Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Selvagion, Zaltais
Klíčová slova: fantasy, příběhy inspirované Equilibrií
Shrnutí: Některým elfům to můžete říkat stokrát a stejně to udělají
Poznámka: Dopsáno únor 2012

Zatracený paladin

Paprsek světla si našel cestu mezi hustými větvemi stromů a v temnotě se krátce zaleskl na stříbrné zbroji rytíře. Obrněnec vedl svého bělouše za uzdu a chvílemi se bořil až do půli stehen do bláta. Skvostné plátové brnění měl potřísněné bahnem až k hrudnímu plátu. Karmínový plášť se znakem bílého draka již dávno sundal a přehodil přes sedlo, aby si ho neušpinil víc, než byl. Dlouhý meč v pochvě u pasu se mu pletl pod nohy. Zpracování zbroje, meče i koňského postroje napovídalo, že rytíř patří k elfímu lidu.
Les byl zlověstně tichý, ale kolem rytíře se vznášela mocná aura, která tvory zlé vůle nutila stáhnout se do svých temných doupat. Avšak kůň šel klidně a poslušně s neotřesitelnou důvěrou ve svého pána.
Stromy se pomalu rozestoupily a jako by poraženecky vzdychly. Na palouku zalitém měsíčním světlem se k nebi vypínala černá věž se zubatou korunou. Její rezavá brána byla jako rozevřené čelisti připravené pohltit všechno, co projde dovnitř.
Rytíř chvíli věž pozoroval. Pak od sedla odepnul skvostnou stříbrnou pavézu, která jako by zaháněla okolní tmu slabou září, jejíž zdroj bylo těžké určit.
„Běž,“ pohladil rytíř koně po hlavě. „Vrať se do vesnice. Solarovo požehnání tě bude chránit na tvé cestě.“
Sama tma jako by na krátkou chvíli couvla, když Solar skrze svého paladina vložil svou ochranu na ušlechtilé zvíře. Bělouš zastříhal ušima a pak se jemně dotkl čumákem ramene svého pána.
„Budu v pořádku, neboj se. Jen – musím pomoct starému příteli,“ pousmál se ve skrytu těžké okřídlené přilby paladin.
Kůň zafrkal a pomalým krokem se vydal zpět cestou, kterou přišli. Paladin se za ním ještě chvíli díval, než pomalu vytáhl meč, jehož ostří ve tmě zazářilo jako by bylo živé.
„Děkuji, že jsi se mnou, můj pane,“ vydechl paladin a pak se s mečem v jedné ruce a štítem v druhé pomalu vydal k bráně věže. Doslova cítil stovky očí, které ho z temnoty pozorovaly, třebaže žádné neviděl. Cítil, jak mu zlo přebývající ve věži tlačí na hruď jako velký kámen. Avšak v paladinově duši sídlilo něco stejně silného, stejně mocného ba dokonce mocnějšího.
Když prošel bránou, s rachotem se za ním zavřela, jako se zuby dravce zacvaknou za nebohou kořistí. Paladin však nezastavil a kráčel klidně dál. Přešel zpustlé nádvoří a otevřel velké dvoukřídlé léty zčernalé dveře do věže. Stále nenarážel na žádný odpor. Vstoupil a chvíli vyčkal, až si jeho oči přivyknou šeru.
Věž se zdála být opuštěná. Drolící se stěny, prach a ticho tomu nasvědčovalo. Paladin však cítil, že zlo je blízko. A s ním i jeho přítel. Bez přemýšlení vykročil ke schodišti dolů. Když vstoupil do sklepení, pocítil přítomnost zlé vůle tak silné, až se zapotácel. Zde již věž opuštěně nevypadala. V temnotě svítilo nepočítaně červených bodů – očí démonů, kteří ho tiše pozorovali. Byly příliš hloupí, aby chápali proč tu je, ale na nějaké hluboké instinktivní úrovni věděli, kdo je. A báli se ho.
Paladin se v duchu krátce pomodlil ke svému bohu a v odpověď jeho meč vzplál očistným ohněm, který hřeje dobré tvory, ale zlé spálí na popel. Udělal jeden krok z krátkých schodů. A když pod jeho okovanou botou zaskřípěla suť, démoni se probrali z transu a s řevem se na něj vrhli ze stínů.

*****

Vrchní démon stál ve velkém sále, na jehož podlaze byl nakreslen jasně žhnoucí pentagram, a pošvihával ocasem. Vypadal mírně rozladěně. A měl proč. Do soukolí jeho plánů se dostalo drobné nicotné zrnko v podobě otravného paladina, který čpěl Solarovou mocí ještě víc než vlastním potem a krví jeho služebníků.
„Tak,“ rozpřáhl démon mohutné paže zakončené drápy. „Užil sis představení, paladine?“
Paladin stál na druhém konci sálu lehce nachýlený na levou stranu. Jeho nádherné brnění doslova zmizelo pod nánosem špíny, krve a slizu. Meč držel lehce skloněný a pavézu si opíral o zem, jako by pro něj byla příliš těžká.
Démon se cítil sebejistě. Paladin byl vyčerpaný, nejspíš i zraněný. Bude snadná kořist.
„Proč se vlastně kvůli němu namáháš, hm?“ usmál se démon. „Víš ty, co všechno ti tají? Co všechno spáchal? Máš vůbec potuchu, paladine, jaká nádherná temnota v něm existuje?“
Paladin mlčel. Stál bez pohnutí stále nakloněný. Kdyby démon neslyšel, jak dýchá, uvěřil by, že se proměnil v kámen.
„Víš, že za smrt svých rodičů může jen a pouze on?“ ušklíbl se démon. „Pochlubil se ti s tím? Nepochlubil, že. Spáchal toho opravdu dost, to mi věř. Mám ti o tom povědět?“
Ani tentokrát nepřišla od paladina odpověď. To démona znervóznilo. Většina paladinů vykřikovala drsné fráze o svém bohu a nebylo těžké přimět je mluvit. Oslabit jejich pozornost, pak nahlédnout do jejich nitra a najít něco, čím je snadno srazit na kolena. Do nitra tohohle paladina démon neviděl. Kdykoli se o to pokusil, jako by se díval do zrcadla. Viděl jen odraz sama sebe a tolik světla, že to nedokázal snést.
„Proč ty, bezúhonný paladin se staráš o takovou nicku jako je on, o takovou trosku!“ zamračil se démon. „Nech ho mě. Nikomu nebude chybět.“
Paladin se pomalu, ztěžka narovnal. Pak poklekl na jedno koleno opíraje se mečem o zem a odpověděl docela prostě a klidně: „Ne.“
Nesnesitelně jasný záblesk světla, který vyrazil z paladinova směru jako blesk, vytrhl démona z jeho fyzické formy a srazil ho zpět do jeho sféry s nezměrnou silou.
Démonovo tělo se zaduněním dopadlo na zem a se syčením se začalo roztékat v kaluž slizu.
Paladin se unaveně zvedl. Obloukem obešel démonovo tělo a sestoupil do krypty pod sálem.
„Prosím, pane, pošli svému služebníkovi kousek svého světla,“ zašeptal paladin a místnost kolem něj se o něco prosvětlila.
U vzdálenější stěny viselo v okovech nahé mužské tělo pokryté špínou a zaschlou krví z desítek ran především od bičování. Sotva se mohl špičkami dotýkat země.
Paladin odložil štít i meč a jemně přítele spustil na zem. Opatrně vedle něj poklekl. Všiml si, že na levé straně hlavy má havraní vlasy slepené krví a elegantní špičaté ucho chybí. Odepnul z opasku lahvici s vodou a navlhčil kus plátna, aby jím otřel rozpraskané rty.
Dlouhé řasy se lehce zachvěly a jeho přítel pomalu otevřel své šedé oči. Chvíli se díval na přilbu sklánějící se nad ním, než stáhl rty.
„Copak ani v pekle od tebe nemůžu mít pokoj?“ pronesl nakřáplým hlasem.
Paladin si sundal přilbu a po ramenech se mu rozlila záplava plavých vlasů.
„Také vás rád vidím, Zaltaisi,“ usmál se a nadzvedl mu hlavu, aby se mohl napít.
„Já to věděl,“ vydechl Zaltais namáhavě. „Věděl jsem, že ty si to prostě neodpustíš – udělat nějakou pitomost jako jít pro mne. Zatracenej paladine.“
Paladin se usmál.
„Musíme jít. Můžete vstát?“ zeptal se. „Bohužel mne nenapadlo vzít náhradní šaty. Budeme to muset chvíli vydržet.“
A s těmi slovy pomohl Zaltaisovi na vratké nohy.
„Myslím, že se s tím dokážu vyrovnat,“ utrousil Zaltais a opírajíc se celou vahou o paladina, belhal se ven.
Postupovali pomalu, neboť dlouhé věznění a bití si vybralo svoji daň. Nakonec se však přece jen dostali na nádvoří. Slunce svítilo a příjemně hřálo na nahé kůži. Po pádu démona se temnota rozplynula a předtím šedý a zlověstný les byl nyní plný svěžesti a barev.
„Selvagione,“ řekl Zaltais. „Jsi ten největší hlupák, jakého jsem měl tu smůlu ve svém mizerném životě kdy potkat.“
Selvagion se usmál.
„Taky vás mám rád.“
„Zmlkni,“ obořil se na něj Zaltais, ale koutky úst mu nepatrně cukly v úsměvu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský