Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Sylvius, Reinhard, Vittus Braber, ředitel Záchytka, školník Stalone, profesor Vymetal, jeho dcera Ornela, Dunící Hrom a jeho jednotka, doktor Páral
Shrnutí: Na střední škole propuká epidemie. Během karantény se do sebe dva mladí lidé zamilují, ale jejich lásce stojí v cestě kromě zákeřné choroby také prastará kletba. Situaci může zachránit jen objektivní lékařský posudek a správně provedený exorcismus, ale zdá se, že ředitel školy nemá zájem ani na jednom…

Noční můry v odstínech žluté

Lemmy byl na cestě do školy po týdnu jarního volna. Byl to působivě strávený čas. Původně měl v úmyslu relaxovat a nasadit osvědčenou duševní léčbu prací, sportem a pravidelnou hygienou. Události mu však nedaly za pravdu a opět ho vtáhly do víru násilí, šílenství a zkázy, takže se, ač to zní absurdně, do ponurých zdí Akademie skoro těšil.
Už když vcházel do vrat, povšiml si nezvyklého shromáždění na nádvoří před vstupními dveřmi. Zauvažoval, nemá-li zmizet, dokud je čas, ale to už ho zazadu cosi bolestivě šťouchlo do žeber.
„Další!“ zvolal radostně školník Stalone, výhružně se oháněje hygienicky ošetřenou tyčí na dráždění divé zvěře. „Připojte se tadyhle ke svým kolegům, studente.“
Lemmy z toho neměl dobrý pocit, a ukázalo se, že nikoliv omylem. Zatímco většina studentů spořádaně proudila vstupní branou do útrob Akademie, školník před vchodem třídil zástup, a vybíral z něj vytipované jedince, které pak shromažďoval stranou. Lemmy spatřil Reinharda, Brabera, Sylvia, Řezníka, Azaela, Partyho, Bestii, Ťuhýka, Latrínu, Čarase, Ďábla, Horáčka s Pažoutem a mnohé další. Samé známé firmy. To nebylo samo sebou.
Příliv studentů ustal, a na nádvoří zbyla už jen tato skupina vyvolených. (Či prokletých?). Lemmy se k nim připojil.
„Co se děje, hoši?“ dotazoval se. Odpovědí mu bylo všeobecné krčení ramen.
„Zatím se neví,“ pravil Sylvius. „Možná udělování vyznamenání, nebo tak něco.“ Nikdo však nenalezl vůli ani odvahu rozvinout toto téma v dialog.
„Já slyšel, že se má vybírat školní družstvo pro olympiádu středních škol,“ prohodil Azael. Ostatní si zkusili představit, v jaké disciplíně by tato sestava mohla soutěžit, ale nikdo neměl natolik bujnou fantazii.
„Proslýchá se, že školník po celou dobu jarních prázdnin stloukal na školním hřišti šibenice,“ promluvil pochmurným hlasem Reinhard. „A proto nám také dali týden volna.“ Všichni si oddechli, že se nejedná o olympiádu, ale nejistota a dohady stále přetrvávaly.
Netrvalo dlouho, a na nádvoří se zjevil samotný Záchytka, aby ve věci zjednal jasno. Radostně si promnul dlaně, a zapraštěl klouby, až ze střechy spadlo několik omráčených ptáků.
„Tady vás mám, hoši moji milí, zlatíčka moje!“ řval s rozzářenou tváří. Chlapci ustrnuli děsem a mimoděk o krok couvli. „Nuže, asi se divíte, proč se vůbec obtěžuju koukat na ty vaše retardované obličeje, a ještě k tomu takhle pohromadě. Důvod je prostý: všichni, jak jste tady, jste v poslední době trávili více či méně času na území pivovarského hradu pivního krále Blichera Beerssona. A nastojte, co jsem se včera dozvěděl. Na Blicherově panství propukla nebezpečná epidemie nakažlivé žloutenky!“
Na chvíli se odmlčel, aby vychutnal zdrcující dopad svého oznámení.
„To je z toho chlastání!“ zahulákal školník, o kterém se obecně vědělo, že vdechne láhev vodky na počkání. Hoši rozpačitě mlčeli, nevědouce, jestli je Záchytka nechá léčit, nebo postřílet.
„Takže se odeberete do třetího patra, a tam setrváte až do odvolání v karanténě,“ pokračoval Záchytka. „Během karantény nebudete mít přístup do nižších pater, a tím pádem nemůžete ani ven.“
„A co vyučování?“ ozval se Lemmy a okamžitě toho litoval.
„Veškeré předměty převezme profesorka Sicherheinstová,“ sdělil chlapcům Záchytka, a hoši ztuhli hrůzou. Této strašlivé ženy se bály i mikroby a viry, jakákoliv nemoc se jí obloukem vyhnula, a Severus Snape proti ní vypadal jako Strýček Jedlička.

A tak se vybraní jedinci přesunuli do třetího patra, které bylo vyhrazeno karanténě. A tady také měli po několik následujících týdnů zůstat. A jak je asi jasné každému, kdo ví něco málo o průběhu a příznacích žloutenky, nesměli se dotknout ani kapky alkoholu.
Cigarety se ještě daly propašovat ze spodních pater, ale absence chlastu začala chlapcům už brzo lézt na mozek. Do školy a ze školy proudící dav studentů občas třetí patro častoval vtipnými poznámkami, a karanténa jim odpovídala vrháním židlí a stolů. Propukaly první vnitřní boje a spory.
A nejen to. Začalo se dít ještě něco jiného, podivnějšího. Protože i když to ředitel Záchytka všemožně utajoval, na Akademii strašilo.

Stalo se to čtvrtého večera pobytu v karanténě. Chlapci si ustlali na lavicích a na podlaze jak to šlo a počali se oddávat neklidnému spánku, a každý své osobní noční můře. Ale asi po hodině je náhle z dřímoty vytrhly podivné zvuky.
Lemmy vstal a zatřásl Sylviem.
„Co je? To jsi ty, lásko?“ ptal se Sylvius, kterému se zdálo o jeho bývalé dívce, a bez brýlí Lemmyho nepoznal.
„Nech si ty nadávky, nebo tě nakopnu,“ zavrčel Lemmy. „Děje se něco divnýho. Na chodbě někdo zpívá.“
„No, není divu, že už z toho někomu hráblo,“ podotkl Sylvius a šátral po brýlích.
„Ale to je dívčí hlas, ty vole,“ oznámil mu Lemmy. „A s námi v karanténě přece žádná holka není.“
Jak to Sylvius slyšel, vyskočil, a spolu s Lemmym vyrazil ke dveřím učebny. Za dveřmi se srazili s Braberem.
„Slyšíš to taky?“ ptal se Lemmy. „Kdo to může být?“
„Netuším, ale jdu to zarazit,“ odvětil Braber. „Tady chtějí lidi spát. Zrovna se mě zdálo, že pracuju na jatkách; takovej krásnej sen, a najednou tohle.“
Skupina studentů se vydala za zdrojem záhadného zvuku, až došla k ohybu chodby. Braber vykročil za roh jako první, a strnul.
Za rohem uprostřed chodby klečela dívka. I v šeru ponurého koridoru bylo vidět, že je nesmírně krásná. Ačkoliv chlapcům by teď připadala krásná každá, neboť byli ve věku, kdy měli erekci každých deset hodin z dvanácti, a od začátku týdne viděli jen jedinou ženu, profesorku Sicherheinstovou, která byla skutečně nejprve zplozencem pekel, pak učitelkou, pak dlouho nic, a pak s přimhouřením obou očí teprve ženou, nebo alespoň člověkem.
„Kdo to tady vyje…“ začal Lemmy, ale Braber ho přerušil.
„Odpusťte, slečno, ale opravdu nebývá zvykem, aby nám tady uprostřed noci cizí dívky, byť spanilé, zpívaly na chodbách,“ pravil.
Jeho spolužáci ztuhli a vyvalili oči. Vittus Braber, který dal dohromady větu maximálně o šesti slovech, z nichž tři byla citoslovce, a tři sprosťárny; Braber, za kterého při exkurzi v logoberské věznici nabídl vězeňský ředitel Záchytkovi dva vrahy a jednoho úchyla navrch; Braber, jehož nejmírumilovnější výraz připomínal hyenu (ale velkolepě nasranou); tentýž Braber tady toká a cvrliká jako skřivan zjara.
„Já jsem přišla navštívit tatínka,“ proneslo to čarokrásné stvoření něžným, rozechvělým hlasem.
„Váš otec je někdo z profesorského sboru?“ tázal se Lemmy, když zavrhl možnost, že by se některý z chlapců mohl stát zhruba ve věku dvou let otcem. „Ale proč sem, a proč v noci?“
„Můj tatínek je profesor Vymetal,“ prozradila mu dívka. „Heinrich Ernest Arthur Vymetal.“
„Nikdo takovej tady neučí,“ ozval se Sylvius. Braber mlčel, a hleděl na dívku fascinovaným zrakem. Náhle se stalo cosi podivného. Zdi Akademie jako by se nepatrně pohnuly a zaskřípaly, a chodbami proběhl podivný, sotva slyšitelný hluboký vzdech.
„Učil tu dřív,“ pravila dívka. „A teď je tady zakletý.“
„Já jsem Vittus,“ podotkl nesměle Braber.
„Já jsem Ornella,“ představila se dívka.
„A já Vittúúúús,“ zavyl Braber tak nyvě, až všem chlapcům přeběhl mráz po zádech.

„V noci se tady děly zvláštní věci,“ prohodil školník Stalone, když druhého dne zrána přinášel Záchytkovi snídani v podobě ovaru z hrocha.
„To mě má překvapovat?“ ušklíbl se Záchytka. „Divil bych se, kdyby ne, když máme třetí patro plný asociálních živlů, co už pět dnů neviděli pivo ani ženskou.“
„Tohle nemyslím. Ale včera v noci se tu něco hnulo. Hnulo, jestli mi rozumíte,“ pravil významně školník.
„Hnulo se ve vás svědomí, nebo co? Tak to by bylo fakticky divný,“ odtušil Záchytka.
„Cha cha cha!“ smál se upřímně profesor Srpen, neboť věděl, že Záchytkovi to dělá dobře.
„Hnuly se stěny. Jako tenkrát,“ nedal se školník zastrašit. „A ozval se i stejnej zvuk. A taky ten zpěv. Slyšel jsem ho hodně slabě, ale přece.“
„Jo tohle. Tak poslouchejte, Stalone; řeči o tom, že tady straší přízrak profesora Vymetala, jsou naprosto ničím nepodložený kecy, prdy a frky, a já je u svých podřízených nehodlám trpět, jasný?“ Záchytka vstal. „Profesor Heinrich E. A. Vymetal si tady kdysi odučil svoje, odešel do penze a hotovo. Proboha, člověče, vždyť dobře víte, co vyvádí ministerstvo školství, když zjistí, že na nějaký škole straší. Ty hrozný daně ze strašidla si teď vážně nemůžeme dovolit.“

„Já už z toho začínám mít krapet nervy,“ svěřoval se Lemmy příteli Sylviovi. „Kromě tý úděsný harpyje Sicherheinstový jsem už tejden neviděl ženskou a nenapil se piva.“
„Jak to že neviděl? Vždyť je tady Ornella.“
„Jenže bych ti neradil, aby ses na ní jenom i koukal,“ pravil Lemmy. „Teda jestli nechceš, aby tě Braber vykostil a naporcoval. To jsem v životě neviděl, ty vole, aby se takovej gauner takhle na první pohled zabouchnul jak blázen. A co je nejpodivnější, ta holka to snad opětuje.“
„Máš pravdu, mě už z toho taky začíná hrabat,“ přiznal Sylvius, neboť před starou vojnou Lemmym by si zbytečně hrál na hrdinu. „Jenže tobě chybějí ženský jako takový, rozumíš, obecná představa ženy, kdežto já nemůžu zapomenout konkrétně na Sněžnou Květinu. Tady jsem o tom napsal takovou básničku…“
Nadechl se a začal recitovat:
„Letní žár, zimní sníh
Vítr spí ve větvích
A já si nechám o tobě zdát
Skrytý pláč, tichý smích
Možná stesk, možná hřích
A všechno cos mi nechtěla dát
Něčí hlas…“
„Ty hajzle!“ zařval Lemmy a vrhnul se na něj. Sylvius se začal bránit židlí.
„Co si to dovoluješ?“ ječel Lemmy a oháněl se pěstí. „Copak jsem ti jasně nezakázal rochnit se v těchhle sračkách? Vztahy mezi chlapci a dívkami jsou jedna věc,“ pokračoval, když se trochu uklidnil. „A poezie je zase věc jiná. Ale ani jedno z toho si nezaslouží, aby z toho někdo dělal takovýhle hnusně kýčovitý chrchle!“
„Tak co mám dělat?“ ohradil se Sylvius.
„Nevim, něco rozmlať, nebo někoho přizab, to je fuk. Ale tohle bylo naposled, jasný? A teď se někam ztrať, protože já mám teď právě schůzku se Sněžnou Květinou, a nechci, aby tě to zbytečně rozhodilo.“
V Sylviovi by se krve nedořezal. „Jak… jak to?“ zachroptěl.
„To není žádný rande, ty blbe,“ uklidňoval ho Lemmy. „Potřebujeme spojku. Dostal jsem to za úkol od Reinharda. Hele, už je tady.“
Pod okny na nádvoří stála Sněžná Květina, a čekala, až ji přijede vyzvednout její chlapec Rocco ve svém zbrusu novém sportovním voze s otevřenou střechou. (Daltonovi, kvůli kterému před nedávnem nechala Sylvia, už dala taky kopačky, protože strašně srandovně mluvil po úrazu, který mu Sylvius způsobil v záchvatu žárlivosti.)
„Skrč se, ať tě nevidí, nestojím o žádný slavičí kydy,“ zamumlal Lemmy a otevřel okno. „Ahoj!“ zvolal, a Sněžná Květina mu zamávala.
„Hele, něco potřebujeme,“ volal Lemmy. Naštěstí se nacházeli na opačné straně Akademie, než sídlila sborovna a ředitelna, takže doufal, že tento rozhovor zůstane vedení školy utajen. „Musíš zjistit, jestli na Blicherově hradišti opravdu propukla žloutenka.“
„Tak jo, zeptám se,“ přikývla Sněžná Květina. „Je tam s tebou Sylvius?“
„Jo, někde tady pobíhá,“ tvrdil neurčitě Lemmy. „O prázdninách si někde upytlačil novou holku, víš, a teď je z toho úplně říčnej, že tady musí tvrdnout, když by radši tvrdnul úplně jinde a jinak…“ Sylvius ho začal kopat do nohy, ale Lemmy vytrval, protože věřil, že takhle to bude nejlepší.
„Tak mu vzkaž, že pro mě neexistuje,“ volala dívka a Sylvius tiše zaskučel.
„Jo, vyřídím,“ kývl Lemmy. „A ty co nejrychleji zjisti to o Blicherově hradě. Neexistovat je samo o sobě dost blbý, ale mít k tomu ještě žloutenku, to už je úplně padlý na prdel.“
Rozloučil se a zavřel okno.
„Držte mě, nebo toho kreténa zabiju!“ řval Sylvius a šel mu po krku. „Nedokážeš ani deset minut předstírat, že jsi normální?“
„Copak, hoši, copak?“ zpoza rohu chodby vyšel Reinhard s nějakým papírem v ruce. „Nevybouřené mládí? Tak toho na chvíli nechte, vypracoval jsem diverzní plán. Toto je žádost o pomoc, a když se nám podaří někoho získat, aby ji odnesl na patřičná místa…“
„Sněžná Květina už odešla,“ řekl Lemmy.
„Jo, navždycky, díky tomuhle debilovi,“ kafral Sylvius.
„To nevadí,“ mávl Reinhard rukou. „Stejně bych tak delikátní úkol nesvěřil ženský. V tomto vzkazu žádám o vyšetření policejním lékařem.“
„No výborně,“ řekl Lemmy. „Když už tady bude, tak by mohl předepsat Sylviovi něco na hormony.“
„A Lemmymu něco na hlavu,“ ucedil Sylvius.
„Ještě mi poděkuješ,“ odtušil Lemmy.
„Hej, ty tam, vrabec!“ luskl Reinhard prsty, a na římse okna přistál vrabec, který právě letěl kolem. „Poslouchej. Tohle je nesmírně důležitej vzkaz, a je otázka života a smrti, abys ho co nejdřív doručil na některou služebnu logoberský policie. Jasný?“
„No jo, vole, dobře,“ zamrmlal vrabec. „Já si kvůli vám ulítám křídla, vole, a jedinou odměnou mi bude otrávený zrní od Záchytky.“

„Včera to bylo horší než jindy,“ řekl Braber Ornele, když spolu seděli na horním schodě. První schod už nesměl nikdo z karentény překročit, jak hlásal široký, výsměšně žlutý pruh. V noci se Akademie třásla jako kolena devadesátiletého revmatika, ze stropu se sypala omítka, a chodbami dul temný astrální vítr. Záchytka v hale načapal školníka, jak běhá zahalený do bílého prostěradla, aby tak všechny přesvědčil o existenci přízraku, a strhnul mu to leknutí z platu.
„Víš, tatínek se stal obětí kletby,“ svěřovala se Ornela Vittovi. „Učil na této škole, ale pak se něco stalo, a nějaký černokněžník, zaměstnaný na ministerstvu školství, ho proklel. Školník ho zazdil v jeho učebně a od těch dob musí jeho přízrak zůstávat v budově školy, dokud ho někdo nevysvobodí.“
„Ale jak by se dal vysvobodit?“ ptal se Braber, a připravoval se na nenápadné provedení starého triku s protažením a položením ruky na rameno.
„Nějaký statečný student by musel zjistit, kde je místnost, ve které ho zazdili, dostat se dovnitř a postavit se mu v rovném boji,“ zesmutněla Ornela.
„Jo takhle. No, kdyby tady číslovali a umísťovali učebny jako normální lidi, co používají mozek, tak by se to dalo zjistit jednoduchým počítáním,“ prohlásil Braber. Láska, nový pocit v jeho životě, se mu překvapivě vrazila do hlavy, takže teď uvažoval ve srovnání s dřívějškem jako pravý génius, ačkoliv tomu u většiny lidských bytostí bývá v drtivé většině právě naopak. „Jenže v tomhle mrdníku aby to prase hledalo.“
Protáhl se, a když dával ruce zase dolů, levá jako by náhodou přistála Ornele kolem ramen. Neodtáhla se. Naklonil se k její tváři.
„Ne, Vitte,“ zlehka uhnula. „Nevíme, jestli mezi námi nestojí ta prokletá nakažlivá nemoc.“
„Máš pravdu,“ Braber zaťal zuby. „Proklínám tě, Záchytko! I to málo, co jsem mohl mít, i o to jsi mě připravil! Kéž ti shnijou vousy a na pleši ti narostou parohy! Kéž tě…“
Než však stačil dodat „… znásilní ožralej hroch“, zpoza rohu vyskočil Lemmy a vychrstl na něj plný kýbl špinavé vody po mytí podlahy. Braber zařval jako raněný vůl, skočil na něj a začal ho bít. Asi pět minut jeden z druhého vytloukali duši a lámali si žebra, až padli vyčerpáním.
„Promiň, Vitte…“ oddechoval vysíleně Lemmy, ale usmíval se u toho. „Víš, hrozně mi chybělo tvoje bezduché násilí a nesmyslná brutalita. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že jsi v pohodě. Díky za nakládačku…“
„Rádo se stalo…“

Nyní se dozvíme něco o tom, jak logoberská policie využívá ve své práci kontakty a informátory z řad podsvětí.
„Tohle přišlo dneska poštou,“ řekl poručík Pakůň a položil na stůl svého nadřízeného vzkaz, který právě převzal od poštovního vrabce.
Kapitán Sumýš pohlédl na papír, a podrbal se na hlavě. Pak ho pomalu rozevřel, a vzhůru nohama se do něj zahleděl.
„Do háje. Je to šifra,“ řekl. Poručík Pakůň chápavě pokýval hlavou. Termínem „šifra“ policisté označovali jakýkoliv typ písma, snad kromě nejjednoduššího obrázkového. Když jste chtěli oznámit vraždu, prostě jste jim namalovali člověka s nožem v zádech. Jenže Reinhard nedokázal vymyslet, jak tímto způsobem popsat situaci na Akademii, a ještě tak, aby to policie pochopila. Napsal proto dopis normálním písmem, a doufal, že to nějak vyjde. Všichni policisté byli naprostí analfabeti, a všichni to o sobě navzájem věděli, ale zdvořilost a subordinace jim nedovolila to nahlas vyslovit.
„Máme tady teď nějakého specialistu na šifry?“ ptal se kapitán, použiv termínu, který znamenal „gramotného člověka“.
„No… byl by tam Áda Hejl, takto kasař,“ hlásil poručík Pakůň. „Víte, Áda, jak jste kvůli němu tenkrát měl malér, když jste do kolonky ,Jméno zatčeného´ napsal ,Hejl Adolf´.“
„Áda už zase sedí?“ podivil se kapitán Sumýš. „A co Pepek Andrlík?“
„Pepek? Ten seká latinu. Ale neškodilo by ho občas proklepnout, páni z direkce mi říkali, že ho viděli sedět U Žloudků s Dlouhoprstou Ančou, a to víte, Anča to táhne s Číňanovou partou, a taková konštalace, to nedělá dobrotu.“
„No tak já se stavím za Ádou.“ Kapitán sebral ze stolu vzkaz a sešel do přízemí, kde v celách seděli zadržení delikventi, recidivisté a zcela nevinní lidé.
„Nazdar, Ádo,“ pozdravil zatčeného kasaře.
„Jejda, pane kapitán, pořád ve službě, co?“ zubil se kasař Áda. „A co zdravíčko, slouží?“
„Ale jo, jde to,“ kapitán si sedl na kraj Ádova kavalce. „Poslouchej, Ádo, to ti řekli, že máš zaražený návštěvy, viď? Chtějí ti přišít rozkrádání majetku v pozdně feudálním vlastnictví. Ale možná, že kdyby ses chtěl vidět s Kiki, tak by třeba pánové z direkce přimhouřili oči, a dalo by se to zařídit. Tak půlhodinka, co říkáš?“
„Jejda, a co za to, pane kapitán?“ ptal se Áda s očima navrch hlavy.
„Mám tady jeden zašifrovaný vzkaz,“ řekl kapitán Sumýš. „O tobě se ví, že jsi na šifry machr, Ádo, viď? No nečervenej se mi tady, komu čest, tomu čest. Tak kdybys laskavě…“
Áda Hejl uchopil dopis, a přečetl ho, jako když bičem mrská.
„Toto je volání o pomoc. Skupina nevinných studentů byla svévolně uvězněna v horním patře Všeobecné Logoberské akademie pod záminkou žloutenkové karantény. Žádáme o vyšetření policejním lékařem kvůli potvrzení nebo vyvrácení diagnózy.“
„Tak ti děkuju, Ádo,“ vstal kapitán a měl se k odchodu. „Moc jsi nám pomohl, ztratím za tebe slůvko na direkci.“
„Potěšení na mej straně, pane kapitán,“ cenil se úslužně Áda, a zase se natáhl na pryčnu.
Kapitán šel zpátky do své kanceláře, a zavolal si poručíka.
„Budeme potřebovat policejního lékaře. Je někdo volnej?“
„Obávám se, že momentálně jenom doktor Páral,“ odvětil poručík Pakůň.
„No, tomu bych se radši vyhnul,“ zadumal se kapitán Sumýš. „Trvalo mi víc než rok, než jsem ho dostal za mříže, takže bych nerad, aby mi vzal čáru.“
„Proč by utíkal?“ pokrčil rameny poručík Pakůň. „Žije si za peníze daňových poplatníků jako prase v žitě, nic mu u nás neschází. Navíc je to doopravdy doktor, což u sboru není samozřejmost.“
„No jistě, když potřebujete někoho schopnýho a použitelnýho, musíte si ho napřed chytit. Co já se naběhal tenkrát, jak jsem potřeboval zatknout nějakou uklízečku, když už jsem tady měl bordel jak v chlívě… Ale co třeba ten doktor, jak mi tehdy po vyčerpávající operaci namíchal ten úžasný lék na kocovinu?“ ptal se kapitán.
„Zemřel v akci,“ sdělil mu poručík tu smutnou zprávu. „Odešla mu játra, beznadějný, bylo na místě po něm.“
„A co ten plešatej se smyslem pro humor?“ nevzdával se kapitán Sumýš.
„To byl hologram, a loni jsme ho v rámci úsporných opatření museli vymazat.“
„Takže Páral,“ povzdechl si kapitán. „No dobře, pošleme Párala, ale musí ho doprovázet schopná jednotka, aby nedostal roupy.“
„Všechny jednotky jsme museli nasadit na boj proti požárním sborům, který se pokusily podpálit celej osmej obvod,“ řekl zdráhavě poručík Pakůň. „Takže teď máme jenom jednu volnou.“
„Hlavně mi prosímvás neříkejte, že jsou to…“
„Jsou,“ potvrdil s pochmurným výrazem ve tváři poručík. Kapitán si dal hlavu do dlaní.
„Sbohem, doktore Párale. Sbohem, povýšení…“ zamumlal.

Akademie se otřásala v základech a na chodbách pukaly dlaždice.
„Vidíš to, Záchytko!“ řval školník, přidržuje se futer. „Já ti to říkal!“
„Komu tykáš, ty nulo?“ řval Záchytka a držel strop.
„Je to profesor H. E. A. Vymetal a straší tady!“ řval školník. „A neřvěte na mě!“
„Kdo tady řve?“ řval Záchytka.
„Držte hubu oba dva!“ řval zpod stolu profesor Srpen. „Ať je to cokoliv, musí se s tím něco dělat!“
„No to je skvělý,“ řval Záchytka. „Letošní rozpočet v hajzlu, a já budu najímat exorcistu, když mám plný patro chuligánů se žloutenkou!“
On už snad sám věří, že ti hoši mají doopravdy žloutenku, napadlo školníka.

„No bylo to teda dost náročný,“ pindal vrabec, když se vrátil s potvrzením vzkazu pro policii, a také s depeší od Sněžné Květiny, a na římse si protahoval unavená křídla. „Jeden z těch policejních debilů mě chtěl chytit, vole, že prej vždycky chtěl chovat živýho ptáka. A víš co jsem mu na to odpověděl? Ať si…“
„Já to nechci slyšet,“ zarazil ho jemně, ale rozhodně Reinhard. Nejprve zběžně přelétl pohledem policejní zpávu, v níž se sdělovalo, že lékař se dostaví co nevidět. Pak otevřel vzkaz od Velkého náčelníka.
„Ha! Tušil jsem to!“ zvolal. „Blicherovo hradiště je zcela prosté jakékoliv epidemie, natož pak žloutenky! Celá tahle aféra je jeden velikej podraz, jak nás zpacifikovat!“
„A co teda uděláme?“ ptal se Braber.
„Jednoduše se necháme vyšetřit a doktor nás prohlásí za zdravé. Záchytka bude skřípat zubama, ale jelikož šlo o pouhý ,podezření´ na žloutenku, tak nebude moct nic dělat. A ty si pak můžeš najít ten zazděnej přízrak a vyblbnout se podle gusta.“

Na vstupní bránu Akademie kdosi rázně zabušil. Školník Stalone otevřel a spatřil dva muže v bílých pláštích a čtyři chlapy v černých zásahových uniformách.
„Logoberská policie!“ zahulákal nadporučík Dunící Hrom, trochu nespokojený s tím, že jeho jednotce byl svěřen tak nicotný úkol. „Máme hlášení, že na tomto ústavu jsou studenti zavřeni v karanténě, která nebyla nahlášena na ministerstvu! A proto je tady s námi zkušený policejní lékař, doktor Jan Páral, a také městský hygienik Zog!“
Poručík Zog pro tento okamžik sehrál roli falešného hygienika, protože všichni skuteční hygienici byli momentálně ve vazbě za přípravu ozbrojeného převratu. Vstoupil do haly jako první a zkoumavě se rozhlédl kolem.
„Tohle Zog moc dobře zná,“ prohlásil. „Navrch uklizeno a načančáno, a vespod bordel a hnůj! Pak není divu, když tady někdo chytne úplavici.“
„Žloutenku,“ upozornil ho školník. „A navíc se jí patrně nakazili na Blicherově pivním dvoře.“
„Nesmysl!“ zvolal pohoršeně Zog. „Předevčírem jsme tam provedli kontrolu, a shledali jsme vše v naprostém pořádku. Jedině snad že ke konci bylo málo půllitrů, protože jsme jich většinu roztřískali… no tak či onak, žádná epidemie tam rozhodně neřádí. Odveďte nás laskavě k pacientům.“
Školník tedy, ač nerad, začal stoupat po schodech do třetího patra. Nic moc jiného nemohl dělat, protože ředitel Záchytka asi před hodinou někam odešel.
Zog nejprve zběžně prohlédl toalety ve třetím patře, a pak se zahleděl na dav studentů, shromážděných na chodbě. Nenápadně zamrkal na Lemmyho.
„V záchodových mísách neplovou žádné ropuchy,“ pronesl káravým tónem. „Jak z nich tedy můžete pít, když nevíte, jestli je voda nezávadná? A v prvním patře jsem viděl prádelnu! Copak nevíte, že prací prášky bílého muže oslabují magickou ochranu proti šípům a kulkám? Dneska je mládež rozmazlená, to není jako za našich časů, kdy jsme neměli ani toaletní papír a museli jsme se utírat mrtvejma myšma…“
Dunící Hrom do něj lehce drcnul loktem, protože Zog zjevně bloudil duchem v rodné vsi.
„Jo…“ Zog se probral, odchrchlal si a hodil na zeď pět deka hlenu. „Můžeme tedy přistoupit k lékařské prohlídce. Zde doktor Páral je odborníkem na jaterní choroby, a proto stanoví diagnózu.“
Zog se odmlčel, vytáhl z příruční brašny syrového králíka v novinovém papíru, a začal ho hltavě požírat. O podlahu pleskala krev a vnitřnosti. Školník Stalone to zděšeně sledoval, a v duchu si představoval, jak ho za tohle Záchytka seřve.
„Moment!“ ozval se hlasitý bas. Nad schodištěm se zjevil Záchytka, a s ním jakýsi malý mužík s knírkem a ulízanými vlasy. „Při určování diagnózy je lépe, poradí-li se dva nezávislí odborníci. Tady doktor Andropoff má dlouholetou praxi na prestižních klinikách. Víc hlav víc ví, a tak dále, že.“
„Víc hlav leda tak nakecá víc blbostí,“ zabručel nespokojeně Reinhard.
„Tak co vy na to, kolego?“ otočil se doktor Andropoff na dr. Párala. „Udělal jste si už nějaký názor?“
„Těžko říct,“ získával doktor Páral čas. „Nejsou… nejsou vůbec žlutí.“
„A co oční bělma?“ zkoušel to doktor Andropoff, který o žloutence, stejně jako dr. Páral, neměl sebemenší ponětí. Ve skutečnosti to byl Záchytkův švagr, který dělal načerno plastické operace kriminálníkům a se svým vzhledem nespokojeným ženám, a částečně díky němu v Logobergu klesala zločinnost, ale i porodnost.
„Zkusil bych vzorky moči,“ navrhl doktor Páral. „U sebe v cele… eh, v ordinaci, mám mikroskop, takže bychom mohli…“
„A co odebrat krev?“ nadhodil Reinhard.
„No ano, že mě to hned nenapadlo,“ zvolal doktor Páral. „Nebo tady mého učeného kolegu?“
„Vezmeme krev,“ souhlasil neochotně trochu pobledlý doktor Andropoff.
„Fajn, má tady někdo nůž?“ otočil se doktor Páral na policisty.
Poručík Warf si právě obrovským loveckým tesákem vyškrabával špínu za nehty a ochotně ho doktorovi půjčil. Doktor na zkoušku přejel palcem po ostří, spokojeně přikývl a ďábelsky se usmál.
„Kdo půjde první?“
Student Latrína nervózně zamžikal a praštil sebou o dlaždice.
„Jo, a potřeboval bych ještě nějakou nádobu na odebranou krev,“ vzpomněl si doktor.
„Hned vám ji dám,“ zvolal Zog, který zrovna močil v rohu chodby. Potom sáhl do kapsy své uniformy a vytáhl plechovku od sardinek, co měl k večeři minulý týden.
„To bude stačit,“ přikývl doktor Páral. „Přistoupíme k odběru.“
„Stačí jen malý píchnutí,“ upozorňoval ho nezvykle bledý Reinhard.
„Píchají komáři,“ mávl doktor pohrdavě rukou. „Chirurg řeže!“
Sylvius protočil oči v sloup a složil se na zem vedle Latríny.
„Zbabělci,“ utrousil doktor. „Na frontě jsem vojákům bez umrtvení zašíval rány rybí kostí, a ani necekli… no, oni tedy po pravdě řečeno byli většinou po smrti, ale…“
Pažout začal nervózně fňukat a popotahovat. „Já… já za nic nemůžu, to všechno Horáček!“
„Člověče, vždyť vy všechnu tu krev lejete do tý samý plechovky!“ zvolal školník. Doktor se k němu prudce otočil a probodl ho očima.
„Směl bych vidět váš lékařský diplom, pane kolego?“ otázal se s ledovou ironií. „Ale ne, že vy jste si ho zapomněl ve své ordinaci? Tak mi do toho laskavě nekecejte.“
Zaříznul svůj tesák do Braberova předloktí, a Azael a Party se odebrali do říše snů.
Lemmy byl pevně rozhodnutý nenápadně zmizet, ale náhle se mu do náruče zhroutil spolužák Ďábel a Lemmy se ho musel ujmout.
„Nechcete si taky odebrat nějaký vzorek?“ otočil se doktor Páral na doktora Andropoffa. Ten ze sebe vydal tichý povzdech a říznul sebou o sem. Záchytka vztekle zaťal pěsti. Jeho kůň byl vyřazen z dostihu, a teď už mohl jen trpně sledovat, jak favorit protrhává cílovou pásku.
Doktor s veselým pobrukováním dokončil pouštění žilou. Pak pozvedl plechovku a vytáhl zapalovač.
„Teď provedeme test,“ oznámil těm divákům, kteří dosud stáli na nohou. „Ponoříme do krve rozžhavený hrot nože. Když to zasyčí, jsou zdraví.“
Záchytka tušil, že právě přihlíží nehoráznému prznění všeho, čeho lékařská věda za staletí dosáhla, jenže na lékařově straně stála moc zákona.
Doktor Páral rozškrtl zapalovač a začal v něm žhavit špičku nože. Hrot zrudl a posléze zbělel. Student Ťuhýk vypustil z plic dlouho zadržovaný vzduch a padl do mdlob.
Doktor zhasil plamen a vnořil žhnoucí dýku do plechovky s krví. Krev nejenže zasyčela, ale navíc zapištěla jako parní siréna a vyrazila z plechovky ven v obláčku černého dýmu. Doktor vrátil Warfovi nůž.
„Takže abych to shrnul. Žloutenku nemají. Minimálně jeden z nich je pravděpodobně posedlý démonem, ale to už jaksi není naše starost. Karanténa se může okamžitě zrušit.“
Záchytka se nadechl a chtěl něco říct, ale náhle se celá budova divoce rozvibrovala, a ti, kdo ještě stáli, popadali na zem vedle svých druhů v mrákotách.
„Co se to děje?“ volal doktor Páral, čvachtaje se v rozlité krvi.
„Straší tady!“ hulákal školník, nedbaje toho, že mu Záchytka dává nenápadné znamení, aby mlčel (tj. mlátí ho přes záda židlí). „Před lety tady zazdili jednoho prokletého člena sboru, teď je nemrtvý a chce se pomstít!“
„Držte zobák, člověče!“ řval Záchytka. „Chcete, aby se to profláklo na ministerstvu?“
„Ale kde je?“ ozval se Braber a udatně se vydrápal zase na nohy. „Vím, jak prokletí zrušit a ministerstvo školství se nemusí nic dozvědět.“
Záchytka se zamyslel. Padající omítka mu ověnčila pleš i vousy, a propůjčila mu vzezření moudrého starce.
Na chodbách se setmělo, přestože svítily lustry a venku byl bílý den. Zdmi Akademie zadul temný vichr, který zněl jako vytí šakalů z pekel. Školník náhle vyskočil na nohy, a přidržuje se zábradlí nad schodištěm, vyškubl z kapsy jakýsi předmět. Ve tváři měl šílený výraz, a prokousnul si ret.
„K zemi!“ zvolal zkušený Lemmy. „To je školníkův neblaze proslulý jogurt Molotov!“
„Zneškodněte ho někdo!“ řval Záchytka. Policisté se snažili vstát, ale v krvi jim klouzaly nohy.
„Řekněte, kde je zazděnej profesor Vymetal,“ naléhal Braber. „To je jediná možnost!“
„Omnia vincit veritas, vole“ přitakal vrabec.
„No tak dobrá,“ svolil Záchytka. „Je to v prvním patře, mezi záchodem a učebnou informační technologie.“
Jako by se zjevila z čistého vzduchu, k Braberovi přistoupila Ornela a objala ho kolem ramen. Záchytka vytřeštil oči, protože nechápal, co se to tady děje. Školník zatím s šíleným smíchem zmizel na schodech, vedoucích do nižších pater.
„Jdi, Vitte,“ řekla Ornela. „Ty to dokážeš, cítím to. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkala…“
Lemmy užasl. O Braberovi šlo stěží použít slova „člověk“, natož „nejlepší“.
„Zase to tak neprožívejte,“ utrousil. „Jdeme na to!“
Braber a Lemmy se jako poslední studenti, kteří ve zdraví přečkali řádění šíleného doktora, rozběhli ke schodišti, kudy uprchl školník. Nalezli ho, kterak vrhá svou zápalnou lahví proti kusu holé zdi vedle toalety. Stěna se ocitla v plamenech. Lemmy doběhl první a skočil mu na záda.
„Musíme ho upálit!“ řval školník a stavěl se na odpor.
„Blbost!“ zavrčel Braber a složil ho na zem. „Hlídej ho, Lemmy.“
Potom se chopil nohy od židle, a začal poklepávat na doutnající zeď.
„Tady je to,“ prohlásil, poodstoupil k protější zdi, rozběhl se a skočil ramenem proti zdi. Lemmy klečel školníkovi na krku a zvědavě to sledoval. Stěna na čtvrtý pokus povolila, a Braber s řevem zmizel v oblaku prachu, sutě a padajících cihel v temném otvoru za zdí.
„Černý svědomí, co?“ prohodil Lemmy. „Zazdil jste ho tam, a teď máte strach, že se vám jeho přízrak bude mstít.“
„To je rodová kletba,“ prskal potupený a poražený školník. „To můj děd, který tady dělal školníka před mnoha lety, tam profesora Vymetala zazdil, když jsem ještě ani nebyl na světě. A jeho přízrak od té doby straší muže našeho rodu…“
„Rodová kletba školníků,“ Lemmy zavrtěl hlavou. Pak strnul. „Váš děda?!“
„Jo, před čtyřiceti lety…“ přitakal školník. „Mohl byste mi slézt z hlavy?“
Lemmy pohlédl k černému zejícímu otvoru ve zdi. Čtyřicet let… to znamená, že Ornela… že Ornela byla zakletá taky, a jestli se Braberovi podaří vysvobodit profesora Vymetala, osvobodí s ním zároveň duši jeho dcery.
Po schodech namáhavě sestupovali ostatní – studenti, policisté, Záchytka.
„Braber je vevnitř,“ oznámil jim Lemmy. „Vymítá strašidlo… a nejen to.“
Všichni zvědavě pohlédli k vybourané zdi. Burácení a chvění začínalo ustávat, až utichlo docela. A ze tmy za zdí se ozval přízračný šepot.
Tak ty se odvažuješ postavit se mi v rovném boji?
„Si piš,“ potvrdil Braberův hlas, ztlumený zdivem a mračnem prachu.
Dobrá. Máš odvahu. Tak tedy: kdo a kdy nechal vypálit velkou knihovnu ve Stygii?
„Co… cože?“ zablekotal Braber. „Tohle že je rovnej boj? Já myslel, že půjde o normální rvačku…“
„Ha, zrada!“ zaklel Lemmy. „Ornela nám neřekla, že to byl profesor dějepisu. Co teď? Musíme mu napovídat!“
„Bude to pak férový boj?“ zajímal se poručík Zog.
„Mě budete poučovat o férovosti zkoušení,“ ušklíbl se Lemmy. „No tak, kdo to ví?“
Odpovědí mu bylo trapné ticho, protože to pochopitelně nikdo nevěděl.
„Ani vy?“ pohlédl Lemmy na ředitele Záchytku.
„Já?“ užasl s opovržením Záchytka. „Na co by mi to asi bylo? Já jsem tady ředitelem, jestli jste si toho náhodou nevšimnul. A nebuďte drzej!“
„Kalífa Abú Kufr ibn Zadek al-Salát v osmadvacátém roce století Lenochoda,“ zasípal do podlahy školník. Všichni na něj v hrůze pohlédli a Lemmy zděšeně vyskočil na nohy.
„Cože?“ vyjekl Záchytka. „Stalone, co si to dovolujete?“
„Klid,“ krotil Lemmy všeobecný úžas. „Teď to hlavně musíme nějak dostat k Braberovi.“
„Dunící Hrom to zvládne,“ protlačil se nadporučík ke zdi. „Na policejní Akademii byl v napovídání mistr, a získal za ně i speciální diplom!“
No vida, pravil hlas profesora Vymetala, když Braber správně zodpověděl první otázku. To bych do tebe neřekl, mládenče. A teď mi pověz, kdo a kdy vynalezl psací stroj.
Všichni pohlédli na školníka a tázavě zvedli hlavy.
„Neřeknu,“ postavil si Stalone hlavu. „Serete mě a nemluvím s váma.“
„Proboha neblbněte zase,“ prosil ho Lemmy. „Zbavíte se svý rodový kletby, vy pako jedno!“
„Ať se mnou takhle nemluví,“ žaloval Stalone.
„Pusťte mě na něj,“ vrčel Záchytka a výhružně v ruce protáčel nohu od židle.
„No dobře. Byl to univerzitní suplent a vynálezce Qwert Zuiop ve třináctém roce století Kukačky. V protokolu na patentovém úřadě bylo jeho příjmení chybně uvedeno jako Yuiop. Stačí?“
Dunící Hrom obratně napověděl, a profesoru Vymetalovi to stačilo.
A poslední otázka: kdo byl svatý Malaventuros?
„Chyták,“ řekl školník. „Ten nebyl svatořečenej. Sice vykonal několik zázraků, ale pak se ukázalo, že si přivydělával v travesty šou jako imitátor Sagvana Tofiho.“
Dunící Hrom to hodil dál, a duch profesora Vymetala i tuto odpověď schválil.
„Teď bych se rád zase na něco zeptal já,“ ozval se Braberův hlas. „Za co vás prokleli a zazdili?“
Odpověď profesora Vymetala byla tak tichá, že ji zvenku nikdo nezaslechl.
Po chvilce se objevil Braber, pokrytý prachem a pavučinami. Vysíleně oddychoval, na tváři měl šmouhy od sazí a z nosu mu vylezl škvor.
„Výborně, studente,“ volal Záchytka. „Za odměnu vás učiním novým školníkem místo tady toho hňupa! Já teda na Stalona věděl lecjaký levárny, ale že je sečtělej…!“
Braber mu věnoval pohled, který beze slov říkal, kam si tuto nabídku může strčit.
„Víte, co mi profesor Vymetal řekl? Že před mnoha lety strčil nejodbojnější ročník Akademie do izolace pod smyšlenou záminkou cholerový karantény. Jeden ze studentů měl ale nějakýho příbuznýho na ministerstvu školství, kterej byl specialista na prokletí, a ten se o to postaral.“
Všichni se jako jeden muž podívali na Záchytku. Ten pomalu polkl a na pleši mu vyvstaly zřetelné krůpěje potu.
„Kde je Ornella?“ zeptal se Braber.
Lemmy si odkašlal. „Ehm, Vitte, jak bych ti to…“
Reinhard pohlédl na hodinky.
„Jsou čtyři hodiny,“ poznamenal. „Hospoda U vlka právě otvírá.“
Ještě to ani nestačil doříct a řičící dav studentů se jako splašené stádo buvolů o překot pustil ke schodišti. Silnější šlapali po slabších a vyráželi ze sebe neartikulované výkřiky čiré žízně.

„Ježkovy zraky!“ kapitán Sumýš nevěřícně valil oči. „Chcete mi vážně říct, že jim doktor Páral vzal roha, když napovídali při zkoušení z dějepisu?! Kdo tyhle lidi přijal k policii, proboha?!!“
„Hlášení je trochu nejasný,“ pokrčil rameny poručík Pakůň. „Ještě je tam něco o nějakým vymítání strašidel, nebo tak něco.“
„To je zlej sen! Člověk je pošle na rutinní zdravotní prohlídku, a oni vyvedou něco úplně nevysvětlitelnýho!“ zuřil kapitán Sumýš. Ozvalo se zaklepání a do kanceláře nahlédl službu konající strážmistr.
„Právě se vrátil doktor Páral,“ ohlásil. Do kanceláře si to nakráčel doktor, a padl do křesla.
„Jen jsem si byl trochu zaflámovat, aniž bych měl neustále za zadkem policajta,“ prohlásil. „Teď si dám kapku oraz, a po víkendu můžu zas nastoupit do výkonu trestu… chci říct služby.“
„Já to říkal, že se vrátí,“ tvrdil poručík Pakůň. „Všude dobře, v base nejlíp.“

„Tenhleten měl taky vtipný komentáře,“ ukázal Lemmy, když spolu s Braberem procházeli Akademii na revanšistické křížové výpravě. Jediná rána, a student Sigimer se válel po zemi, v bolestech vychutnávaje odměnu za své humorné výroky „Žlutá je barva naše“ a „Nevyzvraťme nic, co jíme“.
Braber postupoval mlčky, se zachmuřeným výrazem ve tváři, a pomalu likvidoval Lemmym označené jedince, jako když kombajn kosí žitné pole. Lemmy na něj občas starostlivě pohlédl, jestli je v pořádku. Milostnou poezii zatím psát nezačal, takže si podle všeho udržel zbytky rozumu.
Připojil se k nim Sylvius.
„Definitivně jsem skoncoval s psaním milostných sonetů,“ sdělil Lemmymu.
„No sláva,“ radoval se Lemmy. „Co že jsi tak najednou dostal rozum?“
„Já jsem totiž jednu tu svojí serenádu omylem odevzdal profesorce Hooriganový místo matematický písemky. Myslela si, že se jí snažím podlejzat, a přečetla to před celou třídou… Panebože, to byla hrůza!“
„Dobře ti tak,“ pravil Lemmy. „Tady vidíš, že jsem měl pravdu. Tak si aspoň kopni tadyhle do Sigimera.“
Po schodech z haly přikráčel Reinhard.
„Pánové, mám pro vás úžasnou novinu,“ oznámil spolužákům. „Velice radostnou zvěst.“
„Jestli řekne, že nás Bůh miluje, tak mu urvu hlavu a strčím mu jí do zadku,“ promluvil Braber, který už si opět osvojil svůj starý dobrý nihilismus.
„Nic takovýho,“ vrtěl Reinhard hlavou. „Poslouchejte: Záchytka byl včera vykonat namátkovou inspekci ve školní jídelně, a ve slabé chvilce ochutnal salát, jestli je v něm dost brouků. A asi před hodinou ho odvezla sanitka.“
„Co mu je?“ ptal se Lemmy.
„Žloutenka!“ vytáhl Reinhard eso.
„Finis coronat opus,“ prohodil do užaslého ticha kolemjdoucí školník.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský