Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy, rock opera
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, šéf ideologické rozvědky, Elvis Presley, bratři Stakanovci, poručík Dunící Hrom a jeho jednotka, poručík Pakůň a jeho fotbalové mužstvo
Shrnutí: Zlovolná státní moc sebrala lidem jejich životodárnou mízu a ochranný prostředek proti temným kouzlům; rock n´roll. Přední rockeři jsou zatčeni a infrastruktura města se hroutí. Není však ještě vše ztraceno – nadvládě černé magie nad lidskými dušemi může zabránit odvážná akce v týlu nepřítele, moderní nahrávací technologie a jeden fotbalový zápas.
Poznámka: Psáno retrospektivním stylem, takže je nutné sledovat nadpisy jednotlivých pasáží, aby v tom čtenář neměl binec… (Mimo příběh, věděli jste, že v Iráku byla nalezena socha Elvise Presleyho, která podle všech expertíz pochází z prvního století před naším letopočtem?)

Hej hou, jdeme na to!

Play

„Tak teda vítej, hochu, vítej u nás.“ Šéf oddělení poplácal nového zaměstnance po rameni a přátelsky se na něj zašklebil. Mladík vypadal trochu vyplašeně, jako každý, kdo nastupuje první den na nové pracoviště do zodpovědné funkce. Vyplašeně by vypadal i každý, kdo by spatřil dvě obrovské gorily v uniformách, které stály šéfovi po boku.
„U nás se ti bude líbit,“ pokračoval šéf s bodrostí, o níž bylo těžko říct, je-li upřímná či falešná. Šéf hudebního pododdělení útvaru pro boj s ideologickou diverzí byl totiž elf.
S elfy byl problém, i když naštěstí lehce předvídatelný. Mladí elfové byli štíhlí, pohlední, a plní ideálů o hodnotách jako je čest, odvaha, věrnost a hrdost. Mládenci a dívky pevných zásad a ušlechtilých myšlenek byli ochotni položit život za dobrou věc, nebo aspoň za to, co za dobrou věc považovali.
S přibývajícím věkem však ztloustli, oplešatěli a stali se z nich arogantní, falešní a alibističtí burani, kterým činilo potěšení vyvyšovat se nad slabší, hrbit se před nadřízenými, odmítat jakoukoliv zodpovědnost, udávat a podrážet nohy, kde se dalo. Elfky zas ve starším věku pomlouvaly všechny za jejich zády a nosily ohavné účesy z natáček.
No jistě, tohle se stává i u lidí, ale u elfů to bylo železné pravidlo s minimem výjimek. Mladí a staří elfové vypadali jako dva odlišné biologické druhy, a těžko říct, s kterými bylo horší pořízení. Snadné to nebylo s prvními ani s druhými. (A obě skupiny vám bez úvodu tykaly – první ze soudružské solidarity, druzí z hulvátství.)
Šéf hudebního oddělení náležel plně do druhé, starší věkové skupiny. Samozřejmě, protože mladí elfové byli zapálenými obhájci lidských práv a svobody jedince, a to se s funkcí šéfa ideologické rozvědky jaksi neslučovalo.
„Trochu se tady porozhlédni, a půjdeme se rovnou podívat na tvoje nové pracoviště,“ vedl šéf svou novou posilu dlouhou chodbou, vymalovanou bledě žlutou barvou. V místě, kde chodba ostře zahýbala doleva, byla ve zdi skleněná stěna. Před sklem stál identifikátor.
Identifikátor měl v paměti uloženy údaje o všech lidech, kteří zde pracovali, a také o těch, kteří se zde ocitli nedobrovolně. Každý zaměstnanec se musel prokázat otiskem prstu, hlasem, vzorkem oční sítnice a osobním heslem. Bylo nemožné, aby sem pronikl někdo zvenčí, nebo aby naopak někdo uprchl, protože jakmile identifikátor zaznamenal osobu, neodpovídající vloženým datům, začal hlasitě ječet. Pokud identifikátor někoho odhalil, okamžitě se na něj vrhli dva přístojící strážci, a zmlátili ho do bezvědomí ocelovými obušky. Byli to roboti, a nebylo možné je podplatit nebo přemluvit. Uměli jenom bít a uměli to dokonale.
Původní verze byla ještě ostřejší, a vetřelec, který by se pokusil proniknout přes identifikátor, byl na místě usmrcen mohutným výbojem elektrického proudu. To se bohužel ukázalo jako ukvapené, když dva dny po uvedení do provozu tragicky zahynul ministr vnitra, který tu byl na inspekci a zapomněl svoje heslo. (Heslo znělo „žemle“ a ministr si bůhvíproč zafixoval do paměti „tříkolka“.)
Nový pracovník musel pod šéfovým dohledem otisknout všechny prsty pravé ruky do tiskařské černi, nechat si posvítit do oka žárovčičkou, a zřetelně říct několik slov do vestavěného mikrofonu. Jeho nové heslo znělo „Petrolej teče proudem“. Pak teprve mohl pokračovat dál do útrob Věže.
„Tak tady to je,“ hlaholil šéf, uváděje mladého muže do rozlehlé suterénní místnosti. Oba strážci se postavili ke dveřím. Kromě jednoho stolu a židle tu nebyl žádný nábytek, jen obrovské množství lepenkových krabic. Na stole spočívalo obligátní vybavení, tj. blok papírů, tužka, lepicí páska a konvice na vodu. Kromě toho ještě dvojvstupový silikonofon značky Hirohito. A ten byl hlavním důvodem toho, proč byl mladík vůbec tady.
„Pochopitelně jsme si tě řádně prověřili,“ jal se šéf hovořit úřednějším tónem. „Takovou náročnou a přitom tak zodpovědnou práci nemůže dělat jen tak někdo. Trestní rejstřík máš čistý a posudky z Policejní akademie jsou vesměs vynikající, takže já myslím, že můžeme začít a zkusit to s tebou.“
Mladík, nastupující na toto důležité pracoviště, byl slušně oblečený a předpisově ostříhaný. Jediné, co trochu kazilo celkový dojem, byly jakési tiky, kterými očividně trpěl. Každou chvíli lehce zacukal očima, a nepatrně zatřepal hlavou ze strany na stranu. Vedoucí oddělení si toho všiml, ale usoudil, že mu to ve výkonu funkce vadit nebude.
„V těchto krabicích, co tady vidíš,“ mávl šéf rukou podél stěn místnosti, „se nachází veškerý materiál, který naši muži s nasazením života vyrvali z rukou nepřátel lidu a státu. No však se podívej sám.“
Mládenec přistoupil k nejbližší krabici, a pootevřel víko. Spatřil vyrovnané sloupky stereolitů v lepenkových krabičkách, na kterých byly zaznamenány hodiny a hodiny rockových skladeb. V krabici jich mohlo být tak sto, takže celkový počet, vzhledem k množství krabic, se musel řádově pohybovat v deseti-, ne-li statisících.
„Tak to vidíš sám,“ pokýval šéf hlavou. „Celé obrovské hromady, přímo stohy, stohy toho svinstva. Jeden se musí ptát, jak to vůbec mohlo vzniknout. Cožpak jsme těm mladým nedali všechno? Vzdělání, domov, výchovu, jistotu a zabezpečení? A hlavně vyhlídky do budoucnosti?!“
Mladý muž cítil, že se od něj očekává souhlas, i přikývl se vší vážností.
„A přesto někteří z nich podlehli hlasu… falešnému pocitu…,“ pokračoval šéf s náležitým patosem. „Pohrdli jistotami, a vydali se na cestu rebelie, vzpoury, ba zločinu! Jenže to je šikmá a křivolaká cesta, hochu. A proto jsme právem hrdí na mladé lidi, jako jsi ty.“
Vedoucí oddělení pohlédl mladíkovi do upřímných, modrých, trochu se cukajících očí.
„Na zodpovědné a rozumné mladé lidi, kteří nám bez pocitu falešné solidarity pomohou smést tu špínu z povrchu světa, v zájmu své i budoucích generací. Nebudeme jim tu trpět žádnou izotopii!“
„Ehm… myslel jste utopii, šéfe, né?“ ozval se chraplavým hlasem jeden z uniformovaných bijců.
„Nebo isokracii?“ navrhl druhý. „Páč izotopie jako forma vlády nic nejni. Izotop je atom prvku, kerej se liší atomovou váhou vod standardního atomu, páčto má rozdílnej počet neutronů…“
„Člověče, držte hubu!“ vyjel na něj šéf. „To nic, mladej, toho si nevšímej, každá fungující organizace musí chtě nechtě na určitých pozicích zaměstnávat blbce.“
„Svatá pravda,“ potichu poznamenal první strážný.
„Jak nahoře, tak i dole, poudal Hermes Trismegistos,“ zamumlal druhý.
Šéf je sjel přísným pohledem, odkašlal si, a přešel k nejbližšímu sloupu krabic. Namátkou vytáhl jeden stereolit.
„Mordparta,“ přečetl na krabičce název hudební skupiny. „,Inverze´, ,Jaderná zima´, ,Policajti jsou pazgřivci´, „Nevěř autoritě´… Takhle si oni představují kulturu! A tady další: Vyvržení… ,Zemři, má lásko´, „Chci tvoji lebku´, ,Polibek smrti´, „Maminko, můžu někoho zabít?´… no fuj! Nuže, hochu, tvá práce bude velice důležitá, ale přitom jednoduchá. Tady ten silikonofon bude zatím tvůj jediný nástroj, ale časem ti jich sem dáme víc. Na nich budeš všechny tyhle protistátní pamflety mazat. Nesmí z toho zůstat ani akord, ani nota, ani tón, prostě nic!“

Rewind

Logoberská tajná služba nečekaně podnikla úder proti širokým lidovým vrstvám, a zakázala rock´n´roll. Svůj krok ideologicky zdůvodnila tím, že rocková muzika nutí lidi chlastat, flákat se, neplatit daně a oddávat se vandalismu. (Což je samozřejmě přesně to, co duševně zdraví mladí lidé od přírody dělají, ale vysvětlujte to úřadům…)
Rock´n´roll byl zakázán, a zkorumpovaná městská vláda okamžitě prosadila odpovídající změny v ústavě. Všechny formy rockové muziky, od blues po death metal, byly postaveny mimo zákon. Nadále byla povolena pouze dechovka a disko, a počet sebevražd výrazně stoupl. Rockoví fanoušci byli zaneseni do speciálních kartoték, a zejména se kladl důraz na příznivce radikálnějších směrů jako punk rock a hard core. U významnějších osobností tuzemského rocku byly provedeny domovní prohlídky, a několik členů předních skupin bylo zatčeno. Hned v první vlně akce Hurikán bylo zabaveno přes tři sta tisíc hudebních stereolitů.
Vývěsní plochy ozdobila vyhláška, v níž se občané vyzývali, aby veškerý rockový materiál do stanoveného data odevzdali na úřadech či policejních stanicích. Ač je to s podivem, pár volů tak skutečně učinilo. Drtivá většina rockerů však ukryla své poklady pod podlahy, do spíží a matrací, aby je tak zachránili pro budoucí pokolení. Represe dostupovala vrcholu.
Za vším stáli, jako obvykle, Oni. Není jasné, kteří Oni, ale bezpochyby se jednalo právě o . Důvod byl prostý. Oni zjistili, že rock´n´roll je jediný spolehlivý prostředek proti černé magii, démonům a zakletím, a to ponejvíce v kombinaci s podnapilostí. Oni pochopitelně neměli zájem na tom, aby proti čarám a magii byl imunní kdejaký chuligán, a také si byli vědomi, že po tomto zjištění by se prakticky všichni lidé přestali obávat nadpřirozených sil. To Jim vážně křížilo plány. Proto udělali vše pro utajení, a sáhli k radikálnímu řešení.

Fast forward

Hlavní, a zatím i jediný mazač stereolitů vstoupil do Věže a prošel přes identifikátor. Po cestě zahlédl pootevřené dveře v kanceláři vyšetřovatele, a nahlédl dovnitř.
Před stolem vyšetřujícího úředníka seděli čtyři mladí elfové. Měli dlouhé vlasy, černé kožené bundy a ošoupané džíny. Byli spoutaní, a za jejich zády stáli tři strážní.
„Vidíš je?“ ozval se za mladíkovými zády hlas šéfa rozvědky. Oslovený sebou trhl a otočil se.
„To jsou bratři Stakanovovi,“ vysvětloval šéf hudebního oddělení. „Nikolaj, Jurij, Sergej a nejmladší Ramon. Protizákonně pokračovali v hraní, a byli po právu zatčeni.“
„Chci bejt hodnej kluk, už nechci zlobit,“ skučel právě Nikolaj, ale smích jeho bratří prozradil, že jde o nějaký soukromý žertík. Jeden ze strážných ho odměnil obuškem.
„To jsou ti, co chtěli vykrást pokladnici strýčka Skrblíka?“ zeptal se hlavní vyšetřovatel.
„Ne, to byli Rafani, ale to bylo jen v tom filmu, jak jsme se na něj ráno dívali,“ vysvětloval přísedící. „Tohle jsou Stakanovci.“
Vyšetřovatel pohlédl do spisů. Na okamžik se zarazil, a ukázal jeden papír svému přísedícímu.
„Ta data souhlasí?“
Přísedící pokrčil rameny. „Souhlasí. Ověřovali jsme si to.“
Vyšetřovatel zavrtěl hlavou, a obrátil se k vyslýchaným.
„Tak povídejte. Jak jste mohli zradit posvátné ideály své vlasti a hrát ten… fuj, štítím se to vyslovit.“
„Rock´n´roll!!“ zařvali bratři sborem, a pozvedli do výše spoutané ruce, zaťaté v pěst. Obušky opět zapracovaly.
„Jde o to, že kreténi chtěj hopsat,“ objastil situaci Sergej. „Kreténům nemůžete zabránit v hopsání.“
„Mluví v hádankách, šéfe,“ žaloval jeden ze strážných. „Celou tu dobu, co je hlídáme, z nich nevypadlo rozumný slovo.“
„Jako ten spisovatel,“ přidal se druhý. „Jak von se… Straka?“
„Kafka,“ opravil ho první, obrovská hromada svalů s několikrát přeraženým nosem a zjizvenou čelistí. „To byl spisovatel, kerej vyrůstal v rodině bohatýho vobchodníka se střižnim zbožim. Jeho děctví, během kerýho často churavěl, strávený ve společnosti třech séger, se pozdějc promítlo do jeho prózy, kerá se vyznačovala absurditou a pochmurností. Škrábal zejména krátký povídky, ale i tři romány, kerý se ale za jeho života nedočkaly uznání. Nejznámější pojednává vo proměně člověka ve vobrovskýho brabouka. Ježto měl tuberu a furt chrchlal, bejval často hos… hoscip… hospis… upoutanej na lůžko v horskejch sanatóryjích. Měl se voženit na přání fotra, ale že prej píchal jednu spisovatelku…“
„Co mi to tady melete, proboha?!“ zvolal vyšetřovatel. „Koho to zajímá?“
„Mě jo,“ přihlásil se Jurij Stakanov, a za svou solidaritu si vysloužil pohlazení obuškem.
„Prozraďte jména svých kompliců, jinak je z vás vytřískáme,“ učinil vyšetřovatel bratřím Stakanovovým laskavou nabídku.
„Mám dost síly, abych to vydržel,“ prohlásil Nikolaj, a jeho strážce to hned vyzkoušel obuškem.
„Tak vidíš sám,“ pravil šéf rozvědky k novému zaměstnanci, a tiše zavřel dveře. „Tvá práce přispěje k likvidaci takových živlů, jako jsou například tihle. Jsi na to doufám patřičně hrdý.“

Rewind

Když toho rána Vitus Braber přibyl do budovy Akademie, vypadal hodně, ale hodně nasraně. Nikdo to nebral na vědomí, protože tak vypadal pořád. Když ale dorazili Lemmy se Sylviem, a tvářili se podobně, začali se všichni zajímat, co se vlastně děje.
„Zakázali rock´n´roll,“ řekl Sylvius a vzteky se kousal do brýlí. „Tajná policie mi vletěla do bytu a zabavila mi všechny stereolity.“
„Co si stěžuješ?“ sténal Lemmy. „Tobě sebrali několik šutrů s nějakým žalostným hipísáckým vytím. Zato mě stáhli asi o dva tisíce originál věcí, něco z toho vyložený klenoty! Můj život je v troskách.“
Reinhard vypadal spokojeně, a z přenosných sluchátek se mu do mechem obrostlých uší linula trollská dechovka s názvem „Komm mit, kleine Mädchen“.
„Pánové, tohle není legrace,“ upozorňoval všechny Sylvius, když stoupali po schodišti do učeben. „Pamatuješ, Lemmy, co jsme objevili v magické knize, když jsme byli nasazení v logoberské fakultě historických věd?“
„Myslíš elixír divoké sexuální magie z levných a dostupných ingrediencí?“ vzpomínal Lemmy.
„Ne, myslím tu pasáž o rock´n´rollu a jeho předchůdci, lidové muzice,“ uváděl to Slyvius na pravou míru, zatímco Braber a Ťuhýk zklamaně povzdechli. „Přece to, že nahlas hrající muzika zahání démonické síly zla a vytváří anti-magické prostředí.“
Než k tomu někdo stačil něco říct, uslyšeli všichni sborový řev, linoucí se odkudsi z přízemí. Slovo „sborový“ je v tomto případě velmi trefné, neboť se ozýval ze sborovny, a řval profesorský sbor.
„Všechno v normálu,“ pokrčil Lemmy rameny.
„Neřekl bych,“ vrtěl Sylvius hlavou. „Zaposlouchej se pořádně. Zdá se, že profesorka Černá Havranice ječí taky.“
„Tak to je zvláštní,“ zamyslel se Lemmy. „Ta přece i v těch nejhorších situacích klidně sedí, nohu přes nohu a na tváři ironický úsměšek.“
„To je pravda,“ ozval se Braber. „Když Akademie loni hořela, tak bez mrknutí oka štrikovala svetr.“
„Teď přeháníš, ne?“ pravil nedůvěřivě Sylvius. „Taková zatvrzelá sufražetka by nikdy nevykonávala činnost, tolik zprofanovanou genderovými předsudky coby typické konání ženy v domácnosti, ujařmené šovinistickou nadvládou mužů.“
„Cože?!“
„Drsný baby svetry nepletou,“ překládal Lemmy.
„Ale ona ten svetr pletla ze střev nějakýho chlapa, co se jí ráno pokusil obtěžovat v parku,“ řekl Braber na vysvětlenou.
„Pojďme se radši podívat, proč tam naši úctyhodní profesoři řvou jako krávy,“ navrhl Lemmy. Studenti se tedy pustili dolů po schodech do suterénní haly. Na schodišti se zarazili, protože se jim otevřel hrůzostrašný pohled. Byl to výjev o trochu děsivější, než obvyklý ruch v hale, ale zase o něco méně strašlivý, než když zde jednou namol opilá profesorka vdova Mokrá předváděla orientální závojové tance.
Dlaždice pukaly a vyvracely se ze svých míst. Zpod nich se z hlubin země natahovaly ztrouchnivělé pařáty kostlivců, kteří pomalými pohyby vylézali z hlíny přímo doprostřed suterénní haly. Ze sborovny se linul jekot a zvuk tříštěného nábytku. Školník stál před svým bufetem a mlátil kostlivce přes drápy ztvrdlou vekou se zatlučenými hřeby.
„Chopte se něčeho, a pojďte mi na pomoc!“ volal, umdlévaje hrdinským snažením. Než ale studenti stačili zahájit protiútok, dveře ředitelny se zachvěly a se zaúpěním vypadly z veřejí.
V otvoru, ověnčen prachem a rojem molů, stanul ředitel Záchytka. Nad hlavou třímal monstrózní psací stůl, vyvedený v černém dubu a šedém mramoru. S hromovým zaklením ho mrštil do haly. Stůl se zabořil do popraskaných dlaždic a po foyer se rozletělo mračno papírů. Z podsvětí se deroucí kostlivci znehybněli, a začali se pomalu propadat zpátky, kamsi do záhrobních hlubin.
„Výborně, pane řediteli,“ oddechl si Stalone. „Už jsem chtěl použít jogurt Molotov a riskovat zničení celé haly. Jak se vám ale podařilo zastavit démony pouhým psacím stolem?“
Záchytka si otřel pot z pleše, a pravil: „V některým šuplíku jsem měl uložený mocný talisman. Když jsem viděl, co se děje, utíkal jsem ho najít, jenže v těch šuplatech byl strašnej binec, tak jsem ztratil nervy a hodil to tam celý. A jak vidno, ten talisman tam někde přece jen byl.“
„Mohu něco udělat, pane řediteli?“ ptal se školník.
Záchytka ukázal na nástěnku, která visela v hale hned vedle vstupní brány. Skvěly se na ní portrétní fotografie všech členů akademického sboru. Některé momentky, včetně samotného Záchytky, měly přikreslené veselé doplňky, jako brýle, kníry, bradavice a žertovná tykadélka.
Záchytka pronesl jediné slovo. „Kdo?“
Školník mlčky ukázal na skupinu studentů, Lemmy se bleskurychle schoval za Reinharda, ale Braber ho bez váhání zase vystrčil do popředí. Školníkův obviňující prst mířil právě na něj. Marně Lemmy chabě protestoval, že za nic nemůže. Školník potají skrytou kamerou natočil nejenom samotný akt vandalismu, ale i přitěžující okolnost v podobě doprovodných vtipných poznámek.
Záchytka ukázal na Lemmyho a pak na dveře ředitelny. Lemmy si povzdechl a začal se šourat k ředitelově sluji.
„Ještě něco, Stalone,“ dodal Záchytka. „Jděte do sborovny a vražte vdově Mokrý něco do krku, nebo ji prostě nějak umlčte, to se nedá poslouchat…“

Fast forward

„Musíme zdrhnout,“ pravil ponurým, leč rozhodným tónem Nikolaj Stakanov, vyhlížeje zpoza mříží.
„Musíme zachránit matroš, ať to stojí co to stojí,“ pravil Jurij ještě o něco zavileji, a vraštil čelo do zlověstné grimasy.
„Musíme rozjet pořádnou šou po celým městě,“ doplnil bratry Sergej.
„A pak se zčadit do sraček,“ dodal Ramon.

Rewind

„Nuže, studente… jak vy se to… Hlaváček?“ zavrčel Záchytka a netrpělivě luskl prsty.
„Conansson,“ pomohl mu Lemmy.
„…Conanssone. Nutno říci, že fotografii vdovy Mokré jste vyzdobil s originálním smyslem pro recesi, ba i s určitým výtvarným talentem. Zato při zohavení mého portrétu jste projevil vskutku dementní primitivismus, a to nehodlám tolerovat. Dám vám však možnost vyhnout se zaslouženému trestu…“
„Bude stačit, když s nasazením života zachráním Akademii před útokem armády pekelných démonů?“ zeptal se Lemmy s nevinnou tváří.
„Přesně to jsem měl na mysli,“ přikývl Záchytka. „V okolí Akademie se odjakživa nacházelo tak málo magického potenciálu, že útok jakýchkoliv nadpřirozených bytostí v podstatě vůbec nebyl reálnou hrozbou. Koneckonců, užili jsme si dost problémů s bytostmi veskrze přirozenými. Teď ale zničehonic vzduch srší magií a temné síly ožívají. Akademie totiž stojí na starém pohřebišti, které tady bylo ještě před založením města. Investor kdysi podplatil radnici, poněvadž to byly levnější pozemky.“
(Tento odstavec učinil zadosti cenzorovi, který chtěl do příběhu za každou cenu dostat nějaké klišé.)
„Můžete si přece najmout mága,“ navrhl Lemmy s nadějí v hlase.
„Jednak nám prasknul rozpočet, a to hlavně kvůli vašemu vandalismu,“ zamračil se ředitel. „A potom – používat mága proti magii je jako vymítat oheň ohněm. To by nám z Akademie taky nemusel zůstat kámen na kameni. Vy jste ovšem nedávno úspěšně zdolal tu prácičku na fakultě historie, a tam bylo zatraceně silné magické pole. To mi dovoluje se spolehnout na vaše schopnosti. Můj talisman udrží démony na uzdě jenom po omezenou dobu, takže musím trvat na tom, abyste pohnul prdelí a pustil se do toho.“
„A dobře děláte,“ přitakal Lemmy. „Já totiž vím, co je toho všeho příčinou.“
„Skutečně? A to?“
„Vláda včera zvláštním nařízením zakázala rock´n´roll. Tím pádem se atmosféra v celým městě silně vychýlila do magický části spektra.“
„Rock´n´roll jsem v životě neposlouchal,“ prohlásil Záchytka. „Mým oblíbeným žánrem je rozverná operetka.“
„To je jedno, ty tisíce rockových fanoušků nevědomky chránily před kouzly a čáry i svoje méně osvícené spoluobčany,“ vysvětloval Lemmy, a mimoděk se otřásl nad právě odhalenou temnou stránkou Záchytkovy osobnosti. „Když se teď rock´n´roll najednou téměř úplně přestal hrát, padla tím podstatná překážka pro zlé nadpřirozené síly.“
„Takže náš cíl bude sice obtížně dosažitelný, ale zato zcela zřejmý,“ zamyslel se ředitel. „Musíme dosáhnout toho, aby se rock´n´roll zase začal legálně hrát. Jen tak to tady pustit nemůžeme, protože by to někdo mohl prásknout úřadům.“
„Tak jest. Stojíme teď přímo proti vládnímu aparátu,“ řekl Lemmy. Pak se obezřetně rozhlédl, a z náprsní kapsy své černé kožené bundy vytáhl neoznačený stereolit.
„Podařilo se mi ukrýt jeden stereolit do telefonního záznamníku. On byl teda nefunkční, protože víra mých otců mi zakazuje takové věci používat, ale naštěstí ho přehlédli, a stereolit jsem zachránil. Kdyby moc talismanu začala vyprchávat, musíte to risknout, zákon nezákon, a pustit to na plný koule do haly – to by nám snad mohlo poskytnout dost času, jenže celou situaci to ani zdaleka neřeší.“

Play/Rec

Mladý muž, pověřený likvidací nahrávek, vylovil namátkou z jedné krabice navrchu ležící stereolit, a prohlédl si obal. „Stakanovci“ pravil titulek. Pod tím logo kapely – zparodovaný logoberský heraldický pakůň, místo tradičního kopí a štítu třímající půllitr piva a cigaretu. Pod obrázkem byl název alba – „Rakety na Elfland“, a na zadní straně názvy jednotlivých skladeb. „Lobotomie“, „Beatles přeřízli moji holku“, „Jsem proti všemu“, „Jituš je punk rockerka“, „Řbitov štěňátek“, nebo „Chci se zčadit“. Z toho by se šéf rozvědky pomátnul. Šéf totiž ve shodě s vládní linií neuznával negativní postoje v umění. (Přesněji řečeno, ve shodě s vládní linií neměl ani ponětí, co je to umění, ale každopádně v něm neuznával negativní postoje.)
Nedostatek loajality a občanské zodpovědnosti předurčoval Stakanovce k zapomenutí na smetišti dějin.
Vedoucí rozvědky cestou kolem dveří skladiště nahlédl dovnitř. Spokojeně pokýval hlavou, když viděl, jak jeho mladý podřízený vsunul stereolit do přístroje a stiskl příslušné tlačítko. Šéf pokračoval dál, a už nezaslechl, že mladík při zmáčknutí tlačítka tlumeně sykl bolestí, jako by měl nějak poraněnou špičku prstu. Také netušil, že mládenec předtím do druhých dvířek silikonofonu zasunul do druhých dvířek jiný stereolit, a stáhl zvuk.

Rewind

V učebně číslo 36 probíhala výuka trollštiny. Frau Steinkopf cosi monotónním hlasem přednášela v jazyce, který snad mohl a snad nemusel být spisovnou trollštinou. Alespoň přítomní studenti neměli odvahu to posoudit, a tak raději spali. Nejprve usnul Sylvius, po něm Řezník, a pak už ostatní padali jako mouchy. Lemmy se držel celkem dlouho, protože jeho mozek zaměstnával náročný úkol, který před ním ležel, ale po nějaké chvíli i jeho udolala atmosféra, a ustlal si vedle Sylvia na desce lavice.
Frau Steinkopf ještě chvíli hovořila, ale pak i jí začala klesat hlava. V učebně se rozhostilo ticho, rušené jen pravidelným oddechováním a tu a tam zachrápáním. Najednou však někdo hlasitě zabouchal na dveře. Dovnitř, nečekaje na vyzvání, vpadl chlápek v ostře ligotajícím černostříbrném obleku, s ostře zastřiženými kotletami a ostře se lesknoucími slunečními brýlemi. Ostrej chlápek.
„Hej!“ zvolal a ostře luskl prsty. „Dámy a pánové, Elvis právě vstoupil do budovy! Hledám pana Lemmyho Conanssona a pana Sylvia Záhorského, děkuji vám mnohokrát!“
Frau Steinkopf se s prudkým trhnutím probudila. „Was? Kannen Sie es im Troll sagen?“
„Sorry, sloužil jsem v Reichu několik let po válce, ale nenaučil jsem se ani slovo,“ prohlásil Elvis, přešel ke spícímu Lemmymu a ostře jím zatřásl. Lemmy vyskočil, a začal trollsky tvrdit, že úkol vypracoval, ale zapomněl ho doma. Pak poznal Elvise.
„Elvis!“ zvolal s překvapením. „Co se děje?“
„Víte, chlapci, když jste minule tak mistrovsky zatočili s mágem, rozhodl jsem se, že vyhledám opět vaši pomoc,“ pravil král rock´n´rollu, momentálně ostře bez místa.
„Das ist eine Unterrichtung,“ ozvala se dotčeně Frau Steinkopf, která žárlila na to, že nějaký bezvýznamný chlápek dokáže zaujmout pozornost studentů víc, než nepravidelný slovosled ve vedlejších větách.
„Tohle má přímou souvislost s tajným úkolem, který mi zadal sám pan ředitel,“ sdělil jí Lemmy, zatímco kopanci budil Sylvia. „Jde o záchranu s věta s pomocí rock´n´rollu.“
„Bzzz… Rock´n´roll je mrtvej,“ zabzučel v polospánku Řezník. „Já poslouchám jedině techno.“
„To jsem jako neslyšel. Půjdeme raději ven, nerad bych tady někoho přizabil,“ řekl ostře Elvis, a provázen aplausem vystrčil oba hochy na chodbu. „Dámy a pánové, Elvis právě opouští učebnu.“

„Máme problém, chlapci,“ obrátil se pak cestou ven na oba přátele, teď už ne tak ostře. „Moje říše se hroutí pod náporem temných sil zvenčí.“
„Naše taky,“ přitakal Sylvius. „Určitě jste si v přízemní hale všimnul toho bordelu. To tam zůstalo po neúspěšném útoku armády mrtvých.“
„Jedná se podle všeho o Jejich spiknutí,“ podotkl Lemmy.
„Čí?“ ptal se Elvis.
„Prostě Jejich, s velkým J a kurzívou,“ vysvětloval Lemmy. „Pamatujete, jak předloni zosnovali tu monstrózní konspiraci, díky který neuvěřitelně zbohatli výrobci zrcadel, dietních jídel a dámského oblečení?“
„Jak to dokázali?“ zeptal se Elvis.
„Jediným prostým, ale geniálním tahem. Do obchodů s dámským šatstvem umístili zrcadla, nepatrně prohnutá dovnitř, a do domácností naopak maličko vypouklá ven. S takovým protivníkem nebude snadná práce.“
Vyšli před budovu Akademie, a vydali se po chodníku k blízkému hřbitovu, který odnepaměti stál za Akademií, aby pohled na něj studentům stále připomínal, kam nakonec povede jejich vzdělání.
„Ono to možná nebude tak hrozný,“ pravil zamyšleně Sylvius. „V každým příběhu, když dojde ke zničení lidstva a civilizace, tak to vždycky přežije jeden mladý muž a jedna mladá žena.“ A v duchu už se viděl, jak s nějakou překrásnou dívkou pracuje na znovuzalidnění země.
„Jo, v příbězích možná,“ ušklíbl se Lemmy. „Při mojí smůle bych to přežil já a jeden homosexuální hajný se dvěma na slovo cvičenými dobrmany.“
Elvis ukázal na nákladní auto s velikou cisternou, stojící u hřbitovní zdi.
„Tímhle jsem přijel. Není to sice zrovna vůz hodný královského majestátu, ale jsem tady víceméně inkognito.“
Na vrchu cisterny se odsunul poklop, a z otvoru vyhlédla drobná postava s potápěčskými brýlemi a šnorchlem. Vůkol zavonělo pivo.
„Že je to Blicher,“ zvolal Sylvius.
„Tak jest,“ pravil potápěč, a na naše přátele se zazubila dobrosrdečná tvář pivního krále Blichera Beerssona. „Ave, hoši, na pivo jdoucí vás zdraví. Tentokrát jsem se rozhodl neponechat nic náhodě. Elvis za mnou přišel zrovna ve chvíli, kdy už jsem vážně zvažoval, že spustím na řeku tak zvanou Blicherovu archu – tj. pivní tanker o objemu sto tisíc hektolitrů – a zmizím někam za lepším.“
„Jde o to, že bez poslechu rock´n´rollu lidem tak nějak nestojí za to pít pivo v té míře jako dosud, a raději se tiše a v depresích zpíjejí lihovými destiláty,“ vysvětloval Elvis. „Blicherův obrat klesl o šedesát procent, a s tím také jeho moc a prestiž.“
„Jo,“ ozval se ponuře Blicher. „A to probudilo zlé síly. Kolem pivovaru se začalo potloukat nějak moc policajtů, a vevnitř straší duch nepoctivýho sládka, kterýho dal můj děd kdysi za trest uvařit v pivu. Svěřil jsem velení pobočníku Leifovi, a vyrazili jsme rovnou za vámi.“
„U mě je to ještě horší,“ mínil Elvis. „Poddaní jsou zmateni, a dvořané se ukázali nestálí v oddanosti králi a říši. Jim Morrison hovoří o vzpouře a svržení majestátu. Sid Vicious a Joe Strummer mají tendence se přidat k rebelii. Ještěže loajální Beatles drží pozice. Ovšem svou vládu si udržuji především díky své politice, jejíž motto zní: pokud něco potřebuješ, udělej si to sám. Tak jsem tady. A teď se podívejte na tohle,“ Elvis vytáhl z náprsní kapsy přeložený kus papíru a ukázal ho ostatním.
„S posledních sil své nadlidské moci jsem svým duševním sluchem vyhledal místo, kde je největší koncentrace rock´n´rollu. To byl pochopitelně sklad zabavených stereolitů. Porozhlédl jsem se tam svým telepatickým zrakem, a na stole jsem spatřil tenhle vzkaz, který jsem doslova přepsal.“
Na papíru bylo strojem napsáno: „Prp vwsoucáhi perdon81ního oddd+lení – virayit iklíyečiu, pčijmoit dpoheliv+ probšřen0ho řlov+ka na likvzdacu zabacen0ho mare ri9lu.“
„Co to je za hovadinu, pro pána boha?“ řekl Sylvius.
„Viděli jste někdy policajta psát na stroji?“ opáčil Elvis. „Na základě pravděpodobnosti a znalosti klávesnice jsem to dešifroval takhle: ,Pro vedoucího personálního oddělení – vyrazit uklízečku, přijmout spolehlivě prověřeného člověka na likvidaci zabaveného materiálu.´ Tak co vy na to?“
„Abych řekl pravdu,“ ozval se Lemmy. „Začínají se mi v hlavě líhnout obrysy smělého plánu. Musíme rychle navštívit jisté lidi.“
„Tak se mi to líbí,“ řekl Blicher, a podal oběma novým spojencům dlouhé pružné hadičky. „Vlezte si k Elvisovi do kabiny. Hadičky vám zaručí přísun piva.“
„Jakto že já nemám taky hadičku?“ vztekal se Elvis.
„Protože řídíš,“ řekl Blicher. „Svým poddaným jsem už dávno zakázal dělat si řidičáky, protože by tak ztráceli hrozně moc času na chlastání. Ty nejsi můj poddaný, takže se musíš obětovat, a řídit.“
„Nechápu v čem je rozdíl,“ brblal Elvis a soukal se za volant. „Já řidičák taky nemám.“

Fast forward

Mladý muž musel nyní zachovat klid a železné nervy. Stereolity, které mazal, přehrával na jiné, které si nosil v tajných kapsách. Ty pak ukrýval do speciálních krabic, a smazané ukládal do určeného kontejneru. Měl štěstí, že se úřady rozhodly stereolity pouze smazat, a pak je znovu použít pro nahrávání dechovky a výchovných programů pro mládež. Kdyby měly být rovnou spáleny či jinak zničeny, bylo by jejich zachraňování o dost komplikovanější.
V cele číslo 102 zatím nebozí Stakanovci podstupovali ideologickou převýchovu. (V cele 101 se zrovna vyměňovaly okenní obklady.) Nejprve byli upoutáni na znehybňující křeslo, a pak jim bachaři nasadili na uši sluchátka. Následovala tříhodinová anti-terapie, během které jim mučitelé do hlav lili vládou schválenou hudbu. Tzv. „vládou schválená hudba“ je něčím, co se vymyká objektivnímu popisu. Zhruba si lze udělat obrázek, když si představíme nejpokleslejší estrádní muziku, vynásobenou Sx, kde S je stupidita, a x = jakékoliv kladné číslo větší než 1.
Nikolaj Stakanov seděl zhrouceně v křesle a z koutku úst mu odkapávala slina. Už dvě hodiny se mu do mozku zavrtávaly vládou schválené písně. Sadistický dozorce ho s úšklebkem pozoroval, a měl z toho větší potěšení, než kdyby mu stahoval kůži a lámal žebra.
Do cely vstoupil šéf rozvědky.
„Tak jak to jde?“ zeptal se.
„Dobrý, šéfe,“ zasalutoval bachař. „Z tohohle budou nadosmrti koktat a pochcávat se.“
„Výborně. Víte, příteli, ne všeho lze dosáhnout jen brutálním násilím. Občas se na to musí jít jinak, hlavou, člověk musí být patolog…“
„Pardón, nemyslel ste psycholog, šéfe?“ zdvořile ho přerušil strážný. „Vona totiž patologie je forenzní věda vo nevratnejch procesech v organismu, kerá spíš souvisí s nárůstem entropie, čili jako všeobecnou neuspořádaností v dynamice fázovýho prostoru, na což existuje takovej hezkej příklad, i dyž to teda krapet vodbočuju, jo, jako že tornádo dokáže rozflákat letadlo na mrdky, ale nikdá nemůže zamíchat šrotem tak, aby z něj postavilo nový letadlo, lajcky řečeno že ve všem je furt věčí a věčí bordel, a dyž by se to vztáhlo na organismus indivídyja jakožto komplexní autonomní systém…“
„Proboha držte hubu, vy kreténe jeden!“ zvolal popuzeně šéf. „Eště jednou a strávíte zbytek života pucováním hajzlů!“
Když takto potvrdil svou morální autoritu, uraženě odešel. Dozorce se opět posadil do křesla, letmo zkontroloval vězně, jestli řádně trpí, a začetl se do Medvídka Pú a moudrosti súfíjských mistrů.
Najednou zazvonil telefon. Dozorce ho zvedl a ohlásil se.
„Haló? To je cela 102?“ ozvalo se na druhém konci. Dozorce to potvrdil.
„Hlavní tajný štáb právě vstoupil do sítě,“ děl tajemný hlas. „Musíte okamžitě do šestého patra na operativní poradu, něco se podělalo.“
„A co?“ chtěl vědět dozorce.
„No to se dozvíte nahoře,“ odtušil hlas, který jako by zvonil utajovanou melodií. „Hele, já nemám celej den na to, abych si tady s vámi vyprávěl. Marš na šestý patro a hned. Řekněte tomu mladýmu z likvidačního, ať vám na chvíli pohlídá ty Stakanovce. Děkuji vám mnohokrát.“
„Provedu,“ přikývl dozorce, praštil sluchátkem a vyšel z cely. Požádal kolegu z likvidačního oddělení, ať za něj na chvíli vezme dozor v mučírně, a vyrazil po schodech do šestého patra, neboť výtah nefungoval.

Rewind

„Pozměnit otisky prstů lze teoreticky třemi způsoby,“ pravil policejní šaman a lékař, doktor Jan Páral. „Jednak magicky, což za současné situace nemůžeme. Potom geneticky, ale to má zase jiná rizika, protože to může přinést nepředvídatelné vedlejší účinky. Nejjistější je třetí způsob.“
„A to je?“ ozázal se Lemmy. Spolu se svými spojenci seděl v úkrytu ve starém polorozbořeném domě. Zde se posledních několik dní konalo několik tajných schůzí odbojného křídla logoberské policie. Někteří policisté si uvědomovali, že zákaz rock´n´rollu s sebou ponese mnoho dalších problémů, a zejména se nechtěli smířit s úbytkem piva. Doktor Páral patřil mezi ně, a proto také zvolil toto místo pro konání konspirační schůzky, když ho Lemmy kontaktoval s pomocí cvičeného vrabce.
„Stará dobrá manuální zručnost,“ usmál se doktor, a vytasil z opasku miniaturní skalpel.
O hodinu později stál Lemmy s roztaženými prsty před doktorem, který mu mazal bříška prstů hojivou mastí z myších jater. Oči měl hrůzou rozšířené, a bolestí se kousal do rtů.
„Asi tak dva dny na nic nesahejte, ať se to pořádně zahojí,“ nabádal ho doktor Páral, přelepuje Lemmyho prsty jemnou ochrannou fólií.
„Teď změníme vzorec oční sítnice,“ zamnul si felčar ruce. „To půjde snadno, několika vpichy ultratenké jehly. Důležité je, že sebou nesmíte sebeméně pohnout, jinak nadosmrti oslepnete.“ Pak vzal do dvou prstů cosi neviditelného, a vydezinfikoval to nad ohněm.
Bylo třeba, aby Elvis s Blicherem Lemmyho pevně svírali, zatímco Sylvius mu držel otevřená oční víčka. Když byla operace úspěšně skončena, Lemmy se zhroutil do kouta a vysíleně oddychoval.
„Kdyby to bylo ještě vloni, tak bychom nemuseli provádět chirurgický zákrok na hlasivkách,“ pravil doktor. „Jenže zrovna letos na jaře ti bastardi vyvinuli hlasový identifikátor. Obávám se, že mají vzorek hlasu od každého, kdo měl kdy co do činění se zákonem. A vy, mládenče, porušujete zákon už jenom tím, že dejcháte.“
Lemmy toho začínal mít dost, ale odhodlaně zaťal zuby. Pak si uvědomil, že nemůže mít zaťaté zuby, když se mu doktor potřebuje dostat k hlasivkám, a otevřel ústa dokořán. Doktor Páral se mu trochu povrtal v krku, a pak ho vyzval, až něco řekne.
„Ať žije rock´n´roll… ty vole, co to je?“
Lemmyho hlas byl jiný, než předtím, a všichni si toho hned všimli.
„Byl jsem na svůj hlas dost zvyklej,“ řekl Lemmy doktorovi.
„Však si zvyknete i na tenhle,“ těšil ho doktor. „Teď máte v hlase takovej trochu smyslnej chrapot, uvidíte, že děvčatům se to bude líbit. A čtenářům to vadit nebude, protože váš hlas nikdy neslyšeli, jen o něm četli.“
„Jaký čtenáři?“ ptal se Lemmy s podezřením, že se svěřil do rukou šílence, ozbrojeného chirurgickou ocelí.
„Počítám, že až budete slavný, budou se o vašich hrdinských činech psát eposy a ságy, ne?“ vysvětloval doktor. „Dobrá. Zbývá maličkost. Ostříhat vlasy.“
Lemmy vyskočil na nohy a dal se na útěk. Rozřezané prsty, probodané oči a pochroumaný hrtan vzal jako nutné zlo. Nehodlal však obětovat své háro kvůli takové malichernosti, jako je záchrana lidstva a civilizace před zkázou v pekelném ohni. Elvis zareagoval nejrychleji a nastavil mu nohu. Blicher a Sylvius se na padlého válečníka sesypali a znehybnili ho.
„Hoďte sebou,“ naléhal Elvis. „Hitlerův duch co nevidět v rámci současný krize povstane z pekel, a já s ním podle dávného proroctví musím svést konečný souboj.“
„Nebojte se,“ usmíval se doktor, cvakaje o sebe břity nůžek. „Nebude to bolet.“
„Jestli je to už všechno, tak se od vás do smrti budu držet co nejdál,“ vztekal se Lemmy, když mu doktor Páral o půl hodiny později přišíval ustřižený ušní lalůček. „Říkal jste, že to nebude bolet.“
„Lhal jsem,“ pokrčil doktor rameny. (Nedá se nic dělat, cenzor na téhle hlášce neoblomně trval.) „Kdybyste sebou tak neškubal, bylo by to bez problémů. To máte za ten kopanec do brady. Tak, vzezření byste měl jakž takž hotové, teď si oblečete vhodný oděv.“
„Co to je?“ vejral Lemmy s hrůzou na slušný společenský oblek s kravatou, který mu doktor předložil. „Já a kvádro? To je normální travestie!“
„Dobrý, sekne vám to. Teď vám ještě musíme pořídit falešné doklady a osvědčení z Policejní akademie. Poručík Dunící Hrom už na tom pracuje.“
„Nebyl on kapitán?“ ptal se Slyvius.
„Byl, ale degradovali ho. Nedávno se ženil kapitán Plytký a ostatní důstojníci vytvořili před svatební síní uličku z pozvednutých šavlí,“ vysvětloval doktor. „Když kapitán Plytký s novomanželkou procházeli uličkou, Dunící Hrom neovládl svou žárlivost a ťal ho šavlí do ramene. Svatební noc v háji, třicet stehů, a jak u toho ten chlap skučel, no to byla hrůza…“

Sehnat falešné doklady nebyl pro logoberskou policii žádný problém. Výrobci, specializovaní na pasy, řidičáky, vysvědčení, rodné listy, potvrzení o rasovém původu a jiné dokumenty, měli své kanceláře přímo na pozemcích Policejní akademie v bloku F. Potíž byla v tom, že Dunící Hrom momentálně pracoval proti oficiální policejní linii, a nalézal se v odboji. Nebyl zatím odhalen, ale právě proto musel jednat co nejopatrněji, a uchýlit se k nouzovému řešení.
V malém kamenném domečku pod rozsochatým dubem, malý kousek od úpatí Temného vrchu, bydlel trpaslík Vocet. Měl těžký život. Policie a úřady ho neustále kontrolovaly, otravovaly a šikanovaly. Týden co týden měl doma razii, a permanentně odposlouchávaný telefon. Vocet byl totiž výrobcem pravých dokladů.
Na Policejní akademii se za určitý, ne zrovna malý poplatek, vydávaly falešné doklady kamarádům, příbuzným a obchodním partnerům logoberských zastupitelů. Pakliže jste měli ty pravé známosti, mohli jste dostat potvrzení a osvědčení čehokoliv. Stačilo jen patřičně podmáznout příslušného politika, koupit si doklady, a pak už jen obdržet od města zakázku. Teď už čtenář plně chápe, proč to v logoberské dopravě, justici, zdravotnictví, školství i jinde vypadalo tak, jak to vypadalo.
A proto byl městskou radou trpěn Vocet – jako trn v oku, písek v botě, blecha v kožichu a osina v zadku. Bylo nutno nějak doložit, že ve městě se dodržují zákony. Vocet vydával doklady zadarmo, ovšem museli jste prokázat, že na ně máte skutečný nárok. Městská rada měla pocit, že tudy zbytečně unikají zisky, a navíc tak může vzniknout vrstva skutečně vzdělaných lidí, kteří nemají dost peněz na uplácení politiků, čili potenciální nebezpečí pro režim. Jak už bylo řečeno, Vocet neměl lehký život.
Když Vocet spatřil Dunícího Hroma, roztřásla se mu brada.
„Tenhle měsíc už jsem výpalné zaplatil,“ rozeštkal se. „Krev jsem daroval, příjmy přiznal, tak co ještě chcete?“
„Neřvi, Vocet,“ uklidňoval ho poručík. „Dunící Hrom je tu dnes neoficiálně. Nutně potřebuji vyhotovit občanskou legitimaci, očkovací průkaz a vysvědčení z Policejní akademie. Dunící Hrom nemůže jít za výrobci dokladů na akademii. Vocet dostane dobře zaplaceno, a tento příjem nemusí zdaňovat.“
„Je to špatný,“ svěřoval se Vocet, když si chystal své nástroje. „Z Temnýho vrchu se poslední týden ozývají divný zvuky. Podle všeho se tam probouzí pohřbení upíři z dávných legend, a chystají se na výpad do údolí.“
„Právě proto musí Vocet vyrobit ty falešné doklady,“ vysvětloval Dunící Hrom. „Ve Věži ministerstva vnitra se dějí nekalé věci. Náš agent musí proniknout dovnitř a zamezit jim. Ale je to přísně tajná záležitost. Vocet musí držet hubu, jinak si ho Dunící Hrom najde a spočítá mu kosti.“

Fast forward

Mladík vstoupil do cely Stakanovců. Nikolaj ho sledoval jedním okem a druhé měl vyvrácené v sloup.
„Bastardi…“ chroptěl Jurij. „Co po nás vlastně chtějí?“
„Nás se jim zlomit nepodaří,“ šeptal z posledních sil Sergej. „Trest má odpovídat zločinu…“
Mladý likvidátor se chopil jedněch sluchátek, a chvíli poslouchal. Na jeho tváři se rozhostil výraz bezbřehého děsu.
„Tohle vám pouštěli tři hodiny v kuse?“ zeptal se. Sergej malátně přikývl.
„Svině…“ procedil likvidátor mezi zuby. Pak se opatrně rozhlédl. Vzduch se zdál být čistý. Mládenec sáhl do kapsy a vytáhl stereolit.
„Teď buďte zticha, a nedejte na sobě nic znát,“ varoval nebohé Stakanovce. Pak strčil kámen do přehrávače.
Stakanovci pocítili, jak se jim do žil a kostí vlévá nová síla. Jejich neurony se jásavě rozběhly po těle s dobrou zprávou, a červené krvinky se jaly radostně tančit s bílými. Protože jejich domnělý kat jim do uší poslal…
„Rock´n´roll!!“ zařval Nikolaj a přerval pouta. „Je to tady!“
„Řekl jsem, abyste drželi hubu,“ uklidňoval ho jeho zachránce. Jenže bratři Stakanovovi ho neslyšeli. Vypnul tedy hudbu.
„Nech to puštěný, vole!“ obořil se na něj Ramon.
„Jenom klid, za chvíli bude rock´n´roll dunět po celým městě,“ ujistil ho mladík. „Teď jenom pár slov. Mé jméno je Lemmy Conansson, a jsem tajným agentem odboje. Do likvidačního oddělení jsem se dostal za pomoci svých vlivných přátel a podzemního křídla policie. Mým úkolem je vrátit rock´n´roll tam, kam patří, to znamená do uší a srdcí lidí.“
„To se mi líbí,“ mínil uznale Nikolaj. „Ale pozor, vždycky máš někoho za zády.“
„Velmi zajímavé,“ ozval se za Lemmym hlas. Lemmy zbledl a jeho srdce provedlo salto. Za ním stál šéf ideologické rozvědky.
„Ha. Zrada,“ pravil sklesle Lemmy. „Tak to bysme měli.“
„Vy jste zneužil mé důvěry! Hřál jsem si hada na prsou!“ zařval šéf oddělení, celý rudý vztekem. (Když vám elf najednou začne vykat, není to proto, že by si vás náhle počal vážit.)
„Udělal jsem jenom to, co by udělal každej!“ zaječel Lemmy.
„No, kdyby to udělal každej, tak by tady nebylo kam šlápnout pro samý tajný agenty,“ podotkl věcně Nikolaj.
„Každej špinavej trik je dovolenej,“ pokračoval Lemmy. „Protože vy jste vzali lidem rock´n´roll. To je stejný, jako kdybyste jim vzali vodu nebo vzduch!“
„Skončil jste?“ zeptal se šéf rozvědky. „Tak já půjdu zmáčknout alarm, vás zatknou a popraví, a bude zase klid.“
„Sundej toho zmetka!“ zahulákal Nikolaj.
Nemaje po ruce jiné zbraně, Lemmy roztočil sluchátka jako laso, a zasáhl jimi odcházejícího šéfa do hlavy. Vedoucí oddělení upadl na zem a současně do bezvědomí.
„Je to dobrý,“ oddechl si Lemmy. „Teď vás osvobodím. Půjdete se mnou vedle, tam jsem schoval zachráněnej rock´n´rollovej materiál. Je toho dost, takže mi musíte pomoct dostat to všechno ven. Můj spolupracovník Elvis odvolal dozorce do šestýho patra, a já vyřadil výtah, takže na to snad budeme mít dost času.“

Rewind

Dunící Hrom a jeho Psi války se chystali na nejnebezpečnější akci v historii logoberské policie. Jelikož policejní prezident byl osobně zodpovědný za nynější stav ve městě, bylo na tajném hlasování rozhodnuto o jeho svržení. Důstojníci odboje losovali, komu připadne ta čest, a černou kuličku si vytáhl Dunící Hrom. (Losování bylo pochopitelně zfalšované, protože ostatní důstojníci měli v záloze alternativní plán a doufali, že Dunící Hrom akci zvorá a bude zatčen.)
Akce se kromě Psů války účastnil ještě poručík Pakůň a jeho muži. Poručík Pakůň byl hlavním trenérem policejního fotbalového mužstva, a na tom byl založen ďábelský plán.
Dunící Hrom osobně nacpal dýmku smrdutými travami, a se svými muži ji obřadně vykouřil. Pak pronesl stručnou instrukci.
„Bratři. Slunce se sklání nad vrcholky hor, a my víme, že tento čas je dobrý na smrt. Ne však na jakoukoliv smrt, ale toliko smrt bojovníka a čestného policisty. Oko se naposledy potěší pohledem na kroužícího čápa, kvetoucí kopretinu…“
„Kopretiny touto roční dobou nekvetou,“ ozval se snaživě nadporučík Warf. „Teď spíš tak ocúny.“
„…nebo ocún, na lezoucího brouka a krásnou dceru velitele akademie, víte kterou myslím, tu blonďatou, jak má ty velikánský…“
„Nemáme na to celý den,“ upozornil ho poručík Pakůň.
„Možná ne, ale tohle je největší sousto, jaké si kdy Psi války ukousli,“ pravil Dunící Hrom. „Existují jen dvě možnosti – úplné vítězství, nebo smrt. Dunící Hrom by byl nerad, kdyby mu pak Crom ve Valhale vyčítal, že své muže dostatečně nepřipravil a nevedl, jak káží staré obyčeje. No dobře, Dunící Hrom už udělá jen nejnutnější přípravy a kontrolu…“
Otočil se ke svým věrným.
„Všichni zazpívali posilující písně nad svými talismany?“ zeptal se.
„Ano!“ zvolali mužové sborem.
„Všichni ráno natřeli své tetování čarovným balzámem?“
„Ano!“
„Všichni posnídali kouzelnou žlázu z devátého mláděte bílé krysy?“
„Ano!“
„Všichni šli o posledním úplňku do lesa, strčili ruku do vykotlaného dubového pařezu, třikrát ho obešli, vrátili se pozpátku a šťourali se přitom levou rukou v pravém uchu?“
„Ano!“
„Výborně,“ pochválil je Dunící Hrom. „Jo, mají všichni připravené zbraně v perfektním stavu?“
„Ano,“ potvrdili jeho muži tento doplňující dotaz.
„Tak dobře, fajn,“ ujal se slova poručík Pakůň. „Naší hlavní zbraní však bude tento kopací míč.“
Pozvedl nad hlavu merunu, a zvolna jí otáčel, aby si ji každý mohl prohlédnout.
„Na první pohled docela obyčejný míč. Avšak ve skutečnosti je to maskovaná výbušnina. Dnes se na hřišti za sídlem policejního prezidenta koná fotbalový zápas zásahovky proti kriminálce pro jeho pobavení. Naštěstí je vrchní trenér, tj. já, na straně rebelů, na což, jak doufám, bude brán zřetel při popřevratovém přerozdělování funkcí…
Tak tedy, plán je následující: sehrajeme normální fotbalový zápas. Výbušnina je časovaná, a já ji spustím před prvním výkopem. Je odolná vůči nárazu, takže na kvalitu hry to nebude mít žádný vliv. Přesně v patnácté minutě zápasu se na můj speciální hvizd míče zmocní podporučík Střevo, zvaný Boží Noha. Je to nejlepší fotbalista od dob… é, toho… no, toho, co byl nejlepší fotbalista předtím.
Podporučík Střevo vyniká zejména ve střelbě na cíl, a proto to bude on, kdo přesným kopem umístí míč do oken prezidentova sídla. Chceme prezidenta svrhnout, nikoliv rovnou zabít, takže podporučík napálí míč do okna hned vedle jeho kanceláře, ze které bude zápas sledovat. Následný výbuch prezidenta a jeho náměstky nezabije, nýbrž pouze dezorientuje a zneškodní. Toho využijeme, pronikneme do objektu a provedeme zatčení. Všechno jasný?“
„Jistě,“ prohlásil Dunící Hrom. „Já a mí muži jsme na akce tohoto formátu specialisté.“

Policejní prezident seděl na křesle z bambusových stvolů, jehož sedací část tvořili dva svalnatí strážci, stojící na všech čtyřech. Jeho náměstkové jej ovívali vějíři z pavích per, a obě sekretářky – blondýna a bruneta – se k němu vinuly zleva i zprava. Prezident popíjel koktejl, a prosklenou otevírací stěnou své kanceláře sledoval, jak na trávník nastupují fotbalová mužstva. Policisté přijeli dvěma autobusy trollské výroby, které zaparkovali u hřiště, vysvlékli se do dresů a naklusali na čáry. Hra začala.

Fast Forward

Lemmy a Stakanovci protáhli chodbou pět těžkých krabic stereolitů plných rock´n´rollu. Bez problémů se dostali až k identifikátoru. A tady se museli zastavit. Stakanovci nebyli zaneseni v databázi, tedy alespoň ne v databázi těch, kdo směli legálně procházet branou. Nedovolený pokus o průnik by je mohl stát život, a když ne život, tak určitě žebra a zuby.
„Musíme něco vymyslet. Je to jenom stroj, dělá to, na co je naprogramovanej,“ prohlásil Lemmy. „Už to mám! Pronesu vás jednoho po druhým na zádech. Moji váhu v databázi nemají.“
„Napřed krabice,“ řekl Nikolaj. „Rock´n´roll je důležitější. Životy nás čtyř nemají takovou cenu, abychom mohli riskovat osud celýho světa.“
„Teda, takovej altruismus bych od rockerů skoro ani nečekal,“ mínil Lemmy. Pak se chopil krabic a začal je jednu po druhé přetahovat přes identifikátor. Stakanovci se zatím opřeli o zeď, a dali si cigárko značky Vraní oko, které jménem lidové spravedlnosti zabavili omdlelému šéfovi rozvědky. Dva androidi, střežící vchod, nehybně stáli u stěny a pozorovali to všechno skelnými zraky.
„I když na druhou stranu,“ funěl Lemmy, když nesl třetí krabici, „jste koneckonců mladý elfové, takže tyhle kladný vlastnosti, jako je nesobeckost a obětavost, máte předem daný.“
„Jo. Mladý elfové,“ pousmál se Nikolaj. „Jenže, hochu, co znamená bejt mladej? Důvěrně ti můžu prozradit, že Ramon, nejmladší z nás, je asi tak stejně starej, jako ten parchant, cos ho před chvílí skolil sluchátkama.“
Lemmy se v úžasu zastavil. „Vy jste starý elfové?“
„Jo, podle kalendáře jo,“ přikývl Nikolaj a dal si šluka. „Každej je tak starej, jak se cítí. Všechno špatný, včetně stárnutí, si dělá každej sám. Člověk stárne, protože se s tím smířil. Protože si myslí, že musí.“
„My ne,“ dodal Sergej.
Lemmy si nemohl dovolit moc dlouho se nad tím podivovat. Pronesl tedy poslední bednu. Mezitím už desetkrát řekl svoje heslo „Petrolej teče proudem“, aby mohl projít tam i zpátky, a měl pocit, že nic blbějšího v životě nevyslovil ani neslyšel.
„Tak, a teď vy,“ řekl a odfoukl si z čela zpocené vlasy. „Doufám, že nejste moc těžký.“
„Neboj se, náš dlouholetej životní styl způsobil, že jsme jak peříčka,“ uklidnil ho Nikolaj a skočil mu na záda.

Rewind

„Člověče, proč myslíte, že se tomu říká kopaná?“ seřval trenér už ve třetí minutě desátníka Dahonga, který přenesl míč přes půlku hřiště v rukách.
„To jako že se hraje jenom nohama?“ ujišťoval se Dahong. „Tak jo, mě stačí říct.“
Poručík Pakůň provedl další výkop, poručík Warf se zmocnil meruny a mocným kopem ji poslal přímo do brány. Trenér počkal, než se Psi války přestali nadšeně poplácávat po zádech.
„Hoši,“ pravil pak trpělivě. „Tohle je naše brána, tohle je vaše. Vy musíte střílet do naší, a tu svoji naopak bránit před našimi střelci. Jasný?“
„Ach tak!“ zvolal Dunící Hrom hlasem plným pochopení. „To je něco jako válka dvou kmenů, které si navzájem snaží zničit totemy?“
„No, ano, dalo by se to tak říct,“ připouštěl zmatený trenér. Uklidňoval se tím, že nejde o skutečný zápas, ale jeho fotbalová duše se proti tomuto nestoudnému prznění hry přece jen podvědomě bouřila.
Menší potíže pak ještě působil desátník Stojí Na Stezce, který se bál míče (připomínal mu mýtického démona z legend jeho kmene), a pak poručík Warf, když zahodil nádhernou gólovou šanci, aby nešlápl na jetelový kvítek před soupeřovou bránou.
„Nezdá se vám, pánové, že ti chlapci víc křičí a diskutují, než hrají?“ ptal se policejní prezident svých tajemníků.
„Hrajou jak ožralý mrtvoly,“ mínil jeden.
„Moje babička by to na smrtelný posteli zahrála líp,“ pravil druhý. „Ale teď se to nějak rozběhlo.“
Probíhala čtrnáctá minuta utkání, a uprostřed hřiště došlo ke skrumáži. Dunící Hrom se střetl s podporučíkem Střevem v boji o míč, a fotbalovým nadšením, které si již začínal osvojovat, ho nakopnul do čéšky.
Podporučík Střevo se svalil na zem a chytil se za koleno. Přitom kroutil zrudlou tvář do strašlivých grimas. Poručík Pakůň mu vždycky po tréninku dával půlhodinové lekce simulování, a podporučík Střevo v nich vynikal. Dnes ale nemusel nic předstírat, protože byl skutečně zraněn a vyřazen z boje.
„Svatá vyrážko na prdeli,“ valil oči poručík Pakůň. „Vy ste ho zmrzačil. Co zmrzačil – vy ste ho normálně zprasil!“
„Když on mi tam tak nešikovně vběhnul,“ vykrucoval se Dunící Hrom.
„Ale do výbuchu zbývá necelá minuta!“ šeptal zuřivě trenér. „Co teď budeme dělat, když jste právě odrovnal naše hlavní střelecký eso?“
„Dobytek! Dobytek!“ skandovali hráči Střevova družstva.
„Co Dunící Hrom zkazil, to taky napraví,“ pravil důstojně poručík. „Na Policejní akademii býval vždycky nejlepším lukostřelcem v ročníku.“
Neváhaje ani okamžik, položil si míč doprostřed hřiště, rozběhl se, a smrtonosným kopem ho poslal na cíl. Všichni hráči šli okamžitě k zemi. Míč se vznesl do vzduchu jako orel, opsal nádherný oblouk, pravidelný a rozložitý jako duha po dešti a dopadl přímo mezi oba autobusy, kterými přijela mužstva. Následovala exploze.
Mužstva se zvedla ze země a sledovala obraz zkázy.
„Mistři! Zlato!!“ hulákal poručík Zog.
„Kuš!“ praštil ho poručík Pakůň loktem do žeber. „Teda, zažil jsem už pár nepovedených akcí, ale tohle je naprosto dokonale zakutálený úplně do hoven,“ řekl, a už se viděl za úsvitu stát u zdi před popravčí četou.
„Co si stěžujete?“ podivil se Dunící Hrom a ukázal na okna prezidentovy kanceláře. Všichni obrátili pozornost na původní cíl. Vymrštěný disk z kola autobusu zasáhl jako přesně mířený projektil policejního prezidenta do čela a srazil ho k zemi. „Když Psi války vedou akci, ostatní mohou už jenom sbírat padlé.“

Fast Forward

Když Lemmy s lapáním po dechu přenášel přes identifikátor Ramona, objevil se v ohybu chodby šéf rozvědky.
„Stůjte!“ zařval hromovým hlasem. „To nedopustím!“
„Polib si díru,“ sípal Lemmy. „Teď mám tak akorát na tebe náladu.“
„Začal sis se špatnejma rockerama, hochu!“ jódloval Ramon, kymáceje se na Lemmyho ramenou.
Vedoucí rozvědky se rozběhl za uprchlíky, právě když Lemmy naposledy řekl své heslo a pronesl Ramona do volné zóny.
„Chopte se krabic a šlápněte do kecek,“ zavelel své jednotce.
Šéf rozvědky doběhl k identifikátoru.
„Já tě dostanu, ty hajzle levičáckej,“ vrčel. Pak, veden silou zvyku, se pokusil zapnout hlasový modem identifikátoru. A s hrůzou zjistil, že už je zapnutý.
„Já tě dostanu, ty hajzle levičáckej – není v databázi. Špatný příkaz nebo souborové heslo. Přístup zamítnut,“ s nevyvratitelnou jistotou prohlásil identifikátor. „Poplach!!
Lemmyho ústup stylově podbarvil zoufalý jekot jeho dočasného šéfa, zpracovávaného dvojicí neúprosných androidů.
Jakmile Lemmy a Stakanovci opustili území Věže, vyhrnuli se za nimi po zuby ozbrojení bachaři. Ale v téže chvíli se zpoza živých plotů a popelnic zvedla armáda policejních žoldnéřů. Sám Dunící Hrom, teď už opět s hodností kapitána, a jeho Psi války nyní vedli útok na Věž. Jelikož se svržením policejního prezidenta pokryli nehynoucí slávou, připadl tento čestný úkol pochopitelně opět jim. Když byl Lemmy i s krabicemi bezpečně venku, vydal Dunící Hrom rozkaz, a úder dopadl se zdrcující silou. Vybraný oddíl specialistů se okamžitě zmocnil krabic s rock´n´rollem, a rychlí kurýři roznesli zachráněný materiál na strategicky položené body města. Tam už byly podloudně nainstalovány silikonofonové přehrávače s mamutí aparaturou. Na pokyn samotného Elvise všechny ve stejnou chvíli spustily.

Rock´n´roll zazněl po celém městě a doslova prolomil bariéru mezi světy. A takto vytvořenou branou zmizela z Logobergu všechna nadbytečná černá magie.
Armáda kostlivců opustila halu Akademie a stáhla se zpět do podzemní říše temnoty a smrti. (Školník strávil měsíc opravou dlaždic, a Záchytka mu za to ani nenapsal prémie.)

Lemmy vešel do budovy školy, a zamířil rovnou k bufetu, kde se Záchytka posiloval pečeným pštrosím stehnem.
„Úkol splněn,“ ohlásil. „Everybody let´s go rock´n´roll!“
Záchytka se na něj udiveně zahleděl. „A vy jste kdo?“
„Lemmy Conansson,“ na to Lemmy. „Právě jsem na váš rozkaz zachránil Akademii i celý město. Teda ne že by o něco šlo…
„Jo to jste vy!“ podivil se Záchytka. „Vypadáte úplně jinak, máte krátký vlasy, jinej hlas - vůbec bych vás byl nepoznal.“
„Musel jsem změnit vzezření,“ vysvětloval Lemmy. „Šly po mě snad všecky po zuby ozbrojený vládní složky.“
„Ale vždyť vás mohli zabít!“ zvolal Záchytka. „No, co se dá dělat…. Tak dobře, za to, že jste uspěl v této nebezpečné misi, neřeknu vdově Mokrý, že jste to vy.“

Jenže Braber propadal ze všech předmětů, které profesorka vdova Mokrá učila, potřeboval se jí nějak zavděčit, a tak Lemmyho prásknul.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský