Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: Urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy, Reinhard, Sylvius, Lonomia de Calyptra, ředitel Záchytka, Luboš
Shrnutí: Logoberská Akademie je v důsledku záhadné potopy pod vodou až po strop prvního patra. Ve druhém a třetím poschodí dochází k přerozdělení moci. Tentokrát sice mírovou cestou, ale o problémy se postará mladistvá zamilovanost, zamilovanost na stará kolena a nestvůrné monstrum s překvapivým rodokmenem…

Voda a oheň

Prolog: venku

Poslední dva týdny vládla na Logoberské Akademii smrtící a všežravá nuda. Lemmy a ostatní hoši nepamatovali, že by kdy prožili tak dlouho trvající opruz. Pravda, když byli kdysi studenty druhého ročníku, byla Akademie nakrátko obsazena zabijáckými krvelačnými žoldáky Zlopekelné legie zkázy, což byla taky dost ubíjející zívačka, ale přece jenom se aspoň dalo čekat, že se něco stane. Tentokrát se nedělo jednoduše nic.
Koncem druhého týdne asi dva bloky od Akademie došlo ke rvačce mezi dvěma znepřátelenými organizacemi podnikatelů na volné noze – skupina kithájských trhovců se nepohodla s klanem čtyřkovských Dětí faraónů ohledně zisku z nějakého nekalého kšeftu. Konflikt trval asi dvacet minut, ale nikdo ze studentů Akademie se zrovna nevyskytoval poblíž, aby se stal svědkem zábavné podívané. Celkem vzato nikdo o nic nepřišel, neboť taková maličkost mohla těžko vyvést z klidu někoho, kdo předčasně absolvoval závěrečné zkoušení z přírodních věd profesorkou vdovou Mokrou.
Dva dny po zmiňované malicherné události, kdy už tvrdé jádro studentů začalo v naprostém zoufalství uvažovat o tom, že se zabaví učivem na závěrečné zkoušky, se Reinhard bez nálady procházel před školou v příjemném stínu přilehlého třešňového sadu. Náhle spatřil podivně se chovajícího člověka; mladý běloch, o málo starší než studenti čtvrtého ročníku, se procházel sem a tam po chodníku, tvářil se důležitě a na levém rukávu měl červenou pásku s bílým nápisem HLÍDKA.
Reinhard si ho nedovedl nikam zařadit, a tak se zdvořilým úsměvem mládence oslovil a zeptal se ho, má-li jeho přítomnost zde nějaký smysl, a pokud ano, tak jaký. Mladý muž vypadal potěšeně.
„Hlídka Občanského Výboru Národní Obrany,“ odpověděl a zatvářil se ještě důležitěji. „Jsme dobrovolná organizace uvědomělých občanů města. Dozvěděli jsme se, že předevčírem došlo v okolí k řádění kriminálních gangů pochybného původu. A proto jsme vyslali hlídky, které patrolují kolem školy, abychom v případě potřeby ochránili studující příslušníky nadřazené rasy před běsněním méněcenné chátry.“
To vysvětliv, sebevědomě vypjal hruď a vypadal spokojeně.
Reinhard si nebyl jist, jestli dobře slyšel. Přejel si rukama po tváři a v duchu si zopakoval, co se právě dozvěděl.
„Ochránit?“ ptal se.
„Ano,“ přitakal s úsměvem člen Hlídky.
„Nás?“ zeptal se Reinhard znovu.
„Jistě,“ ubezpečil ho uvědomělý občan.
„Před… moment… před řáděním pochybné lůzy nebo jak to bylo…?“
„Jistě, to je naše občanská povinnost,“ přikyvoval horlivě ten dobrý člověk.
„Mohl byste tu chvíli počkat?“ požádal ho Reinhard. „Tohle prostě musím říct spolužákům. To by si jistě nenechali ujít,“ dodal po pravdě.
A nemusel nikam chodit, neboť podél hřbitovní zdi se blížili Lemmy, Ťuhýk, Azael a Sylvius. Pár kroků za nimi se loudal Braber, který po nich znuděně házel kamením. Hoši se nesnažili uhýbat, protože doufali, že když je trefí, bude to aspoň sranda, leč doufali marně.
„Hoši! Hoši!“ volal Reinhard. „Pojďte sem, tohle si musíte poslechnout!“
Chlapci se přiloudali a bez zájmu pohlédli na Reinharda a mladého příslušníka Hlídky. Už nedoufali, že ještě někdy zažijí něco jiného, než šedivý opar nudy. Všichni se mlčky a svorně obávali, že s blížící se závěrečnou zkouškou končí veselé dny mládí, a již brzy nastoupí otupující rutina zodpovědné dospělosti. Když však Reinhard začal referovat o poslání, které před budovou školy plní mladý muž z Hlídky Občanského Výboru Národní Obrany, tváře chlapců se počaly šťastně usmívat. Přeci jen se mýlili. Život má stále co nabídnout ze zásoby skromných radostí.
Uvědomělý mladík se tvářil stále spokojeněji, když viděl, jak kladný ohled vzbudila jeho mise; usmívat se přestal až ve chvíli, kdy jej Braber bez varování zvedl ze země a mrštil jím o plot.
„On nás vážně chtěl chránit před kriminálními živly?“ ujišťoval se užaslý Lemmy.
„To alespoň říkal,“ přikývl Reinhard. „Tedy nejen on, je to celá Občanská hlídka, takže jich bude víc…“
„Ještě že tak,“ na to Lemmy. „Tak počkáme, až ho přijdou vystřídat, a pak jim dáme nakládačku všem najednou…“
Vypadalo to, že na chlapce konečně po dlouhé době čeká slibná vyhlídka na kvalitní a inteligentní zábavu – útočit na otevřeně nepřátelského protivníka je sice v pohodě, ale přece jen je to poněkud fádní a smrdí to povinností. Naproti tomu zbořit někomu jeho dobré úmysly v trosky a obrátit je proti němu, je daleko rafinovanější a takové jaksi filosofické.
„Možná kecá,“ podotkl věcně Ťuhýk. „Třeba byl akorát dlouho na slunci, křoustlo mu z toho, vymyslel si fiktivní kamarády a vytvořil z nich imaginární Hlídku…“
Než to ostatní kamarádi stačili nějak komentovat, ozval se odkudsi vzdálený hluk, jako by někde v dáli dunělo sto hromů. Nad hlavami chlapců přelétl vrabec.
„Padejte dovnitř, vole!“ vykřikl. „Žene se sem obrovská vlna, tsunami jako kráva, za chvíli je tady a není to nic pro surfaře, vole!“
To už se ostatně začala třást země a potvrdila tak vrabcova slova. Chlapci měli dávno v krvi vepsanou zásadu, že v podobných případech se člověk na nic neptá a okamžitě jedná – pokud se ukáže, že šlo o nejapný žert, na ztrestání vtipálka je vždycky času dost. Na nic proto nečekali a rozběhli se podél hřbitovní zdi zpět do budovy Akademie. Když za nimi zabouchla vrata, zachovali se přesně podle mimořádných směrnic pro případ katastrofy – vyběhli do druhého poschodí, ukryli se na pánské toalety, zalehli hlavou ke zdi a přikryli si hlavu rukama. Všichni až na jednoho, který směrnice neznal.

Voda a oheň

Záplavy, které začátkem léta postihly pátý Vnější obvod Logobergu, se později staly předmětem mnoha spekulací a teorií; všeobecně známým faktem totiž je, že ve zdejší oblasti k povodním nikdy nedocházelo. Na míle daleko nebyla řeka, která by se mohla zvednout z břehů, nebo jezero, jemuž by se mohla protrhnout hráz. Široké okolí Akademie tvořil mírný svah, terénní vlna o délce a šířce více než deseti kilometrů, která jakýkoliv přebytek vody vždy spolehlivě odvedla okolo Blicherovy pivovarnické čtvrti do Řeky duchů.
Přesto se zhruba v polovině roku Pakoně (99. roku století Binturonga) přihnala nikým neočekávaná stoletá voda. Pozdější teorie o příčině potopy se v zásadě rozdělily do dvou velkých okruhů: jedna část diskutujících měla za to, že potopa byla vyvolána zlovolnými čaroději, kteří se chtěli Logoberské Akademii za něco pomstít. Druhá skupina oponovala známým principem: „Nehledej zlý úmysl za něčím, co lze stejně dobře vysvětlit lidskou blbostí“, a dovozovala, že na vině je zkorumpovaná veřejná zakázka logoberského magistrátu na protipovodňový systém.
Na to zastánci magické konspirace namítali, že pouhá neschopnost nemůže zavinit tak rozsáhlou katastrofu, tak výrazně se vymykající přírodním zákonům. Zastánci korupční teorie však vytáhli téměř neprůstřelný precedens. Bylo obecně známo, že asi před patnácti lety vypsala radnice zakázku na modernizaci zavlažovacího systému v už tak dosti úrodné říční nížině poblíž jižních Vnějších obvodů. Výsledkem byla vyprahlá měsíční pustina, v níž nerostlo než bodláčí mezi žebry velbloudích koster. Podle jednoduché logiky pak dávalo smysl, že zakázka na protipovodňové bariéry v normálně bezzáplavové oblasti povede k ničivým potopám.
Malá skupina odborníků se pokusila upozornit na dopad úlomku meteoritu na odlehlém svahu Hrobových hor a následné zemětřesení, ale nebylo jí dopřáno sluchu - zvláště poté, co vedoucí akademik, zastávající magickou teorii poukázal na skutečnost, že danou problematiku více než dvacet let pečlivě studoval, a mluvčí skupiny, zastávající korupční teorii, odpověděl, že ho to nepřekvapuje u někoho, kdo do čtyřiceti bydlel u mámy a nikdy neměl rande. Tím se vědecká diskuse jako obvykle zvrhla v osobní útoky a veřejnost se nikdy nedozvěděla pravdu…
Výňatek z knihy Vittus Predatorian Braber: život a výčet škod (vyd. nakl. Libri Atri, 40. r. stol. Cibetky)

Směrnice pro mimořádné situace vypracoval před dávnými lety tehdejší školník, když Akademii ze všech stran oblehli rodiče studentů, dožadující se třídních schůzek a informací o mravech a prospěchu svých ratolestí. Školník vedl obranu budovy, a za cenu nesmírných obětí se mu podařilo odrazit dobývací stroje i záškodnická komanda. Sám byl v poslední vítězné bitvě raněn, a na smrtelném loži nadiktoval svému nástupci soubor pravidel, podle nichž měla Akademie v budoucnu postupovat v podobném případě. Časem se ukázalo, že pravidla jsou shodou okolností na míru ušitá nejenom na nepřátelskou invazi, ale též na živelné katastrofy. A právě díky tomu mohli studenti a profesoři, kteří si jimi řídili, v bezpečí přežít nápor rozběsněné vody.

Druhé patro

Hoši vyšli na chodbu a zamířili k nejbližšímu oknu. Voda se už víceméně zlidnila, ale sahala těsně pod okna druhého patra. Hala a první patro tak byly ztraceny pod hladinou, včetně závěrečné klasifikace, což bylo to první, co hochy napadlo; včetně zásob ze školníkova skladu, což je napadlo jako druhá věc; a včetně profesorského sboru, což jim došlo jen jaksi mimochodem.
„Tak fajn, všichni zachovají klid,“ promluvil Reinhard. „Jestli se Záchytka stal obětí potopy, jmenuji dočasně sám sebe velitelem stanného práva na území Akademie.“
„Jak dlouho je dočasně?“ ptal se Lemmy.
„Jen do té doby, než dorazí ministr školství.“
„A pak mu předáš velení?“
„Pak ho svrhnu a stanu se sám ministrem,“ vysvětlil Reinhard. „Ale nepředbíhejme. Nejprve zjistíme, kdo uvnitř budovy zůstal naživu… Takže zatím jsem to já, Ťuhýk, Azael, Sylvius, Braber, Lemmy a… jak ty se jmenuješ?“ zeptal se posledního člena skupiny.
„Ehm… prosím Luboš,“ odpověděl člen Občanské hlídky, který ještě před chvíli toužil zachránit celý svět, a nyní by celý svět s radostí přenechal horoucímu peklu, jen kdyby mohl být zpátky doma a dívat se na zeď.
„A co tě to, Luboši, napadlo?“ vyzvídal Reinhard. „Chodit k cizím lidem, kteří tě nikam nezvali, a chtít je chránit před něčím, čeho se nebojí? Ví tvoje maminka, že ve svém volném čase zachraňuješ lidi a pácháš dobré skutky?“
„Přiznávám se!“ zařval Luboš. „Dal jsem se k Občanské hlídce, protože jsem nikdy neměl holku! A holku jsem nikdy neměl proto, že mě zmlátila přičmoudlá Faraónka! V osmi letech!“
Skryl hlavu do dlaní, odvrátil se a plakal.
„Tebe zmlátila osmiletá holka, vole?“ užasl Braber s upřímným zájmem.
„Mě bylo osum!“ zavyl Luboš. „Jí byly štyry!“
„A teď je ti kolik?“ ptal se Braber.
„Dvacet dva,“ popotahoval tázaný. Braber na pár vteřin vypadal zamyšleně - i když by to málokdo pokládal za možné – a poprvé od prvního ročníku obecné školy se pohroužil do tajů sčítání a odčítání.
„Takže tý holce teď bude osumnáct,“ vynořil se po chvíli z říše čísel. „Nevíš kde bydlí?“
„Ježkovy zraky, vraťte se do reality!“ zařval Lemmy. „Barák je pod vodou, Záchytka nezvěstnej…“
„Ale nemějte strach!“ přerušil ho hluboký hlas. Vedle vchodu na toaletu se otevřel vchod do tajného kumbálu a z něj vystoupil sám Záchytka. Hoši otráveně povzdychli, neboť viděli, že z rabování kabinetů nic nebude.
„Moje kancelář je naštěstí dokonale chráněna před vodou, ohněm, hmyzem, poplatky za energii a jinými pohromami. Když jsem zjistil, že přízemí je zaplaveno, stačilo použít skříňový výtah do druhého patra. A jaké mě tu čeká milé překvapení!“ zvolal a široce se usmál.
Pak ukázal na Lemmyho, který se pokusil ukrýt za Luboše, ale Reinhard chytil Luboše za rameno a přitáhl ho jako živý štít k sobě.
„A vy, pane, eh, Centaurione?“
„Conanssone…“
„Ano, Conanssone, vy se přesně za půl hodiny dostavíte do mé kanceláře. Stačí vstoupit do výtahu, který se samovolně spustí dolů.“
Povzbudivě zamrkal na ostatní chlapce, otočil se a opět jej pohltil tajný vstup do stěn Akademie.

Předpeklí

„Situace je mimořádná, a já po vás budu chtít mimořádný výkon,“ řekl Záchytka, když automatický výtah dovezl Lemmyho až do jeho komnat. „A připravte se na to, že váš úkol bude tentokrát náročnější, než kdykoliv předtím.“
„Víc než tenkrát, jak jsem bojoval proti nestvůrám, které se přisávaly lidem na obličej a pak se živily jejich zkapalněnými mozky?“ chtěl to upřesnit Lemmy.
„Ale no tak, dohodli jsme se, že o Svátku zamilovaných už nebudeme nikdy mluvit,“ odsekl Záchytka. „Tohle bude úkol úplně jiného druhu, takže se to nedá dost dobře srovnávat… Nejprve vás seznámím se stavem věcí na Akademii: povodeň nás zastihla ve chvíli, kdy je celý druhý a třetí ročník v Logoberském divadle na výchovně vzdělávacím koncertě Danse Macabre: Memento Mori ve vážné hudbě z období klasiků.“
„Tam jsme jako druháci taky byli,“ vzpomínal Lemmy. „Motorhead, Venom, Slayer, Megadeth a tak. Celkem nuda…“
„A s nimi jsou tam jejich třídní profesoři,“ vracel ho Záchytka do současnosti. „Váš ročník se připravuje na zkoušky, takže ti, kteří mají kde bydlet, jsou povětšinou doma, ostatní po hospodách, v nemocnicích, ve vazbě a tak… Zbývá několik kusů z vašeho ročníku, plus celý první ročník, který se zrovna nacházel ve třetím poschodí, kde jim školník Stalone ukazoval, které učebny jsou zapovězené a nesmí se nikdy otevřít. Zbytek profesorského sboru je na povinném kursu sebeobrany před závěrečnými zkouškami. Shrnuto dohromady: já, školník, vaše parta a čtyřicet prváků. Nikdo se nedostane ven ani dovnitř, a nemáme ponětí, jak dlouho to bude trvat. A proto…“ Odmlčel se a chvíli bojoval s vnitřním napětím, které v něm během jeho řeči narůstalo. „… proto na nezbytně dlouhou dobu zastoupíte profesory na jejich místě.“
Lemmy zkoprněl a nenacházel slova kromě: „Cože?!“
Záchytka pokračoval: „Nikdo z vás pochopitelně není za normálních okolností schopen někoho vzdělávat, ale zamyslete se nad tím, jak je možné, že jste se dostali až do finále čtvrtého ročníku? Když půjdeme hodně hluboko, každý z vás něco ovládá – třeba vy: veškeré předměty vykazují katastrofální bilanci, ale z nějakého důvodu vám jde dějepis. Prostudoval jsem vaše klasifikace za tři a půl ročníku, a u každého se najde podobná statistická chyba.“
Záchytka vytáhl ze šuplíku několik složek a položil je před sebe na stůl. „Rozdělíme prváky do pěti skupin po osmi, a vypracujeme pětihodinový rozvrh. Vy si vezmete dějepis, jak už jsem říkal…“
Pozvedl první složku. „Reinhard von Schneckenberg – trolština, Sylvius Záhorský – logoberská literatura, Azael de Carnivore – základy černé magie, Vittus Braber - tělocvik. To by mělo pokrýt nejdůležitější část učebního plánu pro toto studijní období, aby nám prváci mohli postoupit do druhého ročníku. A zbytek nám takříkajíc plave na vodě.“
„Ale jak to, že jsme tady uvízli i s váma?“ chtěl si ještě Lemmy ujasnit poslední detaily. „Podle tajných směrnic ministerstva školství musí mít přece každý ředitel střední školy únikovou cestu pro případ vzpoury.“
„No tu pochopitelně mám,“ přikývl Záchytka. „Jenže směrnice netvrdí, že musí vést ven mimo budovu školy. Ta moje vede do třetího patra, abych mohl vzbouřencům vpadnout do zad. Nebudu před nikým prchat, jsem přece Záchytka!“

Učebna, den 2

Lemmy vkročil do učebny 3.6, kde ho přivítalo deset mladých tváří; sedm chlapců a tři dívky. Lemmy si vybavil, jak před téměř čtyřmi roky sám takto poprvé zasedl do škamen Akademie. Nostalgicky zavzpomínal: tehdy ještě byla možnost vyskočit oknem a s křikem se dát na útěk…
Vrátil se do přítomnosti a pohlédl na studenty prvního ročníku. Rozhodl se, že se k nim bude chovat férově a spravedlivě, jak se na téměř dospělého a rozumného člověka sluší a patří. Vzpomněl na svou vlastní první hodinu dějepisu na Akademii s profesorkou Černou Havranicí.
„Tak, mládeži,“ začal, když se usadil a položil si nohy na učitelský stůl. „Než opadne voda, budu vás učit dějepis. Koho to zajímá, ten si bude dělat poznámky, koho to nezajímá, ten bude držet hubu. Kdo si bude chtít dát čouda, půjde v tichosti ven. Jasný?“
(V téže chvíli v jiných učebnách: Reinhard, učebna 2.4: „Wer ist nicht Troll geboren werden, der kann nie Troll zu sprechen sich anlernen!“ Sylvius, učebna 3.1: „Ahoj děcka, doufám že z nás budou kamarádi.“ Azael, učebna 6.6: „Kdo mi dá cigáro, má automaticky za jedna.“ Braber, tělocvična: „Já jsem váš nový bůh!“)
Rozhodl se, že nejprve vyzkouší látku z poslední hodiny. Věděl, co prváci naposled probírali, protože Záchytka chlapcům dovolil vypáčit stolky profesorů. (Hřebíková bomba ve stole Černé Havranice, zkrvavený bajonet v šuplíku profesorky Harriganové, láhev osmdesátiprocentní kořalky ve stole Frau Steinkopf, podvazkový pás v zásuvce profesora Srpna, prosím, ale co proboha dělalo balení kondomů ve stole vdovy Mokré?!).
Namátkou vybral jedno z děvčat, aby přítomným chlapcům ukázal, kdo je tady alfa samec a vůdce smečky.
„Takže třeba vy… Povstání logoberské šlechty a jaké byly její požadavky?“
„Éééé,“ odpověděla dívka. „Ééééé… jakoby?“ dodala.
Lemmy znejistěl, neboť nic takového mu ještě nikdo neřekl. Rozhodl se jít tomu trochu naproti.
„Šlechtici povstali proti králi, protože…“ zkoušel jí navést na stopu. „Protože žádali právo pracovat na polích a v uhelných dolech, což dosud nesměli…“
„Éeee… vlastně šlechta jakoby povstalááá?“ zhostila se dívka odpovědi. „Vlastně jakoby vlastně?“
Lemmy se v tom pokoušel orientovat, leč tápal. Prváci byli o tři až čtyři roky mladší než on, a za tu dobu přece rodný jazyk nemohl tak drasticky změnit gramatiku i slovní zásobu.
„No a dál? Šlechtici zaslali králi petici a…?“
„Určitě,“ potvrdila dívka jeho slova. Bylo jasné, že se s ním nehodlá přít. „Jako určitě.“
Lemmy viděl, že se někam dostává, ale netušil kam. „A to se stalo v roce…?“
„Určitě,“ přitakala dívka.
„No tak aspoň ve kterém století?“
Dívka se zdála být zaskočena tím, že zpočátku přátelský rozhovor se začíná měnit v nepříjemný výslech, a podle všeho se zatvrdila.
To je přece jednoduché,“ povzbudil ji Lemmy. „Taková pomůcka: názvy jednotlivých století jsou seřazeny podle abecedy…“
Ničemu tím však nepomohl, neboť prázdný pohled mu rychle prozradil, že dívka nemá tušení, o čem suplující učitel hovoří.
„Ehm…No tak se zase posaďte,“ požádal dívku. „To bude myslím protentokrát stačit…
Dobrá,“ zkusil to znovu s novou nadějí. „Ví někdo, jak se jmenoval aztécký vládce, který vyřezal srdce z těla dobyvatele Cortéze?“
„Určitě,“ ozval se chlapec z druhé lavice u okna.
„A to?“ vyzvídal Lemmy.
„Tak jako jasně?“ souhlasil tázaný a v jeho tváři nebylo lsti.
„Byl to velekněz Tosespochcal,“ řekl Lemmy a uvědomoval si, že je zatím jediný z přítomných, kdo vypustil nějaká historická fakta.
Výstražně zvedl prst. „Tak jinak, mládeži. První člověk, který se opováží vyslovit slovo ,určitě´, bude přísně ztrestán. Je to jasný?“
„Tak určitě,“ přikývl mládenec v první lavici.

Přestávka

Lemmy opustil učebnu a skočil si na toaletu umýt z rukou krev.
Sylvius stál přede dveřmi učebny 3.1 a choval se podezřele. Pomalu se točil na místě a lehce podupával nohama o dlaždice, čímž připomínal špatně pověšeného odsouzence. Nedusil se však, nýbrž se jen tak jako pro sebe pochechtával.
„Ty vole, první hodina, a už jsem musel jednoho cápka převychovat pěstí… Co je?“ ptal se Lemmy, když došel až k němu. Sylvius neodpověděl, místo toho se dal do ještě většího smíchu.
„Neříkej mi, že ti smradi už znají tu hru, co se při ní nesmíš smát?“ zarazil se Lemmy, protože chtěl vědět, co ho v této skupině čeká, a doufal, že ho Sylvius varuje. Dobrý student však opět nic neřekl, nýbrž začal houkat.
„Hůůů, hůůů,“ dělal, a šťastně se u toho usmíval. Lemmy strnul, protože mu došlo, která uhodila. Viděl to už mnohokrát, ale teď už dlouhou dobu ne, takže doufal, že už se to nevrátí. Jenže bylo to tady; přesně takhle se dobrý Sylvius choval, když se na první pohled zamiloval. Lemmy rázně otevřel dveře učebny a přísně se zahleděl na deset prváků v lavicích. Hned vepředu v prostřední řadě seděla pohledná tmavovláska s hlubokýma očima. Bleskurychle obhlédl zbytek posádky a otočil se k Sylviovi.
„Ta v první lavici?“
Sylvius nadšeně přikývl, zrychlil podupávání a dál tiše houkal. Lemmy věděl, že nemá cenu z něj něco páčit, a jelikož na další hodinu bude mít podezřelou č. 1 pod dohledem, mohl Sylvia zanechat na chodbě.
„Jméno!“ uhodil na dívku. Ta poplašeně zamrkala a mohlo to působit roztomile, kdyby Lemmy nevěděl, že se by se mohla Sylviovi přisát na obličej a vysát jeho zkapalněný mozek. (Metafora? Opravdu?)
„Lonomia de Calyptra,“ odpověděla dotázaná. No počkej, já ti zvednu mandle, řekl si v duchu Lemmy. „K tabuli a povíte nám, co víte o… ehm… třeba o založení logoberské zoologické zahrady.“
Lonomia vstala a nakráčela na stupínek. Lemmy si nemohl nepovšimnout, že je opravdu pohledná v každém směru. Navíc to tentokrát aspoň není blondýna. Na okamžik mu blesklo hlavou: proč vlastně Sylviovi nedopřát trochu té zábavy?
„Logoberská zoologická zahrada byla založena v sedmnáctém roce století Papoucha,“ začala slečna de Calyptra. Měla příjemný hlas, vytříbenou výslovnost, a k Lemmyho úlevě zcela vynechávala slova „jakoby“, „vlastně“ a „určitě“. „Hlavním iniciátorem a investorem byl veliký mág Sterling von Labuť, který financoval také expedice na získání exemplářů exotické fauny. Zabezpečením zahrady proti úniku zvířat byla pověřena firma, patřící švagrovi tehdejšího logoberského primátora Jonatána Vnitřnosti. Jedním z prvních přírůstků byla dospělá čupakabra, která uprchla a po tři roky terorizovala obyvatele prvního obvodu. Následoval okřídlený žralok, který uprchl a po dva roky terorizoval celé město. Po něm uprchl párek yettiů, kteří se svým vrhem dvanácti mláďat terorizovali venkovské okolí města. Občanský výbor, který se dostavil do prostor zoo s peticí proti dovážení nebezpečných tvorů, byl použit jako krmení pro smečku vakovlkodlaků, již posléze uprchli a deset let terorizovali….“
Jedna studentka v druhé řadě zvedla ruku. „Ale to jsme ještě neprobírali.“
Lemmy se otočil ke zkoušené. „Tak jak to že to umíte? Co si to dovolujete?!“
„Já jsem prosím přešla na logoberskou Akademii ze Školy vyšší magie,“ odvětila Lonomia. Lemmy se zachvěl. Vynořila se mu vzpomínka na dívku jménem Elleriel a ve vteřině mu bylo jasné, že musí za každou cenu zabránit každému sblížení mezi Lonomií a Sylviem.

Pauza na oběd, den 3

Lemmy a Sylvius seděli v učebně 4.0, narychlo předělané na společenskou místnost a jídelnu, a šrotovali eintopf, který dal dohromady Azael, zvolený ten den za kuchaře.
„Pověz mi, Lemmy,“ otázal se Sylvius jen tak jakoby mimochodem. „Jde o výukový program poezie pro prváky, víš… Co podle tebe – čistě teoreticky – zní lépe? Něžné rty? Sladké rty?“
„Stydké rty?“ navrhl Lemmy, aniž se začervenal. Sylvius se urazil.
„Copak ti není nic svatý, ty varle z prasete?!“ obořil se na něj a praštil ho sešitem, do kterého si poznamenával nápady.
„To proto, že nechat se chytit na roztomilou držtičku je nejstarší trik na světě, a také vrchol kreténismu,“ na to Lemmy. „A kreténismus je obor, v němž nemám žádné velké ambice a netoužím v něm dosahovat vysoké cíle…“
„Co proti ní máš, vole?“ ptal se Sylvius. „Je hezká, vzdělaná, na rozdíl od většiny holek v jejím věku umí mluvit a používat aspoň půlku mozku…“
„Choď s hezkou a blbou, nebo s chytrou a šerednou, říkávala moje stará babička,“ prohlásil Lemmy. „Ale nikdy, za žádnou cenu, nechoď s hezkou a chytrou…
A taky mi říkávala,“ dodal zamyšleně. „Lemmíku, ty jsi tak hezký a chytrý chlapec… s tebou to špatně dopadne…“

Po vyučování

Lemmy zabočil za roh chodby a spatřil Reinharda, jak stojí u okna a mává nějakým kusem papíru. Na římse seděl vrabec a tvářil se provinile.
„O co jde, Reinharde?“ ptal se Lemmy.
„Právě jsem zvětřil tady našeho opeřeného přítele, jak nese dopis od Sylvia pro Lonomii,“ vysvětloval Reinhard. „A to milostný dopis, který mi měl podle instrukcí odevzdat, ale v rozporu s mými příkazy jej nesl přímo slečně de Calyptra.“
„Ha, zrada. Co ti Sylvius slíbil?“ uhodil Lemmy na vrabce.
„Keltskýho Kata, vole“ přiznal vrabec. „Devatenáctiletýho, tři decky. Chtěl bych vidět vás, vole, jak byste odmítli šedesátivoltovýho Kelťáka.“
„To je fakt,“ připustil Lemmy. „Za flanděru Kata bych poměrně ochotně nesl závoj na svatbě vdovy Mokrý. Ale k věci, co ten dopis?“
„Ještě moment,“ zarazil ho Reinhard. „Když jsem po zaplavení Akademie dělal soupis alkoholických zásob, pan Sylvius se nezmínil, že disponuje devatenáctiletou whiskey značky Keltský Kat. Má u nás další vroubek, zřejmě chtěl slečinku nalákat, že spolu Zrzavou děvku vyžahnou někde v soukromí - to už je přímo asociální jednání. No nic, tak se podívej na ten dopis. Je to moc hezky stylizované dílko. Mě samotnému to mnoho neříká, neboť v naší zemi je zvykem své vyvolené poslat výpis z trestního rejstříku, ale ty jako znalec jistě oceníš jeho vybroušený styl.“
Lemmy nahlédl do dopisu, chvilku jezdil očima po řádkách a místy uznale nadzvedl obočí. „A hele, on tam ty stydký rty nakonec dal! Tak co teď? Je nemyslitelný, aby se tohle dostalo až k Lonomii… Už to mám: vrabec sice splní svou misi poslíčka lásky, ale s úplně jiným psaním.“
„Chceš napsat falešný dopis?“ ptal se Reinhard.
„Chci zabavit dopis a napsat falešnou odpověď,“ opáčil Lemmy. „Zde ve své složce mám písemné práce prváků na téma Minulost, současnost a budoucnost veřejného bičování v Logobergu. Mezi nimi i práci slečny de Calyptra, takže mohu napodobit její písmo…“
Zpoza rohu kdosi vyšel.
„Luboši?“ zvolal Reinhard.
„Ano?“
„Drž hubu a nečum na mě!“
Ani ne za dvacet minut byl hotov koncept podvržené odpovědi pro Sylviovy oči. Lemmy jej podal Reinhardovi k posouzení.
„Milí Silvyusi,“ začínal dopis. „Nemyluju tě, protože si debyl a smrdíš, a také mám kluka a ten má sýlu jako švarcenégr a dá ti do drški, ty ůchile. Lonomia. PS uš my nepyš.“
Reinhard si z koutku oka setřel slzu. Jakživ nedostal od žádné dívky kopačky, a po přečtení tohoto dopisu na rozloučenou – byť falešného – se ho zmocnil zvláštní, sladkobolný pocit, jako propásnul něco, co už se možná nikdy nevrátí. Vzchopil se a zamával papírem.
„Výborně, chlapče,“ mínil. „Vzdávám hold tvé fantazii.“
Lemmy obezřetně mlčel. Ač měl vpravdě pestrou a bujarou představivost, v tomto případě se Reinhard mýlil – dopis byl téměř přesnou kopií vzkazu, který Lemmy kdysi sám od jedné slečny dostal.

Pauza na oběd, den 4

Tento den vařil Reinhard a udělal jediný pokrm, který uměl. S pýchou postavil doprostřed stolu mísu, a v jeho očích se zřetelně zračilo: „Kdo první vysloví slovo kečup, zemře.“
„Špagety nejim,“ oznámil Lemmy.
„Žer co je,“ poradil mu přátelsky Braber a soukal do sebe asi třetí kilometr těstoviny. „Nebo si jdi z vokna nachytat ryby.“
„To je válečnickej slib, vole. Geisa,“ ohradil se Lemmy. „Nejde o to, že by mi nechutnaly, ale v prvním ročníku, když jsme podstupovali mystické vize na střeše Akademie, ke mně promluvil duchovní strážce, a řekl mi, že dosáhnu válečnického úspěchu, pokud nikdy nevložím do úst špagetu.“
„To je ale krávovina,“ na to Braber. „Nic blbějšího na tebe už nezbylo?“
„No jistě, ale na tomhle principu válečnické sliby neboli geisy fungují,“ vložil se do věci Reinhard. „Někdy je to na pohled úplná banalita, ale neustále si na tom trénuješ pozornost, sebedisciplínu, soustředění a tak dál. Právě proto, že takovou banální věc není snadné mít stále na paměti. Co řekl strážce tobě, jen tak pro zajímavost?“
„Já nikdy nesmim oslovit žádnou ženu jménem,“ pochlubil se Braber.
„Ty vole, tak to radši oželím ty špagety,“ na to Lemmy. „A jak jim teda říkáš?“
„Nijak. Má to i svoje výhody. Hlavně tu, že si je nemusím pamatovat.“
„Já…“
„Luboši, ty drž hubu! A omluv se!“
„Promiňte…“
„V pořádku… A jakou geisu máš ty, Reinharde?“
„Já nesmím nikdy prozradit, jaká je moje geisa,“ odpověděl Reinhard.
„To je přece nesmysl,“ dával si to Lemmy dohromady. „Logicky vzato…“
Dal se do vysvětlování, proč je to nelogické, a nějak přitom zapomněl, co má vlastně na talíři před sebou. A jelikož měl hlad, bezmyšlenkovitě namotal na vidličku pár sáhů špagety a nesl k ústům. V příští vteřině se špageta dotkla jeho rtů…
Budovou otřásl hromový úder a po něm série prudkých ran, přicházejících odkudsi shora. Vzápětí se na stůl, špagety a strávníky sesypalo mračno omítky a kusů cihel. A spolu s kusy zdiva se na stůl zřítilo ještě cosi jiného. Uprostřed bílého prachu a špaget seděl malý, obludně vyhlížející tvor. Měl téměř lidskou hlavu s řadou ostrých zoubků, dvě kožnatá chvějící se křídla a dlouhý holý ocas, obtočený kolem těla, jehož špičatý konec sebou podrážděně švihal.
Stolovníci vyskočili ze svých židlí a jeden přes druhého couvali do bezpečí.
„Nemám to zabít?“ navrhl Braber.
Netvor vztekle zasyčel, mrsknul křídly, a napůl skokem, napůl trhavým letem zmizel otevřenými dveřmi jídelny na chodbu.
„To ty špagety, vole. Já věděl že je nemám žrát,“ usoudil Lemmy. „Co to vůbec bylo?“
„Tohle, chlapče, byl drak,“ prohlásil Reinhard. „Jednoho jsem viděl kdysi dávno doma, na svazích Hrobových Hor. Jenže ten vypadal jinak, neboť jeho otcem byl šavlozubý horský lev. Otcem tohoto exempláře byl člověk.“
„To mi není úplně jasný,“ přiznal se Lemmy.
„Ani já nejsem v téhle věci expertem,“ na to Reinhard. „A proto hned po obědě navštívíme knihovnu Akademie, kde v sekci okultní zoologie doufám nalézt odpověď.“

Knihovna

Reinhard přistoupil ke dveřím knihovny a zvedl nohu, aby vykopnul zámek. Než ale stačil vymrštit svou okovanou botu, dveře se otevřely a chlapci spatřili posmutnělou tvář knihovníka Duška.
„Mám uvnitř alarm, nastavený na nežádoucí osoby,“ vysvětlil. „Ale už mě unavuje se vás bát. Pojďte dál…“
„Když mi Záchytka vyjmenoval, kdo všechno zůstal ve škole, o vás se nezmínil,“ poznamenal Lemmy.
„O mě se nikdo nikdy nezmíní,“ pokrčil Dušek rameny. „Jen když něco potřebují, pak se jim Dušek hodí. A přitom… To já před lety barikádou z knih zastavil útok Zlopekelné Brigády. To já bojoval po boku Česneka Hawkinse a svrhnul tehdejšího generálního ředitele logoberské pojišťovny do bezedné jámy kvílejících nepojistitelných duší. To já uzavřel podsvětní portál Horizontálního zrcadla…“
„To vy přestanete žvanit a pustíte nás do oddělení zookultologie,“ dodal Reinhard. Usadili se u stolku a počkali, až jim knihovník Dušek přinese výtisk knihy Malleus Draconem. Reinhard projel stránku s obsahem, a nalistoval druhou kapitolu, která popisovala počátek dračího životního cyklu.
„Tohle by mohlo být ono. Pamatuješ, jak Braber vysvobodil přízrak profesora Vymetala? Tady se píše, že po úspěšném vymítání vznikne astrální vakuum, které se jen dlouho a pozvolna opět zaplňuje reálným časoprostorem. A takové místo je ideální pro dračí hnízdo. Dračí přízrak pronikne do uprázdněného nekrotopu a zde zanechá ozvěnu své duše – takhle se totiž draci rozmnožují, namísto kladení vajec. Dračí snůška pak po neomezenou dobu čeká, až se poblíž objeví vhodný dárce DNA, a spojí svou astrální podstatu s jeho fyzickým nosičem. Může to být člověk, troll, elf, zvíře, no v podstatě cokoliv živého. Proto také, když se z tohoto spojení zrodí nový drak, má základní podobu po dračím přízraku, a další rysy po druhém rodiči.
„Když Braber sejmul prokletí z profesora Vymetala a uvolnil jeho duši, vytvořil se v učebně 36 prázdný prostor, připravený pojmout novou kletbu. Když později zkorumpovaná vláda dočasně zakázala hraní rokenrolu, vzniklou branou do učebny pronikla temná entita – duše draka. Něco z ní tam uvízlo i poté, co Stakanovci s Elvisem bránu zavřeli. Aby Záchytka ušetřil na dani ze strašení, sebral celé reziduum dračí duše do zkumavky, kterou ponechal v chemickém kabinetu.“
„Nebylo to trochu neopatrné?“
„Chemický kabinet je chráněn hermetickou pečetí proti sebemenšímu průniku magie, takže tam je materiál v bezpečí. Pokud ho někdo nevynese ven.“
„No a kterej nejapnej kretén ho vynesl?“
„Tady to začíná být trochu složitější,“ připustil Reinhard a prohlédl si nehty na levé ruce. „Nedávno jsme z výpravy na Druhý břeh přinesli zkumavku pro Záchytku, jak víš. V hospodě jsi ji rozsednul, čímžs ji totálně rozmrvil a museli jsme sehnat novou. A jelikož v té původní bylo… ehm, jaksi, Záchytkovo sémě, které tím přišlo nazmar, musel jsi dodat novou várku.“
„To mi prosimtě ani nepřipomínej…“
„No to víš, já to udělat nemohl, protože sémě trollů má šedozelenou barvu. A vůbec, máš to dělat zbůhdarma doma, nebo pro dobrou věc…?“
„Ale tys přece tvrdil, že seženeš novou zkumavku…“ Lemmy se odmlčel a přehrál si poslední část Reinhardovy přednášky. „To snad neni možný, tys ukrad tu zkumavku z kabinetu?“
„Byl to nejrychlejší způsob,“ bránil se Reinhard. „Vypadala prázdná, protože dračí snůška je pouhým okem neviditelná, a byla ukrytá mezi další sadu prázdných zkumavek…“
„Takže moje, jako řekněme sémě, se smíchalo s dračí snůškou…?“
„Ano. A zřejmě právě uplynula inkubační doba… Gratuluju, tatínku, je to hybridní dračí mutant…“
Otočil stránku v knize a vypustil v krátkém sledu tři špatné zprávy.
„Dračí mládě dosáhne dospělosti asi za týden a pak se začne živit lovem lidí. V sexuálním životě bude preferovat samice druhu se stejnou DNA jakou má jeho živý rodič. A místo, kde se narodilo, bude považovat za své teritorium a bude jej bránit jakýmkoliv způsobem…“
„Ale my jsme tu zkumavku odevzdali Záchytkovi, s tím, že je to ta z Jiného města,“ vzpomněl si Lemmy. „Takže monstrum se vylíhlo v jeho kanceláři…“
Dveře knihovny se rozletěly dokořán, a jedno křídlo rovnou vyletělo z veřejí. Mezi futry stanul Záchytka, v očích smrt a v ruce bojovou židli s přibroušeným opěradlem.
„Tady jste,“ zavrčel jako ďábel ze Shaar-Aru, mýtického neandrtálského pekla. „Máte mi co vysvětlovat! A rychle, než vypěním a zabiju vás!“

Když chlapci horko těžko vyklopili Záchytkovi, jak se věci mají, zavládlo delší ticho. Knihovník Dušek stál za Záchytkou, spokojeně se usmíval a dělal na Lemmyho posměšné gesto dvěma prsty. Lemmy se v duchu modlil ke Cromovi, neboť si byl poměrně dost jistý, že se za pár okamžiků setká se svým bohem v Síni padlých válečníků.
Záchytka konečně zvedl oči a zabodl do Lemmyho pronikavý pohled. Lemmyho duše se scvrkla jak penis záletníka přistiženého in flagranti, a pak Záchytka promluvil.
„Máte už vybraný jméno?“
„Cože?!“
„No přece jméno pro svou prvorozenou ratolest,“ hlásil Záchytka, překvapivě žoviálně na to, že se právě dozvěděl o totální blamáži, kterou chlapci spáchali a pak před ním ututlali. Pak se ředitel naklonil a z nejbližší police bez hledání namátkou vytáhl knihu. Aniž by se na ni podíval, otevřel ji a naslepo položil prst na stránku.
„Nyarlathotep,“ přečetl nahlas, na co jeho prst ukázal.
„Cože?!“ opakoval Lemmy.
Záchytka se podíval na obálku knihy. „Odkazy na lovecraftovský mýtus Cthulhu v literatuře pro ženy,“ přečetl název. „No vida, to se hodí. Nyarlathotep je křížencem člověka a Prastarého boha chaosu. I kdybych to hledal systematicky, lepší jméno bych nenašel…“
„Cože?!“ zařval Lemmy. „Doprdele, já myslel že ho chceme zabít a ne mu ausgerechnet ještě dávat jména!“
„Jenže draka nemůžeš zabít, pokud neznáš jeho jméno,“ vložil se do toho Reinhard, který mezitím otočil dalších pár stránek Malleus Draconem. „Teď ho známe, takže to máme zas o něco snazší. A navíc Nyarlathotep není v kalendáři, takže mu nemusíš kupovat dárky k svátku…“ Zalistoval v knize dál a zarazil se.
„Ale hovno… Další postup, jak zabít draka, zde není uveden, aby se do něj nepouštěli amatéři. Tady se píše, že právo vykonat rituální exekuci mají pouze mágové, nebo studenti magie od druhého ročníku výš…“
Lemmy a Reinhard se podívali jeden na druhého, v jejich očích se v téže vteřině objevilo překvapivé prozření a oba současně řekli: „Lonomia…“

Předpeklí, den 5

Lemmy ukončil hodinu dějepisu – na téma „Neblahá role šlechtického rodu von Zachytka ve Velké občanské válce“ - otřel si z tváře pot a slzy, a ukázal na Lonomii.
„Vy neodcházejte,“ řekl. „Jste omluvena z následující hodiny literatury a místo toho půjdete se mnou.“
Ostatní dívky ve třídě se začaly pitomě pochichtávat a něco si špitat. Lemmy to ignoroval, ale bylo jen pro dobro věci, když se Sylvius bude na hodině literatury po Lonomii shánět, a její spolužačky začnou dělat nejapné narážky na „soukromou lekci dějepisu“ a podobně.
Vyšli na chodbu a Lemmy vedl Lonomii ke schodišti.
„Tak moment,“ zastavila se studentka, když spatřila, že Lemmy otvírá skříň. „Jestli se mnou chcete něco mít, tak proč proboha ve skříni?“
„Nic s váma mít nechci,“ zavrčel – ne zcela po pravdě – Lemmy. „Ředitel Záchytka potřebuje poradit stran jedné záležitosti s magickým pozadím, a tohle je tajný výtah do jeho kanceláře. O tom nesmíte mimochodem před svými spolužáky ani ceknout.“
Výtah přistál v předpokoji ředitelny a Lemmy zaklepal dohodnutým signálem. (Záchytka ho sice očekával, ale každý, kdo zaklepal jinak než speciálním způsobem, byl na místě lapen a znehybněn magickou sítí.)
Asi o pět minut se ozvalo další zaklepání a vstoupil Reinhard. Tím Záchytka považoval štáb za kompletní a schůzi za zahájenou. Bylo zvláštní přijít sem a přitom si nejít na kobereček pro seřvání a trest, přemítal Lemmy.
„Slečno… de Cavalera?“ promluvil Záchytka.
„De Calyptra…“
„Ano, tedy slečno de Calyptra, proč jsem poručil svému podřízenému, aby vás přivedl. Došlo k nemilé události, a teď nemyslím tu povodeň. Vinou totální nejapnosti a debilismu jistých osob, které budu jmenovat až později, se na půdě Akademie vylíhnul drak, kterého je potřeba zneškodnit, než dospěje a začne pobíjet studenty a prznit studentky. Inu, jaký otec, takový syn,“ učinil záhadnou poznámku. „A vy, jelikož jste původně studovala na škole vyšší magie, jste asi jediná, kdo by mohl vědět jak na to.“
„Jenže student, který přerušil studia na magické škole, má v sobě už doživotně thaumaturgickou sondu,“ na to Lonomia. „ A kdykoliv provede nějaké kouzlo, vedení školy se o tom okamžitě dozví.“
„A co se tomu dotyčnému za to stane?“ ptal se Záchytka.
„Nic moc,“ pokrčila Lonomia rameny. „Jenom musí zaplatit škole pokutu pět set logo.“
Záchytka složil hlavu do dlaní a dlouze vzdychl. Pak si vzal papír a tužku, a asi minutu něco počítal. „To je jednorázový poplatek?“ zeptal se pak. Lonomia přitakala.
„No dobrá. Daň ze strašení je měsíční, takže jednorázová pokuta nás vyjde pořád levněji.“ Přísně se podíval na Lemmyho. „Jestli jednou spočítám, na kolik mě vaše řádění přišlo jen za tenhle rok, tak vám garantuju, že se z toho normálně poserete!“
„Za tohle nemůžu,“ ohradil se Lemmy. Takže k seřvání nakonec přece jen došlo. „Tohle je typickej případ nechtěnýho a neplánovanýho rodičovství. A to jsem si ani nevrznul…“
„Eště to tak!“ zařval Záchytka. „Abych financoval vaše obludné, obscénní…“
Rezignovaně mávl rukou a otočil se opět na Lonomii. „Dobrá, slečno… de Canystra?“
„De Calyptra…“
„Ano, tak zpátky k naší věci: znáte způsob, jakým lze zabít draka?“
„Pokud znáte jeho jméno?“
Záchytka přikývl.
„A pokud víte, kdo je nositelem DNA, tudíž jeho nejbližším příbuzným?“
Záchytka přikývl podruhé.
„Pak teoreticky vím jak na to, i když v praxi jsem to nikdy neprováděla, ani to nikdy na vlastní oči neviděla. Ale je to poměrně snadné. Posledních sto let navíc provádíme ekologicky šetrnou verzi, která draka nezabije, jenom odešle jinam, kde nemůže škodit. Nejprve třikrát nahlas vyslovíte jeho jméno, čímž ho připoutáte na místě. Potom na draka vychrstnete litr krve z jeho nejbližšího příbuzného, a ta by měla otevřít portál do Anagoku, Dračí dimenze bez návratu…“
Zarazila se, když si všimla, jak na ni Lemmy nevěřícně vejrá.
„Kolik krve z koho?!“ zachroptěl.
„Zhruba litr,“ na to Lonomia bezelstně. „Ten dotyčný by nejméně tři dny předtím neměl požít ani kapku alkoholu…“
Záchytka se široce usmál. „Začíná to vypadat zábavně,“ prohlásil zvesela. „Když už musíme provádět něco takového, tak ať je přitom aspoň legrace, ne?“
„Kdo mi tady kurva odebere litr krve, tak abych z toho nezcepeněl?“ zoufal si Lemmy. „A může člověk vůbec přežít ztrátu litru krve?“
„Jo, to je horní hranice, při níž ještě není vyžadována transfúze,“ přikývl Reinhard. „Mám kurs první pomoci z války. Utrpíš zřejmě šok, zrychlení tepu, extrémní zúžení cév a viditelné změny chování…“
„To by se mohl začít chovat jako normální člověk,“ poznamenal nevzrušeně Záchytka.
„Že v tý domrvený zkumavce nezůstala ta vaše zasraná plazma! To se to vtipkuje, co?“ zaječel Lemmy, protože tváří v tvář zkáze a šílenství v něm poněkud polevil respekt před Záchytkovou autoritou, a vůbec měl všechno tak nějak v prdeli. A kupodivu, Záchytka – který jednou nechal předsedu studentské komise sežrat vlastní kalhoty za to, že před ním opomenul bít hlavou o zem – se jenom pobaveně zasmál.
„Bylo by fajn pustit k tomu nějaký rock´n´roll,“ pokračoval Reinhard. „Drak je magická bytost a proto samozřejmě rock´n´roll těžce snáší. To ho oslabí a poskytne nám bojovou převahu. Doufám, že máš u sebe nějakej stereolit?“
„Naštěstí mám,“ přikývl Lemmy. „Rock´n´roll jak bič, raritní nahrávka superskupiny Oncoming Storm. Je to hvězdná sestava – kytarista Nikolaj od Stakanovců, který momentálně neměl do čeho píchnout, neb jeho bratři začali sportovat a museli jít na soudem nařízené opětovné přivykání alkoholu a drogám; sólovej kytarák Flack z Mordparty; basák Hell z Vyvržených, i když nahrávku jeho stopy museli vyhrabat kosmičtí archeologové na měsíci, co obíhá kolem planety Soumraku; zpěvák z Escape From Hell - kterého nemusím jmenovat, ježto je velmi skromný a navíc světoznámý; sbor tvoří odpadlí členové církve Xichta Spasitele; a bubnuje Čistokrevnej Vlk z Led Messerschmidt, který, pozor, který souhlasil, že se před nahráváním opije, což je u neandrtálce extrémně vzácné…“
„Stačilo říct ano,“ poznamenal Reinhard.
„Chci si užít dar řeči, dokud můžu,“ odtušil Lemmy. „Že já debil na tuhle kreténskou školu kdy nastupoval! Nebylo by mi líp jako metaři se základním vzděláním?“

WC muži, den 6

Sylvius stál na toaletě, chcal do mušle a cítil se přitom, jako by jeho srdce ronilo proudy slz. Nemohl uvěřit, že mu Lonomia mohla poslat takový vzkaz. Kdyby mu to normálně myslelo, okamžitě by mu došlo, kdo v tom má prsty. Jenže směs vyplavených hormonů a devatenáctileté whiskey vytvořila koktejl, v němž se mozek scvrknul na velikost olivy v martini.
Zaslechl ze sebou zaskřípění dveří od kabinky. Překvapeně se ohlédl a spatřil jen rudou šmouhu, jak se mu po krku vrhnul drak.
„Nech toho, kurva!“ řval Sylvius, kymácel se a snažil se odtrhnout draka, který se mu naštěstí zakousl jen do límce. „Jsem tvůj strejda Sylvius, jsem nejlepší kámoš tvýho táty, vole…!“
Dráče se náhle zarazilo a na vteřinu přiložilo ucho Sylviovi na hruď v místech, kde mají lidé srdce. Vzápětí se pustilo a střelhbitě zmizelo ve skulině větráku. Sylvius v šoku usedl do louže vlastní moči a neměl tušení, co se právě stalo.
Jídelna
„Hele, je to jasný,“ vysvětloval Sylvius ostatním. Děsivý zážitek trochu probudil k životu jeho odpočatý mozek. „Poslechl si moje srdce a nechal mě na pokoji, místo aby mi ukousnul hlavu, jak měl původně v úmyslu. Takže z toho vyplývá, že drak nemá moc nad zamilovanými.“
„A jak to asi řeší náš problém?“ otázal se Reinhard. „To si jako každej máme vybrat jednu švizdu z prvního ročníku a zabouchnout se do ní?“
„Trocha lásky ještě nikoho nezabila,“ na to Sylvius, ignoruje poněkud hrůzostrašné zážitky z vlastní minulosti.
Lemmy si představil, jak se dvoří studentce prvního ročníku, a jak dotyčná odpovídá „Jakoby randééé? Tak určitě…“ A i kdyby se studenti spárovali, co si asi počne Záchytka nebo Dušek?
„To je úplně nejdebilnější plán, jakej kdo kdy vymyslel, a že už jsem letos slyšel hodně blbostí,“ řekl nahlas. „A jedinej plán B, kterej máme v záloze, to je taky prvotřídní píčovina jedna radost. Jenže nic jinýho se asi dělat nedá…“
Reinhard otcovsky poplácal Sylvia po zádech. „Já tě chápu, chlapče,“ pravil vlídně. „Máš to těžké. Abys přišel na jiné myšlenky, svěřím ti úkol stěžejní důležitosti. Vezmeš Azaela a Ťuhýka, půjdete na střechu Akademie, rozděláte oheň, budete hlídat, jestli se na obzoru neobjeví nějaká loď a ty tomu budeš velet.“
Když Sylvius a jeho signalizační tým opustili jídelnu, pohlédl Reinhard pevným zrakem na Lemmyho. Lemmy mu pohled odhodlaně vrátil a sundal si koženou bundu, aby odhalil žílu na paži.
„Výborně. Sylvia jsme uklidili, takže můžeme zavolat Lonomii. Jsi připraven?“
„Řež do mě,“ na to Lemmy.

Lemmy s hrůzou vejral na čůrek krve, který mu stékal z předloktí do zavařovací láhve s ryskou, označující jeden litr. Začínala se mu motat hlava, ale nijak to nepřipomínalo jeho oblíbenou intoxikaci alkoholem.
„Jestli tohle přežiju, tak se vožeru,“ sdělil Lonomii, nedbaje na svou učitelskou autoritu. „A to tak, že důsledně, svědomitě a cílevědomě.“
„Ale až se vám vytvoří nová krev,“ poučila ho Lonomia. Lemmy se začínal třást po celém těle a poznenáhlu se mu rozostřovalo vidění. Též ho začínaly napadat divné věci.
„Tak můžeme?“ ozvala se Lonomia, když rudá tekutina dosáhla značky na skle.
„Éee no asi jo,“ mínil Lemmy. „Ale musíme dávat pozor na indiána Horáce…“
„Na koho?“
„Nějakou dobu byl mrtvý, ale pak zase obživl, jde po mě a chce se mi pomstít…“ objasňoval Lemmy. Reinhard a Záchytka ho chytili pod rameny a zvedli ho na nohy, na kterých Lemmy setrval zjevně jen velice nerad.
„Rituálu se můžeme zúčastnit jen my dva,“ vysvětlovala Lonomia. „Vymítač a příbuzný. Vy zůstaňte opodál a hlídejte, ať se nám tam nikdo necourá.“

Chodba, druhé patro

Zatímco Reinhard strážil chodbu za rohem, a Záchytka si vzal hlídku nad schodištěm do třetího patra, Lonomia a Lemmy došli na místo, kde byl drak naposledy spatřen. V reproduktoru školního rozhlasu zněla nahrávka skupiny Oncoming Storm („Povstanu ze svého hrobu a budu kráčet po zemi, jen abych tě viděl zemřít / bez konce budu vyčkávat, až do dne, kdy se setkáme tváří v tvář…“). Lemmy to šněroval ode zdi ke zdi, stěží trefil pět metrů širokou chodbu, Lonomia ho podepírala a občas natočila správným směrem. Dobrý trénink do manželství, napadlo Lemmyho v jedné světlejší chvilce.
Stanuli před vývodem větrací šachty z toalet a Lonomia sňala víko z nádoby s krví.
„Volání krve by mělo draka přivábit až sem,“ pravila. „A pak musíte třikrát zavolat jeho jméno. Zvládnete to? Tak fajn, počkáme.“
A vůně krve skutečně splnila svůj účel. Netrvalo dlouho a z větracího otvoru vyhlédla hlava dračího mláděte. Bylo skoro dvakrát tak velké než přede dvěma dny, kdy přistálo Lemmymu v talíři špaget.
„Určitě je to vaše?“ ptala se šeptem Lonomia. „Má rovný nos, zatímco váš je tak jako ušlechtile zakřivený.“
„Jenže já nemám nos po otci ani po matce,“ nejistě drtil Lemmy koutkem úst. „Nýbrž po jednom skinheadovi s železným boxerem.“
„Aha. No dobrá, tak jdeme na to. Zavolejte třikrát jeho jméno.“
Lemmy se nadechl.
„Nyhar… Nylarho… Nyhalreh… Do prdele…“
„Cože?“
„Ten Záchytka má fakt místo mozku varle z vola!“ zařval Lemmy. „Proč vymyslel takovouhle krávovinu a ne nějaký normální krátký jméno?!“
(Oncoming Storm: „Bolest mého srdce mi připomíná, že nebudu žít navěky / skrze mé zkažené zuby se usmívá sama smrt…“)
Otevřeným oknem v chodbě nahlédla dovnitř čísi hlava. Byl to Luboš, který se zrovna pokoušel prchnout a raději riskovat utopení, než další pobyt v tomto sanatoriu pro nebezpečné blázny, a vyslechl mimoděk jejich rozhovor.
„Nyarlathotep! Nyarlathotep! Nyarlathotep!“ zvolal Luboš mocným hlasem. Drak vztekle zasyčel a začal se kroutit, jako by podstupoval mučivé utrpení.
„Jak to že to víš, vole?“ otočil se k němu Lemmy.
„Sice jsem nikdy nebyl na rande, ale místo toho jsem četl Lovecrafta a Howarda,“ sdělil mu Luboš hlasem plným smutku. „Doufal jsem, že v Hlídce budu něco jako barbar Conan…“
„Jo, jasně, tak drž hubu,“ odbyl ho Lemmy a vrátil se k původnímu účelu své cesty sem. „Co teď?“
„Teď na něj vylejte tu krev,“ řekla Lonomia. Lemmy se sehnul, aby ze země zvedl nádobu s krví, zavrávoral, kopnul do ní a vylil asi třetinu na zem.
„Do prdele já se poseru,“ zamumlal. „To snad neni možný.“
„Rychle, polejte ho!“ zaječela Lonomia. „Jméno ho udrží na uzdě jen nějakou chvíli, a pak se nám bude chtít pomstít!“
Lemmy vychrstnul zbytek krve na draka, a z dračího mláděte začal stoupat modrý syčící dým.
„To je špatně,“ volala Lonomia. „Ten kouř by měl být červený. Modrý je proto, že té krve je málo.“
„Tak fajn, zlom mi nos,“ řekl Lemmy s naprostým odevzdáním, otočil se čelem k Lonomii a zavřel oči. „Jednou už mě ho přerazili, tak napodruhý to snad bude snazší…“
Čekal, že Lonomia se začne vymlouvat a nebude se jí chtít ho ještě víc zmasakrovat. Pocítil proto jisté překvapení a také záblesk respektu, když mu něžná dívka bez váhání jednu vytetovala pěstí, přičemž za její švih by se nemusel stydět dobře rostlý kůň.
(Oncoming Storm: „Slyš má poslední slova, než tě naposledy obejmu – prach jsi a v prach se obrátíš…“)
Drak zařval a vytrhl se ze své magické paralýzy. Skočil po Lonomii, snad aby ji ztrestal za její čarodějnické kousky, nebo možná za to, že bije jeho tatínka, ale když byl těsně u ní, zarazil se a natočil ucho k jejímu levému ňadru. Než stačil udělat něco dalšího, vrhl se po něm Lemmy, sevřel ho do poněkud drsného otcovského objetí a jal se ho skrápět proudy krve z nadvakrát přeraženého sosáku. Dráče začalo vřískat jak na jatkách.
„Ty kluku pitomá, mě to bolí víc než tebe…“ blábolil Lemmy v agonii, a nelhal. Na stěně vedle toalety se utvořil rotující mlžný otvor, který neodolatelnou silou přitáhl oba bojující. Lemmy vrazil hlavou do zdi a roztrhnul si kůži na čele. Drak chvíli statečně bojoval s ocasem omotaným kolem kliky dveří od záchoda, ale vzápětí ho otvor do Dračí dimenze nasál i s urvanou klikou, načež se zavřel a zmizel.

Druhé patro, chodba

„Co tam děláš, ty vemeno z debila?“ volal Reinhard na Luboše, který sebou mrskal ve vodě a zcela zjevně se topil.
„Neumím plavat!“ křičel Luboš a prskal vodu. „Styděl jsem se chodit na koupaliště, protože tam byly holky v plavkách…“
Reinhard si vzpomenul na mýtického utopence Káju a představil si, že by v okolí Akademie strašil další utonulý, kterého by z jeho zakletí mohla vysvobodit jen ztráta panictví.
„Podej mi ruku, blbe,“ řekl a vyklonil se z okna.

Místo činu

Bledý a třesoucí se Lemmy se sesunul po zdi a spočinul na dlaždicích. Cítil, že je jednou nohou na prahu říše stínů.
„Vypadáš, že toho máš celkem dost,“ podotkla Lonomia. Lemmy cosi zavrčel koutkem úst, protože na víc nesebral sílu.
„Po pravdě řečeno znám kouzlo, kterým bych ti tu krev mohla přičarovat zpátky v několika vteřinách,“ pokračovala Lonomia. „Jenže to by Akademii stálo dalších pět set logo.“
„V pořádku, jen do toho,“ zasípal pacient. Lonomia vyslovila zaklínadlo a Lemmy prožil několik sekund intenzivní bolesti. Ta však vzápětí odezněla a Lemmy se po dlouhé době začal cítit vcelku normálně.
(Oncoming Storm: „Ale když jsem tě spatřil, nedokázal jsem odvrátit tvář / protože ty nemáš strach z temnoty, která se skrývá v našich srdcích…“
„To by šlo,“ mínil a pokoušel se zvednout ze země. „Je mi dokonce líp než před tím krveprolitím.“
„No to si myslím,“ na to Lonomia a pyšně pohodila hlavou, až se její dosud sepnutá hříva rozletěla kolem hlavy. „Já jsem totiž geniální a na magické škole jsem měla jen samé výborné. Ale teď si musíme ještě ověřit, že kouzlo zabralo, jak mělo…“
Bez varování vytasila nůž s ozdobně vykovanou čepelí a než stačil Lemmy jakkoliv zareagovat, měl na předloktí dva hluboké šrámy, z nichž se začala opět pro změnu řinout krev.
„Do prdele posranýho!“ zařval a v duchu rezignoval na jakékoliv naděje, že by ještě někdy v životě přestal krvácet. „Takže ty jsi přece jen nasazená agentka z magický školy, ty…“
Odmlčel se, neboť nemohl najít vhodné slovo, jímž by zrádkyni počastoval. Lonomia se dala do smíchu.
„Ale kdepak. Tam už mě to nebavilo, a když jsem se dozvěděla, že na vaši Akademii se lidé přidělují za trest, brala jsem to jako výzvu. Bylo vážně potřeba ověřit, jestli je to opravdu krev, a jestli jí není zbytečně moc…“
„Kdyby to byl nějakej chlast, tak by ho rozhodně nemohlo být moc…“ začal Lemmy. Lonomia přistoupila blíž k němu.
(Oncoming Storm: „Kráčej se mnou do ohnivé záplavy / noc nebo den, navěky ztraceni ve snech…“)
„A kromě toho mě baví ti ubližovat…“ řekla tiše s napůl krvelačným a napůl okouzlujícím úsměvem. Lemmy mimoděk pocítil, že krvácející žíly na jeho ruce pulsují v rytmu „Wicked Game“ od Chrise Isaaka, jenže to už se mu přisála na obličej, a Lemmyho mozek se počal zkapalňovat. Stačil už jen koutkem úst procedit:
„Nahoře mám zašitou flašku Keltskýho Kata…“

Třetí patro, den poslední

Záchytka se zamračeně zahleděl z okna na temný bod na obzoru. Doufal, že všechny problémy již byly vyřešeny, ale měl na paměti starou ověřenou zásadu, že katastrofy přicházejí ve trojicích. Nejprve potopa, pak řádění dračího hybrida. Co by se ještě mohlo stát do třetice?
Jak se předmět na hladině blížil, vyšlo najevo, že se jedná o člun s dvěma lidmi na palubě. Jedna osoba veslovala a druhá seděla na přídi. Když se pak člun přiblížil ještě víc, Záchytkova tvář se zachmuřila. Poznal osobu, sedící na přídi člunu a jeho nálada poklesla; pochopil, že staré rčení o trojicích se opět potvrdilo.
Příď člunu škrtla o zdivo Akademie a pasažérka na přídi se zachytila římsy okna ve druhém poschodí.
„Profesorka Mokrá hlásí příchod!“ zvolala bodře a jala se drápat do okna. Záchytku maně napadlo, že kdyby vdova Mokrá nešťastnou náhodou utonula, nebyl by asi problém získat falešné svědectví, že se její ředitel v inkriminované době nacházel někde úplně jinde. Byl tu však druhý člen posádky, který celou dobu vesloval, takže Záchytka filosoficky pokrčil rameny a pomohl kolegyni přes parapet.
„Přivezla jsem vám domácí bublaninu!“ překvapila ho profesorka Mokrá, když čekal, co z ní vypadne na přivítanou. „A jako další milé překvapení si vám dovoluji představit svého snoubence!“
Záchytka vyvalil oči na muže, sedícího u vesel. Spatřil postaršího pána zasmušilých rysů. V jeho tváři byla vepsána únava veslováním a životem vůbec.
„Ano, pane řediteli, jsem tak šťastná! Já a Theopold se budeme brát!“ švitořila profesorka vdova Mokrá. „Pojď dovnitř, Theopolde, představím tě panu řediteli!“
Muž shodil z ramen nepromokavý plášť a Záchytka si všiml, že má pod ním pomačkanou a uválenou uniformu logoberské armády. Beze spěchu přešel na příď člunu a vyhoupl se do okna. Když stanul na chodbě Akademie, postavil se před Záchytku do nepředpisového pozoru, srazil kufry a zasalutoval.
„Major Theopold Šumák, důstojník logoberské lidové armády, velitel odvodu branců,“ představil se. Pak koutkem oka zašvidral na rozzářenou profesorku Mokrou.
„No tak, Theopolde, hezky jak jsme se to naučili. Co povíš panu řediteli? No?“ pobídla ho zvesela šťastná snoubenka. Major Šumák se bez nadšení otočil k Záchytkovi, který s tichou hrůzou zíral na muže, jež beze strachu hledí do tváře smrti.
„Vážený pane řediteli,“ začal major Šumák hlasem, který prozrazoval našprtanou řeč. „Jelikož Annabela již nemá rodičů, dovoluji si požádat o její ruku vás. A nejen to. Odpustíte mi snad mou troufalost, ale vzhledem k tomu, že Annabela, coby vaše pravá ruka na tomto ústavu, po dlouholeté spolupráci hledí na vás téměř jako na otce, osměluji se vás též co nezdvořileji poprosit, abyste to byl opět vy, kdo ji povede k oltáři a předá ji ve slavnostní okamžik do mé milující náruče…“
Záchytka se zapotácel a chytil se zdi.
„Co… co…cože?“ zasípal. „Jaká Annabela? Kdo… kdo je Annabela?“
„No přece já, pane řediteli,“ volala se smíchem profesorka Mokrá. „To je mé křestní jméno. Mám ještě dvě, ale…“
„Vy ste Annabela? Co si to dovolujete? Mě snad někdo ráno strčil do kafe nějakej halucinogen…“ chroptěl Záchytka, kterému se pomalu vracela rovnováha. Nadechl se, ale odpověď, která se formulovala v nepoužívaných synapsích v mozkovém centru zděděném po pravěkých savcích, nikdy nespatřila světlo světa, neboť zpoza rohu vyšli tři mladí mužové, a přetrhli tak křehké kouzlo romantické chvíle.
Major Šumák vyvalil oči a cosi zachrochtal. Reinhard a Braber se zájmem pohlédli na návštěvníka a s jistým překvapením zaregistrovali i přítomnost profesorky vdovy Mokré. Lemmy, s několika krvavými škrábanci na rukou a na tvářích, na celou sešlost vejral krhavým zrakem někoho, kdo se právě zcákal jak divoký prase, a s přiblblým úsměvem někoho, kdo nedávno absolvoval kvalitní přátelské utkání. Major Šumák ze sebe vydal prazvláštní zahýkání, načež bez jediného dalšího slova vyskočil z okna, kterým před chvílí vnikl dovnitř. Ozvalo se mohutné šplouchnutí, oknem dovnitř vlétla sprška vody a v dalším okamžiku se už mokrý major drápal do člunu a bez rozloučení se jal mocnými rozmachy veslovat pryč.
„To si spolu ještě vyřídíme, Theopolde!“ volala za ním naštvaně profesorka Mokrá. „Co si o tobě pan ředitel teď pomyslí?“
Pan ředitel pohlédl na chlapce, kteří ho svým nenadálým entré ala Diabolus ex machina vysvobodili ze zapeklité situace. Rozněžnil se. Připomenul si v duchu, že už za pár týdnů tito hoši dokončí závěrečný ročník a že se mu po nich možná bude tak trochu stýskat.
Nahlas však neřekl nic, čím by vzdáleně prozradil tuto chvilkovou slabost. Místo toho pravil: „Dobře že jdete, chlapci. Zrovna jsem pro vás chtěl poslat. Zařiďte, ať se všichni asi tak za půl hodiny shromáždí pod schodištěm ve druhém patře. Budu mít projev.“
„A to je přitom Theopold tak milý člověk…“ vrkala neúnavná profesorka Mokrá, a Záchytka si s novou hrůzou uvědomil, že už brzo si bude muset zvyknout řvát „Ste normální, Šumáková?!“ místo „Ste normální, Mokrá?!“

Epilog: druhé patro

Záchytka stál nad schodištěm a skupina studentů jej sledovala zezdola ze školní haly. Školník Stalone zatím ze svého kumbálu na nářadí vynášel krumpáče, sekery, rýče a kladiva, a vršil je na hromadu pod schody.
„Naše stará dobrá Akademie utrpěla při povodni značné škody, a až voda opadne, všichni si pod vedením školníka a několika chlapců ze čtvrtého ročníku užijete, až budete tyto škody odstraňovat a napravovat,“ započal Záchytka svůj projev. „Ještě předtím je však třeba vykonat něco jiného. Škody, jak už jsem řekl, jsou sice značné, ale podle předběžného odhadu dosahují zhruba šesti set tisíc logo. A jak možná víte, hyperborejská unie proplácí náhradu škod po přírodní katastrofě jedině tehdy, pokud se cena vyšplhá nad milión logo. Nuže - chopte se nářadí, a do večera napáchejte škodu aspoň za pět set tisíc!“
Vittus Braber se začal usmívat – poprvé v životě nikoliv démonicky a zlověstně, nýbrž s upřímným a bezelstným štěstím.

post scriptum: Akademie

„Mimochodem,“ otázal se Reinhard, když si chlapci dali během demoličních prací přestávku na cigaretu. „Jakže se přesně jmenuje ta vaše organizace?“
„Hlídka Občanského Výboru Národní Obrany,“ na to Luboš.
„Ano, takže jsem si to zapamatoval správně,“ přikývl Reinhard. „A pověz mi, hochu zlatá, napadlo vás v tom vašem výboru někdy, jak by vypadala zkratka z prvních písmen?“
Nebohý chlapec se na pár vteřin zamyslel a pak jeho tvář zešedla. Z chvějících se řas ukápla slza, a s ní se zrodilo děsivé poznání…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský