Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Fantasy vycházející z klasického námětu
Hlavní postavy: Lemmy Conanson, Sylvius, ředitel Záchytka, náčelník Smrtící Kopí, strážmistr Pakůň, slečna Delores, Reinhard von Schneckenberg
Shrnutí: Jezdit načerno se nevyplácí, a naši hrdinové se o tom záhy bolestivě poučí. Porazit hegemonii obávaného Dopravního města Logobergu může jedině lest, důvtip a zakázané chemické látky.
Poznámka: Volné pokračování povídek Tři špinavci a Kráska a zvířata
Může nenávratně poškodit vaši víru v lidskou normalitu, důstojnost a důvěryhodnost. Čtěte a plačte

Načerno v pekle

„Lemmy, ty jsi vážně král všech idiotů,“ stěžoval si Sylvius, když spolu oba přátelé seděli v nevábně vyhlížející putyce na Vnějším okraji města Logobergu, a zabíjeli čas a své jaterní buňky. „Teď kvůli tobě máme minimálně tejden nebo dva zakázanej přístup do Akademie, a to všechno jen proto, že jseš barvoslepý pako!“
„Jak jsem proboha asi mohl tušit, že na Akademii funguje buňka Ku-Klux-Klanu?“ namítal Lemmy. „Pracovali v takovým utajení, že o nich nevěděl ani Reinhard, natož pak já! A byli mezi nima jenom samí vzorní studenti a šprti z nižších ročníků, a s takovýma se já přece nebavím!“
Sylvius narážel na nedávný incident, kdy byli oba hoši v rámci trestu za vandalismus a opilství přinuceni pracovat několik dnů v prádelně Akademie, a Lemmy dostal za úkol vyprat cosi, co považoval za hromadu prostěradel.
„Nejde vůbec o to, jestli jsi o nich věděl, nebo nevěděl, ty troubo,“ volal Sylvius. „Ale o to, že přece nemůžeš prát dohromady bílý prostěradla a červený trenýrky fotbalovýho družstva!“
„No tak se nezblázni, já nikdy v životě nic nepral, tak jak jsem to měl vědět?“ bránil se Lemmy, a zachvěl se při vzpomínce, jak předevčírem nalezl před učebnou zapálený kříž a skupinku velmi, velmi nasraných postav v sytě růžových hábitech s kápěmi.
„No ale proč ti to vlastně vadí?“ nechápal Lemmy. „Reinhard během několika dní najde nějakej způsob, jak je zneškodnit, a my si zatím odpočineme od Záchytky, vdovy Mokrý a od školy vůbec.“
„No jo, jenže,“ pravil Sylvius, napil se piva, a pohlédl z okna.
„Jenže co?“
„Jenže.“ Bylo to velmi významné „Jenže“. Dobrý student Sylvius se totiž v přechodném pominutí smyslů (což bylo na Záchytkově škole velmi vzácné, protože drtivou většinou se jednalo o trvalé pominutí smyslů) bezhlavě zamiloval do studentky prvního ročníku, jménem Sněžná Květina, začal s ní chodit, a teď se jí nemohl věnovat, neboť se i s přítelem Lemmym nalézal v dočasném vyhnanství. Dívka se navíc zamlouvala i spolužáku Řezníkovi, jehož občasné poznámky na toto téma byly současně smyslné, dvojsmyslné i nesmyslné. Sylvius tomu nebyl rád.
„Hele, brácho, pokud se situace nějakým nepředvídatelně strašlivým způsobem nezkomplikuje,“ vyslovil Lemmy nevědomky věštbu, „tak to bude za pár dní pasé, a můžeš zase vesele tokat. A teď už bysme měli jít chytit autobus, poněvadž v Úvoze dneska hrajou Led Messerschmidt, a Reinhard nám tam má posílat vzkazy.“

Hoši tedy vyrazili na cestu na koncert své oblíbené neandrtálské rockové skupiny. Nešlo to tak dobře, jak doufali, protože asi v polovině cesty autobusem na jižní Vnější okraj je zastavili kontroloři jízdenek. Za mzdu v podobě kořalky a skleněných korálků byli tito divocí muži ze svahů Hrobových hor pověřeni Dopravním podnikem kontrolovat, zda mají cestující řádně zaplacené jízdné.
„Ukázat jízdenku,“ uhodil na ně vůdce smečky. Sylvius se otřásl hrůzou, ale naštěstí měl kupón, opravňující ho k použití veřejné dopravy. Vytáhl tedy svou studentskou jízdenku a předložil ji ke kontrole.
Kontrolor se chopil kupónu a zahleděl se na něj. Kupóny nebyly označeny jménem majitele, ani zaplacenou sumou, protože kontroloři neuměli číst, a pokusy je to naučit zbytečně zabraly rok drahocenného času. Proto kupón obsahoval jen fotografii majitele a speciální piktogafický kód.
Kontrolor schválil kód pochmurným zamručením. Nad fotografií se ale zarazil. Pak se jeho rty začaly cukat, a vzápětí už se divoký kontrolor z plna hrdla smál.
„Ho ho ho hó…“ vyrážel ze sebe urážející parodii na lidský smích a ukazoval na Lemmyho foto. „Ho ho… vypadat jako… jako debil!“
Pravdou bylo, že portrét nezachycoval Sylvia zrovna v nejlepší chvilce. Sám připouštěl, že na fotce v kupónu vypadá jako retardovaný učitel tělocviku. Ale to nebyl důvod, aby se mu posmíval nějaký smrdutý troglodyt, co právě přišel z pralesa, a Sylvius to kontrolorovi taky hned řekl.
Smích ustal a vystřídal ho výhružný výraz. Kontrolor zavrčel a ukázal přibroušené špičáky.
„To být zpupnost!“ zachroptěl. „Vzpurný pasažér urazit náčelníka Smrtící Kopí! Za to mít černý bod! A teď vy!“ uhodil na Lemmyho. Lemmy mu podal svůj dávno neplatný kupón.
„Härr!“ zvolal kontrolor vítězně. „Tento kupón být propadlý! Smrtící Kopí získat skalp a prémie!“
Zahleděl se na jízdenku ještě jednou, a zjistil, že oba nehodní pasažéři (tj. jak ten drzý, tak ten černý) navštěvují jednu a tutéž školu. A to už byl podle tajných vnitřních směrnic Dopravního podniku důvod ke krevní mstě.
„Krevní msta!“ zvolal Smrtící Kopí na své muže, kteří se přestali oddávat šikaně ostatních cestujících, a seběhli se kolem něho.
Lemmy nečekal, a nakopnul ho do rozkroku. Kontrolor se svalil v bolestech na zem.
„Äaaargh!“ zařval. „Bílý muž poranit to, po čem já dostat své válečné jméno! Na něj!“
Hoši se obratně propletli mezi neohrabanými primitivy a padali ke dveřím, které rozrazili a vyskočili.
„Tak, a jsme venku!“ zvolal vítězně Lemmy. „Tady už není placená zóna, takže na nás nemůžete!“
Tím divoké muže zmátl. Na jejich myšlení to bylo trochu moc složité, takže se zarazili, a nevěděli, co dál.
„Srát na to!“ řval Smrtící Kopí. „Tohle být osobní, přepravní řád jít stranou!“
Smečka kontrolorů vyskákala, a dala se do pronásledování. Sylvius i Lemmy byli mladí a štíhlí, a prchali jako o život, ale přesto se jejich náskok zkracoval, a po chvíli už jim rozběsnění divoši dýchali na záda. Vtom se ozvalo jakési zasvištění, a do stromu, kolem kterého hoši právě běželi, ze zabodl šíp s vraními pery.
„Stát!“ poručil čísi hrdelní hlas, a do cesty vstoupil muž v policejní uniformě, vyzbrojený lukem s dalším šípem, nasazeným na tětivě.
„Äärrgh,“ zamručel spokojeně kontrolor, který právě doběhl. „Dobře že vy tady být. Já být náčelník Smrtící Kopí z kontrolního oddělení Dopravního podniku. Tento pasažér porušit zákon, a dopustit se urážky revizora hromadné dopravy! Muset být uvržen do podzemních kobek, a za trest olizovat známky na kupóny! Ten druhý jet rovnou bez kupónu, za což mu hrozit nevyslovitelný trest!“
„Moment,“ zarazil ho policista. Sundal z tětivy šíp, přistoupil k Sylviovi, prohmatal mu svaly a prohlédl zuby. Když byl hotov, učinil totéž s Lemmym. Pak spokojeně přikývl.
„Výborně, je zdravý. Nuže, tito mladí mužové propadají logoberské policii. Jsou tomu tři úplňky, co náš kolega zahynul v akci, když mu odešly obě dvě ledviny naráz. Jeho žena teď truchlí; nemá co na sebe a nemá s kým vykonávat obřad přivolávání čápa. Jeden by byl jako náhrada dobrý, ale dva budou ještě lepší. Tito mladíci nahradí padlého přítele, ujmou se jeho vdovy, budou jí kupovat garderóbu a přivolávat spolu s ní čápa. Když se osvědčí, stanou se našimi novými bratry, dostanou uniformu a budou s námi moci chodit na lov a do boje. Domluvil jsem.“
Kontrolor nenávistně zavrčel. Příslušník konkurenčního loupeživého klanu mu před nosem vyfoukl slibnou kořist.
„Vedení Dopravního podniku se to dozvědět,“ vyhrožoval. „Vy netušit, s kým si zahrávat!“
Chlapci to celé zděšeně sledovali.
Policista vytáhl ze stromu šíp a obřadně ho zlomil.
Smrtící Kopí zaskřípal zuby, a stáhl se, jako by mu někdo zamával před obličejem zapálenou pochodní.
„Mezi námi je mír,“ pravil slavnostně policista. „Strážmistr Pakůň doprovodí své mladé bílé bratry až na hlavní policejní stanici svého klanu.“
Smrtící Kopí pozoroval planoucím zrakem odcházející trojici. „Mor na váš kmen. Nechť vaše střeva roznést psi, a vaše ženy a děti žebrat v prachu o zlevněné jízdné,“ chrčel zlověstně. „Smrtící Kopí dobře vědět, na jakou školu chodit vzpurní pasažéři. Krevní msta být naše!“

Hoši tak – alespoň prozatím – spasili holý život. Jenže Smrtícímu Kopí zůstal v ruce Lemmyho neplatný kupón.
„Ha!“ zářily krutému kontrolorovi jeho zvířecí oči. „Jeho kupón! Část duše černého pasažéra patřit Dopravnímu podniku!“
Smrtící Kopí nelenil, a ještě téhož odpoledne odnesl Lemmyho kupón do vúdú oddělení Dopravního podniku. Zde zkušení čarodějové prováděli se zabavenými kupóny rituály temných Loa, aby tak jejich majitelům přivodili potíže, choroby či úrazy.
U Lemmyho to však nefungovalo.
„Nejde to,“ oznámil vrchní proklínač zklamanému Smrtícímu Kopí. „Jsou dvě možnosti: buďto je bývalý držitel kupónu pod ochranou nějakých mocných dobrých sil…“
„Ten určitě!“ odfrkl Smrtící Kopí.
„V tom případě je tu druhá alternativa: ten člověk chlastá tak strašně, že na něj vúdú prostě a jednoduše nezabírá. Od určité úrovně tomu tak je, ale tohoto stádia dosáhne jen málokdo.“
„To být ono,“ přikývl Smrtící Kopí. „Ale co si teď počít? Ten, jak vy ne zcela přesně říkat člověk muset být zničen, neboť porušit posvátné zákony hromadné dopravy!“
„Pak už zbývá jen stará dobrá fyzická likvidace,“ pokrčil rameny kouzelník. „Ale s tím už vám nepomůžu.“
„Nemuset,“ prohlásil pevným hlasem Smrtící Kopí. „Já a mí muži to udělat. A ani za to nechtít zaplatit přesčas! Teď to být on nebo já!“
A proto svolal své muže, proslulé největším počtem odchycených černých pasažérů, a s touto armádou všeho schopných hrdlořezů vyrazil směrem k logoberské Akademii.

Reinhard seděl v prázdné učebně, a právě započal práci na ambiciózním projektu sepsání svých pamětí.
„Stalo se jakýmsi podivuhodným nedopatřením,“ psal Reinhard precizním švabachem, „že jsem ještě co nedospělý mladík byl rodným klanem vyslán do Logobergu, abych zde reprezentoval svou otčinu na zdejší Všeobecné Akademii.
Z popisu těchto pohnutých let jsem byl nucen vynechat některé detaily, protože mí spolužáci i pedagogové vesměs dosud žijí (je Alláh opravdu neomylný?). Proto jsem musel přikrýt jejich totožnost milosrdným mlčením, byť by ji daleko lépe přikrylo několik metráků hlíny.
A v těch časech, kdy tělesná i duševní degenerace spolužáků i profesorů dospěla vrcholu, kdy vstoupit do tělocvičny po setmění se rovnalo sebevraždě, a kdy prestiž našeho ústavu dosáhla takové výše, že na něj byli za trest překládáni neschopní učitelé z obecných škol pro blbé děti, tehdy…“
Přerušilo ho nějaké zatřepotání a ťukání na sklo. Na římse za oknem seděl vrabec, kterého Reinhard používal jako občasného posla, a který mu přiletěl vyštěbetat, co právě viděl a slyšel.
„Hele, vole,“ začal okřídlený posel. „Tak teda ti dva pitomci, Lemmy a Sylvius, už jsou zase namočený v průseru, a aby to nám ostatním nepřišlo líto, tak nás stáhli do sraček de inceps, vole. Nejenže jeli načerno, ale ještě k tomu se nechali chytit, a v důsledku toho teď na Akademii táhne celá armáda kontrolorů DP, a chudák starej Záchytka buďto zamázne výkupný, jinak nám všem, non est dubium, vole, natrhnou prdele vod ucha k uchu.“
„Kontroloři hromadné dopravy,“ zasmušil se Reinhard. „To je zlý. Viděl jsem je v akci, a vím, čeho jsou schopní. Říct o nich, že jsou to sadisti, by bylo jako říct, že Jack Rozparovač byl občas trošku agresivní. Nedá se nic dělat, musím to sdělit Záchytkovi.“

Záchytka v předsíni ředitelny přijal Reinharda a nemilé zprávy s nevlídným a popuzeným výrazem ve tváři.
„Proč by proboha chtěli kontroloři Dopravního podniku útočit na moji starou dobrou školu?“ ptal se udiveně. „Já sám jezdím načerno už dvacet let, a ještě mě ani jednou nenachytali. Tak proč zrovna teď… Doufám, že v tom nemají prsty zas nějací exoti z vašeho ročníku?“
„Pokud je mi známo, tak ne,“ prohlásil Reinhard, který si celou záležitost předem pečlivě promyslel. „Tentokrát jde o studenty jednoho z nižších ročníků, a jména jsem si dovolil sepsat tady na tu listinu. Jejich tajný spolek s oblibou provozuje jízdy načerno, neboť to podle jejich víry zpomaluje stárnutí a působí léčivě na játra a krevní oběh. Přitom se samozřejmě dostali do konfliktu s revizory hromadné dopravy, a odmítli zaplatit pokutu. V důsledku toho teď kontroloři hodlají Akademii dobýt, a pokuty vymáhat přímo po vás, pane řediteli.“
„Já je pozabíjím!“ vypěnil Záchytka. „Vyndám jim zuby, zlámu žebra a snížím známku z chování!“
„Věděl bych o lepším řešení,“ nadhodil Reinhard. „Ať si to s nimi vyřídí sami. Zákoník města Logobergu – jak náhodou vím – umožňuje vyřešit finanční nesrovnalosti čestným soubojem. Pokud dlužník vyhraje, věřitel ztrácí právo na dlužnou částku.“
Tento plán se Záchytkovi zamlouval, i když byl riskantní. Nic moc lepšího se ale nedalo dělat, a tak Reinhard o hodinu později s úsměvem vyvěšoval na hlavní školní nástěnku ředitelský výnos. Podle vnitřního školního řádu o mobilizaci a branné povinnosti mohl každý student jednou do roka obdržet rozkaz k obraně Akademie. (Lemmy ho letos dostal už třikrát, a Záchytka mu s vlídným úsměvem poradil, ať si jde stěžovat na nádraží nebo do kina.)
A nyní tento povolávací rozkaz dostali členové tajné buňky Ku-Klux-Klanu, právě ti, kteří hrozili Lemmymu pomstou za zneuctění svého kroje.

Lemmy se Sylviem zatím museli řešit jiný problém. Existoval jediný možný způsob, jak se zachránit, když už člověka jednou načapali s neplatným kupónem či úplně bez něj. Bylo to však příliš strašlivé, a jen málokdo se toho odvážil.
Nyní tedy oba hoši stáli před budovou, pro níž nelze užít pouhé slovo „ponurá“. Říci o této budově, že je ponurá, by bylo jako říci o bílém žralokovi, že si tu a tam dá něco na zub. Budova byla navržena tak, aby v každém vzbudila dojem naprosté beznaděje, zoufalství a bezvýchodnosti. Bylo to ještě umocněno tím, že dům stál přímo u čtyřproudé silnice, a očazené zdi budovy od nepřetržitého proudu smrtících vozů odděloval pouze tenoučký polorozpadlý chodníček. Sylvius a Lemmy však už přece jen více než tři roky navštěvovali Záchytkovu Akademii, takže měli v tomto směru určitý trénink.
A v této budově sídlila obávaná Doplatková pokladna.
„Tak jo, jdeme na to,“ sebral se Lemmy. „Čím dřív tam půjdeme, tím dřív to budeme mít za sebou.“
„Myslíš život?“ optal se ironicky Sylvius, nicméně statečně vykročil vpřed.
Oba studenti vešli dovnitř a zamířili k malému okénku nalevo od vstupní brány. Za okénkem seděla mladá žena, pro kterou použít slovo „atraktivní“ by bylo stejně nedostačující, jako popsat Hitlerovu politiku slovem „svérázná“. Slečna měla rudé vlasy a extraordinérní make-up. Upřela na chlapce pohled zpola přimhouřených očí, a nepatrně, asi o půl milimetru, nadzvedla horní ret. (Pouhým okem to není poznat, ale nevěřili byste, co to udělá.) Na cedulce na skle stálo: „U této přepážky se vám bezostyšně vysmívá Delores de Gas-Hilarante“.
Lemmy, jako slušně vychovaný mládenec, se rozhodl nejprve říci „Dobrý den“.
„Do do do do…“ pravil a vzdal to. „Řekni to ty,“ otočil se tiše k Sylviovi.
„Do do do do…“ splnil Sylvius bezezbytku přítelovu prosbu.
„Dobrý den?“ usmála se mladá dáma. Měla už s platiči pokut svoje zkušenosti, a věděla, jak na ně.
„Jo,“ vyždímal ze sebe Sylvius s nasazením stachanovce na brigádě v kolchozu.
„Tak tedy dobrý den, pánové. Copak si přejete?“ zavrněla dáma v okénku hlasem, při kterém oba pocítili, že „Do do do do…“ byl řečnický výkon hodný Démosthena ve srovnání s tím, co by ze sebe dokázali vypravit teď.
„Takže si prosím připravte svoje kupóny a peníze na doplatek,“ požádala je slečna. Lemmy tak učinil a předložil Sylviův kupón s předem zfalšovaným datem platnosti.
„Pánové, ale tohle je falzifikát,“ pravila dáma se svým neprůstřelným úsměvem. Lemmy by byl v životě netušil, že slovo „falzifikát“ může působit tak eroticky. Ti hajzlové moc dobře věděli, proč ji sem posadili, říkal si v duchu.
„Je mi líto, fešáci,“ zapředla opět krasavice. „To znamená buď pokutu v plném rozsahu, nebo odevzdání orgánů pro potřebu ve službě raněných kontrolorů, anebo podstoupit rituální obřad vymítání zla, způsobeného neoprávněným užíváním hromadné dopravy. Žádný strach, přežije to až šedesát procent neplatičů.“
„Vydržte chviličku, my se poradíme,“ požádal Lemmy, a oba přátelé odešli ven, kde na ně čekal strážmistr Pakůň. Hoši mu už předtím vysvětlili situaci; objasnili mu, že musí vyřídit tuto choulostivou záležitost, aby tak uchránili svou Akademii před perzekucí ze strany Dopravního podniku, a vylíčili mu ředitele Záchytku jako milého, usměvavého, bělovlasého pana řídícího, kterýžto obraz by dojal i bestiálního masového vraha.
Venku chvíli stáli beze slova. Pak se Lemmymu vrátil dar řeči.
„Tohle by nešlo,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. „Jestli to půjde takhle dál, tak nás to zruinuje. Znám několik spolehlivejch metod, jak ošálit systém, ale s tímhle jsem nepočítal.“
„To je pravda,“ přikyvoval Sylvius. „Obelstít ji nemůžeš, zabít taky ne, tak co s ní?“
„Já pochopitelně musím vyloučit možnost, že bych si koupil platnej kupón,“ prohlásil Lemmy. „To je věcí cti.“
„Co se vlastně děje?“ vmísil se do jejich hovoru strážmistr Pakůň. „Zaplatili jste, nebo budete dál zdržovat? Vdova po mém kolegovi čeká.“
„Přes tu osobu, co hlídá pokladnu, se nedostaneme,“ pravil Sylvius. „Naprosto nepřekonatelná.“
„Jděte stranou,“ prohlásil rázně policista. „Strážmistr Pakůň nezná nepřekonatelné překážky!“
S těmito odvážnými slovy vešel dovnitř, přistoupil k okénku a strnul.
„P! P! P! Cocococo…?“ pronesl na uvítanou s vyvalenýma očima (čti: ,Policie! Co se to tu děje?´)
„Strážmistr Pakůň zřejmě právě narazil na nepřekonatelnou překážku,“ poznamenal tiše Lemmy.
„Jo, ale podívej se na ní,“ upozorňoval přítele Sylvius.
Slečna u přepážky, místo aby na zrudlého a blekotajícího strážmistra vytáhla zbraně podobného kalibru, jako předtím na naše chlapce, teď lehce pootevřela ústa, počala těkat očima ze strážmistra na své nehty, a levým ukazováčkem si začala nervózně natáčet pramen vlasů.
„Meeé…“ zkoušel to statečně chrabrý policista, a rozpačitě šoupal nohama.
„É… hi hi hi?“ snažila se dívka.
„Tak teď už jsem viděl všechno,“ řekl Lemmy. „Pojď pryč, chce se mi zvracet.“
„Počkej, neblázni,“ zadržel ho Sylvius. „Našli jsme slabý místo protivníka.“
Hoši opět přistoupili k okénku.
„Já bych potřeboval novej kupón,“ řekl Lemmy. Slečna mu s nepřítomným výrazem ve tváři přisunula zbrusu nový platný kupón.
„Vyplnit jméno, krevní skupinu, ve kterém astrologickém domě byl Mars v okamžiku narození, no prostě jako obvykle…“ zamumlala, aniž se na Lemmyho vůbec podívala, neboť měla oči jen pro kroutícího se strážmistra Pakoně. „Co… ehm, co děláte dnes večer?“
„No… tedy… strážmistr Pakůň chtěl původně trénovat na civilistech vykopávání zubů, ale možná by mohl změnit plány, pokud…“
„To si povíte potom,“ skočil mu do řeči Lemmy. „Měl bych pro vás jeden návrh. Za to, že jste se díky nám seznámil tadyhle se slečnou, tak nás propustíte ze zajetí, a my vám obstaráme náhradu za vašeho kolegu někde jinde, platí? Dokonce bych měl jeden smělý plán.“
A vylíčil strážmistrovi, jak hodlá vyřešit situaci. Strážmistr Pakůň měl mozek poněkud zakalený náhlou zamilovaností, ale plán byl tak primitivní, že by ho pochopil i profesionální fotbalista, nebo ministr financí.
„To je dobré,“ prohlásil potom strážmistr. „Má to jen jeden nedostatek. Většina policejních jednotek města Logobergu má pohotovost a nemohou se uvolnit. Bojují na barikádách proti pojišťovnám, neboť pojišťovny odmítly uhradit policejnímu prezidentovi diamantové falešné oko. Budeme muset požádat o pomoc jinde.“

Ředitel Záchytka stál na kazatelně, která se odnepaměti tyčila před vchodem do tělocvičny (zde se občas studenti před hodinou tělocviku, pokud si nebyli jisti, že ji přežijí, vyzpovídali knězi ze svých hříchů. Tato praxe však byla opuštěna, protože spousta hodin tělesné výchovy musela být zrušena kvůli nedostatku času.)
Záchytka v ruce třímal jakési růžové prostěradlo s očazenými průstřely a skvrnami od krve.
„Kolegové. Přátelé,“ zahovořil ke svému profesorskému sboru a ke shromážděným studentům.
„Najednou jsme přátelé,“ neodpustila si poznamenat profesorka Mokrá. Záchytka se na ní zahleděl tak zdrcujícím zrakem, že to nešťastná pedagožka nevydržela a rozplakala se.
„Chtěl jsem k vám držet povzbuzující řeč na kuráž,“ děl Záchytka. „Ale s takovýmhle materiálem to patrně nemá význam.“
„Ale my to chceme slyšet!“ zvolala profesorka Hooriganová. Profesor Srpen seděl svému vůdci na rameni a nenápadnými gesty povzbuzoval publikum.
„No dobře, ale už to nebude ono,“ varoval Záchytka. „Tedy: jak to vypadá, naši studenti, které jsme vyslali do přední linie, byli v boji poraženi. Co jsme taky čekali, že? Ještě než z nich kanibalové začnou soukat střeva, napřed z nich vyždímou, odkud přišli a kdo je poslal. V nejbližší době tudíž můžeme očekávat ozbrojený útok. A nyní!“ Záchytka se vypjal do hrdé pózy, a nenápadně mrknul do projevu, který mu napsal profesor Čepel. „Kdo chce, může odejít. Nikoho tu nedržím! Odvaha a čest nepřicházejí na rozkaz, ty sídlí v srdci!“
Nato se asi devadesát procent posluchačů s úlevou sebralo, a šlo domů.
Záchytka vrhl vražedný pohled na nešťastného profesora Čepela, autora proslovu, a přejel si hranou dlaně po krku.
„No dobře. Budeme si muset vystačit s tím co máme. Kde je Stalone?“
„Zabarikádoval se v bufetu,“ ozval se knihovník Dušek.
„To by mě zajímalo, co tím ten chlap pořád sleduje,“ položil Záchytka otázku, na níž nečekal odpověď. „Ať se stane cokoliv, ať už na Akademii útočí legie démonů, nebo ve sklepě kejchne myš, tak ten maník se zabarikáduje v bufetu. Jednou tam na něj vletím a zvětřím ho.
No tak k věci! Stavět barikády, zapečetit dveře a okna, aktivovat nášlapné pasti a minové pole! Do Akademie se nesmí dostat ani noha, ani ruka, a tím méně ruka s odznakem kontrolora MHD! Školu nedáme, už proto, že jsem Záchytka!“

Lemmy se Sylviem se konečně dostali do hospody V úvoze, aby dali odpočinout svým nervům při koncertě své oblíbené neandrtálské skupiny Led Messerschmidt.
„Buďtež nám nastokrát vítáni, rozmilí hosté,“ pozdravil je u vchodu neandrtálský uvaděč téměř nesrozumitelným nářečím. Alespoň Lemmy nic takového od nikoho nikdy neslyšel. „Smím doufat, že zde dnešního večera neleznete kýžené obveselení a odpočinek?“
Lemmy vyjádřil naději, že by tomu tak mohlo být, a oba hoši se vydali k výčepu. K dostání byla pouze pramenitá voda a mamutí mléko.
„Ha, zrada,“ zavrčel Lemmy. „Zapomněl jsem, že neandrtálci nepijou!“
„Co si počneme?“ ptal se zoufale Slyvius. „Kde teď seženu dezinfekci na své krvácející srdce?“
Kapela si zatím na pódiu přichystala nástroje.
„Již padl na kraj vlahý večer, a tu mi připadla ta čest uvítati ctěné publikum na skrovném vystoupení našeho múzického tělesa,“ dal se slyšet kytarista. „První píseň, již vám zahudeme, jest metaforou pospolného života v podmínkách preindustriální společnosti, a jedná se o adaptaci lidové melodie ,Äarrghh ug-ug mamut jídlo´.“
Strážmistr Pakůň přistoupil k barovému pultu a vytáhl svůj služební průkaz.
„Poručík František Pakůň,“ vyslovil s odpustitelnou nadsázkou své neodpustitelné jméno. „Logoberská policie. Víte o tom, že jste se dopustili závažného překročení zákona? Tím, že nečepujete žádný alkohol, se dopouštíte jinak diskriminace národnostních většin, dále přestupku nenalévání zletilým osobám, a navíc porušujete hygienickou vyhlášku č. 568, podle níž musí v každém pohostinství průměrný koeficient obsahu alkoholu dosahovat minimálně padesáti jednoho procenta.“
Neandrtálský barman si to nechal projít hlavou. „Nastojte. Vskutku?“ užasl. „Avšak pánové z anti-hibičního oddělení tvrdili, že je to v pořádku.“
„Anti-hibiční oddělení patří k nejzkorumpovanějším složkám policie,“ řekl přísně strážmistr Pakůň. „Ti jsou za úplatek schopní tolerovat i nealkoholické pivo! Ale poručík Pakůň také dovede přimhouřit oko,“ pokračoval, a ihned tuto svou schopnost demonstroval přivřením levého víčka.
Pak přistoupil k pódiu, a mrknul na Lemmyho, že první fáze plánu byla zahájena. Když Led Messerschmidt dohráli první píseň, Lemmy požádal kytaristu, jestli by nemohl něco sdělit publiku.
„Dobrý večer,“ pravil, když mu kytarista půjčil mikrofon. „Možná už jste o tom slyšeli, ale jestli ne, tak se radši něčeho chyťte. Dopravní podnik města Logobergu právě dnes schválil vyhlášku, podle níž budou osoby neandrtálského původu vyloučeny z přepravy, a výjimku dostanou pouze ti, kteří dobrovolně odevzdají své prvorozené dítě Dopravnímu podniku jako otroka pro perforování kupónů. Ti pak budou moci užívat druhořadé vozy, ale budou si přitom muset nasadit posměšnou čepičku s vrtulkou!“
„To už trochu přehání,“ zamumlal tiše Slyvius ke strážmistru Pakoňovi. „Tohle mu nesežerou.“
Mýlil se. Právě tento poslední detail vyburcoval neandrtálce k nenávistnému řevu a mávání zbraněmi.
„Toť kromobyčejná ohavnost, nemající v necivilizovaném světě obdoby!“ zaburácel hrdelním hlasem mohutný vůdce klanu, ověšený medvědími lebkami.
„Správně,“ ukázal na něj Lemmy. „A proto jsme také založili občanské združení Neandrtálec v hajzlu, které má za cíl naverbovat schopné a statečné bojovníky a zaútočit na Dopravní podnik!“
Tato slova zabrala. Přítomní neandrtálci počali organizovat guerrilovou jednotku, a povolávat do zbraně své přátele a příbuzné pomocí služby SMS, neboli kouřovými signály (Smoke Message Service).
Otevřeným oknem vletěl dovnitř vrabec, a usadil se Lemmymu na rameni.
„Čau Lemmy, vole,“ řekl. „Posílá mě Reinhard. Pokud jde o Ku-Klux-Klan, tak těch už se bát nemusíš. Jsou pryč, vole. Zmizeli v propadlišti dějin, jako východoněmecký pornoherečky s nevyholeným podpažím. Jenže tvoje jízda načerno teď přivedla k branám Akademie kompletní palebnou sílu Dopravního podniku, takže hostis ante portas, vole.“
„Do háje, chudák Záchytka,“ zasmušil se Lemmy, neboť měl pro starého pána určitou slabost, i když by to nikdy nikomu nepřiznal. Pak si ale uvědomil, že je to vlastně nečekaná výhoda. Popadl mikrofon.
„Máme štěstí, ó stateční mužové!“ zvolal. „Nebudeme se muset s kontrolory utkávat jednotlivě po autobusech! Všichni se totiž shromáždili, aby zákeřně přepadli a zničili Logoberskou Akademii, proslulou vstřícným vztahem k právům neandrtálské menšiny!“
Sylviu si maně vzpomněl na někdejší Záchytkův výrok „Neandrtálci tady budou studovat jen přes moji zohavenou mrtvolu!“, ale nepovažoval za moudré to tady teď vytahovat.

První noc přečkali zaměstnanci a studenti Akademie bez problémů. Všude byl klid, dokonce i školní strašidlo, duch bývalého profesora, bylo zticha, protože bylo zvědavé, co se z toho vyvine.
První úder proti Akademii byl sice naplánován už na tuto noc, ale speciální komando, vyslané velitelem zásahu Smrtícím Kopím, si ve tmě vytýčilo špatný směr a skončilo ve školní jídelně, zvané Laboratoř. Zdejší kuchařky byly proslulé tím, že pracovaly rychle, čistě a tiše.
Druhého dne vyšlo slunce, a jeho paprsky pozlatily střechy domů, jak už to tak paprsky po ránu občas dělávají. V ranním světle spatřili obránci Akademie, že všechny okolní ulice jsou obsazeny armádou divokých mužů, po zuby ozbrojených a tvářících se, jako by neměli žádné dobré úmysly. Přední řady ozbrojenců nesly pavézy, na nichž byl krví a dřevěným uhlím vymalován znak Dopravního podniku.
Na otevřené prostranství před Akademií vystoupil Smrtící Kopí, který si od úspěšné akce sliboval povýšení na místo pobočníka samotného generálního ředitele Dopravního podniku. V jedné ruce třímal tyč s bílou vlajkou na znamení, že zatím hodlá pouze vyjednávat. Vedle něj kráčel jeden z tlumočníků, které Dopravní podnik občas používal ke komunikaci s obyvatelstvem, a ten nesl stočený svitek pergamenu, na kterém bylo prohlášení ředitele Dopravního podniku.
„Číst,“ poručil mu Smrtící Kopí, když byl nejprve pro jistotu zamával bílou vlajkou. Tlumočník rozvinul pergamen a začal vzletným tónem předčítat.
„My, ze zvůle boží neomezený a svrchovaný vládce nad dopravou města Logobergu, tímto prohlašujeme Všeobecnou Logoberskou Akademii (dále jen VLA) za doupě protistátních spiklenců a lotrovskou peleš. Jako taková je VLA vyňata z práva, a kdokoliv by poškodil její zařízení, či vztáhl ruku na její příslušníky, nebude za tento čin ztrestán, ale naopak po zásluze privilegován. Tato moc nám byla propůjčena legitimním soudem a opírá se o ústavu města Logobergu! Dále je…“
„Mlčte, proboha!“ zařval Záchytka. „Řekněte normálně co po nás chcete, a neplácejte tyhlety kraviny!“
„Dobrá. Vzdát se tedy dobrovolně?“ ptal se Smrtící Kopí.
Z útrob Akademie se ozvalo několik vzájemně se překřikujících hlasů:
„Ano!“
„Držte hubu, Mokrá!“
„Tohle nemám ve smlouvě!“
„Mokrá, já vás upozorňuju…“
„Já čekat!“ volal Smrtící Kopí.
„Samozřejmě že ne!“ zařval Záchytka a přibouchl okno.
„Poslechněte, vdovo Mokrá,“ otočil se na vzpurnou členku sboru. „Vy jste včera jasně dostala na vybranou, jestli chcete jít domů, nebo tady zůstat a podílet se na obraně svého pracoviště. Takže co jako?“
Profesorka Mokrá se nadechla, aby uspořádala nějakou trapnou scénu, založenou na emocionálním vydírání, ale vtom se rozletělo okno a shromážděné obránce zkropil déšť střepů. To Smrtící Kopí pokynul, a jeho úderný oddíl okřídlených démonů vyrazil na první vlnu útoku.

Zahajovací porady válečného tažení se účastnil Lemmy, Sylvius, neandrtálští předáci Vyjící Vítr a Čistokrevný Vlk, strážmistr Pakůň a jeho nová přítelkyně Delores, ještě dovčerejška úřednice Doplatkové pokladny. Dopustila se sice dezerce k nepříteli, neboť láska je silnější než výplatní páska - a teď všichni prosím zatleskejte autorovi, neboť se mu poprvé v historii podařilo smysluplně zrýmovat slova ,láska´ a ,páska´ - ale strážmistr Pakůň jí jménem logoberské policie slíbil imunitu a zařazení do programu ochrany svědků.
„Je to rozumný, slibovat jí ochrannej program?“ ptal se strážmistra šeptem Lemmy. „Jeden můj známej jednou svědčil proti vandalům, který počmárali autobusovou zastávku, a lidi z ochrannýho programu mu změnili pohlaví.“
„Mlčte, člověče,“ zapřísahal ho strážmistr Pakůň. „Když to dobře dopadne, žádný ochranný program nebude nutný. Podstatné je, že Delores pracovala u Dopravního podniku, a může nám poskytnou cenné informace. Že, drahá?“ obrátil se na svou vyvolenou.
„Ovšemže, cukrátko,“ zavrkala Delores.
„A povíš nám to, čertíku?“ škádlivě vyzvídal strážmistr Pakůň.
„Když budeš hodnej, plyšáčku,“ koketovala slečna Delores.
„Ježkovy zraky, tohle je válečná porada!“ zařval Lemmy.
„No dobře,“ uklidnila se Delores. „Je tady jedna věc, kterou byste měli vědět, a kterou nikdo ze zaměstnanců Dopravního podniku nesmí nikdy prozradit. Je to ve smlouvě,“ pohlédla s obavami na strážmistra.
„Naši právníci to zvládnou,“ ubezpečoval ji strážmistr Pakůň. „Jednou zastupovali vojenskou správu Mordoru ve věci hromadného masakru osgiliathských civilistů, a uhráli to na ublížení na zdraví z nedbalosti. A navíc máme naspěch. Strážmistr Pakůň se musí v pondělí odpoledne připojit ke své jednotce, neboť jdeme na povinný instruktážní film Darth Vader versus Predátor. Tak o co jde?“

„Útok byl odražen, pane řediteli,“ hlásil profesor Srpen svému vůdci. Záchytka seděl v křesle a zamračeně si prohlížel svá zranění.
„Krve jak z prasete,“ podotkl knihovník Dušek.
„Chtěl bych vidět vás, Dušek,“ zavrčel vztekle ředitel. „Kdyby vám pařátem natrhnuli ledvinu.“
„Mohla bych vám nabídnout domácí léčivý čaj z kozího jazyka a čertova lejna?“ zeptala se profesorka Mokrá.
„Cože? Co si to dovolujete, hergot?“ zařval Záchytka.
„To je dobré na pročištění ledvin,“ pravila ublíženě profesorka a začala natahovat. „To má člověk za upřímnou snahu pomoct trpícímu….“
„Ještě deset minut v tomhle duchu, a jdu se dobrovolně vzdát,“ prohlásil ředitel.
„Máte možnost,“ upozornil ho knihovník Dušek. „Ten šašek tam zase stojí a mává kapesníkem.“
„Vezměte nějakou židli a mrskněte mu ji na hlavu,“ požádal ho ředitel.
„To nejde,“ vmísila se mu do řeči profesorka Mokrá. „Když má bílou vlajku, tak je prakticky nedotknutelnej. To mu zaručujou všechny mezinárodní úmlu…“
Její hlas pomalu utichl, když spatřila, jaký pohled na ní její nadřízený upírá.
„Záchytko! Slyšíš nás?“ volal tlumočník
„On mi tyká,“ konstatoval ředitel. „Ten nechtěnej syn děvky a taxikáře mi tyká. Já tam na něj vletím…“
„Nesmíte se rozčilovat, pane řediteli,“ naléhal profesor Čepel.
„Jak se proboha nemám rozčilovat, když zvenku útočí hordy zabijáků pod vedením psychopatickýho devianta, a zevnitř mi bojovou morálku rozkládá vdova Mokrá a jí podobný. A všichni normální lidi jsou v háji, protože jste do toho projevu musel nacpat tu svojí levičáckou propagandu. Kde je hergot pořád ten školník?“ ptal se zoufale ředitel. „A když mi kromě toho nějakej mizernej démon trhnul játrama, nebo co. Vím já, jaký hnusný infekce mohl ten poletující dobytek mít na drápech? Tohle bude někoho příšerně mrzet, a obávám se, že to budu já. Karle, prosímtě, vezmi to za mě.“
Profesor Srpen si postavil pod okno židli a otevřel jej.
„K zemi!“ zařval vzápětí, seskočil ze židle a vrhl se na dlaždice.
Další bitva skončila prakticky hned jak začala. První vystřelený šíp z dobývacího katapultu totiž zasáhl a zcela zdemoloval konvici na kafe. Když to obránci Akademie zjistili, dobrovolně se vzdali.

„Kdo z vás být Záchytka?“ ptal se výhružně Smrtící Kopí, když jeho ozbrojenci vyvedli zajaté obránce na dvůr Akademie.
„Já jsem Záchytka!“ zvolal pyšně Záchytka.
„Já jsem Záchytka!“ pravil loajálně profesor Srpen, jak to viděl v historickém filmu o vzbouřených otrocích.
„Co si to dovoluješ, Karle?“ zařval Záchytka. „Záchytka jsem jenom já!“
„Já jsem Záchytka!“ zvolala profesorka Mokrá, neuvědomujíc si tak úplně vážnost okamžiku. Čtyři zbrojnoši museli Záchytku povalit na zem a zpacifikovat, protože se v záchvatu hysterické nenávisti na kolegyni vrhl a chtěl ji zabít.
Reinhard to celé sledoval, a ani ve snu ho nenapadlo prohlásit se Záchytkou. Nebylo by to taktické, a kromě toho by se pak už nikdy nedokázal podívat do zrcadla.
Náčelník kontrolorů přistoupil ke znehybněnému vůdci obránců.
„Nuže, pane řediteli,“ pravil sebevědomě a s výsměchem. „Zdát se, že vaše Akademie padnout.“
„To neznáte mé studenty a můj profesorský tým,“ vrčel Záchytka.
„Že ne?“ naklonil nepřátelský vůdce hlavu. „A co vy mi o nich tedy moci říct?“
„Jsou to naprosto neschopný a vygumovaný ptačí mozky,“ prohlásil Záchytka. „Přelstilo by je retardovaný dítě, takže nechápu, na co jste tak pyšnej.“
„No dobrá, já hovořit rovnou k věci,“ pravil nadutě Smrtící Kopí. „Ještě pro vás nebýt vše ztraceno. Naše jednotky se stáhnout, a vaší Akademii být navrácena částečná samostatnost, pokud vy nám vydat válečného zločince, kterého zde ukrývat.“
„Vdovu Mokrou?“ zeptal se Záchytka s nadějí v očích.
„Tohoto muže,“ odvětil Smrtící Kopí, a strčil řediteli před oči zabavený Lemmyho kupón s fotografií.
Záchytka na něj pohlédl, a zbledl.
„Já to věděl. Já věděl, že v tom bude mít prsty,“ řekl, skřípaje zuby. „Ne, toho vám nevydám.“
„Mít ho tak rád?“ podivil se kontrolor.
„To je slabý slovo,“ zavrčel Záchytka. „Ale vydat vám ho nemůžu, leda byste se spokojili s jeho zohaveným tělem, protože až ho dostanu do rukou, tak ho osobně zmasakruju.“
„Haííííííííííí!“ Čísi válečný pokřik proťal vzduch v hale, a školník Stalone se na laně jako Tarzan vrhl na pomoc svému nadřízenému. Minul kontrolora asi o půl metru a rozmáznul se o protější stěnu, o níž si zlomil nos a vyrazil několik zubů.
(Pozn. autora: Tato situace se v příběhu ocitla na nátlak cenzora, který požadoval něco, co lidi zaručeně rozesměje.)

Nad neandrtálským konvojem zakroužil vrabec a dosedl Lemmymu na rameno. Vypadal hrozně a ve tváři měl výraz ohromeného děsu.
„Něco se děje?“ ptal se znepokojeně Lemmy.
„To bych řek, vole,“ zasípal vrabec a všecek se třásl. „Dopravní podnik se rozhodl uspořádat Den otevřených dveří… Program pro rodiny s dětma… Vystoupí bývalá zpěvačka dívčí skupiny Krávi, et quidem non omnia est, vole… Soutěže o hodnotné ceny!“
„No to zní dost strašlivě,“ přitakal Lemmy.
„A ty pravičácký svině to chtějí udělat na Akademii!“ vykřikl zoufale vrabec, a zhroutil se Lemmymu do natažené dlaně, vysíleně oddechuje.
„A je tam zákaz kouření,“ dodal Lemmy významně.
„Jak to víš, vole?“ podivil se vrabec, vida, že některé strašlivé zprávy ho předešly.
„Vím to tady od slečny Delores,“ ukázal Lemmy na rusovlasou krasavici, která neúnavně laškovala s tokajícím strážmistrem Pakoněm.
„Pracovala pro Dopravní podnik, ale tadyhle strážmistr Pakůň – a ať mě posere hroch, jestli někdy pochopím, jak je to možný – ji učaroval svým šarmem natolik, že zapomněla na veškerou loajalitu. Prozradila nám, že divoké klany z Hrobových hor, to jest kontroloři logoberské hromadné dopravy, mají geneticky podmíněnou alergii na nikotin. Tabákový kouř je dokáže účinně vyřadit z boje. Proč se asi ve vozech hromadný dopravy nesmí kouřit? Z ohledu na spolucestující? To určitě. A právě tohle se stane naší tajnou zbraní, s jejíž pomocí přeneseme teror do řad protivníka a slavně zvítězíme.“
„Ale ještě předtím,“ doplnil strážmistr Pakůň, „musíme navštívit zahradnictví a velkosklad tabákových výrobků.“

Když se vrabec trochu zotavil, rychle se jako předsunutá hlídka rozletěl do Akademie, aby tu dobrou zprávu zvěstoval Reinhardovi a ostatním.
Studenti i profesoři byli separováni v druhém a třetím patře Akademie, a po dobu trvání výjimečného stavu na ně bylo uvaleno domácí vězení. Jakmile Reinhard vyslechl Lemmyho vzkaz, rozběhl se po chodbě a začal shánět cigarety.
Výsledek byl nevalný. Studenti už byli v izolaci několik hodin, a během té doby si mnoho z nich uklidňovalo nervy lahodným dýmem, aniž by tušili, že se tím připravují o cennou zbraň proti nepříteli.
Až v poslední učebně měl Reinhard štěstí. Nalezl tady skupinku dívek z prvního ročníku, které si prozíravě už na začátku školního roku ukryly do tajné skrýše pod parketami několik kartónů kvalitního kuřiva značky Lucky Start. Reinhard jim vysvětlil situaci, a přidal nevinnou lež v zájmu vyšší pravdy, že jim škola vykouřené cigarety uhradí na vlastní náklady. Když zrekvíroval veškeré tabákové zboží, vydal se do druhého patra, aby o novém vývoji informoval profesorský sbor.
„Tak fajn, navalte všechny žvára,“ vyzval Záchytka své podřízené, když Reinharda vyslechl.
„Ale pane řediteli,“ ozvala se profesorka Mokrá. „Většina studentů přece není ještě plnoletá. Takže by vůbec neměli kouřit. Já sama například v životě nevzala cigaretu do úst. Škodí to plicím, cévám, trávicí soustavě…“
„Vdovo Mokrá!“ zařval Záchytka. „Ještě slovo, a neručím za sebe! Karle,“ otočil se k profesoru Srpnovi, který loajálně tahal z kapsy krabičku cigaret, a očekával další rozkazy svého vůdce. „Sesbírej všechny cigarety a pak je zase rozděl, aby každý dostal zásobník cigaret; silní kuřáci nejvíc, sváteční kuřáci a nekuřáci o něco míň. A poslouchejte, tohle se týká všech, profesorů, zaměstnanců Akademie i studentů; běda, jestli někoho nachytám, že nekouří! Mokrá, pro vás to platí taky. Čvaňháka mezi zuby a šlukovat, až se z vás bude kouřit!“
Profesor Srpen přikývl a přistoupil k přerozdělování nově nabyté palebné síly. Profesorka Černá Havranice měla šťastný den, protože jí zbývalo asi jen pět cigaret, a podle nového přídělového systému obdržela dvě krabičky, což považovala za zásah nebes.
Jakmile všichni obdrželi cigarety a připravili si zápalky do odpalovací pozice, rozjel Reinhard schválený plán. Sešel po schodišti do prvního patra a požádal o přijetí u vůdce okupačních sil, náčelníka Smrtícího Kopí. Tomu pak důvěrně sdělil, že ředitel Záchytka zorganizoval ozbrojený odpor, a že veškeré lidské zdroje Akademie se chystají v určený okamžik hromadně zaútočit nohama od židlí a stolů, nabroušenými ukazovátky, kružítky a pravítky, a dalšími improvizovanými zbraněmi.
Smrtící Kopí nelenil. Odevzdal Reinhardovi odznak čestného kontrolora Dopravního podniku s omezenou pravomocí, a slíbil mu, že po vítězném boji ho přijme jako svého učně. Reinhard naoko děkoval, a snažil se ovládnout, aby se mu neudělalo nevolno.

Boj byl krátký, rychlý a zdrcující. Kontroloři se na Reinhardův pokyn rozeběhli do druhého patra, kde na ně náhle během jediné vteřiny vydechlo téměř sto hrdel dávku koncentrovaného tabákového dýmu. Účinek byl okamžitý. Diví mužové počali chrchat, dávit se a v neovladatelných křečích padat na podlahu. Studenti je nešetřili, a chladnokrevně doráželi padlé bojovníky šlukem z milosti.
Mnozí kontroloři samozřejmě unikli potupnému osudu svých soudruhů, protože ucítili kouř ještě na schodišti, a stačili včas udělat čelem vzad, a zachránit se útěkem. V hale však už pracoval Reinhard coby pátá kolona v týlu nepřítele, a vykročil prchajícím vstříc se zapáleným doutníkem a širokým úsměvem na rtech. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, a tak se zmatení divoši v panice začali hrnout ven, doufajíce v záchranu na čerstvém vzduchu.
Venku byli samozřejmě ve výhodě, a někteří z nich si již začali kolem obličeje ovazovat ochranné roušky. Bylo ale pozdě, protože zpoza okolních budou a vůkol rostoucích stromů vystoupila početná tlupa neandrtálců. Všichni měli na zádech přístroje na vykuřování včelstev a postřikovače rostlin, které strážmistr Pakůň jménem zákona zabavil v několika městských zahradnictvích. A na Lemmyho povel zahalili prchající kontrolory mračnem dýmu z toho nejhrubšího a nejpodřadnějšího tabáku, jaký dokázali naloupit po logoberských trafikách.
„Cha cha cha chá!“ volal radostně neandrtálský náčelník Čistokrevný Vlk. „Nečetli jste snad varovné nápisy na krabičkách?“
„Zákaz kouření na veřejném prostranství? Děkuji, nechci!“ podpořil ho Lemmy.

Smrtící Kopí prokázal, že není nadarmo náčelníkem klanu. Osobně vedl útok na druhé patro, a jakmile mu došlo, že se stal obětí zrady, zakryl si nos a ústa dlaní, a střelhbitě se ukryl za roh chodby. Měl odříznutou cestu zpátky, ale neváhal ani okamžik a vběhl do nejbližší učebny, aby se tady ukryl a počkal, až se to přežene a bude zase čistý vzduch.
Přivítala ho souvislá a neprůhledná stěna dýmu. V učebně informační technologie už dva dny seděl Vittus Braber, který tady celou dobu hrál počítačovou hru, neměl vůbec ponětí, co se děje venku, a vykouřil během té doby asi sto šedesát cigaret bez filtru.
Bitva byla dobojována.
„Echrrrchrrchrrr… chrchly chrchly,“ prohlásil vítězoslavně Záchytka a utřel si slzy, které mu štiplavý dým hnal do očí. Pak si odepjal vojenský nábojový pás od kulometu, ve kterém měl místo nábojů zastrkané cigarety. „Už můžete-ehe-ehe-echcheééé, otevřít okna. Karle, až se tady bude zase dát dejchat, mrkni se mi na pha-pha-phapíry vdovy Mokrý. Vsadil bych se, že je s těma kontrolorskejma hajzlama nějak příbuzná, chrrchly chrrrrrrle, jinak to není možný.“

Lemmy a Sylvius se vpotáceli do hospody U vlka, a už od pohledu bylo vidět, že toho mají pro dnešek dost.
„No konečně!“ zvolal Reinhard, který zde seděl u stolu, a spolu s ním spolužáci Braber, Azael, Party, Čaras, Ďábel, a Ťuhýk. „Vítejte zpátky, chlapci. Jo, Lemmy, až se trochu hodíš do pořádku, Záchytka by tě rád osobně objal na přivítanou.“
Hoši dovrávorali ke stolu, a zhroutili se na volné židle.
„Osmkrát velkou vodku,“ požádal Lemmy číšníka.
„To je od tebe milé,“ pravil Reinhard, když žádané utrejchy přistály na stole, a natáhl se po jednom panáku.
„Nešahej na to!“ zařval Lemmy. „Ty nejsou pro vás!“
Nato do sebe postupně vyklopil čtyři štamprle, a Sylvius udělal to samé se zbývajícími čtyřmi.
„Lihovina!“ zvolal Lemmy nadšeně, složil hlavu na lokty a usnul.
Strážmistr Pakůň a slečna Delores se posadili vedle nich, Sylvius je představil svým spolužákům, a vysvětlil jim, jak tato dvojice významně přispěla ke slavnému vítězství.
„Tady strážmistr hrál na hodně tenkým ledě,“ dodával Sylvius. „Ještě štěstí, že podle paragrafu 114/a smí příslušník policie, cituji, ,používat jakékoliv nezákonné prostředky, pokud má pocit, že mu to projde´.“
„A na to se napijeme,“ zvolal Reinhard. „Pivo pro každýho!“
„Já si pivo nedám,“ řekla slečna Delores. „Jsem hrozně tlustá, musím držet dietu.“
Všichni se užasle podívali na její dokonale tvarovanou postavu a nevěřili vlastním uším.
„Ale ty přece nejsi tlustá, miláčku,“ namítal se smíchem strážmistr Pakůň.
„Jsem,“ nedala se Delores. „Koukej na ty špeky. Musím zhubnout.“
Strážmistr Pakůň hleděl na pevnou kůži bez jediné chybičky na jejích bocích. „Žádné špeky nemáš,“ odmlouval. „Máš nádhernou postavu, a pouhý tvůj stín by dokázal sám bez pomoci vyhrát soutěž Miss world.“
„Nevymlouvej mi to,“ pravila umíněně Delores. „Já myslela, že ke mně budeš upřímný, a že mi poctivě řekneš, co si myslíš. Ale teď vidím, že jsi úplně stejný jako ostatní chlapi, a klidně mi lžeš do očí, jen abys vedle mě vypadal dobře.“
„Ale přece ti nebudu říkat, že jsi tlustá, když nejsi,“ bránil se strážmistr Pakůň, a to i přesto, že na Policejní akademii měl v hodinách nestydatého lhaní dosti slušné výsledky.
Reinhard a Sylvius to sledovali, a neomylně tušili katastrofu.
„Proč nemůžeš říct pravdu?!“ začala zase Delores, a do hlasu se jí vmísilo kňourání. „Vztah se přece musí zakládat na upřímnosti a otevřenosti, a jeden druhému musí umět říct, když má nějakou výhradu, aby to ten druhý mohl zkusit změnit…“
„No dobře,“ vzdal to strážmistr, aby byl klid. „Možná bys mohla pár deka shodit…“
„Proboha ne!“ zařval Reinhard. I Lemmy se vymrštil ze spánku, aby zabránil nejhoršímu, ale bylo pozdě. Udatný bojovník s divochy složil zbraně dřív, než čekali.
„Buáááááá!!!“ rozječela se slečna Delores a dala se do usedavého štkaní. „Tak proč jsi se mnou chtěl být, když se ti zdám tlustá? Proč jsi mě odvedl z práce, když ti připadám jako odporná tlustá ropucha?!! Tobě šlo jenom o to, abys ze mě vytáhnul informace a pak mě klidně odhodíš? Tak si najdi nějakou vychrtlou anorektickou krávu, když ti nejsem dost dobrá…“
Poslední slova už křičela ve dveřích, a pak se po ní slehla zem.
„Ale miláčku…“ volal zděšeně strážmistr Pakůň a vyběhl za ní.
„To se mi snad zdá, vole,“ prohlásil vrabec, který seděl Reinhardovi na rameni a ucucával pivo ze štamprlete. „Ten chlap vede takticky nejdokonalejší válečný tažení za posledních sto let, zlikviduje nejsilnější mocenskou strukturu města jedinou ranou, vole, a pak naletí na nejstarší a nejpitomější chyták, vole, to by se jeden posral…“
„Mezi nebem a zemí jsou mnohá tajemství,“ řekl Reinhard a napil se piva. A ostatní udělali totéž, protože nic moc rozumnějšího se už dělat nedalo.

Sněžná Květina se během Sylviovy nepřítomnosti seznámila s jedním chlapcem, jménem Dalton, jehož otec vlastnil největší síť věštíren ve městě, v důsledku čehož hoch nevěděl co s penězi. Jelikož byl bohatý, a také o dost lépe vypadal, dala Sněžná Květina Sylviovi kopačky, a začala chodit s Daltonem.
Sylvius se s toho málem zcvoknul, protože nedokázal pochopit, jak ho po tom všem – čti po třech dnech nesmělého vodění za ruku - mohla jeho dívka tak lhostejně odkopnout. Život a zdravý rozum mu zachránili Lemmy s Reinhardem, kteří ho následující týden systematicky opíjeli do němoty.
„Musíš to brát jako rozumnej a dospělej člověk,“ domlouval Lemmy vlídně svému zdrcenému příteli. „Hele, když se něco takovýho stane mě, tak nevyvádím, nebrečím, nepanikařím; prostě normálně a v klidu uříznu holce hlavu a pošlu ji v balíku jejímu milenci se vzkazem ,Jseš na řadě´, ale hlavně žádný hysterický scény.“
Sylvius to uznal, a tak, když o pár dní později potkal Sněžnou Květinu s Daltonem před Akademií, zachoval se moudře, přelomil Daltonovi dvě žebra a srazil ho ze schodů. V důsledku pádu si Dalton ukousnul špičku jazyka, a do smrti už nemohl vyslovit hlásky D, L, T a N, což bylo v jeho případě přece jen trochu nepraktické.
„Tak se mi to líbí,“ pochválil ho Reinhard, a vytáhl z kapsy peněženku, která během rvačky vypadla Daltonovi z kalhot. „A na to se napijeme!“

Dosavadní vedení Dopravního podniku bylo postaveno mimo zákon samotným panem presidentem, a jeho členové šli sedět. Vláda pak do vedení dozorčí rady DP posadila jednoho ze svých nejschopnějších tunelářů, nic neponechávajíc náhodě.
„Ježkovy zraky, ty jseš jako chlap úplně nepoužitelnej, koukni se na ten bordel, a zase jsi po sobě nespláchnul, máš v prdeli hák, nebo co, že nemůžeš ani zavřít dveře, koukej jak sem táhne! Musím ti vážně všechno říkat stokrát, ty troubo jeden pitomej?! Musel mi ten moula Pakůň dotáhnout takovýho břídila, co je na všecko levej? Já nešťastná, že já neposlechla maminku a nevzala si Karla!“ ječela vysokým a protivným hlasem vdova po mrtvém policejním důstojníkovi. „A co ten vodovod, jak to že porád kape, ty vemeno neschopný? Proč jsi ho nespravil?“
„Já ho chtít spravit včera,“ zamumlal tiše její nebohý nový manžel, kterého jí jakožto válečného zajatce dovedl strážmistr – nyní už podporučík - Pakůň. „Ale ty udělat hysterickou scénu, že se s tebou nechtít dívat na seriál o ošklivce Katce, a že tě nemít rád…“
Smrtící Kopí si uštvaně povzdechl, a chopil se pákového klíče. Chvíli vážně uvažoval, že s ním tu uječenou příšeru vezme po hlavě, ale pak rezignovaně pokrčil rameny, a šel spravit kapající kohoutek.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský