Fantasmagorium

Autor: janek
Hlavní postavy: Estel/ Měsíční bůh
Shrnutí: Estel trvá na tom, že dokáže vše, co elfové. Tudíž není důvod, aby byl z některých věcí vyloučen. Netuší však, do čeho se pouští, a tak ho čeká nejedno překvapení.

Měsíční bůh

Vyrostl jsem u elfů, a během svého mládí jsem se od nich naučil mnoho moudrých, užitečných a vznešených věcí.
A také několik dalších, o kterých s lidmi nemluvím. Nepochopili by je, a možná... možná by se jim vysmívali nebo by jimi byli pohoršeni. I já sám, když na ně vzpomínám, mám občas zvláštní pocit.
Celý můj život s Arven byl krásný. I dnes, kdy já pomalu myslím na konec své cesty a připravuji se na setkání se svými slavnými předky, ona je nádherná a mladá a plná života a k pomilování. Často společně sedáváme za jasného večera u otevřených oken, a vyhlížíme první měsíční paprsek. Na co přitom asi myslí ona? Nevím, ani po těch mnoha společných letech, nikdy jsem neměl odvahu se jí na to zeptat. Ale dobře vím, na co si při tom častokrát vzpomenu já.

*****

Bylo mi tehdy sotva dvacet let, když dal Elrond slavnostně vyhlásit, že v následujícím týdnu všichni elfové a elfky, kteří dosáhli vhodného věku, budou smět vykonat obřad k poctě Měsíčního boha. Mezi mými mladými přáteli zavládlo všeobecné nadšení, a všichni si mezi sebou začali horečně šuškat. Připadal jsem si jako hlupák, protože jsem o tom obřadu ještě jakživ neslyšel. Po večeři jsem si na Elronda počkal a mezi čtyřma očima jsem se trochu dotčeně zeptal, proč nemohu obřad vykonat také, vždyť i já jsem - podle lidských měřítek - už dávno plnoletý. Doteď jsem přece musel a mohl dělat vše, co mí dva nejlepší přátelé, dvojčata Elladan a Elrohir, Elrondovi nejmladší synové.

Elrond se viditelně zarazil, a zkoumavě na mne pohlédl.
„A ty bys chtěl? Myslel jsem, že lidé...“ nechal konec věty nedokončený.
„Jistěže bych chtěl! Už odmalička mne učíš, že co je dobré pro tvé syny, je dobré i pro mne. Proč bys teď měl dělat výjimku? Myslíš, že ten obřad nezvládnu, nebo že lidé pro Měsíčního boha nejsou dost vznešení?“ rozčiloval jsem se.
„A víš, jak ten obřad probíhá?“ zeptal se ještě můj vychovatel.
„Jistě!“ lhal jsem. Přece se nebudu chlubit tím, že zrovna o tomhle obřadu nic nevím, ještě by mi můj učitel shovívavě vyčetl, že jsem zase nedával pozor, přesně tak, jak to občas dělával, a jak jsem to nemohl vystát. „A nemusíš se bát - neudělám ti ostudu. Zvládnu všechno, co dokážou Elladan a Elrohir,“ kasal jsem se namyšleně.
„Nu, dobrá - jak si přeješ. Hodně štěstí!“ popřál mi Elrond zamyšleně.

Během následujícího týdne jsem každý večer pozoroval, jak někdo z mých přátel odchází do lesa, a ráno se vrací se zasněnýma očima a úsměvem. Elfové i efky, kteří už měli obřad za sebou, se na mne dívali zvědavými a odhadujícími pohledy. Málem jsem pukal zvědavostí, ale raději bych si ukousl jazyk, než bych se někoho zeptal, co se při obřadu vlastně odehrává. Zato jsem trávil veškerý volný čas ve studovně, a našel a přečetl mnoho a mnoho velmi poučných svitků... ale ani jeden o tom, co mne momentálně nejvíce zajímalo.

*****

Až konečně nastal večer... můj večer. Vydal jsem se, pln odhodlání a sebedůvěry, naslepo po lesní pěšině. Když našli místo, kde se obřad koná, ostatní, najdu ho já taky!
Po hodině marného bloumání po lese se mezi mallorny ozvalo tiché zašustění. A možná i elfí smích! Rozzuřen z toho, že mne někdo má tu drzost sledovat, jsem skočil do křoví - a dopadl přímo mezi dvojčata. Elladan s Elrohirem zapálili louč a v jejím mihotavém světle se na mne bezelstně usmívali.
„Přišli jsme ti dělat průvodce. Celý týden čekáme, že nás o to požádáš, tak, jako my své starší přátele, ale možná jsi nenašel čas, při tom tvém usilovném studiu,“ nabízel mi pomoc Elladan.
„No,“ protáhl jsem, „jistě - zapomněl jsem na to, měl jsem moc práce. Takže, můžeme jít na věc, veďte mne!“ zakončil jsem větu milostivým svolením, aby mi pomohli najít to, co bych asi sám hledal do konce života a možná i déle.
„Jít na věc? Ty máš ale zvláštní výrazy!“ podotkl Elrohir otřeseně.

Další cesta pak už trvala jen pár okamžiků. Po několika krocích jsem slyšel, jak Elrohir něco tiše zašeptal, a přímo před námi, jakoby v hloubi lesa, se ozvaly zvuky. Znělo to skoro jako... bubny? Tady?
„dum-dum“
„Dum-Dum“
„DUM-DUM“
Dunění se stávalo stále zřetelnějším, a moje srdce se přizpůsobilo jeho rytmu. Pátral jsem ve tmě, kdo nebo co to tu tak rytmicky bubnuje, ale v temnotě hvozdu, stínech stromů a mihotání louče jsem rozeznával jen několik záblesků očí, které mohly být stejně tak elfů, jako zvířat, skřetů nebo duchů lesa.

Pod našima nohama to zašplouchalo. Chvíli jsme se brodili mělkým potůčkem, a kolem nás se pozvolna zdvihaly kamenné stěny. Prošli jsme soutěskou do otevřeného prostoru. I ve tmě jsem poznal, že stojíme na travnatém paloučku, schovaném mezi skalami jako voda v dlaních. Rostly tam stromy, jaké jsem ještě neviděl. Malé, buclaté, s bohatě vykrajovanými listy. Zrovna nejspíš kvetly, protože jsem cítil vůni - trochu jako zralá jablka nebo květ lípy, ale ne tak docela. Elladan vedle jednoho stromku zabodl louči, a její světlo se odrazilo od lesklých plodů, ležících všude na zemi. Oba bratři si sedli na zem, a pohodlně se uvelebili, jako by měli v úmyslu tak strávit věčnost. Netušil jsem, co dělat - tak jsem je napodobil.
A co teď, pomyslel jsem si. Budeme čekat, až... na co vlastně budeme čekat?
„Počkáme, až se dostaví měsíc,“ ukázal Elrohir před sebe.
Aha. Teď, když jsem věděl, co hledám, všiml jsem si, že přímo před mýma očima je mezi dvěma balvany průrva, a slabé měsíční světlo dávalo tušit, kde se jeho původce brzy objeví.
Seděli jsme, čekali, kolem nás se vznášela vůně a tlumené zvuky bubnů, a já cítil, jak to všechno na mne působí - jako bych byl omámený, a přece byly mé smysly napjaté až do krajnosti. Louč dohořela. Když se objevil první kousek měsíčního kotouče, byl jsem jako zajíc, oslněný prudkým světlem, a nemohl jsem se ani pohnout. Když pak do mne jeden z mých průvodců strčil, málem jsem leknutím vykřikl.

„Je čas,“ řekl Elladan vzrušeně. A začal se... svlékat? Co to má být?
„Co děláš?“ zeptal jsem se poplašeně.
„A cos myslel? Že se, mezitím, co tě budu koupat, celý umáčím?“ zavrčel na mne nechápavě, a dodal: „A dělej, nezdržuj, měsíc na tebe čekat nebude!“
Ze zmínky o mytí jsem usoudil, že se ode mne očekává, že si také něco odložím. Moc jsem nepospíchal, dokud jsem od Elrohira nedostal další, tentokrát pořádný, štulec.
„A tohle taky!“ ukázal přísně na poslední kousek mého oblečení.
Bratři mne vzali za ruce, a napůl mne vedli, napůl táhli k potůčku, který si nedaleko mírumilovně zpíval a poskakoval. Tam si nabrali plné dlaně vody a začali mne jí polévat. Byla docela teplá, naštěstí, ale stejně jsem se leknutím otřásl.
„Drž přece, nebo nechceš, aby tvůj dar bohu byl dokonalý?“ napomenul mne Elladan.
„Jaký dar? Já nic nemám,“ vyděsil jsem se a na chvíli vypadl z role toho, kdo všechno ví a zná.
„Bůh Měsíce si od tebe vezme tvoje tělo, zapoměls?“ zarazil se a jeho ruce na chvilku přestaly dělat svou práci - ale pak se zase rozběhly po mých zádech a pažích a... ti dva mne myli, jako bych byl batole!
„Aha, ano, jistě - promiň, já... jen pokračujte!“ povolil jsem jim s dobře zahranou sebejistotou.

Moje... moje TĚLO? To jako, že mne zhypnotizuje, a donutí dělat nějaké směšné a divné pohyby? Nebo mne na dnešní noc změní v jelena nebo divočáka? Jen ne veverku!, říkal jsem si v duchu.
Ze zamyšlení mne probraly prsty, které při očistě začaly mířit do oblastí, kde mne naposledy myla - kdysi - krom mne jediná osoba: moje matka.
„Počkej, co to zas děláš?,“ snažil jsem se zastavit jsem jedno z dvojčat - sám už jsem v té tmě a v tom svém soukromém zmatku trochu ztratil přehled, který je který.
„A co myslíš? Máš být přece čistý úplně celý! Jako bys to nevěděl!“ šeptal ten oslovený tiše a klidně pokračoval k mému... no tohle!
Co jsem měl dělat? Kdybych se dál bránil, měli by mne za hlupáka, který nevěděl, do čeho se to žene. Takže jsem zatnul zuby, pevně se rozkročil a se založenýma rukama hrdinně držel, ať už se mnou chtěli provádět cokoli. Byl jsem vděčný tmě, která skryla, že se poprvé v životě červenám.

Jejich dlaně byly jemné a zkušené, a pohybovaly se v rytmu lesní hudby a mého srdce, jako by nikdy nic jiného nedělaly.
Konečně byli oba se svou prací spokojeni, a já byl čistější než kdykoli předtím. Polibek, který jsem od obou dostal na tvář, už mne ani nepřekvapil. Pak mne vzali opět každý za jednu ruku, a já se nechal vést na mýtinku. Přímo v jejím středu stál kdysi mohutný mallorn - alespoň to jsem si při prvním pohledu pomyslel. Měl jsem dojem, že se dívám na pahýl, který po něm zbyl. Ale jen do chvíle, než mne Elladan na něj za použití trochy jemného násilí posadil.
Žádný mrtvý strom nemohl mít tak zvláštní povrch. Byl sice popraskaný a kornatý, ale zároveň na dotek měkký a... jakoby živý? Pod mým tělem se navíc začal pomaličku pohybovat - jako když se ledovec sune za svým nekonečným posláním - až jsem na něm pohodlně poloseděl, pololežel, a dokonce jsem začal mít podezření, že kdybych si chtěl položit hlavu, tak na patřičném místě ve chvilce vyroste větev.

„Chvilku počkej, přineseme avonas,“ požádal mne Elrohir. Netušil jsem, co že to chtějí donést. Nějaké jídlo? Naštěstí byli zpátky za malou chvilku, jen co by sova zahoukala, a měli plné dlaně ovoce, co leželo pod stromy. Těšil jsem se, až ochutnám, jenže...
„Co se zase děje? Budeš krásně vonět, jen se nehýbej, ať můžeme pro tvého boha udělat to nejlepší, určitě nebudeš litovat,“ sliboval Elladan, a dál roztíral vonnou šťávu po mém čele.
Na malou chvilku mne zase zachvátila panika. Vzpomenul jsem si na pověsti o tom, jak skřeti své zajatce před tím, než je nabodnou na rožeň, potírají různými dochucovadly. Naštěstí jsem si skoro zároveň uvědomil, kolik elfů jsem v minulých dnech viděl ráno přicházet zpátky beze známky toho, že by jim Měsíční bůh jakkoli ublížil, a to mne trochu uklidnilo. O to víc jsem si začal všímat toho, JAK oba bratři své poslání provádějí.
Dělali to důkladně, začali u mých spánků, na které jako by jejich prsty kreslily složité obrazce, pokračovaly s tím přes ústa, bradu, krk, až došly na břicho a ještě níž, a po celou dobu mou kůži hladily a jejich konce byly jako žhavé světlušky a vpalovaly se do mne hlouběji a hlouběji a níž a níž...
Náhle jsem si uvědomil, kam budou pokračovat. A byla tam ta temná hudba, temný palouk, temně kořeněná vůně a stříbřitý měsíc, a já... se nebránil. Bylo to, jako by mne očarovali. A kdo ví - možná očarovali! Chtěl jsem totiž, aby nepřestávali a hladili a kreslili a pálili mou kůži...
Najednou se ale nade mnou oba sklonili. Ucítil jsem další dvojitý polibek, zašeptání, přání, ať jsem hoden nejvyšší oběti - a byli pryč. Jako by oba odvála sama lesní tmavá noc a vzala je pod své listnaté perutě.

Zůstal jsem omámeně ležet, pod zády jsem cítil živé dřevo, na těle mi vánek rozezníval vonící a chladivé ornamenty, a já se díval na měsíční kotouč, který se mezitím přímo přede mnou vyhoupl do své plné krásy. Bubny najednou zrychlily svůj tep - a s tím, jak na celé jedno nadechnutí zmlkly, se ve stříbrném kotouči objevila silueta. Byl to elf, tím jsem si byl jistý - a stejně skálopevně jsem si byl jistý, že je to i Měsíční bůh. Ani dokonalý elf nemohl být TAK dokonalý. Od dlouhých světlých vlasů přes široká ramena a útlé boky, svalnaté paže a štíhlé nohy - vše bylo v dechberoucí harmonii. Jeho tvář jsem neviděl, v měsíčním stínu se zdála jako sen, který se vám právě zdá - blízká na dotek a vzdálená na staletí.
Šel ke mně.

*****

Samozřejmě, že jsem později objevil svitek, který podrobně obřad Měsíčního boha popisoval. Samozřejmě, že to byl jeden z elfů - nikdy jsem ale nezjistil, který. Možná jsem se ani nesnažil.
Na to, co se tehdy stalo, dodnes vzpomínám se zardělou nedůvěrou, a přece... přece...
Když vychází měsíc, někdy slyším zvuk bubnů.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský