Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Sedm statečných
Hlavní postavy: Chris/ Vin
Vedlejší postavy: Chris/ Britt
Shrnutí: Být pistolníkem je osamělé a hořké, a cesta přes prérii je tak dlouhá…
Poznámka: Povídka je pro bedrníku, protože si ji přála, poté, co jsme spolu koukali na Sedm statečných a pravý profesionál prostě vidí slash všude.
Děkuji bedrníce za beta read.
Dopsáno v červenci 2010

Pistolníci

„Slyšel jsem o něm,“ prohodil Vin, když vedle sebe zvolna kráčeli cestou z baru.
Noc byla chladná a ulice zely prázdnotou. Všechna města vypadají v tuhle noční dobu stejně – jako mrtvá. Nikde se nic nehýbe, protože všechno, co se hýbá, přitahuje pozornost. Nedokázal si však představit nikoho, kdo by byl tak hloupý, aby na něj něco zkoušel, i kdyby byl sám.
„Neměl něco dočinění s tou věcí v Daisy Townu?“ pokračoval Vin.
Chris čekal, že tahla otázka dříve nebo později přijde. Vin byl… všímavý. A na pistolníka překvapivě sečtělý. Většina dala stěží dohromady souvislou větu a dokázala se bavit jen o karbanu, chlastu a ženských. Že je jiný, ovšem věděl už ve chvíli, kdy se k němu přidal, aby dovezli toho mrtvého indiána na krchov. Teď byla jen otázka, jak moc je jiný.
„Možná,“ odpověděl neurčitě.
Vin jen pokýval hlavou a dál se nevyptával. Chris nicméně očekával ještě jednu otázku, a byl si jist, že ho Vin nezklame.
„Znáte se dobře?“
„Dalo by se to tak říct,“ připustil Chris.
Vin opět jen pokýval hlavou. Nebyl pouze sečtělý, ale i inteligentní.

*****

Chris odvinul plátno nasáklé krví a prohlédl ránu. Mohlo to taky dopadnout hůř. Mohlo to ovše taky dopadnout líp. Spousta lidí se mylně domnívala, že Britt vyhledává potíže, že se záměrně chová tak, aby to všechny provokovalo a uráželo. Bylo by jednoduší, kdyby se Britt aspoň občas přetvařoval, trochu lhal a sem tam běsnil. Jeho nad ostatní povznesený klid a vražedná upřímnost nebyly zrovna vlastnosti, které by měl mít pistolík, jenž chce přežít další den. Jenže Britt byl Britt a to bylo jeho jediné štěstí a smůla těch, kteří jeho flegmatičnost považovali za urážku.
Na cestu prérií to rozhodně nebyl ten nejlepší společník, protože toho příliš nenamluvil.
„Už jsi dlouho nikoho neměl.“
„Co tím myslíš?“ řekl Chris, aniž by zvedl oči, a dál mu pečlivě převazoval ránu. Někdy je i pro pistolíka dobré být nad všechno povznesený a lhostejný. Celkem se to hodí, když ošetřujete postřeleného přítele, a stojí vám péro.
Britt se neobtěžoval nic upřesnit, protože oba věděli, co zůstalo nevyřčeno.
„Záleží na tom?“ nevydržel Chris to protahující se ticho.
Britt, aniž by dal jakkoli najevo, co si myslí, ho odstrčil, a začal si rozepínat kalhoty.

Cítil se na téhle pláni obnažený a nemělo to nic společného s jeho nahotou. Na míle kolem dokola nebyla jediná skála nebo strom, jen zdánlivě do nekonečna se táhnoucí prérie porostlá tuhou nízkou trávou, jež i přes hrubou deku píchala do zad. Přesto se snažil nespěchat. Pevně svíral Brittovy boky a v pravidelném rytmu mu strkat svůj nadržený ocas do prdele – sem a tam, tam a sem. Brittovi se záda leskla potem, a zpod obvazu na paži mu vytryskl tenký pramínek krve.
Tam a sem, sem a tam. Šukal ho a koule mu pleskaly o jeho zadek.
Občas přemýšlel, jestli se Indiáni taky snižují k něčemu tak směšnému a ubohému a barbarskému, když příliš dlouho nemají ženskou, nebo jestli je tohle výsada bělochů – být zvrácení.
A on byl zvrácenější než zvrácený. Jiní totiž jakmile mohli, hledali zapomnění na to špinavé mrdání v prachu prérie, s kalhotami u kotníků a cizím tlustým ptákem v prdeli. Jenom on nemohl ani ve městě, na dosah žen, zapomenout na to pevné sevření kolem svého ptáka, na pleskání koulí o zadek a chuť teplého, slaného semene.
Přejel Brittovi po zpoceném břiše a pevně stiskl jeho měkký ocas bimbající se mu mezi nohama v rytmu přírazů, jimiž se nechal šukat. Trochu ho pohonil a Britt vydal přidušený sten a pokropil mu ruku i deku pod nimi. Chris s dechem ztěžklým blížícím se vyvrcholením roztíral Brittovi sperma po koulích a tahal mu za ptáka. Aby oddálil ejakulaci, vytáhl péro z Brittova zadku a než ho tam vrátil, chvíle se díval na jeho roztaženou díru. Udělal to ještě několikrát, než ho popadl pevně za boky a začal ho mrdat jako o život. S heknutím se vystříkal hluboko v jeho prdeli.
„Do George Townu je to daleko,“ prohodil Britt, když se zabalili do dek.
Chris se pousmál. Britt toho sice nikdy moc nenamluvil, ale vždycky věděl, co říct.

*****

„Máte v pokoji návštěvu,“ informoval Chrise majitel hotelu, jakmile s Vinem přišli. „Prý je to váš přítel.“
Chris si s Vinem vyměnil pohled. Každý, kdo vám přijde ustřelit hlavu, se ohlásí jako váš nejlepší přítel.
Někdy se ale dokonce i na Západě stane, že člověk, který vás čeká ve vašem pokoji, je skutečně váš přítel. Když totiž Chris otevřel dveře svého pokoje, ve světle, jež dovnitř proniklo, elegantně oblečeného pistolíka okamžitě poznal.
„Pamatuješ?“ prohodil Lee. Seděl s rukama založenýma na hrudi na posteli a vypadal, že možná čeká už dost dlouho, ale hlavně že má potíže.
Chris vešel a podle kroků poznal, že Vin se mu drží po boku. V mísnosti bylo cítit napětí.
„Jo,“ řekl Chris odměřeně. Potíže bylo to poslední, co teď potřebovali.
„Prý hledáš lidi do Mexika,“ řekl Lee a napětí poněkud polevilo.
„To je pravda,“ potvrdil Chris a i on se uvolnil.
Vin si sundal kloubouk a opřel se o futra dveří.
„Na jak dlouho?“ zeptal se Lee.
„Čtyři, šest týdnů.“
„To mi vyhovuje,“ poznamenal Lee a Chrisovi přišlo, jako by se díval kamsi skrz ně, kamsi daleko. „Kolik za to nabízíš,“ pohlédl přímo na Chrise.
„Myslel jsem, že hledáš bratry Johnsonovi,“ řekl Chris. Jestli je Lee nenašel, ale oni teď hledali jeho, znamenalo to velké potíže.
„Našel jsem je,“ odvětil Lee. „Tak kolik za to nabízíš?“
„Dvacet,“ odpověděl Chris. Jestliže nešlo o bratry Johnsonovy, pak to byly potíže, ale Leeovy potíže. „Zítra je odjezd.“
„Potřebuju peníze předem,“ požádal Lee. „Dlužím totiž činži za poslední dva dny.“
„Dvacet dolarů? To si teda žiješ,“ rýpl si Vin.
„Jistě,“ utrousil Lee odměřeně. „Mám přepychový kout v jednom zavšiveným skladišti za domem. Nocleh s talířem fazolí – deset babek denně.“
„Jo, ceny stoupají, když je člověk na útěku,“ poznamenal Vin, který pochopil situaci zjevně rychleji, než bylo Leeovi pochuti.
„Za městem je vyschlý močál,“ zvedl se Lee. „Počkám tam na vás,“ a s tím opustil Chrisův pokoj.
Chris zvedl ruce a ukázal Vinovi šest prstů. Nikdy by si nepomyslel, že sežene tolik lidí. Vin ale gestem ruky dal najevo, že si Leem není jistý.
„Skvělej střelec,“ zarazil ho Chris. „A nás nečeká čajový dýchánek.“
„Ne, to asi nečeká,“ usmál se Vin a zavřel dveře.
Chvíli trvalo, než si oči přivykly na tmu.
„Seš horňák nebo dolňák?“ otázal se Vin věcně a začal si rozepínat košili.
Taková přímočarost byla stejně nečekaná jako vítaná.
„A ty?“ odpověděl Chris otázkou.
„Klidně budu dole, jestli ti jde o to,“ pousmál se Vin. „Ale čeká nás dlouhá cesta, ber to v patrnost, ano?“
Vin si sundal košili a přehodil ji přes opěradlo rozvrzané židle. Chris se opřel zadkem o stůl, vyndal doutník a zapálil si. Nakonec si sundal opasek a odložil klobouk.
„Kouříš rád?“ usmál se Vin.
„Rád,“ přikývl Chris a koutky mu cukly, protože velice dobře chápal ten dvojsmysl. „Měl bys to taky zkusit.“
„Proč ne,“ souhlasil Vin a kleknul si před Chrise. Přejel mu dlaní přes rozkrok a rozepnul kalhoty, aby vyndal jeho ptáka i s koulema. Vždycky ho vzrušovalo dívat se na oblečeného chlapa, kterému visí ocas z poklopce. A tohle byl nějaký ocas. Přitiskl k němu tvář a nasál tu ostrou vůni mužského pohlaví.
Chris přesunul doutník z jednoho koutku úst do druhého a upřeně sledoval Vinovo počínání.
Vin olízl ten teplý měkký kus masa a vzal ho do úst.
Chris stiskl zuby konec doutníku, aby potlačil vzdech.
Vin přidržel ptáka u kořene a cucal ho, sál a lízal. Cítil, jak mu rychle nabývá v puse, tvrdne a zvětšuje se.
„Pěknej vocas,“ zhodnotil ho uznale, když dosáhl plné erekce.
Chris položil ruku Vinovi na zátylek a přitáhl si ho zpátky do klína.
„Nádhernej vocas,“ vzdychl Vin a jazykem masíroval varlata visící pod ním, zatímco druhou rukou si rozepnul kalhoty a vytáhl vlastního ptáka. Přejížděl si po něm rukou a cumlal Chrisovy kulky.
Všechno dělali v naprostém tichu jen s tlumeným vzdycháním, sykáním a vlhkými mlaskanými zvuky.
Vin se odtáhl a začal si svlékat kalhoty. Chris ho pomalu, rozvážně napodobil a nahý od pasu dolů se posadil na tu rozviklanou židli. Vin si na něj obkročno sedl a pomalu, opatrně se nabodl na jeho tvrdé péro. Chris vzdychl, když ho sevřely pevné svaly Vinovy prdele. Byl tak těsný, nejspíš to už hezky dlouho nedělal. Přejel mu rukama po zarostlé hrudi a zlehka ho štípl do bradavky. Byla tvrdá skoro stejně jako jejich ptáci. Vin zasykl a trochu se nadzvedl, aby zvolna dosedl zpátky. Jak se uvolňoval, zrychlovalo se i tempo. Židle byla ale příliš vysoká, takže se nakonec přesunuli na postel. Vin pěkně na všechny čtyři a Chris do něj zezadu pronikl až nadoraz, až mu koule zapleskaly o Vinův zadek.
Vrvrcholení přišlo až příliš rychle, ale museli se na zítřek vyspat. Vin svoje sperma pochytal do dlaně, aby nezaneřádil postel.
„Nepřemýšlíš někdy…,“ začal Vin, ale pak potřásl hlavou, jako by si to rozmyslel.
„Jestli nejsme zatracení?“ navrhl Chris klidně.
„Tak nějak,“ připustil Vin. „Ne že bych na to věřil, ale… člověka napadá ledascos.“
„Vezmi si, jak žijeme,“ řekl Chris. „Bez rodiny, bez přátel, bez domova. Můžeme nebýt zatracení?“

*****

„Starej měl pravdu, vyhráli vesničani, ne my,“ řekl Chris, ale nezněla v tom žádná lítost, jen prosté konstatování. „My jen prohráváme.“
Obrátili koně a pozvolna bok po boku pokračovali. Vesnici nechali za zády. Bylo dobře, že Chico našel dobrý důvod ve vesnici zůstat. Byl mladý, ještě nebyl zatracený, ještě měl čas vyhnout se domu bludnému kruhu, v němž on a Vin už dávno uvázli.
„Víš, tak mě napadlo,“ řekl Vin jako by mimochodem. „Nenapadlo tě někdy usadit se a chovat dobytek?“ pohlédl úkosem na Chrise.
Chris si zastrčil do pusy doutník a zapálil si. Možná nebylo pozdě ani pro něj a pro Vina.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský