Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Mirek Dušín, Rychlonožka, Mirek Daneš, Jan Tleskač, tajní policisté, Bratrstvo kočičí pracky, Otakar Losna, otec a syn Mažňákovi, Anča Danešová, Širokko, Vontové
Shrnutí: Mirek Dušín je poprvé o prázdninách sám. Události ho zavedou až k nečekanému objevu, že je nadán tajemnou, až nadpřirozenou silou, kterou podle všeho zdědil po otci. Nyní před ním stojí dilema, jak s tímto darem naložit. Zároveň tento příběh vrhá nové světlo do dosud záhadných případů úmrtí a jiných podivných událostí, ke kterým kdysi došlo ve Stínadlech i na Druhé Straně. Co ve skutečnosti ukrýval tajemný hlavolam, a proč každý, kdo s ním měl něco do činění, musel čelit utrpení a zkáze? Co na to Jan Tleskač?
Poznámka: Pro pochopení tohoto příběhu je dobré znát souborné dílo Jaroslava Foglara, pojednávající o Rychlých Šípech – tj. tři romány a zhruba milión krátkých komixových příběhů - což se týká především retrospektivních pasáží. Nebo si můžete vzít půlroční dovolenou, a nastudovat si to. Svět Rychlých šípů je v tomto příběhu tak trochu zkřížený s jiným fandomem, který nejspíš pozná úplně každý…
jedná se o příběh na motivy Rychlých šípů, takže žádný sex, násilí ani sprosťárny… tedy nijak moc…

Prokletí hlavolamu

Před dvěma lety…
Širokko schoval hlavolam do kapsy, odrazil se a jediným mocným skokem dopadl na střechu protějšího domu. Hoši Rychlých Šípů se nahrnuli k zábradlí pavlače. Pro Širokka teď byla jediná možnost úniku – skok na vedlejší střechu. Mezi oběma střechami však zela velmi široká mezera. Širokko ale nezaváhal. Rozběhl se…
„Neskákej!“ vykřikl Mirek. „Neblázni, chceme se s tebou jen domluvit! To nepřeskočíš!“
Pozdě. Širokko skočil. Jeho skok, ačkoliv mocný a dlouhý, nestačil. Širokko nedoskočil – v letu se ještě zachytil okapové roury. Měl silné prsty, ale roura povolila a Širokko se děsivě pomalým pádem zřítil do temnoty dvorku.
„Já mu to říkal!“ vydechl Mirek. „Říkal jsem mu ať neskáče! Rychle dolů!“

Dnes…
Mirek Dušín seděl v klubovně. Byl smutný, protože zde byl sám, ačkoliv prázdniny byly v plném proudu. Jarka Metelka odjel s maminkou k moři, Jindra, který pocházel ze skromnějších poměrů, k tetičce na venkov, a Červenáček to teď poslední dobou nějak nezdravě moc táhnul s Podkovou. A co se týče Rychlonožky…
Rychlonožka byl vždycky trochu moc impulsivní povaha. Momentálně trávil léto v nápravně výchovném ústavu pro chlapce, protože v záchvatu zuřivosti udeřil svého kolegu učedníka Baga v zámečnické dílně do hlavy kusem železa. A já mu to říkal, vzpomínal Mirek, nenechej se vyprovokovat, i když ti kluci z dílny jsou takoví sígři. Jak že mu to Bago nadával? Panoš, nebo Pranic, nebo tak nějak, nedávalo to moc smysl… No kvůli takovým nesmyslům bych já zuřit nezačal.
Mirek si povzdychl. Pobyt v klubovně mu přiváděl smutné vzpomínky, protože touhle dobou jinak s chlapci vyráželi na celodenní výpravu, nebo na víkendový pobyt v přírodě za městem. Vstal a vydal se do ulic.

… Štěpán Mažňák prudce zvedl hlavu. Vycítil záblesk! Někdo vyndal ježka z klece… Někdo? S největší pravděpodobností Losna, jeho nenáviděný soupeř, vrah jeho otce! Možná konečně přišel čas, kdy bude Mažňák moci vyjít ze svého vězení, z kobky ve sklepení, do které se před lety sám dobrovolně uvrhl. To dlouhé čekání se snad konečně vyplatí. Jaký byl blázen, když věřil v moc ginga… je to jen strom, nic víc. Oko, v něm je ta pravá síla, a Oko jej povede nocí…
„Synku…“ otcův hlas se po letech mlčení probudil. Zněl vzdáleně a zastřeně, jako by probublával ze stoky, v níž skončil otcův život. „Hlavolam nás volá…“

Mirek se opřel o plot chlapecké polepšovny. Na zahradě zrovna několik chlapců provádělo úklid, a mezi nimi i Rychlonožka. Mirek upoutal jeho pozornost tichým hvizdem, který mezi hochy Rychlých šípů patřil k dávno smluveným signálům. Rychlonožka zvedl hlavu a nenápadně se přesunul k plotu.
„Bacha, Mirku,“ sykl. „Jestli mě zmerčí starej, jak se tady vykecávám, strhnou mi to z odpracovanejch hodin.“
„Ach Rychlonožko, proč jen musíš být tak prudká povaha,“ pravil vyčítavě Mirek. „Nebýt toho, mohli jsme teď aspoň my dva spolu něco podniknout.“
„Jo, já mám zaražený prdy nejmíň do konce podzimu,“ děl trpce Rychlonožka.
„Hele, nenechávejte tady ležet ty hrábě zuby nahoru,“ všiml si Mirek při pohledu do zahrady ústavu. „Někdo na ně šlápne a ublíží si.“
„To je starostí,“ mávl rukou Rychlonožka. „Nejsme malé děti.“
V tu chvíli vyskočil zpoza rohu obávaný vychovatel, který už Rychlonožku nějakou chvíli pozoroval, a teď se ho rozhodl dopadnout a ztrestat za to, že se ulejvá z úklidu. Jen udělal dva kroky, šlápl na hrábě a koupil ji tak přesně mířenou, až mu zuby vyletěly ušima.
„A kur… teda chci říct himbajs šůviks,“ mínil Rychlonožka
„Tak mu aspoň poskytni první pomoc,“ nabádal ho Mirek, protože nikdo z chovanců se k tomu moc neměl. „Učili jsme se to přece na letním táboře.“
„Ale co, ten hajzl to stejně potřeboval,“ pokrčil Rychlonožka rameny. Mirek si s lítostí uvědomil, že pobyt v ústavu zřejmě jeho mladšího kamaráda poznamenal víc, než je zdrávo a jemu milo.

Před patnácti lety…
Maxmilián Dráp se vyčerpaně opřel o dvířka na půdě svého domu. Kdybych byl poslechl Dušína, hnalo se mu hlavou. Ten parchant měl vždycky pravdu! Oni to snad měli vrozené. Starý Dušín i jeho syn jsou oba jak vtělená moudrost světa, a nejhorší je, že mají vždycky pravdu.
A Dušín se přitom o svou pravdu s nikým nikdy nehádá, jako to lidé často dělávají. Prostě něco řekne, a ono se to pak stane. Už jako dítě tím Maxmiliána doháněl k zuřivosti. - Maxi, nelez do toho potoka, kousne tě ondatra. - Prosím tě, kdy by se tu vzala ondatra-áu!! - Maxi, netřes tou větví, bude tam vosa a dá ti žihadlo. – Ale nejsem přece takový hlupák – a pic ho, vosa, a rovnou mu ho tam pustila...
A to mu zůstalo do dospělosti. Maxmilián ho přímo slyšel, jak ho nedávno nabádal: Maxi, není to hloupost, utratit všechny úspory za známku, i když je tak vzácná? A později: Maxi, nedávej tu vzácnou známku do té obyčejné obálky, ještě ji náhodou spálíš. - Ale no tak, copak jsem takový trouba? Jak mohl tušit, když si myslel, že pálí obálku z berního úřadu (jak činil pravidelně), že je to ta s Mauritiem? Ach bože, možná je čas s tím vším skoncovat…

Dnes…
„Víš, stýská se mi po chlapcích z Rychlých Šípů, a po našich dobrodružstvích,“ svěřoval se Mirek Vildovi Drabšíkovi. Před časem tohoto chlapce svou dobrou radou zachránil ze spárů mladistvé bandy výtržníků, a Vilda se pak stal členem klubu Odvážných Srdcí.
„Tak pojď v neděli s námi do skal za městem,“ nabízel mu Vilda Drabšík. „Chystáme celodenní výpravu. Jsou tam krásné skalní stěny, zatopené lomy a tak dál.“
„No, to ještě uvidíme,“ vyhýbal se odpovědi Mirek. Tušil, že výprava do skal s Odvážnými Srdci by mu mohla přinést bolestné vzpomínky.
„Ale Vildo,“ kladl kamarádovi na srdce, „dávejte v těch skalách pozor, aby někdo někam nespadl, aby vás něco nepokousalo, nebo se někdo neutopil.“
„Neměj strach, Mirku,“ usmíval se klidně Vilda. „Na takovou výpravu přece nejdeme poprvé, a všichni jsme skládali bobříka zdravotníka.“

Zpráva z tisku: „Prázdninová tragedie v lomu“- Zatopený lom za městem stal se tuto neděli svědkem hromadného neštěstí. Čtveřice chlapců, tvořící tzv. klub Mladého Hlasatele, vydala se za město na nedělní výlet. Když se ocitli na skalním hřebeni, jeden z nich zřítil se dolů, když pod ním povolil nepevný kámen. Tento hoch měl u sebe naštěstí lano, a tak jej mohl druhý jeho kamarád včas zachytiti, bohužel mu však ujíždějící lano sedřelo kůži na obou dlaních. Jest zde vážné nebezpečí, že již nebude nikdy moci používati svých rukou tak jako dříve. Mezitím zbylí dva hoši spěchali dolů, aby mohli svého padajícího druha jistiti zezdola, jeden z nich padl však nešťastně hlavou na kámen, vyčnívající z vody a upadl do bezvědomí. Čtvrtý pokoušel se jej zachrániti, ale naneštěstí jej bodla do voka osa, a díky vrozené citlivosti na jedy nemohl pokračovati. Hoch, visící na laně, naštěstí slezl a poskytl svým kamarádům nejnutnější ošetření. Potom vypravil se sehnati první pomoc. Na silnici podařilo se mu zastaviti auto, bohužel však za cenu toho, že jím byl přejet a skončil se zlomenou kostrčí. V autě naštěstí nacházel se pomocný zdravotní armádní sbor, a tak byli všichni čtyři chlapci včas vyrváni z ohrožení života. Nebezpečí číhá všude, buďte proto opatrní, radí čtenářům redaktor Mladého Hlasatele pan Foglar.

(Oprava z předchozího vydání: V minulém čísle ve článku „Prázdninová tragedie“ nedopatřením objevila se tisková chyba. Místo „bodla jej do voka osa“ mělo býti vytištěno „bodla jej do oka vosa“. Za chybu se čtenářům omlouváme a děkujeme za pochopení.)

Před pětadvaceti lety…
Ve stínadelské uličce, blízko Rozdělovací třídy, stál na rohu chlapec, jako by na někoho čekal. Vypadal trochu nervózně. Tehdy ještě nebylo ve Stínadlech tak nebezpečno, jako později, takže neměl strach z místních chlapců, kteří si před krátkým časem začali říkat Vontové. Spíš to vypadalo, že ten, koho očekával, se někde opozdil.
Opodál se zastavili dva Vontové. Vypadali stejně staří, nebo možná ještě mladší než on, takže od nich snad nic nehrozilo. Zdálo se, že taky na někoho čekají a začali si tiše povídat. Osamělý chlapec jejich rozhovor poslouchat nechtěl, ale jelikož byl tichý večer, přece jen z něj mimoděk několik úryvků zaslechl. Napřed si povídali o staré opuštěné půdě, kterou objevili někde v odlehlé části Stínadel, a nejspíš si tam plánovali nějakou výzkumnou výpravu. Potom začali mluvit o kronice, která se měla zakopat pod dlažební kameny na nějakém schodišti, či co.
Teprve teď si ale oba mladší Vontové všimli, že je poblíž nich někdo cizí. Jelikož byli dva, nezalekli se, ale naopak přistoupili k cizímu chlapci a zatvářili se výhružně.
„Co tady čmucháš?“ pronesl první z nich větu, kterou snad mají Vontové v genech, nebo ji do nich od malička vtloukají ve škole, každopádně ji používají tak často, že se ve Stínadlech stala jakýmsi druhem neformálního pozdravu. „Nestojíme tu o žádný cestovní ruch!“
„Já nečmuchám,“ odvětil pan Dušín, neboť právě jím se za nějaký čas tento chlapec měl stát. „Čekám na kamarádku, Anču Danešovou. Neznáte jí?“
Vontové se uklidnili.
„Ne,“ řekl jeden. „Co ty, Dymoure?“
„Jo, tu znám,“ řekl. „Ale brousí kolem ní ten mladej Tleskač, co se učí v dílně u Mažňáků.“
(Kdyby Jan Tleskač nezahynul ve svatojakubském kostele, mohl se později snadno stát otcem Mirka Daneše. Být přímým potomkem legendy by Mirku Danešovi zajistilo Velké Vontství automaticky a bez zkoušek.. Jenže kdyby Jan Tleskač nezahynul, nestal by se legendou a hlavolam by se nestal symbolem Velkého Vonta. Všechno má svůj háček.)
Budoucí otec Mirka Dušína se trochu nakrknul a odsekl: „No a vy byste zase neměli lézt bůhvíkde po opuštěných půdách. Bývají tam různé nebezpečné pasti, jako třeba staré prádelní koše. Někdo do nich může spadnout, koš se zaklapne a už nikdy se nedostane ven.“
„Chceš dostat přes kokos?“ zeptal se vyšší z obou Vontů.
„Nech ho, Vráno,“ řekl Dymour. „Nemáme čas, Dratuš tu bude co nevidět a musíme ještě za Kerhátem.“
„No jo,“ mrmlal Vrána. „A ty tady přestaň moc slídit,“ otočil se ještě k Dušínovic chlapci. „A vyřiď to i ostatním na té vaší Druhé Straně. Stínadla nestojí o žádné čmuchaly!“

Dnes…
Mirek seděl na schodech před nemocnicí, kam přinesl chlapcům z klubu Odvážných Srdcí ořechy, květiny a pozdravy s přáním brzkého uzdravení od jiných chlapeckých i dívčích klubů Mladého Hlasatele. Přemýšlel o svém neradostném osudu, když vtom na jeho tvář dopadl čísi stín. Mirek vzhlédl a spatřil před sebou stát dva dospělé muže.
„Dobrý den,“ pozdravil vychovaně.
„Ahoj, chlapče,“ řekl vlídně mladší z obou cizích pánů, zatímco druhý, starší a obtloustlejší, s pochmurným výrazem pokuřoval cigaretu. „Jsme od policie, můžeme si s tebou chvíli promluvit?“
„Co jsem provedl?“ užasl Mirek a postavil se.
„Ty nic,“ uklidnil ho milým úsměvem mladý muž. „Jde o tvého kamaráda. Jakže se jmenuje?“ otočil se na kolegu. Druhý muž vytáhl z kapsy složený kus papíru a rozložil ho.
„Eh…no,“ luštil z papíru.
„Tak to přečtěte,“ nabádal ho mladší kolega.
„Já nemůžu,“ děl rozpačitě starší policista v civilu. Mladý mu papír sebral a podíval se na něj. Chvíli bezmocně hýbal rty.
„No jo, nejde to,“ řekl nešťastně a podal papír Mirkovi. Na papíře bylo nějaké hlášení, a u něj fotografie se jménem a dalšími personálními údaji.
„To je Červenáček!“ zvolal překvapeně Mirek. „Co udělal, proboha?“
„Pojď s námi na služebnu a všechno se dozvíš,“ vyzval ho přátelsky mladší policista.
„Také že jdu,“ chystal se Mirek. „Za Červenáčka bych dal ruku do ohně, a mohu se zaručit, že nic neprovedl! Vždycky jsem mu přece říkal, aby se nezaplétal s žádnými špatnými kamarády, a on mě vždycky poslechl.“
Oba muži na sebe významně pohlédli a mladší téměř neznatelně přikývl.
„No tak pojď, chlapče, ať to máme rychle za sebou,“ řekl Mirkovi a všichni tři se pustili na služebnu.

„Dáš si čaj?“ ptal se přátelsky mladší z obou policejních úředníků, když se Mirek usadil v jejich kanceláři. Mirek zdvořile odmítl. Mladý policista si sundal kabát, zatímco starší si zapálil další cigaretu. Mirkovi dým pochopitelně vadil, ale byl slušně vychovaný, tak mlčel.
„Přiveďte toho druhého,“ vyzval mladší úředník uniformovaného strážníka, který tiše stál u dveří. Strážník odešel, a Mirek se vyčkávavě zahleděl ke dveřím, očekávaje, že strážník přivede Červenáčka.
„Budeme k tobě upřímní, Mirku,“ začal mladší policista, když se pohodlně usadil ke svému stolu. „Nejde o Červenáčka.“
„Ne?“ užasl Mirek. „A o koho?“
„O tebe.“
Než stačil Mirek něco říci, otevřely se opět dveře kanceláře a strážník dovnitř postrčil…
„Mirku…“ vydechl Mirek udiveně.
Ve dveřích úřadovny stál chlapec, který byl až neuvěřitelně podobný Mirkovi Dušínovi. Téměř každý detail se shodoval, včetně barvy očí a vlasů. A jelikož v té době existovalo jen velmi málo variací na chlapecký účes, měl i vlasy téměř stejně upravené.
Mirek ho znal. Shodou okolností se jeho dvojník jmenoval také Mirek, a to Mirek Daneš. Bydlel ve Stínadlech, což nebylo od Mirkova bydliště na Druhé Straně tak daleko, ale díky separaci a uzavřenosti Stínadel se poprvé setkali teprve před dvěma lety. Mirek Daneš byl vůdcem jedné party stínadelských hochů, kterým se říkalo Vontové. Tato parta se s Rychlými Šípy dostala do sporu a Danešovci dokonce Rychlým šípům zabili jejich psa Bublinu. Z podobnosti chlapců, kteří měli i téměř stejná jména, tak vzniklo mnoho nedorozumění jak mezi Vonty, tak mezi chlapci z Druhé Strany i samotnými Rychlými Šípy. Dalo by se říci, že vztahy mezi oběma dvojníky nebyly zrovna nejlepší. Záhadná podobnost obou chlapců patřila k mnoha dalším tajemstvím, jimiž byly obestřeny temné staré uličky Stínadel…

Před patnácti lety…
„Není to nebezpečné?“ ptal se pan Dušín Anči Danešové v jejím podkrovním bytě ve Stínadlech.
„Neboj se,“ uklidňovala ho Anča, „mám teď ty dny, že se nic nestane… no však víš.“
Pan Dušín měl dobré zaměstnání, dobré bydlení a hodnou manželku na Druhé Straně. Do Stínadel nevkročil už téměř dvacet let. Naposledy tu byl jako chlapec, ale ještě předtím, než ve věži svatojakubského kostela nešťastně zahynul ten hoch Jan Tleskač, místní chlapci nějak zdivočeli. Do jejich čela se postavil hoch jménem Vojtěch Vont, a prolitá krev Roberta Komoura jako by načrtla mezi oběma čtvrtěmi rudou hraniční linii. Pro chlapce z Druhé Strany už nebylo radno sem bez doprovodu dospělých strkat nos. Panu Dušínovi – tehdy ještě chlapci – to bylo líto, protože tak byly zpřetrhány styky mezi ním a jeho kamarádkou Ančou Danešovou.
Až teď, po tolika letech, ho do Stínadel zavála jakási úřednická povinnost, a jaká to byla náhoda, když v jedné úzké uličce narazil právě na ni, na svou dětskou lásku. Slovo dalo slovo, a tak se dali do řeči, a…. no co si budeme povídat.
Svědomí pana Dušína to vzalo všelijak. Jeho manželka byla doma, a čekala jejich prvorozeného. Svědomí Anči Danešové na tom později nebylo lépe. Byla svobodná, a to byl taky trochu kámen úrazu, protože panu Dušínovi lhala. Neměla ty „správné dny“ pro bezpečný sex, ale naopak ty „správné dny“ pro početí. Jenom doufala, že z toho nic nebude. Jenže bylo.

Svého chlapce pojmenovala Mirek, a teprve později se doslechla, že manželé Dušínovi dali svému synovi stejné jméno. Věděla, že si za to může sama, takže už se panu Dušínovi neozvala, a chlapce vychovávala sama. Krátce po jeho narození se odstěhovala ze Stínadel k mamince za město, a vrátila se i se synem zpátky až po mnoha letech. Když se pak její Mirek stal vůdcem jedné vontské party, byla na něj svým způsobem pyšná – i když se o něj také trochu bála. Ulevilo se jí, když se Velkým Vontem stal chlapec jménem Dratuš, a parta jejího syna se ani nedostala do prvního volebního kola. Nesnesla by pomyšlení, že by se její syn mohl přiblížit k té… k té strašidelné věci. Kdyby ji – nedej Bože – snad vyjmul z klece a Přízračné Oko se obrátilo k němu…

Dnes…
Oba Mirkové seděli vedle sebe u stolu v policejní kanceláři. Oba policejní úředníci v civilu na ně hleděli s jistým úžasem.
„No, chlapci,“ začal pak v osvědčeném přátelském duchu ten mladší. „Nezvažovali jste někdy možnost, že byste se stali policisty? Vždyť copak je nějaké krásnější zaměstnání pro zdravého mladého hocha, který má rád dobrodružství a jehož srdce horuje pro spravedlnost?“
Oba Mirkové na něj hleděli s otevřenými ústy.
„No, poslouchejte,“ pokračoval v civilnějším duchu policista. „Budeme spolu hovořit na rovinu. Který z vás to je?“
„Který z nás je co?“ ptal se obezřetně Mirek Dušín.
Mladý policista se opřel ve své polstrované židli a lehce se na ní zhoupl.
„To, co vám řeknu, hoši, je důvěrné,“ začal a mrkl na ně. „Správně by to měl slyšet jen jeden z vás. Jenže se nám to celé takhle zkomplikovalo, že nevíme který. Takže; už několik desítek let existují v našem městě a okolí podivná svědectví. Ve skutečnosti nejde o nic zvláštního, ale k naší práci patří právě to, že dokážeme vidět souvislosti tam, kde je jiní nevidí.
O co jde – když nahlédneme do našich archivů, zjistíme, že už nějaký čas dochází v našem rajónu k různým nehodám a nešťastným událostem. To není nic divného, protože to se stává všude, ale u nás se očití svědkové až podivně často – nezávisle na sobě – shodují v jedné věci. U většiny těchto neštěstí se vyskytoval jistý člověk – přesněji řečeno chlapec, který účastníky nehody ještě předtím varoval. Pokud jej ostatní neposlechli, jeho varování se pak pokaždé vyplnilo. Doslova.“
„Co je na tom tak zvláštního?“ ptal se jeden z Mirků.
„Když se to stane jednou či dvakrát, tak nic,“ připustil policejní úředník. „Ale téměř pokaždé? Popisy toho dotyčného se nám také pozoruhodně shodují. A my si myslíme, že je to jeden z vás. Vaše podoba a shoda jmen nám to bohužel trochu ztížila.“
„Říkal jste několik desítek let,“ upozornil ho jeden Mirek.
„To nás poněkud diskvalifikuje,“ dodal druhý.
„I na to jsme mysleli,“ kývl mladý policista. „Naše možnosti jsou teď lepší než před lety a naše práce se zracionalizovala. Myslíme si, že tahle zvláštní schopnost předvídání katastrof se dědí z otce na syna.“
Mirek Dušín se zamyslel a zapojil paměť. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale když už o tom ten policista mluvil, začalo se mu to vybavovat.
Červenáčku, nelez na tu skálu, nebudeš se moct dostat dolů; Pátku, nehoupej tou lodí, převrhneme se; Jindro, nebrusli k té díře v ledu, proboříš se; nehrajte si na té zabržděné lokomotivě, co když se rozjede; Rychlonožko, nejezdi na těch vozejčkách, víš že se ti dnes zdálo o ševci; nejezdi na kole po ledě, rozbiješ si hlavu; nehraj si s tou dynamitovou patronou, vybuchne to; pane, neskákejte uhřátý do vody; chlapci, nehrajte si s tou flobertkou, vystřelíte někomu oko; nelezte na ten vůz, odbrzdíte ho a co potom; nevolejte žertem o pomoc, nebo se něco doopravdy stane…. A tak dál a tak dál - to vše byl jen zlomek z nepřeberného množství podobných tragických případů.
Je možné, že by to opravdu byla nějaká nadpřirozená schopnost, kterou zdědil po otci?
„Naše policejní oddělení by se dalo charakterizovat jako… řekněme tajné,“ sdělil Mirkům mladý policista, zatímco starší stále mocně dýmal. Mirkovi Danešovi kouř tolik nevadil, neboť jakožto záporná postava z dobrodružství Rychlých Šípů už kouřit zkoušel.
„A himbajs,“ sykl Mirek Daneš. „Je to tajná policie. Chtějí nás přetáhnout na svoji stranu, a využít naše schopnosti k tajným operacím…“ Tyto znalosti věci získal ze sešitkových brakových románků, které byly u kupce Karpelesa k dostání po krejcaru. Sešitky byly plné naprostých pitomostí, ale shodou okolností měl teď Mirek Daneš pravdu.
„Já teda o ničem takovém nic nevím. Co jsem živ, vytáhnul jsem paty ze Stínadel jen několikrát, a k žádné tragédii jsem se nepřichomýtnul,“ prohlásil pak Mirek Daneš. Jasně, ušklíbl se Mirek Dušín v duchu trpce, zabít nevinného psa pro tebe není žádná tragédie, že?
„Ano,“ přikývl mladý policista. „Ale musíme mít jistotu. Naproti tomu tady Mirek Dušín hodně často jezdíval za město s tou svou partou kamarádů.“
Mirek Dušín jen potichu přikývl, protože teď nemělo smysl to popírat.
„Služba!“ zahulákal mladší policista. Strážník vešel dovnitř a dostal příkaz odvést Mirka Daneše zpátky. Uniformovaný policista s Mirkem Danešem odešli, a Mirek Dušín byl s oběma úředníky opět sám.
„No?“ udělal ten mladší.
„No co?“ ptal se podezíravě Mirek.
„Ta nabídka, abys uvažoval o práci u policie, ta pořád platí,“ povzbudivě se usmíval policista, a napsal pár krátkých slov do papíru, který ležel na stole před ním.
Mirek si to nechal projít hlavou. Sloužit zákonu, dobru a tak dál - to ano. Vždyť za několik let působení klubu Rychlých Šípů - pod Mirkovým vedením - klesla kriminalita na Druhé Straně o pěkných pár procent. Zloději, frajeři i těžké váhy, kapsáři, bytaři, šmelináři, kasaři i pasáci, ti všichni si ve svých zakouřených putykách a jedových chýších vyprávěli děsivé zkazky o pětici slušně oblečených a učesaných hochů, kteří se potloukají po ulicích Druhé Strany, neomylně se připletou ke každému překročení zákona, a jsou horší než čmuchalové rady Vacátka…
Pak zaklaply dveře, Mirek Daneš byl mimo doslech a policista se přestal usmívat.
„Dobře, teď jinak. Co víš o hlavolamu?“
„O jakém hlavolamu?“ ptal se Mirek. Tušil, na co se ho tajný policista ptá. S chlapci v klubovně za chladných večerů luštili všelijaké hlavolamy a rébusy, ale nade vší pochybnost mohlo jít jen o jeden hlavolam… o ježka.
„Nedělej ze sebe idiota, kurva!“ zařval ten druhý, starší, a praštil pěstí do stolu, až Mirek leknutím nadskočil.
„Ale no tak, no tak, kolego,“ otočil se k němu mírným hlasem ten mladší. „Vždyť ten chlapec je jenom rozrušený – poprvé u výslechu a tak dál, že.“ Promluvil opět na Mirka. „Ty a ta vaše parta jste pátrali po hlavolamu, kterému se říká ježek v kleci. Ostatně jste o tom psali v tom vašem školním časopise, v Tam-Tamu, ne? Ten druhý Mirek, co odešel, ten ho přece taky chtěl – na Stínadlech ho chtějí všichni, je to tak? Ale vy jste ho našli, mám pravdu?“
Jen to hraje, rozhodl se v duchu Mirek. Tohle nejsou dobří lidé, a neslouží spravedlnosti.
„Nevím, o čem mluvíte,“ řekl s tak nevinnou tváří, jakou dokázal vykouzlit.
„Gott im Himmel, du Schweinkerl!“ vybuchl zas ten druhý. Mladý se k němu otočil a zatvářil se přísně. Jako by se na staršího zlobil, že ve zlosti promluvil německy.
Tak a dost, řekl si Mirek pro sebe, tady začíná jít o kejhák, jak by řekl Rychlonožka.

Před pětadvaceti lety…
Jan Tleskač si sedl ke stolku ve věži kostela Svatého Jakuba. Rozsvítil svíčku a před sebe na stůl položil svůj deník. Byl nešťasten, protože problémy s jeho mistrem v zámečnické dílně dosahovaly již obludných rozměrů. Jan věděl, proč je Em - jeho mistr - takový. Chvíli krutý jako středověký tyran, a hned zas vlídný jako Ježíšek na Štědrý den. Chce z Jana dostat tajemství jeho hlavolamu. Ten byl ale bezpečně ukrytý, a Em dnes už zase s úlisným úsměvem vyzvídal, kde ho má Jan uschovaný.
Jakže se jmenuje ten chlapec z Druhé Strany, co kamarádí s Ančou Danešovou? Ten přece nedávno Janovi říkal, aby hlavolam nenosil u sebe, že je to nebezpečné… Dušín, ano, Dušín se jmenuje. Jan jeho rady moc neposlouchal, protože na něj kvůli Anče tak trochu žárlil. V tomhle měl ale asi částečně pravdu. Ten chlapec Dušínovic měl vůbec na tyhle věci nějaký čuch nebo co. Asi před pěti měsíci přece varoval zdejší stínadelské chlapce, aby při svých bojích nepoužívali dlažební kostky a kameny. Úplně stačí shnilé brambory z lihovarnické stoky, nabádal je. Stínadelští chlapci ho ale neposlechli, a při jedné jejich bitvě byl kamenem do hlavy zasažen Robert Komour, vůdce jedné party, který na své zranění zemřel.
Někdy ale Dušín těmi věčnými radami lezl trochu na nervy. Jako když se dozvěděl, že Jan chodí občas zvonit ke Svatému Jakubovi. Hlavně se neopírej o zábradlí zvonice, radil zase, mohlo by být zpuchřelé a povolit… A kdyby tušil, že Jan údajně vyrábí amatérské letadlo, to by bylo teprve řečí.
Jistě, tohle by bylo vlastně jedno – Jan ve svém deníku opravdu psal, že vyrábí letadlo, založené na konstrukci obyčejného jízdního kola. To pro případ, že by deník padl do nesprávných rukou. Nikdo nesměl tušit, co hlavolam skutečně obsahuje… Nikdo jiný nesmí nést to břímě. K tomu byl vyvolen pouze Jan… Teď byl hlavolam ukrytý, svěřený do dobrých rukou – to proto, že ten, u koho jej schoval, neměl o jeho pravé povaze ani tušení. Snad si jej Jan už brzy vyzvedne zpět, byl bez jeho tichého uklidňujícího chřestění jako tělo bez duše…
Na schodech kostela se najednou ozvaly nějaké skřípavé kroky, jako by někdo stoupal ke zvonici. Jan se polekal a rychle zavřel deník. Sfoukl svíčku a zaposlouchal se. Skřípání se blížilo a připojil se k němu i sípavý dech. Proboha… takhle přece dýše…
Jan v panice vyskočil a hodil deník na polici v temném koutě. Je jedno, že v něm nepíše pravdu – Em ho stejně nesmí najít!
O chvíli později ho jeho ztělesněná noční můra držela pod krkem a sípala mu do tváře. A když nechtěl promluvit, smýkl s ním jeho trýznitel k zábradlí. Snad ho chtěl jen postrašit, pohrozit mu. Jenže zábradlí bylo zpuchřelé a povolilo.

Dnes…
Mirek se opanoval. Nesmí propadnout panice. Tady mu nepomůže síla, ale lest…
Vrhl pohled na mladšího policistu před sebou, a spatřil, že dotyčný se mírně pohupuje na židli.
„Neměl byste se houpat na té židli,“ pravil pomalu, zvažuje každé slovo. „Ještě spadnete a zlomíte si vaz.“
„Neměj strach,“ usmál se policejní úředník. Byl to jeho poslední úsměv, protože vzápětí pod ním zadní nohy židle ujely a policista se s výkřikem skácel na podlahu, kde zůstal bez hnutí ležet.
„Der Teufel soll dich…!“ Starší muž bleskurychle vyskočil na nohy a hnal se po Mirkovi. Jeho stůl byl ale až u okna, a než se policista stačil dostat k cíli, Mirek duchapřítomně vyrazil do protiútoku.
„A vy byste neměl tolik kouřit,“ upozornil útočícího policistu. „Je to nejhorší jed, a je z toho spousta ošklivých nemocí. Dostanete rozedmu plic a co si potom počnete?“
Starší policista se zarazil uprostřed skoku a zhroutil se na zem v záchvatu dávivého kašle. Chrchlal jako těžký případ tuberkulózy a skrápěl linoleum černým hlenem.
„Ty hajzle,“ dostal ze sebe mezi výbuchy kašle. „Práskanej, vychcanej zkurvy…“
„A taky byste neměl mluvit sprostě,“ dodal Mirek. Chtěl odejít, ale vtom jeho pohled padl na stůl, u něhož před chvilkou mladý policista prodělal svůj pád z výšin. Ležely na něm propouštěcí papíry, kde byla vytečkovaná kolonka jména. Těsně než se zřítil do hlubin, napsal policejní úředník do této kolonky jméno Mirka Daneše.

Mirek Daneš seděl v prázdné místnosti, která sloužila jako čekárna. Prohlížel si propagandistické materiály na stěnách, a popíjel limonádu, kterou mu přinesl hodný pan strážník. Ten teď na dvorku služebny vychutnával svou rauchpauzu, takže když do čekárny vešel Mirek Dušín, nebyl v dosahu žádný svědek věcí příštích.
„Mirku,“ překvapeně vzhlédl Vont. „Tebe taky pustili?“
„Svlékni se,“ děl rozhodným tónem Mirek Dušín. Mirek Daneš vyvalil oči.
„Cože?“ vypravil ze sebe.
„Povídám, aby sis svlékl šaty,“ řekl netrpělivě Mirek Dušín.
„Proč?“ zakvičel s hrůzou Mirek Daneš.
„Do toho ti nic není,“ mínil Mirek Dušín. „A nehltej tolik tu limonádu, nebo ti zaskočí a udusíš se.“
Mirek Daneš zrudl a začal vykašlávat limonádu, která mu zaskočila. Nemohl popadnout dech, dokud ho Mirek Dušín několikrát rázně nezabušil do zad, jak si to přečetl v Deníku bobříka zdravotníka.
„Promiň, brácho,“ prohodil. „Dlouho tu nebudeš.“
Mirek Daneš osaměl. Přestože byli oba Mirkové nevlastními bratry a sdíleli stejného otce, věštecká schopnost se u Mirka Daneše nevyvinula, neboť otce nikdy nepoznal, a neměl jeho výchovu. Geny a původ nejsou všechno, byť blízká budoucnost se toto tvrzení pokusí brutálně a nemilosrdně vyvrátit.

Mirek Dušín zanechal v čekárně svoje kanárkově žluté tričko a hnědé pumpky, a přes vrátnici hravě prošel ve tmavém kabátě, který měl v klopě zapíchnutý žlutý špendlík. Mirek ho vytáhl a schoval – ještě se může hodit, ale ne tady, na Druhé straně. Stínadla ostatně začínala hned tady za rohem, ale Mirek tam zatím neměl v úmyslu zamířit. Ačkoliv… asi bude muset.
Zakoušel opojný pocit znovunabyté svobody, ale ještě něco dalšího – jakési vědomí nově získané moci. Je možné, že to, co mu říkal ten policista, je pravda? Podle všeho ano. Co to ale znamená…? A jak s tím proboha souvisí hlavolam, ježek v kleci, symbol Stínadel a Velkého Vonta?
Ozval se dusot několika párů nohou a do Mirka někdo vrazil, až se zapotácel. Kolem něj se přehnalo Bratrstvo Kočičí Pracky.
„Nezacláněj, Šípáku!“ křičel Štětináč.
„Šípáku, hlupáku,“ doprovázel ho bas Dlouhého Bidla.
„A vy zase neutíkejte tak rychle, nebo zakopnete a zpřelámete si nohy,“ zvolal Mirek líbezným tónem.
„Bez starosti, maminčin mazánku,“ chechtal se v běhu Štětináč, přehlédl sloup pouličního osvětlení a rozmáznul se o něj. Dlouhé Bidlo nestačilo uhnout, zakoplo o padlého Štětináče a zřítilo se na zem ve změti dlouhých údů. Katastrofu přečkal pouze Bohouš. Jeho mozek byl vždycky víc ptačí než lidský, a on teď nějakým pravěkým, instinktivním způsobem vycítil nebezpečí, které mu hrozí.
„Mirku, neblázni,“ řekl krotce a pomalu ustupoval, nespouštěje Mirka z očí. „Já bych třeba vstoupil k vám do klubu a dělal bych ti zástupce vedoucího? Nebo bych vám na výpravách nosil stan…“
„Je mi líto, Bohouši,“ procedil Mirek mezi zuby. „Stojíš na špatné straně barikády. Teď utíkej, ale hlavně dávej pozor, abys nezabloudil na Stínadla, nebo tě tam dostanou Vontové.“
Bohouš se otočil a dal se na překotný úprk. Ani se pořádně nedíval, kam běží, hlavně aby se dostal dál od zdroje podivné moci, kterou zjevně vládl šéf Rychlošípáků. A tak se po pár metrech ocitl v malé zapadlé uličce, která už patřila k území Stínadel.
„Co tady čmucháš? Nestojíme tu o žádný cestovní ruch!“ zaslechl Mirek tlumenou změť hlasů. Bohoušův jekot záhy přesvědčil všechny v doslechu, že Vontové si hlídají všechny vstupy do svého království pečlivě.

Mirek byl pečlivý hoch, který neponechával nic na náhodě, a proto si chtěl všechno ještě ověřit. Zamyslel se tedy, jakým způsobem by mohl svou schopnost otestovat. Jeho zrak náhodou padl na vývěsní štít hospody U strýce Josefa, která stála na blízkém nároží, a v každou denní dobu hostila různé pochybné pijáky a nezaměstnané dělníky. Mirek se rozhlédl, jestli v okolí nejsou nějací známí hoši nebo děvčata. Hodlal do hospody zajít jen ze zkušebních důvodu, ale přece jen nechtěl, aby se po Druhé Straně začalo šířit, že ušlechtilý vůdce Rychlých Šípů je štamgastem U strýce Josefa.
(Pozn. autora - Pan Fischer, ilustrátor příběhů Rychlých šípů, přesto do jednoho příběhu ukryl skrytou narážku, podle níž to vypadalo, jako by Rychlé šípy v hospodě pili pivo – byl to žert, nepozornost, nebo dovedně ukryté prozrazení pravdy?)
Mirek otevřel dveře do hospody a do tváře ho udeřila směs pachů, zvětralého piva a především hustého cigaretového dýmu. No nic, tu chvilku to vydrží.
„Ehm, hm, chrchly chrr,“ pokusil se pozdravit, ale nějak se špatně nadýchl a rozkašlal se.
„Tak schválně, zbojníku, pro koho tě mamka poslala?“ zvolal bujaře host u nejbližšího stolu.
„To bude ten Evženův mladej, co ho má bokem,“ chraptivým hlasem se rozesmála vyžilá ženština s výrazným líčením, opírající se o nálevní pult.
„Nejdu sem vyzvednout otce,“ odmítl Mirek nahlas, aby ho slyšel celý výčep. „Můj otec je slušný a spořádaný člověk, který chodí z práce rovnou domů, kde čte denní tisk a připravuje si povinnosti do zaměstnání na příští den…“
„… ježkovy voči…“ zamumlal kdosi tiše.
„Jsem tu kvůli něčemu jinému,“ pokračoval Mirek. „Přišel jsem vám říci, že alkohol a nikotin jsou nejstrašnější jedy, kterými se pomalu ale jistě ničíte a zabíjíte! Jestli s tím rychle neskoncujete, selžou vám životně důležité vnitřní orgány!“
Odmlčel se, a celá nálevna s ním. Štamgasti vyvalili oči a nevěřícně zírali, která bije.
„Co si to dovoluješ, ty hnídě?!“ zařval hostinský, který se jako první vzpamatoval, protože tady šlo především o jeho kšeft. „Poslaly tě ty nebeský krávy z Ženskýho spolku, nebo co?!“
„Nikdo mne neposlal, říkám vám to jen jako dobře míněné varování,“ dodal Mirek a moudře vyklidil pole. Hosté se na sebe užasle podívali, pokrčili rameny, a opět pozvedli k ústům své číše.

Zpráva z tisku: „Démon alkohol opět udeřil“ – Jest podivno, že i přes výstrahy lékařských kapacit stále tolik lidí, převážně mužů, oddává se neřesti alkoholické. Byť jest již dávno obecně známo, že alkoholik klesá až na úroveň zvířete a stává se přítěží, ano! i hrozbou svým blízkým, přesto mnozí nedbají varování, a napájeje svá těla jedem, mění své peníze, za něž by jinak mohli poříditi tu učebnice svým dítkám, tu vlněný šátek svým chotím, v mrzký, jidášský groš v upocené židovské ruce krčmářově. Přes mnohé varovné příklady neznají však naše kapacity takový případ, k jakému došlo včera odpoledne v jedné krčmě pochybné pověsti na Druhé Straně. Téměř dvě desítky hostí totiž náhle a současně utrpěly vážnou otravu alkoholem, a na jejich hospitalisaci musely býti uvolněny všechny sanitní vozy místní nemocnice. Alkoholické nápoje z dotyčného restauračního zařízení byly policií zabaveny a důkladně prozkoumány v laboratoři, avšak sebepečlivější testy nepotvrdily, že by kterýkoliv z nápojů byl něčím otráven či jinak znehodnocen. Záhadno na celém případu jest i to, že se vesměs jednalo o osoby, navyklé dlouhodobě na pití alkoholu, a i přes vážnou svou neřest tudíž schopné odhadnouti pravidelnou svou dávku jedu. Nikdo též nepotvrdil, že by v osudné odpoledne přijímali hosté alkohol ve větší míře, než jest v těchto vrstvách obvyklým. Primář Metelka, mnohaletý přední náš odborník na toxikománii potvrdil našemu listu, že pravděpodobnost takového úkazu představuje takřka astronomické číslo ku jedné, a že dosud nevyskytl se podobný případ nikde ve světě. O stavu obětí mimořádně záhadného jevu budeme čtenáře informovati.

(Oprava z předchozího vydání: Naším zpravodajem zjištěno, že bývalý primář Metelka, takzvaný odborník na toxikománii, citovaný v článku „Démon alkohol opět udeřil“, jest původu židovského, a jeho tvrzení nemůže tudíž býti přikládána seriosní váha. Čtenářům se omlouváme a děkujeme za pochopení.)

Mirek si odemkl klubovnu, uvařil si čaj, a chvíli zůstal sedět v tichém zamyšlení. Vždycky dokázal tušit neštěstí a varovat před ním ostatní, ale vždy se to obecně přičítalo pouze jeho opatrnosti a inteligenci. Každý byl jaksi automaticky přesvědčen, že oběti si své nehody přivodily samy svou lehkomyslností, a tím, že Mirka neuposlechly. Nikoho – tím méně Mirka samotného - by ve snu nenapadlo, že by Mirek snad mohl svými slovy takové neštěstí přímo formulovat a vyvolat.
A Mirek si vzpomněl, nikoliv bez zamrazení v zádech, jak jednou sám padl za oběť vlastní neopatrnosti, jak ignoroval vlastní vnitřní hlas, nabádající k rozvaze – a jak málem zemřel na dlažbě Stínadel… Pokrčil rameny a zhasnul petrolejku. Připozdívalo se, a měl za sebou den nabitý událostmi. Půjde se domů vyspat, ráno bývá moudřejší večera.

Štěpán Mažňák se plížil úzkou temnou uličkou v nejzapadlejším koutě Stínadel. Dlouhý pobyt v hloubi zapomenutého sklepení ho téměř připravil o zrak, a teď bolestivě mhouřil oči pod každou lampou, byť vydávaly jen slabé nazelenalé světlo. Zato ostatní smysly měl pozoruhodně zbystřené. Očichal dlažební kostku, povalující se v koutě pod odroleným výklenkem. Kdysi na ní byla krev…
Dávno o sobě neuvažoval jako o Vontovi. Žlutý špendlík byl dávno pryč, a zmizel i list ginga, který jej dočasně nahradil. Sen o tom, že se kdysi mohl stát Velkým Vontem, se rozplynul jako pára. Teď tu byl za sebe, jen on, a otcův hlas někde hluboko v jeho nitru.
„Tatínka zabili, ježka ukradli…“ zakňučel si potichu sám pro sebe. „Gingo byl podvod – oklamali nás. Pomstíme se jim, tatínku, ano, pomstíme…!“

Mirek se prudce posadil na posteli. Čelo měl zbrocené potem a v hrdle mu odumíral zdušený výkřik. Tak hrozný sen neměl už dlouho. Když je pronásledoval tajemný Em, když v Zahradě ginga spatřil přízrak s bílou maskou, když bylo v opuštěném Hrádku v prádelním koši nalezeno dávno mrtvé tělo Karla Dymoráka… Vždy se s tím jeho duše vyrovnala s odolností kurážného, zdravého chlapce – ale teď!
Když bude nalezen, probudí pozornost Přízračného oka - zněl mu stále v uších dunivý šepot ze sna - a když bude vytažen z klece, Oko se na něj zaměří, vyhledá ho a pokusí se ho získat. No tak, není přece pověrčivý jako stará bába! To už by se rovnou mohl dát k Bratrstvu Kočičí pracky a provádět s nimi jejich směšná uhranutí a kouzla!

Vyšel z domu se síťovkou a trochou peněz, aby mamince jako každé ráno došel pro mléko a pečivo. A jen zabočil za roh, spatřil Štětináče. Nejpověrčivější a nejzpustlejší člen Bratrstva se zamračeně opíral o pouliční lampu. Ve tváři mu zářil napuchlý nos a čerstvý šrám, památka na včerejší nehodu.
Štětináčovy černé, pichlavé oči se upřely na Mirka.
„Nazdar, Šípáku,“ procedil zamračeně zbrusu novou dírou mezi zuby. „Čekám tu na tebe. Neměj strach, to není žádná naše léčka. Krysy měly dnes divoké sny. Většina mi jich utekla – něčeho se bojí.“
Štětináč byl proslulý tím, že v opuštěné kůlně choval desítky myší a krys – pro tuto odpornou zálibu s ním kamarádil jen málokdo, jenže Bohouš a Dlouhé Bidlo si kamarády taky nemohli zrovna vybírat. Mirek se opatrně zastavil. Teprve teď spatřil vousatý čumák a korálková očka – podobná těm Štětináčovým, jen menší – krysy, která mu bojácně vykukovala z náprsní kapsy.
„Zůstala mi jen Eulálie… dokonce i Pythagoras vzal roha,“ posteskl si Štětináč. „Zdálo se jim o Stínadlech, Eulálie mi to pošeptala. A nevímproč chtěla, abych ti to řekl – jinak bych se neobtěžoval. Tvrdila, že ježek byl vyjmut z klece a Přízračné Oko si ho našlo. A že Širokko znovu běhá po střechách, ale tentokrát nejde o to, aby hlavolam dostal ten nejlepší – tentokrát musí být zničen!“
Mirek zdešeně couvl o krok zpět. Nejenom že Štětináč, proslulý to zabedněnec, tady hovořil tónem kazatele – vyprávěl mu tentýž sen, který měl Mirek dnes v noci! A o tom, že Širokko prchá po střechách před tajuplnými pronásledovateli, kteří chtějí hlavolam – a teď to nejsou jen rozdivočelí, ale v zásadě neškodní Vontové. Jednu věc Štětináč, nebo jeho krysa Eulálie netušili. Že v Mirkově snu hořela Stínadla vysokým plamenem, a ulicemi se nesl nářek tisíců lidí. A že pod maskou Širokka se skrýval on sám.

Nebylo nad čím přemýšlet. Mirek sáhl do kapsy pro žlutý špendlík, který včera sebral Mirkovi Danešovi. Jeho další cesta musí vést do Stínadel. Tam musí vyhledat Otakara Losnu. Ještě štěstí, že Ota Losna je jeho přítel. A Losna má hlavolam - vždyť Ota Losna není nikdo menší, než současný Velký Vont.
Velký Vont. Tušil vůbec dávný neoficiální vůdce stínadelských chlapců, jménem Vojtěch Vont, že jeho jméno se stalo titulem a symbolem? Vždyť už to dnes musel být dávno dospělý muž. Velký Vont byl volen zhruba každé tři roky, a v celém spletitém světě, který Mirek dosud poznal, byl jedním z mála prostředníků mezi podivuhodnou říší dětství a všední realitou dospělých lidí.
Ne tak, jako například Jestřáb, redaktor Mladého Hlasatele, ani ne tak, jako skautští vůdci, nebo dokonce učitelé a výchovní pracovníci. Velký Vont byl celou duší a srdcem chlapec, avšak tělesně se již blížil prahu dospělosti. Muselo to tak být, aby byl schopen mladší hochy zastupovat a vést, rozhodovat za ně a uplatňovat svou autoritu ve sporech a složitém rozhodování. A zrovna tak bylo nevyhnutelné, že ze své funkce musel po nedlouhé době odejít, neboť se počínal stávat dospělým se vším všudy, s povinnostmi, které mu už dál nedovolovaly trávit veškerý čas mezi chlapci.
Rašící knírek, časté ohlížení se za stínadelskými děvčaty, či první nedopitý lahváč pod jeho úředním stolem ve zrušeném kostele Svatého Jakuba, to vše mívalo za následek přípravu a vypsání voleb nového Velkého Vonta. Jaké to měli vlastně stínadelští štěstí, uvažoval Mirek po cestě, že se zakladatel jejich organizace jmenoval Vont, a ne třeba nějak jako Povříslo, Macháček nebo Skočdopole.

„Co tady čmucháš?!“ Vysoký Vont mohutné postavy zastoupil Mirkovi cestu.
„Nestojíme tady o žádný cestovní ruch!“ přidal se druhý po jeho boku.
Mirek si je prudce přeměřil očima. Teď nebyl čas hrát si na ušlechtilého rytíře. V sázce bylo příliš mnoho a času zase příliš málo. Jeho schopnost předvídat, přivolávat a zneškodňovat nebezpečí byla předehrou, která ho postupně a dlouhodobě vedla k tomuto hlavnímu a zásadnímu poslání – a ještě mu jednou pomůže!
„Vy jste Uctívači ginga, viďte?“ prohodil úsečně. „Neměli byste se tady potulovat jen ve dvou, tyhle ulice ovládá Dabinelova parta. Ještě vás tu zmerčí a zaútočí na vás!“
„Pche,“ ušklíbl se ten první. „Dabinelovci – ti ustrašení zbabělci? Ti si na nás nikdy netroufnou, vědí, že je nás moc a že jsme na ně příliš silní. Ke komu vůbec patříš ty?“
„Dost bylo nadvlády Uctívačů!“ strhl se náhle hromadný řev a z okolních ulic a průjezdů se vyvalil početný dav Vontů. „Bijte Uctívače! – Uctívači ven z našich ulic! – Uctívači neprojdou!“
Oba Uctívači ginga vyvalili hrůzou oči, a v prvním okamžiku byli tak zaskočeni, že se ani nezmohli na útěk.
„Já patřím k těm, kterým není radno vstupovat do cesty,“ prozradil mu Mirek. „A teď šlápněte do perek, jinak vás Dabinelovci zřídí, že vám nepomůže ani léčivý čaj z ginga.“
Když křik pronásledovatelů utichl – a Mirka jako by si nikdo z nich ani nevšiml, snad ho pokládali za místního, za obvyklý terč šikany Uctívačů – pokračoval Mirek Dušín ve své cestě. Někde ve spleti stínadelských plácků a uliček ležela klubovna Žlutého Květu – vontské party, ze které vzešli dva poslední Velcí Vontové: Vláďa Dratuš, jemuž jeho úřad málem zničil život, a Otakar Losna, který k tomu taky neměl daleko – neboť hlavolam si potají a ve skrytu hledal ve svém okolí oběti, už od té doby, co byl ztracen, a za záhadných okolností znovu nalezen…

Před dvaceti lety…
Když maminka poslala Anču Danešovou, aby vyklidila na půdě nějaké staré krámy, vystupovala dívka na půdu s poněkud stísněnými pocity. Bylo to již dávno, co v některém starém domě při honičce na půdě zmizel Karel Dymorák, zvaný Dymour, jeden z chlapců, kterého zběžně znala. Nikdy už se nenašel ani se nevrátil domů. Po Stínadlech začaly kolovat pověsti o přízraku, který číhá na půdách na osamělé děti, které pak unáší – nebo ještě něco horšího. Anča už téměř nebyla dítětem, stávala se z ní mladá žena, ale přece jen…
Začala se přehrabovat v nejbližší bedně plné zaprášených věcí, z nichž mnohé tam ležely už spoustu let. Odložila stranou pár kusů od myší prožraného šatstva a přikrývek, dávno rozbité hodiny s kukačkou a několik dalších předmětů, většinou již úplně k nepotřebě.
Když zvedla nějaký starý prodřený ubrus, padl její zrak na nevelký kožený váček, v němž byl podle tvaru nějaký malý podlouhlý předmět. Zarazila se. Že by to byl – ale ne, vždyť už je to alespoň pět let – ani nevěděla, kam ho vlastně dala…
Uchopila váček a s bušícím srdcem uvolnila šňůrku, která držela otvor váčku stažený. A na její dlaň vypadl…
Jasně si vzpomněla, jak jí Jan kdysi váček dal. Byl bledý, celý jakoby roztřesený, a očima vystrašeně těkal sem a tam. Musíš mi ho schovat u sebe, Ančo, řekl jí tehdy tiše. Zase si ho vyzvednu - snad někdy – ale bojím se, že už ho – ani tebe - nikdy neuvidím! Kladl jí na srdce aby nikomu – nikomu! – o tajemném váčku neřekla ani slovo.
Neptej se mě na to, řekl smutně, když na něj naléhala, cítím, že - že se něco stane – něco zlého, víš… Naposled pohlédl na hlavolam v Ančině ruce. Na okamžik jako by mu oči zazářily něčím temným, jako by se nedovedl ovládnout a Anča dostala strach, že se na ni vrhne a hlavolam jí zase vyrve – ačkoliv by mu ho klidně sama nechala. Ale Jan ze sebe vydal jen jakýsi zoufalý vzlyk, otočil se a utekl.
Jan krátce nato zemřel – zřítil se ze zvonice v kostele Svatého Jakuba. Váček s jeho hlavolamem zůstal u Anči. Schovala ho pečlivě, jak jí Jan prosil. Časem začala mít jiné starosti – jako každá vyspívající dívka – a na dětské hry, tajemství a strachy pomalu zapomínala. A teď tady leží před ní. Kovové pouzdro s několika otvory, a v něm kovová hvězdice s různě dlouhými ostny, takže nemohla nikdy projít otvory ven z pouzdra. Hleděla na hlavolam jako očarovaná.
Tehdy, když byla ještě děvčetem, krátce po Janově smrti, se o tajemném předmětu neopatrně zmínila ve škole. Nechcete snad po holce, aby udržela tajemství? A pak, toho hrozného večera, když šla mamince pro nákup… byla už tma a v té uličce nikdo nebyl. Jen na konci, v malém výklenku, ukrytý mlhou a kouřem se skrýval ten muž. Vysoký, celý v černém, nerozpoznatelných rysů, jen dvě blýskající se oči a sípavý dech. „Dej mi ho… Je můj, ukradl mi ho, zloděj!“ zachrčel a Anča ztuhla děsem. Začala ječet vysokým hlasem, z něhož jí samou zabolelo v uších, a – díky bohu – v uličce se objevila parta Vontů. Zajíkavým hlasem jim vysvětlovala, že ji chtěl přepadnout nějaký muž, ale po tom už nebylo ani vidu ani slechu. Vontové ji doprovodili až domů, ale když odemykala dveře, jako by z temného průjezdu zaslechla tlumená sykaná slova.
„Ukradli mi ho… zloději! Nenávidím je až na věky!“
Mohlo se to týkat Janova hlavolamu? Nic jiného, co by opřádalo nějaké tajemství, doma neměla. A tehdy ukryla hlavolam sem, na dno staré bedny do nejzažšího kouta půdy. Pátrá po něm ten muž pořád? Mohl by to být ten, kterého Jan nazýval Em, a kterého se k smrti bál, ačkoliv nikdy neprozradil proč? Co si teď s hlavolamem počne? Měla zvláštní, iracionální pocit, že už jenom tím, že hlavolam byl znovu nalezen, se o tom ten přízračný muž nějak dozví.
Sama nevěděla, jak jí to napadlo. Schovala Tleskačův hlavolam zpět do sáčku, přitiskla si ho na prsa a jako o překot se rozběhla po schodech dolů. Od Karla Dymoráka – toho, co beze stopy zmizel – kdysi zaslechla, že náčelníci Vontů se scházejí ve zrušeném kostele Svatého Jakuba. Kostel byl odsvěcen a opuštěn po Janově smrti, a Vontové, které lákalo vše tajemné, až morbidní, si v něm zařídili hlavní stan.
Jako bezhlavá pádila ulicemi směrem, kde, jak si pamatovala, stál svatojakubský kostel. Po několika minutách se jí zmocnil pocit, jako by byla sledována… jako by se za ní někdo plížil – ale jak by se za ní někdo mohl plížit, když sama utíkala jako o závod?
Ohlédla se a srdce se jí málem zastavilo děsem. Na konci uličky, kterou právě proběhla, stála skupina temných postav.
„Vydej nám hlavolam, zlodějko,“ dolehl k ní hluboký hrdelní šepot. Jak může slyšet jejich šepot – proboha – vždyť jsou nejméně třicet metrů od ní! „Netušíš co držíš v rukou,“ duněl vícehlasý tichý chór. „Přízračné oko nikdy nespustí hlavolam z dohledu…“

Před vraty kostela stála skupina Vontů. Byli to náčelníci vontských part, kteří měli během zasedání Vontské rady za úkol hlídat, aby do kostela nevnikl nikdo nepovolaný. Nepřemýšlela nad tím, rozrazila jejich hlouček a vtrhla dovnitř.
Spatřila několik lampiónů, které osvětlovaly kruh sedátek, vyrobených z nějakých beden, na kterých sedělo několik hochů. V jejich čele stál nízký stůl, a za ním starší již chlapec, téměř mladý muž - Velký Vont, první po samotném Vojtěchu Vontovi.
„Kdo se opovažuje?“ vykřikl Velký Vont. „Kdo ji sem pustil?“
„Co tady čmucháš?“ přidal se další Vont. „Nestojíme tady o žádný cestovní ruch!“
„My za to nemůžeme,“ omlouval se vysoký Vont, který vběhl dovnitř hned za Ančou. „Přihnala se jako velká voda, a nás vůbec nenapadlo, že by chtěla…“
„Dobrá,“ mávl Velký Vont rukou. „Nic tajného neslyšela. Můžeme si poslechnout, co nám chce.“
Anča sotva popadala dech. Sáhla do záňadří a vyňala kožený sáček.
„Vezměte si to!“ Hodila váček na stůl před užaslého Velkého Vonta. „Vezměte si to, já to nechci!“
Velký Vont rozvážně otevřel váček a vytáhl to, co se skrývalo uvnitř.
„Co je to za krávovinu?“ naklonil se Vont silné postavy, který mu stál po pravici. Velký Vont pokrčil rameny, a ve světle lampiónů pomalu otáčel hlavolamem v prstech.
„Já jsem Anča Danešová,“ začala Anča, která už se trochu vydýchala. „Tohle je hlavolam – patřil Janu Tleskačovi…“
„Janu Tleskačovi?“ nakrčil jeden z Vontů obočí. „O tom jsem slyšel – otec mi to vyprávěl. To byl ten chlapec, který se tady zabil, a kvůli tomu odsvětili kostel – je to tak?“
„Ano,“ přisvědčila Anča. „Spadl ze zvonice a zabil se.“
Vontové zvedli hlavy k oněmělé zvonici přímo nad jejich hlavami, a pak jako jeden muž pomalu sjeli očima na podlahu uprostřed svých sedátek.
„Tohle mu patřilo. Měl strašný strach o svůj život – něčeho se bál a schoval si hlavolam ke mně. A za pár dní nato byl mrtvý. Vezměte si to a dělejte si s tím co chcete – třeba to hoďte do stoky!“
Otočila se a vyběhla z kostela do venkovní tmy. Nikdo ji nezadržel, všichni Vontové se jako očarovaní dívali na tajemný předmět v ruce Velkého Vonta.
„Kdyby tak přinesla první vontskou kroniku,“ neodpustil si jeden z rady. „A ne tuhle hloupost.“
„Ba ne,“ zavrtěl Velký Vont hlavou. „Vzpomeň si, komu to patřilo. Právě tomu, kdo před několika lety ležel mrtvý a rozbitý přímo tady – na téhle podlaze. Tahle věc prolitou krví stvrdí úřad Velkého Vonta. Zpět ji přivedla zvláštní náhoda – či zvláštní běh osudu. Podivně to do sebe zapadá.“
„Vypadá to jako ježek, zavřený do klece,“ poznamenal jeden Vont.
„Ano,“ přisvědčil Velký Vont. „A proto bude na paměť dnešního tajuplného večera ježek v kleci navždy odznakem a symbolem Velkého Vonta. Budeme Společenstvem Hlavolamu. Nevyzraďme nic, co o tom víme.“
Tato prostá slova se mezi Vontskou radou brala za nejsvětější přísahu.
„Mlčenlivost chrání nás!“ zahřměla sborem rada.

Dnes…
Mirek si ještě velmi živě pamatoval, jak hlavolam před třemi roky spatřil poprvé. Jak se zaleskl v ruce Nekoly, tehdejšího Velkého Vonta, jak Losna – první po Janu Tleskačovi – vyndal a zase vrátil ježka do kovové klece, a jak se potom z přítmí kostela vyřítil ten strašný muž. Jak skočil po Losnovi s výkřikem, který v ozvučeném prostředí svatostánku rval uši – „Nikdy! Je můj! Ukradli mi ho, zloději!“ Div Losnovi nezlomil několik prstů a zmizel v temné chodbě za bývalým oltářem. Jak se tam probořil do podzemní stoky, plné hnijící vody a krys, zaplatil svůj čin životem a hlavolam v ní nenávratně ztratil.
To si tehdy alespoň všichni mysleli, dokud jej po roce z bahna a kalu nevylovil Širokko, přízrak s bílou maskou, bývalý Velký Vont. Jako by hlavolam chtěl být nalezen, aby mohl plodit další zlo, ničit a zabíjet ty, kdož ho vlastní nebo po něm touží. Vždyť později kvůli němu zemřel Vont Emil Hačiřík, Širokko se kvůli hlavolamu málem zabil stejným způsobem jako kdysi Jan Tleskač, a ušlechtilý Velký Vont Vláďa Dratuš kvůli němu téměř přišel o rozum.
A vlastně i sám Mirek, když jej nezodpovědní Vontové srazili ze žebříku a on zázrakem vyvázl jen s otřesem mozku – ano, tehdy šlo o psa Bublinu, ale právě ten byl u Vontů jako rukojmí. Jako rukojmí za první vontskou kroniku a potažmo za hlavolam – zvláštní, ale teprve teď se na to Mirek podíval z téhle stránky.
Předtím byl hlavolam prostě symbol – odznak Velkého Vonta. Proto po něm Vontové toužili a střežili jej. A Rychlé šípy ho chtěly získat zase z jiného důvodu – v tajném deníku Jana Tleskače stálo, že hlavolam obsahuje plány fungujícího létajícího kola. Když hoši Rychlých šípů zjistili, že hlavolam ve stoce propustil vodu, která plány zničila, bylo jejich pátrání u konce, a ježek v kleci už zůstal pouhým symbolem. Přesto dál přitahoval smrt a zoufalství. Ale až teď, když Mirek objevil svou vlastní tajuplnou moc, jako by si náhle uvědomil temnou auru kolem hlavolamu. A k tomu ten sen…

„Mirku,“ zvolal překvapeně Ota Losna, když Mirek Dušín vkročil do klubovny Žlutého Květu, kde Velký Vont trávil čas mimo zasedání Vontské rady. „Kde se tu bereš? A kde jsou ostatní chlapci od vás – Rychlé šípy?“
„Vím já?“ mávl Mirek rukou. „U moře, v pasťáku, nebo někde prohání sukně. Přestáváme být dětmi, Oto…“
„To já přece vím, Mirku,“ přisvědčil trochu udiveně Losna. „Jsem Velký Vont – ještě ne dospělý, ale už ani chlapec, vzpomínáš?“
„A nejenom to, Losno,“ řekl vážným tónem Mirek. „Jsi jediný – kromě Jana Tleskače a Rychlých šípů – jediný Vont, který dokáže vyjmout ježka z klece. Losno… Oto, je to nebezpečné, nedělej to!“
Losna se odmlčel a upřel zrak do tmavého kouta klubovny. Čtyři další Vontové, kteří tu byli s ním, na to s údivem hleděli. Ano, Rychlé šípy nebyli jen tak někdo, ale přece – aby někdo z Druhé Strany přišel do Stínadel a přikazoval Velkému Vontovi, co má dělat s ježkem v kleci. To bylo neslýchané – ale nebylo to poprvé.
„Nechte nás o samotě,“ řekl tiše Losna Vontům. „Nemějte strach – to není jako když tehdy Cizinec vydíral Vláďu Dratuše! Mirek Dušín je náš přítel, ale prosím, teď nás tu nechte.“
Vontové se zaskočeně vytrousili ven, a cestou po Mirkovi vrhali pochybovačné pohledy. Jenže bylo tu slovo Velkého Vonta – mlčenlivost chránila jeho úřad, kam až paměť sahala.
„Vždyť to přece víš, Oto, většinu těch věcí jsi zažil s námi,“ začal Mirek, když byli v klubovně sami. „Jak zemřel Jan Tleskač, jak se starý Mažňák otrávil jedovatou vodou, jak zemřel Hačiřík, jak se Širokko zřítil ze střechy, jak Cizinec málem připravil Vláďu Dratuše o zdravý rozum – a to všechno kvůli ježkovi!“
„Ano, vím,“ přitakal Losna podivně tichým tónem – on, který promlouval k desítkám Vontů jasně a rázně. Vždyť takhle ho před lety poprvé slyšeli. „Poženu tě k odpovědnosti za ty rány!“ rozkřikl se tehdy na jednoho násilnického Vonta, který se nestyděl tlouct bezbranného.
„Už když jsem ho tehdy – je to už tak dlouho, viď? – když jsem ho tehdy před Vontskou radou vyndal z klece poprvé. Tenkrát jsem cítil především úlevu a radost, nad tím, že jsem vlastně vyhrál volby Velkého Vonta. Jenže když se ozval ten křik, když Mažňákův otec tak náhle a nevysvětlitelně vyrazil ze tmy, zároveň jsem si náhle uvědomil, jako by se tím probudilo číhající zlo – ty mi rozumíš, že?“
„Ano,“ přikývl Mirek. „Už nikdy nesmí ven, Losno, musí zůstat kde je. Víš, myslím si, že v něm vůbec nebyly žádné plány létajícího stroje. Bylo v něm nejspíš něco jiného, nějaké strašné tajemství, kterého se Jan Tleskač tolik hrozil, až si vymyslel, že vyrábí létající kolo – byl přece zámečnickým učněm. To aby případně odvedl stopu od toho, co hlavolam skutečně obsahoval – co to bylo, to ovšem nevím. A věř mi – bylo lepší, když ležel ztracený ve stoce. Kéž by ho Širokko nebyl nikdy vylovil.“
„Ale Mirku,“ začal zase Ota, v hlase podivný strach. „Mirku, já – já ho nedávno vyndal.“
„Tos neměl, Oto. Ale já to tehdy ještě netušil, nemohl jsem ti to říct, varovat tě.“
„Vzpomínáš si na Rudlu Štaflíře, viď?“ zeptal se Losna. Mirek přisvědčil kývnutím hlavy. „Je teď pomocníkem rady – má na starosti rozsvěcení lampiónů… před týdnem ho někdo ošklivě ztloukl – odcházel z klubovny a… Mirku, bojím se, že si ho spletli se mnou! Je už stejně velký jako já – takový to byl mrňous, pamatuješ? Je na tom špatně… Nebyli to Vontové, byli už dospělí – a prohledávali mu kapsy!“
„Je to jasné, hledali hlavolam,“ řekl Mirek. „Losno – nestačí ho utopit ve stoce – on chce, aby ho někdo našel! Musí se zničit; co já vím – třeba roztavit v peci, aby ho už nikdo nemohl vyrobit znovu! Oto – mě nemůžeš neuposlechnout! Nechci ti přikazovat, jsi můj přítel. Ale události dostávají spád, nejen Stínadla se bouří, a začíná znít mnohem mocnější a hroznější píseň, než je bojová píseň Vontů!“
„Můj otec pracuje ve slévárně,“ řekl zdušeným, podivně zlomeným hlasem Losna. „Když ho propustili z vězení, zase ho tam přijali, jeho vězeňský mistr i dozorce se zaručili za jeho vzorné chování… a já – já mu tam občas nosím oběd, když mají víc práce. Nevím, jestli by mě pustili k pecím, vždyť tam nemám co pohledávat… ale snad by se to dalo zařídit – nic lepšího mě nenapadá.“
„Ano, tak to musíme udělat,“ hovořil naléhavě Mirek. „Proto tě osud tak tvrdošíjně směroval k úřadu Velkého Vonta – i když to napoprvé nevyšlo, přece ses jím pak o dva roky později stal – když to Vláďa Dratuš nezvládl. Tentýž osud, který nám pomáhal v pátrání, když jsme se chtěli dozvědět všechna ta tajemství Stínadel a ježka v kleci. A který mi dal do vínku schopnost předvídat a ovlivňovat události. To všechno vyústilo v jediný okamžik tady a teď. Ty musíš porušit tradici, za jakoukoliv cenu, ukončit ten začarovaný kruh násilí a smrti, zničit hlavolam a s ním sprovodit ze světa to číhající zlo!“

Nebylo pomyšlení na to, aby se Mirek s Losnou teď zvedli a odešli do bekovských sléváren – taková věc se musela pečlivě a v tajnosti připravit. Nikdo – a nešlo jen o Vonty – o tom nesměl vědět.
Hluboce zamyšlený a rozrušený se Mirek vracel domů. Bez potíží prošel Stínadly, překročil hranici na Rozdělovací třídě, a než se nadál, stál před domem, kde byla klubovna Rychlých šípů.
„Mirku…“ zvolání znělo jako šepot, jako nesmělé odkašlání někoho, kdo na sebe nechce moc upozorňovat. Mirek se ohlédl. Na protějším chodníku stál…
„Jarko!“ zvolal Mirek radostně. „Tak vy už jste se vrátili! Pojď honem do klubovny, uděláme si čaj a budeš mi vyprávět, jak ses měl u moře.“
Ale Jarka Metelka se nemá k tomu, aby přešel silnici a podal Mirkovi ruku na přivítanou. Místo toho odvrací tvář, jako by se za něco styděl.
„Nezlob se, Mirku,“ zajíkavě ze sebe souká Jarka. „Já už k vám do klubu nesmím. Je mi to moc líto, zažili jsme spolu přece tolik pěkného – pozdravuj za mne ostatní chlapce a – na shledanou snad někdy…“
Otáčí se jakoby k odchodu, a světlo z pouliční svítilny dopadá na předek jeho kabátu. Na klopě má našitou velkou žlutou hvězdu se šesti cípy. Odchází pomalu pryč a Mirek za ním hledí s otevřenými ústy.
Nejen Stínadla se dávají do pohybu…

Širokko byl při namátkové kontrole přistižen s výbušninou, kterou dodával odbojovému hnutí, a při honičce s agenty Gestapa a SS se zřítil ze střechy. Následné mučení a výslechy nepřežil.

Mirek Daneš se stal první vontskou obětí nacistické okupace, když se v uličce U prasklého džbánu neohroženě postavil do cesty veliteli oddílu SS se slovy „Co tady čmucháte? Nestojíme tu o žádný cestovní ruch!“

Dlouhé Bidlo a Bohouš přečkali okupaci a válku jako tisíce jiných lidí – tiše a bez zbytečného vyčnívání. Tu a tam něco prásknout – ale nic významného, vždyť jsme všichni Češi, ne? Dlouhé Bidlo se na nějaký čas dalo k fašistické organizaci Vlajka, a účastnilo se terorizování a šikanování bezbranných lidí. Nakonec však bylo vyloučeno, neboť jeho směšná postava budila v protivnících nemístné veselí. Právě včas, protože krátce poté došla nacistům s tímto trapným spolkem trpělivost, a pozavírali je do pracovních lágrů. A svým neslaným nemastným stylem pak Bidlo a Bohouš bez velké změny pokračovali dál, během okupace i po ní.

Štětináč všechny překvapil – nejvíc asi sám sebe. Úřady jej klasifikovaly jako asociála, což mu vyneslo pobyt v pracovním táboře. Zde díky drobným fintám a podvůdkům přežíval, dokud nepřišel rozkaz k transportu do Osvětimi. Štětináč coby kápo to věděl mezi prvními, ale stejně jako ostatní vězni neměl tušení, co to znamená. Dokud mu to nepošeptaly krysy…
Štětináč vyvolal a vedl ozbrojenou vzpouru, při níž zemřelo několik dozorců a kápů. Říšské úřady měly dost vlastních starostí, a tak než dorazila posila wehrmachtu, vězni se rozutíkali po okolí, a stali se členy buď partyzánských oddílů, nebo lupičských band (přičemž v některých případech nebylo tak úplně jasné, co je co). Štětináčův zásah nicméně zachránil život šesti stovkám lidí, z toho více než polovina byly ženy a děti. Štětináč sám během vzpoury zahynul. Lidi prostě někdy neodhadnete.

Jarka už se mezi hochy Rychlých šípů nevrátil. Chlapci dlouho nechápali, proč se jim vyhýbá – vždyť by ho rádi přijali zase mezi sebe. Až později jim došlo, že se je vlastně snažil chránit, protože problémy by z toho měli především oni. Jarka se později dostal jako vězeň - zdravotník do jednoho tábora, a díky tomu, a také proto, že válku a holokaust přežil, se pak ostatní dozvěděli o Štětináčově hrdinství.
Rychlé šípy se snažily – podle svých klubovních zásad – pomáhat, kde to jen šlo. Anonymní sbírky na pomoc znevýhodněným a utlačovaným, občas i něco víc. Až promluvil Bohouš. Snad si ten ubohý žalobníček ani neuvědomoval, že tohle není jako vyzvonit něco panu učiteli, nebo domovníkovi Duškovi.
Gestapu se podařila nevídaná věc, o kterou se marně snažily stovky čtenářů Mladého hlasatele, a sice vytlouct z Červenáčka a Rychlonožky jejich pravá, občanská jména (záznamy z jejich výslechu se však později ztratily, patrně shořely při osvobozování města Rudou armádou). Rychlé šípy – Mirek, Jindra, Červenáček a Rychlonožka – následně sehrály nikoliv zanedbatelnou roli v odboji a při osvobození – ale to je jiný příběh.

Ota Losna stojí ve slévárnách, kde je zaměstnán jeho otec. Nikdo tu není – všichni, dělníci i úředníci, jsou na nádvoří, kde se dozvídají o převzetí továrny ve prospěch říšského průmyslu. Ota zná pár cestiček dovnitř, o kterých nemají noví pánové tušení.
V ruce třímá hlavolam, až donedávna symbol zrušené a rozprášené organizace Vontů, která se už nikdy nepozvedne ke své bývalé slávě. Hlavolam už je ostatně nepotřebuje. Teď touží být nalezen novým, mocnějším pánem – teď už to nebudou pády z kostelních věží a polykání andělíčků ve stokách – ne, jistě, jistě ne… rezonuje šepot Přízračného oka v ježkově kleci, tohle bude velké, větší než cokoliv předtím…
Před Otou Losnou pulsuje a sténá rudý jícen pekla – obrovitá slévačská pec, která sálá tunami a tunami rozžhaveného železa. Ota natahuje ruku a váhá… Je přece Velký Vont, i když teď už bývalý. Ale s Vonty je konec, a hlavolam tedy může zaniknout také. Mirek mu to přece říkal, a Mirek měl vždycky pravdu. Jenže…
„Ne,“ promluví Ota jasným hlasem. „Nezničím ho. Hlavolam je můj, a já si jej ponechám!“
Neslyšen a nepovšimnut se za jeho zády plíží temnými kouty mladý muž, jen o málo starší než Losna… Mažňák. Před očima má svého dávného a nenáviděného nepřítele, jak drží jeho vytoužený poklad – který jeho otec zaplatil životem v zapáchající stoce!
„Vezmi mu ho, Štěpáne, teď máš možnost – rychle, než ho zničí,“ šeptá v temných zákoutích jeho duše otcův hlas. Dávno už nepatří zámečnickému mistru Emovi, jak ho nazýval Jan Tleskač. Teď je to hlas Oka. Ještě pár kroků, potom stačí náhlý skok – a bude konečně jeho!

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský