Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Zaltais, Selvagion
Shrnutí: Něčím se živit musí
Poznámka: Dopsáno březen 2012

Lovci démonů

Došlápl okovanou botou a lebka, práchnivějící tu už celé věky, se s křupnutím rozpadla. Nešlo se pohybovat neslyšně. Vrstva kostí byla nejméně sáh vysoká a pod každým krokem praskaly a posouvaly se. Nestabilnější podloží pro boj si nedovedl představit. Postupoval tmou a doufal, že jeho desetiletími vycvičený zrak a sluch ho nezklamou ani dnes. Jistě Černý válečník vyhrál dříve nebo později každou bitvu, ale zrovna dnes se mu umírat nechtělo. Černý válečník si na něj bude muset ještě chvíli počkat.
Protočil oba meče v krátkém syčivém mlýnku a sklouzl po hromadě kostí na pevnější zem. Jeskyni osvětloval jen lávový vodopád. Bylo tu horko jako v peci a smrad jako v trpasličí putyce. Cítil, jak mu pod pancířem na zádech stéká mezi lopatkami pot. Odsunul ten rozčilující pocit někam dozadu.
Zasunul jeden meč do pochvy u pasu a vytáhl svitek. V rychlosti přečetl magickou formuli. Zasvrběla ho kůže a chlupy vzadu na krku se mu zježily. Když však jdete bojovat s démony, pohrdl by magickou ochranou jen blázen.
Znovu tasil druhý meč a vykročil opatrně vpřed. Vyjma hučení masy žhnoucí roztavené horniny přepadající přes okraj srázu a mizející kdesi v hlubinách, tu bylo ticho. Odpor ustal již dávno. Buď došli démoni, nebo pochopili, že se s ním nemohou měřit. Anebo měli připraveného něco v záloze.
Ucítil tu věc dřív, než ji vůbec spatřil. Efektivním, leč nikterak efektním, přemetem se dostal z dosahu. Nedopadl zrovna nejlépe. Pravou nohou špatně došlápl a některé pláty zbroje se mu zařízly i přes spodní vrstvu šatstva do masa. To se už tak stává, když se pokoušíte o akrobatické kousky v těžké plnoplátové zbroji. Jenže právě kvůli takovýmhle chvílím tohle trénoval, až měl kůži rozedřenou do živého masa. Dnes se mu to vyplatilo.
Mihlo se to spíš na okraji jeho mysli, než jako skutečný stín v temnotách jeskyně. Vnímal to, jako něco slizkého, jako bláto, které vám stahuje botu z nohy, když v něm uvíznete. A to použil nejsilnější magickou ochranu, jakou zvládl. Ta věc byla mnohem silnější, než přepokládal. Navíc se skrývala ve stínech tak dovedně, že ani on z ní nespatřil víc než náznaky. To ho dopálilo a vztek mu proudil žilami jako horký kov, než ho nahradila chladná rozvaha trénovaného zabijáka.
Dnes si připíše další zářez na seznam démonů, jimž ukázal svým mečem cestu zpátky do Baatoru.
A pak to uviděl.
Obvykle bývají démoni oškliví. Někteří jsou i mimořádně oškliví.
Téhle se však v šerednosti žádný nevyrovnal.
Démon na sebe vzal jeho podobu. Dojem kazil jen pár ohnivých křídel, směšně velké rohy a vzrušeně sebou poškubávající ocas. Měl pocit, jako by se díval do pokřiveného zrcadla. Zbroj byla stejná, ale ta démonova byla pokrytá zářícími runami a démonickými obličeje zkroucenými v agónii bolesti. Ozbrojené to bylo obrovskou sekerou, jež musela vážit jako tažný vůl, a přesto ji ta věc svírala v jedné ruce jako hračku. A v druhé držela ohnivý bič.
Démon se usmál.
Mám to ale ošklivý úsměv, napadlo Zaltaise pobaveně.
Srazili se jako dvě laviny a pod sílou toho nárazu praštěly pláty jejich zbrojí. Odlétly jiskry, jak se střetly jejich čepele. A Zaltais byl odhozen silou, jakou ještě nikdy nepoznal. Dopadl ztěžka na záda a několik nekonečných vteřin lapal po dechu, než se dokázal převrátit na břicho a nadechnout. Vyplivl krev a zvedl se.
Možná že Černého válečníka už unavilo čekat na jeho společnost a rozhodl se zvýšit sázky.
Fajn, pomyslel si Zaltais.
Zaútočil nečekaně a rychle jako vydrážděný had. V půlce však téměř zastavil na místě a vší silou bodl směrem, kde se mu démon odkryl. Sekera byla však navzdory své váze rychlejší než jeho meče. Odrazila je s takovou prudkostí, že pravý meč praskl jako suchá větev. Štětina roztříštěného kovu odlétla a rozsekla Zaltaisovi tvář.
Démon se tvářil navýsost spokojeně a jako by chtěl demonstrovat svůj výsměch, přecházel sem a tam, komíhal lenivě sekerou a usmíval se.
Zaltais si přehodil meč do druhé ruky a levačkou vytáhl dlouhou dýku.
Když se srazili potřetí, uhnul, ještě než mohlo dojít ke kontaktu tělo na tělo a prudce sekl po démonově pravé paži. Tentokrát pekelníka zaskočil a ostří se skřípěním prošlo kovem zbroje a pak i masem a oddělilo ruku třímající sekeru od těla. Ohodila ho sprška černé husté krve.
Démon jen překvapeně zamrkal a Zaltaise napadlo, že je to dost hloupý výraz, který by na své tváři nikdy nechtěl vidět. Ale bez váhání napnul všechny síly a než se démon vzpamatoval, s vypěním sil dostrkal sekeru k okraji srázu a přehodil ji před okraj.
Když se otočil zpět k démonovi, měla ta věc už celou kostru paže a teď na ní rychle bujelo maso a pokrývalo se kůží. Uskočil před švihnutím biče a pokusil se to celé skončit jedním úderem vedeným na krk.
Démon neuhnul. Ještě než mohlo ostří dopadnou, pukl jako kukla motýla. To, co vylezlo ven, bylo obrovské. Jen tak lenivě to švihlo prackou a sevřelo Zaltaise pod krkem a zvedlo ho do vzduchu.
Pustil zbraně a chytil ten pařát, který ho připravoval o vzduch.
Červe, co sis myslel, že ty ubohý smrtelník, mne můžeš porazit? Ozvalo se mu v hlavě se silou kovářského kladiva bušícího do kovadliny.
Visel několik sáhů nad zemí a bojoval o každičký nádech.
Nejsi pro mne nic, ty ubožáku. Nemůžeš se měřit s největším z největších!
„Já možná ne, ale on určitě,“ zasípal Zaltais a rty se mu stáhly do posměšného úšklebku, jako by měl nad démonem navrch.
On?> Zaznělo překvapeně.
„Solar,“ ušklíbl se Zaltais.
Démon se rozesmál.
Tahle dobrý vtip jsem neslyšel už celé tisíciletí. Možná kdybys řekl Hargud, třeba bych ti to i uvěřil. Solar a ty?!> Démon se chechtal tak, že jeho stisk na Zaltaisův krk povolil.
„Ne já, pitomče. On,“ odfrkl si Zaltais, jako by ho démon urazil. „Na co čekáš, ty zatracenej paladine, bodni ho do zad, sakra!“ vyštěkl vzápětí.
Démon se otočil a musel přivřít oči před září štítu, v níž se mu postava rytíře téměř ztrácela. Odhodil Zaltaise, aby se postavil nové hrozbě.
Zaltais zády těžce narazil do stěny, a už podruhé během několika minut skončil s vyraženým dechem. Mohl tedy nedávat svému společníkovi jen v duchu.
Rytíř pozvedl meč, ale stále neudeřil.
„Jisté ostří!“ křikl Zaltais, jakmile popadl dech. „Zabij ho ty, idiote!“
Démon zaryčel a vrhl se na tu malou zářící postavičku. Rytíř však hbitě uskočil a jeho Solarem požehnaný meč uťal démonovi jeho obludnou hlavu.
Zaltais se ztěžka zvedl. Zbroj měl na několika místech promáčknutou. Vyplivl chuchvalec krve a otřel si rty. Pak podmračeně sebral svoje zbraně.
„Jste v pořádku?“ zeptal se rytíř a zvedl si hledí přilby.
„Ne díky tobě,“ odsekl Zaltais podrážděně. „Na co jsi čekal zatraceně?!“
„Přece jsem ho nemohl bodnout do zad,“ namítl rytíř.
„Selvagione, jestli to uděláš ještě jednou,“ zasyčel Zaltais. „Kvůli tobě jsme mohli být mrtví oba! Ještě jednou a končím. Je ti to jasné?!“
„Ano, omlouvám se, je mi to jasné,“ přikývl Selvagion.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský