Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Fantasy vycházející z klasického námětu
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Sylvius, poručík Dunící Hrom, major Vemeno, Azael von Carnivore a další...
Shrnutí: Klasický příběh o Krásce a Zvířeti, který dosud všichni známe jenom z vnitřního pohledu dvou hlavních protagonistů, tentokrát vyprávěný z pohledu lidí zvnějšku, kteří jen tak nesedí se založenýma rukama a nečekají, až to nějak dopadne
Poznámka: Volné pokračování povídky Tři špinavci
Tento příběh nemá za cíl přesvědčit čtenáře, že všichni lidé na světě jsou šílení, i když to tak může vypadat

Kráska a zvířata

„Jakže?“ běsnil ředitel Záchytka. „Vandalismus na mé škole? Nedovolím! Nestrpím!! Zničím!!! Co to prase udělalo tentokrát?“
„Počmáralo zdi toalety vtipnými verši a milostnými sonety,“ pravil školník Stalone. „Jenže nemáme žádné svědky, že to byl zrovna on, takže se nám klidně může vychechtat do očí.“
„To mě nezná,“ zavrčel Záchytka, popadl telefonní sluchátko, a vytočil číslo. „Haló? To je Logoberský grafologický ústav? Tady ředitel Záchytka z Všeobecné logoberské akademie. Potřeboval bych toho nejlepšího písmoznalce, co tam máte. Že je na dovolené? Nezajímá, odvolejte ho. Čekám ho co nejdřív!“
Položil sluchátko. „A máme ho,“ tleskl. „Dáme grafologovi porovnat nějakou jeho písemnou práci s nápisy na zdech. Hergot, já mu to ale dám sežrat!“

Lemmy a jeho přítel Sylvius spolu seděli v prázdné učebně, a odpočívali po náročné hodině matematiky. Lemmymu bylo na zvracení, a Sylvius byl v depresi. O co šlo: nedávno měl tento dobrý student pocit, že jeho dívka, studentka druhého ročníku, už tak nějak nestačí jeho hyperaktivnímu libidu a mocnému intelektu, takže si dal inzerát, v němž hledal nějakou, která by jeho nároky lépe uspokojila. V inzerátu se popsal jako atletický polobůh a velikán ducha, a ozvala se mu právě jeho současná dívka.
Ze vztahu sešlo, a Sylvius do sebe právě strkal třetí lahvové pivo, když tu se otevřely dveře jedné skříně, a objevil se student třetího ročníku Azael von Carnivore, který dělal asistenta šéfovi tajné studentské zpravodajské služby, Reinhardovi von Schneckenberg. (V některých skříních totiž ústily tajné chodby, které používali zvědové a špióni.)
„Velekněz se rozhodl obětovat infanta ve prospěch temných sil,“ pronesl důležitě. Používal tajné kódy, založené na Apokalypse svatého Bobše, neboť nikdo si nemohl být jistý, kam ředitel Záchytka namontoval odposlouchávací zařízení. Kód měl zhruba význam „Lemmy, máš průser.“
„Co je to teď?“ ptal se netečně Lemmy.
„Znesvěcení svatého hrobu,“ šeptal Azael obezřetně.
„Jo tohle,“ vzpomněl si Lemmy, jak předevčírem zkrášlil stěny toalety. „Dobrý, na tohle mě nedostanou. Úmyslně jsem změnil rukopis k nepoznání.“
Vtom se opět rozletěly dveře, tentokrát obyčejné dveře na chodbu. Stanula v nich postava v černé uniformě. Muž s mrožím klem v nose se zamračeně rozhlédl po učebně, poškrábal se v černých vlasech, upravených do válečnického účesu, a vůkol se rozletělo několik chroustů. Na zádech mu seděl veliký černý batoh s mnoha přezkami a kapsami.
„Ha,“ zvolal Lemmy. „To je strážmistr Dunící Hrom!“
„Poručík Dunící Hrom!“ opravil ho dotčeně policista. Podařilo se mu projít suterénní halou Akademie, protože Stalone byl zrovna ve sklepě, kde uklízel podlahu po poslední černé mši. „Dunící Hrom byl povýšen za úspěšnou razii v krčmě pochybné pověsti, a stal se příslušníkem zásahové jednotky.“
„A co vás sem přivádí, poručíku?“ zajímal se Lemmy.
„Dunící Hrom občas vykonává pravidelnou inspekci v pivovarském hradišti,“ pravil Dunící Hrom. Lemmy a Sylvius se chápavě usmáli a přikývli. Pánem pivovarského hradiště byl papežem uznaný pivní král Blicher Beersson První, který kdysi studoval právě na Záchytkově Akademii, a oba chlapci jej dobře znali. Policie chodívala na jeho dvorec vykonávat kontroly, a nikdy nenalezla sebemenší závadu. V důsledku příšerných kocovin policejního sboru pak vždycky na několik dní nevídaně stoupla kriminalita. Tím pak vzrostla i činnost a platové ohodnocení policie, a pivní král se strážci zákona si tak šli výhodně na ruku.
„Minulou neděli však měl Dunící Hrom nějakou jinou povinnost, a inspekce se za něho ujal jeho nadřízený, major Kráva,“ pokračoval Dunící Hrom. „Jeho následné hlášení bylo poněkud nesouvislé, ale stalo se zhruba toto; major Kráva vešel jako obvykle do dvorany pivovaru, ale namísto zpívajících a potácejících se dvořanů nalezl pouze prázdný, ztichlý sál. Znepokojen nezvyklou situací, načepoval si z jednoho sudu svůj poctivý korbel, když tu se před ním zjevil odporný netvor. Major Kráva je statečný důstojník, ale sám se přiznal, že tváří v tvář tomuto děsu si málem nadělal do kalhot.
A netvor ho zle potrestal za jediné prolité pivo. Na jeho rozkaz, kterému nebylo možné odporovat – neboť netvor vládne jakousi hypnotickou mocí – mu major Kráva musel přivést svou starší dceru.“
Lemmy, Sylvius i Azael strnuli. Dceru majora Krávy, taktéž bývalou studentku Akademie, dobře znali. Byla to loňská Miss Logoberg, a jako taková skutečně pěkně rostlá a vůbec žádoucí kočka. Trochu jí to, pravda, kazilo příjmení, ale její agent ji uváděl pod cimmerijským přepisem Crawová, a to už se dalo přežít. A teď tento idol logoberských adolescentů unesl jakýsi netvor, který se ještě k tomu – běda, stokrát běda! – zmocnil největšího zdroje piva v celém městě.
Poručíkův batoh se jaksi zavrtěl, a vyhlédla z něj čísi hlava. Pivní král Blicher Beersson byl původem trpaslík, a tak ho Dunící Hrom mohl na Akademii propašovat v krosně. Blicher totiž kdysi ukončil studium po nepěkném incidentu s ředitelem Záchytkou, a nebyl zde tudíž zrovna vítaná osoba.
„Ahoj, hoši, rád vás vidím,“ pokynul bodře svým věrným příznivcům. „Už jste si vyslechli jednu část příběhu. Já doplním, co zbývá. Seděl jsem jako obvykle na trůně ve svém korunním sále, a můj velekněz, otec Palivec, vedl teologickou disputaci. Zrovna jsme vyřešili, že člověk, který z nedostatku piva uhasí žízeň vodou, se může vyzpovídat nejbližšímu hostinskému, a přijmout rozhřešení v podobě předepsaného počtu piv. A pustili jsme se do problému, jestli dítě, které zemře dříve, než okusí piva, může přijít do nebe, když vtom se rozlétla brána a zjevil se strašlivý netvor. V následující chvíli jsem se válel v prachu před branou, dvořané se v panice rozutíkali, a já se nemohl dostat zpátky. A tak jsem tady.“
Pohlédl na plastikovou láhev plnou piva, kterou třímal v ruce. „No, sklo je sklo,“ pokrčil rameny, „ale co nás nezabije…“ Otevřel láhev, a celý její obsah se rozprsknul po zdech.
„Proboha, člověče,“ zařval Blicher na Dunícího Hroma. „Nemohl jste si odpustit ten svůj pochodovej krok? Koukejte jak to bylo natlakovaný!“
„A proč jste šli zrovna sem?“ ptal se Azael.
„Nedávno se mi doneslo, že tady Lemmy a další chlapci z Akademie zneškodnili ředitele Vorvaně z Kupecké školy. Když jste dokázali tohle, tak nám určitě budete užiteční i teď.“
Lemmy zaváhal. Znělo to o dost lákavěji, než další hodina matematiky.
„Zjistíte, že nejsem nevděčný,“ dodal Blicher. „Pivo poteče proudem, a všechno půjde na královskou pokladnu.“
„Veď nás!“ zvolal Lemmy a zvedl do výše zaťatou pěst.

Do suterénní haly Akademie vstoupil cizí muž v trenčkotovém plášti, a frajersky zastřiženou bradkou. V ruce třímal aktovku, pokuřoval doutník, a pánovitě se rozhlížel kolem.
„Tady jste ve škole, člověče!“ volal školník Stalone, a výhružně se k němu blížil.
„Ach tak,“ přikývl cizinec, zalovil v kapse a hodil školníkovi pod nohy drobnou minci. „Hledám jistého Záchytku, principála tohohle zvěřince, jak mi bylo řečeno.“
Stalone ho neochotně zavedl do předpokoje ředitelny, kde se Záchytka zrovna marně snažil přijít na to, proč jeho počítač nebere zadané heslo. (Heslo znělo „Zavilé víly vilně vyly“, a v tom byl právě kámen úrazu.) Vzhlédl od monitoru, a tázavě se na vetřelce zamračil.
„Mé jméno je Napajedlo,“ zvolal bujaře neznámý muž. „Prý jste si vyžádal mé služby!“
„Vy jste z grafologického ústavu?“
„Tak jest,“ přikývl pan Napajedlo. „A jsem vám k dispozici. Ale ještě než přikročíme k mému úkolu, měli bychom projednat pár maličkostí. Víte, nečekaně mě odvolali z dovolené, což mým přátelům dost zkazilo náladu.“
„Náklady na cestu vám pochopitelně proplatíme,“ pravil kysele Záchytka.
„To rád slyším,“ rozzářil se pan Napajedlo, a z aktovky vyňal objemný svazek papírů, které předložil Záchytkovi na psací stůl. Ředitel se do nich podíval a zkameněl.
„Co to proboha je? Letenka z New Morporku, lodní lístek přes oceán, vlaková jízdenka z Cimmerie, lístek na městský autobus…“
„Byl jsem na prázdninách u švagra za mořem,“ vysvětlil pan Napajedlo. „Tady, když jsem čekal na letadlo, tak zrovna stávkovali dispečeři, takže tady je ještě účet za hotel…“
„Pokoj, bedna značkové whisky, tady je účtenka za prostitutku…“ zhrozil se Záchytka.
„Plus dvacka za prezervativ,“ dodal pan Napajedlo. „Ta whisky s sebou nese ještě nějaké další výdaje, protože jak jsem se opil, tak jsem zdemoloval svůj pokoj a pár přilehlých apartmá, taky bazén…“
Záchytka na to v hrůze vejral, a začínal mít dojem, že trochu přestřelil.
„Tak pojďte za mnou,“ zvedl se těžce ze svého křesla, a doprovodil písmoznalce na chlapecký záchod ve třetím patře.
„Potřeboval bych, abyste se podíval tady na ty čmáranice,“ vysvětloval. „Chceme podle písma odhalit pachatele.“
Pan Napajedlo vytáhl lupu a zahleděl se na nápisy, jimiž Lemmy vyzdobil chladné a neosobní interiéry chlapecké toalety.
„Dobře jste udělal, že jste zavolal právě mě,“ prohodil. „My amatéři do toho totiž vkládáme srdce a duši.“
„Amatéři?“ ptal se s rostoucím děsem Záchytka.
„Jo, já normálně dělám skladníka. Kde bych asi vzal na výlet za moře, vy chytrej? Tak se na to podíváme…“ mumlal si pan Napajedlo se zaujetím. „Myslím, že je to jasný. Autorkou nápisů je žena, černoška, stáří zhruba pětatřicet let, katolického vyznání…“
„Ne!“ zařval Záchytka. „Pachatelem je muž, běloch, devatenáct let, bez vyznání!“
Bodrý pohled pana Napajedla náhle ztvrdl. „Tak proč se mě ptáte, když to víte?“
„Já od vás jenom chtěl, abyste to potvrdil, a vy mi děláte takovýhle věci,“ plakal Záchytka, a otíral si oči kouskem toaletního papíru. Přitom podával grafologovi Lemmyho písemnou slohovou práci na téma ,Školství ve třetím tisíciletí´, za kterou mu vloni osobně snížil známku z chování.
„Ukažte,“ pan Napajedlo vzal do rukou desky. „No ano, to je celej on. Mě spletlo tady to přeškrtnuté malé t. No, pane řediteli, vy máte svého pachatele, já potvrdil svou pověst špičkového grafologa, a teď zbývá projednat otázku mého skromného honoráře.“

Do učebny vešel Reinhard.
„Ahoj, chlapci,“ pozdravil. Dunící Hrom se na něj podezřívavě zahleděl. Připadal mu nějak známý.
„Hele, Lemmy,“ pokračoval Reinhard. „Nevím, čím jsi Záchytku zase tak strašně nakrknul, ale žene se sem po schodech se školníkem, a zcela evidentně tě chce zabít. A hele, Blicher. Tak to máš o malér víc. Na tvým místě bych bral roha. Já s Azaelem je zdržíme.“
„Tak jo, mizíme,“ přikývl Lemmy. Otevřel okno a zkusil hromosvod. „Dobrý, to půjde. Padáme.“
Lemmy a Sylvius sešplhali, a za nimi se spustil poručík Dunící Hrom s Blicherem v batohu. Šlo mu to trochu hůř, protože asi v půlce se hromosvod utrhnul a Dunící Hrom se zřítil. Naštěstí dopadl šikovně na nohy na střechu Záchytkova nového nesplaceného auta, a nic se mu nestalo.

Na břehu řeky, která se vinula centrem města, u mostu prezidenta Toma Jerryho Masakra bylo ukotveno několik člunů, a vedle nich stála skupina policistů, vyzbrojených do bojové akce.
„Hladina piva v logoberském pohostinství rapidně klesá,“ říkal zrovna major Vemeno, zkušený důstojník z oddělení ekonomické kriminality. „Naším cílem bude znovu dobýt a obsadit Blicherovo pivní hradiště. V pivovaru je rukojmí, takže akce vyžaduje plné soustředění a naprostou profesionalitu. Asi v půli cesty by se k nám měl připojit poručík Dunící Hrom a korunní svědek, samotný pivní král Blicher Beersson. Takže myslím, že to je zatím všechno, a můžeme vyrazit.“
„Můj bílý bratr ať ještě chvíli počká,“ krotil ho zástupce velitele bojové jednotky. „Nemohu vést své muže na tak širokou válečnou stezku nepřipravené. Nejprve je nutno obětovat vonný dým příznivým silám, a vymyslet jméno jednotky.“
„Ale mě říkali, že vaše jednotka má označení B-12/5,“ namítal major Vemeno.
„Přece nemůžeme hrdinně zemřít v boji s výkřikem ,Bé dvanáct lomeno pět´, to snad můj bílý bratr pochopí,“ vysvětloval zástupce velitele. „Podporučík Zog by pak nerad ve Valhalle poslouchal nějaké vtipy a ironické poznámky.“
Major Vemeno se na svou přidělenou jednotku díval s podezřením. Podporučík Zog měl vyholenou půlku hlavy, a v uších zavěšené dva vycpané netopýry. Podporučík Warf nosil vlasy dlouhé skoro po kolena, a v nesčetných copech, pramenech a dreadlocích měl zapleteny nejrůznější rituální předměty. Desátník Dahong měl zuby vypilované do špičky a na krku náhrdelník z vycpaných zmijí, a konečně desátník Kráčí Po Stezce měl na obličeji a krku vytetovaná telefonní čísla svých sedmnácti milenek. Major Vemeno měl pocit, že mu je někdo hodil na krk za trest.
Podporučík Zog vytáhl dýmku a nacpal ji vonnými bylinami.
„Kuř, bratře,“ podal ji pak majoru Vemenovi. „Na znamení přátelství.“
Major si dal šluka, a měl pocit, že dosud plně nepochopil význam slova ,přátelství´.
„Tak,“ usmíval se spokojeně Zog. „Teď jsme ty a já jedna krev, jedna bytost.“
Při pomyšlení, že se stal jednou bytostí s podporučíkem Zogem, se majorovi udělalo fyzicky nevolno.
„Nasedat!“ zvolal Zog mocným hlasem. „Ať vyšlehnou plameny boje, ať zavyjí Váleční psi, a ať krev zbarví do ruda západ slunce nad bitevním polem!“
A s těmi slovy naskočil do člunu vedle staršího policejního důstojníka, který celou dobu jen se zdrceným výrazem seděl, a netrpělivě poklepával nohou. To major Kráva se nemohl dočkat, až jeho podřízení vysvobodí jeho dceru.

Záchytka seděl ve sborovně, moc toho nenamluvil, občas tiše zasténal, a nahlédl do sešitu v tvrdých deskách, který se ukázal být školním rozpočtem pro tento rok. Když školník Stalone viděl, že Záchytka je momentálně trochu mimo, rozhodl se převzít iniciativu, a definitivně Lemmyho zničit.
„Tady, kolegové…“ pozvedl do výše ruku s jakýmsi lejstrem.
„Jakýpak kolegové, vždyť je to jenom prachsprostej školník,“ poznamenala profesorka Hooriganová.
„… tady držím dobrozdání zkušeného písmoznalce, podle něhož je autorem hanlivých sloganů na zdech toalety pan Lemmy Conanson, a nikdo jiný.“
„Písmoznalec se může mýlit,“ ozvala se profesorka Koňadrová, studijní poradkyně a Lemmyho třídní. „To není přímý důkaz. Kdybyste měl nějakého svědka…“
„Já mám svědka,“ vyhodil školník svůj trumf. „Zrovna teď, v hale, povídám, že by to chtělo svědka, a najednou ke mně přistoupil tento pán, a řekl, že je svědek, a že to dosvědčí. Prosím.“
Na tuto narážku vešel do sborovny mladý muž v dokonale padnoucím obleku, pečlivě učesanou pěšinkou a hladce oholenou tváří. Na tváři si nesl zářivý úsměv, a v ruce jakési brožurky.
„Dámy a pánové, přináším vám nádhernou zvěst, nádherné svědectví,“ začal.
„Výborně,“ těšila se profesorka vdova Mokrá, zastánkyně Lemmyho viny. „Začněte.“
„On vás miluje,“ sdělil ji mládenec, a radostně se na ni zacenil.
„Cože? Mě?!“ zděsila se vdova Mokrá.
„Ne, vás všechny, jak jste tady,“ uváděl to na pravou míru mladík, jinak člen náboženské sekty Svědkové Cthulhu. „A jedině skrze jeho lásku…“
„Ven!“ zařval Záchytka, až všichni nadskočili. Pak se otočil ke svému profesorskému sboru.
„Přátelé,“ pravil. „Kolegové. Já vás mám v zásadě rád…“ Praštil pěstí do stolu. „Ale vola ze mě nikdo dělat nebude!“

Dunící Hrom a jeho předsunutá partyzánská jednotka dorazili na autobusové parkoviště. Když to šlo minule, mělo by to jít i teď, zvláště když s sebou měli představitele zákona.
„Běžte a zabavte ho,“ ukázal Lemmy na jeden autobus, jehož řidič právě nastupoval.
„Ale tahle linka k pivovarskému hradišti vůbec nejezdí,“ namítl Dunící Hrom. „Musíme počkat na linku 19.“
Lemmy na něj zazíral. „Do háje, to je snad jedno, ne? Kára jako kára. Prostě tam jděte…“
„A jak by to asi vypadalo, kdyby si každá linka jezdila, kam se jí zachce?“ chtěl se hádat poručík.
„Proboha, když ukradnu peníze nějaký ženský, tak si za ně přece nepůjdu koupit vložky a šminky,“ kafral Lemmy.
„Přestaňte plácat hovadiny,“ přerušil je Blicher. „Támhle už jede devatenáctka. Člověk tady umírá žízní, a vy se vykecáváte o blbostech…“
Dunící Hrom rázně otevřel dveře řidičovy kabiny a autobus jménem zákona zabavil. Počkal, až oba hoši nastoupí, položil batoh s Blicherem (který odmítal vylézt, protože měl depresi z dlouhotrvající střízlivosti) na jedno sedadlo a posadil se vedle něj. Lemmy se na něj podíval.
„To jako čekáte, až se to rozjede?“ ptal se. „Tak to jste neměl trvat na devatenáctce, protože ta jezdí bez psích spřežení. Budete muset řídit.“
Dunící Hrom se podíval na volant a přístrojovou desku. Pokusil se zamaskovat fakt, že nic podobného v životě neviděl, ale Lemmy to na něm poznal.
„Tak jo,“ pokrčil Lemmy rameny. „Já to vezmu. Mám za sebou autoškolu.“
„Dunící Hrom to ví,“ prozradil mu policista. „Nedávno viděl velikou fotografii svého bílého bratra na dveřích autoškoly. Gratuluji.“
Lemmy se zarazil, ale pak mu došlo, že Dunící Hrom neumí číst, takže neví, že pod touto Lemmyho fotografií bylo varování ,Nevydávat řidičský průkaz pod trestem smrti´. Povzdechl si, a posadil se za volant.
Nastartoval, a po paměti se vydal přibližnou trasou devatenáctky směrem k řece, u které stál Blicherův pivní dvorec.
Po několika stech metrů se cesta začala svažovat. Spád byl stále prudší a autobus začínal nabírat značnou rychlost. Řidič Dopravního podniku, kterého Dunící Hrom vykázal na zadní sedadlo, se začal smát ďábelským, leč hlasitým a upřímným smíchem.
„Proč myslíte, že tenhle vůz netáhnou psi?“ vyrážel ze sebe. „Devatenáctka nemá brzdy. Je to speciální linka pro řidiče, kteří poruší kodex cti Dopravního podniku, a páchají rituální sebevraždu v očistných plamenech pod útesy. Vítejte v mém harakiri!“
„Jakto že jste to nevěděli, proboha, vy v tý škole snad chrápete!“ zaječel Blicher na Lemmyho a Sylvia. Lemmy zůstával navenek klidný, a pečlivě si měřil stále rychleji ubíhající cestu.
„Fajn, musíme se dostat nad útesy,“ řekl, a nespouštěl silnici z očí.
„Ale právě pod útesem se zabijeme, ty troubo,“ skučel Sylvius.
„Nikoliv nevyhnutelně. Když se mi to podaří stočit o kus na západ, tam přímo pod útesem teče řeka, takže spadneme jenom do vody. Musíme to risknout, je to jediná šance.“
Zatímco toto cedil mezi zuby, pomalu, aby nedostal smyk, stáčel autobus kýženým směrem. To už začínalo být zřejmé, že nepříliš vzdálený obzor je ve skutečnosti okrajem útesu. Všichni se drželi tyčí, a Dunící Hrom vzýval válečné božstvo Kroma, protože si nebyl jistý, jestli mu smrt v autobuse postačí ke vstupu do Valhally.
Nápravy vozu zapraštěly, z okraje kaňonu se odrolilo několik kusů štěrku, a autobus se vznesl do vzduchu jako mladý orel při svém prvním letu.

Dva čluny s vytesanou psí hlavou na přídi pluly po řece. Podporučík Zog stál na přídi a hlasitě předzpěvoval válečnou píseň smrti, kterou po něm jeho bojovníci vždy po jednom verši sborově opakovali. Major Vemeno si držel hlavu mezi rukama, protože to už byla šestistá devadesátá druhá sloka, a už mu to dost lezlo na nervy.
„Poslyšte,“ řekl, když se Zog nadechoval k další strofě. „Pomalu se blížíme do výsostných vod logoberského pivovaru. Nechtěl byste přestat s tím řvaním, než upozorníte nepřítele?“
„Proč říkáte nepřítele?“ ozval se podporučík Warf od svého vesla. „Warf nepovažuje za nepřítele někoho, kdo mu dosud vědomě neublížil.“
Major Vemeno na něj zůstal nevěřícně civět. „Ježkovy zraky, člověče!“ zvolal na Zoga. „Vždyť vy máte v jednotce pacifistu! Co to má znamenat, vy levičáci zatracený?!“
Dál se nedostal, protože z útesu na pravém břehu náhle plavným obloukem vzlétl autobus, opsal sestupnou křivku a v mohutném gejzíru dopadl do stříbropěnných vod.
Na hladinu vyplavalo několik postav.
„Jsem v ráji!“ volal radostně řidič Dopravního podniku. „Mé hříchy byly odčiněny!“
„Kuš, pitomče,“ prskal Lemmy a zkoušel šlapat vodu, a zároveň nahmátnout popruh batohu, ve kterém seděl Blicher.
„Dělejte něco,“ vykřikl major Vemeno na podpručíka Zoga. Ten důstojně přikývl a otočil se na své muže.
„Vyzkoušíme si střelbu z luku na pohyblivé cíle,“ prohlásil. Major Vemeno ho chytil za ruku, aby nemohl vytáhnout šíp.
„Já myslel, abyste je vytáhli z vody, vy blbe,“ procedil mezi zuby, a aby šel příkladem, natáhl se, aby pomohl nejbližšímu tonoucímu.
„Poručík Dunící Hrom se dostavil na váš rozkaz,“ zkoušel zasalutovat trosečník. Majorovi klesla ruka a přejel si dlaní po tváři. Zog neochotně schoval šíp zpátky do toulce.
Všichni se vydrápali na palubu člunů, a Dunící Hrom převzal od podporučíka Zoga vedení jednotky. Major Vemeno se pokoušel něco vypáčit z Blichera, ale ten byl zatvrzelý a na otázky neodpovídal.
„Takhle z něj nic nedostanete,“ ozval se Lemmy. „Na něj se musí jinak.“
„Támhle na břehu je přístavní hospoda,“ vložil se do toho Dunící Hrom.
„Ale přece nemáme čas se zdržovat v hospodě,“ zoufal si major Vemeno.
„Jak myslíte,“ pokrčil Lemmy rameny. „Ale jinak prostě mluvit nebude. Je vyschlej. Musíte tam s ním zajet aspoň na jedno pivo.“
„Ale musíme sebou hodit,“ namítal major Vemeno. „Když si představím, co tam ten netvor s tou holkou asi provádí…“
„Probůh, v takové chvíli,“ zařval vysíleně major Kráva. „A on se oddává erotickým fantaziím!“
„Ale to nebyly…“ protestoval major Vemeno. Vtom Blicher ožil.
„Také mám vzrušující představy,“ prohlásil. „Zahrnuje to svůdně oblé tvary pivních sudů, a smyslná, chvějící se hrdla orosených lahví, z nichž co chvíli vyrazí lahodný zpěněný mok, by ukojil divokou vášeň…“
„No dobře,“ rezignoval major. „Ale opravdu jenom na jedno.“

Azael zaklepal na dveře jedné prázdné učebny. Uvnitř seděl Reinhard ve společnosti jedné studentky, která si byla vědoma toho, že co Reinhardovi chybí do krasavce, bohatě vyrovnává jeho prestižní postavení v rámci studentské autonomie.
„Anděl rozlomil třetí pečeť,“ oznámil Azael. „Z pouště přišla šelma, a voda v řekách zhořkla.“
„Ha, výborně,“ zaradoval se Reinhard, odložil rande na později, a odebral se do učebny výpočetní technologie. Tam, u jediného blikajícího monitoru, seděl mladý učitel informatiky profesor Čepel.
„Tak na co jsi přišel, stará vojno?“ zahlaholil bodře Reinhard.
„Prosimvás, musíte mi tykat?“ protestoval chabě profesor Čepel.
„Nedělal bych to, kdybys mi nebyl opravdu sympatický,“ chválil ho Reinhard. „A kdybys nebyl prvotřídní hacker, což by ředitele Záchytku jistě zajímalo. A kdybys nebyl autorem těch porno stránek s naretušovanými hlavami profesorského sboru, což by ho jistě zajímalo ještě mnohem víc.“
Profesor Čepel zaúpěl a vrátil se ke klávesnici.
„No dobře,“ řekl s povzdechem. „Našel jsem tajný záznam o něčem, co by nás mohlo zajímat. Jak se zdá, asi před sto lety došlo k podobnému případu…“

„Za časů mého praděda, Lagera Stoutssona Druhého, se něco takového stalo,“ rozprávěl Blicher, a s rozkoší gurmána do sebe posílal pivo, aby tam těch předchozích devět nebylo samo. „Je to součást rodinné legendy. Na hradiště zaútočila jakási ohavná příšera, a pokusila se svrhnout majestát mého urozeného předka. Jenže tenkrát se král Lager nezalekl, zorganizoval pivobranu, a dlouho netvorovi odolával. Netvor podle všeho usiloval jak o královský pivovar, tak o královu dceru - mou babičku - princeznu Cervezii.“
„No a jak to dopadlo?“ vyptával se major Vemeno.
„Netvor měl smůlu. Král Lager svůj dvůr ubránil, a netvor po čase zmizel.“
Major Vemeno si to dával dohromady, ale měl už čtvrté pivo, a začínaly se mu rozbíhat myšlenky. Netvor, ať už to byl tentýž, nebo jiný, zjevně potřeboval jednak zdroj piva, a jednak dívku. Blicher žádnou dceru neměl, takže současný netvor se nejprve zmocnil pivovaru, a potom dcery někoho jiného. Chtěl tento poznatek sdělit svým mužům, jenže poručík Dunící Hrom zrovna své jednotce předváděl, jak se umí bleskovou rychlostí trefovat nožem mezi prsty, a kalným zrakem civěl na svou ke stolu přibodnutou dlaň. Major Kráva deprimovaně zazdíval jednoho panáka za druhým, a Lemmy se Sylviem se pokoušeli balit servírky.
Blicher hned zezačátku vyzval Psy války, bojovou to jednotku Dunícího Hroma, k sázce, že vypije víc piv, než oni všichni dohromady. Lemmy a Sylvius se sázky moudře nezúčastnili, ale Psi války ji s výsměchem přijali. A skutečně zpočátku vedli skóre se značným náskokem. Jenže zatímco chrabří bojovníci už plácali páté přes deváté a každou chvíli se na nejistých nohách potáceli na záchod, Blicher do sebe s naprostým klidem a s pravidelným tempem pouštěl jedno za druhým, a nejevil známky únavy.
„A to je všechno? Měli bychom se zvednout a pokračovat v akci,“ lovil major zbytky své služební svědomitosti. Od vedlejšího stolu se ozval bolestný řev. Zoga a Warfa nenapadlo nic lepšího, než si objednat zapálený drink. Jelikož zapomněli, že se nejedná o pivo, mocně si plápolajícími skleničkami přiťukli, a teď jim hořely ruce. Major Vemeno si opřel čelo o dlaně a zhluboka si povzdechl.
„Tak já si teda dám ještě jedno,“ oznámil servírce, která právě dala Lemmymu facku.

Reinhard si zavolal Azaela, a předal mu zapečetěnou obálku s důraznou instrukcí, že ji musí doručit Lemmymu a Dunícímu Hromovi, ještě než započne útok na pivovarské hradiště.
Azael nelenil, a vypravil se na stanici autobusu. Když ho řidiči spatřili, neprodyšně uzavřeli nástupní dveře svých vozů, a začali výhružně mávat zbraněmi. Azael pokrčil rameny, a šel stopovat, což bylo beztak rychlejší a bezpečnější, jak tvrdily nezpochybnitelné statistiky.
Zastavil mu malý černý vůz, za jehož volantem seděl mile vyhlížející starší muž v černém plášti. Azael se ujistil, že jede tím správným směrem a posadil se vedle něho. Auto se rozjelo, a řidič se dal s Azaelem do řeči.
„To jste udělal dobře, že jste nejel autobusem,“ začal konverzačním tónem. „Autobusy jsou semeništěm hříchu. Mladé ženy, nohu přes nohu, za teplých dnů v rozepnutých blůzách, otevřená okna, vánek jim čechrá vlasy… eh, kde jsem to… Ano, víte, já jsem jen prostý farář z malé vísky. Kdepak já a autobusy. To třeba pustíte mladou dívku sednout, ona se na vás usměje, a vycení ty zuby, ty zuby, ty jejich zuby zuby zuby…“
Azael polkl a nenápadně se podíval na ubíhající patníky u silnice. Auto jelo nějak čím dál rychleji.
„A to nic,“ usmál se mile kněz. „Já se vám nepředstavil. Anděl. Otec Anděl. Víte, jednou jsem zakopl na schodech fary a skutálel jsem se dolů, a od té doby mi farníci říkají, ha ha ha…“ prudce otočil hlavu k Azaelovi a se zúženýma očima procedil mezi zuby „Padlý Anděl.“
Vrátil se k řízení a pokračoval jako by nic. Azael svíral v rukou obálku od Reinharda, a zoufale hledal nějakou výmluvu. Nic ho nenapadalo.
„To je pak zpovědí, to byste nevěřil. Pokaždé, když od nás odjíždí autobus do města, co já si pak všechno vyslechnu. To víte, ty autobusy taky řídí většinou samí blázni…“
Upřel pohled na silnici, a sevřel ruce na volantu. Azael pohlédl ven. Začínalo se pomalu stmívat a na Azaela padla jakási plíživá hrůza.
„A já nejsem blázen,“ dodal farář. „Nejsem. Že ne?“
Azael měl dojem, že se od něj očekává souhlas. Nadechl se vyprahlým hrdlem, ale to už se ozval čísi vysoký a kňouravý hlas.
„Ne… Nejssme blázen… To jen oni to o náss říkají!“
Azael si s bušícím srdcem uvědomil, že farář si sám odpovídá jiným hlasem.
„Hele,“ řekl podivně chraptivým hlasem. „Hele, já už budu na místě. Takže kdybyste mě tady vysadil, já už to nějak dojdu, díky moc…“
„Ne!“ zařval řidič a prudce dupnul na brzdy. „Oni říkají, že tě musím zabít, rozčtvrtit, a tělo schovat v igelitovém pytli do autobusu! Ano, do autobusu, ha ha ha ahhhááá!!“
Azael se v duchu omluvil Dopravnímu podniku za všechny své jízdy načerno, a rychle se snažil rozepnout si záchranný pás.
„Utíkej! Utíkej!“ zvolal náhle farář a chytil se rukama za hlavu. „Ne! Zab ho. On ssi taky mysslí, že jsme blázni, ano, ano, mysslí ssi to, všichni ssi to mysslí… Ale to přece nemůžu, co by tomu řekla… Můžešš! Mussíšš! Zabij ho, oni to chtějí…“
Azael přímo rozkopnul dveře auta a zoufale se hrabal ven, ale farář už stačil oběhnout auto, a teď se k němu výhružně blížil s psychopatickým šklebem a obrovským nožem v pravé ruce.
„Neber si to osobně, ale těm hlasům se nedá odporovat, a proto tě musím zabít. Ale že jsi mi sympatický, ještě před smrtí ti prozradím tajemství oceli, aby tě Krom se smíchem nevyhnal z Valhally! Ocel, hochu, ocel není ničím ve srovnání se silou lidského těla. To v lidském těle je ta pravá síla, bez níž by ocel nikdy nebyla tím, čím je…“
A zatímco takto hovořil, ze zatáčky se vyřítil autobus obnovené linky 19, odhodil šílence do příkopu jako hadrového panáka, a zcela tak převrátil naruby jeho tvrzení o poměru sil oceli a lidského těla.

„Dnes je dobrý den na smrt,“ pronesl Dunící Hrom s mokrým kapesníkem na hlavě.
Svítalo. Zog kalnýma očima sledoval klacek, zabodnutý do trávy na břehu řeky. Lemmy tiše zvracel do vody, a ostatní na tom nebyli o moc lépe. Jen Blicher se usmíval jako sluníčko, a popíjel lahváče k snídani. Přístavní krčmu opustili až k ránu, když došlo pivo. Útratu nezaplatili, protože zatáhnout tak strašlivý účet prostě nebylo v lidských, ani v policejních silách, takže major Vemeno nalil do jednoho z posledních piv trochu vody z řeky, pak vytáhl svůj průkaz majora ekonomické kriminálky, a prohlásil, že pančované pivo propadá státu.
Stín klacku se dotkl poblíž ležícího kamene.
„Deset hodin,“ řekl Zog. „Jdeme.“
Dunící Hrom vstal, a jeho muži se seřadili za něj. A pak se jednotka, v čele s Válečnými psy, vydala lesíkem a křovinami směrem k pivovaru, jehož mohutné zdi se tyčily před nimi.
V půli cesty čekal podporučík Warf coby předsunutá hlídka.
„Žádné nášlapné miny ani jiné pasti,“ oznámil, a zamával detektorem min, dlouhým klackem s kusem jílu na konci.
„Zapletl se vám do vlasů chcíplej ježek,“ upozornil ho major Vemeno.
„To je dar od mého otce, talisman proti strhávání prémií,“ vysvětlil Warf. „Jinak Warf nic zvláštního nezjistil, jenom že u předního portálu pivovaru rostou moc hezké chrpy.“
„Co je nám po chrpách, vy hovado nešťastný,“ vrčel major Vemeno. Měl tak masivní kocovinu, že div nevrhala vlastní stín, a neměl náladu na blbnutí. Také citelně postrádal konkrétního nepřítele, i když už ho pomalu začínal vidět v Dunícím Hromovi a jeho jednotce.
„Kvetoucí rostliny jsou Warfův koníček,“ ohradil se podporučík. „Warf si dělá herbář. Už má hvozdík, konvalinku, pivoňku, macešku, podléšku…“
„Já bych šel dál,“ skočil do toho Lemmy, který si správně povšiml, že jestli Warf nezmlkne, major Vemeno ho v příští vteřině zabije. „Nezapomeňte, že tam úpí ta nebohá dívka.“ (My, kteří známe pověst o Krásce a Zvířeti z pohledu zevnitř, však moc dobře víme, proč a jak touhle dobou ta ,nebohá dívka´ asi ,úpí´…)
Psi války i ostatní účastníci akce si to uvědomili, a pokračovali v cestě.
O něco později se Dunící Hrom v čele náhle prudce zastavil a zvedl do výšky zaťatou pěst. Psi války se rozprchli a zalehli do úkrytů, pouze Zog sebou praštil na cestu a zůstal ležet.
Dunící Hrom se otočil. „Kde jste?“ podivil se. „A proč se tu Zog válí?“
„To byl signál ,k zemi´, ne?“ Zog vstal a oprašoval se.
„Ne, to bylo ,všichni do úkrytu´,“ vyhlédl desátník Dahong zpoza stromu.
„To bylo ,zůstat stát´!“ vyštěkl Dunící Hrom. Major Vemeno zasténal.
„Do prdele posranýho, teď mi je tady ještě začnete učit ,vlevo vbok´, ne?“ zařval.
„Dunící Hrom chtěl jenom svým mužům sdělit, že napravo od nás se ukrývá podezřelá osoba, nejspíš zvěd,“ vysvětloval poručík. „Zog a Warf; jděte pro něj.“

Azael se napůl prodíral, napůl plazil křovisky a proklínal šíleného kněze, Reinharda, Lemmyho, Záchytku, Blichera, Dunícího Hroma a vůbec všechny. Celou noc bloudil v močálech, byl mokrý, podrápaný, popálený od kopřiv, pobodaný od vos a nasraný na celý svět.
Najednou ho za rameno chytila čísi ruka a někdo mu přiložil na krk nůž.
„Bílý muž ať zůstane stát,“ zašeptal mu do ucha hrdelní hlas. „Ještě krok, a mohl by šlápnout na vzácný exemplář bílé fialky.“
„Warfe, držíš mu nůž na krku tupou stranou,“ ozval se druhý hlas.
„A jo,“ nůž se obrátil. „Bílý muž teď půjde s námi.“
„Vždyť je to spolužák Azael,“ volal Lemmy, když Zog a Warf přivedli zajatce. „Proboha, ty vypadáš! Rychle, dej si něco na uklidnění,“ a vytrhl Blicherovi z ruky jedno lahvové pivo. „Kde se tady bereš?“
„Poslal mě za váma Reinhard,“ řekl Azael, když na jeden zátah vysrknul půlku lahváče. „Zjistil něco ohledně netvora a pivovaru, a tady vám to posílá.“
Dunící Hrom se natáhl po obálce, ale major Vemeno ho předešel a nedůtklivě ji vyškubnul Azaelovi z ruky. Otevřel ji a vytáhl štůsek papírů. Pečlivě se do nich zahloubal, a snažil se ignorovat tupé bolestivé pulsování v hlavě. Ostatní vyčkávali.
„Takže,“ řekl major nakonec. „Vypadá to asi takhle: někdo, jehož totožnost se nepodařilo zjistit ani tomu Reinhardovi, ale koho označuje jako ,Oni´, unesl nejstaršího syna prominentního podnikatele a milionáře Clarkssona, a proměnil ho temným kouzlem v netvora. Jako výkupné požadoval pivo.“
„Pivo? Jako jedno pivo, nebo co?“ nechápal Lemmy.
„Ne, pivo jako takové. Všechno pivo, co v Logobergu existuje.“
„To je drzost!“ volal rozhořčeně Blicher. „Nehoráznost! Zacházet s pivem, jako by to byl nějakej obchodní artikl, a ne předmět hodný nejvyššího zbožňování a úcty!“
„Pivo svým konzumentům poskytuje silnou ochranu a imunitu proti černé magii, a to se Jim právě nejspíš nelíbí,“ pokračoval major. „Zkusili to už jednou za časů Blicherova praděda, ale tehdy to nevyšlo, a teprve teď opět načerpali dostatečný magický potenciál. Oni dále stanovili podmínku, že netvor může být proměněn do původní podoby jedině skrze upřímnou lásku čisté dívky.“
Major Kráva vyjekl a spadla mu čepice.
Voni můžou jít pro mě za mě třeba do prdele, ale na pivo ať mi nešáhnou!“ hulákal Blicher.
„Pak je tady ještě takový záhadný dovětek: ,Podstrčil jsem do školníkova kamrlíku ty fixy, kterýma byla počmáraná zeď záchoda´. Rozumí tomu někdo?“
„Jasně že jo,“ usmál se Lemmy, a hned se cítil líp.
„Zbývá jediná možnost,“ prohlásil major Kráva a zatvářil se jako Hitler. „Vzít pivovar útokem a bez milosti ho dobýt!“
„Konečně,“ pravil Dunící Hrom. „Připravte se, mužové, neboť váš křest válkou je blízko!“
„Jakej křest válkou?“ ptal se major Vemeno, jat strašlivým tušením.
„To se tak u nás říká, když jde mladý muž poprvé do boje, aby se stal skutečným válečníkem,“ vysvětloval bezelstně Dunící Hrom. To už bylo na majora moc, s výkřikem se na něj vrhl a začal ho bít. Psi války se shlukli kolem nich a nahlas fandili – později si nikdo nemohl vzpomenout, komu.
Major Kráva se prodral hloučkem fanoušků a silnýma rukama od sebe oba rváče odtrhnul.
„Že se nestydíte!“ zařval. „Moje dcera tam někde trpí, a vy se tady perete jako usoplený spratkové. Podejte si ruce, okamžitě!“
Major Vemeno smířlivě natáhl k poručíkovi ruku (aby mu ji mohl nečekaně zlomit japonským chvatem), ale vtom se brána pivovaru začala se skřípěním otevírat. Všichni zapomněli na rvačku, a pohlédli tím směrem.
Brána se otevřela, a z ní ruku v ruce vyšel párek mladých krásných lidí. Linda Crawová, loňská Miss Logoberg, a mladý muž ve společenském oděvu. Oba se usmívali na sebe, i na tu smečku zvířat, která na ně čekala před pivovarem.
„Neblázněte,“ syknul major Vemeno ke kolegovi Krávovi, jehož ruka začala šátrat kolem pouzdra se služební zbraní. „Vždyť je to syn největšího podnikatele a multimilionáře. Výhodná partie.“
„Víte co teď udělám?“ oznámil Blicher nadšeně světu. „Napustím si ten největší bazén hádejte čím, a skočím do toho po hlavě z můstku!“
„Tak v tomhle příběhu jsme teda moc nezazářili,“ posteskl si Lemmy. „I Azael měl větší štěk.“
„Nemůžeš bejt pokaždý hlavní hvězda,“ těšil ho přítel Sylvius.
„Jak to že ne?“ ohradil se Lemmy. „Já jsem to viděl tak – a neříkej, že ty ne – že tam vletím, osobně zmlátím netvora do bezvědomí, a Miss Linda mi padne kolem krku a vydechne ,Jsem jen tvou, ty bejku…´“
„A do toho bazénu bude neustále přitékat nový a nový pivo!“ vedl si šťastný Blicher svou. „Ale nebude tam žádnej odtok, protože všechen přebytek vychlastám!“
Miss Logoberg seznamovala svého nového přítele s otcem, který v tom už taky viděl tu světlejší stránku. Oba mladí milenci se objali, políbili, a celou dobu si hleděli do očí. Prostě šťastný konec.
„Zvedá se mi nálada,“ prohodil Sylvius.
„Zogovi se zvedá něco úplně jiného,“ lascivně zašeptal podporučík při pohledu na slečnu Crawovou.
„Mě se zvedá žaludek,“ zavrčel Lemmy.
„Ale no tak, chlapci,“ ozval se Blicher. „Na vaše zásluhy se taky nezapomene. Co jsem slíbil, to taky splním, protože královské slovo je nezpochybnitelné.“
A s těmi slovy vzal Lemmyho a Sylvia za ruce, a společně vkročili do lákavých a zvoucích bran pivovaru…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský