Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Odehrává se ve vlastním fiktivním světě (mapa zatím není k dispozici).
Hlavní postavy: Lemmy Conanson, Reinhard von Schneckenberg, Wittus Braber, ředitel Záchytka, ředitel Vorvaň, zlotřilý krčmář, kapitán Dunící Hrom
Shrnutí: Ředitelé středních škol proti sobě spřádají intriky a provádějí sabotáže. tři studenti jsou vysláni svým ředitelem, aby pronikli do konkurenčního ústavu, a osvobodili své unesené spolužačky. za vším se však skrývá hlubší tajemství...
pár facek tam padne, ale nic vážnějšího, vzhledem k povaze hrdinů nedojde ani na sex, pozor: místy se vyskytují pokusy o humor!

Tři špinavci

Profesorský sbor seděl na mimořádné schůzi ve sborovně Akademie, neboť situace byla zase jednou vážná.
„Mohli bychom použít nějakého studenta,“ prohodil profesor Srpen. „Nás znají, takže nikdo z nás se tam inkognito nedostane.“
„Jenže copak studentům se dá věřit?“ postěžoval si ředitel Záchytka.
„Jejich morálnímu profilu jistě ne,“ připustil profesor Srpen. „Ale to teď ani nepotřebujeme. Ve čtvrtém ročníku by se bezpochyby našlo několik jedinců, kteří by to udělali výměnou za prominutí některých závažnějších přestupků.“
„No, koneckonců asi nemáme na vybranou,“ povzdechl si Záchytka. „Tak to zkusíme.“

O přestávce se školník Stalone vydal do třetího, nejvyššího patra Akademie, proslulého částečnou autonomií na vedení školy, kde odnepaměti sídlily studentské gangy, pololegální odbory a jiná mafiánská uskupení, a kam se profesoři obvykle vydávali jen s bílou vlajkou.
Měl štěstí. Hned nad schodištěm spatřil Lemmyho Conansona, jak rozmotává požární hydrant, aby vyzkoušel, jestli dokáže vytopit učebnu před obávanou hodinou matematiky, z níž propadal. Marně se Lemmy vytáčel, že má tento týden službu zalévání květin. Školník ho eskortoval do sborovny, a Lemmy stanul před samotným ředitelem Záchytkou.
„No vida,“ zamnul si ředitel ruce. „Když jde o to, najít vandala, tak se na svoje studenty můžu spolehnout. Takže o co jde, pane… é… Cromagnone?“
„Conansone,“ pomohl mu Lemmy.
„Jo… Tedy jde o tohle: ředitel Vorvaň z Kupecké školy, která sídlí v Temných Hvozdech na konečné stanici metra, zrádně podkopal naše přátelské vztahy, a nechal z naší školy unést tři prominentní studentky.“
„No, prominentní, to bych zrovna…“ ozvala se profesorka vdova Mokrá.
Záchytka se prudce otočil.
„Vdovo Mokrá, vy mluvte, až vás někdo osloví!“ zařval. „O čemž dost pochybuju!“
„Tohle od vás teda bylo hnusný, pane řediteli,“ pravila ukřivděně profesorka. Záchytka se jen pyšně usmál a pokračoval:
„Vaším úkolem, studente, bude v přestrojení proniknout do Kupecké školy, najít a osvobodit zajaté studentky, a přivést je zpátky na naši starou dobrou Akademii. Dám vám do velké míry volnou ruku v tom, jak to provedete. Vyberte si k sobě do party někoho, na koho se dá spolehnout. Za úspěšné splnění úkolu vám nabízím částečnou amnestii za některé vaše činy.“
„Ale to je přece na Vnějším Okraji. Proč si nenajmete nějakou žoldnéřskou agenturu?“ ptal se Lemmy.
„Proč? Vy se ještě ptáte? Na likvidaci škod po vašem posledním výstupu nám prasknul skoro celej školní rozpočet!“ zavrčel Záchytka. „Nicméně v tuhle chvíli pro nás představujete to nejmenší zlo.“
„To má bejt narážka na moji nevysokou postavu?“ ohradil se Lemmy. Ale dál už se nehádal. Nebezpečná výprava do neznámého území, vyhlídka na jistou smrt či mučení, to všechno bylo přitažlivější, než vyvolání z matematiky.

U školníkova bufetu stál student hranaté postavy, spíše než lidskou bytost připomínající masivní šatník v biedermayerovském slohu, a pojídal najednou tři pečená stehna z moa. Lemmy k němu přistoupil, a seznámil ho s obsahem rozhovoru, který před chvílí vedl ve sborovně.
„Bude mi potěšením,“ pravil Reinhard von Schneckenberg, sňal si z hlavy burnus a odhalil holou lebku, pokrytou závějemi lupů.

Na chlapeckém záchodě ve třetím patře postával hlouček studentů, kteří nadšeně tleskali a provolávali slávu. Vyčouhlý kolohnát, jehož údy asociovaly chapadla krakena, vytrhával ze zdi jednotlivé pisoáry a prohazoval je zavřenými okny. To Vittus Braber dával najevo svou nespokojenost s profesorským hodnocením svých studijních výkonů. Také on nepohrdl možností získat čistý štít jakožto výchozí bod pro páchání nových zvěrstev, a připojil se k Lemmyho oddílu.

Řidič autobusu č. 13 zapřáhl psy, zkontroloval svůj vůz, a dokončil přípravy na jízdu. Odzátkoval ampulku s otupující drogou, která řidiče hromadné dopravy ve službě zbavovala všudypřítomného strachu ze smrti, a snižovala práh bolesti. Ale než stačil polknout její obsah, do autobusu dveřmi vniklo jakési chapadlo a vytáhlo ho ven.
„Tento autobus se zabavuje,“ sdělil mu Reinhard von Schneckenberg. „Musíme se rychle dostat na Vnější Okraj.“
„Nikam nedojedete,“ vysmál se mu řidič. „Moji psi jsou na mě zvyklí, a vy neznáte ty správné rozkazy.“
Reinhard si zamyšleně prohlédl psí smečku australského plemene vakovlčák, zapřaženou do autobusu a čekající na povel.
„Uvidíme,“ řekl s pohledem upřeným na vystupující žebra tažných psů.
Aby bylo jasno; nezasvěcený čtenář by mohl řidiče litovat, a mít našim hrdinům za zlé, že se k němu zachovali tak nepěkně. Jenže to by musel znát řidiče logoberské městské dopravy. V jiných světech a v jiných časech jsou možná řidiči jen obyčejní zaměstanci, kteří dělají svou práci a vozí cestující. Ne tak v Logobergu. Tady jsou to obávané gangy, které svou zvůlí terorizují nevinné obyvatele, a neštítí se absolutně ničeho. Takže by bylo pošetilé a naprosto zbytečné mít s nimi jakýkoliv soucit.
Prostě abychom to zkrátili, Reinhard našel v autobuse psí popruh, který nastavil tak, aby byl zhruba dvakrát delší, než popruhy psů a řidiče na něj uvázal. Pak už stačilo jen na něj ukázat a zvolat „Žrádlo!“
Autobus si to svištěl po výpadovce na Temné Hvozdy zhruba dvojnásobnou rychlostí, než je u vozidel Dopravního podniku obvyklá. Reinhard u volantu udával směr, zatímco Braber se protáhl střešním oknem a krátil si čas strháváním fasád okolních domů. Lemmy se rozvaloval na dvojsedačce a uvažoval, jak nejlépe proniknout do Kupecké školy. Příslušníci Kupecké gildy byli pověstní svou krutostí a nekalými praktikami. To, co dokázali dělat svým konkurentům, by vydalo na román, pokud by se jeho sepsání laskavě ujal markýz de Sade. Z toho, co dělali přistiženým zlodějům, by se markýz de Sade pozvracel a omdlel.

Strážmistr Dunící Hrom, který byl nedávno za trest převelen k dopravákům, se nudil na málo frekventované křižovatce. Jeho parťák, strážmistr Kopčem (zkratka z Kopnut pankáčem) si krátil čas chytáním pulců ve strouze.
Vtom kolem nich nevídanou rychlostí prosvištěl autobus. V čele spřežení si to hasil vřískající chlap v uniformě řidiče hromadné dopravy. Ze střešního okna vyčníval obludný přízrak, který oběma policistům za jízdy sebral čepice, a strašlivý alegorický vůz (avšak čeho mohl být alegorií?) zmizel za zatáčkou.

Lemmy vytáhl z náprsní kapsy zrcátko, a začal si upravovat pěšinku ve svých dlouhých vlasech. Náhle ho cosi zarazilo. Pohlédl do zrcátka pečlivěji, a spatřil, že za autobusem se žene policejní vůz. Z okénka se vykláněl policista, mával zapálenou pochodní a přikazoval posádce autobusu zastavit.
Lemmy přistrčil zrcátko před oči Reinhardovi.
„Zatraceně,“ procedil Reinhard koutkem úst. „To nám ještě scházelo. Každej ví, že ty kupecký svině maj policii obtočenou kolem prstu. Musíme si něco vymyslet.“
„Nic mě nenapadá,“ přiznal Lemmy.
„No, já netvrdil, že jsem mozek operace,“ pokrčil Reinhard rameny. „Jo, a taky nemám řidičák.“
Policejní auto předjelo autobus a donutilo ho zastavit. Došlo k obvyklému rozhánění psích spřežení, která se mezi sebou jako obyčejně začala rvát, a pak už strážmistr Dunící Hrom přistoupil k autobusu.
„To je vaše návnada?“ zeptal se, ukazuje na zdeptaného řidiče, který padl do příkopu a vysíleně oddechoval. „Máte na ni technický průkaz?“
„Prosím, nemám,“ přiznal Reinhard.
„A co řidičský průkaz?“ vyzvídal Dunící Hrom.
„Prosím, nemám,“ řekl Reinhard.
„No tak si vystupte,“ požádal ho Dunící Hrom. „A dýchněte do balónku.“
Reinhard vylezl z autobusu, a mocně zadul do rybího měchýře, kterým logoberská policie měřila, jestli má řidič dostatečnou kapacitu plic, a dokáže patřičně hulákat na ostatní účastníky dopravního provozu. Měchýř se nadmul a praskl. Vůkol zavoněl rum.
„Bílý muž zničil policejní majetek!“ rozčílil se Dunící Hrom. „Jak teď můžeme řádně vykonávat svou práci, chránit mír a umírat za svobodu? Máte peníze na zaplacení pokuty?“
„Svině levičácká,“ zamumlal Reinhard. „Prosím, nemám,“ dodal nahlas.
„Copak vy ho nepoznáváte?“ vmísil se do hovoru Lemmy, vykláněje se z okna. „To je přece Karel Manitú, populární zpěvák lidových písní, a mnohonásobný držitel Zlatého krkavce.“
A to nebyla špatná lest. Reinharda si pro jeho nápadnou, až zarážející podobnost s nejslavnějším logoberským bardem často dobírali spolužáci i profesoři, tedy když u toho zrovna nebyl. Čas od času ho na ulici žádaly ženy a dívky všeho věku o autogram. Občas také dostával nabídky k sňatku či nevázanému sexu, a jednou ho postřelil rozběsněný otec adolescentní dívky, kterou svedl a zneuctil skutečný Karel.
Reinhard nezaváhal, a sundal si šoférskou kuklu, kterou měl až doteď na hlavě.
„Mistr! Božský Karel!“ zvolali sborem oba policisté a padli na kolena. Dunícímu Hromovi proletěla hlavou vzpomínka na známý případ, kdy jeden dopravák nekompromisně pokutoval Karla za rychlou jízdu, a byl zlynčován fanatickým davem, načež byl bez odstupného vyhozen od policie.
Oba dopraváci vytáhli služební bloky a poprosili o autogram. Reinhard se zarazil, protože neměl ani tušení, jak vypadá Mistrův podpis.
„Mistr se vám nemůže podepsat,“ prohlásil Lemmy. „Neboť pro tento měsíc vyčerpal kvótu autogramů, stanovenou odbory.“
Lemmy sice neovládal hru v šach, ale tuto partii hrál jako skutečný přeborník. Oba policisté se při slově „odbory“ zachvěli děsem a bloky zklamaně schovali.
„Nicméně Mistr se uvolil dát se s vámi vyfotografovat,“ sdělil jim velkoryse Lemmy. Strážmistr Kopčem vytáhl služební fotoaparát a oba policisté se s Mistrem vyfotili, nejprve každý sám, a pak společně. S mnoha díky a hlubokými poklonami se loučili, když se Reinhard vracel na své místo do autobusu.
„Mohli byste nás trochu postrčit, pánové?“ požádal je Vittus Braber ze své vyvýšené pozice. Dunící Hrom ochotně přistoupil k ležícímu řidiči Dopravního podniku a brutálně ho nakopnul do žeber.

„To byli celkem fajn pánové,“ prohodil Lemmy, když autobus vyrazil na další cestu k Temným Hvozdům.
„Na můj vkus trochu prostší,“ odtušil Reinhard. „A poněkud mdlého ducha.“
„Nicméně v jádru dobří, upřímní muži, kteří dělají poctivě svou práci, a kterým pod drsnou slupkou bije zlaté srdce,“ namítal Lemmy.
„Jednim slovem kreténi,“ ozval se Vittus Braber.
„Ámen,“ dodal Lemmy.

Krajina připomínala nepovedený sci-fi film. Také nápisy v azbuce dávaly tušit značnou vzdálenost od civilizovaných končin.
„Kam teď?“ rozhlížel se Lemmy, když autobus stanul na konečné stanici ve Vnitřním Okraji, za níž se rozprostíraly neblahými pověstmi opředené Temné Hvozdy. Silnice zde končila, a dál museli pěšky. Psy prodali v poslední obchodní stanici, a zadarmo přihodili řidiče.
„Zeptáme se kouzelného dědečka,“ navrhl Reinhard. „To je známá věc: poutníci potkají kouzelného dědečka, ten jim ukáže cestu, a dá jim tři kouzelné dary.“
„Jenže mu za to taky musíme něco dát,“ namítal Lemmy. „A my nic nemáme.“
„Darujeme mu život,“ rozhodl Reinhard. „To je ta nejcennější věc na světě, takže si rozhodně nebude moct stěžovat.“
A jak řekl, tak hoši udělali. Po několika krocích potkali na cestě shrbeného stařečka. Reinhard mu vysvětlil situaci. Dědeček bázlivě objasnil cestu ke Kupecké škole, a vyplázl tři kouzelné dary. Reinhard dostal bezedný měšec, z něhož se neustále sypaly zlaťáky. Vittus Braber obdržel čepici, po jejímž nasazení se stal neviditelným. A konečně Lemmy si odnášel ocelovou trubku, která na rozkaz sama pobíjela nepřátele.
Cesta byla dlouhá a namáhavá, ale k večeru naši unavení poutníci konečně narazili na hospodu, od níž již bylo nad černým hřebenem lesa vidět ponuré zdi Kupecké školy.
„Alláh je nám nakloněn!“ zvolal Reinhard, a trojice vstoupila do výčepu hostince. U několika stolů zde party horalů a dřevorubců hodovaly na rybím tuku a kořalce, pálené z muchomůrek, vraního oka a ropuších pulců.
„Pouze pro Homo sapiens!“ volal od barového pultu hostinský.
„My jsme Homo sapiens, krčmáři. Ale cestujeme inkognito,“ vysvětlil Reinhard. Vittus Braber byl naštěstí v tu chvíli neviditelný, neboť zkoušel svou kouzelnou čepici, a jen praskot větví v korunách vysokých smrků dával tušit přítomnost čehosi zlověstného.
Naši tři „hrdinové“ se posadili ke stolu, a objednali si pivo.
„Takže si načrtneme plán akce,“ zahájil Lemmy. „Jelikož uvnitř Kupecké školy nikdo z nás nikdy nebyl, a žádné plány neexistují, je jedinou možností průzkum bojem. Reinhard nás jistí zvenku. Jeho kouzelný měšec se dá v případě potřeby použít k odlákání pozornosti. Samotnou akci provede Braber, jsa neviditelný. Já ho kryju, a případný ozbrojený odpor odrážím kouzelnou trubkou. Potřebujeme především moment překvapení.“
„Zdejší ředitel určitě čeká, že se Záchytka pokusí svoje studentky osvobodit,“ řekl Reinhard.
„Možná,“ ozval se ponurý Braberův hlas. „Ale nečeká nás.“
„To je správný přístup,“ pochválil ho Reinhard. „Jo, na útěku bych něco zapálil.“
„Co?“ ptal se Lemmy.
„To je jedno, prostě něco, co hoří. To zaměstná pozornost pronásledovatelů, a nám to poskytne čas k útěku.“
Kolem půnoci už hostinský otupil několik kamenných dlát tesáním čárek do vápencových bloků. A jak tak přitesával několik čárek navíc, které se v celkovém enormním počtu vylemtaných piv ztratily, napadlo ho, že tohle nebude samo sebou. Tři cizinci v tak mladém věku, kteří chlastají, jako by zítra měli viset? Nedalo mu to, a zavolal noční službu do vrátnice Kupecké školy.
„Tady gulag, tady gulag,“ hlásil se dohodnutým heslem.
„Tady lágr, tady lágr,“ odpovídal podle kódu školník Kupecké školy.
„Mám v lokále tři podezřelý řízky,“ vykládal šenkýř. „Cestujou inkognito, a podle přízvuku a oblečení jsou z Vnitřního Okraje. A váš ředitel přece nařídil, ať si podobných věcí všímáme a hlásíme je.“
„Ještě něco je na nich pozoruhodnýho?“ vyptával se školník.
„No, vypadají tak na dvacet let, a zatím mi tady vychlastali každej asi devatenáct piv a pořád nemají dost. Teď právě zpívají Rasputina od Boney M, a ten tlustej tancuje kozáčka.“
„Ha,“ zbystřil školník. „A že je jim sotva kolem dvaceti? Každopádně díky za upozornění. Až budou naši praktikanti vybírat výpalný, bude na to brán zřetel. lágr končí, lágr končí.“
„Gulag končí,“ odhlásil se krčmář, a spěchal do lokálu napojit zvěř, která již opět řvala žízní.
Přišlo na placení. Hoši již leželi pod stolem, Braber dokonce pod třemi najednou.
„Nás nezajímá vaše telefonní číslo,“ dal se slyšet Braber, když pohlédl na výslednou sumu na účtu.
„To nic,“ mávl rukou Reinhard, a z bezedného měšce vysypal požadovanou částku i s bohatým spropitným. Krčmář s úklonami děkoval, ale v jeho prohnilém mozku klíčil nepěkný plán.

Kupecká škola otevírala své ponuré brány, a dovnitř proudili studenti.
„Oni začínají v devět ráno,“ upozornil své druhy Lemmy.
„V osm,“ opravil ho Reinhard. „Tady už je jiný časový pásmo.“
„Tak či onak jim tady učební rozvrh dělá někdo, kdo uvažuje mozkem,“ pravil Lemmy, narážeje na strašlivé úlety, které v rozvrhu hodin na Akademii předváděl Záchytka.
Všichni tři leželi za popelnicemi na dohled od školy, a monitorovali situaci.
„Studentů má tenhle barák dost na to, abychom se mezi ně nepozorovaně zamíchali,“ prohlásil Lemmy.
„Jenže všimni si: každej z nich si nese tašku s nějakejma knihama, nebo co, a pytlík se svačinou,“ řekl Reinhard. „Jestli nám to má projít, musíme si opatřit něco podobnýho.“
„Co je to proboha za lidi?“ zavrtěl Braber hlavou.
Na dohled od popelnic se zastavili tři studenti, a začali probírat jakási tajuplná a neznámá témata. V jejich řeči se objevovala slova jako „esemeska“, „rande“ a „diskotéka“. Naši tři hoši neměli ani ponětí, co tyto záhadné kódy znamenají, a vpravdě je to nijak zvlášť nezajímalo. V typické scéně jako z filmu zatáhli tři místní studenty za popelnice, pohladili je pěstí mezi očima, a vzápětí už vyšli na volné prostranství, každý vybaven taškou s učebnicemi a balíčkem s dvěma krajíci chleba s máslem a vejcem natvrdo.
„Já jen doufám, že se od nás nečeká, že tohle budeme žrát,“ otřásl se Lemmy hnusem, zkoumaje obsah balíčků s proviantem. Obvykle před hodinou matematiky snídal kus romadůru, feferonku a syrovou cibuli. To mu trochu zlepšovalo náladu, když byl zrovna vyvolán k tabuli, a profesorčiny zákeřné údery oplácel smrtícím dechem.
Hoši došli až k hlavnímu vchodu školy. Už na pohled bylo vidět, že sem nepatří. Zdejší studenti nosili vlasy ulízané jakousi hmotou, připomínající semeno, někteří měli na krku zlaté řetízky, a téměř všichni byli oblečeni – ó hrůzo, kde jest tvá hranice? – v kalhotách do zvonu.
„Měli jsme si našít do nohavic klíny,“ procedil Lemmy mezi zuby.
„Jsi normální?“ šeptal zuřivě Reinhard. „V kalhotách do zvonu bysme vypadali jako první podezřelí z každýho dostatečně idiotskýho trestnýho činu. Musíme tvrdit, že studujeme na stípko.“
„Hele, oni nemají ani tetování na předloktí,“ všímal si Lemmy. „Buďto nemají školní jídelnu – šťastní to lidé - nebo je tam pustí i bez toho.“
„Čím dřív budeme pryč, tím líp,“ utrousil Reinhard. Většina studentů Kupecké školy už byla uvnitř, a zbývalo jen několik opozdilců. Reinhard se opřel o školní zeď kousek od vrátnice, aby zvenčí kryl postup svých dvou kolegů.
Lemmy a Braber vstoupili do budovy školy. Podivné místo. Chodby byly vymalovány bledým odstínem zelené, a podlahu tvořila jakási zvláštní plastická hmota. U paty schodiště neležely žádné pytle s pískem, a po ostnatém drátu nebylo ani vidu. To všechno oba vetřelce znervózňovalo. Když neviděli zjevné nebezpečí, automaticky očekávali nějaké skryté, o to zákeřnější.
„Vydávat se za studenty byl blbej nápad,“ šeptal Lemmy. „Měli jsme si opatřit nějaký nářadí, a dělat údržbáře, nebo tak něco.“
„Eště že tě to napadlo včas,“ poznamenal Braber.
Na chodbě se objevila jakási dívka. Měla sice kalhoty do zvonu, ale jinak byla pěkná a vypadala sympaticky. Lemmy vsadil všechno na jedinou kartu.
„Promiňte, slečno?“ oslovil ji. „Jsme instalatéři. Poslali nás vyměnit vodovod v ředitelně. Mohla byste nám ukázat cestu?“
Dívka hleděla na návštěvníky s nedůvěrou, možná s trochou zděšení, ale také s jakýmsi zvláštním zájmem.
„Je to v druhém patře vlevo,“ ukázala na schodiště. Lemmy uctivě poděkoval, a spolu s Braberem vystoupil po schodech do druhého patra. Tam to vypadalo stejně jako v prvním, a Lemmy začínal být nervózní.
„Už jsme tady skoro půl hodiny, a ještě jsem neslyšel ani jeden výstřel,“ pravil. „A na chodbě ani jeden flek od krve. Co je v tý škole proboha učej?“
„Nejspíš číst a psát,“ použil Braber ostrého sarkasmu.
„Hele, to bude ono,“ všiml si Lemmy. Na třetích dveřích od schodiště byl nakreslený obrázek mužské postavy. Takový piktogram obvykle znázorňoval sídlo vůdce klanu, či ředitele nějaké instituce. „Nikde nikdo. Nasaď si neviditelnou čepici. Já tam vlítnu a začnu dělat brajgl, a ty zjistíš, kde jsou zajatkyně.“
Braber učinil, jak Lemmy řekl, a o vteřinu později byl neviditelný.
„Můžeme? Raz, dva, tři!“ Lemmy vykopl dveře a vrazil dovnitř s ocelovou trubkou v bojovém postoji.
Byli na záchodě.
„Tady se nedá pracovat,“ řekl rezignovaně Lemmy a spustil ruku s trubkou dolů. „Proč nemají záchod normálně označenej třema trojúhelníkama jako každá škola?“
Vyšel zpátky na chodbu a strnul. Na chodbě, kde se vzal, tu se vzal, stál dav studentů. Ředitel, předem varovaný zrádným hostinským, vyhlásil na dnešní den branné cvičení.
„Ha! Zrada!“ zvolal Lemmy, stáhl se zpátky na záchod a přirazil dveře. Ani nevěděl, jestli je Braber uvnitř, nebo zůstal venku. Pozdě. Tři hoši v kalhotách do zvonu se stačili vecpat dovnitř a šli mu po krku.
„S takovejma, jako jste vy, u nás vytíráme podlahu,“ sdělil jim Lemmy. „Ve sborovně,“ dodal, aby to vyznělo ještě urážlivěji. Pak pozvedl trubku a pustil se do díla.
O dvě minuty později, když posledního protivníka nacpal hlavou do záchodové mísy, povolily dveře. Lemmy pozvedl svou zbraň, ale zjistil, že získal výhodu. Neviditelný Braber rozpoutal v nepřátelských řadách pravá jatka.

Reinhard stál před školou, a dosud nezaznamenal žádnou viditelnou hrozbu. Opřel se proto pohodlněji o zeď, a zapálil si doutník. Jen co labužnicky potáhl a vypustil první kroužek dýmu, už tady byl školník. Reinhard to hned nepoznal, protože ten muž měl na sobě jakési pracovní oblečení, místo obvyklé maskovací uniformy s drátěnou košilí.
„Kde si myslíte že ste?“ volal školník. „Copak nevíte, že před budovou školy se nesmí kouřit?“
Reinhardovi spadla čelist. Hrůzostrašná překvapení nebrala konce.
„No nic, dobrý muži,“ pravil dobrosrdečně. „To spraví malá korupce.“
Vytáhl kouzelný měšec a nastavil dlaň. Nestalo se nic. Měšec byl prázdný.
„Ha!“ zvolal Reinhard. „Musím se uchýlit k násilí!“

Ředitel Kupecké školy hned po ránu upozornil školním rozhlasem studenty a profesory, že do budovy se chystají vniknout ozbrojení vetřelci. A tak, když mu jedna studentka nahlásila setkání s podezřelými lidmi, okamžitě vyhlásil poplach. Jenže nepočítal s tím, že jeden z diverzantů bude neviditelný.
„Kde je předseda třídy?“ volal profesor matematiky na jednu ze svých studentek ve všeobecném zmatku, který vůkol zavládl.
„Já… já nevím,“ koktala vyděšená dívka. „Něco ho odneslo…“
„A co? Vidělas něco?“
„Ne, nic… Jako by najednou obživly zdi a vzaly si ho…“
Čtyři studenti, pravidelní návštěvníci posilovny a solárka, se vrhli směrem, který jim jejich spolužačka ukazovala. Vzápětí se rozlétly dveře jedné učebny, a vyletělo proti nim bezvládné tělo předsedy třídy, které je srazilo k zemi. Neviditelná pěst skolila dalšího ze studentů, a třetího zvedly neviditelné paže a praštily s ním o tabuli. Ze zdi spadl státní trikolórou ozdobený obraz nějakého chlapa, kterého Braber jakživ neviděl, a omráčil třetího studenta. Čtvrtý se rozhodl riskovat a prudce máchl pěstí před sebe. Zasáhl nějakou měkkou hmotu, ozvalo se hlasité škytnutí, a na podlaze se rozstříkla kaluž jakési páchnoucí tekutiny. V příštím okamžiku letěl poslední ze studentů vzduchem, narazil hlavou na lavici a padl do mdlob.
Nad dívkou, pološílenou děsem, se sklonil jakýsi mlžný tvar. Zavřela v hrůze oči, ale neviditelný zabiják byl náhle pryč, a jen za ním zaskřípaly dveře.
Profesor matematiky vylezl zpod katedry, kam se strategicky ukryl. Pohlédl na louži, která tu po tajemném útočníkovi zbyla na podlaze.
„Když to zvrací,“ prohlásil, „můžeme to zabít! Zavolejte tělocvikáře Ludvu!“

Lemmy běžel chodbou a co chvíli sundal nějakého ulízaného týpka v kalhotech do zvonu, který se mu postavil do cesty. Nemusel se ani moc snažit, protože kouzelná ocelová trubka se dokázala sama navádět na cíl. Vtom se otevřely jedny dveře a čísi ruce ho vtáhly do prázdné učebny. Lemmy se už už rozpřáhl trubkou, ale vtom zjistil, že v učebně je s ním právě ta dívka, které se prve ptal na cestu do ředitelny. Zadržel tedy svou vražednou zbraň, a upřel na studentku tázavý pohled.
„To já jsem vás práskla našemu řediteli,“ přiznala dívka, a čekala, co Lemmy na to.
Lemmy pokrčil rameny.
„To vám nemohu mít za zlé,“ pravil filosoficky. „Koneckonců jsme sem potají vnikli s nepřátelskými úmysly. Ale proč mě teda teď ukrýváte? Není to nějaká léčka?“
Dívka zavrtěla hlavou. Ne, Lemmy si hned uvědomil, že to skutečně není léčka. Dívka prostě jednala naprosto nelogicky a nevyzpytatelně, jako občas všechny příslušnice jejího pohlaví. Lemmyho to vždycky vytáčelo k šílenství, ale teď to ocenil, protože to hrálo v jeho prospěch.
„Víš, ty jsi takový… takový…“ hledala dívka slova. „… zvláštní. Ale připadá mi, že nejsi tak úplně špatný.“
„Ne úplně špatný“ byla ta největší lichotka, jakou kdo Lemmymu v životě řekl. Taková pochvala ho na chvíli vyvedla z míry.
„A proto jsem chtěla znát tvoji verzi celého tohohle případu,“ pokračovala dívka. „Náš ředitel tvrdí, že vaše škola závidí té naší nejlepší průměrný prospěch z celého Logobergu, a proto váš ředitel vyslal své tajné agenty, aby nás poškodili nějakou sabotáží.“
„No, přesně takhle to není. Vlastně je to přímo naopak. To váš ředitel udeřil jako první, a nechal z naší školy unést tři nejlepší studentky.“
„Proč by to dělal? Vždyť máme ten nejlepší prospěch v celém městě, jak už jsem říkala.“
„Hele, to já nevím,“ zavrtěl Lemmy hlavou. „Já mám za úkol je prostě najít a odvést zpátky.“
„Tak dobře,“ rozhodla se dívka. „Ředitelna je přímo pod námi. Dá se tam dostat po hromosvodu, takže nemusíš po chodbě.“
Lemmy se na ni zadíval. Ano, byla moc pěkná, a vypadalo to, že je i milá a inteligentní. Jeho srdce začalo zrychleně vybouchávat rytmus „Love Me Tender“. Jenže bolestně si uvědomoval, že by se k sobě nehodili. Kdyby přestoupila na Akademii, nevydržela by v jejím prostředí. Kalhoty do zvonu by byly ten nejmenší problém (ostatně kalhoty se vždycky dají svléknout). Nemluvě o tom, že Kupecká gilda dělávala velmi nepěkné věci rodinám studentů, kteří zběhli ze studií na Kupecké škole.
V dívčiných očích se objevily slzy. (Na chodbě kdosi použil proti Braberovi slzný plyn.)
„Tak tedy sbohem,“ řekl Lemmy. „A díky. Jablka se mají trhat, až když jsou zralá.“
A s těmito posledními slovy, jejichž smysl sice neznal, ale která nesporně zanechala dojem, se přehoupl přes okenní parapet.

„Neprojdeš!“ vykřikl hromovým hlasem profesor tělocviku Ludva. Proti němu stál hrozivý nepřítel, krvácející z mnoha ran, a v jeho očích sídlila smrt. Neviditelnou čepici ztratil v boji, ale to mu nijak neubralo na příšernosti, ba právě naopak. Hrstka zbývajících studentů to sledovala se zatajeným dechem.
„Přikazuji ti, odejdi! Vládnu bojovým uměním! Mám černý pás v jiu-jitsu! Nemůžeš projít!“
Braber zavyl, a v chodbě se vysypala okna. Pak se vrhl po tělocvikáři, a oba sokové se ve smrtelném zápase skutáleli ze schodů.
„Co čumíte, pitomci? Pomozte mi!“ zaskučel ještě tělocvikář, a byl pryč.

Reinhard klečel na krku školníkovi a cpal mu do úst roubík z nepoužitelného falešného měšce. Vtom se v záplavě skleněných střepů roztříštilo okno v přízemí a vyletěl z něj chlap v teplákách a s píšťalkou na krku.
„Mám plnej počet bodů,“ ozval se Braber, vylézaje z rozbitého okna. „Sejmul jsem tělocvikáře.“
„Tohle že je tělocvikář?“ podivil se Reinhard. „Kde má síť, helmu a trojzubec? Já dostal školníka,“ pochlubil se. „Ale plnej počet je jenom za ředitele. Kde je Lemmy?“

Lemmy vykopnul okno ředitelny a plavným obloukem vlétl dovnitř. Na okamžik se zarazil, a napadlo ho, jestli ho dívka neobelhala. Tohle na ředitelnu nevypadalo. Byl tu jen psací stůl a jakási kartotéční skříň, nikde žádné masožravé rostliny, ani pentagram na podlaze. A vtom to uviděl.
Na gauči v zadní části místnosti seděly tři dívky. Byly spoutané a v ústech měly roubíky. Lemmy je poznal, neboť je čas od času vídal na chodbách Akademie. Nebylo pochyb, tohle byl cíl jeho mise. Sundal roubík jedné z nich.
„Zacházeli s váma slušně?“ zeptal se.
„Sebrali mi empétrojku!“ zaječela dívka.
Lemmymu se to nějak nezdálo. Tohle že jsou nejlepší a prominentní studentky? Pokud to on dokázal posoudit, jejich průměrný IQ nápadně připomínal výsledek sčítání lidu na ostrově Robinsona Crusoea.
„A v sobotu sem zmeškala boží párty u Moniky na byťéé!“ kvílela Lemmyho spolužačka. Lemmy jí vrátil roubík.
„Zajímalo by mě, co vám Záchytka napovídal,“ ozvalo se za ním. Lemmy se bleskově otočil. „Trubko, k noze!“ zavelel. Před ním stál muž v šedém obleku s kravatou, a s kostěnými brýlemi. Na ředitele zrovna nevypadal, neměl dokonce ani náhrdelník z lidských zubů, tradiční symbol moci ředitelů středních škol.
„Čekal jsem vás,“ prohlásil. „Krčmář z blízké hospody mi dal hlášku. Tvrdil, že takovou kalbu nemohlo přežít nic na světě. Položil jsem si otázku: jaká lidská bytost dokáže vychlastat víc piv, než kolik je jí let, a neumřít? Kdo dokáže tak děsivě fyzicky i psychicky znetvořit mladého člověka? Odpověď byla jasná – ředitel Záchytka; a ti tři ožralové jsou jeho studenti ze čtvrtého ročníku!“
„Teď budu klást otázky já,“ odtušil Lemmy. „Co mi měl podle vás Záchytka napovídat, a proč jsou tyhle takzvaný premiantky blbý jak nudlová polívka?“
„Zavolám svého tělocvikáře,“ pravil výhružně ředitel Vorvaň. „Má černý pás v jiu-jitsu! Ludvo! Ludvo!!“
„Ludva tě nechal ve hnoji,“ uchechtl se Lemmy, a máznul ředitele po hlavě trubkou. Ředitel se svalil na zem. Došlo mu, že je v maléru, a nesnažil se dál dělat problémy.
„Tak to vyklop, ty hajzle pravičácká,“ vyzval ho Lemmy. „Proč ředitel školy s nejlepším prospěchem nechá unést tři úplně vylízaný ptačí mozky, a proč náš ředitel tolik stojí o to, dostat je zpátky?“
Ředitel se k odpovědi moc neměl, takže mu Lemmy dupnul na prsty.
„Jau!“ zařval ředitel. „Tak dobře! Ale musíš mlčet! Jestli se provalí, že jsem ti to vyzradil, půjdou po nás obou!!“
„Kdo?“
Oni…“ zašeptal ředitel.
„To bylo kurzívou a s velkým O?“ zeptal se Lemmy. Ředitel přikývl. To Lemmymu stačilo. Oni, vyslovení nebo napsaní kurzívou a s velkým O, nepotřebují žádné další vysvětlování. Jsou to prostě Oni, a každému je jasné, že s Nimi není žádná sranda.
„Jasně, budu držet hubu,“ slíbil Lemmy. Taky si s Nimi nechtěl nic začínat, ať už byli kdokoliv.
„Moje škola má tak dobrý prospěch ne proto, že by studenti byli tak výjimečně inteligentní nebo pilní,“ začal ředitel Vorvaň třesoucím se hlasem a s hrůzou v očích. „Je to kvůli samotné podstatě školy. Je to škola pro zlatou mládež. Všichni jejich rodiče jsou členy Kupecké gildy, a jako takoví si mohou vynikající výsledky svých ratolestí koupit penězi, nebo výhrůžkami. A to je ten problém…
Škola, jejíž studenti by u maturity měli stoprocentní úspěšnost, by se okamžitě stala terčem pozornosti ministerstva školství. A tím pádem i Jejich. Protože takový je zákon. Nepsaný a nevyřčený, ale o to platnější. Zákon Tří. Povinný počet propadlých u maturit jsou tři procenta studentů. Může být i trochu víc, ale ne zase o moc. Zpravidla necháváme projít ty nejlepší a ty nejhorší, a povinná tři procenta vybereme z řad středně či méně zdatných. Prostě je obětujeme…“
Lemmy se zamyslel. Ano… když nad tím tak uvažoval, v předchozích letech na Akademii se skutečně počet propadlých u maturit blížil třem procentům z každého ročníku.
„A to u vás právě nešlo, co?“
„Správně. A proto jsem se někde musel poohlédnout po outsiderech, sociálních i duševních, a zmocnit se jich. Vaše Akademie k tomu byla ideální. Zřejmě jsem si ale náhodou vybral právě ty studentky, s nimiž měl ředitel Záchytka stejné plány.“
„Položit je na oltář povinných tří procent.“
„Ano,“ ředitel svěsil hlavu. „A proto je chtěl zpátky, a namluvil vám, že jsou to nejlepší studentky ročníku. Pokud vím, tohle je poprvé v historii, kdy se nezasvěcený dozvěděl o Zákonu Tří. To může mít nedozírné následky. Zapřísahám tě, mlč!!“
„Bez obav,“ prohlásil Lemmy. „Nejsem blázen. S takovou informací člověk neběhá po lidech a nevykládá to každýmu na potkání. Nicméně svoje spolužačky si odvedeme.“
Rozvázal dívkám pouta, ale roubíky jim z opatrnosti ponechal. Pak se vyklonil z okna.
„Reinharde!“ zařval.
„Jo?“ ozvalo se zdola.
„Mám je! Čekej dole, budu ti je posílat po jedný!“
Potom rozmotal hadici požárního hydrantu a přikázal dívkám sešplhat z okna dolů. Moc nadšeně se na to netvářily, ale nakonec to nějak zvládly. Dole se jich ujali Reinhard a Vittus, kteří udělali tu nepředloženou věc, že jim vyndali roubíky.
„Kde máte autó?“ zakvičela první dívka.
„Já teda sockou nejedu, holky… týjo a viděly ste tu krávu, co přišla do tý ředitelny napráskat kluky? Týjo, kalhoty do zvonu a k tomu triko s límečkem, týjo to bych si nevzala ani do rakve, týjo a ty barvy jí k sobě vůbec neseděly, středně tmavej pudr a k tomu modrý stíny, no to sem neviděla, týjo to byla kráva…“
Lemmy přehodil nohu přes okenní římsu a chystal se opustit onu prokletou místnost. Vtom se za ním vztyčil temný stín.
„Ne!“ zvolal ředitel Vorvaň, v němž zoufalství vybičovalo nové síly. „To nedopustím!!“
A strhl Lemmyho zpátky. Ozval se krátký výkřik a pak se rozhostilo ticho.
„Tak, a je to,“ konstatoval Reinhard. „Byl to dobrý hoch, a zemřel statečně za svou školu.“
Pak vzali oba chlapci každý jednu dívku pod paží a třetí mezi sebe, a odkráčeli do dáli, ke své škole, plné existenčních pochyb a pochybných existencí.

Záchytka plesal radostí, když mu Reinhard s Vittusem přivedli zachráněné studentky. Školník Stalone přitančil s párky v rohlíku zdarma (Záchytka mu je pak strhnul z platu) a vůkol vládla dobrá nálada, kterou však kalil jediný stín.
„A ten třetí?“ ptal se Záchytka.
„Mrtev,“ odtušil Vittus Braber.
„Zemřel čestně při plnění své povinnosti,“ podotkl Reinhard. „Zasloužil by si nějaký pomník, nebo pamětní desku, nebo tak něco.“
„Pomník si už postavil sám,“ pravil Záchytka. „Běžte se kouknout na záchody ve třetím patře, jak je to zvíře zdevastovalo. Pro mě za mě mu tam třeba udělejte sochu. “
Zamnul si spokojeně ruce. Tolik much jednou ranou.

V hospodě poblíž Kupecké školy se ten večer konal koncert neandrtálské rockové kapely Led Messerschmidt. Manažerem a zároveň textařem kapely byl zdejší hostinský, a texty měly podle jeho názoru především oslovit publikum, takže vesměs pojednávaly o tom, kdo mu kolik dluží a kdo má v hospodě plot. Hospodský se klonil k názoru, že neandrtálci patří k druhu Homo sapiens, a to zejména proto, že jejich průměrný příjem téměř dvakrát převyšoval obecný standard, neboť vynikali především jako taxikáři a osobní strážci.
Kytarista Gor Mamutíkovič Ärrgh hrábl do strun, a bubeník zvedl překřížené paličky, když tu se rozlétly dveře. Nikdo v nich zdánlivě nestál, ale v příští vteřině se mezi futry zviditelnil Lemmy. Na hlavě měl ošklivou bouli a pod okem monokl, a navíc měl pocit, že má zlomený prst, v důsledku čehož měl dost mizernou náladu.
„Tak jsem tady!“ zařval výhružně. Nikdo si ho ani nevšiml. Prodral se tudíž k pódiu, vyhoupl se na něj a zmocnil se mikrofonu.
„Vrátil jsem se!“ zahulákal. „Vrátil jsem se, krčmáři, abych tě ztrestal za tvé zločiny!“
„Ha! To být náš nový textař!“ zajásal Gor a dal basákovi éčko.
„Chci zpátky kouzelnej pytlík!“ zavřeštěl Lemmy a bubeník rozjel ďábelský přechod.
„Jakej pytlík?“ volal od výčepu drze a bezostyšně krčmář.
„Ten kouzelnej pytlík, šejdíři, cos ukradl mému kamarádovi, a dal mu za něj padělek!“ volal Lemmy. Neandrtálští fanoušci začali divoce pohazovat hřívami a freneticky hrozit do rytmu.
„Nemáš důkaz!“ chechtal se hostinský.
„Ale zato mám kouzelnou trubku!“ zařval Lemmy s pěnou u huby. Dvě neandrtálské dívky v první řadě ze sebe strhaly kožešiny a jedna omdlela.
„Na něj!“ ječel Lemmy do refrénu. Trubka zakroužila vzduchem a vrhla se na krčmáře.
„Udělejte místo pro sanitku!“ řval někdo vzadu, kde se na sebe fanoušci tlačili a šlapali po sobě jako smyslů zbavení.
„Dunící Hrom vás všechny zatýká!“ ječel policista, který se rozhodl udělat vlastní iniciativou šťáru, aby získal zpět své místo u zásahovky. „Mám důkazy, že se tady pančuje ohnivá voda!“
„Milost. Všechno vrátím!“ klesl krčmář na kolena. Někdo zapálil záclony. Policisté se vrhli na neandrtálce a začali je zpracovávat obušky. Co je zajímavé, policisté neandrtálského původu tak činili dvojnásob surově a s velikou ochotou.
„Policejní brutalita!“ řval Lemmy s nadšením, strhl ze zdi hasicí přístroj a pustil na rvoucí se změť lidských těl proud pěny.

Před branami Akademie zabrzdil policejní vůz. Kuchařky ze školní jídelny, které zde prohledávaly popelnice, se rozprchly, jako když do nich střelí. Dunící Hrom otevřel dveře a ze zadního sedadla vstal Lemmy.
„Logoberská policie vám děkuje za účinnou občanskou pomoc,“ pravil Dunící Hrom.
„Není zač. Příště zas pomůžete vy mě.“
„Proč?“ divil se Dunící Hrom.
„To nic. Nashle,“ řekl Lemmy, nasadil si neviditelnou čepici a zamířil k budově Akademie.

Lemmy si sundal kouzelnou čepici až poté, co se nepozorovaně vkradl do sborovny a vylezl na psací stůl profesorky Mokré.
„Vrátil jsem se,“ mínil. Profesorka Mokrá sebou šlehla na zem a nehýbala se.
„Čepel, dejte jí umělý dejchání,“ nařídil Záchytka profesorovi literatury.
„Proč zrovna já?“ vytáčel se profesor Čepel, ale Záchytka ho neposlouchal.
„Nemohl jste přijít normálně dveřma?“ vyptával se Lemmyho. „Jak dlouho jste nás tady neviditelnej šmíroval? To je fuk, ať jste viděl cokoliv, já se vydírat nenechám.“
Lemmy pomalu zavrtěl hlavou.
„Přišel jsem teprve teď,“ řekl. „A co se týká vydírání…“
Zvedl pravou ruku a vztyčil tři prsty.
„Co má bejt?“ ptal se Záchytka.
„Zvedám tři prsty,“ vysvětloval Lemmy.
„No to vidím, a co jako?“
„Tři…“ objasňoval trpělivě Lemmy. „Tři prsty. Nic? Nezapaluje?“
„Jo, vaši kamarádi vás měli za mrtvého, protože vás někdo hodně praštil do hlavy,“ domníval se Záchytka.
„Zákon Tří procent, doprdele!“ zaječel Lemmy. Záchytka propadl panice.
„Komu jste to vyžvanil?“ zařval, jat děsem. Ostatní profesoři se hrůzou scvrkli a ani nedutali.
„Nikomu,“ prohlásil Lemmy. „A ani to nemám v úmyslu komukoliv vykládat. Nicméně vy už budete navždy žít s vědomím, že někdo ví…“
S těmi slovy slezl ze stolu a namířil si to ke dveřím.

„Víte, co si myslím?“ pravil Lemmy, když seděl se Sylviem, Řezníkem, Reinhardem a Vittusem v hospodě U vlka, a sfoukl pěnu z devátého piva. „Žádný Voni neexistujou. Nebo přísně vzato existujou, ale nejsou to žádný nadpřirozený a všemocný Voni. Základem všeho je vypustit fámu. Lidi si zbytek legendy ochotně dotvoří sami. Nejlepší je negativní propaganda. Jednoho dne prostě nějaká osoba v určitý mocenský pozici vydá prohlášení, že žádný Voni nejsou, nikdy nebyli, a že je to jen mýtus. Do roka samovolně vznikne nejmíň třicet vzájemně si odporujích konspiračních teorií o Nich, a to postačí udržet lidi ve strachu.
Jenže na mě si nikdo nepřijde. Mám vlastní hlavu, jsem ve střehu, a nenechám se ošálit. A na to se napijeme!“
A tak hoši pili a pili. Když skoro vypili hospodu, došlo na placení. A Lemmy zjistil, že mu Dunící Hrom v nestřeženém okamžiku vyfouknul bezedný měšec.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský