Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Logoberská akademie, Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Sylvius Záhořanský, Reinhard von Schneckenberg, Vittus Braber, Azael de Carnivore, ředitel Záchytka, policisté, Děti faraónů, tajemná sekta, vrabci
Shrnutí: Pět špinavců se vydává do tajemné logoberské čtvrti získat pro svého ředitele záhadný artefakt, údajně dědictví jeho rodu. Na neznámém území musí překonat mnohé překážky, střetnout se s podivně primitivními obyvateli Jiného města a podivným náboženským kultem. Co se ukrývá v tajemné lahvičce, kterou pečlivě střeží zlovolná sekta?
Poznámka: Slogan hospody U viselce je převzatý z podobně znějícího motta ze staroměstské hospody U kata, z dob, kdy tam pár piv bylo v autorových finančních možnostech. Koncept Jiného města, ležícího na území Logobergu a přitom Někde Jinde, je natolik ovlivněn Ajvazem, Gaimanem a Miévillem, že by bylo urážkou dobrých čtenářů to popírat, nicméně Praha před dvaceti lety byla také jistou inspirací…

Jiné město

Prolog:
Pomsta Dračích mágů;
série čtvrtá – Kopí hromového vládce;
kniha druhá – Trůn prokletého krále;
část jedenáctá - Návrat bojovníků temného ohně;
kapitola první – Ve stínu Oblačné brány

„Tvůj plán byl odhalen Radou Moudrých!“ zvolal Gudrolph Úplněk. Aruwal Šedostín se posupně zachechtal a krkavec na jeho rameni upřel na Gudrolpha svůj pověstný ohnivý zrak.
„Až mí draci vzlétnou, nezbude z Prvního Království kámen na kameni!“ vykřikl skřípavým hlasem.
„Mýlíš se, Prokletý,“ odvětil Gudrolph. „Rytíři Tří Mečů jsou již na cestě z pevnosti Gewarbergu, strach a kletby jedou před nimi, oheň a zmar jsou jim v patách. Až vypustí na tvůj Dračí roj své Šípy Zkázy, obrátí se tvá nečistá monstra v popel a dým!“
„Je pozdě. Princ Fontány je pod vlivem mých kouzel,“ pravil sebevědomě Aruwal. „Komnaty Paláce Forninguildu se naplní žalem a sténáním, až vyjede v čele mého vojska s Aureolou moci na pyšném čele… co je to zač, ten chlap s mopem?“
Gudrolph Úplněk se překvapeně ohlédl. Pozdě jej napadlo, že to mohla být nejstarší léčka k odvedení pozornosti, avšak u Oblačné brány skutečně stál muž v květu žití, s delším vlasem, v černém chatrném oděvu, v jedné ruce třímal mop na dlouhé tyči a v druhé kýbl s vodou.
„Zdravim. Správce Heliöthor mi přikázal vyšůrovat podlahu v Síni Čtyř bran,“ ozval se podivný vetřelec. „To je tady?“
„Jo… pardon,“ zamumlal rozpačitě Gudrolph a neobratně poodstoupil. Cizinec náhle učinil výpad mopem a zasáhl Aruwala Šedostína přímo do obličeje. Dračí mág se překvapeně posadil na zadek a praštil se hlavou o kamenný výstupek výstupek Oltáře Trůnu. Jeho krkavec se s křikem vznesl do výše, zbaven moci svého pána pouhý stín ve větru.
„Sesílá tě snad Královna Divotvorných zahrad…“ nadechl se překvapeně Gudrolph, leč ve stejný okamžik jej záhadný cizinec praštil násadou do koulí, Čaroděj úplňku se předklonil a dostal mopem přes zátylek.
„Sorry, pánové, ale z těch vašich strašnejch keců nešlo rozpoznat, kdo je zástupcem Dobra a kdo Zla,“ odtušil Lemmy a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. „Takhle je to jistější… No tak já padám, ještě musím stihnout jedno rande. Jo - a ať vás nikdy nenachytám v Logobergu…“

Jiné město

Fáze 0

„Důkazy nemám,“ připouštěl ředitel Záchytka, když Lemmy přistál před jeho stolem v předpokoji ředitelny. „Ale modus operandi hovoří dosti jasnou řečí. Kdo rozmlátil to nářadí v tělocvičně… ehm, Celestýne?“
„Conanssone. Ale to bylo v sebeobraně,“ ohradil se Lemmy. „Vdova Mokrá měla v učebně nad tělocvičnou lekci teoretického oživování neživých předmětů, a nějak to přepískla, takže se na mě zničehonic vrhla koza i kůň a chtěli mě ukopat…“
„Ale tělocvikář mi tvrdil, že jste z tělesný výchovy osvobozenej,“ namítal Záchytka.
„Přísně vzato ji mám zakázanou,“ upřesňoval Lemmy.
„No tak nebo tak co jste vůbec pohledával v tělocvičně?“
„…“ zamumlal tiše Lemmy.
„Neslyšim!“
„Rande… sem tam měl…“ huhlal Lemmy nesměle. „A vona, jak tam ležela na žíněnce, zatímco já musel uhejbat medicinbalům, tak se ji kůň pokusil…“
„Dost!“ zařval Záchytka. „Vaše obscénnosti mě nezajímaj! Já jenom vím, že jste rozflákal tělocvičné nářadí na třísky, protrhnul trampolínu a urval kruhy. Poslechněte, byl jste takový zvíře a postrach pedagogů už odmalička?“
(Lemmy zavzpomínal, jak kdysi v první třídě základní školy vyzvala paní učitelka děti, aby přednesly nějakou básničku. Když jedna holčička odříkala „Kočka leze dírou“ a jeden chlapeček přispěl „Cestičkou k domovu“, nastoupil maličký Lemmy a odrecitoval třináct slok „Havrana“ v překladu Hororomíra Pesi-Mystického, nebohá učitelka omdlela při deváté strofě a už nikdy po Lemmym nechtěla nic nad rámec učebních osnov.)
„No dobře, stejně jsme chtěli tělocvičnu trochu reorganizovat,“ řekl Záchytka. „Nebudu zastírat, že váš neortodoxní přístup mi občas přijde vhod…
Dobrá. Ale teď se soustřeďte na něco jiného. V jisté části města se nachází sídlo jedné… asi by se tomu dalo říkat sekta, či tajné společenství. Nevím bohužel, kde přesně mají hlavní stan. Jisté indicie naznačují, že je to někde velice blízko hospody U Viselce…“
„Ježkovy půlky, ale to je v Jiným městě!“ zděsil se Lemmy. „A to je na Druhým břehu!“
Záchytka přitakal.
„Ano. V Jiném městě. A proto to nebude nijak snadné. Jiné město je velmi nebezpečná čtvrť. Na rozdíl od předchozích misí, na které jsem vás laskavě vyslal, nehrozí zde ani tak fyzické nebezpečí, hrozba se týká spíš vaší duše. Navíc se tam nedá dostat nijak jinak než přes řeku. Ale nejprve si vyslechněte detaily. Sekta má ve svém vlastnictví jistý velmi vzácný a velmi důležitý předmět. Tato relikvie však po právu náleží mě – je to dědictví mého rodu, takže jejím odcizením nespácháte nic nemorálního.“
Lemmy na něj překvapeně pohlédl – odkdy se Záchytka stará, jestli z jeho instrukcí nevzejde nějaká levárna?
„Asi začínám stárnout,“ odtušil nostalgicky Záchytka (jehož věk nikdo neznal a nebylo prakticky možné ho odhadnout). „Jelikož mne někteří z nich znají, nemohu se tam vypravit sám, tudíž budete muset špinavou práci opět provést za mě.“
„Ale co tam vlastně mám najít?“ ptal se Lemmy.
„To nepotřebujete vědět,“ odvětil Záchytka. „Ale v zájmu úspěchu vám prozradím, že relikvie je uschována v malé skleněné lahvičce, připomínající zkumavku…
Jo, mimochodem, jak to šlo v Síni Čtyř Bran?“
„Dobrý,“ přikývl Lemmy. „Měl jsem takovej pocit, jako by měli rozjetou nějakou vlastní ságu, a že jsem jim ji možná krapet vykolejil, ale co je mi po tom…“
„Přesně tak; proto jsem vás tam taky poslal,“ schválil Záchytka tuto odpověď. „Čtenáři z alternativní budoucnosti tvrdili, že těch sraček vycházej nepřeberný kvanta a je to porád dokola to samý, a že tím pádem není čas a papír na kvalitní ságy jako je ta naše… Ačkoliv to co jste teď nedávno vyváděl u odvodní komise, většinu čtenářů spíš zmátlo než pobavilo.“
„A mám si kvůli tomu pochcat záda?“ ohradil se Lemmy. „Mě to náhodou bavilo, a to je hlavní…“

Lemmymu bylo jasné, že bude potřebovat veškerou pomoc, kterou mu lidské zdroje Akademie mohou nabídnout. Nejprve zcela automaticky oslovil Reinharda. Reinhard se trochu ošíval, neboť včera si v tisku přečetl, že v jedné zapadlé horské vísce na Hrobových svazích – proslulé dlouholetým příbuzenským křížením - získal kandidát za trollskou nacionalistickou stranu půl procenta hlasů. Reinhard tudíž trávil dnešní den na střeše Akademie a napjatě hleděl k západu, vyhlížeje tanky Trollwaffen. Dal se však nakonec přesvědčit, a rovnou naverboval také Azaela.
Azael se nacházel ve stavu nouze, neboť se s ním rozešla jeho přítelkyně Aileen (její otec, major Kráva, ji donutil přísahat na Svatou Knihu, že s Azaelem nic nemá, a Kniha začala hořet), takže účast na sebevražedné misi mu přišla jako vcelku vyhovující alternativa. Lemmy pak přibral ještě Sylvia, protože ho nechtěl nechávat samotného napospas profesorům a spolužačkám, a také proto, že byl jako obvykle traumatizován. (Dobrý, leč nepoučitelný student opět absolvoval rande. Ve chvíli, kdy všechno vypadalo na nejlepší cestě, utrousil vtip, který dívka ocenila hlasitou pochvalou „Dobře von!“ Nešťastný intelektuál se otočil na patě, beze slova odkráčel, skrápěje prach cesty slzami zoufalství. Přemýšlel, jestli by mu snad nějaký lékař či šaman nemohl uměle snížit inteligenci na úroveň obecního blba s dvoutřídkou.)
Pátým a posledním členem výpravy se stal Vittus Braber, jehož „kvality“ spočívaly v bezmyšlenkovitém násilí, a také v tom, že se jako jediný nikdy nepovažoval za mozek operace. Nalezli jej v přilehlém sadu vedle hřbitova. Školní psycholog si s ním nedávno vážně promluvil, a poněkud neuváženě mu doporučil, aby v sobě zkusil probudit dětskou duši, které je ukryta v hloubi srdce každého z nás. Braber tak učinil a hoši jej zastihli, právě když za zdí hřbitova vykonával pohřební obřad pro mrtvého krtka, kterého našel ve školní zahradě. Když mu ho Reinhard odebral, začal vřískat, lehl si na zem a odmítal vstát. Nakonec pohrozili, že mu utečou, obrátili se k odchodu, Braber vyskočil a rozběhl se za nimi.

Cestami, jež jsou pro obyčejného chodce neznámé, neviditelné a netušené, dostalo se našich pět špinavců až na První Vnitřní obvod, a stanuli na březích široké a majestátní Řeky duchů.
Tohle byla taková zvláštní věc, ale hoši s ní vyrůstali odmalička, takže jim to až tak nepřipadalo. Do čtvrti, známé jako Jiné město, se dalo dostat pouze přes řeku, a nijak jinak. Kdyby přešli některý z logoberských mostů, Jiné město by jednoduše nenašli. Zkoušeli to mnozí a neuspěl dosud nikdo, alespoň pokud bylo známo. Někteří to považovali za magický jev, jiní za časoprostorovou chybu, a ještě další za fatálně zfušovanou veřejnou zakázku magistrátu.
Pás pozemků na této straně řeky, známý obecně jako Levobok, byl řadou zpustlých a zchátralých stavení nad kamenným nábřežím, obývaných bezdomovci, squattery a jinými, tajemnějšími bytostmi. Katastrálně patřil do Vnitřního logoberského obvodu, ale ve skutečnosti tento úzký pás pobřeží již napůl náležel do Jiného města. Do Jiného města přes řeku nevedl žádný most, a pokusy jej postavit skončily pokaždé nezdarem. Každý, kdo byl dost velký blázen na to, aby toužil Jiné město navštívit, se musel přes řeku dostat vlastními silami.

Fáze (–1)

„Co podnikneme, bando?“ ptal se Lemmy, když hoši pohlíželi na protější, cáry mlhy zahalený obrys domů na Protějším břehu.
„Válí se tady dost prken a dřevěných palet,“ řekl Reinhard. „Budeme si muset postavit vor. Vitte, ujal by ses toho, prosím?“
„Je to rozumný, dávat mu do ruky sekeru?“ šeptal Lemmy, pozoruje Brabera, jak s podivným svitem v očích pohupuje řečeným sečným nástrojem. „Připadá mi poslední dobou nějaký až podezřele klidný.“
„Má pravdu. Takhle divně se tváří od chvíle, cos mu sebral toho krtka,“ řekl Sylvius. „Měl bys mu ho vrátit.“
„Teď nevím, jestli je zrovna vhodná chvíle,“ ozval se nesměle Azael. „Ale já mám chorobnej strach z vody.“
Reinhard si přejel rukama po obličeji a hluboce si povzdechl.
„To je tým… To je materiál… Tak dobrá. Vitte, tady máš krtečka a neztrať ho. Azaeli, ty budeš zajišťovat základnu na tomhle břehu a hlídat vlečné lano.“
Lemmy šel příkladem, popadl konec dlouhého prkna, které se z větší části skrývalo pod haldou čímsi nacpaných igelitových pytlů, a zapáčil. Několik pytlů se skutálelo z hromady a Lemmy vyjekl a odskočil, neboť pod pytli leželo čísi tělo.
Neznámý zívnul a protáhl se. Jednalo se o starého vandráka v rozedraném kabátě a kalhotech. Hochy na něm ale okamžitě upoutalo něco jiného. Pod odřeným páchnoucím mantlem měl bezdomovec podobně orvané tričko s reklamním nápisem „Dnes nepověsí ni nesetne tě kat, on sedí U Viselce a sám je sťat“.
Lemmy pohotově tasil cigaretu a nabídl ji vágusovi.
„Že se tak ptám, šéfe,“ začal bodře, když mu připálil. „Vy znáte hospodu U Viselce nějak blíž?“
Tulák několikrát šluknul z cigarety tak poctivě, div se mu nezakouřilo od zadku, odchrchlal si a pak se teprve rozhovořil.
„Bodejť bych neznal. Třicet let sem tam dělával krčmáře, než to tam zabrala ta banda hovadná, a já skončil na dlažbě. Radši jsem odešel na Tenhle břeh, protože tady se ještě dá sehnat pití a kouření, a kromě toho tady po nábřeží nechodí policajti, ježto maj strach, aby je nezvětřil Kája…“
Hoši viděli, že jsou na dobré stopě.
„A o kterou hovadnou bandu šlo?“ otázal s Reinhard, aby z vandrákova vyprávění oddělil to důležité od nepodstatného tlachání.
„Nějaký praštěný flanďáci nebo co, přesně nevim,“ zachrčel vandrák. „Nejspíš podmázli starostu, poněvadž měli ouřední dekret, že jim to tam patří, a že vo barák nezákonně přišli za bejvalýho starosty.“
„Nebyla to náhodou sekta uctívačů nějakého záhadného předmětu?“ vyzvídal Sylvius.
„Nemám páru. Dal bych si eště žváro,“ pravil somrák. Reinhard mu neochotně zapálil, neboť byl toho názoru, že almužna demoralizuje, ale zase potřeboval informace. „Na podlahu načárali znak s velkým písmenem N v kruhu, to je všecko co vim.“

Lemmy odzátkoval lahváče a polovinu z něj upil.
„Křtím tě jménem Záchytkova pýcha!“ zvolal a praštil poloprázdnou lahví do voru. „A ještě… ach ano, plavba potřebuje kapitána. Navrhuji sebe. Je někdo proti? Není tomu tak. Děkuji za zvolení. Braber bude bocman, Sylvius plavčík…“
„Já budu vůdce vzpoury,“ navrhl Lemmy. „Teda kdyby to bylo potřeba, jako kdyby došel rum nebo tak…“
„Pane Brabere, dejte ho zmrskat,“ požádal suše Reinhard.
„Ahoj, peklo vás provázej!“ volal Azael, když se plavidlo s jeho druhy nořilo do říční mlhy. Pak usedl k ohni a zapálil si.
„Hele, mladej,“ ozval se vandrák, bývalý to hostinský od Viselce. „Eště na Vnějším Obvodě točí Starej Šedivák?“
„Jo, točí,“ přikývl Azael. „Ten nám ještě všem přijde nachcat na hrob.“
„Tak ho pozdravuj, až ho uvidíš… Jo a mladej, tady za rohem je kšeft, a tam je k mání flanděra kořalky za pár šupů. Neměl bys tam nějaký drobný?“

„Až budeš příště vtipkovat, tak dej Braberovi předem vědět,“ vrčel vztekle Lemmy a třel si záda, přes která ho Braber přetáhnul vlečným lanem.
„Já nevtipkoval,“ odtušil Reinhard. „Na lodi je kázeň tou hlavní a prvořadou věcí.“
„Zhoupneš se v ráhnoví, čubčí synu,“ mumlal Lemmy zavile.
„Jo ho ho, ať teče rum, jo ho ho, až do rána!“ zanotoval Braber nečekaně sytým a jasným hlasem.
„Čeká nás sláva a bohatství, snad to není fata morgana!“
„Jo ho ho, ať teče rum, jo ho ho, až do rána,“ přidal se spontánně Lemmy.
„Žraloci se dneska nažerou, hodíme jim kapitána!“
„Pane Brabere, snižte mu příděl sucharů a uvažte ho na záď,“ požádal kapitán bocmana, nespouštěje oči ze vzdálených obzorů protějšího břehu.
„Hned, jen co plavčík přestane blejt,“ odtušil Braber.

Prám konečně dosáhl protějšího břehu, a poutníci vystoupili na suchou zemi. Reinhard vytáhl z náprsní kapsy svého koženého pláště malou papírovou vlaječku s razítkem logoberské akademie a zapíchl ji do zdejší půdy.
„Obsazeno. Zabírám tuto zemi jménem Akademie a ředitele Záchytky. Místním to říkat nebudeme, ale my to víme a to stačí,“ pravil, a hoši se jali obhlížet terén.
Budovy na zdejším pobřeží působily tísnivým, ba znepokojivým dojmem. Vesměs měly bílé či jásavě růžové fasády, a na některých průčelích visely obrovské tabule, zobrazující rozesmáté tváře mladých krásných lidí spolu s textem, podle něhož bylo telefonování a nakupování v obchodě tím největším odvazem, jaký se dá na tomto světě zažít. Hoši se nemohli zbavit pocitu, že je to nějaký divný.
Na okolních římsách a zídkách se počali usazovat vrabci, sledujíce naše hrdiny korálkovýma očkama.
„Hele, aspoň něco tady vypadá normálně,“ podotkl Sylvius.
„Politika je o čistých rukou a zodpovědnosti,“ ozval se jeden z vrabců.
„Nejbohatší sortiment a nejnižší ceny,“ řekl druhý.
„Sbírej kupóny a vyhraj dovolenou s dvěma kamarády,“ tvrdil třetí.
„Ježkovy prdy…“ zašeptal s hrůzou Reinhard.
„Esemeskuj zdarma a zažij suprovej úlet,“ cvrlikal přesvědčivě čtvrtý vrabec.
„Dostanete ve vaší lékárně,“ dodal pátý.
„Ve své, kreténe, řiká se ,ve své lékárně´!“ vypěnil Braber a mrštil po ptácích šutrem. Vrabci se s poděšeným pípáním rozlétli do všech směrů, jako když do nich střelí.
„Sorry, ale takový věci mě vždycky strašně nadzvednou,“ omluvil se Braber.
„Jak tomuhle máme rozumět?“ ozval se Lemmy s nefalšovaným děsem v očích.
„Nejspíš mají nižší inteligenci než vrabci od nás, takže jenom papouškujou to, co někde zaslechli, aniž by věděli co to znamená,“ tvrdil Reinhard. „Toho se nemusíme obávat.“
„To se pleteš,“ namítl Sylvius. „Jestli jen opakujou, co slyšeli, tak vyvstává otázka, od koho to slyšeli; co je to za lidi, který původně mohli vyslovit takovýhle věci?“
„No dobrá, nechtěl jsem vás děsit, ale když vám to tak vyhovuje víc: z dávných spisů vím, že podobných vět užíval prastarý magický spiklenecký řád pro účely hypnózy,“ prohlásil Reinhard. „Takto zhypnotizovaná osoba pak zcela zblbnula, a jako poslušná loutka vykonávala příkazy temných mágů – často ve vysokých funkcích. Zdá se, že tady v Jiném městě tato praxe přetrvává.“
„Na vrabce sere pes, mrkněte na tohle,“ ozval se Lemmy a ukázal na jednu zídku, zpola zarostlou plazivým břečťanem. Na zašedlé omítce byl černou křídou vymalován obrázek čehosi, co vypadalo jako skleněná láhev, na níž byl emblém písmene N v kruhu, a z jejíhož hrdla vystupovalo něco jako blesk. To celé věnčil nápis, který tvrdil „Xichtus se vrátí!“
„Záchytka říkal, že hledáme skleněnou lahvičku, a ta že je v hospodě U Viselce,“ řekl Lemmy. „A krčmář od Viselce zase tvrdil, že hospodu obsadila sekta, která má ve znaku písmeno N v kruhu. Řekl bych, že jsme na správný stopě.“
„A kdo je teda Xichtus?“ ptal se Reinhard. „A neměla by potom sekta mít ve znaku spíš písmeno X?“
„To se mě moc ptáš,“ pokrčil Lemmy rameny. „To se dá zjistit jedině diverzní akcí s přímou účastí.“

Majíce na paměti oblíbený studentský popěvek „Kví kví kví kví k výčepu, najdu cestu třeba poslepu“ se čtyři špinavci vydali hledat svůj cíl. Zpočátku to vypadlo podezřele, neboť v žihadelských ulicích evidentně žádné hospody nebyly. Na naše statečné hrdiny počala dopadat podivná tíseň, a jejich srdcí se zmocňovala zřídkakdy, pokud vůbec poznaná úzkost.
„Tohle není normální,“ podotýkal Sylvius. „Pakliže tady není žádná hospoda, pak tady bezpochyby bude statisticky extrémně vysoký výskyt masových a sériových vrahů, a pak se jeden nemůže divit, že je tohle místo tak těžko dostupné, neboť je v magické klatbě.“
(Nemluvil do větru, neboť je známá věc, že kdykoliv je někde zatčen masový nebo sériový vrah, vždycky se ve zprávách objeví nějaká sousedka nebo známá, která pronese okřídlenou větu „Takovej tichej člověk, dyť von ani na pívo nechodil,“ a pak už je každému jasné, která bije.)
„Jo a koukni se kolem sebe,“ na to Lemmy. „Všude samej běloch, to je taky nějaký divný.“
„Nedá se nic dělat,“ prohlásil odhodlaně Reinhard. „Musíme přistoupit k poslední zoufalé možnosti.“
„Nakrmit Brabera houbama?“ ptal se Lemmy.
„Možná později,“ zavrtěl Reinhard hlavou. „Ale nyní…“
„Ne…“ zasípal Sylvius vyschlým hrdlem.
„Ano,“ děl Reinhard vážným hlasem. „Musíme se… zeptat na cestu.“

„Hospoda?“ děl překvapeně náhodný kolemjdoucí, kterého hoši zastavili s dotazem, jež by v obyčejných logoberských čtvrtích vzbudil jen pohrdavý smích. (Neboť podle vyhlášky 444/2a musela mít hospodu každá ulice delší než sto metrů, a obecně od sebe jednotlivé hospody nesměly mít větší rozestup než dvě stě dva metry - právě takovou spodní hranici na základě nelidských experimentů na trestancích a válečných zajatcích kdysi stanovil černokněžník Sterling von Labuť na objednávku pivního krále Biermayera Pivsona I., Blücherova praděda.)
„Inu, pánové, kdysi, když jsem byl ještě malým chlapcem,“ ponořil se místní muž do vzpomínek, „tehdy bylo v celé čtvrti několik hospod. Na výčep U viselce si vzpomínám. Chodíval jsem tam tatínkovi pro pivo a stačil trochu upít, než spadla pěna…“
Cosi z jeho nostalgie se přeneslo na Brabera, kterému, když byl malým chlapcem, chodil pro pivo tatínek, a když upil a spadla mu pěna, maličký Vittus jej seřezal ramínkem na šaty.
„Přestaň žvanit a ukaž nám cestu k hospodě!“ zařval Reinhard.
„Ehm, jo, no tak to musíte támhle za rohem doleva, tam nasednete na tramvaj číslo dvacet tři a pojedete čtyři stanice na zastávku Hroby a tam už se doptáte,“ odpověděl místní poslušně. „Ale ta hospoda je už zrušená a teď je zavřená,“ dodal.
„Ale my mysleli, že jenom změnila majitele,“ na to Lemmy.
„Ano, ale ten z toho udělal nějaké skladiště nebo tak něco,“ vysvětloval informátor. „Protože původní majitel a výčepák trval na tom, že se v lokále bude smět kouřit a že se tam nebude pít voda. A proto, když Viselec zkrachoval a šel do dražby, radnice vyvinula tlak, aby to dostal někdo, kdo má nějaký jiný projekt než hospodu. A tak zanikla poslední zdejší hospoda.“
Hoši se odmlčeli. Slova toho dobrého muže jim nechtěla dávat smysl. Nebylo jim jasné, proč by někdo měl rušit hospodu, protože se v ní kouří a nepije se voda. Opak by měl svou logiku; hoši se však nemohli moc vyptávat, aby nevzbudili podezření. Museli tudíž předstírat, že celou situaci berou jako samozřejmou, a pokračovat v cestě.

Fáze (–2)

„Tramvaj,“ pronesl zamyšleně Sylvius. „Víte přece, co se stane, když vlezu do tramvaje.“
„A jo,“ vzpomněl si Lemmy. „Však už jsem tě kvůli tomu jednou málem zabil.“
O co šlo: kdykoliv totiž Sylvius čekal na nějakou tramvaj, příslušná linka začala mít obrovské intervaly a k šílenství dohánějící zpoždění. Když do ní pak nastoupil, tramvaj přestala fungovat; někdy se jen nedovíraly dveře, jindy to chcíplo komplet. Proto raději tramvajemi nikam nejezdil a ani mu to nijak nechybělo, jelikož nebyl od přírody lovec a chytání tramvají pro něj bylo náročné.
„To je fakt, nemáme tolik času,“ usoudil Reinhard. „Měli bychom to sfouknout co nejrychleji. Zůstaneš tady a budeš tvořit druhý záložní tábor. Támhle je parčík s lavičkou: tam budeš sedět, čekat a v případě potřeby krýt náš ústup. Támhle nějaká hezká holka loví psa: na tu se neopovážíš ani kouknout, nebo tě zabiju. Všechno jasné?“
„Jo,“ zavrčel Sylvius, posadil se na lavičku a dělal jako že tam není.

Lemmy, Reinhard a Braber se opatrně připlížili na roh domu a nenápadně vyhlédli na tramvajovou trať. Spatřili koleje, takže věděli, že jdou správným směrem, a Reinhard sáhl do příruční brašny pro vábničku. Lemmy navlhčeným prstem zjistil směr větru. Vanul příznivě od trati, takže by jejich pach ani hlasy neměly tramvaj vyplašit. Tu si ale všimli něčeho zvláštního. Vedle trati stál sloup s připevněnou cedulí. Co je na ceduli napsáno, hoši neviděli, ale vedle sloupu postávala skupina lidí.
„Ha, zrada. Co je to tam za pitomce?“ vrčel Reinhard. „Vždyť nám vyplaší tramvaj. Slyším je až sem jak řvou.“
„Jenže hele, koukni, tramvaj už jede a vůbec před nima nezdrhá,“ upozornil ho Lemmy. A opravdu, po trati se blížila tramvaj a evidentně si z tlupy svých přirozených nepřátel nic nedělala.
„Je možné ochočit tramvaje až do takové míry?“ přemítal Reinhard.
„Možná divoké tramvaje vyhubili, a nahradili je vlastním typem domestikovaných vozů,“ navrhl Lemmy. „Vždyť si vzpomeň, že v ne tak dávné historii Logobergu se totéž už kdysi stalo s autobusy a metrem.“
„No to jo, ale tramvaje jsou obecně považovány za neochočitelné,“ řekl Reinhard. „Protože autobusy a metra jsou sociální druhy, zatímco tramvaje jsou samotářské, a jednotlivé vozy si hlídají území, o které svádí souboje.“
„Hele, sama zastavila a pouští lidi dovnitř,“ hlásil Lemmy. „Je to jasný, zdejší tramvaje jsou krotký.“
„Škoda,“ zamumlal Braber a mimoděk se dotkl kovového amuletu, který nosil kolem krku. Kdysi jej vybrousil z kusu troleje, již ukořistil v lítém boji s obzvláště divokou tramvají, která terorizovala obyvatelstvo logoberské čtvrti Čtyřkova.

Sylvius se usadil na lavičce, natáhl nohy a zahleděl se před sebe. Než se stačil zamyslet nad tím, jak si ukrátit čekání na návrat ostatních mládenců, rozeběhl se k němu pes. Začal ho očichávat a jevil tendenci stavět se na zadní, aby mohl s cizincem navázat sexuální vztah. Než stačil Sylvius sáhnout k nějakému protiopatření, dorazila k lavičce pohledná slečna s koženým řemínkem v ruce.
„Nech toho, Bene!“ zvolala.
„Ehm… já se nejmenuji Ben,“ podotkl Sylvius.
„Ale já myslela jeho,“ dívka se smíchem ukázala na psa, který si dělal přesně to, co zrovna chtěl. Sylvius si pomyslel, že obdařit psa jménem je dosti nepraktické; když něčemu dáte jméno, dělá vám pak potíže to zabít. Nadechl se, aby to slečně řekl. Nebo něco ještě ostřejšího.
„Ach ano, to znám. Také… také jsem míval psa,“ vypadlo z něj.
„Opravdu?“ Dívka se posadila vedle něj na lavičku a pes na důkaz přátelství pošilhával po jeho rozkroku. Sylvius si vybavil hrůzostrašné legendy o zálesácích a lovcích, kterým se podařilo uniknout před sežráním smečkou vlků, jen aby byli dostiženi smečkou psů a stali se tak obětmi hromadného znásilnění.
„A jaký to byl pes?“
Sylvius počal horečně přemýšlet, neboť jediné podrobnější informace o psech znal z Kuchařky pro hospodyně, lovkyně a sběračky. Měl instinktivní pocit, že „grilovaný“ nebo „v těstíčku“ není to, co chce dívka slyšet…

V tramvaji tedy byli už jen tři. Reinhard, který kdysi do studentského dotazníku v kolonce hobby uvedl „Sečné zbraně, střelba na živý cíl a dobré skutky“; Lemmy, který v téže kolonce dotazníku uváděl „Alkoholické nápoje, rock´n´roll a gnostická esoterika“; a Braber, který studentský dotazník složil do vlaštovky, zapálil a hodil po učiteli.
Teď tři špinavci zírali na dva kontrolory kupónů, které je měly teoreticky opravňovat k jízdě veřejnou dopravou, a které pochopitelně neměli. Nečekali ani, že by je potřebovali. To, že se vám podařilo do tramvaje dostat, platilo samo o sobě za dostatečné oprávnění, za důkaz nemalé statečnosti a způsobilosti. Kontroloři proto neměli důvod do tramvají vůbec lézt, a ani by to nebylo moudré, protože divoké tramvaje zpravidla na jejich přítomnost reagovaly dosti podrážděně, cukaly sebou a vyhazovaly zadky z kolejí.
Alespoň doma za řekou. Tady zjevně nikoliv. Tihle dva se nejenže odvážili do tramvaje vstoupit a chtít po pasažérech kupóny, ale navíc to byli dva zcela obyčejně vypadající postarší běloši – žádná magická tetování proti tabákovému kouři, ochranné amulety z hadích hlav ani kouzelné kyje. Hoši byli zmateni. Lemmyho dokonce napadlo, že ti dva jen předstírají, že jsou skuteční kontroloři, jenže něčeho takového by si nikdo neodvážil; alespoň tedy nikdo, kdo netoužil být v nejlepších letech života rozštípán na třísky a použit na podpal.
Kontroloři optimisticky hleděli na naše cestovatele. Braber si povzdechl, pokrčil rameny, a navařil tomu většímu jednu pěstí pod nos. Druhý odskočil, rozběhl se do přední části vozu a jal se cosi vzrušeně vykládat řidiči. Tramvaj zastavila a dovnitř vešli dva policisté.
„Výborně!“ zaradoval se Reinhard. „Při troše štěstí se nám podaří poštvat znepřátelené kmeny proti sobě.“

Mladší policista postavil před velitelův stůl tři nepohodlné dřevěné židle a ukázal chlapcům, aby se na ně posadili. Hoši tak učinili, ale ještě předtím si všichni tři otočili židle opěradly dopředu. Pak nenuceně usedli a čekali co bude.
Velitel služebny na ně vyvalil oči a bylo vidět, že mu dočista vzali vítr z plachet. Bylo zřejmé, že se chystal učinit totéž, jenže teď už jaksi nemohl, protože by nejspíš vypadal jako debil. (Lemmy se tento nepatrný psychologický trik naučil už asi v pátém ročníku základní školy, a radši by se podělal do kalhot na prvním rande, než by ho někdy předvedl před Záchytkou.)
Reinhard se tvářil nespokojeně, protože celá situace ho mátla. Nemohl tušit, že v Jiném městě jsou policisté a dopravní kontroloři spojenci, místo aby proti sobě bojovali o moc, prestiž a kořist, jako je tomu Za řekou. Trochu se zlobil sám na sebe, že si předem pořádně nenastudoval poměry v Jiném městě, ačkoliv žádná literatura na toto téma nebyla v Logobergu k dispozici. Nyní jim díky této neznalosti opět vstoupily do cesty komplikace a ztráceli čas.
„Jsem poručík Máslo!“ vyštěkl velitel služebny, aby trochu narovnal poměr autority ve svůj prospěch. Braber se pro sebe potichu uchechtl.
„Takže to máme napadení úřední osoby a maření úředního výkonu,“ zamnul si poručík ruce. „Tak mluvte, proč jste toho kontrolora fyzicky napadli?“
„U nás se to tak vždycky dělává,“ vysvětloval Reinhard. „Šlo o to, že ten muž po nás chtěl něco, co jsme mu nemohli poskytnout. Pak je z etického hlediska přijatelnější mu rozbít hubu.“
„Jak to?“ chtěl vědět poručík Máslo.
„Je lepší dívat se na člověka, který trpí fyzickou bolestí,“ vmísil se do hovoru Lemmy, „nežli na nebožáka, zmítaného duševní trýzní z nenaplněné touhy, a vědět, že jsem to zavinil já. To by mi zlomilo srdce. Vám ne?“
Přítomní policisté na ně vejrali asi tak, jak by věřící v kostele zírali, kdyby před nimi náhle farář počal tančit kankán.
„Vyprázdnit kapsy na stůl,“ přikázal poručík Máslo, když trochu rozdýchal toto morální ponaučení. Hoši pokrčili rameny a jali se vršit obsah svých kapes na tři úhledné hromádky. Poručík Máslo vyvalil oči. Některé věci mu byly povědomé, jako cigarety, nože, kovové boxery, praky a dlažební kostky. Toho už viděl spoustu. Zbraně a střelivo tvořilo dvě hromady, ležící před Reinhardem a Lemmym. Před Braberem žádná zbraň neležela. Poručík si toho sice všiml, ale zcela pošetile to přešel, aniž by si uvědomil, na kterého ze tří zadržených si musí dávat největší pozor.
Jiné předměty pro něho naopak - coby obsah kapes delikventů - byly novinkou. S překvapivým pohledem se setkala zejména dámská podprsenka (Reinhard) a mrtvý krtek (Braber). Naproti tomu Lemmy byl sám udiven, když ve vnitřní kapse své černé bundy nalezl obálku se svým jménem; vůbec se nepamatoval, že by ji tam dával, a že by takovou obálku kdy viděl.

Fáze (-3)

Poručík Máslo přistoupil k výslechu.
„Co je tohle?“ ukázal na podprsenku, kterou na stůl položil Reinhard. Nezačal právě nejlépe, jak se to už tak policistům občas stává. Ukazovat na notoricky známé věci a ptát se, co to je, vám respekt protivníka nevynese a Reinhard to věděl.
„To je dámská podprsenka,“ odpověděl. Jeho tón naznačoval, že ho poručíkova neznalost tohoto předmětu nijak nepřekvapuje.
„No to vidim. Myslíte, že jsem blbej?“ útočil poručík, a vršil tak ve způsobu vedení výslechu jednu chybu na druhou. „Ale proč ji nosíte po kapsách?“
„Je to tradiční zvyk v mé rodné zemi. Již coby nedospělý mladík jsem byl zasnouben s dcerou sousedního šlechtice, kterou, až přijde čas, pojmu za choť,“ rozprávěl Reinhard. „A než se tak stane, nosím u sebe její podprdu coby symbol našeho svazku, zatímco ona při sobě nosí moje…“
„No dobře dobře,“ přerušil ho poručík Máslo. Nenápadně mrknul na velikost košíků, ale případný komentář si nechal pro sebe; místo toho se obrátil na Brabera. „A teď vy. Proč u sebe máte toho chcíplého krtka?“
Braber na něj vrhl indiferentní pohled.
„Protože ty ho sežereš,“ utrousil a považoval tím věc za skončenou. Poručík Máslo netušil, jak se k tomu postavit, rozhodl se tedy nechat to na později, a místo toho sáhl po obálce, která ležela na stole před Lemmym. Otevřel ji a vytáhl přeložený papír s krátkým textem, kterého si Lemmy nestačil lépe povšimnout. Poručík si text přečetl a vrhl na Lemmyho prapodivný pohled.
Vstal a kývl na svého zástupce. Společně i se záhadným dopisem odešli do vedlejší místnosti, zatímco dva služebně podřízení policisté hlídali naše kamarády.
Poručík Máslo a jeho zástupce se po chvíli vrátili. Poručík Máslo hleděl na Lemmyho se směsicí zášti a odporu, zatímco druhý policista spíše s jakýmsi shovívavým pobavením. Lemmy neměl ani tušení, co se tady děje.
„Takže, pánové. Vy dva můžete jít, jste volní,“ a poručík Máslo ukázal na Lemmyho a Reinharda. „Vezměte si tu svoji podprsenku a vy ten svůj dopis, a ať už vás nevidím. No a tady pan… Braber? Pan Braber tady bude muset zůstat, protože má na krku napadení úřední osoby.“
„Ahoj, Vitte,“ loučil se bez emocí Reinhard. „Vyzvedneme si tě na zpáteční cestě.“
„Jasně. Hodně štěstí,“ popřál Braber a bez většího zájmu si prohlížel diplom za vzornou službu nad poručíkovým stolem. Více jej zaujalo ocenění za deset let vedení služebny bez jediného zraněného policisty. Na Braberových rtech se objevil lehký úsměv.
„Doufám že nedojde na nesmyslnou brutalitu,“ řekl Lemmy na rozloučenou. „Teda aspoň ne ve velké míře.“
„To už nechte na nás,“ odbyl ho poručík Máslo.
„Já nemluvil s váma…“
„Ven!“ zařval poručík. Lemmy nastrkal do kapes své věci včetně tajemné obálky a spolu s Reinhardem opustil toto nevlídné a podivné místo.

„To jsem blázen,“ prohlásil Lemmy, když s Reinhardem zašli za roh a vraceli se k tramvajové trati. „Pustili nás úplně bez řečí a bez průtahů, hned jak si přečetli ten dopis, co jsem měl v kapse. A já bych přísahal, že jsem tam nikdy žádnej neměl. To jsem zvědavej, co v něm je.“
Nemeškal, vytáhl obálku, rozložil papír a zahleděl se na text. Papír měl hlavičku ministerstva vnitra a text byl napsán na stroji. V dopise stálo:

„Millý Lemminstere, děkuji Ti za naše poslední setkání a už se velice těším na další. Tvá uniforma je vypraná a vyžehlená, a čeká na Tvou další návštěvu. Tvůj tajný homosexuální milenec…
ministr vnitra.“

Stručné a jasné. Lemmy znehybněl, pomalu odtrhl oči od dopisu a upřel je na Reinharda.
Reinhard pokrčil rameny. „Abych řekl pravdu,“ připustil, „Dával jsem ti tenhle dopis tajně do kapsy při každé naší společné akci, právě proto, kdyby nastal takovýhle případ. A teprve teď se nám hodil v praxi.“
„… ty svině… tě zabiju,“ zašeptal Lemmy. Reinhardem to neotřáslo.
„Inu, válečnou lest nemůžeš provádět v rukavičkách. Prostě ses takříkajíc trochu obětoval pro úspěch výpravy a kolektivu, v zájmu oklamání protivníka, víš.“
Spokojeně se usmívající Reinhard a nasraný Lemmy došli až ke stezce ochočených tramvají, kde hodlali navázat na svou přerušenou cestu.
„Nemá cenu lézt zase do tramvaje,“ uvažoval Reinhard, když došli k zastávce. „Mohli by tam být další kontroloři, a my bohužel nemůžeme strávit celý den kratochvílemi. Budeme prostě sledovat koleje a dostaneme se k cílové zastávce sice pomaleji, ale zato bezpečněji. Co ty na to, Lemmy, stará vojno?“
„…ministr vnitra!“ zaúpěl Lemmy a držel se za hlavu. Reinhard si povzdechl a plácnul ho po zádech. „Přenes se přes to. Buď chlap. Jistě, byla to vcelku hloupá, dokonce dosti debilní lest, a nepoužil bych ji, kdyby šlo dejme tomu o mágy nebo neandrtálské lovce. Ale tohle byli policajti a smím-li to tak říci, policajti jsou stejní v Jakémkoliv městě…“
„A co když se to někdo dozví, ty vole?!“
„Vidíš,“ poznamenal Reinhard. „Takhle jsem se na to nepodíval. Inu, žádný plán asi není úplně bez chybičky.“
Zatímco takto bodře utěšoval kamaráda, kráčeli podél tramvajové trati směrem, který jim ukázal místní muž. Asi po čtyřech blocích domů zahýbaly koleje ostře doprava. Hoši obešli roh a spatřili nijak moc širokou, ale zato velmi dlouhou a zcela rovnou ulici, uprostřed které vedly koleje. Ulici tvořily nízké, oprýskané a sešle vyhlížející domy. Pokud viděli, v ulici nebyla žádná tramvajová zastávka, pouze koleje. Zastavili se a hleděli před sebe.
„Něco se mi nechce líbit,“ prohlásil Reinhard.
„Liduprázdná ulice v jinak dosti zalidněném městě,“ souhlasil Lemmy. „Ale třeba to má svůj důvod. Třeba tam sídlí místní Dopravní podnik nebo Všeobecná pojišťovna, a proto se odtud lidé drží dál – nikdo se rád nekouká na hlavy naražené na kůlech, pokud nemusí...“
„Jenže my to musíme risknout a projít,“ na to Reinhard. Dali se do kroku a pomalu za sebou nechávali pouliční ruch Jiného města.

„Mládenečci,“ skřípavý a vyschlý hlas zazněl nečekaně, když míjeli pootevřená vrata ve zdi s opadanou omítkou. „Budu vám číst z dlaní, co vás čeká a nemine.“
Hoši spatřili přibližně stopětiletou stařenu, opírající se o sloupek vrat a pokuřující z dlouhé dýmky. Na krku měla řetězy pestrobarevných korálů a kolem hlavy pestrý šátek. Lemmy a Reinhard se na sebe podívali. Nemohli se zdržovat, ale nebylo radno urazit věštkyni. Věštkyně mívají početné rodiny a musí živit kopu dětí. A kdo jsme my, položí si soudný člověk otázku, abychom tvrdili, že na hádání z ruky opravdu něco není? Jsme, odpoví si, pouzí lidé a jako takoví jsme omylní, a také zranitelní, třeba břitvou.
Lemmy pokrčil rameny a natáhl ruku k věštkyni. Věděl, že věštci – ovšem nepočítaje v to podvodníky – ovládají jakousi podprahovou prognostiku, která vám dokáže poodhalit budoucnost za předpokladu, že budou splněny určité podmínky.
„Levou,“ na to baba. Lemmy vyměnil ruku.
„Sundat rukavici,“ na to baba. Lemmy sundal koženou bezprstou rukavici s vestavěnými kovovými trny. „A oba najednou,“ dodala. To nebylo obvyklé, ale koneckonců měli před sebou společnou cestu a tentýž cíl. Oba hoši nastavili levé ruce. Stařena se na ně pátravě zahleděla.
„Nevěsta, pánové, krásná a bohatá nevěsta čeká na jednoho z vás!“ rozzářila se.
„To budu asi já,“ mínil Reinhard. „Ježto tadyhle kámoš to poslední dobou táhne s minist…“
Zmlknul, když zachytil Lemmyho pohled. Než ale stačil někdo něco dodat, babička bleskurychlým, prakticky neviditelným pohybem vytasila kovová pouta a spoutala jimi oběma hochům ruce k sobě.
Lemmy a Reinhard reagovali jako praví ostřílení bojovníci zcela instinktivně a dali se okamžitě na útěk. Jelikož byli k sobě přicvaklí každý za levou ruku, pokus o útěk se nesetkal s úspěchem a oba padli k zemi v chaotické změti.
„Nešlapte si po štěstí, mladí páni,“ pokárala je baba vlídně. „Nevěsta je krásná, bohatá a nota béne poctivá…“
Chlapci učinili pokus se zvednout na nohy. Když se trochu vzpamatovali, zjistili, že kolem nich stojí několik desítek lidí všeho věku a obojího pohlaví. Z ostře řezaných tváří hleděly tmavé oči a zdánlivě netečně si oba kamarády prohlížely. V jejich čele stál postarší muž se širokou, lehce se usmívající se tváří, v níž se blyštěl zlatý zub.
„Potomci stavitelů pyramid,“ pravil tiše Reinhard. „Jinak zvaní Děti faraónů. Nevěděl jsem, že jsou i tady. Ale překvapuje mne jejich nuzné ošacení a také chudoba okolních domů.“
Lemmy věděl, o čem Reinhard mluví. Logoberští Potomci stavitelů pyramid zásadně nechodili do práce, neboť jejich předkové tím, že postavili pyramidy, jaksi odvedli veškerou práci za všechny své potomky. Ti tudíž měli automaticky odmakané roky do důchodu, ještě než se narodili. Představitelé Faraónových dětí za to v Logobergu požívali oprávněné úcty – pokud by snad legenda nebyla tak úplně pravdivá, patřilo jim uznání alespoň za to, že si ji vymysleli tak chytře.
A jak se zdálo, i v tomto ohledu se Jiné město od vlastního Logobergu lišilo.
Muž se zlatým zubem, podle všeho vůdčí osobnost zdejšího kmene Potomků, se otočil ke svým lidem a pokynul rukou. Od skupiny žen se oddělila mladá dívka havraních vlasů a jiskrných očí a stanula mu po boku.
„Líbí se ti, mano čhaj?“ otázala se věštkyně. „Babička ti je sama chytila k narozeninám, světlo mých očí.“
„Oba jsou hezcí,“ mínilo děvče. „Každý je jiný, každý jinak krásný.“
„Má dcera, pýcha a klenot mého stáří,“ pravil náčelník pyšně. „Nejkrásnější v celém rodě. Šťastný muž, který ji dostane za ženu. Šťastný jeden z vás.“
Lemmy a Reinhard se na sebe podívali.
„Inu,“ nadhodil Lemmy. „Už jsme zažili horší věci…“
„A proto spolu budete bojovat o její ruku na život a na smrt.“
„Jo tak…“
Dva statní Potomci stavitelů připoutali oba zajatce ke sloupku od vrat ve dvoře, kam nebylo z ulice vidět. Náčelník vzal dřevěnou tyč, patrně násadu od smetáku, na jednom konci zaostřenou, a zabodl ji před sebe do země.
„Boj začne, až se stín kopí dotkne věšáku na prádlo!“ zvolal slavnostně a spolu s radou starších se odebral k poradě a kouření dýmky. Ostatní příslušníci kmene ostentativně předstírali nezájem, dokud se nezjistí, který z obou jinochů se sňatkem stane členem rodu. Pouze malé děti, nesvazované dosud kmenovým kodexem, zvědavě poulily oči na úlovek.

Fáze (-4)

„Ehm…“ pokusil se Lemmy začít rozhovor.
„Máme spoustu času,“ uklidňoval ho Reinhard. „Pokud tedy dosud platí, že slunce vychází na východě a zapadá na západě, pak se stín klacku věšáku nikdy nedotkne; pozorování nebeských těles nebude tatíkova silná stránka. No takže jaká je situace – tobě se ta holka líbí?“
„No, když odhlédneme od faktu, že jsme jako obvykle v průseru,“ na to Lemmy. „Tak musím říct, že je to opravdu pohledné děvče, uznale mručím. Jsem, pravda, víc na zrzavý, ale nic nenamítám proti tmavší exotice - pěkně rostlá, ta bude i vášnivá…“
„Toho jsem se přesně obával,“ povzdechl si Reinhard. „V tom případě je plán jednoznačný. Já tu zůstanu a ty budeš pokračovat v naší výpravě.“
„Proč ty?“
„Protože mě se nelíbí,“ na to otevřeně, ale tiše Reinhard. „Na můj vkus má moc štíhlou postavu, dlouhé vlasy, velké oči, a nemá ani vole.“
„No tak proč bys tu zůstával, když se ti nelíbí?“
„To proto,“ pokračoval Reinhard, který si i v nejtěžší fázi boje uchovával striktně logické myšlení, „že kdybys to byl ty, mohlo by se ti tu zalíbit tak, že bys tu chtěl zůstat; hezká holka nespadne z nebe každej den, a tobě už vůbec ne. Do smrti nešáhnout na práci by ti taky určitě nevadilo. Navíc ministr vnit… ehm, sorry, chci říct že to vezmu na sebe, budu tak tvořit čtvrtý záložní tábor a krýt ti záda.“
„No co naplat, tak jo,“ souhlasil Lemmy. Reinhard se široce usmál a jedním prudkým pohybem zápěstí přerval řetěz pout. Oba tak byli rázem volní a Lemmy hbitě vyběhl z brány na ulici.
Potomci stavitelů vyskočili na nohy, aby jej pronásledovali, ale zarazili se, když spatřili, že druhý ze zajatců neprchá, nýbrž klidně stojí se založenýma rukama a tváří se spokojeně.
Náčelník Faraónových dětí se na něj podezřívavě zahleděl. Reinhard popošel až k tyči, kterou náčelník prve zabodl do země, vytáhl ji a opět ji zarazil tak, aby se její stín dotkl věšáku, jak bylo předpovězeno.
„Můj přítel se nemůže oženit, byť by nevěsta byla sebekrásnější,“ zvolal zvučným hlasem, aby ho slyšel celý klan. „Neboť je osudem předurčen vykonat mnohá hrdinství, což by v chomoutu nemohl. Zato já nalezl zalíbení v dceři vašeho rodu a proto ji pojmu za manželku; jaké má věno?“
Náčelník pokynul jednomu ze svých lidí, který k němu přiběhl a podal mu kancelářský šanon v černých deskách.
„Výpisy ze sociálky,“ pravil slavnostně vůdce klanu. Reinhard přikývl.
„Ano, slyšel jsem už nějaké zvěsti od nepřejících lidí, kteří tvrdí, že Děti faraónů pobírají značné sociální dávky. Doufám že je to pravda, nehodlám tady umřít hlady.“
Náčelník viděl, že věštkyně, pramáti rodu, měla při výběru ženicha šťastnou ruku. Jeho zlatý zub se zableskl v záři odpoledního slunce.
„Nejen to,“ prohlásil. „Kromě toho také ukusujeme lidem hlavy a pak do nich klademe vejce, ze kterých se líhnou nové Děti faraónů.“
Reinhard se usmál. „Vidím, že si budeme rozumět.“

Lemmy se obezřetně skrýval za popelnicí a hleděl na dům na protějším chodníku. Nade dveřmi byl bílou barvou vyvedený veliký kruh a v něm písmeno N. Nápis toutéž barvou hlásal „Domov Xichta Spasitele“. Pod ním však prosvítal starší nápis; písmena byla odstraněna, ale zjevně tam bývala dost dlouho, neboť na světlejším podkladě byl stále patrný jejich tvar. Tento starší nápis tvrdil „Hospoda U viselce“ a Lemmy tudíž věděl, že je u cíle.
Tím samozřejmě skutečná práce teprve začínala. Lemmy se rozhlédl, a když viděl, že vzduch je čistý, přeběhl ulici a zkusil dveře domu, který sousedil s bývalou hospodou zprava. Byl evidentně opuštěný, okna byla vytlučená a omítka oprýskaná. Dveře byly odemčené a stačilo jen trochu zatlačit. Lemmy chvíli počkal, až se jeho oči přizpůsobí šeru a pak si prohlédl své nové stanoviště.
U zdi se povalovaly balíky papíru, z něhož stoupal zápach prachu a plísně. Lemmy poznal, že jsou to staré noviny a časopisy, patrně neprodané výtisky, které zde někdo kdysi deponoval. Letmým pohledem zjistil, že datum vydání se pohybuje ve značném časovém úseku; byly zde noviny staré téměř pětadvacet let, ale také pouze několik let stará čísla.
Právě jedno takové Lemmyho zaujalo. Navrch ležící výtisk pocházel z jara roku Vombata, 93. roku století Binturonga. Palcová písmena na titulní straně hlásala: „V restauraci máte právo na pitnou vodu a čistý vzduch!“ Pod tímto sdělením se nalézala fotografie mladého páru s malým dítětem, kterak sedí u plastového stolku, děcko pije vodu a oba rodiče se smějí od ucha k uchu. (Oběšeného výčepáka patrně editor vystřihl.) Lemmy zběžně přelétl text doprovodného článku.
V kostce se zde pravilo, že putyky a hostince jsou na světě od toho, aby se do nich chodila pít voda a dýchat čerstvý vzduch; že pouze zlotřilí a ziskuchtiví krčmáři přinutili nebohý lid pít pivo, chlastat kořalku a kouřit k tomu cigarety; nyní však začíná vát čerstvý vítr změn, který konečně umožní návštěvníkům hospod to, po čem v hloubi duše celá ta léta prahli.
Lemmy se nad zrůdnou propagandou otřásl, a napadlo ho, jestli jsou zdejší obyvatelé opravdu tak pitomé ovce: bylo totiž zřejmé, že autorům článku jejich záměr vyšel. Poslední bývalá hospoda, která podle informátorů zanikla zhruba rok po vydání tohoto pamfletu, se nacházela za touto zdí. Na druhou stranu jestli zdejší lidi skutečně baví pít vodu, nač jim to upírat?
Lemmy odložil noviny. Nejlepší bude rychle splnit misi a vrátit se za řeku, kde si bude moct dát zasloužené pivo, a pokud by snad v restauraci zatoužil pít vodu a dýchat čerstvý vzduch, inu, v zahradě logoberského blázince je obojího dost a dost.
Zahleděl se na zeď, sousedící s bývalou krčmou. Měl štěstí, neboť u stropu spatřil malý světlík. Přisunul pod něj dva balíky novin a vytáhl se nahoru.

V bývalém výčepu vládlo šero, osvětlené pouze svícemi v několika svícnech. Jak už to ve svatyních tajných sekt bývá, uprostřed stál kruh postav v černých hábitech s kápěmi na hlavách, a jedna stejně ohozená figura stála bokem na vyvýšeném stupínku. Uvnitř kruhu, tvořeného černými postavami, se na podlaze skvěl kruh s vepsaným písmenem N.
Postava v kápi, stojící na stupínku, pozvedla do výše jakýsi předmět, a Lemmy i v mizerném světle svící poznal, že se jedná právě o relikvii, kvůli které ho sem Záchytka vyslal. Přesně podle Záchytkova popisu šlo o zkumavku, naplněnou čímsi bílým.
Ozval se tichý zvuk; zpočátku téměř neslyšný, postupně však sílil. To v kruhu stojící uctívači relikvie se dali do zpěvu, připomínajícího chrámové sbory. Zpívali asi minutu, když do toho vpadl druhý sbor, a velekněz na stupínku rozčileně zamával rukama.
„Dost!“ zařval. „Kolikrát vám to budu opakovat?! Druhej sbor začíná, když je první sbor u čtvrtý řádky, na lichou dobu! Zkoušeli jsme to snad miliónkrát!“
„To byla lichá doba!“ namítl kdosi zpod černé kápě.
„Ale u třetího verše!“ zuřil velekněz. „A na čtvrtej verš je krátká nota, takže tam zpíváte Sanctifica s přízvukem na SAN a né že mi tam nějakej pavaroti neustále kejhá SanctiFIca… až zjistím kdo to je, tak mu ukážu, hergot! Zazpíváte to už jednou pořádně?“
Ve sboru se zvedla ruka. „A na tu krátkou začíná druhej hlas zpívat Facies sancta? Nebo až na tu dlouhou?“
Veleknězova kápě znehybněla. „Cože?“
„No jestli se začíná na tu první krátkou nebo třetí dlouhou…?“
„Facies sancta se zpívá v druhý sloce, hergot!“ běsnil velekněz. „V první je na první krátkou… Né, počkat, v první sloce je první dlouhá a třetí krátká…“
„No ale tak to jsme předtím zpívali dobře,“ namítal hlas ve sboru.
„Nene!“ zařval velekněz. „Teď to zazpíváte dobře, a jestli ne, tak si mě nepřejte…“

Lemmy se odsunul od světlíku. To, co vyslechl, mu stačilo, aby dal v rekordní rychlosti dohromady improvizovaný plán. Z pohotovostní armádní sumky vyndal náboj s magickým znehybňovacím kouzlem, vatou omotaný otrávený trn způsobující šílenství a očarovanou žiletku, schopnou podříznout dům – to vše odložil stranou aby se dostal k tomu, co teď nejvíc potřeboval; větrovou žvýkačku s příchutí peprmintu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský