Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conanson, Reinhard, Sylvius, Elleriel Arlendottir, ředitel Záchytka, poručík Warf, temný mág Bžochrle, doktor Srnec, lemur
Shrnutí: Akademii hrozí, že ji pohltí mocnější instituce, a proto se tři špinavci vydávají zhatit plány obávaných mágů, tentokrát mimořádně zákeřnou metodou. Do akce zasáhnou nepředvídatelné komplikace v podobě mimozemských vetřelců a zlomeného srdce jednoho z protagonistů. Promyšlená akce málem končí uvnitř zdí blázince, a ze svého výběhu se zlověstně plíží černooký lemur…
Poznámka: Autor se omlouvá všem čtenářkám, že místy tak nemilosrdně útočí na ženské nešvary, jenže problém je v tom, že špatné vlastnosti nás chlapců jsou tak fádní, přízemní a stupidní, zatímco ty vaše jsou tak velkolepě a ďábelsky promakané…

Chladné oko

Prolog

Záchytka spolu s dalšími návštěvníky divadla stál a mohutně aplaudoval. Po skončení představení pak zašel k šatnám herců. Nepokoušel se však dobývat do kutlochu hlavního milovníka, ani slavné divy, nýbrž zamířil k postranním dveřím šatny pro vedlejší účinkující.
„Výborný výkon,“ oslovil muže, který hrál žoviálního, leč moudrého sluhu hlavního hrdiny. „Poznám talent, když ho vidím. Apropos, Záchytka jméno mé, ředitel Všeobecné logoberské Akademie. Měl byste čas na skleničku a na slovíčko?“

Chladné oko

Hodina počítačové a informační technologie začala obvyklým úvodem.
„Tak, jako vždycky, zapomeňte na všechno, co jste se dosud o IT naučili,“ zahájil lekci profesor Čepel. „Neboť na trh byla uvedena zbrusu nová programovací matrice, a veškeré předchozí učivo se přesouvá do výuky dějepisu pro první ročníky.“
Většina studentů vyčerpaně zasténala, jen Lemmy a Sylvius zůstali klidní, protože tak jako tak o informatice nevěděli zhola nic, a procházelo jim to jen proto, že se jich profesor Čepel celkem dost bál. V pohodě byl i Řezník, který z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu vždycky vlastnil novou matrici asi měsíc předtím, než se objevila na trhu.
„Jste tu všichni, nebo někdo chybí?“ ptal se nervózně profesor Čepel.
„Chybí Kreuzhackenová,“ ozvala se ze zadní lavice slečna Wenzelová.
„Je nemocná, nebo na to prostě kašle?“ chtěl vědět profesor Čepel.
„Leží v nemocnici s otřesem mozku,“ informovala ho slečna Wenzelová. „Její přítel ji ráno přetáhnul po hlavě těžkým stříbrným podnosem, zatím se neví proč.“
Lemmy a Sylvius na sebe pohlédli a lehce se ušklíbli. Náhle do učebny vstoupil školník Stalone.
„Je tady pan Conanson?“ zeptal se. Lemmy rezignovaně povstal.
„Mám malér a mám se okamžitě dostavit do kanceláře pana ředitele,“ prohlásil.
„Vy umíte číst myšlenky,“ pobaveně zahlásil školník. „Ještě se v tom trochu zdokonalíte, a nebudu muset věčně šlapat schody. Tak pojďte.“

„Co má zase znamenat ta stížnost na vás?“ pravil unaveně Záchytka a otřel si své převysoké čelo kapesníkem. „Kolegyně Hooriganová tvrdí, že jste včera ,hrubým způsobem sabotoval její výuku´. Jak tomu mám rozumět tentokrát?“
„To je taková hra,“ zamumlal Lemmy, protože to se těžko vysvětlovalo. „Prostě libovolnej počet účastníků sedí a nikdo se nesmí smát. Kdo se první rozesměje, tak vypadnul, no a vyhrává ten poslední, co to vydrží nejdýl.“
„Čemu smát?“ tázavě na něj pohlédl Záchytka.
„Ničemu konkrétnímu. Prostě tak. Nesmát se,“ pokrčil Lemmy rameny.
„A to byl váš nápad?“
Lemmy skromně přisvědčil.
„No jistě,“ mínil Záchytka. „Kdo jinej by taky vymyslel takovou nebetyčnou krávovinu? Podle hlášení kolegyně Hooriganový jste totálně odrovnal celou třídu a nikdo nebyl dvě hodiny schopnej chodit a mluvit, natož se soustředit na učivo.“
„No, někdy se to trochu vymkne,“ připouštěl Lemmy.
„A vůbec,“ mávl Záchytka rukou. „Proč se tady s váma vybavuju o něčem, co nemá hlavu ani patu, když musím řešit daleko důležitější věci? Takže proč jsem si vás dnes zavolal, pane… Colemane?“
„Conansone,“ pravil rezignovaně Lemmy. Neuniklo mu, že lidé, stylizující se do role zlovolných géniů, mívají často nějaké zvláštní a banální slabé místo, jakýsi výpadek. U Záchytky to byla naprostá neschopnost zapamatovat si jméno a příjmení byť jen jediného studenta.
„Teď bych rád, abyste mě pozorně sledoval, protože tentokrát jde do tuhýho. Situace je následující: ministerstvo školství uvažuje o tom, že naše Akademie přejde pod Odbornou školu vyšší magie.“
Lemmy vyvalil oči. „Proč? Magický předměty u nás přece tvoří jen úplně okrajovou část osnov, ne?“
„Iniciativa nevyšla z ministerstva, ale z magické školy,“ pokračoval Záchytka. „Ale zdá se, že ministerstvo je nakloněno jim vyhovět. A já mohu pohříchu snést jen málo argumentů proti, neboť ředitel školy vyšší magie mě tak trochu drží pod krkem.“
„Copak, vydírání?“ nadhodil Lemmy.
„Tak nějak,“ připustil Záchytka. „Jeden bývalý profesor přeběhl k mágům a žvanil. Copak o něj by nešlo, tomu už zavřel zobák můj tajný agent Zánět. Ale kompromitující materiály se nachází pořád v držení ředitele Bžochrle, a to je mág vysokého stupně.“
„S tímhle jménem?“ užasl Lemmy.
„No právě. Nevěřil byste, jakou černou auru dovede vypěstovat život, když s sebou vláčíte tohle dědictví. Plus křestní jméno Ludmil.“
Lemmy se otřásl hrůzou. Logoberský zákon změnu jména neumožňoval, což předurčovalo mnoho lidských bytostí k živoření, jež vede k beznaději a šílenství. Ono to asi fakticky nebude nic moc, když vám pohledná dívka někde v baru řekne třeba „Ahoj, fešáku, já jsem Tereza Čarokrásná“ a vy na to odpovíte „Těší mě, Ludmil Bžochrle“.
„Já jsem se vždycky chtěl jmenovat Ferdinand,“ řekl zamyšleně Lemmy. „Protože to by pak holkám nedalo, a říkaly by mi ,Ferdinande, dej si se mnou rande…´“
„Ježkovy zraky, co mi to tady blejete, vy pološílenej cvoku?“ vyjel na něj Záchytka. Pak se uklidnil.
„Ti vaši tři spolužáci - jak oni se jen… Roland, Sandokan a Izrael, nebo tak nějak…“
„Reinhard, Sylvius a Azael,“ pomohl mu Lemmy.
„Ano, no prostě ti, co jim na rozdíl od ostatních zbývá ještě tak dvacet deka mozku,“ přikývl ředitel. „Tak ty vám dávám k ruce. Úkol je poměrně jasný – znemožnit vydírání. Já vím moc dobře, že ke mně nikdo z vás nechová žádnou synovskou lásku, ale věřte mi – černýho mága jménem Bžochrle byste nechtěli za šéfa ani v nejtěžším snu. A před nikým jiným ani necekněte, ať nepropukne panika…“
… nebo spontánní radostné oslavy, blesklo Lemmymu hlavou.
„Teď jděte, a hlavně už prosimvás nehrajte v učebnách ty vaše idiotský hry.“
Záchytka osaměl ve svém doupěti. „Nesmát se…“ zavrtěl rezignovaně hlavou. „To je fakt výplod chorýho mozku. Ještě že ho mám na svý straně…“

Další hodinu byla alchymie. Profesorka vdova Mokrá se kachním krokem procházela po učebně, neboť jí to doktor poradil na klouby, a přednášela dnešní látku, výrobu a oživení golema, kterýžto výklad prokládala značně dvojsmyslnými poznámkami.
Lemmy dřímal a v polospánku přemítal nad momentální krizí, která zavládla na půdě Akademie. Sylvius soustředěně vraštil čelo, a sepisoval milostný dopis pro jednu dívku z nižšího ročníku, se kterou si nedávno začal románek, když ho na chodbě o přestávce upoutala svým luzným zjevem.
Podařilo se mu ji sbalit poměrně neotřelým způsobem. Namluvil jí, že je vyslancem z budoucnosti, a má za úkol ji chránit proti robotickému zabijákovi, neboť její dosud nenarozený syn má v budoucnu zachránit lidskou rasu před zotročením ze strany inteligentních strojů. Děvče mu tuhle šílenou hovadinu beze zbytku sežralo i s navijákem. Co naplat, staré dobré lži typu „Jsem poměrně sympatický, milý, vcelku pohledný a ne zrovna hloupý mládenec“ už prostě dávno nezabírají. Teď zbývalo jen někoho přesvědčit, aby sehrál roli vraždícího androida, než dívka začne něco větřit. Naštěstí měla velice běžné křestní jméno a časté příjmení – jmenovala se Elleriel Arlendottir - takže Sylvius jí udržoval v domnění, že zabiják se zatím prokousává telefonním seznamem.
„Dáváte pozor? Copak si to tady pan Sylvius píše, když má sledovat výklad?“ zvolala najednou profesorka vdova Mokrá, vyškubla Sylviovi papír s konceptem milostného vzkazu a zkoumavě se do něj zahleděla.
„To si nechte na přestávku,“ pokárala přísně mladého milovníka. „A vůbec, dobře přece víte, že na velikosti nezáleží, a ,lízat´ se píše s měkkým i.“
Sylvius si dal hlavu do dlaní a zrudl jak nebe před západem slunce, zatímco všechny dívky v učebně počaly hýkat smíchy jako smečka zhulených hyen. Lemmy vyprskl. „Sorry, kámo,“ omluvil se hned svému příteli. V tu chvíli Černé srdce – zvon na školní věži – odbilo konec hodiny, a tak oba přátelé vyšli na chodbu, kde se setkali s Reinhardem a Azaelem. Lemmy jim vyložil, jak se věci mají.
„Ale já mám odpoledne rande s Elleriel,“ řekl Sylvius provinilým tónem. „Víš, nerad bych ho propásnul – to je totiž taková zvláštní věc, že školní rok je dávno v druhý půlce, a já si jí všimnul až teď. Takže bych nechtěl, aby…“
„Bodeť ne, ty Romeo, vole,“ poznamenal vrabec, který seděl Reinhardovi na rameni. „Protože na Akademii nastoupila teprve před dvěma nedělema, vole, tos nevěděl? Páni, vy byste se bez nás vrabců nedokázali ani dojít vychcat, vole.“
„No jo, tak si jdi na rande,“ mávl Lemmy rukou. „My budeme beztak zatím provádět jen takovej předběžnej průzkum, tak vesele tokej. Ale připrav slečinku na to, že tě budeme časem potřebovat.“

Sylvius a Elleriel seděli pod třešňovým stromem v nedalekém sadu. Sylvius se zrovna chystal říct něco chytrého, ale vtom na ně dopadl dlouhý stín. Oba mladí lidé vzhlédli, a spatřili strašidelně vyhlížející postavu se zachmuřeným pohledem.
„To je on?!“ vyjekla ustrašeně Elleriel. „Šílené nelidské monstrum z budoucnosti?“
„Bohužel ne. Teda - ne z budoucnosti,“ zavrtěl hlavou Sylvius. „Tohle je spolužák Braber. Ahoj, Vitte.“
Braber si ho změřil chladným, zkoumavým zrakem.
„Sylvius?“ zasípal opotřebovaným hlasem. „Rande?“
Dobrý student bojácně přitakal. Rozbíjet a ničit milostné schůzky svým bližním byla na Akademii poměrně oblíbená zábava, byť k tomu nebývalo moc příležitostí.
Braber do něj zabodl krhavé oko. „Střez se těch, již v hlubokých vodách dlí a v jejich žilách koluje studená krev. Tvá duše bude natažena na skřipec a úpět ve strachu před zapomněním. Varuj se oka, jež po tobě pátrá v temnotách…“
Objevil se student Ťuhýk a popadl Brabera za rukáv.
„To nic, to je dobrý,“ vysvětlil Sylviovi. „Chudák tři dny nejed a před chvílí sežral nějaký houby, co našel u hřbitova. Nějaký dvě holky z prváku, co ho neznaj, o něm řekly, že vypadá fajn, tak se polekal, že ztrácí formu a potřeboval ji doladit, ale asi trochu přestřelil. Tak pojď, Vitte, odpočineš si a všechno bude zase v pohodě…“
S těmi slovy ohleduplně odvedl neodporujícího, leč podivně se šklebícího Brabera pryč.
„Tady se nedá randit,“ povzdechl si Sylvius. „Pojď se radši někam projít. Čím dál odsud tím líp.“

Lemmy s Reinhardem a Azaelem vyšli z Akademie, prošli branou a obratně se vyhnuli několika starším pánům, kteří zde se svými luxusními bouráky čekali na své přítelkyně, studentky Akademie, a dlouhou chvíli si obvykle zpestřovali střelbou po studentech mužského pohlaví.
„Ty vole, každej tejden odhalovat nějaký nový spiknutí, to jednoho unaví,“ prohodil Azael. „Člověk se ptá sám sebe, jestli vůbec je v našem okolí někdo, kdo nejede v nějaký konspiraci.“
Narážel, mimo jiné, na případ z minulého týdne, kdy on a Lemmy objevili tajné dokumenty, podle nichž byl profesor dějepisu Koroptev ve skutečnosti antropologem, a celý druhý ročník Akademie jedním velkým experimentem, neboť během předloňských přijímacích zkoušek byli vybráni a přijati pouze ti uchazeči, jejichž myšlení vykazovalo největší podobnost s myšlením pračlověka, čímž vytvořili modelovou pravěkou tlupu, kterou teď profesor Koroptev mohl zkoumat takříkajíc v terénu. Také už bylo jasné, proč má druhý ročník povoleno používat pouze kamenné nástroje a pomůcky.
„Nebo ta strašlivá hodina sexuální výchovy,“ otřásl se Lemmy. Tehdy zase navštívila Akademii mladá psycholožka, která držela přednášku údajné „výchovy k zodpovědnému sexuálnímu životu“, jíž se ale zúčastnily pouze dívky. Hoši to považovali ze nefér, a Azael proto předem umístil do jedné skříně v přednáškovém sále aktivovaný stereolit. Když si ho potom vyzvedli a přehráli, vstaly jim hrůzou chlupy na zádech. Pár krátkých úryvků nechť hovoří za vše:
„… ideální je celý den mlčet a tvářit se rozmrzele. Když se vás váš chlapec začne ptát, co vám je, odpovídejte ,nic´ a tvařte se pořád naštvaněji…“
„… když ve společnosti nějaká vaše kamarádka pronese nějaké mužské jméno, zasyčte na ni ,psssst!´ a očima ukažte na svého chlapce, a to tak, aby si toho určitě všimnul… Když ho to naštve, cestou domů mu vynadejte, že se neumí bavit a dělá vám ostudu…“
„… v prvních týdnech vztahu se může stát, že váš chlapec ráno vstane dřív, doběhne do obchodu a připraví vám bohatou a chutnou snídani, kterou vám na stříbrném podnose naservíruje až do postele, spolu s čerstvě natrhanou, skromnou leč krásnou kytičkou. Reagujte ve stylu ,Ježkovy zraky, jsi úplně blbej, tohle jsou hrnky na čaj a né na kafe!´…“
A rána do vazu z milosti: „… během erotických hrátek – o kterých vám nemusím nic vykládat – si vyberte ten nejlepší okamžik a proneste něco jako ,Takhle to měl rád můj bejvalej´…“
Ten večer se hoši tiše, beze slova a zasmušile zpili v krčmě U vlka do totální němoty.
To však bylo tehdy, a nyní tu byl další den a další problém.
„Dobrá, Azaeli, podej hlášení,“ otočil se Reinhard na svého pobočníka.
„Takže; Odborná škola vyšší magie byla založena Sterlingem von Labutěm v šestašedesátém roce století Pakobry. Z řad jejích absolventů vzešlo značné množství ministrů školství, ale též hlav organizovaného zločinu. V mnoha případech se jednalo o tytéž osoby. Současný ředitel Ludmil Bžochrle ji absolvoval s vyznamenáním, a do jejího čela byl vybrán po úspěšně provedené operaci Žně, jejíž detaily zůstávají tajné. Škola sídlí vedle logoberské zoologické zahrady, založené taktéž von Labutěm, z níž příležitostně odebírá exempláře zvěře, nutné pro magické experimenty. V současnosti má okolo čtyř set studentů, ročně poskytuje asi dvacet stipendií. Předchozí ředitelka Arlen Morgiandottir se stala držitelkou ceny za…“
„Aktuálněji, prosím,“ požádal Reinhard.
„No jo… V loňském roce při údržbářských pracích na půdě školy zahynulo šest pracovníků, obvyklý průměr je devět, takže to byl šťastný rok.“
„Ten Záchytka se snad zcvoknul, vole,“ stěžoval si Lemmy. „Jak máme asi někoho takovýho obelstít? Tohle není žádnej mág na volný noze, jako Šakal nebo Gego. Bžochrle má k dispozici neomezenej magickej potenciál z unijního rozpočtu.“
„A proto musíme zasáhnout tam, kde to nebude očekávat,“ přikývl Reinhard. „Azaeli, tu část s policií, prosím.“
„Jo… Ludmil Bžochrle kdysi smrtelně ponížil a potupil policejního šamana, kapitána Wyrga,“ pravil Azael. „Jeho syn Warf přísahal Bžochrli pomstu, a sám se posléze v otcových šlépějích stal šamanem v řadách…“
„Jasně, toho přece známe,“ řekl Lemmy. „Takže myslíte, že nám s tím pomůže?“

Sylvius a Elleriel se procházeli poměrně klidnou a tichou čtvrtí vilek a rodinných domků, a kolem nebylo ani živáčka. Dobrý student přemítal, v čem je háček. Sbalil půvabné děvče s havraními vlasy a překrásnou postavou, dokonce snad i s jistou inteligencí, a to vypadalo moc krásně, než aby to byla celá pravda. Nebo se v něm jen ozývá léty studia na Akademii a přátelstvím s Lemmym vybroušená paranoia?
Právě míjeli jakýsi temný průjezd mezi dvěma domy. Z hloubi průjezdu se náhle ozval mužský hlas.
„Vy tam! No vy dva! Rychle se někam schovejte!“
„Proč?“ zvolal Sylvius.
„Je středa, pět hodin! Touhle dobou nad námi vždycky prolétá UFO, a občas unáší lidi, ale jenom, když je zastihne venku!“
Do háje posranýho, zažiju já někdy normální rande, napadlo Sylvia. Ale ještě než se on a Elleriel stačili v nastalé situaci zorientovat, na zem kolem nich dopadl stín.
Sylvius vzhlédl a spatřil rotující disk o průměru několika desítek metrů. Vznášel se asi čtyřicet metrů nad zemí, přímo nad místem, kde Sylviovi a Elleriel právě skončilo rande. Z neidentifikovaného letícího předmětu vyšlehl světelný paprsek a dopadl na chodník o něco dál. Na tomto místě se vzápětí zhmotnily dvě šedé postavy nejasných rysů, avšak humanoidního typu. Sylvius se neohroženě vrhl před Elleriel, aby ji ochránil před možným nebezpečím, ale jedna z šedých bytostí mávla rukou, a jakási tajuplná síla odhodila Sylvia stranou, kde vytvořil malebnou hromadu s dvěma povalenými popelnicemi.
Druhý z šedých vetřelců namířil na Elleriel jakýsi rourovitý předmět a z hlavně vyrazil paprsek červeného světla. Elleriel znehybněla a přímo před Sylviovýma očima se proměnila v rybu. Vypadalo to zhruba jako metr a půl dlouhá štika, která sebou začala mrskat na chodníku. Sylvius na to s hrůzou vejral a pokoušel se postavit, ale to už obě bytosti došly na místo činu, uchopily rybu, ve kterou změnily Elleriel, zvedly ji a opět se rozplynuly v paprsku z UFO, které vzápětí odlétlo a zmizelo.

Přibližně o čtvrt hodiny později nalézáme Sylvia, značně pochroumaného a s vyšinutým svitem v očích, jak stojí na nejbližší policejní stanici a přerývaným hlasem vypráví, co ho právě potkalo. Jistě že by udělal lépe, kdyby se obrátil třeba na Lemmyho a Reinharda, jenže ti právě bůhvíkde plnili svůj tajný úkol, a navíc na tom chudák Sylvius nebyl, co se myšlení týče, právě nejlépe.
Službukonající policista na něj hleděl dosti nedůvěřivě.
„Zní to podobně jako legenda o Hromovém Kondorovi; to je jeden z mýtů našeho kmene,“ řekl, když Sylvius dokončil svou nesouvislou výpověď. „Ten byl také plochý a kulatý, a unášel neopatrné lidi do tajemné nebeské říše za oblaky.“
„No a to je přesně to, co se stalo mě,“ volal Sylvius. „Tak vidíte, vaše legenda je pravdivá!“
„Ale kdeže,“ zavrtěl policista hlavou. „Nakonec se ukázalo, že šlo o meteorologický balón. Jak už dnes každý ví, stvoření z bájí a mýtů neexistují. Kromě Onosama.“
„Koho?“ otázal se Sylvius, jehož zoufalství ovládlo natolik, že se přestával soustředit.
„Onosamo je rozpustilý a zlomyslný skřítek, který se potají plíží mezi lidmi, a provádí jim drobná uličnictví a kanadské žertíky,“ vysvětloval ochotně policista, a naléval si kávu do hrnku s nápisem „Pomáhat a chránit“.
„U svatý prdele s máslem, o čem se to tady s váma proboha vybavuju?!“ zaječel Sylvius, policista leknutím upustil hrnek s kávou, došla mu trpělivost a přivolal posily. Dovnitř vtrhli tři statní strážci zákona a společnými silami domnělého nebezpečného šílence zdolali.
„Kdo tady polil kafem ty úřední spisy?“ zeptal se velitel stanice, když jeho muži táhli kopajícího a řvoucího Sylvia ven.
„Onosamo,“ odvětil službukonající policista pohotově.

Na úplně jiné policejní stanici, na opačném konci města, upřel policejní šaman, poručík Warf, své černé neproniknutelné oči na trojici návštěvníků.
„Pomsta,“ pronesl tichým hlasem slovo, jež na jazyku chutnalo sladce i hořce zároveň. „Ano, Warf přísahal pomstu ďábelskému Bžochrli. Leč nenaskytla se příležitost, neboť Bžochrle se mezitím stal jedním z nejmocnějších mágů široko daleko, a i kdyby se mu Warf nějak dokázal dostat na kobylku, ohrozil by tím i všechny své kolegy a celou policii. Warf už se pomalu smířil s tím, že zemře, aniž by kdy pomstil urážku, jež ulpěla na jeho otci a jeho krvi.“
„A tohle je právě vaše šance,“ pravil Reinhard. „Pomstu provedeme my, vy nám akorát řeknete jak na to – to se myslím ve Valhale bude počítat. Chápu že to trochu ztrácí grády, když Bžochrle nebude vědět, kdo a za co se mu pomstil, ale lepší než spadnout ze schodů, ne?“
(Pozn. autora - Cenzor se dlouho hádal, že „drátem do voka“ je vtipnější, ale autor vytrval a odolal, protože sebelepší vtip, který slyšíte v průměru jedenáctkrát denně, poněkud ztrácí na kvalitě.)
Warf se zamyslel. „Dobrá, nic jiného Warfovi asi nezbývá. Warf vám svěří plán, který vymyslel už kdysi, a který slavil obrovský úspěch v předloňských volbách starosty pro čtrvrtý vnitřní obvod.“
„To byl ten jak ho načapali in flagranti s tou modelkou, ne?“ vzpomínal Azael.
„Ano, až na to, že to nebyla tak docela modelka,“ poučil jej poručík Warf. „Byla to nastrčená policejní figurantka, a… moment, to je vlastně přísně tajné… Ale co, když jde o pomstu za nebohého Warfova otce… Prostě nám tenhle kandidát nevyhovoval a potřebovali jsme tam dosadit jiného. A proto Warf provedl kouzlo, které způsobuje neodolatelnou milostnou přitažlivost. Očarujete třeba kus chodníku, lavici, gauč, auto, prostě místo, na kterém k sobě potom dva lidé opačného pohlaví pocítí naprosto nepotlačitelnou touhu po sobě navzájem. Vysvětluje to Warf dost jasně, stačí mě mí bílí bratři sledovat?“
„Jasně. Když třeba chlap vezme stopařku do takhle očarovanýho auta, tak si to na prvním odpočívadle rozdaj na zadní sedačce,“ pochopil bystře Lemmy.
„Správně. Samozřejmě že vám Warf neprozradí složení elixíru; je pomstychtivý, nikoliv šílený. Vždyť jen ať si moji bílí bratři představí, jak by to vypadalo, kdyby takové kouzlo ovládal každý!“
„No,“ zkusil to opatrně Azael. „My tři, to přece ještě není totéž co ,každý´…“
„V žádném případě,“ odmítl poručík. „Kromě toho, funguje to mnohem lépe, když ti dotyční netuší, že se nacházejí na očarovaném místě. Warf vám dá svou poslední dávku elixíru, a vy pak vlastní krví stvrdíte neporušitelnou přísahu, že jej použijete jen a pouze na zkompromitování Bžochrle!“
Chlapci tedy neochotně souhlasili.
„Bžochrle je již dlouho ženatý a má tři děti,“ pokračoval Warf. „Obecně je považován za vzorný příklad šťastného a spořádaného manželského soužití, i přes to příjmení. Na rozdíl od mnoha jiných mágů nemá ani žádné konkubíny, neboť jeho manželka je ženská od rány, a pěkně by ho srovnala. Tam, kde neuspějí ani mocní šamani, vykoná za ně krvavou práci zhrzená žena!“
„To jo, to by mohlo klapnout,“ kývl Lemmy, pak se rozhlédl a ztišil hlas. „Hele, a když tohle kouzlo ovládáte, tak proč třeba… víte, chci říct, proč nepomůžete kapitánovi Dunícímu Hromovi, aby si taky konečně… rozumíte mi?“
Warf soucitně zavrtěl hlavou. „To jsme zkusili. Nic. Je to jediný známý případ, kdy nezabral ani elixír.“

Hoši vyšli z policejní stanice na ulici a Reinhard třímal v ruce malou lahvičku, z poloviny naplněnou tyrkysově modrou kapalinou.
Připadalo jim to nefér. Nedávno se seznámili s třemi krásnými dcerami doktora Párala, policejního lékaře. Jmenovaly se Žíla, Žáha a Žláza (doktor Páral miloval své povolání chirurga), a chlapci se teď museli vzdát tak lákavého podpůrného prostředku na jejich sbalení.
„S tím by se vůbec daly podnikat věci,“ řekl Reinhard s očima upřenýma na obsah flakónku. „Vidím to v živých barvách – profesorka vdova Mokrá dostává vzkaz, že si s ní přeje hovořit ředitel Záchytka. Vdova Mokrá vchází do Záchytkovy kanceláře. Ředitel překvapeně zvedá hlavu od stolu…“
„Dost!“ zarazil ho Lemmy. „Něco takovýho si nezaslouží ani on, i když je to Záchytka. Navíc nezapomínej, že jsme složili krvavou přísahu, a jestli ji vědomě porušíme, Warf nám vlastnoručně vyřízne játra.“
Nad jejich hlavami se zatřepotal vrabec a dosedl na Reinhardovo rameno.
„Zdravim, pánové,“ zacvrlikal. „Sylvius je v průseru, vole, skrz to svý rande, a tentokrát skutečně překonal sám sebe. Naposledy byl spatřen, jak ruku v ruce s tou roštěnkou Elleriel, vole, odchází někam na špacír. Asi o hodinu později, už bez ní, vole, z jakýhosi dosud nejasnýho důvodu vtrhnul na policejní stanici a brutálně napadl policistu ve službě, vole. Taky dobrý. Jelikož přitom jevil neklamný známky šílenství, vole, byl zpacifikován a převezen do blázince, kde byl svěřen do péče proslulého mozkovrta, doktora Srnce. Quod vult jovis perdere dementat prius, vole.“
„Asi jsme ho na to rande neměli pouštět,“ poznamenal Lemmy.
„Ten kluk se z těch ženskejch jednou zcvokne; to jsem říkal už dávno a vypadá to, že na moje slova došlo,“ tvrdil Azael. „Si vzpomeňte – Sněžná Květina, jak mu kvůli ní taky málem hráblo, pak ta zubatá, potom ta bláznivá…“
„Počkej, zubatá a bláznivá byla jedna a tatáž, to bys mu křivdil,“ vpadl mu Lemmy do řeči. „A ty si vzpomeň na Aileen, jaks jí jednou přišel hrát na loutnu pod okna, nenapadla tě žádná lepší milostná píseň než ,Já ti ho tam našroubuju´, a její fotr tě střelil do…“
„To mi říká ten pravej,“ ušklíbl se Azael. „Kdo se namol ožralej pokoušel uškrtit úplně cizí ženskou, jen proto že měla stejnej účes jako…“
„Nechtěli byste toho nechat?“ zaduněl Reinhardův bas. „S váma ty hormony mlátěj, to vám teda řeknu. Teď se musíme soustředit na to, jak dostat Sylvia ze cvokárny.“

„Začneme obvyklou metodou,“ doktor Srnec sepjal ruce a zahleděl se na ošívajícího se Sylvia. „Jaký první traumatický zážitek z dětství si vybavujete?“
Sylvius chvíli přemýšlel, protože traumatických zážitků z dětství měl celou řadu, a potřeboval si je časově utřídit.
„No,“ řekl po chvilce. „Jestli si to dobře vybavuju, tak poprvé, když mi v první třídě zlá učitelka trollštiny snědla mého oblíbeného plyšového medvídka.“
„Ach tak.“ Doktor zavřel oči a chvíli vypadal soustředěně. Sylvius nenápadně mrknul na dveře, ale za nimi stál ozbrojený strážce.
„Popište ji. Tu učitelku,“ řekl doktor stále poslepu.
„Pamatuju si akorát černý vlasy.“
„Ha. Černé vlasy. Stejnou barvu měla podle policejního hlášení i vaše – údajná – přítelkyně, že?“
„No a?“
„Nuže, měl bych jistou teorii,“ otevřel doktor Srnec oči. „Hlavně si musíte uvědomit, že tato terapie má za cíl vám pomoci, a že by tudíž nebylo ve vašem zájmu ji odmítat a pokračovat v popírání. Tedy, domnívám se, že jste si ve svém nevědomí svého medvídka identifikoval se svým penisem…“
Sylvius vyvalil oči, viditelně znervózněl a vybavil si rčení o klíčích od blázince.
„A proto,“ pokračoval cvokař, „jste si podvědomě ztotožnil svou dívku s velkou štikou s ostrými zuby, neboť jste se obával, že vám vaše přítelkyně – a nezapomínejme na stejnou barvu vlasů – v nestřežené chvíli penis ukousne a sní…“
„Ty hajzle, já tě zabiju!“ vypěnil jindy mírumilovný Sylvius a šel po něm. Doktor Srnec na to byl připravený – nestalo se mu to poprvé. Rychle se na svém kolečkovém křesle odsunul dozadu, a Sylviův nenávistný úder zasáhl pouze hromadu papírů na jeho stole.
Doktor Srnec, nutno říci, taky neměl lehký život. Byl toho názoru, že správný psychiatr by nikdy neměl mít sexuální vztahy se svými pacientkami, a zároveň byl přesvědčen, že prakticky každá žena je potenciální případ pro psychiatra. V důsledku toho už čtrnáct let nezakusil pohlavní styk, a říct, že se to na něm podepsalo, by bylo ještě dosti slabé.
„Koupím vám nového medvídka!“ volal doktor povzbudivě, když dozorce odváděl tiše běsnícího Sylvia z doktorovy ordinace. „Nebojte se, spolu to zvládneme!“
„Nic si z toho nedělej, mladej,“ prohodil vlídně dozorce, když byli na chodbě. „Mě se stává, že zaspím a přijdu pozdě do práce. Doktor mi vysvětlil, že mi prej dveře od blázince podvědomě připomínaj kundu, a že z nich mám tuhletu… obsedantní psychosexuální fóbii.“
„Jako že jste teplej?“ zeptal se Sylvius a dozorce mu jednu natáhnul obuškem.

Záchytka zvedl telefon, který mu zazvonil na stole. Chvíli pozorně naslouchal.
„Cože? V blázinci? Můj student? A jak se jmenuje? Záhorský… Aha, myslel jsem že to bude jinej… No dobrá, z vyučování ho omluvíme… A za jak dlouho asi tak…? Že se uvidí. Dobře, tak nashle.“
Zvedl se, nakráčel do sborovny a seznámil svůj sbor s touto drobnou nepříjemností.
„Jenže tím se teď nemůžeme rozptylovat,“ dodal. „Protože, jak víte, dnes má na naši Akademii zavítat pracovník ministerstva školství na inspekci, aby posoudil, jsme-li ve stavu pokračovat jako samostatný ústav, nebo jestli nás sloučí s magickou školou. Takže o tom, že máme studenta v pakárně, se nikdo z vás nebude zmiňovat, jasný? Beztak jich většina patří spíš tam, než sem. Kdyby nebyla situace tak vážná, od srdce bych se tomu zasmál. Ono je někdy vůbec těžké se nesmát…“
„Prosím, pane řediteli?“ nerozuměl profesor Srpen této poslední poznámce.
„Ale to je taková dementní hra, co ji občas hrajou naši studenti,“ mávl Záchytka rukou. „Kdo se dýl vydrží nesmát.“
„Čemu nesmát, pane řediteli?“ ptala se profesorka vdova Mokrá.
„Ničemu konkrétnímu, prostě se nesmát,“ vysvětloval Záchytka.
„To je zajímavé – co je na tom tak těžkého se nesmát, když není čemu?“ poznamenala profesorka Mokrá, která se dosud nezbavila pošetilé iluze, že pedagog by se měl umět „podívat na svět očima těch mladých“.

Do budovy logoberského Ústavu pro duševní choroby vstoupil mladý muž s rozježenými vlasy, v kožené bundě s mnoha zipy a v černém tričku s nápisem „Děvky, chlast a hermetická filosofie“. Pod paží si nesl malou koženou aktovku.
„Kampak?“ zastavil jej u vchodu dozorce. „Návštěvy jsou povoleny pouze za ubývajícího měsíce.“
„Darth Splinter jméno mé, mistr tetovač,“ představil se host. „Mám zde provést ocejchování nových případů.“
„Ale většinou chodí takovej starší vysloužilej námořník,“ namítl dozorce.
„Ano, já za něho jenom zaskakuju, víte,“ vysvětloval mistr Splinter. „Chytil ho záchvat suchozemské krysí horečky.“
„Jo takhle. No tak to snad dneska nebude trvat tak dlouho jako obvykle,“ řekl dozorce. „Ten chlap pochytil někde v Jižních mořích podivný móresy; vytetovat chovancům číslo mu vždycky trvá celou věčnost, bůhvíjak dlouho jim ukazuje vzorky písma, a pak jim ještě půl hodiny vysvětluje, jak si to natírat nějakejma mastičkama, nechodit s tím na slunce a tak…“
„Kdepak,“ usmál se mistr tetovač. „Já se držím starýho dobrýho hřebíku a tuše za čtyři padesát.“
„Tak pojďte, dneska je tu jenom jeden novej. Nějakej mladej, asi jako vy, co mu podle všeho dala holka kopačky, s ním to fláklo a začal z toho vyšilovat,“ dozorce se obrátil ke svému kolegovi. „Skoč prosímtě pro toho dnešního cvoka a přiveď ho do Síně bolesti.“
Sylvius v doprovodu strážce vešel do kamrlíku, kde se provádělo tetování přijatých pacientů. (Pořadové číslo plus kód diagnózy – pak už doživotně každý, s kým jste se setkali, věděl že má co do činění s cvokem, a netřeba dodávat, že život vám to nijak neusnadnilo.) A zde spatřil sedět Lemmyho s připraveným hřebem a lahvičkou laciné tuše.
Jeho druh v nesnázích vrhl na Sylvia široký úsměv. Sylvius naštěstí nebyl doopravdy blázen, protože mu došlo, že se k Lemmymu nesmí hlásit.
„Tak fajn,“ zahlásil bodře lžitetovač. „Hezky si upoutáme ručičku tady na stůl do znehybňovací smyčky, ano? Bude to dost bolet, ale léky na otravu krve vám proplatí, pokud jste ovšem byl tak prozíravý, a včas se pojistil proti zbláznění…“
Uťal větu vprostřed slova, a dozorci, který držel Sylviovi předloktí na desce stolu, přibodl rukáv uniformy ke dřevu prudkým rozmachem tetovacího hřebu. Strážce zařval překvapením, a to již Lemmy tomu druhému vychrstl do obličeje plnou dávku černé tuše.
„Nezapomeňte, jde to dolů vazelínou!“ zvolal na rozloučenou, popadl Sylvia a dali se na útěk. Když vyběhli z budovy cvokárny, zvolnili krok a k bráně do areálu došli pomalu jako by se nic nedělo. (Simulovaný útěk z blázince se na Akademii čas od času nacvičoval v rámci tělesné výchovy.)
Na pískové cestičce stál starší muž s nepřítomným pohledem a s ošetřovatelem po boku. „Zabít Klouzka… zabít Klouzka…“ šeptal šílenec chraplavým hlasem. Hoši ho lhostejně minuli, teprve těsně u brány se dali opět do běhu, a nezastavili se, dokud si nebyli jisti, že setřásli pronásledovatele a zmátli stopu.
„Ty vole,“ oddechoval Lemmy v předklonu. „Na chvíli jsem vážně uvažoval, že ti ten cejch fakticky vykéruju, aby ti to nadosmrti připomínalo, co seš zač. Co jsi to zase vyváděl?“
„Tomu nebudeš věřit…“ sípal Sylvius. „I když – ty možná jo.“

Inspektor z ministerstva školství se ujistil, že je na správné adrese, a vstoupil hlavní branou do haly Akademie, aby zde provedl pečlivou kontrolu, na jejímž základě mělo být rozhodnuto o dalším osudu tohoto ústavu.
Hned jak vešel, zaslechl podivné zvuky. Hala byla liduprázdá, pouze u stolku před jakýmsi okénkem s občerstvením seděl nějaký muž, podle oděvu zřejmě školník, hlavu měl položenou na loktech na stolku a hlasitě plakal, až se celý třásl.
„Ehm…,“ odkašlal si inspektor, a bylo mu trochu trapně. „Jsem docent Žemle, inspektor ministerstva školství. Přišel jsem na tu inspekci, váš ředitel mne očekává…“
Školník na to nic, a stále usedavě štkal. Ramena se mu škubala v bezmocných záchvěvech pláče.
„Ale no tak,“ zkusil to inspektor Žemle po dobrém. „Neplačte, člověče, my vám tu školu přece hned nezbouráme. Od svržení náměstka Šakala jsme velmi demokratická ústavní instituce.“
Uplakaný školník lehce pozvedl hlavu a zamával rukama. Inspektor teprve teď pochopil, že ten muž nepláče, nýbrž se hystericky směje. Ustrnul, nevěda, jak se má zachovat.
„Kde bych našel ředitele Záchytku?“ zeptal se úřednějším tónem. Školník zavrtěl hlavou a nekontrolovatelně se rozhýkal v dalším záchvatu smíchu, až se sesul na zem, kde počal bušit pěstí do dlaždic. Inspektor se ustrašeně rozhlédl, hledaje pomoc.
Náhle se rozlétly dveře sborovny a z nich vyběhla postarší dáma korpulentní postavy. Inspektor Žemle se nadechl, aby se představil, ale než stačil něco říct, žena sebou praštila o podlahu, kde zůstala ležet na zádech, baculatýma nohama vykopávala nad sebe a přitom pištěla vysokým, až bolestivě ostrým hláskem.
Za ní se ze sborovny vypotácel vysoký plešatý muž s plnovousem, pod nímž se vzápětí podlomila kolena, a musel se zachytit rámu dveří. Také jemu tekly proudem slzy a vyrážel ze sebe strašlivý štěkot pekelných psů.
„Vdo… vdo… vdovo Mokráááá!“ zavyl, až inspektorovi naskočila husí kůže. „Já vás… zab… zab… zabijůůůů… Buhehehehééééé!!“
Mezi jeho dlouhýma nohama se po čtyřech vyplazil maličký mužík s temně rudou tváří, chvíli se bezhlesně smál s ústy otevřenými úplně na doraz, div mu čelisti nevypadly z pantů, a potom se zkroutil do malého klubíčka. Nakonec do haly vyklopýtala solidně vyhlížející dáma s brýlemi v ruce, volnou rukou si utírala slzy a přerývaně kejhala: „Já - hý! - já vás… já vás – hý! – varovala – hý!“
„Íííííííí – ííííííí!“ pištěla obézní dáma a třepala rukama i nohama jako ve smrtelné křeči.
Inspektor Žemle v sobě nenalezl odvahu na něco se vyptávat, ba ani zde pošetile setrvávat. Pomalu, pečlivě si hlídaje záda, se pozpátku vyplížil hlavní branou ven, pevně rozhodnut, že zpátky dovnitř už ho nikdo nedostane. Osušil si čelo kapesníkem, a začal přemýšlet, co napíše do hlášení.

Lemmy, Reinhard, Azael a nervózně se ošívající Sylvius stáli před hospodou U lemura.
Hospoda byla pojmenována podle statného lemuřího samce, který každou noc prchal z přilehlé zoologické zahrady, aby navštívil právě dotyčnou hospodu. Zpočátku, jelikož se lidí nebál, sem chodil jenom na zbytky jídla, a potom se zase vracel do výběhu. Zdejší flamendři mu časem začali kupovat pivo a panáky, na které si lemur velmi rychle zvyknul, vracel se do výběhu pozdě a návštěvníci si stěžovali, že se vůbec nehýbe, netušíce, že ji má jak zákon káže.
A právě sem chodil každý den na oběd ředitel Odborné školy vyšší magie, Ludmil Bžochrle.
Lemmy s Reinhardem vysvětlili Sylviovi, že ačkoliv hluboce soucítí s jeho bolestí, nemohou v tomto případě podniknout prakticky vůbec nic. Neexistovala žádná možnost, jak vystopovat UFO a osvobodit Elleriel, nehledě k tomu, že byla jakousi naprosto neznámou technologií či magií změněna v obrovskou rybu.
„Hele, brácho, jediná rozumná možnost je, že se nás budeš držet, a společně se budeme věnovat případu Bžochrle,“ přesvědčil ho Lemmy. „Koukni, je to mocnej čaroděj, a když na něj budeme něco mít, možná se nám podaří ho přimět, aby s náma spolupracoval. Třeba o tom něco ví.“
Sylvius to zdráhavě uznal, a tak teď vešli dovnitř všichni společně. Ve výčepu bylo jen pár lidí, a chlapcům hned padl do oka velký volný stůl, v jehož čele stála dubová lavice. Na stěně nad lavicí se skvělo velké reliéfní písmeno B, vyvedené ozdobným heraldickým stylem. Jak zjistil Azael, ředitel chodíval na oběd i s předními členy svého sboru, mezi nimiž byla i jeho zástupkyně. A právě ta by mohla sehrát nedobrovolnou roli v jejich plánu.
Hoši usedli každý k jinému stolu, jako by se neznali, a počkali, až se zjeví číšník. Jakmile se vrchní dostavil, začali naši hrdinové postupovat podle předem vypracovaného plánu. Nejprve všichni čtyři učinili rozsáhlou a poněkud zmatenou objednávku pití, kterou ještě několikrát pozměnili. Tak se jim podařilo číšníka rozhodit a zmást, takže když odešel k baru pro objednané jedy, bylo zaručeno, že mu to bude dlouho trvat. Jindy by za to číšníka lynčovali, jenže teď jim to právě hrálo do karet.
Když vrchní s poněkud konsternovaným výrazem odešel, Lemmy se rozhlédl. Vzduch byl čistý. Kývl na Reinharda, a ten souhlasně přivřel oči. Lemmy vytáhl z kapsy lahvičku s elixírem od poručíka Warfa. Přišel čas zasadit rozhodující úder. Jediným skokem se ocitl u mágovy rezervované lavice, odzátkoval flakón a rozlil tekutinu na její dřevěný povrch. Kapesníkem setřel kapky elixíru z okraje a zarecitoval zaklínadlo, které bylo nutno odříkat k úspěšnému dosažení magického účinku (a autor ho tady z pochopitelných důvodů nehodlá uvádět). Hned poté se jako plížící se lev opět vrátil ke svému stolu, posadil se a s překvapením pohlédl do tváře podivného tvora, který seděl naproti němu a pozoroval ho s tázavým výrazem.
Vrátil se číšník a přinesl každému něco jiného, než co si kdo objednal. Chlapcům to ale nevadilo. Lemmy poručil ještě jednoho panáka pro lemura, a pak hoši dopili a odešli. První fáze akce byla zdárně dovedena ke konci, a jeviště bylo připraveno pro druhé dějství.

Přečkat noc nebylo tak jednoduché, jak spiklenci původně doufali. Sylvius byl na pokraji nervového kolapsu, a nad vodou ho drželo hlavně to, že se pokud možno nechtěl už nikdy setkat tváří v tvář s doktorem Srncem. To, a pak také štědrý přísun alkoholu, který mu v hospodě U vlka zajistili Reinhard a Lemmy.
Ještě dobře, že pivní král Blicher Beerson před lety, když studoval na Záchytkově Akademii, obestřel její okolí, včetně přilehlých hospod, mocnou clonou, chránící proti kocovině. Chlapci vesměs vyznávali filosofii, podle níž bez rizika a nebezpečí není ta pravá zábava, a proto se často vydávali na bojové mise do hospod mimo dosah ochranného závoje. Pokud však bylo na druhý den nutno vykonat něco důležitého, a potřebovali zůstat fit, vděčně využili Blicherova dobrodiní. Jako dnes.
Druhý den měli naši čtyři hoši oficiálně takzvané studijní volno. Dopoledne si dali jedno na kuráž, a vypravili se opět do hospody U lemura, kde měla proběhnout závěrečná část operace Bžochrle. Doufali, že všechno půjde podle plánu, neboť podle zpráv, které jim přinesl Reinhardův vrabec, se proslýchalo, že inspekce ministerstva školství nedopadla tak úplně na jedničku s hvězdičkou

„Tak se do toho pusťte, matko,“ pravil vlídně vrchní od Lemura k uklízečce paní Houbové, která každý druhý den chodila do výčepu poklidit. „Včera tu bylo hodně lidí, lemur se dvakrát poblil a podlaha je dost zaprasená, takže tady hoši vám odtahají lavice, abyste ji mohla pořádně vytřít. Chlapci, pojďme na to.“
Barman a kuchař si plivli do dlaní, a odnosili všechny lavice ke stěně, kde je naskládali na sebe. Postupovali od nejbližšího stolu k nejvzdálenějšímu. Když paní Houbová dokončila úklid, nanosili lavice zase zpátky ke stolům. Postupovali od nejbližšího stolu k nejvzdálenějšímu.

Reinhard a jeho komando vstoupili k Lemurovi, a vrchního se zmocnila nevolnost. Hoši se posadili zase každý zvlášť, stejně jako včera, a vrchní byl mile překvapen, když si tentokrát objednali nápoje úplně normálně a bez problémů. K Lemmymu si opět přisedl lemur, který si ho ze včerejška zapamatoval jako štědrého sponzora. Zbývalo počkat, až se dostaví temný mág.
Ke stolu mezi Lemmym a Sylviem dosedli dva štamgasti a dali si pivo.
„Už jsi viděl v zoo tu novou rybu?“ otázal se jeden druhého. Sylvius sebou mocně škubnul a rozlil své pivo po stole. Lemmy si toho všimnul a zbystřil.
„Ne, jakou rybu?“ opáčil druhý z hostů.
„Včera odpoledne přivezli tadyhle do zoo nějakou novou exotickou rybu odněkad zdaleka,“ odvětil první. „Prej je to hrozně vzácnej druh, kterej nechová skoro žádná zoo na světě. Dali ji do toho novýho velikýho akvária. Vypadá jako obrovská štika, a má…“
Ozvalo se zarachocení. Sylvius vyskočil od stolu jako bodnutý sršněm, porazil židli, a vyřítil se z výčepu, až se udělal průvan. Jeho přátele to zaskočilo. Azael a Lemmy udělali tázavé oči na Reinharda. Ten pokrčil rameny a rozhodil rukama. Takto se beze slov dohodli, že tomu zatím nechají volný průběh. Akci Bžochrle zvládnou i bez Sylvia, protože ta teď beztak jede samospádem. Sylvius zjistí, že v zoo mají jen obyčejnou rybu, a zase se vrátí. To dá přece rozum, ne?
Zbývající tři účastníci akce se vrátili ke svým drinkům a k čekání. Lemmy si přiťuknul s lemurem, a zrovna stavěl na stůl prázdného panáka, když mu náhle někdo poklepal na rameno.
„No ne, to je ale krásný lemur! Ten je váš? Mohu si k vám přisednout?“ Lemmy se otočil. Za ním stála jakási dívka a mile se na něho usmívala.

Sylvius téměř bez dechu zkontroloval plán zoo u hlavního vchodu, zjistil, kde se nalézá obří akvárium, proletěl zahradou bez jediné zastávky, zcela ignoroval klokany a opice, až doběhl k oddělení ryb, salamandrů a hlavonožců. Před vchodem se zarazil, prudce se nadechl, aby se duševně připravil na to, co bude následovat, a vešel do pavilonu.
Netrvalo ani deset vteřin, a stál před obrovskou zelenou stěnou gigantického akvária, jehož interiér napodoboval exotický oceánský útes. Kolem korálů a mořských hub se hemžila hejna pestrobarevných ryb a olihní, a v jejich středu se poklidně vnášela…
„To je ona!“ zaječel Sylvius, vrhl se k akváriu a začal bušit do skla. „Elleriel! Slyšíš mě? To jsem já, Sylvius!“
Veliká, štice podobná ryba si povšimla zvláštních pohybů za sklem, které ji upoutaly, a připlula blíž, aby zjistila, jestli by se to nedalo sežrat.
„Slyšíš mě, má lásko?!“ řval Sylvius a mlátil do skla, jako by dočista pozbyl smyslů. Ryba na něj pohlížela bezvýrazným okem a pomalu hýbala žábrami. „Přišel jsem tě vysvobodit! Dostanu tě odsud, a budeme navěky spolu! Zatím můžeš bydlet na Akademii v bazénu, Záchytkovi musí stačit vana! Všechno bude v pořádku, nikdy už tě neopustím, miluju tě!“
Skupina návštěvníků se značným zájmem sledovala jeho počínání. Jeden malý chlapeček se tázal rozpačitého otce, jestli to u rybiček taky funguje jako u maminek a tatínků. Od vchodu se obezřetně blížili dva hlídači, třímaje mezi sebou pevnou síť na odchyt zdivočelých lidoopů.

„No, to víte,“ hovořil Lemmy, když s neznámou slečnou popíjel první drink, „důležité je umět se vcítit do duše zvířete, že. Oni jsou to vážně osobnosti, a když má člověk dostatek trpělivosti, citu, ale také pevnou ruku… Ten jejich oddaný pohled nic nenahradí…“
„A to je váš první lemur?“ tázala se dívka, upírajíc na Lemmyho velké tmavohnědé oči. Lemmy se odmlčel a několik vteřin hleděl zamženým okem kamsi stranou.
„Inu,“ povzdechl si. „To už k tomu tak nějak patří. Když jsem musel nechat uspat svého prvního lemura… no, co bych vám povídal, to brečel i veterinář…“
„Mám ráda muže, kteří se nestydí plakat pro svého lemura…“ sdělila mu dívka a pomalu na něj zamrkala. Lemur je pozoroval znechuceným pohledem, protože mu bylo jasné, že má po panákách.
Azael a Reinhard tomu nevěnovali pozornost, protože celou dobu sledovali dveře. A právě v tu chvíli jimi prošel sám Bžochrle. Hoši podle jména jaksi podvědomě očekávali plešatého prcka s brýlemi a předkusem, nicméně ředitel školy vyšší magie byl vysoký a štíhlý muž středního věku s aristokratickým vzezřením, které ještě podtrhávalo střízlivé tmavé roucho a počínající šediny na spáncích. Jemu v patách kráčeli tři členové jeho sboru. Azael a Reinhard zatajili dech.
Povedlo se. Ředitel Bžochrle usedl na své čestné místo, a vedle něj přijala místo jeho zástupkyně, žena v nejlepších letech s bohatou hřívou černých vlasů. Ačkoliv bylo na první pohled vidět, že mezi nimi panují čistě profesionální vztahy, hoši nepochybovali, že se to záhy změní.
Kolem vzácných hostů počal snaživě kmitat vrchní. Mágové si cosi objednali, vrchní odkvačil, a Záchytkovi agenti čekali, kdy začne účinkovat elixír.
Azael vstal, a nenápadně si přesedl k Reinhardovi.
„Netušíme, jak rychle to působí,“ ucedil koutkem úst.
„Poručík Warf tvrdil, že na tom nesejde,“ odpověděl stejně tiše Reinhard. „Jakmile si tam jednou sedli, tak to mají spočítaný.“
„A taky nevíme,“ pokračoval Azael, „jestli si to bezhlavě rozdaj přímo tady na místě, nebo jestli s tím počkají na pozdějc v soukromí.“
„To je taky jedno. Jestli na to vlítnou rovnou tady, je kompromitace zaručená. Pokud si to nechají na potom, mám v záloze vrabce, který je bude nenápadně sledovat s miniaturním aktivovaným stereolitem, na který zaznamená výlevy jejich hříšné vášně.“
Připrděli číšníci. „Čtyřikrát mořská ryba s brambůrky a oblohou ze zelených fazolek,“ hlásil vrchní.
„Ježkovo varle,“ utrousil Azael. „Ještě že tady není Sylvius. V tom jeho stavu by to s ním šlehlo.“
„Tak mu to radši neříkej, až se vrátí,“ poradil mu Reinhard. „Všechno co je cejtit rybou, by ho mohlo vyprovokovat k nepředloženým činům. Nyní vyčkávejme, až Amor rozprostře svá křídla a vypustí první střelu.“

„Tedy, víte, já jsem tady v téhle ordinaci zažil už hodně deviantů, ale něco takového jsem tu ještě neměl,“ pravil doktor Srnec, pročítaje hlášení o incidentu, načež pohlédl na kroutícího se Sylvia, který seděl opět naproti němu, tentokrát pro jistotu v poutech. „Ta vaše chorobná fixace na ryby mi dělá značné potíže se stanovením diagnózy. A taky jste nám to včera trochu zkomplikoval tím svým dobrodružným útěkem.“
„Logoberskej zákoník dává každému občanu právo na jeden pokus o útěk z blázince,“ namítal Sylvius. (A měl pravdu; jeden úspěšný útěk z ústavu pro choromyslné, ještě před vytetováním kódu, byl nejenže povolen, ale znamenal i značné plus v profesním životopise.)
„To ano, ale včera jste tento pokus vyčerpal,“ řekl doktor. „A pánové z ostrahy by rádi prohodili pár vlídných slov s tím vaším komplicem, co vám pomohl utéct,“ dodal. „Ale zpět k našemu, smím-li to tak nazvat, ichtyologickému problému.“
„Tady vůbec nejde o ryby jako takový…“ chtěl se hádat Sylvius, ale doktor Srnec ho nenechal domluvit.
„Po zvážení některých faktů jsem se rozhodl opustit svou původní teorii o vašem medvídkovi. Myslím, že musíme blíž k vodě. Povězte mi, a ničeho se neostýchejte; rybařil jste jako mladý?“
„Já jsem pořád mladý, je mi devatenáct let,“ podotkl Sylvius.
„Ano, ano, jistě,“ doktor si sundal brýle, dýchl na ně, opět si je nasadil, zase je sundal, otřel si je o košili a znovu nasadil. „Myslel jsem v tom věku, kdy už nejste dítětem, ale ještě ne mladým mužem, během formativních let osobnosti. Laicky řečeno v pubertě.“
„Ano, rybařil,“ odsekl Sylvius, neboť právě tohle si doktor zřejmě přál slyšet.
„Na udici, do sítě, nebo holýma rukama zpod kamenů?“ chtěl vědět doktor Srnec.
„Rukama zpod kamenů,“ odpověděl Slyvius, protože jako zkušený chovanec blázince začínal tušit, o co doktorovi jde, a nechtěl to zbytečně prodlužovat, aby už to měl z krku.
„Přesně to jsem si myslel,“ zajásal psychiatr, uchvácen svým profesionálním instinktem. „Domnívám se, že klíčem jsou právě ony škvíry pod kameny. Vlhké, tmavé škvíry, že? Netušil jste, co naleznete uvnitř. Přitahovaly vás, a současně jste se jich obával. Přesně jako o něco později ženského přirození – nebyl jste si jistý, jak se zachovat. A proto, když vás vaše přítelkyně opustila – a nemá cenu si to nepřipouštět – vrátila se vám představa ryby, která je skrytá vlhkou, úzkou a tmavou štěrbinou, a vy nevíte, máte-li do ní proniknout nebo v panice utéct...“
Sylviův výraz říkal ,jen si pindej, psychouši, když ti to dělá dobře´.
„A tím se dostáváme k vaší matce…“
Sylvius byl připraven vydržet leccos, ale tohle bylo moc. Zařval, skočil po doktorovi, a tentokrát byl pevně rozhodnut ho dostat.

„Trvá to nějak dlouho,“ šeptal znepokojeně Azael. „Už začali šrotovat zákusek a pořád nic.“
Také Reinhard byl zneklidněn. Uplynula skoro hodina, a ředitel Bžochrle ani jeho zástupkyně nejevili sebemenší známky vzájemné erotické přitažlivosti. Ani jediný kradmý dotyk či postranní pohled, překračující hranice akademické kolegiality.
„Koneckonců, jakou jinou záruku na ten elixír máme, než to co nám řekl Warf?“ nadhodil Azael. „Co když kecal, nebo se spletl?“
Na lavici vedle Reinharda se vydrápal lemur s prázdnou sklenkou a hodil po něm prosebný pohled.
„Co tady chce ten ohyzdný primát?“ zavrčel Reinhard. „Já myslel, že ho zve Lemmy.“
„No jo, Lemmy, co s ním vlastně…“ Azael se ohlédl a strnul. „Ty vole…“
„Co je zase…?“ odsekl Reinhard, nespouštěje z očí ředitele Bžochrli a jeho potenciální souložnici.
„Drž mě,“ požádal Azael. „Drž mě tak pevně, jak jsi ještě nikoho nedržel, protože jinak ho zabiju…“
Teď se ohlédl i Reinhard. Naskytl se mu hrůzostrašný pohled, který ho přikoval k lavici. Lemmy seděl na svém místě a neobyčejně pitomě se usmíval. Pravou paži měl položenou přes ladně stavěné boky jakési neznámé slečny. Tatáž slečna mu s rozsvícenýma očima cosi šeptala do ucha, používajíc k tomu nejen hlasivek, ale též jazyka.
„Tak, a je to v hajzlu,“ poznamenal Reinhard. „Amor se někde sťal jak zvíře, a místo Bžochrle mu do rány přišla nějaká slabomyslná běhna…“
„No ale co teď budeme… Panebože,“ užasle vydechl Azael. „Reinharde… Máš sílu ještě na jedno hrůzostrašný překvapení?“
„Ale jo, mě už je to fuk,“ řekl Reinhard a obrátil zrak opět ke stolu čarodějů. Právě si k němu přisedla mladá dívka s tmavými vlasy, oblečená v podobném černém rouchu, jako profesoři magie.
„Je mi nějaká povědomá,“ přemítal Reinhard. „Kde už jsem ji viděl?“
„Včera na Akademii, vole, když s ní měl Sylvius rande,“ řekl Azael. „To je Elleriel.“
„No ano, máš pravdu… Ale ať se koukám seč můžu, nevidím ploutve ani šupiny…“
Reinhard si přejel rukama po tváři. Podíval se na tokajícího Lemmyho, na stůl mágů, a nakonec věnoval zhnusený pohled šklebícímu se lemurovi.
„Mám toho právě tak akorát plný zuby,“ prohlásil. „Nenechám ze sebe dál dělat vola.“
S rozhodným výrazem ve tváři vstal, udělal několik kroků a pevným stiskem popadl Lemmyho za ucho.
„Na moment, slečno,“ ucedil ledovým hlasem k překvapené dívce a odtáhl protestujícího Lemmyho za boltec ke stolu mágů. Čarodějové se na ně zvědavě, ale také s jistým pobavením zahleděli.
„Už jsem si říkal, kdy se k nám asi připojíte,“ usmál se lehce ředitel Bžochrle. „Dovolte, abych vám blahopřál. Vymysleli jste opravdu důmyslnou akci. A věřte, že jsme to nebyli my, kdo vám ji takto žertovně překazil. Nehledě na to, že by stejně nefungovala, si s vámi zahrál zlomyslný osud.“
„No, zas tak zlomyslnej…“ nadechl se Lemmy, a Reinhard ho praštil do žeber, aby zmlknul. Neohroženě se zahleděl na samotného Bžochrle.
„Co se to tady kurva děje?“ dotazoval se. Bžochrle gestem naznačil, aby se posadili. Reinhard, Lemmy a Azael se namáčkli na volné místo, a bez sklenky nápoje najednou nevěděli co s rukama.
„Váš vrabec zpíval,“ ušklíbl se Bžochrle. Elleriel se zářivě usmála, zvedla ruce nad stůl a levou dlaní přiklápěla pravou. Nadzvedla ji, a z hrsti vykoukla vrabčí hlavička.
„Sorry, vole,“ ozval se vrabec omluvným tónem, vyhýbaje se Reinhardovu pohledu. „Chtěl bych vidět vás, vole, kdyby vás chytili do magický sítě a pak vás hodili na pospas nějakýmu zasranýmu lemurovi s ujetým ksichtem!“
„Svině,“ zamumlal Lemmy. „Ty panáky mu nedaruju.“
„Dobře,“ pravil rezignovaně Reinhard. „To bych pochopil – ale co tady dělá tahleta? Za prvé je to studentka naší Akademie a za druhý jí údajně nějaký ufoni proměnili v rybu!“
Mágové se pobaveně uchechtávali. Bžochrle pohlédl na Elleriel a kývl hlavou.
„Na vaši školu mě samozřejmě nasadil tady náš pan ředitel,“ promluvila Elleriel. „Věděl, že ředitel Záchytka proti němu něco chystá a potřeboval spojku. Vašeho kamaráda Sylvia jsem nijak neočarovala, přišlo to na něj samo. Já se tomu nebránila, byla to možnost získat spoustu dalších informací. Jinak bych se tak snadno nedozvěděla třeba o tom vašem nadaném věštci…“
„Jakej nadanej věštec?“ ptal se Azael.
„No ten vysoký, s divnýma očima. Braber, pokud se nepletu? Pak taky ty cenné údaje o Skalpovaném Šakalovi, nebo o tom, co se ve skutečnosti stalo mistru Tepichnadelovi…“
„Do hajzlu, ten idiot jí vyžvanil co věděl,“ bušil se do hlavy Reinhard. „A jak to teda bylo s tou rybou?“
„Moje dcera,“ vmísila se do rozhovoru Bžochrlova zástupkyně, „je pozoruhodně nadaná v oboru hypnózy. Má to po mě, když jsem byla v minulém funkčním období ředitelkou školy, získala jsem za hypnózu speciální cenu. Moje dcera Elleriel v ní bude jistě ještě lepší. Arlen Morgiandottir, mimochodem, taky mě těší.“
„Proč zrovna ryba?“ ptal se Azael. Lemmy nervózně pomrkával po své nové známosti, aby si k ní snad nedejbože nepřisedl nějaký otrapa.
„Bylo nutno zmizet, a zároveň pokud možno vnést mezi studenty Záchytkovy Akademie co největší zmatek,“ pokrčila Elleriel rameny. „Tak jsem provedla hypnotickou sugesci. Proč ryba, to sama nevím, objektu hypnózy se obvykle zjeví něco z jeho vlastního podvědomí.“
„Ten kluk si kvůli tobě dost vytrpěl,“ řekl vážným tónem Reinhard.
„Teď řekne, že sice vykonávala rozkazy, ale že se do něj přesto zamilovala, a že je jí to líto,“ pošeptal Azael Lemmymu. „Tak to chodí vždycky.“
„To jsi uhod!“ rozesmála se Elleriel. „Připouštím, že mě pobavil tou imbecilní historkou o zabijáckém kyborgovi z budoucnosti. Dalo práci předstírat, že tomu věřím, a nesmát se. Ale jinak… ne, díky.“
„No tak my snad abychom šli, ne?“ podíval se Reinhard na své bratry ve vítězství i v porážce.
„Ještě okamžik,“ zadržel je Bžochrle. „Za prvé – udělali jste na mě dojem, Záchytka na vás může být hrdý, i když jste neuspěli, a v tomto případě ani uspět nemohli. Proto vložím na vašeho vrabce zaklínadlo, pomocí kterého dostanete vašeho spolužáka Sylvia ven z blázince.“
„On už je zase v pakárně?“ užasl Lemmy.
„Tak jest. Způsobil veřejné pozdvižení v pavilonu ryb v zoo. A za druhé, mám pro vás takovou hru. Nebo test, chcete-li. Chytejte!“ S těmi slovy hodil Reinhardovi malý černý kámen. Reinhard jej chytil a spatřil, že je to stereolit.
„Heslo vám neprozradím, ale když si patřičně procvičíte mozky, možná na něj přijdete,“ pravil Bžochrle. „A teď sbohem. Hezky jsme si popovídali, ale pan vrchní už nám nese degustativ. Jo, vaše pití jde na náš účet.“
„Sežerte si svoje špinavý…“ nadechl se Azael, ale Lemmy ho včas kopnul do nohy, a šlo se.

Hoši zadumaně kráčeli ulicí a hlavou se jim honily rozličné myšlenky.
„Čekají nás zábavné chvíle, pánové,“ ozval se Azael. „Copak asi řekneme Záchytkovi?“
„A co řekneme poručíku Warfovi?“ nadnesl Reinhard další palčivé téma.
„A co k dovršení všeho řekneme Sylviovi?“ řekl Lemmy. „Ještě relativně nejlíp jsem dopadl já, protože mi ta slečna dala telefonní číslo a slíbila mi…“
„My to nechceme vědět,“ zarazil ho Reinhard. Pak si všimnul otrhaného tuláka s ohavným obličejem, který postával u popelnic. Přistoupil k němu a sáhl do kapsy.
„Hele, šéfe,“ začal. „Dostanete prachy na pár drinků a cigára. Ale něco pro nás musíte udělat. Jděte do hospody U lemura. U prvního stolu vlevo ode dveří sedí taková mladá tmavovlasá holka v černým čarodějnickým rouchu. Koukněte se na ní, udělejte nějakej strašidelnej ksicht a řekněte ,Já se vrátím´.“

Po kvetoucí zahradě, plné ovocných stromů, se bezcílně procházeli lidé. Bílé erární pláště, nepřítomné pohledy, rozcuchané vlasy a občasné scestné mumlání dávaly tušit, že se jedná o areál logoberského blázince. Sylvius je pozoroval skrze zamřížované okno, neboť vycházky do zahrady neměl povolené.
Nad zahradou zakroužil vrabec. A druhý a třetí. Během chvíle se z oblohy sneslo celé hejno drobných ptáčků, každý usedl na rameno jednoho chovance ústavu a počal mu něco šeptat do ucha.
Na tvářích šílenců se začaly objevovat úsměvy. V jejich očích zazářil podivný svit.

Hoši seděli v krčmě V úvoze. Nad tuto restauraci se nevztahoval Blicherův ochranný obal proti kocovině, a chlapci dnes cítili, že touží nejen po pořádné ožralosti, ale i po odpovídajícím trestu.
„Ta vzpoura v blázinci přišla v pravou chvíli,“ vykládal zasmušilým hlasem Sylvius. „Takže jsem v nestřeženém okamžiku vzal roha. Chudák doktor Srnec; je to sice kretén jako víno, ale tohle si snad nezasloužil…“
Objevil se Lemmy a postavil na stůl dva panáky vodky.
„Na, dej si tohle. Jsou to slzy, které nad námi uronil sám ďábel, když nás viděl. Jak jsi na tom?“
„Ále, co bych ti vykládal; hledíš na zlomeného člověka… nebo teda aspoň na zlomeného, člověku podobného tvora,“ povzdechl si Sylvius.
„Si to tak neber,“ zkoušel ho Lemmy utěšit. „Mě kdysi jedna dala kopačky kvůli takovýmu vemenu, zdrogovaný trosce s kalným zrakem, co nedal dohromady souvislou větu, a víš jak to odůvodnila? Že měl těžký dětství, a nedávno musel dát lemura… teda chci říct psa do útulku, a je z toho špatnej…“
Sylvius na něj pohlédl kalnými zraky. „To je od tebe hezký, že si zasíráš karmu lhaním, abys pomohl kamarádovi. Takže to vlastně asi ani není hřích…“
„Co tě vede, stará vojno,“ mávl Lemmy rukou. „To je čirá pravda. Nejspíš na její škole taky přednášela ta takzvaná psycholožka, čert aby jí zprznil. Karmu jsem si zasral, když jsem tomu týpkovi bez narkózy vyndaval zuby.“
„Quam nocent curarent, vole“ přitakal vrabec.
„Jestli už jste si oba vylili srdce,“ ozval se Reinhard, „tak mi teď laskavě věnujte pozornost. Ten stereolit, co nám dal Bžochrle, se nám podařilo aktivovat. Pomohla mi v tom jedna poznámka, kterou pronesla El… jistá osoba. Bylo sice nutno trochu riskovat, ale když jsem podal Braberovi tu správnou dávku hřbitovních hub, nakonec na to heslo přišel.“
„A co bylo na tom stereolitu?“ ptal se Lemmy.
„Asi byste si měli dát ještě jednoho panáka,“ pravil starostlivě Reinhard a vyčkal, až se hoši zařídili podle jeho rady.
„Nuže; před mnoha lety, když byl náš ředitel Záchytka mladým mužem, takříkajíc v rozpuku jara svého žití, živil se jako sňatkový podvodník.“
Hoši se po sobě užasle podívali, a v zápětí se jako jeden muž hromově a od plic rozchechtali. Dokonce i Sylvia přemohlo veselí okamžiku, a na chvíli zapomněl na své utrpení. Reinhard je sledoval otcovskými zraky.
„Dobrá,“ počkal, až se dosyta vychlámou. „Zřejmě mu to šlo dobře, protože než byl zatčen, stal se otcem nemanželského dítěte. To bylo v roce Tuleně, čili v sedmdesátém devátém roce tohoto století.“
„To jsem se narodil,“ povšiml si Lemmy.
„Nejen ty, vy všichni, až na mě,“ řekl Reinhard. „Teprve když se Záchytka později stal ředitelem Akademie, rozpomněl se na hřích nezralého mládí, a vyhledal svého syna. Nicméně ho nikdy neoslovil a nevyjevil mu pravdu. Teď se prosím chyťte stolu. Záchytka zařídil, že byl jeho nic netušící syn inkognito přijat ke studiu na Akademii.“
Lemmy znehybněl. Sylvius vytřeštil oči. Azael vyprsknul pivo. Braber katalepticky upíral zrak na nějaký neviditelný objekt.
„Ajaj,“ podotkl vrabec. „Fakticky, vole, nic není tím, čím se zdá. Příště se dozvíme, že Darth Vader byl ve skutečnosti Jar Jar Binks, vole.“
„Ale… ale!“ vzpamatoval se Lemmy. „Nikdo z nás mu přece není podobnej!“
„Braber má podobnou postavu,“ pokoušel se Azael přehodit horký brambor na někoho jiného.
„Ale Braberův tatík přece jednou přišel do Akademie na třídní schůzky, copak si nepamatuješ, jak se tenkrát v hale brutálně porval se školníkem?“ namítl Lemmy. „Dědičná podoba byla tak zřejmá, že Braber je z toho prakticky venku.“
„Ale každej, nebo aspoň většina z nás přece zná svý otce,“ snažil se Azael. Reinhard se pobaveně ušklíbl. Jelikož pocházel z daleké vísky v Reichu, věc se ho netýkala, ale se svými druhy cítil soustrast.
„Biologickej otec není nikdy jistej na sto procent, ty vole,“ krčil rameny Lemmy. „S jistotou je mimo podezření jenom Reinhard.“
„A já, vole,“ podotkl věcně vrabec.
„Takže mezi náma běhá kukaččí mládě…?“ zachvěl se Sylvius. „A každou chvíli v něm mohou převládnout Záchytkovy zlovolné geny.“
„Ve čtvrtém ročníku je asi sedmdesát chlapců přibližně stejného věku,“ odtušil Reinhard. „Ale vždyť víte – chlapci se často vyvedou spíše po matce… Taky už začínám chápat, proč Akademie přijímá tolik studentů ze sirotčinců – Záchytka mlží stopu. No, žádné bližší údaje o tom Záchytkově levobočkovi na stereolitu nejsou. Takže, jak říká básník, musíme prostě doufat a každý nést svůj kříž.“
Hoši se jeden druhému snažili vyhnout očima, a jelikož nikdo neměl žádný lepší nápad, objednali si dalšího panáka.

Epilog

„Provedl jste to výborně,“ pochválil Záchytka pana Bžochrle. Stáli v temném koutě pod jedinou matně svítící lucernou, a Záchytka předával Bžochrli slíbenou odměnu. „Zasel jste mezi ty podvratné živly totální chaos a nejistotu. To jsem přesně potřeboval. Rozděl a panuj, jak se říká.“
„Bylo mi potěšením, pane řediteli,“ děl Ludmil Bžochrle, představitel vedlejších rolí v malém předměstském divadle. „Na mé herecké schopnosti se můžete spolehnout. Sám jsem si to představení užil – hrát padouchy je vždycky zábavnější.“
„Tak nashle,“ rozloučil se Záchytka a odebral se kamsi do temnot. Bžochrle se ohlédl vlevo. Neviděna, v temném výklenku mimo dosah svítilny, stála slečna Elleriel. Nejlepší adeptka hypnózy na škole vyšší magie.
„Výborně, slečno,“ pochválil ji Mistr Bžochrle. „Ještě že vás máme.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský