Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Smrťák, andělé, Dunící Hrom a Psi války, farář Kozel, zavržené duše
Shrnutí: Kouzelná flétna vyvolává do života dávno ztracené duše, ale taková činnost je nebezpečná stejně jako jaderná bomba. Nikdo neví, jak by mohly duše zatracených reagovat na nově nabytou svobodu, natož pak, když jsou zpět do života vráceny v podobě rockové skupiny. Do nebezpečné akce za záchranu celého světa se svorně, byť chaoticky, vrhají andělé, démoni i policisté.
Poznámka: Vzdělaní čtenáři patrně poznají, že několik postav je, jemně řečeno, vypůjčených, například od Terryho Pratchetta nebo Jana Wericha. Ale když už se v příběhu objevili, nešlo je přece nezdvořile odmítnout…

Útěk z pekla

Prolog

Kdysi byli lidmi. Teď byli méně než démoni. Tisíce let byli ztraceni v pekle, a čas od času se kdesi hluboko v jejich paměti objevila představa kotlů s rozžhavenou lávou, a ďáblů šťouchajících do hříšníků vidlemi. A oni si přáli, aby to tak bylo – aby tak peklo skutečně vypadalo. Jenže to bylo příliš krásné, než aby to byla pravda.
A pak – po nekonečné věčnosti – se v hloubi temnoty ozval zvuk, který zněl jako tóny vyluzované na flétnu. A v té tiché melodii vycítili naději…

Útěk z pekla

Lemmy seděl v hospodě Na Měsíci, v hospodě, která měla všech pět P (pivo, poblitou podlahu a podnapilý personál) a zapíjel depresi. Byla za tím pochopitelně ženská, protože Lemmy už byl dost starý na to, než aby mohl mít depresi z něčeho jiného. Rock´n´rollová láska, jak se říká. Ta má svá pevně stanovená pravidla (což je paradox, protože rock´n´roll jako takový žádná pravidla neuznává a naopak je s oblibou boří), a jedním z nich je, že musí skončit špatně, a pokud možno s co největším množstvím škod, ztrát a zranění.
Potřeboval společnost, aby na to nemusel tolik myslet. Kdyby zůstal jen sám se svými myšlenkami, začal by chlastat o samotě, a to je jistá cesta do pekel. Proto potřeboval kumpány. Jenže kumpáni se scházejí kde? V hospodách. A v hospodách se dělá co? Chlastá. Když už teda musel chlastat, tak aspoň ve společnosti milých lidí.
Stáhnout jich pár do pekla s sebou.
Lemmy dopíjel několikátý kousek, a očkem pošilhával po velmi pěkné slečně, která seděla sama u vedlejšího stolu. Nevypadala, že by někoho čekala. Ještě tak jedno, dvě pivka, přemítal, a přestanu se ostýchat. Problém je v tom, že pak taky moje řeč přestane mít hlavu a patu.
Pokrčil rameny a ponořil se opět do svého piva značky Blicher Urquell. To už se mu začínal mlžit zrak i sluch, a ztrácet pojem o čase.
„Nevodnášej to!“ zaječel na číšníka, který se pokusil odebrat ze stolu prázdné půllitry a plné popelníky. K obvyklé frustraci se u Lemmyho přidružila ještě paranoia. Nahrnul k sobě co nejvíc skla a počal těkat po baru kalným zrakem. „Může se to hodit! Nepřítel číhá!“
Nakonec se číšníkovi podařilo Lemmyho uklidnit, takže tento vstal, slíbil že co nejdřív zaplatí, vzal za ruku svou opici (dnes obzvlášť velkou a chlupatou) a odebral se k domovu.

Když procházel úzkou neosvětlenou uličkou chůzí typu „šněrovačka“ (vlevo vpravo, sem tam, cik cak), narazil náhle do lešení. To spadlo a zasypalo ho.
To je den, pomyslel si Lemmy a začal si ohledávat zranění. To by mě zajímalo, co se mi ještě tak může stát.
„Lemminster Conansson?“
Proti kalnému měsíci se rýsovala veliká postava v černém plášti, s jakousi dlouhou holí v ruce.
„Dejme tomu,“ Lemmyho odpověď byla vyhýbavá, pro případ že by se jednalo o policii, s níž měl tak trochu nevyjasněné vztahy. „Vy jste od policie?“
„Jak se to vezme. Veřejný činitel, dalo by se říct,“ Neznámý zvedl ruku a stáhl si z hlavy kápi.
„Tý vole,“ uklouzlo Lemmymu. „Takže já jsem mrtvej?“
„Tak jest.“
„Ha. Zrada,“ na to Lemmy. Smrťák mávl svým černým rouchem a před Lemmym se v jiskřivém oparu objevil pozoruhodný výjev. Lemmy spatřil sám sebe, jak leží na hromadě saténových podušek, popíjí lahodné nápoje a miluje se s překrásnou dívkou.
„Moment,“ namítl. „Jestli mi teď jako má proběhnout život před očima, tak to bude nějakej omyl. Tohle jsem nikdy nezažil,“ dodal posmutněle. „To bych si pamatoval.“
„To není to, co jsi zažil,“ vysvětlil mu Smrťák. „To je to, co jsi mohl zažít, nebýt toho, že jsi během života promarnil dohromady osm měsíců čistého času čekáním na autobusy a tramvaje.“
Lemmy složil hlavu do dlaní a proklel, nikoliv poprvé, Dopravní podnik a všechny jeho zaměstnance. Pak se vrátil ke svému momentálnímu problému.
„Zvláštní, že mě všechno bolí. Doufal jsem, že po smrti bolest přejde.“
„To je jenom buněčná paměť. Zkus sebou trochu zatřást, a duše se sama uvolní z těla.“
Lemmy sebou zatřásl a pozvracel se.
„Co se to děje?“ zarazil se Smrťák.
„Mě teda vůbec nepřipadá, že bych byl po smrti,“ mínil Lemmy. „Znáte to starý přísloví? Mrtvej muž nezvrací.“
Smrťák sáhl kamsi do hlubin svého mantlu a vytáhl přesýpací hodiny. Zkusmo s nimi několikrát zatřásl.
„Do háje,“ prohlásil. „Už je to tady zase.“
„Jako co?“
„Neočekávaná chyba v materii prostoru a času. Ne že by ti po tom něco bylo.“
„Ale já jsem tady málem umřel, tudíž mi po tom něco je,“ upozornil ho Lemmy. „Takže jsem pořád naživu, jo?“
„Budeš si přát, abys nebyl.“
„To si přeju pravidelně každý pondělí,“ na to Lemmy.
„Hele, co by ti to udělalo, kdybys trochu praštil hlavou o zeď a usnadnil mi to?“
„Ani náhodou,“ naparoval se Lemmy. Došlo mu, že Smrťák sám o sobě nikoho zabít nemůže, takže se zase začal cítit jistější v kramflekách. „Teď teprve mě začal život bavit.“
„Jak chceš,“ pokrčil Smrťák rameny. „Já tě varoval.“

Když se Smrťák rozplynul v obláčku mlhy, Lemmy ještě chvíli ležel a dělal inventuru kostí. Náhle se temná ulička rozsvítila jakousi záhadnou září.
Lemmy zvědavě pohlédl na místo, odkud světlo vycházelo. S námahou se zvedl na nohy a dovlekl se až ke zdroji podivného svitu.
Tam na zemi ležely tři předměty. Peněženka, ptačí pero a flétna.
„Hej, Prde, nemáte oheň?“ ozval se odkudsi čísi hlas. Lemmy se pátravě rozhlédl, a spatřil, že na nedaleké popelnici stojí asi dvacet centimetrů vysoký pidimužík s cigaretou skoro tak velkou jako je sám.
„Hej, Prde, povídám, nemáte oheň?“
„Nejmenuju se Prd,“ podotkl Lemmy.
„Já vím, že se jmenujete Lemminster, ale Prd je kratší,“ děl věcně pidimužík.
Lemmy se chopil sirek a připálil mu.
„Děkuji uctivě,“ uklonil se prcek. „Všiml jste si těch tří věcí, co tady leží na zemi? Jednu z nich si můžete vybrat. Co třeba bezednou peněženku?“
„Něco podobnýho už jsem kdysi měl,“ vzpomínal Lemmy. „Nedělalo to dobrotu. Používali jsme ji akorát na útratu za chlast, a na úplatky. A nakonec mi ji stejně ukradli.“
„Ještě by tu bylo kouzelné ptačí pero. Díky němu se můžete proměnit v sokola a létat nad krajinou na ptačích křídlech,“ navrhoval mužíček.
„Když já trpím závratí,“ přiznával Lemmy.
„Ach tak. Inu, po zralé úvaze bych vám tedy nabídl čarovnou flétnu, protože vy jste opravdu spíš typem člověka společenského, než vlastnického. Prosím, tady je.“
S těmi slovy vrazil Lemmymu do ruky řečený hudební nástroj a zmizel.
Že já si ale dovedu za jednu noc užít legrace, uvažoval Lemmy, a prohlížel si nečekaný dar. Ožrat se, zmrzačit, a ještě dostat kouzelnej dar. Copak to asi dělá?

„Ha! Flétna! To je ona!“ zvolal anděl, který se zrovna nacházel poblíž, byť na trochu jiné kvantové rovině (a nebude následovat žádné složité vysvětlování kvantových rovin, pokud něco takového existuje, už proto, že autor sám o tom neví ani ň).
„Jaká flétna?“ ptal se druhý anděl, který se od prvního lišil jen v jedné maličkosti; byl padlý.
„Čarovná flétna, která vyvolává duše z pekel zpátky do života,“ vysvětloval první anděl. „Lidé, kteří přežijí vlastní smrt, mohou s její pomocí měnit tvář světa. Dlouho už jsme ji nikde nezaregistrovali, ale teď je zase tady, takže se jí konečně můžeme zmocnit.“
„A to je špatně, když ji mají v moci lidé?“ ptal se démon.
„To bych řekl. Přestavuje to příliš velké pokušení, a pak, kdo ví, co dokážou napáchat duše lidí, po tisícovkách let propuštěných z pekla? Jakmile k něčemu takovému dojde, tak nám zbývá akorát držet si klobouky a doufat, že se to přežene.“
„Tak co teda uděláme?“

Lemmy se ráno probral do ničivé kocoviny, umocněné bolestí naražených kostí a svalů. Do školy se mu nijak zvlášť nechtělo, protože ředitel Záchytka se poslední dobou ve zhovadilostech přímo překonával, a půda Akademie tak byla nejistá a nevhodná pro život, jak ho známe.
Postavil vodu na kafe a začal prohledávat nejprve své kapsy, potom další součásti oblečení, mezery mezi matracemi na posteli a na gauči, a nakonec nadzvedl i koberec.
„Peníze! Penízky, kde jste?“ volal. „Půjdeme spolu do hospody, dáme si panáka, co vy na to?“ sliboval vlídným hlasem, leč peníze nikde. Namísto peněz nalezl pod postelí flétnu, a vybavilo se mu všechno, co se odehrálo v noci během jeho alkoholické anabáze.
Lemmy se zaměřil na podivný zážitek včerejší noci. Nebýt flétny v jeho ruce, myslel by si, že se mu to jen zdálo. Udělal si kafe a začal zkoumat tajemný dar. Nejprve zkusmo zapískal. Nic.
Možná by to chtělo napřed si něco přát, napadlo ho. Přál si snídani a zapískal. Nic.
Asi jsem měl být konkrétnější, řekl si. „Tak jo, chtěl bych kafe s mlíkem, dvojitej opečenej sendvič se sýrem a rajčetem, a k tomu meruňkovej pirožek,“ řekl nahlas a opět písknul. Nic.
Taky je tu ještě ta možnost, že si tady jako pitomec hraju s naprosto nekouzelným předmětem, pomyslel si Lemmy. Kdyby se tak aspoň objevil nějaký duch flétny, nebo tak něco, a poskytl mi instruktáž. Zatímco takto dumal, mimoděk zapískal stupnici.
V tu chvíli se u dveří zjevil chlap v livreji a s parukou na hlavě. Lemmy zařval leknutím a vylil si kafe.
„Přál jste si pane?“ uklonil se ten maník.
Lemmy se vzpamatoval, a zopakoval svou objednávku snídaně. Cizí chlap přešel ke kuchyňské lince (ohniště a větev s kotlíkem) a prohledal spíž.
„Promiňte, pane,“ otočil se zpět k Lemmymu. „Ale z tohohle nic dohromady nedám. Jsem pouhý komorník, a nemohu připravit snídani z ničeho. Obávám se, že vašemu účelu by lépe vyhovoval eskamotér, či kouzelník.“
Lemmymu se to začalo v hlavě skládat dohromady. Takže; zapískáním stupnice se zjeví člověk, který sice nemá žádné nadpřirozené schopnosti, ale dokáže udělat to, co by udělal normálně. Jeho hlavní výhoda spočívá v tom, že dělá co se mu řekne, a je po ruce, když ho jeden potřebuje. A to se v reálném životě často nestává.
„Fajn, a jak to zařídím?“
„Lidé se do bytí vyvolávají vzestupnými tóny, a naopak,“ poskytl mu komorník radu. Lemmy to na něm hned vyzkoušel, a sluha zmizel, jako by ho nikdy nebylo.
Jestlipak bych dokázal vyvolat třeba… policajta, napadlo opět Lemmyho a zkusil to. U dveří se objevil přesně ten exemplář škodlivého živočišného druhu, jaký měl na mysli. Rychle ho zas odpískal a zase se zamyslel.
Co takhle pěkná ženská, řekl si. Jestlipak by udělala to, co by se po ní žádalo? Dlouho nedumal a zkusil to.

„To je idiot!“ volal anděl. „On dělá všechno pro to, aby to úplně dokonale zazdil!“
„No ale vkus nemá špatnej, to teda vůbec ne,“ pravil démon a tvářil se uznale. „Sám bych si dal říct.“
„Jenže věc se má tak, že to… é… takhle.“
„Tak to řekni,“ pobízel ho démon.
„Jde o to, že sex jako takový… v podstatě… abych tak… vlastně… v zásadě… a vůbec, prostě, je něco jako řetězová reakce. Splynutí opačných pólů vesmírné síly, jin a jang. Jestliže se odehrává v místě a čase, kde se s ním absolutně nepočítalo, může to mít nedozírné následky. Možná se nestane vůbec nic, možná naopak neskutečná katastrofa. V tom je právě ta nejistota. Pochop, mluvíme tady o věcech, které se naprosto vymykají lidskému chápání, jako je imanentní jsoucno boha, koncepce počátku a konce času, nebo nový typ otvírače konzerv.“

Lemmy cítil, že ho opouští jeho frustrace, kterou včera v hospodě zkoušel utopit v chlastu. Jeho poslední milostná aféra se nevyvíjela moc dobře, protože ačkoliv dívka to byla jinak celkem pěkně rostlá a všechno, tak mu trochu vadil její alkoholismus, spojený se značnými výdaji z Lemmyho kapsy, a pak také nymfománie, která se neomezovala jen na něho, nýbrž velkoryse pojímala všechno co dejchalo. Seznámil se s ní v hospodě U lemura, kde pořád kolovala očarovaná lavice, a nikdo už díky častým úklidům netušil, která že to vlastně je. Ono to občas přišlo vhod, jenže lavice vám dokázala pouze zajistit, že na ní spolehlivě sbalíte holku – ale už neručila za to, jaká ta dotyčná bude. Vždycky to má háček.
Lemmymu to přišlo pěkně draho, a proto se rozhodl, že se na ženské vykašle. Ale upřímně, kdybyste vy měli v ruce něco takového jako kouzelnou flétnu…?
To bych rád věděl, rozjímal, jestli je to plnohodnotná lidská bytost, a jestli ví co dělá, nebo jestli přestane existovat hned potom, co zapískám do si la sol? Ale co, vždyť je to fuk….
Jo, moment. Lemmy zahvízdal a v místnosti se zjevil nenápadný muž v šedém obleku. Daňový auditor. Lemmy ho pozdravil, a vyslal ho provést naprosto zničující a devastující účetní revizi v Dopravním podniku.
Fajn, a co teď? Lemmyho napadlo, že vždycky toužil zpívat v rock´n´rollové kapele. Určité pokusy v tomto směru nedopadly nejlépe. Skupina Guerrilla Cabron, ve které kdysi zpíval, nebyla zrovna ideálně obsazená, protože kytarista byl v jednom kuse namol, bubeník měl sklony uprostřed vystoupení usínat, a basák odmítal hrát skladby, v jejichž textech se vyskytovala sprostá slova.
Kapela odehrála svou labutí píseň, když na jednom koncertě přítomní příslušníci neandertálského kmene vzali její produkci jako urážku a podnikli frontální útok. Lemmy jimi byl nakonec omilostněn, protože jeden z neandertálců v něm rozpoznal hvězdu dávného koncertu své kmenové kapely Led Messerschmidt, odehrávající se v krčmě poblíž školy kupeckého cechu.
Tohle ale byla jiná situace. Lemmy měl možnost napískat si perfektní muzikanty, a vzápětí tak učinil. Objevili se tři rockeři, kteří už v rukou třímali potřebné nástroje.
„Čau chlapi,“ pozdravil Lemmy. „Jak se jmenujete?“
„Jak poručíte, pane?“ odtušil jeden.
„Hele, rockeři si tykaj, jasný?“ poučil ho Lemmy. „Vyberu vám nějaký drsný jména. Tak ty budeš Démon, ty budeš Šakal, a ty budeš… Žoldák. Jo, to je vono. A já bych si asi taky měl vymyslet nějakej pseudonym…“

„Tak, a je to v háji,“ konstatoval anděl boží.
„Co zase provedl?“ zajímal se ďáblův anděl.
„Má novou rockovou kapelu,“ sděloval mu anděl. „Jelikož flétna dokáže z přivolaných duší udělat nejlepší experty na daný problém, bude ta kapela skvěle hrát. Ergo, stane se vyhledávanou a oblíbenou záležitostí určitého okruhu fanoušků. A to je taky malér, protože už i to samo o sobě dokáže rozpoutat značné síly.“
„Dobrý. Aspoň budu moct ponoukat víc lidí ke chlastání,“ liboval si démon, neboť právě tohle bylo jeho poslání v pekelné hierarchii.
„Ty si zjevně neuvědomuješ důsledky celé situace,“ obořil se na něj anděl. „To by taky mohlo vyústit ve zničení celého světa. Mě to může být jedno, protože já žiju na nebesích, ale ty jsi padlý anděl, a jestli bude svět zničen, tak kam půjdeš?“
„No…“ podrbal se démon křídlem mezi rohy.
„No? Žádný alkohol, žádný ženský,“ sliboval mu vlídným hlasem anděl. „Hele, jdi tam, a seber mu tu flétnu.“
„Proč tam nejdeš ty?“
„Jsem anděl, a vkročit na zem by pro mě mohlo mít fatální důsledky,“ odtušil anděl.
„Taky že jo,“ chvástal se démon. „Možná by ti to prospělo. Však se podívej na mě.“
„No právě, ty už s tím máš zkušenosti…“

Trollí kapela, nazvaná Die Schrekliche Haie, spěšně opouštěla pódium. Hráli tak příšerně, že je publikum zasypalo deštěm květin. (To se mezi logoberskými rockery považovalo za projev opovržení. Jen blázen by házel po špatné kapele rajčata a vejce, protože nikdy nevíte kdy přijdou hladové dny. V Logobergu se to vůbec bralo všechno spíše z praktičtějšího hlediska. Například když jste někoho neměli rádi a chtěli jste mu naznačit, aby šel do háje, podali jste mu chléb se solí. Pakliže jste někoho naopak rádi měli a byl pro vás vítaným hostem, udělali jste mu steak s hranolky. Ale to odbočujeme.)
„A nyní, dámy a pánové,“ ujal se slova konferenciér, „nový objev naší domácí scény – skupina ESCAPE FROM HELL!“
Lemmy a jeho tři hoši vylezli na pódium.
„É… ahoj!“ pozdravil Lemmy. „My jsme Escape From Hell, a zahrajeme vám nějakej rock´n´roll.“
„To bych ti radil!“ ozval se hlas z publika. Lemmy to odpočítal a začalo se.
Reakce obecenstva byla neuvěřitelná. Obvykle nová a neznámá kapela potřebuje tak dvě tři skladby, aby publikum nějak rozhýbala, pokud vůbec. Tohle bylo ale něco úplně jiného. Lidé v sále chytili adrenalinovou slinu hned během prvních tónů a začali freneticky pařit, skákat, tančit, a i jinak projevovat své nadšení. Druhá skladba byla sotva v polovině, když na pódium přiletěla první podprsenka.

„Drsnej rambajz,“ ocenil představení vysoký štíhlý chlápek v černém obleku a s tmavými brýlemi, který se opíral o bar a sledoval vystoupení.
„Jako kvílení duší, které chtějí vyřvat svou domnělou křivdu, a tisíc let k tomu neměly příležitost,“ přitakal červ, plovoucí v láhvi tequily.
„A přesně tak má znít správnej rock´n´roll,“ kývl muž v černém na souhlas.
„Mi to povídejte, co já už tady musel vyslechnout kraválu,“ na to červ. „Vy jste asi padlý anděl, že?“
„Přesně tak,“ vychloubal se náš démon. „V mé přítomnosti propadají lidé nekontrolované žízni, jak ostatně můžete vidět kolem sebe. Ne nadarmo jsou má jména Pán vší kocoviny a Vyprošťovák Boží.“
Trojice hráčů na pódiu na vteřinku přestala hrát, všichni jako na povel zvedli hlavy a vydali ze sebe ohlušující výkřik, v němž se odráželo zoufalství samotného pekla.
„A právě tohle je problém,“ řekl červ. „Ti tři nejsou rockeři.“
„Co jsou, jeptišky?“
„Jsou to zatracené duše, které samy sebe odsoudily k věčnému peklu,“ odtušil červ. Roky a roky meditace v určitém prostředí vám mohou poskytnou netušený vhled do mnohých tajemství života, vesmíru a vůbec. „Nemají tady co dělat, a děsivě napínají samotnou trpělivost vesmíru a reality.“
„Jo,“ přikývl démon alkoholu. „Ten prcek, co do toho tak příšerně řve, je vyvolal do bytí. Budu muset zapřáhnout do práce nějaký svoje kontakty.“
„No, lidé by si měli svoje problémy řešit sami,“ mínil červ.
„Samozřejmě. Co si naždímali, to ať si vylížou. Ale neuškodí, čistě z výzkumných důvodů, věci občas maličko popostrčit.“

Lemmy po koncertě seděl u baru a společensky konverzoval (čti: chlastal, hulákal a házel očima po slečnách).
„To byl dobrej bigbít,“ svěřoval se jeden rockový fanoušek druhému. „Ale zvláštní je, že ty tři týpky z Lemmyho kapely vůbec neznám.“
„Já taky ne,“ děl druhý. „Ale nemůžeš taky znát každýho, to dá rozum.“
„Jo, ale když takhle hrajou, tak snad už museli předtím bejt v nějakejch jinejch kapelách? A víš co je ještě divný?“ podrbal se první rocker na hlavě. „Že ti tři maníci vůbec nechlastaj.“
Není samozřejmě ničí povinností chlastat (i když mnozí lidé by na toto téma dokázali žhavě diskutovat), ale tohle bylo skutečně zvláštní. Démon, Šakal a Žoldák hned po vystoupení odešli do šatny, kde si sedli ke zdi a zůstali sedět. Dokonce i dívky určitého typu, co rády lezou za kapelami do šaten pod průhlednou záminkou autogramu, si nechaly zajít chuť a šly taky na bar (kde už na ně čekal nepoučitelný Lemmy s rozsvícenýma očkama).

„Poslouchejte, člověče, já vám tady práskám a udávám, že ta parta pankáčů porušuje zákony,“ nakláněl se démon ve své lidské podobě nad stolem, u něhož seděl poručík Zog z elitní jednotky logoberské policie. „Hrajou buřičské songy a ženou mládež do tenat chuligánství, jak se říká.“
Zog na něj znechuceně pohlédl.
„Teď Zog kvůli vám zkazil hlášení,“ řekl s výčitkou v hlase, a ukázal na kamennou desku a pazourkové rydlo. „Místo symbolu slunce udělal obrázek mravenečníka, a to fatálním způsobem mění smysl zprávy.“
„Stejně si ta hlášení vymýšlíš,“ ozval se jiný policista od vedlejšího stolu.
„Pravda,“ děl poručík s pyšným výrazem na tváři. „Zog býval nejlepším vypravěčem legend ve svém kmeni, a nadřízení si rádi po náročném pracovním dni oddechnou při čtení zajímavého příběhu.“
„A co uděláte s tou rockovou skupinou, co porušuje zákony?“ nedal se démon.
„Zog ty zákony nepsal,“ pravil Zog a shrnul takto lakonicky do jedné věty stoletou policejní praxi. Pak sáhl do zásuvky svého stolu, vytáhl láhev whisky a rozlil do tří panáků. „Dáte si s námi, abyste nás pak nepomlouval?“
Padlý anděl se rezignovaně opřel o stůl. Takhle se lidé v jeho přítomnosti chovali vždycky. Ti, kteří nepili, začali pít. Ti, kteří už pili, začali chlastat jak smyslů zbavení.
„Vy si asi myslíte, že nemáme nic jiného na práci?“ pokrčil Zog rameny. „Například dnes. Náš velitel povede své muže do velmi náročné akce. Poručík Warf má narozeniny, a my zamluvili lokál U plcha. To vyžaduje plné soustředění.“
Démon se pokusil trochu zeslabit svou černou žíznivou auru a sáhl k poslednímu argumentu.
„Jsem důstojník ÚMV - Úřadu pro maření vyšetřování,“ řekl a vytáhl falšovaný průkaz. „Ti rockeři jsou ve skutečnosti démoni. A víte dobře, že případ, ve kterém figurují nadpřirozené bytosti, má prioritu před ostatními.“
„No to je pravda.“ Zog se podrbal na hlavě a na jeho stůl spadla užovka. Odplazila se do zásuvky, což byla chyba, protože tam bydlel tchoř.
„Dobrá, Zog vyřídí několik telefonátů.“ Poručík sáhl po telefonním sluchátku a vydal ze sebe nenapodobitelný hrdelní zvuk, kterým se přístroj aktivoval.
„Kapitán Dunící Hrom? Aha, sekretářka. Promiňte, blátíčko, Zog vás hned nepoznal…. Cože? No blátíčko, to se tak říká, ne….? Aha, zlatíčko! Dobrá, Zog si to zapamatuje. Logoberština je obtížný jazyk… Ano… tak vyřiďte kapitánovi, ať se během odpoledne hlásí v potní chýši…. Ano, ve štábu, my tomu tak říkáme… Fajn, hezký den.“
Zog se na démona omluvně zacenil. „To víte, většina policejní práce se skládá z nudných formalit,“ pokrčil rameny a vyťukal další kód.
„To je archiv? Vyhledejte mi nějakého dobrého exorcistu… díky…“
Na chvíli se odmlčel. Ve sluchátku bylo slyšet, jak v archivu projíždějí databázi (tj. šustění papíru).
„Ano, Zog slyší… Farář Kozel? Žádný lepší tam nebyl? No tak dobře. Pošlete mu cvičeného holuba se zprávou…. Jak to že nemáte žádné holuby? COŽE?! … A může snad Zog za to, že se ti idioti baví takovým způsobem? Tak pošlete cvičeného mloka, teče tam potok, ne? Dobře, čekáme ho večer na štábu… Pá.“
„Ještě jeden rutinní telefonát,“ mrknul na netrpělivého démona. „To je hostinec U plcha? Tady poručík Zog, logoberská policie. Na dnešek máme zamluvený lokál. Tak jsem vás chtěl jenom ujistit, že to platí.“
Poručík zavěsil telefon a povzbudivě se usmál. „Jak to Zog vidí, do večera to sfoukneme a můžeme se věnovat skutečné policejní práci.“

Policie nebyla jedinou institucí, kterou padlý anděl navštívil. Jakožto démon alkoholu měl dlouholeté dobré styky s pivním králem Blicherem, a také u něj vykonal krátký zdvořilostní potlach.
Blicherův pobočník a správce Leif Skörvysson právě stál ve výčepu rockového klubu Jatka a tvářil se přísně, neboť zde vykonával exekuci.
„Odebíráte licenci? Proč?“ valil oči majitel klubu.
„Někdo prásknul, že jste prodal zákazníkovi pivo smíchané s rumem a kolou,“ pravil Leif.
„No a co, když to chtěl?“
„Kacířství! Modloslužebnictví!! Rouhání!!“ vpálil mu to Leif do tváře. „Je jen jediné pivo, a nebudeš míti nápoje kromě piva. Váš tanec kolem zlatého telete bude po zásluze ztrestán!“ Nato zazdil pípu obávanou magickou pečetí, kterou mohl odeklít jen zkušený čaroděj Pivoděj.
„Ale já tady mám večer koncert rockový kapely,“ plakal provozovatel Jatek. „Jak jim mám říct, že nemám pivo? Vždyť mi to tu v lepším případě všechno rozbijou, a v horším půjdou pít jinam!“
„Nalejte jim rum s kolou,“ poradil mu ironicky Leif.

Konspirační skupina sedmi mužů se shromáždila v úzké a tmavé uličce za barem.
„Muži, bratři, bojovníci,“ zahájil kapitán Dunící Hrom instruktáž. „Cílem dnešní akce je likvidace rockové skupiny Eskapáda von Hell. Proto je zde s námi také policejní exorcista farář Kozel, protože členové kapely jsou ve skutečnosti démoni.“
„Démoni jsou jen tři z nich,“ vmísil se do řeči skutečný démon, stále vystupuje inkognito jakožto agent Úřadu pro maření vyšetřování. „Čtvrtý z nich, zpěvák, je vyvolal do reality pomocí flétny. Tu flétnu je nutno zajistit jako doličný předmět,“ zdůraznil. „Velitelství tajných služeb ji bude chtít prozkoumat.“
„To je zajímavý nápad, obsadit flétnu do rockové kapely,“ podotkl desátník Dahong.
„Přinesli jste toho černého kohouta, nezbytného pro vykonání rituálu?“ ozval se farář.
„Kdo má kohouta?“ ptal se Dunící Hrom.
Poručík Warf vytáhl zpod svého ponča zmrazené a vykuchané torzo kuřete v igelitové fólii.
„Warf jiného nesehnal,“ děl omluvným tónem. „Ale prodavač mě ujistil, že ten kohout zaživa míval černé peří.“
„To bude stačit,“ skočil do rozhovoru démon. „Oni ty magické rituály zpravidla vymýšlejí příšerní detailisti, ale obvykle stačí to, co je po ruce, když jeden ví, jak s tím zacházet.“
Plán padlého anděla byl v zásadě jednoduchý. Dobře věděl, že policejní vymítači jsou neschopní břídilové. Exorcistický rituál měl sloužit pouze k odvedení pozornosti, a vnesení zmatku do řad nepřítele. Toho pak chtěl démon využít, aby mohl uzmout flétnu a zmizet.
Padlý anděl však hrubě podcenil Psy války.

Policisté vešli do baru, začali se nenápadně rozmísťovat po terénu, a připravovat akci. Neobešlo se to bez problémů. I když se v rámci utajení oblékli do civilu (a výraz „civilní oděv“ má skutečně širokou škálu významů), poručíka Warfa napřed nechtěl pořadatel vpustit dovnitř, protože se přestrojil za hipíka. Nakonec policisté museli pořadatele uplatit ze služebních fondů určených pro získávání informátorů. Bylo to podle předpisů, jelikož pořadatel jim sdělil, že jsou parta kreténů, a to se dalo považovat za informaci.
„Zog obhlédne fraucimor a vomitorium, Warf skočí pro pivo,“ udělil Dunící Hrom první rozkaz.
„Proč zrovna Warf?“ porušil poručík známý postulát, že o rozkazu se nediskutuje.
„Warf si dobrovolně zvolil hipícký převlek,“ pravil přísně kapitán. „Tak ať se nediví, nesmíme upoutávat pozornost tím, že se k němu budeme chovat jako k rovnocenné lidské bytosti.“
„Dám si černý pivo,“ sykl farář Kozel. „Image je image.“
„Pro pivo?“ zamračil se démon. „Snad nechcete chlastat ve službě, a ještě při náročné operaci?“
„Žoldnéřské kmeny mají svá specifika, na které velitelství bere ohledy,“ vysvětloval Dunící Hrom. „Náš kmen chlastá. Kromě toho, musíme splynout s davem,“ dodal, přehlížeje fakt, že Psi války nemohli z podstaty nikdy splynout s žádným davem.
Oni nemají pivo!“ rozlehl se barem děsivý výkřik poručíka Warfa. Dunící Hrom se bleskurychle stáhl a přitiskl se zády ke zdi, vštěpuje si do paměti únikovou cestu.
„Operace Orfeus ohrožena v zárodku,“ drtil mezi zuby. „Ti bastardi!“
Démon alkoholu viděl, že při přípravě akce udělal pár chyb. Ale kdo s tím mohl počítat?
„Hele, budeme provádět vúdú rituál,“ ozval se farář Kozel. „Při tom je nejlepší pít rum.“
„Dobrá,“ přikývl Dunící Hrom. „Koneckonců ne nadarmo jsme trénováni k přežití v extrémních podmínkách.“
„Zog si dá rum s kolou,“ poznamenal poručík Zog.
To už do baru proudili návštěvníci koncertu, a sál se začal zaplňovat. Díky démonově přítomnosti dostali všichni strašnou chuť na chlast, a jelikož nebylo pivo, začali se hojně zalévat kořalkou.
„Dobře,“ ujal se slova opět farář Kozel. „Je potřeba, abyste se po začátku koncertu rozmístili po sále podle mých pokynů. Tím bude dosažena potřebná konfigurace účastníků pro zdárné provedení rituálu.“
Dunící Hrom sledoval, jak si kapela na jevišti připravuje aparaturu.
„Dunící Hrom toho zpěváka zná,“ podotkl. „To je zvláštní věc; kdykoliv se vyskytne problém, tam je někde nablízku tento týpek. Po koncertě ho zatkneme a on už zazpívá. Ha ha.“

Když se sál zaplnil, začal koncert. Jako první hráli Escape From Hell. Bylo to stejné jako posledně. Lidé začali divoce křepčit hned při prvních zvucích.
Farář Kozel zkontroloval, zda policisté stojí ve správných pozicích, a rozložil si na parkety několik kamenů, aby z nich vytvořil kouzelný kruh. Pak vytáhl kohouta. Než ale stačil něco provést, někdo z tančícího davu mu kameny rozkopnul. Navíc jím divoce pulsující stádo rockerů začalo smýkat, a vzdalovat ho tak od středu obřadního kruhu.
Farář se násilím prokopal ke kamenům, a přidržel si je koleny. Pak se opět chopil kohouta a vytasil obřadní nůž. Potom začal recitovat slova rituálu. Nikomu z fanoušků to nijak nevadilo a nikomu to nepřipadalo divné, neboť povinnost chovat se výstředně dosáhla na rockových koncertech takové výše, že se zde extravagance stala tou nejstrnulejší konvencí.
„… a démon, jež obchází kolem jako lvoucí řev… é, teda chci říct řvoucí lev, nechať okamžitě opustí tento svět, nechce-li dostat přes držku, a vrátí se do pekel, odkud jest přišel, a kam jest náleží!“ dokončil a vrazil nůž do kohouta. Nic. Ve zmrazeném kuřeti nebyla žádná krev.
Aby problémů nebylo málo, několik rockerů začalo bít a šikanovat Warfa kvůli jeho hipísácké vizáži, a ostatní policisté museli porušit svou formaci, aby mu mohli jít na pomoc.
„Já se na to vykašlu,“ zamumlal farář. V tu chvíli ho někdo z tancujících rockerů nakopnul do nosu, až se mu spustila krev. Několik kapek dopadlo mezi kameny, zablesklo se a z podlahy se vyvalil obláček páchnoucího kouře.

Démon se vplížil do šatny pro účinkující, kde doufal nalézt Lemmyho flétnu. Do správné místnosti se trefil až na druhý pokus, protože napoprvé vpadl do šatny Stakanovců. Ti sami od sebe chlastali tak hekticky, že jejich společná aura byla daleko silnější než jeho a vysála z něj něco z jeho síly.
Nakonec se dostal k Lemmyho věcem, které tiše ležely v prázdné šatně číslo dvě. Otevřel batoh a ve svetru našel zabalenou flétnu. Sevřel ji rukama a začal přemítat o tom, co s ní vlastně udělá. Dát ji nebeským andělům se mu moc nechtělo, protože ve flétně byla ukrytá skutečně velká moc. S její pomocí by se mohl vysmát nebeským šikům i padlým archandělům…
Najednou se mu pod nohama otevřela podlaha a vyvalily se plameny, páchnoucí sírou. Démon se propadl do jámy a flétna spadla na parkety. Co se to sakra děje, pomyslel si, a pak už se země zavřela nad jeho hlavou a plameny ho pohltily. Rituál faráře Kozla se podařil.

Nic, pomyslel si zklamaný farář Kozel, když viděl, že kapela dál nerušeně hraje. Právě skončila jedna skladba a Lemmy pokynul hráčům, ať si dají na chvíli pauzu.
„Chtěl bych vám poděkovat za parádní atmosféru,“ zahlásil do mikrofonu. Přítomní rockeři jej odměnili aplausem.
„A tak chci oznámit, že výtěžek z koncertu věnuju na vykoupení licence Jatek na prodej piva,“ pokračoval Lemmy, a také toto jeho solidární gesto si vysloužilo nadšený potlesk.
„A nejen to. Jelikož moji spoluhráči odvádí tak skvělou práci, chci jim sdělit, že od této chvíli už nejsou otroky flétny. Dávám jim svobodu!“

Nad budovou klubu Jatka se zvedly do výše tři sloupy zvířeného dýmu, tři tornáda. V jejich nitru bylo možno rozeznat náznaky tváří, sešklebených nenávistí a pohrdáním.
Dokud byli lidmi, dokázali si jen brát, a svět, který potřebuje vyrovnat skóre, se jich nakonec zbavil. Tohle nebyli „zlí“ lidé typu „rozdrtit nepřítele, spálit jeho domy, hnát ho před sebou, slyšet pláč jeho žen a zfalšovat jeho kreditky“. Tohle byli skutečně zlí lidé, a jestli laskavý čtenář nechápe ten rozdíl, tak ještě zlého člověka nikdy nepotkal (a autor mu to ze srdce přeje i závidí).
Teď byli zpátky a nehodlali světu nic odpustit. Kromě toho se chtěli pomstít za to, že byli nuceni hrát stupidní muziku a být u toho oblečení v černé kůži jako šašci. (Zlí lidé se nikdy neoblékají jako drsňáci - to je zlaté pravidlo, jehož neznalost už stála mnoho lidí majetek, svobodu, zdraví i životy.)

„Tak to se ti, mladej, povedlo,“ snažil se farář Kozel přeřvat panický dav. Lidé houfně prchali jak se dalo, zatímco Psi války rabovali bar z jednoho konce a Stakanovci z druhého.
„Ježkovy filcky, co jsem zase udělal?“ divil se Lemmy, byť se sám zhrozil toho, co se mu podařilo několika slovy rozpoutat.
„Pustil jsi na svobodu démony!“ křičel farář Kozel. „A ti teď v lepším případě zdemolujou celý město!“
Dunící Hrom a Psi války stáli u baru, který zatím řádění hurikánu přečkal, a rozlévali rum do sedmi panáků.
„Totálně bizarní šou!“ volal Nikolaj Stakanov.
Flétna, vzpomněl si Lemmy a utíkal do šatny, která ještě stála. Flétna ležela na zemi vedle díry, vypálené v parketách. Lemmy se nad tím nezdržoval, sebral flétnu a padal zpátky do výčepu.
„Dej si prcka, bledá tváři,“ nabídl mu kapitán Dunící Hrom sklenku. „Když už musíme zemřít, tak se ctí. Nic nepovzbudí chuť na doušek tak, jako hrozící blízkost smrti.“
„Vítejte v mým světě,“ podotkl Lemmy a přijal sklenku. „Jé, rum. Mě bejvá po rumu špatně,“ přiznal.
„Srabe, srabe!“ volali s posměchem Psi války i Stakanovci.
„To je jedno,“ mávl farář Kozel rukou. „Dnes je poslední den světa, takže zítřejší kocovina odpadá.“
„Neříkejte, že v týhle sestavě se nám nepodaří nic udělat,“ namítal Lemmy.
„Inu,“ Dunící Hrom se podrbal na hlavě a do jeho rumu spadl chroust. „Byla by tu jedna krajní možnost. Operace Žně, pamatujete?“
„Ano,“ kývl farář. „Směrnice 333. Jenže k tomu bychom potřebovali povolení od setsakra vysokých míst.“
„Tuhle akci přece vede důstojník od ÚMV,“ odtušil Dunící Hrom. „Sice se v kritické chvíli někam vypařil, ale předpokládám, že by nám to povolení dal. I vysoká místa jistě ráda zachrání svou prdel.“
„O čem to vlastně mluvíte?“ dotazoval se Lemmy.
„Přísně tajné,“ osopil se na něj Dunící Hrom. „Civilisté o tom nesmějí nic vědět!“
„No tak, kapitáne,“ krotil ho farář. „Jednak jde do tuhýho, že do tužšího snad ještě nešlo, a pak – je nás šest, takže potřebujeme sedmýho, když ten důstojník ÚMV zmizel.“
„Dobrá,“ přikývl Dunící Hrom. „Jestli to přežijeme, můj bílý bratr musí držet zobák jako ještě nikdy, jasný? Jestli si někde pustí hubu na vejlet, Dunící Hrom mu ji zazdí betonem!“

Psi Války v rámci výjimečného stavu zabavili z baru další láhev rumu. Není radno vstupovat střízlivý do styku s tak hrůzostrašnými silami podsvětí. Tou dobou už všichni přítomní v hrůze prchli do ulic, kde to nebylo o nic bezpečnější. Tři děsivé vichřice se proháněly kolem a bortily na co narazily. Jedna stěna baru už byla taky v troskách, takže přítomní měli možnost sledovat celý pochmurný výjev.
Pak farář Kozel nakreslil na zem sedmicípou hvězdu jedním tahem. Tomuto umění se zamlada pět let učil v horském klášteře pod vedením moudrého mnicha Hei-Po-Čkcheje, a ze všech adeptů byl jediným, kdo nezešílel nebo nespáchal sebevraždu.
Dunící Hrom, Warf, Zog, Dahong, Stojí Na Stezce, Lemmy a farář Kozel se postavili každý do jednoho cípu hvězdy.
„To je ale náhoda, že je nás zrovna sedm,“ podotkl Lemmy.
„To není náhoda,“ zamračil se Dunící hrom. „To je znamení, že temné síly jsou nakloněny obřadu.“
Stakanovci se posadili na výčepní pult a se zájmem sledovali jejich počínání. Farář je požádal, aby utvořili cosi jako družstvo náhradníků, kdyby některý účastník obřadu nevydržel to vypětí. Pak začal farář Kozel recitovat prastará zaklínání, a jen samotný děsivý zvuk temných veršů způsobil, že v sudech se začal vařit chlast…
„…dle paragrafu sedm trestního zákona, odstavec šedesát jedna lomeno a, pododstavec tři, jehož neuposlechnutí se trestá věčným vyvržením v temnotách, kde není než pláč, skřípění zubů a přiznávání příjmů…“
Desátník Dahong protočil oči v sloup a padl do mdlob. Ramon Stakanov pohotově seskočil z baru a zaujal jeho místo v cípu septagramu.
„…směrnice třista třicet tři, a paragrafu sto jedenáct trestního zákona, odstavec dvěstě dva, s nahlédnutím k přitěžujícím okolnostem dle paragrafu devadesát šest, odstavec šest lomeno dé, vyzýváme tě, Azraeli, démone smrti…“
Uprostřed septagramu se objevil temný obrys, tvořený černým mlžným dýmem. Po chvilce se zhmotnil v Lemmymu už známou postavu. Smrťák vystoupil ze septagramu a pohlédl na kruh sedmi postav, které ho vyvolaly.
„Ha,“ pravil, pohlížeje na poručíka Warfa. „Hipík. Neměls umřít už v devětašedesátým? Že bych tě přehlídnul? No nic, tak copak to tady máme?“
„Vyzývám tě, služebníku temnot, uposlechni našeho…“ začal farář Kozel konverzačním tónem.
„Malér, že ano?“ konstatoval Smrťák spokojeně. „A neříkal jsem to? Říkal. Mě už vážně unavuje pořád dokola opakovat tu frázi ,Já vám to říkal´. Kdybych měl na ruce nějaké maso a kůži, nechal bych si to vytetovat na předloktí. A kdybych dostal korunu pokaždé, když mám pravdu, tak by nikdo neumíral, protože bych jel na dovolenou a válel se někde na luxusní pláži…“
„No dobře, máte plný právo na trochu ironie,“ pravil Lemmy. „Ale co teď máme dělat my?“
„Flétnu,“ natáhl Smrťák ruku, v níž nedržel kosu.
„No ale vy jste mi ji nedal, teda při vší úctě…“ upozornil ho Lemmy.
„Já ji majiteli odevzdám.“
Lemmy zaváhal.

Démonovi chvíli trvalo, než se vymanil z pekelných plamenů, které existují speciálně pro účely exorcismu. Chuť zmocnit se čarovné flétny ho nadobro přešla, takže sehnal svého známého anděla a donutil ho sestoupit s ním na Zemi. Anděl se vzpouzel, ale nakonec si dal říct.

Lemmy měl najednou pocit, jako by koutkem pravého oka zahlédl cosi jako záři bílého světla. A vzápětí se mu v pravém uchu ozval nadpozemský šepot, který zněl jako struny harfy.
…Dej mu ji. Jsi lidská bytost, jsi požehnán svobodnou vůlí a nemusíš se spoléhat na kouzla. Ty sám můžeš prožít plnohodnotný a šťastný život. Kouzla jsou pro slabochy a malověrné, tak mu tu flétnu dej…
Lemmy by se byl ještě chvíli rozmýšlel, protože něco takového mu dosud nikdo neřekl. To už ale v periferním vidění svého levého oka zaregistroval jakousi černou převalující se mlhu, a do levého ucha mu zazněl tichý, ale drsný hlas, který se podobal vrčení dogy.
…Okamžitě mu dej ten krám! Jsi blbej jak blbec, a jen ďábel sám ví, kolik bys ještě dokázal vyvést hovadin! Tak mu ji koukej navalit a jdi se někam zahrabat…
Tohle znělo daleko povědoměji. Byl to asi první případ v dějinách mystiky, kdy člověku do jednoho ucha našeptával anděl a z druhé strany démon, a oba mu radili totéž. A tak Lemmy bez řečí odevzdal flétnu Smrťákovi.
„A co teď s těmi démony?“ optal se pak celé společnosti.
„No, oni to nejsou démoni. Bylo by pro vás lepší, kdyby byli. Jenže na tohle jsem já moc malý pán,“ pokrčil Smrťák rameny. „Kdysi už jsem je jednou odvedl z tohoto světa, jenže teď k tomu nemám potřebné dispozice…“
Dunící Hrom si povzdechl.
„Dunící Hrom doufal, že k tomu nebude muset dojít,“ řekl pak ostrým úředním tónem. „Ale když jinak nedáte… Toto je policejní akce Dožínky podle směrnice 333. Pokud si dobře pamatuji z hodin teoretické průpravy na Policejní akademii, šílený hyrkánský diktátor Kumys Džugašchán, zvaný Železný Panic, vám za vaše služby propůjčil čestnou hodnost nadporučíka, je to tak?“
„Tak jest.“
„Dobrá. Dunící Hrom je kapitán. Takže tohle je ROZKAZ, poručíku! Proveďte!“
…Hele, tenhleten ,rum´, jak to chutná?… ozval se zvědavě anděl.

Tři vířící sloupy dýmu a mlhy už zdemolovaly větší část městské čtvrti v okolí klubu Jatka. Duše zatracených cítily, že jejich první pobyt na světě byla jen nesmělá overtura k tomu, co začne teď.
„Fajn, pánové, tak jsme se zasmáli, a teď se mi tady hezky seřaďte.“
??!!Co chceš??!!!
„Je čas jít do postýlek, děti.“
!!!Ty na nás nemáš nárok!!! Nepodléháme ti!!
„To je sice v jistém smyslu pravda,“ připustil Smrťák. „Ale je mi líto – já jenom plním rozkazy.“ Pak máchl kosou. Třikrát. A pomyslel si „To je ale blbá výmluva…“
Konec světa byl zase jednou odložen na neurčito. Jednu věc však žádné tajné směrnice a mocná kouzla změnit nedokázaly… Lemmymu bylo druhý den ráno strašně špatně.

Epilog

„V řeči plno vtipných glos / ten Záchytka, to je kos
Na hlavě má lesklou pleš / ni lup ni chlup ni vlas ni veš
V řeči plno moudrých strof / Záchytka je zdroj katastrof
Kouří doutníky z vonných trav / kéž je náš Záchytka živ a zdráv.“
Ředitel Záchytka se zájmem popatřil na text krátce existující kapely Escape From Hell, který mu donesl jeden z jeho tajných agentů. Takže takhle pan Conansson trávil svůj volný čas, ano? No dobrá… Již brzy bude proklínat den, kde v sobě objevil básnický talent…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský