Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Patriot
Hlavní postavy: Tavington/ Wilkins
Shrnutí: Inspirováno vystřiženou scénou z filmu Patriot, v níž se mimo jiné plukovník Tavington z blíže nevysvětlených a krajně podezřelých důvodů vydal s kapitánem Wilkinsnem do tabákové pole.
Poznámka: Screen shoty ze zmíněné scény naleznete zde, abyste viděli, že si vlastně ani tak moc nevymýšlím :-)
Děkuji bedrníce za beta read.
Dopsáno v květnu 2009

Loajální

„Bordone,“ třebaže to jméno vyslovil docela tiše, zdálo se, že prásklo jako rána bičem.
Plukovník Tavington hleděl na kapitána, jenž z toho byl viditelně nervózní, a vzduch v místnosti jako by houstl.
Možná byl Wilkins jen přecitlivělý, ale již několik dní se mu zdálo, že ho plukovník neustále pozoruje. Ale dnes se v tom utvrdil, protože plukovník sice právě oslovil Bordona, ale vůbec se na něj nepodíval. Jeho oči se dál zavrtávaly do Wilkinse.
Wilkins pod tím pohledem ostrým jako nabroušený bajonet nejistě přešlápl. Plukovníkova tvář byla nečitelná, a on se cítil jako nahý v trní.
„Vyslechněte zajatce,“ rozkázal plukovník věcně.
Wilkinsovi poskočil ohryzek, jak polknul. Kolik domů již vypálili do základů? Dva? Tři? Čtyři? Wilkins si nebyl jistý. Ale měl by si to pamatovat. Jenže každý jeden dům znamenal jednu rodinu, jednu chladnokrevně povražděnou rodinu. A na to Wilkins nechtěl myslet. Takhle si službu Jeho Veličenstvu nepředstavoval. Doufal, že se mu podaří najít si záminku, aby nemusel být výslechu přítomen.
„Wilkinsi.“
Wilkinsovi projel páteří ledový záchvěv, jako by na něj sáhla sama smrt. V noční můře, která se mu zdála po vypálení prvního domu, nebo to bylo až po tom druhém, nebyl si jist, měl plukovník pekelného oře a obličej Smrtky. Někdy se zdálo, že to není daleko od pravdy.
„Pojďte,“ kývl na něj Tavington a vykročil ke dveřím, aniž by se jedinkrát ohlédl, jestli ho Wilkins vůbec následuje.
Kdyby nebyl Wilkins tak vyplašený a nemyslel především na to, jak nedat svůj strach najevo před plukovníkem, který byl dobře o hlavu menší, snad by si všiml, jak Bordon stiskl rty a sevřel pěsti. Ovšem těžko by tomu rozuměl. Teď ještě ne.
Vyšli na zápraží a plukovník se opřel o zábradlí. Wilkins zůstal stát v uctivém odstupu napjatý jako kůň, který zvětřil smečku vlků. Zdálo se, že to trvá snad celou věčnost, kdy plukovník hleděl mlčky na plantáže tabáku táhnoucí se, kam až oko dohlédlo. Wilkins si nebyl tak zcela jist, proč si dnes vybral plukovník za doprovod právě jeho. Samozřejmě byli ve válce a plukovník se sotva mohl kdekoli procházet zcela sám. Jenže vždycky jeho bezpečnost střežil Bordon, který byl na svou pozici až směšně žárlivý. Wilkins polknul, rozhodně by nechtěl, aby si Bordon myslel, že se snaží vecpat do plukovníkovy přízně, vystrnadit ho z jeho pozice. Nebál se, ale nestál o nějaké třenice. Na druhou stranu, jestli by si měl vybírat, zda bude s plukovníkem nebo vykoná za Bordona rozkaz – proboha vždyť někteří ze zajatců ho znali. Celou cestu se vyhýbal i jedinému pohledu na ně.
Plukovník náhle vykročil ke schodům a Wilkins si musel pospíšit za ním, aby nebylo patrné jeho zaváhání. Čekal, že plukovník něco řekne, možná vysvětlí, proč ho pořád tak pozoruje. Wilkins by uvítal, i kdyby plukovník začal zpochybňovat jeho loajalitu, o níž nebyl stále přesvědčen. Dokonce ani poté, co mu řekl, kde najdou Charlottu. Ačkoli možná právě proto mu plukovník nevěřil, neboť jim nějak unikla. Dával to snad plukovník za vinu jemu? Měl by se snad bát? Nebylo neobvyklé, aby zrádce velitel zastřelil bez soudu někde v poli…Wilkinsovi se zadrhl vzduch v hrdle, když plukovník sešel z cesty a vstoupil mezi vzrostlé rostliny tabáku, jejichž květy omamně voněly.
Wilkins se toužebně ohlédl po mužích starajících se o koně. Ne, zastřelili by ho dřív, než by se k nim dostal. Zemřel by jako zbabělec. Je-li plukovník rozhodnut ho zabít, zemře jako muž.
Wilkins rozhodně vykročil za plukovníkem.
Teprve když bylo jasné, že sem nikdo nemůže vidět, plukovník se zastavil a otočil se k Wilkinsovi čelem.
Wilkins polknul a ještě víc se narovnal. Nebude utíkat, nebude škemrat, takovou radost Tavingtonovi neudělá. Ukáže mu, že kolonisté nejsou jen odpad, za který je plukovník považuje, že mají čest a hrdost.
„Klekněte si,“ rozkázal Tavington.
Wilkins, třebaže trochu prkenně, poslechl a pevně stiskl zuby. Vytahovaná čepel šavle zaskřípala o kování pochvy. Wilkins zavřel oči a ucítil chladný kov pod bradou.
„Otevřete oči,“ nařídil Tavington a Wilkins tak učinil.
„Komu patří vaše loajalita, kapitáne?“ zašeptal Tavington.
Wilkins to věděl, věděl, že to takhle skončí.
„A-Anglii a Jeho Veličenstvu,“ vypravil ze sebe přidušeně.
„Špatně,“ řekl Tavington měkce. „Tady nejsme v Anglii a Jeho Veličenstvo je daleko. Takže komu patří vaše loajalita?“
Wilkins horečně přemýšlel. Bylo mu jasné, že správná odpověď by mu snad mohla zachránit život.
„V-Vám?“ hlesl opatrně.
Tavington se usmál. Byl to ošklivý, dravčí úsměv, ale byl to úsměv spokojený. Wilkins odpověděl správně. Čepel se posunula kousek stranou a Wilkins se nadechl, neboť si uvědomil, že křečovitě zadržuje dech.
„Dokažte to, kapitáne,“ řekl Tavington.
„Cokoli přikážete,“ slíbil Wilkins, aby si zachránil krk.
Tavington se usmál a najednou si Wilkins nebyl jistý, jestli by raději nezemřel. Právě upsal svou duši ďáblu. Ale ještě neměl tušení, jak moc.
„Svlékněte se.“
Wilkins v šoku pootevřel ústa.
„Cokoli přikážu, hm?“ připomněl mu Tavington. „Svléknout.“
Wilkins si třesoucíma se rukama začal sundavat uniformu.
„To stačí,“ uhodil ho Tavington plochou čepele přes ruku, když si rozepnul poslední knoflík košile. „Teď kalhoty.“
„Pane…,“ hlesl Wilkins roztřeseně. Po ránu bylo ještě dost chladno.
„Nevzpomínám si, že bych vám dovolil mluvit,“ řekl Tavington. „Dal jsem vám rozkaz, tak ho splňte.“
Wilkins usoudil, že je to nějaký zvrácený test, jestli skutečně dodrží slib loajality a udělá, cokoli mu Tavington nařídí. Ale proč? Proč byla pro Tavingtona tak důležitá jeho absolutní poslušnost? Chtěl snad provést něco nezákonného? Obrátit se proti velení? Zavraždit Cornwallise?
„No tak,“ pobídl ho Tavington netrpělivě a čepel šavle přejela Wilkinsovi po obnažené hrudi.
Wilkins sebou trhl a na prsou mu zůstal tenký rudý šrám. Vstal – bylo to směšné, Tavington byl o tolik menší než on sám a přesto neměl odvahu se vzepřít – i kdyby Tavington neměl zbraň. Možná to byl opravdu ďábel.
Wilkins vstal, rozepnul si kalhoty a nechal je sklouznout ke kolenům.
„Teď spodky,“ zarazil ho Tavingtonův hlas, když se sklonil, aby si sundal boty a mohl stáhnout kalhoty.
„Ale…,“ zajíkl se Wilkins.
Čepel šavle přejela Wilkinsovi po vnitřní straně stehna a zastavila se nepříjemně blízko jeho rozkroku.
„Nemám rád, kapitáne, když musím své rozkazy opakovat.“
Wilkins přikývl a čepel se odtáhla, aby mohl rozkaz splnit. Stál teď v chladném ranním vzduchu jen v rozepnuté košili s kalhotami a spodky u kolen. Ponížený a zmatený. Neměl ponětí, jestli se třese víc zimou nebo strachem.
„Na kolena,“ zašeptal Tavington.
Wilkins klesl na kolena tak prudce a toporně, až to zabolelo. Tavington přišel blíž a čepel jeho šavle se opřela Wilkinsovi o hrdlo. Tavington sevřel mezi zuby rukavici a stáhl si ji. Pak přejel rukou po Wilkinsově hrudi, jemně štípl do ztuhlé bradavky a nakonec se sklonil, aby sevřel ve dlani jeho šourek, promnul ho, až se Wilkins ostře nadechl, a poté ještě polaskal jeho úd.
Wilkins byl rudý ve tváři a šokovaně třeštil oči.
Tavington si rozepnul kalhoty a v tom chladném jitru obnažil před Wilkinsem svůj vlastní penis – velký, silný a vzrušený, jako by Wilkins byl žena.
„Pusu,“ zachraptěl Tavington. „Otevřít!“
Wilkins mechanicky poslechl a přitom zavřel oči. Tavington mu to nezakázal, ani mu nenařídil je otevřít. Wilkins zaslechl, jak Tavington upustil šavli na zem, pak ucítil pevný stisk na rameni a pach mužského přirození chvíli před tím, než mu plukovník bezostyšně strčil ptáka do pusy.
„Pozor na zuby,“ vydechl Tavington zastřeným hlasem. „Používej jazyk, lízej, cucej,“ instruoval ho.
A Wilkins udělal, co se po něm chtělo – s odporem a neobratně, ale udělal.
„A ruce,“ zasténal Tavington. „Použij je jako prodloužení svých úst.“
Když to Wilkinsovi nešlo tak, jak plukovník chtěl, jeho ruce ukazovaly Wilkinsovi, co dělat, a jeho hlas udílel rozkazy stejně ostře jako na bitevním poli, jen s hlasem zastřeným vzrušením.
Wilkinsovi přišlo, že to nemá konce. Bolela ho pusa, z koutku úst mu tekly sliny, kolena už skoro ani necítil. Takhle si službu Jeho Veličenstvu tedy nepředstavoval. Ani když mu říkali, jak hrozná válka je, neměl ponětí, jak strašlivá být může.
Když ho Tavington nečekaně odstrčil, padl na záda jako povalený pytel.
„Ušlo to,“ vydechl Tavington. „Na začátečníka. Teď se otoč a na všechny čtyři.“
Wilkinsovi se podařilo obrátit teprve na druhý pokus.
Tavington si kleknul za něj. Stáhl mu kalhoty a spodky až ke kotníkům a přinutil ho roztáhnout nohy, jak to jen šlo. Sundal si i druhou rukavici, roztáhl svému kapitánovi půlky a bez milosti mu vrazil svého mokrého vzrušeného ptáka do zadku.
Wilkins chtěl vykřiknout, protože bolest byla náhlá a ostrá jako nůž. Tavington to ale předpokládal a včas mu ucpal pusu svou rukavicí. Wilkins se zakousl do kůže rukavice a skučel a kňoural, zatímco Tavington ho s tichým hekáním šukal jako nějakou kurvu.
Wilkinsovi se točila hlava. Každý Tavingtonův příraz bolel, jako čert, ale zároveň způsoboval, že se Wilkinsovi krátil dech, třásly se mu ruce, že ho to nutilo kromě bolestného sténání i vzdychat. Každý další příraz mohl za to, že Wilkinsův penis tvrdl a napřimoval se.
Tavington sevřel Wilkinsova ptáka a začal ho třít. Spěchal, protože Bordonovi nebude výslech trvat dlouho, protože by je mohli začít hledat. Ale hlavně proto, že takhle po ránu byla fakt sviňská zima.
Wilkins ucítil, jak plukovník ještě jednou přirazil a udělal se. Úplně cítil, jak se v jeho těle rozlévá horké sperma. A jeho vlastní úd sebou v Tavingtonově dlani zacukal a pokropil zem svým vlastním příspěvkem.
Wilkins zasykl, když ho z něj Tavington vytáhl.
„Oblékněte se, kapitáne,“ řekl plukovník jako by právě neprovedli něco – něco – Wilkinsovi pro pojmenování toho, čeho se dopustili, chyběla slova. Věděl ale, že kdyby se to někdo dozvěděl – raději ani pomyslet.
Oblékal se ještě roztřeseněji, než se svlékal.
„Voják musí vypadat vždy upraveně,“ pokáral ho plukovník. „Narovnejte si límec.“
Wilkins se upravil, zatímco Tavington se k němu otočil zády a zahleděl se kamsi do dálky. Dokonce utrhl jeden květ tabáku.
„Nádherná země. Všechno tu roste,“ zamumlal Tavington poněkud zasněně.
Wilkins se ohlédl zpět k farmě. Zdálo se, že nikdo nic neviděl a neslyšel, že je dokonce ani nehledají, a přitom tu museli být pryč celou věčnost.
Tavington si najednou otráveně povzdechl, obrátil se na podpatku a vyrazil zpět k farmě.
Wilkins se tvářil poněkud křečovitě. Přišlo mu, že každý voják, kterého cestou do domu minuli, ví, co mu Tavington udělal.
Ve světnici ležel na stole muž – respektive to, co z něj zbylo. Pach krve se vznášel ve vzduchu, až se z toho zvedal žaludek. Bordon stál u okna s rukama složenýma v místě, kde končí páteř, zády k mrtvému muži i k Tavingtonovi, který vstoupil.
„Takže?“ otázal se Tavington.
Bordon se otočil. Wilkins ještě nikdy neviděl jeho tvář tak strohou, tak netečnou, jako masku.
„Omlouvám se, pane,“ i hlas měl Bordon jiný. „Zemřel,“ zvedl muži hlavu a nechal ji s třesknutím spadnout zpět.
Tavington se zadíval na květ, který utrhl v poli, a pak jím náhle prudce mrštil stranou. Obešel stůl a opřel se o něj. Vztek sálal z každého jeho pohybu, a zdálo se, že Bordon začíná být nejistý.
Náhle Tavington chytil stůl, zvedl ho a shodil tělo na zem.
Wilkins sebou při zadunění těla trhl.
„Přiveďte mi dalšího!“ rozkázal Tavington ostře.
Vojáci přivedli dalšího ze zajatců.
„Tenhle je rebel a zloděj,“ hodil Bordon na stůl pytel plný mincí a několika zlatých insignií důstojníků.
„Nejsem zloděj,“ ohradil se zajatec. „Jsem patriot.“
Wilkinsovi ta slova přišla za daných okolností směšná, ale obdivoval mužovu odvahu.
Tavington zamyšleně sebral jednu z mincí a převrátil ji mezi prsty.
„A jak hodně budete patriot, dostanete-li šanci odtud odejít živý a odnést si všechno tohle,“ kývl k vaku. „Vše, co musíte udělat, je říct mi, kde najdu Benjamina Martina a jeho rebely,“ řekl Tavington.
Ano, Wilkins si byl nyní jist, že tenhle muž, je ztělesněný ďábel. Na zajatcově místě by dlouho neváhal.
Muž se pomalu začal usmívat a jeho úsměv se odrazil i na Bordonově tváři. Jako by si najednou všichni rozuměli. Jen Tavingtonovi se v obličeji nehnul ani sval.
Nikdo nečekal, když muž plivl Tavingtonovi do tváře.
Bordon muže srazil vztekle na stůl.
„Dělejte to nejhorší, co umíte,“ řekl muž.
A Wilkins byl ohromen jeho odvahou, jeho hrdostí, jeho loajalitou. Pocítil nečekanou pýchu na to, že kolonisté nebudou škemrat o milost ani před Tavingoten.
Tavington si setřel plivanec z tváře a zadíval se na muže. Tvář měl staženou vztekem a pomstychtivostí.
„Vždycky,“ zašeptal.
Ta slova Wilkinse zamrazila. Pochopil, že dnešní den pro něj nebyl zdaleka poslední.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský