Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: urban fantasy
Hlavní postavy: Lemmy Conansson, Sylvius, ředitel Záchytka, doktor Tepichnadel, Blicher Beersson, Veronique de Caza-Trofea, Elvis Presley, Alex Delarge a údržbář, respektive Láďa br />Shrnutí: Ředitel vysoké školy historických věd, ve skutečnosti zlovolný čaroděj, se za pomoci čtyř elementů pokouší ovládnout město a vyvolat ducha pradávného mága. Naši hrdinové se pouštějí do boje osvědčenou metodou zmrvit na co šáhnou a doufat, že to nějak dopadne.
Poznámka: Některé postavy jsou ukradené odjinud, konkrétně Alex a Elvis; čtenáře snad potěší, že žijí a daří se jim dobře…

Zkoušky na vysokou

Profesorka Hooriganová vešla do sborovny, aby se zde duševně připravila na nadcházející hodinu desetinného třídění, a pojedla svou svačinu. Avšak běda! Ač prohledala svou kabelu kousek po kousku, svačinu nemohla najít. Podívala se tedy do svého šuplíku, leč ani tam svačiny nebylo. Podivena, posadila se paní profesorka ke svému stolu, a tu její zrak padl na prázdný papírový pytlík s několika drobky.
„Kdo mi sakra sežral svačinu?!“ procedila skrze zuby, upřímně rozhořčena.
„Ale ale, kolegyně,“ ozvalo se zčistajasna za ní, „Snad něco nepostrádáte?“
To ředitel Záchytka se nečekaně vrátil z nemocnice, a svůj návrat pojal ve stylu přepadové kontroly.
Profesorka Hooriganová se prudce otočila a v tu chvíli by se v ní dechu nedohledal, neboť za jedním stolem spokojeně trůnil Záchytka a ládoval do sebe jogurt, který nalezl ve stole profesorky Koňadrové.
„Éh...“ odpověděla profesorka Hooriganová, skrývajíc nepříjemné překvapení, „Kdepak, pane řediteli. Jen si dejte, když vám chutná.“
„No vidíte, že nehoří,“ děl Záchytka, sundal nohy ze stolu, kelímek od jogurtu odhodil na koberec a zkoumavě vypáčil zásuvku na stole profesorky vdovy Mokré.
„Tak copak tady máme?“ bručel si, vyndavaje na stůl postupně konev mléka, pytel brambor, uzenou kýtu, dvě zelné hlávky, vak s krupicí, ošatku s vejci a díži másla.
„No, konečně poctivá domácí, řekl bych přímo prostá, leč chutná strava,“ pochválil si to, „Ne jako ty vaše čipsy a lančmít s prošlou trvanlivostí, Hooriganová.“
„No, vidím, že už jste zase zdráv jako rybička,“ kousla do kyselého jablka paní profesorka.
„Tak tak,“ kýval Záchytka, „V tý nemocnici, i když jinak si nemůžu stěžovat, nevaří zrovna jako v interhotelu, to víte. Takže se teď poprvé po dlouhé době zas můžu pořádně nadlábnout.“
„A co žloutenková dieta?“ upozornila ho v bláhové naději profesorka.
„Eh, k ďasu s dietou,“ mávl ředitel rukou, „Potřebuju řádnou, vyváženou a sytou stravu. Nejsem žádnej kojenec, aby do mě cpali ty jejich blafy. Já jsem přece Záchytka!“
A je to tady, pomyslela si profesorka Hooriganová s hrůzou, dny spokojené nečinnosti skončily.

Lemmy měl jiné problémy. Propadal ze všech přírodních věd, které byly na učebním rozvrhu Akademie, tj. matematiky, alchymie a věštění z vnitřností, a které všechny vyučovala profesorka vdova Mokrá. Ostatní jeho spolužáci na tom nebyli o mnoho lépe. Lemmy a Sylvius přísahali profesorce Mokré pomstu, a o polední přestávce druhého dne se ji rozhodli uskutečnit.
Lemmy přistoupil k telefonu, který se nalézal ve školní hale. Sylvius dával pozor, zda se poblíž nepotlouká školník Stalone, a Lemmy vytočil osobní číslo profesorky Mokré.

„Wo ist den mein Weisswurst?!“ rozčilovala se Frau Steinkopf, když marně hledala svou oblíbenou přesnídávku.
„Pst,“ naklonila se k ní profesorka Hooriganová, „Záchytka se vrátil.“
„Was?“ nerozuměla Frau Steinkopf, „Kannen Sie es im Troll sagen, bitte?“
„Záchytka ist zurück gekommen!“ použila profesorka Hooriganová své chatrné znalosti trollštiny.
„Thor mit uns!“ vyděsila se Frau Steinkopf, „Das ist schrecklich!“
„Co si to tady šuškáte, kolegyně?“ vynořil se Záchytka náhle zpoza skříně, likviduje zrovna obloženou bagetu, kterou našel v osobních věcech profesora Čepele. „Právě jsem se dosyta najedl, a nyní svolám schůzi sboru! Hooriganová, svolejte štáb, ale vynechejte laskavě vdovu Mokrou. Tu nemusím vidět dřív, než to bude nevyhnutelné.“
Když ředitel dobře posvačil, nadechl se, aby zahájil svou řeč. Vtom zazvonil telefon na stole nepřítomné profesorky vdovy Mokré.
„Proboha, ta ženská otravuje, i když tady není!“ zvolal Záchytka a zvedl sluchátko.
„Paní profesorko,“ ozval se vemlouvavý šepot. „Již dlouho vás tajně miluji. Vaše hodiny jsou mi lekcemi krásy a něhy. Vaše oči jsou jako hvězdy a váš úsměv jako duha…“
Záchytka zamračeně, ale se značným zájmem naslouchal.

„…nikdy však nesmíte zvědět mé jméno,“ pokračoval Lemmy v hale. „Jedině tak zůstane má láska platonická a čistá…“
Zatímco takto „hovořil“, a Sylvius vedle něho stěží potlačoval smích, Záchytka se potichu a po špičkách vyplížil ze sborovny, a než se hoši nadáli, stál za nimi a držel každého za jedno ucho. Lemmy zařval leknutím a upustil sluchátko.
„Dobrý den, hoši!“ zvolal bujaře Záchytka. „Tak už mě tu zase máte! A neoprávněná manipulace s telefonním přístrojem pro vás bude mít škaredé důsledky,“ dodal líbezně, cituje školní řád.
„Liška je v pasti,“ oznámil do sluchátka, zavěsil, a odvedl oba přistižené viníky do předpokoje své kanceláře, nazývané též Katovna či Předpeklí.
„Vy si prostě nedáte pokoj,“ volal šťastně, a kroužil přitom ve svém kolečkovém křesle. „Ale to se mi zrovna hodí. Vy, studente…é?…“ ukázal na Lemmyho. „Cohensohn?“
„Conansson,“ na to Lemmy s neblahou předtuchou.
„Jo, tak vy jste na mě posledně udělal opravdu dobrý dojem, jak jste zlikvidoval náměstka Skalpovaného Šakala. A proto si myslím, že vám mohu svěřit další práci podobného druhu.“
„Do háje,“ pravil otráveně Lemmy.
„Pakliže odmítnete,“ Záchytka sepjal špičky prstů a upřel na oba chlapce svůj pověstný neproniknutelný pohled, „předám vdově Mokré nahrávku vašeho podařeného milostného vyznání, ovšemže i se jmény tajných ctitelů.“
„Tak o co jde?“ ptal se Lemmy.
„Jedná se o ředitele vysoké školy historických věd. Doktor Gego Tepichnadel. Je to bratranec Skalpovaného Šakala, svrženého náměstka ministerstva školství.“ pravil Záchytka. „Mám takový pocit, že proti mně kuje nějaké intriky, jenže nemohu zjistit, o co se konkrétně jedná. Ten chlap se vyzná v černé magii, takže není lehké odhalit, co chystá. Vaším úkolem bude proniknout na území jeho školy, a vyzvědět, o co jde.“
„A jak to mám provést?“
„Knihovna fakulty příležitostně přijímá na praxi brigádníky ze středních odborných škol,“ pravil Záchytka. „Přihlásíte se tam, a necháte se zaměstnat. Tím proniknete do prostředí fakulty a zmapujete si území protivníka. No a pak už jistě něco vymyslíte.“
„Chci tam mít s sebou Sylvia. Budeme si vzájemně krýt záda.“
„Jak račte. Možná,“ zauvažoval Záchytka, „když se vám podaří dosáhnout kýženého cíle, bych mohl uvažovat o tom, že poněkud zmírním šíři výuky přírodních věd.“
„Považujte úkol za předem splněný!“ zvolal Lemmy.

Fakulta historických věd ležela téměř v samém centru města, ve starobylém jádru s původní výstavbou z dob logoberských králů. Měla rozsáhlou knihovnu s mnoha tisíci svazky, a tým knihovnic jen uvítal, když nastoupili dva zdatní mládenci. Ve fondu vládl značný chlív, a bylo nutno seřadit a zkatalogizovat zhruba dvacet tisíc starých knih.
Pomoc dvou mladých a zdatných brigádníků se v muzeu hodila, neboť na půdě školy právě končila jubilejní výstava, nazvaná Pět set let Nového Světa, která oslavovala půl tisíciletí od objevení nového světadílu, brutální genocidy jeho původních obyvatel, a znovuzalidnění kontinentu trestanci a náboženskými fanatiky.
Sylvius a Lemmy seděli nad katalogizačními lístky, které v rámci své praxe převáděli na nový systém desetinného třídění dle Melvilla Pasquilla. Ve volných chvilkách si pročítali svazky humoristického magazínu Bžochrda z minulého století, ale moc jim to ducha nepozvedlo. Nejenom, že ty vtipy byly nebetyčně pitomé, ale navíc měly kurzívou zvýrazněnou pointu „Co takhle to celý zapálit a vzít roha?“ navrhoval Sylvius, celoživotní milovník a obdivovatel literatury. „Ještě horší je, že jsme ještě neměli vůbec čas věnovat se tomu, proč jsme vůbec tady,“ dodal pak.
„Ahá, myslíš vyhotovení seznamu poškozených svazků,“ pronesl hlasitě Lemmy a udělal na Sylvia výhružný obličej, naznačuje tím, že stěny mohou mít uši.
„Sorry, vole,“ šeptal Sylvius. „Jsem jen dezorientován tím, že na týhle akci nemáme možnost vytyčit si operační základnu, a musíme se pohybovat čistě jen na nepřátelským území.“
„Jo, myslíš hospodu,“ pokýval hlavou Lemmy. „Ale neboj. Není to tak zlý, jak to vypadá. Tady v zásuvce mám ukrytou nouzovou železnou zásobu. Několik lahvových piv značkové kvality. Do těch se ale pustíme, až půjde opravdu do tuhýho.“
Do místnosti strčila hlavu paní Treibspindelová. Maličká čiperná stařenka, která měla v hlavě pod šedivým drdůlkem uloženy všechny ty tisíce dokumentů zdejšího fondu, ale byla už moc slabá, než aby je sama seřazovala.
„Hoši!“ zavolala. „Pojďte mi pomoci s nějakými věcmi do výstavní síně!“
Lemmy se Sylviem na sebe mrkli. Konečně se po týdnu perné práce naskýtá šance zmapovat další část protivníkova teritoria a případně omrknout vývoj věcí.
„Půjdeme tajnou chodbou,“ mrkla na hochy paní Treibspindelová. „Je to kratší než přes nádvoří.“ Odemkla dveře, které oba studenti zprvu považovali za skříň. Potom šli všichni tři dlouhou, tmavou a hlavně úzkou chodbou, plnou pavučin, až vyšli do světla v jakémsi skladišti.

Ve výstavní síni bylo viděti mnoho zajímavých věcí, které obyvatelé civilizovaných zemí vesměs nakradli po okolním světě, když předtím vyvraždili původní obyvatele. Dále se tyto prostory hemžily pracovníky fakulty, kteří právě likvidovali výstavu.
Uprostřed síně stál vysoký a vyhublý muž, a řval příkazy na své podřízené. Sylvius s Lemmym byli překvapeni tím, jak se ředitel Tepichnadel nápadně podobal jejich vlastnímu šéfovi, řediteli Záchytkovi.
„To není žádnej ojedinělej případ,“ šeptal Lemmy svému druhovi, „Ředitel Vorvaň z kupecký školy sice nosil společenskej oděv a chodil hladce oholen, ale v gruntu se Záchytkovi taky podobou značně blížil, a náměstek Skalpovanej Šakal zrovna tak, až na to, že ten zas měl v nose gazelí roh.“
„Stát se ředitelem zřejmě vyžaduje jedince s určitým genofondem,“ mínil Sylvius.
„Někdo musí odnýst, respektive uklidit do hlavního sálu tu urnu, respektive popelnici,“ volal jakýsi obtloustlý údržbář a zahlédl oba studenty.
„Hoši, respektive chlapci, pojďte sem,“ poručil jim, „Já jsem Ladislav, respektive Láďa, a vy teď vezmete tyhlety věci, a půjdete za mnou, respektive budete mě následovat.“
S těmi slovy vrazil Lemmymu do náručí těžkou černou smaltovanou nádobu a Sylviovi zas desetikilový model lodě s mnoha plachtami.
„Hoj, ahoj,“ začal si údržbář šťastně prozpěvovat, „pojedeme spolu lodí bílou, respektive jachtou... No tak, hoši, pojďte. Teď půjdeme přes nádvoří, respektive přes tadyto dláždění, a....ty troubo, co to děláš, respektive kam šlapeš?!“
Poslední slova patřila Lemmymu, který zakopl, a urna, kterou nesl, spadla na zem. Z ní se vysypala hromádka popela.
„Kdo to udělal?!“ zaječel ředitel, který celou tragédii viděl.
„On to vysypal,“ ukázal Respektive Láďa na Lemmyho, který stydlivě přestíral, že za nic nemůže. „Respektive zakopnul a pustil to.“
„To se vám teda povedlo,“ vrčel Tepichnadel, „V té urně je popel zakladatele fakulty, velkého mága a alchymisty Sterlinga von Labutě!“
„Byl,“ podotkl tiše Sylvius, ale ředitel ho naštěstí neslyšel.
„Já přinesu smeták,“ nabídl se Respektive Láďa, „A zametu to.“
Nastalo ticho, plné očekávání.
„Respektive vrátím do urny,“ dodal Láďa. „A vy dva,“ řekl oběma pomocníkům, „Běžte radši pryč, respektive se někam zahrabte, protože tady jste k ničemu, respektive tady jen překážíte!“

„Hele, hele,“ oznámil Sylvius vzrušeně, když opět seděli v temné knihovně a katalogizovali knihy. „Tady jsem objevil magickou knihu. Je tady jedna kapitola o vyvolávání démonů. Píše se tady, jak vyvolat duchy čtyř živlů.“
„No a co,“ mávl Lemmy rukou. „Těch keců jsou mraky, a jsou to všecko jen žvásty, protože kdyby to bylo pravdivý, tak nikdo nedělá nic jinýho než vyvolává démony. Podle mě tyhle knihy slouží k odvedení pozornosti od skutečný magie. Skalpovanej Šakal žádný knihy neměl, protože neuměl číst, a jak mu to šlo.“
„Jenže pozor,“ pravil Sylvius. „Tady stojí, že k vyvolání elementálů je nezbytné použít popel ze spáleného těla velkého mága. To ti nic neříká?“
„No, říká,“ připustil Lemmy. „Takže i kdyby ta kniha byla blábol, jako že je, tak aspoň máme stopu, k čemu se Gego může chystat.“
„Ale poslechni si, co se píše v anotaci,“ nedal se Sylvius. „,Pohled do nejvyšších tajů vesmírných zákonitostí; proč si v kině sedne čahoun vždycky před vás? Proč poctivého policistu zastřelí vždycky týden před odchodem do penze? Proč inteligentní a snaživé vysokoškolačky otěhotní vždycky v předposledním ročníku? Přiložen slevový kupón.´ Kámo, tohle je skutečná, přirozená magie, ne nějaký okultistický kydy pro neurotický adolescenty v černým.“
„Možná máš pravdu,“ přitakal zamyšleně Lemmy. „Takže bysme ji měli schovat, aby nepadla Tepichnadelovi do ruky, třeba po ní pase.“
„Nechci tě děsit,“ řekl Sylvius. „Ale podle katalogizačního lístku by tady měly být dva exempláře. A ať koukám jak chci, tak tady vidím jenom jeden.“
„No to je skvělý,“ mínil Lemmy. „Jenže já už s démony bojoval, a zdaleka to není tak hrozný, jak se říká. Každopádně bych dneska večer po šichtě zašel do hospody U krále Sigmunda, je to tady kousek za rohem. Jistota je jistota, a jestli k něčemu dojde, tak by se nemusela dlouho naskytnout další šance spravedlivě popít.“

„Zameťte to pořádně, člověče,“ nabádal ředitel svého pomocníka Láďu. „Ten popel je naprosto nezbytnou součástí rituálu, pomocí něhož lze vyvolat elementy, neboli démony živlů!“
„Já se snažím, respektive dělám co můžu,“ odsekl Respektive Láďa, a vracel popel do urny pomocí košťátka a lopatky.
„No jo, no jo,“ uklidňoval ho ředitel Tepichnadel. „Tak ten popel odneste do hlavního sálu k ostatním proprietám a pustíme se do toho. Ředitel Záchytka z Logoberské Akademie mi provedl takovou ošklivou věc. Nechal zlikvidovat mého bratrance a spojence, náměstka Skalpovaného Šakala z ministerstva školství. To hatí mé plány na ovládnutí světa a já mu přísahal strašlivou pomstu. Naštěstí se mi podařilo objevit starodávnou knihu, podle níž dokážu vyvolat démony živlů.“
„A to je jako co, respektive co to obnáší?“ ptal se Respektive Láďa.
„To jsou duchové čtyř elementů,“ rozpovídal se ředitel. „Vody, vzduchu, země a ohně. Když je vyvolám do existence, budu jim moci přikázat, aby zahubili mé nepřátele a učinili mne pánem světa.“
„Máte to šikovně naplánovaný,“ pochválil ho údržbář. „Respektive víte co chcete. To zas každej neví a já jsem pyšnej na to, že můžu sloužit dobrý věci, respektive stát na tý správný straně barikády.“
Vracel mocný popel do nádoby a netušil, že spolu s popelem dávného mága shrabává do urny částečky prachu, organických zbytků a vší možné nečistoty, hmyz, roztoče a bacily.

Druhý den ráno se Lemmy se Sylviem opět sešli ve studených místnostech fakultní knihovny. Chvíli bylo ticho. První promluvil Lemmy.
„To jsme se zrychtovali, co?“
„Jak zvířata,“ zasténal Sylvius. „Já vůbec nevím, kde mám hlavu. Nevíš, co je dobrý na kocovinu?“
„Nic. Absolutně nic, a to si nedělám srandu. Lze ji jenom trochu zmírnit, a k dispozici je jedině lahvová desítka,“ sdělil mu Lemmy smutnou zprávu.
„Takhle to dál nepůjde,“ mínil Sylvius. „Takhle se jakživ nedostaneme k plnění úkolu.“
„Aspoň jsme si obhlédli terén a protivníka,“ děl Lemmy, vraceje se k původnímu poslání, které zde od začátku sledovali. „A to není k zahození.“
„Akorát že nás považujou za pitomce,“ posteskl si Sylvius.
„Často mne mnozí považovali za pitomce,“ pozvedl Lemmy prst. „A později pak krutě vystřízlivěli, když jsem jim dal pocítit svou sílu.“
„No tak tos mě uklidnil,“ povzdechl si Sylvius. „Já jsem ale náhodou taky po krutém vystřízlivění. Nechtěl bys radši otevřít to pivo?“
Lemmy pokrčil rameny a otevřel šuplík, v němž schovával lahvové pivo.
„Ty vole!!!“ oznámil pak Sylviovi.
„Co se děje?“ ptal se Sylvius zpoza hromady knih.
„Já nevim, vole,“ odpověděl mu hlas, který vůbec nepatřil Lemmymu. „Prostě si sedím doma u snídaně, ne, piju osmý pivo, a najednou nějakej vzdušnej vír, nebo co, a vtom sem tady zavřenej v rakvi...“
Sylvius vyletěl a nahlédl zkoprnělému Lemmymu přes rameno. V otevřené zásuvce ležel pivní král Blicher Beersson I., a několik prázdných lahví.
„Naštěstí tu ale byly tyhle kojenecký lahve, který v akutní situaci, když už přímo neléčí, tak alespoň stabilizují,“ pokračoval Blicher ve scestném monologu. „Kde to vlastně jsem, hele, a co tady děláte vy dva?“
„Von nám vychlastal všechno pivo!“ zaúpěl Lemmy. „Kde ses tu vzal, ty mořská houbo?“
„Řikám, ne? Zničehonic mě něco přeneslo sem; co se původně zdálo rakví, ukázalo se šuplíkem,“ krčil Blicher rameny, „Kde tady mají pivo?“
„Tohle je knihovna Logoberské fakulty historických věd,“ oznámil mu Sylvius. „A neexistuje jedinej, fakticky ani jedinej rozumnej důvod, proč bys tady měl sedět v šuplíku.“
„A to je zároveň odpověď na tvou druhou otázku,“ řekl Lemmy. „Pivo tu není. My si nosíme vlastní, ale tos právě vsáknul. Ty seš snad z molitanu, ty vole.“
„Snad chvilku přežiješ bez piva, ne?“ odsekl Blicher. Už sedm minut neměl ani kapku a začaly se ho zmocňovat nepříjemné abstinenční příznaky a rostoucí podrážděnost.
„Nejsi zas tak daleko od domova,“ uklidňoval ho Sylvius. „A nějakou hospodu v okolí muzea snad taky najdeš. Prakticky za rohem je putyka U krále Sigmunda.“
Blicher vyskočil ze zásuvky, kam se díky svým rozměrům snadno vešel, a zamířil ke dveřím.
„No, hoši, rád jsem vás zase viděl,“ hlásil cestou. „Teď padám na První pomoc, to jest do nejbližší hospody. Tam mě taky najdete, až vám tady padne, jestli budete mít chuť poklábosit o starých časech... Ty vole! Tohle je knihovnice?“
Poslední slova patřila osobě, která náhle a nečekaně vešla do místnosti z tajné chodby. Lemmymu i Sylviovi bylo hned jasné, že tohle není knihovnice. A nejenom knihovnice ze zdejší knihovny, ale že to prostě není vůbec žádná knihovnice. Lemmy, Sylvius a Blicher hleděli na naprosto perfektně přitažlivou ženu, nejdokonalejší, jakou kdy kdo z nich viděl. Nebyl to známý typ „panenka Barbie“, jaké tvoří doplněk image úspěšných podnikatelů a politiků. Žena byla tmavovlasá a dokonce neměla ani dokonale ladnou opálenou postavu. Tvary měla jaksi zaoblenější, což ovšem, jak známo, se každému muži líbí, a je záhadou, proč se nám filmoví tvůrci snaží neustále jako ideál krásy vnutit kostru potaženou kůží.
Tato žena měla na své velice půvabné vizáži několik drobných chybiček, či spíše řekněme nesrovnalostí, a byla nevyzývavě oděná do šatů nenápadných sladěných barev. Též make up nebyl nijak křiklavý. To všechno dohromady dávalo vzhled té nejúžasnější bohyně. Výraz její tváře pak způsobil, že se Sylvius musel předklonit, Blicher na chvilku zapomněl na pivo, a Lemmy se bez ohledu na drtivou kocovinu začal tvářit jako člověk.
„Kde jsem se to ocitla, chlapci?“ zeptala se neznámá.
Sylvius se nadechl, ale nedostal ze sebe ani slovo. Všichni tři se do příchozí krásky okamžitě a s konečnou platností zamilovali.
„Tohle je knihovna logoberské fakulty historie,“ vyždímal ze sebe Lemmy po kratší pauze.
„No ne,“ pravila neznámá žena. „Ale co tady dělám já? Jednu chvíli si jen tak ležím, a najednou jsem tady. Ale takoví šikovní mládenci jako vy mi jistě pomohou, že?“
Sylvius se posadil na židli, protože stát už prostě nemohl.
„Jdu zrovna do hospody na pivo,“ využil Blicher šance. „Můžete jít zatím se mnou, slečno, a tam se dohodneme na dalším postupu. Tady tihle hoši s námi bohužel nemohou,“ dodal, a bylo znát, jak moc je mu to líto.
„Co se to tady vlastně děje?“ nalezl Sylvius řeč. „Objevují se tady lidi, a nevědí, proč tu jsou.“
„To je fakt,“ přidal se Lemmy. „A není od vás hezký dělat tohle dvěma mládencům, který se potřebujou zotavit po náročné noci. Člověk aby se bál otevřít dveře, protože za nima někdo může stát a ptát se, kde to je?“ S těmi slovy otevřel dveře na toaletu, aby si opláchl hlavu pod vodou, a se zděšeným zařváním odskočil. Na WC stál jakýsi chlap ve stříbřitě blýskavém obleku.
„Kde to jsem?“ zeptal se.
„Další,“ pravil Lemmy. „Vítejte na dni otevřených dveří. Seznamte se: Já jsem Lemmy Conansson, tohle je můj kámoš Sylvius Záhorský, tohle je Blicher Beersson a tady slečna....“
„Veronique de Caza-Trofea,“ představila se dívka a vyslovila jméno tak, že všechny přítomné zamrazilo hluboko v žaludku.
„Jo! To je kočka!“ pravil nový přírůstek a opustil WC. Měl černé vlasy s napomádovanou patkou a ostře zastřižené kotlety, jakož i zrcadlové brýle. Lemmy, který svému zevnějšku věnoval dost pozornosti, vedle něj vypadal jako hipík, co žil dva roky v lese na ekologické farmě.
„Hej, bejby! Elvis jméno mé! Děkuji mnohokrát!“ pozdravil pak s lusknutím prstů a vykouzlil neodolatelně křivý úsměv.
„Elvis právě vstoupil do budovy!“ pokračoval. „Král tedy obvykle nesestupuje do páchnoucího sklepení. Jen občas zajdu v přestrojení mezi lid, abych zjistil, jak o mě smýšlí. Tahle podivná nepříjemnost mě ale zastihla v běžném domácím oděvu. Může mi někdo říct, jak jsem se tu ocitl?“
„Já teda ne,“ řekl Lemmy, nemile si vědom toho, že s Elvisem po boku se rapidně snižují jeho šance u překrásné Veroniky.
„Pán je král?“ otázal se Blicher. „To je náhodička. Já se totiž shodou okolností honosím stejným titulem. Jsem Blicher Biersson První, řečený Pivní., takto král nad vším pivem říší tohoto světa.“
„Složil bych vám poklonu, Vaše Veličenstvo,“ děl Elvis. „Ale sluší se nejprve vzdát hold překrásné dámě. Slunce nezáří tak, jako vaše oči, mademoiselle...“
„Já jsem totiž taky královna,“ zavrkala Veronique. „Teda královna krásy, víte...“
„Kdyby se někdo obtěžoval nám oznámit, že se dneska ráno v knihovně koná banket za účasti takhle nóbl společnosti,“ prohlásil Lemmy, „vzali bysme si aspoň visačky V.I.P.“
„Ten titul vám padne se stejnou ladností, jako vaše krásné šaty, drahá mylady,“ rozplýval se Elvis. „Pro váš jediný úsměv bych se vzdal svého království.“
„A čemu že to medle kralujete?“ tázal se konverzačním tónem Blicher, jako profík profíka.
„Jsem král rock´n´rollu,“ odvětil Elvis. „Děkuji mnohokrát. To snad ví každý.“
„Rád vás poznávám, sire,“ naznačil Blicher lehkou úklonou hlavy svou úctu. „Myslím, že naše říše mají po dlouhá léta ty nejpřátelštější vztahy, a jsem šťasten, že vás zastihuji osobně a v dobrém zdraví.“
„Radost nad shledáním s tak milými lidmi z mé společenské vrstvy,“ ozvala se Veronique a oba králové se ztopořili do uctivého pozoru, „je zkalena jen tím, že nikdo nevíme, proč a jak jsme se tady vlastně octli.“
„Že by anarchistické spiknutí?“ nadhodil Blicher.
„Neřekl bych,“ vstoupil do hovoru Lemmy a jako správný rebel ignoroval, že s králi je nutno hovořit vkleče a se skloněnou hlavou. „Anarchisté sice nemilují korunovaný hlavy, ale sex, pivo a rock´n´roll mají zato v mimořádný oblibě. Čím by jinak vyplnili volnej čas v přestávkách mezi revolucemi a pouličním třídním bojem...? Ha... Co jsem to právě řekl...?“
Lemmy se odmlčel a v duchu si přehrál svou hlášku. Bylo v ní totiž cosi podivně známého, jakýsi všeobecně platný vzorec, který dával v určitém kontextu smysl ...
„Mám to. Sex, pivo a rock´n´roll,“ luskl Lemmy prsty, bezostyšně tak znárodniv královské gesto. „Řekl bych, že jsem na to kápnul. Tihle monarchové se nám tu zjevujou podle jistýho schématu... “
„Ten zábavný poddaný má úplnou pravdu,“ podotkl Elvis. „Možná bych ho mohl učinit svým dvorním šaškem, aby mi humornou formou poskytoval lidová moudra a rady. V současné době to dělá Ringo Starr, ale kdo se má pořád koukat na ten jeho prdelní ksicht? Děkuji mnohokrát. Fakt je, že sex, pivo a rock´n´roll k sobě patří tak jako oheň, vzduch a voda...“
„Teď mě napadlo ještě něco dalšího,“ na to Lemmy. „Co když ta kniha o démonech byla pravdivá, a zdejší ředitel se pokusil vyvolat duchy živlů?“
„Tak to se mu to trochu nepovedlo,“ ozval se Sylvius. „Možná proto, žes rozsypal ten popel.“
„Hele, to dává smysl: Rock´n´roll jako oheň, kterej pálí, ale očišťuje. Pivo jako vzduch, protože obojí je nutno polykat plnými doušky, aby člověk přežil, a sex jako voda, protože... é... je to prostě tak jako mokrý, ne?“
„Ale živly jsou čtyři. Ještě země,“ upozornil Lemmyho Sylvius.
„Mě už ale nenapadá nic, co by mohlo doplnit tu takřka svatou trojici,“ zapředla Veronique a Elvis na ni lascivně zamrkal. Bohužel si zapomněl sundat své černé brýle, takže to nepřineslo žádný efekt.
„Něco tvrdýho a hrubýho,“ přemítal nahlas Lemmy. „Vzhledem k okolnostem bych si odvážil tipnout tak jedině... násilí.“
„Sex, pivo, rock´n´roll a násilí...“ přeříkal si to Sylvius. „To by se tady taky znenadání mohl objevit rozběsněný Braber?“
„Inu, nebylo by špatné vidět zase starého dobrého Vittuse,“ pravil Blicher. Lemmy a Sylvius zvážili toto prohlášení a shledali jej falešným a prázdným. Než stačil někdo něco říct, dveře se rozlétly a do knihovny vrazil hubený, nevysoký maník celý v bílém, jen s černou buřinkou na hlavě, který v ruce třímal zakrvácenou břitvu.
„Klid, příteli,“ jal se Lemmy hovořit uklidňujícím tónem, ale hlas se mu lehce třásl. „Nikdo ti nechce ublížit.“
Příchozí si ho změřil nevlídným pohledem. „Neguljá vo to, jestli nechcete ublížit vy mě,“ promluvil, „ale jestli třeba nebudu chtít bitkově ublížit já vám, bračny. Bog vám zkop šáry, kde to vůbec jsem?“
„Je to jak jsem říkal,“ prohlásil Lemmy. „Násilí jako země, tvrdý a drsný.“
„Ultra násilí,“ opravil ho neznámý. „Ultra tvrdý a chorošně drsný jak ten rejzr, se kterým ti rozripuju gorlo, jestli kvikle netolkneš, vo co tady guljá!“
„Věc se má tak,“ děl Lemmy a nervózně pošilhával po lesklé čepeli břitvy, „že ty jsi zřejmě král násilí, a jako takový jsi byl magicky přenesen sem do muzea. Tady se totiž dneska nedobrovolně shromažďují takový podobný osobnosti, jako ztělesnění určitých věcí...“
„Járble járble. Z toho nedyguju jedinej verd,“ ušklíbl se neznámý. „Ale král násilí, bratře, to zní chorošně írům Vašeho Oddanýho malýho Alexe. Takže mi snad taky můžeš dát sovět, jak se můžu dostat zpátky ke svejm frendíkům do svýho starýho dobrýho gorodu.“
„Hele, tady v týhle škole sídlí mocný mág, který vás omylem přivolal,“ řekl Lemmy. „A když ho zneškodníme, neutralizujeme tím kouzlo a všichni se vrátíte do své skutečné existence.“
„Tolkuješ lunatický verdy, bratře, a znepokojuješ mne,“ děl Alex, očistil břitvu o záclonu a schoval ji do kapsy.
„Bog mi zkop šáry,“ pravil náhle, spatřiv Veroniku. „Horor šou! To je ta nejchorošnější ptica, co jsem kdy zlukoval. Co bys tolkla na trochu starýho dobrýho kartáčení, děvočko?“
„Jsi moc malej, Alexi,“ řekla Veronique a jakoby náhodou popošla blíž k Elvisovi. Ten pobledl, protože měl sice ostře zastřižené kotlety, zato Alex měl ostře nabroušenou břitvu, a to se spíš počítá. Alex se ale jen zasmál.
„Príma príma prím, jen jsem se ptal,“ pokrčil rameny. „Váš Pokornej Alex si vobyčejně bere co chce bez ptaní.“
„Má někdo válečný plán?“ snažil se Lemmy usměrnit hovor žádoucím směrem.
„Půjdeme do hospody na pivo,“ navrhl Blicher.
„Roztočíme tady pořádnej mejdan,“ ozval se Elvis.
„Zkopem jim járblkoule a ztolčokujem fejsy, až poteče blažka střík střík střík,“ rozvinul Alex svou taktiku.
„Co kdybychom to zkusili po dobrém?“ zeptala se medovým hlasem Veronique.
„Je-li to vaše přání, krásná seňorito,“ nelenil Elvis, „pak jsem hotov udělit mágovi audienci.“
„Dost řečí,“ shrnul to Lemmy. „Jdeme do hlavní síně. Nemáme na to celej den. Je načase
„Měli bychom se rozdělit,“ navrhl Sylvius. „Tři půjdou chodbou, a tři po nádvoří, abychom zúžili jejich akční prostor.“
„Pravdu díš, věrný poddaný,“ pochválil jej Blicher, který v přítomnosti ostatních králů začal pociťovat svou stavovskou nadřazenost. „Avšak, s kterou skupinou půjde zde slečna? É... tím chci říct,“ dodal, „Že mi jde o její bezpečnost, že...“
To mohl být problém, nicméně Lemmy byl pevně rozhodnut, že přítomnost sexy bohyně nesmí vnést rozkol do jednotných řad jeho fronty.
„Ať jde s Elvisem a Sylviem chodbou,“ rozhodl v okamžiku. „A já půjdu s Blicherem a Alexem po nádvoří. Pokud nikdo z nás nenarazí cestou na nepřítele, sejdeme se v hlavním sále a dohodneme se na dalším postupu.“
Elvis a Sylvius nadšeně souhlasili, i když Alex s Blicherem trochu brblali. Jednalo se ale jen o pár minut, a tak šli.

Sylvius, tak jak to viděl u paní Treibspindelové, hrábl za skříň, vylovil klíč a odemkl tajnou chodbu. V chodbě byla tma a Sylvius nevěděl, kde je vypínač, takže museli jít potmě.
„Kdo to na mě sáhnul?“ ozvala se Veronique po chvilce putování tmou. Jelikož byla bohyní sexu, bylo její rozhořčení jen obligátní, ale tak to má být, protože správný sex přichází vždy teprve po určitých odkladech a pozdržení.
„Já ne!“ bránili se oba představitelé mužského pohlaví. Po chvilce se Sylvius pokusil svůj kousek zopakovat, jenže omylem sáhl na zadek Elvisovi. Elvis pochopil, která bije a navařil mu jednu pěstí, bohužel však zasáhl Veroniku. Ta se taky naštvala a vrazila naslepo facku Sylviovi.
„Necháme toho, jo?“ navrhl Elvis.
„Správně,“ souhlasil Sylvius.
Veronique, zklamaná tím, že ve tmě nestojí chlapům za pořádnou rvačku, vzkročila kupředu a vzápětí narazila hlavou do zdi, a bez hlesu padla k zemi.
„Jo, pozor, tady někde chodba odbočuje doprava,“ děl Sylvius, zakopl o její tělo a zažil nejkrásnější pád ve svém životě.
„Zvedej se, troubo,“ pomáhal mu Elvis na nohy, a pak se oba srazili hlavami, když se pokusili zvednout Veroniku.
„A dost!“ vyštěkl Elvis, když si zatlačil bouli. „Takhle se zmrzačíme dřív, než někam dojdeme.“

Na nádvoří bylo světla dost, takže Lemmyho komando postupovalo rychleji.
„Hele, co je to támhle za tento?“ zeptal se Blicher a ukázal na kašnu uprostřed nádvoří.
„Kašna,“ řekl Lemmy. „Proč se ptáš?“
„V kašně je studená voda, ne?“ kul železo Blicher. „Takže je šance, že si tam některej zaměstnanec nechává chladit pivo...“ Ani nedomluvil a ve zběsilé chtivosti se hnal ke kašně.
„Opatrně,“ volal Lemmy. „Nepřítel číhá!“
Blicher však nedbal jeho varování, protože když cítil pivo, tu neviděl a neslyšel. Naklonil se přes obrubu kašny a jeho zrak padl na vysněnou basu lahví těsně pod hladinou.
„Paráda,“ zajásal, „Je tu jen deset lahví!“ zavolal na své druhy. „Tak jednu vám každýmu dám a zbytek vychlastám sám. To akorát stihneme.“
„Pivo nedrinkám,“ děl Alex. „Nebylo by tam mlíko?“
„Fuj, ty prase,“ odplivl si Blicher. „Kojenec s břitvou!“ Zhnuseně se ušklíbl a hrábl pod hladinu pro vytoužený nektar. V tu chvíli se zdánlivě odnikud vynořila oslizlá zelená ruka, uchopila Blichera pod krkem a stáhla jej do hlubin kašny. Alex s Lemmym doběhli pozdě, po jejich příteli nebylo ani vidu.
„Ha! Zrada!“ drtil Lemmy slova mezi zuby. „Zřejmě znají naše slabá místa!“
„Já žádný slabý místo nemám, bratře,“ oznámil mu Alex. „Mě ty bračny nedostanou.“
„Měl jsem tušit, že Gego chová v kašně vodníka,“ řekl Lemmy. „Kdysi to byl běžnej zvyk mágů a vládců, a jelikož jde o fakultu historie... No, pozdě si dělat výčitky. Blichera jsme ztratili. Byl to dobrej chlap...“ pravil, a mužně zamáčkl slzu, jež se mu drala v oko. „Vždycky toužil po důstojném konci, jsa zpit k smrti pivem, a přál si být pohřben do pivní várnice.“
„C´est la vie, bratře,“ pokrčil Alex rameny. „To ale těm soďákům nedarujeme.“
„Hele, ta voda se nějak vaří nebo co,“ všiml si Lemmy. „Zřejmě jak někde v hlubinách probíhá smrtelný zápas...“
Z kašny vytryskl mohutný gejzír a mezi girlandami bublinek vyplula na hladinu dvě těla. Jedno maličké a kulaté, jež patřilo Blicherovi, a vířivě mrskalo údy, pokoušeje se udržet nad vodou. Druhé bylo veliké, zelené a obrostlé řasami, a to plulo nehybně bradou vzhůru.
Pivní král svůj souboj s vodníkem vyhrál, i když ne vlastní snahou. Útokem netvora byl zaskočen, a nezmohl se na odpor, ale osud vykonal svou práci za něj.
Vodník, zvyklý jen na vodu, byl po celý život abstinentem. V podobě Blichera stáhl do své kašny časovanou bombu. Tělo pivního krále obsahovalo absorbovaný alkohol, který vylučoval močí, potem a slzami. V minutě otrávil vodu a vše živé v ní. Vodníkovy žábry vypověděly službu a tak se mu zastavilo srdce.
Lemmy s Alexem se naklonili, aby Blichera vytáhli z vody, ale ten náhle zprůsvitněl a zmizel.
„Co se kurva děje?“ znepokojeně se ptal Alex. „Proč ten lunatik nemůže chvíli zůstat v klidu?“
„Magická atmosféra,“ vysvětlil Lemmy, který načerpal určité vědomosti četbou knihy o vyvolávání démonů. „Tím, že se vědomě postavil proti tomu, kdo ho vyvolal, či potažmo proti jeho služebníku, zasloužil si svobodu, a dostal se tak pryč ze sféry mágova vlivu.“
„Nedyguju ani jeden verd, bratře,“ děl Alex. „Tvůj vojs jaksi nepromlouvá k mejm írům.“
„Prostě až potkáš některýho Gegova rože, tak mu vymázneš járble čejnem a vykopeš mu cány z fejsu, až bude chorošně stříkat blažka,“ zkusil to Lemmy jinak. „A potom si můžeš vodguljat domů.“
„To je lepší, bratře,“ pravil Alex.

Veronique opatrně vykoukla z chodby. Nacházela se ve skladišti školních potřeb, a v zádech měla dva nadržené samce. Před jejich chtíčem ji chránilo jen to, že se oba navzájem hlídali. Jelikož ale byla královnou sexu, dokázala případný sexuální útok obrátit vždy ve svůj prospěch. Situace tedy celkem vzato byla... podivná.
Veronique obhlédla terén. „Je to dobrý,“ zavolala, dávaje tak hochům znamení. Než ale Elvis se Sylviem vyšli z chodby, rozletěly se dveře skladiště, a v nich stanula paní Treibspindelová.
„Stůj, ženštino!“ pravila podezřele znělým hlasem, jaký bychom nechtěli slyšet od malé sympatické stařenky. „Jsi služebnicí mého pána, velikého čaroděje Tepichnadela, a musíš se podřídit jeho vůli!“
„Pcha!“ Veronique pyšným pohybem odhodila pramen vlasů z čela. „Nikdy jsem se nepodřídila žádnému muži! Muži se naopak ochotně podřizují mně!“ Elvis a Sylvius nadšeně pokývali hlavou.
Paní Treibspindelová se zlověstně napřímila a začala se proměňovat. Po chvíli před Veronikou stála vysoká blondýna s nakadeřenými vlasy, smyslnými rty, křiklavým make-upem a dokonale vysoustruženou postavou. Elvis a Sylvius zalapali po dechu. Události začínaly dostávat jiskru.
Nastala rvačka, na jakou by se ani Alex nedokázal klidně dívat. Je známo, že ženy dokážou být mnohem krutější než muži, pokud se domnívají, že k tomu mají důvod.
„Mejdan, ne?“ strčil Elvis lascivně loktem do Sylvia, který jen němě zíral. „Chtělo by to bahno a donaha!“
Paní Treibspindelová - která už ovšem nebyla paní Treibspindelovou, protože taková osoba prostě nemůže mít takové jméno - měla větší a tvrdší svaly. I když ne zase tak, aby působila nepatřičným dojmem. Ve fyzickém střetu ovšem vítězila. Pravá královna krásy prostě nebyla na kickbox stavěná, zatímco démonická ex-paní Treibspindelová ho zjevně ovládala. Přímý zásah a k modřině od zdi přibyla Veronique další podlitina.
Veronique ztratila rovnováhu a spadla na dlaždice, kde ji sokyně uzemnila nohou. Pak se pyšně vztyčila, pohodila kadeřemi a zavlnila křemičitým poprsím.
„Nu, hoši,“ pravila smyslným hlasem. „Takoví muži jistě vědí, co je to být gentleman a pomohou slabé ženě...“
Jenže Elvis i Sylvius, jakkoliv omámeni vývojem situace, stále ještě vládli svými hormony, a jejich smysly pořád dávaly jasně přednost krásné dívce před silikonovou atrapou ženy.
„Nech ji, štětko!“ zavrčel temně Elvis a postavil se do výhružného rock´n´rollového postoje. To blondýnu velice zmátlo, neboť ač silnější, jako všechny silikonové blondýny byla naivní. Předpokládala, že omráčí hochy svou vyzývavostí, a netušila, že její protivnice je skutečnou královnou lidské sexuality.
Veronique využila soupeřčina zaváhání a podrazila jí nohy. Ta padla hlavou na stůl a omdlela. Na zemi se pak opět proměnila v nebohou bezbrannou stařenku.
„Nepomáhej jí na nohy,“ varovala Veronique Sylvia, který už už chtěl staré paní přiskočit na pomoc.
„Ale já vyznávám humanistické zásady pomoci starým lidem,“ namítl Sylvius. „A chudák paní Treibspindelová, taková to byla hodná paní...“
„Alex by neskučel, ale ještě by jí dodělal,“ děla cynicky Veronique, a to jejím druhům vrátilo sebejistotu, neboť žárlivost bývá mocnější galantnosti.
„Tak půjdeme dál,“ navrhl Elvis, ale vtom se stalo něco, co oba muže zmátlo a rozladilo. Veronique se před jejich očima rozplynula a zmizela v oblaku růžového světla.
„Co to je, tohleto?“ zaječel Elvis.
„Magie, Vaše Veličenstvo,“ pravil Sylvius. „Měl jsem to předpokládat. Postavila se proti Gegovi, a negovala tak jeho kouzlo. Teď je svobodná.“ Přál jí to, ale přál by si také něco jiného, co se mu teď už nemohlo splnit. „A jelikož to nevěděla předem, nestihla se ani rozloučit. Vy musíte udělat to samý.“
„Jako zmlátit nějakýho zaměstnance tady tohohle bordelu?“ opáčil Elvis. „Tak o to neměj strach. Když mi holka vezme roha z prvního rande, tak to vždycky někdo příšerně odsere! Děkuji vám mnohokrát!“

Lemmy s Alexem dorazili k hlavnímu vchodu do budovy fakulty. Lemmy výhružně točil řetězem, zatímco Alex se spoléhal na břitvu, ukrytou zatím v dlani.
„Je otevřeno, hele,“ upozornil Lemmy Alexe, který se chystal vyrazit dveře kopancem.
„To bude lest, bratře,“ zasyčel obezřetně Alex. „Začínám apsetovat i bez starýho dobrýho plus mlíka.“
„Naštěstí je ještě před otevírací hodinou, takže to bude bez civilních obětí,“ děl Lemmy.
„Škoda,“ utrousil Alex.
Náhle se zablesklo oslnivé světlo a ve vstupní hale se objevila postava v zářícím brnění.
„Takže to jste vy!“ zahřímal mocný hlas. „Ty, démone, jsi služebníkem našeho pána, respektive elementálem, jehož náš Mistr vyvolal, respektive zhmotnil. Takže mu musíš sloužit, respektive dělat to, co ti poručí!“
„Co je to za šilnakýho stupído hjumaníka?“ obezřetně se ptal Alex.
„Údržbář, respektive Láďa,“ zavrčel Lemmy. „Nacházíme se v silným magickým poli, a ten, kdo to dokáže, může využívat moci slov. A slovo ,respektive´ má evidentně velkou moc.“
Postava v brnění, respektive tedy Láďa, zamávala zářícím mečem. „S tebou, zrádný brigádníku, si to taky vyřídíme, respektive tady náš služebník si to s tebou vyřídí! Nuže, démone země, na rozkaz velikého Mistra Tepichnadela, vládce živlů, respektive pána elementů, zabij tady toho zrádce!“
„Teď přišla tvoje šance,“ šeptal Lemmy Alexovi. „Postav se mu, a poraž ho! Jinak budeš muset navěky sloužit mágovi!“
„Váš Pokornej a Oddanej Služebník,“ pravil Alex s lehkou úklonou Láďovi a vytasil břitvu. A nastal tanec.
Láďa byl od přírody obtloustlý a neohrabaný, a brnění mu to moc neulehčovalo. Zato Alex ovládal jakýsi vražedný tanec, něco mezi kung-fu a uměleckým baletem. Svou rychlostí Láďu odrovnal, jenže břitva nedokázala proniknout brněním.
„Vydrž, Alexi,“ volal Lemmy. „Zkusím využít moci slov, snad to zvládnu!“
Nadechl se a vložil všechnu sílu do výkřiku: „Polib si PRDEL, Láďo!!!“
Slovo „prdel“ má bez debat mnohem větší sílu než slovo „respektive“. V magickém poli, kde lze používat slov jako zbraní, je pak mnohem údernější a ostřejší. Proto také obvykle vítězí lidé méně spoutaní konvencemi.
Alexovými útoky oslabený Láďa se mocně předklonil, aby proti své vůli vyplnil Lemmyho rozkaz. V ten moment také zmizelo jeho zlaté brnění i planoucí meč, a údržbář tu stál nahý, respektive v montérkách.
„Tak tak, ty smelovatej bezjárblovej ouldane,“ pravil Alex a rozripoval mu rejzrem šáry. Láďa zavyl jako nějaký lunatický zvíře, respektive zapsetoval a šel do kolen, kde mu pak Alex kvikle vymáznul cány jedním chorošným kopancem na fejs.
„Tak, to bysme měli,“ utřel si dlaně o kalhoty. Pak se na Lemmyho šeredně ušklíbl, což měl být asi přátelský úsměv, a potom již tradičně vybledl a zmizel. Lemmy osaměl.

Sylvius a Elvis opustili skladiště a octli se na chodbě, z níž evidentně nevedl žádný východ kromě dveří do výtahu.
„Magickej výtah,“ upozornil Sylvius. „Nevíme, co nás v něm může potkat.“
„Takže tady budeme stát a šťourat se v nose?“ nadhodil výsměšně Elvis. „Já teda ne. Jdeme na to, dokud se mi nevyplavil všechen adrenalin.“
Přistoupili tedy k výtahu a Sylvius stiskl přivolávací tlačítko. Nestalo se nic.
„Asi je to zakódovaný,“ usoudil Sylvius. „Obvykle to funguje na otisk prstu. Co uděláme?“
Jako v odpověď na jeho dotaz se ze skladiště vypotácela sténající paní Treibspindelová a držela se za natlučená záda. Elvis pokrčil rameny, podrazil jí nohy, pak ji dotáhl k výtahu, a nedbaje slabých protestů, přitiskl její ukazováček na tlačítko výtahu. Ozval se hukot a šachtou se začalo cosi blížit.
Elvis odložil paní Treibspindelovou na podlahu a spolu se Sylviem čekali na výtah. Ten záhy dorazil a jeho dveře se automaticky otevřely. Uvnitř stál maličký obtloustlý chlápek s předkusem.
„Ďobrý ďeň,“ pozdravil tichým a nesmělým hláskem, hledě přitom stydlivě na špičky svých botiček. „Já šem obšluha výťahu. Kam ši budětě pšáť?“
Elvis beze slova vstoupil do kabiny a skolil prcka strašlivou ranou pěstí pod nos. Ten ani necekl a složil se na podlahu.
„A je to v cajku,“ utřel si Elvis ruku o kalhoty. „Zničil jsem démona a jsem volný!“
„To nebude démon, čéče,“ mínil Sylvius. „Mágové často zaměstnávají i obyčejný smrtelníky a tohle bude asi jeden z nich. Takže blahopřeju ke slavnému vítězství nad neškodným a slaboučkým trpajzlíčkem.“
„To je jedno,“ mávl Elvis rukou. „Nemohl jsem tušit, jestli to není netvor v rafinovaném přestrojení, jako ta babka ve skladišti. Prokázal jsem tudíž nevšední statečnost, když jsem ho i přesto neohroženě napadl. Takže jsem splnil podmínku svého osvobození. Děkuji mnohokrát. Čau, amígo.“
Na důkaz svých slov ztratil barvu a rozplynul se ve vzduchu.
„Dámy a pánové,“ poznamenal Sylvius. „Elvis právě opustil budovu.“

Lemmy obezřetně postupoval po schodech a rozjímal, co asi bude dělat, až narazí na samotného mistra Tepichnadela. Bylo mu jasné, že teď dojde na finální souboj a na to nebyl připraven, protože počítal s pomocí přítomných králů živlů. Bylo už ale pozdě couvnout.
V nejvyšším patře na odpočívadle narazil na Sylvia, který přijel výtahem.
„Zdá se, že jsi měl pravdu, Lemmy,“ přivítal ho šeptem Sylvius.
„Samozřejmě, já mám vždycky pravdu,“ odtušil Lemmy. „Pokud zrovna vědomě nelžu. Kde máš Elvise a Veroniku?“
„Veronique v lítém souboji porazila démonickou mágovu konkubínu, a Elvis zmasakroval nějakýho bezbrannýho pindíka,“ odvětil Sylvius. „Potom se oba někam ztratili. Co Blicher s Alexem?“
„Blicher utopil vodníka a Alex přemohl, respektive totálně zrušil toho údržbáře,“ hlásil Lemmy.
„Údržbáře, respektive Láďu?“ optal se Sylvius.
„Jo, toho,“ potvrdil Lemmy. „A teď je to všechno jen na nás. Co uděláme?“
Než stačil Sylvius něco říct, rozletěla se veliká kovaná brána a na chodbě stanul sám Gego Tepichnadel. Byl oblečen v černém kouzelnickém rouchu a na hlavě měl kšiltovku s vycpanou harpyjí, mocným to magickým artefaktem. V jedné ruce pak třímal urnu, z níž stoupal slabý zelený dým.
„Á-ha!“ zařval, když spatřil oba studenty. „Takže takhle to je! Měl jsem celou dobu nasazené vši v kožichu!“
„Vzdej to!“ obořil se na něj Lemmy bez zbytečných úvodů. „Živly, který jsi vyvolal, se obrátily proti tobě a zničily tvoje služebníky! Zůstal jsi sám a nemáš šanci!“
Mág se na něj zahleděl a oči se mu zúžily do vražedných linek.
„Komu tykáš?!!“ zahulákal. Pak pozvedl urnu a triumfálně se ušklíbl. „A že nemám šanci? Právě jsem provedl mocné kouzlo. S jeho pomocí do mě vstoupí duch velikého mága Labutě, a já vyvolám živly znovu, tentokrát už pořádně! A pak se všichni těšte!!!“
Volnou rukou provedl složité zaklínání. Dým, vystupující z urny se stočil k němu a začal mu pronikat všemi otvory do hlavy. Duch pradávného mága vstupoval do jeho těla.

Podaří se chlapcům zneškodnit ďábelského černokněžníka? Zachrání svou školu před jeho zlovolnou pomstou, nebo selžou, a celé město se pohrouží do temného chaosu, vyvolaného duchem dávných zlých sil? Dozvíte se v dalším odstavci!

Poslední zbytky zeleného dýmu se rozplynuly kdesi v Tepichnadelově mozku. Ředitel muzea se ďábelsky zachechtal a z očí mu vykouklo zelené světlo. Odhodil urnu na podlahu, až to zadunělo.
Lemmy a Sylvius ztuhli, nevědouce, co se bude dít teď.
„Nějakej nápad?“ nadhodil Sylvius.
„Jo, právě mě něco napadlo. Zrovna teď mi došlo, kde jsem udělal chybu, když mi moje poslední holka dala kopačky,“ prohlásil Lemmy koutkem úst. „Zvláštní, jak ty záblesky inteligence přichází v nevhodnou chvíli.“
„No, každopádně si to zapamatuj, kdybysme to přežili,“ mínil Sylvius. „Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit.“
Gego Tepichnadel se k nim přibližoval a již napřahoval ruce, aby jimi na ně vrhl nějaké to vražedné kouzlo.
„Jsme v magickým poli,“ upozorňoval Lemmy. „Možná by se dalo provést nějaký amatérský zaklínání. Policejní šaman Warf mi leccos ukazoval.“
„Policejní kouzla jsou ubohé diletantství,“ naparoval se Tepichnadel, jist si svým triumfem.
Lemmy si vzpomněl na jednoduché zaklínadlo, které jednou viděl provozovat poručíka Warfa v bojové akci.
„Stůj a zakopni, příšero záhrobní, švihni sebou, přeju si to!“ zadeklamoval s patřičným akcentem.
„Pchá!“ šklebil se Tepichnadel. „Jak ubohé a primitivní. Hovnivál, který by se pokusil natočit film o generační výpovědi rumunské mládeže, by dosáhl většího úspěchu.“ (Ředitel měl dost času a ještě více sebevědomí, mohl si tudíž dovolit být nadprůměrně vtipný, jenže nikdo se nesmál.) „Je jenom jedna magie a tu ovládám já! Policejní kouzla jsou dobrá leda k zastrašování tupé veřejnosti.“
S těmi slovy šlápl do odhozené urny, ztratil rovnováhu, noha se mu zvrtla a Mistr Tepichnadel se s hromovým řevem a zlomeným kotníkem skutálel se schodů. Duch středověkého mága zklamaně zahučel a odklidil se opět do temného záhrobí.

„Nejvíc se mi líbila ta fáze, jak Gego sletěl ze schodů a ten student... ten... Loco, nebo jak se... no jak na něj zeshora shodil tu kovanou almaru,“ pochvaloval si Záchytka ve sborovně.
„No, to ale není nejlepší vizitka studenta školy humanitního oboru,“ podotkl profesor Srpen. „Shodit těžkou skříň na bezbranného člověka se zlomenou nohou a otřesem mozku!“
„Já tvrdím, že není nad všestranné nadání,“ mínil Záchytka. „Výsledného efektu bylo každopádně dosaženo k mé kýžené spokojenosti.“
„Až na to, že to zřejmě nechalo stopy na jeho duševním zdraví,“ řekla profesorka Mokrá. „Když se vrátil do školy, tak mi do očí řekl, jak je rád, že už se nemusí učit fyziku a visceromancii.“
„Jsou věci, do nichž vám není dáno vidět, vdovo Mokrá,“ pravil přísně ředitel Záchytka. „A zdaleka to nejsou jen tajné mise mých studentů. A já jsem rád, že má stará dobrá škola disponuje takovými borci. Doteď nechápu, jak dokázali pobít všechny Gegovy služebníky bez cizí pomoci. Hlavní je, že jsme odstranili ředitele Tepichnadela.“
„Ano,“ souhlasil profesor Srpen. „Zbavili jsme se tím jedné věci, a sice vážné hrozby jeho kruté pomsty.“
„No ale především,“ vysvětloval Záchytka, „Gego i Šakal byli bratranci, ale další jejich bratranec byl ředitel Vorvaň z Temného Hvozdu, a také bývalý ředitel Akademie. A bratranec těch všech z druhýho kolene jsem já. Teď už vám to můžu říct, protože jsou všichni mimo mísu. Když umřel strejda Kokos, odkázal jim každému barák se služebnictvem a rozlehlými pozemky, a mě jenom chatu s hypotékou. Teď jsou ale ze hry a všechno přechází automaticky na mě a já jsem Záchytka. Ti dva hoši sice o pozadí akce nic nevědí, ale i tak mají pochopitelně přísný zákaz o čemkoli hovořit. Juchůů!“
Profesorský sbor k tomu neměl co dodat, protože nad Záchytkovou bezmeznou drzostí oněměl.

„To je od Záchytky hezký, že nám za to dal týden volna,“ rozjímal Sylvius nad půllitrem v hospodě U vlka.
„Hezký!“ odfrkl si Lemmy. „Potřeboval bych minimálně půl roku.“
„To bych rád věděl, hoši, co jste těch několik dní vlastně dělali,“ ozval se Reinhard ze svých dvou sražených lavic.
„Bohužel,“ pokrčil Lemmy rameny. „Přísně tajný. Záchytka se v tomhle směru vyjádřil dost jasně.“
„Jedno pivo pro Lemmyho!“ zvolal Reinhard směrem k výčepu. „Na můj účet!“
„No tak teda poslouchejte...“ povzdechl si Lemmy a posilnil se spravedlivým douškem.
Za pootevřeným oknem hospody na římse seděl vrabec, usrkával pivo ze štamprlete, a pečlivě natahoval uši, aby mu neuniklo ani slovo.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský