Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Selvagion, Zaltais, Siva
Shrnutí: Selvagionův slavný den
Poznámka: Dopsáno leden 2013

Inaugurace

První paprsky slunce klouzající po bělostném kameni mithallirského paláce se dotkly zdobeného masivního rámu brány a do pozvolna se probouzejícího rána zazněly famfáry. Jako by sám Solar dával své požehnání, východ slunce zahořel jako obrovský požár.
V shromážděném davu ho zahučelo jako v úle, ale mocný hlas trubek se snadno prosadil. Zdálo se jako by hudba přicházela odevšad a zároveň odnikud. Bezesporu dílo říšského cechu mágů. Každý k této velkolepé události, kterou Deska nezažila již po mnoho let, chtěl nějak přispět. Konec konců nebylo na škodu udělat si oko u Solarova řádu, který doslova povstal z prachu uplynulých let jako fénix.
„Už! Už jdou!“ dloubla Siva Zaltaise do boku.
„Hm,“ zavrčel Zaltais a obočí se mu mrzutě stáhlo. Úkosem se podíval na Sivu, která vedle něj poskakovala, aby viděla přes toho dlouhána, co stál před nimi, jako by se jednalo o nebezpečného šílence. Chvíli ji pozoroval, a když usoudil, že to už přesahuje všechny meze, kopnul chlapa zezadu pod koleno. Spokojeně se ušklíbl, když hromotluk s výkřikem, který v tom halasu nebylo slyšet, klesl na kolena. Nikdo si toho ani nevšiml, protože zraky všech se upíraly k otevřené bráně.
Zaltais nasadil neutrální výraz a Siva přestala konečně poskakovat, protože už měla dobrý výhled.

Jako první se z šera vynořil vlajkonoš. Kluk tak patnáct let, takový pihovatý výrostek oblečený v šatu mithallirského pážete. Říšská vlajka se zatřepetala v ranním vánku, kterému zručně vypomohli mágové.

„Efekty,“ utrousil Zaltais znechuceně, ale sám nedokázal odtrhnout oči v očekávání toho nejhoršího.

Vykročil ze stínu pomalým důstojným krokem.

„Už! Vidíte!“ vykřikla Siva a ukazovala prstem před sebe. Druhou rukou kroutila Zaltaisovi paží tak, že získal dojem, že se mu snaží vykloubit rameno. Kdo by to do té křehké elfky řekl, měl pocit jako by měl ruku ve svěráku.
„Jo,vidím, nejsem slepej,“ ucedil a odtrhl jí ruku.
„Selvagione!“ zařvala Siva tak, že skoro přehlušila i trubače a ten jejich příšerný rámus. Nejhorší bylo, že začala zase poskakovat a mávat rukou, aby na ně upoutala pozornost elfa nahoře na nádvoří.
Zaltais jí důrazně přišlápl lem šatů. Zapotácela se, ale poskakovat přestala. Hulákat ne.

Selvagion se rozhlédl, pomalu se nadechl a vykročil na nejdůležitější cestu svého života.

„Idiot,“ zamumlal si Zaltais pro sebe.

Selvagionova skvostná zlatá těžká zbroj na slunci jasně zářila, když začal stoupat po schodišti. Krvavě rudý plášť za ním umetal dlažbu. Pod paží nesl helmici s dvěma chocholy – rudý symbolizující spravedlivý hněv a očistný plamen, a bílý znamenající mír a milosrdenství.

„No, nevypadá úžasně!“ dloubla Siva loktem do Zaltaise.
„Ne,“ odsekl Zaltais kousavě.
„Takže ano,“ usmála se na něj Siva tím svým protivným vševědoucím úsměvem.

Po jeho pravé ruce kráčel sir Din, jehož Mithallir poprvé a zcela určitě naposledy mohl spatřit v poloplátové zbroji barvy svěží trávy zdobené zlatem. Nádherná trpasličí práce, prý dar od samotného Vojvody.

„Jen trpaslík může dát darem těžkou zbroj někomu jako je Din,“ odfrkl si Zaltais. „A jak se tam nakrucuje jako páv. Vždyť pro paladina nic pořádně neudělal.“
„Kdybyste paní Nephtys neřekl, že je Solarova děvka a Selvagiona žene do neštěstí, mohl jste tam být taky,“ opáčila Siva suše.
„Neřekl jsem, že žene do neštěstí Selvagiona, ale nás,“ ohradil se Zaltais.
„Já vím, ale myslel jste to tak,“ odvětila Siva nevzrušeně.
Na takovou neomalenost Zaltais nenašel vhodnou odpověď, a tak se moudře rozhodl mlčet.

Po Selvagionově levici kráčel v slavnostní plátové zbroji amfiberaiské stráže Caled coby zástupce Amfiberai.

„To už radši toho potrhlýho druida, než Dina,“ mrmlal Zaltais. „A kde vůbec Lenwe je?“
„Nevím,“ pokrčila Siva rameny.

Za nimi šel sir Van v černo zlaté hrebogovské zbroji se zlatým mečem a vavřínem na hrudi doplněným o symbol rodu Talwigů. Stárnoucí lord Talwig si sotva mohl vybrat lepšího zetě, tedy ne že by měl na výběr, a nastávající nevěstě prý ani trochu nevadil značný věkový rozdíl. Navíc pokud se dalo věřit těm drbům, co se po pohřbu Teskentera III šířily po Desce jako lesní požár, Mithallir se možná právě díval na budoucího tirianského krále.
Průvod uzavírala čestná stráž Ajrisiných rytířů v modrostříbrných zbrojích. Ti zůstali stát pod schody, na jejichž vrcholku na Selvagiona čekala Jeho královská Výsost Nargien I se svou chodí lady Elenis a nejvyšší kněžka Solara paní Nephtys. Král byl oblečen jako paladin v těžké zbroji nebeské modři. Královna měla blankytně modré šaty a nablízku, jako vždy, svoji nepostradatelnou komornou. Paní Nephtys byla v jednoduchých bělostných šatech přepásaných zlatým páskem.
Posledních několik kroků šel Selvagion už sám, neboť jeho doprovod zůstal stát na konci schodiště. Nephtys se na něj usmála a nepatrně mu pokývla hlavou. Selvagion jí úsměv vrátil a pak před nimi poklekl na jedno koleno.
Sir Nargien vzal z rudé podušky meč Viléma, prvního paladina Solara, který byl řádem uchováván jako svatá relikvie.

„Teď mu usekne hlavu, a půjdeme,“ poznamenal Zaltais.
Siva zalovila ve svém bezedném vaku a vytáhla láhev amfiberaiského vína. A beze slova, aniž by odtrhla pohled od ceremonie, ji podala Zaltaisovi.
Zaltais jen pokrčil a otevřel si víno.

Nargien položil meč Selvagionovi na pravé rameno.
„Selvagione te tuin Argyros, z moci mi svěřené a v souladu s vůli Solara, tě tímto prohlašuji paladinem!“
Meč dopadl na Selvagionovo levé rameny.
„Služ věrně s čistým srdcem ideálům dobra, buď světlem v temnotě, buď pomocnou rukou tápajícím a spásou ztraceným.“
Meč opět spočinul na Selvagionově pravém rameni.
„Paladine Selvagione te tuin Argyros, povstaň,“ vybídl ho král, když mu z ramene sundal meč.
Vpřed postoupila paní Nephtys s něčím podlouhým zakrytým bílým plátnem.
„Co by byl paladin bez paladinského meče,“ odhalila skvostný dlouhý meč.
Podle lehkosti s jakou ho držela, musel být meč lehounký a dokonale vyvážený. Jeho stříbrné ostří se třpytilo a zlatá rukojeť vykládaná drahokamy blýskala. Když ho Selvagion vzal do ruky, po ostří přeběhl záblesk a čepel vzplála Solarovým ohněm.
„Dokud budeš silný a věrný, dokud nesejdeš z cesty, ten meč se nikdy nezlomí,“ pousmála se Nephtys. „Solar tě provázej, paladine.“
Selvagion se hluboce uklonil nejdřív králi a královně a potom kněžce.
Elenis mu půvabně pokynula, a Arie se odvážila popojít blíž a poslat mu malý vzdušný polibek.
Selvagion se pousmál.

„Ani se nezačervenal,“ postěžoval si Zaltais a notně si zavdal z lahve, kterou poté otočil dnem vzhůru a suše konstatoval: „Došlo víno.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský