Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Temná Věž a Zelená Míle od Stephena Kinga
Hlavní postavy: Roland Deschain, John Coffey, Bill Hinch
Shrnutí: Poslední pistolník pronásleduje přes poušť Muže v černém, ale do cesty se mu postaví překážka v podobě cizího muže s plačícíma očiva a léčivými schopnostmi. společně se vydávají do města, které svou hrůzovládou sužuje Mistr kat...
Poznámka: Příběh je inspirován (a hlavní postavy ukradeny) knihami Temná Věž a Zelená Míle od Stephena Kinga.

Poslední míle

„Nikdy vám nebudu moci říci všechno. V mém světě dokonce ani minulost není jistá – přeskupuje se podivným způsobem – ale tento jeden příběh by mohl vydat za všechny ostatní.“
Roland Deschain, Čaroděj a sklo

Pistolník poklekl a ocílkou vykřesal oheň. Setmělo se.
V posledních dvou dnech před sebou v dálce nevídal žádné ohně, které si rozdělával muž v černém, vždycky o dva tři dny chůze napřed. To mohlo být špatné i dobré znamení.
Špatné proto, že mu muž v černém možná nadobro unikl. Dobré proto, že jeho ohně možná něco stínilo. Něco, co bude další zastávkou na cestě.
A pistolník už začínal další zastávku potřebovat. Ne kvůli únavě. Šel pustinou už… jak dlouho? Nevěděl. Mohlo to být rok, dvanáct let, nebo tisíc století. Potřeboval vidět něco jiného, než fádní zvlněnou krajinu, kterou oživoval jen občasný uschlý pahýl stromu, nebo opuštěné zrezivělé čerpadlo. Bál se, že jinak ho postihne šílenství, a on zapomene svůj cíl. Muže v černém. A po něm…
Věž.
Ubalil si cigaretu ze zbytků schnoucího tabáku. Nechával si kouření vždycky až na večer k ohni. Ten pocit, že na něco celý den čeká, a večer je pak za své čekání odměněn, mu vyhovoval. Ale i on začínal být fádní.
Tabák nebyl nejlepší, ale i tak byl dobrý. Dal by si kávu. Kdy pil naposledy kávu? Nevěděl, ale cítil, že cigareta a káva patří k sobě jako slunce a měsíc.
„Bože a Člověče Ježíši,“ řekl chraptivým, dlouho nepoužívaným hlasem. „Lidé se na vás obrací s neskromnými a přehnanými prosbami. Já chci jen černé kafe. Momentálně nic víc. Černé kafe.“
Nic víc? A co dohonit muže v černém, vrátit do kolejí svět, který se hnul, nalézt stezku Paprsku a podle ní Věž, zadout na roh a zavolat jména mrtvých?

Ach ano, kromě kafe ještě tohle. Málem by zapomněl. Jenže s tím mu Bůh ani Člověk Ježíš nepomohou, pokud to nebude vůle ka. Ale kafe – ka-fe – by snad opatřit mohli, jsou-li tak mocní, jak hlásají jejich kněží.
Pistolník vzhlédl. V dálce se rozsvítil oheň. Konečně. Takže muž v černém je stále před ním. Tentokrát vzdálenost odpovídala pouze jednomu dni chůze. Přestože čas i vzdálenosti ztratily na významu, co se svět hnul, rozbředly, zřídly, zatemňovaly se, pistolník to nějak poznal. Že by muž v černém zpomaloval?
Po několika okamžicích si to přestal myslet. Protože tenhle oheň byl jiný. Muž v černém rozdělával malé ohně, sotva pár hořících klacků, které pak posouval do středu ohniště, jak uprostřed odhořívaly. Stejné ohně rozdělával i pistolník, obvykle na zbytcích ohnišť muže v černém. Tento oheň stále rostl. Po několika minutách z něj byla doslova vatra, jaké kdysi rozdělávali pastevci na horských úbočích, v těch dávných dobách, kdy se bylo třeba obávat pouze šelem. Pouze čtyřnohých dravců, které oheň zaháněl, nikoliv lidských šelem, které naopak přitahoval.
Pistolník sledoval ohromné plameny, šlehající v dálce do výše… odhadoval to do výše dospělého muže. Takové ohně muž v černém nezapaloval. Mohl by to být počátek požáru? Požáru čeho? Přes den v dálce nespatřil žádné stromy ani křoviny, jen onu stále stejnou ubíjející monotónnost pouštní krajiny.
Přestal na to myslet. Zítra večer na to místo dojde a zjistí to. Dokouřil cigaretu a chvíli ještě toužebně myslel na šálek černého kafe. Pak usnul, a jeho sny byly nekonečně černější.
Ráno udusil zbytky doutnajícího popele a zasypal ohniště jemným pískem, který se podobal spíš prachu. Vykročil na cestu. Poslední kůň, kterého měl, zemřel vyčerpáním mnoho mil zpátky. Jeho cestu lemovaly mrtvoly koní.
A lidí, pistolníku. Na ně nezapomínej. Ne koním, ale lidem budeš skládat účty. Jména lidí, ne koní, budeš volat před Temnou věží.

Nepřemýšlel. Šel. Cestou si nezpíval ani nehvízdal. Nahlas zpívat si přestal, když mu bylo patnáct let. Před kolika lety to bylo, nemohl říct. Zpívat si v duchu přestal nedlouho potom. Dávno se naučil při chůzi nemyslet vůbec na nic.
Jako každý den, šel od rána až do večera, jen v poledne se krátce zastavil v nepatrném stínu mrtvého stromu, a napil se přísně odměřené dávky vody. Předpokládal, ne, vlastně věděl, že muž v černém dělá totéž.
Stíny se už zase začínaly prodlužovat, když pistolník v dálce cosi spatřil. Jak se to přibližovalo, rozeznal, že se jedná o nějakou chatrč. Ne, to by bylo přehnané. Bylo to spíš jako přístřešek z větví, naskládaných na sebe. Pistolník šel tiše, jeho boty nevydaly ani jediný zvuk. Půda byla suchá a tvrdá, ale jeho kroky tlumil řídký porost hnědé mrtvé trávy. Toto bylo místo, které se už sto let pomalu stávalo pouští.
Pistolníkův citlivý čich zachytil neklamné známky toho, že před chatrčí ještě ráno hořel oheň. Ještě tohoto rána. Na okamžik se mu zachvělo srdce. Možná konečně doháněl muže v černém.
Vážně si to ale nemyslel, včera večer ani teď. Když přicházel na opuštěná tábořiště, která si dvě tři noci před ním zakládal muž v černém, nikdy tam nenašel žádný takový přístřešek z větví, ani na místech, kde bylo větví dostatek. A v noci nepršelo. Tady ostatně nepršelo nikdy.
Tábořil tu někdo jiný. Ale kdo by chtěl tábořit v takové pustině? A je tady ještě? Setkal se také s mužem v černém? Byla jediná možnost, jak se pokusit najít odpověď na tyto otázky.
Pomalu spustil pravou ruku k pouzdru s pistolí. Jedním prstem se dotkl kohoutku. Na okamžik mu v ruce zaškubala jakási zvláštní křeč. Na chvilku nedokázal hýbat dvěma prsty; tím, kterým se mačká spoušť a tím hned vedle, dvěma nejdelšími na pravé ruce. Bohové, bylo by zlé o tyto dva prsty přijít, ale co se pistolníkových rukou týkalo, byly obě stejně rychlé a přesné, pokud šlo o střílení.
Jenže pistolník nestřílí rukou. Střílí hlavou. O tu nesměl přijít, pokud chtěl dojít k cíli.
Křeč v prstech zmizela tak náhle, jak se objevila. Pistolník spustil ruku do blízkosti pouzdra a vykročil k hromadě větví.
Zarazil se. Spatřil, že hned u přístřešku, kde se větve dotýkaly země, stojí pár bot. Byly to černé, odřené a trochu potrhané pracovní boty. Takové nosili dělníci na farmách, jak si pamatoval ze svého dětství, vzdálenějšího než hvězdy na noční obloze. Pistolníkův nos poznal, že tyhle boty měl nejpozději dnes odpoledne ještě někdo na nohou. Zapotil si nohy v tom pouštním žáru, a tak si boty sundal. A teď odpočívá ve stínu přístřeší z větví. Pistolník si zkusil představit majitele bot.
Protože ty boty byly velké. Byly obrovské, jako by je právě zul sám lord Perth a natáhl se k poslednímu odpočinku. Jako by tu cestou ke svému vojsku tábořil vůdce ohařů David Quick. Jednoduše jako by pistolník právě narazil na postavu z dávných legend, kterým se připisovala nadlidská velikost.
Pistolník zpomalil a posledních pár metrů k přístřešku šel velice opatrně a pomalu. Pak uviděl i ohniště. Byla to ona vatra ze včerejší noci. Kruh popele a spálených uhlíků mohl mít skoro metr v průměru. Že by obr, který nosil ty boty, potřeboval tak velký oheň, aby si upekl večeři? A co si pekl? Mezka? Koně? Nebo…
Zpod větví – a přístřešek byl také pořádně veliký – se ozvalo zachrápání. Znělo nepochybně lidsky. A pak se tam cosi začalo hýbat.
Pistolníkova ruka se chopila pažby pistole, zcela nezávisle na jeho mozku. Ten poroučel očím a uším, aby byly ve střehu. Jeho ruce se o sebe už dávno uměly postarat samy.
Větve se zatřásly, a pak začaly padat. Zpod nich se napřímila obrovská masa temné hmoty. Na pistolníka se zadíval pár očí, které zářily jako dvě jitřní hvězdy vedle sebe.
„Jejda!“ zvolal hluboký, ale přitom podivně měkký hlas. „Šéfe, nezabíjejte mě!“
Ten muž byl obrovský – o dvě, ne-li o tři stopy vyšší než pistolník. Úměrně tomu byl mohutný. Do vzduchu nad jeho hlavou se zvedly dvě ruce, z nichž každá byla skoro tak silná, jako pistolníkovo vyhublé tělo. Aspoň v první chvíli mu to tak připadalo. Na sobě měl pouze kalhoty – vypadaly jako pracovní montérky pro toho největšího dělníka, ale přesto mu sahaly jen pod kolena, a krátké popruhy přes ramena byly nastaveny kusy kožených řemenů, patrně z uzdy nebo koňských opratí.
Také bylo jasné, proč jeho oči tak září. Byl to optický klam, protože muž byl temně černý.
Černý muž, namísto muže v černém, pomyslel si pistolník. Inu, aspoň nepatrný pokrok na cestě. Že by mu takto ka sdělovalo, že je na správné cestě?
„Co jsi zač?“ zeptal se pistolník. Po takovém čase, kdy téměř nemluvil, to znělo jako skřípání zrezivělého žentouru.
„Menuju se John, šéfe,“ řekl ten hromotluk vystrašeně. „John Coffey, jako ten nápoj, akorát se to jináč píše.“
Pistolník v duchu pokrčil rameny. Náhoda? Na náhody přestal věřit už v dětství. Seslal mu snad toho muže Bůh a Člověk Ježíš v odpověď na jeho včerejší prosbu? Neboť pistolník věděl, že ka takto někdy pracuje. Dá vám přesně a doslova to, o co jste prosili, ale přitom něco docela jiného, než jste chtěli.
„To je tvůj oheň, který jsem viděl včera v noci?“ zeptal se pistolník a hlavní pistole ukázal na kruh popela. Přitom pocítil nepatrné překvapení, protože až teď spatřil, že má v ruce pistoli. Dokud jsou tvé ruce rychlejší než tvá hlava, je to v pořádku, Rolande, synu Stevenův, neboť takového tě ka stvořilo a takového tě chtělo mít pro to, co máš vykonat.
„Jo, šéfe,“ řekl černý obr a vyděšeně pokukoval po pistoli v jeho ruce.
„Na co tak velký oheň? Pekl sis dromedára? Protože vypadáš, že bys jednoho spořádal na posezení, baže, to tedy spořádal.“
Sám nevěděl, jak se mu na konec řeči vpletl ten prastarý obrat z Vnějších Panství. Skočil tam, jako číhající pavouk vyskočí ze stínu, když se jeho síť zachvěje.
„Nic jsem si nepek, šéfe. Já se bojim tmy. Nemůžu spát. Tak jsem celou noc přikládal, a šel jsem spát až ráno. Ohně se taky trochu bojim, ale tmy víc. Zlobíte se na mě, šéfe?“
Pistolníkův mozek se uklidňoval. Ruka byla stále ve střehu. Může to být léčka. Může ze sebe dělat zbabělého nemotoru, aby se na něj pak vrhl. Jenže než by ta hora svalů udělala dva kroky, pistolníkova ruka by vystřelila nejmíň čtyři rány.
„Nezlobím se. Kde ses tady vzal? Odkud jsi, Johne, synu…?“
Tvář černého muže vypadala prázdně.
„Takto se oslovují muži, kteří se potkají na stezce,“ vysvětlil mu pistolník. „Já jsem Roland, syn Stevenův.“
„Aha,“ řekl obr. „Já jsem John, ale nevim čí syn. Promiňte, šéfe. Nepamatuju se.“
Pistolník si připadal malý. Nepatřičně malý. Už v patnácti letech byl vysoký jako dospělý muž, ale to bylo také na dlouhou dobu naposledy, kdy se měl s kým poměřovat. A tento muž se před ním tyčil jako…
Jako Temná věž.
Z očí černého obra kanuly slzy. Přitom neplakal. Jako by neustále cítil hluboký žal, ale nahlas plakat ho už dávno unavovalo. Zapomněl jméno svého otce. Zapomněl také jeho tvář?
„A jak ses tady ocitl, Johne, synu neznámého?“
John Coffey pomalu zavrtěl hlavou sem a tam. Jako člověk, kterému toto gesto kdosi vysvětlil, a on ho pak prováděl pečlivě podle instrukcí, aby nemohlo být vyloženo jinak.
„Nevim, šéfe Rolande, synu Stevenův. Byl jsem tady.“
„Nejsem tvůj šéf, Johne.“ Šéf, to znělo jako khef, slovo z Ušlechtilé řeči. Sdílení. Ale tak, jak to vyslovoval John Coffey, by význam odpovídal spíše slovu dinh. Možná dan-dinh, neboť tento muž zjevně potřeboval někoho, komu by otevřel své srdce, koho by požádal o radu, a jehož slovy by se pak do puntíku řídil.
„Každej, kdo má pistoli, je šéf, šéfe,“ řekl skoro omluvným tónem John. „Tak mě to učili.“
„Kdo tě to učil?“
Pokrčení ramen, opět jako by si toto gesto osvojil v nějaké škole.
„To taky nevim, šéfe. Některý věci vim, ale nevim, jak je vim.“
Pistolník vrátil zbraň do pouzdra. A jelikož jeho srdce občas bývalo, stejně jako ruce, rychlejší než jeho hlava, nějak v hloubi věděl, že zbraň, která by zabila tohoto muže, by byla navždy nečistá a prokletá.
„Co ještě víš, Johne, synu neznámého?“
„Vim, že tohle místo je špatný, šéfe.“
To pistolník také věděl.
„A proč, Johne?“
„Poněvač tady nežijou žádný myši, šéfe,“ řekl John a opět zavrtěl hlavou. „Kde nejsou myši, nemůže bejt nic dobrýho.“
Pistolník trochu povytáhl obočí. Ten muž asi nebyl tak hloupý, jak vypadal. Nevěděl, odkud přišel a jak se sem dostal, ale poznal věc, která není vidět pouhým okem. Jistěže tu nežijí myši. Pistolník za celou dobu nespatřil jediného ptáka. A kde nejsou draví ptáci, tam nejsou myši. Buď tady nebyly nikdy, nebo se díky nepřítomnosti dravců tak přemnožily, že všechno sežraly a pak pomřely hlady.
Dobrá, různí lidé mají různá měřítka, jak rozlišit dobrá místa od špatných. Jestliže je to u tohoto muže přítomnost myší, je to jeho věc. Ale v jeho hlavě musí být něco víc, než je vidět v jeho prázdném pohledu. A v jeho očích, které byly nekonečným potokem slz.
Pronásleduješ muže v černém, Rolande, synu Stevenův. A tento muž je černý. Prosil jsi o černé kafe, a tento muž se jmenuje tak, že to zní stejně. (Akorát se to jináč píše, šéfe). Toužíš spatřit Temnou věž a tento muž s temnou pletí se vypíná k nebesům, ano, tak jako věž. Jestli ti někdy ka dalo pocítit svou přítomnost, musí to být nepochybně nyní, pistolníku. Toto setkání není náhodné a tento plačící a vyděšený muž, který se v noci bojí spát, bude tvou další zastávkou na cestě k Věži. A ty se už nyní strachuješ, že tvé zbraně – nebo ty sám – se stanete nečistými a prokletými.
„Kam půjdeš, Johne?“
„Nevim, šéfe. Bojim se sám v noci, to jo, ale přes den můžu jít. Třeba bych moh někde pracovat, to jo, to umim. Jen za trochu jídla a místo, kde budu moct spát a kde bude svítit světlo.“

Stmívalo se. Pistolník usedl do prachu a začal si kroutit první večerní cigaretu. John odmítl. Místo toho rozebral svůj přístřešek z větví, který mu posloužil proti ostrému dennému slunci. Obrovskýma rukama lámal větve a připravoval nový oheň.
„Ne tak velký, Johne,“ řekl pistolník.
„Bojim se tmy,“ namítl John Coffey.
„Budu tady, Johne,“ řekl pistolník. „Nemusíš se bát.“
„Díky, šéfe Rolande,“ řekl ostýchavě John. Pak natáhl k pistolníkovi svou obrovskou ruku.
Roland se na ní podíval. Jeho vlastní ruka by v ní úplně zmizela. Pohlédl Johnovi do tváře a viděl tam jen upřímnou snahu projevit trochu vděku a… přátelství?
Přijal nabízenou ruku. John Coffey ji stiskl sice rázně, jako muž, ale zároveň ohleduplně, jako by se obával své vlastní síly.
Není to poprvé, kdy máš pocit, že muž v černém ti za sebou nechává cosi jako zkoušky. Jestli při tvé cestě k Věži tvé srdce dočista zkamenělo. Jestli budeš ochoten obětovat nevinnost ve jménu Věže. Jako jsi to už udělal, pistolníku.

„Uzraj, sklizni! Hromu strom!“
Vzpomínáš?

„Johne?“
„Ano, šéfe Rolande?“
„Chtěl bych, aby ses podíval na tohle.“
„Na co, šéfe?“
Pistolník rychlým hmatem vytáhl z opasku jeden náboj. Ukázal ho Johnovi a na kovu se zatřpytil odlesk ohně. Potom začal pistolník nábojem vrtět mezi prsty, takže náboj se začal rovnoměrnou rychlostí otáčet. Nejprve pomalu, pak o trochu rychleji. John Coffey okouzleně hleděl na ten blýskající se kousek kovu, a do jeho očí se vplížil výraz úplné prázdnoty, kdy člověk na nic nemyslí. Jeho veliký masitý spodní ret se bezvládně svěsil, a odhalil bílé zuby a růžovou dáseň.
Netrvalo to dlouho. Po chvíli John nehybně seděl a na jeho černé, lesklé tváři tančily odlesky ohně. Jako v království Garlan, kde černí lidé každým rokem provozovali velikou slavnost Moiré de Graas, při níž hořely na náměstích veliké ohně, pekla se celá zvířata, vozy rozvážely celé kádě silného alkoholu, a muži i ženy si poznamenávali čela čerstvou krví, načež upadali do transu a volali božská jména. V takové chvíli mohli jejich kněží proklít, nebo naopak uzdravit, koho si zamanuli.
To samé můžeš ty, pistolníku.

„Johne, slyšíš mě?“ zeptal se pistolník.
„Slyšim tě, šéfe Rolande, synu Stevenův,“ řekl John Coffey dutým hlasem, který jako by přicházel z nějaké hluboké studně.
„Na co si vzpomínáš, Johne?“

John si vzpomíná na smrt. Smrt, která kráčí zvlněnou krajinou plnou lánů obilí nebo kukuřice. Není divu, že si lidé často představovali smrt jako sekáče, pomyslí si Roland. Sklizeň znamená život, a smrt často uvolňuje místo novému životu. Taková představa je vlastně svým způsobem laskavá. Nabízí jakousi smutnou útěchu.
Ne v Rolandově světě. A jak se zdá, ani v Johnově. Nejdřív je tu smrt dvou dětí. John nezná jména, jen že to byly holčičky, patrně sestry, snad i dvojčata. John je drží za jejich blond vlasy a křičí bolestí. Vlasy dívek a Johnovy ruce jsou pokryté krví.
„Zkouším to vzít zpátky, šéfe,“ šeptá John. „Ale je příliš pozdě.“
Roland, zvyklý na ledacos, se otřese. Svádí to na chlad snášející se noci. John zvedá ruce a hledí na ně nevidoucíma očima.
„Mý ruce to chtějí vzít zpátky. Pozdě.“
„Zabils je, Johne?“ Roland se ptá klidně, bez emocí. Možná se mýlil. Možná je to zkouška jiného druhu. Nikoliv setkání s nevinností. Dokážeš se na své pouti zastavit aspoň na tak dlouho, abys mohl zabránit nějakému zlu? Nebo mu budeš lhostejně přihlížet a půjdeš dál, protože tě to nijak nepřiblíží k Věži? O mnoho času později podobnou zkoušku podstoupí a uspěje, ale ještě předtím ho potká několik jiných, toho prvního druhu, a v nich selže, budiž proklet.
„Né, šéfe,“ vydechne John. „Udělal to zlej chlap. Opravdu zlej chlap. Já to chtěl vzít zpátky.“
Další smrt. Tentokrát zemře myš. John se ale usmívá.
„Ta myš umřela, šéfe, ale já to vzal zpátky. Vzal jsem to zpátky a ona žila dál.“
Roland neví, co si má myslet. John se snažil oživit děti, které zavraždil někdo jiný. Možná s dobrým úmyslem. Ale oživovat mrtvé, to je nejtemnější umění ze všech kouzel Středosvěta i Vnitřního světa. Oživení mrtví jsou prokletí. Je to horší než smrt.Podle staré pověry můžete oživit mrtvého, když ho pohřbíte na zvířecím hřbitově. Pak vstane, ale bude spíš jako… jako ta zvířata.
John ale vypadá spokojeně.
„Pomoh sem tý myši,“ a zní to, jako by říkal „zachránil jsem celej svět, celej vesmír, a každej den po sobě umejvám nádobí.“
Jak se zdá, lidé v Johnově kdy a kde ho viní ze smrti těch dvou dětí. John nemá žádné prostředky, jak se bránit, a tak je při tom nechá, a nesnaží se je dráždit tvrzením, že je nevinný.
„Proč si to mysleli, Johne?“
„To nevim, šéfe. Měli mi za zlý, že jsem to nevzal zpátky, že jsem jim nepomoh tak jako tý myši.“
Právní systém v Johnově kde a kdy je na Rolandovo myšlení tvrdým oříškem, takže to nechává být.
Opět smrt. Muž jménem Del nebo nějak podobně. Roland se snaží nezatínat příliš tvrdě pěsti. Protože John tvrdí, že v jeho kdy a kde zabíjejí člověka elektrikou.
Co bylo za Rolandova dětství zázračným kouzlem, na které se do Velké síně Gileadu chodily dívat stovky očarovaných lidí, to v Johnově světě používali – zneužívali, plýtvali tím jako hloupé děcko plýtvá jídlem nebo vodou – k zabíjení lidí. A podle toho, co říká John, i těch nevinných.
Pokud o tom snad pochyboval, nyní je Rolandovi nadevše jasné, že John Coffey přichází z jiného světa, o jakých mluvili Manni, o jakých slyšel mluvit Corta, Vannaye i Martena, a o jakých jednou hovořil i jeho otec.
Muž jménem Del byl obviněn z podobného zločinu jako John, ale Del ho skutečně spáchal. John tvrdí, že slyšel jeho duši křičet a naříkat bolestí po nesnesitelně dlouhou dobu. Že jeho tělo i duše hořely v nesnesitelných mukách, které dovedou prodloužit čas do nekonečna. Nekonečné utrpení, kterému Manni říkají Na´ar, a kněží Člověka Ježíše ho nazývají Peklem.
Smrt v Johnově světě nemá oddechu. Právě jsi jde pro ženu jménem Melinda. John se postaví smrti do cesty – Roland to tak úplně nechápe, myslel, že John byl uvězněn, ale on si přitom dál chodí po světě a zachraňuje lidi. To mu připomnělo podobné rozpory, jaké se vyskytují v Knize Člověka Ježíše.
John tedy odláká smrt od ženy jménem Melinda – možná Melissa, nebo tak nějak, - a navede ji na stopu muže jménem Bill. Bill Kůzle, jak se mu říká.
Smrt zuří, že ji John vzal její kořist, a její hněv vybuchuje v nových jatkách. Bill, zvaný Kůzle je zabit, muž jménem Percy přijde o rozum.
Tady John zmlkne.
„Tys vykoupil život té ženy životem toho muže, zvaného Bill?“
„Asi jo, šéfe Rolande. Ten Bill, to byl zlej chlap. Byl to ten zlej chlap!“
Roland začíná chápat. Ten zlý chlap, který zabil ty děti. Ka je jako kruh, který se otáčí. John nemohl pomoci dětem, tak pomohl někomu jinému, a využil toho, aby mohl potrestat vraha. Ale Roland se domnívá, že John to vůbec nedělal vědomě, že to neplánoval. Byl nástrojem ka.
„Co bylo dál, Johne?“
Ale John už nechce mluvit. Z jeho očí se začnou opět jako o závod řinout slzy.
„Pak už byla jen tma, šéfe Rolande. Nechci tam, nechci to znova vidět.“
„Probuď se, Johne.“ Pistolník luskne prsty. Ka!

John zavřel oči a pak je zase doširoka otevřel. Sáhl do kapsy na břiše montérek a vytáhl několik brambor a nějaké hlízy podobné řepám.
„Já neumim nic ulovit, šéfe Rolande,“ řekl, opět svým omluvným tónem.
„To nevadí, Johne. Mám nějaké maso. Dnes se dobře najíme.“
„Díky, šéfe Rolande.“

Ráno vstal John první a zametl stopy po ohni.
Potom šli dál. Nemluvili o tom. John šel několik kroků za pistolníkem. Jako by byl celý život zvyklý jít za někým, kdo mu ukazoval cestu. A v tomto světě nebyl nikdo jiný než Roland, a ten alespoň vypadal, že ví, kam jde.
Kéž bych to věděl, Johne, synu neznámého otce. Kéž bych tě nemusel zklamat.


„Co je vám, šéfe Rolande?“
„Co máš na mysli, Johne?“
„Kulháte, šéfe. Máte bolesti.“
To nebyla otázka. John to prostě konstatoval. A měl pravdu. Šíp, který Rolandovi poranil koleno na kopci Jericho, se už před věky rozpadl v prach, ale památka, kterou po sobě zanechal, se čas od času vracela jako dotěrná a úporná bolest v kloubu.
„Posaďte se na chvíli, šéfe.“
„Nemáme čas odpočívat.“
„Nemyslim na odpočinek, šéfe. Když se na chvíli posadíme, ušetří vám to spoustu času na pozdějc.“
Roland si uvědomil, že tomu věří. Položil torbu na zem a posadil se na nepatrný hrbolek na zemi. John před něj poklekl, a položil obě své veliké ruce na Rolandovo koleno.
Roland pocítil, jako by z Johnových rukou sálalo uklidňující teplo, i když tady na poušti rozhodně nebyla zima. John zavřel oči a začal se trochu třást. Pak oči náhle otevřel a vstal. Udělal dva kroky zpátky, a přitom držel pravou nohu opatrně tak, aby na ni naplno nedošlapoval. Přitom začal trochu kašlat. Zvedl hlavu k nebi a otevřel ústa. Roland sledoval, jak se z Johnových úst vyrojilo cosi jako malý obláček kouře, nebo možná malý roj nějakého létajícího hmyzu. Na vzduchu to zbělelo a zmizelo, a John se s ulehčeným výdechem posadil.
„Teď musim chviličku sedět, šéfe,“ řekl omluvně.
Roland vstal. Bolest v koleni byla pryč. Několikrát nohu pokrčil a zase natáhl, pak zkusmo dvakrát zadupal. Nic. Šíp z luku modře pomalovaného ječícího barbarského válečníka přestal být i jen pouhou vzpomínkou.
„Co jsi to udělal, Johne?“
„Pomoh jsem vám šéfe,“ usmál se John. „Měl jste bolesti a já je vzal pryč. Pomoh jsem vám, né?“
„Ano, pomohl, Johne.“ Pistolník položil uzdravenou nohu před sebe, uklonil se a roztáhl obě ruce dlaněmi dopředu, tak, jak se v Gileadu a ostatních královstvích Středosvěta vzdávala úcta ctihodným a vysoce postaveným osobám.
„Pomohls mi a já říkám díky, sai,“ řekl Roland a poklepal si levou rukou na hrdlo.
Šli dál a oběma se jim šlo o něco lépe. Ale Rolandovi se na mysl neodbytně začaly drát staré vzpomínky na kopec Jericho.

Kopec Jericho. Místo, kde zemřeli všichni jeho přátelé, všichni ti, se kterými prodělal pistolnický výcvik, a s nimiž v první opravdové bitvě pozabíjel mnohonásobnou přesilu vojáků Dobrého muže. Poprvé pistolničtí učni nepřítele zaskočili, tentokrát tomu bylo naopak. Gileadský velitel je zradil a přivedl do rukou barbarské armády. A tehdy zemřeli všichni. Až na Rolanda.

Roland vzpomíná, jak Cuthbert ječí, divoce se směje a po jeho boku sbíhá z kopce vstříc záplavě nepřátelských hord. V běhu je se smíchem nahlas varuje, že nebere zajatce a nepřijímá kapitulaci. Pak jeho oko najde svištící šíp, Cuthbert padá a přitom zároveň ještě běží, takže to vypadá, jako by narazil na napjaté lano ve výši prsou, jako poloviční salto. Za Rolandem běží poslední muži z Gileadu, pistolníci, učni, ale i obyčejní vojáci, žandáři, dokonce i jeden štolba, a všichni křičí „Za Gilead! Neberte zajatce, pistolníci!“ „Ke mně!“ hřmí Rolandův hlas, a Hořící Chris, po Stevenově smrti nejvýše postavený pistolník, bez výhrad přijímá rozkazy od chlapce, o třicet let mladšího než je sám, protože poznal, stejně jako to krátce před smrtí došlo i Stevenu Deschainovi, že tento mladík je novým Arturem Eldem, posledním svého rodu a největším z pistolníků všech dob.
Hořící Chris rozsévá smrt svými dvěma revolvery, bleskurychle nabíjí a Roland ho přitom kryje. Na pistolníky se snáší mrak šípů, syčících jako létající hadi, dopadají s prudkostí kulek a během jediné vteřiny vydělí počet pistolníků dvěma.
Hořící Chris pálí stranou, k patě jedné z prastarých kamenných soch, které lemují svah. Roland to nejprve nechápe, ale pak se podívá a dojde mu to. Nejvyšší socha stojí jen zdánlivě pevně, protože ji na místě drží jen jeden malý kámen, umístěný přesně pod její nohy, který ji dokonale vyvažuje. Chrisova kulka ho roztříští a socha se začíná naklánět. A Rolandovi dojde, že přesně takhle to měl Prastarý národ od začátku v úmyslu, protože první socha zasáhne druhou, ta třetí a tak dál, a celá dlouhá řada obrovských monolitů se hroutí jako řada dominových kostek. Padající balvany drtí lidská těla na kusy, nepřátelé nemají kam couvnout, protože za nimi se hrnou další a další, a tlačí je do zkázy. Roland se nahlas směje skrze závoj krve. Chris se k němu nepřidá, protože mu šíp proklál krk.
Roland vyskakuje na padlý menhir, vyprázdní pistole (co rána, to smrt, Roland je seppe-sai, prodává smrt, a prodává ji ve velkém a lacino), pak spustí ruce podél boků a zůstane stát. Za jeho zády se krvavě rudé slunce kloní k obzoru, takže nepřátelé jsou jím oslněni – zrada pistolníky zaskočila, ale aspoň ještě stihli zaujmout postavení se sluncem za zády – a Rolandova postava, tyčící se proti šarlatové záři, v jejich očích nabývá nadpřirozených rozměrů. Muži začínají zmateně zahazovat zbraně a obracet se, prchat z kopce zpátky dolů, protože je náhle přepadá pocit, že stojí proti něčemu, co dalece přesahuje jejich sílu.
Jeden z barbarských válečníků křičí „Zpátky, zbabělci, zpátky nahoru, je jenom jeden, je poslední!“ „Polib si prdel, Fanine,“ utrousí jeden muž, a válečník řečený Fanin cosi zavrčí, ukáže na něj prstem, a voják se chytí za srdce a mrtev se skácí k zemi, jenže ve vřavě a zmatku si toho nikdo nevšimne, a celé vojsko prchá před jediným mužem, který ani nemá náboje. „Ještě se uvidíme,“ chroptí Fanin, než se také neochotně otočí, ale Roland to neslyší. V jakémsi podivném transu, s nepřirozeným klidem, který děsí i jeho samotného, shlíží na prchající armádu, a pak stojí na vrcholu kopce sám, jen ve společnosti desítek mrtvých. Nevšímá si šípu, který mu trčí z kolene. Vlastně už ho tam má několik minut, ale jeho mozek přenechal veškeré myšlení rukám, a bolest v koleni si ještě ani neuvědomil. Sklání se a zvedá roh, který vypadl Cuthbertovi z prstů. Dává se do deště, a déšť smývá krev těch, kteří stáli věrně…

Pistolník se zastavil a ukázal k obzoru.
„Co je tam, šéfe Rolande?“ zeptal se John.
„Nevidíš?“ Ne, John se svýma věčně uslzenýma očima nedohlédl až na vzdálený obzor. Nikdy to ani nepotřeboval.
„Vesnice. Možná malé město.“
„Budou tam nějaký lidi, šéfe?“ John se ptal opět ustrašeným hlasem. „Protože co já vim, šéfe, kde je víc lidí pohromadě, vždycky se najdou i nějaký zlý lidi.“
„Nejspíš ne. Města zahynula, když se svět hnul. V některých žijí Pomalí mutanti. Málokde zůstalo žít dost lidí. A nevidím žádný kouř.“
„Půjdeme tam, šéfe?“
„Ano, Johne.“
John se nezeptal proč. Pistolník už ale tušil, že muž v černém vykonává na své cestě zastávky, jakési pochůzky, při kterých připraví pistolníkovi nějakou překážku, zkoušku nebo past. A že pokud chce kdy muže v černém dostihnout, musí bez ptaní těmito zkouškami projít a překážky překonat. Jestli se jedenkrát pokusí překážku obejít, jeho cíl se rozplyne v nenávratnu.

Ten večer rozdělali znovu oheň, a opět pojedli ze zásob Rolandova masa a Johnových hlíz. A potom Roland Johna opět zhypnotizoval. Umínil si, že je to naposledy, protože muž jeho duševní úrovně by neměl být tak často podrobován tomuto experimentu, který může být někdy nepředvídatelný a nebezpečný.
„Když jsi zabil Billa…“
„Zabil ho Percy, šéfe,“ opravuje John zdvořile Rolanda.
„Ano. Když ho Percy zabil, osvobodili tě?“
„Né, šéfe. Nevěděli, co Bill udělal. Bill seděl v lapáku za jinej zločin. Byl tam šéf Edgecombe, ten to věděl, ale nemoh to dokázat, tak sem mu řek, ať to nechá bejt. Byl jsem beztak moc unavenej ze všeho toho zabíjení.“
Unavený ze zabíjení. Muž, který nikdy nikoho nezabil, ale cítil bolest zabíjených i jejich katů, jako by byla jeho vlastní a mnohonásobně zesílená.
„Šéf Edgecombe mě měl rád, protože sem mu pomoh. Měl bolesti, a já je vzal zpátky.“
„A ten muž jménem Percy?“
„To byl taky zlej chlap. Né tak zlej, jako Bill, šéfe. Percy byl zlej, ale bál se dělat zlý věci. Percy zabil jenom myš.“
„A tys jí pomohl.“
„Jo.“ V jeho očích se objevuje cosi jako štěstí. „Pomoh sem Delový myši.“
„Ta myš patřila vězni jménem Del?“
„Jo, oni byli kámoši, Del a ta myš. Když umíral, nemyslel na nic jinýho, ani na svou bolest, jen na to, aby se nic nestalo jeho myši.“
John potkal dva zlé muže, tolik pistolník chápe. Jeden byl schopen všeho a zabil dvě děti. Druhý byl zbabělec a bál se dělat věci, za které by mohl být vsazen do žaláře, i když je toužil dělat. Muž jménem Percy sloužil jako stráž vězňů, a odvážil se zabít pouze myš. John zachránil život jedné ženě a jako výkupné smrti nabídl život vraha Billa. Rozsudek, opět v roli pouhého nástroje ka, vykonal strážce Percy a přišel přitom o rozum.
Jsou tu stále věci, kterým Roland nerozumí, ale soudí, že se dozvěděl dost, aby si mohl udělat určitý obrázek. Domnívá se, že v Johnově světě představují černí lidé cosi jako obětinu. Je-li spáchán zločin, a není nalezen zločinec, předhodí se krvelačné spravedlnosti prostě první černý člověk, který se namane, ať je či není vinen.
„A potom už byla jen tma, Johne?“
„Jo, šéfe Rolande.“
Slzy.
„Ale pak ses z té tmy probudil?“
„Jo, šéfe. Otevřel sem oči a byl sem na tej poušti, kde sme se potkali.“
„Potkals tam někoho ještě přede mnou?“
John se mračí a mne si uslzené oči.
„Asi jo, šéfe.“
„Asi?“
„Asi to byl nějakej chlap. Je to… rozmazaný. Nevim, jak vypadal. Jako by se ten chlap… zatemňoval.Mlžil.“
Dokázal se zamlžit. To není totéž co neviditelnost, ale zamlženého člověka neuvidíte, pokud přesně nevíte, kam a na co se dívat. To bylo kouzlo, které ovládali čarodějové, jako byla Rhea z Cöosu, Flagg, nebo Marten Široplášť. A samozřejmě ho ovládal i muž v černém, jemuž připadla ta čest uvítat Johna do tohoto světa, poté co zemřel ve svém. Neboť smrt jsou jen dveře, jak říkají Manni..
„Říkal ti něco, Johne?“
„Říkal, že toho zlýho chlapa – Billa – sem nezastavil, i když si to možná myslim. Že se vrátil. Podruhý se jmenoval Frank a měl kůži jako… jako ryba, taková co nemá šupiny.“
„Sumec?“
„Né… Ryba co vypadá jako had.“
„Úhoř?“
„Jo, asi jo, šéfe. Nedá se chytit. Vždycky vyklouzne. A takovej byl zlej chlap Frank. Nedal se chytit a dál zabíjel. Nebyl tam nikdo, kdo by to moh vzít zpátky. Nakonec ho zastavil nějakej chlap, co dokázal v duchu vidět věci, který se staly nebo stanou.“
„Kde? A kdy?“
„To nevim, šéfe, promiňte.“
„Nevadí, Johne. Dál. Vrátil se ještě někdy?“
„Asi jo. Jako netopejr a pak jako pes.“
„Převtělil se do těch zvířat?“
„Jo a ne, šéfe. Vrátil se jako taková věc… jako taková nemoc, co se může přenášet.“
„Vzteklé šílenství? Jako mají šakali?“
„Tak. Napřed tu nemoc měl netopejr, ale netopejr je moc malej, a ta nemoc v něm nechtěla zůstat. Tak přiměla netopejra, aby pokousal psa, a v psím těle potom mohla dál zabíjet lidi. Ale přeci jen to byla nemoc, co ho nutilo zabíjet, takže ten pes umřel.“
Roland cítí, že Johnův svět měl co dělat s přízrakem, jaký není lehké zabít. Není to vlastně skoro možné. Je to ken-tek, démon. A jestliže Johnovi o dalších vtěleních přízraku vyprávěl muž v černém, pak je více než pravděpodobné, že na něj narazí znovu. John se stal obětí křivdy vesmírných rozměrů, protože v určitém kde a kdy si lidé dodnes s hrůzou vypráví o přízraku, který zabíjel děti, jenomže ho znají pod Johnovým jménem. A co je vlastně pravda? To, co se stalo, ale nikdo o tom neví, nebo to, o čem si každý myslí – o čem - že se stalo?
Možná se muž jménem Edgecombe, velitel stráží, dožil časů, kdy mohl světu říci pravdu. Roland v to doufá.
„Johne, až lusknu prsty…“
„Zabil je jejich láskou, Rolande. Bill řek těm holčičkám: jestli některá z vás cekne, zabiju tu druhou. Ne tu, co vykřikne, ale její sestru. Tak byly zticha a on je zabil obě. Láska je zabila, a tak se to děje každej den a na celým světě…“
Ka!

Pistolník vzpomínal na to, co mu řekl John. Jak malé holčičky zůstaly zticha, protože se bály, že zlý muž ublíží té druhé, jestli promluví.
Vzpomínáš, Rolande? Cuthbert stojí před namířenými pistolemi Lovců rakví a směje se jim do obličeje, když mu něco přikazují. Nato jeden z Lovců udeří Alaina. Silně a tvrdě. A Cuthbert okamžitě zmlkne a udělá, co po něm jeho přemožitelé chtějí. Láska zabíjí.

A ty, pistolníku? Chtějí po tobě, aby ses vzdal Věže, jinak zabijí Susan. A cos udělal ty?
Pistolník se vrátil do současnosti. Vzpomínky jsou jako mlha, kterou rozfouká vítr. A kromě toho nikdy nevěděl, jestli tato část jeho vzpomínek hovoří o něčem, co se stalo, nebo teprve stane. Nechce to vědět. Ka se otáčí jako kolo.
Teď je tu John Coffey, který ho doprovodí do malého městečka, které leží na pláni před nimi, a kde možná čeká další překážka na cestě.

Už zdálky bylo vidět, že městečko prošlo dlouhotrvajícím úpadkem. Že už je to dlouho, co někdo naposledy vyměňoval pokrývání střech, omítal zdi a spravoval ploty, zastřihával keře a tak dál. Pistolník téměř najisto počítal s tím, že ve městečku budou žít jen Pomalí mutanti, pokud vůbec někdo. Ale možná i někdo… něco jiného.
Twin Town, říkala dřevěná tabule, našikmo visící na uschlém kmeni stromu u cesty. Někdo ale tento nápis přeškrtl a rudou barvou přes něj napsal Last Mile.
„Poslední míle,“ řekl téměř nepřítomným hlasem John Coffey.
„Johne? Říkal jsi něco?“
„Jo, šéfe. Musím ujít svou poslední míli.“
„Tak se jmenuje tohle město. Poslední míle. Tedy alespoň teď se tak jmenuje, jak se zdá. Musíš projít tímhle městem?“
„Asi jo, šéfe Rolande. Vážně se tak jmenuje?“
Pistolník ukázal na tabuli.
„Je to tu napsáno, Johne.“
„Já neumím číst, šéfe Rolande,“ pokrčil John rameny. „Nezlobte se. Ale věřim vám.“
„Tak jdeme.“

Vešli mezi první domy. Většinou byly pobořené, některým chyběly celé stěny. Ploty byly dávno povalené. Jak ale šli dál, začaly domy vypadat lépe. Ne přímo nově, ale zachovaleji. Stále na nich však ulpívala pečeť rozkladu a chátrání.
Cesta stále stoupala, ale pak došli na konec stoupání a otevřel se před nimi pohled do údolí. Městečko bylo větší, než z dálky vypadalo. Pokrývalo celé údolí a na opačném konci byly vidět dvě jakési ne příliš vysoké věže. Vypadaly jako postavené z jednoho kusu – žádné věžičky, cimbuří, balkóny. Jen vysoké sloupy s okny.
Přes údolí vedl most. Zdál se být v dobrém stavu a podpíraly jej čtyři dvojice pilířů. Ten ovšem byl vysoký. V nejvyšším bodě mohl mít tři sta padesát stop. Na délku zhruba míli.
„Ten most,“ řekl John.
„Nemusíme přes něj, jestli máš strach z výšek, Johne. Údolím to bude trvat o něco déle, ale to nevadí.“
„Jestli mám strach z vejšek?“ John vypadal, jako že nad tím přemýšlí. „Nevim, šéfe. Asi sem nikdy nebyl ve vejšce. Nejspíš sem celej život jen chodil po zemi. Ale ten most, to je poslední míle. Přes ten musím jít.“
Roland věděl něco o ka, a věděl i něco o dalších věcech, které mu kdysi vysvětloval jeho učitel Vannay. Jestliže máte člověka, který neví prakticky nic, než jednu jedinou věc, pak můžete vzít jed na to, že tu jedinou věc ví zatraceně dobře.
„Mám jít s tebou, Johne?“
Přes most to bude rychlejší, pokud bude v dobrém stavu, a pistolník nechtěl ztrácet čas při své honbě za mužem v černém.
Hlavou mu bleskla představa, kterou vzápětí zaplašil. Co když se pod Johnovým obrovským tělem most propadne a John se zřítí. Co udělá on, Roland? Zastaví se, aby ho zachytil a vytáhl nahoru, což bude při Johnově váze nejspíš nemožné? Nebo ho prostě překročí a půjde dál na své pouti za Temnou věží?
Cos udělal, pistolníku, když jsi věděl, že zabijí Susan, pokud se nevzdáš své cesty k Věži? A cos udělal, když se pod tím chlapcem probořil železniční most?

Pod jakým chlapcem? Nešel jsem s žádným chlapcem přes žádný železniční most!
To říkáš teď, pistolníku…Jsou jiné světy než tento…

Mlč!!
Jestli spadne, nebudu ho moct chytit. Spadl bych i já, a to není výmluva, to není útěk před zodpovědností, kterou jsem na sebe vzal. To je prostě fakt. Půjdu před ním a budu pečlivě zkoušet pevnost mostu. To je všechno, co můžu udělat.
Šel jsi dál, ani ses neohlédl. Mohl jsi jet do města. Tolik času bys neztratil. Se svými přáteli a se svými pistolemi jsi mohl ten dav tupých venkovanů rozprášit a zachránit Susan. Ale tys šel dál ve jménu Věže a Susan hořela na hranici a do poslední chvíle křičela tvé jméno.

Mlč!!!

Most vypadal v pořádku, alespoň zpočátku ano. Roland šel první a každou chvíli zkusmo poskočil. Nestalo se nic, most zjevně nechátral dlouho. Ohlédl se na Johna.
Ve chvíli, kdy vkročil na most, se John změnil. Do očí mu vstoupilo jakési soustředění, které tam předtím nebylo. Jako by se skrze Rolanda díval na nějaký vzdálenější cíl na opačném konci mostu.
„Vidíš tam něco, Johne?“
„Ne, šéfe. Ale myslim, že tam něco je. Něco jako dveře.“
„Jsme ve městě, Johne. Všude jsou tu domy, a každý má dveře.“
„Tohle jsou jiný dveře. Zatemněný. Jsou vidět jen z jedný strany.“
Dveře, o jakých mluvil Cort. A zbožní lidé Manni. Dveře do jiných světů. Pistolník přimhouřil oči a zahleděl se na vzdálený konec mostu. Neviděl nic, a to měl výjimečně ostrý zrak. Vykročil. John za ním, oči nehyně upřené na neviditelný cíl.
Začalo to asi po čtyřiceti metrech.
Pojď… pojď za mnou.

Kdo jsi?
Na tom nezáleží. Pojď, připoj se ke mně.
K nám… k nám všem. Navěky. Sbor tichých, vzdálených hlasů.
Kde jste?
Tady dole… Přímo pod tebou. Dostaneš se k nám tak snadno…

Ne, musím jít dál.
Proč? Žádná cesta nemá smysl ani skutečný cíl. To všechno jsou iluze. Jediný skutečný cíl cesty leží tady dole, na úpatí sloupu.

Pistolník si s hrůzou uvědomil, že zašel k okraji mostu a svírá rukama chladné železné zábradlí.
Jiný hlas. Hlubší, chladnější, čnící nad všemi ostatními. Za mnou, přímo dolů. Připoj se k mým dětem. Mé děti nalezly svůj klid tady dole. I ty toužíš po klidu a spočinutí.
Ne tady. U Věže.
Věž neexistuje. Existuje jen Most a ty na něm stojíš. Most, který patří mě a mým dětem.

Za krk ho uchopila tvrdá a silná ruka, a odtáhla ho od zábradlí.
„Pozor, šéfe Rolande!“ řekl John chraplavým hlasem.
„Ty… ty je taky slyšíš, Johne? Co jsou zač?“
„Slyším jejich myšlenky, šéfe. Ten první je ve sloupu. Zazdili ho tam před tisíci lety. A od tý doby každej, kdo vkročí na most v místě nad pilířem, musí skočit dolů a zabít se. To mi řekli.“
„A ty nechceš skočit dolů?“
John pokrčil rameny. „Ani ne, šéfe. Nějak mi to nic neříká.“
Roland si všiml změny v Johnově chování. Tady na mostě se začal aktivně účastnit hovoru, ne jako předtím, když jen mechanicky odpovídal na otázky. Do jeho očí vstoupila cílevědomost. Předtím byl pouhý komparsista na kraji záběru, teď se vypracoval na vedlejší roli, mohl by říct pistolník, kdyby někdy viděl nějaký film. Možná na hlavní roli, uvědomil si Roland, i když ne v těchto termínech, ale jaksi hlouběji a zásadněji.
John ho chytil rukou za límec kabátu. „Pojďte dál, šéfe. Tady je to špatný.“
Otočili se od zábradlí a vykročili po mostě.
Ne! Vrať se! Pusť ho, nech ho jít za námi!
Vraťte se.

Pusť ho..

Nech ho jít k nám…

K nám……


Šli dál, a u dalších pilířů se už nic podobného neopakovalo. Na protějším horizontu se začaly shromažďovat temné mraky. Proti oběma poutníkům se zvedl vítr, nejprve slabý, ale stále silnější a chladnější. Jako by něco nechtělo, aby pokračovali, jako by je něco chtělo obrátit zpátky, a přimět je, ať u paty prvního mostního pilíře skočí dolů a rozmnoží hromadu kostí a lebek.
Pak to Roland uviděl. Byly to skutečně dveře. V jeho vzpomínkách se opět roztočilo kolo. Jsou to první dveře, které vidí, nebo jich už bylo víc? Nevěděl. Jeho vědomé vzpomínky tvrdily, že toto je poprvé, kdy stojí proti zatemněným dveřím, oknu do jiného světa. Někde hluboko v jeho srdci však jiný hlas říkal
Prošel jsi tolika dveřmi, pistolníku, že je nelze ani spočítat. Dveřmi, které se otvírají tam i zpátky, dveřmi, kterými může projít jen tvůj zrak a myšlenky, dveřmi, kterými se nelze vrátit, kruhy mluvících démonů i polorozbořenými staveními, dveřmi ve snech, dveřmi do včerejšků i do zítřků. Všechny ty dveře na tebe křičely a vytáhly z tvé duše to, co leží pohřbeno až na jejím dně …

a Roland nevěděl, co z toho je pravda. Jeho ruka se dotkla rohu, který mu visel po boku, a pistolník se rázem uklidnil. Roh na něho někdy – ačkoliv to bylo nepředvídatelné - takto působil, i když obvykle mu tuto službu prokazovaly pouze pistole.
Mračna houstla a objevilo se několik blesků, provázených zatím vzdáleným hřměním. Vzduch byl ale suchý, nezdálo se, že by se mělo dát do deště. A z dálky, z mnohem větší dálky, než hřmění, se ozývalo něco jiného. Tiché bzučení, slabé, zatím téměř nepostřehnutelné. Zvuk, jaký se ozývá na místech, kde se světy prolínají jeden s druhým, kde slutečnost slábne, řídne, zatemňuje se… Možná i tento most vede do jiného světa…
Prvního uviděli, když se ozvalo páté zahřmění, tentokrát už bližší a silnější. A na pozadí burácení hromu a vytí větru se na mostě objevila postava, kráčející trhavým krokem.
„Vypadá jako Pomalý mutant,“ řekl pistolník. „Čekal jsem, že by tu mohli být. Jsou nebezpeční jenom velice neopatrným lidem. Když si je hlídáš, nemají proti tobě šanci. Ne nadarmo se jim říká Pomalí.“
„A tyhle Pomalý, šéfe, jsou živý?“
Roland si to nechal vteřinu projít hlavou. Jsou? Ano, podle běžných měřítek ano, i když je otázkou, co je to za život, a jak to cítí oni sami.
„Protože tenhle není, šéfe. Teda aspoň nebyl…“
Slzy se vrátily a s nimi i výraz strachu.
Postava se blížila. Roland viděl bledou a zažloutlou tvář, a prázdná bělma tam, kde by měly být vidoucí oči. Vzpomněl si na pověsti o zoowembie z království Garlan, kde nikdy nebyla nouze o pracovní síly. Místní kouzelníci dokázali na práci využít vzkříšených mrtvých, a mrtvých je přece vždycky dost.
Vytáhl pistoli a tentokrát nijak nespěchal. Mohl by si ukroutit a vykouřit cigaretu, a stejně by stačil tasit dřív, než by se k němu ten tvor dostal. Jakmile ta bytost byla na dostřel, vypálil, a zasáhl ji přímo do srdce. Náraz kulky odhodil plížící se postavu dozadu a srazil ji na zem. A pak znovu vstala.
Do čela, uvědomil si pistolník. Vlastně to byl Cort, kdo promluvil v jeho hlavě. Do čela, ty červe bez mozku. Neříkal jsem ti to snad? K čemu jsou ti rychlé ruce, když máš hlavu děravou jako síto?
Další rána šla mezi oči. Tentokrát ten tvor padl a zůstal ležet.
Je to zoowembie. Někdo ho vzkřísil, ale ne tak, jak to umí John. John dokáže zachránit mrtvé, jen když je to okamžitě po smrti, a je ještě čas vzít to zpátky. Temný černokněžník dovede vzkřísit mrtvého i dlouho poté, co je jeho duše pryč, a to, co se vrátí, už není ten samý člověk. A tamhle jsou další tři.
Tři výstřely, tři díry v čelech, ze kterých nevytéká žádná krev. A za nimi dalších pět postav, kráčejících jako loutky v rukou opilého loutkáře. Sedm nábojů. Pět výstřelů. Všech pět padá bez hlesu na dlažbu mostu. Ten druhý zleva, všiml si pistolník. Ten má lidskou tvář, rozšířené zorničky a ve tváři výraz bezmezného strachu. Jeho trhavá chůze je způsobená ochromující hrůzou, nikoliv bezbožným kouzlem, které oživuje mrtvé. Jenže bylo pozdě. Když si to pistolník uvědomil, kulka už byla vpůli cesty, a nic ji nedokázalo odvrátit.
No a co? Postavil se mezi tebe a Věž, a proto musel zemřít. Všichni, kdo se o to pokusí, dopadnou stejně.

Dva náboje. Šest dalších postav, které přicházejí vyplnit mezeru po padlých. Pistolník podal prázdnou pistoli Johnovi.
„Umíš střílet, Johne?“
„Ne, šéfe Rolande. Nevim moc věcí, ale tohle vim jistě.“
„Tak nabíjej, tady je torba s náboji.“
„To taky neumim, šéfe, promiňte.“
Pistolník rychlým pohybem otevřel bubínek pistole.
„Prostě nastrkej náboje tady do těch komor, špičkou napřed.“
John se snaží, ale jeho obrovské prsty, ve kterých náboje vypadají směšně malé, mu v tom překáží. Pistolník vypálil dvě rány a bleskurychle dobíjí druhou pistoli. Zbývající čtyři klesají pod jeho smrtonosnou
Smrtonosnou? Jak přinést smrt někomu, kdo je už mrtvý?

palbou. Pak se rozhostí ticho. Další už nepřicházejí.
Přivádět zpátky mrtvé je složité a namáhavé i pro toho nejmocnějšího čaroděje. Ani ten nejlepší nemůže tvořit zoowembie tak rychle, jak se mu zamane. Možná to byli všichni. Ale pak zbývá ten, kdo jim vdechl jejich nový život. Dokáže ho kulka zastavit?
Objevili se čtyři další. Pistolník si je bleskově prohlédl očima, skoro tak rychlýma jako jeho ruce. A poznal, že první zprava je opět živý člověk. Možná skoro mrtvý hrůzou z toho, že ho někdo – něco? – přinutil kráčet s mrtvými, ale přesto dosud živý člověk.
Tentokrát Roland nestřílel rukou, ale hlavou. Tři zoowembie padly a zůstaly bez hnutí ležet s dírou v čele, ale muže na kraji řady střelil jenom do stehna. Jestli později vykrvácí, nebo zemře na infekci, bylo Rolandovi v tu chvíli zcela jedno. Teď jenom chtěl, aby ten muž mluvil.
„Jdeme, Johne. Pozorně se dívej a řekni mi, kdyby se objevili další.“
Kráčel rychlým krokem ke zraněnému muži a překračoval teď už definitivně mrtvá těla. Všechna mají na krku jizvu, sešitou hrubými stehy, jako by jim někdo uťal hlavu a pak ji přišil zpátky. Snad i na totéž tělo. Možná ani to ne, tahle hlava s prošedivělým vousem se moc nehodí k tělu s velkými ženskými prsy. Pistlník však těmto perverzním detailům nevěnoval pozornost. Nebyly důležité.
Za chůze znovu nabil obě pistole, až stanul nad sténajícím mužem, který si svíral prostřelenou nohu a zmítal se bolestí. Pistolník si ho prohlédl. Nebylo na něm nic zvláštního – obyčejný muž středního věku v obyčejných nevýrazných šatech. Tak ostatně vypadali i ti ostatní, jenže ti by mu k ničemu nebyli, protože zoowembie neumí mluvit, a ani by nechápaly, na co se jich ptá.
„Slyšíš mě? Rozumíš mi?“ zeptal se pistolník Nízkou řečí. Nic. Muž se dál věnoval své vlastní bolesti a utrpení, na pistolníka sotva pohlédl. Pitolník ho kopl do zraněné nohy. Muž zaječel hrůzou a náporem nové bolesti.
„Takže?“
„Rozumím ti, jo, rozumím, synu děvky, skoč z mostu a zdechni!“
S touto odpovědí byl pistolník spokojen.
„Mám otázku, příteli mrtvých. Kdo a proč sehrál tohle divadlo?“
Muž zavrčel a volnou rukou udělal znamení proti uřknutí.
„Jestli ti to řeknu, chytí mě a udělá ze mě zoowembii!“
„Neudělá, slibuju. Tak kdo?“
John stál za Rolandem a hleděl směrem ke dveřím, na opačnou stranu mostu. Zatím se tam nic nedělo.
Zraněný muž si teprve teď všiml Rolandových pistolí a jeho oči se rozšířily údivem.
„To jsou… zbraně z Gileadu?“
„Ano,“ přikývl Roland.
„Říkal, že přijdeš… že musíme zastavit muže z Gileadu, který ukradl poslední pár pistolí Eldova rodu, jinak smete Věž a zničí svět.“
„Kdo? Kdo vám to říkal? Mluv, při tváři svého otce!“
„Bill Hinch,“ vydechl s hrůzou muž. „Kráčející mistr. Mistr kat.“
„Co je zač? Čaroděj, nekromant? Ken-toi?“
„Tohle je Město Dvojčat,“ hovořil muž přerývaným hlasem a svíral si třesoucí se nohu, do které ho pistolník střelil. „Rodí se tu hodně dvojčat…. Ještě donedávna nám vládly Královny. Taky dvojčata.“
Pistolník si už při vstupu do města povšiml, že mnoho domů je postaveno jaksi ve dvojicích, dva stejné domy vedle sebe. Také věže na druhém konci mostu byly dvě a vypadaly stejně. Takto zřejmě místní lidé vyjadřovali skutečnost, že mnoho z nich pochází z dvojčat. Slyšel už o tom, že existují místa s enormním výskytem dvojenců, a také věděl, že o tato místa mají veliký zájem ken-toi, Ničemní lidé.
Roland si všiml, že Johnův stín už neleží na zemi vedle něj. Ohlédl se a spatřil, že John klečí nad tím druhým mužem, kterého Roland zastřelil při prvním útoku nemrtvých. Držel jeho hlavu v ohbí lokte a zdálo se, jako by mu vtiskával polibek. Na rozloučenou, pro požehnání? Roland si nemohl dovolit dlouho se tím zabývat. John vypadal, že ví, co dělá. Pistolník se otočil zpět k raněnému.
„Dál?“
„Pak přišel Bill Hinch a nechal se zaměstnat jako kat. Nikdo nechápal, proč ho Královny zaměstnaly, protože tady jsme kata neměli už stovky let. Nepotřebovali jsme ho. Hinch je nějak přesvědčil, a tím to začalo. Od té chvíle se po nádvoří Dvojhradí koulely hlavy den co den. Hinch některé své oběti nechával odvézt hrobaři, ale některé si bral k sobě do podzemí, kde se ubytoval. A pak jsme začali za nocí vídat je… zoowembie….“
Roland poslouchá, a pečlivě přitom sleduje most.
„Královny… Dvojčata?“ To promluvil John Coffey. Už zase stál Rolandovi po boku, ale vypadal teď hrozně. Jeho tmavohnědá tvář celá zešedla a oči se zatáhly krvavým závojem. Ztěžka dýchal a potil se.
„Co je, Johne?“
„Nic, šéfe Rolande. Budu v pořádku. Ať mluví o dvojčatech.“
„Ano. Všichni jsme je milovali. Coira a Claira DeSerafian. Pocházely z dlouhého a dávného rodu DeSerafian, kde se vždycky rodili chlapci jedináci a dívky dvojčata…“
Roland věděl, že ten muž mluví pravdu. Kdysi dávno ho jeho učitel Vannay seznamoval s genealogií rodů, pocházejících od Artura Elda, a rod Deschainů byl po vedlejších liniích spřízněn s rody Pendragon, LaFey, DeLoessian, DeSerafian a dalšími, které měly v jiných světech tutéž úlohu, jako Rolandova linie ve Středosvětě. Dlouhý rodokmen DeSerafianů pokrýval pergamen poněkud houšť, než ostatní rody, protože na mnoha místech byla dvě jména vedle sebe. Marianne a Morgause DeSerafian byly vzdálené sestřenice Childerica Deschaina, který byl pradědečkem Rolandova pradědečka Henryho. Jejich bratr Merovée se oženil s královnou z rodu DeLoessian a založili vládnoucí dynastii. Linie se ztratila z dohledu gileadských genealogů už před staletími, ale jak se zdálo, pokračovala tady.
„…jenže Královny zmizely. Jeden den se prostě neobjevily v korunní síni Dvojhradí, a od té doby je nikdo neviděl. Báli jsme se, že je Hinch zabil a proměnil…“ Muž teď už skoro pláče, a není to jen bolestí ve zraněné noze, „…proměnil v nemrtvé. Ale asi to tak není, protože Hinch tehdy propadl zuřivému záchvatu a nechal Královny několik dní hledat….“
„Utekly mu,“ řekl John a skrze jeho slzy se zablýskl široký úsměv plný zářivě bílých zubů. „Ty holčičky mu utekly, aby je nemohl zabít jejich láskou.“
Zraněný muž na něj vrhl nechápavý pohled, ale Roland rozuměl, jak to John myslí. Vzpomněl si, co mu John vyprávěl o děvčátkách, dvojčatech z jeho světa, které unesl a zavraždil muž jménem Bill. Mohl by to být on? Další převtělení přízraku ken-tek, který se snaží zopakovat svůj dávný zločin? Možná ne převtělení, ale Dvojník. To není totéž co dvojče. Roland vzpomíná na to, co mu vyprávěl Cort i Vannay, každý svými slovy. Některé světy k sobě mají blíž, než jiné, leží na témže patře Věže, a v těch se pak vyskytují podobní lidé s podobnými jmény, charaktery i osudy. Co se stane jednomu, nějakým způsobem se odrazí na druhém. Když v jednom světě vybuchne továrna, v druhém například shoří les. Války i jiné katastrofy probíhají také souběžně.
„Co se stalo, když byly Královny dětmi?“ zeptal se Roland. „Ohrozilo něco jejich život?“
„Jak to víš?“
„Ptám se já.“
„Když vládly Královny Sinéad a Saoirse DeSerafian, a Princezny Coira a Claira, dcery Sinéad, byly ještě malé děti, jednou obě dívky v noci ve spánku vstaly a aniž by si to pamatovaly, odešly na zahradu. Zatímco spaly pod keřem, v jejich ložnici vypukl oheň a celou ji zničil. A to není všechno. Když služebníci vyklízeli trosky po požáru, našli pod postelí zuhelnatělé tělo hada s jedovatými zuby.“
Roland začínal mít jistotu. Tento svět byl provázán s Johnovým kdy a kde. Tady dvojčata nějakým způsobem vyvázla, a jsou teď Jedinečná. Tam takové štěstí neměla a ken-tek je dostal.
„Byl někdo pohnán k zodpovědnosti?“
„Jeden sluha měl za úkol dohlížet, aby byly v ložnici Princezen zhasnuté svíce. Byl to takový tupý hromotluk, na nic lepšího se nehodil. Zapřísahal se, že všechny svíce zhasnul, ale Královna Sinéad, jakkoliv ušlechtilá a vlídná žena to byla, dokázala být někdy nesmírně tvrdá. Sluhu nechala zbičovat, vrchní žandár mu zlomil nohu palicí, a vyhnali ho na západ.“
„A to mu patřilo. Že mám pravdu, negře?“
Byl tu celou dobu, zatemněný, a dokonce i Roland si ho povšiml až teď. Okamžitě měl v ruce pistoli, ale touha dozvědět se víc prozatím převážila nad istinktem zabijáka.
Muž na zemi vykřikl hrůzou a zakryl si tvář rukama. John Coffey ztuhnul jako socha z černého mramoru. Nepohnul ani jediným svalem, jen z očí mu vytékaly slzy a z čela kanul pot.
Na mostě stál vysoký muž v černém plášti s kápí. Z jeho tváře byla vidět jen šklebící se ústa. V rukou třímal sekeru s širokým ostřím.
„Nic, nic jsem jim… nechtěli, nechtěl jsem… neřekl jsem…“ drmolil ležící muž a oběma rukama dělal znamení proti zlým čarám. Bill Hinch lehce pohoupal sekeru, jako pyšná matka kolébá v náručí své dítě. Pak ji zvedl do výše.
Roland byl rychlejší. Mužovo zoufalé skučení přetrhla rána z pistole. Přímo do čela. Z tohoto muže zoowembie nebude. Roland splnil, co mu slíbil.
Co na tom, pistolníku, že plnění tvých slibů končí vždycky smrtí…

Bill Hinch spustil sekeru a s tváří staženou do trpkého úšklebku se zahleděl na Rolanda.
„Tak se setkáváme, pistolníku. Tohle je tvůj nový žák?“
John na to nijak nezareagoval, jen vyděšeně civěl na muže v kápi.
„Co jsi zač, ken-toi?“ zeptal se pistolník. Bill Hinch se vesele zasmál.
„Jdu před tebou, jdu i za tebou, jdu vedle tebe,“ řekl. „Jsem překážka i pomocná ruka na tvé cestě.“
Vysoký muž v černém, ale ne tentýž, kterého Roland už tak dlouho pronásleduje. Muž, který by hladce zapadl vedle Randalla Flagga, Martena Širopláště, a Waltera O´Dima. Možná jsou všichni jedním, možná je to pořád ten samý muž…
O něco dál na mostě za Hinchovými zády se pomalu shromažďoval dav lidí. Skutečných lidí, jak si Roland povšiml, nikoliv zoowembií. Rozdíl nebyl na pohled tak velký. Otrhané, vyhublé a špinavé lidi odlišoval od nemrtvých jen výraz děsu a zoufalství ve tvářích.
Bill Hinch se k tim napůl otočil a pozvedl sekeru v jedné ruce nad hlavu.
„To je on,“ zvolal. „Cizinec z Gileadu, poslední z rodu zabijáků, kteří se snaží strhnout Paprsky, zbořit Věž a uvrhnout všechny světy do ohně a chaosu din-tah!“
„Ne, to neni pravda,“ promluvil John Coffey, a při zvuku jeho hlasu se utišil i vítr, bičující most a lidi na něm. „Pistolníci chráněj Paprsky, aby je nezničili Bořitelé, služebníci Krále!“
Odkud to John věděl? To Roland netušil, ale už pochopil, že John některé věci prostě .
„Ale ale, negře, jsme nějak chytří, co?“ Do Hinchova hlasu vstoupila zloba, maskovaná ironií. „Zastáváš se kámoše? Zastáváš se tohohle chlápka? Tohle je teď tvůj dinh? Chlápek, co zabil vlastní matku, vlastního otce, všechny své milenky včetně té první, všechny své přátele včetně toho posledního, a všechny lidi, kteří měli tu smůlu, že s ním zkřížili cestu? Chlápek, co nejspíš zabije i tebe, negře?“
„Otce ne,“ řekl Roland tichým a chraptivým hlasem. „Vím, co jsem udělal a neutíkám před tím. Ale otce ne!“
Vidíš tvář své matky, jak s dírou v čele a s překvapením v očích klesá na podlahu komnaty v Gileadu? Vidíš tvář Susan, jak kašle, dusí se kouřem, ale přesto dál a dál volá tvé jméno? Alaina, kterého tvá pistole srazila k zemi v divokém tanci v oblacích prachu, jen proto, že ti neodpověděl na otázku, Cuthberta, jak se vrhá před tebe a z oka mu trčí šíp určený tobě, Aileen, která ti zachránila život a dala za něj svůj, Allii s prostřelenou hlavou na hromadě mrtvol, Jakea, jak se řítí do temnoty pod mostem, Donalda s hlavní pistole v ústech, Eddieho…

Ne! To se nestalo! A nestane!
Stane… Jsou i jiné světy…

„Vyprávěl ti, co udělal v Mejisu? Když zdejší občané upálili tu děvku Susan Delgadovou?“ pokračoval Kráčející mistr Bill Hinch. „Víš, že ve Vnějších panstvích se lidé dodnes s hrůzou žehnají znamením Ježíše při vyslovení jména tohohle chlapa?“

Na tohle už skoro zapomněl. Možná na to chtěl zapomenout. Ale jestliže v Mejisu nemohla žít Susan Delgadová, pak tam nesměl žít nikdo. To už byli všichni jeho přátelé mrtví, bylo to po bitvě na kopci Jericho. A to byla velká škoda, protože Alain a Cuthbert si zasloužili u toho být. Ale jelikož zemřeli, musel to Roland provést sám.
Mejis byl pouhým stínem toho vzkvétajícího panství, které Roland viděl při své první návštěvě. Souboj pistolníků s Latigovou armádou se přes panství přehnal jako uragán a zanechal je v troskách. Všichni, kdo hráli nějakou roli v tragédii, která se zde stala, byli mrtví. Kromě Rolanda. A kromě Sheemieho, ale ten byl pryč, někam zmizel. Ale stále tady žilo hodně lidí, těch samých, kteří stáli kolem hranice, a běsnili jako posedlí, když Susan hořela a křičela Rolandovo jméno.
A tak Roland beze stopy uspokojení a beze stopy své obvyklé cílevědomosti odjel do hornického městečka, o kterém věděl, že ho terorizuje všeho schopný gang rváčů a zabijáků. Ohařů, jak se jim říkalo. Nakráčel do saloonu a bez jediného slova zastřelil ranou do čela vůdce gangu a jeho pobočníka. Potom, s oběma přízračně rychlými revolvery namířenými na zbytek tlupy, jim jasnými slovy pověděl kdo je, odkud přichází a co je třeba vykonat. A otrlí bastardi, kteří neznali svědomí a strach, s hrůzou hleděli na jeho oči, ze kterých jako by během řeči vycházely odlesky oranžového světla Čarodějova skla.
Ještě toho rána odjel Roland v čele Ohařů do Mejisu. Nebyli to jeho lidé, tím méně jeho ka-tet, byli to nedobrovolní spojenci, kteří měli ze svého nového vůdce – kterému tehdy bylo šestnáct let - instinktivní děs, a neodvažovali se mu vzepřít. Kromě toho stejně neměli pistole, a kdyby některý z nich sáhl po noži nebo sekeře, měl by kulku v čele hned, jakmile by se mu taková myšlenka jen objevila v hlavě.
Když byl Mejis na dohled, Roland začal křičet. Jeho řev probudil v mužích krvelačné šílenství, a oni se vřítili do ulic Mejisu jako příval, jako všeničící tornádo.
Na náměstí byly pořád zbytky zuhelnatělé hranice. Nikdo se je neobtěžoval uklidit. Při pohledu na ně se Rolandův válečný pokřik změnil v jekot čiré zběsilosti, v řev zoufalství někoho, kdo téměř nemá co ztratit.
Nebyl to boj. Byla to hromadná poprava. Roland střílel na všechno co se hnulo. Absolutně na všechno. Bylo mu zcela jedno, jestli zasáhne městského drába, služebnou, která věší prádlo, dítě, co si hraje se psem, nebo toho psa. Dost možná přitom zastřelil i některého z Ohařů, a nestaral se o to. Jen ječel a střílel, a doplňoval náboje s neuvěřitelnou rychlostí, takže Ohaři, kteří to přežili, se později zapřísahali, že ten pistolník měl čtyři ruce. A vždycky, když někdo padl, Roland zakřičel jméno. Křičel jméno svého otce, matky, svých přátel a jejich otců…
Jeho nedobrovolná armáda se proměnila v berserky. Hornickým nářadím a nabroušenými mačetami se vrhla na bezbranné lidi jako hejno kobylek na úrodu. Vnější panství nikdy nepoznala tak děsivý masakr. Ani Farson a Latigo a jejich lidé by nedokázali provést tak dokonalou čistku, ale jestliže už nežila Susan, a jestliže zemřel Steven Deschain, Gabrielle Deschainová, Hořící Chris Algood, Cort, Cuthbert i Alain, Jamie i Vannay, pak Mejis, který to do velké míry zapříčinil, musel zmizet ze světa také.
Najednou bylo ticho. Rolandova smečka Ohařů se zastavila. Nebylo už koho zabíjet. Všichni byli mrtví a zemřeli v bolesti a v hrůze, baže, to tedy zemřeli. Před Rolandovou prázdnou pistolí stál poslední žijící člověk v Mejisu, třesoucí se mladík, který se možná sotva začal holit. V pravé dlani křečovitě držel ruku, useknutou v předloktí, a opodál ještě stál jeden z Ohařů s naostřeným rýčem se zakrvácenou hranou. Ještě před chvilkou byl klid a mír, a chlapec chtěl jako překvapení nasadit své dívce prsten, který vyhrál v lukostřelecké soutěži na pouti…
Na té pouti, při které shořela Susan! A proto nikdo, nikdo v celém Mejisu nemá právo prožít lásku, v této části země už nikdy nikdo nikomu nenasadí prsten, nikdo nikoho nepolíbí, a nikdo se nebude radovat z narozených dětí!

„Will… William Dearborn…“ vydechl v hrůze mladík.
Rolandova pistole naprázdno cvakla. Spustil ruku a otočil se k Ohařům.
„Spalte to,“ poručil jim.
„Co?“ ozval se jeden, patrně ten nejhloupější z nich.
„Všechno!“
Velký požár Mejisu, zápalnou oběť poslední sklizni, holokaust, který bylo vidět zdálky po celém Vnějším oblouku, sledoval jen mladý muž, který v náručí nepřítomně choval useknutou ruku. Ruku své milé nepustil a nepustí ji nikdy do konce života. Bude se potloukat po hornických a farmářských osadách po Oblouku, za sklenku něčeho silného bude pomateně vyprávět o hrůzném krveprolití, které v Mejisu spáchal démonický střelec, a celou tu dobu si bude na hruď tisknout ruku své lásky, nejprve s tlející kůží, pak kus páchnoucího masa, obklopený mračnem much, a nakonec jen kosti, dokud se nerozpadnou na jednotlivé kůstky, a on zemře s pláčem nad poslední, která mu zbyde, poslední prstní kůstka s příliš velkým prstýnkem, a do poslední chvíle si ji bude tisknout ke rtům.
Ohaři pobrali kořist a odjeli na západ. Cestou se někteří z nich bázlivě ohlíželi, jestli ten šílenec nejede za nimi, jestli se nerozhodl, že mu všechna ta prolitá krev ještě nestačí. Roland Deschain, v tomto koutě světa známý jako William Dearborn, masový vrah, zplozenec Na´aru, vtělení ďábla, odjel směrem ke slunci, které právě šplhalo výš na oblohu, jako by si chtělo prohlédnout, co přineslo dole na zemi nové ráno. A při tom pohledu si v nevěřícném zděšení zakrylo tvář mračnem, které stoupalo ze spáleného města a milosrdně přikrývalo to, co tam pistolník zanechal.
Dalo se do deště, a déšť začal smývat krev těch, kdo zapomněli tváře svých otců…

Roland se vrátil do současnosti. Co se stalo, stalo se, a teď se stane to, co se má stát.
„Jsem Roland Deschain, syn Stevena, syna Alarikova, syna Henryho, pistolník z Gileadu, z rodu Eldů, strážců Paprsku a Středosvěta, a ty mi stojíš v cestě, Bille Hinchi, kate a synu nikoho!“
Pistole zahřměla. Zablýsklo se ostří sekery a kulka se od něj s hlasitým zabzučením odrazila.
„Jsme stejně rychlí, Rolande, synu Stevena, pokud to nebyl paroháč… a to on byl, že ano, už si vzpomínám!“ Hinchova tvář září temnou radostí. „Vystřílej všechny své náboje, a mě pořád zbyde sekera. Otoč se a jdi zpátky. Vzdej se Věže!“
„Nikdy.“
„Pak zemřeš.“
„Ano. Ale ne dřív, než před Věží zavolám jména všech, kdo zemřeli na cestě k ní.“
Pamatuješ si je ještě vůbec všechny? Steven, Gabrielle, Susan, Alain, Cuthbert, Jamie, Aileen… Jake, Eddie, Ochu, Donald, Stanley…

Ne! Ne, tahle jména neznám!
Znáš, pistolníku, ať už o tom víš nebo ne…

Hinch pozoroval pistolníka i jeho zbraň s pochmurně šťastným úsměvem.
„Nasloucháš hlasu Bezvěkého cizince, Rolande? Rozmlouváš s ním často?“
„Stojíš mezi mnou a odpovědí, synu nikoho!“
„Možná se mýlíš, synu paroháče. Nebo synu Martena? Bůhví jak dlouho ta štětka Gabrielle roztahovala nohy Martenovi, nebo každému, kdo si o to řekl? Možná to nebyly jen tři roky, jak si myslel chudák paroháč Steven. Možná že znám odpovědi, a ty by ses měl modlit, aby ses je nikdy nedozvěděl. Tu šanci ti nabízím. Otoč se a vzdej se Věže!“
Hinch přesunul pohled na Johna, který mlčky stál za Rolandem jako jeho tělesná stráž, i když to vlastně bylo naopak.
„A ty, negře. Otoč se taky a vzdej se Dveří.“
„Ne,“ zašeptal John.
„Nemůžeš Dveřmi projít, dokud ken-tek slouží Králi! Nemůžeš ho zastavit. Vždycky se vrátí. Znáš ho jako Billa Whartona a Franka Dodda, jmenoval se Charles Burnside, George Stark, Jason Voorhees, ale měl stovky jiných jmen a podob. Ve stovkách světů s ním straší neposlušné děti, ve stovkách světů si žandáři myslí, že ho zastavili, a mýlí se.“
„Jenže Král už ho nechrání,“ řekl pomalu John, a dusil v sobě kašel. „Král se na něj rozzlobil, když zabil ty dvojčata.“
„Lžeš, negře!“
„Jo, protože Král chtěl ty dvojčata živý, aby z jednoho z nich moh udělat svou pravou ruku, Bořitelku světů. Jenže zlej chlápek Bill se neovládnul, a obě dvě je zabil….“
Záchvat kašle. Roland pozorně poslouchal. Nevěděl, o jakém Králi se to mluví, ale pamatoval si, jak kdysi dávno tajně a náhodou vyslechl vzácný rozhovor mezi Cortem a Vannayem. Jen jednou během něho padlo slovo ,Oko Krále´, a oba muži vzápětí udělali gesto, chránící proti uhranutí. Roland se vrátil do současnosti.
„Zavři tu svoji černou hubu, negře, nebo ochutnáš čepel mojí sekery!“
Roland zavrtěl hlavou.
„Ne, jsme stejně rychlí, vzpomínáš, ken-toi? Jestli na něj napřáhneš sekeru, nebudeš moct odrazit mé kulky. Nech ho domluvit.“
John na chvíli ovládl svůj dávivý kašel.
„Král se na něj hněvá a ken-tek prochází světy na ose Věže, a hledá další dvojčata, aby se Králi zavděčil. Ale musí to bejt mladý dvojčata. Královny se akorát přiblížily věku, kdy už brzo přestanou mít pro Krále cenu, a ken-tek spěchá, aby je včas našel. Jenže Královny znají způsob, jak mu unikat. Ken-tek zuří a přestává bejt opatrnej.“
Další dusivý záchvat kašle. Roland si vybavil, jak mu John v pustině vyléčil bolavé koleno. Tehdy také na chvíli vypadal, že se cítí hůř, a pak to ze sebe vykašlal. Teď zřejmě stejným způsobem nasál něco z muže s prostřelenou hlavou. Jenže tamto bylo jen bolavé koleno, kdežto tohle bylo něco jiného. To byla smrt. Kar. John žil, ale cítil se, jako by měl v hlavě kulku. Kulku z Rolandovy pistole. Nakonec tomu stejně neušel.
Bill Hinch stál se sekerou v ruce, a zdálo se, že neví, co má udělat. Přejížděl zrakem z Johna na Rolanda a zpátky.
„Je to tak, ken-toi?“
„Všechno slouží Králi!“ zavrčel Bill Hinch.
„Všechno slouží Paprsku a ka. Moc kteréhokoliv krále bledne před mocí Věže,“ řekl Roland Vysokou řečí. „Ve jménu Eldů, ve jménu Paprsku a ve jménu Bílé, nech nás projít, kate! Nikdo nemůže neuposlechnout, když rozkazuje pistolník z rodu Eldů!“
„Ne!!“ zaječel Bill Hinch a rozmáchl se sekerou.
Roland třikrát vypálil a třikrát jeho kulku odrazila čepel Hinchovy sekery. Pak zamířil na Hinchovo levé ucho, nebo spíš na místo, kde se Hinchovo ucho ukrývalo pod černou kápí. Hinch neměl čas přemýšlet nad tím, proč zrovna tam. I tuhle kulku odrazil. Jenže ještě než se tak stalo, v Rolandově levé ruce se objevila druhá pistole a vypálila do Hinchova nekrytého pravého boku.
O dlažbu zazvonil kov, jak na ni dopadla Hinchova sekera.
„Nejsme stejně rychlí, kate,“ řekl suše pistolník. „Musím říct, že oklamat tě nebylo snadné. Dalo mi práci pokaždé se trefit přímo do čepele, když jsi s ní tak nešikovně máchal, a tvůj rozšklebený ksicht se přímo nabízel mé pistoli. Mohl jsem tě zabít, jenže tys urazil mého otce a mou matku, a za to není smrt dostatečným trestem.“
Zlo se rádo tváří mocně, silně a vznešeně, ale nakonec se obvykle ukáže jako směšné a politováníhodné, pomyslel si Roland, když schovával jednu z pistolí do pouzdra. Vtom ho John odsunul stranou a vykročil k Hinchovi, který v předklonu a s bolestným šklebem a sténáním stál nad svou sekerou, která mu právě přestala sloužit.
Hinch vyvalil oči na černou horu, která se k němu trhavým pohybem blížila.
„Ne! Ne!! Kar-dan! Abbalah´teelee! A din a abbalah! A din a Ram Abbalah!!“
John ho uchopil oběma rukama za límec černé kazajky pod pláštěm. Pohlédl mu do tváře vyvalenýma bílýma očima, podlitýma krví.
Roland se podíval na dav lidí. Nikdo se ani nehnul, ale Roland měl pro jistotu pistoli připravenou.
„Ty jseš zlej chlap,“ řekl John tiše, a jako by toto tvrzení chtěl vzápětí popřít, vtiskl katovi polibek na ústa. Polibek smrti. Ozvalo se stejné slabé bzučení, jaké Roland zaslechl, když John vykašlával to, v co se proměnila jeho bolest v noze. Bill Hinch se zmítal jako ryba vytažená z vody, ale jeho pohyby byly stále volnější. Až úplně ustaly.
Konečně ho John pustil. Opřel se dlaněmi o kolena a ztěžka oddychoval, jako by právě uběhl několik mil. Bill Hinch zůstal stát na místě, rukama kýval podél těla a nevšímal si krve, která mu tekla z boku.
John trochu poodstoupil a ukázal dozadu na most, na západ, směrem, ze kterého on a Roland přišli. Bill Hinch se začal klátit ze strany na stranu a trochu zvedat nohy, jako by zapomněl, k čemu je má. Pak vykročil. Trhavě a nejistě, jako jedna z jeho zowembií, se pustil na druhou stranu mostu.
Roland se postavil tak, aby stál bokem k oběma koncům mostu. Rychlými pohyby očí sledoval jak dav lidí z Města Dvojčat, tak odcházejícího kata.
Bill Hinch se pomalu vzdaloval. Nikdo neřekl ani slovo, a ticho na mostě rušilo jen Johnovo oddechování. Roland sledoval katovu zmenšující se postavu, dokud nedošla zhruba na místo, kde uslyšel hlasy z mostního pilíře. A tam se Bill Hinch zastavil.
Začal se zmítat, jako by se o něj přetahovaly neviditelné ruce. I na tu dálku pistolník uslyšel neartikulované výkřiky, které se mu draly z hrdla. Kat se chytil za hlavu a škubal sebou jako postižený tancem šílenství.
Pak, jako by se náhle rozhodl, rozběhl se k zábradlí. A skočil. Na rozdíl od posledních chvil byl tento jeho pohyb elegantní a plavný, jako když mladý muž přeskakuje plot a ví, že se na něj dívá krásná dívka, a snaží se působit atletickým a uvolněným dojmem. A potom byl mistr kat pryč.
Do davu lidí na mostě jako by vjela jiskra. Někteří zvedli ruce k nebesům a začali cosi volat, jiní si zabořili hlavu do dlaní a zůstali tiše stát. Někteří padli na kolena a hlasitě se rozvzlykali. A nebyl to pláč zármutku nad katovou
smrtí? Jsi si jistý, pistolníku? Nepamatuješ si, jak Flagg a Walter několikrát zázračně unikli takřka jisté smrti? Určitě myslíš, že kdybys pohlédl z mostu k patě pilíře, spatřil bys tam katův černý plášť?
nad katovým odchodem. Roland vrátil i druhou pistoli do pouzdra. Uchopil Johna, který už vypadal lépe, za předloktí, a vykročili.

Došli ke dveřím. Stály v prostoru, a jejich závěsy na ničem nedržely. Byly vidět jen z jedné strany, když je pistolník obešel, zmizely, a pak se opět objevily, jako by tam stály odjakživa. Nad mosazným knoflíkem byl nápis
MOUSEVILLE.

„Co znamená Mouseville? Zní to jako něco, co se týká myší,“ řekl pistolník, a vzpomněl si na jednu z prvních vět, které si s Johnem vyměnil. Nejsou tu žádný myši, šéfe.
„Něco mi to říká, šéfe. Ale nejsem si jistej.“
A co Mouseville? říká šéf Brutus. Jasně, to je nápad, říká šéf Edgecombe, dáme pana Jinglese do Mouseville. Mouseville neexistuje, pitomče, říká Delovi šéf Percy s výsměšným šklebem. Lhali ti, abys byl klidnější. A pak už jenom bolest, oheň a nekonečný křik Delovy zmučené duše.

Pistolník natáhl ruku ke knoflíku dveří, ale jakýsi jemný tlak ho přinutil ji zase stáhnout. Tyto dveře čekají na Johna, ne na Rolanda.
Neboj se, pistolníku, ještě si užiješ dveří, až tě to bude mrzet…

„Johne?“
„Musím jít, šéfe Rolande,“ řekl John tichým a podivně spokojeným hlasem. „Něco tam na mě čeká, ale teď už musím jít sám.“
„Já vím, Johne.“
Pohlédli na sebe.
„Jste fajn chlap, šéfe Rolande,“ řekl tiše John a blýskl bílými zuby. Ani všechny oslavné projevy a žehnání, která pronášel Vannay a Steven Deschain při obřadu jmenování pistolníků, se nevyrovnaly této jediné prosté větě.
„Ty taky, Johne. Ať ti žehná Bílá, a kéž tě Želva provází na tvé další cestě.“
Pistolník se Johnovi podruhé uklonil. John poklonu neobratně napodobil. Roland si poklepal levou rukou na hrdlo.
„Sbohem a díky, sai Johne.“
John uchopil knoflík, a dveře se tiše otevřely. Pistolník se nesnažil jimi pohlédnout. To, co bylo za nimi, bylo určeno jen Johnovým očím. Ale Roland slyšel. Když se dveře otevřely, uslyšel jakoby zdálky dětský smích. Dva hlasy, podobné jeden druhému. Šťastný smích dvou šťastných malých dětí, které se dívají na něco zábavného. A mezi smíchem veselý výkřik. „Ještě jednou, pane Jinglesi!“
Johnova tvář zářila radostí a štěstím. Otočil se naposledy k Rolandovi a napřáhl ruku.
„Sbohem, Rolande.“
„Sbohem, Johne.“
Pak se John opět obrátil ke dveřím. Prošel jimi, nadšené oči upřené na neviditelný cíl. A pak se dveře zabouchly a zmizely. Roland stál na mostě sám, a připadalo mu, jako by tam žádné dveře nikdy nebyly, a jeho setkání s černým mužem Johnem Coffeym bylo jen podivným snem.
Jako celá tvá cesta, pistolníku. Jako Věž.


Audience u Královen byla krátká, a pistolník, po celá léta odvyklý lidské společnosti, si připadal rozpačitě a nemotorně, když se ukláněl u paty schodiště pod dvěma trůny, na kterých seděly dvě překrásné, téměř stejné mladé ženy. Coira a Claira, dcery Sinéad, sestry Saoirse; dcer Salome, sestry Simonne; Královny z rodu DeSerafian.
„To my bychom se měly klanět před tebou, rytíři,“ řekla jedna.
„Kdyby nám to dovoloval protokol,“ dodala druhá. Pistolník slýchal legendy, podle kterých bývaly sestry z rodu DeSerafian sice stejné svým vzhledem, ale pokaždé se lišily povahou. Jedna bývala vždy romantická, okouzlená a možná maličko naivní, druhá pragmatická, rychlá v úsudku a praktická. Tak dohromady tvořily dokonalou bytost a dokonalou Královnu.
„Zbavil jsi nás toho netvora, a království DeSerafianů ti nikdy nebude moci dost vyjádřit svůj vděk,“ promluvila královna Coira (nebo to byla Claira?)
„Ale koně a zásobu jídla ti poskytnout můžeme, a taky to uděláme,“ řekla královna Claira (nebo možná Coira).
„Ne já, sai,“ řekl pistolník, a měl pocit, jako by mu hrdlo zrezivělo a vycházel z něj jen skřípot, který ostře neladil s melodickými hlasy královen. „Ne já, ale muž, který šel se mnou. A který odešel… jinam.“
„Ten, kterého jsme vídaly ve snech,“ usmála se první královna. „Který se podobal tomu hloupému, ale hodnému sluhovi, kterému naše matka nechala přerazit nohu a vyhnala ho na západ, a pro kterého jsme se tolik naplakaly.“
„I když jsme chápaly, že bez příkladu a disciplíny by to nešlo,“ doplnila druhá. Pak ze sametové stoličky vedle trůnu sebrala zlatý zvonek a zazvonila. Do sálu postranními dveřmi vstoupil sluha se stříbrným tácem, na kterém stál hrnek a konvice, ze které se kouřilo. Pistolníkův k dokonalosti vybroušený čich okamžitě poznal tu vůni.
Ka,“ vydechl. Ne všechny příběhy mají šťastný konec, a Roland věděl, že jeho příběh zdaleka nekončí. A že až skončí, skončí pravděpodobně špatně. Ale proč by alespoň jedna jeho epizoda nemohla skončit dobře, splněním všech přání? Schová si tuto chvíli do torby vedle nože a nábojů, a možná se mu ta vzpomínka někdy bude hodit.
Až bude klečet nad mrtvým tělem svého syna a oplakávat ho, až ho opustí poslední přítel, až se ta, které bude nejvíce důvěřovat, vzdá cesty k Věži a nechá ho samotného, pak jeho bolavé srdce možná potěší vzpomínka na vůni čerstvě umleté kávy a dva andělské úsměvy, jeden dychtivý a bezelstný, druhý zamyšlený a vědoucí.

Hlas Bezvěkého cizince umlkl, a pistolník pro tuto chvíli cítil hluboký klid a mír.

Roland Deschain, poslední rytíř, se o něco přiblížil Temné věži. Ale ještě tu byla zastávka na cestě. Muž v černém dál prchal přes poušť, a pistolník mu byl v patách.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský