Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, kapitán Dunící Hrom, Sinéad de Interspinas, šéfinspektor Klouzek, slečna Marilyn, krčmář Huffnagel, starosta Ultrabant
Shrnutí: Šestý Vnější obvod města Logobergu je podle všeho sužován všeho schopným zločineckým gangem. Skutečnost je však ještě horší a děsivější, neboť zločinné akce kryjí řádění démonického netvora – lykantropa. Do boje se vydává tým zkušených a udatných bojovníků, avšak na oltář vítězství je třeba položit nesmírnou oběť…
Poznámka: Stá a první variace na oblíbené „horké“ téma, a zároveň pocta legendárnímu filmovému inspektorovi.

Někdo to rád ostré

Lemmy se chystal do školy, ale ještě předtím musel vypracovat domácí úkol, na který měl rok času. Teď zbývaly už jen dvě hodiny, a Lemmy nechtěl svou třídní profesorku zklamat. Celý předchozí rok si měl psát deník, který měl dnes odevzdat profesorce Koňadrové, aby ho tato mohla oznámkovat za pravopis, sloh a imaginaci.
Lemmy se zamyslel. Popsat třistapětašedesát stran uvěřitelným příběhem z mladého života se zdálo vzhledem ke zbývajícímu času jako zapeklitý úkol. Lemmyho nekonformně leč pragmaticky uvažující mozek však ve chvíli nalezl řešení.
Vzal list papíru a napsal na něj: „Ráno jsem se probudil s pocitem, že něco není v pořádku. Nebylo. Den jsem strávil jako ve snách, marně uvažuje o smyslu života. Sledoval jsem krásné dívky, any mne míjejí na cestě za jinými cíly, ale ani jedna se na mne nepodívala, ani jedna mne nepočastovala úsměvem či milým slovem. Jediný, kdo se za mnou ohlédl, byla posádka popelářského vozu. Večer jsem se stavil na jedno pivo, vypil jich třináct, a nejistým krokem odvrávoral k domovu.“
Shrábl papír ze stolu a vyrazil za vzděláním. Cestou se ještě zastavil v kopírovacím centru, a nechal si udělat třistačtyřiašedesát kopií.

Bylo to už celkem dlouho, co své spolužáky a profesory viděl naposledy, a proto se k Akademii blížil se směsicí zvědavosti a nostalgie. Kdyby tak tušil!
V bráně stál ředitel Záchytka a cosi nepříčetně hulákal na maníka v černém plášti s kápí, který držel v jedné ruce koženou brašnu, a ve druhé uzdu vzpínajícího se hřebce.
„Já za to proboha nemůžu!“ protestoval cizinec, když Záchytka na chvíli přestal řvát, aby se nadechl. „Já jsem jenom doručovatel, ne? Dělám svojí práci a nechápu, proč by na mě někdo měl řvát.“
„Kdo tady řve?“ řval Záchytka, jak měl ve zvyku.
Lemmy se nenápadně prosmekl kolem nich, aby se dostal do budovy školy.
„Brý den,“ zamumlal tiše a hleděl zmizet, ale Záchytka ho střelhbitě chytil za ruku.
„Tady zůstanete!“ poručil mu. „Tady ten chlap mi právě přinesl špatné zprávy a já si potřebuju vybít zlost na někom, kdo spadá pod mojí pravomoc.“
Lemmy si přejel rukama po tváři a pohlédl na kurýra. Ten pokrčil rameny na znamení, že za nic nemůže.
„Pojďte se mnou do mé kanceláře,“ vyzval Záchytka Lemmyho a otočil se ke dveřím Akademie.
„Moment,“ ozval se kurýr. „Městská vyhláška zaručuje, že kurýr má nárok na občerstvení a odpočinek zdarma.“
Záchytka se k němu otočil s rychlostí útočící kobry a zahleděl se mu do očí.
„Co jste říkal?“ otázal se hlasem žraloka, kdyby žralok měl nějaký hlas.
Kurýr zamrkal, vydržel to asi dvě vteřiny, pak vyskočil na koně a uháněl pryč, až se dusot kopyt jeho koně odrážel od zdí přilehlého hřbitova.
„Tak, to bysme měli,“ zamnul si Záchytka ruce. „Teď vy. Vyřídím dvě mouchy jednou ranou.“
S těmi slovy odvedl Lemmyho do své kanceláře, honosně nazývané ředitelna, ačkoliv mezi studenty se jí obyčejně říkávalo Márnice, Katovna, a také Předpeklí. Lemmy byl jedním z mála studentů Akademie, kteří kdy nahlédli do této tajuplné místnosti. Samozřejmě, že Záchytka své nedobrovolné návštěvy přijímal pouze v předpokoji kanceláře. Do samotného úřadu velkého náčelníka nebylo dáno vstoupit vůbec nikomu.
„Nebudeme to zbytečně protahovat,“ děl Záchytka, když usedl za stůl. „Ten moula, co jste ho viděl venku, mi přinesl poměrně nemilé zprávy ze západního Vnějšího okruhu města. Mám tam totiž nějaké obchodní zájmy. Vlastním nějaké pozemky a tak, no do toho vám v podstatě nic není. Jenže tam řádí jakýsi záhadný bandita, který přepadává transporty mého zboží. A tak mi samozřejmě odchází spousta zisků a nevracejí se mi investice.“
„A co policie?“ nadhodil Lemmy, aby podle staré tradice přehrál problém někam jinam. Záchytka se podrbal na pleši, a asi tři vteřiny přemýšlel.
„Poslechněte, vy jste už skoro dospělý, inteligentní a světa znalý mládenec,“ řekl posléze. „Takže zrovna vám snad nemusím dlouze vysvětlovat, že obrátit se na policii není pokaždé ideální řešení… rozumíme si, ne?“
Lemmy se usmál a napřímil se. Lehkým pokývnutím hlavy vyzval svého vůdce, aby pokračoval.
„Šestý obvod na západním okruhu má na starosti inspektor Klouzek, který převzal úřad po svém předchůdci, šéfinspektoru Cornellovi. Od té doby, co se stal Klouzek šéfem zdejší policie, zločin nevídaně rozbujel. Podle všeho tam vládne neslýchaná korupce. Starosta šestého obvodu Ultrabant to zjevně nechává plavat, protože bude nejspíš se zločinci spolčen. S mými obchody to vypadá špatně, jak už jsem se zmínil. Můj kontakt se domnívá, že starosta Ultrabant tajně podporuje zbraňování paší.“
„Prosím?“ optal se zdvořile Lemmy, protože nechtěl, aby mu unikl nějaký důležitý detail.
„Chtěl jsem říct pašování zbraní,“ opravil se Záchytka. „Jestli někomu povíte, že jsem se přeřeknul, přelámu vám všecky žebra. Mým kontaktem v šestém obvodu je zdejší holič a lazebník. Chápete, u holiče se sejde spousta lidí a čekání si krátí různými drby a pomluvami, takže holič se toho dozví daleko víc než třeba hospodský. V hospodě bývá kravál, kdežto u holiče je všechno slyšet. No, jsem plně vytížen svými povinnostmi, takže se nemohu na Vnější okruh vydat sám. Váš úkol je tudíž jasný: vyrazíte tam, a zjistíte všechno, co lze.“
„Šestej obvod, to je ale strašně primitivní a zaostalá oblast,“ pravil otráveně Lemmy. „Lidi tam používají hlášky jako ,hustej vodvaz´, a doteďka nepřišli na to, jak pospojovat telefony kabelovou sítí a nosí je po kapsách. A já jsem tentokrát nic neprovedl, takže nemám co bych odčiňoval.“
„No tak dobrá, možná že byste radši seděl v nevyvětrané učebně, a poslouchal jak vdova Mokrá žvaní nesmysly o derivaci vodíkovýho jádra, co?“ mrknul na něj Záchytka.
„Znáte mé slabé stránky, pane řediteli,“ povzdechl si Lemmy a šel se chystat na cestu na druhý konec města. Vlastně to uvítal, bylo mu jen líto, že nechává přítele Sylvia samotného. Právě předevčírem se totiž Sylvius rozešel s dívkou, která byla velmi pohledná, příjemná i celkem inteligentní, ale na konci jejich prvního rande se rozloučila slovy „Tak čus bus“ a to Sylvius prostě nedokázal přenést přes srdce.

Když se Lemmy zeptal Záchytky, jestli mu proplatí výdaje, ředitel se na něj zkoumavě zahleděl, a zajímal se, jestli Lemmy v poslední době netrpí lehkou schizofrenií. Lemmy pochopil, a s těžkým srdcem vydoloval z podšívky jedny z posledních financí. Bylo mu jasné, že se nebude jednat o žádnou dovolenou, a exkurzi po hospodách šestého logoberského obvodu bude muset nechat plavat.
V autobusu tentokrát naštěstí necestoval žádný kočovný kmen, jen pár vřískajících dětí, jeden těžký kuřák, co seděl hned za Lemmym, a jakýmsi úděsným oidipovsko freudovským komplexem stižená dvojice matka a syn, takže to Lemmyho nervy jakž takž vydržely.
Konečně stanul na konečné stanici na západním Vnějším okruhu. Jeho plíce a jeho nervy vypustily hluboký úlevný povzdech, a Lemmy udělal to, co by na jeho místě udělal každý člověk, kterému ještě zbylo trochu zdravého rozumu – šel najít hospodu.

Dveře výčepu se otevřely, a dovnitř vešel vysoký maník v černé uniformě. Na rameni měl černou nášivku s bílou lebkou, a jeho vlasy byly vyholené až na široký pruh uprostřed. Cizinec došel k baru a posadil se u něj.
„Hngg mmm hmmmg,“ poručil krčmářovi.
„Eh?“ optal se hospodský, protože přesně nerozuměl, čeho si cizinec žádá.
„Hnnng mmmh bhhm!“ pravil cizinec důrazněji. Ani teď nemluvil tak docela zřetelně, protože měl celou dobu pevně zavřená ústa.
„Já jim ale fakticky nerozumím,“ omlouval se krčmář. Cizí muž zhluboka polkl a pak vydechl.
„Ptám se, jestli tu máte dobré pivo,“ řekl hrdelním hlasem s důrazem na tvrdé souhlásky. „A doufám, že ano, protože teď jsem kvůli vám spolknul poslední doušek piva, co jsem měl na cestu.“
„Ale jistě,“ šveholil krčmář, šťasten že celá záležitost má přirozené vysvětlení. „Pivečko jako med, pane….“
„Kapitán Dunící Hrom,“ představil se host. „Právě jsem přešel dálnici MG 16 a mám žízeň, že bych chlastal.“
„Ale to není možné, pane,“ pozastavil se nad tím krčmář. „Překročit pěšky dálnici MG 16 lidská bytost nedokáže. Zemřela by žízní, vyčerpáním, nebo na otravu zplodinami.“
„Dunící Hrom použil metodu svých otců, kteří přecházeli dálnice každoročně,“ řekl host. „Napil se piva, jeden doušek si ponechal v ústech a nespolkl ho. Tak netrpěl pocitem žízně a byl zásoben na mnohem delší čas.“
„A co když máte třeba rýmu a nemůžete dýchat nosem?“ chtěl vědět hospodský a postavil před Dunícího Hroma pěnící půllitr.
„Tyto problémy přenechám zženštilým bledým tvářím,“ odtušil Dunící Hrom. „Muži našeho kmene netrpí rýmou, protože jsou už od dětství napájeni preventivními léky, jako je pivo a fernet.“
Napil se piva a spokojeně si mlasknul. Pak se rozhlédl po lokále a ztuhnul, když se pohledem setkal s hostem, který seděl u baru kousek od něj a celou tu dobu na něj užasle vejral.
„Ježkovy voči,“ uklouzlo mu. „Bledá tvář zde? Může vůbec Dunící Hrom přijít někam na tomto světě a nenarazit na tento věčný zdroj malérů?“
„No já taky koukám jak vyvoranej,“ přitakal Lemmy, neboť to on sdílel s Dunícím Hromem tento azyl v nehostinné cizí čtvrti. „Kde se tu berete, kapitáne?“
„Dunící Hrom má problém,“ zasmušil se důstojník. „Se začátkem léta se konaly tradiční loupeživé nájezdy na ostatní policejní kmeny. Psi války pod vedením Dunícího Hromu ukořistili pět aut před strážnicí na devátém obvodě. Zatímco moji muži odjeli i s lupem do bezpečí, Dunící Hrom omylem zařadil zpátečku, vjel s odcizeným autem přímo na dvůr strážnice, plný nepřátelských bojovníků a byl polapen.“
„Zařadit omylem zpátečku,“ vrtěl Lemmy hlavou. „To je nejblbější klišé, jaký se v humorným příběhu může vyskytnout.“
„No nicméně to tak bylo,“ odsekl Dunící Hrom. „Dunící Hrom byl vrácen svému kmeni za tučné výkupné. Policejní vůdcové se poradili, a nakonec Dunícímu Hromu neodňali jeho hodnost. Major Kráva původně chtěl Dunícího Hroma rituálně vyvrhnout a sníst jeho játra, ale upustil od tohoto záměru, když mu doktor Páral ukázal jaterní testy Dunícího Hroma. Poslali ho ale do dočasného vyhnanství, z něhož se může vrátit, teprve až vyřeší nějaký případ, a předloží potvrzení.“
„Ale to máme oba velký štěstí,“ rozjařil se Lemmy, a přiťukl si s kapitánem půllitry. „Já mám totiž za úkol vypátrat, jak je to tady s přepadáváním konvojů s blíže neurčeným zbožím.“
Hospodský jejich rozmluvu pochopitelně vůbec neposlouchal, takže na tuto hlášku nemohl nezareagovat.
„Že jim do toho mluvím,“ vmísil se do hovoru. „Ale na jejich místě bych do toho nestrkal nos.“
„Slyšel jsem, že tady vládne nějak hodně korupční klima,“ přikývl chápavě Lemmy.
„O to by ani tak nešlo,“ krčmář ztišil hlas a rozhlédl se po lokále, jestli nikdo neposlouchá. „Nad zločinem v našem obvodě dohlíží inspektor Klouzek, a ten má všude svoje lidi. Jenže je tu ještě něco jiného. V obvodě totiž řádí vlkodlak.“
„Cože?“
„Jak říkám,“ dušoval se krčmář. „Zloději by ukradli zboží, a možná i zabili přepadené obchodníky, ale copak by jim přitom ještě rozervali krční tepny a sežrali zaživa jejich srdce?“
Lemmy pomalu polkl a lehce znervózněl.
„É… možná že chtějí jen odvést pozornost na špatnou stopu?“ zkoušel to. Krčmář zavrtěl hlavou.
„Na předměstí v noci slýcháme děsivé vytí z lesů,“ pravil vážně. „Je to vlkodlak, jako že to první pivo jde na účet podniku.“
Lemmy zvážil jak tu špatnou, tak tu dobrou zprávu.
„Tak co podnikneme, kapitáne?“ otočil se k Dunícímu Hromovi.
„Dunící Hrom musí vyřešit případ,“ pokrčil kapitán rameny. „Pokud při tom hrdinně zemře, tím lépe.“
Lemmy si přejel rukama po obličeji. Začínalo se to vyvíjet opravdu moc hezky.
Ke dvojici našich „hrdinů“ si přisedl starý muž s dlouhým plnovousem, jevící známky jistého opotřebování životem.
„Věštím budoucnost, pánové,“ nabídl své služby. „Za pivo vám povím, co vás v nejbližší době čeká a nemine.“
„Koupíme mu ho?“ podíval se Lemmy na kapitána.
„Dunící Hrom je švorc,“ pravil věcným tónem kapitán. „Není tady na dovolené, ale ve vyhnanství.“
„To je skvělý,“ mrmlal Lemmy a lovil drobné. Když se před údajným věštcem objevil plný půllitr, vyprázdnil ho dotyčný několika mocnými doušky a zkoumavě se zahleděl na dno.
„Tak co?“ ptal se Lemmy.
„Moment, je to trochu zmatený,“ děl věštec a dál prohlížel dno půllitru. Pak ho odložil.
„Střezte se ženy v zelených šatech,“ řekl tajemným tónem. „Neboť ta, ve spolupráci s někým mocným, vás porazí a zničí.“
„Kurva,“ ujelo Dunícímu Hromu.
„No já bych hned nepoužíval taková silná slova,“ řekl věštec. „Ale něco na tom bude.“
„A co háček?“ chtěl vědět Lemmy.
„Jakej háček?“ ptal se věštec.
„Každá věštba musí mít nějakej háček, nějakou pojistku, jak ji lze obejít,“ vysvětloval Lemmy. „Jinak je neplatná. Ve škole sice obvykle spím, ale taky jsem tu a tam něco pochytil.“
„Aha, no jo,“ omluvil se věštec a opět se na chvilku zakoukal do prázdné pivní sklenice.
„No, je tu jistá šance,“ připustil pak. „Mohli by být poraženi transvestitou.“
Lemmy i Dunící Hrom vyvalili oči.
„Kým?“ zeptal se pro jistotu Lemmy, aby se ujistil že dobře slyšel.
„Mužem v dámském oblečení,“ vysvětlil věštec.
„Já vím, co je transvestita,“ na to Lemmy. „Akorát mi to přišlo nějak divný…“
„Tak to tam je,“ pokrčil věštec rameny. „Já si ty věštby nevymýšlím, jenom je vidím a interpretuju.“
„Podle Dunícího Hroma ten chlap kecá, až se mu od huby práší,“ hovořil výhružně kapitán. „Vychlastá pivo za naše peníze, a pak si žvaní co ho napadne…“
„Ale že by si vymyslel takhle nepravděpodobnou věc,“ kroutil hlavou Lemmy. „Dáme si ještě pivo a pak uvidíme. Piš to,“ obrátil se na krčmáře.
„Já se nejmenuju Pišta,“ upozornil ho krčmář. „Já se jmenuju Huffnagel.“
„Já myslel piš to na účet,“ hlásil Lemmy a chtivě se natahoval po dalším pivu.

Druhého rána se oba nedobrovolní turisté domluvili na dalším postupu. Dunící Hrom vyrazil na radnici, aby tady od starosty Ultrabanta získal povolení ke spolupráci se zdejší policií na vyšetřování. Lemmy mezitím seděl na lavičce před hospodou, na hlavě měl namočenou utěrku, sténal a přísahal si, že už nebude nikdy pít.

Dunící Hrom se dostavil do starostovy kanceláře a přednesl svou žádost. Starosta šestého obvodu byl klasický byrokrat, a bylo vidět, že dohoda s ním nebude snadná.
„Zamítá se,“ pravil, když vyslechl, co po něm cizí policejní důstojník chce. „Tady není žádnej holubník. Máme vlastní, početný a výkonný policejní aparát, a nepotřebujeme aby se nám tady v našich problémech hrabal nějaký podezřelý cizinec.“
„Ale Dunící Hrom potřebuje úřední potvrzení, že přispěl k vyřešení případu,“ namítal kapitán. „Jak jinak ho získá, přece musí existovat nějaká legální cesta.“
„Podívejte se,“ naklonil se k němu důvěrně starosta. „Když pustíte chlup, tak já vám to potvrzení vystavím, abych se vás zbavil, a spokojený budeme oba.“
„A to ne!“ Hlas Dunícího Hroma se zachvěl rozhořčením, protože byl zcela švorc. „Dunící Hrom je čestný muž a policista! Jak by se pak mohl podívat svým nadřízeným do očí?!“
„Tak padej ven!“ poručil mu starosta. „Máš čtyřiadvacet hodin na opuštění hranic obvodu, protože tady nestojíme o žádné podvratné živly.“
Dunící Hrom se nadechl a chystal se pronést delší proslov na téma osobní cti a statečnosti. Náhle ale zaregistroval nějaký pohyb. To, co původně považoval za skříň, se ukázalo být členem ochranky, který se k němu teď výhružně blížil. Dunící Hrom si uvědomil, že musí dbát na hladký průběh své mise a vypařil se.

„Přesně jak Dunící Hrom předpokládal,“ nechal se kapitán slyšet, když se vrátil do hospody, kde měl sraz s Lemmym. „Korupce jako dělo! Starosta je zcela evidentně spolčen s organizovaným zločinem. A to ještě není tak hrozné, ale on se pokusil podplatit čest Dunícího Hroma! Za to musí pykat!“
„To jste mě potěšil,“ děl Lemmy. „Tady po něčem pátrat, to bude asi pěkný žrádlo. A co teprve jestli je ta věštba pravdivá! Žena v zelených šatech, transvestita a do toho vlkodlak…“
„Dunící Hrom se domnívá, že není správné nechat se od začátku ovlivnit pochybnou věštbou,“ namítal Dunící Hrom. „Začneme pěkně z gruntu, a opřeme se o vlastní poznatky..“
„Zatímco jste byl u starosty, trochu jsem se tady vyptával,“ hlásil Lemmy. „Budeme si muset zajít k holiči.“
„No, Dunící Hrom chtěl být zdvořilý, takže o tom nechtěl mluvit,“ pravil kapitán. „Ale můj bílý přítel skutečně potřebuje holiče jako sůl…“
„Né kvůli vlasům,“ objasňoval Lemmy, který pomalu pracoval na reinkarnaci houně, o niž nedávno přišel v boji za záchranu rock´n´rollu a potažmo celého světa. „Zdejší holič je můj kontakt, a já jsem spojka mezi ním a mým nadřízeným, ředitelem Záchytkou. Od něj se dozvíme mnoho potřebného. Lazebnický služby budou jen záminka. Řekněme, že bych potřeboval zastřihnout konečky, a vám už se na hlavě začíná objevovat strniště.“
„Takže vyrazíme,“ chystal se Dunící Hrom.
„Dneska je víkend a holič má zavřeno,“ informoval ho Lemmy.
„Takže bezúčelně promrháme celý den?“ tvářil se Dunící Hrom zklamaně. „Starosta totiž dal Dunícímu Hromu lhůtu čtyřiadvacet hodin na opuštění města, takže na naše vyšetřování nám zbývají toliko dva dny.“
„Dva dny?“ podíval se na něj tázavě Lemmy.
„No ano, dvacet čtyři hodin rovná se dva dny, ne?“ Dunící Hrom nebyl nikdy silný v počtech, a jakožto od policejního velitele to po něm taky nikdo nechtěl, navíc podle dávné víry jeho kmene v noci čas neběží, nýbrž stojí a čeká na úsvit.
„No jo,“ přikývl Lemmy. „Ale nebude to promarněnej den. Tady o dva bloky dál je totiž hospoda, kde se každou neděli pořádá večírek klubu transvestitů.“
Dunící Hrom se zatvářil ještě otráveněji než předtím. „Můj bílý bratr si dělá srandu? Jak to souvisí s vyšetřováním? Nebo snad můj bílý přítel stále spoléhá na tu nesmyslnou věštbu? Jednu věc musí můj přítel a spojenec vědět – do žádného doupěte úchyláků Dunícího Hroma nikdo nedostane!“

„Hele, asi takhle“ hovořil vcelku vlídným tónem vyhazovač u dveří klubu Modrá medúza. „Dovnitř můžete tak jak jste, fajn. Ale pro transvestity je vstup zdarma, zatímco pánové v civilu musí zacvakat vstupný, a počítat s vlažnou obsluhou a posměšky od členů klubu.“
Dunící Hrom vypadal nervózně, a už se to chystal vzít jako záminku, proč odejít.
„Ale tam odkud pocházíme, se takhle ženy běžně oblékají,“ snažil se argumentovat Lemmy.
Vyhazovač si je oba změřil od hlavy až k patě.
„No tak to už přesně vím, kam nepojedu na dovolenou,“ ušklíbl se. „Takže co?“
Lemmy s povzdechem zaplatil dvojí vstupné.
„Doufám, že tady není moc drahý pivo,“ podotkl, když oba sestupovali po točitých schodech do červeně osvětlené místnosti, odkud se ozýval hlasitý hovor, lehká hudba a cinkání skla.
„U všech lidožravých pralesních bohů,“ prohlásil Dunící Hrom, když sešli až dolů. „Vyšetřování případů už Dunícího Hroma zavedlo na lecjaká podivná místa, ale tohle mu kolegové ze sboru nikdy neuvěří…“
„Možná nebude nutný se o tom v hlášení vůbec zmiňovat,“ mumlal Lemmy a snažil se vypadat nenápadně. Bar byl plný transvestitů, kteří se zde vyskytovali v oné klasické škále od evidentních chlapů s hranatými čelistmi, mohutnými rameny a chlupatýma nohama, kterým to vůbec neslušelo, až po dokonalé napodobeniny žen, které by nezasvěceného ani nenapadlo z ničeho podezírat. Mnozí měli na obličeji plesové masky, protože chtěli zachovat inkognito.
„Ale jak tady proboha něco zjistíme?“ hádal se Dunící Hrom cestou k barovému pultu. „Přece nemůžeme chodit od jednoho k druhému a ptát se jich: ,Promiňte laskavě, pane… slečno… é, osobo, co děláte příští víkend? Nic? Fajn, nechcete nám pomoct zlikvidovat nějaké ty zločince, nebo smečku vlkodlaků?´“
„Dámy a…. dámy, cho cho cho!“ oznámila příšerně afektovaná kopie Evy Braunové na malém vyvýšeném pódiu. „Začíná travesty šou, a já na pódiu vítám slečnu Sinéad de Interspinas. Přivítejte Růži mezi trním!“
Mohutný potlesk, nějaký ten hvizd, a na pódium se vyhoupla osoba s rusými vlasy a v dlouhé zelené róbě. Všechno na ní vypadalo zcela originálně žensky, a žádný detail neprozrazoval, že se jedná o podfuk.
„Ha,“ Dunící Hrom strčil loktem do Lemmyho. „Žena v zelených šatech!“
„Vždyť je to chlap, proboha,“ upozorňoval ho Lemmy. „Nenechávejte se ničím zmást!“
„V našem kmeni také existují takzvaní Měsíční muži,“ vykládal Dunící Hrom. „To jsou muži, kteří vystupují jako ženy, neboť jim to ve snu přikázala bohyně Luna. Ale tohle je u Dunícího Hroma prachsprostá zvrhlost!“
Osoba na pódiu se chvíli lascivně vlnila v bocích do nahlas puštěné hudby, a pak spustila tesknou píseň, opěvující úplněk, lásku, samotu a tyhle věci.
„Ta bytost má naprosto dokonale ženský hlas,“ všímavě hlásil Dunící Hrom.
„To je playback,“ vysvětloval Lemmy. „Normálně se pustí písnička ze stereolitu, a on.. ona… no prostě jen tak otevírá klapačku, aby to vypadalo jako že zpívá.“
„Faleš a klam, kam se člověk podívá,“ mínil kapitán. „Vypadá to jako zpívající žena, a je to mlčící chlap!“
Slečna Sinéad během zpěvu ladně slezla z pódia a jala se laškovně obcházet přítomné. Lemmy doufal, že nedojde až k nim, a nebude tak zbytečně upoutávat pozornost, ale přepočítal se. Slečna Sinéad svůdně obkroužila Dunícího Hroma, který byl rudý jako ředkev, a přejela mu dlaní po jeho mužné hrudi. Pak se vrátila na pódium a pokračovala v programu.
„To je zas večer,“ povzdechl si Lemmy. „Asi jste měl pravdu, kapitáne, tady opravdu nic nezjistíme. No ale aspoň to teď víme s jistotou, což je v určitým smyslu bod pro nás.“
Dunící Hrom se tvářil dost divně. Naklonil se k Lemmyho uchu, aby mohl hovořit potichu.
„Ta osoba strčila Dunícímu Hromu za uniformu nějaký kus papíru,“ svěřil se.
Lemmy si přejel rukama po tváři.
„No tak to nám akorát chybělo. Tak počkáme až dozpívá a zmizí, a pak si to přečtete.“
Dunící Hrom na něj upřel indiferentní pohled.
„A jo,“ došlo Lemmymu. „No tak vám to teda přečtu já, i když vůči ,slečně Sinéad´ je to trochu nefér…“ začal se lehce pochechtávat, jak si pomalu uvědomoval humornější stránku celé záležitosti.
Konečně číslo skončilo a slečna Sinéad odplula kamsi do zákulisí.
„Tak to ukažte,“ vyzval Lemmy kapitána.
Dunící Hrom mu ostýchavě podal složený čtvereček narůžovělého papíru.
„,Slečna Sinéad tě po vystoupení ráda uvidí ve své šatně, divochu´,“ přečetl Lemmy sdělení na lístku. „No hergot, jak to děláte, kapitáne?“
„Dunící Hrom za nic nemůže,“ syčel zuřivě kapitán. „Poprvé v životě dostal milostný vzkaz, a on je to chlap! Tomu Dunící Hrom říká nehoráznost!“
„Hele, kapitáne, ale nezapomeňte, že tady vyšetřujeme závažnej případ,“ pravil už zase vážně Lemmy. „Co když nejde o žádný nemravnosti, ale ta… osoba vám chce poskytnout nějaký informace?“
„Můj bílý bratr myslí, že Dunící Hrom to má risknout?“ ptal se neochotně důstojník. „Ale za jakou cenu?“
„Já bych do toho šel, ale vzkaz jste dostal vy, ne já. Nakonec, jste zkušenej velitel zásahový jednotky,“ argumentoval Lemmy. „Kdyby došlo na nějaký nepřístojnosti, hravě se z toho dostanete s trochou toho nezbytnýho násilí.“
„Bít ženu?“ zamračil se slušně vychovaný Dunící Hrom.
„Svatá prostoto, je to chlap!“ zalomil Lemmy rukama. „Kdyby něco, dejte mu normálně chlapsky přes hubu jako chlap chlapovi!“
Slovo „chlap“ použité čtyřikrát za sebou Dunícího Hroma zřejmě trochu uklidnilo.
„Dunící Hrom to tedy zkusí,“ souhlasil. „Můj bílý bratr bude dávat pozor a čekat na mě. V případě, že Dunící Hrom bude muset použít donucovacích prostředků, sejdeme se na ulici před barem a vezmeme nohy na ramena.“
Kapitán Dunící Hrom zkontroloval své dovedně ukryté zbraně, krátce se pomodlil k válečným démonům a šel na to. Lemmy se prodral k baru a objednal si pivo.
„Ale ale, pán se stydí v sobě najít tu něžnější polovinu, a chodí nám tady oblečený jako dřevorubec,“ zapředl/a barman/ka, jehož / jejíž svaly na předloktí rozhodně nepatřily jeho / její něžnější polovině.
„Jsem tady cizinec,“ objasnil Lemmy. „Dáte pivo i chlapovi?“
„Ale jistě,“ přikývla… říkejme jí pro jednoduchost obsluha baru. „My jsme velmi demokratický a tolerantní podnik. Co nám taky zbývá, že?“

Dunící Hrom došel ponurou chodbou až ke dveřím, na nichž bylo napsáno Šatna. To by samo o sobě bylo úplně irelevantní, protože Dunící Hrom, jak víme, neuměl číst, ale dveře byly lehce pootevřené, jako by zvaly dál, a koneckonců tam ani žádné jiné dveře nebyly.
Dunící Hrom do dveří opatrně strčil a lehce zaťukal.
„Pojď dál, frajere,“ zazvonil zevnitř hlas, který patrně patřil slečně Sinéad, a který byl zcela stoprocentně ženský, pokud to tedy Dunící Hrom dokázal posoudit. Nadechl se a vešel.
Slečna Sinéad seděla před velikým zrcadlem ve značně svůdné pozici. Chlap, chlap, chlap, opakoval si Dunící Hrom v duchu, a vykouzlil zdvořilý a tázavý úsměv. Slečna Sinéad se rozesmála.
„Neboj se mě, fešáku,“ řekla a mrkla na něj. „Znáš přísloví o svícnu a tmě?“
„Ehm… jednou Dunícího Hroma jakýsi recidivista ve tmě praštil mosazným svícnem…“ snažil se Dunící Hrom.
„No ne, s tebou je i legrace,“ žertovně se divila slečna Sinéad. „Ale je to jinak. Copak by si někdo všimnul ženy mezi stovkou lidí v ženských šatech?“
Dunícímu Hromovi to na policistu zapalovalo docela slušně, ale stejně to nějak nestíhal.
„Ééh?“ ptal se.
„Dvojité maskování, hrdino. Růže mezi trním,“ řekla slečna Sinéad a jako by náhodou odhalila jednu nohu o něco výš po stehně.
„Když chceš schovat knihu, neschováš ji do ledničky, ale do knihovny, ne?“ Tím chrabrému kapitánovi moc nepomohla, takže na to šla zpříma: „Jsem opravdová, ale koho by to tady v Modré medůze napadlo?“
Tak ona je to skutečně žena, zazvonil Dunícímu Hromovi v hlavě zvoneček. Takže Dunící Hrom má opravdové rande!
„Ty posloucháš Vyvržené?“ změnila Sinéad téma, a prstem lehce přejela po černé nášivce s obrázkem bílé lebky, kterou měl Dunící Hrom přišitou na rukávu uniformy. „Ani jsem netušila, že je na tomhle světě taky někdo zná.“
„Hé?“ konverzoval kapitán, seč mu síly stačily.
„No podle toho obrázku bych řekla, že je to tvoje oblíbená kapela. Moje taky,“ vrněla Sinéad.
„É… no, to je hodnostní označení kapitána logoberské policie.“ Dunící Hrom pracoval na tom, aby pokud možno vyžvanil všechno co mohl.
„A proč nosíš na krku ten obojek, kapitáne?“ Sinéad jemně cvrnkla do černého koženého obojku s kovovými hroty, který měl Dunící Hrom kolem krku.
„To jaksi… eh…“ Kapitán se začínal potit. „Jaksi to symbolizuje, že my policisté jsme věrní jako psi.“
„Aha,“ řekla Sinéad. Dunící Hrom v životě netušil, jak lze říci slovo „aha“, a musel se lehce předklonit. „To je ale škoda, že tenhle pes už má pána, kterému je věrný. Já mám totiž psy moc ráda, a zrovna dneska bych nějakého ráda vyvenčila…“

Lemmy upíjel svého piva. Připadalo mu nevkusné pít pivo z koktejlové sklenky na vysoké stopce, ale obsluha baru mu vysvětlila, že při večírcích transvestitů se hledí na každičký detail, a že ti dotyční jsou tady za dámy, a ne za štětky. Vrhal četné a opatrné pohledy k chodbě, do níž se ponořil Dunící Hrom při plnění nebezpečného úkolu. Zdálo se mu, že už je tam nějak dlouho.
Konečně se závěs na konci chodby zavlnil a zděšený Lemmy spatřil neuvěřitelné defilé. Dunící Hrom odcházel nahoru po schodech zavěšený do slečny Sinéad, která mu s rozpustilým úsměvem cosi šeptala do ucha. Kapitán se také usmíval; ani ne tak rozpustile, jako spíš pitomě.
Ježkovo prdel, co to ten pablb zase dělá, hnalo se hlavou Lemmymu. Spěšně vdechnul zbytek piva, a rychlým pokývnutím se rozloučil s obsluhou baru.
„Zas někdy zaskoč, krasavče,“ pokývla mu obsluha. „Ale vezmi si na sebe proboha nějakej lepší model.“
To už Lemmy naštěstí neslyšel, protože se, podoben stínu, hnal ke schodům, aby mohl odcházející dvojici nenápadně sledovat.
Když vyběhl na chodník, po kapitánovi a záhadné Sinéad nebylo ani stopy.
„Kam šel ten můj kolega s tou ženskou v zelenejch šatech?“ obrátil se k vyhazovačovi.
„Se ženskou?“ pochechtával se vrátný. „Nebuď naivní, hochu, tady jsi v Modrý medúze.“
„No tak kam teda šli?“ ptal se netrpělivě Lemmy.
„No, támhle hned za rohem je celkem rozlehlej park se spoustou křoví,“ ukazoval vyhazovač. „Já bejt jima, tak jdu právě tam. A bejt tebou, tak tam rozhodně nelezu za nima. Bóže, ty bukvice jsou žárlivý jak stádo vopic...“
Lemmy se zhluboka nadechl a chtěl něco říct. Pak si uvědomil, že nesmí ztrácet čas, a rozběhl se tam, kam mu vyhazovač ukázal.
Park ve tmě vypadal jako černá nehybná hradba stromů a křoví. Lemmy se pohyboval jak nejtišeji dokázal, aby slyšel a sám nebyl slyšen. Pomáhal mu v tom trénink z chodeb Logoberské Akademie, když se potřeboval tiše proplížit kolem sborovny.
Dunící Hrom si to šněroval podél řady ovocných stromů a vznášel se na lehkém obláčku spokojenosti sám se sebou. Byl tady jeden den, a podařilo se mu sbalit největší kočku, na jakou mohl narazit! Sinéad šla vedle něho, držíc ho v podpaží a čas od času mu zašeptala cosi slibného. Lemmy je záhy zvětřil a držel se jim v patách. Neměl nejmenší ponětí, co udělat, jestliže se Dunící Hrom rozhodne zbavit se panictví. A ještě si musíme uvědomit, že Lemmy zatím ani netušil, že Sinéad je skutečná žena, takže z toho byl celkově dost vedle.
Sinéad se otočila Dunícímu Hromovi tváří v tvář a zlehka ho objala. Kapitán se celý roztřásl, protože netušil, jak by se teď měl zachovat. Ale nebylo to potřeba, protože slečna Sinéad to věděla sama moc dobře.
Lemmy ze svého úkrytu za bezovým keřem spatřil, jak se Sinéad rozsvítily oči, a v ústech se zableskly dva tesáky. Zároveň si všiml, že její dlouhé nehty jsou najednou nějak moc dlouhé a špičaté. Rudé vlasy se prodlužovaly do žíhané hřívy, a jako správný transvestita měla najednou chlupaté ruce a krk. To všechno Dunící Hrom neviděl, protože ve slastném očekávání zavřel oči.
Lemmy dlouze nepřemýšlel a bleskově se rozpomněl, co ví o vlkodlacích. Vlkodlaci nesnáší stříbro. (Tuto informaci poněkud překvapivě získal na Akademii v hodině ručních prací, ale vzdělání se už tak někdy ubírá zvláštními stezkami.) Okamžitě si stáhnul z levého prostředníku velký prsten s lebkou, který tvořil součást jeho rock´n´rollové bižuterie. Lemmy jen doufal, že je to opravdu stříbro a ne nějaká napodobenina, protože ho koupil dost lacino na tržnici v kithájské čtvrti Logobergu. Z pohotovostní armádní sumky vyňal prak, bez něhož se jen málokdy někam vydával, nabil a pečlivě zamířil.
Prsten zasvištěl vzduchem a zasáhl Sinéad přímo do rozevřené zubaté tlamy. Lykantropí žena ze sebe vydala děsivé zavřískání, takže kapitán Dunící Hrom otevřel oči a vzápětí i on s příšerným zařváním vyskočil metr do výšky.
V příští vteřině nebylo po transvestitovi (?) slečně Sinéad (?) vlkodlakovi ani slechu, a Dunící Hrom ležel v nedůstojné pozici roztažený na cestě jako přejetá žába. Lemmy k němu doběhl, aby zjistil, jestli mu nic není.
„Jste v…“ chtěl se zeptat. Pak si uvědomil, že věta „Jste v pořádku?“ je ještě horší klišé než řidič, který omylem zařadí zpátečku.
„Co to proboha vyvádíte za hovadiny?“ položil tedy mnohem vhodnější otázku.
„Eh?“ Dunící Hrom se zmateně rozhlížel kolem sebe a zjevně nevěděl, kde je. Lemmy mu pomohl vstát.
„Tak jak je to? Použil na vás ten bastard nějaký omamující kouzlo?“ ptal se dál Lemmy.
„Onanující kouzlo?“ ptal se Dunící Hrom zděšeně, aniž by tušil, co se s ním děje. Pak si přehrál v paměti poslední čtvrthodinu svého života.
„No…“ začal pak. „Ona to totiž je opravdová žena, žádný úchyl v převleku. To Dunícího Hroma poněkud zmátlo.“
„Ale především je to vlkodlak!“ sdělil mu Lemmy. „V poslední vteřině jsem ho zneškodnil přesnou střelou stříbrným projektilem. Ještě že to bylo pravý stříbro.“
„Dvojité maskování,“ řekl Dunící Hrom, a tvářil se tak nějak zklamaně. „Vlkodlak je ve své lidské podobě ženou, a ta se skrývá v klubu transvestitů. Tam by ženu nikdo nehledal. Ach jo…“
„No, a díky tomu se teď vaše střeva mohly válet tady kolem po parku,“ mínil Lemmy. „Musíme odtud rychle zmizet.“
„Správně. Dunící Hrom zná zkratku. Všiml si, že souhvězdí Vakomyši musí ležet po levé ruce…“

„Já vás jednou zabiju…“ chroptěl Lemmy vyčerpaně, když po třech hodinách dorazili do kůlny za hospodou, kde jim vlídný krčmář Huffnagel poskytl dočasné přístřeší. Cesta do Modré medúzy jim prve trvala asi dvacet minut.
„To je asi tím utrpěným šokem,“ mumlal rozpačitě Dunící Hrom. Když totiž sledovali souhvězdí, zabloudili oba v příměstských lesích a zapadli do nějakých temných bažin. Celou dobu byli dost nervózní, protože věděli, že se v okolí může potloukat rozzuřený vlkodlak.
„Nejhorší je, že jsem úplně střízlivej…“ stěžoval si Lemmy. „Naštěstí má pan Huffnagel ještě otevřenej výčep.“
Oba se dovlekli do baru a dali si pivo.
„Kdepak byli tak dlouho, pánové?“ zajímal se bodrý krčmář, když plnil jejich zasloužené půllitry.
„Ani se neptejte, pane hostinský,“ pravil Lemmy. „Skoro všude.“
„V nebi i v pekle,“ zadumaně prohlásil Dunící Hrom, objevuje v sobě poetickou strunu.
„No, ale panictví se podařilo úspěšně uhájit, takže…“ zkusil to Lemmy bodře obrátit v žert, ale zmlknul, když si všimnul, že Dunící Hrom na něj hledí a v očích má smrt.
Lemmy se raději chopil piva a půlku z něj vyloženě schlamstnul.
„Fajn, probereme si skóre dnešní noci,“ začal se pak věnovat tomu podstatnému. „Teď aspoň víme, na čem jsme ohledně tý věštby, protože ta byla zjevně pravdivá.“
„To tedy zatraceně byla,“ pravil chmurně kapitán.
„A to taky znamená, že pravdivá byla i ta část s tím transvestitou,“ povzdechl si Lemmy.
„To snad ne,“ zaúpěl Dunící Hrom. „Dunícího Hroma už nikdy nikdo do toho děsivého pajzlu nedostane!“
„No, já se vám nedivím, kapitáne,“ pokýval Lemmy hlavou. „A taky se potvrdila ta fáma o vlkodlakovi, a já jsem z toho jelen. Je dost možný, že slečna Sinéad už má na kontě daleko víc obětí, který dostala stejným způsobem jako dneska málem vás.“
„Jak můžeme porazit vlkodlaka?“ zajímal se Dunící Hrom. „Dunící Hrom už vyšetřoval lecjaké podezřelé, ale takového…“
„Shrneme si, co víme o vlkodlacích,“ Lemmy se pohodlněji usadil a přitáhl si k ruce další pivo. „Lykantrop neboli vlkodlak je člověk, kterej se dokáže proměnit ve vlka. Podle některých autorů může vlkodlakem být i elf, ale žádný takový případ není zdokumentován. Rozhodně se nikdy nestalo, že by byl lykantropií postižen trpaslík, hobit nebo troll.“
„No, zkusej si taky představit trpasličího vlkodlaka,“ vmísil se do řeči krčmář.
„Nebo skřítka,“ vložil se do toho jediný přísedící opilec. „Ten by vypadal spíš jako lasice, než vlk.“
„Dosud nebylo úplně jasný, jak je to s tou měsíční fází,“ pokračoval Lemmy. „Jestli se mění automaticky jenom za úplňku, nebo může podle vlastní vůle.“
„Dnes není úplněk,“ ozval se Dunící Hrom. „To dokazuje, že vlkodlak se může proměnit kdy chce.“
„No, už asi jo,“ přitakal Lemmy. „Tak to je další dobrá zpráva. Vlkodlaka můžeme zrušit stříbrnou střelou. Dneska jsem ho zahnal stříbrným prstenem, ale abychom vlkodlaka zabili, musíme ho zasáhnout stříbrnou střelou do srdce nebo do hlavy, nebo tak nějak.“
„Zlatý upíři,“ nechal se slyšet hospodský. „Na ty zabírá asi stovka různejch metod. U vervolfů je jich mnohem míň. V Austrálii například vypěstovali speciální psí plemeno vakovlkodlakodav.“
„Já znám taky jeden způsob, jak na vlkodlaka,“ zablekotal opilec a poblil se.
„No, tohle zkusíme, teprve až všechno ostatní selže,“ mínil Lemmy. „Po pravdě řečeno, můj úkol je pouze shromáždit informace a předat je baronu Záchytkovi. To těžko dokážu, když se nechám rozsápat zběsilou příšerou.“
Zhluboka se napil piva, aby si udržel kontakt s normálním světem, jak ho znal.
„A vy, kapitáne“ řekl potom. „Vy jste přece byl našemu protivníkovi nejblíž. Nevšimnul jste si něčeho, co by nám pomohlo?“
„Jestli to má být nějaká vtipná poznámka…“ začal dotčeně Dunící Hrom. Pak se ale zamyslel.
„Dunící Hrom si vzpomíná na jeden zvláštní detail. Ta žena měla na krku nějaký přívěšek – něco jako medailon. Byl z nějakého kovu a znázorňoval cosi jako vlčí hlavu s vyceněnými tesáky. Zvláštní je na tom ale tohle – Dunící Hrom už ten medailon předtím někde viděl. Docela nedávno, ale nějak si nemůže vzpomenout. Asi tím šokem.“
„Doufám že vás ten váš šok brzo přejde,“ podotkl Lemmy. „A teď jedna důležitá věc. Pane hostinský, byla některá vlkodlakova oběť transvestita?“
„To nemůžu říct,“ pokrčil krčmář rameny. „Jak už sami víte, členství v klubu je anonymní. Možná jo, možná ne, ale nalezený těla byly oblečený normálně, jak se slušelo na jejich pohlaví.“

Od hospodského se Lemmy a Dunící Hrom dozvěděli, kde leží zdejší holičství, a plni nadějí se tam druhého rána vypravili.
U lazebníka seděli dva čekající zákazníci, takže se oba zvědi nenápadně posadili do pořadí, aby zbytečně neupoutávali pozornost. Když chlupodravec dostříhal nějakého zoufalého teenagera, zvedl se v čekárně vyšší muž v dlouhém trenčkotovém plášti s ohrnutým límcem, s loveckým kloboukem na hlavě, a knírkem jako kartáček na zuby. Usedl naproti zrcadlu a uvolněně se opřel.
„Prosil bych ostříhat a ohulit.“
„Prosím?“ otázal se překvapeně holič. „Řekl jste ohulit?“
„No jistě,“ odsekl zákazník. „Proč bych tady jinak seděl?“
„Ehm… myslel jste oholit?“
„Vím co jsem myslel,“ děl důstojně muž v křesle. „Řekl jsem ohulit, a myslel jsem ohulit. Jste hulič, ne?“
„No…“ přebral si to lazebník. „Asi ano.“
„Tak hulte,“ pravil zákazník a uvelebil se pohodlněji v holičském křesle.
Holič se nervózně popotáhl za ušní lalůček.
„A… nemohl byste si sundat klobouk?“ požádal zákazníka.
„Proč bych si měl sundávat klobouk?“ napřímil se muž v křesle s uraženým výrazem ve tváři. „Měl byste vědět, že inspektor ve službě si klobouk nikdy nesundává! Je to součást uniformy!“
„Ale jak vás mám ostříhat, když máte na hlavě klobouk?“ zoufal si holič.
Muž, který byl podle vlastních slov policejním inspektorem, se otočil a velmi přísně se na holiče zahleděl. Lazebník vyděšeně pomrkával a na čele se mu objevily krůpěje potu.
„No konečně vám to došlo,“ řekl inspektor, sundal si klobouk a otočil se opět do původní polohy.
Holič si utřel čelo.
„Klid, hlavně klid, uklidníme se, Bedřichu…“ mumlal si potichu, vzal nůžky a zkusmo jimi zašmikal.
V ten moment se inspektor vymrštil z křesla a znehybněl s výhružně napřaženou pravicí.
„Moulo,“ procedil mezi zuby. „Nemůžete mne upozornit, že už hulíte? Málem jsem vás zabil smrtícím úderem!“
Pak se s výrazem těžce zkoušeného muže opět usadil před zrcadlo. „Tak začněte.“
„Jak to chcete, inspektore?“ zeptal se holič, zpátky na známé půdě, jak alespoň doufal.
„Šéfinspektore! Zastříhat konečky, a nechat klobásy,“ požádal inspektor.
Holič si přejel dlaní po obličeji, zatímco Lemmy a Dunící Hrom strnuli děsem.
„Řekl jste klobásy?“ položil holič zákazníkovi otázku, na níž snad ani nechtěl znát odpověď.
„Jistě že jsem řekl klobásy! Nemusíte mi říkat co jsem řekl. Řekl jsem nechat klobásy, protože chci nechat klobásy. Kdybych je chtěl ohulit, řekl bych ohulit klobásy! Jste vůbec opravdový hulič, když se vyptáváte na takové hlouposti?“ hovořil inspektor rozhořčeně.
„Nemyslel jste náhodou kotlety?“ vyzvídal holič.
„Nežvaňte a hulte,“ poroučel inspektor. „Nemám na to celý den. Po okrsku se mi potloukají dva nanejvýše podezřelí přivandrovalci, jejichž jedinou zábavou je porušovat zdejší zákony. Podle všeho se ti dva spolčili s jakýmsi zrzavým transvestitou, ale proč, to budu muset teprve zjistit…“ Po těchto slovech se pootočil ke zbývajícím zákazníkům, a holič jen tak tak ucukl, aby mu neustřihl ucho.
„Žádný strach, pánové,“ pravil a spiklenecky na ně mrkl. „V šestém obvodě jste v naprostém bezpečí, dokud zde bdím nad pořádkem já, šéfinspektor Klouzek.“
Oba oslovení se pokusili o přátelský úsměv, zatímco jim na zátylku vstávaly vlasy. Šéfinspektor jim vlídně pokynul, vstal a osušil si ručníkem zcela suchou a neoholenou tvář.
„Sbohem, pánové, bylo mi potěšením. Práce volá,“ řekl bodře a odešel, zamumlaje ještě ve dveřích: „Svině hulič.“

Inspektor Klouzek převzal velení místní policie před několika lety. Tehdy byl nasazen na případ pašování zlata a jeho vyšetřování jej dovedlo až k jednomu prominentnímu měšťanovi. Když si byl inspektor jednoho večera jist, že dotyčný není doma, vnikl do jeho domu v přestrojení, aby prohledal komnaty i sklepení a nalezl usvědčující důkazy. Asi po patnácti minutách našel pod postelí stoh značně pikantních pornočasopisů. Čistě z evidenčních důvodů se jal jimi listovat.
Ráno ho takto zastihl překvapený majitel bytu, ponořeného do „Svůdných tajemství perverzní soudní exekutorky“. K dovršení všeho se ukázalo, že si inspektor Klouzek spletl dům, a omylem se vloupal do domu svého nadřízeného, šéfinspektora Cornella. Na šéfinspektora to zapůsobilo jako poslední kapka v přetékajícím poháru jeho dlouhodobě zkoušené trpělivosti. S nelidským řevem strhl ze stěny řemdih a zaútočil.
Inspektor Klouzek se zachránil útěkem, ale rozzuřený šéfinspektor Cornell ho pronásledoval až za město, kde začínala pole a lesy. Tady inspektor Klouzek hledal záchranu v jakési opuštěné kůlně, ale čirou náhodou se jednalo o překladiště pašovaného zlata, na jehož stopě původně byl. Téměř nepříčetný šéfinspektor Cornell pak ve tmě kůlny udeřil vedle, a zabil pašeráka, který tam zrovna počítal svůj podíl na kořisti.
Šéfinspektor Cornell byl hospitalizován v logoberském ústavu pro choromyslné v laskavé péči doktora Srnce, a posledních několik let nevyslovil jinou větu než „Zabít Klouzka“, zatímco inspektor Klouzek povýšen za úspěšně vyřešený případ, a dosazen na místo velitele obvodu.

Když se za inspektorem Klouzkem zavřely dveře, pohlédl holič pohledem štvané zvěře na zbývající dva zákazníky.
„Pánové, nevím kdo jste,“ řekl. „Ale dovolte, abych vám poblahopřál.“
„Když chcete vědět, kdo vám propíchal pneumatiky u auta, neptejte se sousedů,“ řekl Lemmy.
Nikoliv, nezešílel; tohle bylo heslo, kterým se měl prokázat jakožto agent ředitele Záchytky. Holič se ale přiklonil k první možnosti.
„Prosím?“
Bylo vidět, že ho dnešní den začíná vyčerpávat.
„Povídám: Když chcete vědět, kdo vám propíchal pneumatiky u auta….“ začal zase Lemmy.
„Já rozumím,“ přerušil ho lazebník. „Ale mě nikdo žádný pneumatiky u auta nepropíchal. Když už jste o tom teda začal, tak já ani žádný auto nemám…“
„Proboha, chlape, máte už v tý hlavě nasráno nebo co?!“ zařval Lemmy, protože mu zničehonic ujely nervy.
„Pardon,“ omluvil se pak. „Mám za sebou pár náročných dnů. To je tajný heslo, kterým se vám prokazuju. Zapaluje?“
„Jo tak,“ pochopil holič a odložil ostré špičaté nůžky, které si nenápadně za zády přichystal do akční polohy. „A vy jste agent ředitele Záchytky, nebo starosty Ultrabanta?“
„Pochopitelně Záchytky, copak jste za ním neposlal kurýra?“ zoufal si Lemmy.
„Ale to se obraťte na kolegu z odpolední směny,“ pokrčil holič omluvně rameny. „Ten dělá spojku Záchytkovi.“
Lemmy složil hlavu do dlaní. Dunící Hrom se neklidně ošíval, a do hovoru nezasahoval, protože se mu dělalo špatně od žaludku z vůně vody po holení.
„No tak my zase půjdeme,“ loučil se Lemmy, vstávaje.
„Zapomněli jsme na ostříhání,“ upozorňoval ho Dunící Hrom cestou z oficíny.
„To určitě,“ ušklíbl se Lemmy. „Nenechám si podříznout krk břitvou. Celej plán je definitivně zakopanej do hajzlu a musíme vymyslet novej. Tímhle jsme na sebe akorát upozornili.“

Vrátili se do své hospodské základny, aby se v tomto téměř již domácím prostředí poradili o vzniklé situaci.
Porada trvala dlouho, padlo na ní pěkných pár piv, a výsledek nestál za řeč. Dunící Hrom odmítal jakékoliv řešení, zahrnující v sobě byť jen náznak travestismu, a Lemmymu se zas nezdály jeho plány, počítající s krvavou defenestrací na místní radnici.
Byla už tma, když se otevřely dveře do lokálu a vstoupil…
„Do háje,“ zasyčel Lemmy a rychle schoval tvář za svůj půllitr. Do hospody vešel šéfinspektor Klouzek. Dvojici spiklenců nevěnoval jediný pohled a jaksi podivně těžkým krokem došel k výčepu. Lemmy i Dunící Hrom ostražitě sledovali, jak si poručil drink (což zvládl poměrně bez potíží) a pak se nad něj usadil do přihrblé pozice, prozrazující sklíčenost a depresi.
„Za dvacet let věrné služby…“ zaslechli ho mumlat si do kníru. „Dvacet let poctivé práce ve službách zákona a teď… nožem do zad! Kompot, nic než hnusný kompot!“
Hospodský přišel k jejich stolu, aby jim dobil kredit – tj. přinesl nové pivo – a Lemmy na něj udělal tázavé gesto.
„Co se děje?“ zašeptal.
„Inspektor Klouzek byl nečekaně stažen z vyšetřování všech případů a postaven dočasně mimo službu samotným starostou Ultrabantem,“ vysvětloval tlumeným hlasem krčmář. „Plácal něco o nějaké zrzavé ženě v zelených šatech, ale moc jsem z toho nepochytil…“
Lemmy pohlédl na Dunícího Hroma. Dunící Hrom pohlédl na Lemmyho. Pak oba beze slova vstali a odebrali se k výčepnímu pultu.

Vysvětlit inspektoru Klouzkovi celou situaci bylo značně složité, protože hlava lienkijské policie neoplývala nejbystřejší chápavostí. V žádném světovém jazyce se nevyskytuje přirovnání „chytrý jako policajt“ a stěží to bude náhoda. Posléze ale inspektor pochopil, že se ocitl s oběma cizinci na jedné lodi, a je i v jeho zájmu s nimi spolupracovat.
Vymýšlení plánu to ale ulehčilo, protože inspektor znal lépe zdejší poměry, takže netrvalo dlouho a zrodilo se – zatím jen hrubě načrtnuté – schéma válečné lsti.
„Ten medailon,“ vzpomněl si konečně Dunící Hrom. „Ta žena – vlkodlak měla na krku úplně stejný medailon, jako starosta Ultrabant. Může to něco dokazovat?“
„Dávalo by to smysl,“ řekl Lemmy. „Vlkodlačice morduje lidi a starosta jí za úplatek nedělá problémy. Přičemž ten úplatek nemusí být jen v penězích, ale třeba se jedná o něco nadpřirozeného, co souvisí právě s medailonem.“
„Jenže já ho nemohu zatknout, i kdybychom měli důkazy,“ ošil se nervózně inspektor Klouzek.
„Jo, protože vás suspendovali? Ale oficiálně jste pořád u policie, ne?“
„O to nejde,“ vysvětloval inspektor. „Ale víte přece, že prominentní osobu musí policie zatknout pouze na oslavě před očima rodinných příslušníků. Odvést v poutech před vyděšenýma očima manželky a plačícími vnoučaty. Neviděli jste snad žádné instruktážní filmy? Proklepl jsem si jeho rodinu, a nejbližší oslava narozenin se koná až asi za pět měsíců.“
„V tom případě zbývá přistihnout je při činu,“ prohlásil Dunící Hrom. „Nastražit léčku.“

Byl úplněk. Podle vyjádření krčmáře Huffnagela došlo o každém úplňku k útoku vlkodlaka – nebo tedy lépe řečeno vlkodlačice. Tato noc se tedy nejlépe hodila k zasazení rozhodujícího úderu.
Dunící Hrom provedl válečné přípravy. Pomodlil se k andělům bitev a natřel své magické tetování mocným balzámem. Na tvář si namaloval dva svislé černé pruhy a do díry v uchu si vsunul cigaretu naplněnou silným tabákem, kterou hodlal po vítězném boji vykouřit coby poděkování příznivým silám.
Také Lemmy se oblékl do boje. Moc mu to slušelo.
„Ty chlupaté nohy to ale kazí,“ pravil nespokojeně Dunící Hrom. „Můj bílý bratr vypadá spíše jako piktský horal s nedostatkem vkusu.“
„Proboha, copak si mám ještě holit nohy?“ vztekle odsekl Lemmy. „Je teplý roční období a po návratu domů budu pravděpodobně nosit krátký kalhoty. Už se vidím, jak vysvětluju spolužákům, proč mám oholený nohy! Už tak jsem podstoupil dost těžkou oběť!“
Šaty po krčmářově neteři Lemmymu padly jako ulité.
„Do dějin kriminalistiky vstoupí tento případ pod názvem Lykantrop versus androgyn,“ brblal Lemmy nespokojeně, když si to šinul do klubu Modrá medúza, kde probíhal další travesty mejdan. Jenže nedalo se nic dělat. Věštba starého žebráka začínala nabývat zcela konkrétních forem. Podle ní bude vlkodlak zneškodněn transvestitou, takže se někdo musel obětovat, aby věštbě napomohl.

Snesl se soumrak. Před budovou městské radnice stál strážný a znuděně se opíral o ratiště služební halapartny. Vypadalo to na další dlouhou a otravnou noční hlídku, kterou dnes vyfasoval, zatímco jeho kolegové z bezpečnostní agentury Sokorito mastili karty v kumbálu na dvoře.
Náhle se ozvaly šouravé kroky a z příkrovu stínů se vyloupla shrbená postava, oblečená v ošuntělý hábit, splývající až na zem. V ruce svírala košík, přikrytý kusem plátna, na hlavě měla šátek, zpod něhož se draly šedivé kadeře, a z nich zase vyčníval baňatý nos.
Osoba došla až k vratům radnice.
„Kampak, matko?“ oslovil neznámou stařenu strážný.
„Pozdrav tě pámbů, panáčku,“ zaskřehotala stařena, předvádějíc přitom etudu na téma „bolesti zad a kloubů“. „Jdu za panem starostou, milostpanem Ultrabantem.“
„Ale?“ podivil se strážný. „A copak mu nesete, babičko?“
„Nebuď zvědavý, chlapče,“ skuhrala stařena. „Ale že jsi mi sympatický, tak ti to povím.“
Babizna odhrnula látku z košíku a ukázala vojákovi několik načervenalých letních jablek.
„Jabka?“ nakrčil strážný čelo.
„To nejsou obyčejná jablíčka, mládenečku,“ skřípala stařena. „To jsou totiž kouzelná jablíčka, abys věděl! Kdo je sní, ten porozumí řeči zvířat. A já doufám, že je ode mne milostivý pan hrabě ráčí koupit za dobrou cenu.“
„Řeči zvířat?“ divil se strážný. „Všech zvířat?“
„Nu ano,“ přikývla stařena. „Všech zvířat, co jich na světě je: tapír, mula, vombat, papouch, opoce, lama, kopr…“
„Vy jste řekla kopr?“ zarazil se voják.
„Já vím, že jsem řekla kopr,“ opáčila nerudně stařena. „Nemusíš mi říkat, co jsem řekla. Ty snad nevíš, co je to kopr? Co plave ve vodě a otvírá hubu?“
„Eh, ale… myslela jste kapr, ne?“ ptal se strážný.
„Nemusíš mi říkat, co jsem si myslela,“ odsekla stařenka. „Ty si tady na mě, panáčku, otvíráš hubu zrovna jako ten kopr. Pusť mě radši dál!“
Strážný začal kout železo.
„Já vás pustím, babičko,“ děl lišácky. „Ale co kdybyste mi dala taky jedno to jablíčko? Hraběti budou ta ostatní stačit.“
„Kdepak, synku, to nejde,“ vrtěla stařena hlavou. „Tato jablíčka mohou jíst pouze urozené osoby šlechtického původu.“
„V tom případě by vás mohlo zajímat,“ nadmul se strážný, „že jsem levobočkem hraběte von Schpuntquagne. A to prvorozeným,“ dodal hrdě.
„Vážně?“ Stařena na vojáka nedůvěřivě švidrala zpod šátku a hustých šedin. „Tvá matka byla pradlena, předpokládám… Nuže dobrá, mládenečku, dobrá. Vezmi si jablíčko. Ale není to jen tak,“ zvedla varovně prst s dlouhým nehtem. „Musíš ho sníst, teprve až vyjde měsíc, a potom musíš jedenáctkrát poskočit na levé noze a říct zaklínadlo v řeči trollů ,Tiere Sprache ich verstehe, und jetzt bin ich glücklich, hehe´. Budeš si to pamatovat?“
Strážný si to přebral a shledal, že jeho mozková kapacita na tohle vcelku postačuje. Vybral si z košíku nejhezčí jablko a ustoupil, aby stařena mohla projít branou.
„Hnusná svině,“ zamumlala si babička tak, aby to voják neslyšel, a byla uvnitř.

Dunící Hrom se posadil do pozice hluchavkového květu a na zem před sebe postavil kelímek s magickým jogurtem, který logoberské policii poskytl moudrý pralesní šaman don Fidel, aby tak odčinil chybu, jíž se kdysi dopustil tím, že dopřál kouzelnický výcvik zlotřilému náměstku ministra školství.
Kapitán odříkal pár nezbytných zaříkávadel a pustil se do jogurtu. Ten mu měl propůjčit ochrannou auru, kterou nadpřirozené bytosti nedokážou prolomit. Takto posílen se pak ukryl v parku poblíž Modré medúzy a vyčkával, až Lemmy coby návnada vyláká kořist. V rukou svíral luk a na zádech mu seděl toulec s několika šípy, které měly hroty z čistého stříbra.

Lemmy opět absolvoval rozhovor s vrátným, který mu pochválil šaty a vyjádřil naději, že tentokrát snad nedojde k žádnému homosexuálnímu incidentu. Lemmy potlačil touhu na místě toho idiota zabít a vešel dovnitř.
V klubu to vypadalo zhruba stejně jako minulý týden. Lemmy se zamyslel – jelikož ho čekal náročný boj, neměl by asi pít, ale pak si řekl, že jedním pivem na spravení žaludku se nedá nic zkazit.
Obsluha baru se na Lemmyho přívětivě zacenila.
„No vidíš, to je lepší, fešáku,“ usmála se a začala dojit pivo. „Až na ty nohy, musím říct. Měl sis je líp ohulit, jak říkává zdejší policejní inspektor.“
Lemmy zaťal zuby a rozhodl se, že navzdory faktům bude milý a společenský. Obsluha baru před něj postavila pivo a vedle něj velkého panáka vodky.
„Toho frťana jsem si ale neobjednal,“ upozornil Lemmy.
„Jednu velkou vodku zdarma dostává automaticky každý, kdo projeví dostatek odvahy a předvede ženu v sobě,“ vysvětlila mu obsluha baru. Lemmy začínal mít pocit, že „žena v něm“ je patrně vzteklá megera se sklony k hysterii, přestože jako muž byl celkem sympatický, příjemný a oblíbený.
„Co se dá dělat,“ usoudil. „Velkej utrejch nepadá z nebe každej den.“
„Přesně tak,“ přikývla obsluha baru. „Mimochodem, jak se jmenuješ, fešáku?“
„Reinhard,“ uvedl Lemmy z opatrnosti první krycí jméno, které ho napadlo.
„Já myslím jako žena,“ pozvedla obsluha baru obočí. „Abych věděla, co mám napsat na účet.“
Lemmy v duchu rezignoval na veškerou přirozenou důstojnost a vsugeroval si, že účel světí prostředky. Nadechl se, aby řekl Veronique – což byla vtělená bohyně sexu, kterou kdysi potkal, a jejíž jméno ho napadlo jako první – ale pak si uvědomil, že je to ujeté a řekl: „Margaret.“ Vzdát aspoň částečně hold bývalé spolužačce, která mu několikrát zachránila život, mu připadalo více méně etické.
A kopnul do sebe vodku.
„Za vhodně zvolený pseudonym je další panák,“ upozornila ho obsluha baru a šoupla ho před něj.
„Přesně to jsem potřeboval… a,“ pochválil jí Lemmy, který přestával dnešní noc vidět tak černě.

Upjatý majordomus přikázal podezřelé stařence, ať počká v přijímacím salónu, a šel o nezvané návštěvě zpravit starostu. Babizna osaměla.
Jakmile za majordomem zapadly dveře, stařena odložila košík a sundala si nepohodlnou kapuci. Baba kořenářka, prodávající kouzelné ovoce, byl jeden z nejlepších a nejosvědčenějších převleků inspektora Klouzka. Vyrovnali se mu snad jen don Bimbero, chovatel bojových včelích plemen, a hudební skladatel Gustaf Malér.
Inspektor nelenil a jal se střelhbitě prohledávat sál, pátraje po případných důkazech, které by starostu Ultrabanta usvědčovaly ze spojenectví se zločinci, případně dokonce lykantropí ženou. Nemusel hledat dlouho. Už po několika vteřinách padl jeho pohled na piáno, které stálo u jedné stěny. Mezi klávesami piána bylo zachyceno několik dlouhých, temně rudých vlasů.
Inspektor nad tímto objevem v duchu zajásal, a v první chvíli si neuvědomil, že takový důkaz by mu žádný soud neuznal. Přiskočil k piánu, aby vlasy sebral. Vlasy ale mezi klávesami vězely pevně, takže sáhl do náprsní kapsy, ukryté pod stařeckým hábitem, a vytáhl první předmět, který nahmatal a sice plnící pero. Tím začal šťourat mezi klávesami, jenže pero mu vyklouzlo z prstů a spadlo na zem.
„Svině péro,“ zamumlal si inspektor tiše pro sebe a sehnul se, aby ho zvedl. Pero se ale zakutálelo až pod vzdálenější nohu piána, a zaklínilo se pod kolečkem, kterým končila. Místo aby piáno obešel, natáhl se inspektor pro pero pod ním, a přitom se pevně zachytil druhé nohy, aby se udržel ve dřepu. Když pero nahmatal, natáhl se o něco víc, zatáhl za druhou nohu a na jeho prstech spočinulo dvoumetrákové piáno.
Inspektor v sobě zadusil výkřik děsivé bolesti a zahryzl se do klávesnice. Když pominul prvotní šok, rychle ruku vyškubl a pero se opět odkutálelo kamsi mimo jeho dosah. Rychle vyskočil na nohy a strčil si prsty do úst. Samou bolestí začal poskakovat na místě, ale jeho tanec netrval dlouho, protože téměř okamžitě šlápl na pero, provedl poloviční salto a o piáno si rozplácl falešný nos.
Vstal, paruku nakřivo, místo nosu podivně tvarovanou hroudu měkkého plastu a tiše úpěl. Právě tuto chvíli si zvolil starosta Ultrabant pro vstup do přijímacího salónu.
Inspektor Klouzek, jsa přistižen, na okamžik ztuhl. Bleskově však zaimprovizoval, a začal hrát na piáno, aby vytvořil dojem odlehčené atmosféry. Ten ještě podpořil srdečným úsměvem, který v jeho zohavené masce působil groteskně a strašidelně. Bolest v prstech se ozvala ještě silněji, a navíc si inspektor z hrůzou uvědomil, že jakousi zvláštní shodou okolností hraje melodii zakázané protistátní písně.
Starosta chvilku ztuhle hleděl na tento nevídaný obraz. Pak si odkašlal.
„Tedy, ehm, pane inspektore,“ promluvil, a jeho hlas nenaznačoval, že by událost bral s humorným nadhledem. „Nechtěl byste mi náhodou vysvětlit, proč den poté, co jsem vás suspendoval, vás nacházím, jak u mě v pokoji, oblečený jako strašák, hrajete na piáno protestsongy a šklebíte se u toho jako pablb, poté co jste se ke mně vloudil pod absurdní záminkou prodeje kouzelných jablek?“
Inspektor zrušil svůj srdečný úsměv a zatvářil se přísně, jak mu velela služební povinnost. Vstal od piána a přistoupil ke starostovi.
„Vysvětlovat budete vy, pane starosto,“ děl chladným komisním tónem. „Předně, co dělají ve vašem piánu zrzavé chlupy, když se nám tady po městě potuluje vraždící ryšavá bestie, co? Nechcete mi namluvit, že je tam nechal irský ladič pián?“
„Vůbec nechápu, proč se s vámi vůbec bavím,“ konstatoval starosta, který však během inspektorových slov poněkud zbledl a do očí se mu vloudila nejistota. „Stráže! Stráže!!!“

Zaměstnanci bezpečnostní agentury Sokorito, která měla na starosti ostrahu městské radnice, však neslyšeli. Ukrývali se za nejsilnějším sloupem na nádvoří a jako jeden muž se pokoušeli zadusit smích.
Strážce, který měl dnes v noci službu u brány, totiž už asi pět minut prováděl jakési podivuhodné prostocviky. Nejprve snědl jablko, potom jedenáctkrát poskočil na levé noze, načež vyslovil zaklínadlo.
Tak, řekl si. Teď bych už měl rozumět zvířecí řeči. Ale jak si to ověřit? Nejbližší zvířata jsou koně ve stáji, ale já přece nemohu ve službě opustit bránu. Strážnému se ale nechtělo čekat až do rána, protože byl nesmírně zvědavý, zda kouzlo skutečně působí.
Náhle mu pomohlo samo nebe. Odkudsi přiletěl malý vrabec a posadil se na blízké ozdobné zábradlí.
„Ahoj,“ řekl strážce. Vrabec se na něj podíval, ale neřekl nic.
„To je v pořádku,“ mrknul na něj spiklenecky voják. „Já totiž rozumím řeči všech zvířat, víš? Přede mnou se nemusíš ostýchat.“
Vrabec tázavě nahnul hlavičku ke straně, ale setrval v tichosti.
Voják se rozpačitě poškrábal pod helmou. Napadlo ho – myslela baba jedenáctkrát poskočit a pak jednou říct zaklínadlo, anebo říct zaklínadlo jedenáctkrát po každým poskočení? Co se dá dělat, budu to muset vyzkoušet. Začal tedy provádět kouzlo znovu.
Vrabec ho velmi pozorně sledoval, ale z jeho ptačí tváře nebylo možno vyčíst žádné pocity.

„Áááá… neunundneunzig Luftballon…“ hulákal Lemmy hit od známé trollské zpěvačky a tančil přitom na stole více méně zdařilou variaci na kankán.
„… auf Ihrem Weg nach Horizont… ná na na na nana ná…!“ pokračoval, neb jako všichni znal z tohoto songu jenom první dva verše a melodii.
Třetího panáka obdržel za vkusnou obuv, čtvrtý za make-up, a výživně to prokládal pivem, takže když konferenciér/ka ohlásil/a vystoupení slečny Sinéad, byl už takříkajíc skoro kompletně odlíčený.
Slečna Sinéad se objevila na pódiu a zahájila vystoupení. Tentokrát hrála na klavír. Hrála na něj doopravdy, neboť hru na piáno milovala ze všeho nejvíc hned po čerstvé lidské krvi, a tady na logoberském předměstí mohla preludovat pouze na klavír v salónu starosty Ultrabanta, který ale nepatřil zrovna k nejlepším. Playback tentokrát obstarával pouze vokál. Jistě že by mohla zpívat vlastním ženským hlasem, ale potřebovala přece zachovat inkognito.
Lemmy to skoro ani nezaznamenal, ale nyvá píseň polechtala jeho romantickou duši.
Přistoupil k nějaké osobě, která ze všech přítomných vypadala téměř nejvíc jako žena, a dvorně se uklonil. Když nabyl rovnováhy, mile se otázal: „Smím prasit, milostivá?“
„Řekl jste prasit?“ ptala se překvapeně dotyčná.
„No jistě…“ plácal Lemmy. „…si zatrsat, ne?“
„Myslel jste asi ,smím prosit´?“ navrhla mu vyzvaná.
„Vím, co jsem myslel,“ mlel Lemmy. „Nemusíte mi říkat, co jsem myslel…“
„No, ať jste myslel cokoliv, tak nesmíte,“ odpálila ho
Lemmy pokrčil rameny a toto gesto s ním málem fláklo o zem.
Slečna Sinéad si povšimla bezmocně se kymácejícího hosta a okamžitě ho poznala. Zároveň se jí vybavila palčivá bolest, kterou jí způsobil Lemmyho stříbrný prsten. Její tvář se stáhla zuřivou nenávistí, a i bez vlkodlačí proměny v ten moment vypadala jako tlama útočícího vlka. Jelikož ale byla svědomitá, nezapomněla, že zpívá na playback. Pár vteřin se přítomným nabízel podivuhodný pohled na slečnu Sinéad, lkající něžnou milostnou píseň s výrazem vzteklé zášti. Všimli si toho asi dva, a považovali to za obzvlášť zdařený projev vcítění do textu písně. (A na to konto vzniknul i zcela nový emocionální rockový směr, v němž bylo žádoucí, aby skupiny předváděly co nejagresivnější pózy a hrály k tomu ty nejžalostnější sračky, ale to odbočujeme.)

„Stráže vás nechaly ve hnoji,“ pousmál se zlomyslně inspektor Klouzek. Pak ukázal na přívěšek, který měl starosta na krku.
„A copak je tohle, aha? Jak mi vysvětlíte, že na krku nosíte úplně stejný medailon, jako vražedkyně, která si v místním úchyláckém klubu vybírá civilně oblečené osoby jako oběti?“
Nečekaje na odpověď, uchopil starostův medailón, a prudkým škubnutím mu jej strhl.
Tedy alespoň to měl v úmyslu, protože to viděl ve filmech, a jako gesto to působilo velice efektivně. Medailon však visel na příliš pevném řetízku, takže se starosta s inspektorem navzájem nečekaně tvrdě srazili hlavami. Inspektor Klouzek padl v mdlobách k zemi. Starosta Ultrabant se omráčen zapotácel, ujely mu nohy a upadl rovnou do ohně, který hořel v krbu.

Slečna Sinéad vyskočila od piána, a její tesknou píseň přetrhlo děsivé zavytí. V následujícím okamžiku jí vzplály šaty a vlasy jasným plamenem, a slečna Sinéad se proměnila v lidskou (vlčí) pochodeň.
Transvestité zareagovali různě. Někteří strnuli. Jiní, aby zachovali ženské vzorce chování, začali zmateně pobíhat kolem a pištět.
Lemmy popadl láhev a začal potácející se hořící postavu hasit.
„Jé, sorry,“ zamručel překvapeně, když plameny vzplály ještě zuřivěji, neboť se jednalo o sedmdesátiprocentní kořalku.
A postava na pódiu se začala měnit. Lemmy už to viděl předtím, takže ho to zas tak nepřekvapilo, zato transvestité začali ječet hrůzou. Celá scéna Lemmymu připomněla, jak jednou školník Stalone omylem vpadnul po hodině tělocviku do dívčí šatny.
Na stupínku vedle piána stála děsivá, vřískající bytost z hororové noční můry a Lemmy ve chvilce téměř vystřízlivěl.
„K zemi!“ zavelela rázným hlasem obsluha baru, a zpod výčepního pultu vytáhla brokovnici. Výstřel šel přímo do šlehajících plamenů, uprostřed kterých se zmítala vlkodlačí bestie.
Nestalo se nic. Příšera byla evidentně neprůstřelná.
„Moment,“ zakročil Lemmy. „Jdete na to špatně. Promiňte, ale všimnul jsem si, že máte náušnice ve tvaru nábojů. Vy jste od armády?“
„Jestli před někým cekneš, zabiju tě,“ procedila koutkem úst obsluha baru, jinak poručík od speciálních výsadkářů, proslulých nemilosrdnými metodami boje a stoprocentní úspěšností při nasazování proti teroristům.
„To je teď jedno,“ volal Lemmy, snaže se přehlušit hluboké, přímo z pekel přicházející vytí. „Jsou ty náušnice z pravýho stříbra?“
„Jasně že jo, máš mě za nějakou lacinou šlapku?“ zavrčela obsluha baru.
„Tak nabíjejte,“ poručil Lemmy. „A miřte přímo do srdce.“
Vlkodlačí žena rozpoznala hrozbu, a nedbaje bolesti, vrhla se obrovským skokem k baru. Ale než stačila svým obětem rozervat hrdla, ukončila její život přesná dávka stříbra.

Když se mladý strážný a ostatní příslušníci ochranky rozběhli zjistit, kdo to uvnitř starostova domu tak strašně řve, vrabec osaměl.
„Panejo, co to bylo za pitomce?“ zavrtěl hlavou. Vtom nedaleko něj dosedla vrabčí samička.
„Ahoj,“ řekl vrabec. „Jakpak se máme, slečinko?“
„Promiň, vole,“ na to vrabčice. „To není moje pravý peří. Jsem vrabec jako ty, vole, ale zrovna jsem byl na mejdanu v klubu transvestitů. Tam se ale děly věci… Napřed se tam nějakej obludnej kretén nadrátoval jak zákon káže, tancoval po stole a div mě nezašlápnul, a pak najednou zpěvačka začala hořet a proměnila se ve vlkodlaka.“
„Jo, něco podobnýho měl jeden můj strejda,“ na to první vrabec. „Akorát že on byl netopejrodlak, páč vrabec se ve vlka těžko promění, to dá rozum…“

Byl to v podstatě jednoduchý případ. Starosta Ultrabant za úplatu tajně toleroval pašování zbraní a přepadávání obchodních konvojů. Jelikož jednou z vůdkyní kartelu byla vlkodlačice Sinéad, která takto financovala svůj tisíciletý, nadpřirozeně prodloužený život, zavázala si ho magickým amuletem. Cokoliv zlého by se stalo Sinéad, stalo by se i starostovi, takže ho tím držela v šachu. Jenže to fungovalo i naopak.
Když o několik dnů později inspektor Klouzek podepisoval Dunícímu Hromovi potvrzení o vyřešeném případu, napadlo Lemmyho, kdo byl vlastně tím klíčovým transvestitou, který celou věc rozlouskl? Byl to Lemmy, který v klubu nechal lykantropí ženu Sinéad odpovídajícím způsobem zlikvidovat? Obsluha baru, která kýženou exekuci osobně provedla? Nebo spíš inspektor, který v přestrojení za babku kořenářku uvrhl do ohně kouzelný talisman, a způsobil tak, že se vlkodlačice náhle vzňala? Ale to předbíháme…

„Slušnej výkon, kámo,“ chválil Lemmy obsluhu baru, když společně opouštěli hořící sklepení po schodišti. „Jak ti vlastně říkají?“
„Marilyn,“ prozradil stydlivě otrlý voják.
Vyšli na ulici.
„Hele, Marilyn, abys rozuměla, co se to tam dole vlastně stalo,“ otočil se Lemmy na svou novou kamarádku. „Jde o to, že slečna Sinéad…“
Nestačil větu dokončit, protože náhle cosi zasvištělo, Marilyninu blond paruku sebral šíp a přišpendlil ji ke zdi.
„Co to bylo?“ zařvala Marilyn a sáhla si na holou hlavu, kterou teď zdobil už jen předpisový vojenský sestřih.
„To nic,“ uklidňoval ji Lemmy. „To je můj spolupracovník, kapitán Dunící Hrom. Nesmíš se na něj zlobit; dělá, co může a nevěděl, že došlo ke změně plánu.“
„Je kretén, nebo co?“ ulevila si Marilyn.
Lemmy pokrčil rameny. „Nikdo není dokonalej.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský