Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Underworld
Hlavní postavy: Kraven/ Lucian
Shrnutí: Kout pikle tísíce let může být únavné, takže proč si to trochu nezpestřit.
Poznámka: Inspirováno scénou z filmu Underworld
Děkuji bedrníce za beta read.
Dopsáno v lednu 2009

Kvůli tomu tu nejsme

Těžká temná mračna visela tak nízko, že se zdálo, že by se jich ze střechy domů svírajících ze všech stran úzkou uličku dalo dotknout. Hustý déšť vytvářel v puklinách rozpraskané silnice kaluže kalné vody a bušil do střechy černého vozu. Na takovém místě nikdo neparkuje, aniž by k tomu neměl pádný důvod – důvod, o kterém nikdo vlastně nechce příliš vědět.
Druhé auto zaparkovalo naproti – drahé černé auto – přesně takové, jaké se očekává, že přijede. Otevřely se dveře a do průtrže mračen vystoupili dva muži. První byl oblečen do značkového obleku a jeho bledá tvář připomínala nájemného vraha. Druhý byl o něco vyšší a drahé oblečení nosil s jakousi nedbalostí. V jeho pohybech však šlo vyčíst potlačovanou nervozitu.
Zároveň s nimi z čekajícího vozu vystoupil mohutný podmračený černoch. Na rozdíl od obou příchozích, kteří kráčeli rychle přes rozbitý asfalt, bylo jeho oblečení obyčejné, skoro až ošuntělé.
Nervózní muž nasedl dozadu a jeho doprovod zůstal stát u dveří a měřil se přes střechu vozu nenávistným pohledem s černochem.
„Odhalit smrtonoše na veřejnosti a honit se za člověkem...!“ vybuchl Kraven sotva za sebou zavřel dveře. „To jsem nechtěl!“ naklonil se k muži vedle sebe, který ho pozoroval jako někdo, kdo takový výbuch nezažil poprvé a je jím už unaven. „Měl jsi zařídit laboratoř a někam se schovat!“ pokračoval Kraven rozčileně.
Lucian se ke Kravenovi bleskově nahnul a stiskl mu hrdlo, aby umlčel ten ubohý příval stížností a výčitek. Kraven byl zbabělec, ale Lucian ho potřeboval. Žádný jiný upír by nikdy nebyl ochoten přistoupit na dohodu s lycanem. On byl Kravenova cesta k moci a Kraven byl zase jeho cesta k ukončení války. Všechno mimo tuhle dohodu nebyla upírova starost.
„Uklidni se, Kravene!“ ucedil Lucian a lehce povolil tlak na upírův krk. „Do toho člověka ti nic není,“ řekl tiše a usmál se jako hodný vlk. „A schovával jsem se už dost dlouho,“ s těmi slovy Kravena pustil, pohodlně se opřel v sedačce a udělal na upíra oči tentokrát ve stylu psího štěněte. Kruci vždyť se tu dnes večer nesešli proto, aby poslouchal Kravenovo skuhrání. Po těch pár staletích se totiž Kraven začínal už trochu opakovat.
Poočku pozoroval, jak si upír podmračeně tře krk, a přitom si nenuceně rozepnul poklopec. Neuniklo mu, jak Kravenova ruka, kterou si dosud přejížděl po šíji, strnula. Žádný upír se nikdy nemohl velikostí ptáka rovnat lycanovi.
Lucian se nadzvedl a i přes stísněný prostor vozu si stáhl kalhoty co nejníž, aby měl volnost a mohl tak předvést vše, čím ho příroda obdařila. Kraven polknul. Nebyl to hlupák, z toho ho Lucian nikdy nepodezříval, neutáhli byste ho na vařenou nudli, ovšem takový pěkný velký pták a macaté chlupaté koule – nebyla náhoda, že útok na jeho pevnost přežil jeden jediný upír. A kdyby neuměl tak skvěle kouřit, nepřežil by ani on.
Když si jednou rukou přejel po ptákovi a druhou promnul kulky, Kraven už ani nepředstíral, že se nedívá. V pootevřených ústech mu byly vidět špičáky a oči se mu chtivě leskly. Zbabělec a kurva – ale užitečný zbabělec a prvotřídní kurva.
Lucian si začal honit péro, ale nemusel čekat dlouho, než Kraven jeho ruku odstrčil a nahradil ji svojí. Lucian zavřel oči, ještě o kousek roztáhl nohy, jak mu to jen kalhoty u kotníků dovolily, a opřel si hlavu o opěrku.
„No tak, Kravene,“ vydechl a vzápětí ucítil upírův teplý mokrý jazyk, který obkroužil jeho citlivý krví naběhlý žalud.
Lucian zasténal a jeho boky se bezděčně o kousek nadzvedly v potřebě dostat ptáka do Kravenových schopných úst.
„Trpělivost, ty zvíře,“ zavrčel Kraven a poškádlil jazykem otvor ve špičce toho obřího ptáka.
Lucian se ostře nadechl a chytil upíra za vlasy. Pomalu, nemilosrdně mu tlačil hlavu dolů, ale nezdálo se, že by Kraven měl nějaké námitky.
„Oh – oh!“ zasténal Lucian, když Kraven vzal do pusy tolik, kolik jen z jeho péra dokázal pojmout. A že dokázal hodně.
„To je ono,“ vzdychl Lucian. „Pěkně mi ho vykuř.“
Kraven zašátral rukou po Lucianových kalhotách a neobratně se začal pokoušet mu je sundat. Nejdřív mu shodil botu a pak začal uvolňovat jeho šatstvem spoutané nohy.
„Na ¬– to – tu – není – místo,“ dostal ze sebe Lucian mezi steny. Kraven ho střídavě sál, pak zase jen lízal, chvíli ho měl hluboko v krku, chvíli jen dráždil naběhlý žalud.
Kravenovi se konečně podařilo osvobodit Lucianovu nohu. S mlasknutím nechal jeho péro vyklouznout ze svých úst, zvedl mu nohu na sedačku a začal mu lízat koule. Byly chlupaté a celé Lucianovo pohlaví bylo cítit pronikavým pižmem lycana. Kravenův vlastní pták, tvrdý jako kámen, mu tepal stísněný v kalhotách. Lucian tu vybouleninu pohladil a Kraven vzdychl a vzal jedno jeho varle do pusy.
Lucian zasténal, když mu Kraven masíroval varle jazykem. Trochu se mu třásly ruce, když se snažil rozepnout upírovi kalhoty.
Kraven si uvolnil pásek sám a rozepnul poklopec. Luciana nepřekvapilo, že nemá slipy. Z poklopce vykouklo Kravenovo nesrovnatelně menší bledé péro. Žalud se vlhce lesknul a po těle údu stékaly kapky čiré tekutiny. Luciana rajcovalo, jak Kraven vždycky zvlhne – jako pravá kurva. Představil si, jak má na kalhotách mokrý flek, a málem se udělal.
„Hoň si ho,“ poručil mu zadýchaně. „Chci vidět, jak si ho třeš, jak si s ním hraješ, jak si mačkáš koule.“
Kravena nebylo třeba pobízet. Znovu vzal Lucianova ptáka do pusy a zatímco levou rukou mu mnul kulky, pravá mu lítala po vlastním péru sem a tam – jak stahoval předkožku tiše to vlhce mlaskalo.
„Ano,“ zašeptal Lucian bez dechu, „to je ono.“ Cítil, jak to v něm stoupá jako horký pramen, a litoval, že tu není dost místa, aby mohl Kravenovi pořádně protáhnout prdel a vystříkat se mu do ní.
„Už budu! Oh, už – budu!“ výkřik, který mu unikl, když vytryskl do upírových úst, přešel v zavytí.
Kraven si přestal třít ptáka a soustředil se na to, aby dokázal spolykat všechno, co mu Lucian dával. Jako obvykle toho bylo ale příliš mnoho a teklo mu to po bradě a kapalo na sedačku. Když opadl prvotní nejsilnější proud, začal si ho Kraven zase honit, a než se Lucian vystříkal do poslední kapky, udělal se taky.
Lucian se ušklíbl, když Kraven se zasténáním ztlumeným lycanovým ptákem v puse, ve třech výtryscích potřísnil sebe a už tak označkovanou sedačku auta. S takhle směšnou ejakulací byl div, že upíři vůbec dokázali zplodit potomky, pravé upíry, i jinak než přeměnou lidí.
Kraven se narovnal a hřbetem ruky si otřel pusu a bradu.
„Drž své lidi zpátky, Luciane,“ řekl trochu nakřáplým, po orgasmu roztřeseným hlasem. „Nechci naší dohody litovat.“
„Soustřeď se na svou část,“ odsekl Lucian, zatímco se oba pracně v omezeném prostoru vozu upravovali. „Už jednou jsem kvůli tobě krvácel. Beze mě bys neměl nic. Nic bys nebyl.“
Kraven skrčil obočí, vystoupil do deště a práskl za sebou dveřmi.
Lucian se usmál a rozkošnicky nasál pach semene vznášející se ve vzduchu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský