Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Logoberská akademie, sociální drama
Hlavní postavy: Lemmy Conanson, Sylvius Záhorský, spolužáci Řezník, Výroslav a Hans, ředitel Záchytka, major Šumák
Shrnutí: Logoberská armáda natahuje spáry po studentech Záchytkovy Akademie. Ani jemu, ani jeho studentům se to však nezamlouvá, a proto se musí utkat s nepřítelem v mnoha směrech nebezpečnějším, než jsou temní mágové, upíři a nevyzpytatelné ženštiny – s mozkem byrokrata.
Poznámka: Lemmy a jeho přátelé v tomto příběhu nepoužívají magii, necestují časem a neloví vlkodlaky, ale stejně jako se nám v běžném reálném světě občas stávají zvláštní, až mystické věci, tak se i hrdinům ze světa kouzel a podivných bytostí může přihodit něco (jen zdánlivě) normálního. Povinný vojenský odvod každopádně už dnes díkybohu patří do říše legend a mýtů… Tento příběh byl napsán se spoluautorem, který si nepřál být jmenován, autor mu nicméně děkuje za poskytnutý materiál…

Návrat tří špinavců

Prolog 1

„No co by s ním bylo, nic, jenom se nějakou dobu bál vylejzat na ulici, vole, to mu bylo. Stala se mu taková malá nepříjemnost. Seděl v hospodě a mírumilovně popíjel, vole. V lokále vládla příjemná, takříkajíc rodinná atmosféra, jako živoucí důkaz toho, že i rodina alkoholiků může fungovat, pokud jsou ovšem všichni její členové chlapi, vole. Páčto, jak říkával můj strýc Jožin, ,Cherchez la femme, vole´, neboli ,Problémy začnou ve chvíli, kdy dveřma projde ženská´.
A taky jo. V momentě, kdy se objevila první sukně, nějakýmu latentnímu debilovi křoustlo, začal se předvádět co do fyzický i finanční zdatnosti, vole, a počal Lemmyho agresivně, až arogantně zvát na panáka. Lemmy zdvořile odmítl a ten týpek se s ním začal prát, vole.
Když bylo po boji a dobrotivý barman zametl zuby a utřel krev, Lemmyho se ujala dotyčná slečna, vole, a světe div se, najednou se panáku nebránil. Potom ho pozvala spát k sobě domů, jenže nutno dodat, že popíjeli fakt důsledně, dalo by se říci svědomitě, a někde nejspíš omylem vynásobili počet drinků dvěma, takže když Lemmy dosednul u ní doma na gauč, tak se na něj vrhla tak vehementně, že se mu zase spustila krev z přeraženýho nosu, jo, a počkej, teď je důležitý vědět, že to celý se odehrávalo pod vestavěným patrem, na kterým spal přítel tý dotyčný, vole, kterej si tam ustlal už pár hodin předtím, vožralej jak milión vejrů, což ovšem Lemmy nevěděl. Kdyby to věděl, snad by tam ani nechodil, vole, a rozhodně by se vyhnul tomu, co následovalo, poněvadž ve chvíli, kdy se slečince téměř povedlo sebe i poněkud se zdráhajícího Lemmyho vysvlíct dohola, přítel na patře je voba dva spontánně poblil vod hlavy k patě.
Takže, pro lepší představu: Lemmy tam stojí jen v trenýrkách jak vymalovanej krví a zvratkama, naprosto voblblej chlap na to čumí z palandy a vůbec neví která bije, do toho ta coura na ně voba vejrá jak svatá Píča, Lemmy na sebe háže zeblitou deku a moudře bere čáru. Jelikož mu to ve chvílích ohrožení života celkem slušně pálí, včas popadne klíče, zamkne zvenčí a aby se neřeklo, chce jim je hodit do poštovní schránky, jenže jaksi netuší, která je ta jejich, neb mu slečinka pochopitelně nesdělila, jakým jménem se v tomto životě honosí. Takže, jestli neumřeli, jsou tam zamčený doteď, leda že Lemmy zavolal zámečníka, a včas ho varoval, aby si krom běžnýho náčiní vzal pás cudnosti a elektrickej vobušek…
Každopádně mu došlo, že je to holt jeho karma, a že nemá sebemenší šanci potkat normálního člověka a prožít normální večer, takže nějakou dobu poustevničil, vole, jenže nuda ho nakonec dohnala, tak se rozhodnul to risknout a zase vyjít ven…“
Vrabčí odpověď na otázku slečny Golux „A co je vlastně s Lemmym?“

Prolog 2

„Svolávám tajnou ustavující schůzi Studentského akčního výboru,“ pravil obezřetně Axel von Trotteltreum, neoficiální vůdce konspiračního odbojového hnutí Akademie, když se on a jeho štáb shromáždili v tajné místnosti vedle toalet ve třetím patře školy. „Situace dospěla k bodu, kdy už nelze vést mírová vyjednávání.“
O co šlo: ředitel Stalone nedávno pověřil výukou sexuální výchovy stařičkou profesorku dvojnásobnou vdovu Šumákovou, rozenou Houskovou, poprvé ovdovělou Mokrou. Hned po první hodině se studenti jednomyslně vzbouřili, a v obavách o svůj budoucí milostný život požadovali jiného pedagoga. Stalone odmítl ustoupit požadavkům lůzy a situace se vyostřila do stádia, kdy žádná ze stran nemohla ustoupit.
„Síla Vlasů nechť nás vede ve spravedlivém boji,“ prohlásil Axel von Trotteltreum a ukázal na dva dlouhé rusé vlasy, které se kdysi dávno přichytily v omítce na stěně konspiračního kumbálu. „Tak jako před lety vedla legendárního hrdinu Lemminstera Conanssona v jeho statečném povstání proti diktátoru Záchytkovi, aby nám připomněl, že škola je tady pro studenty a ne naopak – legendárního bojovníka za práva studujícího lidu, jehož odkaz nám dodnes říká, že vzdělání je právo, nikoliv privilegium!“
Ředitel Stalone a stařičká vdova Šumáková, kteří schůzi odboje sledovali pomocí skryté kamery na monitoru ve sborovně, se od srdce rozesmáli.

Návrat tří špinavců

V učebně 36 vládl obvyklý ruch, typický pro blížící se hodinu trollského jazyka. Řezník spal, Sylvius v zoufalství doháněl nevypracovaný domácí úkol. V zadních lavicích skupinka dívek diskutovala nad reálnou možností usmrcení vdovy Mokré; vyšlo totiž najevo, že dotyčná profesorka má syna, který je ve svých pětadvaceti letech naprostý panic, a vdova Mokrá se právě včera pokusila dívky uplatit – nejprve dobrými známkami, potom rovnou penězi – aby ho některá z nich zbavila tohoto nedůstojného břemene.
Pootevřeným oknem nahlédl dovnitř vrabec.
„Je tady Lemmy, vole?“
„Ne,“ pokrčil Sylvius rameny. „Co mu chceš?“
„Pozdravuje ho nějaká slečinka, vole, menuje se Wenai. Mám mu vyřídit, že je fajn kus.“
„Jak vypadá?“ vyzvídal Sylvius.
„To netušim, vole, neviděl jsem ji,“ řekl vrabec. „Vzkázala to přes jiný vrabce; dokonalá informační síť, rozumíš.“
„Fakt dokonalá síť, když ani nevíš, kde je Lemmy,“ ušklíbnul se Sylvius.
„Načítá se nastavení, vole,“ zahlásil vrabec, dvakrát pípnul, ztuhl jako kámen a už se ani nehnul.
„No ano, kde je vůbec Lemmy?“ tázal se nahlas Sylvius. „Frau Steinkopf ho dneska chtěla vyzvat na souboj.“
„Těžko říci,“ odtušil spolužák Výroslav. „Vzhledem k nekonečnosti vesmíru je Lemmyho momentální dislokace irelevantní, neboť všechny body v časoprostorovém kontinuu jsou v podstatě jedním a týmž. Podle solipsistické filosofie Lemmy neexistuje, nýbrž je pouze výplodem mé představivosti, stejně jako ty a všechno ostatní. A konečně, považujeme-li školní řád Akademie za manifestaci jsoucna, byl předvolán do kanceláře ředitele, neboť se dopustil něčeho, co subjektivní náhled na takzvané dobro a zlo…“

Když Lemmy přibyl do předpokoje ředitelny, mezi studenty nazývané Márnice či Pitevna, Záchytka ani nezvedl hlavu, jen si něco čmáral na kus papíru na stole před sebou.
„Ale, ale, můj mladý příteli,“ zabroukal, když nechal Lemmyho chvilku vydusit. „Máte malér, víte to?“
„Vím,“ připouštěl Lemmy. „Akorát teď zrovna netuším, o co by jaksi konkrétně...“
„Síň slávy,“ odtušil Záchytka, a Lemmy věděl, kolik uhodilo. Předevčírem totiž čirou náhodou objevil vedle toalet ve třetím patře tajný vchod do skryté místnosti. Veden neomylným instinktem rebela a umělce v jedné osobě, vyzdobil stěny místnosti výstižnými portréty svých spolužáků a profesorů, a ke každé karikatuře přidal jméno, krátkou vtipnou charakteristiku a datum, odkdy dotyčný působí na Akademii. To celé pojmenoval „Síň slávy, cti a šílenství“ a těšil se, jak se druhého dne pochlubí spolužákům. Netušil však, že kumbál je tajnou Záchytkovou šmajchl cimrou, kam si vodí suplentky a sekretářky. Jeho poslední konkubína pak strávila hodinu prohlížením obrázků a upřímným smíchem, přičemž nejvyšší veselí vzbudila právě Záchytkova podobizna, takže rande bylo vniveč a Lemmy nemohl doufat v ředitelovu shovívavost.
„No tak co s vámi, študente,“ předl Záchytka, ale Lemmy věděl, že by si ho ředitel nenechal předvolat, kdyby už všechno neměl dávno promyšlené. „Půjdu k věci. Asi jste už slyšel o zvýšených kvótách odvodu branců.“
V Lemmym hrklo. Sranda je sranda, ale tohle začínalo vypadat vážně. Logoberská armáda v poslední době nečekaně zvýšila počet odvedených vojáků. Zatímco dříve odváděla pouze fyzicky zdatné jedince, několik posledních měsíců brala i mrzáky a blázny. Lemmy jakožto student byl branné povinnosti zproštěn, ale…
„Ano,“ pokračoval Záchytka, jako by mu četl myšlenky. „V poslední době berou všechno, na co se dá střílet. Vy jste sice jako student v bezpečí, ale nikde není psáno, že musíte studovat věčně, a já jsem shodou okolností ten, kdo to může změnit jediným tahem pera.“
A jakoby náhodou udělal perem razantní škrt na papíře před sebou, až Lemmy leknutím nadskočil. Záchytka usoudil, že už ho dost povařil ve vlastní šťávě a přešel k jádru věci.
„Jistě, mít spojku v armádě by nebylo k zahození, jenže až důstojníci zjistí, co jste za zvíře, pravděpodobně vás pošlou do nejostřejší palby nebo zastřelí na útěku. Určitě už jste slyšel o bývalém studentu Zánětovi.“
Lemmy přitakal. Jednotlivé školy mívají svou vlastní mytologii, a na Akademii byl Zánět, vedle Blichera nebo miss Crawové jednou z legendárních postav, jakou se v budoucnu nepochybně stanou i Lemmy, Reinhard, Braber a další.
„Nuže pan Zánět se díky mému vlivu po opuštění Akademie vyhnul vojenské službě a začal fungovat jako moje prodloužená paže při plnění jistých úkolů mimo území mé staré dobré školy. Nic vážného, při čem by šlo o život nebo o rozum – na to mám vás. Jenže Zánět se nedávno oženil, blbec jeden, takže se dá předpokládat, že v budoucnu už nebude tak často k dispozici. Proto jsem si říkal, že byste ho po složení závěrečných zkoušek mohl nahradit vy. To ovšem nepůjde, když vás oddělají v armádě. Vaším úkolem tedy bude zajistit, aby velení armády shledalo studenty z mé školy zcela nevhodnými k vojenské službě, ba přímo odpudivými, a nedovolili, aby zaplevelili řady jejich vojska.“
„Můžete se spolehnout, pane řediteli!“ zvolal Lemmy.
„Dobrá,“ mínil Záchtyka „Ještě předtím ale koupíte kýbl vápna a vymalujete tu svoji Síň slávy do původního stavu.“

„Vypracoval jsem odvážný, a věřím že po všech stránkách spolehlivý plán,“ svěřil se Lemmy o polední pauze Sylviovi a Reinhardovi, které si jakožto relativně nejpříčetnější spolužíky vybral za spojence. V úvahu připadal ještě Azael, ale ten byl nedávno vzat policií do vazby při rozsáhlé razii na bývalé milence Aileen, mladší dcery majora Krávy, neboť tato se nacházela ve třetím měsíci těhotenství, a buď nechtěla, nebo nemohla prozradit, kdo je spoluautorem. Azael tudíž trávil krásný počátek léta za katrem a čekal na testy otcovství; někdo však zdefraudoval kouzelné zlaté jablko, kterým se test prováděl, a policejní alchymisté museli vyrobit nové, což zabralo nějakou dobu.
„V první fázi se rozdělíme na dvě operativní skupiny. První povedu já a Sylvius, druhou Reinhard, který si ještě k ruce vezme Brabera. První fáze plánu spočívá v tom, že se dostavíme sami od sebe, aniž bychom obdrželi povolávací list. Už to by je mělo zaskočit a přesvědčit o tom, že budeme prostšího ducha.“
„Jenže to samo k osvobození od vojenské služby nestačí,“ namítl Sylvius.
„Naopak, je to spíše výhodou,“ přitakal mu Reinhard.
„Ano. Rozhodující bude druhá fáze,“ pokračoval Lemmy. „Já a Sylvius do naší skupiny přibereme posily v podobě přítele Řezníka, bratra Výroslava a spolužáka Hanse.“
„Ale oni jsou… jak bych to jen řekl…“ ozval se Sylvius. „Řezník neustále bzučí, bratr Výroslav ti na jakoukoliv otázku odpoví záchvatem smíchu a Hans… Hans, inu…“.
„Ano, vím,“ přikývl Lemmy. „A v tom tkví osa mého plánu. Musíme je zaskočit a zdrtit nečekaným přívalem naprosté idiocie, hovadismu a jelimánie. A já pevně věřím, že naši dobří spolužáci se této role zhostí se ctí. Reinhard mezitím vybere podobné lidské typy ze své a Braberovy třídy, a dostaví se v druhém sledu coby rána z milosti, kdyby snad první úder nestačil nebo selhal. Jen je mi líto, že naše armáda neodvádí také dívky, neboť tady by se zkušenému spiklenci naskýtaly přímo netušené možnosti…“

Major Šumák seděl ve své kanceláři a pálil vonnou tyčinku před fotografií svého nadřízeného, generála Vložky. V mládí snil o vojenské kariéře, o krásných šlechtičnách, které osvobodí z područí nepřítele a posléze jim znárodní majetek, leč nic z toho se neuskutečnilo. Místo toho – odvod branců.
Major Šumák převzal svůj úřad po svém předchůdci, plukovníku Ondatrovi, který musel odstoupit, když vyšla najevo jeho neortodoxní sexuální orientace. Major, když už se nestal postrachem šlechtičen a urozených paní, nestal se po této stránce ani postrachem branců – jeho pohlavní pud mezi folianty a papíry tak dlouho skomíral, až zmizel docela. Z jeho života se stalo byrokratické přežívání v zatuchlém kanclíku, o kterém by zběžný pozorovatel nikdy neřekl, že stál u kořene tolika tragédií a katastrof.
Pod vlivem armádní propagandy u něho přežívalo mínění, že branci se na odvod do armády vlastně těší, a Šumáka blažilo vědomí, že právě on je tím milým prostředníkem, který jim to umožní. Z nedostatku jiných duchovních podnětů stal se uctívačem ikon – na stole měl rozestavěny fotografie svých nadřízených a denně jim jako pravý modloslužebník obětoval část své svačiny. Tak se tedy měla situace ve chvíli, kde Šumák vyhlédl tajným kukátkem a na chodbě spatřil pět čekajících branců.
Zarazil se. Dnes dopoledne žádnou dávku nových branců neočekával. Pokrčil rameny a v duchu to svedl buď na obvyklý zmatek, vládnoucí na odvodových komisích, nebo – a k tomuto vysvětlení se s milým, otcovským úsměvem přiklonil – na vlastenecké nadšení těchto mladých mužů. Major Šumák byl, bůh mu žehnej, blbec jak dělo…

Pět mladých „branců“ se zatím na chodbě Šumákova království věnovalo své vlastní „konverzaci“. Dva mlčeli, jako by si byli vědomi závažnosti situace, která měla co chvíli nastat. Třetí mlčel, ale tak, jako by si nebyl vědom vůbec ničeho. Čtvrtý bzučel a čtvrtý si hýkavým hlasem prozpěvoval lidovou píseň v trollštině („Und morgen alle Leute werden / die blonde Haare haben / und morgen alle Leute werden / die blaue Augen haben…“) a upřímně se u toho smál. Smál? Jeho „smích“ byl tak příšerný, že i otrlé, na ledacos zvyklé stěny Šumákovy říše se začaly potit.
„Hansi!“ okřikl ho jeden z až dosud významně mlčících mládenců. „Drž už tu svoji… Co mu mám říct?“ otočil se na druhého. „Hubu, držku, tlamu, pec… to je všecko ohraný a…“
„Horizontální ozubenou vagínu,“ navrhl tázaný bez uzardění. Zpěvák uvědomělých písní zmlknul jako když ho vypne, ale než stačil kdokoliv něco dalšího dodat, ozvalo se jakési zapraskání a chodbou se začal linout podivný monolog z ampliónu. „Kchhhrrrr, krchhhh… lášení… hrrrrle chrrrle… pakuji… stětři….gchrrrrr…“
Návštěvníci se jali rozjímat nad hlubším smyslem právě slyšeného, a to už se otevřely dveře kanceláře 203 a vystoupil z nich sám major Šumák.
„Branci!“ zvolal velikým hlasem. „Budete mne následovat do mé kanceláře. Jmenuji se major Šumák…“
„He… šumák,“ pravil branec, který až dosud pouze bzučel, a bylo vidět, že se mu dostavila nějaká asociace.
„Major Šumák. Major, a to je vysoká hodnost!“ zařval Šumák autoritativně, neboť věděl, že každého, i nejloajálnějšího brance musí, ač nerad, hned zkraje trochu postrašit, jenže na konci mu nějak ujel hlas a poslední slovo spíš srandovně vypísknul. Raději se rázně po vojensku otočil na podpatku, aby mohl odpochodovat zpět do svého budlíku. Branec řečený Hans se to loajálně pokusil udělat po něm, ale nezvládl otočku a spadl na zem, přičemž se hlavou udeřil o lavici, na níž předtím seděl. Major, uslyšev hluk, se prudce otočil, a celou scénu si vyložil tak, že branec bezostyšně paroduje jeho vojácké vystupování.
„Dovnitř a fofrem!“ zvolal. „A padám, padám, tady je vojna!“

„Tak,“ pravil spokojeně major, když měl všechny své oběti pěkně pohromadě nastoupené ve svém kanclíku. „Teď mi budete všichni postupně říkat svá jména, abych si je mohl zapsat. Tak začněte třeba vy. Jméno!“ Ukázal na dlouhovlasého brance na kraji řady.
Leč branec ho nevnímal. Byl plně zaujat pohledem, který nabízel Šumákův rozepnutý poklopec, odhalující bleděmodré spodky starobylého střihu. Lehce a zasněně se přitom usmíval.
„Tak to jméno!“ rozčiloval se major. „Jméno jméno jméno jméno!“
Mladý muž si teprve teď všiml, že na něj šarže řve, evidentně se zalekl, otevřel ústa, ale nevydal z nich ani hlásku. Polkl a zkusil to znovu.
„L-l-l-l…“ pravil. „Co-co-co-co…“
„Cože?“ vykulil major oči. Něco takového mu ještě nikdo nikdy neřekl.
„Lemminster Conanson,“ ozval se druhý z branců, který stál vedle něj. „Von s cizíma moc nemluví, víte co, ne?“
„Aha. A jak vy?“
„Jako já?“ ptal se druhý branec.
„Samozřejmě že vy, kdo jinej?“ řádil major.
„No tak sorry, ne?“ nechápal branec vážnost situace.
„A jak se teda jmenujete?“ zoufal si major.
„No asi Mercurius Řezník, ne?“
„Vidíte a je to venku,“ slavil Šumák vítězství a uhodil na třetího brance. „A jak vy?“
Oslovený se křečovitě nadechl, nervózně zamrkal a pravil „S-s-s-ssss!“
„Cože?“ zařval výhružně Šumák. Oslovený se smutně pousmál, pokrčil rameny a několikrát naprázdno zalapal po dechu.
„No, tak teď už to neřekne,“ poznamenal Lemmy, který dokázal s cizími mluvit bez problémů, pokud jimi nebyl přímo osloven.
„Ale!“ udělal major. „Vy umíte mluvit? Tak mluvte, když se vás ptám, člověče!“
„Sylvius Paulus Martinic Francescus Petra-Záhořanský,“ informoval ho Lemmy ochotně.
„Jo takže nějakej šlechtic,“ zúžily se majorovy oči. „Tak aby bylo jasno, tady jste na vojně, a tady teče do prachu kolbiště nóbl modrá krev stejně jako obyčejná červená, jasný?“
Sylvius přikyvoval a jeho oči jasně říkaly Trhni si nohou, šumáku. Leč major si toho nevšímal, neboť se už věnoval čtvrtému branci. Konečně se vyplnil jeho sen. Branec odpověděl přímo, jasně a stručně.
„Bratr Výroslav z Ničehonic a na Větvi,“ pravil.
„Další šlechtic,“ zamumlal major. Branec se však teprve rozjel a nehodlal přestat. „Ničehonice založil na pozemcích okolo zdejšího kláštera papežský nuncius Cluzzi de Menato, byv povolán do Icenoheimu ku misionářské činnosti a zvýšení gramotnosti populace…“
„Mlčet!“ zařval major a začervenal se, neboť většinu právě slyšených slov neznal, a měl podezření, že to budou nějaké sprosťárny. Když inteligentní branec zaskočeně utichl, jal se major věnovat pozornost poslednímu z nečekaných návštěvníků. „A teď vy, jméno?“
Branec se na něj podíval a mlčel. Major se cítil zrazen.
„Vy taky nevíte jak se jmenujete?“ ptal se.
„Vim,“ zahuhlal.
„No a povíte mi to?“ pokoušel major štěstí.
„Hans,“ utrousil branec koutkem úst.
„A dál?“
„Iápudu Swámí.“
„Cože? Že půjdete se mnou? Na to se vás neptám, čověče, já chci vědět, jak se jmenujete!“
„Iápudu Swámí,“ zavyl Hans, „je moje jméno. Otec pocházel z hindustánského rádžastánu.“
„Aha,“ polkl major, aby zakryl neúspěch. „Tak dobrá, ta jména bychom asi měli, tak teď mi podepíšete nějaké dotazníky. Běžte támhle ke stolu a každý podepište jednu složku; umíte se doufám podepsat?“ dodal vtipně.
Chlapci se neobtěžovali odpovědět, protože kromě Řezníka to všichni uměli, a přešli ke stolu, na kterém ležela hromada papírů. Major si zatím připravoval další lejstra.
„Co máme vlastně podepsat?“ ptal se šeptem Lemmy.
„Já nevim, prostě něco podepiš,“ řekl Sylvius, vybral si jeden pěkný dotazník a hodil tam muří nohu, pěkně po aristokraticku ležérní a nečitelnou.
„Tak,“ zamnul si Šumák ruce, když byly dotazníky podepsány. „Teď mi budete jeden po druhém říkat, jaké jsou vaše zájmy a koníčky, abychom věděli, k jakému útvaru bude nejlepší vás přidělit. Tak začněte třeba vy,“ ukázal na Výroslava.
„Ze všeho nejvíce se věnuji literatuře,“ počal bratr Výroslav rozprávět. „Nejraději studuji realistický román z počátku století. Též se velmi zajímám o logoberskou kinematografii, zejména o snímky, které jsou metaforou absurdního podtextu existence. Z hudby pak dávám přednost klasice a meziválečnému šansonu.“
Major byl natolik ohromen, že hned nezakročil. Jeho šokované mlčení si ostatní vyložili jako pobídku k vlastnímu příspěvku na dané téma.
„I mne zajímá a oslovuje literatura,“ navázal Sylvius. „A to zejména domácí postmoderní nonsens, leč ani haiku z počátku čtvrtého šogunátu nejsou bez jistého půvabu… Dále pak pomocné vědy historické a sekundární literatura k archívům velké stygijské bibliotéky.“
Slova se ujal Lemmy. „Já taky rád čtu, abych byl vzdělaný, a abych pak najednou ve čtyřiceti letech nezjistil, že ze mě vyrost naprostej kretén,“ učinil nepatrnou a naštěstí nepostřehnutou narážku na majorovu osobu. „Taktéž se zajímám o sociálně politickou teorii, antropologii přírodních etnik, mimo jiné pak o archeolingvistiku…“
„Dost!!!“ zařval major, slyšenému nevěře, a chytil se stolu. „Dost! Všichni držet hubu! Kdo se vás na to ptal?!“
Hoši se rozpačitě odmlčeli, netušíce, oč majorovi vlastně jde.
„Já se vás ptám na vaše zájmy, a ne na nějakou vědu!“ objasnil major příčinu svého rozladění. „Nějaký normální zájmy, jako třeba jestli rádi střílíte, plížíte se, skáčete padákem a tak!“
„Já mám rád počítadla,“ oznámil Řezník. „Programovací matrice, třista mega a tak, víte co, ne?“
„No vidíte,“ zaradoval se major, aniž by tušil, o čem je řeč. „Tak vás zapíšeme k výsadkářům, a je to! A vy ostatní, ty koníčky, čekám!“
„No jak už jsem říkal,“ zkusil to Lemmy, „Literatura…“
„Hergot, a co tělocvik, vy vědci?“ rozzlobil se major.
„Já chodím do tělocvičny a tam pincám,“ přihlásil se Hans.
„Cože tam děláte?“ vyvalil major oči.
„Pincám!“ vyhodil Hans eso. U majora si tím však moc nepřilepšil, neboť Šumák pocházel z příhraničního kraje, kde slovo pincat znamenalo něco úplně jiného, než hrát volejbal, jak to měl na mysli bezelstný Hans.
„Hraje tady aspoň někdo fotbal?“ chtěl vědět major.
„Ano. Já,“ vydechl pyšně Hans. Nelhal, neboť major se ptal, jestli hraje fotbal, ne jestli ho umí hrát.
„No dobře,“ zahovořil Šumák nespokojeně. „Tak mi sem doneste ty dotazníky, uvidíme co se s tím dá dělat.“
Sylvius, jsa přece jen v jádru dobrého srdce, mu dotazníky z vedlejšího stolu přinesl. Major se na ně podíval a zešedl.
„Co to je? Vy chuligáni! Vy sabotéři! Co to má znamenat?“ popadl jeden dotazník a přistrčil ho Sylviovi pod nos. „Co jste mi to dal?“
Sylvius, nevěda, co by řekl a nevěda ani, co vlastně podepsal, pokrčil rameny a spolu s Lemmym se podíval na hlavičku dotazníku. Stálo tam: Žádost o zvýšení platu důstojníka v aktivní službě, sekce PSA 1/412 B.
„A tohle!“ zaječel Šumák a celý rozrušený ukazoval na další formulář. „Výroslav z Ničehonic! Kterej expert to je?!“
Bratr Výroslav se nesměle přihlásil.
„Čtěte!“ vrazil mu major do ruky dotazník.
„Jméno, hodnost, datum narození…“ četl Výroslav.
„Nadpis! Nadpis nám přečtěte, vy gangstere!“
„Žádost o zvýšení potravinových dávek ve vojenské jídelně, spojená s hodnostním povýšením…“ bratr Výroslav se koutkem úst pousmál, načež odhodil dotazník a zhroutil se na zem v dávivé křeči nezvladatelného smíchu.
„To… to bylo dobré! To bylo povedené!“ hýkal, vykopával nohama do vzduchu a mlátil pěstí do linolea na podlaze.
Šumák si přiložil tlapu k ústům, dávaje najevo, že pan major bude šeptat.
„To on dělá často, tohleto?“
„Do do do… pardon, docela jo,“ odpověděl Lemmy tónem tvrdých mužů – rebelů.
„Tak ho prosimvás odneste aspoň támhle ke zdi,“ požádal major. Lemmy a Sylvius se chopili teď již temně fialového bratra Výroslava a složili ho ke stěně pod kartotéku.
„Tak, toho si necháme na potom,“ rozhodl major. „A teď vy ostatní – svlékněte se!“
Hoši se otřásli hnusem. Pouze Řezník si počal vesele rozepínat opasek a radostně přitom bzučel, domnívaje se, že nadchází chvíle, o které již tolik slyšel; a sice příchod markytánek.
„Já se nesvlíknu, protože je to sprostý,“ dal se slyšet zachmuřený Hans. Major se zděšeně podíval, kolik uhodilo, a rozhodl se, že to se vzpurným brancem ještě jednou zkusí po dobrém.
„No tak já vám aspoň zkontroluju chrup, co vy na to?“ navrhl smířlivě, levým palcem odhrnul Hansův horní ret a zálibně popatřil na jeho zdravě žluté klofáky. Jen tak pro pořádek je přepočítal a strnul.
„Třicet jedna – třicet dva – třicet tři… Ježkovy zraky, vždyť vy máte třicet tři zubů, člověče! Co si to dovolujete? Hergot, já vám ukážu! Svlíkat a fofrem!“
A jelikož Hans nejevil ochotu začít se obnažovat, major ztratil nervy a vrhl se na něj. Hans v sebeobraně zaútočil chapadly. Ostatní hoši spatřili, že Hans je bit, zapomněli na své vlastní averze vůči němu a v rámci akademické a intelektuální solidarity se rozběhli ho bránit. Major spatřil, jak se proti němu řítí dva oblečení a jeden nahý útočník, a moudře se rozhodl vyjednávat.
„No tak! No tak, hoši!“ zvolal a zvedl dlaně, aby ukázal že není ozbrojen. „Hoši, hoši! Vojáci!“
Se zlou se však potázal – neměl volit oslovení „vojáci“, neboť některé z hochů tím popudil. Uraženi se cítili zejména Lemmy, Sylvius, Výroslav, Řezník a Hans, neboť i těm méně příčetným už bylo celkem jasné, že se vojáky stát netouží. Výroslav se dokonce již probral z kómatu a chopil se deštníku, který nosil neustále při sobě.
Major viděl, že je zle a začal z kapsy lovit bílý kapesník na znamení, že se vzdává. Když však pochopil, že tento nepřítel s ním nehodlá vyjednávat, rozhodl se raději zalézt pod stůl. Bratr Výroslav jej však dohnal a začal ho kopat do pozadí. Náhle se na stole objevil nahý Řezník, skočil majorovi na lýtka a s nemravným výkřikem se zřítil k zemi.
„Chlapci!“ volal Lemmy, který moudře rozpoznal, že v nejlepším to chce přestat. „Nechte už toho! Pan major, zdá se, nám touží vystavit osvobození od vojenské služby!“
„Nikdy!“ řval bratr Výroslav a ohrožoval majora deštníkem na životě. Řezník se válel po zemi a řval sprosté nadávky, zacílené na imaginární posluchačstvo, zatímco Sylvius takticky hlídal u dveří, jestli někdo nejde. Jelikož však bylo mimo běžné služební hodiny, major Šumák byl v budově sám a neměl mu kdo přijít na pomoc.
Bratr Výroslav přenechal majora Řezníkovi a jal se za temného vytí anarchistických hymen ničit nástěnku, která bezostyšně propagovala nenáviděnou armádu. Když se ho Lemmy pokoušel uklidnit, bratr Výroslav jej udeřil deštníkem, a Lemmy snad poprvé v životě nevěděl, jak si s nečekaným protivníkem poradit. Bratr Výroslav však byl především intelektuál, a jeho kondice tomu odpovídala. Dlouho řádit nevydržel a rychle se unavil, vysíleně oddechuje.
Zavládl klid. Vítr se proháněl po místnosti a otevřeným oknem vyletovaly přísně tajné písemnosti, které bratr Výroslav ještě stačil vyházet z kartotéční skříně. Sylvius vysvětloval Řezníkovi, o co šlo, neboť ten se celou dobu domníval, že se bojuje na straně majora proti Hansovi.
Lemmy majorovi přistrčil pět formulářů, nutných pro osvobození od branné povinnosti, a aby majora netrýznil víc, než bylo nezbytně nutné, sám vyplnil jména a osobní údaje všech osvobozenců; kromě Řezníkova data narození a stálého bydliště, neboť přítel Řezník na opakované dotazy pouze bzučel a vyprávěl obsah jakéhosi filmu, který viděl pouze on.
Major poníženě podepsal dokumenty a zhroutil se na desku stolu.
„Odejděte,“ zachroptěl těžce. „Odejděte a nechte starce v klidu dožít…“
Na ta slova se na chodbě ozvaly čísi rázné kroky. Dveře se rozlétly a do kanceláře napochodoval rozložitý troll v koženém kabátě a vojenských botách. Za ním se dovnitř hrnul vychrtlý vysoký přízrak s oholenou lebkou, krhavým zrakem a trsem žíní na temeni hlavy. Dále pak dovnitř nakráčel nepřítomně se tvářící hoch se silnými brýlemi, který neměl nohy, nýbrž pouze kalhoty, které samy kráčely, a ještě za ním šťastně se tvářící tlouštík, který každé dvě minuty zapískal.
„Gutten Tag,“ pozdravil vychovaně Reinhard. „Promiňte malé zpoždění. Jsme zde, připraveni vstoupit do naší slavné armády - hnát před sebou nepřítele, rozsekat ho na sračky a nakopat mu prdel až se z toho…“
„Hele, Řezník je nahatej,“ poznamenal Vittus Braber. „Ten oficír bude asi úchyl.“
Major Šumák zavřel oči a v temnotě spatřil světlo. Dneska je mi už všecko jedno, pomyslel si. Nic horšího se mi už stát nemůže. Večer se půjdu ožrat; a kdo ví, možná se i zkusím seznámit s nějakou dámou…

Epilog

Axel von Trotteltreum počkal, až utichne nadšený potlesk. Ředitel Stalone i dvojnásobná vdova Šumáková se zájmem čekali, co bude následovat.
„A tak i my, Lemmyho následovníci a dědicové, musíme vytrvat až do předpovězeného Druhého Braberova příchodu,“ pokračoval Axel. „Uctěme ještě krátkou chvíli ticha památku Lemmyho učedníků, Reinharda von Schneckenberga, Azaela de Carnivore, Sylvia Záhořanského a Dunícího Hroma, který obětoval svůj život na oltář konečného vítězství Vyvoleného Mistra Conansona…“
„Ale hovno, vole,“ podotkl do ticha vrabec, který seděl na klice dveří a dával pozor, jestli nejde ředitel Stalone nebo školník Řezník. „Jestli tomu teda chceš říkat že obětoval život, vole… no, svým způsobem... Přesněji řečeno nafasoval doživotí když nějakej kretén zašantročil kouzelný jabko, kterým chtěli určit otce nenarozenýho vnuka majora Krávy, vole, syna jeho dcery Aileen. Azael byl považován za podezřelýho číslo jedna, čili šlo vo formalitu, vole, jenže jabko neomylně a opakovaně ukázalo na Dunícího Hroma, vole. Kapitán, nutno říct, se zachoval statečně a vzal okamžitě roha.“
Vrabec mrknul do klíčové dírky. Vzduch byl čistý.
„Jenže major Kráva na místě vyhlásil odměnu sto piv na jeho dopadení, vole,“ dodal. „A za půl hodiny ho Zog a Warf přitáhli v klepetech a musel si Aileen vzít.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský