Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Sylvius, ředitel Záchytka, Reinhard, Azael, Vittus Braber, Margarett Bratklopsová, madam Černá Havranice, žáci obecné školy, kuchařky ze školní jídelny, feministky, Tygří gang, hejno vrabců…
Shrnutí: Minulost ředitele logoberské Akademie není tak docela bez poskvrnky, a některé její temnější úryvky se začínají drát na povrch. Nejhorší student Akademie souhlasí, že se výměnou za částečnou amnestii pokusí zaretušovat aspoň to nejhorší. Proti němu však stojí mocné síly, kterým minulost také není lhostejná…
Poznámka: Čtvrtý díl ságy o Lemmym Conanssonovi. Původně to mělo být jen přemostění k dalšímu dílu, ale nějak se to samo rozrostlo na formát povídky
Už nikdy nebudete důvěřovat školním jídelnám…

Na nic se neptej…

Prolog

„Je s námi konec, milý příteli,“ pravila zoufalým tónem profesorka Vyčpělá ke svému kolegovi, profesoru Chlebovi. Společně se ukrývali za stolem ve sborovně. Po chodbách školy pobíhaly ozbrojené revoluční gardy, které čistily školu od prominentů padlého vedení, a které vedl fanatický student Zánět, zcela oddaný vůdcům převratu.
„Většina kolegů přeběhla k pučistům. Školník také zradil, protože mu agresor slíbil, že pod jeho vedením dojde jeho funkce zasloužené vážnosti, a bude si moci otevřít bufet.“
„Oknem se nám asi uprchnout nepodaří,“ řekl nespokojeně profesor Chléb, vyhlížeje z okna sborovny, která se nalézala ve třetím patře. „Tak to jsme ve hnoji.“
„Co myslíte, pane kolego,“ zapýřila se profesorka Vyčpělá. „Směla bych vám říkat Karle?“
„Klidně,“ přikývl profesor Chléb. „Ačkoliv já se jmenuju Thor.“
„A jo, Karel je vlastně ten zrádce, co vyučuje zpěv a nukleární fyziku,“ vzpomněla si profesorka. „A vy mi říkejte Eleonoro. A teď, když už si tykáme, co kdybychom účelně naplnili poslední okamžiky života?“
Tak pravila, a počala si rozepínat plášť, pod nímž byla jen skrovně oděna do černé okované kombinézy.
„Na tom právě pracuju,“ odtušil profesor Chléb, který vyučoval vyšší magii a věštění. V ruce držel kámen uhlově černé barvy, a druhou rukou nad ním dělal čarovná znamení. „Svět se musí dozvědět, jakým způsobem samozvaný ředitel brutálně převzal moc. Do tohoto kouzelného kamene, stereolitu, lze při vyslovení patřičného zaklínadla vložit jakékoliv sdělení. Hlasový záznam se pak aktivuje stejným zaklínadlem.“
„Já se na to vyseru,“ povzdechla si profesorka, která už asi deset let nezavadila o normálního chlapa, a profesor Chléb se jí zrovna začínal zamlouvat.
„No, tak vám pěkně děkuju, kolegyně,“ řekl naštvaně profesor. „Právě jsem aktivoval stereolit a chtěl říct zaklínadlo, a když jste teď vyslovila tu sprosťárnu, tak teď heslo bude chtě nechtě znít ,Já se na to vyseru´.“
„To je heslo dobré jako každé jiné,“ odsekla profesorka Vyčpělá. „Ne-li lepší. Jo, až budete namlouvat vzkaz, tak tam přidejte, že všechen svůj majetek odkazuji své adoptivní dceři.“
„To jsem ani nevěděl, že máte dceru,“ podivil se profesor Chléb.
„Jistě že ne, nikdy jste se neráčil zeptat. Adoptivní dceru,“ zdůraznila profesorka. „Její matka Marianne Bratklopsová pocházela z chudého ghetta a nemohla se o ni postarat. Teď nejspíš přijde i o mě, a půjde do děcáku nebo do dětského armádního sboru.“
Profesor Chléb to vzal na vědomí a spustil nahrávací funkci stereolitu. Pak stručnými, ale jasnými slovy vysvětlil, jak došlo k převratu na školní půdě, a jak nový ředitel svrhl předchozí vedení. Na konec přidal ustanovení závěti profesorky Vyčpělé. Vtom se zvenku ozvaly čísi těžké kroky.
„To je on!“ zděsila se profesorka. „Skryjme se!“
„Pozdě, ví o nás,“ drtil mezi zuby profesor Chléb. „Musím ukrýt stereolit!“
Rychle nadzvedl spodní okraj boční desky stolu, vyrobené z lehké překližky, schoval pod ní stereolit s nahraným vzkazem pro budoucí posluchače, a doufal, že nebude trvat sto let, než ho někdo nalezne a aktivuje.
Studenti, podporující převrat, vesměs repetenti, vyrazili dveře sborovny, a dovnitř v oblaku prachu vkráčela obrovská postava děsivého vzezření. Za ní si to se zlověstným šklebem šinul školník, a profesor Chléb si maně vzpomenul, jak mu kdysi nadutě kázal o rozdílu mezi učenou vyšší třídou a nevzdělanými nádeníky.
„A vida!“ zakrákal vetřelec skřípavým hlasem. „Kdopak to tady je? Odpadlí kolegové, kteří odmítli dobrovolně se přidat na mou stranu! No, přátelé, nepočítejte se slitováním. Neznám žádného slitování, protože jsem …

Na nic se neptej…

Lemmy stál poblíž dveří sborovny Akademie, a zamyšleně hleděl ke školníkově kantýně. Sborovna byla umístěna v přízemí, ale nikdo netušil, proč je na to Záchytka tak hrdý, a často na to pochvalně poukazuje.
V suterénu se teď všem lépe chodilo, když zde školník Stallone přestal pokládat nášlapné miny. Před nedávnem si ošklivě zlomil nos a čelist, a teď byl na rehabilitaci u předního neandrtálského šamana.
Lemmy neměl náladu na jakoukoliv formu vyučování, tím méně na tu zdejší, a raději by se šel odreagovat do přilehlého třešňového sadu, nebo do ještě přilehlejší hospody, jenže neměl ani korunu a v hospodě ještě dlužil od minule. V třešňovém sadu zase nebyl k mání žádný alkohol, takže Lemmy pokrčil rameny, a odebral se na hodinu trollštiny.
Vstoupil do třídy ve třetím patře a usedl vedle svého přítele Sylvia, který se na něj bez zájmu podíval a zase usnul. Nedávno jej opustila dívka – podle jeho slov jediná, kterou kdy miloval – a když se mu nepodařilo sbalit jinou, upadl do letargie.
Dveře se otevřely a vstoupila Frau Steinkopf, trollská valkýra, která si k převádění duší padlých válečníků do Valhally brala na půl úvazku ještě vyučování na střední škole, neboť milovala výzvy.
„So, jetzt kontrolliere ich die Hausaufgabe,“ pronesla hrdelním hlasem, a Lemmy strnul. Domácí úkol pochopitelně neměl, a toto provinění stíhala Frau Steinkopf trestem nejvyšším, tj. vyvoláním k tabuli.
„Já se na to vyseru!“ zaklel potichu Lemmy.
Zpod levého dolního rohu katedry se náhle vyřinulo jakési zvláštní světlo, a začaly se odtud linout podivné zvuky, jakoby nějaké odkašlávání.
„Wast is den das?“ podívala se zvědavě profesorka, zapáčila mocným obrněným předloktím a vyrvala kus překližky. Ze vzniklého otvoru pak vyňala černý kus kamene, který pulsoval nezřetelnou září, a vycházel z něj jakýsi tichý hlas.
Frau Steinkopf přiložila podivný předmět těsně k uchu, a několik vteřin naslouchala.
„Mein Krom!“ vyrazila tiše a kámen rychle schovala do kožené brašny na lidské trofeje. Zdálo se, jako by nechtěla, aby si toho někdo ze studentů všiml, a výjimečně jí nevadilo, že půlka třídy spí.
„Hansi, dej mi tady pozor na ostatní!“ zvolala a vyskočila od katedry. „Musím si skočit za panem ředitelem…“
S těmi zmatenými slovy opustila místnost.
Vzhůru byli tou dobou čtyři. Hans, Řezník, Sylvius a Lemmy. Z nich pouze dva poslední se dovtípili, že se něco děje.
„Ty poslední věty řekla lidskou řečí, všimnul sis?“ děl obezřetně Lemmy. „To už asi bude něco, že kvůli tomu porušila zásadu mluvit s studenty výhradně trollštinou. Nezaslechl jsi náhodou něco z toho, co se ozývalo z tý brikety, co našla?“
„Náhodou jo,“ pravil Sylvius bez většího zájmu, jsa stále v depresi. „Ale jenom dvě slova: ,Převzetí moci´.“
„Ticho tam!“ zvolal Hans, který bral pověření od lektorky velice vážně. „Dávám pozor na třídu.“
Lemmy a Sylvius se jako na povel zvedli, šli k Hansovi a narazili mu na hlavu odpadkový koš.
„Co teď podnikneme?“ otázal se Lemmy.
„Já půjdu na záchod,“ oznámil Sylvius a opustil učebnu. A ani on, ani Frau Steinkopf se až do konce hodiny nevrátili.
Oba pak byli nezvěstní ještě další dvě hodiny, a to už Lemmy začínal mít starosti. Ani ne tak o Frau Steinkopf, jako spíš o svého druha a spolužáka, který procházel těžkým životním obdobím.
Omluviv se (sám sobě v duchu) z následující hodiny elfské literatury, zamířil Lemmy nejprve ke schodišti, které vedlo ke chlapeckému WC. Tam ale ztraceného přítele nenalezl.
Teď před ním tedy ležel jiný úkol. Nebylo vyhnutí. Jelikož Sylviova stopa zjevně vychladla a ztratila se v neznámu, musel vše vsadit na jedinou možnost, a sice pokusit se vysledovat pohyb Frau Steinkopf. A ta podle vlastních slov mířila za samotným Záchytkou.
Do ředitelské kanceláře, kde ve věčných temnotách ležel Záchytkův hlavní stan, by se sám nikdy neodvážil. Nebylo by to rozumné, ani legální. Zbývala tedy sborovna. Zde by mohl vstoupit se Záchytkou v kontakt skrze některého jeho služebníka.
Sestup do suterénu provázela navyklá obezřetnost. To, že školník zrovna nemohl po studentech střílet, ještě neznamenalo stoprocentní bezpečí. Nejapný zvyk profesorky vdovy Mokré skočit ze zábradlí nic netušící oběti na hlavu, taky nebyl žádným radostným povyražením.
Lemmy zaťukal na dveře sborovny.
„Dále!“ ozval se hlas profesorky Hooriganové.
Lemmy otevřel, vstoupil a hbitě uskočil stranou, protože zde nebyl poprvé. Na podlahu dopadl s tlumeným zaduněním pytel s pískem.
„Šikovnej,“ pochválila ho profesorka. „Copak mi nesete?“
Odpovědět na takovou otázku „nic“ by bylo velmi zpozdilé.
„Přicházím v úctě k vašemu majestátu, abych vás poníženě požádal o laskavou radu a snad i pomoc,“ pravil proto Lemmy, a v duchu se sám sebe děsil.
„Mluvte,“ děla blahosklonně profesorka. Na půdě sborovny si profesorský sbor osoboval status jakýchsi božstev či andělů. Jinde to nešlo, protože všude mimo štábscimru vládl neomezený samovládce Záchytka, a ten by nic takového nestrpěl.
„Jde o Frau Steinkopf, lektorku trollštiny, ó mocná“ začal Lemmy v uctivě poníženém postoji. „Během poslední hodiny zmizela z učebny a už se nevrátila. Podle jejích vlastních slov šla za panem ředitelem, ale nejsem schopen to nijak potvrdit ani vyvrátit. Jak bych se tedy měl zachovat?“
„Pan ředitel, nechť žije tisíc let, jehož slova a činy jsou slastí věrným a zkázou nepřátelům, chodí touto dobou na oběd do restaurace,“ odpověděla profesorka tónem jogínského guru.
„Do školní vývařovny, zvané Laboratoř?“ otázal se pro jistotu Lemmy.
„To právě ne,“ odmítla madam Hooriganová tuto kacířskou myšlenku. „Pan ředitel každý měsíc podepisuje příjem potravin do jídelny, tudíž ví co se tam vaří, a proto tam nechodí. Do které restaurace chodí, s tím se mi nesvěřil, ale není to víc než deset minut od budovy Akademie.“
Lemmy vysekl servilní poklonu a pozpátku se odplazil ven.

Tak, teď mysli, nakázal si v duchu Lemmy, když vyšel z budovy Akademie a octl se v ulicích. V nejbližším okolí Akademie se nachází několik hospod a restaurací, každá ale jiným směrem. Jak vydedukovat, do které chodí na gábl Záchytka? Jak bych uvažoval, kdybych byl Záchytka…? Ale fuj, proboha, co to...
Vezmu to vylučovací metodou, řekl si pak Lemmy. Tj. obejdu všechny putyky a uvidím.
Jeho kroky ho zavedly k nejbližší krčmě, a tou byla hospoda U Vlka. Zdvořile zaklepal a otevřel dveře.
Netušil však, že v lokále se právě nachází kompletní sestava sousedního bloku Akademie. Tento ročník se skládal ze samých dívek, a celá škola se jich bála pro jejich neúnosnou aroganci a brutalitu. V současné chvíli měly na rozvrhu hodin napsanou výuku elfštiny, a proto Lemmyho ani nepřekvapilo, že je nachází zde.
Vešel do mraku tabákového i jiného kouře, a jeho nohy začvachtaly v kaluži rozlitého vína. Hostinský se bázlivě krčil za barem a nervózně mával nabitou kuší, aby udržel nejdivočejší studentky v bezpečné vzdálenosti.
„Co tady chceš?!“ zahulákala na Lemmyho slečna Kreuzhackenová, nespokojena s jeho vpádem. Ač rebel, rocker a radikál, ve srovnání s touto lůzou byl Lemmy poslušný hoch a vzorný student. O zeď vedle jeho hlavy se roztříštila prázdná láhev od šnapsu. „Tys nám tady chyběl!“
Slečna Kreuzhackenová byla velice nebezpečná, protože byla celoživotně zatížena nepřekonatelným mindrákem. Její rodiče, prostí a bodří venkovští lidé, jí při křtu dali jméno Klitoris, aniž by tušili co toto slovo znamená – prostě se jim jen líbilo, jak to zní. Slečna Kreuzhackenová se představovala jako Doris, ale rodný list a řidičský průkaz neoklamete.
„Běž domů!“ zabučela slečna Wenzelová, vyplivla zbytek doutníku a zamávala nožem. „Jinak dopadneš jako Sylvius!“ (Slečna Wenzelová se křestním jménem jmenovala Josefka, a dala by roční kapesné za to, aby se mohla jmenovat aspoň Klitoris.)
„Tak dost!“ ozval se hlas slečny Margaretty Bratklopsové, která si Lemmyho oblíbila pro jeho kladné vlastnosti a nedala by mu ublížit. To, co jeho spolužákům připadalo jako agresivní odvaha a dravost, dojímalo slečnu Bratklopsovou jako něha a nesmělá zranitelnost. „Jestli tady má někdo něco proti Lemmymu, tak si to napřed bude muset vyřídit se mnou!“
Rvačka, která se vzápětí nato rozpoutala na jednom stole, svou nesmírnou brutalitou předčila i legendární souboj ředitele Záchytky s bývalou šéfkuchařkou školní jídelny. Ostatní studentky, zpité chlastem a vidinou krve, se shlukly kolem, a řevem i třískáním židlemi o zdi povzbuzovaly bojující. Děsivý masakr ukončila slečna Bratklopsová, když kolegyni Wenzelovou prostrčila zdí a slečnou Kreuzhackenovou přerazila nejbližší dubovou lavici. Pak seskočila se stolu a odfoukla si zpocené vlasy z čela.
„Chtěl jsi něco?“ otázala se pak celkem mile Lemmyho.
„Já jsem se akorát přišel zeptat, jestli tady nebyl buď Sylvius, nebo Frau Steinkopf?“ pravil Lemmy třaslavým hláskem, když se vzpamatoval.
„Byli tu,“ přikývla slečna Bratklopsová. „Oba. Napřed Frau Steinkopf. Jenom nakoukla dovnitř a rozhlédla se, jako by někoho hledala. Kreuzhackenová po ní mrštila židlí, ale stačila zabouchnout dveře a zmizet.“
„A Sylvius?“
„Ten tu byl taky,“ děla slečna Bratklopsová, a ukázala ke stolu na slečnu Dvanáctou, která si pohazovala se zakrvácenými brýlemi. „Tomu se podařilo utéct jen o fous.“
„Proč jsi mu taky nepomohla?“ ptal se Sylvius.
„Takovýmu mrzáčkovi?“ odfrkla si slečna Bratklopsová. „Slabí hynou a silní přežijí. Krev je oběživo a musí cirkulovat,“ objasnila pak Lemmymu svou verzi evoluční teorie.
Lemmy se na ni přátelsky usmál, neboť náklonnost podobné osoby je dobré si udržet. Pak jí poděkoval za informace a otočil se k odchodu.
„Ještě polibek na rozloučenou,“ zavrčela slečna von Schwarzwald, která měla špičáky pět, a nehty deset centimetrů dlouhé. Lemmy bleskově sáhl do kapsy a hbitým pohybem po slečně von Schwarzwald mrštil jakýmsi předmětem. Mezi vyceněné tesáky žíznivé vampýry dopadlo jablko.
„Ovocéééé!!!“ zaječela upírka a padla do mdlob. Lemmy nečekal a mizel.

Dobrá, něco bych tedy už měl, dumal cestou k další putyce. Frau Steinkopf zjevně taky hledala Záchytku po hospodách. Ale co tady dělal Sylvius? A přežil to vůbec?
To už ale stál přede dveřmi druhé hospody, která se jmenovala Výčep U zeleného kozla. Nadechl se a vstoupil.
Lokál byl prázdný, až na barmana, který u pultu leštil korbele.
„Promiňte,“ pravil slušně Lemmy. „Nebyl tady dneska na obědě takovej velkej příšernej chlap s fousama a pleší?“
„Stojí za tebou,“ odvětil barman. Lemmy polkl a pomalu se obrátil a zvedl oči ke stropu.
„Jo tak příšernej chlap s fousama a pleší?“ broukal si Záchytka, vynořivší se z přilehlého salónku. „Karle, skol ho.“
Lemmy se bleskově kouknul k zemi, ale bylo pozdě. Profesor Srpen, kterého dosud nezaregistroval, ho nakopl do holeně a Lemmy se sesul na podlahu.
„To stačí, Karle,“ zaburácel Záchytka. „Rád bych věděl, proč mě hledá zrovna někdo, kdo má sto důvodů se mi radši držet z cesty.“
Pohlédl na lapeného vetřelce a zatetelil se radostí.
„Vida, to je náš recidivista, co čmárá po zdech a ničí zařízení Akademie. Pokud tedy vůbec přijde, a nefláká se někde po pivovarech!“
Lemmy mlčel, neboť tato hláška byla v zásadě pravdivá, přestože za své časté absence pravidelně předkládal omluvenky vystavené logoberskou policií.
„Tak co tady slídíte?“ přešel Záchytka k věci. „Poslal vás někdo vyzvídat?“
„Jsem tady z vlastní vůle,“ děl Lemmy. „Během vyučování se ztratila lektorka Frau Steinkopf a jeden můj spolužák. Všechny stopy vedou sem, takže já teda nevim…“
„Steinkopf je nesvéprávná, a spolužák se vám někde ožral,“ odfrkl si Záchytka.
„Mě bylo několikrát řečeno, že vás hledala, protože vám chtěla ukázat něco, co našla v katedře při prezentaci,“ pokrčil Lemmy rameny.
„Tady nebyla, to bych si všimnul,“ řekl profesor Srpen, který už zase zaujal obvyklý post na Záchytkově rameni.
„A proč já bych se měl koukat na nějaký prezenční dokumenty?“ divil se upřímně Záchytka. „V životě jsem to neměl v ruce. Já přece nejsem nějakej učitýlek, já jsem Záchytka. A ty přestaň dělat ksichty, Karle.“
„To nebyly prezenční listiny. Byl to kus šutru, co vypadal jako uhlí, a mluvilo to. Říkalo to něco o převzetí moci, nebo tak nějak,“ řekl Lemmy, a vzápětí měl pocit, jako by vyslovil zaklínadlo. Záchytka zbledl a škubnul sebou, a profesor Srpen mu vylil za krk kafe.
„Stereolit. Zpráva o převzetí moci…“ zašeptal Záchytka, přejel si rukou po čele a pohlédl na Lemmyho.
„Stoupněte si na stůl,“ požádal ho.
„Proč?“ nedůvěřivě se ošíval Lemmy.
„Abych s vámi mohl mluvit z očí do očí,“ objasnil mu Záchytka.
„Na to snad nemusím lézt na stůl, stačí když si přede mnou kleknete…“ začal namítat Lemmy, pak si uvědomil co říká, a rychle vyskočil na stůl.
„Takže,“ začal Záchytka, „co byste tomu řekl, kdybyste dostal nějaké výsadní postavení v studentské samosprávní hierarchii? Koneckonců si to zasloužíte, protože jste takový bystrý chlapec…“
„K věci,“ požádal suverénně Lemmy. Když začal Záchytka mluvit tímto tónem, bylo jasné, že je v úzkých, a z toho se dal vytlouct určitý kapitál do budoucna.
„No, zdá se že vaší oblíbené lektorce se něco přihodilo, když mi nesla ten vcelku bezvýznamný předmět,“ děl ředitel medovým hlasem. „Takže kdybyste byl tak laskav, a našel ho pro mě. Jistě bych to ocenil…“
„Jak?“ tázal se Lemmy.
„Jak? Jako… jako že jsem Záchytka,“ prohlásil ředitel.
„Beru,“ přikývl Lemmy a seskočil ze stolu na zem. „To bude hračka.“
„Ale je tady ještě jedna věc,“ ozval se profesor Srpen. „Po dobu své tajné – zdůrazňuji tajné – mise byste měl zapomenout, že máte sluch.“
„Chápu,“ přikývl Lemmy. „Slepej, hluchej, němej.“

Lemmy vyšel z putyky a zastavil se, aby si promyslel co dál. Byl rozhodnut tajemný stereolit získat, jednak aby si zajistil ředitelovu přízeň, a taky si ho chtěl dopodrobna vyslechnout, protože byl velmi zvědavý, proč je tak důležitý. Potřeboval ale nějakou stopu, které by se mohl chytit.
Když zahýbal za roh, zaslechl zpoza zdi podivné zvuky. Obezřetně vykoukl zpoza ohybu zdi, a uviděl přítele Sylvia. Byl tím potěšen, ale zarazilo ho jeho podivné chování. Potácel se jako opilý a narážel do zdí. Že by se stačil už tak brzy nadrátovat z nešťastné lásky?
„Co se děje, brácho?“ oslovil Lemmy bodře svého přítele.
Sylvius sebou škubnul a otočil se po zvuku.
„To jsi ty, Lemmy? Sláva, konečně lidský hlas! Mě totiž ty zasraný feministky sebraly brejle, a já bez nich nic nevidím.“
„Víš, potřebuju, abys mi pomohl najít Frau Steinkopf,“ řekl Lemmy. „Zdá se, že ten předmět, co našla, je dosti důležitej a pase po něm samotnej Záchytka. Mám pověření přímo z nejvyšších míst.“
„Přijmi mé gratulace,“ pravil Sylvius. „Ale asi ti nebudu moc platnej. Moje brýle zůstaly u těch šílenejch sufražetek, a jak jsem v depresi, tak jsem teďka ještě k tomu slepej.“
Lemmy se zamyslel nad tímto problémem, ale tu je vyrušil hrdelní hlas: „Buďte zdrávi, chlapci. Nějaké problémy?“
„Ah,“ zareagoval Lemmy. „Reinhard. Co ty tady?“
„Zvláštní,“ krčil Sylvius nos. „Hlas je Reinhardův, ale podle pachu bych tipoval spíš na cimmerijskou lektorku Tracii.“
„Ale jistě že jsem to já,“ zamlouval to rychle Reinhard, neboť nechtěl, aby vyšlo najevo, proč má z cimmerštiny výborné známky, když cimmersky neumí ani slovo. „No, a jak bych vám mohl pomoci?“
„Taková malá nesnáz,“ děl Lemmy. „Tady Sylvius bez brýlí nic nevidí, jenže brýle zůstaly v hospodě U Vlka. A tam není radno strkat nosy, tím méně jiné údy.“
„Ano, vím,“ zamyslel se Reinhard. „Ale to není zas tak velký problém. Mám své metody. Ale nic není zadarmo!“ Vztyčil ukazováček. „Musíte pracovat se mnou, a pomoct mi najít stereolit se Zprávou o převzetí moci!“
Lemmy se zarazil. To nebylo v plánu, a jeho momentální zaměstnavatel by to možná neschvaloval.
„A co bys s ním dělal, chlapče milý?“ usmál se pak, zkoušeje získat čas.
„Můj agent všechno slyšel,“ pravil Reinhard. Luskl prsty a za rohem se objevil student Azael.
„Ha, cítím síru,“ podotkl Sylvius. „Není to Azael?“
„Tak jest,“ přisvědčil Reinhard. „Všechno slyšel, schovaný pod okny výčepu U Zeleného kozla. A já chci vědět, proč je ta Zpráva o převzetí moci tak důležitá.“
„Ach jo,“ povzdechl si Lemmy. „Je ze mě dvojitej špión.“
„Na to si zvykneš,“ těšil ho Azael. „Zpočátku tě to trochu mate, hlavně když mluvíš se svým šéfem, tak si musíš pamatovat, co tomu kterýmu můžeš říct, ale časem je z toho rutina.“
„Už se na to těším,“ řekl Lemmy. „Tak jdem.“ Uchopil Sylvia za paži a nasměroval ho na cestu.
„Víš, Reinharde,“ pravil pak, když se dali do kroku, „Mám pocit, že ty děsivý ženský, co seděj U Vlka, vědí víc, než mi řekly. Jistý je, že Frau Steinkopf tam byla i se stereolitem.“
„Ale co je vlastně na tom šutru za záznam?“ nadhodil Reinhard.
„Nemám ponětí,“ řekl Lemmy. „Ale velkej šéf po něm touží až se mu klepou kolena, a Frau Steinkopf taky dobře tušila, která bije.“

Zpoza dveří výčepu U Vlka se ozýval hlasitý řev zpustlých studentek, jak jejich bezuzdná pitka nabývala na zběsilosti. Nedávno na Akademii dělala statistický průzkum redaktorka časopisu, zaměřeného na genderové studie, a ještě téhož večera ji její spolubydlící v poslední chvíli přistihla při pokusu o sebevraždu.
„První chlap, kterej tam vleze, si odnese varlata domů v kapse,“ otřásl se Lemmy. „Dal bych přednost nějaké výživné lsti před přímou akcí.“
Toho názoru byl i Reinhard, který se jen málokdy vrhal do boje muže proti muži (ano, tady šlo o dívky, ale nebuďme detailisti), protože od jisté doby už na to měl svoje lidi.
„Přesně tak,“ pravil a ukázal na svého pobočníka. „Ty, Azaeli, budeš návnada!“
Azael z této pocty neměl velkou radost, ale už si zvykl, že jeho život s sebou přináši slasti i strasti, a jal se plnit úkol. Nejprve prudce otevřel dveře do hospody a do mraku dýmu vychrlil několik sexistických urážek, vypočítaných tak, aby ťaly do živého. Pak se dal na útěk směrem k Akademii, a všechny zdivočelé studentky za ním.
Lemmy s Reinhardem vešli dovnitř a Sylvius se je pokusil následovat, ale vrazil do dveří a narazil si nos.
„Máš problém,“ řekl mu Lemmy, když zjistil, že z brýlí zbyla jediná nožička.
Zvenku zazněl křik. Zběsilé bakchantky se vracely. V čele jdoucí slečna Überdrehenová třímala v ruce jakýsi světlý předmět ve tvaru banánu, který byl pokrytý skvrnami od krve.
„Mein Allah…“ zašeptal Reinhard. „Ony mu usekly….“
Dovršujíc zrůdný čin, slečna Überdrehenová se do zkrvavené trofeje s chutí zakousla, a oči jí přitom svítily jako nafetované kobře. Reinhard omdlel a Lemmy se pozvracel. Jen Sylvius zůstal v klidu, protože nic neviděl.

„Inu, přátelé, udělejme si takové malé resumé,“ prohlásil Lemmy. „Jaký je náš současný stav: šílený feministky nás zamkly na dámském záchodě. Reinhard se psychicky zhroutil, přítel Sylvius je oslepen, a Azaelovi usekly… eh… jeho malýho kámoše. Mohlo by to ale být horší.“
„Jak?“ ptal se Sylvius.
„No mohlo se taky ještě stát něco mě,“ řekl Lemmy věcně. „Takhle se můžu věnovat plánům na naši záchranu.“
Ve dveřích záchodové kabiny zarachotil klíč. Dveře se otevřely a dovnitř vpadl spoutaný Azael.
„Proboha, je to vážný?“ vrhl se k němu Lemmy.
„Ále nic mi není…“ řekl Azael a tvářil se otráveně.
„No, a co ten…“ Lemmy přemýšlel, jak to říct nějak taktně. „Co žížala?“
„Jaká žížala?“ opáčil Azael.
„Ehm… zhmotnělý výčnělek tvého ega?“
„Cože?!“
„No tvůj pohlavní orgán,“ řekl to naplno Lemmy.
„Neříkej mu žížala, nýbrž plivající kobra,“ poučil ho Azael. „A co s ním má být?“
„Ta bestie Überdrehenová ho sežrala přímo před našima očima,“ otřásal se Lemmy hnusem.
„Co sežrala?“ zarazil se Azael.
„Přece tvůj úd, jak ti ho ty hyeny usekly,“ vysvětloval Lemmy.
„Ale ne,“ zavrtěl Azael hlavou. „Párkrát mě praštily, to je všechno. Überdrehenová si potom koupila v bufetu párek v rohlíku s kečupem.“
„No to se mi ulevilo,“ přiznal Lemmy.
„Já nestačím žasnout,“ podotkl Sylvius. „Občas si říkám, že bych chtěl mít zas pro změnu starosti někoho jinýho. Radši vymyslete, jak se dostat ven.“
„Třeba někdo přijde,“ nadhodil Azael s nadějí.
„Toto je dámské WC,“ vysvětlil mu Lemmy. „Jen těžko budeme někomu vysvětlovat, co tady děláme; čtyři chlapi v jedný kabině na dámským hajzlu.“
Na chodbičce zavrzaly dveře. Lemmy přitiskl oko ke klíčové dírce. Spatřil, že dovnitř vnikly tři mladé slečny v černých uniformách. Tiše zasténal. Poznal totiž osobní stráž profesorky Černé Havranice. Dívky začaly prohlížet kabiny jednu po druhé. Madam Černá Havranice byla ochotna snášet komunální prostředí restauračních toalet pouze v naprosté samotě, a tichu rozjímání. Proto její ochranka vždycky před jejím příchodem záchodky prohlédla a zbavila nežádoucích osob. Lemmy měl pocit, že čtyři osoby mužského pohlaví budou považovány za maximálně nežádoucí.
A to již do prostor WC s grácií bohyně pomsty vplula madam Černá Havranice.
„Je zde čisto?“ zeptala se.
„Ještě prohlédneme jednu kabinu, ó Vznešená,“ hlásila jedna z ranařek a vzala za kliku.
„Obsazeno!“ zapištěl Sylvius vysokým hláskem. Zoufalství mu dodalo na věrohodnosti.
„Vyhoďte tu nešťastnici!“ poručila madam Černá Havranice. Bodyguardka vyrvala dveře z pantů a strnula.
„Jsou tu čtyři muži, ó Nesmrtelná,“ vydechla v údivu. Profesorka se zatvářila jako Yoko Ono, která právě nachytala Johna Lennona, jak požírá hamburger.
„Cože?! Nositelé vadného chromozómu na posvátném území dámské toalety?!“ zaječela. „Jak se opovažujete, chátro?“
Valkýry jako slečna von Schwarzwald, nebo slečna Kreuzhackenová, byly vyslovené slepice ve srovnání s tím, jak vyhraněný postoj zastávala madam Černá Havranice.
„My za nic nemůžeme,“ pokusil se Lemmy vyjednávat. „Zamkly nás sem zvlčilé studentky.“
„Nelži!“ pištěla profesorka. „Mne, starou váženou osobu, se pokoušíš oklamat?! Takovou čest by vám žádná žena, hodná toho označení, nikdy neprokázala!!“
„A proč by ne?“ vmísil se do řeči Sylvius, který právě vymyslel lest. „Ony zase občas chodí na naše toalety. A víte proč? Protože některé studentky z dívčího ročníku mají v úmyslu podstoupit hormonální kůru a plastickou operaci, a nechat se předělat na muže.“
„Jakže?!“ zbledla pedagožka..
„Cože?!“ vyjekla jedna členka jejího komanda.
„Muže?!“ vypískla druhá.
„Baže. Je to pravda od A až do Zet,“ tvrdil Sylvius. „A za nepatrnou protislužbičku mohu dodat též nějaká konkrétní jména, končící vesměs na -ová. Zatím končící na -ová, jestli mi rozumíte.“
„Mohla bych si je klidně zjistit sama,“ pravila madam. „Ale když už jste tady… můžeme se dohodnout. Co za to?“
„Tak předně věřím, že při vaší velkorysosti pro vás nebude problém nás rozvázat a propustit z tohoto nedůstojného postavení,“ Sylvius se snažil nesklouznout do poníženosti, ale šlo to těžko. „A pak bych taky potřeboval brýle.“
„Zlatý hodinky s melódií bys nechtěl?!“ vyjela na něj madam Černá Havranice. Pak ale pokývla na jednu ze svých děvčat. Ta vyšla z toalety a asi za pět minut se vrátila s brýlemi, na nichž sice lpělo pár kapek krve, ale jinak byly jako nové.
„Vidím! Já vidím!“ zvolal Sylvius. „Pán budiž pochválen!“
Zmínku o Pánovi komentovala madam profesorka nelibým pohledem, ale ovládla se.
„Tak ta jména,“ požádala stručně.
„Kreuzhackenová, Wenzelová, Überdrehenová, Třináctá a von Schwarzwald,“ řekl rychle Lemmy, protože chtěl uchránit slečnu Bratklopsovou neblahého osudu, zatímco ostatním spolužačkám to ze srdce přál.
„No, a my vám děkujeme a už půjdeme,“ loučil se spěšně. Reinhard zatím objal Azaela kolem ramen a se slzami v očích děkoval osudu, že jeho pobočník vyvázl z nebezpečné akce bez onoho domnělého fatálního úrazu. Madam Černá Havranice byla přehlídkou samčích pseudoemocí znechucena, a poručila jim, aby urychleně vypadli.
Hoši neváhali, a rychle opustili prokletou zónu.
Rychle proběhli lokálem za uznalých pohledů několika štamgastů, kteří neznali podrobnosti celé aféry a vytvořili si vlastní ukvapené závěry. Pak vyšli na ulici a pokusili se zmizet v davu.

„Mám další problém,“ ozval se Sylvius, když byli bezpečně venku. „Ty brýle mají úplně jiný počet dioptrií než moje. Takže vidím sice ostře, ale vzhůru nohama…“
Než ale stačil někdo z nich něco říct, ozval se na ulici křik plný děsu.
„Tygři! Tygři jsou tady!!“
Kolemjdoucí, vesměs studenti Akademie, užívající si přestávku, začali v panice odhazovat zbraně, lahve, zapálené cigarety a drogy, a pokoušeli se spasit útěkem, šlapaje ve zmatku po slabších a pomalejších.
„Jaký tygři?“ ptal se Lemmy.
„Copak nesleduješ aktuální dění na Akademii?“ odpověděl otázkou Azael.
„Teď poslední dobou moc ne,“ přiznal Lemmy. „Měl jsem nějaký osobní problémy a tak jsem na to spíš kašlal a trávil víc času u Blichera na jeho panství.“
„Takže; BLITZKRIEG, neboli Braberovi Lehce Indiskrétní Tygři Zkázy, Kteří Rádi Iritují, Ergo Gauneři,“ odtušil Azael, který jakožto vyzvědač musel mít o všem přehled. „Militantní skupina studentů nejvyššího ročníku, hlásící se ke směru, vytyčenému kdysi dávno studentem Zánětem, který hlásal ideu nadčlověka. Vůdcem komanda je Vittus Braber. Záchytka nad řáděním Tygrů přivírá oči, neboť se tajně domnívá, že oním nadčlověkem je on sám. Činnost Tygrů navíc oslabuje vliv studentského odboje na Akademii, ať už jde o politicky angažovaného studenta Wasserhocha, nebo nihilistický vandalismus Lemmyho Conanssona.“
„Jsem možná vandal, ale s vizí a s postojem…“ chtěl se Lemmy neuváženě pouštět do dikuse.
„Tak to se ti teď bude hodit,“ podotkl Sylvius. „Už jsou tady.“
Zpoza rohu vylidněné ulice zavál chlad a vzápětí odtud vykročil, s podivným úsměvem na rtech, student Ťuhýk. V uších měl sluchátka od walkmana, ruce v kapsách, a takto ustrojen došel až k naší čtveřici.
Reinhard už byl zase ve formě, a byl si vědom, že před nepřítelem nesmí dát najevo slabost. Vytáhl tedy Ťuhýkovi sluchátka z uší, a pomalu, rozvážně je rozžvýkal a polkl. To měla být demonstrace síly.
Ťuhýk se jen lehce pousmál a z kapsy vytáhl nová sluchátka, jako důkaz zámožnosti a moci. Psychologický souboj dopadl nerozhodně. A to už na scénu přibylo příšerné komando ve složení Koště, Latrína, Bestie a konečně i úděsný Vittus Braber.
Sylvius se otřásl. Pohled na úlisně se usmívajícího Ťuhýka, jak k němu hlavou dolů přichází jako nějaký nestvůrný vampýr, jej naplnil novou hrůzou. Braber se nad Sylvia naklonil a zasípal:
„Sylvius?“
Třesoucí se student přikývl a Braber ho jedinou ranou pěstí skolil na zem. Pak se otočil k Azaelovi.
„Azael?“ uhodil na něj. Azael, poučen Sylviovým osudem, zavrtěl hlavou a zapřel se. Braber ho uchopil, mrštil jím o nejbližší zeď a obrátil se k Lemmymu.
„Lemmy?“ otázal se. Lemmy pokrčil rameny.
„Kdož ví?“ pravil mazaně. Braber ho zvedl nad zem a vrazil ho do poblíž stojící popelnice. Nakonec běsnící netvor pohlédl na Reinharda.
„Vitte,“ pravil Reinhard měkkým hlasem. „Tys už zapomněl, jak jsme společně prožívali dobré i zlé?“
„Nezapomněl,“ zachroptěl Braber. „Ale mám to u prdele. Kde je stereolit?“
„Prosím?“ předstíral Reinhard nevědomost. „Jaké co?“
„Však ty si vzpomeneš…“ zavrčel Braber.

Lemmy se vzpamatoval z otřesu a zjistil, že je zapasovaný v popelnici. Měl ale štěstí. Jak se ukázalo, nešlo o obyčejnou popelnici, ale zamaskovaný vstup do tajné podzemní chodby. O tom Braber zjevně nevěděl, a Lemmy toho hodlal využít. Dal přednost neznámému nebezpečí před Braberovým gangem a směle se pustil do temnot. Chvíli se plazil šachtami, až narazil na vedlejší chodbu, v níž visely závoje nepoškozených pavučin. Lemmy usoudil, že tuto chodbu už dlouho nikdo nepoužívá a vlezl do ní s důvěrou, že risk znamená zisk.

„Domove, sladký domove,“ pěl ironicky Sylvius, když se s Reinhardem a Azaelem octl opět v zamčené kabině záchoda, tentokrát naštěstí pánského. Bylo to poznat už z interiéru, který byl vyzdoben vtipnými obrázky, slogany, obscénnostmi a jinými skvosty.
„Jak mohl Braber vědět o stereolitu?“ divil se Azael.
„Nemám ponětí,“ děl Reinhard. „Jak vyhlížejí naše šance?“
„Mám s sebou vysílačku,“ oznámil Azael. „Je naladěná na Partyho frekvenci, jenže musel bych ji strčit do zásuvky, a ta tady není.“
„Ale nad umyvadlem jedna je,“ řekl Sylvius. „Všiml jsem si toho, když nás sem vlekli…. Vychcal bych se,“ dodal. „Ale bohužel mám díky těm brýlím dosti zkreslený pohled na věc…“
Reinhard chvíli přemýšlel. „Dobrá,“ řekl pak. „Prorazíme dveře.“
„Vyrazit dveře? Ale čím?“ ptal se Azael.
„Kdo z vás dvou má větší svaly?“ zeptal se Reinhard.
„Já,“ pravil Azael, pochopil Reinhardův plán a začal si vyhrnovat rukávy. Pak se spolu s Reinhardem významně a s úsměvem zahleděl na Sylvia.
„Neboj, Sylvius, je to jen dřevotříska,“ řekl povzbudivě.
„Ale vždyť ty dveře můžeme normálně podlézt,“ bránil se Sylvius, když pochopil co ho čeká.
„Jak podlézt? Touhle škvírkou?“
„Teda přelézt,“ opravil se Sylvius. „Já vidím pořád všechno vzhůru nohama.“
„A jo. Pravda, dá se to přelézt,“ pohlédl Azael vzhůru.
„Schade,“ zamumlal Reinhard v trollštině. „Kein Gewalt, kein Spass.“

Lemmy dosáhl konce tajné chodby. Chtěl otevřít dvířka ve stěně, ale táhl se přes ně jakýsi drát. Vytáhl praktický cimmerijský nůž a pomocí speciální čepele drát přefiknul. Trochu to zajiskřilo. Pak otevřel a vylezl na světlo boží. Záhy zjistil, že se ocitl zpátky na území Akademie, ale v pro něj téměř neznámé části. Byl totiž v chodbě vedoucí k jídelně a kuchyni. Tomuto stravovacímu zařízení studenti přezdívali Laboratoř, případně Poslední Alíkova štace.
Lemmy se otřásl. Z tohoto místa na něj padal děs. Nikdy zde neobědval, protože zdejší pokrmy prosluly svou nepoživatelností. Dával přednost bufetu školníka Stalona, jehož zboží bylo sice nechutné a nezdravé, ale přece jen jakž takž stravitelné. Do jídelny se neodvážil ani Vittus Braber, poté co zde prohrál souboj s vrchní kuchařkou. Ta byla známa svým smrtícím chvatem, jímž lámala vazy potulným psům, které pak upravovala pro kuchyni pod různými eufemickými názvy. Studenti se vesměs shodovali v tom, že kuchařky by měly dostat doživotí, pokud ovšem budou uznány duševně svéprávnými.
Lemmy došel k závěru, že tady žádné velké štěstí neudělá, a chystal se zase zmizet v tajné chodbě, ale vtom jeho zrak padl na pár bot stojící před vchodem do Laboratoře. Patřily beze vší pochybnosti Frau Steinkopf. Nic podobného by si žádný člověk na nohy nevzal. To skýtalo značnou šanci, že Frau Steinkopf se právě nachází v jídelně, protože trollí zažívací systém by snad byl schopen zdejší pokrmy přestát bez většího poškození. Proč se ale svědomitá lektorka nevrátila na hodinu trollštiny?
Před Lemmym teď stál zásadní problém. Jak se dostat do jídelny. Kontrola u vchodu dovnitř pouštěla jen ty, kdo měli na zápěstí vypálený speciální kód. Lemmy kdysi viděl, co se stalo studentovi, který kód falšoval fixou, a netoužil ho následovat. Před vchodem do vývařovny navíc stál mohutný troll, v jehož očích Lemmy četl: „Jen si neco zkus, ty untermensch, und já ty utrchnu obě dfě… jak fy to ržíkat? Ja, obě dfě farlata.“
Před jídelnou se shromáždil jakýsi dav a Lemmy se zachvěl. Jednalo se totiž o žáky z nedaleké obecné školy. Ti se sem teď chodili stravovat, protože kuchařky z jejich školy byly nedávno pozatýkány při rozsáhlé razii.
Navíc se jednalo o nejhorší ročník. Ačkoliv byli o sedm až osm let mladší než Lemmy, byli to všechno dva metry vysocí pořezové s hrudníkem jak vinný sud, a s bicepsy širokými jako obě Lemmyho stehna dohromady. Byli vousatí a dorozumívali se hrdelními zvuky. Jejich ročník byl podroben tajnému genetickému experimentu, jež měl za cíl vytvořit armádu supervojáků. Pokus se vymkl kontrole a zanechal světu generaci patetických, leč nebezpečných mutantů. Lemmy i jiní studenti už s nimi měli pár konfliktů.
Kreatury si všimly Lemmyho, schovávajícího se nesměle v temném koutě a začaly po něm vrhat nepřátelské pohledy. Tak a dost, řekl si v duchu Lemmy. Během jednoho dopoledne jsem se střetl se Záchytkou, feministkama, a Braberovým gangem a teď jsem se konečně nasral. Jestli si se mnou osud hodlá takhle zahrávat, tak od teďka první, kdo na mě vztáhne ruku se zlým úmyslem, bude toho prasecky litovat.
„Helé, volé, študént…“ zahýkal jeden z žáků obecné školy. „Dáme mu do držký, volé!“
S těmito „slovy“ se začal na svých křivých nohou kolébat k Lemmymu, v němž tušil snadnou oběť.
Co by teď asi udělal poručík Dunící Hrom, blesklo hlavou Lemmymu. No, asi by začal žvanit nějaký slabomyslnosti a protivníka by tím zmátl. Ale to není metoda pro mě. A co policejní šaman, desátník Warf? To je slibnější, co takhle ptačí kouzlo? Jednou mi ho přece ukazoval, jak to bylo…
„Ták có, volé?“ kvákal školák a mával pěstmi. Lemmy si roztrhl triko a vztáhl ruce k nebesům, v tomto případě ke stropu. „Volám ptactvo nebeské!“ zahřímal. „Aves, falcones, carinata et oscines, vestri adiuratio!“
„Tý volé,“ škytal školák. „To jé blázén, volé!“
Do uší kolemstojících se zařízl ostrý sykot. Nejbližším oknem vletěl dovnitř jakýsi projektil, a neomylně zasáhl toho nejbližšího mezi oči. Ten se posadil na zem a tvářil se překvapeně.
„Tý volé!!“ vzkřikli ostatní školáci svou mantru. „Na ňéééj!!“
Okna se vysypala a vzduch se naplnil svištícími střelami. Žáci obecné školy s křikem opouštěli bojiště, a ti méně šťastní popadali na zem.
„Hičkok, volé, Hičkok!“ křičel s hrůzou jeden o něco vzdělanější školák. Na Lemmyho rameno usedl vrabec a zasalutoval pravým křídlem.
„Quid agis, vole?“ řekl. „Co zdravíčko, vole, slouží? Jak se má Sněžná Květina?“
„Nemám ponětí,“ děl Lemmy. „Dlouho jsem jí neviděl, popíjel jsem teď hodně se Sylviem.“
„No a dyk ten s ní právě chodí, vole, ne?“ divil se vrabec.
„Právě že už ne,“ vysvětloval Lemmy. „Dala mu padáka a táhne to s takovým jedním typem, co má víc peněz, a taky je hezčí, znáš to.“
„Jo, život je píča, vole, jak říkáme my latiníci,“ prohlásil vrabec.
„Vždyť to není latinsky,“ upozornil ho Lemmy.
„No, není,“ pokrčil vrabec křidélky. „Ale stejně to my latiníci říkáme, vole.“
„Dík za pomoc,“ podotkl Lemmy. „Už jsem měl namále.“
„V pohodě, meum gaudium, vole,“ děl vrabec. „Což tě Pán neustanovil vole vládcem nad veškerým ptactvem nebeským, jakož i vším, co se plazí po zemi a plove ve vole, vodě? Teda ve vodě, vole?“
„No když to říkáš,“ pokrčil Lemmy rameny. „Potěšení je na mý straně.“
„A taky, hele, když se mrkneš tady na ten jídelní lístek,“ hovořil vrabec, „tak ti dojde, že my vrabci a kuchařky, vole, jako že ty vztahy jsou spíš chladnější.“
Lemmy se podíval na jídelníček, visící na stěně vedle dveří do jídelny. Stálo tam: „Moravský vrabec, brambor, okurek.“
„A já, vole, pocházim z Moravy, ne?“ vysvětloval vrabec. „A jak mám vědět, jestli ty svině negrilujou třebárs zrovna mého stréca Jožina?“
„Ale moravský vrabec, to je jen krycí název pro psí maso,“ podotkl Lemmy.
„Tim hůř, vole. Tim hůř,“ vrabec se tvářil zhnuseně. „A pak – kdo je u nich brambor? Kdo je u nich vokurek? Ať se podívaj na sebe, vole.“
Lemmy toto téma raději opustil, protože i jeho bujné fantazii se vymykalo, do jak tajuplných hlubin by konverzace mohla zabloudit, kdyby pokračovala tímto směrem.
„Nemohl by ses ještě podívat do Akademie, co se stalo s mými přáteli?“ požádal vrabce. „Příští týden tě za odměnu vezmeme na tajný výlet do Blicherova hradiště.“
„No to jo, vole, to je jasný,“ pravil vrabec a vzlétl. „Nezištně prokazovat přátelské služby svým bližním je mi životním posláním, a milý úsměv meum pretium altissimum, vole.“

Reinhard, Azael a Sylvius se ocitli na chodbičce WC.
„Kde je nad umyvadlem ta zásuvka?“ ptal se Azael.
„Vlastně pod,“ děl Sylvius. „Obrácený vidění, ne?“
Azael zapojil do zásuvky adaptér k vysílačce.
„Musíme počkat až se to trochu zahřeje,“ pravil. „Je to starší typ.“ To vysvětliv, počal zkusmo točit kličkou, která vyčnívala z boku vysílačky.
„Nešlape to,“ prohlásil po chvíli malomyslně. „Někde bude přerušený vedení. Normálně bych věřil, že ho Braber vlastníma zubama přežvejkal, jenže drát je po celý délce vedenej pod zemí a ve zdech, takže nevím jak se to mohlo stát. Bezdrátová vysílačka je skvělá věc, ale obávám se, že patří do říše pohádek, bájí a science-fiction.“
Ozvalo se třepotání a větracím otvorem vletěl dovnitř vrabec.
„Ha, ein Vogel,“ zašeptal Reinhard. „Hladem nezahyneme, Allah sei dank.“
„Pracky pryč!“ zařval vrabec a poposkočil. „Nesu vzkaz od Lemmyho, tak žádný pitomosti, vole!“
„Proč nepřijde sám a posílá za sebe netopýra?“ ptal se Sylvius.
„Jakýho netopejra, vole, podivej se na sebe!“ zahulákal vrabec.
„Sory, já tě vidím vzhůru nohama,“ omluvil se Sylvius.
„Hele, pánové, jste Lemmyho kámoši, vole, a já mu slíbil, že vám vyřídím vzkaz,“ prohlásil vrabec. „A to udělám, vole. Ale jestli chcete slyšet můj názor….“
„Nechceme!“ řekl Reinhard. „Chceme slyšet vzkaz od Lemmyho.“
„Tak jo,“ pokrčil vrabec křídly. „Lemmy je na horký stopě Zprávy o převzetí moci. Ze dveří záchoda zvenku trčí klíč. Mám vodemknout, vole?“

Lemmy se přátelsky rozloučil s ostatními vrabci a slíbil jim, že jim bude na římsách nechávat nějaké drobečky a panáky. Potom prohlédl raněné školáky a zvedl na nohy jednoho, který vypadal že je ještě při smyslech.
„Potřeboval bych se dostat do jídelny, bratře,“ řekl tiše. „Ale nemám vstupní kód. Nyní ti prokazuji velkou čest, protože tvým úkolem bude pomoct mi dostat se dovnitř.“
Školák nakrabatil čelo v nezvyklém náporu myšlení.
„To nejdé, ty volé. Kuchařky maj zbraňé a sou nekompromisní.“
„To už ale asi tak minutu není jen můj problém,“ řekl Lemmy. „Poslouchej. Kuchařky tvoří v rámci Akademie autonomní jednotku. Našeho školníka Stalona nikdy osobně nepotkaly, protože do jídelny nechodí…“

Student Party, kterému vrabec přinesl tajnou depeši od Reinharda, dal vědět všem členům Reinhardovy tajné úderné jednotky, a odbojná sekce studentů přešla do ofenzívy. Úkol zněl přenést válku na území nepřítele.
Party stál na liduprázdné chodbě a koukal se z okna na hřbitov. Předstíral zamyšlení, ale ve skutečnosti byl ve střehu. A to již kolem procházel Braber se svým gangem.
„Party?“ zeptal se přiškrceným, leč výhružným hlasem Braber.
„Dej s tím pokoj,“ řekl Party. „Víš dobře kdo je kdo, a jak se kdo jmenuje. Svoje blbý kecy si nech pro Záchytkovu babičku, až dosouložíte.“
Braber strnul. Takovou drzost už dlouho neslyšel, pokud vůbec někdy, protože od jeho tří let se ho báli i dospělí lidé.
„A vůbec, uhněte, ať můžu projít,“ dodal Party. „Roztahujete se tady, jako byste si tu chodbu pronajali na teploušskej mejdan.“
Braber zapřemýšlel nad smyslem jeho slov, a pak bojechtivě zařval.
Party nelenil, a odepjal od opasku dovedně ukrytý řetěz. Hluk nadcházejícího boje přilákal všechny studenty v doslechu. Reinhard, schovaný za nejbližšími dveřmi, pozoroval celý výjev a v jeho tlapě se objevil vystřelovací žabikuch. Čekal jak boj dopadne, aby se pak mohl přidat k vítězné straně. To už byl takový jeho zvyk, protože hlavní byl jeho cíl, a tím momentálně byla Zpráva o převzetí moci.
Braber byl přesvědčen, že moc, propůjčená mu terorem, je stále na jeho straně. Pyšným pohledem proto přelétl shromážděný dav, pak ukázal na Partyho a řekl: „Pojďte ho bít!“
Studenti pokrčili rameny, a k ničemu se neměli. Braber se zamračil a ukázal na Čarase, stojícího Partymu po boku. „Pojďte ho bít!“
Studenti se opět jen zavrtěli a zůstali nehybně stát. Vtom se student zvaný Ďábel rozveselil, ukázal na Brabera a zvolal: „Pojďme ho bít!!“
Strhl se hromadný řev a masa těl se vrhla na Brabera. Ten byl vývojem situace zaskočen, ale hbitě se chopil svých zbraní a začal kolem sebe mlátit hlava nehlava.
Pacifista Sylvius se pokusil o útěk, ale Ďábel ho svým válečným panděrem odrazil zpátky do bitevní vřavy. Sylvius se mezi nimi chvíli potácel, až ho někdo milosrdně praštil do hlavy a vyřadil z boje.
Azael stál kousek stranou na vyvýšeném schodě, a podbarvoval zuřící inferno zdrcujícím thrashovým sólem na elektrickou kytaru. Teď už nebylo pochyb o tom, že Braberovi Tygři mají zlaté časy za sebou. Nejprve padl Ťuhýk, kterého student Ďábel přimáčkl panděrem ke stěně a vyrazil mu dech.
Latrína dlouho odolával, protože jeho maličká postava mu dávala nevšední hbitost. Nakonec ho Party lapil, a vyhodil z okna. Jeho samotného ale vzápětí Braber zlikvidoval tím, že po něm mrštil tělem přítele Řezníka. Party padl a vytvořil malebnou hromadu s několika dalšími spolužáky.
Braber zařval a vrhl se do středu nepřátel. Zakopl však o Sylviovo tělo a zřítil se na zem. Nedbaje drobných zranění, začal se opět výhružně zvedat na nohy.
V tu chvíli Azael zakončil svoje sólo jedním pekelným rifem, vší silou roztříštil svou kytaru o nejbližší tupý předmět, a tím byla Braberova hlava. Netvor těžce dopadl na dlaždice, a pozbyl vědomí, takže už neviděl, jak jsou jeho zbylí Tygři chyceni a lynčováni. Ještě se mu chvilku cukala chapadla, ale to již zpoza dveří vyskočil Reinhard a dodělal ho okovanou botou.

„Tak co, jak to tady vypadá? Namátková kontrola“ hulákal Lemmy sebejistě, ale krk měl přitom trochu sevřený úzkostí. „Jsem zdejší školník Stalone, a tohle je můj osobní strážce!“
Lest, kterou Lemmy použil, byla riskantní, ale zdálo se že zabrala. Jelikož kuchařky z Laboratoře znaly školníka Stalona pouze z divokých pověstí a temných legend, byla tu veliká šance, že nic nepoznají.
„Kontrola kvality služeb a potravin!“ uhodil falešný Stalone na službu u vchodu. „A upozorňuju vás, že jediná molekula psího masa bude pro vás mít nedozírný následky!“
Lemmy se rozhlédl po jídelně. Školáci a studenti u svých stolků dělali, že nic nevidí, kuchařky bledly a zatínaly pěsti. Frau Steinkopf nikde. Lemmy však neodváděl polovičatou práci.
„Cože to dneska podáváte?“ optal se šéfkuchařky.
„Moravského vrabce, pane školníku“ procedila vrchní řeznice mezi zuby.
„Vrabce? Vždyť úplně slyším, jak to štěká!“ zvolal Lemmy a rázným krokem zamířil do kuchyně.
„No, víte, pane školníku, ono to možná bude vypadat jako že tak, ale to vůbec…“ švitořila kuchařka, a to už Lemmy spatřil ten děsivý výjev. Na bouracím stole ležela Frau Steinkopf, svázaná a s roubíkem v ústech.
Lemmy se zhluboka nadechl a utřel si pot z čela.
„No, tak to jste trochu přepískly,“ řekl. „Psí maso, dejme tomu. Je to blbý, ale dá se to pochopit, když už ne omluvit. Ale tohle… no to snad…“
Lemmy se naklonil, a strhnul lektorce z obličeje šátek, takže mohla vyplivnout roubík.
„Aber das ist nicht wirklich…,“ nadechla se Frau Steinkopf překvapeně. Lemmy na ni vrhnul výhružný pohled.
„Tak, vy kanibalové,“ zavrčel. „Dnes už bylo dost krve a násilí. Ještě že mám s sebou osobní stráž, jinak už bych byl nakrájenej v polívce. Tady kolegyně půjde se mnou, a vy se budete modlit ke všem svým prastarým božstvům Cthulhu, nebo k čemu se to modlíte, abych na vás neposlal …“
Okamžik zděšeného ticha.
„… hygienika!“ dokončil Lemmy svou strašlivou hrozbu, pomohl trollské lektorce vstát a obrátil se k odchodu.
„Jo, a ještě něco,“ otočil se lžiškolník ke kuchařkám. Byly oblečené v černém, což Lemmyho trochu znervózňovalo a hleděl to mít rychle za sebou. „Ode dneška se laskavě vystříhejte na jídelníčku názvu Moravský vrabec, ať už podáváte psy, kočky, trolly nebo lidi. Uráží to lidskou… é, přirozenou důstojnost našich opeřených přátel. Jasný? Já si to příležitostně osobně zkontroluju. A nehrajte si se mnou, nebo se mnou příště přijde sám pan ředitel Záchytka!“
Pak odešel, a už nikdy v životě se do těchto prokletých pustin nevrátil.

Zatímco Reinhard a jeho přátelé se vydali najít Lemmyho, a Záchytka se v hospodě U zeleného kozla děsil vlastní minulosti - a koneckonců i budoucnosti – ve třetím patře Akademie se jakási veliká ležící hromada masa počala cukat a ožívat. To Braber se vracel od bran pekelných….

„Já už ten stereolit nemám,“ pravila Frau Steinkopf, když ji Lemmy dostal do bezpečí na dvůr Akademie. „Ona mi ho vzala.“
„Kdo?“ ptal se už lehce nepříčetně Lemmy.
„Fraulein Bratklopsová,“ odpověděla lektorka.
„Ha! Zrada!“ zařval Lemmy. „A já blbec se tam před ní ještě předvádím, a říkám si jak jí to imponuje!!“
Zde vidíme, že se Lemmy krapet odchýlil od skutečnosti, ale je potřeba vzít na vědomí, že není malých rolí. Jen malých herců, a mezi ně Lemmy nepatřil.
„A to vám ho vzala v hospodě U Vlka?“ zeptal se Lemmy naprosto strašlivou trollštinou, které Frau Steinkopf rozuměla jenom díky tomu, že na tak děsivé prznění své mateřštiny byla u Lemmyho už zvyklá.
„Ne, až tady v jídelně. Chtěla jsem jenom kafe, ale ona byla zřejmě smluvená s kuchařkami…“
„Á-ha!“ zbystřil Lemmy. „Takže ona tu byla, když my jsme bojovali s Tygrama, a já se pak plazil podzemím!“
Tady opět vidíme menší epickou licenci – slovo „bojovali“ není tak docela na místě, ale už víme, že Lemmy měl ve zvyku pojímat věci spíše stylově, než přísně realisticky.
„No ale k čemu by Maggie Bratklopsová potřebovala Zprávu na stereolitu…?“ uvažoval Lemmy. „Že by tady figurovala ještě další strana, o který nevím? No, teď ji budu muset najít. Ale napřed možná radši Reinharda…“
Takto dumaje, opustil Frau Steinkopf, a vydal se přes dvůr na sobě známou část Akademie.
Jenže na dvoře ho čekalo ošklivé překvapení. Jako by jich dneska nebylo už dost.
Výhružně rozkročen, stál zde Vittus Braber, a nevypadal, že by se chystal pozvat Lemmyho na pivo.
„Zůstal jsem sám,“ zavrčel. „Ale stereolit dostanu, i kdybych měl zhynout!“
„Bez zbytečnýho patosu,“ poprosil ho Lemmy. „Já ho nemám.“
Uvažoval, jestli by neměl Braberovi prozradit, kdo ho má. Koneckonců, mohl by tak získat mocného spojence, ale obával se Braberovy zrady, takže radši držel zobák.
„To je fuk,“ odplivl si Braber do prachu. „Tak tě aspoň zmrzačím.“
„Vitte, ne!“ Po dvoře Akademie se rozlehl výkřik a z okna ve druhém patře se vyklonila slečna Bratklopsová. „Nemám moc času, Černá Havranice z nějakýho důvodu nechala zneškodnit všechny moje spolužačky! Ale já už ho mám! Mám stereolit, už ho nemusíš hledat!“
Lemmymu se rozsvítilo. Braber celou tu dobu pracoval pro studentku Bratklopsovou. A taky mu došlo, že Maggie Bratklopsová ho zachránila před běsnícími feministkami i přesto, že vlastně nevědomky pracoval proti ní, a z jeho likvidace by tím pádem měla prospěch. Zkrátka to vypadalo, že v Maggii zvítězila lidskost nad zištnými cíly.
Ne tak v Braberovi.
„Tak nebo tak,“ procedil Braber mezi tím, čemu by se u člověka říkalo zuby, „musím pomstít porážku svého Tygřího gangu! A tak si aspoň zchladím žáhu na něm!“
Braber zařval a skočil. Lemmy už se viděl na jatkách, ale najednou něco zasvištělo a Braber se svalil
na zem, zase jednou v bezvědomí. Lemmy se rozhlédl a na zemi uviděl ležet černý kámen. Zvedl ho, a ohlédl se po okně. Maggie Bratklopsová už tam nebyla.
„Jak kruté dilema musela ta nešťastná dívka prožívat,“ zamumlal pro případ, že by tento příběh chtěl někdo zfilmovat, protože publikum si žádá svoje. Pak se podíval na uhelně černý kámen, kterým mu Meggie už podruhé zachránila kejhák. Něco ho napadlo.
„Já se na to vyseru…“ zamumlal na zemi ležící Braber, hodnotiv svou situaci. Kámen v Lemmyho ruce se náhle rozsvítil a začalo v něm tiše vrnět.
„Toto je zpráva o násilném převzetí moci na Logoberské aka…“ stačil Lemmy zaslechnout.
„Takže já vám děkuji, studente!“ zaburácel hrom kdesi v oblacích, a nějaké chapadlo vytrhlo Lemmymu stereolit z ruky.
„Neposlechl jsem si z toho ani slůvko,“ ujišťoval Lemmy ředitele Záchytku, který se zjevil neznámo odkud.
„No to doufám,“ přikývl Záchytka. „Tak jsem to taky od začátku myslel. Neptejte se, co vaše Akademie udělá pro vás, ale co vy uděláte pro ni. A že jste to vy, tak vám odpustím ten účet za grafologa. A že je mastnej. Ale já si mohu dovolit být velkorysý. A víte proč?“
Nedopověděl, a s mazaným úsměvem se otočil k odchodu.
„Protože jseš Záchytka,“ zamumlal Lemmy tiše.
„Já to slyšel!!“

Epilog

Lemmy, Sylvius, Reinhard a Azael seděli v hospodě U Vlka a popíjeli pivo, velebíce každým douškem Blicherovu pivní říši. Reinhard pečlivě studoval stenografický přepis Zprávy o převzetí moci, který dostal včera poštou. Slečna Margaret Bratklopsová zmizela z Akademie neznámo kam, a nikdo už o ní neslyšel. Jak to ale vypadalo, ukořistila jako první zprávu, pořídila kopii - na xeroxu přímo před sborovnou, na němž si studenti obvykle rozmnožovali taháky - a pak ji poskytla odbojnému křídlu Akademie.
„Není mi jasný, k čemu ji potřebovala,“ napil se Lemmy zhluboka ze svého půllitru. „Ale věděla, že by se nám mohla hodit. Dáme si pivo na její počest.“
„To uděláme,“ přikývl Reinhard. „Je to skutečně zajímavý dokument. Ten, kdo Zprávu na stereolit zaznamenal, zřejmě pospíchal a neměl jinou možnost, takže do ní zahrnul i poslední vůli, v níž odkázal svůj majetek právě Fraulein Bratklopsové. A dá rozum, že nemohla jít, a poprosit Záchytku, aby kompromitující záznam poskytl jejímu právnímu zástupci. A pokud jde o hlavní téma Zprávy - jak se zdá, Záchytka nebyl na Akademii ředitelem odjakživa, i když se snaží vzbouzet dojem, že tady tomu šéfuje už někdy od dob dinosaurů. Podle všeho pracoval původně jako prodavač smutečních kytic a věnců na přilehlém hřbitově. Pak ale nějakým způsobem převzal na Akademii moc, zlikvidoval přívržence bývalého vedení a stal se sám ředitelem a diktátorem.“
„Zajímalo by mě, co chtěl utajit víc,“ ozval se Sylvius. „Jestli ten krvavej převrat, nebo to, že prodával košťata na krchově.“
Dveře hospody se otevřely a vešla parta žáků přilehlé obecné školy. Okovaná kůže, řinčení řetězů a pach potu naplnily lokál. To dítka školou povinná přišla na svých obvyklých padesát piv.
„Helé, volé!“ zavrčel jeden z nich. „Študentí z tý posraný akademijé!“
„Nech jé, volé,“ zadržel ho druhý. „Ty sou dobrý, volé.“
Lemmy poznal svého dočasného spojence z Laboratoře.
„Nemáte být ve škole, hoši?“ pokynul jim přátelsky.
„Né, volé,“ hýkal školák. „My máme jarní prázdniný, volé!“
„Cože máte?“ podivil se Sylvius. „Jarní prázdniny? Co to je?“
„Normálně, volé. Tejden volná, volé, u příležitosti příchodu jará, volé.“
„A to je mi náhodička,“ zamnul si Reinhard ruce. „Zdá se že ředitel Záchytka před námi tento bohulibý zvyk celý ten čas tajil. Možná by se s ním dalo mluvit.“
„A o čem?“ zeptal se Lemmy a měl na tváři úsměv.
„Inu, o takových věcech jako třeba jarní prázdniny, převzetí moci a takové maličkosti,“ pravil Reinhard a dal si další pivo.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský