Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: urban fantasy, time opera
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, ředitel Záchytka, kadet Dunící Hrom, kapitán Sumýš, podporučík Plytký, policejní svačinářka, Skalpovaný Šakal, doktor Páral
Shrnutí: Ministerstvo školství se pokouší uchvátit do svých zlovolných spárů moc nad celým městem, lépe řečeno nad mužskou částí populace. Jedině cesta nazpět časem a rázný zásah do historie mohou zachránit lidstvo před naprostou zkázou. Úspěch nebo katastrofa závisí pouze na riskantní infiltrační operaci a na umění sbalit holku…
Poznámka: Cherchez la femme…
Cestovat časem je nebezpečné, nezkoušejte to!

Srdečné pozdravy z pekla

Rok Pakoně, 99. rok století Binturonga
Lemmy otevřel oči a procitl z děsivého snu. Jiné než děsivé sny už ostatně pár let nepoznal. Byl doma, a čas k odchodu do Akademie nejenže se přiblížil, ale také nastal a pominul. Lemmy vstal, ale zbytečně nespěchal. Když přijít pozdě, tak skutečně pozdě, ne jako ti žabaři, kteří dělají všechno polovičatě.
Vyhodil z vlasů pár největších brouků, pak vzadu hřívu stáhl hadí kůží a krk stříknul pár kapek postřiku proti mšicím. Oblékl si spodní prádlo z nehořlavého materiálu a přiléhavé, leč netísnící kalhoty z vojenské celtoviny s vyztuženými holeněmi a kolenními chrániči. Černé tričko s morbidním motivem lebek a zkřížených zbraní si vzal spíš jen tak pro parádu, a přes něj navlékl maskovací vestu s mnoha praktickými kapsami. Gotickým písmem vyvedený výhružný nápis na zádech pak měl odradit případného zákeřného útočníka, aby se poohlédl po jiných zádech pro svůj nůž. Co se týče nožů, jeden Lemmy zasunul do pouzdra na zádech, aby jeho rukojeť vyčnívala za krkem, skryta pramenem vlasů. Druhý seděl na opasku a třetí na vnitřní straně nohy pod kolenem. Pak si Lemmy ještě zapnul okované náramky, chránící tepny na zápěstí, a ozubený nákrčník proti škrcení. Bezprsté rukavice s vestavěnými boxery ladně doplnily celkový dojem. Pak už stačilo jen obout vysoké dvacetidírkové boty s okovanou špicí a pěticentimetrovou podešví. Holeně měl sice chráněné, ale to neznamená, že ostatní taky. A když už někoho kopnete do koulí, hleďte, aby to bolelo vaši oběť víc než vás. Lemmy možná nebyl nejlepším studentem, ale do školy chodil řádně připraven.
V předsíni chvilku váhal mezi okovanou koženou bundou s mnoha zipy a černou leteckou bundou. Nebyla sice žádná velká zima, ale měl jakési zlé tušení, takže si raději vybral leteckou bundu, která byla praktičtější. Zipy na koženici cinkaly a mohly tak upozornit nepřítele, proto ji Lemmy nosil spíš na rande. Smutně si uvědomil, že už ji dost dlouho neměl na sobě, leč nebyl čas na sebelítost, i vydal se do školy.

„So,“ pravila Frau Steinkopf. „Jetzt kontrolliere ich die Hausaufgabe.“
Někteří studenti se zděsili. Nezděsil se Řezník, který spal, Hans, který měl domácí úkol pečlivě vypracován, a zhruba polovina třídy, která ani po třech letech studia trollštiny netušila, co tato slova znamenají.
„Wo ist Lemmy?“ zeptala se Frau Steinkopf, když si všimla, že ve třídě schází její oblíbený výstražný příklad toho, jak nemá student vypadat. „Herr Sylvius! Ich frage Ihr, wo ist den Herr Conansson?“
Sylvius, který právě zuřivě improvizoval domácí úkol, se vymrštil.
„Das weiss ich nicht, Frau Professorin… é, er pravděpodobně hat zaspal.“
„Mein Gott,“ lkala profesorka. „Das ist aber Klasse!“
Její lamentování přetrhlo rázné zabouchání na dveře.
„Herein!“ zvolala Frau Steinkopf. Dovnitř vpadl školník Stallone a držel se za krvácející hlavu.
„Strašný věci!“ volal. „Dějou se strašný věci!“
„Překvapilo by mě, kdyby ne,“ poznamenal Sylvius.
„Do háje, to je Steinkopfová,“ pravil otráveně školník. „To jí to zas musím říkat trollsky?“
„Správně,“ pravil škodolibě Sylvius. „Jsem na vás zvědavej.“
„Tak jí to někdo přeložte, sakra,“ vztekal se školník. „Školu obsadil nepřítel, a já byl raněn!“
Na důkaz toho potřásl hlavou, cákaje kolem sebe krev z tržné rány na čele. „Během výuky do haly vpadli podivní cizinci a bleskově zabrali všechny strategické body Akademie. Bránil jsem vestibul svými skrovnými prostředky, ale pytlík smažených brambůrků se ukázal jako chabá zbraň proti kopím a mečům. Prchnul jsem, abych varoval profesory a studenty…“
„Pozdě!“ přerušil ho drsný hlas zvenčí, a do učebny vešel muž v černém koženém kabátě. Ohrnul klopu a ukázal odznak, který nikdo nepoznal.
„Tajná policie ministerstva školství,“ oznámil.
„Was?“ ptala se Frau Steinkopf, která konverzaci v barbarském jazyce nerozuměla. „Kännen Sie es im Troll sagen?“
„Geschupo!“ vyštěkl fízl. „Geheime Schulwesenministerium Polizei!“
Přesně ten typ chlápka, co umí trollsky, jako když bičem mrská, postřehl v duchu Sylvius. Pak si povzdechl a začal budit Řezníka. V Lemmyho nepřítomnosti byli jedinými, kdo mohl něco dělat, a proto se museli pořádně seznámit se situací.

Lemmy měl cestou nehodu, která jej dosti zdržela. V metru ho napadlo několik příslušníků kanibalského kmene, ministerstvem dopravy pověřených kontrolovat, zda mají pasažéři řádně zaplacené jízdné. Strhla se rvačka, a Lemmy mrštil jedním divým mužem o stěnu vagónu tak prudce, že se protrhla a vlak stanul. Řidič musel zavolat kočovného dráteníka, aby vlak spravil, a Lemmy raději vyrazil k cíli pěšky, protože měl už dávno tušení, že hromadná doprava bude jednoho krásného dne příčinou jeho infarktu.
Člověk, který přichází k Akademii podél přilehlých zahrad, jež věnčí žluté zdi Záchytkova ústavu z opačné strany, než hřbitov, má tu výhodu, že dobře vidí na budovu, zatímco z Akademie ho vidět není. To také dnes možná Lemmymu zachránilo kůži. Když totiž spatřil, jak z okna ve druhém patře letí psací stůl a hned za ním dva lektoři kymérštiny, přepadl ho nejasný pocit, že něco není v pořádku. Proto, místo aby zabočil doleva vstříc škole a vědění, dal přednost cestě doprava, do hospody U vlka. Válečnický manévr, na jaký by byli Hannibal i Napoleon pyšní.
V hospodě si vytvořil prozatímní hlavní stan, a dal si pivo. Peníze neměl, ale v tak závažné chvíli se nemohl ohlížet na podružné detaily. Zamyslel se. Jistě, možná se jednalo o běžný žertík, jaký občas řádní profesoři prováděli lektorům a suplentům, případně mohlo jít o nevinnou studentskou recesi. Jako student, znalý věci, však nemohl vyloučit zásah cizích, zlovolně smýšlejících sil. Nepřítel číhá.

Tajní policisté shromáždili profesorský sbor v hale. Vyučující stáli u zdi a drželi ruce nad hlavami. Ozbrojení vetřelci je drželi v šachu.
„Tenhleten bordel, co se vydává za Akademii,“ začal jejich velitel, „tak na ten dáváme pozor už dlouho. Jednak se nám moc nezdálo, jakým způsobem se zdejší ředitel dostal do své funkce, ale to není problém jen této školy, a koneckonců nám platil rozumně vysoké výpalné.
Jenže! Máme důvodné podezření, že u vás v neúnosné míře prosakují informace. Jak jinak si vysvětlit, že jeden náš agent náhodou zaslechl v nějaké hospodě několik adolescentů hovořit o Zákonu tří procent?! Lehce jsme zjistili, odkud jsou, a dali jsme si dvě a dvě dohromady. A bylo nám to jasné, my totiž máme všech pět pohromadě.“
„Nemůžete mít pohromadě pět, když jste si dali dohromady akorát dvě a dvě…“ chtěla se neuváženě hádat profesorka Hooriganová, když její citlivý matematický smysl zvětřil disonanci v číselné materii. Tajný ji ignoroval.
„Další věc - vytvoření tajné studentské výzvědné organizace, kterou jste nenahlásili na ministerstvu! To už je síla. Pak jakési strašlivé machinace s úředními akty, nepovolené vyhlášení jarních prázdnin, nakonec žloutenková karanténa, kterou policejní lékař odhalil jako kamufláž, a strašidlo, neuvedené v rozpočtu a daňovém přiznání. To nás dorazilo, a tak jsme tady. To si z nás jako děláte prdel?“
„Já vidím jednu věc,“ prohlásil profesor Srpen. „Zneužili jste toho, že náš ředitel leží v nemocnici se žloutenkou!“
„To je pravda,“ přisadila si profesorka Mokrá. „Jděte si otravovat Záchytku do špitálu, a nás nechte na pokoji!“
„Paní kolegyně, vy jste neloajální!“ zděsil se profesor Srpen.
„Kušte, pakáži!“ štěkl tajný. „Teď poputujete do vyšetřovací vazby. Vaše místa zaujmou skuteční učitelé, neboť výuka nesmí být narušena nicotnými incidenty.“
„Kdyby mi tohle řekla ženská,“ zavrčela profesorka Černá Havranice, „tak jí urvu hlavu a praštím jí s ní do ksichtu! Od chlapa to nehodlám vůbec vzít na vědomí.“
„Skuteční učitelé“ nastoupili ještě téhož dne; školská policie je ostatně přivezla rovnou s sebou ve zvláštním antonu. Jednalo se o smečku mentálně narušených a degenerovaných parazitů, jejichž hlavní starostí bylo, aby se studenti nehrbili a měli na lavicích úhledně uspořádané pomůcky.

Lemmy bodře popíjel třetí pivo.
Vtom se jeho stůl počal kymácet a nadzvedávat. Lemmy se lekl a uskočil, pro případ, že by se jednalo o útok krtčích ninjů. Zpod stolu však vylezl profesor Srpen z Akademie.
„Ha, vidíme jednu věc,“ zvolal. „A sice, že pan Conansson si tady sedí v hospodě, když má být ve škole!“
Lemmy ho uchopil, a vyzvedl na stůl.
„Ale řekl bych, že vás to momentálně spíš těší, mám pravdu?“
„Tak jest,“ přiznal profesor Srpen. „Akademie je obsazena velmi nebezpečným protivníkem, a my dva jsme jediní, kdo zůstal na svobodě.“
„Kontroloři Dopravního podniku? Žáci základní školy? Kupecká akademie? Sněžní lidé? Pořádková policie? Liga rodičů proti obscénnosti?“ Lemmy namátkou tipoval různé živly, s nimiž už Akademie měla co do činění. Když vyslechl pravdu, zachmuřil se.
„Ministerstvo školství? Tak to je zlý,“ pokýval vážně hlavou. „Záchytka s nima občas vyhrožoval, ale mám dojem, že se jich sám obával, a věděl proč. Takže je to tady.“
„Naštěstí jsem se schoval do odpadkového koše, a pak jsem použil tajnou chodbu, kterou před lety vybudoval Blicher kvůli přívodu piva,“ pochválil se profesor Srpen. „Byl jsem jediný, kdo se do ní vešel.
No,“ změnil téma. „Pokud zpravím o situaci pana ředitele, an leží ve špitále, mohli bychom udělat jednu věc; vytvořit cosi jako exilové vedení a řídit odboj zvenčí.“
„Mám obavy, že nemocnici mají taky pod palcem,“ pravil Lemmy. Tušení, že dojde k maléru, ho nezklamalo, jako ostatně nikdy. Lemmy neměl žádné paranormální věštecké schopnosti, ale neomylně dokázal předvídat, že něco špatně skončí; jednoduše proto, že jinak to skončit nemohlo.
„Přebírám dočasně velení,“ sdělil profesorovi. „Můj první rozkaz zní: zaplaťte za mě útratu, ať se pohneme z místa.“
„V tom spěchu jsem nestihl jednu věc, a to vzít si s sebou peníze,“ zasmušil se profesor Srpen. „Ale něco s tím uděláme. Hej, krčmáři! Jak se opovažuješ nalévat pivo mému mladistvému studentovi?“

„Svolávám ustavující schůzi Akčního studentského stávkového výboru,“ pravil Sylvius. Lemmyho absence ho znervózňovala, avšak nelenil a konal. S mnoha profesory, především s vdovou Mokrou, měl dost nevyřízených účtů, ale to, co nastoupilo místo nich, předčilo jeho nejděsivější noční můry.
„Alláh je veliký,“ ozval se hluboký Reinhardův bas. „Ale staví před nás nelehké překážky.“
„To by se za Záchytky stát nemohlo,“ poznamenal Azael.
„Azaeli, ty jsi loajální!“ zhrozil se Party.
„Tak se podívej na ty učitele,“ stěžoval si Azael. „Třeba ten kretén na biologii. Měli jsme dneska pitvat delfína, a ten debil na něm půl hodiny hledá žábry!“
„Tak si to shrneme,“ ujal se Sylvius opět vedení schůze. „Akademie je zcela pod kontrolou ministerstva, profesoři jsou ve vazbě a proslýchá se, že Sigimerova parta hodlá kolaborovat.“
„Sigimer už dlouho neokusil radosti staré dobré šikany,“ prohodil do ticha Braber hlasem, při němž se ze zdí sypal prach. Účastníci odboje souhlasně pokývali hlavami. To byl Vittus Braber, jak ho znali a nenáviděli, a ze své nedávné citové kolize se už snad vzpamatoval.
„Je nás tu dost, abychom ubránili pozice,“ konstatoval Azael. „Akorát Lemmy je někde venku.“
„Já navrhuju stavět barikády,“ prohlásil Braber. „Na úder odpovíme úderem, na teror zostřeným terorem!“
„Já jen doufám, že Lemmy se dozví, co se děje, a zkusí někde sehnat pomoc,“ poznamenal Sylvius. „Vrabci mají strach, poněvadž ministerstvo najalo několik divých mužů, kteří dokonale ovládají praky, takže po nich nemůžeme poslat zprávu.“
Odmlčel se. Myslel na Sněžnou Květinu, svou bývalou lásku, po níž stále toužil. S trochou škodolibé zlomyslnosti si uvědomil, že je spolu s ní zavřen ve škole, zatímco její nový chlapec Rocco je někde venku a zatím nic netuší.

Lemmy a profesor Srpen seděli v hospodě naproti nemocnici, a skrze okno bedlivě sledovali vchod a okna špitálu.
„A to je nutné, sedět vždycky v hospodě?“ ptal se profesor, usrkávaje kávu.
„Nutný to není, ale je to tak lepší,“ mínil Lemmy nad plným půllitrem. „Vytvořit si zázemí v týlu nepřítele je značná výhoda. A naše zodpovědné a nebezpečné poslání nás opravňuje postupovat neortodoxním způsobem, čili uprchnout bez placení.“
„Můžeme říct, že jdeme normálně na návštěvu,“ řekl profesor Srpen. „Snad nás tam pustí, ne?“
„Obávám se, že to tam mají obšancovaný,“ vrtěl Lemmy hlavou. „Našimi zbraněmi musí být léčka a úskok.“

Dva statní zřízenci v bílých pláštích zkřížili před příchozími své halapartny.
„Kam, cizinci?“ zachroptěl jeden, žvýkaje přitom zápalku. Druhý byl ještě drsnější, a žvýkal pochodeň.
„Snědl jsem omylem jedovaté houby,“ zasténal Lemmy a zdařile napodoboval křeče.
„Pche,“ ušklíbl se zřízenec. „A mám blejt krev? Je to možný, že jsou dneska lidi až tak debilní? Sežere jedovatý houby…“
Otočil se ke svému kolegovi. „Chci říct, sežral bys jedovatý houby, když víš, že se jedovatý houby žrát nemaj? To nemá logiku, vole. Jako když přijde fotr s dítětem, který si nacpe do nosu kus stavebnice. Dobře, děcka jsou hloupý, to beru, ale dospělej člověk! Příště si někdo omylem nachčije do ucha…“
„Já tady umírám,“ přerušil Lemmy jemně jeho proslov.
„Jestli se ti to nezdá, tak si sem můžeš stoupnout místo mě,“ vyjel na něj zřízenec. „Chtěl bych tě vidět, za ten plat, co tady beru! Tak pojďte se mnou.“
Zavedl simulanta do nemocniční haly. Lemmy imitoval záchvaty bolesti a mohutně slintal.
Asi po deseti metrech se zřízenec otočil a věnoval Lemmymu zhnusený a napůl rezignovaný pohled.
„Děláš si ze mě prdel?“ Přejel si rukou po tváři. „Kde máš návleky, sakra?! Rozumíš, co ti říkám? Jo? Tak si vezmi ty návleky.“
Lemmy si důstojně ověnčil boty návleky, což naprosto dokonale zničilo jeho pracně vybudovanou image, a v duchu si udělal poznámku, že ať už to všechno dopadne jakkoliv, tenhle tvor musí a bude trpět.
V čekárně, uprostřed namalovaného pentagramu, stál doktor Páral.
„Tohle je doktor od policie,“ zamumlal koutkem ústa k profesoru Srpnovi. „Ten, jak nám dělal ty negativní testy na žloutenku. Něco se tady děje, musíme tomu přijít na kloub.“
Doktor Páral měl na hlavě masku z vlčí kůže, na tváři dva bílé pruhy, v jedné ruce třímal vycpanou kobru a v druhé vějíř havraního peří.
„Byl jsem zrovna na sále,“ pravil na vysvětlenou. „Těžká operace. Policejní důstojník byl napaden rozzuřeným buvolem. Operace se naštěstí zdařila, a pacient je mimo nebezpečí.“ To už ostatně ze sálu čtyři lapiduši tlačili vozík s buvolem v narkóze. „A copak to máme tady?“
„Tady ten idiot si strčil do nosu kus stavebnice,“ ukázal zřízenec na Lemmyho. „Skoro dospělej člověk, neposral byste se z toho?“
„Žádnou stavebnici,“ vrčel Lemmy. „Snědl jsem jedovatý houby!“
To byl nápad profesora Srpna, jehož strýc měl kdysi těžkou otravu z hub, jež považoval za žampióny. Tak mohl profesor Lemmymu vyložit, jak vypadají příznaky, a také doufal, že se žaludečními potížemi se Lemmy dostane na stejné oddělení, kde leží případy žloutenky.
„Jen jestli to není dýmějovej mor,“ bručel si pod vousy zřízenec. „Co filcky, nemáš?“
„Já jsem lékař a já stanovím diagnózu,“ pravil Mudr. Páral. Přitiskl si dlaně ke spánkům, počal mávat vějířem a mumlat medicínové písně. Pak pozvedl ruce nad hlavu a zavřel oči.
„Jo, je to tak,“ přikývl po chvilce. „Bohyně hub Psilocybé se na tebe hněvá, mladíče. Udělám, co bude v mých silách. Budeme hospitalizovat, na pokoji žloutenkářů máme volné lůžko.“
„Tak moment,“ ozval se ledovým tónem zřízenec. „Tam nikdo zvenku nesmí. To řekl šéf, a co řekl šéf, to je daný a o tom se nediskutuje.“
Lemmy zbystřil pozornost. Nyní nepochyboval, že stojí proti agentovi ministerstva školství, který monitoruje Záchytkovy návštěvy. Vlastně ho to potěšilo, protože měl o důvod víc mu provést něco strašně ošklivého.
„Jsem nemocný, a žádám, aby se se mnou podle toho zacházelo,“ řekl.
„Tak předlož průkaz pojišťovny,“ vyzval ho zřízenec.
„Do hajzlu,“ zamumlal Lemmy. „Zde můj průkaz, dobytku šeredná,“ zavrčel temně, a praštil zřízence pěstí pod nos.
„Poplach!“ zaječel zřízenec, káceje se k zemi. „Kde jste kdo, poplach!!“
„Rychle pojďte za mnou,“ procedil doktor Páral mezi zuby, a rozhodil po chodbě několik nášlapných ježků. Pak ukázal na nejbližší dveře.
„Tudy,“ sykl a pomohl Lemmymu a profesoru Srpnovi zmizet. Ocitli se v dlouhé, černě vykachlíčkované chodbě a rozběhli se k jejímu druhému konci.

V tajném pokoji ležel na několika k sobě sražených postelích Záchytka a krátil si čas studiem odborné ročenky středních škol, ve které měl ukrytý pornomagazín.
„No ne!“ zvolal, když doktor Páral, profesor Srpen a Lemmy vpadli do pokoje. „Já už si říkal, kdy ke mně konečně někdo zaskočí na návštěvu, ale vás… eh… no vás jsem teda nečekal.“
„Lemmy Conanson,“ na to kysele Lemmy. Po všech těch aférách si už Záchytka mohl jeho jméno pamatovat.
„Jo, tenhle. Vandal, rebel, recidivista a rozkladný živel. Skvělý. To mám za to…“
„To máš za to, že jsi Záchytka,“ zamumlal velice tiše Lemmy.
„No nic, nemáme-li ferrari, musí nám stačit škodovka,“ povzdechl si Záchytka, aniž by doufal, že získá první cenu za nejlepší metaforu. „Tak když už vás tu mám… Tady s doktorem už jsme stačili vypracovat plán, jak zachránit mou milovanou Akademii za spárů tý příšerný školský mafie.“
„Ale doktor Páral přece pracoval proti vám, a zhatil tu vaši kamufláž s karanténou,“ podivil se Lemmy.
„Co jsme si, to jsme si, teď stojíme na stejný straně,“ mávl Záchytka rukou. „Policie má s ministrem školství nějaký nevyřízený účty.“
Policie měla skutečně vážný důvod ministra školství zlikvidovat, protože ten nedávno začal usilovat o to, aby Policejní akademie přešla pod jeho ministerstvo. Při představě, že by budoucí chrabří policisté měli začít podstupovat hrůzy čtení, psaní a malé násobilky, se vedení policie rozhodlo neprodleně jednat.
„Takže k věci: náš plán je snadný,“ pokračoval Záchytka. „Vyšleme vás na sebevražednou misi proti proudu času, zhruba o čtyři roky. Tam vyhledáte ministra školství, v té době ovšem ještě pouhého náměstka, a zlikvidujete ho. Já vám za to odpustím některé z vašich posledních vandalských excesů. Jasný?“
„Jasný,“ přikývl Lemmy. „Akorát že…“
„Fajn. Tady je fotografie ministra školství, když byl před čtyřmi lety ještě náměstkem. Dobře si ji prohlédněte a koukejte sebou hodit. Jmenuje se Skalpovaný Šakal, a je to medicinman, takže pozor na něj, nebude to žádná sranda.
Ideální moment nastává koncem září v roce Vola. Tehdy na ministerstvo školství zaútočila policejní zásahová jednotka, aby překazila náměstkovy šílené plány. Jenže velitel zásahu neměl povolení, pak se nějak změnilo politický klima, náměstek unikl spravedlnosti a stal se ministrem, jímž je dodnes. Vy se zamícháte mezi policisty, a náměstka zneškodníte, nejlépe v sebeobraně.“
„Jak se mám proboha zamíchat mezi policajty?“
„Na hřbitově za Akademií je v prázdném hrobě ukryto několik policejních uniforem. Je to čtvrtý hrob vlevo od vchodu, na náhrobku je napsáno ,Servio et protego´. Schoval jsem je tam před sedmi lety,“ řekl Záchytka. „Člověk nikdy neví, k čemu se to může hodit, a teď nám to dost pomůže.“
„Aha,“ na to Lemmy. „A proti proudu času mě chcete poslat poštou, nebo jak?“
„Skoro v každé nemocnici je jeden stroj času,“ vysvětlil doktor Páral. „I když se to tají. Když se čas od času vyskytne nějaký závažný případ, doktoři jezdí do minulosti poučit se od tehdejších léčitelů.“
„Snad do budoucnosti, ne?“ podivil se Lemmy. Doktor se posměšně ušklíbl, a nenamáhal se to komentovat
„Jak se potom vrátím?“ chtěl Lemmy znát poslední detail.
„Pobyt v minulosti se dá automaticky nastavit. Až splníte svůj úkol, poznáme to, a dostaneme vás zpátky,“ řekl doktor.
„A mimochodem,“ ozval se Záchytka. „Nemá smysl, abyste se snad v minulosti pokoušel nějak podrývat mou autoritu. Vchod Akademie má už dávno zabudovaný speciální magický čip proti návštěvníkům z budoucnosti, protože ti nikdy nepřicházejí s dobrými úmysly. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, za mnou nepřišel nikdo s dobrým úmyslem už léta… No nic, to jen tak pro jistotu. Neponechávám nic náhodě, od čeho bych jinak byl Záchytka.“

Blíže neurčeno, mezi 95. a 99. rokem století Binturonga
Lemmyho myslí i tělem si pohazoval divoký vír. Pozbyl veškerých myšlenek a pocitů. Pak se mu v hlavě rozsvítilo oslnivé světlo, a tvrdě dopadl na chodník.

Rok Vola, 95. rok století Binturonga
Pomalu vstal a rozhlédl se. A zjistil, že je nahý. Doktor Páral se neobtěžoval mu sdělit, že jeho oblečení strojem času neprojde, protože ho nechtěl před náročnou cestou zbytečně stresovat. Stroj času byl naprogramován přenést do minulosti Lemmyho na základě vzorku DNA. Jeho oblečení a zbraně tvořily samostatné objekty, a zůstaly tudíž v roce Pakoně. (To mimochodem vyvolalo zajímavou situaci, protože všechny části těla, o které Lemmy během života přišel - vlasy, nehty, mléčné zuby atd. – se ve stejnou chvíli přenesly také. Nikdo si toho ani nevšiml, až na jednu starší paní, které se zničehonic během oběda na talíři zhmotnilo Lemmyho slepé střevo.)
Lemmy ustoupil za živý plot, který lemoval chodník, aby ho někdo nepovažoval za obnažujícího se úchyla, a začal analyzovat své postavení.
Ocitl se poblíž vstupu do stanice metra, asi půl kilometru od Akademie. Ta nebyla vidět, kvůli hustým korunám stromů na přilehlém hřbitově. K obsazení Akademie ministerstvem školství došlo v březnu. Počasí tady a teď vypadalo spíš na září, nebo výjimečně teplý říjen; podle listí spíše září. Vysoká věž vyznavačů černé magie, která stála na dohled od Akademie, byla poloviční a okolo ní stálo lešení. Teprve se stavěla. Lemmy zapojil paměť, a vzpomněl si, že v tomto stadiu byla věž zhruba v době, kdy on sám nastupoval do prvního ročníku.
Nostalgicky vzpomněl na ty časy, když mu došlo, že nostalgie je vlastně zbytečná, neboť ony časy byly právě teď. Znovu se rozhlédl.
A hele, řekl si v duchu, asi dvě stě metrů odtud mě jednou, ještě jako prvňáčka, přepadl jakýsi velký tlustý idiot a chtěl po mě cigaretu. Žádnou jsem neměl, a on mě za to zmlátil…
Lemmy se zhluboka nadechl a otočil se. Vzápětí strnul. Směrem od školy si to k němu hasil jakýsi velký tlustý idiot a vypadal dost naštvaně.
„Hej, vole,“ oslovil Lemmyho ošklivým hlasem, který Lemmymu cosi připomněl, ach, bolestně připomněl. „Ty snad budeš mít cigáro, ne? Neřikej mi, vole, že tady dneska nikdo nemá cigáro?“
„Nemám,“ vydechl Lemmy. „Vždyť vidíš, že jsem nahej. Kam bych si asi schoval cigarety?“
„Tak já ti dám do držky,“ rozhodl se retardovaný násilník. „Už jsem dneska dal jednomu, tak to vezmu z jedný vody.“
Lemmy nasadil kamennou tvář, vedle níž by Clint Eastwood vypadal jako Mr. Bean. „Chci tvoje oblečení a peníze,“ řekl. „Hned.“
Násilník vyvalil oči. Pak zvedl pěst. Netušil, že zatímco před chvílí zbil nezkušeného puberťáka, teď proti němu stojí veterán čtyř let gerilového válčení, který má nadto důvod ho nenávidět. A jen málokdo dostane v životě šanci udeřit do tváře vlastní zlou vzpomínku.
Začíná to zajímavě, rozjímal Lemmy, zatímco potrestaný zlosyn kulhal pryč, téměř nahý, značkuje cestu krvácejícím rypákem. Trenýrky mu Lemmy ponechal, ani ne tak ze soucitu, ale protože si přece jenom ještě vážil sám sebe.
A co jsem vlastně dělal potom, zamyslel se. Vlastně, opravil se v duchu, co dělám právě teď? Teď, vzpomínal, jdu ke škole, jsem deprimovaný a netuším, že jsem právě sám sebe krvavě pomstil.
Škole se musím vyhnout, došlo mu. Jen bych zbytečně dělal zmatky a kromě toho můj cíl leží někde jinde.
(V pozdějších letech si Lemmy cestování časem ještě několikrát zopakoval. Tak se stalo, že násilník, který mu jako patnáctiletému ublížil, na cestě domů toho dne potkal ještě Lemmyho dvaadvacetiletého, sedmadvacetiletého, jedenatřicetiletého a nakonec, když už byl skoro doma, ještě pětatřicetiletého. Nakládačka pak byla pokaždé o něco větší. Takhle si Lemmy léčil mindráky.)
Policejní uniformy byly tam, kde Záchytka řekl. Nebylo snadné se tam dostat, protože Lemmyho nesměl vidět žádný kolemjdoucí, žádný truchlící návštěvník hřbitova, a ze všeho nejméně nikdo z Akademie, jejíž zadní okna vedla přímo na hřbitov. Záchytka naštěstí vybral hrob, ukrytý za vzrostlými tújemi. Lemmy se převlékl do uniformy, a dlouhé vlasy schoval pod čepici. Nevkusné ošacení, které sebral násilníkovi, pohřbil bez sebemenší piety. Na tvář si namaloval tři černé svislé pruhy, označující hodnost praporčíka.
Potom se vydal na metro, aby se spěšně vzdálil. Došel ke stanici a zmizel v jejích hlubinách.

Retrospektiva
Náměstek ministra školství se jmenoval Skalpovaný Šakal a byl vyučeným šamanem. Mládí strávil pojídáním čarovných hub, kaktusů a jogurtu pod moudrým vedením starého a zkušeného dona Fidela, takže vládl mocnými silami, a běžně obcoval s nemálo nadpřirozenými bytostmi a mocnostmi.
Jako náměstek dostal na starost tajný projekt. Ten předpokládal znovuzavedení oddělených škol pro chlapce a dívky. Pustil se do toho v duchu svérázné mentality, jakou oplývají divocí šamani, a vyvolal několik obzvlášť drsných démonů. Přikázal jim vyhladit ze zemského povrchu všechny ženy a dívky. Tím se pojistilo, že chlapci budou chodit do škol bez děvčat, a zároveň tím odpadla polovina výdajů na dívčí školy. Skalpovaný Šakal měl rád jednoduchá a čistá řešení, jenže při obřadu invokace použil nesprávné ingredience, a své plány proto musel odložit na později.
Ještě než však stačil vykonat svůj ďábelský záměr, překazila jeho plány speciální policejní jednotka pod velením ostříleného důstojníka kapitána Sumýše. Ten už dlouho šíleného náměstka sledoval a jeho půlroční mravenčí práce vyvrcholila operací Mistr Kat. Něžná polovina lidstva tak nic netušíc unikla zkáze. Jenže se ukázalo, že kapitán Sumýš neměl soudní povolení k vniknutí do objektu, tudíž byl Skalpovaný Šakal propuštěn a dál vykonával svou funkci náměstka. Tak také později svrhl svého šéfa, ministra školství a sám zaujal jeho místo. Projekt odděleného školství mu však byl odňat, takže ženské pokolení se neocitlo v dalším nebezpečí.
On také později vedl útok proti Akademii. To byla historie.
Nebo lépe řečeno, historie byla taková do té doby, než Záchytka vyslal Lemmyho proti proudu času a zvrátil tak jeho běh.

Rok Vola (95)
„A teď panenskou krev…“ zaduněl démonův hlas. Démon se vznášel nad septagramem na podlaze šamanovy kanceláře, a jeho černá blanitá křídla se chvěla v očekávání oblíbené lahůdky. „Potom vykonám tvůj příkaz.“
„Skalpovaný Šakal ti dá panenskou krev,“ přikývl náměstek, a odzátkoval plastovou láhev od limonády. „Skalpovaný Šakal je mocný. Mnoho dní trvalo, než jsem sehnal tuto vzácnou kapalinu. V každém druhém kithájském bordelu je více panen, než v tomto zkaženém a prohnilém městě. Nakonec však přece…“
Naklonil láhev a vylil její obsah doprostřed pentagramu. Zablesklo se a vyvalil se černý dým.
Démon se ušklíbl.
„Tomuhle ty říkáš panenská krev? Tuhle břečku si můžeš pít sám!“
„Čubka jedna!“ zvolal zhrzeně náměstek. „Skalpovaný Šakal byl přesvědčen, že aspoň ona…“
(Tohle je opravdu zvláštní věc. Každý čaroděj a temný mág potřebuje ke své nečisté práci panenskou krev. Logický postup by byl odebrat bezbolestně vzorek krve dívce řekněme okolo pěti let. Místo toho všichni, asi aby to mělo styl, pouštějí žilou smyslným osmnáctiletým tmavovláskám, potom jsou upřímně překvapeni, že to nefunguje, a volají: „Ale vždyť ona mi sama řekla, že je panna!“)

„Plytký, kde se flákáte?“ syčel kapitán Sumýš na svého pobočníka.
„Tomu novýmu je špatně,“ vrčel podporučík Plytký, a podpíral třetího člena jednotky, který se držel dveří auta a odmítal se pohnout z místa.
„Tohle má být blesková akce,“ zuřil kapitán Sumýš, sledovaný zvědavými kolemjdoucími, kteří se začínali shromažďovat na chodníku. „Náměstek už možná vyvolal démona, aby zlikvidoval ženské pokolení, a tenhle vůl mi tady co nevidět začne zvracet. Co je vám, člověče?“
„Dunící Hrom je obětí kmenového prokletí,“ dávil se bledý nováček, který byl na své první opravdové zásahové akci. „Skalpovaný Šakal je zřejmě chráněn mocným kouzlem a amuletem z tchoří žlázy. Dunící Hrom nemůže bojovat proti tak mocnému šamanovi.“
„Vy si ze mě děláte srandu!“ Kapitán obrátil oči v sloup. Podporučík Plytký se zlomyslně usmíval, protože Dunící Hrom byl jeho sokem v lásce. Těšil se, jak ho teď před krásnou policejní svačinářkou zesměšní.
„Třeba by bylo možné vyřešit případ domluvou,“ ozval se snaživě Dunící Hrom. Kapitán ho sjel výhružným pohledem.
„Až budete mít vlastní jednotku, tak si vyvádějte hovadiny do sytosti. Jenže vy, hňupe, nikdy vlastní jednotku mít nebudete!“
„Dunící Hrom bude mít vlastní jednotku,“ mumlal si potichu mladý policista. „Budou v ní ti nejlepší muži, a budou chránit mír a umírat za svobodu. Dunící Hrom to přísahá na vztek kapitánovi i zločinnému šamanovi…“
Z druhého auta vystoupila policejní svačinářka, která doprovázela muže do války, nesouc jim ústřice, kaviár a olivy, aby měli po lítém boji něco na zub.
„Co se děje, hoši?“ dotazovala se.
„Dunící Hrom je přechodně indisponován,“ pochechtával se podporučík Plytký.
Za diskutujícími policisty se zvedlo víko od kanálu, a vylezl z něj Lemmy v kompletní policejní výstroji.
„Zatraceně,“ procedil mezi zuby. „Dunící Hrom je tady taky! Naštěstí mě ten pitomec nepozná…“
Zavřel za sebou kanál, a podle Záchytkových instrukcí vstoupil do děje.
„Tak co je?“ zvolal, když se vmísil mezi muže kapitána Sumýše. „Kde to vázne?“
„Tady tomu střevu se udělalo špatně,“ ukázal podporučík Plytký na bledého nováčka, a koutkem oka pošilhával po svačinářce.
„Tak s ním proboha něco udělejte,“ ozval se Lemmy, a tato nevinná věta měla už záhy změnit historii světa k nepoznání. Svačinářka se náhle otočila k hroutící se postavě a objala Dunícího Hroma jednou rukou kolem krku.
„On to překoná,“ řekla. „To se může stát každému. Není to žádná hanba. Je jen citlivý. Bude v pořádku. Já mu věřím.“
A než se Lemmy stačil vzpamatovat z tak drtivé dávky ohavných klišé, svačinářka políbila Dunícího Hroma na tvář.
„Jupíííííííííí!“ zaječel Dunící Hrom. „Už žádné amulety a kouzla. Láska vítězí nad tchořími žlázami! Do srdce Dunícího Hroma vstoupil duch války! Dunící Hrom zboří hory a obrátí tok řek pro lásku své vyvolené! Z popela vyšlehl plamen! Dunící Hrom nikdy nedovolí, aby zvrhlý šaman zbavil svět žen a dívek! Vždyť co by byl muž bez ženy…“
Chystal se takhle řvát ještě asi tak čtvrt hodiny, ale v náhlém návalu euforie prudce zamával pažemi, a praštil svačinářku pěstí pod nos. Lemmyho tvář a uniformu potřísnila sprška krve z jejího nosu a horní dásně.
Dunící Hrom strnul a leknutím ztratil řeč. Podporučík Plytký nevěřícně zíral. Kapitán Sumýš si přikryl obličej rukama a mumlal si tichou modlitbu zoufalce.
Lemmy ztrácel trpělivost. Komu teď záleželo na šamanově plánu na vyhlazení ženského pohlaví? Lemmy přece dobře věděl, že k tomu nedojde. Policie tento plán překazí, avšak nezničí zločinného náměstka, a to právě chtěl Lemmy změnit.
„Nemůžu se na vás koukat,“ řekl policistům. „Nebudu přehánět, když řeknu, že se mi z vás zvedá žaludek. Šaman čaruje, a vy se tady perete se ženskejma. Za tohle si vás… si nás lidi platí ze svých daní? Já volám: Boj!“
Lemmy řekl, co měl na srdci, a vběhl do budovy ministerstva, která se tyčila nad městem jako výhružné memento teroru, a kolem jejích horních pater se tvořila podivná krvavá záře.

„Bez panenské krve s tím nehneme,“ krčil démon ostnatými rameny. „O mě nejde, ale odbory jsou v téhle věci zcela nekompromisní.“
„Kde ji teď budu tak rychle shánět?“ lomil náměstek rukama. „Musí to být lidská krev? Mám tady v akváriu želvu, která prokazatelně nikdy…“
„Jedině lidská,“ přikývl démon.
(Na tomto místě svedl autor této ságy hrdinný boj s cenzorem, který za každou cenu chtěl do příběhu vecpat oblíbený vtipný dialog: „A co panic?“ - „Panic je na nic“. Autor naštěstí zvítězil, a proto se čtenář tohoto stoletého otřepaného vtipu nemusí obávat.)
„Ale když démoni na můj příkaz vyhladí všechny ženy,“ uvědomil si náměstek, „tak potom už nebude existovat ani žádná panenská krev.“
„My už si nějak poradíme,“ odtušil démon. „Tak co, máš panenskou krev, nebo ne?“
„Zdá se, že ne,“ povzdechl si náměstek. „Rok práce v hajzlu jen kvůli tomu, že ta blbá ženská nevydrží ubohých třiadvacet let bez chlapa.“
Zvenčí se ozval dusot, dveře do kanceláře se rozlétly, a stanul v nich Lemmy.
„Ne tak zhurta, Šakale!“ zvolal, jak to viděl v instruktážním policejním filmu Smrtonosná bloková pokuta 4.
Pak si všiml démona. Trochu se ho polekal, ale ne moc, protože čtyři roky studia na Akademii ho naučily rozeznávat věci skutečně nebezpečné od věcí pouze hrůzu nahánějících.
Naopak démon se při Lemmyho entrée zatvářil šťastně a celý se rozzářil.
„Konečně!“ zvolal. „Ale že to trvalo!“
„Cože?“ nechápavě se ptal Lemmy. Cožpak démon věděl, že má někdo přijít z budoucnosti?
„Panenská krev,“ vysvětlil démon. „Tenhleten kašpar se v ní nejspíš koupal.“
„Proč bych se měl koupat v panenský krvi…?“ zhrozil se Lemmy, a vtom strnul. Došlo mu, že je stále ještě postříkaný krví, kterou spustil Dunící Hrom z nosu policejní svačinářce.
„To jsou mi věci,“ zavrtěl hlavou. „Taková hezká holka to je, každej policajt se jí snaží sbalit, a ona zatím…“
Zatímco takto meditoval, démon nabíral sílu z prolité krve. Náměstkovou kanceláří zakroužil divoký astrální vír, ozval se chór ďábelských hlasů, recitujících rouhavé antimodlitby, a tvář slunce se… no dobrá, tvář žárovky na stropě se obrátila v krev.

„Dunící Hrom poprvé v životě nalezl lásku,“ prohlásil mladý policista rozechvělým hlasem. „V našem kmeni je jeden takový zvyk. Mladý muž ráno po svatební noci vyjde před chýši, a rozprostře před ní prostěradlo. Jestliže jsou na něm skvrny od krve, kmen propukne v jásot, a mladík je definitivně přijat mezi dospělé bojovníky. Dunící Hrom nikdy tak docela nechápal tento obyčej, neboť se mu příčí bití bezbranných žen. Nicméně teď, když Dunící Hrom, byť nerad, prolil krev své vyvolené, nic už nestojí v cestě jeho štěstí…“
A jak tak žvanil, podporučík Plytký a kapitán Sumýš se stali zděšenými svědky toho, jak z temného mračna nad střechou budovy vylétl okřídlený démon, uchvátil jejich svačinářku a zmizel s ní v neznámu.
„No, synu,“ odkašlal si kapitán Sumýš. „Teď už ti v cestě nestojí opravdu nic.“

Rok Pakoně (99)
„Kdo by to byl řekl, že se zase takhle sejdeme,“ pravil zadumaně dobrý student Sylvius ke Sněžné Květině, se kterou nedávno prožil krátký románek. Seděli spolu na lavici v jedné prázdné učebně, zatímco ostatní studenti zpevňovali barikádu nad schodištěm, pošramocenou včerejším útokem pracovníků ministerstva školství.
„No tak si od toho hlavně nic neslibuj,“ odsekla Sněžná Květina.
„Ty mi to ale ulehčuješ,“ ušklíbl se Sylvius nevesele. „Věrný Lemmy je nezvěstný, moji oblíbení profesoři smrdí v bastile, a ty se ke mně chováš jako k cizímu. Jako bych ti něco špatnýho udělal, když je to přitom…“
„Když je to přitom naopak?“ upřela na něj dívka své modré oči.
Jo,“ přikývl statečně Sylvius. A jak každý světa znalý jedinec dobře ví, je horší čelit modrým (zeleným, oříškově hnědým, zlatě okrovým s šedým lemováním, podle konkrétního případu) očím jedné dívky, než partě psychopatických sadistů s noži a sekerami.
„Tak do toho, dej mi to sežrat. Asi si to stejně zasloužím…“
„Ne,“ zašeptal Sylvius. „Nezasloužíš. Ty…“
Co měl dobrý student na srdci a na jazyku, zůstalo tajemstvím, protože v ten moment se nějak divně zablesklo, a Sněžná Květina zmizela, jako by tu nikdy nebyla.
Sylvius zíral, a na chvilku měl zvláštní pocit, jako když se člověk probudí ze sna, a marně se pokouší udržet si ho v paměti. Pak se sen vypařil, a Sylvius zapomněl, že kdy Sněžnou Květinu znal, a měl s ní dokonce nějaký vztah. To proto, že ke kolizi s panenskou krví došlo před čtyřmi roky, a čas od té doby běžel jinou cestou.
Sylvius vyšel na chodbu. Všude se hemžili studenti Akademie, ale pouze chlapci, žádné dívky. Studentky (jaká škoda), profesorky (dejme tomu) i kuchařky (díky bohu), ty všechny se rozplynuly ve víru času, který právě dohnal současnost, a všichni studenti na ně okamžitě zapomněli.

Rok Vola (95)
Ne tak Lemmy. Ani Dunící Hrom. Ti dva společnými silami přemohli náměstka a povalili ho na zem. Skalpovaný Šakal zaklínal démony, ale ti mu na pomoc nepřišli, protože smlouva se týkala pouze odstranění všech žen a dívek, a s tím teď měli plné spáry práce.
„Možná, že když ho odděláme, tak se tím kouzlo zruší,“ nadhodil Lemmy. „Ale já se obávám, že nedokážu chladnokrevně odrovnat spoutanýho chlapa. Vy jo, kapitáne?“
„Težko říct,“ pokrčil kapitán Sumýš rameny.
„Já myslel jeho,“ ukázal Lemmy hlavou na Dunícího Hroma.
„Tak proč mu říkáš kapitáne?“ zašklebil se podporučík Plytký.
„É… já nevím,“ zabreptal Lemmy. „To je fuk.“
„Jestli smrt této obživlé kupy hnoje vrátí Dunícímu Hromovi jeho ztracenou lásku,“ prohlásil Dunící Hrom, „pak neexistuje nic, co by Dunící Hrom nedokázal. Bowie tesák, prosím.“
Popadl nůž, napřáhl se nad ležícího šamana, zamžikal, upustil nůž, schoulil se do kouta, a rozbrečel se.
Lemmy si přejel rukama po tváři.
„Tak jo. Fajn. Jestli nikdo nemá žádnej lepší plán, tak já bych si dovolil něco navrhnout. Kapitán s podporučíkem se vrátí, a seženou si soudní povolení ke vniknutí do budovy a příkaz k zatčení. Jedině tak totiž můžeme náměstka zadržet, víte? Jinak ho budeme muset pustit.“
Kapitán Sumýš se zatvářil hloupě a vyhnul se očima pohledům svých mužů.
„Do hajzlu. No jo,“ řekl zmateně. „Nemůžu přece myslet na všechno. Práce na tomhle případu mě tak pohltila, že jsem nějak pozapomněl na papírování.“
„Já a Dunící Hrom se zatím pokusíme zvrátit kouzlo,“ pokračoval Lemmy, i když nevěděl, jak to udělat. Počítal, že doktor Páral a Záchytka už jistě pohřešili své oblíbené sestřičky v nemocnici.
Chvíli si pohrával s představou světa, kde neexistuje profesorka vdova Mokrá a Frau Steinkopf. Pak si řekl, že za tu cenu to nestojí. Sám měl pár zážitků, které jeho mladší já teprve čekaly, a v nichž vystupovaly rozličné dívky. Nerad by je své mladší verzi upřel. Svět v roce Pakoně, viděno odtud, musel být dost hrozné místo. Svět plný mužů, kteří už čtyři roky neviděli ženskou. Globální věznice. Lemmy se otřásl hrůzou.
„Svět plný mužů a žádná žena!“ Dunící Hrom myslel na totéž.
„Hnus, kapitáne, co?“
„Proč mě můj bílý bratr pořád nazývá kapitánem?“ divil se Dunící Hrom.
„Á… asi proto, že z vás čiší přirozená autorita, která vás předurčuje stát se kapitánem,“ zamluvil to Lemmy. Kapitán Sumýš to naštěstí neslyšel, protože s podporučíkem Plytkým odešel sehnat potřebné dokumenty. Lemmy obrátil svou pozornost na spoutaného šamana. Mocné kouzlo jej natolik vyčerpalo, že byl teď neškodný jako jehně.
„Mluv,“ zavrčel Lemmy. „Jak se dá zrušit to kouzlo, a vrátit ženy na svět?“
„Zpívej, nebo ti Dunící Hrom vyndá všechny zuby,“ přidal se policista.
Náměstek ministra školství se začal hystericky smát.
„Řeknu vám to,“ vyrazil ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Řeknu vám to, jen abych se mohl potěšit pohledem na vaše protažené obličeje.“
„Tak ven s tím,“ vyzval ho Lemmy, a cítil, že nebude rád, až to uslyší.
„Jedna možnost je, že vy dva se obětujete, a pro blaho lidstva se dobrovolně položíte na oltář, lépe řečeno na operační stůl,“ navrhl šaman. „Skalpovaný Šakal zná jednoho chirurga, jmenuje se doktor Andropoff. A vy, v zájmu světa, podstoupíte operativní změnu pohlaví na ženy…“
Dunícímu Hromovi se udělalo nevolno. Lemmy si ho představil jako ženu a udělalo se mu ještě nevolněji.
„Pak je tu druhá možnost,“ pokračoval náměstek. „Můžete provést magický rituál, vyvolat nějakého mocného ducha a přikázat mu, ať vyrve ženy ze spárů démonů a vrátí je na svět. Jenže k tomu budete potřebovat krev…“
„Ale tu my přece máme!“ zvolal vítězně Lemmy, jehož tvář stále zdobila schnoucí krev policejní svačinářky.
„Jenže to je panenská krev,“ smál se šaman. „A vy jako naschvál potřebujete krev z ženy, která už není panna, aby se kouzlo negovalo a obrátilo zpět. A tu teď nikde neseženete! Tu poslední jsem vylil do pentagramu. Vzdejte to. Oni se to dozví, a vy neujdete trestu!“
Lemmy se zatvářil otrávěně. „Zase Voni? To musej bejt úplně u všeho?“
„Sex je mocnou ochranou proti černé magii,“ vysvětlil náměstek. „To se Jim nelíbí, a tohle byl první krok k tomu, jak zvrátit poměr sil ve prospěch kouzel.“
Lemmy se zamyslel. Situace vypadala špatně.
„Mám to!“ Radostně se praštil pěstí do dlaně. „Stroj času! Půjdeme do nemocnice, a pokusíme se dostat ke stroji času. Nebude to snadný, ale na naší straně stojí zákon. Pak se vrátíme o kousek do minulosti, a přemluvíme nějakou ženskou, aby nám pomohla v boji o záchranu celého světa. To zabere.“
Dunící Hrom vytáhl pouta, a připevnil jimi šamana k radiátoru ústředního topení.
„Tady na nás počkej,“ pohrozil mu. Z horních pater budovy se linul zděšený řev ministra školství, kterému právě před nosem zmizela sekretářka při plnění svých pracovních povinností.
Lemmy věděl, že teď je na místě nejvyšší opatrnost. Jednak ho v té době doktor Páral ještě neznal, nebyl ještě policejním šamanem, a nesměl se mu zkřivit ani vlas, protože kdo by pak vrátil Lemmyho zpátky do roku Pakoně?

V nemocnici U nemilosrdných sester zavládl chaos a panika, jako ostatně v tuto chvíli na celém světě. Všechny sestry, lékařky i pacientky byly náhle pryč, odneseny jakýmisi démony do horoucích pekel. Ošklivý šok zažil také doktor, když se mu náhle kamsi vypařila prostitutka, kterou sbalil v uličce za blízkým hotelem.
Znepokojený doktor chtěl vyběhnout ven, aby zjistil, co se děje, ale náhle mu cestu zastoupili dva nevlídně vyhlížející muži s válečným malováním a v zásahových policejních uniformách.
„Stůjte, felčare!“ zahrozil mu Lemmy ozubeným kyjem. Z budoucnosti věděl, za co doktor Páral seděl – či bude sedět – a tak toho mohl využít. „My moc dobře víme, že se chystáte defraudovat nemocniční fondy z Hyperborejské Unie, abyste měl na děvky.“
„To je zas den,“ pravil rezignovaně doktor. „Nicméně nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, takže na mě nic nemáte.“
„Dunící Hrom se právě chystá naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele,“ sdělil mu druhý policista. Tuto větu se pilně učil půl roku v doučovacím kroužku na Policejní akademii a uměl ji vyslovit s patřičným efektem a přízvukem na správných místech.
„Něco za něco, doktore,“ ujal se slova zase Lemmy. „Vy nám umožníte přístup ke stroji času, a my s jeho pomocí vrátíme ženské pokolení zpátky do existence. A vás za to necháme na svobodě. Co vy na to?“
„Proč ho nepřinutíme ukázat nám stroj a pak ho nezavřeme?“ navrhl Dunící Hrom.
„To právě nejde,“ pokrčil Lemmy rameny. „Je naprosto nezbytný, aby zůstal na svobodě a dál dělal doktora.“ Nechtěl doktora zbytečně plašit. „Neptejte se proč, protože tohle je přísně tajná operace.“
„To teda asi zatraceně je,“ usoudil doktor Páral. „Jak to, že vůbec víte o stroji času? To je taky utajený projekt.“
„Prozradil mi to jeden doktor,“ ušklíbl se Lemmy. „A hněte sebou, ať je to ještě dneska.“
Doktor je zavedl do ukryté místnosti na konci sklepní chodby. Tam se nacházel stroj času.
„Nemusíme cestovat do minulosti moc daleko,“ rozvíjel Lemmy válečnou strategii. „Jenom kousek před dobu, kdy Skalpovanej Šakal začal spřádat svoje šílený plány. Určitě se nám podaří najít nějakou, eh, jak bych to… prostě nějakou ženskou, co není panna, bude ochotná se s námi vydat do roku Vola a obětovat kapku svý krve.“
„To je hezký plán,“ mínil pochvalně doktor Páral. „Sám bych nevymyslel lepší. Láme mi srdce, že vás musím zklamat. Strojem může projít jen jeden člověk, a navíc to musí být muž.“
Lemmy se zhluboka nadechl. To se mu snad zdá. Copak mu to ten pitomec nemohl říct dřív, tedy lépe řečeno později, v roce Pakoně?
„Ha! Zrada! Ale proč? To je nějaká diskriminace žen, nebo co?“ protestoval.
Doktor pokrčil rameny.
„Nikdo neví proč, ale tak to prostě je,“ řekl. „Stroj přepraví jen jednoho člověka, a odmítá přepravovat ženy. Čas je pro nás pořád ještě záhadou, takže můžeme být rádi, že jsme dosáhli aspoň takového úspěchu. Ženské geny strojem neprojdou, takže nemůžete přepravit ani samotnou krev. Mužský chromozóm Y je prostě jediné platné cestovní vízum časem, smím-li to tak říct. Teď už je to vlastně jedno, když ženy přestaly existovat. Možná je to věc příčiny a důsledku. Možná bylo předurčeno, že všechny ženy zmizí, tudíž je nelze přepravit časem, aby nedošlo k paradoxu.“
„To je kravina,“ odsekl Lemmy. „Já totiž přicházím z časový linie, kde ženy vůbec nezmizely, nýbrž normálně vesele existovaly - či snad budou existovat - dál. Mojí povinností je tuto realitu zachovat. Takže co teď? Co teď?“
Prudce zvedl hlavu. V jeho očích se objevil zběsilý záblesk.
„Mám geniální nápad,“ prohlásil. „Je tak šílenej, že by to mohlo vyjít!“
„Tak se předveďte,“ na to doktor.
„Dobrá; sledujte mě, prosím, pozorně,“ začal Lemmy. „Do minulosti může jen jeden člověk, a to muž. Máme krev ženy, která byla panna, a do který byl zamilovanej tadyhle Dunící Hrom.“
Dunící Hrom se stydlivě pousmál a jeho líce pokryl ruměnec.
„Jenže my potřebujeme krev ženy, která není panna. Ale pozor – na světě žádný ženský nejsou, ani panny, ani ty druhý. Jediný, co teď musíme udělat, je proměnit tu panenskou krev v nepanenskou.“
„Jak?“ zeptal se Dunící Hrom.
„Snadno,“ Lemmy na něj ukázal. „Vy se vrátíte do doby těsně předtím, než jste nastoupil na Policejní Akademii. V minulosti se ocitnete nahej, ale znáte to tam, takže si lehce seženete uniformu. Pak využijete všech svých zkušeností a znalostí, nějak obejdete toho pitomce Plytkýho, a tu vaši svačinářku prostě ZBAVÍTE PANENSTVÍ!!!“
Poslední slova vítězně zařval, a triumfálně se rozhlédl, očekávaje aplaus.
„Jak?“ zeptal se Dunící Hrom.
Lemmyho nadšení pohaslo. Jaký má smysl osnovat tak úžasné plány, když jsme obklopeni hlupci?
„Poskvrníte její čest,“ pravil na vysvětlenou.
„Jak?“ zeptal se Dunící Hrom.
Doktor Páral tiše vyprskl a Lemmy složil hlavu do dlaní.
„Jednoduše jí sbalíte a přefiknete!“ zařičel, blízek mdlobám. „A jestli se zeptáte jak, tak vás zabiju!“
Tvář Dunícího Hroma byla obrazem nepochopení. Lemmy si povzdechl. Doufal, že nic takového nebude muset nikdy udělat, ale bylo to tady, a musel se tomu postavit jako muž. Naklonil se, a chvíli policistovi něco šeptal do ucha. Když skončil, měl Dunící Hrom oči vyvalené jako tenisáky.
„Opravdu?“
„Stoprocentně,“ přikývl Lemmy. „Naprosto mi důvěřujte.“
„No, ale…“ ošíval se policista. „Dunící Hrom neví, jestli to zvládne…“
Lemmy sáhl k poslednímu argumentu.
„Byl byste radši, kdyby tam šel podporučík Plytký, a užíval si to s ní on? A nebo snad,“ výhružně se předklonil, a chytil policistu za límec. „Nebo snad mám jít já a udělat to sám?!

Rok Muflona, 92. rok století Binturonga.
„Vy jste pořád chladná jak vosková figurína,“ děl kadet druhého ročníku Plytký, a rozverně pohrozil prstem blonďaté svačinářce, která mu v kantýně policejní akademie podávala paví kotlet k obědu.
„Figuríny mají aspoň to štěstí, že za nimi pořád neběhají voskoví panáci,“ odpálila jeho dvoření svačinářka.
„A já vás zrovna chtěl pozvat někam na večeři, až budete mít volno,“ vnucoval se kadet a ležérně se opřel o výdejové okénko.
„É... já už ale něco mám,“ děla svačinářka vyhýbavě.
„Někdo už vás pozval?“ narovnal se kadet prudce. „A vy jste to přijala?“
„Co je vám do toho?“ upejpala se svačinářka, „Možná ano, možná ne. Uvidíme se večer.“
„Tak jo,“ zazubil se kadet Plytký. „Já teď musím na praxi, odpoledne ještě máme zatýkání drogových dealerů, a rozšlapávání šneků. Tak potom se zastavím, ju?“
Kadet Plytký vyšel z kantýny s palci zastrčenými za opasek, spokojeně si pohvizduje. Kdepak, kdepak, myslel si, ta na tebe bere, hochu. Jsi prostě neodolatelnej.
Když přecházel kolem golfového hřiště, zpoza křovin vystoupil vysoký maník v uniformě kadeta. Podle vzezření patřil k nějakému divokému kmeni, jaké žily na předměstských sídlištích Logobergu. Příchozí si změřil kadeta Plytkého a podíval se na jeho ročníkové označení.
„Jsem kadet čtvrtého ročníku,“ prozradil. „Mé jméno zní... éé... Funící Strom. Nechce můj bílý bratr pro staršího kadeta udělat malou laskavost?“
Kadet Plytký věděl, že kariéra se nezakládá na odmítání proseb nadřízených.
„Poslouchej,“ pravil starší kadet. „Tady v kantýně pracuje jedna velmi krásná svačinářka. Funící Strom ji chce složit a přestřihnout… ne, jak se to…, jo, sbalit a přefiknout. V našem kmeni je zvykem získat ženu v boji. Ty teď půjdeš, naoko ji přepadneš, a jako ji budeš chtít znásilnit. Náhle přiběhne Funící Strom, naoko tě zmlátí, a svačinářka pak z vděčnosti daruje Funícímu Stromu květ svého panenství....“
Vtom se starší kadet zarazil, a prohlédl si mladšího kolegu pořádně.
„Do háje… že on je to… Plytký?“
Kadet Plytký nevěřícně zíral. Pak se vzpamatoval a dal se na útěk.

Autor jako by přímo slyšel námitky znalců a milovníků sci-fi. Pokud se mise povede, a kapitán Sumýš zatkne zločinného náměstka, ten se nestane ministrem školství, nebude usilovat o ovládnutí ani Policejní Akademie, ani té Záchytkovy Všeobecné, a tak nebude třeba posílat Lemmyho proti proudu času. Takže co tady Lemmy dělá?
Jestli krev, která potřísnila Lemmyho tvář a hruď, nebude panenská, proč tedy Lemmy sedí v nemocničním sklepě, a posílá neschopného policajta, aby v minulosti zachránil svět pohlavním stykem? Jestli svačinářka přijde o panenství, náměstkův plán nevyjde a démoni nikdy nesplní jeho rozkaz. Nebude třeba hledat stroj času.
Podobné úvahy nikam nevedou. Nedošlo vám, že tento příběh vůbec není o cestování časem? A není ani o černé magii. Je o tom, že se ženami se sice žít nedá, ale bez nich už vůbec ne.

Rok Pakoně (99)
Zubožení, v otrhané cáry odění studenti Akademie se skrývali v začouzené chodbě a apaticky čekali, až je vyšinuté hordy kanibalských žoldáků ministerstva školství srovnají se zemí.
Náhlé a nezvratné zavedení oddělené výuky před čtyřmi lety vedlo k sérii zuřivých vzpour, které byly o to větší, že studenti už neměli co ztratit. Pracovníci ministerstva také nenesli ztrátu svých žen nijak nadšeně, a tak občanské války zachvátily celou zemi. Svět se změnil v peklo, v němž se poslední zbytky mužů navzájem ze zoufalství vybíjely.
V této časové linii bylo studentů o něco méně. Otto Sigimer například spáchal již před třemi roky sebevraždu. Reinhard von Schneckenberg se odstěhoval do Trollreichu, kde se podle legend v hlubokých lesích skrývaly valkýry, na které si ani Šakalovi démoni netroufli.
Vittus Braber byl za zločiny proti státu a lidu odsouzen k trestu smrti. Poprava se však nekonala, protože se v poslední chvíli zjistilo, že nemá průkazku První Popravčí Pojišťovny, a kat ho odmítl stít na pokladnu. Braber putoval do basy (a celá aféra vyvolala parlamentní debaty o bodovém systému hodnocení katů a návrhy pravice na finanční spoluúčast stínaných). Lemmy v této větvi času vůbec neexistoval. To proto, že i tak byl jeho život samý malér, a bohové si řekli, že tohle už by bylo přece jen trochu moc.
Sylvius zničeně složil hlavu do mozolnatých rukou a opřel se o rozstřílenou zeď. Náhlé zmizení všech žen před čtyřmi lety pro něj přišlo moc brzo, a zanechalo ho světu coby nevyléčitelného panice. Mnozí studenti tvrdili, že to stihli ještě před tím osudným dnem, ale většinou lhali.
Má to cenu, ptal se Sylvius sám sebe, když se na schodišti rozlehly dunivé kroky a do chodby vešel nepříčetně vyhlížející žoldák z ministerstva. Sylvius neměl sílu se bránit, a tak jenom sklonil hlavu a tupě očekával smrtící ránu.

Rok Muflona (92)
Dunící Hrom své poslání nezačal zrovna nejlépe. Ze všech kadetů nižších ročníků narazit zrovna na Plytkého a vyžvanit mu celý plán! Dunící Hrom byl ale vytrvalý a nikdy se nevzdával. Opustil prostory Policejní Akademie a zkusil si to líp promyslet. Koneckonců nemusel moc pospíchat, protože k vyhlazení žen dojde až v 95. roce, takže měl na námluvy ještě tři roky. Jenže při jeho stylu balení holek se tři roky zdály žalostně málo. Navíc už v 93. roce měl sám nastoupit do Policejní Akademie k výcviku, a neuměl si představit, jak bude konkurovat v lásce kadetu Plytkému, a k tomu ještě sám sobě.
Také začal být zvědavý, jestli to, co mu řekl Lemmy o ženách, je skutečně pravda, a chtěl to co nejdřív zjistit.

Kadet Plytký se opíral o rám dveří kantýny, zatímco svačinářka uklízela kuchyň před koncem služby.
„Nevěřila byste, co se mi dneska stalo,“ nadhodil kadet, a začal vyprávět o svém setkání s podivným cizím kadetem. Popsal celou událost v zásadě pravdivě, i když si do scénáře přidal několik vlastních hrdinských výstupů.
„Naštěstí jsem mu poslal mezi oči dobře mířenou pecku z avokáda, a tak jsem ho skolil,“ skončil. Odlepil se od futra a pozoroval, jak mladá svačinářka zamyká jídelnu. Když schovala klíče do kapsy a otočila se k odchodu, jemně ji zadržel a lehce obejmul kolem ramen.
„Nikdy bych nedovolil, aby ti nějakej idiot ublížil...“ zašeptal. Byl tehdy o sedm let mladší, než jak ho pamatoval Lemmy ze svého vlastního přirozeného běhu času, a tak v některých okamžicích dokonce připomínal pohledného mladého muže. Důvod, proč se mu v původní verzi historie nepodařilo svačinářku sbalit, byl ten, že ho považovala za zbabělce. Jenže teď, když viděla, že je ochoten se kvůli ní bít na život a na smrt s divokými zlosyny odkudsi z pralesů, pohlédla na celou věc jinak…

Rok Vola (95)
„Mimochodem,“ nadhodil doktor Páral. „Slyšel jste někdy výraz ,krevní banka´?“
„Co to je?“ ptal se Lemmy s hrozivým podezřením.
„To jsme vyvinuli vloni, ale zatím je to ve zkušební fázi. Jednoduše zásoba podchlazené krve od dobrovolných dárců. Víceméně jsme ten nápad okopírovali od neandrtálců, kteří před pětatřiceti tisíci lety málem vyhynuli, ale tohle je zachránilo.“
„Tak něco řeknu, proboha!“ zaječel Lemmy na hranici příčetnosti. Doktor mu začínal lézt na nervy, a musel si pořád připomínat, že mu nesmí nijak ublížit.
„Jenže já byl opravdu upřímně zvědav na to, jestli to vyjde s tím vaším plánem,“ přiznal doktor. „A pro vás by to taky bylo patřičné zadostiučinění, ne?“
„To jo, jenže Dunícího Hroma už jsem v akci viděl mockrát, a tak bych si na to nevsadil zlámanou grešli,“ povzdechl si Lemmy. „Můj plán byl geniální, ale uvést ho do praxe by asi vyžadovalo lepší materiál. No, doktore, vy máte taky šamanskej výcvik, že?“
„Jak to víte?“ podivil se doktor Páral.
„Prostě se smiřte s tím, že vím věci, který jiný lidi nevědí,“ poradil mu Lemmy. „Takže jestli to nevyjde, dostanete Dunícího Hroma zpátky do tohohle roku, sebereme z lednice nějakou vyhovující krev, a vyvoláme nějaký mocný dobrý síly. Ale řeknu vám, s váma spolupracovat je taky...“
Ozvalo se rázné zabušení na dveře.
„Jste tam, doktore Párale?“ volal nějaký hlas za dveřmi. „Potřebujeme vás na sále. Ta stará ženská s liposukcí má nějaký komplikace s narkózou!“
Lemmy i doktor Páral strnuli a pak hluboce vydechli úlevou. Hlas evidentně patřil mladé sestřičce.

Rok Pakoně (99)
Pach kouře zmizel a Sylvia do očí bodl náhlý záblesk světla. Překvapeně zvedl hlavu a viděl, že sedí v relativně čisté a uklizené učebně. Proti němu seděla krásná světlovlasá dívka a upírala na něj modré oči.
Sylvius mžikl a zmocnil se ho pocit, jako by se právě probudil z děsivé noční můry, ale okamžitě ji zapomněl. Sněžná Květina, no ovšem!
„Něco se stalo?“ zeptala se dívka, když viděla, jak zmateně zamrkal.
„Ne, všechno je dobrý,“ na to Sylvius a pohlédl jí do očí. „Chtěl jsem ti jenom říct, že... no, už jsem to trochu rozchodil a ta největší bolest už tak nějak pominula, ale...“
Sněžná Květina ho povzbudivým gestem lehce popleskala po ruce.
„Já vím,“ zašeptala. „Mě to bylo moc líto, ale nemohla jsem...“
Sylvius ji pohladil po tváři. „Tak proč bychom nemohli...“
Strašlivá rána jim vyrvala bubínky z uší, a do místnosti se vřítila záplava skleněné tříště z okna. Dovnitř zvenku vletěl jakýsi temný objekt, a se zaduněním přerazil jednu lavici.
„Zde jsem, má lásko!“ zajásal Rocco, když se vyhrabal na nohy a začal si odvazovat od pasu lano, na kterém provedl svou náhlou invazi ve stylu Tarzana. „Dozvěděl jsem se, že jste tady obklíčeni, a tak jsem tě přišel vysvobodit....“
„Nazdar, stará vojno,“ pozdravil pak ještě Sylvia, těsně předtím, než ho Sněžná Květina začala vášnivě líbat na přivítanou.
Sylvius zhnuseně opustil učebnu a šel se buďto dát zabít na barikády, nebo vyzvracet na záchod, podle toho, co stihne dřív. Nad schodištěm ho přivítal nadšený jásot. Studenti a studentky už neseděli na střílnách, nýbrž se vykláněli z oken a freneticky aplaudovali osvoboditelům, kteří právě ztékali plot školního pozemku.
To rozsáhlá policejní akce pod velením kapitána Dunícího Hroma čistila Akademii od okupantů, kteří byli znenadání postaveni mimo zákon samotným panem presidentem (který byl v tajnosti seznámen s všemi alternativními scénáři, a velmi ocenil, že jeho oblíbená filmová herečka nezmizela v propadlišti historie).
Dunící Hrom neválčil. Seděl na sloupku u vrátek, svůj válečný kyj zdobený skalpy měl položený na klíně, v zubech svíral trs šeříkových květů a nechával se fotit pro instruktážní materiály.

Rok Vola (95)
Lemmy otevřel, nadšeně políbil sestřičku na obě tváře a vyfasoval od ní strašlivou facku. Bolest však nebyla ničím proti radosti, že to tak dopadlo.
„Podcenil jsem toho starého kance,“ pochvalně se zmínil o Dunícím Hromovi. „A vy dejte pokoj tý holce, beztak nemáte love na zaplacení,“ poručil doktorovi, protože ve sklepení se zase objevila vyděšená a zmatená prostitutka. „Koukejte radši vytáhnout Dunícího Hroma z roku Muflona. Nechci si ani představit, že by se nám tu jednou potloukali dva Dunící Hromové.“
Pak nabídl vystrašené prostitutce rámě a vyvedl ji ven, ze sklepa, na ulici plnou krásných, sympatických a žádoucích žen a dívek. Koupil jí květinu a bonboniéru, nazval ji krásnou dámou, perlou uliček lásky a výkvětem ženského pokolení, načež odtančil s pocitem dobře vykonané práce do budovy ministerstva školství. (Šlapka na místě sekla s prostitucí, šla se vyzpovídat, a později si našla jiné zaměstnání.)
Na ministerstvu Lemmy nalezl kapitána Sumýše, jak mává náměstkovi před nosem zatykačem a odvádí ho v poutech do svého auta. Akci jistil poručík Plytký, a u auta stála svačinářka. Původně dlouhé blond vlasy měla ostříhané nakrátko. Lemmy si vzpomněl, že v některých kmenech se žena musí po ztrátě panenství ostříhat, a spokojeně se ušklíbl.
Všechno je přesně tak jak to mělo být, pomyslel si Lemmy. V duši mír a nad hlavou duha.
Doktor Páral mezitím překonal své zklamání, a vytáhl z minulosti Dunícího Hroma. Kadet se tvářil zachmuřeně, a na dotazy neodpovídal.

Rok Pakoně (99)
Vrabci, na rozdíl od lidí, vnímají realitu takovou, jaká je, a žijí v přísně kontinuální časové linii. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je ten, že vrabce vůbec nezajímá, lze-li cestovat časem, a co by z toho vyplývalo, jinak řečeno mají to na háku. Proto také skupina vrabců, žijících na střeše Akademie posledních osmačtyřicet hodin jen nevěřícně seděla a koukala, jak se mění scenérie a ženy mizí a opět se objevují.
„Hnusnej trip, vole,“ prohlásil jeden. „Aspoň že vole ta Sněžná Kytka je zpátky. By jinak nebylo vole moc na co koukat.“

Lemmy prožil ještě jednou cestu časem, tentokrát zpátečním směrem. Když vylezl ze stroje času v nemocnici, spatřil vesele se zubícího doktora Párala s připraveným županem, profesora Srpna a ředitele Záchytku.
„No, zvládnul jste to!“ děl pochvalně Záchytka. „A já jsem hrdý nato, že má stará dobrá žlutá škola rodí tak statečné syny.“
„Potěšení na obou stranách,“ odtušil Lemmy a vyčerpaně se posadil na jednu postel. „A nebyla to žádná sranda. Ten pornočasopis, co si tady čtete, taky vůbec nemusel vyjít, protože by do něj neměli koho nafotit.“
„Co to žvaníte?“ ptal se zaskočený Záchytka.
Doktor Páral vědoucně pokýval hlavou.

„Rád tě vidím, Lemmy,“ přivítal Sylvius svého druha. „Je mi líto, ale propásnul jsi hodně drsný mecheche. Chyběls nám tu, protože o tobě se ví, že nezkazíš žádnou legraci.“
„No, já jsem si to svým způsobem taky užil,“ odvětil Lemmy. „Tak jako v terénu. Ti to pak budu vyprávět. Hele - támhleta úchvatná žena, není to profesorka vdova Mokrá? Ta ztepilá šíje, ty ladné křivky! Ty loketní jamky! Ta tvář vznešené bohyně!“
„Jsi v pohodě, vole?“ tázal se Sylvius, upřímně zděšen.
„Jasně,“ ujistil ho Lemmy. „Ty vole, a kdo je támhleto?“ Ukázal na mladou ženu, která stála mezi ostatními profesory.
„To je přece profesorka občanské nauky,“ řekl Sylvius. „Copak jí neznáš?“
„Jo, znám, potkal jsem ji ráno… teda před čtyřmi lety, ale to měla jiný zaměstnání,“ odtušil Lemmy. Pak si všiml, že u školníkova bufetu se občerstvuje Dunící Hrom, ověnčený vavřínem. Zamával mu, a policista na něj spiklenecky mrkl.
„Dunící Hrom pochopil mnoho věcí, bledá tváři,“ řekl. „Například odkud se berou proroci.“
„Jediná věc mě sere,“ vzdychl Sylvius. „Už jsem to málem dal se Sněžnou Květinou zase do kupy, když vtom přiletěl ten kretén Rocco a celý to zase zaválel do sraček!“
„Nic si z toho nedělej,“ těšil jej Dunící Hrom a ponořil se do vzpomínek. „Dunící Hrom kdysi dávno miloval jednu dívku. Byla krásná jako laň, která stojí v ranním oparu na pasece a natahuje šíji po mladém oroseném listí. Dunící Hrom ji miloval celým srdcem, a toužil po ní, chtěl ji spakovat a přeložit…ne, jak to bylo… zazdít a přerazit? No to je jedno, chtěl si ji vzít a žít s ní až do smrti. A ona místo toho dala květ svého panenství naprostému debilovi, kadetovi druhého ročníku. Dunící Hrom dodnes cítí osten ve svém srdci…“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský