Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: historická fantasy, crossover Piráti z Karibiku - Predátor
Hlavní postavy: kapitán Jack Sparrow, lodivod Gibbs, kapitán Clappton, kupec Abú Nadžíf, poháněči velbloudů Hasan a Mansur, mystik Ibn Radžíd, kapitán Teague Sparrow, tanečnice Džamala
Shrnutí: Pirátský kapitán Jack Sparrow se stane vlastníkem tajemného pergamenu, podle něhož je možné najít a získat tajuplnou zbraň, známou jako Tvář Šakalího boha. Musí se za ní vypravit až do vzdáleného Egypta. Cestou se musí potýkat s piráty, otrokáři, pouštními démony, zákeřnými nástrahami, nevyzpytatelnými ženštinami a hlavně sám se sebou. V zájmu svého úspěchu je nucen seznámit se s hermetickou filosofií, izmaílijskou mystikou, a průběžně řešit, kde v muslimské zemi sežene rum…
Poznámka: Vzniklo to v zásadě jako pokus dokázat, že crossover se dá udělat prakticky z čehokoliv. Historické a zeměpisné podrobnosti jsou pojaty poněkud volněji, ale snad to nikoho neurazí…

Bohové bez tváře

„Nedovolte, aby vám pravda pokazila dobrý příběh.“
Neznámý autor, který věděl, o čem mluví.

Nad Šepotající studnou se vznášel dým a ta věc v jámě se zdála být mrtvá. Nebýt toho, že podle starého pergamenu podobné věci vůbec neumíraly snadno. Byl nejvyšší čas opustit ostrov a doufat, že ta bytost opravdu zemřela, a že se Bohové bez tváře nevrátí. Na karibských ostrovech bylo dost rušno i bez nich.
V Karibiku tento příběh skončil, a v Karibiku také začal. Ale mezitím, jelikož to byl příběh velmi dobrodružně založený, objel půlku světa a nějaký čas se zdržoval na druhé zemské polokouli. Vraťme se proto na začátek.

Trinidad. Přístavní krčma.
Podvodný hráč zaskučel a pohlédl na svou ruku, přibodnutou ke stolu dlouhým nožem. Jeho protihráč vstal a odložil karty. Byl to nevelký muž, na kterém okamžitě upoutaly pozornost dlouhé černé copy, spadající mu do půli zad, a lehce vyšinutý výraz ve tváři. Přitáhl si k sobě hromádku mincí, která ležela na stole mezi hráči jako vklad. Beze spěchu nastrkal mince za vnitřní stuhu třírohého klobouku, který si pak posadil na hlavu.
„Dobře si tenhle den zapamatuj,“ poradil podvodníkovi, který se ho právě pokusil falešně obehrát. „Jako den, kdy jsi málem okradl kapitána Jacka Sparrowa.“
Přítomní hráči, pijani, přístavní flákači a šlapky si začali udiveně šeptat a vrhat po muži kradmé pohledy.
„Jack Sparrow, který objevil Pramen mládí?“ odvážil se jeden promluvit nahlas.
Kapitán Jack Sparrow, který objevil Pramen mládí,“ upřesnil to muž. „A který,“ vytáhl nůž ze stolu a uvolnil tak ruku falešného hráče, „nehodlá být soustavně švorc jen proto, že je mladý.“
„Jaké to je, být věčně mladý?“ ozval se opět tazatel. Kapitán Sparrow pokrčil rameny.
„Nejspíš to bude fajn. Nenapil jsem se.“
„Proč ne?“ užasl námořník.
„Počkám si, až budu v nejlepším věku,“ odtušil kapitán. Očistil nůž o rukáv námořnické haleny, pro formu na něj dýchl a zastrčil ho za opasek.

Přístavní molo.
„Zatím jde všechno podle plánu, pane Gibbsi,“ začal Jack. „Ti hoši u stolu byli naší malou etudou tak ohromeni, že si ani nevšimli, že si do klobouku strkám i jejich peníze.“
„Ano, kapitáne,“ pravil lodivod. „Jen si příště dávejte pozor, ať vytáhnete ten správný nůž. Chyběl kousek, a přišpendlil jste mě na dřevo doopravdy.“
„Tím věrohodněji by to působilo,“ rozzářil se kapitán Sparrow. „No nic, snad příště. Tady,“ vylovil z klobouku minci, „je váš podíl.“
Lodivod Gibbs se rozmrzele podíval na lesklé kolečko.
„Nic ve zlým, kapitáne…,“ začal.
„Moje řeč, nic ve zlém,“ hovořil kapitán, který už ho sotva bral na vědomí. „Ty peníze potřebuju na cestu do Oranu, tak nebuďte malicherný.“
„Co v Oranu? Je to na konci světa…“
„No a?“ podíval se na něj kapitán. „Když chce dneska jeden něco vidět a zažít, případně něco vydělat, blíž než na konci světa to nemá smysl. Rozšiřte trochu své omezené obzory, pane Gibbsi,“ plísnil kapitán Jack pana Gibbse, zcela ignoruje fakt, že lodivod v minulosti jen kvůli němu zcestoval nejdivočejší kouty vesmíru a čelil těm nejděsivějším nočním můrám. „Rum vám zakalil zrak. Dejte sem tu flašku,“ dodal kapitán vyčítavě, sebral Gibbsovi z ruky téměř plnou láhev a zhluboka se napil.
„Od krčmy se sem ženou nějací lidé, kapitáne,“ hlásil všímavě Gibbs.
„Eh?“ zpozorněl kapitán. „Dobrá, podržte mi ještě na chvíli tu láhev.. tak, děkuji.“
Kapitán Jack Sparrow položil jednu ruku na jílec meče a druhou dramaticky pozvedl do vzduchu.
„Pane Gibbsi, na palubu! Vyplouváme!“

Paluba obchodní lodi Chasing Wind
„Jo ho ho, život piráta, to je moje,“ pobrukoval si Jack a šťastně hleděl na nekonečné vlny. Pak, nespouštěje oči z hladiny, která se na obzoru stýkala s oblohou, odpověděl svému lodivodovi na otázku, kterou mu Gibbs položil už v přístavu, z něhož museli rychle zmizet, protože hospodští hráči si uvědomili, že je kapitán Sparrow podfoukl a obral.
„Nuže. Podle map, které jsem za… určitých okolností získal do svého vlastnictví,“ začal kapitán, „nastane už brzy jistý okamžik. K tomu dojde, až hvězdy zaujmou určité postavení, přesně takové, jaké určuje mapa a ne jiné. V tento okamžik musíme být u Posvátné studny, zvané též Šepotající jáma.“
„A ta je v Oranu?“ hádal lodivod.
„Nikoliv, pane Gibbsi, ta je na ostrově u pobřeží Mexika,“ prohlásil kapitán, kochaje se pohledem na červánky na mořském horizontu. Gibbs si povzdechl.
„Ale Mexiko máme právě v zádech. Proč teda…?“
„V Egyptě, kam se jakožto proslulí piráti nejsnáze dostaneme přes mauretánský přístav Oran, je něco, co musíme mít u sebe, aby mělo vůbec smysl se k Posvátné studně obtěžovat. Aby bylo možno získat to, co se v oné – podle všeho vody prosté – studni nalézá. No ano, skutečnost, že se to nachází dobré tři tisíce mil daleko, to trochu komplikuje, ale,“ kapitán se otočil a zahleděl se na lodivoda, „někdy se vyplatí si trochu zajet, nemám pravdu?“
Obrátil se opět k moři, své vedle rumu největší a jediné lásce. Rum a moře. „Takhle moře rumu, páni, to by bylo něco. Někdy se musím mrknout na mapy, jestli něco takového neexistuje.“
Gibbsovo odkašlání ho vrátilo do reality.
„Moře rumu je pověra, kapitáne, nic takovýho není,“ řekl lodivod.
„To se o aztéckém zlatě říkalo taky,“ opáčil kapitán Sparrow. „A přesto, jak vám jistě neuniklo, to pověra nebyla. A možná… možná, že kdyby se do moře potopilo obrovské množství cukrové třtiny, a nastaly vhodné povětrnostní podmínky, umožňující jakousi přírodní destilaci, potom by čistě technicky… vlastně ne, voda v moři je slaná, takže lepší by asi bylo sladkovodní jezero…“
„Aztécký zlato je z Mexika,“ došlo náhle panu Gibbsovi. „Nehledáme v tý Posvátný studni náhodou nějaký další aztécký zlato, že ne, kapitáne?“
„Já doufám, že ano,“ pravil Jack. „A právě to, co si přivezeme z Egypta, nám zaručí, že se tentokrát obejdeme bez prokletí, smrti a podobných nepříjemností. Navíc… muž, který získá Tvář Šakalího boha, se stane nepřemožitelným válečníkem. Pak přijde čas najít Barbossu a Černou perlu. Jo, život piráta…“ zasnil se.
„Hněte sebou, holoto, filcky líný!“ rozeřval se bocman. „Nedostáváte nažrat za to, abyste čuměli na západ slunce jak nějaký francouzský bukvice!“
Jack si povzdechl a pohlédl na kartáč u svých nohou.
„Tak tedy zpět do práce, pane Gibbsi,“ řekl rezignovaně. „Smiřme se s tím, že na této lodi jsme pouzí cestující, najatí za stravu a nocleh.“
„Spíš otroci,“ zavrčel bývalý pirátský lodivod. „Na starý kolena drhnout palubu! Pintel a Ragetti by se umlátili smíchy, kdyby mě takhle viděli.“
„Barbossa by se chechtal, že by mu bylo vidět až do zadku,“ zamručel Jack. „Protivenství a překážky nás však posílí a učiní nás moudřejšími, pane Gibbsi, proto zanechme lkaní, chopme se náčiní a uvidíme, zda zesílíme a zmoudříme.“

„Jitřní hvězda musí být přesně… tady,“ mumlal si kapitán Sparrow, a ve světle svíčky pomalu a pečlivě otáčel kotoučem mapy. Jelikož se mapa skládala z několika takových kotoučů, jimiž se dalo otáčet oběma směry, bylo možných vzájemných poloh všech kotoučů téměř nespočitatelné množství. Víc než zrn písku na karibské pláži.
Většina z lidí, kteří o existenci mapy vůbec měli ponětí, se domnívala, že účelem je najít to správné nastavení. A tak to svým způsobem také bylo. Ale jen ti opravdu zasvěcení věděli, že každé nastavení je správné. Jen musel člověk vědět, co zobrazuje. Ať byly kotouče v jakékoliv poloze jeden vůči druhému, vždycky něco znamenaly. Vždycky ukazovaly skutečnou cestu, jenomže většina z nich nešla změřit běžnými přístroji, a zakreslit na mapy tohoto světa.
Nepatrný posun jediného kotouče třeba o milimetr mohl zcela změnit význam mapy a to, co zachycovala. A mohl také stačit k tomu, aby pozorovatel ve zdánlivě chaotických obrazcích nalezl to, co hledal, nebo co si myslel, že hledá. Případně to, co hledal, a ani o tom nevěděl.
Teď před Jackem ležel prastarý nákres astronomické mapy. Jeho téměř – téměř – přesný odraz zářil na nebi nad jeho hlavou. Jack teď věděl, že našel správnou kombinaci, neboť tato byla jediná, na které mohl najít popis místa, na němž je ukryta Tvář Anubise – Šakalího boha.
Bylo tu však ještě pár věcí, kterým nerozuměl.

Rázem shořely všechny stromy, a stavby se zřítily jedním směrem, jako by je svál ohnivý vítr. Lesy se změnily ve žhavý popel, a uprostřed tornáda zazářilo světlo, jasnější než tisíc sluncí. Nikdy předtím jsme neviděli zbraň, která by to dokázala. Skoro všichni lidé v širokém okolí zemřeli, a ti, kdož přežili, onemocněli nebo zešíleli. Anubis rozšířil své Království hrobů. Stopy po Nebeských bytostech musely být zahlazeny, tak aby za sto let nikdo nepoznal, že tady kdy byly. Ale v Džoserově pyramidě na sakkárském pohřebišti přesto jeden důkaz zůstal.Jen ten, kdo přečte Knihu pravdy, může do pyramidy proniknout a nalézt jej.
Předmět má tvar tváře k obrazu člověka, ale není to lidská tvář. Má dvě oči, ale v těch očích chybí zornice. Nemá ústa ani nos, nemá ani uši ani vlasy. Po levé straně má třetí oko, které vidí dovnitř všech věcí, a nelze se před ním nikam ukrýt, neboť vidí skrze zdi i skrze skály, a spatří člověka i v té nejčernější tmě v pozemí katakomb. Tvář pak je vyrobena z kovu, který nelze rozbít ani zkřivit kamenem, ani žádnou zbraní. Pokud si ji Anubis, nebo člověk dostatečně moudrý a opatrný, nasadí na hlavu, rozzáří se třetí oko rudým světlem, před nímž není úniku.


To byla právě jedna z těch věcí. Starý pergamen, popisující něco, co se pravděpodobně kdysi před staletími stalo v Egyptě nebo někde kolem. To vše napsané jakýmsi podivným písmem, které však nebylo tak těžké rozluštit, protože při bližším pohledu se ukázalo, že je to obyčejné písmo, jen zrcadlově obrácené. Jack neztrácel čas přemýšlením nad tím, jak je možné, že tento dokument objevil na zapadlém ostrově v Karibiku.
A objevil ho vůbec on? Našli ho pomocí Jackova kompasu, který neukazoval světové strany, ale směr, kde leželo to, co si majitel kompasu zrovna nejvíc přál najít. Jenže Jack měl v tu dobu tak opuchlou ruku po pavoučím kousnutí, že kompas nemohl držet, a proto ho měl v ruce lakandonský šaman. No nic, šaman byl po smrti, pavouk chcípnul na otravu alkoholem, a pergamen vlastnil Jack. A psalo se v něm mnohem víc, včetně toho, jak najít ten správný směr na mapách, které kdysi vlastnil singapurský pirát Sao Feng. Trochu zvláštní, jak se na malém kousku vydělané kůže sešlo tolik různých a vzdálených koutů světa.
„No a co, Jacku? Myslíš si, že jsi první, kdo se kdy plavil po moři? Že se lidstvo po všechna ta tisíciletí neodvážilo vstoupit na loď a čekalo jen na narození velikého kapitána Sparrowa, aby zjistilo, že po vodě se dá plout? Ale no tak.“
„Drž zobák,“ zamumlal kapitán Sparrow. Kapitán Sparrow, který mu nahlížel přes rameno do mapy, pokrčil rameny, couvl a zmizel ve stínu plachty. Kapitán Sparrow, který seděl na sudu s térem naproti němu, se k němu naklonil.
„Féničané a Egypťané,“ promluvil afektovaně učeným tónem. „A taktéž ve stejné době existující středoamerické národy, se pravděpodobně dokázali na svých pirogách plavit mnohem dál a mnohem šikovněji, než všechny ty obrovské dřevěné almary, co říkám almary; ty rakve, co stavíme dneska. Kolumbus nebyl první, kdo objevil Ameriku. Ve skutečnosti byl tím posledním.“
„Nejen to,“ ozval se zase kapitán Sparrow, který se ukrýval ve stínu pod stěžněm. „Podle všeho uměli postavit i lodě, které létaly. Jak bys jinak vysvětlil, že na jejich mapách jsou naprosto přesně zakreslené i objekty, které nelze vidět jinak, než z výšky mnoha desítek stop? Létat, Jacku, rozumíš? Létat jako orli, jako rackové, jako albatros, co tráví nad mořem celý život.“
Nad obzorem se objevily první paprsky ranního slunce. Kapitán Sparrow vzhlédl od mapy, a zjistil, že je na palubě zase sám.
„Však já na to přijdu,“ zamumlal. „Ještě to chce zjistit, co je to ta Kniha pravdy.“

„Piráti! Piráti!!“
Křik z mnoha hrdel zaplnil palubu. Námořníci se sbíhali na levobok a pozorovali loď, která se blížila od severního obzoru. Jack a Gibbs křepce vyskočili z paluby, kterou drhli, tak jako včera a tak jako každý den, aby si odpracovali cestu do Starého světa.
„Padla,“ prohlásil věcně Jack. „Půjčil by mi někdo dalekohled? Dalekohled, prosím?!“
„Tady, kapitáne,“ podal mu lodivod Gibbs svůj dalekohled.
„Trhá mi to srdce, že to musím říct, ale neoslovujte mne tak nahlas ,kapitáne´,“ požádal Jack. „Kapitáni na těchhle obchodních lodích jsou na to hákliví. Tak copak to tady máme? Nejspíš to vůbec piráti nebudou, tahle cháska je podělaná až hrůza, a stačí, aby se nad mořem objevil stěžeň a… ajaj…“
„Co vidíte, kapi… pane Sparrowe?“
„Jsou to piráti. Tak. To bychom měli. Je to Sea Cream.“
„Kapitán Clappton?“
„Ano, ten. Dosti strašný chlap, pane Gibbsi. Trpí utkvělou představou, že umí hrát na kytaru, a během útoku vždycky stojí na můstku a řeže do ní, jako by drhnul prádlo, patrně v jakési zoufalé snaze o originalitu. Ale k jeho cti nutno říci, že si alespoň nechová žádnou zlodějskou opici nebo ukecanýho papoucha. S takovým člověkem se dá mluvit.“
Jack spustil dalekohled a otočil se ke shromážděné posádce.
„Haló! Džentlmeni!“ pokoušel se upoutat pozornost. „Žádnou paniku! Slyšíte, žádný strach! Máte to štěstí, že máte na palubě proslulého mořského vlka Jacka Sparrowa! Důvěřujte mi, mám situaci plně pod kontrolou!“

Středomořský přístav Oran. Trh s otroky.
„Zdravý běloch mužského pohlaví!“ vyřvával kapitán Clappton z pirátského škuneru Sea Cream. „V nejlepších letech! Všechny prsty, obě oči a většina zubů na svém místě! Vhodný na těžší fyzickou práci ve městě i na venkově!“
„Nezmínil ses o mých intelektuálních schopnostech,“ procedil koutkem úst Jack Sparrow, který stál v poutech před ním, vystavený zrakům celého tržiště.
„Drž hubu,“ doporučil mu Clappton. „Za tak schopného otroka nemohu chtít méně než čtyřicet liber!“ zvolal.
„Jasně, a já vím proč,“ zamumlal s kyselým výrazem Jack Sparrow k lodivodu Gibbsovi, který stál vedle něj, taktéž spoutaný a na prodej. „Dlužím mu třicet.“
„Započítal jsem inflaci,“ odtušil kapitán Clappton.
Na dřevěné pódium s otroky vystoupila mladá krásná žena snědé pleti s havraními vlasy. Velkýma černýma očima se zahleděla na kapitána Jacka, a ten se zatvářil vyděšeně.
„Vysvětlím ti to,“ zadrmolil. „Já byl…“
Dívka mu vrazila facku, až se otočil o devadesát stupňů.
„No dobře, zasloužil jsem si to,“ pokračoval naléhavě Jack. „Ale poslouchej, Džamalo, to nebyla moje chyba. Chtěl jsem přijet, hned jak to půjde, ale víš jak to chodí; prokleli mě, stal jsem se bohem, sežral mě kraken, byl jsem nějaký čas po smrti a tak…“
Žena ho neuznala za hodna další pozornosti a scházela po schůdcích dolů.
„Džamalo! Nechtěla by sis mě koupit? Nebudeš litovat, je to výhodná nabídka. Přihodíme Gibbse jako pozornost podniku! Nepotřebuješ eunucha?! No tak… ále co, tak si jdi.“
„Eunucha?“ procedil mezi zuby Gibbs.
„Nebuďte takový sobec, pane Gibbsi,“ okřikl ho Jack. „A tvařte se příjemně, ať nás pan Clappton nemusí dát pod cenou.“
Otočil se ke kapitánu Clapptonovi.
„Dobrá, jelikož mě situace nutí být ve vlastním zájmu upřímný, něco ti prozradím. Ten kompas, který jsi mi vzal do úschovy, když jsi poslal Chasing Wind ke dnu, není obyčejný.“
„To jsem viděl,“ prohlásil kapitán Clappton. „Nefunguje.“
„Ale kdepak. Pochází z Eldoráda. Ukazuje vždycky tam, kde se ukrývá největší bohatství, i když nemusí být na pohled patrné. Když ho teď použiješ, ukáže ti na toho, kdo nemusí koukat na krejcar, a kdo ti za nás dá nejvíc.“
„Sparrowe,“ zahleděl se na něj kapitán Clappton. „Ty vždycky lžeš, až se ti u huby dělá pěna. Jak ti můžu věřit, že mě teď zase netaháš za nos?“
„Nemusíš. Můžeš za mě dostat čtyřicet liber. Mohl bys ale dostat sto. A taky bys nemusel dostat nic, jestli se teď rozhodnu předstírat, že jsem blekotající, uslintaný idiot, stižený malárií a křivicí, což dokážu bez nejmenšího problému.“
„No, tak tomuhle zrovna věřím,“ podrbal se Clappton na nose. „Tak dobře, zkusím to. Nemám co ztratit.“
„Správně. Budeš si gratulovat. Ale funguje to jenom když ho v ruce držím já. Tys mi ho totiž sebral, a kompas může používat jen ten, kdo ho získal poctivě. Proč myslíš, že všechny výpravy do Eldoráda tak žalostně ztroskotaly?“
„Poctivě? Ty??“
„Když na to přijde, dokážu se překonat,“ prohlásil Jack. „Je mi líto. Když ho používá někdo, kdo ho získal nepoctivě, zavede ho kompas do neštěstí a zkázy. Musíš mi ho dát do ruky, uvědom si, že je to v zájmu nás obou.“
Kapitán Clappton se na něj podíval dosti pochybovačně, ale nakonec přikývl, sáhl do svého kabátu a vytáhl Jackův kompas. Vložil mu ho do spoutané ruky, vycházeje z toho, že tím nic nezkazí.
Střelka kompasu se zachvěla a roztočila se v půlkruhu, který opisoval půlkruh obchodníků s otroky, stojících před pódiem s vystaveným zbožím.
Egypt, Egypt, opakoval si Jack v duchu, potřebuju někoho, kdo cestuje do Egypta. Střelka ze pomalu začala nachylovat k jednomu z kupců, velkému tlustému muži v turbanu se zlatými náušnicemi.
„Tohohle, vyber si tohohle,“ volal kapitán Sparrow, který stál kupci za zády, a dělal na kapitána Sparrowa na pódiu nenápadná znamení. „Přesně toho potřebujeme. Koukni jakej má pupek, ten se ve zlatě topí!“
Kapitán Clappton se naklonil a podíval se na kompas v Jackových rukou.
„Tohle je obchodník s chlastem,“ řekl tiše. „Jseš si jistej, že tvůj rumem vymaštěnej mozek tím ,bohatstvím´ nemá na mysli kořalku?“
„Řekni mu, ať myslí hlavou, jestli toho po něm teda nechceme moc,“ šeptal kapitán Sparrow, který bez pout stál vedle kapitána Sparrowa s kompasem. „Tady se chlast prodává pod rukou a točí se v něm obrovský prachy.“
Obchod proběhl, a Clappton za Jacka Sparrowa po tradičním a obligátním smlouvání inkasoval šedesát liber. To bylo víc, než v kolik doufal.
„Přihoď Gibbse, k ničemu ti nebude,“ přesvědčoval Jack kapitána Clapptona, když mu dozorce sundaval pouta z nohou.
„O tom nebyla řeč,“ prohlásil nesmlouvavě Clappton. „Za toho tlusťocha ještě pár babek stržím. A taky si beru ten kompas.“
Jack se zatvářil otráveně. „Clapptone, tys mě vůbec neposlouchal. Řekl jsem ti jasně, že ho může používat jen ten, kdo ho získá poctivě. Když mi ho ukradneš, přivede tě leda tak do hrobu. Na kolik si ceníš Gibbse?“
„Hádám, že nenáročnej kupec mi za něj dá pětadvacet až třicet.“
„Fajn. Dej mi padesát a nech si Gibbse i kompas,“ nabídl Jack. Lodivod Gibbs obrátil oči v sloup.
„Padesát? Zbláznil ses? Právě jsem za tebe šedesát dostal!“
„Ano. Jenže!“ Jack Sparrow zvedl spoutané ruce a vztyčil pravý ukazováček, aby naznačil, že hodlá pronést něco duchaplného. „Mě a Gibbse jsi zajal, aniž bys tratil, napakoval ses na zboží z Chasing Wind, a jen díky tomu, že jsem včas uplatnil právo parley, nás teď můžeš prodat. Dáš mi padesát, Gibbse střelíš za třicet, budeš mít čtyřicet liber a – zdůrazňuji – poctivě získaný kompas, který ti získá další bohatství? Kapišto?“
Clappton se to pokusil strávit. To bylo na tomhle chlapovi to nejhorší. Byl schopný přesvědčovat tornádo, aby se začalo točit na opačnou stranu, a přitom v té jeho praštěné, zvrácené a zlovolné logice nebyla jediná trhlina. A nejspíš nelhal, protože jeho kompas skutečně ukázal na toho nejbohatšího kupce, jaký byl zrovna na tržišti. A tak si plácli.
Clappton se otočil ke své truhlici na peníze, a nenápadně, aby nikdo neviděl, kde má schovaný klíč, ji odemkl. Nemohl se ubránit pocitu, že ze sebe dělá pitomce. Kdo to kdy viděl, aby otrokář platil svému otrokovi provizi za prodej?
„Předveďte trochu zármutku, pane Gibbsi,“ sykl Jack na lodivoda. „Nejlepší přítel vás právě prodal za pár šupů, tak můžete vymáčknout aspoň slzu.“
A tak zatímco Jacka odváděl dozorce k jeho novému pánovi, Gibbs si nasadil zkroušenou tvář a pro dobrou míru párkrát popotáhl.
„Clapptone! Zapamatuj si tenhle den, jako den, kdy jsi málem prodal do otroctví kapitána Jacka Sparrowa!“ zvolal Jack, než ho pohltil oranský dav. „A ještě něco. Můj táta umí hrát na kytaru líp než ty!“

Poušť.
„Pověz mi, effendi Sparrowe, jakým kouzlem jsi dokázal omámit tu dívku?“ zeptal se Omar Abú Nadžíf Ibn Umaj al-Wahhárí, podloudný obchodník s alkoholem a dalším zbožím, které by Prorokovi následovníci možná neschvalovali. „Dobře jsem se díval. Když se začalo obchodovat, vyťala ti políček, jaký by zchromil velblouda. Patrně jsi někdy v minulosti zahanbil její srdce, je to tak?“
„No, přesněji řečeno…“ začal vysvětlovat Jack, ale Abú Nadžíf ho přerušil mávnutím ruky.
„To vědět nechci. Ale potom, když tě moji feláhové odváděli z tržiště, jsi tu dívku zastavil, vtiskl jí do ruky váček s penězi a poprosil ji, ať ti, tvými slovy ,koupí Gibbse a zatím ti ho schová´? Byla jako očarovaná a nedokázala ti říci ne. Já se v ženách vyznám, effendi Sparrowe, mám jich půl tuctu. Samý lepší kousek, některé až z Bagdádu, jedna dokonce z Prahy. Ale přesto – ovládáš snad nějaké bezbožné mámení?“
„Je to hračka, když jeden ví, jak na to,“ mínil kapitán Jack, snaže se zaujmout nějakou funkční polohu na hřbetu dromedára. „Je to otázka dobré míry. Chce to tu správnou směs provinilosti a sebevědomí, a nezapomeň, effendi, že jsem v tu chvíli držel v ruce peníze. A co je nejdůležitější – v tu pravou chvíli maličko, o nepatrný kousíček, cuknout levým koutkem úst. Není to ani vidět, ale dělá to divy.“
„Zdá se, že jsi moudrý muž, a já tvou koupí udělal dobrý obchod, effendi Sparrowe,“ pravil s obdivem Abú Nadžíf.
„Věc praxe,“ děl skromně Jack. Věděl, že na rozdíl od Karibiku, se tady otroci kupují nejenom na těžkou fyzickou dřinu, ale patří k prestiži vlastnit také otroky vzdělané, krásné a vůbec nějakým způsobem zvláštní.
„Možná si nás tu nechají na chov,“ prohodil kapitán Sparrow, vezoucí se na bílém velbloudu po Jackově levici. Byl úchvatně opálený a oblečený do přepychového hedvábí. „Co ty na to? Válet se na polštářích, nechat si podávat datle a olivy, popíjet šerbet a jednou za den…“
„Na to nemáme čas,“ přerušil ho kapitán Sparrow, kráčející po pravém boku Jackova dromedára. „Hledáme Imhotepovu pyramidu, Knihu pravdy a Tvář šakalího boha! Taky nezapomínej na Gibbse. A potom… podívej!“
Jack pohlédl na obzor, kde se v pouštním vedru chvěl vzduch. A spatřil…
„To je Perla,“ vydechl. Na rudém nebi se objevila loď s černými plachtami. Jako obrovský přízrak se vznášela nad pouštními dunami, a razila si cestu příbojem krvavě červených oblaků nad horizontem, čeřících se kolem její přídě.
„Létající loď. Letět nad mořem jako albatros…“
„Není ti nic, effendi?“ vytrhl ho z transu hlas Abú Nadžífa. „V pustině, jako je tahle, musí být člověk opatrný. V poušti žijí džinové – zavržení bohové dávných časů, kteří se živí lidskou vírou a představami. Jsou to vládci much a páni chorob. Jelikož je tady lidská bytost tak vzácná, udělají všechno, aby polapili tvou duši a omámili ji obrazy všeho, po čem člověk touží.“
„Určitě slídí kolem,“ zavrčel vrchní poháněč velbloudů Hasan. „Bloudíme, effendi. Poušť je jako zrazená žena. Svádí muže do svého náručí, a ten se v něm pak ztratí, a nenajde cestu. Při Prorokově vousu, obávám se, že jsme ztratili cestu. Poušť touží po našich duších.“
„Stane se z nás další karavana přízraků, bloudících na rudém nebi,“ ozval se vystrašeným hlasem druhý poháněč Mansur. „Ne nadarmo vládne pouštnímu nebi Víla Morgana, zavržená milenka, která se mstí každému muži, a sesílá mu zázračné vidiny, aby pak jeho kosti pohltil písek.“
Feláhové se začali vystrašeně rozhlížet kolem, a nedbaje Prorokových varovných slov o falešných modlách začali mezi prsty nervózně mnout kostěné talismany, ukryté pod bílými hábity. Nad tím vším žhnula nelítostně sálající ohnivá koule, pod jejímiž paprsky se všechno měnilo v suchý troud.
Jack si vzpomněl na Kalypso, bohyni moří, nešťastnou milenku, jejíž zloba uměla propuknout v ničivých bouřích. Moře, Jackova jediná a největší láska. Koneckonců těch podobností s pouští je víc.
„Nekonečná monotónnost od obzoru k obzoru,“ přitakal kapitán Sparrow po Jackově levici.
Ozvalo se téměř neznatelné ševelení, jako by se písek začal sám od sebe pomalu přesýpat.
„A ty pouštní duny, to jsou nehybné obrazy mořských vln. Ale ony se hýbou, stejně jako mořské vlny, jen pomaleji. A velbloud, Jacku, tomu se tady říká koráb pouště,“ ohlédl se kapitán Sparrow, vedoucí Jackova velblouda za ohlávku u tlamy. „Tak odlišné v každém detailu, a přitom tak stejné. A oběma vládne nešťastná žena, ronící věčné slzy.“
„Moment!“ vyjekl Jack, a jen tak tak že nespadl z velblouda. Vyškrábal se zpátky na jeho hrb. „To sklíčko!“ ukázal na blýskající se ozdobu na turbanu Abú Nadžífa.
„Cože?“ Obchodník s kořalkou a otroky se zatvářil udiveně. „Toto je drahokam z bagdádského paláce.“
„A bude vkusně zdobit tvé kosti, effendi, pokud mi ho nepůjčíš,“ slíbil mu Jack. Abú Nadžíf mu váhavě podal sytě modrý průhledný kámen. Jackův léty pirátského života vybroušený zrak okamžitě poznal padělek, ale nehádal se. Přitiskl si kámen k oku a zahleděl se skrze něj na poušť.
Rozhlédl se. Ano. Teď to teprve opravdu vypadalo jako moře. Jako moře před bouří. Ohlédl se, a vzadu spatřil veliké trojúhelníkové ploutve, prořezávající s tichým sykotem písek, a mířící ke karavaně. Žraloci a tady? Nejspíš džinové, o kterých mluvil Abú Nadžíf… Džin by taky stačil, jestli nebude rum… No tak, vzpamatuj se, nemysli pořád na chlast, hledej cestu ven.
Kapitán Sparrow se skrze modré sklo díval na moře. A teď už to samozřejmě bylo snadné. Koutkem oka určil polohu slunce. Olízl si prst a vtyčil ho do neexistujícího větru. Moře, jeho láska, ho uvítalo a ukázalo mu cestu.
„Mužstvo na palubu! Pane Hasane, ráhno po větru! Natočit kosatku! Pane Mansure, ke kormidlu!“
Hasan a Mansur na sebe nechápavě pohlédli.
„Tudy,“ máchl Jack rukou před sebe. „Pořád přímo za nosem. Až uvidíme racky, pevnina bude blízko. Pozor na útesy a mělčiny. A teď, pane Nadžífe, zvednout kotvu, vyplouváme! Podejte mi rum!“

Egypt, Sakkara.
„Dobře, tak jsme dohodnuti,“ přikývl Jack Sparrow. „Třicet liber a seznam nejlepších karibských pašeráků rumu. Pochopte, že v tuto chvíli se, vzhledem k náročnosti jejich povolání, nemohu zaručit, že jsou všichni stále naživu a na svobodě. Pokud ale jsou, pak jsou to stále ti nejlepší z nejlepších. Za to dostanu svobodu a pár lahví něčeho pro dobrou náladu. Blahopřeju ke skvělému obchodu, effendi.“
„Nepropustil bych tě tak lacino, effendi Sparrowe,“ řekl Abú Nadžíf. „Ale to, jak jsi nás zázračně vyvedl z pouště, když se kolem nás už začínali rojit džinové, když dokonce i moji zkušení poháněči ztráceli jistotu a naději… Dlužím ti za svůj život, a nikdo nesmí říci, že by muž z mého rodu neměl v těle tolik cti. A proto ti moji věrní feláhové Hasan a Mansur budou k dispozici po celou dobu tvého pobytu v Sakkaře, a budou poslušni všech tvých příkazů. A můj dům je ti stále otevřen.“
Jack se na poháněče velbloudů zahleděl kritickým zrakem. Klasická dvojka, tlusťoch a čahoun. Takže pitomci. No nic, odmítnout nemohl, aby Abú Nadžífa neurazil.
„Děkuji, effendi. Bylo fajn potkat někoho, kdo mě nechce zabít, zotročit nebo proklít.“
Spousta úklon a vzájemných komplimentů, jak si tady na to potrpěli.

Sakkara se nachází v místech nejhustšího osídlení starověkého Egypta, říše faraónů a bohů se zvířecími tvářemi. V jejím těsném sousedství leží velká města jako Káhira a Memfis. V Sakkaře jsou také pyramidy, a v jedné z nich to, co Jack hledal. Tvář šakalího boha Anubise, propůjčující svému majiteli nadlidskou moc, a otevírající cestu k zapovězeným pokladům Šepotající studny.
Jack sundal jednu ze svých námořnických škorní, která se skládala ze dvou vrstev kůže. Mezi nimi byl ukryt pergamen a mapa, které naštěstí neobjevil ani kapitán Clappton. Seděl ve stínu datlovníku – údajně pojmenovaném podle toho, že si pod ním dávali schůzky milenci. Jack si však tentokrát dal schůzku s historií.

Věz, že člověk není jediným vládcem této země. Po většinu času tomu tak je, ale vždy, když posté zavane pouštní vítr z Núbie, sestoupí na tento svět jiné bytosti, které jsou nesrovnatelně mocnější. Bohové bez tváře.
Ve srovnání s člověkem jsou jako člověk ve srovnání s paviánem. Ano, paviáni jsou chytří, lstiví a silní, a velký samec umí statečně bojovat a obratně lovit, ale stačí jeden zdatný lidský lovec s lukem nebo kopím, a ani tlupa paviánů proti němu nemá naději. A právě takový lovec přichází každých sto let mezi lidi, a šíří mezi nimi smrt a hrůzu, jako by nebyli nic víc, než tlupa opičích mláďat. Válečník, který by ovládl jejich zbraně, by se stal nejmocnějším vládcem této země. Bohové bez tváře přicházejí jednou za sto let. Jelikož lidský život není zdaleka tak dlouhý

„Mluv za sebe,“ poznamenal Jack…
měl by takový muž dostatek času upevnit svou vládu a až do konce svých dnů žít jako neomezený pán.
„To zní dobře.“ Jack složil pergamen a vrátil ho do boty.

Sakkara, kavárna poblíž nekropole.
„Co je to tady tak cítit?“ Jack začal usilovně čenichat tu nezvyklou vůni, jakmile do taverny vešel.
„Hašiš, effendi,“ zašeptal Mansur. „Většina věřících ho zakazuje, ale místy ještě žijí zbytky izmaílitů, kteří v něm spatřují nejvyšší slast a příslib ráje. Dělá ze z pryskyřice konopí.“
„Zajímavé,“ podrbal se Jack ve vousech. „Jestlipak by se to ujalo v Karibiku? Sežeňte mi pár semen, příležitostně to zkusím. No nic, věnujme se tomu, proč jsme sem přišli. Je tady?“
„Sedí támhle u toho stolku, effendi,“ ukázal nenápadně Hasan. Jack skrze závoj těžkého dýmu spatřil osamocenou postavu v samotném rohu taverny. „Tvrdí se o něm, že je potomkem Ibn Sabbáha, Starce z hory, a že zná jeho tajné učení a kouzla.“
„Dobře. Nepotřebujeme žádného diletanta, že? Pane Hasane, uveďte mě ke stolu, a vy, pane Mansure, mi přineste kafe. Ať je jako tér. Je šance, že by mi tu do něj uronili slzu rumu?“
„Věřící zakazují alkohol, effendi, neboť je to svod Šejtánův,“ prohlásil Mansur. „Bílý nebo hnědý?“
„To je fuk. Tři lžičky cukru, prosím. Jdeme, pane Hasane.“
Osamělý muž v rohu kavárny si na stolku rozkládal karty. Jack se posadil a zvědavě pohlédl na tu, co byla nejblíž. Arabskému písmu nerozuměl, ale postava, vyobrazená na kartě, připomínala nějakého orientálního vladaře. Muž zvedl hlavu a zadíval se na hosta.
Jeho věk se dal těžko odhadnout, kromě toho, že by se dal zhruba vymezit slovem „vysoký“. Zpod burnusu, který muži přikrýval hlavu, jikřily dvě pronikavé černé oči a veliký nos.
„Jmenuji se Jack… Jones,“ představil se kapitán. „A ty musíš být effendi Ibn Radžíd.“
„Vyber si kartu,“ pobídl Jacka tichý hlas, v němž se ukrývalo šelestění pouštního písku a listí datlovníků. Jack se natáhl přes stolek, a po chvilce váhání jednu kartu vytáhl.
„Otoč ji.“
Muž sedící na velbloudu, ale opačně, zády k velbloudí hlavě. Kolem písek a kdesi v dáli jehlanovitý tvar pyramidy. Muž na něco hledí do dáli. V ruce drží zvláštní předměty, které na pohled nemají žádný známý význam. A u nohou velblouda…
Jack sebou škubl, a málel vylil kávu, kterou vedle něj na stůl stavěl Mansur.
U nohou velblouda vyčnívá z písku rybí ploutev, s přimhouřením očí podobná žraločí, zanechávající za sebou v písku brázdu ve tvaru V.
„Blázen,“ řekl Ibn Radžíd. „To je ze všech karet ta nejzvláštnější. Bláznovi nezáleží na úspěchu, ale v uzavřeném kruhu arkány kráčí od trumfu k trumfu. Vzpírá se posvátné numerologii, neboť jeho číslem je nula, a ta nikdy v žádném součtu nemůže vyjít. Jen blázen dokáže vykročit na cestu, kterou mu ostatní karty mohou pomoci odhalovat.“
Starý muž vyslovil to, co si Hasan a Mansur o kapitánu Sparrowovi pomysleli už během cesty pouští. Jack rozložil pergamen a položil ho na stůl vedle karet.
„Vyrozuměl jsem, že víš něco o Imhotepově pyramidě, a o tom, co se v ní ukrývá,“ řekl potichu. „Mohlo to být místo, ve kterém by blázen mohl vykročit na svou cestu?“
Starý muž pohlédl na zrcadlové písmo na pergamenu, a pak opět na Jacka.
„Říká se, že tu zprávu sepsal na svitek papyru sám Imhotep,“ promluvil po chvíli. „Učený kněz a stavitel faraóna Džosera, který žil před mnoha tisíci let. Byl to muž, který rozmlouval s bohy a vznášel se s nimi na nebesích. Papyrus byl zachráněn před požárem alexandrijské knihovny, a teprve po velmi dlouhém čase se jeho text v arabské podobě dostal k dalšímu vzdělanému muži, Leonardu al-Vinci, který jej přeložil a zapsal na tento pergamen. Když začali Frankové pronikat do Nové země za oceánem, kdosi jej odvezl s sebou a tam ukryl v neprostupném lese. Co všechno ti pergamen řekl, effendi Jonesi?“
Jack usrkl kávy, a s potěšením v ní detekoval přítomnost rumu.
„Že tady v Sakkaře stojí pyramida, které se říká Džoserova podle krále, který je v ní pohřbený, nebo Imhotepova podle stavitele. A že u sochy boha Anubise v pohřebním sále se nachází předmět, zvaný Tvář Šakalího boha. Ten, kdo jej získá, bude vládnout obrovskou silou, a také díky ní bude moci vstoupit do Šepotající studny, která leží na druhém konci světa, a kam jinak mohou vstoupit jen bohové.“
Ibn Radžíd se pousmál.
„Je jen jediný Bůh. Není boha kromě Něho, a Mohammed je Jeho prorokem. Tím byl také Ježíš, kterého budeš asi znát lépe. Není žádný bůh jménem Anubis. S tím ti nemohu pomoci, effendi Jonesi.“
Kapitán Sparrow si povzdechl a obrátil oči ke stropu. Pro podobné případy měl naštěstí v rukávu přesvědčovací metodu.
„Dobrá. A co by stálo, kdyby jich bylo víc? Kdybyste, řekněme, měli ještě nějakého boha takříkajíc pod pultem pro dobré zákazníky?“
Starcův úsměv se ještě rozšířil.
„To je vzácné zboží, effendi Jonesi. Falešných bohů Nilu byly desítky. Máš snad tolik peněz?“
„Budou mi bohatě stačit ti co začínají na A. Ostatní si nechte,“ prohlásil Jack, a vytáhl zpoza vnitřního lemu svého klobouku peníze, které podvodně nabyl na Trinidadu, a které se mu před zlodějským kapitánem Clapptonem podařilo ukrýt, stejně jako mapu a pergamen.
Starý muž vypadal spokojeně, britská měna mu zřejmě vyhovovala.
„Dobrá. Za tuhle sumu bys mohl mít Apise, Amona, i Anubise. A z dobré vůle, jako pozornost, přidám Thovta. Toho budeš velice potřebovat. Opatrně se Šakalem, effendi Jonesi. Je to vládce mrtvých a strážce hrobů. A je žárlivý. Býval mocným ifrítem, Pánem mrtvých, ale po zjevení Božím, které postupně přinesli Ježíš a Mohamed, se stal pouhým Pánem much, což ve staré řeči znamená, že je Pánem ničeho, pouhých bezvýznamných much, které však dovedou obtěžovat, štípat a způsobovat choroby.“
Jack beze slova sáhl do hromádky karet a vytáhl další. Položil ji na stůl vedle pergamanu a otočil ji.
„Smrt,“ konstatoval bez velkého překvapení stařec. „Veliká proměna a nový začátek cesty.“
„Tak. Na kterou vykročí blázen,“ řekl spokojeně Jack. „Která je to pyramida?“
„Pokoušeli se o to už mnozí,“ řekl varovně starý muž. „Žádný se nevrátil. Jejich těla zůstala v pyramidě a jejich ka slouží Džoserovi, nebo je Anubis předhodil Požírači duší. Faraóni nemají rádi, když někdo ruší jejich věčný spánek. Ale poslouchej mě dobře, effendi Jonesi. Imhotep postavil pyramidy tak, aby člověk nemohl proniknout do jejich středu. Ale lehký a rychle letící vrabec by to možná dokázal.“
Jack Sparrow polkl a pohlédl do Ibn Radžídovy neproniknutelné tváře.
„Imhotep do své zprávy ukryl tajné instrukce, jak projít nástrahami až do Džoserovy komnaty. Neboť podle něj si Anubisovu Tvář musí zasloužit jen ten nejlepší.“
„To vím. Ty pokyny ale nejsou v pergamenu. Píše se tam, že je lze najít v Knize pravdy. Co je to? Je někde tady?“
„Knihu pravdy ti mohu poskytnout. Na jejích deskách je kresba levhartí kůže, podle toho ji poznáš. Její listy vypadají jako svazek papyrů, na kterých je neviditelným písmem zapsána moudrost, jakou mohou číst jen zasvěcení. Informace v ní jsou tak hořké, až se člověku stahují ústa, ale jak povolaní vědí, hořkost je pohárem, který je nutno vypít do poslední kapky, neboť jestliže lži bývají sladké, pak pravda musí být hořká.“
„Ano, to je bezpochyby hluboká pravda, takže vidím, že ti mohu důvěřovat, effendi,“ řekl trochu netrpělivě Jack. „Ale kde ta Kniha je?“
Ibn Radžíd oslovil feláhy rychlou arabštinou, z níž Jack nerozuměl ani slovo, a položil před ně na stůl část peněz od Jacka. Hasan s Mansurem na sebe pohlédli, přikývli, sebrali peníze, vstali od stolu a odešli.
„Kam jsi je poslal, effendi?“
„Pro Knihu pravdy,“ odvětil stařec. „Je lehce dostupná každému, kdo ví, co má hledat, a neexistuje jenom v jednom exempláři. Naopak, je jich spousta.“
To všechno probouzelo Jackovu zvědavost. To, co v sobě skrývalo kouzla a moc, jako byl prokletý aztécký poklad, truhla Daveyho Jonese nebo Pramen mládí, bylo typické právě tím, že to vše bylo jedinečné a neopakovatelné. Kniha pravdy však podle všeho kolovala v mnoha opisech či výtiscích. Jak to ale, že si ji už dávno nikdo nepřečetl, a neuspěl v hledání Tváře Anubisovy? Nejspíš nebude snadné onu pravdu pochopit. Jack měl však na své straně výhodu nekonvenčního uvažování, které bylo zároveň zcela bláznivé, a přitom hluboce pragmatické.
Mansur s Hasanem se vrátili, zrovna když Jack dopíjel kafe. Mansur se obezřetně rozhlédl, což činil tak často, že si toho museli všimnout i slabomyslní slepci, a položil na stůl cosi zabaleného v kusu tkané látky. Ibn Radžíd beze spěchu uzlík rozložil, a před Jackem se objevily dva kulaté a ploché předměty.
Nejprve v šeru taverny nerozeznal, o co se jedná. Když se ale podíval pořádně, a vzal jeden do ruky, poznal, že hledí na sušené klobouky dvou hub. Na horní straně se jejich barva a vzor podobaly leopardí kůži, jak o tom mluvil Ibn Radžíd. Pak už si Jack dokázal plodnice na spodní straně snadno představit jako listy v knize.
„Toto je Limaš Balaganta, Kniha pravdy. Pravdu do listů Knihy vepsal sám Thovt, perla moudrosti, studnice mystérií a otec tajných nauk,“ promluvil opět Ibn Radžíd. „Dokážeš přečíst jeho myšlenky a slova, která promlouvají skrze tisíce let, během nichž se písek mísí s vodou Nilu, a nestará se pranic o lidské poklady a tužby?“
Jack po něm vrhl nejistý pohled.
„A… je k tomu nějaký návod?“
„Ano,“ odvětil Ibn Radžíd. „Sněz jenom jednu. Druhou si nech na později. Možná se ti ještě bude hodit.“

Okraj Sakkary, hranice mezi oázou a pouští.
Kapitán Jack seděl opět pod datlovníkem, který si už dříve vybral pro jeho polohu, neboď od něj byl překrásný výhled do okolí. Tedy překrásný, pokud jste milovali poušť. Jack miloval moře, ale také dobře znal pozoruhodnou podobnost mezi těmito dvěma zdánlivě zcela protikladnými živly.
Před ním ležela mapa a da Vinciho pergamen s Imhotepovou zprávou. Vedle nich malý svrasklý klobouk houby, která ve svých plodnicích údajně skrývala pravdu, zjevenou Thovtem, nazývaným v jiných jazycích též Hermes či Merkur. Tato pravda podle Ibn Radžída stála na faktu, že cokoliv je nahoře, je i dole. A Jack neměl důvod mu nevěřit, byl už tam i tam.
Druhá houba tady už nebyla. Právě se důvěrně seznamovala s Jackovým žaludkem, proslulým to překladištěm pašovaného rumu. A jak tvrdil Ibn Radžíd, skutečně byla příšerně hořká.
Z písku pouště vyletěla překrásně zbarvená ryba s ploutvemi ve tvaru nařasených křísel. Plachtila vzduchem asi deset metrů, opět plavně zajela pod písečnou dunu a nezbyla po ní ani stopa.
„To nedělá houba,“ šeptal mu do ucha hlas kapitána Sparrowa. „To jsi ty sám. Jakmile jednou pochopíš, že moře a poušť se na úrovni věčné harmonie a chaosu ničím neliší, je pro tebe snadné vidět jedno v druhém. Soustřeď se na pyramidu, zkus najít cestu, kterou ti ukazuje Thovt.“
Nad pískem v zapadajícím slunci zakroužil ibis. Plavným obloukem se snesl nad zem, obratně se vyhnul chapadlu, které se náhle vymrštilo v gejzíru písku, sekl zobákem po druhé létající rybě a přistál na vrcholu jedné duny. Urovnal si křídla a zpříma se zahleděl na Jacka Sparrowa.
„Ibis je symbolem Thovta,“ řekl tiše hlas za Jackovými zády. Byl to opět hlas kapitána Sparrowa, ale ne téhož. Zatímco kapitán Jack v těchto situacích vnitřního dialogu slýchal vždy hlas kapitána Jacka Sparrowa, teď k němu hovořil někdo jiný, s podobným, avšak ne úplně stejným hlasem. Kapitán Teague Sparrow.
Jack se otočil. Za ním stál muž, který vypadal tak, jak bude Jack dost možná sám vypadat za dvacet, třicet let. A byl to pochopitelně pirát, už od pohledu, takže oba kapitáni, otec a syn Sparrowovi, vypadali jako šéfové dobře zavedené rodinné firmy.
„Jejda… ahoj,“ řekl trochu nervózně Jack. „Kde se tady bereš?“ Při setkáních s otcem míval podivná hnutí svědomí, a snažil se soustředit se jen na to nejdůležitější. Pořád si nebyl jistý, jestli mu otec odpustil onu poněkud ostudnou epizodu, při níž se Jack v pošetilém záchvatu mladického vzdoru rozhodl opustit pirátský život a nechal se zaměstnat u počestné obchodní společnosti. Nikdy potom od otce neslyšel věci jako „Já ti to říkal“, nebo „Vidíš, jak jsi dopadl?“, jenže u rodičů člověk nikdy neví. Jak si je vychováte, takové je máte; Jack toto zlaté pravidlo zanedbal, a tak byl kapitán Teague Sparrow coby otec značně nevyzpytatelný a nepředvídatelný.
„Podle staré legendy, která je ve světě dosti rozšířená,“ začal kapitán Teague Sparrow, „bohové vymodelovali člověka z hlíny a vdechli mu život. Ibn Radžíd a jiní vzdělaní muži vědí, že je to absurdní, a Imhotep to věděl také. Podle nich bohové stvořili člověka a vůbec všechny živé tvory ze šňůrky s navlečenými korálky. Každá živá bytost má na své šňůrce navlečeno obrovské množství korálků, víc, než je hvězd na letní obloze. Proto existuje téměř nekonečný počet možných kombinací, více či méně se od sebe lišících, a proto je také delfín jiný než krokodýl, opice jiná než člověk, a každý člověk se trochu odlišuje od druhých lidí.“
„É, no jasně,“ přitakal kapitán Jack, kterého by ve snu nenapadlo se s otcem hádat, i kdyby mu do očí tvrdil sebevětší zhůvěřilosti. „A to jsi mi přišel říct až sem do Egypta?“
„Imhotep tvrdí, že na každé šňůrce se korálky vyskytují ve čtyřech druzích, a to právě vytváří nespočetné, unikátní a neopakovatelné kombinace,“ pokračoval Jackův otec učitelským tónem, jaký si osvojil během desítek let, kdy se věnoval výkladu pirátského Zákoníku. „Tyto vzorce se jednoduše a zcela samovolně mění tím, že oba rodiče předají svému potomku každý část své vlastní kombinace, čímž vytvoří zcela novou. No a právě díky tomu, že tvé korálky v sobě nesou i část vzorce korálků mých, můžeš se mnou skrze Knihu pravdy mluvit.“
„To jo. Ehm… narazil jsem na Clapptona,“ hlásil Jack. „Pokusil se mě prodat do otroctví, ale podařilo se mi ho oškubat o padesát liber.“
„Pořád zkouší hrát na kytaru?“ zašklebil se Teague Sparrow.
„Jo, ale nejde mu to,“ ujistil ho Jack. „Hraje jak bezrukej.“
Teague Sparrow pozvedl kytaru, které si Jack všiml teprve teď. Zadrnkal několik tónů, a – těžko říct, jestli to bylo díky houbě, nebo jednoduše díky talentu od bohů – zněly jako nebeská hudba.
„Dobře že ses o tom zmínil,“ pravil kapitán Sparrow starší. „Víš, Thovt říká, že co je nahoře, to se v určité obměně najde i dole. Na všech úrovních. A proto pražce na krku kytary…“ zmáčkl pro názornost několik řečených předmětů, „odpovídají směrem od těla nahoru drahám planet kolem slunce. A kdo umí najít ty správné poměry, může díky tomu hrát hudbu vesmíru, hudbu sfér. A čím se poměr vzdáleností pražců víc blíží k jistému číslu, tím je hudba harmoničtější a líbeznější. Proto jsem taky, na rozdíl od mouly Clapptona, okouzlil tvou matku, chlapče,“ dodal kapitán s nezvyklou laskavostí. „A ten hnidopich nám to ne a ne zapomenout. No nic, kde jsem to skončil? Ano, zlaté číslo, jehož dosáhneš, když se poměr celku a větší části bude rovnat poměru větší a menší části krku kytary. Nebo čehokoliv jiného.“
Jack si s určitým udiveným pobavením uvědomil, že chápe, co mu otec – nebo spíš po otci zděděná část jeho samého – povídá. Nebýt Knihy pravdy, civěl by na něj s otevřenou hubou – jenže nebýt Knihy pravdy, nic takového by se nejspíš nikdy nedozvěděl. Dřepl si na zem, a začal prstem kreslit do písku.
„Zdědil jsi po mě jistou kombinaci korálků - talent pro hudbu, a tím pádem také smysl pro čísla, protože hudba není nic než čísla,“ zněl otcův hlas.
A je to, to číslo je 1, 618. Tedy přibližně. Jack se ohlédl, ale po jeho otci nebylo ani vidu. Dobrá, a co to říkal o drahách planet? Jack si už dříve všiml, že na každém kotouči mapy se nachází nepatrná značka jedné planety. Veprostřed Slunce, potom Merkur, na dalším Venuše, pak Země, Měsíc, Mars, Jupiter a Saturn. Takže… Slunce se nehýbe, je stále ve stejném bodě uprostřed. Seřadíme všechny značky planet za sebe do jedné přímky. Začneme u Merkuru, který nás povede… Merkur je latinské jméno pro Herma, což je zase řecké jméno pro Thovta. Zdá se, že jsi na správné stopě, Jacku.
Jack nastavil kotouče mapy tak, aby značky planet tvořily přímku. Pak pohlédl na výsledný obraz na mapě. A došlo mu to. Uprostřed leží ústřední komnata Džoserovy pyramidy. Komnata faraóna, zvaného též Ra Mese - Syn Slunce. A znamení planet ukazují cestu chodbou, kterou se musí dát. Kterou může podle Ibn Radžída proletět rychlý a mrštný vrabec. Anglicky „sparrow“.

Sakkara, prostranství před Džoserovou pyramidou.
Jack Sparrow koutkem oka zkontroloval své pobočníky, kteří mu stáli po boku se zapálenými pochodněmi.
„Připraveni, pánové?“
„Není boha kromě Boha, a Mohamed je Jeho prorok,“ prohlásil Mansur lehce nervózním hlasem. „Jistě nás povede, a ochrání nás před bezbožnými pohanskými kouzly, před džiny a ifríty, kteří by mohli číhat uvnitř.“
„Tak se mi to líbí. Pozitivní přístup,“ řekl Jack. „Vykročme.“
Vchod do pyramidy se před nimi černal jako hluboká vyschlá studna. Vstoupili dovnitř, a Jack v mihotavém světle rozeznal kamenné stěny, pokryté obrazovým písmem, jehož význam upadl v zapomnění už před mnoha staletími.
„Ibn Radžíd říkal, že pyramida je dobře zabezpečena před zvědavci a vykradači hrobů,“ zašeptal Hasan, jako by si tady netroufal mluvit nahlas.
„Ano. Tenhle už to nejspíš zjistil,“ odtušil Jack a ukázal na hromádku vybělených, podivně zpřelámaných lidských kostí.
Hasan leknutím uskočil, vrazil do Mansura, ten upustil pochodeň a popálil Hasana na noze. Pochodeň se odkutálela několik yardů dopředu, a vzápětí zhasla, neboť se na ni sneslo masivní kamenné kolo, které s tichým zaskřípěním vyjelo z jedné stěny a zase zmizelo v té protější. Zbyla po něm jen rozdrcená doutnající pochodeň.
„Vidím, že se na svůj tým mohu spolehnout,“ poznamenal Jack. „Nebýt vašeho obratného a předem připraveného manévru, mohlo nás to zabít. Ano… Saturn, neboli Kronos, je symbolem věčnosti. Odděluje trvalé bezčasí uvnitř pyramidy od překotného běhu času tam venku.“
„Co bude dál, effendi Sparrowe?“ řekl stále ještě otřeseným tónem Hasan.
„Oslovujte mne effendi Jonesi,“ odvětil Jack. „Sparrow je jméno, které patří moři. Tady jsem Jones. Pan Jones z Karibiku. Carribeana Jones, kapišto?“

Další planeta je Jupiter. A Jupiter je symbol bohatství, uvědomil si Jack, když vstoupili do první větší komnaty. Ležela tady spousta truhlic, z nichž některé byly otevřené. V těch otevřených se třpytily hromady zlatých předmětů; nádob, sošek a šperků, a z jejich lesku až přecházely oči.
„Říká se mi to velice těžce, pánové, ale nesmíme tady absolutně na nic sáhnout,“ prohlásil Jack. „Ani na nic šlápnout, a pokud možno raději ani nedýchat a nemrkat.“
Rozhlédl se po nahromaděných pokladech a zamyslel se. „Pane Mansure, podejte mi nezapálenou pochodeň.“
Mansur sáhl do vaku, který nesl přes rameno, a ze zásoby pochodní jednu vybral.
Jack pohlédl na tři kostry, které tady ležely. U Saturnova kola byla jen jedna. No ano, nejspíš to byl ten úplně první trouba, který sem kdy vlezl, a jeho zpřelámané kosti upozornily ostatní. Tyhle skelety nejsou vůbec rozdrcené ani polámané. Takže je zabilo něco jemnějšího. Možná je něco probodlo. Jedna z nich svírá zlatý přívěšek, a pár dalších šperků se válí po zemi. Všechny tři jsou zkroucené do polohy člověka, umírajícího v křečích. Všechny tři, to nebude náhoda. Takže… jed?
Jack strčil pochodní do nejbližší otevřené truhly. Když ji zase vytáhl, visel na ní had. Byl jen středně velký, a takoví bývají nejjedovatější. Mrskal celým tělem, a pokoušel se dřevěného vetřelce neúspěšně uštknout. Jack otevřel skříňku z ebenového dřeva, kterou si nesl zavěšenou na řemeni přes rameno. Strčil do ní hada a zaklapl víko, které ještě zajistil kovovou západkou.
„Tohle je velmi poučné,“ otočil se ke svým smrtelně bledým druhům. „Ani sebevětší bohatství vás neochrání před vaším osudem. Hadí jed nestranně zabíjí bohaté i chudé, a je úplně zbytečné snažit se ho podplatit penězi nebo drahokamy. Ach jo… vážně jsem to řekl? Asi začínám stárnout.“
Opět se podíval na kosti nešťastných, chamtivějších návštěvníků pyramidy. „Díky za pomoc.“

Z komnaty pokladů vešli do další chodby, tentokrát širší než byla ta vchodová.
Na řadě je Mars. To je planeta války. Teď to asi začne být těžší. Možná že první dvě překážky – pravda, smrtící, ale nikterak oslnivě nápadité – měly jen ukolébat pozornost vetřelců, aby propadli iluzi, že to s trochou štěstí a šikovnosti bude snadné.
Ocitli se v další komnatě. Byla asi stejně velká, jako ta první, ale nic v ní nebylo. Jen čtyři kamenné stěny, a uprostřed dva silné kamenné sloupy, pokryté zvláštními znaky, které, pokud to Jack dokázal posoudit, se od těch starověkých egyptských hieroglyfů značně lišily, přesto však měly podobný styl.
A tentokrát žádné kostry neúspěšných předchůdců. Tentokrát nás nikdo nebude moci skrze svou smrt varovat.
Jack udělal první opatrný krok, a síň náhle zaplála matným, téměř nepostřehnutelným zeleným osvětlením. A najednou tady toho bylo k vidění spousta.
Vnitřek síně náhle připomínal jakýsi chrám. Na stěnách visely lebky. Hlavně lidské, ale také další, které vypadaly jako lebky krokodýlů a velikých kočkovitých šelem. A potom takové, jaké oko člověka nikdy nespatřilo. Mohutné čelisti s ostrými zuby na nestvůrně protažené lebce bez očních důlků, které přesto jako by na Jacka hrozivě hleděly a usmívaly se něčemu, co vědí jen ony.
Jack zjistil zvláštní věc. Ačkoliv se nepohnul ani o píď, jakmile se zrakem na něco zaměřil, jako by se k tomu současně i přiblížil. Nebo se to přiblížilo k němu.
Vedle lebek visely čtyři zvláštní předměty, které se ve velmi hrubých rysech podobaly lidské tváři, avšak bez jakýchkoliv detailů, jako jsou ústa, nos, uši, vlasy a tak. Mají jen dvě černé neprůhledné oči. A přesně takhle popisoval Imhotep Tvář šakalího boha. Jsou už tady, u cíle? Do středu pyramidy přece mělo zbývat ještě několik překážek.
Na stěnu padl stín, a nikdo z trojice vetřelců se neodvážil ohlédnout. Jackův pohled strnul na visících Tvářích, a náhle se k nim přiblížil tak, jako by stál u stěny přímo před nimi.
A přes jeho rameno se natáhla ruka. Podobala se lidské, ale kůže byla spíš hadí nebo krokodýlí, stejně jako drápy na místě nehtů. Předloktí a články prstů zdobily náramky z černého kovu, podobné prstenům a nátepníkům, ale mohutnější a poseté zvláštními obrazci. Ruka, či spíše spár, sevřela jednu z Tváří, visících na stěně, a sundala ji. Ruka i Tvář zmizely z Jackova zorného pole, a Jack byl natolik moudrý, že se nehýbal, ani nedýchal.
Za Jackem se ozvalo nějaké zasyčení a zachřestění, jako když mexický had varuje člověka, aby na něj nešlápl. Jack uslyšel vzdalující se kroky. Teprve teď se pocítil odvahu se otočit.
Jen na to pomyslel, scéna kolem něj se přetočila, jako kdyby se skutečně ohlédl, i když jeho tělo se vůbec nepohnulo. Jack spatřil původce stínu.
Stál před protější stěnou, a Jack ho viděl zezadu i zepředu, neboť stěna se podobala vyleštěnému bronzu, a jeho podoba se v ní odrážela. Byl vyšší než ten nejurostlejší černý otrok, a byl skoro nahý až na bederní zástěru a kovové chrániče na ramenou, předloktích a holeních. Kůže se podobala pokožce pouštní zmije, pokud to není dokonale provedené tetování. Ten vzor vypadal buď jako šupiny, nebo síť z černých řemínků. Hlava nebyla zezadu vidět pro hřívu, spadající v hustých černých pramenech jako hadi až do půli zad. V lesklé ploše stěny byl ale vidět zepředu. Ze zrcadla hleděly tytéž oči, kterými si předtím Jacka měřila Tvář šakalího boha. Tu Tvář mu kdysi někdo vzal, možná Imhotep, a teď se pro ni majitel možná vrátil, neboť jediný jeho krok trvá mnoho pozemských let.
Jak to, že mě nevidí, pomyslel si Jack.
Šakalí bůh (pokud to byl on) se prudce otočil, až se jeho hříva rozlétla kolem hlavy. Obě oči na zlomek okamžiku zazářily jako dvě hvězdy, a zase pohasly. Jack viděl náhrdelník z kostí a drápů na jeho krku, a ozubenou čelist, sloužící jako spona na opasku. Černé, jakoby asfaltově lesklé oči si pátravě přeměřily místnost, a zaměřily se směrem, kde stojí Jack a feláhové. Na levé straně Tváře se rozsvítilo šarlatové třetí oko, a jako sluneční paprsek začalo prohledávat kouty. Jezdilo po stěnách, jako by někoho hledalo. Jak píše Imhotep, jeho třetí oko vidí všechno. Bytost zavrčela a z bojového střehu přešla do uvolněné polohy. Pak pozvedla své krokodýlí spáry a uchopila jimi svou Tvář, jako když si bojovník po bitvě sundavá přilbu…
Jack o krok ucouvl, a najednou všechno potemnělo. Dvě pochodně osvětlovaly obyčejné kamenné kvádry ve stěnách prázdné komnaty. Nikde ani stopy po lebkách a jiných předmětech na stěnách, žádná zrcadlová stěna, a už vůbec žádná nadpřirozená bytost…
„No to mě přines usmažený krakenovy koule,“ vydechl Jack, a poprvé se zkusmo pohnul, aby zjistil, jestli mezitím nezkameněl. Pak zkusil rozpohybovat mozek, a do uší mu konečně proniknuly horečnaté modlitby v arabštině, které drmolili Hasan s Mansurem.
Jack zvedl ruku, a udělal gesto, které mělo naznačit, aby se feláhové uklidnili.
„Dobrá, zkusíme přijít na to, co jsme právě viděli, ano? Můj názor je následující – pokud šlápneme na jeden určitý kámen v podlaze, jako jsem to před chvílí udělal já, před našima očima se objeví výjev, který však není skutečný. Abych použil nějakou vám známou analogii, je to něco jako Fata Morgana. Přelud, přízrak, vidina, jak chcete.
Počítám, že Imhotep, autor těchto nástrah a léček, nebyl zbytečně krvežíznivý muž. Pokud někdo pronikl až sem, pokusil se ho pouze zastrašit, nikoliv zabít, a dát mu tak šanci se včas vrátit.“
„Pokud jde o mne, já mu za ni děkuji,“ zamumlal Mansur.
„Otázkou je, jak to udělal,“ vedl si Jack svou. „Pochopil jsem to tak, že přeludy Faty Morgany se objevují pouze na velikou vzdálenost nad obzorem, zatímco tady…“
Dál už uvažoval pouze v duchu. Je přece pravda, že soustředěné světlo dokáže kopírovat obrysy předmětů, například na bílé plátno, nebo vápnem omítnutou stěnu. Že stín předmětu zůstane viditelný i potom, co světlo zhasne. Pokud by někdo dokázal ovládat světlo tak, aby okopírovalo nejen všechny detaily, ale také pohyb – a proč by to zrovna takový koumes jako Imhotep nedokázal, že? – potom by se tím tohle představení vysvětlovalo. Zbývá otázka, co vlastně bylo originálem pro tuto světelnou kopii… Byl to příbytek Šakalího boha, Pána mrtvých a Strážce hrobů? Lebky na stěnách by tomu mohly nasvědčovat. Je to zároveň výhružka, zároveň dobře míněné varování, a je to také návod pro toho, kdo se i přesto odváží jít dál. Výhružka zbabělým, varování odvážným, a návod pro totálně praštěné.

„Mám za to, že Imhotep ve skutečnosti chtěl, aby do středové komory Syna Slunce někdo pronikl,“ hovořil Jack po cestě další chodbou. „Ale přitom chtěl, aby tím někým byl pouze člověk dostatečně inteligentní a schopný. Ten, kdo má na své šňůrce navlečenu tu nejlepší kombinaci korálků, a během života tento dar dostatečně užívá, zdokonaluje a vylepšuje. Troubové se ze soutěže vyřadí sami.
No a jestli se nepletu, na řadě je Měsíc. Ten jsem měl vždycky rád. Vy ne?“
Feláhové moc nemluvili, protože patrně v duchu svolávali tisíc šejtánů na hlavy nezodpovědných lidí. Na Abú Nadžífa, který je předhodil na pospas tomu šílenci; Ibn Radžída, který mu nezabránil do pyramidy jít, když měl tu možnost; a samozřejmě i na kapitána Sparrowa – pardon, Carribeana Jonese – osobně.
Třetí komnata byla opět zcela prázdná. Nebyla však, na rozdíl od předchozích, úplně temná. Protínal ji úzký paprsek měsíčního světla, stříbrně zářícího ve tmě. Musel pronikat nějakým nepatrným otvorem ve stěně pyramidy, patrně ve spáře mezi kvádry, z nichž byla Džoserova hrobka vystavěna. Bylo by hezké, kdyby v paprsku tančil zvířený prach, ale tady se nepohnulo ani zrnko prachu už několik tisíc let.
„Tak, co vy na to?“ zeptal se kapitán Jack. „To nebude jen tak. Ten paprsek nám něco ukazuje.“
Opět se chopil pochodně a několikrát jí zkusmo zaklepal na podlahu před sebou. Nestalo se nic, a tak tímto způsobem pomalu došel až do blízkosti paprsku. Natáhl ruku s pochodní, a strčil ji do světla.
Jakmile měsíční záře dopadla na pochodeň, ozvalo se zasvištění, a do dřeva se zabodl dlouhý šíp, který přiletěl odkudsi z temných koutů sálu.
„Nechce se mi věřit, že by to bylo tak snadné,“ zamyslel se Jack. „Spíš jsem měl za to, že se náročnost překážek bude pořád zvyšovat.“
„Měsíc sotva vyšel,“ ozval se Mansur. „A měsíc nestojí na místě, effendi. Během noci putuje po obloze.“
„Výborně, pane Mansure,“ řekl pochvalně Jack. „To znamená, že podobných kritických míst tady bude víc, a balistický rádius šípů, smím-li to tak říct, bude sledovat cestu měsíce během noci, ale i během ročních období. A v jeden okamžik osvětluje samozřejmě jen jeden bod tohoto akčního rozpětí, což má za cíl obelstít méně pozorné. Ustupte dozadu do chodby, pánové.“
Jack couvl také, a když stál na prahu Měsíční komnaty, uvolnil kovovou západku na své dřevěné truhličce. Celou krabici pak hodil na podlahu síně. Při dopadu se otevřela, a vyletěl z ní had.
Okamžitě se začal svíjet na podlaze, a hledat úkryt. Tady se ale nebylo kam schovat. Had se horečnatými pohyby přemisťoval po kamenných dlaždicích, ale nešlo mu to tak dobře, jak by mělo, protože na hladkém povrchu postrádal patřičný odpor, nutný pro rychlé plazení. Jack i feláhové pozvedli zapálené pochodně, připraveni jimi hada okamžitě praštit a zahnat, kdyby se pustil jejich směrem.
A to už začaly svištět další šípy, a s tichými zvuky se odrážet od kamenné podlahy. Dva z nich zasáhly i hada a probodly jeho tělo, ale hada to zjevně nijak nevyvedlo z míry, a dál se plazil kupředu v naději na nalezení nějakého útočiště.
„Jsme tady nejspíš úplně první, pánové,“ upozorňoval Jack. „Neleží tu žádné kosti, ani tu předtím nebyly žádné vystřelené šípy. Takže; buď nikdy nikdo před námi nedošel tak daleko, nebo byl natolik obratný, že se vyhnul všem nebezpečným místům, a možná že jeho pozůstatky najdeme v některé další místnosti.“
Jeden šíp zasáhl hada do hlavy, a prošel oběma čelistmi. Pohyby plazího těla se zpomalily, had ovinul svůj dlouhý trup kolem šípu a znehybněl až na občasná škubnutí. Bezcílně vystřelené šípy pokrývaly podlahu od vchodu až po východ na druhé straně, kopírujíce dráhu měsíčního paprsku.
„Jak to, že ten had stále žije, effendi?“ ptal se s úžasem Hasan. „Zasáhly ho tři šípy, z toho jeden do hlavy. Neměl by být mrtvý?“
„Měl, a už dávno,“ přikývl Jack. „Už pár tisíc let. Hned, když jsem ho vytáhl z jeho zlatého hnízda, položil jsem si otázku, jak tady může žít, když tady nemá žádnou potravu. Nikde jsem neviděl žádné myši nebo netopýry, nic. A na základě jistých svých zážitků z minulosti mohu myslím s jistotou prohlásit, že tento had je zoombie, neboli nemrtvý. Žije ve zlatém pokladu, na který bylo uvaleno nějaké zaklínadlo, a díky němu žije nadpřirozeným životem, nejí, nedýchá a nemůže zemřít. S tím už jsem se setkal. Což se nám teď docela šiklo, nemám pravdu?“
Chopil se šípu, který probodl hadí hlavu, a takto bezpečně uložil hada zase zpátky do truhličky.

„Teď musím připustit, že naprosto netuším, co můžeme v nejbližších minutách očekávat,“ přiznal Jack, když opět postupovali chodbou kupředu. „Podle vesmírné mapy by teď měla být na řadě Země, naše stará dobrá matka. A já si neumím představit, co si na nás asi připravila.“
Nedovedli si to představit ani Hasan a Mansur, a tak došli k dalšímu vchodu do další komnaty v družném mlčení, plném roztodivných představ.
Jack se náhle prudce zarazil, až do něj Mansur málem vrazil.
„Slyšíte to?“ zeptal se užasle. „Někdo tam brečí…“
Velice opatrně nahlédl dovnitř a posvítil si pochodní. Strnul. Zhruba uprostřed komnaty, mezi truhlami, starodávnými sochami a popsanými sarkofágy klečela dívka. Měla spoutané ruce, přivázané řetězem ke kovovému kruhu v podlaze. Tiše vzlykala, a když na ni dopadlo světlo pochodně, upřela na Jacka své velké hnědé oči.
„Ach, sire…“ vydechla. „To je dobře, že jsi tady. Pomoz mi, prosím, můj otec se ti odvděčí, i já se ti bohatě odměním…“
Jack vrhl pátravé pohledy vlevo a vpravo.
„Opatrně, Jacku,“ zašeptal mu do levého ucha kapitán Sparrow. „Vzpomeň si na ty holky, co občas klečí na plážích ostrovů, v otrhaných hadrech, a zoufale s pláčem vzpínají ruce k proplouvajícím lodím. A když námořníci přistanou, aby je zachránili, z pralesa se vyřítí banda pirátů, a ty trouby pobije. Sami jsme to přece dělávali. I když občas nebyla žádná holka k mání, a museli jsme přestrojit Ragettiho.“
„Ale je to kočka, Jacku, to zase jo,“ mručel kapitán Sparrow po Jackově pravém boku. „Tomuhle dobrodružství něco chybí, nezdá se ti? K hledání pokladů v prastarých chrámech, plných nástrah a pastí, přece neodmyslitelně patří zachraňování plačících, polonahých a smyslně se svíjejících…“
„Ticho,“ poručil Jack. „Kde ses tu vzala?“
„Uvrhl mě sem zlý pirát, sire, aby se pomstil mému otci, mocnému a bohatému guvernérovi. Dostaneš mou ruku a polovinu jeho tabákových plantáží, jestliže mě odvedeš zpátky domů.“
„Jenom ruku? No tak, Jacku, zasloužil by sis víc…“
„Neblázni, Jacku, tohle zní až moc dokonale, než aby to byla pravda…“
Kapitán Jack převzal od Hasana pochodeň a udělal několik obezřetných kroků.
„Proč ti říká sýre, effendi Jonesi?“ zeptal se šeptem Mansur.
„Jo, a co jsou to ty… žabákový pláže, co ti slibuje?“ přidal se Hasan.
Za zády spoutané dívky se objevil kapitán Sparrow a začal na Jacka dělat varovná gesta. „Ta holka ti čte v hlavě, Jacku!“ zaječel. „Nechápeš to? Je to zoombie a je tady už tisíce let. Ví, že se svět venku mezitím změnil, ale neví jak, a proto to čte z hlav těch, kdo sem přijdou! A ty si s sebou v hlavě neseš moře a Karibik, piráty a tabákový plantáže! Dál od ní, Jacku, s touhle by ti to neklapalo!“
Jack se zarazil, ale v ten okamžik už měla dívka jednu ruku venku z pout. Vzduchem se mihlo cosi příliš rychlého, než aby to lidské oko zaznamenalo, Jack se prudce otočil, jako by ho něco praštilo do obličeje, a na jeho tváři se objevily čtyři krvácející šrámy.
„Tak tuhle facku jsem si teda nezasloužil,“ zamumlal naštvaně a obrátil se zase zpátky. Další ránu zastavil pochodní, a komnatou se rozlehl pronikavý zvuk, něco mezi zavřískáním a ostrým sykotem. Dívka otevřela ústa do nepředstavitelné šířky a zableskly se dva dlouhé tesáky.
„Jo, Jacku, tys měl vždycky na holky smůlu,“ zavrčel kapitán Jack a statečně se oháněl pochodní. Mansur a Hasan přiskočili s tasenými šavlemi, ale jejich nepřítel jako by byl složený ze rtuti. „Kdyby aspoň nebyla tak tlustá, aby se na ní dalo koukat…“
Zoombie strnula uprostřed pohybu, a zazírala na Jacka svítícíma očima, a s tlamou plnou ostrých zubů dokořán. Kůže na krku se jí prudce roztáhla jako nějaká kožená kápě, a v ten okamžik tu stála bytost s tělem ženy a hlavou kobry. Jack využil zlomku vteřiny, kdy se nehýbala, a vrazil jí pochodeň hořícím koncem přímo do hrdla. Nestvůra zavřískala a vzápětí vzplála jako troud, neboť její tělo bylo za tisíciletí oživené smrti zbaveno veškeré přirozené vlhkosti, a navíc byla nabalzamována nějakou hořlavou látkou, podobnou asfaltu. Jack bleskurychlým pohybem vytáhl šavli, a uťal hořící zoombii hlavu.
„Fuj,“ oddechl si a otřel si čelo. „Tak teď jsem měl vážně namále. Kam nemůže ďábel, tam za sebe pošle ženskou, dejte na mě.“
„Já mám tři, effendi,“ pravil Hasan. Jack na něj s respektem pohlédl, a na chvíli si vedle něj připadal jako zbabělec.
„Proč jsi říkal, že je tlustá, effendi?“ ptal se Mansur. „Vždyť byla štíhlá jako gazela.“
„Jako kobra… Ale ať byla čímkoliv, přece jen to původně byla žena,“ vysvětloval Jack a ohledával si zranění. „A jsou věci, které na ženskou zaberou spolehlivě.“
„Takhle si Imhotep představoval Zemi, náš svět, který stvořil Bůh ke svému dokonalému obrazu?“ ptal se pochybovačně Hasan.
„Ne, myslím že ne. Zmýlili jsme se. Tohle byla Venuše. Symbol lásky. A láska má samozřejmě i svou odvrácenou stranu.“
„Takže komnatu Země jsme minuli?“
„Ne. Kolem Země obíhá Měsíc. Ten jsme, jako jedinou z planet, potkali takříkajíc in natura, ne jenom jako symbol. Putuje kolem pyramidy a osvěcuje ji. Zemi představuje celá pyramida, do posledního šutru. A uvnitř ní se replikuje vesmírná soustava, neboť, jak pravil Thovt, to co je nahoře, je i dole a tak dále. Potřeboval bych si ošetřit ty škrábance. Podejte mi lék, pane Hasane.“
Hasan s pochybovačným výrazem vytáhl ze své brašny láhev s rumem. Ale Jack byl koneckonců nevěřící, a tak se na něj Prorokův zákaz omamných nápojů nevztahoval. V tomhle byl islám velice tolerantní.
„Děkuji,“ pravil Jack a pořádně si přihnul. Trochu si šplíchnul i na tvář s otékajícími šrámy. „Hadi, kam se člověk podívá. Ještě že se jich neštítím, jinak bych dávno vzal roha.“
Podíval se na doutnající zbytky kobří ženy, jejíž tisíciletá existence teď končila na podlaze u jeho nohou. „Škoda. Kdybychom se seznámili o něco dřív…“

Postupovali dál, a Jack věděl, že na řadě je Merkur. Poslední překážka před komnatou Slunce. A tady to bude těžší. Merkur je symbolem inteligence, takže tady patrně půjde o souboj myšlení. Jackův mozek proti mozku dávno mrtvého stavitele.
„Effendi,“ ozval se udiveně Mansur. „Ty šrámy… Téměř zmizely z tvé tváře.“
„Ano,“ připustil Jack s poněkud nervózním výrazem. „Já se od jisté doby… řekněme, hojím rychleji než jiní lidé. Ale bolest cítím stejně jako každý, takže jsem o všechnu legraci nepřišel. No nic… ha, co je zase tohle?“
Chodba končila kamenou stěnou. Na slepém konci chodby byla typickým egyptským stylem vymalována postava stojícího muže s hlavou ibise. Bůh vědění Thovt, božský písař a soudce mrtvých. Egyptský ekvivalent Merkura; Jack tudíž věděl, že stojí před poslední překážkou, a že kobří zoombie z předešlé místnosti skutečně symbolizovala bohyni lásky Venuši, zvanou též Afrodíté a Sechmet.
Na levém okraji kvádru, kterým chodba končila, se nacházelo sedm kamenných výstupků, velkých tak, že by je překryl mužský palec. A nejspíš právě proto tam taky byly, že? Byla to podle všeho tlačítka, a Jack musel přijít na to, které zmáčknout, aby se dostal dál. Něco mu říkalo, že bude mít jenom jeden pokus, a že pokud zvolí špatně, jemu a jeho týmu se přihodí něco opravdu ošklivého. Jinak by se dovnitř dostal každý pitomec.
Jack ale snídal vtipnou kaši, a večeřel Knihu pravdy.
„Pane Hasane, provázek,“ poprosil, a když obdržel žádané, začal na provázku uvazovat několik uzlíků. Potom přeměřil dveře – neboť byl přesvědčen, že se jedná o dveře – od stropu k podlaze.
Potom vzal pochodeň, která právě dohořela, a zatímco mu Mansur svítil, načrtl si zuhelnatělým koncem na podlahu několik čísel. Chvíli zápolil s desetinnou čárkou – na čísla měl dobrou hlavu, ale tahle zatracená mrňavá věc mu soustavně dělala problémy. Pak stačilo jen udělat na provázku další uzlík, a ten se podle jeho očekávání při dalším měření dveří shodoval s pozicí jednoho knoflíku.
„Tak… otázka zní, jestli je delší část ta horní, nebo ta dolní. Ale pokud by to byla ta dolní, žádný knoflík nám to neukáže. Takže je to horní část… výborně.“
„Jak jsi přišel na to, který knoflík máš zmáčknout, effendi?“ ptal se Hasan. „Jsou přece všechny stejné.“
„Ano, ale ne ve stejné výšce. Ten pravý, mohu-li věřit božskému Thovtovi, jeho písaři Imhotepovi a svému starému dobrému otci, se nachází na takzvaném zlatém obdélníku – pokud se poměr delšího a kratšího dílu výšky stěny bude rovnat poměru větší části a celé výšky, krátce bude-li delší část 1, 618 krát vyšší než ta kratší, potom knoflík, který bude ležet přesně mezi nimi, bude ten pravý.“
Mansur a Hasan na něj beze slova civěli.
„Pokud z obdélníku oddělíte čtverec, a zbývající obdélník bude mít stejný poměr stran jako obdélník původní, tj. 1:1,618, pak se jednalo o zlatý obdélník, což bylo v tomto případě splněno. A náš bod bude ležet na úsečce tam, kde se čtverec stýká s menším obdélníkem. Copak to nevysvětluju jasně? Nejsou snad Arabové vyhlášení matematici?“ otázal se Jack. „Tak jsem to alespoň slyšel.“
„No, někteří jistě,“ připustil Mansur. „Ale někdo musí pohánět velbloudy a dojit kobyly, jinak by věhlasní arabští matematici pomřeli hlady, effendi.“
„Dobře dobře… No a nejlépe to zjistíme, když to vyzkoušíme,“ řekl Jack a náhle, bez varování, prudce stiskl vybrané tlačítko. Feláhové se přikrčili a zděšeně pohlédli ke stropu, očekávajíce téměř s jistotou, že se na ně vzápětí zřítí něco těžkého a rozmačká je na kaši.
Místo toho se ozvalo zaskřípění, a kamenný panel zajel do stěny. Za ním se otevřelo černé ústí další chodby nebo komnaty.
Mansur ihned pokročil kupředu a posvítil do otvoru pochodní. Přímo za dveřmi stála v chodbě socha.
„To je sfinga,“ řekl tiše Hasan.
Socha znázorňovala kočku, sedící na zadních tlapách, ale hlava byla lidská, přesněji řečeno ženská. Jack se nervózně ošil, neboť po celý svůj dospělý život – a nedávné události mu to jen potvrdily – v přítomnosti žen neomylně tušil malér.
Tvář sfingy, půvabně modelovaná a s výraznými liniemi, pomalu otevřela oči a na trojici mužů se upřela dvě černá světýlka jako dva vyleštěné kusy antracitu, podobná očím na Tváři Šakalího boha.
Jack podvědomě hmátl po šavli, která mu visela u pasu, a již dostal od Abú Nadžífa. Ale sfinga se nehýbala, jen si ho s neproniknutelným výrazem prohlížela.
„Ten, který došel až sem,“ promluvila hlasem, který mohl být jak mužský, tak ženský, „musí být nadán silou, odvahou a bystrou myslí.“
Jack pokrčil rameny a skromně se zacenil. Vždycky byl rozpačitý, když ho někdo pochválil, ale před obyčejnými lidmi to zpravidla dokázal zastírat patřičně mužnými pózami a silnými slovy.
„Zbývá poslední úkol, a tím je hádanka,“ pokračovala sfinga. „Když ji vyluštíš, budeš smět vstoupit do síně Slunce, a zjistit, jestli ti celá cesta stála za to. Tak tedy poslouchej: který pokrm spolehlivě zabije každého tvora, jež jej pojídá?
Na přemýšlení máš všechen čas, kolik ti ho stvořitelé vyměřili. Také se můžeš otočit a vrátit se zpátky do svého světa. Smíš však odpovědět jenom jednou, a nesprávná odpověď tě zabije stejně spolehlivě, jako pokrm, který je řešením hádanky.“
Sfinga zavřela oči a její tvář opět znehybněla.
„Tak, hoši,“ otočil se kapitán Jack k feláhům. „Nějaké nápady? Hlavně je prosím nevyslovujte nahlas, protože špatná odpověď, jak jste slyšeli, nás bude stát život. To by bylo poněkud trapné, když už jsme došli až sem. Jaký pokrm spolehlivě zabije každého živého tvora, který jej pojídá?
„Jak se poradíme, effendi, když to nesmíme vyslovit nahlas?“
„Navrhuji tento postup; každý z nás bude přemýšlet sám za sebe. Pokud bude mít někdo pocit, že zná odpověď, napíše nebo nakreslí svůj návrh, pokud možno srozumitelně, pochodní na zeď, a ostatní ho schválí nebo zamítnou pohybem hlavy. Kapišto?“
„Sfinga je ifrít – pouštní démon,“ řekl Mansur. „Ibn Radžíd o ní jednou mluvil. Dává lidem hádanky, a kdo neuhodne, toho uškrtí.“
„Jo, to by vypadalo na ženskou,“ přitakal kapitán a mocně si lokl rumu pro inspiraci. „Tak do toho, pánové.“
Tak, teď mysli, Jacku. Je to nějaký jed? Jedy zabíjejí ty, kdo je pozřou, jenže ne vždy spolehlivě. Mám pocit, že „spolehlivě“ v tomto případě znamená opravdu stoprocentně. Lékařská věda zná desítky, ne-li stovky smrtících jedů, jenže právě ta spolehlivost nám tady trochu hapruje. Prakticky u každého známého jedu existují doložené případy lidí, kteří zázračně přežili smrtelné dávky. Většina jedů vám ublíží jen od určitého množství, jinak jsou neškodné, nebo dokonce léčivé. Hádanka vlastně vůbec nemluví o dávkách, jenom o pokrmu, ne o jeho množství.
A taky nejde jen o lidi, Jacku. Řekla „každého tvora“. A ví se, že některé jedy působí jen na určité tvory, a jiným zase vůbec neublíží. Univerzální jed? Existuje vůbec něco takového? Asi nejsilnějším jedem je kurare, jenže se musí dostat do krve škrábnutím, když ho člověk spolkne, nic mu neudělá. To samé platí pro jed hadů, pavouků, medůz, ryb… Ne, Jacku, jdeš špatným směrem, to bude chyták…
Mansur načmáral ožehnutou pochodní na zeď nějaký arabský klikyhák. Jack se tázavě zamračil, Mansur pochopil, a vedle anglicky připsal „Jet?“. Jack obrátil oči v sloup, a s netrpělivým výrazem nápis smazal.
„To je to první, co člověka napadne,“ zašeptal, jako by se bál, že hlasitá slova budou automaticky považována za chybnou odpověď. „A máte tam pravopisnou chybu. Musíme na to jinak.“
Opět si zavdal rumu a ponořil se do myšlenek. Zkažené jídlo? To sotva, supi dokážou sežrat sebevíc zapáchající a shnilou mršinu, a nic se jim nestane. Kamení? To přece polykají tuleni, tučňáci i další… no tak, Jacku, vzpamatuj se, napadají tě kraviny. Odpověď je někde jinde, a je jednoduchá a jasná jako diamant, který září uprostřed uhelné sloje neplodných myšlenek.
Taky se ta hádanka nemusela týkat zrovna jídla. Kdo má myslet na žrádlo, zvláště když má hlad jako vlk, a od rána neměl nic v žalu….
Panebože.
Jack zvedl ohořelé dřevo, upoutal tím pozornost Arabů, přiložil zuhelnatělý konec ke stěně, a hned ho zase odtáhl. Pak ukázal na kámen, který zůstal prázdný a nepopsaný.
„To je ono,“ řekl vítězně, a aniž by čekal na schválení, předstoupil opět před sfingu. Oči lví ženy se otevřely, a změřily si Jacka tázavým pohledem.
Hasan s Mansurem se k sobě v hrůze přitiskli. Naprosto nepochopili, co měla Jackova demonstrace znamenat, a více méně byli toho názoru, že se jejich vůdce konečně zcela zcvoknul a vydal je tak napospas jisté smrti, a že si budou gratulovat, pokud je sfinga jenom uškrtí.
„Je to nic. Žádný pokrm. Ten, kdo má k jídlu nic, zemře. Možná dříve, možná později, ale zcela spolehlivě. Někteří tvorové vydrží hladovět nesmírně dlouho, ale i oni nakonec hlady zemřou.“
Feláhové ztuhli jako sochy. Toto byl okamžik pravdy.
„Je to tak,“ promluvila sfinga. Mansur si oddychl, div nezbořil pyramidu, a pod Hasanem se úlevou podlomily nohy. „Jsi moudrý muž, a smíš proto vstoupit do komnaty Amon-Ra Messe.“
Sfinga se protáhla jako kočka po půldenním spánku, a půvabným pohybem ustoupila z cesty. Zaujala místo po straně vchodu, a opět se vrátila do stavu kamenné nehybnosti.
„Bylo to tak jednoduché,“ užasl Hasan. „Tak jednoduché, že nikoho nenapadne, jak snadné to může být.“
„Elementární, drahý pane Hasane,“ pokrčil Jack rameny. „Pokud vyloučíte nemožné, pak to, co zbývá, musí být nevyhnutelně pravda… Páni, tenhle výrok by se dal tesat do kamene. Až budeme zpátky, zkuste sehnat nějakého kameníka a zařídit to, aby tu po mě zbyla nějaká památka.“

Jack vstoupil do faraónovy komnaty, na místo posledního odpočinku Džosera, Syna Slunce. Ještě ve dveřích se otočil ke svým společníkům: „Tak jo, jdu dovnitř. Zůstaňte tady a kryjte mě. Kdyby něco, zavolám vás.“
Pohřební síň se skládala z několika komor, a každá byla obehnána vlastním systémem zdí, takže kdyby se odřízl vrchol pyramidy, mohla by shora vypadat jako nějaký labyrint, nebo vrstvené slupky cibule, možná i rozevírající se poupě růže. Jack opatrně našlapoval, a obezřetně se rozhlížel kolem sebe, ale něco mu našeptávalo, že tady už se žádných pastí obávat nemusí. Zářící tvář Slunce se přece nenechá znečistit křikem obětí a mrtvolami, zprovozenými ze světa násilnou smrtí.
Ve výklencích u stěn stály sochy bohů, a na stěnách mezi nimi byly vymalované postavy lidí i nadpřirozených bytostí. Dávní egyptští bohové s tvářemi dravých ptáků, lvů, býků, krokodýlů, hrochů a kober, ale i s zvířata s lidskými hlavami, a mezi nimi býci, lvi a volavky. Jack by si býval rád udělal čas, aby si prostudoval egyptský panteon, ale teď se musel zaměřit na hledání boha s hlavou šakala.
Uprostřed komnay ležel vyvýšený katafalk a na něm sarkofág ve tvaru lidské postavy. Faraónova rakev. A za ní našel Jack to, co hledal. Socha Strážce mrtvých se tyčila do výše šesti stop. Šakalí tvář shlížela na Jacka s mrazivou lhostejností, jako by nebyl prvním návštěvníkem po mnoha tisících let.
U nohou mu ležela ta věc. Jack ji poznal okamžitě; i kdyby ji neviděl v Marsově komnatě během iluzorního představení, stejně by ji hned rozeznal podle popisu z pergamenu. Hrubě vymodelovaná tvář bez určitých rysů, jen s dvěma uhlově černýma očima, slepě hledícími před sebe do věčné temnoty Džoserovy hrobky.
„Tak tady jsi,“ jeho slova byla sotva víc než bezhlasé vydechnutí. „Nejmocnější zbraň světa, a ono to vypadá spíš jako benátská karnevalová maska. Tak dobrá, pojď k Jackovi.“
Sehnul se, nesmírně opatrně položil ruce na hladký povrch Tváře, a koutkem oka přitom pošilhával k Anubově soše, tyčící se nad ním, pro případ, že by se nechtěla svého majetku vzdát bez boje.
Nestalo se nic. Anubis neprojevil zájem o Jackovo srdce. Jestli bohy živí lidská víra, pak musel být Šakal dávno mrtvý, protože už od antických dob v něj nikdo nevěřil. Jenže Jack ho viděl na vlastní oči. Je empirická zkušenost totéž, co víra?
Jack pokrčil rameny a opatrně svíraje Tvář v dlaních, vydal se zase zpátky ke vchodu, kde na něj čekali Hasan s Mansurem.
Jakmile uviděl jejich tváře v mihotavém světle pochodní, všiml si jejich podivně napjatého výrazu.
„Mám ji,“ pozvedl Anubisovu tvář, aby ji oba viděli. „Můžeme se vrátit.“
Feláhové pohlédli jeden na druhého s jakousi nervozitou, která byla pochopitelná během strastiplné cesty sem, ale kterou by teď správně měla vystřídat úleva.
„Ehm, effendi…“ začal Mansur, a podíval se opět na Hasana. „Nechceš to říct ty?“
„Já? Byl to tvůj nápad…“ ohradil se Hasan. Mansur zuřivě zakroutil hlavou a zatvářil se provinile.
„Dohodli jsme se na tom oba, ale já s tím napřed nesouhlasil…“
V Jackovi pokleslo srdce. Překoná tolik překážek, a nakonec se ho ti dva pitomci pokusí oloupit o jeho kořist, jako by jim to diktoval nějaký zákon přihlouplých klišé. A Jack je bude muset zabít. Škoda, když mu zrovna začínali přirůstat k srdci.
„Tak o copak jde, pánové?“ zaptal se se zdánlivým klidem, a pravou rukou se nenápadně přiblížil k jílci meče. Přece nedošel až sem, aby se nechal okrást dvěma sběrači velbloudích hoven, kteří nemají ani ponětí, co si s kořistí počít, a nejspíš se jí pokusí prodat na bazaru za pár šupů prvnímu sběrateli kuriozit.
„Tedy, effendi… Neříká se nám to snadno, protože… protože je to hřích,“ Mansur se ošil a rozpačitě polkl. „Ale… prožili jsme si svoje a dalo nám to zabrat… Nedal…“ pokusil se sebrat. „Nedal bys nám… ochutnat toho… rumu?“
A bylo to venku. Jack protočil oči v sloup a povzdechl si.
„Tady,“ podal jim volnou rukou láhev. „Nepřepískněte to, a něco mi tam nechte, ještě nejsme v bezpečí doma. A tohle mi nedělejte, stačilo si normálně říct. Já to Prorokovi nevyžvaním.“
Ozvalo se zarachocení, jako by něco spadlo na zem. Jack se bleskurychle otočil a posvítil si pochodní.
V koutě síně se na podlahu zřítilo víko menšího sarkofágu. A z něj pomalu povstávala podivná a děsivá bytost. Vyschlé tělo omotané pruhy práchnivějících obvazů.
„To je pavián,“ vydechl překvapeně Mansur a málem upustil láhev, kdyby ji Jack nezachytil. Před jejich zraky stála na zadních nohách postava, připomínající lidské dítě s hlavou obrovského psa. Ukázaly se dva dlouhé tesáky, a zasvítily dvě zlá malá očka. No, takhle by možná mohl vypadat Anubis jako děcko, uvědomil si Jack. Opičí zoombie, to se mi snad zdá. Je snad mým celoživotním údělem nechat se terorizovat bandou mrtvých opic?
Pavián ze sebe vydal zavřískání a vycenil chrup, který dobrotivý bůh z jakéhosi zvláštního důvodu obdařil masivními tesáky, jaké vypadaly u pojídače ovoce a bobulí dosti nepatřičně. Jack po něm mrštil zapálenou pochodní – neboť oheň byl slabým místem bojechtivých nemrtvých strážců – ale těsně minul a pochodeň v záplavě žhnoucích uhlíků pohasla.
Současně se zjevením nemrtvé opice se ze stejného místa rozšířil roj much. Jejich bzučení se odráželo od stěn chodeb a nepříjemně zesilovalo.
„Bereme roha!“ zavelel Jack, a ukázkově šel svému týmu příkladem.

V běhu úzkými a křivolakými chodbami Jack děkoval osudu, že cestu zpátky už zná, a že ví, co se na ní dá očekávat. Jak nejrychleji dokázali, minuli vykradači hrobů sochu sfingy, doutnající pozůstatky kobří ženy, proběhli měsíční komnatou, aniž by se starali o případné nevystřelené šípy, přízračným sálem Anubisovým, mezi truhlami zlata, až se ocitli v chodbě, vedoucí ven z pyramidy. Přízračný stín s planoucíma očima jim byl celou dobu v patách a nevydal ani hlásku, což bylo snad ještě strašidelnější, než kdyby výhružně ječel a vřískal. Zato pochmurné a naléhavé bzučení jeho muších souputníků nahánělo husí kůži.
„Přeskočit pochodeň!“ zahulákal Jack a skokem překonal třísky pochodně, kterou u vstupu do hrobky rozdrtilo kamenné kolo. Doufal, že démonický pavián šlápne na špatné místo a masivní kolo ho rozmačká stejně jako dávného návštěvníka hrobky.
Nestalo se. Všichni tři vyběhli z pyramidy a Jack popadl svou dřevěnou skříňku. Za ratiště šípu vytáhl stále se svíjejícího hada a mrštil jím proti temnému obrysu nemrtvé opice. Bleskurychle strčil do skříňky Anubisovu tvář, aby mu při běhu nepřekážela, nebo ji ještě neztratil.
„K řece!“ zasípěl. „Zoombie nesnáší vodu, rozmočila by jim obvazy, které je drží pohromadě!“
„Jak to víš, effendi?“ funěl vedle něj Mansur.
„Nevím,“ popadal Jack dech. „Zkouším logicky přemýšlet.“
Tryskem doběhli k řece, která se klikatila mezi ojedinělými stromy, lemovaná trsy papyrového rákosu.
„Po kládách!“ zařičel Jack a neohroženě jako první skočil na kmen stromu, který se mírně kolébal nejblíž u břehu. S mrštností, kterou si už od raného dětství osvojil na nevyzpytatelných stěžních a lanovích pirátských lodí, jal se přeskakovat z klády na kládu, a dbal na to, aby na žádné z nich nespočinul nohou déle než na nezbytný zlomek vteřiny.
„Effendi! Vrať se! To nejsou klády!“ zaječel Hasan, který se i s Mansurem zarazil v bezpečné vzdálenosti od břehu.
„Cože?“ zavolal Jack. Mezi pohaněči se mihla temná šmouha a do výšky vyskočilo pokřivené tělo práchnivějící opice. O Araby se nestarala, šla po tom, kdo měl u sebe ukradenou Tvář Šakalího boha. Taková poslední pojistka, aby s Tváří odešel opravdu jen ten nejlepší, řekl si Jack a sáhl po meči.
Kmen, na kterém stál, se pod ním pohnul, a Jack jen tak tak udržel rovnováhu.
Vzápětí se v gejzíru vodní tříště do vzduchu nad hladinou vymrštil obrovský obrys šupinatého těla. Jack se odrazil a dopadl na vedlejší plovoucí těleso. A pak na další a zase na další. Kam šlápl, voda zavířila a zpod hladiny se nořily chňapající čelisti.
Opice zavřískala a dopadla přímo mezi ozubené hrany. Jediné sklapnutí masivních čelistí ji rozdrtilo na sto kusů. Muší roj, který malého Anubisova potomka provázel, vypískl v ohlušujícím výbuchu bzukotu, a pak se nepříjemný zvuk i mouchy samotné rozplynuly v nočním vzduchu tiché Sakkary.
Vysušené opičí kosti však obrovskému plazovi nestačily. Cítil lidskou krev a to bylo daleko lepší sousto.
Jack chytil balanc na hřbetě dalšího krokodýla a tasil meč. Jak ho prudkým pohybem vytáhl, přeťal nabroušenou čepelí řemínek váčku, který mu visel u pasu. Kožený pytlík se zatočil ve vzduchu a dopadl přímo do tlamy největšího krokodýla, kde beze stopy zmizel.
Jack mrštně přeskočil na záda dalšího z hejna šupinatých vládců Nilu. Už věděl, že krokodýl ho přes tvrdý šupinatý pancíř skoro necítí a mrskne sebou jen jednou, aby se zbavil nečekané váhy. Tak mohl přeskakovat z jednoho na druhého. Ti tvorové uvažovali v prostoru, který se rozprostíral vodorovně kolem nich a neznali vertikální pojem. Co se dělo nad jejich hřbety, jako by neexistovalo, nebo určitě ne nadlouho. Takhle by se mohl postupně dostat až na břeh…
Moment. Jak vůbec víš, jak uvažují krokodýlové, Jacku?
„Ty víš jak,“ zvolal kapitán Jack Sparrow, který stál v klidném postoji se založenýma rukama na nehybném hřbetě blízkého krokodýla. „Skrze Knihu pravdy, o kterou ses právě s jedním z nich rozdělil.“
Hladina se uklidnila, a jediným pohybujícím se tvorem byl nejistě se kymácející Jack Sparrow, snažící se rukou s mečem vyrovnat váhu skříňky, kterou měl na popruhu přes druhé rameno. Obrovský hřbet po jeho nohama se mírně zavlnil. Jack se nejistě narovnal a několikrát přešlápl, jako by stál na lodním ráhnu kymácejícího se škuneru. Krokodýl, na jehož zádech stál, právě spolkl druhou houbu od Ibn Radžída, kterou měl Jack schovanou ve váčku u pasu.
„Můžeme s ním komunikovat, Jacku,“ ozval se kapitán Sparrow někde za jeho zády. „Ne slovy jako s otcem. Ten krokodýl má mozek veliký jako datle. Ale někde v hloubi tvého vlastního mozku je právě tak malý kousek, který se mu velice podobá, a skrze vnější lidské vrsty svého mozku ho můžeš ovládat. Někde na nesčetných šňůrkách vašich korálků se nachází pár stejných kombinací, rozhozených tady a támhle. Na hlubších úrovních jsou všechna živá stvoření jedním.“
„Fajn.“ Jack si odvázal od pasu lano a udělal na něm smyčku, kterou obratně navlékl monstróznímu plazovi přes čelisti. Hasan a Mansur ho ze břehu sledovali vytřeštěnými zraky, jako už tolikrát během dnešní pohádky z tisící a druhé noci.
„Pánové!“ zvolal na ně Jack a pozvedl meč do vítězné pozice. Druhou rukou přitáhl opratě svému vodnímu oři. „Bylo mi nesmírnou ctí vás poznat a spolupracovat s vámi. Tímto vás propouštím ze svých služeb s tím nejlepším posudkem! S vámi bych se nebál hledat ani, co já vím, třeba Archu úmluvy nebo Svatý grál! Rozhodně vás co nejvřeleji doporučím dalším lovcům pokladů! Vyřiďte mé nejuctivější pozdravy effendimu Nadžífovi i moudrému Ibn Radžídovi a Alláh s vámi!“
Rozkročil se na krokodýlím hřbětě do co nejvyváženějšího postoje a zatáhnutím za uzdu udal směr. Obrovský plaz zakormidloval ocasem a vydal se po proudu řeky. Neexistoval koráb, kterému by kapitán Sparrow nedokázal dát správný kurs a který by dříve nebo později nedovedl do cílového přístavu. Pokud ano, Jack se s takovým dosud nesetkal.
„Pane Sparrowe, ke kormidlu! Vyplouváme!“

Přístav Oran, trh s otroky.
„Zdravý běloch, v nejlepších letech, vhodný pro jakoukoliv těžkou a špinavou práci!“ vyřvával zavalitý pohaněč otroků. Před ním v okovech klečel zbídačelý bílý muž s tmavými prošedivělými vlasy. „Vyvolávací cena třicet liber!“
„Pro rány boží, kdo si asi koupí tuhle trosku?“ sykl štíhlý nevysoký muž zahalený bílým burnusem. Zpod pláště vyčnívala rukojeť meče a obrysy hranaté skříňky, zavěšené přes rameno.
Vyvolavač se zatvářil udiveně a pak se jeho tvář rozzářila úsměvem. „Kapitáne?“
Muž na tržišti sejmul roušku z tváře a upřel oči na klečícího otroka, určeného k prodeji.
„Pane Gibbsi, doufám že po vás nechci moc, ale vysvětlete mi, jak je možné, že tady na bazaru prodáváte do otroctví kapitána Clapptona?“
„Sparrow…“ zašeptal zlomeným hlasem bývalý kapitán Clappton, sražený do prachu oranského trhu s otroky, na kterém ještě nedávno sám dělal obchody. „Sparrowe. Ty prolhaná svině… Ty a ten tvůj kompas… Sparrowe!!!!!!“ zařval v náhlém záchvatu zuřivosti, takže ho Gibbs musel několika šťouchanci usměrnit, aby si uvědomil, kde a kdo je.
„No to víte, kapitáne, volání přírody a tak“ začal Gibbs vyprávět. „Zabouchnul se do Džamaly. Každou noc jí chodil hrát pod okna paláce na kytaru, jenže její ochránce a mecenáš, rebe Mordechaj bin Ibrahim, u kterýho dělám vymahače dluhů a šabat-goje, to už nedokázal snášet a dal ho párkrát spráskat. Jenže ten trouba nedal jinak, než že si Džamalu vezme. Jeho posádce to začalo taky lézt na nervy, takže ho sesadili, zvolili si novýho kapitána a zvedli kotvy. No a Clapptonovi z toho nějak hráblo nebo co, v jednom kuse tady bloudil s očima zavrtanýma do kompasu a pokaždý skončil na prahu Ibrahimova domu. Clapptona párkrát okradli a zmlátili, takže se ocitl bez prostředků a nakonec mu nezbylo, než se prodat do otroctví. Pokouším se za něj pro pana Ibrahima stržit za něj aspoň pár drobných.“
Jack zavrtěl hlavou a s úsměvem, ve kterém nebylo ani stopy po zlomyslnosti, se zahleděl na Clapptona.
„Dobře, beru ho. Potřebujeme posádku.“
„A jak vy jste se dostal z tý nekonečný pustiny, kapitáne?“
„Pouštní želvy,“ odtušil kapitán Sparrow. „A nyní, můj kompas, pane Gibbsi.“
Gibbs vylovil kompas z hlubin svého oděvu a podal ho kapitánovi.
„Můj klobouk, pane Gibbsi. A laskavě nenoste moje věci.“
Gibbs si s provinilým výrazem sundal z hlavy Jackův třírohý klobouk.
„Omlouvám se, kapitáne. Nechtěl jsem ho ztratit.“
„Odpouští se. Teď se běžte tady s Clapptonem nechat najmout na nějakou loď, co pluje do Karibiku. Ráno se k vám připojím. Mám ještě nějaké vyřizování v domě učeného reba bin Ibrahima.“
„Sparrowe!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Modrá koule, bílé závoje oblaků a hnědozelené plochy světadílů. Tři oddělené souřednice se trhaně pohybují po obrazovce a hledají místo, kde by se mohly spojit do stejnostranného trojúhelníku. Zaměřují se na menší ze dvou oceánů, poblíž rovníku. Obraz se přibližuje. Zdánlivě jednolitá modrá plocha se zvětšuje, a tři strany se k sobě přibližují, až se nakonec spojí, a trojúhelníkový výřez mezi nimi se zaostří do většího rozlišení. Na modrém pozadí se objevuje bod, ze kterého se vyklube loď s mnoha vzdouvajícími se plachtami. Na přídi sedí obrys člověka, vyzařující barevné tepelné vlny. Jeho mozek vykazuje zvláštní pohyby, neobvyklé u ostatních lidských bytostí. Před ním na palubě lodi leží věc, vysílající i po sto pozemských letech signál a Bůh bez tváře ví, že našel, co hledal. Svou Tvář.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský