Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: fantasy
Hlavní postavy: Jerry, Sep, Akčok, Johnny, punková skupina Mordparta, poručík Jindřich Špaček, Klaun, Myslivec
Shrnutí: V poklidném venkovském kraji kolem malého okresního města zdánlivě vládne obvyklá idylka, ale pod povrchem se ukrývá dost potíží. Co mají společného klaun, který kope do hub; prastarý duch se zálibou ve vůni krve a myslivec, který střílí lidi místo vysoké? Po nocích řádí žháři; u místního policejního sboru pracuje vlkodlak a do kraje zavítá horda keltských nájezdníků, nebo co je to vlastně zač… Starý kocour Jerry má co dělat, aby aspoň něco z toho dokázal uvést do správných kolejí, a jelikož nemůže být všude a má jen jedny tlapky, musí občas přesvědčovat lidi, aby mu pomohli. Jenže pracovat s lidmi, to chce pevné nervy a hodně trpělivosti…
Poznámka: Postava kocoura je vypůjčená z děl několika autorů, např. Deana Koontze nebo Akifa Pirincci, nemluvě o Pratchettové Mauricovi, ale i tito autoři ho zřejmě přebrali ze stejného zdroje…

Tři úplňky

Pán medvědů

Vakanibooio byl odnepaměti pánem svého kusu lesa. Měl svou kotlinu, kterou neopouštěl, neboť tady měl všechno, co potřeboval. Hlavně na podzim, kdy celé dny jenom opojeně vdechoval vůni tlejícího listí, hub a přezrálých lesních plodů. Občas se k němu donesl závan prolité krve, a i ta mu byla příjemná, ale nijak ji nevyhledával. Někdy se jeho údolíčkem prohnala vyjící smečka, kterou vedl Sookananitoo, ale Vakanibooio byl tak pomalý a klidný, že byli dávno pryč, než se na ně stačil jen podívat.
Jeho zdánlivě nekonečná idyla skončila díky lidským bytostem. Znal je dlouho, ale za posledních sto let jich neuvěřitelně přibylo a začali dělat podivné věci, vyluzovat hrozný hluk a zápach, a nechávali za sebou spálenou zemi. Nakonec vykáceli jeho milované stromy a křoviny, srovnali jeho kotlinu se zemí a pokryli ji ztvrdlým asfaltem. Vakanibooio nemohl uniknout, protože lidé už dávno vyhubili všechny lesní medvědy, jejichž těla někdy v případech potřeby používal k přesouvání se z místa na místo. Zůstal uvězněn pod šedou kůrou lidské stezky, a jeho zaskočené překvapení se pomalu měnilo v hněv. Sebrali mu jeho vůně ve větru. Dobrá. Zaplatí za to vůní své krve…

Co v atlasu nenajdete

„Sbíráme jenom ty houby, které bezpečně známe.“


Nemusíte jezdit do Mexika nebo do Indie (tedy pokud nechcete), abyste zažili dobrodružství. Nečekané příhody vás můžou potkat i na nevinné procházce lesem s kamarádem z dětství – aspoň já se o tom nedávno přesvědčila. Teď nemluvím třeba o útoku vzteklého vlka, kousnutí zmije nebo střelbě opilých myslivců.
A od jisté doby zásadně nikdy nekopu do hub…
Potkala jsem Sepa po dobrých deseti letech, když jsem si jela odpočinout od každodenního stresu na venkov, kde jsem kdysi trávila spoustu času. Možná bych ho ani nepoznala, kdyby nebylo jizvy na čele, kterou jsem mu, obávám se, před dávnými časy způsobila já sama. Tak dlouho mě ignoroval a hrál si jen s novým tankem od rodičů, až jsem mu ho musela rozbít o hlavu. Ale to bylo dávno, když jsme byli ještě malé děti.
Když jsme se dost vynadivili tomu, jak jsme oba vyrostli – je to zvláštní, ale věta „Ty jsi ale vyrostl/a“ jako by byla projevem jakési kolektivní lidské imbecility. Nebo je tak zvláštní, že člověk mezi desátým a dvacátým rokem o něco povyroste? - probrali jsme své oslnivé kariéry (on prodavač v trafice, já věčná studentka) a své dokonalé partnery (Sepovi dala kopačky servírka, mě nezaměstnaný komparzista) a jeden z nás nakonec nevyhnutelně navrhnul, abychom se prošli po lese, který jsme v dětství prolezli do posledního křoví. Byla to zvědavost, jestli se tam po tolika letech neztratíme, a určitě i hodně nostalgie.
Zajímalo mě, jestli se už Sep zbavil svého dětského nutkání ochutnat každou houbu, kterou najde. Strávil tak značnou část svých raných let vyplachováním žaludku a příležitostně i v krátkém komatu. Ujistil mě, že až na pár obvyklých adolescentních experimentů s lysohlávkami a muchomůrkou už z toho víceméně vyrostl. Přesto jako bych se najednou vrátila o patnáct let zpátky, kdy mi rodiče nás obou kladli na srdce, abych na něj dávala pozor, a chvílemi jsem se přistihla, jak ho podvědomě hlídám, jestli se někde za pařezem zase necpe prašivkou. Moje nostalgická nálada nezahrnovala strkat mu prsty do krku.
Celý náš příběh začal ve chvíli, kdy jsme potkali tu starou paní. Jako by vypadla z pohádek o čarodějnicích, které ve svých lesních chaloupkách vaří roztodivné lektvary a občas děti. Vzpomněla jsem si na historky, kterými nás někdy strašily starší děti – o babě kořenářce, která v lese unáší malé děti, láká je na dobrou domácí smaženici, a děcka se pak – pokud vůbec – vrací domů s vymazanou pamětí. Jenže takové novodobé legendy má každá vesnice a každá generace, a kdybyste je měli brát vážně, museli byste se bát i vyjít na dvorek nakrmit králíky. Navíc to nedává smysl, že? Jestli měly děti vygumovanou paměť, tak si nemohly pamatovat na babku kořenářku a její smaženici, to dá rozum.
(Dnešní děti se už babkou kořenářkou nestrašily. Co jsem tak letmo zaslechla, nejnovějším přízrakem zdejších lesů byl vraždící myslivec, který měl střílet a vyvrhovat lidi. Údajně se zastřelil vlastní flintou, ale jeho duch za nocí obchází lesy dál. No, dnešní děcka to berou víc od podlahy než za našich časů a babce kořenářce by se tak akorát vychechtaly.)
Ve dvaceti letech už člověk přemýšlí jinak, a to, že na venkově žijí osamělí staří lidé, mu nepřipadá nijak nadpřirozené. Když jsme slušně pozdravili a obligátně se optali, jestli rostou, babička nás požádala o cigaretu, kteroužto prosbu doplnila obvyklou tirádou, že vrchnost už viržinka zase zdražila, sama že si bolavými prsty cigaretu neukroutí a mladí už za ní skoro nejezdí, jenom když potřebují pohlídat děti atd. atd…
Měla štěstí, protože Sep se nikdy nevydával na delší cesty bez patřičné zásoby (jako prodavač v tabáku se tomu asi nevyhnete) a tak babičku štědře obdaroval skoro nenačatou krabičkou.
Následovalo asi deset minut chvály a spokojeného konstatování, že ti mladí dneska vůbec nejsou tak špatní, jak se o tom pořád mluví v televizi a píše v novinách, a celé to vyústilo pozváním na dobrou domácí smaženici. Stařenka si zjevně povšimla dosti ubohé úrody hub v našem košíku, protože jsme celou dobu hlavně klábosili a stará houbová místa už nám jaksi z paměti dávno vypadla, protože i celý les vypadal jinak.
Jak už jsem řekla, ve dvaceti letech se už nebojíte čarodějnic ze strašidelných historek u táboráku, a i když určitá opatrnost je vždycky na místě, nezdálo se nám, že bychom se od staré babičky museli obávat nějaké zrady.
Její domeček plně vyhovoval představám o babičkách bylinkářkách, které v minulosti často čelily obviněním z čarodějnictví a jejichž znalosti začíná moderní doba znovu objevovat a oceňovat. Snad jen talíř satelitní antény do celkového obrazu moc nezapadal. Ale tvrdil snad někdo, že to skutečně je kořenářka?
V uklizeném pokoji nás přivítali obvyklí obyvatelé podobných stavení: na okně rozvalená kočka, dávno zesnulý manžel na černobílé fotografii v rámečku, úctyhodná sbírka dětí, vnoučat a jiných příbuzných v rozmezí od sépiové hnědi po digitální obraz, a Ježíš na krucifixu. Kromě nich tam byl ještě jeden živý host. Skoro jako by posledně jmenovanému z oka vypadl, až jsem se nenápadně mrkla na krucifix, jestli z něj snad Ježíšek neslezl na kafe a na pokec. Ale ne, babička nám toho hipíka ve středních letech představila jako svého synovce Johnnyho, a hned mu patřičně vylíčila, jaké dva hodné a milé mladé lidi to v lese našla. Potřásli jsme si rukama a vypili si kafe. Johnny byl ve skutečnosti synovcem zdejšího faráře, otce Hlaváčka, kterého jsem si z dětství pamatovala jako milého, i když trochu podivínského pána. Ve vztahu k babičce byl Johnny spíš něco jako kamarád bráchy synovcova souseda, nebo tak podobně, ale vždycky stařence říkal „Teta“, tak nač to komplikovat. Jmenoval se Honza, ale před rokem 1989 bývalo mezi máničkami ve zvyku poangličťovat si jména, tak nějak z principu, jako výraz odporu vůči železné oponě. Hodně se zajímal o byliny a alternativní léčbu a styl života vůbec. K babičce si jezdíval pro rady i vzorky bylinek.
Na stole se ocitly talíře se smaženicí, která nádherně voněla a stejně tak i chutnala. Sep byl ve svém živlu, jako znalec hub tohle jídlo zjevně ocenil. Johnny si nedal, prý pozdě snídal, takže si smaženici dá až později.
Když jsme dojedli, pohodlně jsme se opřeli a babička přinesla ještě domácí štrůdl. Cítili jsme se uvolněně a příjemně. Pak jsem uviděla ty barvy. Přelévaly se jedna do druhé, a jako by celý pokoj i stromy za okny získaly nový rozměr.
Johnny vstal a zašel do kuchyně, kde babička vařila další kafe. A z kuchyně ke mně dolehly útržky rozhovoru, jako by přicházely nějakým dlouhým tunelem.
„Ježkovy zraky, teta!“ uslyšela jsem Johnnyho hlas. „Co jste jim to dala? Že oni sežrali tu smaženici pro mě?“
„Jejda,“ odpovídala nešťastně stařenka. „To mě mrzí, Honzíku. Já už na to moc dobře nevidím…“
Johnny se s babičkou ještě chvíli o něčem šeptem dohadoval. Potom přišli zpátky do pokoje a tvářili se trochu nervózně.
„Hele, lidi,“ začal Johnny. „Máme tady takovej menší problém. Jde o to, že ta smaženice, co jste právě zbaštili, byla tak trochu… vylepšená. Původně jsem ji měl sníst já, protože to bylo nezbytně zapotřebí k vykonání jistýho úkolu… jenže babča popletla kastróly.“
Ačkoliv jsem já, a patrně i Sep, měla zvláštní a změněné vnímání, moje chápání to nijak nepoškodilo, takže jsem Johnnyho slova dokázala bez problémů sledovat.
„Malér je v tom, že ten úkol je potřeba splnit právě dneska, protože další příležitost už nepřijde, minimálně dalších sto let ne. A může ho vyplnit jen ten, kdo snědením smaženice… jak bych to řek, získá vízum někam Jinam. To jsem měl být já, a trochu se nám to komplikuje tím, že neznáte další podrobnosti. Ale když teď půjdete s Jerrym, pokusí se vám po cestě vysvětlit všechno potřebný. Co vy na to, lidi?“
„Kdo je Jerry?“ zeptala jsem se.
„Tohle,“ řekl Johnny a ukázal na mourovatou kočku, která ležela na okně a prohlížela si nás žlutýma očima. Podívala se na babičku a lehce zavrtěla hlavou. Pak si nás opět přeměřila a vyměnila si s Otou pohled, který vypadal jako váhavý souhlas typu „Co už se dá dělat?“
V tu chvíli jsem věděla, na nějaké hluboké úrovni své duše, že jim můžeme věřit. Totiž lidem se nedá stoprocentně věřit nikdy, i když dělají vynikající smaženici a štrůdl, ale kočkám věřit můžete.
Tohle jsem vám vlastně zapomněla říct; Sep se nejmenoval Sep. Byla to „indiánská“ přezdívka, které jsme si dali ještě jako malí. Mluvit pozpátku nám připadalo jako vhodný zástupný jazyk za nějaké indiánské nářečí, protože žádné skutečné jsme samozřejmě neznali. Takže Sep bylo pozpátku „Pes“ – i když to zní spíš německy – a já byla Akčok, což už zní mnohem „indiánštěji“, i když to není nic jiného než pozpátku „Kočka“. (Synek předsedy družstva, náš dětský nepřítel, byl Esarp a tak dále.)
Kočka je duchovní průvodce a pokud poznáte její pravou povahu, můžete se na ni spolehnout, to jsem věděla už od malička a podle toho jsem si taky vybrala své „indiánské“ jméno. A proto mi teď připadalo úplně normální a přirozené poslechnout Johnnyho a vydat se do lesa za Jerrym, který už vyrazil po cestě, ohlížel se po nás a mňoukáním nás vybízel, abychom šli za ním.
„Tak hodně štěstí,“ povzdechl si Johnny. „A já si půjdu dát smaženici…“
Les se také změnil. Každý strom teď jako by měl vlastní výraz a osobnost, takže to vypadalo, jako by nás sledoval zástup lidí. Listnaté stromy se na nás dívaly s láskou a porozuměním, zatímco z jehličnatých jsem cítila spíš opatrnost a pochyby. Navíc jsem přesně viděla a cítila, kde rostou jednotlivé houby, kterých bych si jinak vůbec nevšimla.
Jerry nás vedl po cestě, kterou jsem si vůbec nepamatovala a občas se po nás podíval, trochu podrážděně, jako by nám dával za vinu, že jsme Johnnymu schválně snědli jeho kouzelné houby.
„No dobře,“ ozval se po chvíli s lehkým povzdechem. „Je to práce navíc, protože Johnny už všechno věděl, ale vám dvěma to holt budu muset vysvětlit všechno znova. Tak poslouchejte.
Brzo dojdeme k bráně do říše bohyně Ninkte. Pro vaši potřebu bychom to mohli nazvat Svět hub. Je to místo, odkud se houby vydávají na průzkumné výpravy do jiných světů, včetně našeho. Ona to není náhoda, že se houby nepodobají žádným jiným živým organismům na Zemi. A zatímco tady sbírají poznatky, mohou poskytnout vědomosti i ony nám, když jeden ví, jak na to.“
„Tobě je taky poskytly?“ zeptala jsem se. Vypadal, že na kočku toho ví celkem dost.
„Pche,“ utrousil Jerry. „Kočky tohle nepotřebujou, protože vědí všechno samy od sebe. Ale pro opice to občas může být užitečná zkušenost. Jenže ve hře jsou i jisté síly, které téhle výměně informací nepřejí. Ve Světě hub řádí Klaun.“
Slovo „klaun“ vyslovil takovým tónem, jako by říkal „gestapo“ nebo „vrah dětí“.
„Tady pozor, musíme přejít silnici,“ upozornil nás a vyvedl nás z lesa na travnatou plochu, kterou protínala dálnice. Sep chytil kocoura do náručí, pořádně jsme se rozhlédli, a rychle přeběhli přes asfaltovou řeku. Všimla jsem si něčeho zvláštního. Kousek od místa, kde jsme přebíhali, stálo několik vztyčených kamenů velikosti malého dítěte. A na povrchu silnice jsem nejasně rozeznala nějaký podivný, napůl vybledlý znak, nakreslený na asfaltu.
„Toho si nevšímej, vole, to se vás netejká,“ odbyl mě kocour, ještě než jsem se ho stačila zeptat, jestli o tom něco neví – tvrdil přece, že kočky vědí všechno. „Sorry za ten slovník, při přecházení dálnice mi to vždycky ujede. Dřív se tady hodně bouralo, teď už naštěstí ne. Ale vy se musíte soustředit na Klauna…
Klauni jsou nepřátelé znalostí, nechtějí, aby živé bytosti komunikovaly na hlubší úrovni. Pennywise, Ronnie McDonald, John W. Gacy, to je jen pár případů zlých Klaunů. Chtějí udržovat pozornost lidí na bezduché stupidní zábavě, udělat z nich nemyslící stádo. Ne že by jim to lidi sami neusnadňovali,“ dodal přísně. „Nechtějí, aby se dostali k hlubším znalostem vesmíru a světa kolem sebe. A jeden z nich teď na Planetě hub ničí tuhle studnici vědomostí. Johnny prošel dlouhým tréninkem, aby ho dokázal zastavit, jenže se nám to trochu zvrtlo, takže se teď musíme spolehnout na vás. Osobně tomu moc šancí nedávám.“
„Aby ses nedivil, kocoure,“ usmál se spokojeně Sep. To už jsme zase vešli do lesa na druhé straně dálnice, a kolem nás opět nebyla žádná známka civilizace.
„Babča je kořenářka?“ zeptala jsem se. „Nebo dokonce čarodějnice? Ovládá nějakou… tajemnou sílu?“
Kocour si odfrknul, jako by žasl nad naší naivitou. „Ne. Je to ženská, která vychovala dvanáct dětí, počítaje v to vnoučata, pohřbila dva manžely, a osobně hnala hráběma přes celej les chlápka z investiční firmy, která chtěla na místě její chalupy postavit nějakou kravinu. Tomu já říkám síla, a není na tom nic tajemného. Zato Johnny, to je jiný kafe…
A vůbec, nic takového jako čarodějnice neexistuje a nikdy neexistovalo. V době upalování čarodějnic šlo vždycky jen o majetek a osobní spory. Jestli se tehdy někdo vyznal v bylinkách a noční obloze, tak dvorní učenci a církev. Jo, a kočky. Rozhodně ne venkovani. Veškerá dnešní takzvaná ,alternativní´ medicína je souhrnem znalostí středověkých mnichů a přírodních národů z jiných kontinentů. A dostáváme se k jádru věci…
Pokud totiž jde o dávné mystické znalosti starodávných kultur…“ začal Jerry, ale najednou spatřil třepotajícího se motýlka, zakvičel, začal po něm vyskakovat a sekat prackami. Já i Sep jsme ale i bez něj poznali, že už jsme na místě. Viděli jsme takzvané kouzelné kolo, skupinu hub, rostoucích ve víceméně pravidelném kruhu. Uprostřed něj stál starý strom s obrovskou vykotlanou dírou ve kmeni, kterou obrůstala spousta chorošů a dalších cizopasných hub, jimiž se kořeny stromu přímo hemžily, jako by hlídaly vstup do tajemného Světa hub.
„Kde jsem to skončil…“ mumlal Jerry a prskal barevná křidélka. „Jo, pardon, měl jsem tu něco na práci… Takže. Toto je tajemná brána do Světa hub. Normálně ji nikdo nenajde, a ani by jí nikdo nemohl projít. Pokud ovšem nezblajzne oběd někomu, kdo prochází dlouhodobým a téměř završeným šamanským výcvikem. Dál s vámi jít nemůžu a na nějaké obsáhlé instrukce nemáme čas. V kostce jde o to, že když se nenecháte ošálit a zmámit Klaunovými triky – k čemuž vám mají dopomáhat Johnnyho houby – máte reálnou naději ho porazit a houby zachránit. Jo, a pamatujte si – pavouci jsou kámoši.“

Vešli jsme do tmavého tunelu v kmeni stromu. Cítila jsem silnou vůni hub, která mě celou obstoupila a obklopila jako těžká prachová peřina. Sep se vedle mě pomalu nadechl nosem s rozkoší labužníka.
Já sama toho o houbách zas tolik nevím. Rozpoznám hřib od muchomůrky, a to ještě spíš na Ladově obrázku než ve skutečnosti. V lese mě vždycky zajímaly víc hlasy ptáků a barevný hmyz. Ale přesto; Sepova dávná dětská posedlost houbami jako by naznačovala, že sníst Johnnymu smaženici možná nebyl zas takový malér, jak to mohlo vypadat.
„Ty mu věříš, viď?“ ozvala jsem se. Nevěděla jsem, jestli má Sep ke kočkám stejně vstřícný vztah, jako já.
„Jo, dá se říct že jo,“ odpověděl. „Nedávno jsem málem měl malér; jeden policajt u mě našel pár houbiček a chtěl mě sebrat. Jenže najednou se mu prakticky odnikud pod nohy připletla mourovatá kočka, polda sebou švihnul o zem a já mu vzal roha. A jelikož mě nestačil legitimovat, tak jsem z toho vyváznul. To jednoho přinutí uvažovat o shodách okolností…“
Světélkující houby ve ztrouchnivělém dřevě nám pomáhaly ukazovat cestu. Když jsme šli chodbou asi půl hodiny, začala být houbová vůně stále intenzivnější, až jsme před sebou spatřili světlo.

Konečně jsme vyšli ven. Prošli jsme podobnou dírou ve stromě, jako byla ta v našem lese, a užasle jsme se zahleděli na krajinu, která se před námi rozprostírala. Na první pohled bylo jasné, že Johnny a Jerry nám nelhali. V krajině jednoznačně převládaly houby, a to všech rozměrů. Byly tam obyčejné, větší i velké, a mnohé byly vysoké jako domy nebo vysoké jedle. Okolí v podstatě tvořil les skládající se z hub. Nebyly tam jen houby, tak jako ve světě lidí nejsou jenom lidé, ale houby tady tomu očividně šéfovaly. Vyskytovaly se nejenom v různých velikostech, ale i v nevídaných tvarech a barvách.
Proletěla kolem nás barevná vážka, která ze sebe za letu vypouštěla nějaký zlatavý prach a vytvářela tak ve vzduchu úchvatné ornamenty.
Sep se okouzleně rozhlížel a já poznala, že je v sedmém nebi. Mě se to taky líbilo, ale Sep byl jednoduše v ráji. Jenže tuhle idylu něco kazilo. Odněkud zprava přicházel zvláštní zvuk, jako bzučení několika miliónů much. Podívali jsme se tím směrem a spatřili jsme, že v dálce jsou houby zničené. Mnoho jich vypadalo jako by je něčí obrovská noha rozšlapala a rozkopala, jiné byly černé jako by hnily. Nad zničenými houbami se vznášely obrovské roje bzučícího hmyzu.
„Odtamtud přijde Klaun,“ ozval se Sep napjatým hlasem. Taky jsem to cítila. Po kloboucích blízkých hub přeběhlo několik velikých pavouků s dlouhýma nohama. Sep se po nich podíval a zamával jim; vzpomněla jsem si, co říkal o pavoucích Jerry. Pak se Sep opět otočil ke zničené části krajiny.
A z toho směru něco přicházelo. Skákalo to po kloboucích hub, a kam to šláplo, kůže hub se zvrásnila a ztmavla. Z některých vytékala tmavá tekutina, skoro jako krev. Poskakující tvar se ani na chvíli nezastavil, takže jsem vnímala jen změť barevných skvrn. Nebylo to ale jako svíjející se barvy po babčině smaženici. Tohle spíš nahánělo strach.
„Houbám se říká maso bohů,“ řekl Sep. „Klauni je chtějí sežrat sami, aby je mohli zneužít, a aby se nedostaly k lidem.“
Několik temných oblaků much následovalo skotačící skvrnu, která se ještě chvíli míhala sem a tam, až se nakonec zastavila na širokánském klobouku jedné houby, která vypadala jako obrovský deštník. Houba okamžitě začala černat a pomalu se hroutit sama do sebe.
Na jejím klobouku stál Klaun. V cirkusové manéži by určitě hodně dětem způsobil trauma až do dospělosti. Neměl ústa, jen bílou rozmazanou skvrnu a v ruce držel balónek. Ten poslední detail mi z nějakého důvodu málem obrátil žaludek studeným strachem.
Po stranách Klauna se ve vzduchu vznášely dva veliké létající předměty. Když se chvílemi moc nehýbaly, poznala jsem, že jsou to dvoje obrovská, široce rozšklebená ústa s namalovanými rty.
„Ale ale, Akčok a Ssep,“ řekla jedna vysokým kňouravým hlasem. „Pejssek a Kočička vařili dort z hub a nevěděli, že je ssice jedlý, ale jenom jednou.“
„Co to mele?“ zeptala jsem se tiše Sepa.
„Je to magor,“ odpověděl Sep. „Jako všichni Klauni.“
„Sledoval jsem tě už dlouho, Sepe,“ ozvala se druhá ústa, tentokrát hlasem hlubokým a dunivým. „Několikrát jsem tě málem dostal, ale jsi odolnější, než jsem myslel.“
Vybavily se mi všechny ty návštěvy nemocnice, kde jsem se svými a Sepovými rodiči sedávala na chodbě, tiše brečela a umiňovala si, že musím Sepa umět lépe zabavit, aby si už nevšímal hub.
„Je mi líto, na Pejsska už žádné houby nezzbydou,“ zachichotala se první tlama. Mezi zuby se objevil velký a opuchlý jazyk, který pomalu olízl tlusté rudé rty. Poznala jsem, že jazyk je ve skutečnosti velikánský slimák, který za sebou zanechává slizkou stopu.
Klaun pustil balónek, který praskl a vyrojilo se z něj další bzučící mračno much. To se hned vrhlo na chřadnoucí houbu pod Klaunovýma nohama. Klaun udělal salto a přistál na jiné houbě vedle.
„Dobrou chuť!“ vykřikly obě tlamy zároveň a pustily se do hub. Začaly si prokousávat cestu naším směrem. Z trsů hub poplašeně vybíhali pavouci a zmateně prchali všemi směry.
„Musíme se schovat!“ vykřikl Sep a společně jsme se pustili mezi houby. Cítila jsem z nich překvapení, ale i sympatie, protože zjevně na někoho čekaly, na někoho, kdo jim přijde pomoct. Houby mohou být v určitém smyslu velmi mocné, ale samy se nedokážou bránit fyzickému násilí; rozkopané prašivky, muchomůrky a hadovky v našich lesích jsou toho důkazem. Možná je ale překvapilo, že vidí nás, možná čekaly někoho jiného.
Našli jsme houbu, jejíž klobouk sahal jako závoj až k zemi, a pod nímž bylo dost místa pro dva lidi. Skrčili jsme se u kmene s kožnatým prstýnkem.
„Co teď uděláme?“ zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že tuhle výpravu v Jerryho a Johnnyho nepřítomnosti vede Sep.
Sep mě neposlouchal. Jeho pohled byl upřený na opačnou stranu našeho úkrytu. V přítmí pod šedými lupeny výtrusnic tam seděli dva černí pavouci, velcí asi jako větší pes. Upírali na nás prstence černých korálkovitých oček a nehýbali se.
Sep k nim natáhl ruku dlaní nahoru, jako by jim ukazoval, že jim nechce ublížit, nebo jako by je chtěl pozdravit. Bližší z pavouků zvedl jednu přední nohu a vložil ji Sepovi do dlaně. Po pavoučí noze něco malého přeběhlo a usadilo se to na Sepově dlani. Podívala jsem se blíž a uviděla normálně velikého pavouka s kresbou ve tvaru hvězdičky na zádech.
Sep si ho zvedl až k tváři a pošeptal mu něco, co jsem neslyšela. Houby nám oběma poskytly schopnost zvýšeného vnímání a komunikace s jinými bytostmi, ale Sep měl díky svým zkušenostem patrně daleko lepší průpravu než já a věděl líp, co je potřeba udělat.
Sep si přiložil sevřenou dlaň s pavoukem k uchu. Já mezitím odhrnula střapatý závoj houby, která nám poskytla útočiště a opatrně jsem vyhlédla ven, abych zjistila, jaká je situace.
Obě létající tlamy se slimáky místo jazyků poletovaly nad lesem hub a zakusovaly se do jejich klobouků tady a támhle. Klaun stál na špičatém klobouku vysoké červené houby, vypadalo to, jako by pro něj neplatila gravitace, a žongloval čtyřmi bílými míčky.
Víření míčků přitáhlo moji pozornost. Na chvilku jako bych se v tom nekonečném koloběhu bílých skvrn ztratila, ale najednou mě Sep chytil za rameno a vtáhl mě zpátky pod houbu.
„Pozor, Akčok,“ napomenul mě. „Bude se nás snažit zmást a očarovat. Nesmíš se na něj moc dlouho dívat.“
Natáhl ruku a nechal malého pavoučka přeběhnout zase k jeho velkému příbuznému. Pak se oba velcí pavouci otočili a vyklouzli pod řasnatým okrajem klobouku ven.
„Kam šli a co jste si povídali?“ zeptala jsem se.
„Klaun a ty jeho dvě mordy ničí jenom některý houby, všimla sis?“ odpověděl Sep. „Teda sám Klaun dupe po všech, ale jen tak mimoděk, baví ho něco ničit a rozbíjet. Žongluje pýchavkama, a až ho to omrzí, rozšlape je… Ale ty poletující tlamy žerou jen určitý druhy. Obyčejný houby je nezajímají, požírají jen ty, který bychom označili jako halucinogenní, nebo lépe jako ,kouzelný´. Pavouci to vědí, tak jsem vymyslel plán a poprosil je o pomoc.“
Vykoukl zpod klobouku na opačné straně, než kde před chvílí stál Klaun.
„Podívej,“ ukázal. „Tam vzadu je velikej trs kouzelnejch hub celkem běžnýho druhu. Klaunovy tlamy se do nich pustily a bude jim to chvíli trvat. Musíme je obětovat, a je mi to líto, ale nic jinýho se nedá dělat. A až budou hotový, dřív nebo později najdou támhle na druhý straně lesa dvě kouzelný houby toho nejvzácnějšího druhu, ty, který mají na klobouku kresbu, jakou má kůže leoparda. Po těch jdou nejvíc, takže je okamžitě sežerou až k zemi.“
„A co to řeší?“ nechápala jsem.
„Dívej se a uvidíš.“
A jak Sep řekl, tak se taky stalo. Když Klaunovy tlamy zdevastovaly houbový hájek, zakroužily jako UFO nad lesem a pátraly po další kořisti. Klaun mezitím skákal z houby na houbu, a pod jeho kroky houby uvadaly a rozpadaly se na tlející kusy. Nespěchal, protože věděl, že jsme nejspíš ukrytí pod nějakou houbou a že nás takhle nakonec najde.
Pak najednou oba létající škleby nadšeně zařvaly, jeden vysokým pískotem a druhý chraplavým vrčením. Na kraji lesa stály asi deset metrů od sebe dvě středně vysoké houby, což tady znamenalo tak šest sedm metrů na výšku. Jejich klobouky měly tmavý podklad, a na něm změť žlutých a černých stroupků, které tvořily vzorec, velmi podobný leopardím skvrnám.
Klaunovy tlamy se k nim rozletěly ohromující rychlostí. Přesně jak Sep předpověděl, v minutě z obou hub zbyly jen ohryzané pahýly u země. Obě tlamy se spokojeně olízly svými slimáčími jazyky a zase se začaly rozhlížet, co by kde ještě sežraly.
Pořád mi nebylo jasné, v čem spočívá Sepův geniální plán. Pak se okraj houby za našimi zády nadzvedl a dovnitř napochodovali pavouci. První, čeho jsem si všimla, byly konečky jejich nohou, umazané od jakési žluté barvy.
„Pavouci odvedli dobrou práci,“ usmál se Sep. „Víš, roste tady jedna houba, celkem nenápadná, ale když odlomíš kus klobouku, teče z ní žlutá šťáva, která se dá použít jako barva, a drží celkem fest. A tak si do ní pavouci namočili nohy a vyrobili leopardí vzor na těch dvou houbách. Ty ale nejsou kouzelný. Jsou smrtelně jedovatý. Člověka by zabilo, kdyby se jich jenom dotknul.“
Zvenku se ozval podivný sípavý křik.
„U Klauna to patrně potrvá trochu dýl,“ dodal Sep. Chvíli mlčel.
„Slyšel jsem je, jak křičí o pomoc, cítil jsem jejich bolest. Myslím houby. A cítil jsem i to, jak dobrovolně podstupují tohle utrpení, protože si v mých myšlenkách přečetly můj plán a souhlasily s ním, i za cenu vlastní trýzně. Klaun by se dřív nebo pozdějc dostal až k Podhoubí, k jádru planety, a to by byl konec.“
Jekot zvenku sílil. Vyhlédli jsme zpod houby. Klaun se potácel na vrcholu nějaké gigantické modrofialové bedly a nevypadal dobře. Celý se kroutil a nešťastně koulel očima. Jeho dva nerozluční létající průvodci chaoticky kroužili kolem něj a vydávali řev plný bolesti a hrůzy.
Klaun si nás všiml a upřel na nás slzící oči.
„Vrátím sse!“ zaječela jedna tlama. Její slimák ochable visel z dásní a vytékala z něj hustá zelená kapalina.
„Klaun se vždycky vrátí!“ zachroptěla druhá. Pak obě explodovaly a proměnily se v obrovský roj much, které se rozlétly do všech směrů. Klaun se naposledy podíval k obloze, pak vybledl, zprůsvitněl a zmizel.
„Tak,“ poznamenal Sep. „To by bylo. Dal bych si cígo.“
„Víš co si myslím?“ podívala jsem se na něj. „Že tě sem babča s Johnnym poslali úmyslně. Že nám tu vysmaženici nedala omylem. Vzpomeň si, jak po tobě chtěla cigaretu, že na ně nemá a mladí za ní nejezdí. Ale Johnny za ní přece jezdí. Mohl by jí přinést cigaret, co pajšl ráčí. Udělala to schválně, protože tě znala a věděla, že se na tenhle úkol hodíš. Ale muselo to proběhnout podle pravidel: hrdina dostane kouzelnej dar, teprve když babičku nebo dědečka něčím nezištně obdaruje. Nemám pravdu?“
„Možná,“ pokrčil Sep rameny. „Každopádně jsme tady a já si tuhle výstavu hub nenechám ujít. Tuhle příležitost by mi záviděl i sám Smotlacha.“ Obrátil se k pavoukům. „Ukážete mi to tady, kluci?“

Babiččinu chaloupku ani vykotlaný strom už jsme nikdy nenašli. Jako by se nad nimi slehly stromy. Ale nezapomněli jsme
Nikdy nekopu do hub, nikdy nezabiju pavouka. Ani vy byste neměli, i když jste nezažili nic takového jako já. A kdykoliv někde potkám mourovatého kocoura, zamrkám na něj a doufám, že mi to některý jednou oplatí.
Jo, a ještě ten správný happy end. Můj bývalý přítel, ten komparzista, sbalil bývalou Sepovu servírku, slíbil jí, že z ní udělá slavnou herečku a žili šťastně až do smrti…

Pán vlků

Sookananitoo byl vládcem lesů po nekonečně dlouhý věk. Se svými smečkami se proháněl mezi stromy a křovinami v letním žáru i ve sněhových závějích, štval zvěř někdy v rudém závoji krvelačného hladu, jindy zas jen pro čirou radost z běhu a ze hry. Uměl se i bavit, a jeho zábavy byly jemné i drsné jako příroda okolo něj; občas rád pověsil kus potravy do výše, a pak sledoval, jak se na něj ostatní zvířata marně snaží dosáhnout. Hladoví obyvatelé lesů vyskakovali do výše, zlostně kňučeli hladem a vztekem, a Sookananitoo je z úkrytu pozoroval a tiše se smál pod vousy.
Pak jednou přišlo jedno zvíře, a pohlédlo do výše, kde se houpala kýta čerstvě zabitého jelena. Jehličí a listí skrápěly kapky pronikavě vonící krve. Tohle nové zvíře odehnalo všechny menší tvory, které přivábila vůně, ale samo nezačalo vyskakovat a chňapat po kořisti, jako to dělali ostatní. Chvíli jen stálo a prohlíželo si návnadu. Pak si pod zavěšené maso přivalilo veliký vyvrácený pařez, do přední tlapy uchopilo dlouhou větev, vylezlo si na pařez a větví shodilo maso na zem. A Sookananitoo se přestal smát.

Kamenný kruh

„(Rock´n´rollové kapely) jsou jako důlní kanárci, kteří varují před nebezpečím dlouho předtím, než si ho ostatní lidé vůbec všimnou“
Kurt Vonnegut

Brzdy zakvílely a dodávka se zastavila. Na dálnici došlo k bouračce, a ne jen tak ledajaké. Namáčkly se tu na sebe čtyři auta, a nejmíň dvě z nich vypadaly jako by právě prošly odborným sešrotováním. Blikající majáčky, policie, sanitky, záchranáři…
„Ty vole,“ ulevil si Flack, který jako jediný střízlivý člen posádky řídil. „Pak že hulení škodí zdraví. Kurva, kdybyste si nedali toho jointa, tak sme přijeli akorát v nejlepším.“
„A byl z nás prejt, vole,“ dodal Trash.
„Doufám že fízli maj dost práce, než by nám prohledávali káru, vole,“ ozval se Riot a chaoticky shrabával všechen matroš do plechovky od čaje.
„Seš vůl, vole?“ řekl Skit. „Uviděj barevný vlasy a kytáry, kurva, a vod prohlídky by je nevodradilo ani jedenáctý září plus atentát na Heydricha najednou, vole.“
K dodávce už se blížil dopravní policista. Členové posádky se pokusili moc nedýchat, aby nebylo hned poznat, že jim v krvi koluje ne zcela legální substance. Koupený balíček žvýkaček a dva zcizené doutníky, jejichž pomocí přebíjeli zrádnou vůni, jim došly už včera.
Dopravák si přeměřil osazenstvo dodávky podezřívavým zrakem. Spatřil čtyři mládence, kteří by ještě před nedávnou dobou už jenom za svou vizáž putovali na stanici nebo na záchytku. Vlasy buď vyholené, spletené do chapadlovitých dreadů, nebo v barvách, které rozhodně nezdědili po rodičích. Kovové kroužky zaťaté tady a támhle, modré tetování, z palubního rádia se linul jakýsi strašlivý rachot, který tahle pakáž považuje za hudbu…
Policista zjevně zalitoval, že jim nic nemůže přišít, protože se skutečně žádného viditelného přestupku nedopustili, a dneska už se za deviantní vzezření nezatýkalo, pokud se nenašla jiná záminka. Nebyl v nejlepší náladě - ten civilní polda z okresu měl ksicht jako vlkodlak a ptal se na divný věci. Jak mohl sakra vědět, že v kufru jednoho z aut se našlo několik zápalných lahví, které při bouračce jen zázrakem neexplodovaly?
Dopravák s nadějí začenichal, ale hodinová jízda s pootevřenými okýnky už stačila vykonat své, takže mikroklima uvnitř dodávky sice odpovídalo tomu, že v ní už týden tráví čtyři mladí muži se svérázným přístupem k hygieně, jenže to zatím ještě nebylo nezákonné.
„Dobrý den,“ policista naznačil ledabylé zasalutování. „Pánové, tady ten úsek bude ještě minimálně hodinu neprůjezdnej, možná dvě. Můžete se vrátit na výjezd a vzít to kolem, nebo tady můžete počkat, ale v tom případě si zajeďte tady na odpočívadlo.“
„Tak co, bando?“ podíval se Flack na své druhy. „Pauza?“
„Dáme voraz,“ souhlasil Skit. „Vod rána jsme nežrali.“
„No, po tom pohledu já taky minimálně den nic žrát nebudu,“ otřásl se Trash. „Myslím že dám cígo a picnu pivčáka.“
„Mě to neva, já se klidně nacháluju,“ pokrčil rameny Skit. „Když budeš mít hlad, tak je tim nevoživíš, ne?“
„Jo, vole, jenže taky ty makáš jako umejvač mrtvol,“ odtušil Trash.
„No a dyť ty uklízíš v krematoriu, tak co děláš hérečku, vole?“
„Jasně, vole, ale mysli, já v životě mrtvolu neviděl, vole, k nám choděj zapečetěný rakve…“
„Pánové,“ ozval se hlas kohosi cizího. To už dodávka stála na parkovišti a cestovatelé si protahovali ztuhlé kostry na odpočivadle. „Nerad ruším váš vysoce intelektuální rozhovor, ale mohli byste mi věnovat trochu pozornosti?“
Trash se rozhlédl, očekávaje, že spatří dopravního policistu. Neviděl však nikoho kromě svých tří přátel.
„Kdo to mluvil, vole?“ zeptal se. „Slyšeli ste to?“
„Tady dole, u popelnice,“ napovídal tajemný hlas. Trash pohlédl udaným směrem a spatřil mourovatou kočku.
„Čičí,“ pravil chytře a originálně. „Hele, vole, kočko, nevíš kdo to tady mluvil?“
„Já,“ odvětila kočka. „Jmenuju se Jerry a jsem kocour, ne kočka. Rád tě poznávám a tak dále, a teď prosímtě zavolej svoje kamarády, ať si můžeme všichni promluvit.“
Trash se otřeseně narovnal a ruka, kterou chtěl kocoura pohladit, mu klesla k boku. Otočil se k dodávce.
„Chlapi? Turné si na mě vybralo svou daň, vole. Právě sem začal halucinovat z kombinace chlastu, hulení a hladu. Jak jste na tom vy?“
„Jsi na omylu,“ opravil ho trpělivě kocour. „Právě ses naopak dočasně probral z halucinací, známých jako běžná realita. My tomu říkáme že sis z tváře sňal závoj, ale nebudu tě teď zatěžovat metafyzikou a vůbec, ať jdou všichni sem. Musím mluvit potichu, mohl by mě zaslechnout i ten policajt – je plnej kafe a nikotinu, až mu to teče ušima ven, a nespal dvacet hodin – a to zrovna nepotřebuju.“
„Hele, tady je kočka a mluví,“ zvolal Trash. „Poďte sem, vole, poslechnout si ji taky!“
„Ty vole, Trashovi už jeblo,“ poznamenal Riot. „Nakopni ji a přestane.“
„Nemůžu nakopnout kočku, vole,“ namítl Trash. „Špatná karma, ne?“
„Nemáš ani ponětí, co ve skutečnosti znamená slovo karma,“ utrousil pod vousy kocour. „Ale oceňuju, žes i tak došel ke správnému závěru. Kopat do koček se vážně nevyplácí, karma nekarma. A dělej, nemůžu se tady s vámi vykecávat donekonečna.“
To už se mládenci - spíš ze zvědavosti, a aby se Trashovi mohli vychechtat, protože na turné je třeba hledat zábavu tam, kde je, a nebýt vybíravý – shromáždili kolem popelnice, na kterou Trash ukazoval. Mezi trsy trávy se krčil kocour a sledoval je žlutýma očima.
„Kočka, vole,“ pravil Flack tónem filosofa.
„Dobře, pánové, dám vám minutu, abyste se dostatečně vynadivili,“ promluvil kocour. „Smiřte se laskavě s tím, že ožralí a zkouření lidoopi nejsou jediné inteligentní bytosti na tomto světě. Jmenuju se Jerry, tedy alespoň lidé mi tak říkají, a musím vám sdělit něco velmi důležitého a naléhavého. Dobrá, můžu začít?“
Ohromené mlčení si podle zásady „Qui tacet consentire videtur“ vyložil jako souhlas, a pokračoval.
„Vám, jen abych se ujistil, se říká Trash, Skit, Riot a Flack, a všichni dohromady jste punková skupina Mordparta, je to tak?“
Chlapcům nezbylo než přikývnout, neboť to byla celá pravda a nic než pravda. Jak to ale věděl kocour?
„Dobrá. Podle proroctví jsem se tu s vámi dnes měl setkat. Já nechápu kdo ta proroctví vymýšlí… No nic, půjdu k věci. Sami jste viděli tu hromadnou a krvavou havárii, ke které tady právě došlo. A teď se vás zeptám: proč podle vás k podobným tragickým nehodám dochází?“
Skit podal stručnou statistickou analýzu: „No asi že lidi říděj jak kreténi, ne?“
„No jistě, ale proč je tomu tak? Má to svůj hlubší důvod. Stačilo by, aby jezdili trochu opatrněji a neubylo by jich – a to doslova. Tak proč se tolik lidí za volantem zničehonic naprosto pomine a ztratí veškerou soudnost a pud sebezáchovy?“ položil Jerry řečnickou otázku.
„Pro odpověď se musíme vrátit hluboko do minulosti. Za dávných časů bývalo zvykem, že kdykoliv si člověk bral něco z přírody – dřevo, zvěř, vodu, hlínu – poděkoval a omluvil se za způsobenou škodu. A zpravidla také nabídl něco za to. Něco jídla pro zvěř, voňavý kouř pro potěšení duchů, hezkou píseň a tanec pro radost slunce, vody a stromů. Někdy i krev, slzy a bolest, protože i to k tomu tak nějak patří.
Tento zvyk však prakticky vymizel – v některých kulturách dřív, v jiných později, a nelze z toho vinit pouze křesťany, i když… No a zpátky na dálnici: když dnes lidi staví, zplanýrují a zmasakrují přírodu, aby ustoupila jejich plánům. Vypálí les, vysuší nebo otráví vodu, rozkopou zemi, vyženou zvířata. A poděkují? Omluví se a nabídnou něco na revanš? Ani náhodou.“
„Takže to je důvod, proč sou na silnicích bouračky?“ ozval se Flack.
„Ano, v kostce. Vrozená lidská blbost tomu jen napomáhá,“ odtušil Jerry. „Tady na tomhle úseku dálnice šlápli páni inženýři hodně vedle. Síla, která tu přebývala, to nebyl žádný lesní skřítek nebo studánková víla… to bylo něco zatraceně silnějšího, co není radno nasrat.“
„A vono se to nasralo, jo?“ ptal se Trash.
„To si piš, a hodně,“ přisvědčil Jerry. „A vybírá si daň. Dosti krvavou daň, jak jste viděli. Na tomhle úseku se někdo zabije prakticky každý týden, už od doby, co to tady zprovoznili. Ona to v zásadě není zlá bytost, ale když ji někdo nakrkne, tak nezná bratra. Vzali jste jí možnost čerpat sílu z přírody, takže si ji bere z lidských obětí. Je potřeba ji usmířit.“
Pankáči na něj zůstali civět.
„Jak to asi máme udělat, vole? Nám dalo úplně nepříčetnou práci usmířit na včerejší štaci hospodskýho, kerej nás chtěl zabít,“ řekl Skit.
„Na to existují metody, a neříkej mi vole,“ podíval se na něj Jerry. „A právě dnes v noci nastane ten správný čas. Mars bude v Raku, a navíc bude úplněk. Ve chvíli, kdy úplněk překryje Vlčí oko, je potřeba vykonat rituál.“
„Proč ausgerechnet my, vole?“ zeptal se za všechny Riot.
„No to taky nevím,“ prohlédl si Jerry rockové velikány jednoho po druhém. „V téhle zemi jsou stovky lidí, kteří dělají do druidství, viccy a do šamanismu, a proroctví mi vybere zrovna vás.“
„Já jsem náhodou čistokrevnej Kelt, vole“ ozval se Trash.
„Ty jsi asi takovej Kelt, jako já jsem panda!“ mňoukl ostře Jerry. „Vážně, ta proroctví mi občas vyberou materiál, že je to snad za trest.“
„Třeba se proroctví plete, předpovídat budoucnost přece není možný, ne?“ řekl Flack.
„Proroctví nepředpovídá budoucnost, nýbrž tlumočí vyšší vůli,“ poučil ho Jerry. „Jako když lampasák řekne vojínovi, ať vypucuje záchody, tak taky nevěští budoucnost, ale přikazuje.“
„No ale hele, vole, my ti tohle všechno přece vůbec nemusíme žrát, ne?“ podotkl Skit. „Nejspíš nám někdo včera něco šoupnul do piva, a my se tady teď bavíme s kočkou.“
„Asi ten hipík včera, co imrvére pindal něco vo halucinogenních houbách, vole,“ přitakal Flack. „Ty sou schopný všeho.“
„Tak dobře. Otevři tuhle popelnici,“ pravil kocour. „Najdeš tam balík papírů zabalený v modrém plátně. No tak, dělej, toho policajta si nevšímej. To, že se zrovna ty hrabeš v popelnici, mu bude připadat jako ta nejnormálnější věc pod sluncem.“
„To má pravdu, vole,“ podotkl Trash. „Zkus to, ne? Nemůže se ti stát nic horšího než že se zasereš vod nějakýho sajrajtu, vole, a beztak už seš špinavej jak prase.“
„No tak jo,“ kapituloval Skit a ponořil se do kontejneru.
„Fakt je to tady, vole,“ pravil, když se opět vrátil na denní světlo. „Ale to nic nedokazuje. Kocour vobědval v popelnici, vole, viděl to tam a teďka machruje.“
„Je to plán kamenného kruhu,“ řekl Jerry klidně. „Kruhu, který je dnes v noci nutné postavit na dálnici.“
„Tohle je magořina, vole,“ brblal Skit, když rozbaloval svůj nález. „Kamennej kruh na dálnici? Tim akorát způsobíme největší bouračku v dějinách, a do konce života budeme v base vyrábět dopravní značky, vole.“
Rozložil na zemi dost velký arch, který vypadal jako mapa. Všichni se kolem něj shromáždili, aby na něj dobře viděli.
„Takže,“ Jerry ukázal packou na plán. „Tady, jak vidíte, je dálnice, a my teď stojíme přímo na tomhle místě. Kritický úsek se nachází kousek odtud, a kolem něj je jen louka a les. Právě tady bylo původní sídlo té… bytosti, která není současným stavem věcí nadšená, a dává to důrazně najevo. Tyhle značky představují místa, kde musíte vztyčit kameny.“
„Jseš normální, vole?“ řekl nevěřícně Trash. „Já jako Kelt vim, jak vypadaly kamenný kruhy, ne, každej ten šutrák má bůhví kolik set tun, kurva!“
„Kamenný kruhy nestavěli Keltové, a ty nejseš Kelt,“ usadil ho kocour. „Takže je všechno v pořádku. Na tenhle konkrétní kruh nám budou stačit jen malé kameny, které zvládnou přivalit a vztyčit i trosky jako jste vy. Jak vidíte, směr dálnice kopíruje dráhu ekliptiky, a proto se žádný kámen nemusí vztyčovat přímo na silnici. Navíc to bude v noci, takže tohle všechno vám to dost ulehčuje.
Teď poslouchejte pořádně, nerad bych to čtyřikrát opakoval. Až rozestavíte kameny do potřebné konfigurace, počkáte, dokud úplněk nepřekryje Mars, který, jak už jsem vám řekl, se nachází v Raku. Tušíte někdo, jak vypadá souhvězdí Raka?“
„Já jsem Rak, vole,“ ozval se Trash. „A neřikej mi, prosimtě, že nejsem Rak, páč to vim jistě.“
„To je fakt, cikáni ho nechali na schodech kostela poslední den v červnu, vole,“ zachechtal se Skit.
„A jak teda podle tebe vypadá souhvězdí Raka?“ podíval se Jerry na Trashe tázavě.
„Nemám páru, vole,“ pokrčil Trash rameny. Jerry si povzdechl.
„No nic, na druhé straně plánu máte zakreslenou ekliptiku. Neboli, jak bezpochyby víte, dráhu souhvězdí Zvěrokruhu. Pro názornost je tam i Mars přesně v tom postavení, v jakém bude dnes. Asi ve čtvrt na dvě, čili přesně o půlnoci…“
„Půlnoc nejni ve čtvrt na dvě, vole,“ namítal Riot. „Půlnoc je ve dvanáct, ne?“
„Půlnoc je v polovině noci, a vaše lidské počítání hodin na to nemá sebemenší vliv,“ odtušil Jerry. „A o půlnoci úplněk zastíní Raka a s ním i Mars. To bude vaše chvíle. Rozestavíte se do čtyř stran podle tohohle plánu. Tady je vyznačeno, kde bude stát Rak, kde Lev, Bejk a Štír. Je to tak?“
Pankáči se podívali jeden na druhého. „No… jo, to sme my,“ zamumlali sborově.
„Výborně. A potom – cituju proroctví – zapějete píseň pro potěchu Luny, vypustíte do větru vonný dým pro radost lesa, a pozdvihnete číše omamného nápoje s příměsí volské krve pro útěchu Bytosti. Jednoduchý jak facka.“
Civěly na něj čtyři páry vyvalených očí.
„Co je to za krávovinu, vole?“ zasípal Skit.
„Hele,“ řekl přemýšlivým tónem Trash. „Řekněme, čistě teoreticky, jo, že zapět píseň, vypustit vonný dým a popít omamný nápoj, vole, to bysme zvládli, ježto právě tohle máme jakožto punková skupina tak nějak v popisu práce, ne? Ale kde do prdele posranýho sebereme volskou krev?“
„No tak se hrozně vopijem, družstevního vola zabijem a pak se vzpamatujem…“ zabroukal Skit.
„Svýho činu ihned litujem, za mříže putujem, i s kočkou pomatenou…“ doplnil Riot parafrázi hezké lidové písně, kterou všichni hoši znali už od dětských let.
„Já sem vegetarián, vole,“ poznamenal Trash. „Můžu vůbec chlastat něčí krev?“
„Vegetarián?“ podíval se na něj Jerry znechuceně, jako by říkal „úchyl“. „Nemáš ponětí, o co přicházíš, hochu.“
„Jasně že ne, vole, myši nežeru,“ utrousil Trash. „To je taky v prdeli, vole. Když někomu povíš, že seš sadomasochistickej narkoman, co zavraždil vlastní rodiče, tak jenom pokrčej ramenama a řeknou ,nó, každej sme ňákej, že jó´. A když jim řekneš, že seš vegetarián, tak hned začnou vyšilovat, ať neblázníš, že si tim hrozně škodíš a jak je to nezdravý a nepřirozený. To fakt miluju, vole, jak lidi co nakupujou v supermarketu, žerou prášky a čuměj na seriály, jak přesně vědí co je přirozený a co ne. A hlavně jakou maj starost vo zdraví cizího člověka, a to sou přitom lidi, který by tě nepochcali, kdybys hořel…“
„Západní Dakotové měli takový zajímavý zvyk,“ začal zeširoka Jerry; Trashův pozoruhodný referát zcela ignoroval. „Na konec věty položili jedno slovo, které nemělo žádný konkrétní význam, a které znělo ,yelo´ nebo ,welo´. Jeho účelem bylo dodat větě správný rytmus, ten pravý zvuk, aby v rámci řeči správně zněla. Když si to srovnám s tím vaším věčným ,vole´, nevidím v tom v podstatě žádný rozdíl.“
„Hé?“ otázal se Skit.
„Za prvý to nechápu, ani co by se do prdele vešlo, a za druhý přece nemůžeme…“ chtěl namítnout Flack.
„Můžete. Teď odjeďte kus zpátky, jako že jste si to rozmysleli. V noci už to tady bude čistý, vrátíte se a provedete rituál. Pokud ne,“ Jerry na ně upřel oči s rozšířenými zorničkami. „No, nerad působím na něčí city, ale jestli se na to vykašlete, za dva dny se tady srazí dvě auta. Zemře sedm lidí, z toho čtyři děti. Až se budete pozítří koukat na zprávy, schválně se potom jděte podívat do zrcadla…“

„Já tomu nevěřim, vole, že tady sedíme v lomu a čekáme na půlnoc, kurva, jen protože nám to poručila ňáká zablešená kočka, ty vole,“ stěžoval si Riot a típnul vajgla o balvan.
„Aspoň je v tom monotónním turné nějaká prdel, vole,“ mínil Trash, který byl přesvědčen, že si jej proroctví vybralo, neboť je určitě aspoň částečný Kelt. „Máme všechno?“
„No, šutry ležej tady,“ hlásil Flack. „Je jich dvanáct, takže každej musíme vodvalit tři, ale de to, nejsou moc těžký, vole. Brka sou ubalený, lahváče máme, sprej taky.“
„Neměli bysme to pivo nalejt do nějakejch, vole, já nevim, bejčích rohů nebo pohárů, nebo tak něco, vole?“ ptal se Skit.
„Kocour řikal, že proroctví vo ničem takovým nemluvilo,“ pokrčil Trash rameny. „Akorát mě znepokojuje ta volská krev, vole, kde ji jako máme sebrat? To se snad nikde neprodává, ne?“
„No, husí nebo kachní se normálně prodává v konzervách, vole,“ ozval se Riot. „Možná i vepřová, ne? Nebo třeba bejčí koule…“
„Hele, už je skoro tma, dem na to, vole,“ zvedl se Flack z balvanu, na kterém seděl.
„Na co máš ty větve, vole?“ ptal se Riot.
„Asi kdyby kolem jeli fízli, ne, jako maskování, vole. Jak jim asi budeš vysvětlovat, proč valíš k dálnici třicetikilovej šutrák?“
„No ale dyť to děláme abysme zabránili bouračkám, ne? To je snad i v jejich zájmu, vole.“
„Seš debil, vole? Řekni jim to, vole, a šoupnou tě rovnou do pakárny.“
„To je fakt, vole, víš přece dobře, že fízli maj z preventivních vopatření vysloveně hrůzu, páčto by pak nemohli buzerovat lidi.“
Za tohoto rozhovoru, který by dělal čest i sorbonským scholastikům, se hoši jali valit každý svůj kámen k inkriminovanému úseku dálnice, který naštěstí nebyl daleko.
Aut jezdilo naštěstí opravdu málo, protože nebyl pátek ani neděle, žádný svátek ani výročí, nýbrž noc mezi dvěma zcela obyčejnými pracovními dny. A v těch pár vozech díkybohu seděli řidiči, kteří sledovali silnici před sebou, jak už by to tak řidiči obecně měli dělat, ale mnohdy nedělají.
A tak netrvalo dlouho, a kameny byly na svých místech. Hoši je vztyčili a zapřeli několika menšími kameny, aby se nekácely. Nyní přišel čas nakreslit uprostřed kruhu znamení.
Jak má znamení vypadat, to věděli z plánu. Měli s sebou i černou barvu ve spreji, kterou na turné zkrášlovali logem své kapely stěny hudebních sálů tam, kde to bylo dovoleno (i tam, kde to dovoleno nebylo). Vyvstal však první problém.
„Jak mám nakreslit dokonalej kruh, vole?“ zarazil se Skit, protřepávaje sprej, zatímco ostatní dávali pozor, zda se neblíží auto. „Pravidelnej kruh vod voka nenakreslíš, vole, natož takhle velkej.“
„Vezmi si na to nějakej špagát, vole,“ poradil mu Trash.
„Kde mám vzít špagát, vole?“ na to Skit. „Pročs mi to neřek dřív?“
„Tak si vyšněruj tkaničku, vole, máš štrnáctidírkový martensky. Nakreslit kruh se špagátem by zvládnul i šimpanz, vole, tak dělej.“
Když si Skit neochotně vytáhl z boty dlouhou tkaničku, Trash na jeden její konec přivázal sprej, a potom přidržel druhý konec na čáře uprostřed silnice. Skit se opět chopil spreje, a díky omezené délce tkaničky opsal kolem Trashe víceméně dokonalý kruh. Pak už nebylo tak těžké podle návodu vkreslit do kruhu ostatní linie, které dohromady tvořily magické znamení, potřebné k usmíření krvelačného genia loci.
„Kára, vole!“ zařval Riot a všichni čtyři po hlavě skočili do škarpy, kde zalehli. Kolem se přehnala rozsvícená světla a nastalo zase ticho.
„Tak jo, můžeme začít,“ rozhodl Flack, když vstával ze škarpy. „Zapět píseň, vypustit dým a popít omamnej nápoj, a bude muset stačit i bez volský krve, páčto nic takovýho se nedá sehnat. Tak deme na to.“
Všichni čtyři se postavili na místa, která jim určoval plán.
„Co vlastně budeme zpívat, vole?“ ozval se Trash.
„Ty vole… to nám kocour neřek,“ odpověděl Riot. „Tak si asi můžeme vybrat sami, ne? Napadá vás něco?“
Hoši se na sebe podívali. „Nemám páru, vole, mám v hlavě úplně vymeteno,“ přiznal Flack.
„To je přesně vono, vole,“ prohlásil Skit. „Člověk zná stovky písniček, vole, ale jakmile si má z fleku nějakou vybrat, tak najednou ví hovno.“
„Co nějakou naší?“ nadhodil Riot. „Třeba ,Policajti sou bastardi´?“
„To se nehodí, vole,“ řekl Trash. „Chce to nějakou spíš… lidovou, abych tak řek, vole.“
„Tak to předěláme na ,Žandáři sú pazgřivci´,“ navrhl Skit.
„Myslíš něco jako ,Když sem šel na půdu pro hrábě´ a ,Um ca rá ra, já ti ho tam našroubuju´?“ ptal se Flack.
„Hovno, vole, spíš něco tak jako víc keltskýho,“ mínil Trash, který už se pevně rozhodl, že ten rituál prostě bude keltský, ať si kocour říká co chce.
„Dobrý je, že přitom můžeme odpálit to brko,“ řekl Skit. „Poněvadž dycky když bude jeden hulit, tak vostatní tři můžou dál zpívat, a tim se to nepřeruší.“
„Hlavně ať nejedou fízli,“ doufal Riot.
„Vono nejde jen vo fízly, vole,“ podotkl Skit. „Vono stačí, když pojede plný auto nějakejch vopilejch namachrovanejch fašounskejch hovad, uviděj partu vobludejch untermensch, jak tady šaškujou na silnici, vole, a na rozdíl vod fízlů tyhlety si nebudou lámat hlavu s tím, jestli někoho voddělaj.“
„Pcha,“ utrousil Trash, do kterého mezitím už plně vstoupil jakýsi keltský válečnický duch. „Ať to zkusej, vole, použijeme jejich krev místo volský.“
„Jasně, vole, a už jsi přišel na tu keltskou písničku?“ ptal se Flack.
„Jo, na jednu sem si vzpomněl, vole. Nejni teda tak úplně keltská. Text neznám, ale to je asi jedno, voni ty zdejší duchové asi taky zrovna nemluvěj anglicky, ne? Tak já začnu a vy se přidáte, jo?“
Trash se nadechl, odchrchlal si a spustil, poněkud vachrlatě a ne zcela čistě, melodii staroanglické balady „Greensleeves“.
„Auto, vole!“ zařval Riot, a účastníci rituálu opět svorně zapadli za násep vedle silnice.
„Takhle by to nešlo, vole,“ střepával si Trash z rukávů stébla a lístky trávy. „To je na hovno, jestli to budeme muset každejch pět minut zalomit do pangejtu.“
„Už byla jedna hodina, vole, teď už snad tolik jezdit nebudou. Jedem dál.“
Naše veselá cháska tedy navázala tam, kde přestala, Trash se opět pustil do nápěvu – jaksi automaticky to byl on, protože i v kapele zastával funkci zpěváka, dá-li se tomu, co pálil do nebohého publika, říkat zpěv. Skit zažehnul jointa, vypustil, slovy proroctví, vonný dým pro radost lesa, a dal kolovat.
Ostatní se chytili, neboť melodie „Greensleeves“ poněkud připomíná „Dobrodružství s bohem Panem“, kterou všichni znali z dětství od táborových ohňů. (Zajímavé je, že ačkoliv obě písně od sebe dělí zhruba čtyři sta let, oba jejich interpreti prosluli tím, že upadli v nemilost vládců, přestože ani v jednom případě nešlo o žádný protestsong.)
Uprostřed kruhu, nad znamením na silnici, ze najednou začala formovat jakási temná skvrna – místo ve vzduchu, o něco tmavší než noc vůkol. Zároveň se počal zvedat vítr, zpočátku jen jemný vánek, který s sebou přinášel pach čehosi živočišného, jako v zoo v pavilonu šelem.
Hochů se zmocnil podivný pocit – vítr, podivný pach a do toho čím dál lépe sladěné tóny písně dávaly dohromady poměrně zvláštní atmosféru, a všichni náhle zjistili, že o kocourových slovech už v nejmenším nepochybují.
Do šepotu listí okolních stromů se tiše ozývalo cosi jiného – tiché, ale hluboké a výhružně znějící vrčení. Temný oblak nad silnicí ještě zhutněl a pomalu nabíral nezřetelnou podobu nahrbeného těla s obrovskou hlavou.
„Kurva,“ ulevil si potichu Trash, aniž by porušil nápěv písně. „Vótevřtééé pivóóó, volééé,“ zazpíval do melodie balady, aby nevypadl z rytmu. Riot zkušenou rukou odzátkoval čtyři lahváče a rozdal je ostatním. Ve stejném pořadí, v jakém si předtím předávali jointa, teď začali jeden po druhém upíjet pivo.
Černý mrak nad silnicí se zachvíval hlubokým mručením, které začalo přecházet do zuřivého řvaní. Vítr byl stále silnější a nad silnicí začaly poletovat utržené listy stromů.
„Asi se mu to nelíbí, vole!“ snažil se Flack překřičet rostoucí hluk větru i přízračného řevu Bytosti.
„Já vám to řikal, vole, nedodrželi sme inštrukce a nepřidali do piva volskou krev, tim to je,“ volal Riot a vítr mu trhal slova od úst.
„Tak proč nám ten kreténskej kocour taky neporadil, kde ji seženeme, vole?“ zoufal si Skit a zhluboka se napil, aby neměl pocit, že tam stojí úplně zbytečně.
„Hele, volové…“ začal Trash, zatímco všichni střídavě ještě hrdinsky zkoušeli udržet nápěv písně. „Kurva… kurva, my debilové, dyť my máme volskou krev! Do prdele, máme jí dobrejch dvacet litrů!“
„Co to bleješ, ty vole?“ nechápavě hulákal Skit.
„Pojmenuj něco nebo někoho, a určíš tím jejich podstatu,“ řekl Trash. „To sem čet v ňáký chytrý knížce, vole, ale to je teď jedno. Uvažujte, kurva: jeden druhýho sme už asi tak miliónkrát nazvali volem. Sme první, kdo ochotně přizná, že sme volové, a tudíž naše krev je volská!“
Zablesklo se a silueta černého lesa na okamžik vypadala jako obrys poničené hřbitovní zdi. Vzápětí udeřil hrom, jehož dunění všichni ucítili až v žaludku a v kostech. Ve větru se objevily velké kapky vlažného letního deště a jako při divadelní narážce se vzduchem rozšířila železitá vůně krve.
„Má někdo nůž?“ ptal se Trash.
„Jo, tady,“ Riot vytáhl z kapsy zavírací nůž a rozevřel ho. „To si chceš jako votevřít žílu, vole?“
„Asi bude stačit jen trochu, pár kapek. Symbolicky,“ řekl Trash s nadějí v hlase. „Doufám že ten nůž neni zasranej vod ňákejch sraček, vole, nerad bych abysme po tom všem vyhynuli na votravu krve. Podržte mě někdo lahvoně.“
A jelikož to byl jeho nápad, šel Trash svým druhům příkladem, zaťal žabikuch do předloktí a vymačkal ze sebe pár rudých krůpějí.
„Děláš u toho ksichty že se Kelti musej vobracet v hrobech, vole,“ poznamenal Skit, vrátil mu lahváče a vzal si od něj nůž.
A tak účastníci rituálu smísili omamný nápoj s takzvaně volskou, prazvláštní metafyzickou cestou získanou krví. A zabralo to.
Vichr se začal uklidňovat. Černý obrys Bytosti nad tvrdým povrchem dálnice se přestal chvět, znehybněl a vrčení zesláblo, až utichlo. Hoši podle instrukcí od Jerryho vypili zhruba dvě třetiny svých nápojů, a zbytek vylili na silnici do kresby znamení.
Ještě jednou ozářil blesk louky a les, ale hrom tentokrát zazněl mnohem dál a slaběji.

Vakanibooio náhle necítil břemeno, které na něm leželo několik desítek let. Jeho asfaltová pouta náhle spadla a byl zase volný. Jelikož mu lidské bytosti dobrovolně nabídly svůj čas, své hlasy a svou krev jako omluvu a odškodné. Trochu mu připomínali Kelty, které si pamatoval z dávných dob, ale už dlouho žádného neviděl…
A ty vůně. Po tak dlouhé době, kdy cítil jen odporný kouř a zplodiny; kouř, který nepocházel z ohně, ale z jakési nechutně páchnoucí směsi… díky oběti těchto lidí teď nepotřeboval tělo hnědého medvěda, aby mohl odejít a najít si nové místo vůní, daleko od lidí, kam se snad nedostanou. Zvedl se a okusil noční vzduch. Vrátily se mu vzpomínky na spadané listí, hladiny jezer a večerní vůni sluncem ozářených borovic. Byl volný a mohl odejít.

Existuje zákon rovnováhy, který říká, že všechno, co člověk udělá, se mu vrátí. Nad tímto pravidlem nedohlíží žádný bůh, neřídí ho žádní nadpřirození soudci; je stejně automatické jako gravitace nebo entropie. A jelikož hoši vykonali dobrý skutek a zachránili mnoho lidí před krutou a zbytečnou smrtí na silnici, čekala je odměna. Na příští štaci bylo k mání vynikající pivo, po kterém byla fajn opice a skoro žádná kocovina, na pódiu byl výborný zvuk a Riot nezmrvil ani jednu pasáž. Dostali zaplaceno tolik, že poprvé na šňůře nebyli v mínusu, a navíc se seznámili se čtyřmi krásnými, inteligentními a nezadanými dívkami (ano, teď to teprve začíná vypadat jako vymyšlený příběh z říše fantazie, já vím). Život je někdy fajn – možná stačí jen nemít předsudky, uvěřit, že kočky můžou mluvit, a zbytečně nemachrovat za volantem.

Maso bohů

Bohyně Ninkte se chvěla strachy. Stejně jako houby, jejichž byla svatou ochránkyní, měla nesmírnou duchovní sílu, sílu moudrosti, vědomostí a empatie. Ale stejně jako ony měla prakticky nulové fyzické možnosti. Tedy pokud hovoříme o okamžitém použití síly. Křehká plodnice houby se dokáže prodrat dokonce i příkrovem betonu nebo kamenem, jenže na to potřebuje dlouhou dobu. A zrovna tak Ninkte mohla nasadit svou vůli, a pohnout horou. Ale vůči násilí byla stejně bezbranná.
A teď měla strach, protože jeden z Klaunů unikl ze svého vězení. Našel cestu do Světa hub a až přijde, začne ničit, rozdupávat a rozkopávat houby – těla bohů, ne-li dokonce mozky bohů, jak jim někdy říkali lidé. Pak zahyne i Ninkte, neboť Ninkte cítí bolest každé zničené houby na svém těle.
Dříve to bývalo jinak. Tehdy člověk, než houbu sebral, nabídl jí krátkou modlitbu jako dík, a to jejich bolest utišilo. To však úplně přestalo. Jediné, na co se tak lidé zmohli, bylo před urváním plodnice zahýkat „Máňo, pocééém, tady rostóóu!“ Dokonce ani ti takzvaně „alternativní“ sběrači hub tohle nechápali, beztak to pro devadesát procent z nich znamenalo jen zabíjet nudu o prázdninách.
A tak mohl Klaun zesílit. Člověk se ke svým spojencům, houbám, zachoval špatně, otočil se k nim zády, a Klaun mohl využít tohoto rozkolu, proniknout mezi ně, a rozdělit je už navždy.
Naštěstí existovali lidé, kterým to ještě nebylo lhostejné. A kočky, samozřejmě…

Lovecká sezóna

„Některé myšlenky tuctoví lidé nesnesou, prostě proto, že je nechápou. Pokud takoví lidé dělají zákony, můžeme si být jisti, že budou na jejich úrovni.“
Louis Charpentier

Poručík Špaček měl za sebou těžký den a začínalo ho to zmáhat. Dneska lidi roupama nevěděli co dělat, všude samá rvačka a napadení, pak další bouračka na prokletém úseku dálnice, kterému se v okolí nepříliš vynalézavě říkalo „Čára smrti“, a aby toho nebylo málo, parta žhářů napadla a málem vypálila cikánský barák. To se vlastně stalo už předevčírem, ale když poručík Špaček shromažďoval detaily, zjistil – a nikoliv s velikým překvapením – že oba dva jeho místní kolegové více či méně nepokrytě fandí amatérským paličům, a zprávu pojali spíš jako jejich obhajobu. Nakonec si zavolal na místní pobočku Občanské Tolerance, která monitorovala rasově motivované útoky a zaměstnávala příslušníky etnických menšin, a domluvil se s nimi, že mu vypracují vlastní zprávu. Z obou verzí pak hodlal složit dohromady cosi, co by se podobalo objektivnímu hlášení. Bylo mu jasné, že coby nedávno sem přeložený, navíc z Prahy, si u svých kolegů nijak nepřilepší, ale vzal to čert. Beztak ho neustále překládají z místa na místo jak na šachovnici.

Vešel do budovy na náměstí, kde sídlila zdejší pobočka Tolerance. V první místnosti byl jen gauč a tématické plakáty na zdech. Pootevřené dveře vedly do kanceláře. Poručík k nim přikročil, aby zaklepal a představil se.
„Kde je na tý klávesnici sakra velký Š?“ ozval se z kanceláře dívčí hlas s jakýmsi lehkým přízvukem.
„Ježkovy zraky, vrať se do toho svýho Cikánistánu, nebo odkaď jsi, ty saze přičmoudlá!“ zněla odpověď nervózního mužského hlasu. „Nebo se nauč psát lidskou abecedou, pokud možno víc než jedním prstem, analfabetko!“
„Víš co, kup si počítač s hebrejskou klávesnicí, a můžeš na něj psát deseti prstama a ještě nosem! Kolik jsi dneska zavraždil palestinskejch sirotků?“
„Voni mě tady chtěj připravit do hrobu! Co se vode mě chce?“ zakvílel zoufale majitel druhého hlasu. Poručík Špaček přerušil výměnu názorů diskrétním odkašláním.
Ze dveří kanceláře vyhlédl mladý muž s brýlemi. Na hlavě měl malou plochou čepičku, přichycenou sponkou k vlasům. Poručík mu sdělil důvod své návštěvy a zdvořile předstíral, že nic neslyšel.
„Dneska jsem vám volal, jsem tu kvůli zprávě ohledně toho žhářství,“ začal poručík.
„Jo, jak ty fašouni vypálili ciká… romskou ubytovnu?“ ujišťoval se pracovník pobočky OT.
„To zatím nevíme, to je ve fázi vyšetřování,“ opravil ho poručík Špaček. Jeho kolegové se klonili k názoru, že to udělal konkurenční cikánský klan, případně že šlo o „klukovinu“. Když poručík Špaček slyšel slovo „klukovina“, zmocňoval se ho plíživý, někde hluboko v žaludku narůstající temný vztek, a měl chuť provést nějakou „klukovinu“ každému, kdo tuhle kravinu vypustil z úst.
„Jó, dyž to byla taková klukovina, že jó, dyž by ty cigáni byli slušný, tak se to nestalo…“ Poručíka vždycky fascinovalo, kdo všechno se může stát morálním arbitrem toho, kdo je „slušný“ a kdo ne. Vypití fotři, co mlátí manželky i děti, ještě ne tak dávno práskali svoje sousedy tajné policii, a v životě neudělali poctivě ani kus práce, ale někdo jim zřejmě dal právo rozhodovat o tom, jestli je celé jedno etnikum slušné nebo ne, a jestli si zaslouží žít nebo shořet…
Poručík Špaček se trhnutím hlavy vrátil do reality; teď nemělo smysl se rozčilovat. Vyšetřování musí probíhat nezaujatě.
„Támhle slečna sekretářka vám to připraví,“ ukázal vedoucí pobočky. „Já mám ještě nějakou práci s organizováním židovskýho spiknutí a ovládnutí světa, znaj to.“
„Vy se tady takhle bavíte vždycky?“ ujišťoval se poručík Špaček, když si od snědé dívky s černými copánky po celé hlavě přebíral kopii zprávy o žhářském útoku.
„My se řídíme zásadou, že jakmile se kdokoliv začne brát příliš vážně, tak je od toho jen krůček k tomu, aby se začal svůj národ považovat za vyvolený a ostatní za méněcenné,“ poučila ho sekretářka. „A od toho není daleko k fanatismu a svaté válce. Svět se nám asi změnit nepodaří, tak aspoň začínáme u sebe.“
Poručík si ji nenápadně změřil. Hezká, pěkně rostlá, ta bude i vášnivá. Páni, jak by se asi všichni ti burani tiše a bezmocně vztekali, kdyby si začal s ženskou, která zůstane opálená i v zimě. Za to by to asi stálo, jenže… jenže dopadne to jako vždycky. Za měsíc se začne pokoušet udělat ze mě vegetariána, například, a když nebudu chtít, začne kňourat, že jsem sobec a neumím ve vztahu vyjít vstříc…
„Tak díky, dáme vám vědět, jak se to vyvíjí,“ pozdravil, a odešel.

Na náměstí hodil složku do auta a chystal se nastoupit. Jeho pozornost upoutaly dvě věci – byl zvyklý všímat si všeho, a na náměstí toho jinak k povšimnutí moc nebylo.
Před hospodou byl uvázaný pes, který hystericky štěkal, div se neuškrtil. Pár kroků před ním seděla mourovatá kočka a se zdvořilým zájmem si ho prohlížela. A na trávníku vedle obecní lípy (pod níž dle legendy jednou spal namol opilý Jan Žižka) klečel nějaký dlouhovlasý mládenec a cosi horlivě sbíral. Vedle něj ležel kus novin a na něm hromádka drobných houbiček. Hocha sbírání tak pohltilo, že neviděl a neslyšel.
Poručíkovi bylo jasné, odkud vítr vane. Ne že by stál o to dělat problémy nějakému neškodnému hipíkovi, ale povinnost je povinnost. Bude ho muset legitimovat a houby mu zabavit, když nic jiného. Vlastně má houbař štěstí, že ho načapal zrovna on a ne nějaký venkovský policajt, který by si na něm mohl chtít zchladit žáhu.
Vykročil k lípě a cestou vytáhl průkaz.
„Dobrý den,“ zavolal komisním tónem. „Kontrola totožnosti, mladý muži…“
Dál se nedostal, neboť zakopnul o kočku. Hipík vyskočil jako bodnutý vosou, se zájmem popatřil na úřední osobu, válející se v prachu dlažby, na nic nečekal a střelhbitě vzal nohy na rameny.
„Do prdele,“ ulevil si poručík a byl rád, že to nikdo jiný neviděl. „Zasraná kočka!“
Rozhlédl se, ale kočka moudře následovala sběrače houbiček a vypařila se. Pes, jediný svědek nedůstojné události, dál štěkal a znělo to jako výsměšný chechot. Nebyl naštvaný proto, že by mu utekla kořist, protože ve strašení děcek se na rozdíl od jiných mužů zákona nevyžíval, ale jestli ho náhodou oknem viděla ta hezká holka od Občanské Tolerance… No, tihle lidi se určitě rádi zasmějí trapasu policajta, co si budeme nalhávat.
Vrátil se k autu a držel si lehce natlučené koleno. „Zatracená mrcha chlupatá,“ zabručel a nasedl.
„Pozor na jazyk,“ pronesl někdo vedle něj. „Já vám taky nenadávám do olysalých opic.“
Poručík Špaček nadskočil a pohlédl na sedadlo spolujezdce. Na sedadle ležela kočka, které si hned nevšiml, protože potah na sedadle měl velmi podobnou barvu jako její srst, a prohlížela si ho vyvalenými zorničkami. Měla přesně ten debilní výraz, jaký kočky nasazují, když něco provedou a chtějí naznačit, že ony nic, ony jsou hodné kočičky.
„Ten kluk je předurčen k něčemu jinému. Je potřeba, aby vykonal to, co má vykonat, a neprospělo by věci, kdybyste ho popotahovali po úřadech. A stejně tak i ty máš něco vykonat, jinak bych se s tebou neobtěžoval mluvit, to mi věř. Já jsem mimochodem Jerry a taky mě těší.“
Poručík si přejel dlaněmi po tvářích. Je to tady – šest kafí a krabička cigaret v jednom dni, no, není divu. Přepínáš se, Jindřichu, a pak ti z toho hrabe.
„No tak na to šlápni,“ vyzval jej dobromyslným hlasem kocour. „Potřeboval bych hodit k Pařezový, a cestou můžeme probrat to, co ti potřebuju říct.“
Poručík pokrčil rameny. Nastartoval a pomalu vyjel z náměstí. Rozhodl se, že se nebude rozčilovat ani divit, a všechno se nějak samo vyřeší.
„Dneska to s tebou pěkně šije a není divu,“ nadhodil kocour. „Máš hlad, jsi naštvanej, sere tě, že ses ani nepokusil pozvat tu holku na rande, a ze všeho nejradši bys někomu zlámal pár žeber, aby ses trochu zklidnil. Jenže tvoje čest – tvoje osobní čest, nikoliv policejní – ti nedovoluje, aby sis vylil vztek na nevinným, a žere tě, že nejspíš nenarazíš na nikoho, kdo by si fakt zasloužil vyndat zuby a nakopat prdel.“
Poručík po něm loupnul okem. Kocour na něj bezelstně hleděl, a poručík Špaček věděl, ač si to nechtěl přiznat, že přesně tak se cítí, a kocour má naprostou pravdu.
„Mluví se mnou moje podvědomí,“ řekl si nahlas. „A můj mozek to kamufluje jako že na mě mluví kočka. Jo, to bude tím.“
„Ale prd. Je to proto, že jsi vlkodlak,“ poučil ho Jerry, aniž by se ho na tu novinu snažil nějak šetrně připravit.
„Cože?!“ Poručík Špaček vyvalil oči a proti své vůli se konečně pustil s kocourem do skutečného dialogu. No co, řidič si přece může popovídat se stopařem, to ještě neznamená, že je blázen, ne? „Já a vlkodlak? To bych o tom snad musel něco vědět, ne?“
„Nemusel. Navzdory absurdní představě, kterou o vlkodlacích šíří americké filmy, spousta skutečných lykantropů prožije život, aniž by se o tom vůbec dozvěděli. Nemění se ve vlky, nevyjí na měsíc a nerdousí lidi. Neprobouzejí se ráno s obličejem od krve, a nevadí jim stříbrné předměty.“
„To přesně platí i o mě,“ prohlásil poručík. „Jenže není právě tohle výstižná definice lidí, který nejsou vlkodlaci?“
„Jak kdy. Lykantrop pozná svou pravou přirozenost teprve tehdy, pokud ho k tomu donutí okolnosti. Pokud je potřeba vykonat něco, co si vyžaduje schopnosti šelmy, jaké jiní lidé nemají. A tyhle okolnosti taky nemusí nikdy nastat, takže vlkodlak, opakuji, se nikdy nemusí dozvědět, čím vlastně doopravdy je.
Jestliže tato situace nastane, pak se vlkodlak musí vydat do boje. Je to jeho úkol, k němuž byl předurčen, úkol, na jaký nestačí obyčejní lidé. Lykantrop nastupuje do boje za obyčejné lidi, pokud je protivník příliš nebezpečný. Vlkodlak, když použiju modernější přirovnání, je tak trochu jako kamikaze, ale s větší dávkou inteligence. A ty jsi vlkodlak jako vyšitej. Teda až na to jméno. Člověk by čekal něco jako Wolfgang Karnstein, nebo tak. No ale já nejsem člověk, že.“
„Tak dobře, předpokládejme, že doopravdy mluvíš, a že to nejsou výplody mojí fantazie, způsobený tím, jak neustále piju kafe,“ prohlásil poručík. „Jestli teda jsem lykantrop a potkal jsem mluvící kočku, znamená to, že mám vykonat nějaký úkol?“
„Správně. Musíš chytit a zastavit Myslivce.“
„Jakýho myslivce?“ zeptal se poručík, ale vzápětí mu hlavou blesklo děsivé podezření. „Toho Myslivce?“
„Toho,“ přitakal kocour a zabodl do něj lampičky svých žlutě zářících očí.
„Ale to není můj případ,“ namítl poručík. „Na to nasadili tým z Prahy. Já teďka dělám žhářství.“
„To je úplně jedno. I kdyby na to nasadili FBI, Sherlocka Holmese a Rychlý Šípy najednou, nedostanou ho. Můžeš ho dostat jenom ty a teď.“

Myslivec. Místní strašidlo. Sériový vrah.
Mnozí lidé, vzhledem k novinovým zprávám o opileckých excesech během honů, by mohli poukázat na to, že prakticky každý myslivec je tak trochu potenciální sériový, ne-li rovnou masový vrah. Jenže tenhle by se těžko vymlouval na to, že si spletl svou oběť „s veverkou, páč byla taky tak zrzavá.“
Myslivec se mu říkalo podle jeho modu operandi. Používal lovecký vyvrhovací nůž, loveckou kulovnici (bez balistického záznamu) a vůbec se svými oběťmi nakládal stejně jako myslivci se zhasnutou zvěří. Místní Svaz myslivců proti této přezdívce vehementně protestoval a navrhoval změnu na Pytláka, ale původní jméno už se uchytilo v tisku.
Myslivec v kraji řádil už dva roky, a na kontě měl zatím pět potvrzených obětí. Jednalo se o lidi různého věku a postavení, obojího pohlaví. Spojoval je jenom způsob smrti. Houbaři, výletníci a dokonce i jeden pytlák, kteří měli tu smůlu, že narazili na toho nepravého Myslivce.

„Myslivec nehraje podle pravidel. Pche, a to kočkám říkají škodná. Takže ho může zastavit jen ten, kdo taky nehraje fér. Na hrubý pytel hrubá záplata, jak se říká,“ pravil kocour. „Už sedm lidí za to zaplatilo životem – ano, sedm, o dvou nevíte – ale trvalo dva roky, než se v našem kraji konečně vyskytnul někdo jako ty. Vlkodlak. Voják Boží a žoldák Ďáblovy brigády v jednom. Používám lidské výrazy, víš, my obvykle takhle pateticky nemluvíme…“
„Ale jak o něm víš ty?“
„Kočky vědí. Vědí to, co potřebují vědět. Ještě včera jsem o něm nevěděl nic víc než ty, vlastně vůbec nic, ale kočkám přijde ta správná vědomost v tu správnou chvíli. Tak to prostě je, líp ti to nevysvětlím.“ Kocour pomocí vousků napodobil pokrčení ramen. „Nevím kdo to je, ani kde bydlí – to musíš zjistit ty, já ti mám jen říct, kdy je na to ten pravý čas. Normálně mám na práci důležitější věci, jako dávat pozor, aby myši neokusovaly babče houby… no nic, o to teď nejde.“
Kocour se uvelebil na sedadle a pokračoval: „Jen přemýšlej se mnou. Už jsi zapomněl, co se ti stalo v pražský zoo? Nikdy sis nevšiml, že tvoje nálady a energie pravidelně kolísají s měsíčním cyklem a vyvrcholí za úplňku?“
Poručík si nevedl žádný deník měsíčních fází – byl přece chlap, proboha – ale něco na tom bylo. Když na to tak vzpomínal… střídání obrovské chuti k pohybu, běhu, chuti na obrovské porce masa a na sex – vaúúúú – a pak zase období lenosti, askeze a nezájmu o cokoliv. Už si na to tak zvykl, že se nad tím ani nezamýšlel. A pražská zoo? Ano, kdysi tam vyvedl jednu ze svých chvilkových známostí, a všechny šelmy se v jeho přítomnosti chovaly dost vyšinutě. Prskaly a kňouraly, a přitom se krčily v poníženém postavení. Hlavně vlci. Možná je opravdu vlkodlak…

Možná i proto na nátlak nadřízených stále měnil místo působiště. Právě proto, že byl až moc dobrý a výkonný. Že když – abychom uvedli jen příklad – viděl partu zlaté mládeže šikanovat nějakého bezbranného chudáka, neudělal to, co většina policajtů. Nezačal předstírat, že nic nevidí. Místo toho šel a rázně násilníky vyzval, ať toho laskavě nechají. No ano, tehdy vyndal policejní průkaz až poté, co byl nucen přerazit nos jednomu frajírkovi, z něhož se pohříchu vyklubal synek místního vlivného lobbisty. Takže asi proto.
A ze stejného důvodu si možná nedokázal udržet stálou přítelkyni. Vždycky to bylo krátké oslňující období vášně, kdy skoro jako by viděl rudě a intenzivně vnímal všechny pocity a vzruchy. Pak jednoho dne začala dotyčná kafrat, že nevynesl odpadky, dal vidličku do šuplíku na nože, nebo tak něco. A pic, jako když otočíte vypínačem a zhasnete světlo, bylo po všem, strčil si do kapsy kartáček na zuby, a beze stopy lítosti odešel.

„Jste samotáři a nevydržíte dlouho na jednom místě,“ hovořil kocour, jako by mu četl myšlenky. „To se vlkům moc nepodobá, jenže vy nejste vlci. Ani běžným lidem se to nepodobá, a vy nejste běžní lidé. Žijete na pomezí a v utajení, protože kdyby lidé zjistili, co jste zač, nesnesli by vás mezi sebou. Ani tak z vás nejsou moc odvázaní, něčím je dráždíte a nelíbíte se jim. Jasně, povídej mi o lidským vděku. Moje předky upalovali na hranicích, protože je církev prohlásila za spolčence Ďábla. Následně se přemnožily krysy a vypuknul mor. A vlkodlaci, obrazně řečeno, taky chytají krysy, aby nepropukl mor. A taky za to někdy končí na hranici. Na druhou stranu žijete svůj život naplno, což vám trochu vynahrazuje váš nezáviděníhodný osud.“
„A co třeba upíři?“
„Co upíři?“ podíval se na něj Jerry.
„No když existujou vlkodlaci, existujou taky upíři?“
„Jasně že ne, to ví každej,“ utrousil Jerry. „Jenom upírky. A většinou to stejně jenom hrajou. Ale dosti mytologie a zpět k naší věci. Zítra máš volno…“
„To teda nemám,“ namítl poručík Špaček. „Je mi to líto víc než tobě, ale nemám.“
„Máš,“ ubezpečil ho kocour. Na palubní desce zavibroval poručíkův mobilní telefon.
„Špaček,“ ohlásil se poručík (policajti mohou telefonovat za jízdy). „Jo? Jo…“ úkosem se podíval na kocoura. „Tak dobře, přepiš to ve výkazu. Čau.“
Vrátil telefon na palubku a pokrčil rameny. „Tak fajn. Kolega si se mnou prohodil zítřejší službu, aby si mohl vzít volnou neděli. Takže co dál?“
„Zítra se u tebe stavím. Pak se dozvíš co dál. Tady mi zastav, jsem doma.“
Poručík zabrzdil. Stáli u lesa a ze silnice zahýbala vyšlapaná cesta. Skrze březový hájek byla vidět malá chaloupka. U pěšiny stál chlápek neurčitého věku, tak trochu jako kdyby se Ježíš dal na bigbít a žil dál jako stárnoucí mánička. Muž zvedl ruku a lehce zamával. Poručík mu oplatil krátkým zasalutováním, aby mezi obyvatelstvem podpořil dojem bodrého a přátelského venkovského policisty.
„No tak mě snad pustíš ven, ne? Jak si mám asi otevřít?“
„A jo, sorry,“ poručík se natáhnul a otevřel dveře u spolujezdce.
„Tak zítra, nezapomeň,“ řekl kocour, vyskočil z auta a zmizel v trnkovém houští u silnice.

Zbytek dne proběhl všelijak. Spát nemohl, takže si v místním country baru dal pořádný steak a spláchnul ho spravedlivou dávkou piva. Myšlenky mu vířily jak hejno vos a nemohl se na nic pořádně soustředit. Pořád měl pocit, že se mu to snad muselo zdát. Jak by se měl sedmatřicetiletý chlap najednou vyrovnat se zjištěním, že je vlkodlakem, povolaným k lovu sériových vrahů?
Ráno vstal beze stopy kocoviny, přestože piva bylo večer opravdu požehnaně, dal si ledovou sprchu a k snídani sešrotoval pět vajec s dočerna osmahlou slaninou. Bylo mu jasné, že právě prožívá období zvýšené aktivity.
Ozval se zvonek a poručík šel otevřít. Přede dveřmi stál dlouhovlasý chlápek; právě ten, kterého poručík Špaček včera zahlédl u lesa, když vysazoval z auta kocoura. Právě toho kocoura, kterého postarší vlasatec držel v náručí.
„Dobrej, já jsem Johnny,“ pravil vlasatý muž příjemným hlasem. „Jerry tvrdí, že se vám dá věřit, takže vám ho nesu. Skočím si něco vyřídit, a odpoledne se pro něj zase zastavím, jo? On už toho ve svým věku tolik nenaběhá jako kdysi. Tak zatím.“
S těmi slovy položil kocoura na rohožku. Kocour si vousky přeměřil dveře a suverénně napochodoval dovnitř.
„Vezměte si tohle,“ řekl Johnny a podal poručíkovi nějaký velký papír, stočený do roury. Pak pokývl na pozdrav a odešel.
„Dal sis snídani jak pro vlčí smečku, co?“ nasál Jerry vzduch a zapohyboval vousky. „Dobře děláš, čeká tě náročnej úkol a budeš potřebovat hodně energie.“
„Dobře že to víš,“ neodpustil si poručík. „A proto jsi mi včera podrazil nohy, až jsem se málem zabil?“
„Umíš padat skoro tak šikovně jako kočka,“ ucedil Jerry. „To koleno tě dávno nebolí, nebo snad jo? Tak vidíš. Jsi dokonale fit a to je dobře, protože lov na Myslivce nebude snadná fuška.“
„Co mám podle tebe dělat, když ani ty nevíš, kdo to je a kde bydlí?“
„Musíš se nechat vést,“ poučil ho kocour. „Něčím daleko starším a silnějším, než jsou stopy a důkazy, mocnějším, než instinkt a intuice. Tato Bytost, nebo tomu můžeš říkat Síla, ti za správných podmínek propůjčí svůj čich, sluch a dravost, a ukáže ti cestu tam, kam budeš chtít jít.“
„Nic ve zlým, ale ty plky o Síle mi začínají připomínat Hvězdný války,“ poznamenal poručík Špaček. „A jestli se ukáže, že Myslivec je můj otec, kterýho jsem nikdy nepoznal…“
„Ani to není vyloučené,“ pravil vážně kocour. „Existují případy vlkodlaků, kteří se přestali ovládat, a dovolili, aby jejich temná stránka převzala moc. Třeba Larry Talbot, nebo Sinéad de Interspinas. Ale nemyslím si to; vrazi a psychopati bývají v drtivé většině obyčejní lidé, dokonce ti nejobyčejnější a nejfádnější.“
„Dostanu taky světelný meč, Mistře?“
„Ne. Služební kvér si klidně vezmi, ale ode mě dostaneš jenom radu,“ kocour vyskočil na stůl a pohodlně se uvelebil mezi mastným talířem a hrnkem kafe. „Je to vlastně jednoduché. Odpoledne půjdeš do lesa a najdeš si tam odlehlé místo, které se ti bude líbit. Třeba s nějakým hezkým výhledem, nebo tak něco, no vždyť ty sám nejlíp poznáš, kde se ti líbí. Večer se tam posadíš a počkáš na východ měsíce. Je úplněk, a přestože filmový průmysl to se vztahem lykantropů a plného měsíce značně přehání, souvislost tady bezpochyby je. Dneska už nejez a nepij alkohol, mozek pak bude vnímavější. Ale cigarety si odpírat nemusíš. Lesní duchové mají rádi vůni tabáku.
Budeš se celou svou myslí soustředit na svůj úkol; najít a polapit vraha. A když všechno půjde dobře, staneš se vlkem. Ne fyzicky, nýbrž v duchovním smyslu. Vstoupí do tebe vlčí duch, který stále přebývá ve zdejších lesích, přestože vlky jste už dávno vyzabíjeli. Ale, jak bych to nelépe řekl… souhrn vlastností a vzpomínek všech vlků, kteří tu kdysi žili, tady zůstaly, vznáší se ve větru a ty si je budeš moct na chvíli vypůjčit. Pak budeš moct stopovat ne jako člověk, ale jako vlk. Otevřou se ti možnosti, jaké lidé nemají. Nebudeš potřebovat dedukce a indicie, půjdeš rovnou za nosem. Myslivec je lovec, ale dnes v noci se stane kořistí.“
Kocour se protáhl a pokračoval: „To všechno uděláš dnes večer. Teď ještě jedna věc. Ten papír, co ti dal Johnny. Je to plán dálnice. Ten úsek smrti, jak se mu tady říká.“
Poručík rozvinul papír na stole. Plán zachycoval takzvanou Čáru smrti, a kolem dálnice bylo černou fixou zakresleno několik podivných značek.
„Jak to souvisí s Myslivcem?“ chtěl vědět poručík Špaček.
„Nijak,“ odtušil Jerry. „Ne přímo. To se týká něčeho jiného. Ty máš přístup na ta správná místa, a někdy v budoucnosti bude potřeba, abys tenhle plán zanesl tam, kde bude k užitku. Ale teď zpátky k naší dnešní věci…“

Z vyvýšeného pahorku bylo dobře vidět do krajiny, a na západním obzoru se pomalu začaly vybarvovat červánky. Vrcholek byl porostlý vysokou trávou, břízami a pokroucenými borovicemi. Bylo teplo a poručík se podle Jerryho rady oblékl jen do nejnutnějšího civilu; tričko, džíny, tenisky. U sebe neměl nic než odznak, pistoli, břitvu a krabičku cigaret. Podle toho, co mu řekl kocour, nic jiného nepotřeboval.
Zapálil si a zahleděl se na horizont.
Jerry tvrdil, že Indiáni považovali tabák za dar bohů. Indiánští bohové měli vůni tabáku a dalších vonných bylin nadevše rádi, ale neměli hmotná těla, ruce a ústa, aby si je mohli sami sklidit, nasušit, zapálit a kouřit. Proto prozradili Indiánům tajemství jejich užití, aby si tak mohli kouře užívat alespoň zprostředkovaně. Indiáni pak, když prosili duchovní bytosti o pomoc a přízeň, kouřili tabák pro jejich potěšení. (To, že kouřili jen při obřadních příležitostech, je mýtus; hulili v jednom kuse, protože náklonnost duchů je dobré nezanedbávat.)
Pak se tabák dostal do Evropy se španělskými námořníky, a jeho kouření se rychle rozšířilo po celém Starém světě. A zdejší duchové a božstva, zatlačení do lesů a mokřin mocnějším křesťanstvím, mu propadli úplně stejně, jako každý novopečený kuřák. Proto je úplně v pořádku, když při vzývání starých duchovních bytostí ve střední Evropě použijete tuto indiánskou pomůcku.
Přitom, když už jsme u toho, úpadek starých božstev neměl žádným způsobem na svědomí biblický Bůh, nebo snad Ježíš Kristus. Šlo čistě o změnu v myšlení lidí, o posun paradigmatu. Evoluce a přežití silnějšího je natolik obecně platný princip, že funguje nejen ve hmotné biosféře, ale i v duchovním světě.
Setmělo se. Poručík Špaček vytáhl břitvu, kterou se jindy holil. U obětované krve nejde o její množství, spíš o princip – člověk daruje to nejcennější, a de facto také to jediné, co mu skutečně patří. („Neměl bych použít třeba nějakej ostrej pazourek, nebo tak?“ ptal se poručík odpoledne Jerryho. „Jestli toužíš po otravě krve,“ pokrčil kocour vousky. „Jak je libo. Já bych doporučoval břitvu, ale já jsem jenom kočka, že?“)
Kapky krve stékaly do mechu jako slzy vrahových obětí. Krev a slzy, tedy alespoň u lidí, tvoří nerozlučně propletenou dvojici.

Sookananitoo zavětřil lidskou krev. Posledních pár set let ji cítil jen málokdy, a vždycky v úplně špatných souvislostech. Tekla buď při náhodných úrazech, nebo při zlovolných aktech násilí a vraždy. Teď ji někdo prolil jako oběť, aby přitáhl pozornost starého vlčího ducha. Sookananitoo spatřil mysl tvora, která mu poprvé za dlouhé roky připomněla myšlení vlka. Zakroužil kolem stromů a vydal se tu bytost najít. Mohl by znovu vyrazit na opravdový lov…

Poručík Špaček vstal a upustil břitvu do trávy. Na jeho smysly zaútočily nové a nesmírně silné vjemy. Sluch a čich mu náhle přetékal obrovským množstvým nových informací a podnětů. Cítil vůni ženy, která spala deset kilometrů odtud ve své teplé posteli v bezpečném domově, slyšel, jak kdesi na druhém konci lesa praskl vaz králíkovi po útoku lasice, a milión dalších věcí, které jeho mozek nedokázal utřídit a vyhodnotit. Natáhl neexistující končetinu svého čichu a nalezl místo, kde byla prolita krev oběti. Lov začal.
Muž se hnal nočním lesem a jeho kroky nezpůsobily ani ten nejmenší šramot. Ačkoliv byla naprostá tma, běžel jistým krokem a ani jednou nevrazil do žádné překážky. Chvílemi poklekl, položil ruce na zem a nosem hluboce nasál noční vzduch, vzápětí vstal a běžel dál. Při cestě do svahu běžel chvíli po všech čtyřech, a když narazil na potok, překonal ho obrovským skokem, aniž by při dopadu na druhé straně přelomil jedinou suchou větévku.
Sookananitoo cítil vzrušení z lovu a v novém těle po předlouhé době zakoušel dotek jehličí a chladného vzduchu. Přinutil muže zahodit tričko, aby ho vánek při běhu ochlazoval.
Muž se zarazil a zůstal stát na místě. Pak se přikrčil a chvíli se otáčel dokola, jako když se pes honí za vlastním ocasem. Na okamžik strnul s tváří skoro u země a začal prudce dýchat.
Byl na místě vraždy, kde byla nalezena jedna z Myslivcových obětí. Náhodný chodec by nic nepoznal, teď už to tu vypadalo zase jako kdekoliv jinde, ale násilně a zbytečně zabitá oběť, která opustí své tělo během erupce běsnění zla, křičí hrůzou a zármutkem ještě dlouho potom, co její fyzické tělo přijme země, oheň a vzduch.
Vlkodlak začenichal. Ucítil výrazný odér hub a uslyšel jejich hlas.
Krev! Křik! Bolest! Slzy! Nenávist! Strach!
Tady kanula krev a slzy, a houby si to pamatovaly.
Kam?
Tudy!
Vlkodlak otáčel hlavou. Houby viděly, co se stalo, a ačkoliv nemohly žádným způsobem tušit, o co vlastně šlo, vzpomínaly na to. Podle jejich paměti teď mohl vysledovat, kudy vrah odešel. Stopovat ho tak, jak to policie nikdy nemohla dokázat. Ani policejní psi. Myslivec uměl zmást stopu, dokud byla čerstvá, a teď už dávno vychladla a ztratila se, ale tolik toho zase nevěděl. Aby zmařil pronásledování vlkodlaka, musel by zničit všechno živé v okolí; háček byl v tom, že pak by ho zas bez problémů dokázali najít obyčejní lidé nebo psi.
Ny rozcestí dvou lesních stezek se musel zarazit. Podle hub šel zabiják vpravo i vlevo zároveň. Udělal falešnou stopu na jedné straně, pak se vrátil a šel opačným směrem, samozřejmě. Ale kam? Houby neuměly myslet, jen viděly to, co viděly, a nemohly mu nijak poradit.
Ze smrkové větve se na neviditelném vlákně spustil pavouk. Vlkodlak se na něj podíval a jak je v divočině zvykem mezi bytostmi, které nejsou nepřátelé a jedna druhou neloví, zdvořile ho pozdravil. Pavouk zvedl přední nohu a ukázal mu směr. Vlčí muž se rozběhl vlevo.
Kousek dolů po mírném svahu. Tady tekl potok, který o pár set metrů dál ústil do malého rybníka. U rybníka stál dům. A v domě bydlel Myslivec.
Žádná logická dedukce, žádné vyvozování ze stop. Pár desítek, možná stovek let existující metodika detektivní práce zmizela jako dým ve větru, byla tu jen rudá vůně krve, strachu a zuřivosti, která ukazovala k cíli daleko jistěji, než sebespolehlivější daktyloskopické či genetické testy. Taky jste si toho všimli? Moderní a vzdělaní lidé toho tolik vědí, a přitom se tak často mýlí. Primitivní divoši a zvířata toho vědí tak málo, jak se shovívavě domníváme. A přece se skoro nikdy nemýlí.
Za rozsvíceným oknem se mihnula silueta lidské postavy. Vůně čaje, zvuk otvírané ledničky, zavonělo mléko a kromě toho… maso. Části těl. Jejich vůně si pamatovala své bývalé majitele. Kuře, prase… a lidé. Myslivcovým obětem chyběly kusy masa a orgánů. Byly tady – Myslivec patřil k tomu typu sériových vrahů, kteří si berou trofeje. No, to koneckonců sedělo k jeho přezdívce.

Na dveře Myslivcova domu – ne, nebyla to hájovna – cosi zabušilo. Po chvilce se za dveřmi ozvaly opatrné kroky. Jako většina sériových zabijáků nebyl Myslivec hloupý, a určitě tušil, že ho nakonec dostanou, nebo že na něj alespoň padne podezření.
Venku nikdo nebyl. Muž, stojící ve stínu převislé střechy se pátravě rozhlédl po prostranství před domem, po cestě mezi stromy. Náhle něco zašramotilo v křoví opodál.
Myslivec – neboť to byl bezpochyby on – prudce otočil hlavu tím směrem, a světlo z lampy nade dveřmi mu dopadlo na tvář. Vlkodlak, sedící ve skrčené číhající pozici na střeše nad jeho hlavou, zapojil na okamžik své lidské smysly, a poznal ho.
Samotářský muž kolem čtyřicítky – na sériového vraha poměrně vysoký věk – který se ve městě ukazoval jen zřídka, když si přišel nakoupit. Podle místních „Pražák“ – to znamená, že ať už byl odkudkoliv, nebyl zdejší, a do své chaty přijížděl autem. Údajně bývalý podnikatel a synovec jakéhosi komunistického papaláše, kterého dávno vzala historie. Víc poručík Špaček nevěděl, neměl k tomu ani důvod, protože muž neměl žádné problémy se zákonem. Pro sériového zabijáka typické.
Myslivec zašel zpátky do chaty, kde přechovával části svých úlovků. První část akce, identifikaci, měl vlkodlak za sebou. Teď bude následovat kontakt a likvidace.
Okno chaty se rozletělo v záplavě úlomků skla. Vlkodlak skočil dovnitř, udělal přemet na podlaze a vztyčil se před zaskočeným majitelem chaty. Na místech, kde ho pořezalo sklo, drobně krvácel, a to ještě dodávalo jeho výrazu, tvrdému a nesmiřitelnému jako ocel.
Žádné stupidní hlášky typu „připrav se zemřít“ nebo „pozdravuj v pekle“. Jen letící pěst a koleno, vymrštěné do výšky Myslivcova rozkroku. A vzápětí nůž ve vlkodlakově rameni. Myslivec něco tušil a byl připravený. Poručík Špaček se zapotácel a o krok ucouvl. Myslivec skočil ke zdi, na které visela lovecká kulovnice. Člověk jako on ji měl bezpochyby stále nabitou. Platí na vlkodlaka jenom stříbrné kulky? Nebo ho lze zabít běžnou zbraní? Nejspíš ano, filmům se nedá věřit.
„Jsem Anděl smrti!“ vykřikl vysokým a skřípavým hlasem Myslivec. „Seslal mne sám Bůh, abych ztrestal hříšné lidstvo!“
Jo takže to je tenhle typ magora, bleskla poručíkovým vlčím mozkem lidská myšlenka.
„Seš hovno, ty úchyle!“ odsekl, rozpomínaje se na mládí a na rodný jazyk svého kmene Žižkováků. Ještě dobře, že se Myslivec pravděpodobně příliš díval na televizi, a před zabitím protivníka rád pateticky žvanil. Vtom poručík spatřil něco zvláštního. Jako by se Myslivcova tvář na okamžik rozmazala, rozvlnila a změnila tvar. Na zlomek vteřiny jako by se na krvácejícího vlkodlaka šklebila zmalovaná tvář cirkusového klauna.
Poručík Špaček klauny nenáviděl a už jako malé dítě se jich k smrti bál.
„Připrav sse zzemřít,“ zasyčel Myslivec jako had. „A pozdravuj v pekle,“ zavrčel vzápětí úplně jiným, dunivým chropotem. Uzávěr kulovnice výhružně cvakl.
Vzduchem se mihla rozmazaná čmouha a na Myslivcovu tvář dopadla rozježená, vřískající a syčící koule chlupů. Lovec zaječel, upustil zbraň a začal se chaoticky bránit. Marně. Když si kočka usmyslí, že vás dostane, můžete být stokrát pánem tvorstva, mnohonásobně větší a těžší. Na kočku nemá vůbec nikdo.
Vlkodlak vyskočil na nohy.
„Jerry, uhni!“ poručil – spíš myšlenkou než slovy – a rozmáchl se. „Uhni, povídám! Jseš hluchej? Jdi někam, sakra!“
Kocour ve výhružném postoji uskočil, ocas naježený jako kaktus, a stále vztekle syčel a cenil drobné, ale zatraceně ostré tesáky.
Vrah se opatrně dotkl poškrábané tváře. Pak bleskovým pohybem uchopil za nohy nejbližší židli a rozmáchl se po kocourovi. Jenže v téže vteřině převzal poručík Špaček od Sookananita kontrolu nad svým mozek, v jeho rukou se ocitla kulovnice, a vypálil po Myslivcovi z obou hlavní.
„Tak to bysme měli,“ poznamenal kocour a začal si olizovat zježenou srst. „Jako zkušenej policajt určitě dokážeš narafičit místo činu, aby to vypadalo jako sebevražda. Takže to byl tenhle chlápek? No vida. Dobře mu tak, jednou jsem ho viděl nakopnout kočku.“
„Já myslel, že se sám akcí neúčastníš,“ řekl poručík Špaček. „Že je jenom uvádíš do pohybu.“
„No jo, v mým věku už lítat celý noci po lesích není pro mě,“ přikývl Jerry. „Ale dneska mi to nedalo, tak jsem tě stopoval. Pavouci a houby mi poradili, ale samozřejmě jsem to našel po sluchu a čichu. Slušná rvačka. Jako zamlada! Když jsem byl mladší, Johnny mi říkával Cato Fong, to je podle čínskýho…“
„Jo, já znám Růžovýho Pantera,“ přerušil ho poručík. „Vypadneme. Ještě není půlnoc, dal bych si někde pivko.“

Šťastný konec? No, možná. Nic takového jako šťastný konec neexistuje, a promiňte, že zase poučuju. To, co vypadá jako happyend, funguje jenom tehdy, když právě v tomhle okamžiku opustíme příběh. Ve skutečnosti jde život dál, a přináší s sebou další prohry a zklamání.
Ale dobře. Vyšetřování jednoznačně prokázalo, že Myslivec, jehož mrtvolu našel pošťák, doma v ledničce schovával kusy těl obětí, což potvrdila expertíza DNA, a ze strachu nebo z výčitek se sám zastřelil touž kulovnicí, kterou vraždil, jak zase dokázala balistická zkouška.
Pár dní nato narazila exotická slečna z pobočky Tolerance na náměstí na partu rasově uvědomělých mládenců, kteří se dopustili menší „klukoviny“. Ačkoliv jich bylo jenom pět, udatně se do děvčete pustili. Nejprve nadávkami, a poté ji obvinili, že „se jí nechce makat a bere jim práci“ (nádherný to blábol, který spolehlivě dokazuje kretenismus toho, kdo jej vyřkne). Ten nejstatečnější ji pak napadl i pěstmi. Ke své smůle přehlédli poručíka Špačka, který právě vystoupil z auta.
Ohledání místa činu se obešlo bez formalit. Poručík Špaček neplýtval dechem na domluvy nebo výstrahu, zbytečně se nevyptával na detaily a konal nad rámec své služební povinnosti. Úhrnem to byla jedna přeražená čelist, dvě vykloubené a jedna zlomená ruka, asi čtyři žebra a jedna kolenní čéška, která už nikdy nebude co bývala. Poručík Špaček pohlédl na to, co učinil, viděl, že je to dobré, políbil svůj policejní odznak na rozloučenou a pozval vyplašenou dívku na schůzku. Jestli to u lidí dovedu odhadnout, mohlo by jim to tak rok dva vydržet.

Tak. Teď už víte pár věcí, které jsem se vám pokusil sdělit formou svých zážitků s lidmi a jinými bytostmi, které obývají tenhle a další světy. Nemusíte začít věřit na duchovní průvodce, inteligentní kočky, myslící pavouky, citlivé houby, na lesní duchy a vlkodlaky. Bude úplně stačit, když se v životě obejdete bez kopání do hub a bezdůvodného ubližování živým bytostem vůbec, když se ke svému okolí budete umět chovat ohleduplně, bez arogance a bez předsudků. To je koneckonců fajn, ať už nadpřirozeno existuje nebo ne, ať už naše osudy podléhají karmě nebo jen slepým fyzikálním zákonům. Tak nebo tak je vždycky lepší dát si v klidu pivo, pustit si rock´n´roll, a pokud si lidi vysloveně neříkají o zabití, radši se na ně usmívat, než dělat ramena.
Tak hodně štěstí a ještě víc rozumu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský