major ho zákeřně zabil, a naaranžoval scénu tak, aby to vypadalo jako další oběť El Cazatrofea. Mezi těmi mnoha dalšími to vypadalo naprosto jasně, a nikoho by ani nenapadlo to zkoumat.
A ona, potom, co já bez ruky omdlel bolestí, poklekla u těla svého mrtvého otce, a jeho vrah ji z ruky vzal… mou ruku.
Potom zmizela. Cazatrofeo ji unesl, spolu s několika dalšími nezvěstnými lidmi. Nějak se jí podařilo přežít a dokonce se s ním… spřátelit? A naučila se mluvit jako oni. Samozřejmě, kdyby se mě někdo někdy jen teoreticky zeptal, jestli by se dokázala naučit komunikovat s mimozemšťany, byl bych si jistý, že ano.
Major – později plukovník – Flemming se potom nějak dostal ke společnosti Weiland-Yutani. Možná s nimi spolupracoval už předtím. Proč zabil mého budoucího tchána? To jsme se nikdy nedozvěděli. Možná věděl příliš mnoho, možná v tom bylo něco osobního.
Weiland-Yutani ve své tajné laboratoři zkoumali mimozemského netvora. K pokusům používali vězně, odsouzené k smrti. Cazatrofeo věděl, co je to zač, a nemohl připustit, aby padl do rukou lidem. Proto se vrátil na zem, aby netvora zabil a zničil laboratoř. Plukovník mu to dokonce usnadnil. A ona… má láska, kterou jsem sedm let pokládal za mrtvou, se vrátila s ním, aby pomstila smrt svého otce.
Plukovník vykřikl. A já taky.
Otočila se, a poprvé se na mě pořádně podívala.
Pak se všechno stalo ráz naráz. Plukovník Flemming věděl, že jsme kdysi bývali snoubenci, a došlo mu, že jsme oba stejně překvapení, jako on. Vyskočil na nohy a vrhl se po ní. Cazatrofeo zachřestil.
Bleskově se otočila a nabrala ho zespoda do hrudního koše. Na ostrých čpelích ho vyzvedla do vzduchu, ačkoliv musel být o dost těžší než ona. Něco zavrčela, a znělo to skoro stejně jako válečníkův nelidský hlas. A pak mu paprskometem proměnila hlavu v krvavý oblak.
Plukovníkovo tělo dopadlo na zem. Rozhostilo se ticho. Pak se otočila a váhavě na mě pohlédla, jako by nemohla věřit svým očím, a bála se, že se v příštím okamžiku rozplynu jako přízrak. Přesně takhle jsem to alespoň cítil já. Pohlédli jsme si do očí, abychom se ujistili, že se nám to nezdá, že je to pravda. Vykročili jsme k sobě…
Ticho protrhl vysoký zděšený výkřik. Doktor Wakefield žil, a začal sebou na laně házet jako ryba na udici. Cazatrofeo zvedl ruce a sundal si přilbu.
Vypadal strašně. Nerad bych ještě něco podobného viděl. Ale je pravda, že jsem v tu chvíli pocítil jakousi zvláštní skrytou úlevu. Muži to možná pochopí. Bylo totiž jasné, že s ním nespala…


„Maminka mi říkala, že příšery nejsou. Ale ony jsou…“
Ellen Ripleyová

Tohle byl holografický záznam, který mi před svou smrtí přehrál El Cazatrofeo, a já ho teď pustila majoru Flemmingovi – teď už byl plukovníkem – před jeho smrtí.
Když bylo po všem, objevili se další tři z Anubisova klanu. Aby se ujistili, že to byl dobrý lov, a mohli nám přednést svoje blahopřání. V prostorách laboratoří Weiland-Yutani byl kryogenický box, a v něm vejce netvora. Cazatrofeos vzali vejce a strachy polomrtvého doktora Wakefielda, a s přáním dobrého lovu nás opustili. Co se stalo s ječícím doktorem, který při pohledu na vejce pochopil, jaký ho čeká osud, je mi jasné. Není mi ho líto. Čím kdo zachází, tím i schází. Dobrý lov, Anubisi. Nebudeš mi chybět. Nevracej se, prosím.

Žiju v rezervaci kmenů Yaqui, Hopi a Navaho. Mám nové jméno a nový domov. Mám manžela, jakého by mi mnoho žen mohlo závidět. Nevadí mi, že má jen jednu ruku, a jemu nevadí moje zjizvené tělo i tvář. Život tady plyne jinak, pomaleji, a kdyby mladí Indiáni, kteří mají opušťák z vojenské služby, trochu míň nasávali, byl by tady přímo božský klid.
Občas se stane něco, co tuhle pohodu zkalí. Tak už to v životě bývá, a zrovna já velice dobře chápu, že život má i své temné stránky. Nedávno dostala zdejší policie hlášení, že v okolí bylo nalezeno další mrtvé tělo. Mladá dívka, už třetí tenhle rok. Někdo je zabíjí a bere si trofeje z jejich těl. Kromě toho je znásilňuje a jejich krví píše nesrozumitelné vzkazy.
Je to lovec trofejí. Ale je to člověk. Je chytrý, a policii se nedaří ho dopadnout. Ale možná by to dokázal někdo, kdo má s lovením netvorů větší zkušenosti. Možná nastal čas otevřít nepoužívanou skříň ve zdi za mým šatníkem, a zjistit, jestli má zbroj nezrezivěla.













Jeden muž se však ozval proti tomu. Byl to vysoce postavený kněz a učený muž, navíc obratný básník, takže válečný vládce Moctezuma dopřál jeho slovům sluchu. Kněz Coloatl tvrdil, že proroctví bylo špatně interpretováno. Na Quetzalcoatlově pyramidě pracovali toltéčtí stavitelé, vysvětloval, a využívali přitom starých yucatánských kodexů, pocházejících ještě z doby, kdy Mexiku dominovala civilizace Lakandonů. Tak se stalo, že aztéčtí kněží nepřesně porozuměli některým znakům. To, co všichni považovali za symbol zapadajícího slunce, bylo ve skutečnosti slunce vycházející. To znamená jediné: Quetzalcoatl nepřijde z východu, naopak Aztékové ho tam musí následovat. Pak je Opeřený Had přijme ve svém novém království, ve věčné říši. Každý ví, že země je kulatá, a to znamená, že na druhé straně zeměkoule se musí nacházet nějaký ostrov, nebo kontinent, kde Opeřený Had žije.
Mnozí kněží Moctezumu zrazovali od toho, aby Coloatlův plán přijal. Na západě nemůže být žádné místo, kam se lze dostat lodí nebo po zemi, neboť Quetzalcoatlovo království může nastat jedině v duchovním smyslu. Opeřený Had dlí v místech, kam mají přístup pouze bohové, nikoliv smrtelní lidé. Pokud by plavci cestou nezemřeli hladem, vyčerpáním, nebo z jakýchkoliv jiných příčin, jednoduše by obepluli zemi, a přistáli u západních břehů Mexika. Pokud na sebe nepřivolají hněv božského vojevůdce Tetzalipoky, Kouřícího Zrcadla, Začerněného muže, Toho, jehož jsou všichni otroky.
Coloatl se nevzdal, a přesvědčivou argumentací nakonec přesvědčil Moctezumu, aby otroci začali stavět lodě, větší než jaké kdo kdy viděl. Aztékové samozřejmě nepojedou všichni hned. Nejprve vypluje posádka vybraných válečníků a kněží, aby prozkoumali a připravili terén, a zjistili, jak se věci doopravdy mají.
Tři lodě připadaly lidem, zvyklým na malé kánoe, jako plovoucí paláce. Stavitelé odvedli dobrou práci, a obrovské koráby dostaly jména Ohnivý Had, Kolibřík a Jaguár. Coloatl vystoupil na první z nich, a v rukou svíral Quetzalcoatlovu korunu, kterou objevil v prastarém, polorozbořeném a liánami zarostlém lakandonském chrámu. Rozpadající se kodex, který ji popisoval, hovořil o muži jménem Kukulkan (aztécky Quetzalcoatl), který připlul z východu na lodi, jejíž příď znázorňovala hadí hlavu, v chrámu nakreslil své znamení – kříž, symbol slunce, a u něj zanechal tepanou přilbu s umně propletenými uzlovými vzory. Tento objev si Coloatl ponechal pro sebe, dokud se neprokáže to, o čem byl přesvědčen, že Quetzalcoatl žije na západě ve skutečné zemi, kam mohou lidé doplout.
Flotila vyplula z mexického zálivu a kolem ostrova Kubanakan se vydala na širý oceán.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský