Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, slečna Gwendolin, Vyvržení - Dresden, Brain, Hell, Last, kapitán Dunící Hrom a jeho tým, lízátka, paní Houbová
Shrnutí: Budoucnost vrhá temný stín na celé město a vypadá daleko děsivěji než kdykoliv předtím. Prolitá krev přivádí k životu nemrtvá stvoření ze zapomenutých legend a černá se vrací do módy. Zkáze celého světa může zabránit pouze jeden rock´n´rollový koncert a jedno rande na slepo…
Poznámka: Rande na slepo je nebezpečné, děti, nezkoušejte to! (Při četbě temnějších pasáží doporučuji pustit si – třeba na youtube – kapely Misfits nebo Tiger Army, čistě proto že při jejich poslechu jsem to i psal…)

Černá je pořád v módě

Pitevní protokol: Dresden Dreizig, muž, běloch, 31 let. Příčina smrti: popáleniny prvního stupně na 99 procentech povrchu těla.

Stalo se to o svátcích, při nichž si lidé připomínali úmrtí Mesiáše. K tomu mělo podle Knihy svatého Bobše dojít asi před tisícem let při mytí nádobí v hotelové kuchyni, a lidé si dodnes stavěli do svých obydlí myčky, u nichž se klaněli a kořili. V dnešní době však byly svátky silně zkomercionalizovány, a supermarkety se předháněly v nabídce co nejlevnějších myček na jedno použití. K oslavám patřilo i to, že chlapci polévali děvčata pomejemi, a ty po nich na oplátku vrhaly talíře se zbytky jídel, symbolicky zanechaných rozmařilými hotelovými hosty, přičemž v dnešní době byly tyto „zbytky“ daleko bohatší než v Mesiášových časech celé jídlo.
Lemmy svým původem pocházel z kmene Iškariotských a proto se ho svátky netýkaly. Poněkud divné, když si uvědomíme, že z téhož národa pocházel i sám Mesiáš, ale bylo to prostě tak a Lemmymu to nijak nevadilo. Bezduché a komerční oslavy se mu beztak nezamlouvaly, a také se potřeboval nějak zotavit ze strašlivých nočních můr, ve kterých stál v učebně před všemi spolužáky a profesorkou Mokrou v dámských šatech, a do uší mu znělo posměšné vytí vlkodlaků.
A tak tedy seděl v hospodě V úvoze, v hospodě, která měla všech pět P (pivo, poblitou podlahu a podnapilý personál) a přemítal o životě, osudu a vůbec, na tváři výraz, jaký je málokdy k vidění jinde než na pohřbech oblíbených osob.
„Ahoj Lemmy, jak se máme?“ pozdravil přítel Sylvius, který právě dorazil. „Včera jsem viděl chcíplýho krtka, kterej se tvářil o dost veselejc.“
„Udeřil do tebe někdy blesk?“ tázal se tichým hlasem Lemmy. „Potkal jsi někdy padlého anděla, který ti vyrval srdce z hrudi a spálil ho na škvarek? Lkala tvá duše jako bratr vlků a potřísnil jsi svou tvář popelem a sazemi? Zřítila se na tebe nebesa a…“
„Ajaj, zase mu zkřížila cestu nějaká coura,“ poznamenal Reinhard a napil se ze svého dvojitého rupláku.
„Nebuď zatrpklej, Lemmy,“ těšil přítele Sylvius. „To ona spí s jinejma jen ze soucitu, kdežto tebe si příliš váží…“
Dál se nedostal, protože mu Lemmy dal pěstí pod nos.
„Jo, Lemmy, to máš těžký,“ pravil Reinhard. „Trvalý vztah se dá udržet pouze dvěma věcmi: velkejma prachama a skvělým sexem, a jestli hodláš i nadále tak strašně nasávat, tak se nezmůžeš ani na jedno z toho.“
„Ještě že mám kamarády,“ ucedil Lemmy tónem, který byl v příkrém rozporu s obsahem právě vyřčené věty.
A jasně že v tom byla už zase ženská. Lemmy do sebe posílal jedno pivo za druhým a uvažoval o tom, že všechny dívky, které kdy poznal, musely být buďto dokonale proradné a rafinované, nebo naopak naprosto mentálně odtržené od reality; jenže ve výsledku to vyšlo nastejno, takže to mohl klidně nechat plavat.
„Hele, kámo, nic si z toho nedělej. Takovejch potkáš v životě ještě spoustu,“ pravil rozvážně Sylvius.
„No, tak tos mi moc nepomoh,“ ušklíbl se Lemmy. „Protože právě z toho mám největší hrůzu.“

Pitevní protokol: Brain Phibes, muž, běloch, 29 let. Příčina smrti: mnohočetná distorze a pohmožděniny po zásahu tupými předměty, pravděpodobně kamením.

Po čtyřech dnech, kdy prakticky nepřetržitě tančil s ďáblem (první den vedl kroky Lemmy, další tři dny satanáš) se rozhodl, že ho krutý svět nemá co šmírovat v jeho žalu, a zůstal doma. Připravil si pár lahváčů a otevřel si knihu Vesmírná ekologie od Ellen Ripleyové, kterou odcizil v knihovně Akademie. „Jane Goodallová nového tisíciletí“ hlásala anotace na obálce.
Když do sebe s klidem buddhistického mnicha (visícího za koule nad propastí plnou jedovatých hadů) lámal třetího lahváče, zazvonil telefon. Kdyby Lemmy tušil, kdo to volá, možná by se ani neobtěžoval, protože jak víme, měl zlomené srdce a trucoval. Jenomže by ho právě ani ve snu nenapadlo, že mu zavolá právě ta, kvůli které zažíval svou momentální depresi. Zvedl sluchátko a ohlásil se slovy „Pavilon šelem, slyšim“.
„Ahoj Lemmy, hele, nezlob se že volám tak pozdě,“ ozvalo se na drátě. Devět obyčejných, ba přímo konvenčních slov způsobilo, že se mu ruka se sluchátkem začala třást a druhá, aby nezahálela, sebou škubla a rozlila lahváče.
„Hé… to jako… jó,“ pravil s šarmem Casanovy v posledním stádiu stařecké demence.
„Poslyš, já mám takovej problém, a ty jedinej mi můžeš pomoct…“ pokračovala slečna na druhém přístroji. Jmenovala se Gwendolin, a jelikož byla nejenom krásná, ale taky jí to celkem myslelo, přimíchala do hlasu lehce provinilý tón. Lemmyho mozek dal v rekordní rychlosti dohromady několik vítězoslavných poznámek, hořce sarkastických komentářů a sžíravě ironických průpovídek.
Namátkou vybral tuto: „Bhééé?“
„Hele, já nemůžu volat moc dlouho, telefonuju z hospody,“ pokračovala Gwen. Hluk v pozadí už to ostatně Lemmymu napověděl. „Jde o to, že jsem si dala rande naslepo s jedním týpkem, a teď nějak nevim… on je strašně divnej.“
S jakým týpkem naslepo, vole, hnalo se Lemmymu hlavou. Nechala mě kvůli jednomu blbovi, co byl od hlavy až po koule naprostý hovado jedna báseň, ale rande naslepo znamená, že jde ještě o někoho jinýho.
„Moment, a to je takovej problém říct pardon, rande nevyšlo, zkuste to s jinou?“ navrhl Lemmy, protože přece jenom ještě pořád trucoval. „Bude to sice trapný, ale je to snad evidentní řešení, ne?“
„Jenže to právě nejde,“ šeptala Gwen. „Je to hrozně divný, a já ti to vysvětlím, jestli přijedeš, ty jsi totiž tak hrozně správnej kluk, ale já si to neuvědomovala…“
„Dost!“ zařval Lemmy. Měl pocit, že ještě jednou v životě uslyší větu „já si tě moc vážím jako člověka a kamaráda“ a dopustí se brutální vraždy. „Kde sedíte?“
„V Srdcovým Esu, volám z baru a musím spěchat aby mu to nebylo nápadný…“ odpověděla Gwen.
„Proboha, vždyť to je nejprofláklejší doupě posranejch snobů a zlatý mládeže!“ zděsil se Lemmy.
„No právě, já jsem ho hned napoprvý nechtěla brát někam, kam chodí moji známí, rozumíš,“ vysvětlovala Gwen. „Tak přijedeš…?“
Lemmy protočil oči v sloup. Nikdy, přísahal si v duchu, nikdy už se nenechám utáhnout na sladký řečičky jako nějaká pitomá dementní vovce…

Pitevní protokol: Hell Hound, muž, černoch, 30 let. Příčina smrti: oběšení, na těle krví nakreslen znak označující rouhače.

Neohrožený rytíř bez bázně, hany a peněz, se divoce žene temnou nocí na pomoc dámě svého srdce, říkal si Lemmy v duchu, aby se cítil méně trapně, když si to hasil na zastávku autobusu. Zde pak asi jen půl hodiny čekal, a když už měl nervy zjitřené až ke zvracení, zapálil si cigaretu. V tu chvíli se objevila světla autobusu jako oči zlého draka. Lemy vztekle típnul cigáro, krátce se pomodlil k dobrým démonům a nastoupil.
V autobuse sedělo jen pár lidí. Jeden se na předním sedadle zpovídal knězi, a ostatní vypadali že nastoupili se stejným úmyslem. Cesta by tudíž mohla proběhnout relativně v klidu.
Autobus se rozjel a Lemmy se ponořil do myšlenek. Trochu se o Gwendolin obával, protože netušil, co za amanta si nabrnkla a co je na něm tak divného. Zároveň s ním lomcoval potlačený vztek; slečinka neví co by roupama dělala a Lemmy aby jí tahal z hnoje. To, že se Gwen uchýlila k tak nedůstojnému řešení – požádat o pomoc zhrzeného ex-milence – napovídalo, že je možná opravdu v maléru. Pokusil se uklidnit. Nemá cenu se rozčilovat předem, nejprve si musí prohlédnout místo činu a na tom postavit plán. Carpe noctem, vole, řekl si v duchu, teď je hlavní dorazit tam včas.
Jakmile si to pomyslel, autobus sebou škubnul, zakvílely brzdy a vůz šel do smyku, načež škytnul, chcípnul a zůstal stát na fleku. Lemmy se vyhrabal na nohy a vztekle zaťal zuby – už dávno tušil, že prostředky hromadné dopravy umí číst lidem myšlenky, a dělají všechno pro to, aby cestující co nejvíc nasraly.
Na křižovatce, osvícené jedinou matnou plynovou lampou, ležel převrácený vůz a v jeho troskách čtyři zmítající se a úpící lidské bytosti. Po dlažbě se rozlévaly prameny krve, spojující se do jedné velké louže Aby byl celý výjev ještě příšernější, všechno to bylo naaranžováno před tichou a temnou zdí hřbitova.
Řidič autobusu vyhlédl z kabiny, a když zjistil, o co jde, beze slova nastartoval a odjel. To byl typický postoj řidičů logoberské dopravy a nikdo jim to neměl za zlé – alespoň nikdo, kdo zrovna netoužil zemřít pod koly těžkého autobusu.

Pitevní protokol: Last One, muž, běloch, 28 let. Příčina smrti: přerušení krčních tepen ostrým chrupem zvířete, pravděpodobně psovité šelmy.

Lemmy udělal tu chybu, že byl zrovna venku, neb se domníval, že autobus je nepojízdný. Zmýlil se a osaměl na místě bouračky se čtyřmi trpícími oběťmi. Co se dá dělat, řekl si věcně, to je sice moc hezký, že Gwen úpí ve spárech nějakýho úchyla, ale tady jsou čtyři lidi v daleko akutnější nouzi.
Zapískal speciální signál, který ho naučil policejní šaman Warf, a na zeď hřbitova po krátké chvíli usedl veliký černý havran. Lemmy si prohledal kapsy a našel kus papíru. Byla to pozvánka z Akademie na třídní schůzky pro rodiče neb zákonné zástupce studentů, ale Lemmy nechtěl svému kurátorovi přidělávat starosti. Na druhou volnou stranu pozvánky napsal v krvi namočeným prstem zprávu, dal ji havranovi a vyzval jej, ať ji odnese na nejbližší pohotovost.
Takto beze zbytku splnil svou občanskou povinnost, a opět se zamyslel. Co teď? Další autobus pojede až bůh ví kdy. Lepší obětovat nějaký čas na vymyšlení plánu, než zbrkle pospíchat a nic nestihnout. Že by si vzal taxíka a prachy vytáhnul z Gwen? A zatímco zvažoval krajní možnost, že by se na to normálně vysral, za hřbitovní zdí se ozval nějaký podezřelý šramot.
Na odrolený vršek zdi se vyhoupla podivná postava. Hubený chlápek s mrtvolně bledou pletí, oblečený v chatrných černých svršcích. Do čela mu padal pramen zcuchaných černých vlasů a na Lemmyho se zkoumavě zahleděl pár svítících kočičích očí.
„Nazdar,“ řeklo zjevení opotřebovaným, chraptivým hlasem. „Kde to jsem?“
Lemmy se ho nijak zvlášť nepolekal; mnozí z jeho přátel a známých vypadali hůř, a taky nijak nepřekvapovalo, že podobný přízrak potkává zrovna na hřbitově. Byl to pro něj zjevně přirozený biotop – nebo lépe nekrotop? – a těžko byste někoho takového čekali třeba v kanceláři státní banky.
Přízrak seskočil ze zdi a o dlažbu zarachotily podrážky černých kožených bot.
„Vůně noci, mechu a krve,“ protáhl se spokojeně. „Děti temnoty se probudily…“
Na okraji zdi se objevili další dva. Vypadali podobně a stejně strašně jako ten první. Jeden měl na sobě děsivě omlácenou koženou bundu a druhý měl na svém oblečení zašedlou bílou barvou nakreslené kosti, odpovídající lidskému skeletu.
„Kde to jsme a kdo je tohle, Dresi?“ ozval se jeden.
„Právě jsem se ho ptal,“ řekl ten první, kterému říkali Dres a všichni tři se jako jeden muž otočili k Lemmymu.
„Tohle je město Logoberg a mé jméno je Lemmy Conansson,“ pravil Lemmy. „Má cenu ptát se, co jste zač vy?“
„My jsme Vyvržení,“ zasípala temná stvoření unisono.
„Vandalové z pekel,“ řekl jeden.
„Děti noci,“ upřesnil druhý.
„A vlkodlačí smečka,“ dodal třetí. Otočil se a volným krokem došel k místu nehody. Zamyšleně pohlédl na nehybná těla obětí a zkusmo ochutnal trochu krve.
„Mmmm, nic moc. Ale stačí.“ Poté sáhl do trosek vozu a vytáhl složený kus papíru. Zahleděl se do něj a chvíli soustředěně vraštil čelo.
„Kde je vůbec Last?“ ozvalo se jedno z dětí temnot.
„Už lezu,“ zaznělo ze hřbitova a na zdi se objevil čtvrtý, zcela zapadající do party, navíc celý potetovaný rudou barvou, představující krev tekoucí z řezných ran.
„Jsem se tam chytnul za nějakej špricl. Už se říkala ta hláška, co jsme zač?“
„Jo. Máš vylézt včas jako ostatní a neflákat se. Dresi, našels něco?“
„Chlapecká skupina Bejby Boys,“ přečetl Dres s opovržením. „Máme štěstí, chlapi. Tohle je smlouva na vystoupení. Měli smůlu, hoši, už tam nedojedou. A já se ptám: můžeme snad zanechat nebohé publikum, bažící po kultuře, sine panem et circensem?“
„Nemáme manažera,“ ozval se druhý.
„A co von?“ namířil Dres prst, za jehož nehtem sídlila hřbitovní hlína, na Lemmyho.
„Jo, hoši, rád bych vám pomohl,“ pokrčil Lemmy rameny. „Ať už jde o cokoliv. Jenže já mám jinej problém. Jedna moje kamarádka je v průseru a…“
„Ty si chlapče koleduješ o to, abychom ti vypili krev a z tvojí lebky si udělali talisman,“ obořil se na něj Dres. „Ale máš štěstí. Krev tady těch nabouranejch týpků nás probrala k životu, po nekonečně dlouhém čase opět dýcháme noční mlhu a máme proto dobrou náladu. Tak nám aspoň řekni,“ pohlédl do smlouvy pro Bejby Boys. „Kde najdeme klub Srdcový Eso.“
Lemmy operativně přehodnostil situaci. „Pánové, máte obrovský štěstí, že jste kápli zrovna na mě. Jsem zkušený člen a manažer rockových skupin, a bude mi potěšením zařídit vám dnes v noci vystoupení.“
„Fajn, já jsem Dres, a tady kluci si říkají Brain, Hell a Last,“ představil kapelník svůj ansámbl. „Co bys řekl na dvacet procent z honoráře?“
„Dvacet je hodně,“ namítal Brain.
„Jestli se vám dvacet zdá hodně, tak si je nechte a já se spokojím s osmdesáti,“ navrhl Lemmy.
„Má smysl pro humor,“ zašklebil se Hell.
„A hlavně taky vypadá, jako by sám zrovna vstal z hrobu,“ ocenil Dres jeho zuboženou vizáž. Jistě; aby Lemmy přesvědčil svět o svém utrpení, už pět dnů se nevykoupal a nepřevlékl.
„A o krev se neboj,“ uklidňoval ho Last. „Krev pijou jenom samičky, to máš stejný jako u komárů.“
„Ale chlapi, musíme sebou hodit, připozdívá se,“ upozorňoval Lemmy svou novou smečku.
Dres se opět vyhoupl na zeď krchova a zmizel v temnotě.
„Ustup kousek stranou,“ varoval Brain Lemmyho. „Dres má v oblibě dramatický vstupy na scénu.“
Sotva to dořekl, ozvalo se zachrchlání motoru, vzápětí se do všech stran rozlétly cihly a na chodníku stanul otřískaný pohřební vůz. Za volantem trůnil Dres a maniakálně cenil zuby.
„Jedeme,“ zavelel Hell. „Svět se nemůže dočkat, až Vyvržení zavyjou na měsíc. A hněte sebou, nemáme na to celou noc.“
„Máme na to celou noc,“ opravil ho Dres. „Ale jenom noc.“
Brain obešel pohřebák a otevřel zadní dveře.
„Jsou tady!“ zajásal. Lemmy mu nakouknul přes rameno a spatřil sadu bicích, dvě kytary a čtyři rakve; ano, správně, to vše v černé barvě.
„Kupředu, děti noci, vstříc krvavému obzoru a hrůzným skutkům,“ zavrčel Dres. „Měsíc, Mars a Saturn jsou v tý správný konstalaci.“
Brain, Hell, Lemmy a nakonec Last nastoupili do útrob pohřebního vozu. Dres na to šlápnul a havraní expres se trhavě rozjel kupředu pod mlčenlivými hvězdami, které nehybně setrvávaly na svých místech, ať už Lemmy chodil nebo nechodil s jakoukoliv dívkou. Lemmymu to vždycky přišlo trochu sobecké a nefér.

Gwen se snažila vypadat statečně, ale byla značně nervózní. Ten pán na inzerát ji celou dobu znepokojoval, a nebyla nijak zvlášť nadšená ze zdejšího prostředí. Klub Srdcové Eso byl již dlouhá léta shromažďištěm zlaté mládeže. Ostatní, méně zlatí mladí lidé zdejším chlapcům opovržlivě přezdívali „šampóni“ a děvčatům „lízátka“. Gwen měla sama v oblibě zcela jiný typ podniků, a v tomto svém vkusu se dosti shodovala s Lemmym (jako třeba Pikovej Spodek nebo Křížovou Dvojku). Ale jak už řekla Lemmymu do telefonu, nechtěla si na první rande vybírat místo, kde by mohla potkat své známé. Kdyby se dotyčný neukázal jako ten pravý, nevyhnula by se vtipným poznámkám. A on se skutečně jako ten pravý neukázal. Bylo na něm něco „divného“ a přitom zvláštně a nepochopitelně povědomého.

„Hele a ta holka, je ona normální?“ konverzoval Brain, když si to černá dodávka kodrcala po dlažbě města do Srdcového Esa.
„Poznal jsi někdy nějakou tak dobře, abys mohl říct, jestli je nebo není normální?“ pokrčil Lemmy rameny.
„Já jednou znal jednu hrozně fajn kost,“ zasnil se Hell. „Ona už teda fakt byla víc kost a kůže, než krev a mlíko, ale měla hrob hned vedle mě, a vždycky o úplňku jsme si nachytali pár krys a udělali jsme si mejdan. Jenže pak se na to nějak přišlo, nastoupili na nás vymítači z diecéze, spálili mě a popel rozptýlili do moře. Nemáš páru jak to dlouho trvá dát se zase dohromady, kor když většina ze mě prošla rybíma žábrama.“
Lemmy se lehce otřásl. „Ale jestli jste démoni, tak mi tady něco nehraje,“ řekl. „Ze zkušeností vím, že démoni, upíři, vlkodlaci a vůbec tyhlety temný entity nesnášej rock´n´roll, kterej na ně působí zhoubně, obzvlášť v kombinaci s alkoholem.“
„Nejsme démoni,“ vysvětloval Last. „To je jen taková image. Původně jsme obyčejný lidi, ale přišlo nám škoda umřít a skoncovat s rock´n´rollem, když jsme v něm zaživa byli tak dobrý.“
„To jde, jen tak se rozhodnout neumřít? Já totiž znám jednu kapelu, Stakanovce, a ti se zase rozhodli že nezestárnou.“
„Jo, ale existujou taky nějaký fyzikální zákony, že jo,“ odpověděl Brain. „Takže už nemůžeme působit ve světě, kde jsme původně žili jako lidi. Naštěstí existuje hodně časoprostorovejch rovin, kde se ty přírodní zákony neberou až tak strašně vážně.“
„To zní zajímavě,“ mínil Lemmy. „Když to bude dobrý, tak bych vám eventuelně mohl vyjednat turné se Stakanovcema, nebo s někým dalším. Vlastní kapelu teďka bohužel nemám, protože sehnat normální spoluhráče je snad ještě těžší než potkat normální ženskou…“
„To nejde,“ řekl Last. „I když v některým světě nastanou příznivý podmínky pro naše zmrtvýchvstání, máme vyhrazenou jenom jednu jedinou noc. S prvním slunečním paprskem se rozpadneme v prach a čekáme co bude dál.“

S Gweninou už tak dost nahnutou nervovou soustavou to hrklo ještě víc, když proskleným vchodem Srdcového esa spatřila, jak na protějším chodníku zaparkoval pohřební vůz. Potom viděla jen míhat se nějaké zamlžené stíny, a vzápětí se dveře klubu otevřely. Dovnitř zavanul ledový chlad.
Šampóni a lízátka se zachvěli. Ve dveřích stanulo záhrobní komando páchnoucí hlínou.
„To půjde,“ mínil Dres a obhlížel lokál. „Je tady dost lidí.“
„A spousta koček,“ vycenil Brain mlsně levý špičák. „Je tady ta tvoje?“ otočil se na Lemmyho.
„Tak za prvý to není žádná ,moje´…“ začal Lemmy, ale pak spatřil Gwen. Seděla naproti němu, takže z jejího společníka viděl jenom záda. Udělal nenápadné gesto, které říkalo „chvilku vydrž“ a odvedl Vyvržené do kanceláře manažera klubu.

„Vy jste skupina Bejby Boys?“ vyvalil provozní manažer oči na to, co mu vlezlo do kanclu. Podle reklamích prospektů se mělo jednat o čtyři sladké hezouny, a zatím mu sem napochodovala smečka oživlých mrtvol z hororu.
„Ne,“ zavrčel Dres.
„Jasně že jo,“ usmál se Lemmy a drcnul ho do žeber, až to zachřestilo. „Jsme po dlouhý a náročný šňůře, chápete. Tak snad abyste nám ukázal, kde je aparatura, a my bysme na to vletěli.“
„No a kde máte ty kostýmy?“ ptal se neklidně manažer.
„Jaký kostýmy? My vystupujeme takhle, jak jsme,“ pokrčil Lemmy rameny.
„Ve smlouvě bylo jasně napsáno, že jde o reklamní akci našeho sponzora,“ namítal manažer. „A že tudíž vystoupíte v kostýmech, které alegoricky naznačují, jaké zboží náš sponzor vyrábí.“
„A to je?“
„Vlasový gel,“ oznámil manažer. „A proto budete vystupovat v převlečení za tuby vlasového gelu.“
Lemmy nenápadně mrknul na Vyvržené. Upírali na manažera nehybné pohledy a v očích jim plála rudá světélka.
„Víte, my jsme tady zaměřeni na určité publikum, a tomu odpovídá i programová skladba našich večerů,“ plkal manažer. Byl to už od pohledu nesympatický týpek, a Lemmy tomu nebyl rád. „Nemůžeme si dovolit dát na program jako hlavní číslo nějaký marginální žánr, a upřímně řečeno, když se tak na vás podívám…“
„Upřímně řečeno mě sereš!“ zahulákal Dres a chytil manažera pod krkem. Provozní vypoulil oči a zmocnil se ho pocit, jako by se mu kolem hrdla sevřel studený železný svěrák. Dres ho bez větší námahy zvedl půl metru nad zem a mrštil jím do kouta kanceláře.
„Pánové… pánové… Snad bychom to mohli vyřešit jako civilizovaní lidé,“ blekotal manažer a toužebně hleděl na červené tlačítko, kterým se přivolávala ostraha a které se nacházelo na opačném konci místnosti.
„Jako kdo?!“ zvrčel zhnuseně Dres a šlápnul mu na krk.
„Pánové, jestli jsem až do teďka měl nějaký pochybnosti, tak se pokorně omlouvám,“ pochválil Lemmy svou pekelnou eskadru. „Jděte na to, já si skočím do lokálu a rozjedu si tam ten svůj sólovej projekt, jak jsem vám o něm povídal. A kdyby publikum nechtělo patřičně reagovat, tak já už tu atmosféru zkusím nějak rozhejbat.“

Gwen a její nový „objev“ seděli u stolku pro tři. Třetí místo bylo volné, protože ostatním se z nějakého pochybného důvodu příčilo rušit „zamilovaný pár“. Což je celkem legrační, když si uvědomíme, že opravdu zamilovaný pár vždycky všichni otravujou jak filcky.
Lemmy přistoupil. Tak jo, přikázal si v duchu, jdi na to, borče, jsi drsňák, rebel a čert, ženský jsou ti ukradený a děláš to jen z dobrý vůle, jasný?
„Promiňte, máte tady volno?“
Gwen, neuvědomujíc si důsledky, se na něj mile usmála, Lemmyho srdce se zhouplo a srazilo se se žaludkem.
„Tak já…“ zaskuhral uboze. „Ehem hm HM! Tak já si přisednu jo?“
Usedl a zjistil, že nemá žádný plán.
„Ehm, promiňte, slečno,“ zkusil po chvíli mlčení starý trapný trik. „Neviděli jsme se už někde?“
„No, asi ano, možná… možná…“ zkoušela to Gwen statečně.
„Možná na tom výročním maškarním bále,“ navrhl Lemmy. „Vy jste byla za princeznu a já za klokana… jak jsem měl plnou kapsu lahváčů…“ Lemmy žvanil, co mu slina na jazyk přinesla, a podle toho to taky vypadalo.
Na chvíli toho nechal a zkusmo pohlédl na třetího člena společnosti. Veselá slova mu zamrzla na rtech, jsouce solidární s krví v žilách. Protože tohle bylo vážně divný.
Ten chlápek nevypadal nijak hrozně, neměl velké svaly, výraz zabijáka a tak. Lemmy ho odhadl na třicet až pětatřicet let, přes tvář se mu táhla jizva a jedno oko bylo velmi pravděpodobně ze skla. Tohle nemohlo otrlého Lemmyho vyvést z míry, ale háček byl v tom, že až na zmíněné detaily ten maník vypadal přesně jako Lemmy. Přesně jako Lemmy za deset až patnáct let. Na předloktí měl dokonce stejné tetování. Pokud to skutečně byla nějaká jeho budoucí verze, mohl se Lemmy, soudě podle jeho vizáže, na příštích deset let rozloučit s představou klidného života.
Cizí chlápek se na Lemmyho zahleděl a Lemmy se otřásl. Napadlo ho, jestli se na vlezlé otrapy taky dívá tímhle způsobem. Zároveň mohl škrtnout všechny připravené plány, protože s takovouhle situací opravdu nepočítal.

Na pódiu se rozsvítila světla. Zlatá mládež si pootočila židličky, aby mohla sledovat vystoupení svého oblíbeného chlapeckého kvarteta. Chvíli se nic nedělo, a pak se najednou z reproduktorů počala ozývat líbivá synchronizovaná píseň, opěvující nějaké lízátko, nebo možná nějakého šampóna, což z prvních veršů nebylo jisté.
Zlatá mládež znervózněla. Každý věděl, že Bejby Boys jedou na playback – kromě početného fanklubu dvanácti- až patnáctiletých slečen, které to vědět nechtěly – ale nějak se jim nezdálo, že by to na sebe takhle hloupě prozradili a nedostavili se včas na pódium.
Závěs v zadní části pódia se zavlnil a zaměstnanci klubu začali na jeviště přinášet čtyři černé rakve. Zlatá mládež na to vejrala a hlavy jim to nebraly.
Lemmy se podíval pozorněji a podle očekávání spatřil, že zaměstnanci klubu mají na krku stopy po kousnutí, a stali se tak otroky temných sil. Jasně, Lemmy věděl, že Vyvržení nejsou skuteční upíři, jenže to byla prostě síla jejich image. Jakmile jednou někoho přesvědčíte, že jste upír, dokáže si pak sám vsugerovat všechno ostatní.
Nosiči zmizeli v zákulisí a rakve tiše spočívaly jedna vedle druhé na pódiu. Zlatá mládež zatajila dech. Gwen po očku pohlédla na Lemmyho. Lemmy spokojeně přikývl a ukázal palcem na sebe, aby ji ujistil, že ať už se stane jakákoliv šílená zhovadilost, je to jen jeho zásluhou.
Víko nejbližší rakve se otevřelo a z truhly se zvedl Dres. Zlatá mládež strnula hrůzou a jeden šampón se pomočil. Dres se pomalu postavil a přešel ke stojanu s mikrofonem.
Na pódium z boku vletěl manažer a hystericky mával rukama.
„Dost! Dost!“ ječel. „Zastavte to! Chceme Bejby Boys! Chceme vlasový gel!“
Šampóni a lízátka fascinovaně sledovali tuto nevídanou šou.
Dres popadl manažera za krk a již podruhé tohoto večera jím mrsknul o podlahu, tentokrát před očima početného publika. Pak namočil ruku v krvi z manažerových dásní a přejel po zářice nad pódiem. Světlo zrudlo a ostatní rakve se začaly otevírat. Brain a Hell, třímající kytary v pozici, v jaké obvykle teroristé držívají své kalašnikovy, se zvedli a zaujali svá místa po Dresově boku.
Dres uchopil mikrofon, změřil si podmračeným zrakem zlaté publikum a nadechl se.
„Počkej na Lasta,“ sykl Brain. Poslední rakev se otevřela, Last vyskočil a usadil se za bicí.
Ztichlým sálem se počal rozléhat podivný, takřka nepozemský zvuk, začínající jako šepot okvětních lístků na hřbitově, pokračující jako vrčení pekelného psa a končící čirým výkřikem děsu. Vyvržení hrábli do strun a rozpoutalo se peklo.

„Nějaká nová hlášení?“ ptal se kapitán Dunící Hrom, když dorazil na služebnu desátého obvodu.
„Přišly výsledky ankety oblíbenosti policie u obyvatelstva,“ odpověděl poručík Zog a odložil vápencovou desku, do které zaznamenával hlášení uplynulého večera. Uklízečka paní Houbová vytírala podlahu v zadní části služebny.
„A jak to dopadlo?“
„Policii důvěřuje třicet osm procent dotázaných,“ sdělil poručík Zog.
„Ale to je výborné,“ zaradoval se kapitán. „Dunící Hrom čekal mnohem méně.“
„To pánové z PR oddělení taky. A proto provedli anketu pouze mezi samotnými příslušníky policie.“
„Jo takhle… No, třicet osm procent, to je pořád slušný výsledek. Nu, neklesejme na mysli; statistika je sice nuda, ale má cenné údaje.“
Paní Houbová si vybavila rčení o užitečných idiotech, ale nechala to bez komentáře.
„Něco dalšího?“
„Někdo někoho podřezal, ale není jasné, kdo koho,“ prohlížel Zog zprávy z obvodu. „Podle piktogramů šlo o manželskou rozepři, tady je znak pro železo, to v kombinaci se znakem pro lidskou tvář znamená břitvu…“
„Jestli ono by nebylo lepší podávat hlášení ústně, jako za starých časů v pralese,“ zamyslel se Dunící Hrom.
„Jenže hlášení se musí archivovat, aby je bylo možno porovnávat s aktuálními případy,“ připomněl mu poručík.
„Jo, to mi připomíná… Úřad pro maření vyšetřování hlásil nepovolený průnik z budoucnosti,“ vzpomněl si kapitán. „K dispozici nejsou žádné detaily kromě toho, že se jedná o civilizovaného bílého muže ve věku třicet až pětatřicet let.“
„Tak to nebude hračka. Zatímco divocí lidé páchají zločiny spíše v momentálním afektu, zatímco bílí civilizovaní muži je pečlivě promýšlejí předem,“ vysvětloval Zog. Na Policejní akademii se takové věci sice nevyučovaly, ale Zog si ve volném čase rád nechával od zatčených osob předčítat komixy a brakovou literaturu.
Paní Houbová si pomyslela, že by možná nebylo od věci, kdyby k policii přijali o něco více bílých civilizovaných mužů, protože Dunící Hrom a Zog také řešili případy spíše v momentálním afektu, ale nechala si to pro sebe.
„Si kuř, vole,“ podotkl papoušek, kterého Zog používal k zaznamenání výslechů zadržených osob. Dunící Hrom se na něj ošklivě podíval, protože ho nesnášel. Papouch vykazoval překvapivě rychlý hodnostní postup, byl už praporčík, a Dunící Hrom se obával, že tímhle tempem by se z něj mohl jednou stát jeho nadřízený.
Paní Houbové to bylo jedno. Když mohl být jejím nadřízeným Dunící Hrom, mohl to pro ni a za ni být klidně i papoušek.
„Pak je tu hlášení ze stanice první pomoci,“ pokračoval Zog. „Před půlnocí tam pohotovostní havran přinesl pozvánku na třídní schůzky, pocákanou zaschlými kapkami krve.“
„Proč by havran nosil na první pomoc pozvánku na třídní schůzky?“ divil se Dunící Hrom.
„Těžko říct,“ krčil Zog rameny. „Je pro studenta jménem Lemminster Conansson, ale na stanici nikdo nikoho takového nezná.“
Dunící Hrom se zamyslel.
„To jméno mi něco říká,“ prohlásil. „Kde už jsem ho slyšel…“

Dresův hlas se rozléhal sálem na pozadí temných rytmů jako křik havranů v bouři. Rock´n´roll v podání Vyvržených byl tvrdý a černý jako uhelná sloj, ale ukrýval v sobě jakýsi zázračně melodický podtón.
Šampóni a lízátka se pomalu ale jistě začali rozpadat do dvou táborů. Jedni zděšeně prchali a ještě nějakou dobu potom nedokázali usnout potmě. Naopak druzí v sobě začali objevovat jakousi dosud ukrytou, temnou a poetickou strunu. Černá se vracela do módy…
Gwen se vystoupení líbilo, jednak proto, že hudební vkus měla podobný jako Lemmy, a taky proto, že to prozatím odsouvalo řešení problému s podivným randem naslepo. Někdy v polovině třetí skladby si však musela odkočit, takže se omluvila a odešla.
„Asi se divíš, kámo, co?“ prohodil zjizvený maník.
„To je slabý slovo,“ odtušil Lemmy a zhluboka se napil. „Jsem totálně zmatenej.“
„No… já jsem ty, to už ti asi došlo. Z jiný časový roviny. Poslali mě sem strojem času.“
„Kdo? Proč?“ chtěl vědět mladší Lemmy.
„Kdo, po tom ti nic není. A proč? Asi bych ti to neměl vůbec říkat, ale je to lepší, než mít na rukou krev.“
„Čí krev?“
„Její.“
„Okamžitě vyklop, o co jde, nebo tě zabiju,“ učinil Lemmy svému staršímu já nabídku, jaká se neodmítá.
„Mě? A sebe?“
„To je fuk, jsem ochotnej žít s vědomím, že mě za patnáct let oddělá inteligentní a sympatickej týpek,“ odvětil skromně Lemmy. Na hlavu mu dopadla podprsenka, kterou právě v záchvatu euforie odhodilo nějaké lízátko. Odstranil ji a nasadil tázavý výraz.
„Dobře. Gwendolinin syn vyroste v diktátora. Ovládne svět, nechá zmasakrovat devět set miliónů lidí a rozpoutá poslední válku, v níž zanikne lidstvo a civilizace. Měli jsme jen jeden stroj času, a ten neměl v pořádku zaměřování, takže jediná možnost byla odcestovat do dneška a zabít jeho matku, dokud se ještě nenarodil.“
„Jo takhle,“ zasmušil se mladší Lemmy. „To je zas noc, že bych se posral.“
„Jenže k tomu nemusí dojít,“ řekl starší Lemmy. „Mimochodem, nejdřív jsem si odskočil do roku Vola a zmlátil jsem toho tlustýho idiota, co nás zbil, když nám bylo čtrnáct.“
„Slušná práce,“ ocenil to Lemmy vztyčeným palcem. „Pokolikátý už dostal?“
„Ten den to byla asi šestá nakládačka. Už jsi ho sešvihal tím mokrým ručníkem?“
„Ještě ne,“ zavrtěl mladší Lemmy hlavou.
„To bude úžasná sranda, věř mi,“ ujistil ho starší. „No nic, abychom pokračovali: měl jsem za úkol zajistit, že se Gwenin syn nikdy nenarodí, ale ti, kdo mě sem poslal, netušili, kdo je jeho otcem.“
„Kdo?“ odvážil se Lemmy zeptat tenkým hláskem.
„Já. Ty.“
„Tý vole,“ zasípal Lemmy s hrůzou, a rychle se napil.
„Vím, že už jsi s ní něco měl, pamatuju si to,“ pokračovala jeho starší verze. „Ale taky vím, že zatím žádný děcko nečeká.“
Mladší Lemmy ze sebe vypustil úlevné zafunění, a z popelníku se zvedlo mračno dýmu.
„Ale mohla by. Takže kámo, nesmíš na ní už nikdy v životě ani šáhnout. Až teď vypadnu, bude ti hrozně vděčná, a bude si to s tebou chtít rozdat. Ale ty, a věř mi, že je mi to víc líto než tobě, si musíš zahrát na blbečka a odmítnout ji. Jestli ne, budu se muset vrátit a oddělat ji. Spoléhám na tebe, brácho.“
Lemmyho – jak staršího tak mladšího – samozřejmě napadlo, že se tady nabízí evidentní řešení, a to je kastrace, a oba měli dost rozumu, aby o tom ani necekli.
„No…“ mínil zadumaně mladší Lemmy. „Já už jsem s tím stejně tak nějak nepočítal, takže vlastně o nic nepřijdu, žejo…“
„Jasně,“ usmál se starší. „Vždycky jsme uměli sami sebe mistrně přesvědčovat.“

Zazvonil telefon. Papoušek byl nejblíž, tak ho zvednul.
„Máš problém, pičo?“ ohlásil se. Dunící Hrom mu nekompromisně vyrval sluchátko ze spáru, vrhnul po něm výhružný pohled a ujal se hovoru.
„Tady je Bolehlav Prekér, provozní manažer hudebního klubu Srdcové Eso,“ ozval se tlumený a vyplašený mužský hlas. „Chtěl bych oznámit, že nám sem bez dovolení vnikla skupina kriminálních živlů, mají s sebou nástroje a hrajou nám tady…“
„A jsou to bílí civilizovaní muži?“ chtěl vědět Dunící Hrom.
„No, bílí, to bych zrovna… takoví vybledlí, místy do modrošeda. A civilizovaní nejsou ani náhodou.“
„V tom případě se zřejmě nejedná o závažnější porušení zákona,“ uklidňoval ho Dunící Hrom, který, když se jednou něčemu přiučil, to potom bral vážně. „V tom totiž spočívá ten rozdíl, víte; zatímco civilizovaní muži své zločiny chladnokrevně plánují, divocí muži si v zásadě jen tak blbnou…“
„Nemohl byste mi dát k telefonu radši toho vašeho kolegu, co to prve zvednul?“ přerušil ho manažer Srdcového Esa.
„Moment, Zog to zařídí,“ vložil se do toho poručík, uchopil sluchátko a zaposlouchal se.
„Ano… Cože? Že tam přišli dva chlapi, kteří vypadají úplně stejně, ale jeden je o deset let starší? A co je nám do toho, člověče, my tady řešíme náročný případ průniku z budoucnosti a nemáme čas na hlouposti… Jo? A že je tam s nimi nějaká mladá blondýna, říkáte... Ha, to by mohla být důležitá stopa, nezavěšujte! Ano, Zog si píše… Kolik jí je? A kolik má přes prsa a přes boky…?“
Paní Houbová si povzdechla, opřela smeták o zeď a jemně, leč rozhodně vykroutila Zogovi sluchátko z ruky.
„Poslouchám…. Ano, píšu si. Jaká je adresa? Dobře, do půl hodiny tam někdo bude. Nashle.“
Obrátila se k uraženě se tvářícím mužům zákona.
„Výtržnost v nočním klubu Srdcové Eso, čtyři pravděpodobní démoni, jeden neregistrovaný návštěvník z budoucnosti. Tady je adresa.“
Zavrtěla hlavou a vrátila se k hadru a kýblu.

Vrátila se Gwen, a nic netušíc usedla ke stolu.
„Já padám,“ zvednul se starší Lemmy. „Hezky si to tady užijte.“
A s těmito slovy, která by asi těžko získala cenu za nejlepší finální výrok zabijáka z budoucnosti, prošel dveřmi klubu a rozplynul se v nočním oparu.
„Kdo to vůbec byl?“ otočila se Gwen na zbylého Lemmyho.
„To je fuk,“ zavrtěl Lemmy hlavou. „Byl to někdo, koho už neuvidíme, teda aspoň nějakou dobu, doufám. Víš, on měl ve skutečnosti schůzku se mnou, ne s tebou, ale jelikož dobře věděl, že bych nešel na schůzku s cizím chlapem uprostřed noci ani omylem, použil tě jako návnadu. No nic, pojď si zatrsat, ať z toho večera taky něco máme.“
Dres přivítal nový tančící pár uznalým gestem, ačkoliv jinak se už před pódiem rozjel docela slušnej kotel. Šampóni a lízátka, kteří to vydrželi až doteď, už byli zcela konvertovaní, a nemohli se dočkat, až si zítra půjdou nakoupit kompletní černou garderóbu. Invaze zlodějů duší splnila svou misi dokonale.
Ještě že to není tanec tělo na tělo, pomyslel si Lemmy, a v tu chvíli se k němu Gwen přitiskla jak mládě vačice. Doprdele, pomyslel si Lemmy, nejtěžší část celý akce právě začíná.
Bleskově proletěl seznam možných výmluv: vlkodlak mi ukousnul penis; jsem gay; ne před svatbou – ne, počkat, to je blbost, vždyť už jsem ji hobloval… jsem ženatej a mám tři děti; dal jsem se k církvi; mám rýmu, jsem impotentní, ježto jsem omylem načapal profesorku Mokrou při…
Gwen vklouzla dlaněmi Lemmymu pod tričko a zdálo se, že mu přepočítává bradavky. Lemmy hodil prosebný pohled po Dresovi, a věřte nebo ne, pekelnému minstrelovi to okamžitě došlo.
„Dámská volenka!“ zařval tónem, který nešlo ignorovat. Chytrý tah: jelikož Lemmy byl v celém podniku evidentně jediný pravověrný rocker, všechna lízátka se na něj přímo sesypala. Všechny s ním chtěla tančit a o tuto pochybnou čest počaly propukat boje. Díky tomu, že se jim do hlav podprahově zavrtala rock´n´rollová propaganda, a s ní měl Lemmy už od pohledu značné zkušenosti.
Gwen to nechápala. Ještě před chvílí o ni jevili zájem dva skoro stejní chlapi, a teď o ni najednou zjevně nestál ani jeden. A tak si povzdechla, a pro dnešek to tady zabalila.
Lemmy tím nebyl nijak nadšený, ale to už ho plně pohltila atmosféra pekelného běsnění Vyvržených, a navíc byl už tolikrát svědkem podobně nelogického a zraňujícího jednání ze strany žen, že se mu nezdálo nijak nefér pro změnu jednou vrátit úder.
A tak tady zvesela křepčil s dívkami z nóbl rodin, hrála mu k tomu čtveřice nemrtvých, a to jenom proto, aby se předešlo zničení světa a totální válce. Prostě další všední noc.

„Rozumíš, rock´n´roll je prostě styl života,“ vysvětloval Lemmy podnapilým tónem jednomu lízátku u baru.
„Někdy i styl smrti,“ podotkl Dres, objímaje levou paží zase jiné lízátko. „A tahle inkarnace je vážně dobrá. Posledně nás to vyhodilo v nějakým pralese, kde nežily než nějaký kanibalský kmeny. Neříkám, že to bylo úplně blbý, atmosféra byla fajn a občerstvení po koncertě bylo taky slušný, ale tady to má přece jenom styl…“
Když bylo po koncertě a po četných přídavcích, Lemmy odvedl Vyvržené do manažerovy kanceláře. Zatímco manažer ležel a sténal s mokrým kapesníkem na čelisti, Lemmy mu prohledal kapsy a šuplíky, a rozdělil mezi kapelu honorář. Potom šli a utábořili se u baru.
Lemmy si vyhlédl lízátko s jakýmsi nečitelným nápisem na tričku přes prsa a začal jí tvrdit, že je zvědavý a krátkozraký. Lízátko přijalo tuto drzost s vyzývavým úsměvem, a mejdan začínal nabírat ty správné kalorie.
„Hele, kluci, co děláte zítra?“ ptalo se svůdným hlasem další lízátko.
„My nic,“ pokrčil Brain rameny. „Ale dneska by se ještě nějaký to přátelský utkání dalo stihnout.“
Dívka vedle Lemmyho na tuto narážku zareagovala tím, že mu vrazila jazyk skrze ucho skoro až do neokortexu. Lemmy si málem vylil drink, ale nabyl opět rovnováhu, položil jí ruku na stehno a začal z této výchozí pozice plánovat průzkum bojem, kterému se protivník nijak nebránil, a zrovna když…
Ozvala se strašlivá rána a po ní temné zadunění, až se všem zhouply už tak dost nejisté žaludky. Dveře klubu se zřítily v oblaku prachu a omítky. Stanul v nich kapitán Dunící Hrom s bouracím beranidlem.
„Tohle je šťára!“ zařval. „Logoberská policie, nikdo ani hnout!“
„Všichni na zem!“ hulákal Zog, který mu stál věrně po boku.
„Chlapi na břicho, ženský na záda!“ vřískal papouch.
Za jejich zády pronikly do baru první paprsky ranního slunce a osvítily výčep.
„Tak se měj, kámo, my bereme roha,“ ušklíbl se Dres a rozplynul se do mračna šedého dýmu.
„On to zvládne,“ mínil Brain a ostatní Vyvržení se změnili v prach. Last ještě vteřinu počkal, aby dopil drink, a pak se i on obrátil v sloup kouře, který se zatočil po lokále a zmizel.
Dunící Hrom nevěděl, co si o tom má myslet. Právě se mu před očima doslova vypařili čtyři podezřelí, a zbyl jen jeden, obklopený pěti očividně nalitými a nadrženými dívkami.
„To je zase on! Já to věděl! Tak copak se to tady děje, co?“
Lemmy na něj chvilku tupě vejral a pak se vzpamatoval.
„Ehm… udatný sir Lemminster svádí lítou bitvu se smečkou krvežíznivých piv, a půvabné dámy v nesnázích u něho hledají pomoc?“ navrhnul.
Kapitán se na něj přísně zahleděl.
„Byl někdo zabit, zmrzačen, zohaven, zneužit, nebo sněden?“
„Ne. V zásadě ne. Zatím. Víceméně ne. Dalo by se říct,“ odpověděl Lemmy.
„Dobrá. A co ten vetřelec z budoucnosti?“
Lemmy měl naštěstí pro tento případ připravenou výmluvu.
„Ten už je taky pryč. Skočil si jenom na pivo. V jeho budoucnosti pivo došlo.“
Policisté se strašlivě vyděsili a málem se chytili za ruce.
„Za jak dlouho?“ volal popelavě bledý Dunící Hrom a musel se přitom držet stolu.
„Asi za tisíc let,“ řekl Lemmy s jistou nadsázkou.
Dunící Hrom a Zog si oddechli a do tváře se jim vrátila barva.
„Dobrá. Dunící Hrom v tom případě radši nechce vědět, co se tady dělo, a za pivo je ochoten to tady nesrovnat se zemí.“
„Nemáme peníze, jsme tejden před výplatou,“ oznámil mu pochmurně Zog. „A tenhle podnik nepatří mezi ty, kde vybíráme výpalné.“
„Dunící Hrom má u sebe ty peníze na placeného informátora,“ řekl s nadějí kapitán.
„Jenže se musíme vykázat informátorem, jinak je nemůžeme utratit,“ pokrčil Zog rameny.
„Moment,“ zakročil Lemmy. „Dejte ty prachy mě, já něco prásknu, a pak je propijeme.“
Dunící Hrom vytáhnul štos bankovek a váhavě je přepočítal.
„Dobře, tady jsou. A ty informace?“
„Jo… Tak tohle je Rionna,“ ukázal Lemmy na jedno z lízátek, které tu zbyly po náhlém odchodu rockových hvězd (ve stádiu černých děr). „A tahle zrzavá je Whiskey, a obě jsou vysazený na chlapce v černým. Stačí?“
„Výborně,“ mínil kapitán. „Lepšího informátora jsme si nemohli přát.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský