Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Logoberská akademie, Urban fantasy
Hlavní postavy: viz. Jiné město, plus Velekněz, muži se šálami, Kája
Shrnutí: Ačkoliv Lemmy na konci minulého dílu zdánlivě dosáhl svého cíle, skutečný cíl leží ještě před ním: pronést kořist až do Svého města, opět seskupit rozprášený oddíl špinavců a zkusit aspoň částečně přijít na kloub tomu, co to má všechno znamenat…
Poznámka: Navazuje na povídku Jiné město
Dopsání druhého dílu trochu oddálily povodně, ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak mi letošní záplavy poskytly námět na zápletku nového příběhu…

Jiné město: Sémě zla

Prolog

Kapitán Dunící Hrom si užíval výjimečně poklidnou službu. Už více než čtyři hodiny nedošlo k žádnému porušení zákona, a pokud ano, nikdo to nehlásil. Podporučík Zog zpracovával včerejší hlášení, stažené a opsané z policejní příručky, a vyráběl v něm pravopisné chyby, aby to nebylo tak nápadné. Dunící Hrom v klidu štrikoval neprůstřelnou vestu.
Zbytek jednotky losoval o to, kdo bude nasazen jako tajný agent do které nezákonné skupiny. Všichni chtěli anarchisty, protože tam se toho vždycky nejvíc vypilo a našlo se i dost anarchistických aktivistek na volné noze. Naproti tomu neonacisté nebyli tolik oblíbení, neboť tajný infiltrátor si s nimi neužil žádnou legraci a neustále musel zdvořile odmítat homosexuální návrhy. Nakonec losování dopadlo takto: Warf dostal anarchisty, Stojí Na Stezce sebevražedný kult bohyně Niké, a neonacisty vyfasoval papoušek.
Ospalý odpolední klid přetrhlo zazvonění telefonu. Papoušek se natáhl a vzal sluchátko.
„Heil Hitler!“ zařval do něj, protože se uměl velmi rychle dostat do role. Poručík Warf zachytil kapitánův varovný pohled a sebral mu ho.
„Poručík Warf, čtvrtý Vnější obvod, slyším… Aha, kolegové! Naše krev je vaší krví, naše čest je vaší ctí, náš erární fond na kafe je vaším erárním fondem na kafe.“
Přikryl sluchátko dlaní. „To je poručík Máslo. Z Jiného města,“ ohlásil.
„Ano, s čím vám můžeme pomoci?“ pokračoval do telefonu. „Tři naši občané, říkáte? Jména máte? Dobrá, počkám…“
Opět zakryl sluchátko. „Tvrdí, že zadrželi tři výtržníky, kteří mají údajně pocházet tady od nás. Čekám až mi sdělí jména, chtějí si je proklepnout… Ano, slyším. Ano… Ano… Cože?! S ministrem vnitra?!! Ty krávo!! Ano, poslouchám… Aha, dva už jste propustili a máte tam jen jednoho. Píšu si. Braber… Vittus.“
Kapitán Dunící Hrom vyskočil z křesla a rozsypal kolem sebe pletení.
„Ať se k němu neotáčejí zády!“ zaječel, přihnal se k telefonu a sebral Warfovi sluchátko.
„Jste tam?“ zařval do mluvítka „Slyšíte mě, poručíku?! Nesmíte ho spustit z očí.“
Na druhé straně bylo ticho. Potom jakoby z dálky čísi hluboký hlas pravil: „A teď sežereš toho krtka…“

Sémě zla

Fáze 0

Na dveře, vedoucí do Xichtovy svatyně, zaklepal mladý muž v tmavém oděvu. Na hlavě měl kápi, která sice neskrývala všechno, jak tomu bývá zvykem u náboženských sekt, ale odhalovala jen málo z jeho tváře, což obvykle ukazuje na záhadného cizince.
„Ano?“ Ve dveřích se otevřela špehýrka.
„Mistr Darth Splinter,“ řekl návštěvník.
„Čeho mistr?“ chtěl vědět hlas zevnitř.
„Mistr sborového zpěvu,“ odtušil Lemmy. Uvnitř to na chvíli utichlo, a potom se přes dřevo prodrala krátká šeptaná debata.
„Zavolali mě v urgentní záležitosti,“ dodal Lemmy. „Detaily nevím, ale cituju: ,totální dřeva´ a ,hluchý jak hadi´. Pochopil jsem to tak, že potřebujete pomoct se synchronizací a koordinací sborového zpěvu.“
„No to jo,“ připouštěl hlas za dveřmi. „Tak pojďte dál.“
Výborně, pomyslel si Lemmy, nekonečná odpoledne strávená ve školním sboru se konečně zúročí. Moment, uvědomil si, to přece byla jen záminka, jak vniknout do svatyně, nebudeš je přece doopravdy učit zpívat… Vzpomněl si, jak jednou pronikl do logoberského blázince v přestrojení za mistra tetovače, a jak zcela vážně promýšlel vzory a stínování, když už byl uvnitř. V duchu si poznamenal, že musí časem trochu zkrotit umělce v sobě, protože jednou by taky mohl zapomenout, která identita je pravá a která jen inkognito…
Dvě postavy v černých hábitech s kápěmi na hlavách ho vedly dlouhou tmavou chodbou. Zhruba ve dvoumetrových rozestupech visely na stěnách obrazy, znázorňující jakési ikony, patrně svaté a blahoslavené představitele této církve. Po letmém shlédnutí si uvědomil, že na každém obrazu je tatáž postava, jenom v různých situacích – šlo tedy spíše o život a skutky jediného svatého. Byl zobrazen jako vysoký hubený muž s pleší a krátkým vousem, a Lemmy si s pobavením řekl, že vypadá trochu jako ředitel Záchytka.
Na posledním obraze před koncem chodby byl dotyčný svatý muž vyobrazen, kterak dští oheň a blesky na jinou postavu – na běžně rostlého mladého muže s dlouhými rezavými vlasy a modrýma očima – a Lemmy si, teď už bez většího pobavení, povšiml, že tenhle se zas pro změnu nápadně podobá jemu samotnému. Položil si otázku, jestli se opravdu jedná o pouhou shodu okolností – poslal ho sem přece právě ředitel Záchytka.
Je možné, že tato církev považuje Záchytku za svatého muže? Těžko, protože svaté lze oficiálně kanonizovat až po jejich smrti, a za druhé, kdyby byl Záchytka považován skutečně za světce, mohl by si o dotyčnou relikvii klidně sám říct, a nemusel do Jiného města posílat tajný výsadek.
„Dobře že jste tady,“ přetrhnul jeho myšlenky hlas jednoho z členů sekty. „Dneska odpoledne máme velice důležitou bohoslužbu, kterou nelze za žádných okolností přerušit ani odložit na později. Budeme se cítit lépe, když si předtím pořádně nazkoušíme sbory…“
Lemmy si v duchu udělal poznámku Nezapomenout: tato informace mu ještě přijde vhod.
„Tak tedy,“ odkašlal si. „Coby scholar cantorum jsem dosáhl pozoruhodných úspěchů zejména se smíšenými středoškolskými sbory: o mém provedení ,Teologia de Agonia Civilisatio´ se psalo v new-morporském operním věstníku, a moje taktovka při prezidentské inauguraci řídila ,Ave Satanas´. A nemohu samozřejmě zapomenout na ,Etare Rametep´, nazkoušenou se žáky zvláštní školy pro Děti Faraónů, teda pro děti Dětí Faraónů…“
Věřící na něj hleděli poněkud pochybovačně, pokud se to dalo pod kápěmi poznat.
„No ale ta první skladba doprovází lidské oběti, a ta druhá opěvuje příchod Antiksichta,“ namítl ten, který Lemmymu otevřel dveře. A jsme zase u toho, pomyslel si Lemmy, nedostatek informací předem, improvizace, faux pas. „Chtěli jste odborníka? Tak ho máte. Cesty boží jsou nevyzpytatelné,“ risknul to, „a tak se i hříšník může stát nástrojem páně? Co vy na to?“
Zdálo se, že to zabralo. Ale ne úplně.
„A Děti Faraónů jsou podvodníci,“ ozval se druhý muž v hábitu. „Věřit, že jejich předkové postavili pyramidy, je kacířství, neboť lidé na tehdejší technické úrovni neměli potřebné znalosti ani techniku, aby něco takového dokázali. Ve skutečnosti je postavili andělé.“
Lemmy v duchu zaúpěl, neboť nesnášel lidi bez fantazie Nemohl si však dovolit se s nimi hádat, přestože by jejich argumenty dokázal bez potíží rozstřílet na padrť. Raději se vrátil do role.
„A ty obrazy, co tam visí na chodbě,“ nenuceně nadhodil. „Pěkné kousky. Copak to na nich je vyobrazeno?“
„To je přece náš Pán a Spasitel, svatá tvář Boží,“ s nezvratnou jistotou a posvátnou úctou prohlásil první člen sekty. „Zachyť nás, ó Pane, nepropouštěj našich duší.“
„A jak na tom posledním obrázku jebe… ehm, řve na toho zrzavýho?“ zajímal se Lemmy.
„To je Kárání Antixichta, známého jako Odvrácená tvář,“ vysvětloval ochotně dotázaný, neboť ho zjevně napadlo, že má před sebou nového uchazeče o vstup do církve. „Proč se ptáte, měl byste snad zájem…?“
„Jsem sběratelem starožitností a historických kuriozit,“ zklamal ho Lemmy. „Má sbírka je bohatá a proslulá, v aukčních síních prakticky bydlím, ale vždycky dávám přednost náhodně nalezenému artefaktu, to zkvalitňuje jeho auru a příběh.“
Jedna z kápí se otočila k Lemmymu, a kdyby nezakrývala tvář, objevil by se na ní zamyšlený pohled.
Lemmy zatleskal, aby dal najevo, že se pustí do práce. „Pánové, můj plán je následující – teď si odbudete tu svou bohoslužbu, co jste o ní před chvílí mluvili, ano? Já vás budu sledovat odněkud z ústraní, abych získal zevrubnou představu o tom, jaké problémy nám nastanou při zpěvu a co bude potřeba vybrousit. No a potom se do toho pustíme a vychytáme ty mouchy.“

Černé kápě se počaly houfovat ke dveřím, které vedly ke svatyni. K Lemmymu se náhle přitočil jeden z nich a kývnutím hlavy ho vyzval, aby s ním šel kousek stranou.
„Co byste potřeboval? Stran hlasivek, tak med a syrový vejce nejsou špatný, ale nic se nevyrovná domácímu calvados a lucky startce bez filtru…“
„Můžeme se dohodnout,“ zasyčelo to tiše zpod kápě. „Vy jste sběratel. Vy platíte, já dodám. Co vy na to?“
„Ehm, jestli jde o některý z těch obrazů…“ začal Lemmy.
„Obrazy, oltářní svátosti, cokoliv,“ šeptala kápě, pod níž evidentně zvítězila ziskuchtivost a mamon nad čistou vírou a zbožností. Lemmy se rozhlédl, jestli někdo z ostatních není příliš blízko, a nenápadně v kapse nahmatal zbraň, pro případ, že by se jednalo o provokaci.
„Co takhle ta zkumavka?“ pravil tiše a snažil se, aby to znělo klidně, jako že ho to právě napadlo. „Právě takové nenápadné věcičky mívají největší cenu. Tedy záleží samozřejmě taky na tom, co je uvnitř.“
„Co je obsahem relikviáře, to ví jenom velekněz,“ na to kápě.
„Výborně, artefakt s tajemstvím, to ještě zvyšuje hodnotu,“ motivoval ho neúnavně Lemmy.
„Nebylo by to samozřejmě levné,“ naznačila kápě.
„Peníze nehrají absolutně žádnou roli,“ pronesl Lemmy první zcela pravdivou větu od chvíle, kdy vstoupil do svatyně. „Ale povězte mi, proč jste… jaksi, zapřel svého pána, mohu-li to tak…?“
„Měl jsem být zvolen pokladníkem našeho společenství, ale podlou intrikou jsem byl o toto místo připraven,“ temně zamručela černá kápě. „A toto je má pomsta.“
„Dobrá,“ přikývl Lemmy. Takže nakonec se z toho vyklube nejsnažší úkol, jaký kdy musel splnit. „Nemám peníze u sebe, takže si pro ně skočím, ano? A abych vám získání relikvie usnadnil, zkusím nějaký ú-emko.“
„Ú-emko?“ nerozuměl hábit.
„Urbanistická magie,“ vysvětlil Lemmy. „Nebo se tomu taky říká městský šamanismus. To snad znáte, ne? Bez zaklínadel, bez magických lektvarů a přísad, nejnižší a nejsnazší forma magie.“
Obrátil se a udělal pár kroků k ostatním černým kápím, které se chystaly k odchodu do svatyně.
„Mimochodem,“ zvolal. „Chce se někomu na záchod?“
Černé hábity počaly vrtět kápěmi. „Ne, nechce,“ odpovídaly některé.
„Určitě?“ Lemmy zvýšil hlas. „Ještě to stihnete. Aby se vám pak nechtělo při bohoslužbě, když jste říkali, že je tak důležitá!“
Černé kápě se po sobě dívaly a krčily rameny.
„Takže naposledy, než se odebéřeme k modlitbě,“ řekl přísně Lemmy. „Jste si všichni absolutně jistý se nikdo nepotřebuje vychcat? Ne. Dobře. Tak můžeme.“
Chtěl ještě něco sdělit svému spřeženci, prodejnému zrádci Xichtovy sekty, ale už ho mezi ostatními kápěmi nepoznal. Pokrčil rameny a vklouzl do chodby s obrazy, aby se vrátil stejnou cestou ven.

Lemmy seděl na zídce, vzdálené asi dva bloky od svatyně a přemýšlel. Stačil už vymyslet plán: sebere balík novin ze skladiště vedle svatyně a navrch položí nějaké bankovky. Tak vytvoří iluzi plné tašky peněz, a než na to zloděj přijde, Lemmy se stačí dát na útěk. Plán byl vynikající a neměl prakticky žádnou chybu. Snad jen jeden malý nedostatek; neměl žádné peníze, aby mohl bankovkami zamaskovat balík novin. Tím se věc poněkud komplikovala.
Zatímco dumal, kde tak narychlo přijít k penězům, objevil se na ulici cizí mladý muž. Mohl být o pár let starší než Lemmy, měl krátce střižené vlasy, na sobě tepláky a barevnou šálu, kterou by měl kolem krku, kdyby však nějaký krk měl. Lemmy se trochu podivil, proč někdo nosí v teplém letním počasí šálu, ale řekl si, že mu po tom koneckonců nic není, ať si každej nosí co chce, když ho to baví.
Maník se šálou však nesdílel Lemmyho filosofii „žij a nech žít“. Přešel ulici a zamířil přímo k Lemmymu, který stále seděl na zídce.
„Komu fandíš?“ oslovil maník se šálou Lemmyho.
„Prosím?“ nerozuměl Lemmy.
„Ptám se komu fandíš, ne? Kyborgům nebo Dynamu?“
Lemmy byl zaskočen. Opět zalitoval, že se před cestou nevybavil více znalostmi. Zřejmě šlo o kulty místních božstev, a mladík bez krku chtěl vědět, k jakému bohu se Lemmy modlí. Tady byla odpověď těžká, neboť Lemmy nemohl tušit, které božstvo je tady v okolí populárnější.
„Tak Kyborgům nebo Dynamu?“
„Ále,“ mávl Lemmy rukou, aby celou věc zlehčil a obrátil v žert. „Ále, třeba Pyžamu.“
Jeho úmysl vyřešit věc po dobrém se však nesetkal se zamýšleným ohlasem.
„Chceš přes držku?“ zahulákal na něj mládenec bez krku.
(Děti! Ptát se cizích lidí, jestli chtějí přes držku, je hloupé. Nedělejte to. Pokládat tutéž otázku lidem, kteří sedí s nohama ve výši vaší hlavy, je velmi, velmi, velmi hloupé.)
Lemmy seskočil ze zídky a sklonil se k bezkrkému chlapci, který ležel na zemi a čelo mu zdobil otisk Lemmyho podrážky. Rozhlédl se, jestli kolem nikdo není. Na protější straně ulice se nacházeli dva starší lidé, zřejmě manželé, hledící kamsi neurčitým směrem.
„Pomoc! Tady tomu pánovi se udělalo špatně!“ zvolal Lemmy. Nepřepočítal se; oba přihlížející neprodleně vzali roha, a Lemmy se tak ocitl beze svědků. Bezkrký nebyl tak úplně v bezvědomí, spíše v šoku a vydával tiché zvuky znějící jako „hý… hý…“. Lemmy mu probral kapsy a nalezl šrajtofli, poměrně štědře nabitou bankovkami. Problém vyřešen.
Lemmy přemístil hotovost do vlastní kapsy, pak se krátce zamyslel a vrátil jednu bankovku do kapsy mládence se šálou, coby oběť místním pohostinným božstvům, kteří s cizincem na návštěvě nakládají tak laskavě a sesílají mu, co zrovna potřebuje.

Když se vracel ke Xichtovu chrámu, zaznamenal už zdáli jakýsi hluk. Opatrně se přikradl na roh, aby obhlédl situaci. Ulice byla čistá, a tak zopakoval svůj předchozí manévr a vběhl do skladiště novin. Namátkou si vybral jeden pěkný balík, hodil ho stranou a opět se vyšplhal na hromadu časopisů, odkud mohl světlíkem nahlédnout do svatyně.
„Komu se chce eště chcát?“ řičel velekněz. Bylo zřejmé, že hladký průběh bohoslužby byl silně ohrožen vyšší mocí, neboť několik černých kápí poskakovalo na jedné noze a další zase tiskly ruce mezi stehny a nervózně přešlapovaly na místě. Dva věřící se právě odněkud vraceli a utírali si ruce do hábitů.
„Když se chtělo těm dvěma, tak se vás jasně ptal, jestli se chce ještě někomu, ať jdete všichni najednou!“ řádil velekněz. „Jestli se začne chtít někomu dalšímu, tak vás všechny zabiju! Teď půjdou všichni, komu se chce!“
Asi deset černých postav se začalo drát na chodbu. Několik dalších zůstalo stát.
„A vám se nechce?“ útočil velekněz, roztrpčený fiaskem rituálu. „Poněvadž až se ti ostatní vrátí, tak jestli se ještě někdo přihlásí, že se mu chce na hajzl, tak ho zabiju a pak ztrestám celou kongregaci! Jasný?“
Zarazil se a chvíli bylo v modlitebně hrobové ticho.
„Tak!“ zařval velekněz dotčeným hlasem. „A teď se chce i mě! Fakt dík, jste spokojený?“

Lemmy nečekal, bleskově seskočil z hromady časopisů, popadl balík novin, vrazil ho do kožené brašny a navrch vkusně naaranžoval bankovky, darované místní charitou. Stačilo jich jen pár a ještě mu jich několik zbylo. Pak vyběhl ze skladu a namířil si to rovnou do svatyně.
Proběhl již známou obrazovou chodbou. Než doběhl k modlitebně, mihl se před ním černý hábit jako havraní stín, ale než Lemmy stačil nějak zareagovat, zmizel černý plášť za rohem. Další černá kápě se zjevila v přilehlé chodbě a zastoupila Lemmymu cestu.
„Mám to,“ ozvalo se zpod kápě. „Máte prachy?“
„Z ruky do ruky,“ na to Lemmy. Zpod hábitu vyklouzla ruka třímající skleněnou lahvičku ve tvaru zkumavky. Lemmy pootevřel tašku s penězi.
„Patnáct tisíc logo, dobrý?“
„Dobrý,“ mínila kápě, a taška si vyměnila místo se zkumavkou.
„To si je ani nepřepočítáte?“ ptal se Lemmy a ještě než to dořekl, už nenápadně couval k východu.
„Jo, ale teď si musím akutně odskočit…“ zadrmolila kápě, sbalila brašnu pod hábit a zmizela za rohem chodby.
Lemmy si oddychl, že všechno probíhá tak hladce. Vlastně až moc hladce, říkal si, když spěšně dobře,opouštěl Xichtovu svatyni a její nudné, neslané a nemastné stádečko věřících. Šlo to až moc než aby to mohla být pravda; hlavně být venku dřív než se ozve…
„Ty hajzle! To nejsou peníze!! A já si pochcal nohy!“

Lemmy bral roha, seč mu síly stačily, a snažil se držet směr k území Dětí Faraónů, kde zanechal Reinharda. Za sebou zaslechl dusot mnoha nohou.
Za druhým rohem se však na něho usmálo štěstí. Spatřil malého chlapce s buclatou tváří a blond vlasy zastřiženými do ofiny. Dítě nepřítomně žmoulalo čokoládovou tyčinku, a u jeho nohou na chodníku stál skateboard.
„Chlapče, poslouchej, nemohl bych si od tebe půjčit ten skateboard?“ oslovil ho Lemmy co nejpřátelštějším tónem.
„Ne,“ pravil hoch. „Vy byste na tom neuměl jezdit, vždyť je vám aspoň šedesát!“
Lemmy si přejel rukama po obličeji, aby se uklidnil a neuspěchal to.
„Ne, je mi dvacet,“ poučil chlapce.
„A to je víc nebo míň než šedesát?“ ptalo se zvídavé děcko. Bylo zřejmé, že hodiny matematiky proflákalo někde venku na skejtu. (To Lemmy jako dítě samozřejmě taky, ale ten aspoň tak nějak od přírody věděl, že dvacet je míň než šedesát.)
„To je fuk, jde o ten skateboard,“ vrčel Lemmy. „Dosti počtů, jsem ochoten to prkno od tebe koupit.“
Zalovil v kapse a mrknul na tenčící se zásobu drobných, získaných nebankovním převodem od mládence ze šálou.
„Takže, měl bych tady šedesát logo,“ nabídl vyvolávací cenu. „Co ty na to?“
Nervózně se koutkem oka otáčel za sebe, protože čekal, že sekta každou chvíli zvětří jeho stopu.
„To je málo,“ zatvrdilo se děcko. „Chci dvacet!“
Lemmy si povzdechl. „Dělám to nerad, protože peníze kazí nevinnou dětskou duši. Vyroste z tebe zlý a lakomý člověk, kterého nebude mít nikdo rád, víš to? Ale dobrá – tady je dvacet a naval prkno.“
Dítě stopilo peníze, ale k odevzdání skateboardu se nemělo.
„Dej sem to prkno, povídám,“ vypěnil Lemmy a popadl skateboard za jeden konec. Chlapec se nedal a pevně svíral druhý konec prkna za kolečka. Na konci ulice se objevila jakási žena.
„To není tvoje prkno!“ volal. „To je moje prkno! Já to řeknu mámě! Támhleto je ona!“
Lemmy se v okamžiku rozhodl pro nemilosrdný úder. „To není tvoje máma! To je moje máma!“
Hoch ve zděšeném úžasu otevřel ústa a samým šokem pustil skateboard. Lemmy nezaváhal, poslal prkno před sebe, skočil na něj a šlápnul do perek.
„Beru prkno, nech si mámu!“ zvolal a nechal za sebou dítě s matkou, jakož i prapodivnou surreálnost celé epizody.

Fáze +1

Ukořistění skateboardu značně urychlilo Lemmyho útěk před černými kápěmi. Jenže zdejší nepřátelsky naladění obyvatelé nenosili v letním horku pouze černé hábity, nýbrž i jiné elegantní doplňky. Například šály.

Tentokrát Lemmymu zastoupili cestu rovnou tři. Uprostřed stál Lemmyho starý známý s ocejchovanou hlavou. Oba druzí mohli být jeho rodnými bratry, neboť se honosili šálami ve stejných barvách a stejnou absencí krku.
Ach tak, řekl si Lemmy, zdá se, že pro velký úspěch se bude představení opakovat s početnějším obsazením.
„To je von,“ volal mladík se šálou a otiskem podrážky, kterému bylo zcela evidentně líto, že je ještě celý. Jeho obviňující prst byl namířen na Lemmyho. „Vomráčil mě a ukrad mi peníze!“
Dva druzí maníci se šálami se na Lemmyho pátravě zahleděli. Pak se otočili na svého raněného druha.
„Jako že tě sejmul jeden a eště k tomu menší než ty, jo?“ zeptal se jeden. Bylo vidět, že to považuje za potupné, neboť botou orazítkovaný mladík se šálou rychle dodal: „Né, vole, bylo jich víc, asi šest! Tohle je akorát jeden z nich. Oni mě zákeřně dostali zezadu a tenhle mi pak sebral ty peníze!“
„A taky ho ještě znásilnili,“ doplnil Lemmy, podle hesla když už, tak už.
Oba maníci se šálami, pozvedli zaťaté pěsti a vyrazili proti Lemmymu. Lemmy zaujal vyčkávací postoj. Když byli oba asi dva kroky od Lemmyho, ozvalo se náhle zasvištění, jako by naráz zasyčely dvě kobry. Oba muži se šálami se zastavili, vyrazili ze sebe cosi jako „hý…“, zhroutili se k zemi a padli Lemmymu k nohám. Na chodníku ležely dvě dlažební kostky.
Lemmy zvedl hlavu. Na protější straně ulice stál Reinhard a v ruce třímal podprsenku, kterou právě použil coby vrhač dvojitého projektilu. Lemmy zvedl palce v děkovném gestu.
První mladík se šálou zíral na své padlé druhy a zjevně nevěřil vlastním očím. Lemmy krátce zauvažoval o tom, proč mají někteří lidé tak neodolatelné nutkání komplikovat si život a přidělávat si tak problémy.
„Proč mají ti pánové v tomhle horku šály?“ zeptal se Reinhard, když přešel ulici aby si prohlédl své dílo. Lemmy pokrčil rameny, aby tak naznačil, že to zřejmě patří k nevysvětlitelným záhadám zdejších ulic.
„Díky, objevil ses v pravý čas,“ řekl. „Ocitl jsem se ve vážném nebezpečí, že mě ztlučou pěstičkama, poškrábou nehtíčkama a budou na mě křičet ,Ty ošklivý´. Tedy alespoň to je můj předběžný odhad zdejší palebné síly…“
Pak si povšiml, že první maník s šálou na něj pořád ještě cení oči. Sklonil se k jednomu z padlých mužů se šálami, a zopakoval prohlídku peněženky. Vybral sumu, zhruba odpovídající původně odcizenému obnosu, a podal ji vejrajícímu maníkovi. „Takže co jsme si to jsme si; jsme vyrovnaný a už o tom nebudeme mluvit, ano?“
Nyní už dokonale zpitomělý mládenec se šálou zablekotal cosi jako slova díků; bylo evidentní, že jeho už původně nijak zvlášť zdatné IQ právě zašlo rychlou, leč nemilosrdnou smrtí, načež se nejistě odklátil kamsi do ulic.
„Nevím jak ty, Reinharde“ navázal Lemmy na přerušenou konverzaci, „ale já bych vzal roha. Žene se za mnou celá sekta, a některý ty maníci toho mají hodně na srdci. Musíme donést relikvii v pořádku domů, takže bych navrhoval nezkoušet žádný zbytečný hrdinství.“
Reinhard rozvážně zavrtěl hlavou. „Utíkat nebudeme. Ono to momentálně jaksi nejde.“
A to již bylo zpoza rohu slyšet dusot nohou. Vzápětí se na plácek mezi domy vyvalila celá smečka pronásledovatelů v černých hábitech; velekněz v jejich čele.
„Za krádež relikvie strávíš věčnost v pekle!“ zaskřehotal, když spatřil Lemmyho. „A za pochcanou podlahu ve svatyni ještě mnohem déle!“
S Reinhardem si těžkou hlavu nedělal, neboť takto jeho nepřátelé stále čítali jen pouhé dva kusy. Chyba.
„Jak slyším, musel ses v té svatyni velice dobře bavit,“ poznamenal Reinhard k teď už dosti nervóznímu Lemmymu. „Jak už jsem řekl, utíkat nebudeme. Ale neměj strach; to, co bude následovat, nebude ani vzdáleně připomínat zbytečné hrdinství.“
Z průchodu za jeho zády se ozval dutý zvuk kročejí.
„Spíš veřejnou popravu,“ dodal Reinhard.

Rozkročil se a dal ruce za záda. Víc dělat nemusel. Kmen Dětí faraónů, jež ho nedávno vzal do zajetí, se vyřítil z okolních průjezdů a uliček. Bez válečného pokřiku, bez zbytečného hluku, který by mohl přivolat nevítanou pozornost policie. Jako příval se vrhli na postavy v černých kápích.
„Hele, to jsou ti tvoji noví příbuzní,“ postřehl Lemmy, a znaleckým okem přitom sledoval masakr, v němž se snoubilo rychlé a praktické zneškodnění nepřítele (mladí pánové) s láskyplně a pečlivě prováděnou sadistickou brutalitou (dámy a dítka školního věku), pro odborníka radost pohledět.
„Tak jest. Říkal jsem si, že by se mohli hodit, kdyby bylo potřeba krýt tvůj ústup. Jsou to dobří lidé, a já nelituji času s nimi stráveného. Naučil jsem se pár fíglů, které nám jistě někdy přijdou vhod, a které ty, coby muž vytříbeného vkusu, jistě oceníš,“ pravil Reinhard. „Vidíš támhletoho s odbarvenými vlasy? Je to, ovšem čistě teoreticky vzato, můj sok v lásce.“
„Šikovný mládenec,“ na to Lemmy s uznáním.
„Ano. Jistě bude té dívce útěchou, až tady nebudu. A teď, příteli, teď teprve je myslím ten správný okamžik na provedení tvého původního plánu.“
„Důstojný odchod ze scény?“ nadhodil Lemmy.
„Správně,“ přitakal Reinhard, otočil se, šlápl na Lemmyho skateboard a udělal předpisové salto, za jaké by každá gymnastická porota nemohla než udělit plný počet bodů. Skateboard se obrovskou rychlostí vymrštil kupředu. Velekněz zrovna ve zběsilém osobním souboji vítězil nad světlovlasým Dítětem faraóna, klečel mu na prsou a právě se z něj chystal holýma rukama udělat prejt, když ho letící skateboard trefil přímo mezi oči. Velekněz se skácel na zem a upadl do komatu. Tím byl boj prakticky rozhodnut, neboť méně početní náboženští fanatici se již postupně dávali na zbabělý útěk před mnohem mocnější palebnou silou protivníka.
Jeden z bezkrkých tvorů se šálou se probral z bezvědomí, chvilku nevěřil vlastním očím a pak pro jistotu zase omdlel.
„Páni, Reinharde, ty máš dneska skóre,“ poznamenal Lemmy. „Tak už můžeme jít?“
„Ach? Ano, ano, jistě,“ děl důstojně Reinhard, s trochou námahy se posbíral ze země a oba hoši nenápadně zmizeli v průjezdu.

Fáze +2

Proběhli prázdnou ulicí podél tramvajové tratě, až se dostali k místu, kde koleje zahýbaly do obydlené části Jiného města.
„Dobře že Potomci stavitelů souhlasili s tím, že nám pomohou zastavit sektu,“ poznamenal Lemy.
„No to víš, ti pitomci z Xichtovy svatyně hrozně lpí na tom, že pyramidy postavili andělé,“ vysvětloval Reinhard. „A obecně vzato je zde tohle přesvědčení dosti rozšířené, akorát že méně nábožensky založení lidé zase tvrdí, že to byli mimozemšťané.“
„Ale vždyť stavba pyramid je zdokumentovaná soudobými historiky kámen po kameni do nejmenších detailů,“ namítal Lemmy.
„Logika těm dobrým lidem nemůže stát v cestě,“ na to Reinhard. „Podle mě lidé nechtějí, aby se vědělo, že lidské bytosti jsou takového výkonu schopny. To by pak znamenalo, že lidé můžou pořádně makat, když chtějí. Je tudíž lepší svést to na nadzemské bytosti s nadlidskými silami.“
Zpod lehkého tónu filosofické debaty však prosakovalo jisté neklidné napětí.
„Doufám že dorazíme k řece do tmy,“ pravil znepokojeně Reinhard. „Jako dost nerad bych trávil noc ve čtvrti bez jediné krčmy. Jeden týpek to prý kdysi udělal a našli ho ráno na nábřeží, jak se potácí a nesmyslně blábolí, nebožák, zcela pozbyv smyslů.“
„No to je jasný – bez ochranné clony hospod, plných alkoholu ode zdi ke zdi, tráví lidé celou noc uvnitř domů a po vylidněných ulicích se může plížit nevýslovné zlo, nestvůrné bytosti z hlubin pekel a tak vůbec,“ mínil Lemmy.
Předjelo je auto a zastavilo u chodníku. V chlapcích hrklo, protože to bylo policejní auto, podle zdejšího zvyku opatřené širokým modrým pruhem a nápisem „Pollice verso: arresta eos omnes, ius suos agnoscet“. Než však stačili něco podniknout, okénko u řidiče sjelo dolů a za ním se objevila kamenná Braberova tvář.
„Nepotřebujete někam hodit, pánové?“
Reinhard a Lemmy se naskládali na zadní sedadlo.
„Kdes vzal to auto?“ ptal se Lemmy. „A co na to poručík Máslo? Pochybuju, že ti ho dal darem.“
Šofér se otočil a zahleděl se na oba pasažéry. Neřekl nic, ale v jeho očích se jasně zračilo sdělení, které zhruba pravilo: „Máslo je od toho, aby se natíralo na chleba. Já a poručík jsme se stali dvěma stranami jednoho krajíce, a krajíc padne vždycky namazanou stranou dolů…“
Nahlas však řekl: „Hele, Lemmy, tamti policajti tvrdili, že si to prej rozdáváš s ministrem vnitra.“
„Tvůj strejda si to rozdává s minitrem vnitra!“ zařval Lemmy a pohlédl na Reinharda, který jen pokrčil rameny.
„To jsem si vymyslel, abych zmátl policajty,“ vysvětlil Reinhard Braberovi.
„Aha. A co vy? Máte to?“
„Jo, máme,“ potvrdil Lemmy. „Ale kořist prozkoumáme, až budeme v bezpečí za řekou. Nabereme v parku Sylvia a pak rovnou k řece, kde jsme schovali vor.“
„Jasně. Sejmuli jste jich hodně?“ přešel Braber na své oblíbené téma hrubého násilí.
„Já nemám rád násilí,“ prohlásil Reinhard.
Lemmy přikývl. „Moje řeč.“
„Abych řekl pravdu, přímo ho nesnáším,“ pokračoval Reinhard. „Dalo by se říci, že jsem přesvědčený a zanícený pacifista.“
„Já zrovna tak,“ přitakal Lemmy.
„A právě proto jsem násilí, jeho příčiny, projevy a důsledky pečlivě studoval od na slovo vzatých mistrů, ať již na stránkách odborné literatury, nebo přímo v terénu,“ rozvíjel téma Reinhard. „Protože nic není horšího, než když se do toho pouští laik, někdo kdo tomu nerozumí. Prostě když se do toho cpou amatéři a předvádí přitom histrionské záchvaty. Vždyť by se pak mohlo někomu něco stát!“
„Já vím,“ přitakal opět Lemmy. „Tohle o sobě přece víme už od prvního ročníku, jak jsme tenkrát zlomili tělocvikáři obě klíční kosti, a Záchytka nám za to dal dvojku z chování.“
„Což od něj bylo hezké, když uvážíme, že jsme původně měli dostat trojku,“ usmíval se Reinhard při nostalgických vzpomínkách na nezralé dny her a radostí. „A proto jsem rád, hoši, že se na vás mohu spolehnout jako na zkušené profesionály…“
Vyhlédl z okénka auta, neboť cosi upoutalo jeho zrak. U lavičky v parku seděl na zemi Sylvius, držel si hlavu v dlaních a chvílemi trochu zaškubal nohama.
„Tedy jak na koho…“ dodal Reinhard. „Tady zastav, Vitte.“

Mladík se šálou se jako omámený ploužil liduprázdnou ulicí. Neprožíval zrovna jeden ze svých nejlepších dní, a pořád mu nějak nechtělo dojít, jak se to vlastně celé seběhlo. Na mysl se mu úporně draly myšlenky, že za vším musejí být nějaké temné síly; že by na vině byla jeho vlastní blbost a agresivita spojená s neschopností přijímat důsledky svých činů, ho samozřejmě ani nenapadlo. Věděl jen to, že mu někdo udělal bebí, a jeho mentální svět se kolem něj pomalu ale jistě hroutil.
Podíval se před sebe a spatřil policistu, kterak si to k němu šine rozhodnými kroky. Do žil se mu vlila nová naděje a rozběhl se k němu.
„Dobře že jste tady!“ volal. „Přepadli mě a okradli dva asociálové!“
Muž v uniformě se na něj zahleděl. Změřil si ho podivně nepřítomným pohledem.
„Jak vypadali?“ zeptal se. Mladý muž se šálou mu zhruba popsal Lemmyho a Reinharda.
„Ach tak,“ přikývl policista. „Na ty taky dojde. Ale já jsem na stopě tomu třetímu. Toho musím dostat především, vyrvat mu holýma rukama srdce z těla a nachcat na něj…“
„Ale ti dva byli před chvíli tady o pár ulic dál, ještě je můžeme…“ namítal bezkrký mladík.
„To slovo!“ zařval najednou policajt, až nebožák nadskočil. „Nikdy neříkej to slovo!“
Mládenec se šálou měl dnešního dne plné zuby a začal nenápadně couvat, neboť nabyl dojmu, že se proti němu všechno spiklo.
„Jaký slovo?“ zakňoural, ochromen hrůzou.
„To strašlivé slovo!“ zavyl policista a chytil se za hlavu. „To malé černé zvíře, co hrabe chodbičky a žere žížaly a kořínky…“
„Jo krtek,“ vypadlo z mládence se šálou, protože to byl blbec.
Policista znehybněl a jeho oči se zalily krví a slzami.
„Tys to řekl,“ pravil dutým hlasem. „Tys řekl to slovo! Bože proč, proč?! Už nikdy se v televizi nebudu moct podívat na Krtečka s kalhotkami!!“
A aby svým podivným slovům dodal úřední autoritu, vytasil obuch a s krvežíznivým výkřikem skočil na mladíka se šálou.

Fáze +3

Braber zastavil před vraty s nápisem Neparkovat vjezd, a srazil přitom dopravní značku Zákaz zastavení. Reinhard a Lemmy vystoupili. Braber zůstal v autě, aby bylo v případě potřeby možno rychle vyklidit pole.
Reinhard si to namířil k Sylviovi. Chlapec se celičký třásl a ano, snad i trochu plakal. Reinhard jej něžně podržel v náruči a šeptem jej vyzval, aby se vypovídal, jestli mu někdo ublížil. Potom se vrátil k čekajícímu Lemmymu.
„Je to poněkud nejasné,“ oznámil. „Zdá se, že přes můj přísný zákaz navázal kontakt s tou lovkyní psů, až na to, že dívka toho psa nelovila, nýbrž, ač je to s podivem, chovala jej coby domácího mazlíčka. Pak se to trochu komplikuje, podle všeho ta potvora poštvala psa na Sylvia, pes se ho pokusil vojet a navrch ještě něco sežral, ale Sylvius nechce říct co, cituji: ,díky už jsem zvracel´, no zkrátka, zřejmě se ho pokusili zatáhnout do nějakého obscénního sexuálního zvěrstva, jenže pes vzal roha za nějakým jiným kolemjdoucím - prý šlo o takového velikého vyholeného svalovce bez krku a zlatým řetězem kolem ramen - a poblil mu nohy…“
Reinhard se nadechl a zapálil si doutník.
„Bezkrkost bude zřejmě častým zdejším znakem,“ podotkl Lemmy, vzpomenuv na svou epizodu s muži se šálami.
„Zřejmě. No a tadyta další oběť našeho čiperného pejska si usmyslela, že za to může Sylvius, takže nafasoval ještě přes držku… A ta holka pak odešla s tím svalovcem… Já ti nevím, Lemmy. Existují lidé, které lze nechat deset minut o samotě, a pak jsou lidé, u kterých to evidentně nejde…“
„Škoda že s náma nemohl letět vrabec,“ poznamenal Lemmy. „Mohl udržovat spojení a informovat nás o souběžným vývoji na více frontách.“
„Co naděláš, jednou má rodinu a musí se starat o mladý,“ pokrčil Reinhard rameny. „Hele, koukni, Vittus se pouští do nějaké samostatné akce.“
Lemmy pohlédl k autu, a spatřil, že Braber klečí na nějakém muži, oblečeném do modrého tílka a elastických trenek, a tluče mu hlavou o nárazník. Muž se vehementně stavěl na odpor, ale evidentně byl v šoku, neboť Braber na něj z nějakého důvodu řval „Život je krásný!“
„O co jde tentokrát, Vitte?“ otázal se Lemmy, když s Reinhardem došli až na místo činu. Braber usoudil, že už svou oběť dostatečně zneškodnil, vstal a otřel si ruce o kalhoty.
„Ten maník chtěl spáchat sebevraždu,“ prohlásil. „Když jste šli pro Sylvia, viděl jsem ho čtyřikrát oběhnout blok. Popátý už bylo jasný, že se chce zabít, protože mlel z posledního, tak jsem na něj skočil a vysvětlil mu, že život stojí za to žít. Bránil se, byl evidentně rozhodnutej zemřít, tak jsem mu asi nalomil pár žeber…“
„Máš pravdu, Vitte,“ obhlédl Lemmy hrůzou se třesoucího muže, jež nebyl schopen vydat jiný zvuk než „hý…“, zřejmě zdejší oblíbený způsob reakce na stresovou událost. „Má na triku nápis Nike, takže zřejmě patří k sebevražednému kultu bohyně smrti, jejíž vyznavači nesmí prolít krev, a proto musí zabíjet a umírat v jejím jméně jiným způsobem…“
„Pod svou drsnou slupkou máš dobré srdce, Vitte,“ pochválil Reinhard kamaráda. „A teď už pojeďme, není důvod se v tomhle blázinci, plném bezkrkých nekuřáků se sebevražednými sklony, zdržovat déle, než je nezbytně nutné.“

Fáze +4

Azael seděl u ohně a nasával ze třetí flašky kořaly. Nebyl si jist, jestli udělal dobře, když prve ochotně doběhl do krámu pro chlast – dobré zprávy se evidentně šíří rychle, takže vandráků už bylo šest a Azaelovy finanční rezervy dostávaly pomalu ale jistě na prdel.
Pohlédl na slunce, zapadající do stříbřité řeky, a spatřil cosi, co považoval za dalšího parazita, kterého bude muset napojit. Podél setmělého nábřeží, vrhajíc dlouhý stín na tmavnoucí hladinu řeky, přicházela nevelká postava, zahalená do černého potrhaného pláště, s hlavou zakrytou černým vlněným šálem. Vítr kolem ní honil kusy papíru, spadané suché listí a vajgly. Dvě labutě, ve chvíli, kdy postava došla až k nim, poplašeně odrazily od břehu a zamířily doprostřed řeky. K ohni dolehl tichý hlas, téměř se ztrácející ve kvílení větru.
„Kájo… Kááájoooo…“
Azael se otřásl hrůzou. „To mě poblij, co je zas tohle?“
Bývalý výčepák od Viselce si zhluboka přihnul z láhve.
„To je Kájova máma,“ zasípal tiše. „Před mnoha lety tady bylo hřiště. Kája byl tlustej a blbej, a nikdo ze třídy ho neměl rád. Takže když toho dne dopoledne prásknul spolužáka, co si dal ve křoví cigáro, ostatní děti mu přísahaly pomstu. Nikdy se nepřišlo na to, kdo ho strčil do vody, ale jistý je, že Kája se tady někde utopil… od tý doby sem chodí jeho máma a hledá ho...“
„Kááájoooo…. Kde jsi, Kájoooo…?“
„Hřiště měl hlídat policajt, ale místo aby dával pozor na děcka, muchloval se za rohem s učitelkou. Toho využili ostatní smradi a šoupli Káju pod vodu. A Kája tam pořád někde je…“
Azaelovi asi na minutu zbělely vlasy a rychle si dal poctivý doušek z láhve, aby mu zase ztmavly.
„Říká se, že někdy, když se u řeky objeví policajt, Kája vylejzá z vody a mstí se. A proto se policajti nábřeží zdaleka vyhýbají. Ale jak víš, tady je všechno tak trochu pomatený, takže někdy se ani nenadějou a ocitnou se tady…“
„Já slyšel, že to dělá Kájova máma,“ vmísil se do toho druhý bezdomovec. „Že jí hráblo a chce pomstít jeho smrt.“
„Ale i tak to dělá Kája,“ namítal třetí. „Protože co já vím, tak stará sem chodí proto, aby jí Kája mohl z vody našeptávat, co má dělat…“
Lano, uvázané na břehu a vedoucí do vody, se napnulo a začalo sebou škubat. Azael vyskočil metr do vzduchu a rozlil kořalku do ohně, který vyšlehl vysokým plamenem.
„Ty vole, Kája!“ řval krčmář od Viselce. „To je Kája, ty krávo, leze ven z řeky!“
„Co budeme dělat?!“ ječel Azael. „Co teď?“
„Vodřízni ho, vole, rychle ho vodřízni, ať nemůže vylízt!“ křičel krčmář zoufale. Azael neváhal, vytáhl svůj věrný nůž ukovaný z pekelné oceli a přeřízl lano. Odříznutý konec zůstal ležet na dlážděném nábřeží, lano sklouzlo do řeky a zmizelo pod vlnkami, čeřícími poklidnou hladinu.
„To bylo vo chlup,“ oddychl si krčmář. „Jasně, Kája je dobrej na to, že se policajti drží dál od řeky, ale to neznamená, že bych z něj měl nějakou radost… Kdo ví, mohl by vzít zavděk i civilistou…“
Azael padl na záda a zhluboka vydechl. Jakožto čtvrtinový démon (po babičce z matčiny strany) se bál nemrtvých daleko víc, než se jich obávají běžní lidé. Jenomže tím, jak se mu ulevilo, přihlásil se opět o slovo zdravý rozum. Začalo mu pomalu docházet, že za vlečné lano možná vůbec nemusel tahat mýtický utopenec…

„Ten kretén přeříznul lano!“ nevěřil Braber vlastním očím, když se vor s čtyřčlennou posádkou vychýlil z kursu a vydal se po proudu řeky.
„Ale no tak,“ mírnil ho Reinhard. „Nevíme, co se tam na našem břehu děje, možná byl přepaden, nebo tak něco. Nyní se chopte bidel, ať nás to neodnese k jezu.“
A nežertoval, neboť neblaze proslulý Charybdin jez pod mostem Legií zkázy měl na svědomí už mnoho neopatrných plavců.
„Před jezem budou Sirény,“ vzpomněl si Lemmy. „Budou nás lákat svým zpěvem, abychom spáchali sebevraždu, a my si nemůžeme zacpat uši, ježto musíme držet bidla.“
„To zvládneme,“ tvrdil Reinhard. „Já a Braber se opřeme do bidel. Sylvius bude kormidlovat a ty se postaráš o Sirény.“
„Jak? Musel bych mít osm rukou, vole, abych nám všem ucpal uši.“
„Jeden člověk to zvládnul. Aleš Růžička, zpěvák metalové skupiny Pistolníci. A ty jsi taky zpěvák, zpíval jsi přece s Guerilla Cabron, Escape From Hell a s Vyvrženýma.“
„To, že neumím na nic hrát, ještě neznamená, že umím zpívat,“ namítal celkem logicky Lemmy. „A to o Růžičkovi je jen legenda.“
„A my teď zjistíme, co je na ní pravdy,“ odtušil Reinhard.

Písně logoberských Sirén byly natolik překrásné, že námořníci a vodáci, kteří je uslyšeli, plakali dojetím jako malé děti; každý člověk však mohl uslyšet píseň Sirény jen jednou v životě, a proto si posluchači v zoufalství, že už nikdy nic tak nádherného neuslyší, vyrvali srdce z těla.
Jakmile Sirény spatřily, že po řece připlouvá vor se čtyřmi trosečníky, zahodily cigára, polkly po mentolové pastilce a nastoupily na břeh. Hlavní vokalistka se nadechla, ale než stačila vypustit první tón, předešel ji Lemmy.
Nyvou, nadpozemskou krásu zpěvu Sirén bylo možné neutralizovat – jak alespoň pravila pověst o Aleši Růžičkovi a Pistolnících – jedinou věcí: totálním a naprostým amatérským punkem nikoliv od srdce, leč přímo z prdele.
Zřejmě zákon rovnováhy, uvědomil si Lemmy. Ve svatyni jsem se vydával za mistra zpěvu, a teď musím zpívat abych nám zachránil život. Dávejte si pozor, zač se vydáváte.
„Hudry hudry hudry! Bububu!“ zařval, seč mu hrdlo stačilo. „Hudry hudry hudry hudry / seru na to! Hudry hudry hudry hudry / hádej na co!“
Improvizovaná slova i melodie zasáhla nepřipravené Sirény jako zásah tlakové vlny. Hlavní zpěvačka se zapotácela a Siréna vedle ní si zakryla tvář bílýma rukama.
„Bu bu bu / plivnu ti do ksichtu!“ hulákal Mistr. „Hudry hudry hudry hudry / pochčiju ti záda!“
Jedna ze Sirén omdlela a spadla do vody, která ji neprodleně odnesla k zubatým útesům pod jezem.
„Super, funguje to,“ pochvaloval si Reinhard, zatímco se vor přiblížil ke břehu a teď už neškodným Sirénám.
Braberova noha se jako první dotkla země, a vzápětí byla expedice bezpečně na Svém břehu.
„A teď do hospody!“ zařval Lemmy a do jeho žil se vlila nová síla. Chlapci nemohli než souhlasit. Celé město jim náhle připadalo jako jedna obrovská přístavní krčma.

Fáze +5

Reinhard, Lemmy a Sylvius vstoupili do knihovny Akademie, přestože nikdo z nich nebyl držitelem průkazu, který by je k takovému činu opravňoval. Byli tu jen oni tři a vrabec: Braber byl nasraný a trucoval, když se dozvěděl, že Lemmy skolil jednoho a Reinhard dokonce dva bezkrké mladé muže se šálami, a jemu žádného nenechali. Azael seděl v učebně a pětsetkrát opisoval větu „Nemám věřit hloupým a nepodloženým pověrám: Kája neexistuje a Alláh je veliký“, jak mu za trest uložil Reinhard.
„Pánové,“ odkašlal si knihovník Dušek a ukázal na fotografie na nástěnce, zobrazující osoby, jejichž vstup do prostor knihovny byl považován za nežádoucí.
„Jseš pravák nebo levák, vole?“ otázal se nenuceně vrabec, sedící Reinhardovi na rameni.
„Prosím?“ nechápal knihovník Dušek.
„Jseš vole hluchej? Ptám se tě, kterou rukou píšeš, jíš, utíráš si prdel, třídíš katalogizační lístky ve fondu a tak dál, vole?“
„No… pravou…“
„Jo? Tak aby ses pomalu začal učit honit si ptáka levou!“ vyjel na něj vrabec.
„Omluvte našeho opeřeného přítele,“ usmál se mile Reinhard. „Potřebovali bychom něco o sektách a obskurních náboženských společnostech v Logobergu. Nu a když jinak nedáte, tak napřed postavte na kafe, a pak nám to všechno hoďte ke stolku, ano?“
Hoši se posadili.
„Já tady ale kávu nepodávám,“ upozornil je knihovník Dušek.
„Dnes ano,“ ubezpečil jej Reinhard, a knihovník Dušek si při pohledu na jeho vlídný úsměv uvědomil, že je to pravda.
„Hele, našel jsem tady knížku o lidský evoluci, vole,“ hlásil vrabec.
„No a?“ na to Lemmy.
„No, píše se tady, že existovaly tři druhy vola, čéče, teda chci říct tři druhy člověka, vole: člověk zručný, člověk vzpřímený a člověk moudrý.“
„Jasně, a co má bejt?“
„A co z toho jste vy? Ani jeden mi na vás nějak nesedí, vole…“
„Člověk ptákožravej,“ odvětil Lemmy a hodil po něm knihou. Aby mu neublížil, vybral si k tomu tenoučkou brožurku s názvem Dobročinné skutky logoberských prezidentů. „Passerem te esse memento, vole.“
„Pokud se dokážete na pět minut uklidnit a věnovat mi pozornost…“ pravil Reinhard, když prohlédl katalog a usrkl překvapivě kvalitní kávy. „Logoberská ročenka náboženských uskupení. To by mohlo být ono.“
„Jenže nevíme z kterýho roku,“ upozornil ho Lemmy. „A Záchytky se zeptat nemůžeme, ježto by začal větřit, že se v tom vrtáme.“
„To půjde. Ale vezmeme si to někam do klidnějšího prostředí, kde se nám bude lépe pátrat.“
„Pánové,“ ozval se knihovník Dušek, který zaslechl poslední větu. „Je mi líto, ale tyto knihy je přísně zakázáno vynášet mimo knihovnu, tím spíše mimo školní budovu…“

Poručík Máslo stanul na břehu řeky. Krví zalitýma očima pohlédl na druhý břeh. Na Logoberg, kam uprchl Vittus Braber. Poručík Máslo věděl, že nebude mít klid, dokud ho nedostihne a nevykoná na něm strašlivou pomstu. Zdevastovaná kancelář, zneuctěný diplom a zranění policisté, to vše bylo dost zlé, protože nyní se poručík Máslo mohl na hodně dlouho rozloučit se služebním postupem. Naproti tomu nucené pozření krtka v papírech sice mít nebude, ale právě tato věc byla ze všech nejhorší a nejpotupnější. Poklepal na pažbu služebního revolveru.
„Vyryl jsem do nábojů tvé jméno, bastarde. Sepíšeme spolu zatýkací protokol v pekle,“ procedil krtkožrout Máslo mezi zuby. „Moje teta vždycky říkala, že pomsta je jako první rande – jen jedna šance, ale když vyjde, stojí za to… “
Uslyšel zašplouchání, jako by voda kapala na dlažbu nábřeží. Ohlédl se. Spatřil dítě. Malého a značně obtloustlého chlapečka. Byl neobvykle bledý ve tváři a crčela z něj voda. Ve vlasech měl zachycené říční řasy. Upřeně a mlčky hleděl na poručíka.
„Kde ses tu vzal? Tys spadl do řeky?“ zděšeně se ptal poručík Máslo. "A jak se jmenuješ?“
„Kája…“ zašeptalo dítě.

Hoši vstoupili do výčepu krčmy U vlka. Reinhard, který šel poslední, přidržel dveře, aby jimi mohl projít knihovník Dušek, prohýbající se pod těžkým nákladem dvaceti objemných svazků Logoberské ročenky náboženských uskupení.
„Děkujeme vám. To bude zatím všechno,“ řekl, když sténající knihovník složil knihy na lavici u okna. Zalovil v kapse a hodil mu minci nevelké hodnoty.
Chlapci přistoupili ke stolu a každý se chopil jednoho svazku ročenky.
„Nepohrdnul bych pivkem,“ poznamenal Reinhard. „Kde se fláká obsluha?“
Lemmy hodil okem k baru. „Dneska točí Šedej Vlk,“ hlásil. „Já pro ně skočím.“
(Barman, zvaný Starý Šedý Vlk Samotář, byl prastarý krčmářský veterán, uplácaný z logoberské hlíny a elflandského rumu. Moc toho nenamluvil, s ničím a s nikým nedělal cavyky, přes levé oko nosil černou pásku a zásadně neobsluhoval stoly. Všichni hosté to zcela respektovali. Mezi osazenstvem logoberských náleven a putyk kolovala temná, hrůzostrašná legenda, v níž Šedý Vlk před mnoha a mnoha lety odsloužil šichtu za barem v týž den, kdy byl odhlasován zákon, podle nějž bylo ženám poprvé v historii dovoleno navštěvovat hospody a bary samotným, bez mužského doprovodu. Právě oné noci mu zbělely vlasy a téměř přestal mluvit. Jen občas, když na město padal soumrak, a do výčepu zrovna vstoupila osoba ženského pohlaví, uniklo mu slabé zasténání a do tváře se mu na zlomek vteřiny vkradl něžný, tklivý pohled sériového vraha.)
Zatímco byl Lemmy na výpravě k prameni, Reinhard nalezl co hledal, a to už v druhém fasciklu, který vzal do rukou.
„Myslím, že to mám,“ upozornil Sylvia. „A hned v druhém svazku… chudák Dušek se s tím dřel skoro zbytečně. Nuže: pokud se nemýlím, celou dobu jsme dělali jednu chybu. Četli jsme na zkumavce písmeno N, jenže to ve skutečnosti bylo Z; stačilo pootočit zkumavkou.“
„Z jako Záchytka,“ bystře uhodl Sylvius.
„Tak jest. Podle toho, co zde čtu, jisté náboženství věří v příchod spasitele, nazývaného Xichtus, což není vlastní jméno, nýbrž spíše titul, znamenající něco jako Fešák. Vlastním jménem je v tomto případě Záchytka, proto Z ve znaku sekty. Jeho práce však má být sabotována odpůrcem, pokušitelem, který se bude snažit naopak svádět lid na scestí a do zkázy, a jež bude znám jako Antiksicht. A aby to bylo mysticky zajímavější, Antiksicht se zrodí ze sémě samotného Xichtuse. Jinak řečeno, bude jeho vlastním synem…“
„Ale proč bylo to Z pokaždý otočený tak, aby každej četl N?“ ptal se Sylvius.
„Není jasné, na čí straně vlastně sekta stojí,“ vysvětloval Reinhard. „Odštěpili se od oficiální církve Xichtovy už před dvaceti lety, a je taky dost možné, že jejich cílem je právě zrození Antiksichta, který jim má zaručit moc a bohatství. Možná, že jeho civilní jméno bude začínat písmenem N, takže to ve skutečnosti je Z a N zároveň, ale to už jsou jen hypotézy. Proto střežili Záchytkovo sémě a proto ho chtěl Záchytka zpátky.“
„Sémě. Aha. Začíná to dávat smysl,“ na to Sylvius. „Takže v tý zkumavce, co má Lemmy v kapse, je pravděpodobně…“
„Přesně tak,“ kývl Reinhard. „I když stále nevíme, jak se tam v první řadě vůbec dostalo. Řeknu ti, ta představa, nosit v kapse Záchytkovo…“
Přihasil si to Lemmy a na stole přistála tři piva.
„Tak jak, hoši, máme něco?“ bodře zahlaholil a ztěžka dopadl na lavici. Ozvalo se křupnutí, jako by praskl nějaký skleněný předmět, a Lemmy vyvalil oči.
„Ty krávo…“ řekl vrabec.
Reinhard se Sylviem znehybněli a zůstali bez hlesu zírat na Lemmyho.
„Ajaj,“ podotkl Lemmy. „Asi se to rozbilo…“
„Tys to měl v zadní kapse, ty vemeno z vola?!“
„No, asi jo…“ připouštěl Lemmy. „… jsem potřeboval v kapse bundy najít drobný na to pivo, tak jsem si ji asi přendal…“
„Sto deset bodů ze sta, vole,“ poznamenal vrabec.
„Když jsi šel pro pivo, zjistili jsme, co je vevnitř,“ oznámil mu Sylvius.
„Co bylo vevnitř,“ opravil ho Reinhard.
„No a co to bylo?“ chtěl vědět Lemmy.
Reinhard mu to řekl. Lemmy zkoprněl a jeho tvář zešedla.
„Hele…“ ozval se po chvíli úplného ticha vrabec. „Víš o tom, že ti…“
„Vím…“
„Já jen jestli víš o tom, že ti právě vole po prdeli teče…?“
„Kuš!!“ zařval Lemmy. „Jdu se umejt. Jestli někdo z vás, kdokoliv, jestli jenom cekne, jestli někdo řekne půl slova, tak…“
„Ehm…“ zvedl Reinhard ruku. „Když už jdeš na toaletu… Jak bych to jen řekl…?“
„Tys to rozbil, vole, ty se postaráš o náhradu,“ řekl to naplno vrabec.
„Správně,“ dodal Reinhard. „Kopii zkumavky seženu, ale náplň budeš muset dodat ty.“

Tuto část milosrdně přeskočíme. Jednoduše řekněme, že Lemmy napravil co pokazil, a poctivě do toho dal kus sebe samého. A nešlo mu to tak úplně hladce od ruky.
Přemýšlel o legendě, podle níž bude Antiksicht zodpovědný za pád světa do zkázy, a že vzejde ze sémě samotného Ksichtuse. Přitom si vzpomněl, jak před několika týdny potkal v nočním klubu své o patnáct let starší já z budoucnosti, a že mu tato jeho starší verze pověděla lecjaké zajímavé věci.
Ehm, tak takhle to nepůjde… Při takové činnosti nemůžete myslet na pseudonáboženská proroctví, a tím méně sám na sebe. Zkusil pomyslet na pohlednou blondýnu Gwendolin. Jenže sotva na ni vzpomenul, vybavilo se mu, co mu řekla na jejich druhém rande.
Rovněž mu na mysli vytanulo, co se krátce předtím dozvěděl z utajené nahrávky od mocného mága Ludmila Bžochrle…
Zavrtěl hlavou a rozhodl se, že nejmoudřejší bude spláchnout to pivem.

Epilog

Téhož názoru byl i vrabec, který se před chvílí usadil na plot vedle stolu a čekal, až v sobě budou hoši mít pár poctivých doušků. Připadalo mu, že zpráva, kterou jim nese, tak bude stravitelnější.
„Píp, máte nový vzkaz, vole,“ zahlásil. „Říct nebo zapomenout?“
„Povídej,“ vyzval ho Reinhard, neboť byl v dobrém rozmaru.
„Jde o tu operaci se zkumavkou, vole, víte, jak ji Lemmy…“
Lemmy vrhl na vrabce pohled, jaký by vykastroval psa.
„…é, Lemmy s ostatníma přinesli zpoza řeky. No tak teda, ačkoliv de victis nil nisi bonum, vole, došlo tam k jednomu zádrhelu. Řekli mi to vrabci z Druhýho břehu, a jak víte, ti neumějí lhát, volové, vole. Totiž jak Lemmy dal tomu týpkovi ty nastříhaný noviny místo peněz za výkupný, vole, tak velekněz byl samosebou ze začátku příšerně nasranej. Ale jen do tý chvíle, než si všimnul, že některý ty rozstříhaný stránky, když se poskládaj dohromady, tak daj zajímavej výsledek, vole.“
Vrabec se odmlčel a usrknul z panáka.
„No prostě abych to vole zkrátil, v těch novinách byl asi dvacet let starej článek, pojednávající o nějakým dosti blbým škandálu, do kterýho byl zapleten i jistý ředitel střední školy. Jméno tam sice není, ale fotka u článku hovoří zcela jasně.“
Lemmy složil hlavu do dlaní.
„Mimochodem z toho týpka, co ukrad relikvii a vyměnil ji s Lemmym za balík sběru, tak z toho udělali pokladníka církve. Tam to takhle chodí, vole. Velekněz je vám velmi vděčný, že jste mu ten kompromitující materiál ochotně a obětavě donesli přímo pod nos, vole. A ano, hádáte správně, ten článek je o Záchytkovi.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský