Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Finrod Felagund/ Beren
Shrnutí: Berenovy kroky vede sudba větší než Finrodovy city.
Poznámka: Příběh je zasazen do vyprávění o Berenovi a Lúthien, které je obsaženo v Silmarillionu, překlad Stanislava Pošustová. V povídce se objevují přímé citace.
Tuto povídku věnuji bedrníce a její mamince, které tento námět navrhly.
Děkuji bedrníce a její mamince za beta read
Dopsáno v roce 2006

Finrodova sudba

Prolog

Na tu temnou zimní noc žádný elf ani člověk nikdy nezapomene.
Thangorodrim vychrlila řeky ohně a horký popel. Lávové jazyky se plazily po úpatí hory a pohlcovaly vše, co jim stálo v cestě. A před nimi kráčel sám Glaurung, otec draků, ve své děsivé smrtonosné síle a za ním pochodoval zástup balrogů a armáda skřetů, jakou elfové dosud nikdy nespatřili. Morgoth, Temný nepřítel světa, přišel zúčtovat.
Ano, na tu noc žádný elf ani člověk nikdy nezapomněl, když zavládl zmatek, když velitelé kolísali a vojáci umírali.
Vzduch byl cítit pachem spáleného masa a smrti. Co nezhynulo v plamenech, dusil jedovatý kouř z Železných hor. A ti, kdož se neobrátili na útěk, byli pobiti do posledního.
Ard-galen tu noc přestal existovat. Proměnil se ve spálenou, bezútěšnou pustinu. A kosti těch, které nikdy nikdo nepřišel pohřbít, roztahali mrchožrouti po okolí.
Dagor Bragollach.
Bitva náhlého plamene.
A nikdy elfové nezapomenou na statečnost Edain, na to jak umírali za Eldar, třebaže jejich životy jsou tak krátké a pomíjivé.

Angrod jediným úderem svého meče oddělil skřetovi hlavu od trupu. Na obličej mu dopadla sprška lepkavé černé krve. Elf si otřel tu odpornou tekutinu z tváře. Jeho špinavá zbroj byla na několika místech promáčknutá.
Musíme udržet Sirionský průsmyk,“ zakřičel Aegnor. „Stáhněme se do lepších pozic a vyčkejme na příchod Fingolfina a Fingona!
Můj bratr ho udrží, můj pane,“ ujistil ho Bregolas.
Angrod dokulhal ke svému bratrovi.
Kdo ví, zda jsou ještě naživu. A pak už je pozdě,“ zašeptal Angrod.
Glaurung přichází!“ zazněl jako umíráček něčí výkřik.
Bylo mi ctí vám sloužit,“ zašeptal Bregolas.
Aegnor si setřel špínu z tváře.
Má-li to být náš konec, postarejme se o to, aby bylo nač vzpomínat! Fírë cotumonyan !

Odřízli nás!
Finrod Felagund sevřel jílec svého meče tak silně, až zaskřípaly jeho kovové rukavice.
Krok za krokem je skřeti zatlačovali do bažin Serechu a on neměl dostatek vojáků, aby se dokázal takové přesile ubránit. Ani nemohl nic udělat pro své dva bratry, kteří museli nést největší nápor bitvy. Nejspíš sám zahyne. Felagund zaskřípal zuby nelibostí nad takovými vyhlídkami.
Udržujte pozice!“ nařídil. Má-li zemřít, nebude ustupovat.

Ústup! Ustupte!“ rozkázal Fingolfin s nechutí.
A co Angrod a Aegnor?“ zašeptal Fingon.
Nemůžeme pro ně nic udělat,“ povzdechl si Fingolfin. „Obávám se, že tohle je konec Noldor a všeho, co jsme znali a milovali.
Fingolfinova a Fingonova vojska byla nucena ustoupit před náporem nepřátel do pevností v Ered Wethrinu. Finarfinovi synové tak zůstali sami, ponecháni na pospas svému osudu.

Felagund se ztěžka zvedl. Vytrhl si z boku kopí, jehož hrot pronikl mezi dvěma pláty brnění až do masa, a proklál jím skřeta, který ho hodil. Pevně se rozkročil, jak to na rozbředlé půdě jen šlo. Váha jeho zbroje, třebaže nebyla velká, mu bořila nohy až po kolena do řídkého bahna.
Najednou se řady skřetů rozpadly, když jim do zad vpadla nečekaná a o to vítanější pomoc.
Barahir se s hrstkou svých nejlepších bojovníků probil až k elfskému králi. Natáhl k elfovi ruku.
Felagund se s neskrývaným úžasem zahleděl na toho smrtelníka. Muž byl vysoký skoro jako on sám, mohutný, měl široká ramena a vypracované svaly. Tmavé vlasy měl stažené do ohonu. A třebaže byl špinavý a odporně páchl, musel se Felagund obdivovat jeho odvaze. Stiskl nabízenou ruku a Barahir mu pomohl z bahna na pevnější půdu.
Bok po boku si pak elfský král a pán Bëorova domu probíjeli cestu pryč. Jejich těla se dotýkala. Když jeden z nich zakolísal, druhý ho kryl. Tak se s velkými ztrátami dostali do bezpečí. Jen díky statečnosti a odvaze lidí nepadl tehdy Finrod Felagund, král Nargothrondu, jako jeho dva bratři Angrod a Aegnor. Jeho sudba byla totiž jiná.

Barahir poklekl před elfským králem. I když Felagund zrovna jako král nevypadal. Seděl na padlém stromu vysvlečený do půli těla. Jeho světlá kůže byla pokrytá špínou, zaschlou krví a bezpočtem ran. Poraněný bok měl ovázaný plátnem, které již nasáklo krví.
Ne, ne,“ zarazil Barahira Felagund a zvedl se, přičemž se mu tvář na okamžik stáhla bolestí. „Vstaň.
Barahir povstal.
Vděčím ti za svůj život,“ řekl Felagund. Jeho pohled zkoumal mužovu tvář. Kdo vlastně řekl, že lidé jsou oškliví? Napadlo ho.
Již nikdy ty ani tvoji potomci přede mnou nebudete poklekat,“ pokračoval Felagund. „Jsem navždy tvým dlužníkem.
Na ta slova si sundal z ruky prsten. Byl to nádherný šperk vyrobený Noldor ještě ve Valinoru. Zpodobňoval dva hady se smaragdovýma očima, již se stýkali pod korunkou ze zlatých květů, kterou jeden držel a druhý požíral – znak Finarfina a jeho domu. Felagund podal prsten Barahirovi.
Přijmi ho na důkaz mého věčného přátelství. Kdykoli se ty nebo tvoji příbuzní ocitnete v tísni, najdete u mne pomoc.
Barahir přijal prsten a rozloučil se s Finrodem Felagundem, neboť po smrti svého bratra se stal pánem Bëorova domu a musel se vrátit do Dorthonionu. Felagund se naopak uchýlil zpět do Nargothrondu a jejich cesty se tak na krátký čas rozešly.
Avšak nikdo neunikne své sudbě.

** planina Talath Dirnen, o 11 let později**

Beren nervózně zvedl pravou paži vysoko do vzduchu. Kov se zatřpytil. Zhluboka se nadechl a vkročil do lesa. Věděl, že nargothrondští elfové drží nepřetržité stráže a zabijí každého, kdo vstoupí proti jejich vůli. Cítil, jak mu studený pot stéká po zádech. Každou chvíli mohl odnikud přiletět šíp nesoucí smrt. Jeho jedinou nadějí byl otcův prsten a víra, že Finrod Felagund nezapomněl na svůj slib.
Jsem Beren, syn Barahira, Felagundova přítele! Doveďte mne ke králi!“ zvolal a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
Les zůstával zlověstně tichý.
Jsem Beren, syn Barahira, Felagundova přítele! Doveďte mne ke králi!
Vytáhl ruku s prstenem ještě o kousek výš. Odpověď však nepřicházela. Ale protože byl stále naživu, dalo se usoudit, že ho nezabijí. Alespoň ne hned.
Doveďte mne ke králi!
Vzduch prořízl svist a do kmene těsně před Berenovým obličejem se zabodl šíp. Bylo to jasně řečené ‚stůj, už ani krok dál‘. Beren poděšeně couvl a bezděčně se podíval směrem, odkud šíp přiletěl.
My víme, kdo jsi,“ pronesl tichý melodický hlas za jeho zády.
Beren se prudce obrátil a spatřil tmavovlasého elfa oděného v zelených šatech. Na zádech měl toulec se šípy a v ruce svíral luk. Beren ho vůbec neslyšel přicházet. Elf se prostě vynořil z lesa jako duch.
Doveďte mě ke králi,“ požádal Beren.
Všechno má svůj čas,“ odvětil elf. „Nejprve se najez a odpočiň si.
Elf pokynul rukou někam za mladíka.
Beren se otočil a spatřil koš s jídlem. Chtěl poděkovat, avšak elf zmizel stejně náhle a tiše, jako se objevil. Dokonce ani tráva v místě, kde stál, nebyla polehlá. Skoro jako by elf byl jen přeludem.
Beren se rozhodl, že elfova rada je dobrá. Putoval dlouho sám divočinou, byl tedy unavený a vyhládlý. Posadil se do trávy, pojedl a uhasil žízeň. Pak se zachumlal do svého pláště a bezstarostně usnul. Byl si jist, že elfové jsou někde poblíž a hlídají ho. Nemusel se tedy strachovat, že by mu hrozilo nebezpečí. Jediné, čeho by se měl obávat, byli elfové sami.

Probudila ho něčí ruka na rameni. Zprudka se posadil a tápavě hledal zbraň.
Uklidni se, člověče,“ řekl elf poněkud pohrdavým tónem. „Je čas jít.
Beren však nevstával. Rukama šátral kolem sebe. Jeho meč byl ale skutečně pryč.
Proč jste mi vzali zbraň?“ zeptal se ostře.
Tohle je naše země a naše zákony. Nikdo nesmí vstoupit, bez našeho svolení. A nikdo nesmí před krále ozbrojen. Neboj se o svou zbraň, dostaneš ji zpátky, až budeš odtud odcházet,“ sdělil mu elf chladně. Nijak neskrýval, že doufá v Berenův brzký odchod.
Cesta jim trvala několik dní, neboť se elf často vracel, aby Berena zmátl. Putovali jen v noci a navíc po pěšinách, které by lidské oči marně hledaly i za světla. Beren se svého průvodce držel jako klíště, protože se obával, že kdyby ho ztratil, nejen že by se elf příliš nenamáhal ho hledat, ale nejspíš by se z lesa už nedostal. Přinejmenším ne živý.
Tma byla pod korunami stromů skoro hmatatelná a Beren mohl elfovi jen tiše závidět jeho dokonalý zrak, neboť co chvíli o něco zakopnul. Pokaždé zaklel a elf na něj přes rameno pohrdavě pohlédl.
Konečně jedné hvězdné noci stanuli před branou do skrytých síni Nargothrondu. Tam ho elf předal strážím, vyměnil si s nimi několik slov v jazyce, jemuž Beren nerozuměl, a vrátil se do lesa.
Stráže odvedly Berena do velké síně osvětlené tolika křišťálovými světly, až se zdálo, že zde panuje den. Stěny se třpytily jako postříbřené, ze zlatých fontán tryskala pramenitá voda, sloupy připomínaly stromy, jejich větve držely vysoko nahoře klenbu jeskyně. Co do krásy se Nargothrond mohl směle měřit se síněmi Menegrothu, jež mu byly vzorem. Všude zněla hudba a zvonivý smích elfských panen. Vzduchem se linula vůně lahodných pokrmů. Uprostřed všeho toho hemžení byl nízký stůl, kolem něhož bylo rozeseto mnoho pohodlných podušek, na kterých polehávali sliční elfové, smáli se, hodovali a zpívali. A na to všechno shlížel ze svého trůn král. Na sobě měl lesklé smaragdově zelené roucho. Jeho temně černé vlasy byly propletené stříbrnou stuhou a na hlavě měl korunu z mitrilu a stříbra tak jemnou, až se člověk bál, že kdyby kýchnul, praskla by jako mýdlová bublina.
Stráž ho přivedla až před krále, a když se na něj ty šedé oči zahleděly, div že se Berenovi nepodlomila kolena. Jeho otec často s úctou a láskou mluvil o Finrodovi Felagundovi. Avšak teď, když před ním stál, myslel Beren na to, že otec zdaleka nedokázal vystihnout elfovu krásu a vznešenost. Jak pronikavé oči elf měl, a krásné ruce a ušlechtilé rysy.
Finrod Felagund se díval na mladíka a srdce se mu chvělo jako pták sevřený v dlaních. Nemusel se ptát, kdo je ten člověk, ani nepotřeboval vidět svůj prsten na jeho ruce. Stačil mu jediný pohled do těch očí, aby poznal kroky sudby, jež ho dostihla. Vstal, aby mladíka pozdravil.
Králi,“ vydechl Beren pokorně a cítil, jak pomalu pokleká a sklání hlavu, jako by ho přepadla nečekaná slabost a pocit malosti a bezvýznamnosti.
Potomek rodu Bëorova se nemusí klanět,“ řekl měkce Felagund. Došel až k Berenovi a vzal jeho ruku do své. Beren váhavě vstal. Felagund cítil, jak se mladík chvěje. Zadíval se na ruku, již svíral. Byla hrubá s olámanými nehty, a přece Felagund prohlížel svůj prsten na ní déle než bylo nutné. Pak jeho ruku pustil a pohlédl mladíkovi znovu do očí.
Jsi tolik podobný svému otci,“ zašeptal Felagund.
Beren okouzlen elfovou krásou i zvukem hlasu hleděl do jeho očí, v nichž se odrážely světla síně jako třpyt hvězd na noční obloze.
Berene, synu Barahirův, co tě přivádí do Nargothrondu?“ otázal se Felagund.
Beren zamžikal. Na okamžik zcela zapomněl proč přišel. Chtěl se jen posadit králi u nohou, naslouchat jeho hlasu a vědět, že je v jeho přízni. Potřásl hlavou, aby se snáze probral z omámení.
Tíseň, můj pane,“ přiznal.
Felagund se smutně usmál. Pak vzal Berena kolem ramen a mlčky s ním odešel do svých komnat, aby si mohli v klidu o samotě promluvit.

Zatímco se připravovala horká lázeň, seděli spolu v králově pracovně a rozmlouvali. Beren se zpočátku ostýchal, ale nakonec začal vyprávěl o smrti otce a o tom, co se mu přihodilo v Doriathu.
Když mladík začal mluvit o Lúthien a v očích se mu rozhořely dva plamínky, Felagundovi se sevřelo srdce žalem. Pochopil, že tyhle oči nikdy nebudou hledět s láskou na něj. Zde působily síly mocnější než jeho přání a city. A za smutkem přicházelo znepokojení. Nemýlil se. Beren měl být jeho osudem a stále jasněji cítil, že mu tato sudba přináší smrt, jak kdysi předpověděl.
Když se Beren odmlčel, přemožen svým žalem, Felagund s těžkým srdcem promluvil: „Je zjevné, že Thingol touží po tvé smrti, ale zdá se, že tato sudba přesahuje jeho záměr a že tu opět působí Fëanorova přísaha.
Jestli existuje i nepatrná šance… přinesu králi Thingolovi oč žádá, jeli ochoten dát největší klenot Středozemě za nějakou Morgothovu cetku,“ prohlásil pevně Beren.
Felagund se na něj zadíval. Jaký oheň v něm hořel, to odhodlání a ta síla, jako v jeho otci. Byli si tolik podobní, a přece v Berenovi bylo něco víc.
Mluvíš pošetile a zbrkle, neboť nemáš tušení, do čeho se pouštíš,“ povzdechl si Felagund. „Silmarily jsou proklety přísahou nenávisti a ten, kdo jen toužebně vysloví jejich jméno, vytrhuje z dřímoty velkou moc, a Fëanorovi synové by raději rozbořili všechna elfská království, než aby strpěli, aby kdokoli jiný než oni získal nebo vlastnil silmaril, protože je pohání Přísaha.
Netoužím po silmarilech, mé srdce hoří jen pro jedinou,“ ohradil se Beren.
Felagund si znovu povzdechl. Jak krutě si s ním jeho sudba zahrávala.
To tě neuchrání před Přísahou a Fëanorovými syny. Nyní sídlí v mých síních Celegorm a Curufin, a přestože jsem králem já, syn Finarfinův, získali v říši velkou moc a přivedli mnoho vlastního lidu. Prokazovali mi přátelství v každé nouzi, ale bojím se, že tobě neprojeví ani lásku, ani milosrdenství, jestliže se dozvědí, kam jdeš. Mě však váže má vlastní přísaha, a tak jsme všichni v pasti,“ zakončil hořce.
Copak jedna přísaha dokáže zlomit moc Eldar?“ užasl Beren.
I Eldar dělají omyly, hochu. A bohužel důsledky našich chyb jsou dalekosáhlejší a strašnější než důsledky chyb lidí. Ale nemluvme již o tom. Zítra promluvím ke svému lidu, ale teď je čas na koupel.
Felagund doprovodil Berena do své lázně a chtěl odejít.
Ty už jdeš?“ zašeptal Beren rozpačitě.
Domníval jsem se, že moje přítomnost by mohla být…nežádoucí,“ odpověděl Felagund a polknul. Z představy, že by mohl zůstat, ho polévalo horko.
Nechci být sám,“ přiznal se Beren. „Byl jsem sám až příliš dlouho.
Chápu,“ přikývl Felagund. Ostatně on sám se uprostřed svého vlastního lidu, ve svém vlastním paláci cítil stále víc a víc osamělý. Přistoupil k Berenovi.
Mohu?“ otázal se a jeho dlouhé štíhlé prsty zavadily o látku Berenovy košile.
Beren zčervenal.
Já…,“ začal.
Je to takový… elfský zvyk... pomáhat si… v lázni,“ zalhal Felagund. Příliš toužil dotknout se mladíkovy kůže, přejet rukama po jeho širokých ramenech a hrudníku. Ještě nikdy neviděl nahého člověka a najednou byl přímo posedlý zvědavostí.
No dobrá…,“ souhlasil Beren nejistě.
Felagund rozšněroval košili a povytáhl obočí, když pomalu odhalil Berenovu lehce ochlupenou hruď.
Tak je to pravda,“ neskrýval zájem o Berenovo tělo. „Skutečně jsou lidé…,“ zarazil se, když v Berenově tváři spatřil zahanbení.
Mně se to docela líbí,“ ujistil ho upřímně a přejel prsty přes chloupky.
Beren se zachvěl, ale neodtáhl se, jen se mu do tváří vehnala krev. Felagund si toho nevšímal. Svlékl Berenovi košili a hladil rukama to pěkně stavěné tělo. Jako všichni lidé byl i Beren vzrůstem menší a mohutnější než elfové. Felagund se musel obdivovat vypracovaným svalům. Položil Berenovi ruku na hrudník a fascinovaně sledoval kontrast mezi svou rukou a Berenovým tělem. Poté dlaní sklouzl po mladíkově břiše a zatáhl za tkanice jeho kalhot. Ucítil, jak Beren strnul, a tak to neprotahoval a stáhl je dolů. Berenovy chlupaté nohy už Felagundovi nepřišly tak přitažlivé, ale nebylo to zase tak hrozné. Beren si rozpačitě rukama zakryl přirození, což na Felagundově tváři vyvolalo úsměv.
Proč se vy lidé za své tělo stydíte?“ zeptal se a odtáhl Berenovy ruce pryč.
I když se snažil ovládnout, nedokázal zakrýt úžas. K čemu u Valar lidé potřebovali něco takového?!
To je…to je velmi zvláštní zvyk,“ hlesl Beren, vytrhl se z Felagundova sevření a vklouzl do vody.
Neřekl bych,“ odvětil Felagund.
Beren se záměrně díval někam jinam, když se sotva slyšitelně ptal: „Elfové nejsou tak… no…
Proč se nepodíváš sám?“ přerušil ho Felagund s úsměvem.
Berenovi se rozšířily oči úžasem.
Je to jen koupel,“ vemlouval mu Felagund podmanivým tónem.
Beren dlouho váhal, než vylezl z vody a dotkl se první spony elfova roucha.
Jen koupel,“ opakoval tiše Beren.
Felagund přikývl a Beren začal rozepínat jeho šaty. Elfova hruď byla dokonale hladká, a než si uvědomil, co dělá, jeho prsty se dotýkaly hebké kůže.
Nejsou,“ pousmál se Beren a shodil elfovi z ramen jeho šat.
Felagund nechal látku spadnout ze svých paží na zem. Honosné roucho i hedvábná košile mu spočinuly u nohou. Raději je odkopl stranou, aby se do nich nezamotal.
Beren se však neměl k tomu, aby mu svlékl kalhoty. Felagund to tedy udělal sám. Rozvázal tkanice a pomalu kousek po kousku je sundal. Nespouštěl přitom z Berena oči, čímž mladíka uváděl do rozpaků. Beren se nicméně dívat nepřestal.
Jsme si tak podobní…a přece o tolik odlišní,“ poznamenal Beren zamyšleně.
Felagund se usmál a přistoupil k mladíkovi tak blízko, že se jejich těla téměř dotýkala. Beren polknul.
To je rozmanitost života ve své nejzákladnější podobě,“ prohodil Felagund a vlezl si do vody. Byla příjemně teplá. Pohodlně se opřel o okraj kádě a ponořil se až po ramena.
Beren tam jen chvíli stál, jako by se nemohl vzpamatovat z elfovy blízkosti, než ho napodobil a usadil se proti němu. Felagund natáhl nohy a zjistil, že se tak může dotýkat Berena až na stehně. Mladík se bohužel rozpačitě odtáhl.
Nerad bych způsobil nějaké potíže,“ řekl po chvíli ticha Beren.
Potíže? V jakém smyslu?“ podivil se Felagund.
Říkal jsi, že Celegorm a Curufin mají velký vliv. Možná by bylo lepší, kdybych odešel a ty jsi o mém úmyslu pomlčel,“ navrhl Beren.
Felagund rozhodně zavrtěl hlavou. Pak se zvedl, přesunul se k Berenovi, položil mu jakoby mimochodem ruku na stehno a naklonil se k němu.
Svému slibu dostojím za každou cenu. I kdybych s tebou měl jít až k samotnému Morgothovi,“ zašeptal.
Proč?“ vydechl Beren. Měl pocit, že se mu nedostává vzduchu.
Dal jsem slib,“ odvětil Felagund prostě a odtáhl se od něj.

*****

V sále to zašumělo. Pak povstal Celegorm a čepel taseného meče zaskřípala o kování pochvy. Felagund potlačil povzdech. Přesně jak očekával.
Ať přítel nebo nepřítel, Morgothův démon nebo elf, lidský syn nebo jakýkoli jiný živý tvor v Ardě, ani zákony, ani láska, ani pekelné spojenectví, ani moc Valar, ani žádná čarodějná moc ho neuchrání před pronásledující nenávistí Fëanorových synů, jestliže se zmocní silmarilu nebo jej najde a ponechá si jej. Na silmarily si totiž činíme výlučný nárok my až do konce světa!
Beren pobledl. Na něco takového i přes Felagundovo varování nebyl připraven.
Celegorm se posadil a slovo si vzal jeho bratr Curufin.
Složili jsme přísahu. Přísahu tak strašlivou, že ji nic nezastaví – ani meče, ani šípy, ani hradby Nargothrondu. Postavte se Přísaze a budete zničeni. Uvidíte umírat své bližní a budete umírat jejich rukama, město vzplane a zajde. A nepřijde vám nikdo na pomoc, budete ponecháni svému osudu, svému trpkému osudu.
Felagund stiskl čelisti. Mezi nargothrondskými elfy to začalo rozrušeně šumět. V jejich očích viděl strach.
Je snad Finarfinův syn nějaký Vala, aby nám poroučel?!“ ozvalo se z davu.
Vžene nás do záhuby!
Reptajících hlasů přibývalo. Felagund posmutněle pokýval hlavou. Beren se na něj zkroušeně zadíval, vědom si toho, že je příčinou rozkolu mezi elfy. Felagund na něj však nepohlédl, jeho šedé oči se s podivnou tvrdostí a rozhodností upíraly na nespokojené elfy. Pomalu sejmul z hlavy nargothrondskou korunu a nechal ji dopadnout na zem. Skutálela se s kovovým rachotem k nohám zástupu elfů.
Vy se své přísahy věrnosti ke mně zřekněte,“ pronesl zvučným hlasem, který si vynutil ticho. „Ale já musím svůj závazek dodržet.“ Pochopitelně, že se již nezmínil, co ho nutí dostát svému slibu. Byla to víc než jen čest, v hloubi srdce cítil, že byl hluboce raněn – hloupě se zamiloval do smrtelníka, který mu navíc nebyl souzen.
Jestliže tu však je někdo, na koho ještě nepadl stín našeho prokletí, měl bych najít aspoň hrstku těch, kteří mě budou následovat, a neodejdu odtud jako žebrák vystrčený z vrat.
Mnoho elfů po těch slovech zahanbeně sklopilo oči, avšak zdálo se, že nikdo z nich nenajde odvahu postavit se za svého krále. Vliv Fëanorových synů byl zjevně větší, než si Felagund myslel. Zabolelo ho to. Pak se však Edrahil, vrchní kapitán nargothrondské stráže, sehnul a zvedl korunu ze země. Přistoupil k Felagundovi a podal mu ji.
Mnozí z nás by se měli stydět za to, jak hluboko jsme klesli. Já tě budu následovat kamkoli, můj králi. Já se své přísahy věrnosti nezřeknu jako jiní. Přesto tě prosím, nezříkej se ty nás. Nechť je koruna svěřena správci až do tvého návratu. Protože ty zůstáváš mým a jejich králem, ať se stane cokoli.
Na ta slova vystoupilo z davu devět dalších elfů, kteří podléhali Edrahilovu přímému velení, a všichni před Felagundem poklekli.
Felagund tedy svěřil vládu svému bratrovi Orodrethovi a ještě toho večera se s Berenem a svojí malou družinou vydali na cestu.

*****

Pěl zrádnou, černokněžnickou píseň,
jak odhalovat, budit tíseň,
zrazovat, páčit tajemství.
Felagund se však postaví
a zpívá píseň vytrvalých
a vzdorujících, nezoufalých,
o nezrazených tajemstvích,
věrnosti čisté jako sníh,
o putování na zapřenou,
jak minout léčku nastraženou,
jak zlomit zámky vězení
a nepodlehnout mámení.

Dvě písně spolu zápolily.
Zpěv hučí, bouří, stále sílí,
a Felagund se nepoddává,
třebaže se mu točí hlava,
a všechna kouzla, všechnu moc
Elfie vkládá do svých slov.
Zaslechli ve tmách zdaleka
nargothrondského slavíka
a Moře, které věčně vzdychá
na písku perel, snů a ticha,
kde Západ nesmrtelný je,
kde prostírá se Elfie.

Tma zhoustla; chmurně zazněl zpěv:
Ve Valinoru teče krev
u Moře. Kde se vraždí rodní,
kde Noldor vzali Plavcům lodi
s bílými plachtami z přístavů bílých
ve světle luceren. A vítr kvílí,
vlk vyje, letí krkavec.
Led skřípá v mořské úžině.
V Angbandu mučí zajaté,
hrom hřímá, ohněm plane zem –
A Finrod klesl před trůnem.

*****

Felagund se opřel o drsnou studenou stěnu a zadíval se jediným malým oknem u stropu jejich kobky na hvězdné nebe.
Je to ironie osudu,“ pousmál se hořce.
Jak to?“ zašeptal Beren. Choulil se v rohu a třásl se zimou.
Felagund vstal a přešel k němu. Beren v nejasné záři měsíce, jež osvětlovala jejich celu, zahlédl na elfově nahém těle rány od biče – stejné jako měl on sám. Bylo to zvláštní, ale ani špína, ani zranění nedokázaly Felagundovi ubrat na kráse a ladnosti.
Felagund se posadil vedle něj a přitáhl si jeho nahé tělo k sobě ve snaze ho trochu zahřát. On sám snášel chlad podstatně lépe.
Já tuhle pevnost dal postavit,“ povzdechl si Felagund.
Ty?“ užasl Beren.
Ano, dřív se jmenovala Minas Tirith, než ji ovládl Morgoth a dosadil sem Saurona s jeho vlkodlačími legiemi. Od té doby se jí říká už jen Tol-in-Gaurhoth,“ vysvětlil mu Felagund. Pak vstal a vytáhl Berena na nejisté nohy. Překlopýtali místnost a lehli si na hromádku slámy pohozenou v koutě. Beren se stulil Felagundovi v náručí. Jejich těla se propletla.
Abychom udrželi teplo, ospravedlňoval si to Beren v duchu.
My zde zemřeme, že?“ zašeptal. „Jako ostatní…dříve nebo později si i pro nás přijdou.
Ano, to je možné,“ přisvědčil Felagund zamyšleně. Pak jemně uchopil Berena za bradu a donutil ho, aby se mu podíval do očí. „Ale tebe nečeká takový osud.
Jak to můžeš vědět?“ namítl Beren.
Prošel jsi Melianiným pásem, tvoje kroky tedy vede mocná sudba. Zcela jistě není jejím cílem přivést tě sem a nechat zemřít,“ pousmál se Felagund. „Tobě je souzeno uspět a spojit svůj osud s osudem Lúthien Tinúviel. A kdo ví, možná že z toho vzejde naděje Eldar i Edain.
Chtěl bych tomu věřit,“ hlesl Beren a trochu se zastyděl. Za celou dobu jejich putování si na Lúthien ani nevzpomněl.
Zkus teď usnout,“ poradil mu Felagund.
Beren naslouchal s hlavou položenou na elfově hrudi pomalému tepu srdce a díval se do tmy, která je obklopovala. Pořád čekal, kdy se v temnotě objeví dva zářivé body a jednoho z nich odvlečenou čelisti vlka. Jak by mohl usnout? Elfova ruka spočívající na jeho zádech ho začala pomalu, něžně hladit. Bylo to příjemné a uklidňující gesto. Chtěl to elfovi nějak oplatit a tak váhavě přejel prsty po jeho boku. Elfova teplá dlaň ho laskala podél jeho páteře nahoru a dolů, přičemž se obratně vyhýbala ranám od biče. Berenova ruka spočívající na elfově boku se to snažila oplácet, zároveň byla stále odvážnější i zvědavější a posouvala se víc a víc dolů.
Zapomněli na zimu i špinavou páchnoucí kobku, na blízkou smrt a jeden z nich zapomněl dokonce i na Lúthien.
Beren se od Felagunda odtáhl a dotýkal se elfova těla. Hladil tu světlou kůži, jež neztratila nic ze své hebkosti, a těšil se z toho.
Felagund zavřel oči. Věděl, že by tohle neměl Berenovi dovolit, nedokázal se však přimět zastavit ho. Kolik nocí o těchto dotycích snil! Přitáhl si Berena k sobě a ke svému překvapení ucítil na svém těle mladíkův vzrušený penis. Podíval se mu do očí a Beren zrudl studem. Nadechl se, aby se nejspíš začal omlouvat, ale Felagund to nechtěl slyšet. A hlavně ne teď, když jeho citlivé uši zaslechly zaskřípění vlčích drápů na kameni. Zabořil prsty do Berenových vlasů a vášnivě ho políbil. V první chvíli se mu mladík chtěl vytrhnout, ale Felagund ho nepustil, dokud se polibku plně nepoddal. Berenovy ruce Felagunda objaly a jejich vzrušená těla se o sebe záměrně co nejdráždivěji otírala.
Když se jejich rty oddělily, Felagund se smutně, ale vděčně usmál. Beren nemohl vidět vlka chystajícího se ke skoku, ale Felagund ano. Políbil Berena na čelo a pak ze sebe mladíka shodil a přikryl ho vlastním tělem přesně ve chvíli, kdy vlk skočil.
Beren zaúpěl pod vahou dvou těl. Vlčí tesáky se zahryzly do Felagundových zad. Teplá krev stékala elfovi po bocích a kapala na Berena, jemuž do očí vyhrkly slzy.
Vlk strhl elfa dozadu a pustil ho. Přišel si pro člověka, neboť Noldu si jeho pán chtěl ponechat až nakonec, protože předpokládal, že on je klíč k celé hádance. Vlk rozevřel čelisti, z nichž odkapávaly sliny a krev.
Beren byl ochromen hrůzou. Nikoli však z obrovského šedého vlka, nýbrž z pohledu na Felagundovo tělo zbrocené krví. Vlk se pomalu blížil, nespěchal.
Felagund vytlačil silou vůle bolest na okraj své mysli a sebral poslední zbytky sil. Ztěžka se zvedl a skočil vlkovi na záda. Šelma se marně snažila zachytit elfa svými tesáky, nedosáhla na něj. Vlk propadl hotovému šílenství, zmítal se tak divoce, až se postavil na zadní a padl na záda.
Beren vykřikl a vyrazil vpřed, když uslyšel zapraskání kostí, jak váha té bestie polámala Felagundovi žebra. Vlk se po něm ohnal a roztrhl Berenovi paži až na kost. Mladík s bolestným výkřikem upadl na zem.
Felagunda Berenův hlas probral z otřesení. Vlk byl již blízko a chystal se mladíka roztrhat. Felagund narazil do bestie z boku, čímž si ještě zhoršil své zranění. Nedbal však o sebe. Jediné na čem záleželo byl Berenův život.
Vlk se ohnal, ovšem jeho tesáky cvakly naprázdno. I těžce raněný elf byl pořád velmi rychlý. Vlk se znovu sklonil k Berenovi. Felagund nahmatal stehenní kost jedné z nebohých obětí a vší silou udeřil vlka přes čumák. Zvíře zavylo a zaútočilo na neodbytného elfa se slepou zuřivostí. Povalilo ho na zem a zaťalo mu zuby do boku. Felagund vykřikl bolestí.
Beren otevřel oči a zděšeně sledoval, jak se slintající tlama pomalu, neúprosně blíží k Felagundově hrdlu. Elf sevřel vlčí hlavu rukama a začal ji tlačit do nepřirozeného úhlu. Beren vstal. Zraněnou ruku si tiskl k hrudi a snažil se dopotácet až k nim. Chtěl Felagundovi nějak pomoct. A pak se ozvalo prasknutí a bezvládné vlčí tělo dopadlo na elfa celou vahou.
Beren klesl vedle Felagunda na kolena. Po kamenné podlaze se rozlévala krev. Elf dýchal s velkými obtížemi. Beren pro slzy ani neviděl. Našel Felagundovu ruku a pevně ji sevřel, jako by to mohlo elfa udržet naživu. Felagund pohlédl na Berena a jeho kalný zrak se na okamžik rozjasnil.
Odcházím nyní ke svému dlouhému odpočinku v bezčasých síních za mořem a za Amanskými horami,“ zašeptal namáhavě.
Šššš, nemluv,“ zajíkl se Beren. „Nemluv. Budeš v pořádku,“ šeptal a jednou rukou hladil elfovy vlasy slepené krví.
Dlouho potrvá, nežli mě opět uvidí mezi Noldor, a možná že se již podruhé nesetkáme v životě ani ve smrti, protože osudy našich plemen jsou odděleny,“ pokračoval Felagund. Jeho hlas s každým slovem slábl.
Buď zdráv…
Světlo v elfových očích pohaslo a hlava se bezvládně svezla k ramenu. Beren by však přísahal, že to poslední slovo, jež Felagund již nikdy nevyslovil, to které umírajícímu králi uvízlo na rtech, bylo ‚meldo‘ .
Tak zemřel v temnotě Tol-in-Gaurhothu, jejž dal sám vystavět, král Finrod Felagund, nejsvětlejší a nejmilovanější z Finwëho rodu, a dostál tak svému slibu.
Beren se v zoufalství zhroutil vedle něj. Jeho žal byl tak velký, že už nedokázal ani plakat. Jen tam ležel jako mrtvý, dokud ho z tmy nevyvedla zpět na světlo sama Lúthien, která se za ním vydala. Společně ostrov očistili od vlkodlačího zla. Znovu se pak nazýval Tol Sirion. Zde Finroda Felagunda pohřbili.
A Beren nikdy na elfského krále nezapomněl – na jeho ušlechtilost, krásu a … lásku.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský