Fantasmagorium

Autor: Wenai Lafayette
Téma: fantasy
Hlavní postavy: Narbash, Gaspard, Peruta
Shrnutí: Narbash nemá v životě moc štěstí - matka jí týrá, tak uteče a najde nový domov v malé vesnici u vědmy. Ta ji vychová, ale když zemře, musí Narbash odejít, protože není jako ostatní. Vydá se tedy do města a tam potká svou budoucnost i minulost
Poznámka: Tuhle povídku jsem poslala do soutěže O železnou rukavici lorda Trollsayera. (39. místo)

Narbash

Sněžilo. Stařena, sedící shrbeně u ohniště v setmělé místnosti, psala opelichaným brkem na cár pergamenu. Oheň vrhal stíny na její zamračený obličej, zdůrazňuje vrásku mezi očima a pevně stisklé rty. Občasné zaváhání prozrazovalo, že nemá se psaním velké zkušenosti. Ticho hluboké zimy rušilo jen praskání dřeva a šustění brku na pergamenu, chvílemi přerušené znovunamočením hrotu v prastaré lahvičce inkoustu.
Šustění pera ustalo a na vrásčité tváři se objevilo zamyšlení. Stařena, odloživši pero, vytáhla z malé krabičky zbytek pečetního vosku. Poskládala pergamen a z ohniště si vybrala plápolající třísku. Za malou chvíli začal rudý vosk dopadat na okraje pergamenu, přitavuje je k sobě na vždy. Nebo alespoň na hodně dlouhou dobu. Stařena na pergamen roztavila celý zbytek hranolku, při čemž si spálila špičky dlouhých šedých nehtů. Tiše zaklela a do stále neztuhlého vosku otiskla svůj levý palec. Pod něj nehtem vyryla patnáct čar. Utřela si ruku do sukně z hrubého plátna a zapečetěný pergamen schovala do malé kovové truhličky, kterou skryla až na dno velké dřevěné stojící v nohách její postele. Pak se zachumlala do několika postarších kůží, přivřela oči a čekala.

Byla tma, když se za ní zaklaply dveře místa, kterému se nikdy nemohla donutit říkat domov. Navlečená do toho nejteplejšího, co doma našla, a s vakem plným jídla se rozběhla starou rozbitou cestou směrem do lesa. Utíkala celou noc, protože si nebyla jistá, jestli za ní „matka“ nepošle štolbu se psy. Před očima se jí vynořil obrázek toho, jak ji chytli minule. Jeden ze psů na ni skočil a držel ji u země, dokud štolba nepřišel a nepřivázal ji na koně. Pak, v domku, ji hodil k nohám její „matky“. Proslov té ženy jako obvykle začínal ty spratku!, a pokračoval ve stylu, jak si může naše dítě dovolit…!, a končil několika ranami ohebným lískovým prutem. Běžela kolem zamrzlého potoka a doufala, že nepotká strigu nebo nějaká jiná strašidla. Ráno zjistila, že je na vrcholku nějakého kopce. Před sebou viděla dlouhé údolí táhnoucí se až k obzoru a i když byla unavená, nezastavovala se, ale šla dál. Sice nevěděla, kde je, nicméně se rozhodla, že musí dojít až k nějaké vesnici, kde si odpočine; jinak by zmrzla, to jí bylo jasné. Šla celý den, ovšem široko daleko nepotkala nikoho tak na konci údolí vešla opět do lesa. Už se sotva šourala, cítila, jak jí mrznou prsty. Když spadla do roští, vyplašila dvě srnky žeroucí seno z krmelce. Oči se jí už samy zavíraly, tak v polospánku vlezla do krmelce, a za pár chvil už nevěděla o světě.
Pomalu se probouzejíc z šíleného snu uslyšela kroky. Snažila se, aby si jí nikdo nevšiml, ale marně. Za chvíli už ji z teplého sena vylovily dvě dlouhé ruce patřící elfovy. Jeho zelené oči spatřily nejprve ty její výhružné, a pak celý chumel kožešin, jež mělo děvčátko na sobě.
„Co tu chceš, malá?“ zeptal se starostlivě elf.
„Co je ti po tom, elfoune?!“ vyjela na něj malá dívenka s pusou plnou ostrých zoubků. Zacukala se v jeho sevření a zavrčela. Nechtěl ji pustit.
„Takhle tě tu nemůžu nechat. Zmrzla by jsi,“ řekl jí elf a udělal jakýsi pohyb zápěstím a dívenka se za chvíli topila v lehkém snu.

Stařena již poklimbávala zachumlaná v teplých kožešinách, když ji vzbudil ruch přicházející z návsi.
„Zavolejte Perutu!“
„Peruto!“
Stařena se šourala ke dveřím. Odhrnula závěs z pytloviny, který bránil lezavé zimě pronikající přes staré nedoléhající dveře narušit teplo jejího domku.
„Co se děje, Holane?“ zeptala se elfa táhnoucího cukající se dítě.
„Našel jsem ji v krmelci.“
Děvčátko sebou škubalo, házelo, plivalo kolem sebe, ale elfa se zbavit nedokázalo.
„Dej mi ji, Holane,“ řekla vědma a vzala děvče za ruku. To na ni hodilo velmi zvláštní zamračený pohled, ale nechalo se odvést do chatrče. Vědma posadila děvče rázně před ohniště.
„Ty jsi mě čekala,“ konstatovala dívenka.
„O to se teď nestarej,“ zarazila ji Peruta a podala jí teplé vlněné šaty. „Převleč se z těch mokrejch hadrů.“
Dívka se začala převlékat. Vlněné šaty příjemně hřály a teplo vycházející z ohniště ji uspávalo.
„Jak se vůbec jmenuješ, děvče?“
„Doma mi říkali Sáro.“
„Ale to se ti moc nelíbí, co? Co kdybych ti začala říkat Narbash.“
Děvče pokývalo hlavou na souhlas, stočilo se do klubíčka a usnulo.

*****

Byl začátek léta. Narbash se protáhla a zadívala se na východ slunce. Měla slunce ráda, když vycházelo, i když zapadalo, ale když se šplhalo po nebi, píchalo ji nepříjemně do očí - proto nejradši zůstávala v chatrči a ven vycházela až večer. Na chvíli se zamyslela nad tím proč je k ní tak nepřátelské, a kde asi vychází. Pak zaplašila všechny myšlenky na dlouhé cesty a zvedla na ramena vědra s vodou; donesla je do chatrče a položila na místo, když v tom se odhrnul pytlový závěs ve dveřích a vstoupil Holan.
„Zdravím Narbash. Jak se vede Peruto?“ zeptal se elf staré ženy sedící v posteli vystlané kožešinami. Její oči měly šedavou barvu a už tři roky nic neviděly.
„Zase jsi přišel do vesnice? Stýská se ti po lidech?“ zasípala Peruta.
„Ani ne. Přišel jsem se podívat na svou nalezenkyni a možná jí i předat něco moudrosti.“
„Tu si můžeš nechat pro sebe,“ odsekla Narbash. „Já se musím starat o Perutu.“
Narbash elf nikdy nepřirost k srdci. Vadila jí jeho přílišná přemoudřelost a naprosto zbytečná vznešenost.
„Jen se nevztekej, možná toho máme společného víc, než si myslíš,“ usmál se na ni, ukazuje na její zašpičatělé uši.
„Tak to ani náhodou!“ vykřikla vzpurně a vyběhla z chatrče. Vklouzla do kůlny, kde bylo uskladněné dřevo a zelenina, tam si sedla do kouta a dala hlavu do dlaní. Ona nemohla být elf! To bylo naprosto nemyslitelné. V dlaních sevřela své špičaté uši a už jako tolikrát si přála, aby tam nebyly. A jako tolikrát se nic nestalo. Ale dnes jí padl zrak na nůž, který ležel na starém špalku - většinou s ním krájeli zeleninu a dělali třísky. Proč jen ji to nenapadlo dřív? Pomalu vstala a s pohledem upřeným na nůž se pro něj natáhla. Zkusila jeho ostrost. Jednou rukou chytila špičku ucha a přiložila nůž na jeho okraj. Nadechla se a zavřela oči. V tom zavrzaly dveře a dovnitř se vbelhala Peruta. Narbash hned nůž spustila.
„Nech toho, děvče, a pojď domů. Musíš začít vařit.“
„Už je pryč?“
„Jo, už odešel.“
Narbash si povzdechla a vrátila se do domku, přihodila dříví na oheň a nalila do kotle vodu. Stařena se zatím zachumlala zpátky do kožešin.
„Děvče, už dlouho tady nebudu. Naučila jsem tě už všechno, co umím já. Umíš vyléčit každý šrám způsobený zbraní i kouzlem. Umíš věstit z kostí i z vnitřností zvířat. Ale jedno se ti nikdy vyvěstit nepodaří. A to tvůj původ. Proto jsem ho vyvěstila já a to v předvečer, kdy tě přivedl Holan. Zapsala jsem ho, zapečetila a dala do železné truhličky, té, která je v dřevěné. Až si mě bohové zavolají, můžeš pečeť rozdělat a zjistit, proč jsi tak nespokojená se svým životem a proč tolik nenávidíš elfy. Ale ne dřív.“
„Proč ne dřív?“ zeptala se najednou zmatená Narbash. „Proč mi to nemůžeš říct?“
„Protože je to nebezpečné,“ zašeptala stará žena a odvrátila hlavu, čímž rozhovor ukončila.

Peruta zasípala na svém kožešinovém lůžku a najednou se vzpřímila.
„Narbash!“ vykřikla svým šepotavým, stářím vyprahlým hlasem. Ta – spící na pár kožešinách u krbu – se prudce posadila, všechny smysly zbystřené nenadálou situací. Sledovala Perutu, která v pomalých intervalech zvedala a skláněla hlavu, mumlajíc podivná slova, jež znala jen ona sama. Narbash nevěděla, co se děje, tak jen dávala pozor. V jednu chvíli se vědma zastavila, hlavu skloněnou, zašeptala: „Bohové zpívají. Zvou mě k sobě. Hraj mi na cestu.“ Pak začala sklánět a zvedat hlavu jako předtím. V intervalu, který byl stejný, jako tlukot jejího srdce. Narbash si vzala bubínek a vyřezávanou paličku, načež se posadila k nohám stařeny. Všimla si, že Peruta teď sklání hlavu mnohem pomaleji. Začala tlouct na bubínek v rytmu svého srdce, protože věděla, že právě tahle hudba bude doprovázet věštkyni k bohům a jistě ji potěší slyšet srdce, toho, koho vychovala, aniž měla důvod. Ten pergamen, blesklo Narbash hlavou. Podívala se na truhlu, ale stále dál hrála na bubínek klidnou melodii. Ráda ještě prokáže staré hodné Perutě tuto poslední službu.
Narbash sledovala stařenu, která dýchala pořád pomaleji a pomaleji zatímco chatrčí zněly rytmické tóny hrané na jeden malý bubínek pořád dokola a dokola. Narbash tloukla do bubínku s neselhávající pravidelností a její oči sledovaly Perutu, kývající se stále méně. V tom se narovnala, zvrátila hlavu ke stropu a nepravidelně dýchala. Narbash zapálila dvě černé svíce a nachystala jednu k hlavě postele a druhou k nohám. Pak, nejtišeji jak dovedla, otevřela malou železnou truhličku a vyndala z ní starý pergamen. Na pečeti byl otisk palce. Dívka to kouzlo znala, neboť zajišťovalo, že nikdo neotevře zprávu dříve, než z pečeti zmizí všechny vyryté čáry. Peruta se stále nehýbala. Narbash pečeť opatrně odloupla a ve světle jedné z černých svic ho rychle přečetla. Pak pohlédla na stařenu a vzala do ruky pečeť z onoho dopisu. Byla si jistá, že stařena je už připravená na svou poslední cestu, tak natáhla ruce a pečeť rozlomila nad její hlavou, stařena se s heknutím svalila na záda a Narbash spustila ruce. Peruta je mrtvá, je čas odejít.
Narbash vyšla z chatrče s hlavou sklopenou. Na návsi byl shromážděn shluk lidí - v jednu chvíli se na dívku upíralo sedmatřicet párů očí - přelétla dav pohledem.
„Je mrtvá“ řekla tiše a přesto měla pocit, že její hlas burácí po návsi a odráží se ve věčné ozvěně pravdivosti těch slov. Dav vyčkával.
„Spalte ji. Ať stoupá k bohům, kterým sloužila. Já odejdu,“ Narbash chvíli čekala, kdyby přece jen někdo z vesničanů promluvil. Nestalo se tak, lidé ji vždycky považovali za divnou osobu. Možná kvůli jejímu odporu vůči slunci. Možná tušili, kdo opravdu je. Otočila se, hodila si vak na záda a odešla. Zamířila na východ do nejbližšího města.

Tam chodila po ulicích dlouho do noci, než si vybrala jednu zapadlou knajpu. Nenápadně vklouzla dovnitř a posadila se k jedinému prázdnému stolu, protože ostatní byly víceméně obsazeny ožraly pochybné pověsti. Smrdělo to tam starým pivem a zvratky, na zemi byla rozházená sláma a v rohu kdosi spal - tedy nejspíš spal. Když se otočila na místo vedle sebe, seděl tam nějaký muž a šklebil se na ni. Nesnášela, když se na ni někdo takhle šklebil, protože to obvykle neznamenalo nic dobrého.
„Tak co, děvčá. Dáš si něcó?“ zeptal se jí a špinavým obličejem se nepřestával šklebit. Chyběl mu jeden zub.
„Nech mě bejt,“ odbyla ho ráznou odpovědí.
„No ták. V posteli bys bylá dobrá,“ muž to však nevzdával a chytl ji za ruku. Chtěl ji vytáhnout zpoza stolu, ale jak se Narbash zvedala, jednou rukou si ho přitáhla naproti ruce druhé, kterou mu vrazila do nosu. Chlap zachroptěl, kousek se odpotácel a omdlel.
Narbash ho sledovala se zachmuřeným obličejem tak ani nepostřehla, jak se na ni vrhli dva chlapi a vyhodili ji z knajpy. Narazila na stěnu protějšího domu a vedle ní přistál její vak. Zhluboka se nadechla a odhrnula si vlasy z obličeje. V ústech ucítila krev, neboť měla rozražený ret. Utřela si ho do rukávu. Dveře od knajpy se otevřely a ven se vylil hluk a světlo, pak je na chvíli zastínila vycházející postava a nakonec hluk i světlo zase zmizeli; muž se zastavil před ní - viděla z něj jen vysoké boty, neměla chuť zvedat zrak.
„Vstaň!“ uslyšela jen velitelský rozkaz ze shora. Když se nehýbala, muž ji chytil za paži a vytáhl nahoru. Se zúženýma očima se mu podívala do tváře, zaujala ji jeho křivá ústa, jejichž jednu půlku protínala jizva.
„Měl bych pro tebe nabídku.“
„Pch!“ odfrkla si Narbash.
„Viděl jsem, jak jsi tomu chlapovi zlomila nos. Jsi rychlá.“
„No a?“
„Nevadila by ti práce v takovym stylu?“
„Ne. Nevadila. Potřebuju prachy.“
Chlápek kývnul a podal jí ruku.
„Já se jmenuju Gaspard. Pojď se mnou, poznáš další.“
Naznačil jí cestu a ona šla, následujíc jeho kroky. Prošli několika velmi zapáchajícími místy, až se najednou objevili v místnosti slabě osvětlené jedinou petrolejkou. Narbash si uvědomila, že ani neví, kudy šli. U starého rozvrzaného stolu seděl malý muž s nohama nahoře, když se tam objevili, hodil po nich okem, ale dál se nerušeně věnoval kusu uzenému na svém noži. V tom se v rohu za stolem objevil pohyb - něco tam nabývalo na objemu a rostlo do výše, Ve chvíli, kdy se zdálo, že více to vyrůst nemůže, se to narovnalo a shodilo ze sebe záplavu hadrů. Z hustých černých pokroucených vlasů na ni zíraly dvě šíleně zelené oči. Pak se to ještě trochu upravilo a vznikl obličej nejvíce připomínající kozí. Narbash si všimla jednoho zlomeného rohu v jeho vlasech.
„Ty jsi… týfnik,“ řekla Narbash a hleděla do jeho tváře se zaujetím. Týfnika ještě nikdy neviděla.
„No a?!“ odsekl týfnik. Jeho hlas kupodivu jako kozlí nezněl, spíš jako šustění větru v rákosí. „A co seš ty? Nějakej obyčejnej půlelf?“
„Ne! Já jsem…Jmenuju se Narbash. A prostě nejsem elf.“
„Dobře,“ pokrčil rameny. „Já jsem Inubar a to je Yerfrem.“ Ukázal na sedícího muže, ale ten jí jen kývl na pozdrav a dál se věnoval své pozdní večeři.
Gaspard dvakrát tleskl a zprudka se nadechl:„Tak, teď se pokusíme vysvětlit Narbash, s čím nám musí pomoct.“
„Není to nic složitýho,“ poznamenal věcně Yerferm. „Prostě budeš hlídat.“
„Jo,“ kývnul hlavou Gaspard. „My tři si musíme vyřídit jednu věc a tebe potřebujem, abys nám ohlídala terén a nikdo nás nechytil. Taky si musíš vzít na starost jednoho ze strážnejch. Doslech jsem se, že zvýšili jejich počet.“
„A o co vlastně jde?“ zeptala se Narbash, stále netušíc, o čem je řeč.
„O atentát.“
„Na koho?“
„Nikoho příliš významného. Jde pouze o hlavního strážce královského pokladu, ctihodného pana Norvegica. Zítra v noci přespí v penzionu vdovy Bougetový a tam se mu stane malá nehoda.“
„Jenom atentát? Žádná loupež nebo tak?“ zeptala se Narbash.
„Ne, jde jen o smrt,“ odpověděl jí Gaspard.
„A od koho dostanu prachy?“
„Ty ode mě. Já je dostanu od jednoho neznámého přispěvatele.“
„Dobře. Je tu ještě něco co bych měla vědět?“
„Jen pár věcí.“

Noc se již pomalu probouzela ze své hříšné tmy, když Gaspard vysvětloval Narbash poslední detaily jejich chystaného atentátu.
„Tak to je všechno. Teď se trochu prospi a k polednímu si pudem očíhnout terén,“ dopověděl Gaspard.
„A co jídlo?“ protáhla se Narbash a zívla. „Už mám docela hlad.“
„Něco donesu, musíme být nenápadný.“
Po lehkém spánku a vydatném obědě skládajícím se z pečené husy a dvou pecnů chleba, si všichni otřeli mastné brady a vyrazili do města. Inubar zahalený ve všech možných hadrech, žebral kolem penzionu. Gaspard s Narbash předstírali, že jsou novomanželé na procházce a Yerferm nadával na všechno kolem, čímž si přiřkl úlohu nevrlého postaršího ožraly, jakých jsou v každém městě tucty. Když na hodinách odbylo půl třetí, přijel kočár, a s veškerou pompézností jaké je jen kočár schopen, zastavil před penzionem. Z něj hned vyběhla vdova Bougetová a počala vítat hosta, jež vystoupil z kočáru. Vrchní královský pokladník, pan Norvegicus byl postarší muž, šlachovitý a vysoký, v tváři měl výraz neústupné přísnosti a spravedlnosti s náznakem krutosti a touhy ubližovat lidem. Nechal si od vdovy políbit prsten a namyšleně vstoupil do penzionu. Narbash zavěšená do Gasparda vstoupila chvíli po něm. V hale nikdo nebyl, ale z patra nad nimi se ozýval hluk, jak se všichni snažili podlézat pokladníkovi - Gaspard rychle přistoupil k hlavnímu pultu, na němž ležela tlustá kniha, a začal ji pročítat.
Narbash dávala pozor, zda někdo nejde, takže když uslyšela hlasité prásknutí dveří a kroky, rychle se do Gasparda opět zavěsila. Ten spěšně vrátil knihu na její původní místo. Za okamžik přišel do haly muž v pečlivě vyčištěném obleku.
„Rračte si přřát?“ otázal se dvojice. Narbash jen těžko překonala touhu se ušklíbnout nad jeho silným ráčkováním.
„Chtěli bychom vědět, jestli máte volno někdy začátkem podzimu,“ řekl s vážnou tváří Gaspard.
„Tento malý rozkošný penzion nás natolik upoutal, že bychom tu chtěli strávit delší dobu, viď drahá?“
„Jistě, miláčku,“ odpověděla Narbash.
„Máme volno od pátého zářří. Přředpokládám, že byste měli zájem o manželské aparrtmá.“
„Jistě, to nám bude naprosto vyhovovat.“
„Mohu se zeptat na jméno?“
„Pan a paní Appletonovi.“
„Zajisté. Píšu si vás a těšíme se na vaši milou návštěvu,“ odpověděl sladce recepční a uhladil si až nechutně ulízané vlasy.
Za chvíli už byli Gaspard i Narbash venku a klidným promenádovým krokem směřovali ke skrýši. Tam počkali na ostatní. Když přišli i ti, řekl Gaspard všem, ve kterém pokoji se Norvegicus ubytoval. Dohodli se, že do penzionu vniknou zadním vchodem v době, kdy už všichni budou spát, takže teď jen čekali na příhodnou dobu a čas si krátili hraním karet. Vhledem k tomu, že Narbash karty nikdy nehrála, se ji to ostatní snažili naučit, ale moc jí to nešlo. Konečně byla noc dost temná a banda se potichu vydala ze své skrýše. Ve městě bylo ticho a ve všech oknech tma. Pomalu se plížili kolem zdí a zahlédnout by je mohl pouze velmi dobrý pozorovatel, ovšem nikdo takový ve městě nebyl, to si ohlídali.
Když došli až k penzionu, dorozumívali se už pouze posunky. Jako první šel Gaspard, který kontroloval terén. Ten zneškodnil prvního strážného, pak Narbash, ta si vzala na starost druhého a i ten už za chvíli ležel na zemi v bezvědomí. Potichu otevřeli zadní vchod a vklouzli do penzionu. Narbash zůstala hlídat u schodiště a ostatní vešli do pokoje hlavního pokladníka. Narbash natahovala uši, kdyby zaslechla sebemenší podezřelý zvuk, ve tmě taky viděla dál než obyčejní lidé, takže by mohla odhalit kohokoli dřív, než by si on všimnul jí, pokud by ovšem nebyl stejné rasy jako ona. Chvíli bylo naprosté ticho, ale pak zaslechla hluk rvačky. Vycházel z Norvegicova pokoje. Na moment zaváhala, jestli tam nemá vtrhnout, ale pak zůstala stát na svém místě. V tom se rozlétly dveře a z nich vypadl pozpátku Yerferm. V krku měl až po rukojeť zaraženou dýku, překvapeně se díval na krev na svých rukou, až mu i ty dopadly na zem a on se už ani nepohnul. Nato z pokoje vyběhl sám Norvegicus, v ruce svíral čepel s ozdobnou rukojetí, jaké se dávají do hůlek. Spatřil Narbash až na poslední chvíli, chtěl ji také zabít, ale ta rychleji vytáhla svůj tesák a ohnala se s ním po Norvegicovi, tak ho rozpárala od podbřišku až k hrudní kosti, kde se tesák zasekl. Pokladník ze sebe vyrazil překvapený jek a pak se mu u rtů objevily drobné krvavé bublinky. Zhroutil se na zem. To už kolem Narbash probíhali Gaspard s Inubarem a ona se nerozmýšlela a vydala se za nimi. Také v penzionu se začala rozsvěcet světla a jen co vyběhli ze zadních vrátek, ozval se jekot.
Všichni tři vyšli z města dřív, než začalo svítat a vydali se cestou na západ. Oba muži byli zamlklí, skleslí ztrátou Yerferma.
„Narbash,“ promluvil konečně Gaspard, když první paprsky vycházejícího slunce projasnily nebe. „Za chvíli dojdeme k místu, kde se setkáme s tím, kdo nám vyplatí odměnu. Dostaneš svůj díl a můžeš jít. Nebo s námi můžeš zůstat místo Yerferma. Živíme se tím, co jsi dneska udělala ty.“
Narbash zvedla hlavu a podívala se na něj, pak na Inubara a sklouzla pohledem zpátky ke Gaspardovi. I když byla ještě víceméně tma, dovedla poznat barvu jeho očí. Byly šedé jako nebe před bouří a ona v nich dokázala rozeznat touhu po jakési zvláštní krutosti. Něco podobného, co celý život cítila ona sama, ale nedokázala to pojmenovat. Až před časem …
„Zůstanu,“ vyslovila po chvíli.
Inubal do ní trknul a zasmál se:„Tak to večer oslavíme. Gasparde, půjdeme zase kolem té vesnice, kde měli tu skvělou pálenku?“
„Jo, to půjdem. Něco koupíme.“
Narbash byla zaskočená náhlou změnou nálady, ale rozhodla se to neřešit. Peníze jim předal tajemný muž v černém plášti a na černém koni. Narbash si pomyslela, že to už s tou černou a tajuplností trochu přehnal, ale nic neřekla, protože nějaká hotovost se docela hodila. K večeru došli do vesnice a Gaspard tam nakoupil zásoby jídla i pálenky a všichni tři se utábořili v lesíku za vesnicí, kde byl klid. Rozdělali malý ohýnek a načali první lahev.

Když dorazili do dalšího města, našli si nocleh v jednom polorozpadlém domě na kraji. Gaspard se vydal obhlédnout situaci, Narbash s Inubarem zatím povečeřeli. Gaspard se vrátil zanedlouho s dobrou zprávou, sehnal další kšeft. Mělo to být docela jednoduché odstranění nevěrného manžela: budoucí vdova jim řekla, kde se s milenkou schází, tu prý měli nechat na živu, aby se jí mohla vysmívat. Rozdělili si povinnosti a před půlnocí vyrazili. Do domu milenky, kde k tomu mělo dojít, se dostali snadno. Potichu prošli celou budovou, až stanuli přede dveřmi do ložnice. Po krátké výměně pohledů rozrazili dveře. Spatřili obtloustlého muže zmítajícího se na ženě, když zjistil, co se děje, pokusil se natáhnout pro dýku zamotanou v šatech na zemi, ale nestihl to - Inubar po něm skočil, sevřel mu krk a začal škrtit. Gaspard zatím držel milenku. Narbash stojíc u dveří těkala pohledem po místnosti. Všimla si několika drahých šperků, ležících na prádelníku, tak nelenila a sebrala je. Pak se ale zarazila a pohlédla do tváře té ženě. Připadala jí povědomá. Tak strašně povědomá. Když se dívala na ty kruté strohé rysy, tak cítila strach a pohrdání. Pak ji to koplo do hlavy. Bylo to jako rána od valacha. Byla to ta žena, která jí zatajila její původ - byla to její matka. Cítila, jak ji něčí ruce uchopují a vlečou pryč, ale nedokázala s tím nic udělat, v hlavě měla stále obraz tváře té ženy. Viděla, jak se ušklíbá. A narůstal v ní vztek. Vztek a touha po pomstě, tak silná, až ji to bolelo. Před očima se jí promítaly všechny věci, které v sobě zasunula tak hluboko, jak to jen šlo. Z toho omámení se probrala až v cele. Stěny byly z chladného kamene a zamřížovanou stranou sem z chodby pronikalo trochu mihotavého světla pochodní. Pomalu jí došlo, co se stalo a jak ji chytili - ačkoli si nebyla jistá, měla tušení, že teď by měl přijít na řadu soud.
Přišli pro ni, když seděla v rohu a v prstech žmoulala stéblo slámy, rozsypané na podlaze. Dost surově ji zvedli, a když se v sevření strážných zacukala, jeden z nich ji praštil do obličeje. Dovlekli ji až do jakési soudní síně, kde ve vysokých lavicích proti sobě spatřila soudce s dlouhou parukou. Netvářil se ani trochu mile a odkázal ji na místo pro odsouzené, kde ji připoutali do okovů.
„Dnes vyneseme rozsudek,“ promluvil soudce pevným hlasem. „Nad osobou jménem Sára Hedleyová, jež zapříčinila smrt několika lidí. Žádám o slovo prvního svědka.“
Pak mluvilo několik lidí, které nikdy neviděla. Obšírně se rozpovídali o tom, za co všechno je zodpovědná a koho zabila - sice jich bylo trochu víc, než ve skutečnosti, ale komu na tom záleželo.
„A teď promluví svědkyně Hedleyová matka přítomné Sáry.“ Ta se graciézně zvedla a za šustění těch nejdražších šatů přísahala, že nebude lhát a posadila se na místo svědků. Narbash ji sledovala po očku. Od ní rozhodně nic dobrého čekat nemůže.
„Tu dívku,“ promluvila Hedleyová a snažila se, aby její hlas zněl pevně a pravdivě, „znám. Sama jsem ji před třiadvaceti lety porodila a už od toho dne nebyla v pořádku. Byla úplně jiná než ostatní děti. Tak tichá a bála se slunce. Jak rostla tak se v ní postupně vyvíjel charakter jejího otce.“
V tu chvíli byla vyrušena jedním z mužů sedících po pravici soudce:„Řekněte nám něco o jejím otci, kde jste se seznámili,…“
„I když není zrovna snadné na to vzpomínat…“ povzdechla si. „Bylo to krátce po skončení války. Krajem se potulovali bandy žoldáků a bylo nevyhnutelné, že časem navštíví i náš statek. Bránili jsme se, jak to šlo, ale jeden z nich mě našel a znásilnil. Byl to skřet.“ Odmlčela se a do kapesníku setřela neexistující slzy.
„Takže ona je půlskřet. Jaké bylo ji vychovávat?“ zazněla opět otázka od soudcovy pravice.
„Bylo to těžké a velmi stresující. Snažila jsem se ji chápat a vychovávat ji v rodinném milujícím prostředí, ale ona byla prostě zmetek. Co mohla, to zkazila. Na všechny se mračila, byla nevrlá a hádala se s nimi. Nechci ji obviňovat, ale najednou nám přestaly nést slepice. Mléko se kazilo… Nevěděla jsem si s ní rady. Snažila jsem se s ní vyřešit to po dobrém, ale pořád se vztekala. Občas mě i kousla. A jeden večer zase trápila kočku, tak jsem jí řekla, ať toho nechá. Začala na mě křičet, měla jsem strach. Když začala vrčet, vyděsilo mě to, tak jsem ji uhodila. Jen lehký políček… A pak už jsem ji neviděla… Až do onoho večera…“ hlas se jí vytratil a zanikl v neustálém vzlykotu. Svědkyně skrývala tvář v hedvábném kapesníčku napodobujíc pláč. Narbash se tomu nedivila, její matka si dokázala plně vychutnat každou příležitost, kdy mohla předvést svůj herecký talent. Samozřejmě to všechno nebyla pravda, ale už rezignovala na všechnu snahu vysvobodit se.
Po dlouhé době a všech možných obžalobách konečně zazněl rozsudek:„Tento soud, z milosti boží a vůle královské, odsuzuje Sáru Hedleyovou za vraždy a čarodějnictví k smrti upálením. Rozsudek bude vykonán pozítří za rozbřesku.“
Upálí ji. Jednou, když byla malá, to viděla. Když toho muže tehdy přivázali k hranici, nevyjadřoval jeho obličej nic, ale pak ucítil kouř a jeho odvahu pohlcovaly rozmáhající se plameny. Křičel jenom chvíli, než ho kouř uspal. Nebyl milosrdný, to tehdy nebyl nikdo. Jako tady. Když ji odvedli zpátky do cely, opět se sesula do svého kouta a upřela zrak na prasklinu v kamenech a přemýšlela, co by mohla dělat. Samozřejmě věděla, co by dělat měla. Měla by procházet svůj život a probírat všechny svoje úspěchy a prohry. A milence – pch! Na to všechno kašlala, věděla, co prožila a uchvátilo ji jen několik pár posledních dnů a ty byly pryč. Všechno bylo pryč. Byl konec. Tak nějak necítila nic, žádný vztek, smutek, beznaděj. Upadla do jakési letargie, ze které ji vzbudil až zvláštní zvuk: někdo se tu pral. Nenápadně přišla až k mřížím a snažila se zjistit co se děje. Spatřila dvě postavy táhnoucí třetí, všechny byly zahalené a Narbash je nemohla poznat. Zastavily se u její cely, pak chvíli chrastili klíče, když odemykaly, načež zavrzaly dveře její cely a zakuklenci hodili dovnitř bezvládnou postavu.
„Dělej, svleč se, no co tam tak sedíš, honem!“ Narbash poznala po hlase Gasparda a honem vstala. Začala se svlékat.
„Co je? Jak to že jste tady?“ ptala se nakvap a strhávala ze sebe šaty.
„Musíme vás dvě převlíct. Aby strážní nic nepoznali.“
Narbash byla hodně ráda, že pro ni přišli, ale nezdržovala zbytečnými výlevy citů ani stydlivostí za svojí krátkodobou nahotu, než se oblékla do šatů dívky, která byla v bezvědomí. Když pohlédla do její tváře, na okamžik se zamračila, protože vypadala stejně jako ona sama. Za chvíli už ale běžela s ostatními z podzemních kobek do měsícem zalitých ulic města. Skryli se v polorozpadlé barabizně na periferii, kde si Gaspard a Inubar zřídili krátkodobý úkryt. Zapadli do jediné místnosti, které nechyběl strop, a Inubar zapálil svíčku.
„Kurva chlapi,“ vydechla schvácená Narbash. „Pořád mi nejde na rozum, proč jste mě zachránili. To jsem vám tak chyběla?“
„Hele, zas si tak nevěř,“ podotknul Inubar.
„Jo, potřebujem tě, máme další kšeft,“ objasnil jí to Gaspard a zasmál se.
„A kdo to byl? Ta holka?“ zeptala se.
„To nebyla žádná hoka. To byla ctihodná paní Hedleyová.“
„Cože? To jako ona? Do prdele, jak vás to napadlo? Dyť ona je starší než já.“
„Je ti nejvíc podobná, no a pak Inubar udělal takový menší kouzlo…. A taky nás napadlo, že se asi budeš chtít pomstít.“
„No to vás napadlo skvěle,“ pokývala uznale hlavou Narbash. „Doufám, že zítra se půjdem podívat na popravu.“
„No jasně. To už si nemůžem nechat ujít.“
„Ale moment, neprozradí nás?“
„No to tedy těžko,“ ušklíbl se Inubar. „Gaspard využil svých anatomických znalostí a vyřízl jí jazyk.“
Narbash zvedla ret v náznaku znechucení, ale přijala nabízenou lahev kořalky a spláchla hořkou chuť na jazyku.

Ráno se za hradbami města shromáždil dav. Na jeho okraji stáli tři postavy zahalené tak, aby nebylo poznat, kdo jsou a přesto ony samy měli dokonalý přehled. Za chvíli si začala zástupem klestit cestu skupina strážných a uvolňovala tak uličku pro malou bryčku, na které se svíjela odsouzená - tedy domnělá odsouzená. Křičela z plna hrdla, ale vydávala pouze nesrozumitelné zvuky. Dav na ni křičel všelijaké urážky, v jejichž hluku křik odsouzené zanikal. Pak ji přivázali na vrcholek hranice ke dřevěnému kůlu. Narbash i na tu dálku viděla děs v jejích očích: ve tváři měla výraz naprostého zděšení a nemožnosti uvěřit tomu, co se právě děje. Kat zapálil hranici a za chvíli už se k nebi zvedala hustá vřetena dýmu a zakrývající odsouzenou, jejíž křik se ztrácel v dávivém kašli, načež ustal úplně. Narbash na tu scénu hleděla jako u vytržení. Pocit zadostiučinění a vykonané pomsty v ní rostl každým momentem. Podívala se na Gasparda stojícího po její levici. Vycítil její pohled a usmál se na ni. V tom ďábelském úsměvu četla pochopení pro to, čím vším je, i škodolibou radost z tohoto činu. Opětovala jeho úsměv a pak obrátila své kruté černé oči zpátky k hranici. Konečně měl její život nějakou budoucnost.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský