Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: surrealistický thriller
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, major Kráva, poručík Plytký, poručík Dunící Hrom a jeho jednotka, slečna Linda Crawová, její sestra Aileen, strážmistr Lyže, barmani Skunk a Kořen
Shrnutí: Jarní prázdniny přináší nic netušícím studentům novou dávku hrůz a utrpení, zahrnující mimo jiné policejní konspiraci, únos, a bezprecedentní útok na práva svobodných občanů. Lemmy Conansson je nucen se proti své vůli zapojit do války vyšších míst, jen aby se dostal k zaslouženému půllitru piva.
Poznámka: Chaoticky a náhodně se vrstvící události bez konkrétní dějové zápletky, prostě ze života... Tento příběh se autorovi naprosto vymkl z rukou a napsal se prakticky sám, v důsledku čehož se z něj vyklubala naprostá zhovadilost. Proto zasílám rovnou i šestý díl, který už jsem měl zase pod kontrolou, abych trochu zachránil reputaci…

Alco da fé

Profesorka vdova Mokrá vstoupila do učebny, a na tváři si nesla nevyzpytatelný úsměv. Položila si pomůcky na stůl, a z desek vylovila nějaký papír.
„Podle výnosu pana ředitele bylo rozhodnuto, že na Akademii bude rozšířena výuka přírodních věd,“ sdělila studentům.
Lemmy se zděsil, neboť ze všech přírodních věd propadal.
„Co to má proboha za smysl?“ protestoval. „Z přírodních věd se přece neskládají žádné zkoušky. Měli bychom se připravovat na maturitní předměty,“ argumentoval, aniž by si uvědomil, že protiřečí své dlouhodobé strategii neučit se nikdy nic.
„A jelikož maturitní předměty se budou i nadále vyučovat ve stejném rozsahu,“ nedala se vdova Mokrá vyvést z klidu, „bude vám logicky prodloužen učební rozvrh, a to od pěti ráno do deseti večer.“
Lemmy vyletěl jako střelený brokem. „Cože?! Kolik toho proboha bude?“
„Každý den to budou tři bloky po třech vyučovacích hodinách, nejprve fyzika, pak chemie a nakonec druidská magie.“
„Drž mě, nebo ji zabiju,“ zašeptal Lemmy Sylviovi. „A co vy?“ obrátil se na profesorku. „Copak vám se chce tady tvrdnout sedmnáct hodin denně s naprosto otrávenýma a nasranýma studentama?“
„No my profesoři se pochopitelně budeme střídat po šestihodinových směnách,“ objasnila vdova Mokrá poslední bod obhajoby tohoto zločinu proti lidskosti.
„Vzpoura!!“ zaječel Lemmy, zvedl židli a začal jí třískat do stolu. „Petice, barikády, žhářské útoky, jako obvykle!“
„Buďte zticha,“ napomenula ho profesorka Mokrá. „Nebo vás sežeru.“
„Zabíjet se nesmí!“ zvolal Lemmy. „To se řekne!“
„Ano,“ připustila vdova Mokrá. „Trest smrti je na všech logoberských školách zakázán. S jedinou výjimkou…“
A jelikož Lemmy se nehodlal zklidnit, profesorka se k němu počala hrozivě přibližovat, a otevírat ústa do nevídané šířky, aby jej mohla pohltit…
Lemmy se s výkřikem probudil ze strašidelného snu a otřel si zpocené čelo. Noční můra v něm ještě chvíli doznívala, ale už po několika vteřinách si uvědomil, že si s ním jen tak pohrávalo jeho podvědomí. Nejenom, že rozšířené výuky nenáviděných „přírodních“ věd se nemusel obávat, ale navíc před ním ještě ležel týden volného času.

Jak to měli předem domluvené, setkali se Lemmy a Sylvius poslední den prázdnin v krčmě U krále Sigmunda, aby ještě před návratem do Záchytkovy slzavé říše stínů vychutnali pár spravedlivých korbelů na svobodě a porovnali své prázdninové zážitky. Pokud šlo o Sylvia, nebylo moc o čem vyprávět, ani se čím chlubit. O prázdninách přemluvil jednu slibnou slečnu, aby s ním odjela na týden na jeho letní sídlo v malebném lesním údolí. Dotyčná kývla, ale jaksi se Sylviovi zapomněla zmínit o tom, že s sebou vezme svého chlapce a chudák Sylvius strávil týden v lesích tím nejtrapnějším způsobem, jaký si lze představit.
Lemmy se otřásl a vyjádřil příteli upřímnou soustrast. Oba si objednali další žejdlík proslaveného moku Blichweiser, a Sylvius vyslovil naději, že snad alespoň Lemmy přečkal ten týden nějak hodnotněji.
„Jak se to vezme, chlapče, jak se to vezme,“ pravil rozvážně Lemmy a upil ze svého nápoje. „Nenudil jsem se, to zase ne. A úplně bezbolestný to taky nebylo…“

Všechny nesmírně překvapilo, když ředitel zčistajasna vyhlásil týden volna u příležitosti uvítání jara. To skutečně neodpovídalo jeho povaze, a někteří studenti a profesoři se začali obávat o jeho duševní zdraví (čti: doufali, že už mu konečně hráblo, zavřou ho do pakárny a bude od něj pokoj).
Jen skupinka studentů nejvyššího ročníku to sledovala se spokojenými úsměvy a zadostiučiněním, neboť za tímto Záchytkovým dobrým skutkem nestála jeho dobrosrdečnost, ale daleko prozaičtější vydírání.
Hned prvního večera to hoši patřičně oslavili v hospodě V Úvoze. A ze všech nejvíc to roztočil Azael, neboť se zde seznámil s velmi krásnou dívkou a proti všem předpokladům se mu podařilo ji sbalit.
Azael byl z jedné čtvrtiny démon – jeho babička z matčiny strany pracovala na pekelné ambasádě jako sekretářka. Azaelův dědeček se s ní seznámil, když žádal o politický azyl v pekle, neboť měl pocit, že v Logobergu jsou pošlapávána jeho lidská práva (doktor mu zakázal jídla s česnekem a čili). Jako takový měl Azael určité svůdné kouzlo. Dívka se jmenovala Aileen a byla také velice přitažlivá. Příjmení Azaela nezajímalo, protože když byla ruka v rukávě a druhá kolem pasu, úplně mu to stačilo. A to byla chyba.


Lemmy se po zahajovacím prázdinovém mejdanu krátce po poledni probudil v nějaké vlhké škarpě. V hlavě se mu přehrávaly jakési divoké scény, a chvíli se snažil rozlišit chaotické opilecké sny od skutečných událostí včerejší noci. Matně vzpomínal, jak si povídal s jednou pěknou slečnou, ale když byl v nejlepším, začal je otravovat nějaký násilnický gang, podle tetování podomní prodejci pojistek. Když Lemmy odmítl nechat pojistit svou domácnost proti požáru, vymalování a manželství, fyzicky jej napadli. Lemmy s nimi asi hodinu statečně bojoval, dívku omrzelo na něj čekat a odešla s jakýmsi plešatým tlusťochem, který neustále arogantně kvákal cosi o reklamní grafice. Když to viděli gangsteři, zželelo se jim Lemmyho a koupili mu pivo.
Zbytek byl natolik zmatený, že se Lemmy rozhodl držet se osvědčené taktiky „co si nepamatuju, to se nestalo“. Rozhodl se, že z nebe spadlý týden nepromarní bohapustým chlastáním a prochcáváním svého mládí do hospodských záchodů, ale místo toho že začne uvažovat i jednat pozitivně. Přece jen už nebyl tak neprůstřelný jako v mladším věku. Protáhl se, a pohlédl na kolem letícího motýla.
„Černej, a letí vlevo,“ povšiml si. „Nešťastný znamení. Aspoň že to není můra smrtihlav, jako onehdy před přednáškou ze sexuální výchovy.“
Protáhl se a zauvažoval, co dál. No dobře, jedním pivkem na spravení žaludku a myšlení se nedá nic zkazit, řekl si, a vydal se na cestu do své oblíbené rockové krčmy.

Major Kráva a jeho zkušený tým policejních důstojníků stáli před nesmírně zapeklitým problémem. Starší dceru majora Krávy totiž včera kdosi unesl. Žádost o výkupné zatím nepřišla. Jejího snoubence, bohatého mladého podnikatele Clarkssona přitom únosci přejeli autem, a ten nyní ležel v nemocnici. Situaci nijak zvlášť neusnadnilo, že se podle svědků jednalo o policejní auto. Svědkové byli v tichosti uvrženi do podzemních kobek v ostrovní vězeňské pevnosti, ale problém zůstával.
Jelikož od té doby, co se Linda Crawová stala miss Logoberg, prakticky neuplynul měsíc, aniž by ji někdo neunesl kvůli výkupnému, policie prověřila známé firmy. Bez úspěchu. Vedením vyšetřování byl pověřen zkušený kapitán Sumýš.
„Nuže, pánové,“ kapitán Sumýš si odkašlal, a začal shromážděným policistům předčítat svou zprávu. „Svědkové vypověděli, že slečna Crawová a pan Clarksson stáli na chodníku, když u nich přibrzdilo policejní auto s vypnutou sirénou. Slečna Crawová se pravděpodobně domnívala, že se jedná o nějaké podřízené jejího otce, proto oba zůstali klidně stát. Ze dveří auta se však natáhla ruka a strhla slečnu Crawovou k sobě do vozu. Dveře se opět zabouchly a auto se rozjelo, takže pan Clarksson, ve snaze jej zastavit, se mu vrhl do cesty. Auto nezpomalilo, nabralo pana Clarssona a způsobilo mu kromě jiných zranění také tržnou ránu na čele. To je důležité, neboť na čelním skle auta zůstala krvavá skvrna. Další svědek viděl o dvě hodiny později podobné policejní auto – s čelním sklem od krve – stát zaparkované před jedním domem ve třetím obvodě Vnitřního města. Jak jsme zjistili, v budově se nalézá rock´n´rollový bar zvaný Sirotčinec.
Případ se tudíž jeví jako vyřešený. Rockeři, pověstní svou nenávistí vůči představitelům zákona, pravděpodobně unesli dceru majora Krávy, a zároveň se pokusili tento ohavný čin svést na samotné policisty. Nyní zbývá bar dobýt a slečnu Crawovou osvobodit, ještě než si únosci začnou klást požadavky.“
„Jenže to nebude snadné,“ vpadl mu do řeči mladý důstojník v civilním oděvu s visačkou na klopě. Visačka hlásila „Nadporučík Mýdlo, ÚMV“. Obávaný Úřad pro maření vyšetřování. To znamenalo, že případ má pro vyšší místa zvláštní důležitost.
„Jak asi víte, právě na třetím obvodě, v blízkosti výše zmíněného baru Sirotčinec, nedávno beze stopy zmizeli tři policisté na rutinní pochůzce. Dodnes po nich nemáme žádnou stopu, a nenahlásili se na žádné služebně. ÚMV se domnívá, že v baru dochází k praní špinavých peněz z obchodu s drogami.“

Bylo deset hodin, a rock n´rollový bar Sirotčinec právě otvíral. Ve výčepu se nacházel majitel baru Skunk, příležitostný barman Kořen, a host jménem Greg, který se včera tak zřídil, že nemohl odejít, takže strávil noc natažený na dvou sražených stolech, a nyní se zasmušilým výrazem snídal černou desítku.
„Hele, Kořene,“ říkal Skunk, a valil k pípě první sud. „Odpoledne si potřebuju odskočit, takže mi tady na to dávej bacha. Včera večer se tady v ulici ochomejtalo policejní auto. Sice se nic nestalo, ale jeden nikdy neví. Nedávno tady jeden tajnej fízl sháněl drogy, a žádný nebyly k mání. Tak ať se to neopakuje.“
„Dneska tady toho moc nemám, akorát jsem tu jednomu týpkovi schoval ďábelskej rákos. Ale je to Černej Grizzly, hodně vostrej model, a nikomu nezasvěcenýmu bych neradil ho kouřit. Může ti z toho docela solidně jebnout,“ řekl Kořen. „Ale zkusím něco splašit, až začnou chodit lidi.“
S těmi slovy uchopil svazek klíčů, odemkl vchod, otevřel jej, aby dovnitř vpustil trochu čerstvého vzduchu, a ke svému překvapení stanul tváří v tvář skupině ozbrojených policistů v bojové výstroji.
V příští vteřině odletěl k protější zdi, a útočné komando se vevalilo dovnitř.
„Nikdo ani hnout, všichni na zem!“ zaječel policista v čele. „Tohle je přepadení! Otevřete trezor a naskládejte prachy do tašky, a jedu jedu!“
„Ehm, poručíku…“ upozornil ho druhý ozbrojenec. „Tohle je oficiální akce. Banku děláme až za týden.“
„A jo. No tak teda všichni na zem,“ opakoval první policista, ale už v tom nebylo to nadšení.
Dva policisté rychle na zemi rozvinuli červený koberec, a dovnitř nakráčel velitel zásahu, kapitán Sumýš, v doprovodu majora Krávy.
Major zhnuseným zrakem přelétl zašlý a ponurý interiér rockového doupěte. Jestli únosci uvrhli jeho dceru do takového chlívku, budou za to krutě pykat.
„Dobrá, budu stručný,“ odkašlal si. „Vydejte mi mou dceru, a možná vyváznete životem.“
„Cherchez la femme,“ poznamenal Greg do špinavé podlahy.
„A nechte si ty sprosťárny!“ vyštěkl kapitán Sumýš. Jeho pobočník, poručík Plytký, zatím začal prohledávat prostory baru. Pomáhali mu podporučík Nudle a praporčík Mörfy, domorodý zvěd, který se ve třetím obvodě narodil a dobře se zde vyznal.
„Nic, majore,“ hlásil poručík. „Pravděpodobně ji ukryli někde jinde.“
„Koho, proboha?“ ozval se z podlahy Skunk.
„Chci vědět, kde je moje dcera!“ řekl přísně major.
„Jak to mám vědět?“ protestoval Skunk
„Piča boha jeho,“ ozval se hrdelní hlas praporčíka Mörfyho. „Pojďte se na něco číhnout, šéfko.“
Důstojníci ho poslechli, a strnuli. Na věšáku poblíž toalet, dosud skrytém jejich zraků za ohbím stěny, visely na ramínkách tři blůzy od policejních uniforem.
„To budou ti zmizelí strážníci,“ vydechl poručík Plytký. „Jsme na správné stopě.“
Kapitán Sumýš se podíval na jmenovku na jedné z uniforem. „Strážmistr Lyže. Toho jsem znal.“
„Váš kamarád, kapitáne?“ ptal se poručík s účastí v hlase.
„Cože, pochůzkář?“ ušklíbl se kapitán pohrdavě. „Ne, byl to blbec. Ale blbec z naší strany barikády…“ a výhružně se otočil k zadrženým rockerům.
Nadporučík Mýdlo si je zkoumavě prohlížel. Nezdálo se mu, že by tahle trojka ošuntělých santusáků mohla mít něco společného s tak rozsáhlou trestnou činností. S rozsáhlou trestnou činností měl bohaté zkušenosti, neboť se na ní už dobrých deset let pravidelně podílel, takže věděl, že je obecně doménou dobře situovaných a počestných občanů. No, jestli nám chtějí nějací mizerní kriminálníci fušovat do zločinu, pánbůh jim pomoz, pomyslel si.
„Jak mi vysvětlíte ty odcizené uniformy?“ zeptal se zadržených.
„Nějací tři chlapi si je tady včera nechali, že si je zase vyzvednou,“ odpověděl Skunk. „Tvrdili, že je to sázka, a že se jedná o nějakej vtípek na kamarádově svatební oslavě, no a jelikož jsme pro každou srandu…“
„Dost nevěrohodné,“ ušklíbl se nadporučík Mýdlo.
„Taková už pravda bývá,“ pokrčil Skunk rameny.
„Věc je jasná,“ prohlásil nadporučík. „Tito tři živlové odcizili uniformy chrabrých příslušníků, aby se při únosu mohli vydávat za policisty.“
„No ale kde je moje dcera, hergot?“ zařval major Kráva.
Jakoby v odpověď na jeho narážku se opět otevřely dveře baru, dovnitř si to suverénně nakráčel Azael a s ním…
„Ty?“ vyvalil major Kráva oči. „Ty? Tady? S… tímhle?“
Aileen zděšeně zazírala na svého otce. Její nový chlapec jí slíbil, že ji vezme do hrozně fajn podniku, a zatím to první, co zde spatřila, byl její otec, jak provádí razii.
Také poručík Plytký byl zasažen jejím nenadálým příchodem. Byl totiž do Aileen Crawové už delší dobu platonicky zamilován, a od úspěchu dnešní akce si leccos sliboval. Tohle se mu ani za mák nelíbilo.
„No vida, a dcerunku máte zpátky,“ pokusil se Skunk o bodrý tón. „Takže můžeme na všecko zapomenout…“
„Ticho!“ zařval major. „Tohle je moje mladší dcera, a co tady dělá s tímhle zavšiveným hipíkem, si vyšetřím sám! Mě šlo o starší dceru, její sestru, kterou jste podle unesli a uvěznili!“
„No a já se vám tady celou dobu snažím vysvětlit,“ nedal se Skunk, „že jsme nic takovýho neudělali.“

Liduprázdné ulice třetího logoberského obvodu počaly ožívat. Z kanálů, popelnic a bytů nižší střední třídy začali vylézat rockeři, kteří právě překonali různá stádia kocoviny ze včerejší noci, a nyní se chystali doplnit tekutiny ve svém oblíbeném útočišti, v Sirotčinci.

Poručík Dunící Hrom a jeho jednotka se nalézali ve sklepení Policejní akademie, kde byla kromě vězeňských cel, tajných laboratoří a čtyřdimenzionální vesmírné brány také zkušebna. Zrovna pilně cvičili na blížící se festival policejních kapel.
Vedení policie se rozhodlo, že v nekonečném a vleklém boji s alternativní mládeží vytáhne nový trumf, a porazí mladistvé rebely jejich vlastní zbraní. Vybralo proto z řad chrabrých strážců zákona vyhovující jedince, a sestavilo z nich několik rockových skupin. Nyní záleželo už jen na tom, aby svými hudebními dovednostmi tyto nové kapely překonaly své rivaly z odvrácené strany zákona.
Psi války se svého úkolu podjali s tradiční válečnickou houževnatostí, a nechtěli nic ponechat náhodě.
„Jo, já jsem policajt / a jsem na to hrdej!“ ječel Dunící Hrom (kytara, zpěv) do mikrofonu. „A když se vám to nelíbí / polibte mě prdel!“
„Dobrý text,“ pravil pochvalně podporučík Warf (sólová kytara). „Dunící Hrom ho sám napsal?“
„Napsal?“ podivil se Dunící Hrom, který psát neuměl. „To ne, texty mi dává major Kráva. Stal se vedoucím nově založeného hudebně-ideologického oddělení. Dunící Hrom by si u něj rád udělal dobré jméno, neboť nadevše miluje jeho dceru.“
„Miss Logoberg?“ podivil se pobočník Zog (basa). „To je ta, co ji nedávno unesli?“
„Ne, Dunící Hrom teď mluví o jeho mladší dceři, Aileen,“ zasnil se poručík. „Je krásná jako laň.“
„Takže má hubené chlupaté nohy a skvrnitý zadek?“ tázal se desátník Dahong (tambor).
„Mlčte, desátníku!“ rozčílil se poručík. „Kdyby tak Dunící Hrom mohl vyřešit ten případ únosu! Jednou už se nám to přece povedlo, jenže tehdy Dunící Hrom ještě neznal majorovu druhou dceru. Kdyby Psi války opět dokázali osvobodit Miss Logoberg, major Kráva i jeho mladší dcera by byli Dunícímu Hromu zavázáni nehynoucím vděkem a námluvám by nestálo nic v cestě. No nic, zahrajeme si ještě ,Pankáči jsou bastardi´ a ,Vrahové bez uniforem´ a půjdeme si dát cigárko.“
Chopil se svého nástroje, ale desátník Stojí Na Stezce (pochodová píšťala) se k začátku skladby nepřipojil.
„Desátníku,“ obořil se na něj Dunící Hrom. „Stát se vám to na koncertě, byl byste degradován a postřelen! Co se děje?“
„Někdo je ve vedlejší cele,“ pravil desátník. „Ale tam by přece podle rozpisu nikdo být neměl.“
Dunící Hrom se zamračil, a přistoupil k nenápadnému průduchu, kterým mezi sebou obvykle komunikovali vězni v celách.
„Všechno je na dobré cestě,“ pravil čísi hlas ve vedlejší místnosti. Poručík ho poznal. Byl to strážmistr Lyže. A to bylo zvláštní, protože ten podle hlášení před několika dny beze stopy zmizel a byl spolu s dvěma svými kolegy nezvěstný.
„Slečnu Miss jsme šoupli na bezpečné místo,“ pokračoval hlas strážmistra Lyže. „Zatím jde všechno hladce a z únosu jsou obviněni rockeři z baru Sirotčinec, přesně jak bylo v plánu.“
Dunící Hrom vyvalil oči. Jako by zasáhlo samo nebe a splnilo mu přání. Otočil se ke svým mužům.
„Bohové války jsou nám nakloněni,“ šeptal. „Vedle se sešli únosci majorovy starší dcery! Stačí je pozatýkat a vyslechnout!“
„Nemáme tady zbraně,“ namítl potichu pobočník Zog.
„Že ne?“ ušklíbl se poručík a potěžkal svou kytaru. „Dunící Hrom je pravý muž a bojovník, a jako takový se nebojí zemřít dříve, než zestárne!“
Psi války se vyhrnuli na chodbu a s válečným jekotem vpadli do vedlejší cely, kde zastihli tři překvapené muže v civilním oděvu. Boj byl krátký a rychlý. Dunící Hrom máznul prvního ze spiklenců přes hlavu kytarou. Druhý se zmohl na odpor, ale jeho ránu obuchem zadržel podporučík Warf náhradní strunou. Protivníka vzápětí zneškodnil Zog svou basou. Třetí se pokusil o útěk, ale Stojí Na Stezce po něm pohotově mrštil svou píšťalou, a Dahong mu narazil na hlavu buben.
Psi války se odměnili potleskem. „Přídavek! Přídavek!“ hulákal Zog, ale nezbýval už žádný nepřítel.
Dunící Hrom se výhružně naklonil nad ležícím strážmistrem, kterého i v civilu okamžitě poznal, neboť spolu kdysi sloužili jako pochůzkáři.
„Chybí nám sólový zpěvák,“ pravil přísně. „Tak co kdybyste zazpíval, bývalý strážmistře?“
„Jak… jak to?“ blekotal zaskočený strážmistr Lyže. Desátník Dahong mu pod krkem držel zkřížené paličky, aby se nepokusil o únik. „Na rozpisu zkušebních cel jste vůbec nebyli napsaní!“
„Loupežný vrah, co tu sedí, má dnes soud, tak jsme si prohodili termín,“ řekl pobočník Zog.
„Všechno je ztraceno,“ svěsil strážmistr hlavu. „Dobrá. Zinscenovali jsme své zmizení a narafičili jsme to tak, aby to vypadalo, že nás i slečnu Crawovou unesli rockeři ze Sirotčince.“
„Proč?“ chtěl vědět Dunící Hrom.
„Protože jsem ji miloval!“ zavyl strážmistr. „Ale když mě major Kráva nachytal, jak se jí dvořím, zarazil nejenom mé námluvy, ale i můj služební postup! Proto jsem už několik let strážmistr, zatímco kretén jako vy to zatím dotáhnul na poručíka!“
„No, radši už rovnou řekněte kapitána,“ ušklíbl se Dunící Hrom a už se viděl s kapitánskou frčkou stát po boku slečny Aileen. „A teď to hlavní. Kde je?“
Strážmistr Lyže na něj upřel krví podlitý pohled a Dunící Hrom, ač nebyl žádný psycholog, neomylně poznal, že ten chlap se z nešťastné lásky normálně zcvoknul.
„Uhha ha ha háááá!“ rozhýkal se strážmistr smíchem šílence. „To se nikdy nedozvíte!“
Podporučík Warf ho praštil kytarou.
„Je v domě jen o ulici dál vedle klubu Sirotčinec,“ pravil rychle strážmistr. „Ale živou ji už nikdo neuvidí!“
„Strážmistr Lyže zavraždil nevinnou dívku?!“ zhrozil se Dunící Hrom.
„Já ne,“ sípal psychopat. „Slečna Crawová leží spoutaná v prázdné místnosti ve vyklizeném domě. Přesně v poledne se ten dům začne bourat! Vybrala si zazobaného pracháče místo mé upřímné lásky, a proto beze stopy zmizí v sutinách a dýmu zříceniny!!“
„Je to možné, že ty Krávovic holky dokážou z každého chlapa udělat tak zoufalého magora?“ podivil se upřímně poručík Zog. Poručík Dunící Hrom na něj vrhl vražedný pohled, ale ovládl se.
„Dobrá,“ snažil se rychle zorientovat v situaci. „Teď je deset a pět minut. To se dá stihnout. Můžeme tomu ještě zabránit.“
S těmi slovy pozvedl svou kytaru.
„Boj!“ zařval a roztříštil ji o stěnu cely.
„Boj! Boj! Boj!“ přidali se k němu jeho muži a taktéž zdemolovali své nástroje.

Lemmy se rozhodl, že pojede autobusem, neboť k Sirotčinci to bylo pěkný kus cesty. Počkal proto na nejbližší zastávce a když autobus konečně přijel, bez obav do něj nastoupil.
Sotva se zavřely dveře, uvědomil si, že udělal chybu. Zrovna bylo období, kdy loupeživé kočovné kmeny migrovaly přes město do letních sídlišť. A jelikož byli jejich členové líní jako každý jiný, využívaly ke svým každoročním tahům právě městské autobusy.
Několik žen připravovalo na ohni oběd, dva chlapci hráli na podlaze kuličky a pár starších dětí pouštělo draka. Lemmy se zasunul do kouta, a doufal, že si ho nikdo nevšimne.
Párek mladých lidí na zadní plošině se náhle začal objímat.
„No né!“ zvolala potěšeně starší žena. „Tak von se Vašek k tej Růženě konečně vyjádřil. Bude svatba!“
Kněz právě vepředu zpovídal muže, který pod předním dvojsedadlem choval nutrie. Otočil se po hlase.
„Výborně, udělám si volno,“ zavolal. „Hodilo by se vám to v neděli?“
„Moment!“ ozval se svalnatý pořez v teplákové soupravě. „Nemůžete nám na neděli zabrat autobus, to se přece koná fotbalové utkání dorostenců!“
„Počkejte, lidi!“ vykřikla opět starší dáma. „Máme mezi sebou špióna!“
Pohledy všech cestujících se stočily na Lemmyho, který se mačkal k oknu a snažil se být neviditelný.
„Kdo tě poslal? Mluv!“ zařval bojechtivě trenér. „Nejsi nakonec kontrolor Dopravního podniku?“
Lemmy se rozhodl hrát riskantní hru.
„Ne-ne-ne… pardon. Nejsem špión ani kontrolor!“ zvolal mocným hlasem. „Jsem čert a přišel jsem si pro vás, protože peklo už se na vás nemůže koukat!“
To zabralo. Kočovné kmeny, jakkoliv divoké a nemilosrdné, bývaly zpravidla značně pověrčivé, a Lemmyho vizáž se zdála být v souladu s jeho prohlášením. Lemmy se prodral k řidiči, vrhaje kolem sebe výhružné pohledy, které se daly interpretovat jako ďábelské.
„Přímo do pekla,“ poručil mu, a udal ulici, kde sídlil bar Sirotčinec.

Na nádvoří Policejní akademie, hned u vchodu do sklepních cel, stálo policejní auto, kterým přijel strážmistr Lyže a jeho spolupachatelé. Na jeho čelním skle se skvěla skvrna od zaschlé krve.
„On to sklo ani neumyl,“ povšiml si pobočník Zog.
„Samozřejmě že ne,“ poučil ho jeho velitel. „Je to válečná trofej. Krev jeho soka v lásce. To se mu zase musí nechat, že ví, co se na bojovníka sluší a patří. Teď stačí, když v laboratoři prokážou, že se opravdu jedná o krev pana Clarkssona a máme v rukou klíčový důkaz! Nasedat a jedeme!“

„Takže, postup je následující,“ řekl major Kráva, když se trochu vzpamatoval. „Nejprve se tady porozhlédneme a pokusíme se najít nějaké důkazy. Potom odvezeme moji dceru domů, kde zůstane a počká, až přijdu domů a vyřídíme si to. My ostatní pak vezmeme zadržené na stanici a podrobíme je důkladnému výslechu! Facky, psychický nátlak, hodnej a zlej, zubní vrtačky, promítání pořadů pro mládež s Leošem Marešem a tak dále, jako obvykle.“
Podporučík Nudle, vycvičený na vyhledávání drog, začal usilovně čenichat a nasávat vzduch. Z netušeného koktejlu pachů rockového sklepení se mu dělalo mdlo.
„Smrdí to tu že by z toho člověk zešedivěl,“ poznamenal. „Ale zřetelně cítím heroin, kokain a LSD.“
„Ale kde to mají schované?“ ptal se kapitán Sumýš. „Všechno jsme prohledali a takové množství drog jsme přece nemohli přehlédnout.“
„Jasně že ne,“ řekl nadporučík Mýdlo. „To jsou ty drogy, co jsme si přinesli s sebou.“
Vytáhl ze své příruční brašny úctyhodné balení několika druhů drog a dal je na stůl. Vedle nich položil srolovanou bankovku, injekční stříkačku, zapalovač a lžíci.
„Tak, zbývá je vyfotografovat jako důkaz,“ pravil. „Ale musíme dát ke každému typu drogy to správné náčiní. Doufal jsem, že mi s tím pomůžete, na tohle nejsem odborník.“
„Eh,“ zamyslel se major. „No, pokud vím, tak marihuana se píchá do žíly, ne? A LSD se asi šňupe…“
„Ne, šňupou se houbičky, aspoň myslím,“ vmísil se do toho poručík Plytký. „U heroinu si ale nejsem jistý, jak se bere…“
„Čínskejma hůlkama, blbe,“ zamumlal velmi tiše Skunk.
„A co já?“ ozval se Azael, který usoudil, že nespadá ani do kategorie zatčených, ani zatýkajících. Major se k němu otočil jako útočící leopard.
„Ty?“ procedil skrze zubní protézu. „Do háje, vždyť on nás viděl, jak jsme jim tady podstrčili to svinstvo! Budeme ho muset…“
Než stačil něco strašlivého říct, vpadl mu do toho praporčík Mörfy.
„Že vyrušuju, když se bavíte se zeťákem, šéfko,“ pravil omluvně. „Ale někdo nám odtáhnul auta.“
„Kdo?“ zařval major. Dopraváky nesnášel a představa, že by mu odtáhli auto, byla zcela mimo rámec jeho fantazie.
„Jménama je neznám,“ řekl praporčík. „Ale byli to rockeři.“
„Ha, zrada,“ pravil major. „S touhle komplikací jsme nějak nepočítali. Kolik jich je?“
„Odhadem tak sedmdesát, plus mínus,“ hlásil praporčík, vyhlížeje škvírou. „Vypadají dost nasraně.“

„Skunk, Kořen a Greg byli zatčeni a bez soudu popraveni!“ zvolal jeden z rockerů se silným hlasem, který si pro lepší účinek stoupl na popelnici. Dav se zavlnil, ale vyčkával.
„Nevinní kolemjdoucí svědkové se stali obětí ve hře vyšších míst!“ pokračoval mluvčí. Shromáždění rockeři zamručeli, ale nehýbali se.
„A všechno pivo je v rukou policie!“ zařval muž z lidu, až se pod ním popelnice zakymácela. Masa lidí propukla v hromový řev a v jejich rukou se objevily hole, lahve a dlažební kostky.
„Prapor chaosu přechází do útoku! Zleva nás kryje eskadra Žíznivých filcek, hlavní ofenzíva se soustředí na dobytí pípy a sudů!“ udílel samozvaný velitel rozkazy a rockeři, chtiví svého chleba a her, se je jali plnit.

Lemmy sledoval řidiče, jestli jede kam má a koutkem oka hlídal autobusové nomády, aby mu nevpadli do zad. Prosťáčci však nevypadali, že by chystali zradu, místo toho mnuli v prstech talismany a mumlali modlitby proti uhranutí.
Autobus začal brzdit.
„Co se děje?“ ptal se Lemmy.
„Musím zastavit, mává na mě policejní hlídka,“ řekl řidič.
U silnice stál muž v černé zásahové uniformě, ozdobené několika skalpy a autoritativním gestem přikazoval autobusu, aby zajel ke kraji.
„Dobře že jste tady,“ prohlásil, když řidič zastavil a otevřel dveře. „Potřebujeme se co nejrychleji dostat do třetího obvodu a náš vůz najel na něco ostrého.“
Ukázal na auto, stojící na odstavném pruhu, kolem něhož postávali čtyři další policisté. Na silnici ležel chcíplý dinosaurus s dlouhými bodci na konci ocasu, které právě zavinily zničení pneumatik auta.
„Pche, najeli na něco ostrýho,“ utrousil Lemmy. „Určitě ho přejeli schválně. Koukněte se na tu krev na čelním skle. Ještě že aspoň jedou tam co já.“
Policisté připoutali vůz na lano za autobus a nastoupili.
„Ha,“ zvolal Dunící Hrom, když si všiml Lemmyho. „Bílý muž zde? No jistě, jakmile se něco semele, tak u toho nesmíte chybět, že ano?“
„A ono se něco semlelo?“ ptal se Lemmy. „Já totiž jedu normálně na pivo, víte.“
Dunící Hrom nervózně pohlédl na slunce. „Je deset minut po jedenácté. Musíme spěchat, jako by nám na záda dýchalo samo peklo, protože nejpozději v poledne se musíme za každou cenu dostat k rockovému baru Sirotčinec.“
„Proboha, to si člověk nemůže skočit na pivo, aniž by měl v patách zásahovku?“ zoufal si Lemmy.
„Až splníme svůj úkol, bude piva, co hrdlo ráčí,“ prohlásil poručík. „Jedná se o tohle. Tři poli… eh, politováníhodní zločinci unesli dceru majora Krávy. Ano, zase tu samou. Dunící Hrom a jeho muži…“

„Tyhle čtyři zatím někam zavřete,“ rozkázal major Kráva. „Tady vedle je takový šikovný kumbál. Postaráme se o ně potom, až vyřešíme tuhle nepříjemnost.“
„Moment!“ zvolal Greg a napřímil se. „Ještě než sejdu z tohoto světa, předvedu vám proměnu člověka ve zvíře!“
Zaskočení a konsternovaní policisté sledovali, jak Greg začal pomalu mávat rukama a vyluzovat podivné mručivé zvuky. Máchání paží se stále zrychlovalo, až se podobalo víření papouščích křídel a mručení se změnilo v táhlé pištění. Poručík Plytký dostal strach, že se opilec skutečně promění ve zvíře a všechny přítomné zadáví. Greg náhle přestal, jako když utne, přiložil si k hlavě oba ukazováčky, zabučel a skloněnou hlavou začal žertovně šťouchat majora do boku.
Poručík Plytký vytasil obušek a jedinou ranou poslal šílence do bezvědomí.
„Použil jsem umravňující prostředek, abych vás zachránil, pane majore,“ hlásil svému nadřízenému.
„Co to mělo proboha znamenat?“ ptal se zděšeně major.
„Nemám tušení, pane,“ pokrčil poručík rameny. „Ale jasně to ukazuje, že máme co do činění s mimořádně nebezpečnými delikventy. Když dovolíte, zavřu je dle vašeho rozkazu.“
Aileen to celé sledovala se zatajeným dechem.
„Ale tatínku,“ protestovala. „Můj přítel přece za nic nemůže… a ty falešně podstrčené drogy… Já vždycky myslela, že policie má chránit bezbranné občany před zločinem…“
Policisté vyprskli smíchy a major je sjel přísným pohledem. Pak unaveně zavrtěl hlavou.
„Dítě,“ pravil. „Život je tvrdý, ale věř mi, že bych neudělal nic, čím bych ti sebeméně ublížil.“
„Správně,“ přidal se poručík Plytký. „A já, s otcovým svolením, vás ochráním, ať se bude dít cokoliv.“
Aileen mu věnovala zhnusený pohled a odvrátila se.
Policisté zamkli všechny čtyři zadržené do kumbálu, kde Skunk skladoval rozbité židle a občas i rozbité lidi. Pak začali řešit naléhavou situaci, neboť na dveře baru už začínaly bušit láhve a víka od popelnic, které vrhali rozběsnění rockeři.
„Pro případ nenadálého útoku máme ještě v záloze nouzovou signalizaci,“ prohlásil kapitán Sumýš. Před čtyřmi lety vedl důležitou akci, kterou žalostně zvoral, neboť zanedbal přípravy a od té doby nikdy neponechával nic náhodě. „Záložní tým sleduje kritickou oblast a pokud spatří signál, vyrazí nám na pomoc a napadne nepřítele z týlu. Domluveným znamením je sloup dýmu. Ve výčepu je krb, takže zbývá zapálit oheň a dbát na to, aby byl kouř dostatečně hustý.“
„Ale co zapálíme?“ ptal se major. „Kdyby tu tak byly nějaké protistátní tiskoviny, ale nic takového jsme tady kupodivu nenašli.“
„Tady pod barem leží nějaká kupka sena,“ hlásil poručík Plytký.
„Výborně,“ mínil kapitán Sumýš. „To bude stačit, záložnímu týmu postačí krátký signál.“

Autobus začal opět zpomalovat.
„Jeďte, člověče,“ přikazoval poručík Dunící Hrom. „Máme dost naspěch.“
„Dochází mi šťáva,“ oznámil mu lakonicky řidič. „Normálně jsem měl na svoji trasu dost, ale když jste mě přinutili jet někam do horoucích pekel, tak lituju, ale palivo nestačí.“
„Jaká šťáva?“ ptal se poručík s očima navrch hlavy.
„Tohle je zkušební typ autobusu,“ poučil ho řidič. „Nevšiml jste si, že ho netáhnou psi? Jezdí na takovou kapalinu, co se získává z podzemních ložisek, ta pomalu odhořívá, a když odhoří všechna, tak se dál nejede.“
„Nemám ponětí, co mi to tady vykládáte a pochybuju, že to má nějakou hlavu a patu,“ vztekal se Dunící Hrom. „Ale co teď podle vás máme dělat? Zbývá nám asi půl hodiny, abychom zabránili strašlivému zločinu a vy tady žvaníte něco o nějaké šťávě!“
„Musíme zastavit na čerpací stanici a doplnit palivo,“ pravil řidič. „Tady kousek zrovna jedna je.“
„No sláva!“ zvolal Dunící Hrom. „Tak honem!“
„A kdo to jako zaplatí?“ chtěl vědět řidič. „Naše příděly se platí z pokut černých pasažérů, ale s tímhle se nepočítalo.“
„Jo, tak s tím vám Psi války nepomohou,“ krčil velitel rameny. „Co jsme založili kapelu, pozastavili nám plat, protože muzikanti musí být chudí a žít na hraně, dokud se neproslaví. Ledaže…“
Otočil se na Lemmyho.
„Na to zapomeňte,“ couval Lemmy, když mu došlo, co se od něj chce. „Moje peníze stačí akorát na tolik piv, abych uhasil žízeň!“
„Můj bílý bratr nesmí myslet jenom na sebe,“ přesvědčoval ho Dunící Hrom. „Přece nenechá zemřít krásnou mladou dívku kvůli svým bezcenným játrům! Logoberská policie to proplatí, žádný strach, ale teď máme hrozný fofr. Musíme zabránit chladnokrevně naplánované vraždě a navíc s sebou vezeme důležitý důkaz, který dovede tento případ ke zdárnému konci!“
Lemmy to vzdal. Vytáhl peněženku a hodil ji poručíkovi. Autobus zastavil na čerpací stanici, řidič vystoupil a pobízen hulákáním Dunícího Hroma začal plnit nádrž autobusu z hadice, která vycházela z jakési pumpy s číselníkem.
Dunící Hrom bystře pochopil, že čísla na ciferníku udávají cenu načerpaného paliva a přinutil Lemmyho přepočítat peníze a zavolat „Dost“, až se cena šťávy bude rovnat obsahu šrajtofle. Opět pohlédl na slunce, utřel si pot z čela, pohlédl dozadu, aby zkontroloval auto a v hrůze zkoprněl.
„Ježkovy zraky!“ zařval, až všichni v autobuse nadskočili.
Vedle policejního auta stál mladistvý poskok v pracovním oděvu a s obráceně nasazenou kšiltovkou. V ruce třímal molitanovou stěrku a u nohou mu stál kýbl vody se saponátem. Právě dočista umyl čelní sklo auta, až se blýskalo a po krvavé skvrně nezbyla ani stopa.
Umývač se otočil k autobusu a zvedl palec.
„Máte to čistý, šéfe! Dostanu dýško?“

„No, a jsme v prdeli,“ posteskl si Greg, když se probral z mdlob a všichni čtyři se octli v šerém, nevyvětraném kumbále, očekávajíce další osud. „Za co seš tady ty, mladej?“ otočil se k Azaelovi.
„Zjevně proto, že jsem si začal s nesprávnou holkou,“ usoudil Azael. „Jenže já netušil, že je to jeho dcera. Ani jsem nevěděl, že se jmenuje Krávová.“
„Nic si z toho nedělej. V Písmu se praví, že znalost příjmení ještě není důvodem ke smilstvu,“ utěšoval ho Greg. „A učený reb Sulej k tomu dodává, že to platí i naopak.“
„Naštěstí počítám s každou situací,“ pravil pyšně Skunk, a stiskl nenápadné, ukryté tlačítko ve stěně. Zadní část kumbálu se otřásla, stěna zajela do nosné zdi a před našimi vězni se objevil tmavý, do neznáma vedoucí prostor.
„To je tajná chodba ven!“ zajásal Azael.
„No to sice ne,“ řekl Skunk, „ale zato je to můj tajný pivní sklep, který nám zaručí, že nezahyneme žízní… Ačkoliv, když nad tím tak uvažuju,“ přemítal, když z jedné krabice vytahoval čtyři půllitry, „tajná chodba by taky nebyl blbej nápad. Kdyby byl na každejch deseti metrech záložní sud piva, tak počítám, že bych do toho šel.“
„Trochu pozdě, když strávíme příštích pár let za katrem,“ podotkl Kořen a zhluboka se napil.
Náhle se ozvalo jakési zakřípění a ze stropu spadlo pár kusu omítky a hrst prachu.
„Do prdele!“ zbledl Skunk a málem upustil půllitr. „Já úplně zapomněl na bezpečnostní opatření!“
„Jaký opatření, vole?“ ptal se podezřívavě Greg.
„Když někdo nepovolaný vnikne bez autorizace do pivního sklepa, spustí se padací strop a rozmačká ho na sračky,“ přiznal nešťastně Skunk. „Je to podmínka, bez který bych nemohl odebírat Blicher Urquell. A tlačítko pro autorizaci i pro zastavení mechanismu je za barem!“
„Jak rychle ten strop klesá?“ ptal se Greg.
„Asi metr za hodinu,“ řekl Skunk. „Ono to má mít spíš výchovnej a psychologickej efekt. Teda když se to včas zastaví…“
„Fajn,“ Greg se poškrábal na čele a provedl z hlavy pár výpočtů. „Stěny jsou vysoký asi tak dva metry štyrycet. To máme… zbejvají nám zhruba dvě hodiny života, a ve skladišti je, momentík, dvacet soudků po padesáti litrech. Pět set piv na osobu. To nezvládneme vypít! Tolik piva přijde nazmar! Proč, bože, PROČ?!!!“

„Početný dav příznivců rockové muziky dnes doslova v dopoledních hodinách doslova zaútočil na rockový bar Sirotčinec ve třetím Vnitřním obvodě,“ hovořil mladý muž s pečlivě učesanou pěšinkou a profesionálním úsměvem do kamery. „Podle našich zpráv se v prostorách klubu nalézá policejní komando, které se zde doslova opevnilo a odolává útokům doslova rozběsněné lůzy. Násilí, chaos a škody na majetku, doslova taková je bilance nejnovějších pouličních nepokojů. Záchranná policejní jednotka dorazila doslova na poslední chvíli a doslova se snaží zvládnout situaci, která je doslova nepřehledná. Z místa činu Standa D. Žvást, televize Slovo.“
„Nepiš to! Jdi s tou klávesnicí do hajzlu!“ zaječel na autora tohoto příběhu policista, který zrovna bušil obuchem do jednoho vlasatého rockera. Nad budovou klubu se vznášel sloup dýmu a útočícím rockerům právě vpadlo do zad záložní komando, přivolané nouzovým signálem kapitána Sumýše.

Posledně zmíněný právě seděl na výčepním pultu v Sirotčinci a zamyšleně se probíral hromádkou krabiček se stereolity, které Skunk a Kořen pouštěli v provozní době.
„Samej heavy metal,“ stěžoval si. „Chtělo by to něco víc do pohody. Sambu, kalypso, reggae, tak něco.“
„Já zazpívám,“ nabídl se praporčík Mörfy a křupnul si prsty (na kterých měl vytetovaná slova „Love“ a „More“, což někteří znalci vyhynulých jazyků překládali jako „Miluj víc“). „Óoooj, dža khééérééé, mano čháááááj!“ zavyl, až přítomným přeběhl mráz po zádech.
„Poslyšte,“ vnucoval se poručík Plytký slečně Aileen. „Co se vám tak líbí na tom vágusovi, co jste ho přitáhla s sebou? Co vám taková zdegenerovaná kreatura může nabídnout, co by neměl řádný policejní důstojník s plným platem a slibným služebním postupem?“
„Tatínku, ať mě ten deviant přestane obtěžovat!“ obrátila se Aileen o pomoc k majoru Krávovi. Poručík Plytký si odkašlal a předstoupil před majora. Zmocnila se ho podivná nálada, v níž se toužil rozdělit o své láskou překypující srdce s celým světem.
„Pane majore, vždycky jsem se na vás díval tak trochu jako na otce,“ začal. „Možná ještě nemám tu nejvyšší hodnost ani plat, ale pevně věřím, že časem se pracovitostí a smyslem pro povinnost vypracuji k nejvyšším metám policejní kariéry, a že tudíž…“
„Člověče, zkraťte to, kdo má tu vaši verbální onanii pořád poslouchat!“ zvolal netrpělivě major. „Kanibalové nám tlučou na dveře a vy mi tady vykládáte svůj životopis!“
Praporčík se zasmál krátkým veselým trylkem. „Víte, majore, láska… láska je jako poník, pádící přes louku plnou květů. Je jako sokol, který krouží nad doubravou…“
Major se začal chechtat. „Ony vás ty srandičky přejdou,“ řekl rozjařeně poručíkovi, „až se vás ti venku zeptají, co jste dělal vevnitř.“
„Miluju vaši dceru,“ sdělil mu poručík Plytký tu radostnou novinu. Major na něj vytřeštil oči.

„Ty zuby jste mu zrovna vyrážet nemusel,“ mínil Lemmy, když byl autobus jen pár ulic od Sirotčince. „Myslel to dobře, a nemohl tušit, že…“
„Můj bílý přítel ať je rád, že má svoje zuby pořád v dásních, a moc mě nedráždí,“ vrčel Dunící Hrom a úzkostlivě sledoval čas. „Zbývá nám asi patnáct minut a jestli to nestihneme včas, tak ten, kdo zrovna bude stát vedle mě, okusí pravou policejní brutalitu z první ruky!“
Lemmy se nenápadně stáhnul do zadní části autobusu a přemýšlel, jak nejlépe vzít roha.
„Už jsme tady,“ upozornil po chvilce opatrně poručíka.
„Tady není zastávka,“ odvětil Dunící Hrom.
„Ale je to odsud nejblíž k baru,“ namítal Lemmy.
„Pravidla a předpisy musí dodržovat především policisté,“ řekl Dunící Hrom nekompromisně, čímž dokázal, že se má ve svém oboru ještě hodně co učit.
„Do háje, když vyloupím spořitelnu, tak si k tomu přece nebudu vyplňovat pokladní složenku!“ zoufal si Lemmy.
„Když můj bílý bratr vyloupí spořitelnu,“ ledově opáčil poručík, „Dunící Hrom ho zmlátí a zavře, až zčerná.“
Konečně byli na místě. Psi války odmítli vystoupit dveřmi, místo toho vylomili zadní stěnu autobusu a vyskákali vzniklým otvorem, jak to viděli v instruktážním policejním filmu Vetřelec versus Želví ninjové. Desátník Dahong před výsadkem smyslně zamrkal na mladou dívku z autobusového kmene a ta se rozplakala, neboť se domnívala, že z toho bude mít dítě.
Podporučík Pakůň ze záložního oddílu klečel v krytu za popelnicí a připravoval si kouřový granát. Otočil se k příchozím a vycenil zuby. „Vítejte v pekle, mládenci.“
„Dunící Hrom se nutně potřebuje dostat o ulici dál k jednomu domu, určenému na demolici,“ řekl poručík. „Dá se tam projít?“
„Ani náhodou,“ odvětil podporučík Pakůň. „Ta zvěř je všude, je jich asi milión a koho načapou v uniformě, toho okamžitě zmasakrujou.“
„Ale do pravého poledne zbývá už jenom pět minut!“ běsnil poručík Dunící Hrom.
Lemmy se rozhodl.
„Mám plán,“ řekl Dunícímu Hromovi. „Využiju své vizáže rockera a svých kontaktů mezi rock´n´rollovou komunitou, infiltruju se do řad nepřítele a osvobodím obležené komando. Zatímco takto odlákám jejich pozornost, vy se probijete k tomu baráku a zachráníte slečnu Crawovou. Co vy na to?“
„Tady se podívejte, jak vypadá pravý hrdina!“ zvolal poručík dojatě k ostatním policistům. Lemmy přeskočil barikádu z popelnic a hnal se přes ulici, posetou střepy a troskami, na území kontrolované rebely.
Dunící Hrom a poručík Pakůň tasili své zásahové kyje a začali si probíjet cestu k domu, který se měl co nevidět začít demolovat. Netrvalo dlouho a byli obklíčeni mnohonásobnou přesilou rozběsněných rockerů, kteří, když nemohli svou žízeň ukojit pivem, chtěli ji místo toho utišit alespoň krví.
„Tohle podepište!“ zavrčel hrozivě největší z rockerů a strčil Dunícímu Hromu pod nos papír, na kterém bylo napsáno „Fšichňy polycajťy sou teploušy!“
„To Dunící Hrom nikdy nepodepíše,“ pravil hrdě poručík.
Mluvil pravdu, neboť se podepsat neuměl, takže celá záležitost byla irelevantní.
„Nechte mě s nima promluvit,“ vmísil se do rozhovoru podporučík Pakůň. „Já to s mladými umím. Polouchejte, mládeži. Slečna Linda Crawová, loňská Miss Logoberg, byla unesena zločinnými šílenci a teď leží spoutaná v nedalekém domě, který se má každým okamžikem bourat! Když ji osvobodíme, dokážeme tak nevinu vašich kolegů z baru Sirotčinec a celá akce bude odvolána!“
„Tak teď máme právě poledne a pět minut,“ poznamenal Dunící Hrom. „Čili je to v hajzlu, slečna Crawová bídně zahyne, jediný důkaz zničil dementní umývač skel a Dunící Hrom bude do smrti dělat dopraváka na šestém obvodě.“
„Cože, Miss Linda?“ zděsil se vůdce rockerů, který byl do slečny Crawové platonicky zamilován. „Proboha. Tak rychle, na co čekáme?!“
A jako jeden muž se bývalí nepřátelé bok po boku – i když ne přímo ruku v ruce – rozběhli k místu, kde právě nelítostný a nepodplatitelný čas vyměřil slečně Crawové ortel smrti.

„Fuj, už toho mám plný zuby,“ otřel si Lemmy pot z čela, když konečně dorazil do tábora vzbouřenců, a pozdravil se s několika přáteli a známými. „Nemáte něco k pití?“
„Nic,“ zachmuřil se jeden z rockerů. „Stali jsme se sirotky, kteří přišli nejen o matku a otce, ale i o svůj sirotčinec a své pivo! Ale po vzoru našich historických jmenovců budeme bojovat až do hořkého konce!“
„Já bych navrhoval spíš až do lehce nahořklého žejdlíku,“ mínil Lemmy. „Hele, celá tahle akce je fraška. Policajti už vědí, že kluci z baru jsou v tom nevinně, ale musíme to ještě oznámit těm vevnitř, co tu operaci začali. Nemáte někdo nějakej bílej hadr?“
„Rockeři choděj zásadně v černým, to bys taky mohl vědět,“ řekl jeho známý.
„No nic, já to risknu,“ rozhodl se Lemmy a vydal se ke dveřím, ke kterým se právě trojice rockerů chystala svrhnout zapálenou popelnici. Lemmy jim vysvětlil situaci. Rockeři jen neradi zkrotili své přirozené sklony k vandalismu, ale vidina smírného řešení byla také lákavá, neboť slibovala pivo.
Lemmy došel ke dveřím baru a rázně na ně zabušil.
„Slyšíte mě?“ zařval. Uvnitř bylo podezřelé ticho. „Povídám, jste tam? Poručík Dunící Hrom právě vyřešil případ únosu slečny Crawové a vydal se ji zachránit. Jo, já vím, zní to nepravděpodobně, ale…“
„Ne!“ ozval se zevnitř vyšinutý hlas, jehož majitele Lemmy nepoznával. „Slečna půjde se mnou, a nikdo ani hnout, jinak to napálím napřed do ní, a pak do sebe!“
„Nebylo by logičtější napálit to napřed do mě?“ zazněl druhý hlas. Lemmy identifikoval kapitána Sumýše z logoberské policie, kterého několikrát slyšel z vysílačky sprostě seřvávat Dunícího Hroma a jeho Psy války.
„To je fakt,“ usoudil první hlas. „Ale to je jedno, my padáme. Mějte se tady, já a moje novomanželka vám pošleme pohled z tropického ostrova, kde hodláme strávit zbytek života!“
„Tatínku, dělej něco!“ zaječel třetí hlas, tentokrát dívčí.
Hluboký mužský bas začal notovat písničku „Sun of Jamaica“.
Děje se tam něco divnýho, pomyslel si Lemmy, stále naslouchající přede dveřmi. Zdá se, že jim všem hráblo.
Dveře se prudce otevřely, div nepřerazily Lemmymu nos, a z baru pozpátku vycouval chlápek v černé uniformě. Před sebou jako živý štít držel vzpouzející se dívku, která byla Lemmymu nejasně povědomá. Lemmy se chytil futra, zaťal svaly a zvedl se nad zem.
Poručík Plytký, neboť to byl právě on, se ještě naposledy ďábelsky zachechtal – na Policejní akademii měl z ďábelského chechtání vždy nadprůměrné hodnocení – otočil se a zblízka si prohlédl vzorek na podrážkách Lemmyho bot.

„Jé, to jste vy?“ pohlédla na Lemmyho dívka, kterou právě vyrval ze spárů šílence. „My jsme se přece viděli včera v té hospodě. Víte, jak jste se tam pokoušel sbalit tu slečnu a ona se s váma nechtěla bavit…“
„Jo, já vím…“
„… a vy jste jí pak začal vyprávět nějakej film, a ona šla pryč, a vy jste si sedal pořád k ní…“
„Ano, vím, byl jsem tam…“
„… a ona si pořád přesedávala a vy jste začal loudit…“
„Ticho!“ zařval Lemmy a zhluboka se nadýchl. „Co to tam smrdí?“ zeptal se a pokývl hlavou směrem dovnitř baru.
„Já nevím,“ podivila se dívka. „Ale všichni se chovají nějak zvláštně, můj kluk je zamknutej v kumbále ještě s majitelem baru a bubllblll, všude lezou pavouci a svítí jim voči, bububu…“
„Divné oči má; ta musí být šílená,“ napadly Lemmyho mimoděk verše z jedné hezké lidové písně. „Ježkovy smažený koule, potkám já někdy normálního člověka?“ dodal zoufale a vešel dovnitř, rozháněje vzduch svou černou koženou bundou. Spatřil policisty, rozvalené v židlích a křeslech, major Kráva seděl na baru. Všichni před sebe upírali podivně prázdné oči, jen jeden z visačkou ÚMV táhle a tiše vyl lidovou píseň „Ej, špatně ste mňa, tatíčku, vychovali, že ste mňa málo bili“.
Lemmy pokrčil rameny, neboť ve škole během hodin práce na pozemcích už viděl divnější věci a rovnou přešel ke dveřím do kumbálu.
„Chlapi, jste tam?“ zavolal.
„To je Lemmy!“ zajásal někdo, a Lemmy poznal Azaelův hlas.
„Co tam děláte, vole?“
„Zamkli nás sem policajti, a spustil se na nás padací strop,“ řekl Azael. „Už je dost nízko, všichni jsme si museli kleknout, akorát Kořen ještě stojí.“
(Kořen byl totiž trpaslík, jenže to se kvůli politické korektnosti nemůže bez dobrého důvodu zmiňovat hned zezačátku, takže celý vtip je tím pádem v háji.)
„Lépe zemřít vestoje, nežli žít na kolenou!“ hulákal připitým hlasem Kořen, rebel až do konce.
„Já odemknu, jo?“ nabídl se Lemmy. A jak řekl, tak učinil.
Kořen vystrčil hlavu ze dveří a nasál nosem vzduch.
„Panebože, ty kreténi mě vyhulili toho Černýho Grizzlyho!“ poznal hned, která bije. „Nechej policajty chvíli bez dozoru a jsou horší než retardovaný děti.“
„Zachránils nám život, Lemmy,“ volal radostně Skunk a hrabal se po čtyřech ven. „A za to máš u mě jedno malý pivo zdarma, ať nežeru!“

Dveře baru opět zavrzaly a dovnitř vešel poručík Dunící Hrom a podporučík Pakůň. Mezi nimi kráčela Linda Crawová, loňská Miss Logoberg, ve značně uválených a umazaných šatech. Dunící Hrom si všiml ležícího poručíka Plytkého a jakoby mimoděk ho nakopnul, protože ho ze srdce nenáviděl už z dob studia na Policejní akademii.
„Tatínku!“ zvolala slečna Linda, když spatřila majora Krávu.
„Bhééé!“ zahýkal major a přiblble se přitom usmíval.
„Co se to tady děje?“ ptal se Dunící Hrom. „Dívka, kterou Dunící Hrom miluje, se tady potácí a blábolí jak nějaká zfetovaná hipísačka, a důstojník, kterého si nadevše váží, se válí po zemi a škube nohama jako by měl přeraženou páteř!“
„To nic, drobet se zčadili,“ mávl rukou Lemmy. „Takže jste nakonec dorazili včas a zachránili ji?“
„Ani náhodou,“ povzdechl si podporučík Pakůň. „Doběhli jsme tam asi v půl jedný, protože jsme ještě museli zdolat barikádu z aut a popelnic.“
„Ale vždyť to přežila a nemá ani škrábnutí,“ podivil se Lemmy.
„Pochopitelně, protože zedníci seděli v hospodě a nějakou demolici měli těžce na háku,“ vysvětlil Dunící Hrom. „Nedáme si pivo?“
Lemmy zvedl oči k nebi a dojatě se usmál.
„Konečně,“ řekl. „Konečně, po všech těch útrapách, když už jsem skoro ztrácel naději, konečně normální, rozumnej člověk!“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský