Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 Epilog
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Haldir/ Aragorn
Vedlejší postavy: Aragorn/ Arwen; Haldir/ Glorfindel; Haldir/ Arwen; Haldir/ Černý Númenorejec
Shrnutí: Čas elfů skončil. Postupně opouští břehy Středozemě a odplouvají za Moře. Nastává Věk lidí. Avšak ne všichni odešli. Někteří se rozhodli zůstat. Haldir stejně jako Arwen bude muset zakusit hořkost smrtelnosti, ale jeho sudba ho zavede ještě dál. Co na jejím konci nalezne záleží jen a jen na něm.
Shrnutí třetí části: Čas elfů skončil. Postupně opouští břehy Středozemě a odplouvají za Moře. Nastává Věk lidí. Avšak ne všichni odešli. Někteří se rozhodli zůstat. Haldir stejně jako Arwen bude muset zakusit hořkost smrtelnosti, ale jeho sudba ho zavede ještě dál. Co na jejím konci nalezne záleží jen a jen na něm.
Poznámky: V povídce jsou použity repliky i celé pasáže z knih. V textu můžete místy narazit na poznámky. Repliky pronášené elfsky jsou psané kurzívou.
Pokračování povídky Za trochu lásky šel bych světa kraj: Válka
Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v roce 2007

Za trochu lásky šel bych světa kraj: Věk lidí

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)

Kapitola první

Galadriel se posadila na okraj lůžka a položila misku s vodou na stolek. Namočila v ní jemný hadřík a otřela jím Haldirovi potem zbrocené čelo. Pak odhrnula kožešiny, jimiž byl přikryt, aby byl v teple, a prohlédla krví nasáklý obvaz na jeho boku. Opatrně Haldira nadzvedla. Obvaz, jenž měl kolem trupu, byl na zádech rovněž promáčený krví. Položila ho zpět na lůžko a přikryla. Ještě jednou mu z tváře otřela pot. Pak si povzdechla. Cítila se tak bezmocná.
Jak je mu?“ zeptala se Arwen a posadila se z druhé strany lůžka.
Byla to jen řečnická otázka. Všichni věděli, jak Haldirovi je - umíral. Umíral a nic tomu nemohlo zabránit.
Galadriel věděla, že něco Haldira ještě drží naživu, zpomaluje ten proces, a není to jeho vůle, ani její moc, působilo tu něco mnohem silnějšího. Když se mu pozorně zadívala do tváře, bylo patrné, jak se mu pod víčky pohybují oči - něco se mu zdálo. Galadriel tušila co, ale byla si jistá, že až ten sen skončí, Haldir zemře. Nebylo nic platné, že celá jeho bytost se tomu vzpírala, že se zoufale snažil neztratit spojení s vlastním tělem. Jenže když jeho fëa nedokázala tělo uzdravit, byla to jen otázka času, kdy podlehne svým zraněním. Pokud se něco nestane. Něco, co by to změnilo. Zatím tomu bohužel nic nenasvědčovalo. Cítila, že Haldir největší boj svého života prohrává.
Galadriel vstala a vzala z police nové obvazy.
Pomůžeš mi?“
Arwen přikývla.
Galadriel Haldira trochu nadzvedla a Arwen sundala první obvaz.
Obě rány byly hluboké, hojily se jen velmi pomalu a stále krvácely. Nové obvazy se téměř ihned začaly barvit do ruda.
Arwen zkontrolovala, jestli neškrtí, a pohladila Haldira po tváři. Úplně hořel a jeho tělo pokrýval ledový pot.
Copak pro něj nemůžeme nic udělat?“ zeptala se Arwen se slzami v očích.
Galadriel zavrtěla hlavou.
Musí se s tím poprat sám.

*****

Světlo bylo tak ostré, že bodalo do očí. Pokusil se zavřít oči, ale nešlo to.
Pak si uvědomil, že nemá oči, které by mohl zavřít.
Bylo to dost znepokojující.
Zjistil, že nemá nejmenší ponětí, kde je a kdo je.
To bylo ještě víc znepokojující.
Potom mu došlo, že i to světlo si jen namlouvá, a vše se ponořilo do tmy.
Nakonec si vzpomněl na svoje jméno a na hladinu jeho mysli vyplavaly poslední vzpomínky.
I když vzpomínky je možná silné slovo. Byla to jen nekončící směs bolesti, utrpení a ponížení s příchutí nenávisti.
Vzpomněl si na to, jak zachránil lidi před jistou smrtí, a jak ho nechali na pospas té obludě. Tvář a oči Černého Númenorejce měl doslova vypálené do duše, tak jako věci, které mu udělal, měl vyryté do těla - bití, mrzačení a…
Celá jeho duše se schoulila a něco v něm lačně zatoužilo zjistit, jestli je krev Černých Númenorejeců stejně rudá jako jeho vlastní.
Donutili ho…
Lidé.
Skřeti.
Všichni - každý, kdo chtěl.
Ta vzpomínka způsobila, že touha po krvi a pomstě se mu začala rozlévat žilami jako jed.
Žilami, které neměl.
A konečně pochopil, kde je.
Takže tohle je tedy smrt? Pomyslel si.

*****

Arwen se dotkla Haldirovy tváře. To ona ho přesvědčila, aby šel Aragornovi na pomoc. Umíral kvůli ní.
Občas přemýšlela, jestli to, co udělala, bylo správné. Aragorn žil, ale měla pocit, jako by za něj Haldira obětovala.
Život za život.
Smrt za smrt.
To bylo strašné a skoro každou noc ji to budilo ze spánku.
Aragorna by moc zarmoutilo, kdybys zemřel,“ zašeptala.
Nevěděla, jestli ji Haldir může slyšet, nebo ne, ale na tom nezáleželo.
A mě taky,“ dodala ještě tišeji.

*****

Glorfindel.
Nenávidí ho.
Tolik slibů.
Tolik prázdných slov.
Nechal ho tam!
Nepřišel.
A on mu věřil. Byl si tak jistý, že ho Glorfindel nenechá na pospas mučení a pomalé smrti.
Víc se mu hnusili snad jen lidé a trpaslíci. I oni ho nechali umřít. Ne, hůř, nechali ho trpět. Nechali ho v tom pekle.
Co je to jeden mrtvý elf. Komu by na něm záleželo, že?
Kdyby měl ruce, asi by do něčeho vzteky praštil.
Představa, že v tomhle stavu neexistence stráví ještě opravdu hodně dlouho, mu náladu rozhodně nezvedla. Nebylo tu nic - žádný referenční bod, od něhož by mohl počítat čas, žádné vjemy, dokonce i ta tma byla nejspíš jen produktem jeho vlastní představivosti, aby tomuhle nic mohl přiřadit aspoň jednu vlastnost.
Takže tu byla tma jako v prdeli.
Chvíli, i když to mohlo být klidně i hodiny, neměl ponětí o čase, přemýšlel, kde tuhle frázi sebral. Nejspíš od lidí. To jí ale na pravdivosti neubíralo.
Byla tu fakt tma jako v prdeli.

*****

Prohrává,“ povzdechla si Galadriel a pustila Haldirovu studenou ruku.
Ne, on by se nikdy nevzdal. Pořád ještě bojuje,“ namítla Arwen plačtivě.
Jenže tohle není otázka vůle, je to zkouška. A on jí neprošel,“ povzdechla si Galadriel. „Tady nejde jen o rány na těle, nejdřív se musí zahojit rány v duši. Dokud nepřijme svou minulost a neodpustí, dokud se nevzdá nenávisti, nebude jeho fëa dost silná, aby přežil a uzdravil se.
Galadriel vstala a zanechala Arwen u Haldira. Nechtěla být u toho až chlad dojde k srdci a to se zastaví. Nebo možná proto, že měla obavu, jestli se Haldir někdy z Mandosu vůbec dostane. Jeho nenávist byla jako žhavý plamen, který nešel uhasit. Jen on sám to mohl změnit. Snad kdyby tu byl Aragorn… ale takhle. Bylo jí úzko z pomyšlení, jak bude Aragornovi vše vysvětlovat.
Arwen Haldirovi shrnula vlasy ze zpoceného čela.
Vzpomínáš si, co jsem ti řekla? Láska je plamen, který hřeje. Haldire, naděje má mnoho tváří! Nemůžeš to prostě vzdát!

*****

Naděje.
Nechápal, kde se to slovo vzalo a proč se mu pořád vrací. Něco mu říkalo, že je důležité, ale netušil proč.
On už žádnou naději neměl. Glorfindel mu ji vzal.
Naděje.
Ta myšlenka byla neobytná.
Naděje.
Naděje pro něj neznamená nic. Tak proč se mu to slovo pořád vrací?
Naděje.
Kdyby měl nějaký hrudník a srdce, řekl by, že ho pokaždé, když si v duchu přeříkává to slovo, bodne u srdce.
Nerozuměl tomu.
Naděje.
Naděje.
Přemítal nad tím slovem a snažil se dobrat nějakého smyslu toho, proč je to slovo tak důležité.
Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje.
Ta myšlenka ho zarazila. O to víc, že nebyla jeho. Tohle neřekl, ale najednou se mu vybavil hlas, který k téhle větě patřil. Jenže netušil, kdo to byl.
Naděje.
Naděje má mnoho tváří.
Tohle už taky někdy někde slyšel. Všechno mu ale přišlo jako v mlze a tak vzdálené.
Nemohl si vzpomenout, ale teď již věděl, že si vzpomenout musí. Bylo to něco důležitého. Něco slíbil. Něco… chtěl… hledal…
Začínal v tom mít zmatek, ale o to naléhavěji se snažil najít odpověď.
Naděje má mnoho tváří.
Jakou tvář má moje naděje? Napadlo ho.
Estel gâr lim thîr.1
Estel.
Estel.
Estel!
Najednou měl pocit, jako by našel světlo v naprosté temnotě. V jeho mysli se vynořila tvář a konečně našel odpověď.
Aragorn.
Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje. Vzpomínáš? Nikdy jsem tě neopustil. A neopustím.
Estel gâr lim thîr.
Slib mi něco. Až tohle skončí, sejdeme se v Lothlórienu u jezera, tak jako tehdy poprvé, a promluvíme si.
A o čem budeme mluvit?
O naší budoucnosti přece.
Poprvé se podíval na svou minulost a došlo mu, že je to minulost. Udělal z ní kámen, který ho táhl ke dnu. Přišel čas se toho kamene zbavit.
Pro Aragorna.
Pro sebe.
Pro naději.
Věděl, že s bolestí se bude ještě muset vyrovnat, ale nenávist pomalu ustupovala.
Proč nenávidět a mstít se?
Vždyť Aragorn ho miloval a to bylo něco, zač stálo bojovat.
A pak musí splnit jeden slib.
Jeden důležitý slib.

*****

Haldir pomalu otevřel oči. Cítil se slabý a celé tělo ho bolelo. Světlo mu přišlo příliš ostré, vzduch hvízdal jako uragán. A přece už dlouho necítil takový klid a vyrovnanost jako teď.
Pomalu se nadechl. Bolelo to, ale to mu nevadilo. Naopak bolest mu aspoň připomínala, že je naživu.
Konečně se mu podařilo zaostřit na postavu sedící na kraji lůžka, na němž ležel.
Olízl si suché rty, ale promluvit nedokázal.
Haldire,“ zašeptala a po tvářích jí stékaly slzy.
Nadzvedla mu hlavu a přitiskla mu pohár s vodou ke rtům. Lačně pil, i když mu voda stékala po bradě na hrudník. Když pohár vyprázdnil a ona mu položila hlavu zpět na polštář, dokázal tiše, trochu chraplavě promluvit: „Aragorn?“
Všechno se dozvíš, ale teď musíš odpočívat,“ pousmála se na něj Arwen se slzami v očích.
Haldir silou vůle přinutil své bolavé, ztuhlé svaly k činnosti a chytil ji za ruku. Viděl, že ji vyděsilo, jak je zesláblý.
Kde je?“ zašeptal. Na víc se nezmohl a doufal, že mu dá nějaké odpovědi. Už jen ta tři slova a ten chabý stisk byl nad jeho síly.
Je v Gondoru, živý a zdravý,“ ujistila ho.
Haldir nepatrně přikývl a zavřel oči. Trochu si odpočine, než vyrazí do Gondoru. Ano, jen si potřebuje trochu odpočinou. Necítil se tak unavený za celý svůj dlouhý život.

Poznámky:
1) Naděje má mnoho tváří

Kapitola druhá

Arwen vešla do pokoje a v první chvíli jen nevěřícně zírala, jak se Haldir pomalu krok za krokem sune na vratkých nohách ke svému oblečení.
Můžeš mi říct, co si myslíš, že děláš?!“ obořila se na něj hněvivě.
Haldir nevypadal vůbec dobře. Byl pohublý a skrz obvazy mu ještě prosakovala krev.
Aragorn mě potřebuje,“ zašeptal Haldir. Jeho hlas byl poněkud nakřáplý a nahé tělo se mu lesklo potem.
Arwen ho chytila za paži, aby neupadl, a položila mu dlaň druhé ruky na čelo.
Ty ses zbláznil!“ láteřila. „Máš ještě horečku a sotva se udržíš na nohou! Jediné místo, kam půjdeš, je zpátky do postele!
Pokusil se zaprotestovat, vzepřít se, ale neměl dost sil. Nezbylo mu než se nechat dostrkat zpátky do postele.
Copak tu nikdo nechápal, že on prostě musí jít za Aragornem?

*****

Galadriel položila tác s jídlem na noční stolek.
Haldir otevřel oči a posadil se. Galadriel se nepatrně usmála. Staraly se o něj s Arwen střídavě už šestý den.
Jak se cítíš?“ zeptala se Galadriel.
Od předvčerejška, kdy se pokusil vylézt z postele, vypadal už rozhodně lépe. Pořád byl sice trochu pobledlý a hubený, ale horečka ustoupila a pomalu začal nabírat síly. Rychlost uzdravování byla neklamnou známkou toho, že našel vnitřní klid.
Už je mi dobře, vážně,“ řekl Haldir a rázným gestem odmítl jíst v posteli.
Galadriel mu tedy podala dlouhé roucho a tác s jídlem položila na stůl.
Neměl by ses přepínat,“ upozornila ho úzkostně, když vstával.
Bylo až příliš patrné, že není v pořádku.
Chce to trochu rozhýbat,“ opáčil Haldir. Oblékl se, pomalu došel ke stolu a posadil se. Jen ztěží dokázal zakrýt, jak ho těch pár metrů vyčerpalo. Trochu se mu třásly ruce, takže musel počkat, než třes ustal. Byla to hra. Oba věděli, že je na tom špatně, ale oba se tvářili, že to nevidí. Arwen s ním tuhle hru hrát odmítala.
Nějaké zprávy o Aragornovi?“ zeptal se, když bral do ruky příbor.
Galadriel zaváhala, zda mu to má říkat.
Vojsko Západu je na cestě do Mordoru.
Haldirovi vypadl příbor z rukou.
Cože?!“ vyjel na ni.
Haldire, uklidni se,“ požádala ho mírně.
Uklidnit se? Vždyť je to sebevražda!“ rozkřikl se.
Aragorn jistě ví, co dělá,“ snažila se ho uklidnit.
Ne, neví,“ odsekl Haldir.
Elrond si to nemyslí,“ oponovala měkce. „Jeho synové jsou s Aragornem.
Sotva to dořekla, věděla, že měla mlčet. Haldirova tvář se stáhla úzkostí a zahanbením.
Měl bych být s ním,“ zašeptal spíš pro sebe, než že by to bylo určeno Galadriel. „Ať už ho k tomu šílenství vede cokoli. Měl bych tam být.
Haldir se podíval Galadriel do očí. V tu chvíli jako by z něj únava a bolest spadla. V jeho očích plál oheň, který tam již celá staletí neviděla. Galadriel se nadechla, aby něco řekla, snad ho odradila od jeho úmyslu. I kdyby vyjel hned teď, nemohl by je dostihnout dřív, než by již bylo po všem. Neřekla však nic, protože se v tu chvíli ozval roh.
Haldir cítil, jak mu naskočila husí kůže a sevřel ho chlad. Vzpomínky na něj zaútočily jako rozzuřené vosy. Dřív ležely pohřebené hluboko v jeho nitru a rozežíraly ho zevnitř. Teď byly volné a on se s nimi musel učit žít. Dokázal se vzdát kvůli Aragornovi nenávisti, ale hrůza a bolest zůstala, s tím se bude muset ještě vypořádat.
Další útok,“ vydechl elf, který vpadl do pokoje.
Galadriel přikývla a její tvář trochu zešedla. Obrátila se k Haldirovi, ale výraz v jeho očích ji umlčel. Věděla, že on tu nezůstane, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. V jeho očích nebyla nenávist ke skřetům a touha je pozabíjet, kterou v nich tolik let vídávala, jen docela obyčejné nutkání bránit svůj domov. Nepatrně se pousmála. Uzdravil se.
Dám ti připravit zbroj,“ řekla tiše.

*****

Rúmil napínal zrak skrz větve. Bylo ticho, ale ne takové na jaké byl zvyklý. Tohle bylo ticho, z něhož se mu ježily chloupky na zátylku. Orofin seděl před ním, ale o větev výš, a tak mohl vidět napětí v ramenech svého bratra. Musel myslet na Haldira. I když mu rozum říkal, že se nemůže tak rychle uzdravit, přál si, aby tu byl s nimi.
Kéž by tu byl Haldir,“ posteskl si Orofin tiše.
Rúmil se pousmál nad tím, že oba myslí na totéž. Rozhlédl se po okolních stromech. I pro jeho oči byli elfové sedící tiše na větvích prakticky neviditelní. Kdyby nevěděl, co má hledat, těžko by je našel, jak tiše vyčkávají s připravenými luky.
Větev se pod ním sotva znatelně zachvěla. Bylo to tak slabé, že tomu ani nevěnoval pozornost, takže ho ostří, jež se mu přitisklo k hrdlu, překvapilo.
Jsi nepozorný,“ pošeptal mu známý hlas do ucha káravě.
Rúmil se prudce otočil a čepel nože ho lehce škrábla do krku.
Haldire?!“ vydechl.
Haldir mu přitiskl prst na rty. Skřeti mají dobré uši.
Orofin se otočil a málem spadl z větve ohromením. Haldir se tiše zasmál a oba jeho bratři mu ten úsměv vrátili.
Pak ticho přerušilo vzdálené řinčení kovu.
Haldir zasunul nůž do pochvy a naprosto tiše se vyhoupl výš do koruny stromu. Kožené brnění i pouzdra na zbraně byla udělána tak dobře, že se mohl pohybovat absolutně bezhlesně. Nikde nic nevrzalo, neskřípalo a nebránilo mu v pohybu.
Hluk bitvy sílil. A posléze je Haldir už i viděl. Oddíl elfů v lesklé zbroji ustupoval před obrovskou přesilou skřetů - lákal nepřítele do pasti.
Haldir zvedl ruku a věděl, že na ten signál všichni elfové založili šíp do luku. Když se skřeti dostali do ideální vzdálenosti, spustil paži a v tom okamžení se na skřety sneslo krupobití šípů.

*****

Konečně došli na hranice zemí živých a vstoupili do zpustlých končin, které se táhly před branami průsmyku Cirith Gorgor. Dohlédli až k močálům a poušti, které se táhly na sever a západ od Emyn Muilu. Tak bezútěšné byly ty kraje a tak hluboký děs na nich spočíval, že někteří z vojska ztratili zmužilost a nedokázali jít, ani jet dál na sever.
Aragorn na ně hleděl a v očích měl spíš lítost než hněv.1
Jeho myšlenky se na okamžik zatoulaly k Haldirovi. Žije ještě? Setkají se někdy? Odpustí mu Arwen, že svou lásku takhle dělí mezi ni a jeho?
„Jděte!“ řekl Aragorn. „Zachovejte si však trochu cti a neutíkejte. A je jeden úkol, o který se můžete pokusit: tak nebudete zcela zahanbeni. Dejte se na jihozápad, až přijdete ke Cair Androsu, a jestliže jej dosud drží nepřátelé, jak se domnívám, dobuďte ho zpět, budete-li moci, a držte jej až do konce a braňte Gondor a Rohan!“
Nato se někteří zastyděli před jeho milosrdenstvím, přemohli strach a šli dál; ostatní získali novou naději, když slyšeli o mužném činu, na jaký stačí a k němuž se mohou obrátit, a odešli. A tak, protože mnoho mužů již bylo ponecháno na Křižovatce, přišli nakonec Kapitáni Západu vyzvat k boji Černou bránu a mordorskou moc s méně než šesti tisíci muži. 1

Největší žert v dějinách Gondoru, avšak příliš trpký pro smích. Jednu stranu v něm čeká konec2.

*****

Haldire!
Rúmil se s úzkostí ve tváři rozběhl k bratrovi.
Haldir se opíral o kmen stromu a vyčerpání vyrylo do jeho tváře hluboké vrásky. Rúmil ho podepřel. Haldirova zbroj byla na několika místech proražená a potřísněná rudou krví.
Haldir s námahou zvedl hlavu a v jeho očích byla jasně čitelná otázka.
Je to v pořádku,“ zašeptal Rúmil. „Zvládli jsme to. Ty jsi to zvládl!
Haldir sotva znatelně přikývl. Pak mu z ruky špinavé od skřetí krve vypadl meč a zhroutil se Rúmilovi do náruče.

*****

Galadriel za sebou zavřela dveře. Rúmil s Orofinem stáli vedle Arwen a všichni tři měli ve tváři obavy. Už jednou ho téměř ztratili a jen o pár dní později hrozilo, že se ta muka budou opakovat.
Bude v pořádku?“ vyhrkl Orofin. Když se Haldir zmítal mezi životem a smrtí, snášel to nejhůř. I teď se mu oči leskly potlačovanými slzami.
Je slabý, velmi slabý,“ vyhnula se Galadriel odpovědi. „Musí odpočívat.
Neměl tam s námi být,“ posteskl si Orofin.
Byla to jeho volba,“ namítla Galadriel.
Nebýt jeho, kdo ví, jak by to skončilo,“ připomněl Rúmil tiše skutečnost, že třetí útok byl ze všech nejhorší a Haldirovy zkušenosti a velitelské schopnosti v tu chvíli byly nedocenitelné.
Běžte spát, všichni tři. Ráno bude moudřejší,“ řekla Galadriel.
Musím se vrátit na hranice,“ prohlásil Rúmil.
Orofin se už chystal říct, že on také. Celou dobu, kdy byl Haldir raněn, bránili Lothlórien. O to hůř to všechno snášeli, protože nemohli být s ním.
Ne, jděte si odpočinout,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Ráno se na něj můžete přijít podívat - na chvíli.
Orofin se otočil a pokusil se nenápadně utřít slzy.

*****

Okolo pahorků běsnila mordorská vojska. Kapitáni Západu tonuli v stoupajícím moři. Slunce svítilo rudě a pod křídly nazgulů padaly na zem temné stíny smrti. Aragorn stál pod svou zástavou mlčky a přísně, jako ztracen v myšlenkách na dávné a daleké věci3. Vzpomínal na to, co všechno s Haldirem prožil. A znovu se ptal sám sebe, jestli se s ním ještě někdy shledá. S ním a s Arwen. Dokáží najít kompromis? Ale oči mu zářily jako hvězdy, jež svítí tím jasněji, čím hlubší je noc. Na vrcholku kopce stál Gandalf a byl bílý a chladný a žádný stín na něho nedopadal. Nápor Mordoru se tříštil jako vlny a obležené pahorky, hlasy řvaly jako příboj uprostřed třesku a srážek zbraní.
Jako by byly jeho oči obdařeny náhlým viděním, Gandalf se pohnul; obrátil se a pohlédl zpátky na sever, kde byla obloha bledá a jasná. Pak pozdvihl ruce a zvolal hlasem, který přehlušil vřavu: „Přilétají orli! Přilétají orli!“ A mnoho hlasů vykřiklo v odpověď: „Přilétají orli! Přilétají orli!“ Mordorské voje vzhlédly a ptaly se, co asi věští to znamení.
Přilétal Gwaihir, Pán větru, a jeho bratr Landroval, největší ze všech orlů Severu, nejmohutnější z potomků dávného Thorondora, který hnízdil na nedostupných štítech Okružních hor, když byla dávná Středozem ještě mladá. Za nimi letěli dlouhými rychlými řadami jejich vazalové ze severních hor a hnali se s rostoucím větrem. Slétali přímo dolů na nazguly, padajíce náhle z horních vrstev ovzduší, a hukot jejich širokých křídel, když přelétali, byl jako bouře.
Nazgulové se však obrátili na útěk a zmizeli v mordorských stínech; zaslechli totiž náhlé strašlivé volání z Temné věže. A v témže okamžiku se všechna mordorská vojska zachvěla, do srdcí se jim zaryla pochybnost, smích selhal, ruce se třásly a kolena povolovala. Moc, která je hnala a plnila nenávistí a zuřivostí, kolísala, její vůle jim byla odňata; pohlédli do očí svých nepřátel, spatřili smrtící světlo a báli se.
Pak všichni Kapitáni Západu hlasitě vzkřikli, protože srdce jim uprostřed temnoty naplnila nová naděje. Z obležených pahorků vyrazily proti kolísajím nepřátelům sevřené útvary gondorských rytířů, Rohanských jezdců a Dúnadanů ze Severu a prorážely tlačenici ostrými kopími. Gandalf však opět zvedl paže a zvolal jasným hlasem:
„Stůjte, muži Západu! Stůjte a čekejte! Toto je osudná hodina.“
A sotva promluvil, země se jim pod nohama zakolébala. Pak vysoko nad věže Černé brány, vysoko nad hory vylétla do oblohy ohromná temnota prošlehující ohněm. Zubové věže se zahoupaly, zakymácely a padly; mohutná hradba se rozdrolila; Černá brána se zhroutila do zkázy; a zdaleka, nejprve zdušeně, pak silněji a potom až do mraků zaduněl rachot, řev, dlouhá ozvěna zkázného hřmení.

„Je konec Sauronovy říše!“ řekl Gandalf. „Ten, který nesl Prsten, splnil své poslání.“ A jak Kapitáni zírali na jih k zemi Mordor, zdálo se jim, že proti příkrovu mraků vyvstává obrovská stínová postava, neprostupná, korunovaná blesky, vyplňující celou oblohu. Vztyčila se obrovitě nad světem a vztáhla proti nim velikou hněvivou ruku, strašlivou, ale bezmocnou: protože jak se proti nim skláněla, vítr ji vzal a odvál a pominula; a potom padlo ticho.4

*****

Aragorn stál na nádvoří citadely. Bílý strom Gondoru kvetl a vzduch kolem něj voněl, až se z toho točila hlava.
„Znamení bylo dáno,“ řekl Aragorn, „a den už není daleko.“ Pak postavil pozorovatele na hradby5

A přece v hloubi duše cítil úzkost. Přišly zprávy o napadení Lothlórienu, ale v žádné se nemluvilo o tom, zda Haldir žije, nebo podlehl svým zraněním.
Aragorn se cítil rozpolcený. Věděl, že již brzy se jeden příběh završí. Ale ten druhý zůstane otevřený a obával se, jak to skončí. Část jeho duše přímo bolestně toužila rozjet se do Lórienu k jednomu jezeru. Něco mu však říkalo, že by tam čekal marně. A přece cítil, že Haldir není mrtvý. Nebo si možná namlouval, že by jeho smrt poznal.

Den před letním slunovratem dorazila od Amon Dînu zpráva, že od severu přijíždí průvod Sličného lidu. Aragorn rozkázal, aby se město připravilo je uvítat. Sám byl však tak nervózní, že se skryl ve svých komnatách. Zmatek v jeho duši sílil.

V předvečer slunovratu vjeli do města elfové. Ulice se zaplnily líbezným zpěvem, zvonivým smíchem a světlem. Vpředu jeli Elladan a Elrohir se stříbrným praporcem, pak zlatovlasý Glorfindel na svém bělouši, Erestor a celá domácnost Roklinky, za nimi Paní Galadriel a Pán Celeborn na bílých koních oděni do bílé, stříbrné a šedé, obklopeni čestnou stráží v bílých pláštích a stříbrné zbroji. Doprovázelo je množství elfů z Lothlórienu v šedých pláštích, s bílými drahokami ve vlasech. Jako poslední jel Mistr Elrond, přinášel Annúminaské žezlo, a vedle něj na šedém koni přijížděla jeho dcera Arwen, Večernice svého lidu.
Aragorn marně hledal v průvodu lórienských elfů rudý plášť kapitána Lothlórienu. Bylo mu z toho úzko. Ale jako král byl povinen hosty přivítat, a tak úzkost musela počkat. Elrond mu předal žezlo, do ruky vložil ruku své dcery a společně vstoupili ho Hlavního města.
Pravdou bylo, že pak si na Haldir vůbec nevzpomněl. Měl oči jen pro Arwen.
A o letním slunovratu si Aragorn, Elfkam, král Elessar, vzal za ženu Arwen Undómiel.

Poznámky:
1) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.142
2) napsáno podle Pána Prstenů, Návrat krále, str.138
3) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.199
4) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.199-200
5) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.221

Kapitola třetí

Když dozněly poslední radovánky, nadešel čas návratu domů.
Éomer Rohanský přijel do Minas Tirith, aby odvezl tělo krále Theodéna do vlasti. A ještě nikdy žádný král Rohanu neměl takový doprovod na své poslední cestě. Jeli s ním král Elessar s královnou Arwen, Paní Galadriel s Pánem Celebornem, Mistr Elrond se svými syny, kníže dol amrotský i ithilienský a mnoho elfů a rytířů.
Na počest mrtvého byla v Edorasu velká hostina, na níž mimo jiné oznámil Éomer zasnoubení paní Éowyn s knížetem Faramirem.
Poté se družina vydala dál. Faramir s Imrahilem však v Edorasu zůstali a i Arwen nepokračovala. Rozloučila se s bratry a otcem, a prý to bylo loučení věru bolestné. Než vyjeli, připomněla Aragornovi slib a jedno jezero skryté v Zlatém lese. Aragorn odjížděl z Edorasu s divoce bijícím srdcem.
Projeli přes Helmův žleb, kde Legolas splnil slib daný Gimlimu a navštívil s ním Třpytivé jeskyně. Pak pokračovali dál k Železnému pasu, kde naopak Legolas vzal Gimliho ho Fangornu.
U Rohanská brány se s průvodem Aragorn rozloučil, neboť ho srdce pohánělo do Lothlórienu, zatímco ostatní pokračovali dál do Eriadoru. Poblíž bran Morie se od nich nakonec odpojili i Celeborn a Galadriel a vrátili se se svým lidem domů. Ti, co zůstali, pak dojeli až do Roklinky.1

*****

Jezírko se v poledním slunci blyštilo jako démant.
Z vody se s cáknutím vynořilo štíhlé tělo. Aragorn se rozesmál. Bylo to skutečně jako tehdy, jen obráceně. Seběhl k vodě.
Haldire!“ zavolal na elfa, který právě vylézal z vody, a nemohl se pohledu na jeho tělo nabažit. Haldir byl pořád stejně krásný - vysoký a štíhlý jako všichni elfové, jen ta ramena měl trochu širší, což mu propůjčovalo zvláštní krásu spojující jemnost a sílu. Dlouhé plavé, takřka bílé vlasy se mu lepily na mokrou kůži, na níž se třpytily kapky vody. Jeho temně modré oči zářily jako hvězdné nebe.
A Aragorn si uvědomil, že se Haldir změnil. Nebyla to změna fyzická, ale viděl mu to na očích. Dohonil ho a bez ohledu na to, že je Haldir mokrý, ho objal.

*****

Muž v černém brnění došel až k němu. Byli téměř stejně vysocí, ale muž byl mohutnější. Pomalu ho obešel. Poznal ho - Černý Númenorejec. Říkalo se o nich, že elfy nenávidí víc než cokoli jiného.
Ránu čekal, a protože byl člověk navíc k uzoufání pomalý, poměrně bez problémů se jí vyhnul.
Númenorejec se zapotácel, ale podařilo se mu, i když ne zrovna elegantně, udržet rovnováhu.
Druhé ráně se opět vyhnul, ale s tím už Númenorejec počítal a kopnul ho mezi nohy. Uniklo mu tiché zakňourání, klesl na kolena a schoulil se. Zdravou ruku si tiskl mezi stehna.
„To tě naučí, ty elfská svině!“ zasyčel Númenorejec.
Na to, aby pochopil, že to byla nadávka, nemusel znát jeho jazyk.
Ránu do obličeje z pochopitelných důvodů nemohl vykrýt, ani jí uhnout. Trny na kovové rukavici mu roztrhly tvář.
„Ještě si budeš přát, abys byl smrtelný člověk, elfe! Až tu budeš pomalu umírat!“
Ani kopanci do boku nedokázal uhnout, i když tentokrát se pokusil - marně, ale pokusil. Zlámaná žebra i ruka pekelně bolely.

*****

Aragorn ucítil, jak se Haldirovi napjaly svaly v těle a pak ho elf odstrčil.
„Haldire?“ zašeptal Aragorn. Cítil, že něco není v pořádku.
Haldir se k němu otočil beze slova vysvětlení zády. Aragornovi se při pohledu na jizvu sevřelo hrdlo.
„Myslel jsem, že elfové jizvy nemívají,“ hlesl a přejel prsty po památce na Helmův žleb.

*****

Númenorejec dnes neměl brnění, ale černé barvě zůstal věrný. A navíc nepřišel sám.
Nespouštěl ho z očí. Instinkt mu říkal, že to, co přijde, bude moc ošklivé. A bude to bolet. Zatím ho nechali na pokoji. Zřejmě chtěli, aby se mu zahojila zranění z bitvy. Ruka mu s pomocí nějakého zručného léčitele srostla již před dvěma dny. Žebra ještě nebyla to, co dřív, ale už mu nečinilo problém dýchat. Kdyby nebyl tak zesláblý, možná by se pokusil utéct, ale za celou tu dobu nedostal najíst o nic víc, než aby se mu rány hojily. A i elfové musí pořádně jíst, aby si udrželi sílu.
Když ho dva hromotluci, menší, podsadití s bicepsy jako jeho stehno, chytili za paže, pokusil se jim vzepřít, ale proti té hoře svalů neměl nejmenší šanci.
„Copak, elfíčku,“ ušklíbl se Númenorejec a zachechtal se.
Byl vlastně rád, že Númenorejeci nerozumí. I když část jeho mysli si uvědomovala, že je ten jazyk hodně podobný Starému jazyku elfů, který znal. Nejspíš kdyby se víc snažil, dokázal by Númenorejeci porozumět. Jenže o to rozhodně nestál.
Nasadili mu na ruce a nohy okovy. Nemohl si nevšimnout, že jsou z mitrilu.

„Jak se ti líbí tvoje nové ozdoby?“ zeptal se Númenorejec quenijsky. „Jestlipak víš, z čeho jsou vyrobené?“
Neodpověděl a tak dostal ránu do břicha. Byl paradoxně vděčný, že má žaludek prázdný. I elfové, když je praštíte pořádně do žaludku, zvrací.
Dovlekli ho ke kovové mříži uprostřed místnosti a tam okovy na jeho rukou připevnili k řetězům tak, aby se tváří dotýkal mříže. Stříbrné žilky v kovu naznačovaly, že i zde byl použit jako příměs mitril. Evidentně na něm nijak nešetřili. Jeho zbroj zjevně našla mnoho uplatnění. To nebylo nijak povzbudivé.
Pak mu někdo na zádech roztrhl špinavou tuniku.

„Víš, jak se značkuje dobytek?“ položil Númenorejec řečnickou otázku.
Teprve teď si uvědomil, že v místnosti hoří kovářská výheň. Nějak neměl čas si to tu prohlížet, když ho sem vlekli. Koutkem oka spatřil, že ve výhni je něco jako pohrabáč. Takový do běla rozžhavěný pohrabáč by vyvedl z míry každého.
Númenorejec vytáhl pohrabáč z ohně. Na jeho konci bylo kosočtverečné rozšíření. Takže to pohrabáš asi nebyl. Nikdy nic takového neviděl a o značkování dobytka v životě neslyšel, ovšem i tak si dokázal domyslet, co chce Númenorejec udělat.
Jeho pokus vytrhnout se z pout vyvolal u Númenorejce smích. Sice si uvědomoval marnost svého počínání, to by se spíš naučil létat, než by se dostal z okovů, ale nemohl si pomoct.

„Co je elf než jen obyčejný dobytek,“ ušklíbl se Númenorejec a o chvíli později mohl konstatovat, že spálené elfí maso smrdí úplně stejně jako lidské.
Vykřikl bolestí, když se mu rozžhavený konec přitiskl na lopatce k holé kůži.

*****

Haldir ho znovu odstrčil, tentokrát důrazněji.
Haldire, co se děje?“ zeptal se Aragorn. Elfovo chování bylo divné.
Nic, prostě toho nech,“ odvětil Haldir podivným tónem.
Aragorn nedokázal zakrýt zklamání - takhle si jejich setkání nepředstavoval.
Haldir došel k místu, kde ležely jeho šaty, a beze spěchu se oblékl.
Aragorn se posadil do trávy a netušil, co si o tom má myslet. Najednou nevěděl, co s rukama, a tak utrhl stéblo a hrál si s ním.
Haldir se posadil vedle něj. Mokré vlasy mu máčely tuniku. A Aragorn si hořce uvědomil, že za celou tu dobu, co se znají, se Haldir nikdy neoblékl dřív, než se usušil.
Co se stalo?“ zopakoval Aragorn svoji otázku.
To se špatně vysvětluje a - nechci o tom mluvit,“ zavrtěl hlavou Haldir. „Zatím,“ dodal, když viděl, jak se Aragorn zatvářil dotčeně.
Víš přece, že mně můžeš říct všechno,“ namítl Aragorn podrážděně. Vadilo mu, že je tu něco závažného, co mu elf, kdo ví proč, nechce říct. Natolik závažného, že ho od sebe odhání - Aragorn zavřel oči. Když Haldir nechce, aby se ho dotýkal, nebude nepochybně stát ani o to ostatní.
Já vím, ale tohle - snad někdy - časem,“ odpověděl Haldir vyhýbavě.
Budu už muset jet,“ řekl Aragorn chladně, zahodil stéblo trávy a vstal.
Chtěl sis promluvit,“ připomněl mu Haldir tiše.
Aragorn se na něj podíval a všechna ta hořkost vytryskla ven: „Chtěl, ale o čem?! Chtěl jsem mluvit o nás, ale - je vůbec ještě nějaké my? Odstrkuješ mě od sebe jako bych měl nějakou nakažlivou nemoc! A ani mi neřekneš proč! Tak o čem chceš mluvit?
Haldir sklopil oči.
Haldire, jestli někoho máš a já… překážím…
Haldir překvapeně vzhlédl.
To si myslíš?“ zašeptal užasle.
Jen se snažím pro tvé chování najít nějaké logické vysvětlení!“ odsekl Aragorn.
Nemám nikoho… já jen…
Pokračuj,“ vybídl ho Aragorn. „Svěř se mi proboha, Haldire. Když bys to nemohl říct mně tak komu jinému?
Neřekl jsem to nikdy nikomu,“ zašeptal Haldir. „Po pravdě dost dlouho jsem to svým způsobem odmítal říct i sám sobě.
Aragorn se s povzdechem znovu posadil.
Co ti vlastně tehdy o mně Orofin řekl?“ zeptal se Haldir.
Nic zvláštního,“ pokrčil Aragorn rameny. „Jen že jsi se účastnil bojů na Dagorladu… a padl tam.
Haldir si olízl rty.
Řekni mi, Aragorne, když padla moc Temného pána… byl ses podívat v kobkách Barad?dur?
Aragorna ta otázka trochu zmátla, ale zavrtěl hlavou.
Ne, Temná věž se zřítila do základů. Nezbylo z ní nic, jen hromada sutin.
Já ty kobky viděl,“ zašeptal Haldir přiškrceným hlasem. „Byl to nejdelší a nejhorší rok mého života.
Aragornova tvář zpopelavěla a dlouho nebyl schopný nic říct.
Proč… proč jsi mi to nikdy neřekl?“ otázal se chraplavým hlasem.
Protože jsem s tím sám nedokázal žít… a pořád nedokážu… potřebuju čas, Aragorne.
Aragorna napadlo, zda si Haldir uvědomuje, že on toho času zase tolik nemá, ale přesto přikývl. Bylo mu jasné, že elf s ním do Minas Tirith neodjede, alespoň ne dnes. Na jednu stranu to rozumově chápal. Něco takového si žádalo čas. Nedokázal si ani v nejhorších snech představit, jakými hrůzami Haldir prošel. Jenže stejně ho bolelo u srdce a byl zklamaný.
Musím jít,“ řekl a štvalo ho, že ho Haldir nezkoušel zastavit, zdržet, prostě ho nechal jen tak odejít.

*****

Arwen se přitiskla k Aragornovi, opřela si hlavu o jeho rameno a zamyšleně si pohrávala s chloupky na jeho prsou. Něco takového elfové neměli a jí se to na Aragornovi docela líbilo.
„Trápíš se kvůli němu, že?“ prolomila ticho.
„Ne.“
Arwen se nadzvedla na loktu a podívala se mu do očí.
„Proč lžeš?“ zeptala se. „Kudy chodíš, tudy na něj myslíš,“ dodala a znělo to trochu ublíženě.
Aragorn mlčel.
„Nechtěl s tebou odjet, že?“ pokývala vědoucně hlavou.
„Vůbec jsme o tom nemluvili,“ odvětil Aragorn. „Nenabídl jsem mu to!“
„Aha,“ pokývala Arwen hlavou. „Víš, že jsi k němu nespravedlivý?“
Aragorn zavřel oči. Tohle slyšet nechtěl.
„Kvůli tobě vybojoval největší bitvu svého života, prošel peklem. Vlastně svým způsobem ještě prochází. Není to pro něj snadné. A ty se na něj zlobíš, protože neudělal to, co sis přál,“ povzdechla si. „To není fér, Aragorne.“
„Já ho chápu,“ bránil se Aragorn.
„Ale zlobíš se na něj, viď?“
Aragorn si povzdechl. Nedokázal prostě srdci poručit. Zkusil změnit téma na něco, na co se Arwen chtěl už dlouho zeptat, ale nenalézal odvahu.
„Tobě vážně nevadí, že by…,“ zrozpačitěl a nechal větu raději nedokončenou.
„Co přesně by mi nemělo vadit?“ zeptala se. „Že by žil tady? Že bys s ním trávil nepochybně dost času? Že bys s ním spal?“
Aragorn se začervenal.
„Miluji vás oba a nechci ani jednoho z vás ztratit,“ zašeptal Aragorn a přál si, aby se necítil, jako když se snaží ospravedlnit své chování.
„A my milujeme tebe a nechceme tě ztratit. Haldir se pokusil vybrat za tebe, a zjistil, že to prostě nejde… jak vidíš, nemáme moc na výběr,“ pokrčila rameny. „Mám-li se už o tebe s někým dělit, pak jsem ráda, že je to právě Haldir. S tím se dokážu smířit, protože on je pro mne víc než můj bratr. Je to můj přítel. A byl můj… ve tvé řeči pro to není správný výraz…, ale elfové tomu říkají Eledh seron erui,“ trochu se začervenala.
„Eledh seron erui? Co to znamená?“ zamračil se Aragorn. Věděl, že erui se dá přeložit jako první, ale zbylá dvě slova mu byla zcela neznámá.
„Dá se to dost těžko přeložit.“
„Zkus to,“ vybídl ji. V útrobách mu vířilo něco nedobrého.
„Eledh je zastaralý výraz pro elfa a seron… vlastně znamená to doslova první elf milenec, ale je to strašně nepřesné.“
„Chceš mi říct, že jsi s ním spala?“ zeptal se pobouřeně.
„Snad nežárlíš?“ usmála se.
„Ne… jistě že… ne,“ zamumlal, ale nevypadal tak.
Chvíli bylo ticho.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se dotčeně.
„Protože nebyl důvod,“ pokrčila rameny. „Nebyli jsme partneři, jen milenci. Navíc to skončilo už dávno - Haldir to ukončil, jestli tě to zajímá.“
„Mě je to přece jedno,“ utrousil Aragorn a otočil se na bok zády k Arwen.
Opět zavládlo ticho. Ale ani tentokrát to Aragorn nevydržel dlouho.
„Co to tedy vlastně znamená to Eledh seron erui?“
Arwen se k němu zezadu přitiskla.
„Co víš o sexualitě elfů?“ otázala se bez obalu.
Aragorn trochu znejistěl, a proto raději mlčel.
„Aha, takže ne moc. To mě překvapuje. Myslela bych si, že ti to Haldir řekne.“
Aragorn se snažil neskřípat zuby.
„Na druhou stranu nikdo z nás o tom nechce mluvit s…,“ zaváhala.
„Člověkem?“ napověděl jí a ten chladný tón svému hlasu skutečně dát nechtěl.
„Nejen. Víš, tohle je něco… nechceme, aby o tom někdo, kdo není elf, věděl. Dívali by se na nás… to je jedno. Prostě elfové fyzicky dospívají někdy v padesáti.“
„Myslel jsem…“
„Nepřerušuj mě,“ napomenula ho. „Fyzicky - tím myslím, že je ukončen růst, ale ne vývoj. Ano, plnoletými se stáváme až okolo stého roku života. U vás lidé je dospělost hranice, kterou jste si uměle zvolili. U elfů je to okamžik, kdy můžeme mít děti. Období mezi padesátým a stým rokem je…,“ Arwen zaváhala. „Slib mi, že o tom s nikým nebudeš mluvit. Nesmíš to nikomu říct.“
„Pochybuješ snad o mně?“ zeptal se Aragorn dotčeně.
„Slib mi to!“
„Dobře, slibuji, že to nikomu neřeknu.“
Zdálo se, že ji to trochu uklidnilo.
„Je to období sexuálního dospívání… a není to lehké období, to mi věř. Hormonální vývoj je… hodně bouřlivý. V téhle době stráví elfové milováním víc času než čímkoli jiným. A je úplně jedno s kým, prostě s každým, kdo je ochotný. Platí ale pravidlo, že se nesmí zaplést s nikým dospělým. V téhle době… není nikdo z nás připraven navazovat nějaký trvalejší vztah.“
„A Haldir ti s tím obdobím ‚pomohl',“ poznamenal Aragorn rozmrzele. „Chápu.“
„Nic nechápeš,“ povzdechla si Arwen. „Haldir není můj vrstevník. Je starší než já - teď myslím fyzicky.“
„Aha.“
„Chápej, to, co se odehrává během dospívání… to se nepočítá. Eledh seron erui je ten první, koho máš rád… je to první vztah… ne jen sexuální uspokojení.“
„Říkala jsi, že jste nebyli partneři,“ namítl Aragorn.
„Ne, nezaslíbili jsme se, ale kdybych k němu neměla vztah a on ke mně… nikdy bychom se nestali milenci.“
„Ale… Haldir přece… jeho nepřitahují ženy.“
„Kdo ti to řekl?“
Aragorn zaváhal.
„Orofin. Říkal, že mezi elfy jsou tací, kteří dávají přednost mužům před ženami. A taky říkal, že ostatní národy vás považují za asexuální tvory… a že nejste posedlí fyzickou stránkou věci,“ hořce se zasmál. „Teď to tak nevypadá, co?“
Arwen si povzdechla.
„Copak jsi nic z toho, co jsem ti říkala, nepochopil? Ano, ostatní rasy nás mají za asexuální tvory, protože jsme si tuhle pověst sami vybudovali tím, jak se úzkostlivě vybíháme tématu sexu.“
„Haldir mě kdysi poučil, že sex není sprosté slovo,“ namítl Aragorn.
„Až Haldir přijede do Minas Tirith, zjistíš, že před lidmi se bude tvářit, jako by to slovo ani neznal,“ usmála se. „Jak jsem říkala, tohle je věc, kterou nechceme, aby o nás ostatní rasy věděly.“
„Takže Orofin mi lhal,“ zamračil se Aragorn.
„Ne, jen byl nepřesný,“ pousmála se. „Víš, u lidí je víc žen než mužů. Ale u elfů je to obráceně.“
„Vím,“ přerušil ji.
„Dobře,“ přikývla.
„Orofin mluvil o tom, že…,“ odmlčel se, jak vzpomínal, jak to elf přesně říkal. „Že jít životem sám může být bolestné.“
„To ano. Ale rozhodně to neznamená, že někteří elfové se zajímají pouze o muže.“
„Tak co to znamená?“
„Každý elf se může zamilovat jak do ženy, tak do muže. Není to tak, že by Haldirovi přišli muži přitažlivější nebo ho více uspokojovali. Prostě se zamiloval dřív do tebe než do nějaké elfky,“ usmála se Arwen.
„Třeba do tebe,“ nadhodil Aragorn trochu přiškrceným hlasem.
„Třeba do mě,“ přisvědčila.
„A ty ses zamilovala dřív do mě než do nějaké elfky,“ pokusil se Aragorn neúspěšně o žert.
„Elfka se nemůže zamilovat do jiné ženy,“ zavrtěla Arwen hlavou.
„Nemůže?“
„Nikdy jsem o tom neslyšela.“
„Aha, takže jen elfové to umí… tak i tak.“
„Poněkud hrubě řečeno, ale ano.“
„Víš co?“ otočil se k ní čelem. „Začínám chápat proč nechcete, aby o tom někdo věděl.“
Arwen ho políbila na rty.
„Ale řeknu ti, že je to pěkně šílený,“ pousmál se.
„Co?“
„No, uvědomuješ si, že jsme… dost bizardní trojúhelník?“
„Vážně?“ podivila se.
„Vždyť jsme spali oba se stejným chlapem!“ zaúpěl Aragorn.
Arwen se rozesmála a pohladila Aragorna po paži.
„Aspoň už víš, proč mi to tak nevadí,“ zašeptala a její ruka klouzala pomalu níž.
„A kdo z nás… je lepší?“ zeptal se Aragorn trochu rozpačitě.
„Oba máte své… přednosti,“ zapředla mu do ucha a její ruka vklouzla mezi jeho stehna, kde pevně sevřela jeho probouzející se penis.
Tiše a toužebně zasténal. Přiměla ho lehnout si na záda a obkročmo se mu usadila na nohou. Světlo měsíce dopadalo na její dokonalé prsa tak, že mu z toho vyschlo v ústech.
Laskala jeho penis, dokud nedosáhl plné erekce, a pak na něj pomalu nasedla. Zvolna nechala jeho tepající úd vklouzávat do svého těla a krásně u toho sténala.
Aragorn si hrdě pomyslel, že i když Haldir má taky pěkné péro, rozměrů lidského penisu přece jen nedosahuje. Pak se Arwen začala pohybovat a on přestal přemýšlet.

*****

V Šedých přístavech na mne čeká loď.
Aragorn kráčel vedle Galadriel po zahradní pěšině a potlačoval nutkání zeptat se, jestli Haldir jede s ní. Nebo hůř jestli už odjel. Arwen se k němu tiskla a on měl pocit, že je jeho jediným záchytným bodem.
Přijela jsem se s vámi rozloučit,“ řekla Galadriel a zastavila se u branky. Políbila Arwen na čelo.
Co bude s Lothlórienem až odejdeš?“ zeptala se Arwen smutně.
Zešedne a zůstane jen ve vzpomínkách,“ odvětila Galadriel smutně.
Aragorn s Arwen doprovodili Galadriel až na nádvoří Citadely. U Bílého stromu na ni čekal elf oděný do slavnostní stříbrné zbroje s vysokou stříbrnou přilbicí
Je čas, má Paní,“ oslovil Galadriel.
Aragorn cítil, jak se o něj pokouší slabost. Ten hlas a nyní i ty oči! Proč za ním Haldir nepřišel?! Proč mu nijak nedal najevo, že tu je?!
Galadriel se rozloučila s královským párem a v doprovodu svého kapitána zamířila ke zbytku svého průvodu.
„Běž za ním,“ šťouchla Arwen Aragorna do žeber. „Na co čekáš?!“
Haldir mezitím pomohl Galadriel do sedla. Aragorn se téměř nedůstojně k elfovi rozběhl.
Haldire?“ zašeptal. „Odjíždíš?
Haldir se zadíval na Galadriel, ale ta jen lehce přikývla. Sundal si tedy přilbu a poodešel s Aragornem stranou.
Musím.
Zůstaň!“ zaprosil Aragorn zcela nedůstojně krále a odolal nutkání se elfa dotknout.
Dnes ještě ne,“ odpověděl Haldir a ohlédl se, jako by pospíchal zpátky k ostatním. „Váže mě přísaha, kterou musím dodržet.
Aragorn nedokázal zakrýt bolest a zklamání.
Vrátím se,“ slíbil Haldir tiše. Nasadil si přilbu, došel ke svému koni a vyhoupl se do sedla.
Arwen došla k Aragornovi, který se poněkud ublíženě díval za odjíždějícími elfy, a objala ho kolem pasu.
„Haldir své sliby plní,“ zašeptala.
„Já vím,“ přikývl Aragorn těžce. „Jenže neřekl, kdy se vrátí.“

Poznámky:
1) napsáno podle Pána Prstenů, Návrat krále

Kapitola čtvrtá

Minas Tirith, Město králů.
Bílá klisna nespokojeně zafrkala a přešlápla. Jezdec v zeleném plášti ji konejšivě poplácal po krku a kůň vykročil po cestě k městu.

„A pak je tu ještě to pozvání knížete Fara… Pane?“
Aragorn vůbec nevnímal. Stál u okna a jeho oči sledovaly malinkatou osamělou postavu jezdce blížícího se k bráně. Jeho rty tichounce opakovaly to jediné slovo: „Konečně.“
Prošel kolem starého muže bez povšimnutí, a teprve mezi dveřmi se zarazil a otočil se k němu.
„Doděláme to zítra.“
Muž se uklonil a zamumlal: ‚jak si přejete, pane', ale to už Aragorn spěchal na nádvoří Citadely. V duchu počítal, jak dlouho může jezdci trvat, než projede městem. Půl hodiny? Ne, dnes je v ulicích málo lidí, takže méně. Méně!
„Aragorne?“
Aragorn Arwen spěšně minul, pak se zastavil, vrátil se a dal jí letmou pusu na tvář.
„Co se děje?“ zeptala se nechápavě.
Už dlouho neviděla svého manžela tak plného očekávání.
„Je tady!“ zasmál se Aragorn. „Konečně přijel!“ a pospíchal jezdci naproti.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím!“ rozpřáhl Aragorn s úsměvem náruč.
Jezdec v zeleném plášti seskočil z koně, na němž jel bez sedla, a vykročil k Aragornovi.
„I já tebe,“ usmál se elf, sundal si kápi a vřele Aragorna objal.
„Legolasi?“ zachraptěl Aragorn a jeho úsměv povadl. Ani elfovi neopětoval to vřelé obětí. Jen tam stál a neuvěřitelně zklamaně se na svého přítele díval.
Mae govannen, Legolas1,“ přivítala ho právě příchozí Arwen.
Legolas se jí uklonil, ale bylo vidět, že je na rozpacích z takové uvítání.
„Nejsem ten, koho jsi čekal, že?“ domyslel si.
„Promiň,“ omluvil se Aragorn a pokusil se neúspěšně o úsměv. Pak se otočil a se svěšenými rameny odešel.
Arwen si povzdechla.
„Nemáš hlad? Žízeň?“ zeptala se Legolase.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Co je mu?“ kývl hlavou směrem, kterým Aragorn odešel.
„Haldir… se ještě pořád nevrátil,“ povzdechla si Arwen.
„Ach tak,“ pokýval Legolas hlavou. „Nepřijel jsem zrovna vhod, že?“
„Ty za to nemůžeš, Legolasi. A my tě tu rádi vidíme,“ ujistila ho. „Jen mu dej trochu času. Bylo to pro něj… nevykládej si to zle, zklamání. Doufám že doma je vše v pořádku.“
„Ano, je. Jen jsem chtěl… vidět staré přátele,“ řekl Legolas.

Aragorn se skutečně u večeře snažil choval přátelsky, aby vše Legolasovi vynahradil. Vyptával se, co je nového v Ithilienu, co Gimli, ale ze všeho nejvíc se zajímal, jestli je Legolas v kontaktu s otcem, a jak často.
„Podívej, pokud se chceš zeptat, jestli nevím něco o Haldirovi…,“ přerušil ho Legolas.
Aragorn se začervenal.
„A víš?“ zeptala se Arwen.
Vím, že poté, co odjela Galadriel, se vrátil do Lothlórienu za Celebornem. A otec říkal, že když Celeborn odjel do Imladris, v Caras Galadhonu nikdo nezůstal2,“ řekl Legolas a pak tiše dodal: „Ale to je už rok.“

*****

Aragorn seskočil z koně a zadíval se na vysoké kmeny mallornů. Přišlo mu, jako by les zešedl, ztratil své kouzlo. Bylo tu smutno. Ale možná to byl jen smutek v jeho nitru. Už sedm let vyhlížel z oken bílé věže osamoceného jezdce na černém hřebci - marně. Nikdo nepřijížděl.
Jeho nohy ho samy donesly až do Caras Galadhonu. Byl to pro něj šok. Město bylo opuštěné. Ten tam byl zpěv, hudba a smích a stříbrná světla. Bylo tu ticho a pusto. Jako v celém lese. V příštích letech les město pomalu pohltí, vezme si ho zpět.
„Takže Celeborn skutečně odešel do Imladris a Lothlórien osiřel,“ posteskl si Aragorn nahlas.
Posadil se u vyschlé, rozpraskané kašny, z níž pil ten parný letní den, kdy se s lórienským elfem poprvé setkal, a složil zdrceně hlavu do dlaní.
„Kde je ti konec Haldire z Lórienu?“ povzdechl si.
„Proč? Proč mi tohle děláš?“ zanaříkal.
„MIZERO!“ zakřičel. „NENÁVIDÍM TĚ! SLYŠÍŠ?! NENÁDIVÍM!!!“

*****

„Vstaň. Kdo jsi a co tě ke mně přivádí?“ oslovil Aragorn muže, který si u něj vyžádal slyšení, a nyní před ním klečel na jednom koleni.
Muž se zvedl. Byl vysoký, hubený, na sobě měl zaprášené šaty, vysoké boty a přes kápi šedého pláště mu nebylo vidět do tváře.
Přivádí mě slib, který jsem ti dal,“ a s těmi slovy si Haldir sundal kápi.
Aragorn vstal a došel až k elfovi. A pak mu zcela nečekaně vrazil facku.
Haldir by sice dokázal Aragornovu ruku zachytit, ale neudělal to. Měl pocit, že si to zaslouží.
V sále to užasle zašumělo. Arwen spěšně došla k Aragornovi a položila mu ruku na paži.
„Vyřiďte si to v soukromí,“ zašeptala mu naléhavě. „Prosím!“
Aragorn přikývl, ale z jeho očí dál sálal vztek.

Sotva za nimi zapadly dveře Aragornovy pracovny, dostal Haldir další facku.
„Devět let! Devět zatracených let!“ rozkřičel se na elfa. „Můžeš mi říct, kde jsi byl?“
Před další fackou už Haldir uhnul a chytil Aragorna za zápěstí.
A jak se zdá, tak z tebe se za těch devět let stal hulvát!“ zamračil se Haldir a pustil Aragornovu ruku.
„Mluv laskavě řečí, kterou v mé zemi mluví slušní lidé!“ obořil se na něj Aragorn.
Netušil jsem, že elfové se už v téhle zemi nepočítají mezi ‚slušné',“ zasyčel Haldir.
„Elfové ano, ale TY ne!“ vyjel na něj Aragorn.
No, jistě! Krev Númenorejců se v tobě nezapře, že? Kdy i ty postavíš vojsko a půjdeš dobývat nesmrtelnost?!“
„TAK UŽ DOST VY DVA!“ zaječela na ně Arwen.
Oba se na ni zaraženě podívali.
„Vy jste tak… tak hloupí, tak… hloupí!“ zalykala se hněvem. „Copak vám to všechno už nestačilo?! Hodláte se teď kvůli hlouposti pohádat a dalších já nevím kolik let spolu nebudete mluvit? To chcete?“
Oba sklopili oči.
„Já se z vás asi jednou zblázním,“ prohlásila Arwen nešťastně a posadila se na pohovku. Cítila se z nich unavená.
Promiň, chtěl jsem přijet dřív, ale prostě to nešlo,“ zašeptal Haldir. „Mrzí mě to.
„Aspoň jsi mohl dát vědět,“ řekl Aragorn vyčítavě. „Ach… omlouvám se… Haldire, já jen… strašně jsi mi chyběl,“ hlesl a objal ho.
Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě nechat čekat,“ řekl Haldir tiše.
„Haldire,“ ošil se Aragorn najednou celý rozpačitý. „Já - nechci, aby to znělo nějak zle, ale - ,“ zaváhal. „Vážně by sis měl zvyknout mluvit Obecnou řečí. Jen málo lidí v Minas Tirith a v Gondoru vůbec zná jazyk elfů a ještě méně ho běžně používá.“
„Chápu,“ přikývl Haldir. „Budu si na to dávat pozor. Dovolí-li mi král, abych zůstal, měl bych se začít učit místním zvyklostem.“
„Král nejen že dovolí, král tě o to prosí,“ usmál se Aragorn.

Aragorn jmenoval Haldira velitelem gondorských vojsk a kapitánem Stráže Citadely. Tisíce let zkušeností dělalo z elfa rozhodně víc než vhodného kandidáta. A tak šedou a bílou Lothlórienu vyměnil za černou a stříbrnou. Jen lidskou zbroj odmítl. Raději si přebarvil svou elfskou zbroj na černo. I Bílý strom Gondoru rozkvétající pod mnohacípými hvězdami na něj nakreslil sám a neodpustil si přidat ještě nahoru Fëanorovu hvězdu. Vzhledem k tomu, že král proti tomu nic nenamítal, hvězda tam zůstala.
Vždy a všude nyní krále doprovázel. A to nejen jako kapitán Stráže a svým způsobem jeho tělesná stráž, ale i jako přítel a do jisté míry i rádce. Aragorn si rychle zvykl rozebírat s Haldirem všechny problémy. Přirozeností elfů je ale neochota dávat někomu rady a tak se Haldir vždy jen omezil na prosté shrnutí situace a možných řešení. Nikdy neříkal, co je podle něj nejlepší, dokonce ani když mu to Aragorn v žertu nařídil. Král se musel vždy rozhodovat sám, což mu vyhovovalo. Nicméně ho Haldir nezřídka svým odlišným pohledem na svět lidí přivedl na řešení, které by ho jinak nenapadlo.
Navíc to mělo ještě jednu nezanedbatelnou výhodu - trávili spolu opravdu hodně času - hodně času v soukromí královy pracovny.

*****

Haldir vklouzl do vody a Aragorn se k němu zezadu přitiskl.
„Ta jizva vypadá dost ošklivě. Myslel jsem, že elfové jizvy nemívají,“ zašeptal do špičatého ucha.
Mezi lidmi o nás koluje spousta polopravd,“ pokrčil Haldir rameny. „Po takové ráně by ses ty už nezvedl, takže nechápu, čemu se divíš.
„Haldire,“ zašklebil se Aragorn. Když byli spolu sami, měl Haldir tendence přecházet do své mateřštiny. Aragorn mu to neměl za zlé, ovšem nemohl si odpustit neupozornit ho na to.
„Jo, já vím,“ pousmál se Haldir. „Nejsem zvyklý mluvit s tebou Obecnou řečí. Navíc elfština je mnohem - Obecná řeč je strašně hrubá a těžkopádná, nemá melodii, a to i přes to, že vliv elfů je do dneška patrný.“
„Ale ovládáš ji velmi dobře,“ vyjádřil Aragorn uznání.
„Obecná řeč není těžká,“ namítl Haldir.
Aragorn zvedl ruce v obranném gestu.
„Dobře, dobře, nebudu se dohadovat s elfem, když jsou známí svými lingvistickými sklony,“ zasmál se.
„Ale já se s tebou nedohaduji,“ ohradil se Haldir, v očích se mu však pobaveně jiskřilo.
Aragorn se odtáhl a pocákal ho.
„Mám ti umýt záda?“ nabídl s koketním úsměvem.
Haldir pozvedl obočí, ale nic neřekl. Proč taky, když se Aragorn už chápal měkké žínky.
Přejel rukama po té dokonalé smetanové kůži. Věděl, že se toho doteku nikdy nenabaží. Zabořil prsty do plavých vlasů a sevřel je v pěsti. Jemně zatáhl a donutil Haldira zaklonit hlavu, aby se rty mohl dotknout citlivého ucha.

*****

Bolest v ocejchované lopatce postupně nahradila nesnesitelná bolest v ramenech. Nechali ho tu viset za ruce v okovech z mitrilu dobře deset centimetrů nad zemí jako kus masa. Nevěděl, jak dlouho, ale měl pocit, že musí mít obě ramena vykloubená. Visel tu příliš dlouho, ale ne dost na to, aby začal prosit.
Musel na tom být hůř, než si myslel, protože kroky zaslechl, až když muž vstoupil do místnosti. Protože tu bylo šero, moc toho neviděl, jen pohybující se siluetu.
Muž na něj vychrstl z kbelíku páchnoucí splašky. Rozkašlal se a zvedl se mu z toho žaludek. Naštěstí neměl, co by zvracel.
Zařinčely řetězy a muž ho spustil na zem. Protože se nedokázal udržet na nohou, skácel se na podlahu. Pád bolel, jelikož ho nedokázal zmírnit rukama. Byl příliš otřesený, takže mu chvíli trvalo, než pochopil, že to teplé, co mu teče po spánku je krev - jeho krev.
Muž ho kopl do zad, ale proti bolesti v pažích to nic nebylo, a pak ho zvedl. Když si muž obtočil jednu jeho ruku kolem krku, bolestně zasténal. Pro jeho ramena to byla hotová muka.
Nechal se vléct jako utopené kotě. Teprve po několika desítkách metrů si uvědomil, že nemá boty a hrubá podlaha mu rozdírá kůži. To už ale zaskřípěly panty a muž ho vhodil do prostoru. Ani tentokrát nenašel sílu zmírnit svůj dopad. Tělem mu projela ostrá bolest, naštěstí pro tuto chvíli už poslední.
Když se trochu vzpamatoval, rozhlédl se. Byla tu tma, ale pro jeho zrak byla tma lepší, v té na rozdíl od šera viděl. Byla to kobka - jiná než v jaké byl zavřený předtím. Tahle byla malá, špinavá, odporně to tu páchlo močí a výkaly. Předtím měl aspoň tvrdou pryčnu jako lůžko, tady byla jen hromada páchnoucí slámy. Aspoň že tu byla voda. Ve výklenku ve stěně tekl čůrek té vzácné tekutiny. Silou vůle se přiměl zvednout na všechny čtyři a v bolestech se tam doplazil. Nejdřív se pokusil nabrat vodu do rukou, ale rozbolavělé paže a rozedřené prsty ho odmítly poslouchat. Nezbylo mu než se napít ústy, i když se mu to příčilo - chlemtat vodu jako nějaké zvíře. Jenže napít se zoufale potřeboval.
Voda chutnala odporně, ale nemohl si moc vybírat.
Když se napil, přetrpěl ještě bolestivou cestu do kouta, v němž byla sláma. Teprve pak se zhroutil.

*****

Ne,“ vydechl Haldir sotva slyšitelně a nepatrně uhnul hlavou.
Aragorn mu vyhověl a místo toho sjel jednou rukou po elfově břiše k jeho rozkroku.
Aragorne,“ Haldir se od něj se smíchem odtáhl. „Přestaň.
Byl to zvláštní smích.
„Co je?“ zeptal se Aragorn.
„Takhle u lidí vypadá mytí zad?“ zeptal se Haldir pobaveně.
Aragornovi se něco na tom úsměvu nezdálo.
„Mytí zad je trochu nudná záležitost, nemyslíš?“ řekl a olízl si rty.
„Ani bych neřekl,“ odvětil Haldir. „A jaké záležitosti ti nepřipadají ‚nudné'?“
Aragorn se uculil. Takže Haldir ho škádlí. Odložil žínku.
„Chtěl bys o tom vyprávět?“ pomalu se k elfovi přiblížil.
„Povídej,“ zašeptal Haldir.
„O tom, co bych s tebou chtěl všechno provádět?“ provokoval Aragorn. „Jak moc po tobě toužím?“
„Hodně?“ Haldir to spíš jen naznačil rty, než že by to vyslovil nahlas.
„Strašně,“ odpověděl Aragorn, vzal Haldira za ruku a chtěl si ji přitáhnout mezi nohy, aby mu to názorně ukázal.
Haldir se mu vysmekl a vylezl z vody.
„Kam jdeš?“ zeptal se Aragorn zaskočeně.
Tam, kam musí občas dokonce i elfové,“ zněla odpověď spolu s tím zvláštním smíchem, který jako by k Haldirovi ani nepatřil.

Poznámky:
1) Vítej, Legolasi
2) Poté, co Celeborn srovnal se zemí Dol Guldur a zlá moc byla z lesa vyhnána, byl Temný hvozd přejmenován na Eryn Lasgalen, Les zelených listů. Thranduilova říše se rozprostírala přes celou severní část až k horám. Jižní oblast pod Úžinou dostala jméno Východní Lórien a spravoval ji Celeborn. Celou střední část dali Meddědovcům a lesním lidem. Celeborna však po odchodu Galadriel jeho říše po pár letech omrzela. Odjel do Imladris a pobýval u Elrondových synů.

Kapitola pátá

Aragornova ruka rozvázala tkanice Haldirových kalhot a vklouzla do nich.
Aragorne,“ zašeptal Haldir lehce káravým tónem. „To se nehodí,“ sevřel jeho zápěstí a jemně vytáhl dráždící ruku ze svých kalhot.
„Nehodí?“ ušklíbl se Aragorn a jeho neodbytné prsty začaly znovu rozvazovat tkanice, které Haldir právě zavázal.
„Za chvíli začne oslava – “ Haldir zadržel dech, protože Aragornova ruka se vrátila mezi jeho stehna.
„Já vím,“ zapředl Aragorn.
„Tak proč to děláš?“ povzdechl si Haldir. Snažil se obléknout si slavnostní roucho, ale když ho Aragorn vždycky začal zase svlékat, nebylo to zrovna nejjednodušší.
„Co je s tebou, Haldire?“ zamračil se Aragorn a nechal elfa být.
„Nic, jen mi to přijde nevhodné,“ řekl Haldir a konečně se dooblékl.
„Vždycky si najdeš výmluvu!“ obvinil ho Aragorn mrzutě.
„Oslava narozenin je záležitost rodiny a skutečně těch nejdůvěrnějších přátel, nepřijde mi prostě vhodné – není čas a – “ Haldir se přestal snažit, když viděl, jak se Aragorn tváří.
„Je to výmluva,“ prohlásil Aragorn otráveně. „Ty o mě prostě nestojíš!“
„To není pravda,“ zašeptal Haldir.
Aragorn se pousmál a pohladil elfa po tváři.
„Tak pojď – bude to jen chvíle – vzrušující a nádherná chvíle – toužím po tobě,“ zapředl do špičatého ucha.
„Měli bychom jít,“ připomněl Haldir a vysloužil si od Aragorna otrávený povzdech a vyčítavý pohled.
„Vymlouváš se,“ zavrčel Aragorn, když odcházeli z pokoje. „Už celé měsíce se vymlouváš, abys se mnou nemusel spát,“ vyčítal mu cestou.
Haldir se zastavil před dveřmi do síně.
„Mám jednu prosbu,“ řekl. „Pro nás jsou slavnosti okamžikem, kdy se má odpouštět ne vyvolávat spory – “
„Pohádáme se večer,“ odtušil Aragorn chladně a vešel dovnitř.
Haldir si povzdechl a následoval ho.
Lidé by nejspíš očekávali při vstupu do sálu velkolepou oslavu, když byl Legolas princ. Asi by je zklamalo zjištění, že se vše odehrávalo v úzkém kruhu rodiny a přátel bez okázalosti, zato však v o to důvěrnější atmosféře.
Legolas se na ně usmál a Gimliho hlasité přivítání s Aragornem způsobilo, že se Thranduil poněkud zachmuřil. Trpaslík, třebaže dorazil teprve před chvílí, už stihl vypít nemálo vína a choval se poněkud hlučně.
„Něco pro tebe mám,“ usmál se Aragorn na Legolase.
„Vážně?“ rozzářily se elfovi oči.
I Haldir pocítil zvědavost. Aragorn se o ničem nezmínil.
Dárky nebyly mezi elfy běžné. Oslava se sestávala z dobrého jídla, pití, tance a zpěvu. Důležité bylo utužování vztahů v rodině a nikoli skutečnost, že je někdo o rok starší.
Dveře se otevřely a dva elfové přinesli několikapatrový dort s velkým množstvím svíček.
„Je to lidský zvyk,“ vysvětlil Aragorn. „K narozeninám patří narozeninový dort.“
Legolasovi zářily oči jako dítěti a zvědavě dort obcházel.
„A k čemu jsou ty svíčky?“ zeptal se.
„Ty se mají sfouknout. Mělo by jich být tolik, kolik ti je, ale –“ Aragorn omluvně pokrčil rameny.
Legolas se pořádně nadechnul.
„Něco si přej,“ mrkl na něj Aragorn. „Než je sfoukneš.“
Nebylo ale v lidských ani elfských silách sfouknout svíčky najednou.
Když zhasla poslední, zabořil Legolas prst do nadýchané polevy a ochutnal.
„Je to skvělé!“ nadchl se.
Aragorn se potěšeně usmíval. Věděl, že elfové dorty neznají. Přistrčil Legolasovi nůž a talířek. Nicméně elfovi zjevně z prstu chutnalo nejvíc.
Gimli nad dortem trochu ohrnoval nos a rozčiloval se, když si umazal vousy a Legolas se mu smál.
Aragorn se přestal na Haldira zlobit a občas ho pod stolem nenápadně osahával.
Thranduil znalecky ochutnával ithilienské víno a občas si postěžoval, že už nikdy nebude pít pověstné lórienské víno, když elfové z Lothlórienu odešli. Haldirovi při tom cukaly koutky, protože si dobře pamatoval, že některá lórienská vína byla dost silná na to, aby zmohla i lesního elfa, a to už bylo co říct.
Oslava se protáhla dlouho do noci, a když Aragorn s Haldirem odcházeli, její konec byl ještě v nedohlednu.
Sotva se za nimi dveře tiše zaklaply, hledaly Aragornovy ruce cestu pod Haldirovy šaty. Přes hladkou chladivou látku cítil, že je elf stejně vzrušený jako on sám. Nemohl se dočkat, až se mu dostane na kůži. Kdyby jen po vínu neměl ruce tak neohrabané!
Další spona se rozepnula a Aragorn nedočkavě okusil vzrušením ztvrdlou bradavku, čímž Haldira donutil tiše zasténat.

*****

Probudily ho kroky na chodbě. V kobce byla zima, ale tak vyčerpaný, aby mu to začalo vadit, ještě nebyl. Okovy na rukou a na nohou byly těsné a nepříjemně ho dřely. Alespoň netížily jako kdyby byly vyrobené z oceli. Bolest v ramenech přešla a zůstal po ní jen tupý tlak namožených svalů a kloubů.
Posadil se. Měl hlad, ale dalo se to vydržet.
Kroky se zastavily před jeho celou. Pak zarachotil klíč a dveře se otevřely. Vstoupili staří známí hromotlukové z mučírny. Jejich malá tupá očka mu připomínala zlobry, až na to že tohle byli lidé.
A v tom byla jeho jediná šance.
Když se přiblížili, vyrazil.
Dostal se až ke dveřím.
Pak ho do hrudi udeřilo něco jako středně velké beranidlo. Zřetelně cítil, jak mu povolila hojící se žebra a zabodla se mu do hrudi. Těžce dopadl na záda a udeřil se o podlahu do hlavy, až se mu zajiskřilo před očima.
Do kobky se vkolébal třetí hromotluk. Spokojeně zachrochtal.
Otočil se na břicho a rozkašlal se. Na podlahu dopadla sprška krve.
Když ho ruka velikosti kýty šunky uchopila za vlasy, zmohl se jen na bolestné zachroptění. Něco ho zastudilo na krku a kovově to cvaklo.
Pak ho pustili. A jemu došlo, jakou potupnou věc mu právě udělali. Vrazil prsty pod okraj mitrilového obojku, ale jeho snahy jen vyvolaly hýkavý smích.
To, že se tak náhle přestali chechtat, mu napovědělo, že přišel i Númenorejec.
Jeden z hromotluků připjal k obojku tenký mitrilový řetěz.
Trhnutí řetězu bylo tak prudké, že mu zapraštělo v páteři. Kdyby se vzepřel, zlomil by si vaz. Otočil tedy hlavu ke dveřím.
Hromotluk vložil konec řetězu do Númenorejcovy natažené ruky.
„Od kdy dobytek nosí šaty?“ ušklíbl se Númenorejec.
Mluvil Starým jazykem, protože jinak by urážky neměly smysl.
„Svléknout!“ nařídil ostře.
Nerozuměl rozkazu, ale z toho, jak se k němu hromotluci blížili, neměl ani trochu dobrý pocit. Pokusil se uhnout, ale Númenorejec škubl řetězem a okraj obojku mu přitlačil na průdušnici. Začal se dusit, a tak se nemohl bránit.
Servali z něj už tak potrhanou tuniku.
Uhnul a polámaná žebra se mu znovu bolestivě zabodla do hrudi.
Dva ho chytili za paže a přimáčkli ke zdi. Třetí vytáhl nůž.
Hrůza mu jako had ovíjela hrdlo a utahovala smyčku.
Hromotluk mu rozřízl kalhoty a stáhl je z něj. Špička nože ho přitom škrábla do stehna.
Pak ho nahého hodili na podlahu Númenorejci k nohám. Númenorejec mu došlápl na záda a přitiskl ho k studené, špinavé zemi.
Poprvé zjistil, že existuje něco horšího než bolest – ponížení.

*****

Počkej,“ vydechl Haldir a vymanil se z Aragornova sevření.
„Nechci čekat!“ zašeptal Aragorn vzrušeným hlasem a pokusil se elfa k sobě přitáhnout.
Haldir se jeho rukám vyhnul a aniž by z něj spustil pohled, začal se pomalu svlékat.
„Haldire,“ usmál se Aragorn a chtivě si olízl rty.
Stříbromodrá róba dopadla elfovi k nohám a on ji odkopl stranou. Dlouhými, štíhlými prsty rozvázal tkanice kalhot a pomalu si je stáhl z boků. Sklouzly mu ke kotníkům.
Ten pohled Aragorna dráždil, jak tam tak Haldir stál, teď úplně nahý, vzrušený – jeho penis se vlhce leskl.
„Ty mizero,“ hlesl Aragorn a chtěl se Haldira dotknout.
„Jen se trochu opláchnu,“ řekl Haldir a zmizel v koupelně.
Zaskočený Aragorn zůstal stát uprostřed místnosti. Rychle se ale vzpamatoval a bleskově se svlékl.
„Skvělý nápad,“ vzal za kliku dveří a zjistil, že nejdou otevřít.
„Haldire!“
Zalomcoval klikou. Elf ho musel slyšet, ale nepustil do dovnitř.

Haldir potichounku odemkl a nakoukl do pokoje.
Aragorn ležel na posteli a spal. I ve spánku se mračil.
Haldir si povzdechl, oblékl se a vyklouzl na chodbu.

*****

U snídaně by si i tupý zlobr musel všimnout, že něco není v pořádku, natož vnímaví elfové. Aragorn se ale tvářil tak, že nikdo neměl odvahu zeptat se, co se mu stalo. Přesněji žádný elf neměl odvahu.
„Copak? Špatně ses vyspal?“ kývl na Aragorna Gimli, když si sedal ke stolu naproti němu.
„Jo,“ zavrčel Aragorn.
„Já taky,“ zamručel trpaslík. „Tihle elfové – mají tu hrozně měkké postele!“
„Měkké, nebo vysoké?“ rýpl si Legolas, který právě přišel a zaslechl Gimliho mrmlání.
„Měkké, Legolasi! Říkal jsem měkké! Vyčisti si uši,“ odsekl Gimli.
„Jen jsem se – “ culil se Legolas, jakmile si ale všimnul, jak se Aragorn tváří zmlkl a úsměv byl ten tam. Díval se na svého přítele zkoumavým pohledem, ale nic neříkal.
„Nic!“ odsekl Aragorn popuzeně. Legolasův mlčenlivý pohled ho dráždil. „Vůbec nic – to se stalo!“ mrskl čerstvým pečivem na talíř, zvedl se a odkráčel.
Legolas zůstal jen zaraženě zírat.
„Jak říkám moc měkké postele. Takhle to dopadá, když se jeden pořádně nevyspí,“ bručel Gimli. „Nezůstal od večera kousek pečeného masa od kosti? Tohle,“ kývl k pečivu a ovoci, „není strava pro trpaslíka.“
Legolas přikývl.
„A kapku piva bych taky neodmítl,“ zdůraznil Gimli.
„Haldira jsi asi neviděl, že?“ zeptal se Legolas zamyšleně.
„Co já vím, mně přijdou všichni elfové stejní,“ pokrčil Gimli rameny.

Šíp se zabodl hluboko do terče přesně v jeho středu.
Dobrá rána,“ pokýval Legolas uznale hlavou.
Haldir sklonil luk a počkal, až k němu Legolas dojde. Pak nasadil na tětivu další šíp.
Legolasovi nečinilo potíže Haldira najít. Vždycky když ho něco trápilo, chodil na cvičiště.
Druhý šíp se zabodl tak těsně vedle prvního, jak to jen bylo možné.
Je vidět, že jsi u královského dvora nezlenivěl,“ pousmál se Legolas.
Haldir se natáhl pro třetí šíp.
Haldire, nechceš si o tom promluvit?“ nabídl se Legolas.
Haldir neodpověděl, natáhl tětivu a dlouho ji držel, než pomalu povolil a podíval se na Legolase.
Je hodně naštvaný?“ zeptal se tiše.
Dost, řekl bych,“ přikývl Legolas. „Noc zřejmě neproběhla podle jeho představ.
Haldir vrátil šíp do toulce a povzdechl si: „Podle mých taky ne.
Co se stalo?“ zeptal se Legolas a šel se posadit na lavičku.
Haldir odložil luk a přisedl si.
Nemůžu,“ povzdechl si. „Chtěl bych – ale nemůžu.
A řekl jsi mu to?“ zajímal se Legolas.
Haldir zavrtěl hlavou.
Chtěl jsem mu to říct, jenže – bude chtít vědět proč,“ Haldir složil hlavu do dlaní.
A to mu říct nechceš,“ odtušil Legolas. I když byli velmi dobří přátelé, nevěděl o Haldirově minulosti všechno, třebaže si ledascos dokázal domyslet.
Minulost – pořád mě pronásleduje,“ zašeptal Haldir. „Myslel jsem, že to konečně skončilo, že jsem našel klid, ale – ne tak docela.
No, já to vidím tak, že máš jen dvě možnosti – utíkat před tím, nebo tomu čelit,“ řekl Legolas.
Já vím,“ pokýval Haldir hlavou. „Já vím.

Kapitola šestá

Aragorn zůstal stát a mračil se na Haldira, který mu stál v cestě.
„Chtěl jsem se omluvit,“ řekl Haldir.
„Hm.“
„Chtěl bych si s tebou promluvit – dnes večer u mne,“ požádal.
„Hm.“
„Přijdeš?“ zeptal se Haldir nejistě.
„Možná,“ odbyl ho Aragorn a protáhl se kolem něj.

Aragorn po zaklepání vešel do pokoje. Haldir seděl na posteli a vypadal tak osaměle a opuštěně, že se mu z toho sevřelo srdce. Přisedl si k němu a po malém zaváhání ho políbil na tvář.
„Tak jsem tady,“ pousmál se a překvapeně zjistil, že se na elfa už nezlobí. Doufal, že dnešní večer by mohl konečně vyjít.
Haldir ale nevypadal, že by mu bylo do řeči. Aragorn mu přejel rty po šíji, raději se prozatím vyhnul uchu, zato jeho ruce vklouzly pod Haldirovu tuniku. Nedočkavě rozepnul spony a shodil látku z elfových ramen. Mezi nohama mu pulzovala téměř bolestivá erekce. Celé měsíce ho Haldir odmítal a on po něm tolik toužil.
Přejel rty po nachové jizvě táhnoucí se podél páteře. Haldir se prohnul a tiše vzdychnul.
Aragorn letmo prozkoumal prsty Haldirův rozkrok, aby zjistil, že elfův penis napíná látku se stejnou nedočkavostí a touhou, jakou cítil ve slabinách i on. Dnes ho Haldir neodmítne, tím si byl jist.

*****

Studená voda ho probrala. Byl přivázaný tváří k mříži v té samé místnosti, kde mu vypálili cejch. Jeho záda soupeřila se zadkem a nejbolestivější část těla. Jen pomalu si vzpomínal, co se vlastně stalo.
Númenorejec mu dnes ráno - ale kdo ví, jestli to bylo ráno. Byla tu pořád tma, nikde žádné okno. Nedokázal říct, jestli je den nebo noc. Prostě Númenorejec spolu s jedním z hromotluků vešel do jeho kobky a v ruce držel řetěz. Hromotluk mu ho připevnil na obojek a přivázal ho ke kruhu ve stěně.
Númenorejec pak postavil na zem misku s jídlem.
Jako by byl pes nebo jiné zvíře.
Odmítl to udělat. Odmítl se dát ponížit.
Hromotluk ho zbil. Nejdřív rukou, pak ho bil klackem – přes záda, přes zadek.
Schoulil se a snažil si chránit hlavu.
Númenorejec se smál.
Byl to nejhnusnější zvuk, jaký kdy slyšel. Když se hromotluk napřahoval, popadl misku a vmetl její obsah Númenorejci do tváře.
Númenorejec se už nesmál. Zuřil.
Odvlekli ho sem, připoutali a přinesli bič.
První rány se daly jakž takž vydržet, ale oni se střídali a bili ho, dokud nekřičel, dokud mu krev v potůčcích nestékala po rozedraném těle a nekapala na zem. Bili ho, dokud neochraptěl a nakonec neomdlel.
Teď ho odvázali a nechali ho spadnout na zem. Nedokázal se zvednout a tak tam jen ležel a čekal, co bude dál. Někdo ho kopnul a něco křičeli. Nerozuměl jim, ale pochopil, že chtějí, aby vstal. Zkusil to, ale ruce ho neposlouchaly a zády mu při sebemenším pohybu procházela palčivá bolest.
Kopali do něj dlouho. Pak přišel Númenorejec. Neviděl ho, protože mu krev z rány na hlavě oslepovala oči, ale poznal jeho hlas. A poprvé byl rád, že je tady. Nejspíš jim rozkázal, aby přestali, protože rány ustaly. A asi nařídil, aby ho ošetřili, neboť mu někdo o chvíli později napatlal na rány odporně páchnoucí mast. Odnesli ho do jeho kobky. Dostal čerstvou vodu a dali mu najíst. Byla to nějaké kaše a někdo ho krmil, protože neměl sílu se najíst sám. Bylo to bez chuti a bez zápachu, ale bylo to teplé. Dokonce přinesli novou slámu. Krásně voněla. A když odcházeli, někdo přes něj hodil deku.
Nejhorší na tom nebyla bolest v potlučeném těle, pálení v ranách, ale ten zahanbující pocit vděčnosti za tu trochu jídla a teplou deku. A za to, že ho přestali bít.

*****

Haldir se od Aragorna odtáhl.
„Ne!“ zasténal Aragorn na protest. „Tohle mi nedělej!“
Haldir se na Aragorna smutně zadíval.
„Promiň,“ hlesl.
„Co je s tebou, Haldire? Co se děje?!“ naléhal Aragorn nešťastně.
Haldir mlčel.
„Proč mi to nemůžeš říct, kruci!“ rozzlobil se Aragorn. „To jsem já! Copak jsi zapomněl! Mohli jsme si dřív říct všechno! Co je s tebou?!“
Když Haldir dál neodpovídal, Aragorn vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam jako tygr v kleci.
„Trvá to už celé měsíce,“ zadíval se na Haldira. „A ty mi k tomu nechceš nic říct. Co si podle tebe mám myslet?“
Haldir sklopil zrak.
„Fajn, mlčíš – jako obvykle,“ zavrčel Aragorn. „Řekni mi aspoň jednu věc – cítíš ke mně ještě něco?“
„Aragorne,“ hlesl Haldir slabě. „Ty o mně pochybuješ?“
„Jo,“ přikývl Aragorn. „A ty se mi divíš?!“
Haldir vstal a došel k oknu, takže teď byl k Aragornovi zády.
„Haldire,“ řekl Aragorn o něco měkčeji. „Proč mi tohle děláš? Máš někoho jiného?“
„Ne,“ zavrtěl Haldir hlavou.
„Nebo je to kvůli Arwen?“ napadlo Aragorna. „Nechceš se mnou nic mít, protože jsem se s ní oženil?“
„Ne, tak to není,“ zašeptal Haldir sklesle.
„Tak o co jde?“ Aragorn došel až k elfovi a objal ho kolem pasu. „Já takhle žít nemůžu.“
Haldir sevřel Aragornovu ruku.
„Jᬠ– prostě – nemůžu – není to tak, že bych nechtěl – ale nejde to,“ vypravil ze sebe pomalu.
„Nejde? “ opakoval Aragorn. „Ehm, myslíš jako nějaký – zdravotní – problém?“
„Zdravotní?“ nechápal Haldir a otočil se, aby Aragornovi viděl do tváře. „Jak zdravotní?“
Aragorn zrudl.
„No – prostě zdravotní,“ ošil se. „Nechodíš v poslední době často na záchod?“ pokusil se to obrátit neúspěšně v žert.
Podle toho, jak se Haldir tvářil zmateně, mu evidentně vůbec nedocházelo, o čem to Aragorn mluví.
„Aha, takže asi ne,“ pousmál se Aragorn trochu křečovitě. „No jo, mělo mě napadnout, že vy elfové s tímhle asi problém mít nebudete.“
„S čím?“ zeptal se Haldir. „Já ti vůbec nerozumím.“
„Říkal jsi přece, že – že ti to nejde,“ ohradil se Aragorn. „Tak mě napadlo, jestli nemáš problémy.“
„Ale s čím?!“ Haldira viditelně Aragorn už začínal štvát.
„S erekcí, s prostatou, s elfím přechodem! Co já vím!“ vybuchl Aragorn.
„S erekcí ani s prostatou problémy nemám. Proč bych měl mít? A absolutně netuším, co má být elfí přechod.“
„Promiň,“ usmál se Aragorn na zmateného Haldira. „Opět jsem udělal chybu, když jsem zkusil aplikovat lidské neduhy na elfa.“
„Trochu jsem tě z toho podezříval,“ připustil Haldir.
„Takže v čem je problém?“ zeptal se Aragorn jemně. „Třeba ti budu moct pomoct.“
Haldir se nad tím zamyslel.
„Nejsem si jist, jestli to jde,“ řekl zamyšleně.
„Můžeme to aspoň zkusit,“ namítl Aragorn.
Haldir se posadil na postel. Aragorn si klekl za něj, bradou se mu opřel o rameno a hladil ho rukama po břiše.
„Víš, ono se mi o tom nemluví snadno,“ povzdechl si Haldir.
„Ty se bojíš, jak na to člověk zareaguje,“ došlo Aragornovi.
Když to teď Aragorn vyslovil nahlas, uvědomil si Haldir, že je na tom hodně pravdy.
„Ano, svým způsobem ano,“ přikývl.
„Já už jsem o něco moudřejší, než když jsme se poznali,“ pousmál se Aragorn. „Na to zapomínáš.“
„I to je možné.“
„Souvisí to s tvým zajetím?“ zašeptal Aragorn.
Haldir přikývl.
„Ale proč tě to začalo trápit až teď?“
„To se těžko vysvětluje,“ povzdechl si Haldir. „Prostě – nechtěl jsem přijmout to, co se stalo. Odmítl jsem svoji vlastní minulost.“
„Zkusil jsi zapomenout,“ pochopil Aragorn.
Haldir opět pokýval hlavou.
„Jenže – to nešlo, alespoň ne bez důsledků a – to zranění v Helmově žlebu – já – já vážně nevím, jak ti to mám vysvětlit,“ řekl nešťastně.
„Já se ti nebudu smát,“ ujistil ho Aragorn tiše.
„Nechtěl…nechtěl jsem umřít, ale bývalo by tomu nic nezabránilo. Sám víš, jaké to zranění bylo. Tím, že jsem se odmítl smířit s minulostí a rozhodl se zapomenout, pohřbít ji, jsem ztratil vnitřní klid. Vy lidé tomu říkáte duše – tohle se vážně nedá slovy vysvětlit. Prostě, dost hrubě řečeno, musel jsem najít vnitřní klid, a to nešlo jinak než přijetím toho, co se stalo.“
Aragorn políbil Haldira na krk. Začínalo mu docházet, co myslela Arwen tím peklem, kterým Haldir musel projít.
Jenže vyrovnat se s tím, co se stalo, se ukazuje těžší, než se zdálo. Je to jako noční můra za bílého dne. Já – vím, že jsi to ty, že je to dávno pryč, ale – prostě nemůžu. Je to jako bariéra, přes kterou se nedokážu dostat.
Co ti tehdy udělali?“ zašeptal Aragorn.
Neexistuje pro to slovo,“ řekl Haldir bolestně. „A popisovat to nechci – je to – bolestné a – o tom mluvit nedokážu – s nikým.“
Zkus to zjednodušit, prosím. Já ti nechci působit bolest, jen – je pro mne důležité, vědět, co tě trápí,“ zaprosil Aragorn.
Haldir si olízl rty.
Vždycky jsme si důvěřovali,“ pokračoval Aragorn.
Pořád ti důvěřuji,“ hlesl Haldir. „Jenže nevím, jak ti to mám říct. A jak jsi sám řekl, mám strach – možná se mnou pak už nebudeš chtít něco mít.
Aragorn donutil Haldira, aby se k němu otočil.
Miluji tě! Haldire, jak si můžeš myslet, že bych tě opustil kvůli tomu, že ti někdo ublížil?!
Protože – oni mě donutili – dělat věci – strašné věci,“ Haldirovi se po tváři skutálela první slza.
I kdyby tě donutili sloužit Sauronovi, já tě budu pořád milovat,“ ujistil ho Aragorn.
Udělali něco horšího,“ zašeptal Haldir.

*****

Plazil se jako raněné zvíře – doslova. Na kamenné podlaze za ním zůstávala krvavá čára – hodně krve, opravdu hodně.
Númenorejec šel pomalým jako by zamyšleným krokem za ním a pohrával si s krátkým bičíkem zakončeným tlustou rukojetí.

„Dříve nebo později najdu způsob, jak tě zlomit, elfe,“ šeptal ten nenáviděný hlas.
Plazil se dál, pryč od té stvůry. Byl špinavý, páchl a zaschlá krev vypadala ve světle pochodní černě. Vlasy měl slepené vlastní krví, ruce i lokty rozedrané do krve. Z rozbičovaných zad mu visely cáry kůže a masa. Na levém boku se vlhce lesklo živé maso po tom, co mu rozžhavenými kleštěmi skřeti stáhli malé kousky kůže. Na pravém stehnu měl velkou spáleninu. Maso bylo zčernalé a místy probleskovala bílá kost. Krev z roztrženého pravého boku a z desítek nejrůznějších ran vyplňovala spáry mezi jednotlivými kameny podlahy.

„Nemáš kam utéct, elfe,“ ušklíbl se Númenorejec.
Necítil už bolest. Ani když mu rozžhavené železo pálilo kůži a maso, ani když ho bodali a řezali, bičovali nebo do něj prostě jen kopali. Byly chvíle, kdy doufal, že neodhadnou situaci a zraní ho smrtelně. Ale oni si dávali příliš velký pozor. A když byla rána opravdu vážná, ošetřili ho, o čemž svědčily jizvy na jeho pohublém těle. Tehdy se nenáviděl ze všeho nejvíc, protože jim v těch chvílích byl za tu trochu hojivé masti a vody vděčný – jako nakopnutý pes, kterému pán ošetří příliš ošklivé zranění, aby ho příště mohl nakopnout znovu.
Ale byl dalek toho, aby toužil umřít. Věděl, že již brzy si pro něj Glorfindel přijde. A pak¬… pak se pomstí. Pak Númenorejec pozná, co to je bolest, až ho bude pomalu, pomalinku rozřezávat zaživa. Stáhne ho a vyvrhne jako obyčejné zvíře.
Nenávist byla jako žár. Pomáhala mu přežít. A pomsta byla jasný cíl, kterého jednou dosáhne.
Doplazil se do kouta místnosti. Númenorejec se nad ním zastavil.

„Chtěl bys mě zabít?“ pousmál se Númenorejec. „Vidím ti to na očích. Jenže podívej se na sebe. Je z tebe troska. Z krásného, dokonalého elfa, zbyla jen špinavá, spálená, zkrvavená,“ šičkou boty ho šťouchnul do nadvakrát zlomené nohy, „polámaná troska.“
Númenorejec si přidřepl a v jeho ruce se objevil nůž.
Zachvěl se. Většinu zranění mu způsobil Númenorejec sám. Kochal se jeho bolestí, vyžíval se v ní.
Númenorejec ho chytil za vlasy. A zvrátil mu hlavu dozadu.
Sevřel tu ruku, ale neměl sílu se ubránit.

„Ty vaše uši,“ zašeptal Númenorejec. „Symbol té vaší hnusné rasy.“
Ostří přejelo po citlivém boltci.
„Vždycky mě zajímalo, co je pravdy na tom, že je to prý nejcitlivější část toho vašeho hnusného těla.“
Númenorejec ho pustil, narovnal se a okovaná špička boty ho zasáhla do slabin.
Zaskučel.
Númenorejec se usmál a znovu si přidřepl. Ještě jednou mu zvrátil hlavu dozadu.

„Uvidíme, která část tvého těla je citlivější,“ uchechtl se Númenorejec.
Místností zarezonoval výkřik, jaký by si nikdy nepomyslel, že jeho hlasivky ještě dokáží vydat. Bolest byla nepředstavitelná. Předčila vše, co zatím dosud poznal.
Númenorejec si prohlédl své dílo a spokojeně se zachechtal
: „Tak je to přece jen pravda. Nebo bych měl spíš říct, že to byla pravda.“
Númenorejec popadl špinavé zrcadlo a přistrčil mu ho.
„No? Jak se ti líbí tvé nové uši?“ chechtal se.
„Koukni se!“ rozkázal Númenorejec, když se nehýbal. Chytil ho za vlasy a zvedl mu hlavu tak, aby ve špinavém zrcadle viděl svoji ještě špinavější tvář plnou šrámů. Pak mu pomalu natočil hlavu.
„Líbí?“ zeptal se.
Teplá krev z pahýlů jeho kdysi špičatých uší mu stékala dolů po krku.

„Když hezky poprosíš, možná tvoje utrpení zkrátím,“ zašeptal Númenorejec a přejel palcem po zakrváceném ostří nože.
„Ale když mi budeš dál vzdorovat, bude to horší… mnohem horší.“
Ostří teplé od jeho krve se mu otřelo o slabiny a zanechalo krvavou šmouhu.
„Víš, jak se kastruje dobytek?“ zeptal se Númenorejec. „A co je elf než dobytek.“
Númenorejec přejel rukou po jeho zuboženém, vyzáblém těle.
„Teď už nejsi tak krásný, že?“
Ruka sklouzla po boku, přejela přes kyčel a zastavila se na zadku.
I přes strašnou bolest, která mu pulzovala po stranách hlavy, si ten dotek uvědomoval. Prudce, jak mu to jen jeho zmrzačené tělo dovolovalo, se odtáhl.

„Ale, ale copak?“ pozvedl Númenorejec obočí. „Copak se nám nelíbilo? Nemáme rádi, když nám někdo sahá na prdýlku?“
Númenorejec zastrčil nůž do pouzdra. Dlouho se dívali jeden na druhého.
„Jednou jsem viděl, co dělají skřeti, když nemají dlouho ženskou,“ prolomil ticho Númenorejec. „Chytí toho nejslabšího a nejdřív mu vyrazí zuby. To, aby nemohl kousat, víš, elfe. Pak z něj servou hadry a někde ho přivážou. To, aby se moc necukal. A pak ho použijí místo ženské.“
Poprvé pocítil skutečnou hrůzu. Byla studená a lepkavá. Zalykal se jí.
„Říká se, že skřety vlastně kdysi Temný pán vyšlechtil z elfů. Řekni elfe, taky když dlouho nemáte ženskou, strkáte si vzájemně péro do prdele?“
V hrůze se přitiskl ke stěně.
„Už jsi to zkoušel?“ zašeptal Númenorejec. „Chtěl bys to zkusit, elfe? Jaké to asi je mít něčí péro v prdeli. Třeba by se ti to líbilo. Třeba bys u toho nakonec sténal jako ten skřet. Sténal a vzdychal a nechal se šoustat jako obyčejná děvka. Ostatně co vy elfové jste taky jiného? A pak by ses udělal – znovu a znovu. A oni by se udělali do tebe, až by z tebe teklo jejich …,“ Númenorejec se ušklíbl při pohledu na elfův zděšený výraz. „Děsí tě to? Že bych konečně našel tvoji slabinu?“
Strach mu přetavil vnitřnosti v chladný kov.
„Co bys udělal, abys toho byl ušetřen?“ ušklíbl se Númenorejec.
Olízl si rozpraskané rty.

„Budeš prosit o milost, až ti budu roztahovat nohy?“ povytáhl Númenorejec obočí.
Nejstrašnější na tom bylo, že nebyl dalek toho, aby přikývnul.

„Jenže, má to jeden háček,“ prohlásil Númenorejec rozšafně. „Je válka a tak nejen ti skřeti neměli dlouho ženskou. A když nad tím tak přemýšlím, tak ta tvoje prdelka je vlastně docela přijatelná náhrada. Když budeš spolupracovat, umím být i velkorysý, budu-li spokojen.“
Númenorejec luskl prsty a dva vždy přítomní hromotlukové ho chytili. Ačkoli to bylo vlastně zbytečné. Neměl už ani sílu protestovat.
„Ale v opačném případě – no, jsou tu ještě horší místa, než jaká jsi dosud poznal, to mi věř, elfe,“ pokrčil Númenorejec rameny a kývl k mříži uprostřed místnosti.
Hromotlukové ho k ní dotáhli, přinutili ho kleknout si a ruce mu přivázali k mříži.

„Třeba se ti to bude líbit,“ uchechtl se Númenorejec a mávnutím ruky poslal oba strážné pryč. Teprve když osaměli, odložil bičík na zem, rozšněroval tkanice svých kalhot a kleknul si za něj.
Nejdřív ucítil na zadku ruce. Osahávaly ho a zkoumaly, jak to nejlépe provést.

„Trochu blíž,“ uculil se Númenorejec, chytil ho kolem pasu a nedbaje toho, že mu rozdírá kolena do krve, přitáhl ho blíž k sobě, čímž ho donutil předklonit se.
„To je ono,“ pochválil ho.
Když ucítil, jak se mu mužův penis otřel o anální otvor, chytil se rukama mříže a pokusil se k ní přitáhnout.

„Ne,“ uklouzlo mu vůbec první slovo, které za celou tu dobu, co tu byl, řekl. A to se zapřísahal, že s nikým nepromluví, obzvláště ne s tou zrůdou v lidské podobě.
Docílil jen toho, že Númenorejce rozladil.
„Drž jako hodná elfská kurvička!“ zasyčel Númenorejce a natáhl se pro bičík. Nejdřív ho jím chtěl švihnout přes záda, ale pak ho otočil a tupým koncem rukojeti ho uhodil přes zadek. Pak rukojeť přiložil k vstupu do jeho těla a neúprosně zatlačil.

„Ne. Ne! Ne!!!“
Netušil, kde se v něm najednou vzalo dost sil, ale když pochopil, co muž chce udělat, začal se zmítat, až se mříž otřásala. Ničeho však nedocílil.
„Aspoň pak budeš povolnější,“ ušklíbl se Númenorejec a vrazil tupý konec biče do jeho těla.
Někdo hrozně křičel. Trvalo mu několik okamžiků, než pochopil, že to křičí on.
Dřevěná rukojeť se v jeho těle pohybovala s odporně obscénní účelností. Bolelo to tak, jak by nikdy nevěřil, že to bolet může. Horší však byl ten pocit, jako by se něco hluboko v jeho duši lámalo.
Když z něj Númenorejec bičík vytáhl a vnikl do něj sám, poprvé si přál umřít.
Bezmocně visel na mříži, svíral ji rukama, až mu zbělely klouby. Nehty si zatínal do dlaní a o provaz si rozdíral zápěstí. Po tváři mu stékaly hořké slzy. Prosil Mandose, aby si ho odvedl, žadonil a žebral u Númenorejce, aby přestal, hledal Glorfindela – nikdo ho nevyslyšel, byl sám. Docela sám v pekle, jaké si nedokázal nikdy představit. A jeho bolest se měnila v nenávist – slepou nenávist vůči celému světu, který ho zde nechal ve spárech těch stvůr.
Númenorejec odporně vzdychal, funěl a hekal. Každým přírazem ho tiskl k mříži. Dokonce rukou uchopil jeho ochablý penis a pokusil se ho udělat – ne, on ho udělal. Zradilo ho dokonce i jeho vlastní tělo.
Že je po všem mu došlo, až když ho Númenorejec odvázal. Zhroutil se na zem a zůstal ležet bez pohnutí. Oči měl pevně zavřené a doufal, že teď umře. Jenže smrt nepřicházela a on už neměl sílu odpoutat se od těla. A tak tam jen ležel. Cítil pach krve, spermatu a sexuálního ukojení. Pak mu došlo, že ten pach nevychází jen z Númenorejce, ale i z něj, a zvedl se mu žaludek. Chvěl se v křečích a dávil žluč.
A Númenorejec se smál.

„Tak zase zítra, ty moje malá elfská kurvičko.“

Kapitola sedmá

V pokoji bylo ticho.
Aragorn byl křídově bílý a v očích měl šok.
Haldir seděl sklesle a zahanbeně vedle něj a zíral do podlahy.
„Proč – “ Aragorn si olízl rty. Vlastní hlas mu zněl cize. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zašeptal.
Haldir sklonil hlavu ještě níž, ramena mu o kousek poklesla a tiše polykal hořké slzy zahanbení.
Já – “ nedokázal najít slova. Roztřeseně vstal a zamířil ke dveřím.
„Haldire!“ Aragorn vyskočil na nohy a zadržel ho dřív, než ke dveřím došel. „Kam chceš jít?!“
Pryč,“ zašeptal Haldir.
Aragorna děsilo, že se mu elf poprvé nedokázal podívat do očí.
Chceš být sám?“ zeptal se Aragorn jemně.
Haldir mlčel a zíral do podlahy.
Haldire,“ zatřásl s elfem. „Něco takového – je to strašné, je to nejhorší zločin, jaký může někdo spáchat. Ale ty se NEMÁŠ za co stydět!
Mám,“ hlesl Haldir.
Ne, nemáš! A mýlil se, pro tohle existuje slovo. Lidé ho bohužel mají – znásilnění.
Nevíš všechno,“ zašeptal Haldir.
Co všechno?“ řekl Aragorn slabě.
Nebyl¬ – nebyl jediný.
Na tom nezáleží.
„,Záleží.
Aragorn zavrtěl důrazně hlavou.
Skiriti1,“ šeptl Haldir a zdálo se, jako by schoulil do sebe.
Aragornovi se zadrhl vzduch v hrdle hrůzou. Zmohl se jen na nevěřícné zavrtění hlavou.
Haldir se protáhl dveřmi dřív, než ho mohl Aragorn zastavit.

*****

Aragorn se díval, jak svítá. Nemohl spát. To, co mu Haldir včera v noci svěřil, bylo příliš strašlivé na to, aby dokázal usnout. Mrzelo ho, že si o něm Haldir myslí, že ho kvůli tomu odmítne. Jeden by řekl, že ho elf zná lépe. I když na druhou možná v Haldirovi někde hluboko pořád přetrvávala hořkost z toho, co se kdysi stalo. Tehdy když se zamiloval do Arwen. Třeba kvůli tomu se Haldir bál, že ho zavrhne, když se oženil a vlastně elfa de facto k ničemu nepotřebuje.
Aragorn smutně potřásl hlavou. Chtěl by si o tom teď za světla, když noc nevrhá stíny probouzející špatné vzpomínky, promluvit, jenže si byl jist, že Haldir chce být sám a nejspíš ještě včera večer odjel. Přemítal, kdy by se Haldir mohl vrátit. Obával se toho, že elf vnímá čas dost odlišně – rok, dva, deset let – to pro něj nic neznamená, je to v jeho životě jen chvilka. Jenže Aragorn neměl všechen čas Ardy, a i když mu byl dán dlouhý život, jednou bude muset odejít. Nerad by ten čas, který mu byl vyměřen, promarnil.

Aragorn vešel do zahrady, kde bylo prostřeno k snídani, a ke svému úžasu i radosti spatřil Haldira sedět vedle Thranduila. O něčem se spolu bavili. Thranduil uždiboval křehké pečivo, zatímco Haldir se jídla ani nedotkl. Vlasy měl rozpletené až na dva copánky, které mu splývaly před ušima podél tváře, byl pobledlý a v očích měl směs smutku a jakési odevzdanosti osudu.
Aragorn si přisedl naproti nim.
Dobré ráno,“ usmál se a vyndal z košíku překrytého bílým plátnem vonící chlebovou placku.
Thranduil mu popřál dobrého jitra, ale Haldir uhnul pohledem a mlčel. Bylo jasné, že chce odejít. Aragorn rychle rozlomil placku a jednu půlku Haldirovi podal. Elf se na něj zadíval s neskrývaným úžasem, jako by nemohl uvěřit, že se ho Aragorn neštítí.
Bál jsem se, že odjedeš. Jsem rád, že jsi zůstal,“ řekl Aragorn a znovu se usmál.
Haldir se zamračil, nabízenou placku si nevzal a beze slova odkráčel po cestičce mizící mezi keři. Aragorn zůstal zírat jako opařený.
Nevím sice, o co tu jde, ale zcela určitě sis tu urážku mohl odpustit. Je to nevychované a krajně nevkusné,“ řekl Aragornovi Thranduil pohoršeně.
Co jsem udělal?“ zeptal se Aragorn nechápavě. Nebyl si vědom toho, že by Haldira něčím urazil.
Copak tě Elrond nic nenaučil?“ Thranduil zavrtěl hlavou a zamračil se ještě víc.
Vstoupil do tvých služeb, přísahal ti věrnost a ty zpochybníš jeho čest. Měl by ses mu jít omluvit,“ doporučil mu Thranduil tónem, který nepřipouštěl diskusi.
Aragorn zrudl hanbou. Vůbec si neuvědomil, že Haldir je k němu vázán přísahou věrnosti, a tudíž neodjel především proto, že musel zůstat se svým králem. Neuvažoval o sobě a Haldirovi nikdy v rovině král a jeho kapitán a to se mu vymstilo. Zvedl se od stolu a vyrazil za Haldirem.
Když byl z Thranduilova dohledu, rozběhl se. Jenže hledat elfa mezi keři a stromy není zrovna snadné, obzvláště pokud ten elf zjevně nestojí o to, abyste ho našli.
„Haldire!“ zakřičel Aragorn a protáhl se mezi růžovými keři. Po elfovi nebylo ani vidu ani slechu.
„Pane kapitáne, váš král si vás žádá!“ uchýlil se k poněkud nefér podrazu. A skutečně to zabralo. Haldir se spustil ze stromu, a i když se tvářil netečně, v očích měl vztek. K Aragornově hrůze před ním poklekl na jedno koleno.
„Můj pane.“
„Haldire,“ zašeptal Aragorn a klekl si před elfa. „Promiň, jen jsem chtěl, aby ses ukázal.“
Haldirovy modré oči byly studené jako dva ledovce.
„Chtěl jsem se ti omluvit za to, co jsem řekl. Neuvědomil jsem si… Haldire…,“ Aragorn natáhl ruku, aby se dotkl elfovy tváře, ale ten uhnul.
Omlouvám se, odpusť mi,“ zaprosil Aragorn.
Haldir si povzdechl.
Vy lidé,“ koutky úst se mu nepatrně zvedly v náznaku úsměvu.
Ano, my lidé, jak hrozně malověrná a hloupá jsme rasa,“ přikývl Aragorn a v očích se mu pobaveně zajiskřilo. „Ale chci, abys věděl, že ten hloupý a malověrný člověk tě miluje a bude tě milovat.
Jsi si jist, že –
Aragorn Haldira umlčel vášnivým polibkem a jak se o něj celou vahou opřel, oba se svalili do trávy. Jejich ruce si samy začaly hledat cestu pod šaty toho druhého a polibky nabývaly na intenzitě. Tiskli se k sobě, jako by se chtěli stát jedinou bytostí.
Aragorn ucítil, jak mu Haldir téměř nedočkavě stáhl kalhoty ke kolenům a sevřel v dlani jeho ztopořený penis. Zasténal a přirazil do té horké dlaně. Tak dlouho na to čekal, že měl pocit, že se udělá jen díky tomu doteku. Ruce se mu třásly, když z Haldira doslova strhával šaty. Konečně se jeho rty dotkly té hebké smetanové kůže a Haldirovi uniklo tiché zasyknutí.
Tak krásný,“ vydechl Aragorn a jeho horký dech pohladil jednu vzrušením ztvrdlou bradavku.

*****

„Tak krásný.“
Númonerojec ho obcházel. Byl nahý a lenivými pohyby si třel svoji erekci. Zjevně mu činilo potěšení ukájet se před ním.
Ležel na břiše na posteli v Númenorejcově pokoji. Muž si jejich ‚setkání‘ oblíbil a postupně přicházel stále častěji. Nakonec ho jednoho dne dal umýt a od té doby si ho vodil do svých komnat. Jemu to už bylo jedno. Na stole, na posteli – vždycky zavřel oči a tiše to přetrpěl. Nebránil se, takže ho Númenorejec přestal svazovat. Bylo mu už všechno jedno. Tiše to přetrpěl a nechal se odvést do svého kouta – poslední dny se nevracel do té špinavé kobky, ale byl uvázaný v koutě Númenorejcových komnat. Měl svoji úzkou postel, deku a vždycky, když ho ráno a večer Númenorejec ojel, směl se pak dojít umýt a přinesli mu jídlo. Nejdřív jíst odmítal, ale když ho Númenorejec předhodil dvěma skřetům, kteří ho zkopali, pořezali, hlavně v rozkroku, a znásilnili, podvolil se, aby to už nikdy nemusel zažít znovu. Neměl ani tušení, že skřeti mají penis až takhle velký. Byli tak suroví, že ještě dva dny poté krvácel z konečníku, o ostatních utržených ranách ani nemluvě.

*****

Aragorn ucítil, jak se Haldirovi napnuly svaly v těle. Elf ho lehce odstrčil. Aragorn potlačil zklamání, nicméně se nestáhl, jen se přesunul a laskal jiné místo Haldirova těla.
Přejel jazykem po plochém bříšku a škádlivě vklouzl špičkou do pupíku.
Haldir ucukl.
Aragorn pokračoval níž, vyhnul se penisu, jehož žalud se vlhce leskl, a mírným tlakem přiměl Haldira roztáhnout nohy.

*****

„Dívej se na mne! “ zasyčel Númenorejec.
Ležel na zádech a Númenorejcův pot mu kapal na tvář. Ruce měl přivázané za hlavou k pelesti, nohy taky, protože je odmítl roztáhnout. Bolely ho kyčle. Obličej měl odvrácený, aby se na muže nemusel dívat. Cítil, jak je roztažený, jak ho Númenorejcův penis vyplňuje a pohybuje se v něm. Cítil, jak se hluboko v jeho těle otírá o prostatu. Cítil vlastní vzrušení, které se rozlévalo jeho žilami jako jed. Nenáviděl Númenorejce a nenáviděl sebe. Dolní ret si už dávno rozkousal do krve, protože se zařekl, že nevydá jediný hlásek, i když se v něm všechno kroutilo. Věděl, že se udělá, a bylo mu z toho zle.

„Řekl jsem, dívej se na mne!“
Rukojeť bičíku ho udeřila do tváře. Pomalu otočil hlavu a podíval se do zpocené, slastí zkřivené tváře té stvůry – člověka. Zavřel oči. Nemohl snést to ponížení, to vědomí, že je příliš slabý na to, aby se bránil. Númenorejec ho znovu nenutil dívat se, protože jeho přírazy se staly kratšími, drsnějšími, jak se blížil k vyvrcholení. Ještě jednou do něj prudce přirazil a pak se jeho vlastní tělo otřáslo v záchvěvu orgasmu, o který nestál. Ani si neuvědomil, že penis opustil jeho tělo, dokud mu na tvář nedopadlo horké sperma.
Matrace se zhoupla, jak muž vstal.
Neodvázal ho, takže bude ještě pokračovat.

*****

Haldir dal prudce nohy k sobě, pomalu se nadechnul a jen zvolna je zase roztáhl.
Jestli nechceš – “ zašeptal Aragorn.
Elf jen neurčitě potřásl hlavou.
Aragorn se sklonil a něžně políbil hedvábnou pokožku vnitřní strany toho perfektně tvarovaného stehna. Slyšel, jak Haldir zadržel dech, a rozhodl se pokračovat. Posouval se směrem k rozkroku, ale na poslední chvíli opět uhnul a přesunul se nahoru ke krku. Shrnul pryč plavé vlasy a zlehka sevřel zuby kůži těsně pod uchem.
Haldirovi se zadrhl vzduch v hrdle.
Aragorn se usmál. O elfově těle věděl téměř všechno – především to, jak je citlivé na krku a tím víc, čím blíže k uchu. Rychle přejel špičkou jazyka po boltci a s potěšením naslouchal tichému zasténání, které Haldirovi uniklo mezi svůdně pootevřenými rty. Odtáhl se, aby si mohl ten pohled vychutnat – nahý, světlou kůži lehce zrudlou vzrušením, oči zavřené, pootevřené rty, mírně zakloněná hlava nechávala krásně přístupné hrdlo, dýchal mělce a zrychleně – byl prostě rozkošný.
Zvedl mu nohy a přitiskl se k němu tak, že Haldir mohl cítit mezi půlkami jeho vzrušený penis. Očima zapátral po jakémkoli náznaku nepohodlí, ovšem žádný nenašel. Vzal svůj penis do ruky a přitlačil na vstup do Haldirova těla.

*****

Nepřivázal ho. Zřejmě došel k závěru, že je už dostatečně zlomený. A měl vlastně pravdu. Už mu na ničem nezáleželo, a přestože ho teď drželi ve snesitelných podmínkách, vypadal hrozně. Vyhublý, vlasy ztratily lesk, v očích vyhasl zájem o cokoli – nežil, přežíval. A právě to ho vedlo k tomu, co udělal, když muž vstával z postele – rozdrásal mu nehty tvář. Byl to pohyb nečekaně rychlý a přesný.
Númenorejec zavrávoral dozadu. Na obličeji měl tři krvavé šrámy.
Númenorejec zuřil.

*****

Ucítil, jak se elf snaží odtáhnout a přestal se snažit do něj proniknout.
Pokračuj,“ zašeptal Haldir chvějícím se hlasem.
Aragorn zaváhal a jeho pohled se střetl s Haldirovýma očima – byly jasné a čiré, nenašel v nich ani stopu po vzrušení.
Haldir sotva znatelně přikývl.
A Aragorn, doufaje že elf ví, co dělá, mu vyhověl.

*****

Než ho dovedli do mučírny, byl samá krvavá podlitina a šrám. Hromotluci, s nimiž se tak dlouho neviděl, nezapomněli nic ze své pohostinnosti – doslova a do písmene ho sem dokopali. Ani mučírna nedoznala změn.
Nepřipoutali ho k mříži, ale ještě chvíli, která se mu zdála nekonečná, do něj kopali – nejspíš jen tak aby nevyšli ze cviku. Jeden vzal nějaký klacek pobitý ostny – zůstávaly po něm hluboké tržné rány.
Když se přestal hýbat, zacvakli mu ruce do okovů a vytáhli ho nahoru. Nechali ho viset asi půl metru nad zemí. Krev kapala na zem. Cítil bolest jen jako by okrajově – už dávno otupěl. Nejspíš je to, že nekřičí, naštvalo.
Přinesli bič a nože a do ohně dali rozpálit pohrabáče.

*****

Jejich rty se setkaly v horečném, naléhavém polibku, jako by chtěli jeden druhého ujistit, že jsou pořád tady, spolu a už spolu taky zůstanou.

*****

Žádný elf nikdy nemohl vytrpět víc bolesti a ponížení. To prostě nebylo možné.
Ve vzduchu byl cítit pronikavý zápach spáleného masa – jeho spáleného masa. V levé paži ztratil cit. Ani pořádně nevěděl proč a kdy a vlastně na tom ani nezáleželo – teď už ne. Z desítek nejrůznějších ran prýštila krev. Stékala mu po těle a byla tak podivně horká. Nikdy si neuvědomil, že krev může být až tak teplá. Nebo to jeho tělo chladlo? Možná konečně umíral.
Ne, věděl, že zemřít ho nenechají. Nikdy to neskončí.
Nikdy.
A jen proto, že ho zradil ten, komu důvěřoval.
Koho miloval.

*****

Tiskli se k sobě spojeni tím křehkým poutem, jako by se chtěli stát jedinou bytostí.

*****

Musel ztratit vědomí, protože neměl ponětí, jak se sem dostal. Ležel na hromadě špinavé slámy. Nejspíš i páchla, ale určitě ne víc než on sám.
Trochu nadzvedl hlavu. Krusta zaschlé krve na něm popraskala a tělem mu projela vlna bolesti. Položil hlavu zpět na slámu a zavřel oči. A nechal je zavřené.
Nechal je zavřené, i když se ozval křik, dupot nohou a řinčení kovu.
Nechal je zavřené, i když se blížili k němu.
Nechal je zavřené, i když ho nakopla okované bota.
Nechal je zavřené, i když ho vláčeli po zemi, kopali do něj a smáli se.
Nechal je zavřené, i když ho začali osahávat.
Nechal je zavřené, i když do něj vnikl první ze skřetů.
A nechal je zavřené, i když si ho brali další a další.

Tak ho nakonec zlomili.
Přišel o důstojnost.
Ztratil víru i naději.
Nakonec zesláblý hlady a žízní i ztrátou krve a bolestí, utýraný a ponížený jednoho rána v naprosté tichosti zemřel ve svém špinavém koutě, aniž by si toho kdokoli všiml.
Toho rána byl Sauron poražen.
Toho rána Glorfindel přišel.
Toho rána bylo však již na všechno pozdě.

*****

Aragorn se podíval Haldirovi do očí a spatřil tam zvláštní klid.
A pak se spolu konečně milovali.

Poznámky:
1) Skřeti

Kapitola osmá

**Minas Tirith, Gondor, o rok později**

Arwen se zadívala na hodiny. Znala Aragornův rozvrh a věděla, že za chvíli lehce poobědvá a pak si půjde na dvě hodiny odpočinout do své pracovny. A Haldir bude s ním. Dokázala si domyslet, co asi vždycky dělají.
Necítila žárlivost. Neměla důvod si stěžovat. Aragorn ji nezanedbával. Haldir s ním byl přes den jako jeho osobní stráž, ale jakmile Aragorn vyřídil všechny státnické povinnosti, byl jen s ní. Pouze jedou za měsíc odjížděl na tři dny s Haldirem pryč. Tušila, že jezdí do Lothlórienu.
Tak proč vždy, když nastal čas, kdy král po obědě odpočíval, o nich přemýšlela?
Odložila vyšívání a zadívala se z okna. A snad poprvé si připustila, že je to zvědavost. Uměla si představit teoreticky jak, ale stále víc si přála to vidět.
A připojit se.
Přemítala, jestli je ta myšlenka tak perverzní, jak jí připadá. Uvažuje Haldir taky o tom, o čem ona? Mezi elfy se občas vyskytly trojice. Sice se s tím osobně nikdy nesetkala, ale slyšela o tom. Jenže Aragorn byl člověk. Na druhou stranu svým způsobem už žili v trojici.
Představila si, že by se jí věnovali oba dva, a pocítila nečekané, téměř zahanbující vzrušení.

Haldir ležel v posteli na zádech a díval se do stropu. Už byla noc, ale v Minas Tirith nikdy nebyla taková tma, aby ho oslepila. A nikdy tu nebylo ticho. Až sem nahoru doléhaly zvuky lidského města. Byly tolik odlišné od toho, co znal - rachot, křik, lomoz a do toho spousta cizích pachů. Pořád si na to nemohl zvyknout.
Otočil se na břicho a zabořil tvář do polštáře. Už několik nocí se mu myšlenky vždy stočily k Aragornovi. K Aragornovi a Arwen. Milují se teď?
Nejdřív si myslel, že je to žárlivost. Časem však přišel na to, že je to něco horšího - zvědavost. Představoval si, co spolu asi dělají. Napadaly ho myšlenky o tom, co všechno by mohli dělat ve třech. Souhlasila by Arwen? A co Aragorn?
Otočil se zpět na záda a pravou rukou sevřel svůj tvrdý penis. Zavřel oči a trochu zaklonil hlavu. Kdyby tu byl Aragorn - kdyby tu byli oba dva - představoval si, jak ho laskají dvoje ruce, dva jazyky - a pohyby jeho pravé ruky byly stále rychlejší.

Aragorn ležel v posteli na zádech. Arwen měla hlavu položenou na jeho hrudníku. Bylo ticho a tma, a přece nemohl spát. Ještě teď si dokázal vybavit Haldirovy horké polibky z dnešního odpoledne, jeho hbitý jazyk a ten těsný zadek.
Měl pocit, že to vůči elfovi není fér, aby každou noc musel spát sám. Chtěl by, aby mohl usínat mezi těly dvou bytostí, které pro něj na tomhle světě znamenaly nejvíc. A ten sex. Jaké by to asi bylo milovat se s Arwen, a přitom v sobě cítit Haldirův penis, mezi lopatkami jeho horké polibky a u ucha slyšet jeho tichý, chraplavý dech přecházející do sténání? Ta představa ho silně vzrušila.
Jenže souhlasili by s tím? Nikdy neslyšel o tom, že by elfové žili v trojici. Ale vždyť oni v trojici žili a Haldir i Arwen s tím souhlasili.

*****

Aragorn si sundal korunu a odložil ji na stůl.
„Pro dnešek končíme,“ rozhodl a třel si spánky. Spousta lidí si myslí, že být král je přece skvělé. Nemusíte nic dělat a žijete si v přepychu a blahobytu. Opak byl pravdou. Každý den musel řešit tolik problémů, a často neskutečně malicherných, že ho z toho bolívala hlava.
Když za komorníkem zapadly dveře, Haldir dosud stojící za královým stolem po jeho pravé straně popošel blíž a položil Aragornovi ruce na ztuhlá ramena. Jeho prsty začaly jemně masírovat.
Aragorn slastně vydechl a zvolna se uvolňoval z té bolestivé křeče.
„Ty jsi prostě poklad,“ zašeptal.
Haldir se jen usmál a s pečlivostí sobě vlastní vyhnal i poslední ztuhlost z Aragornových ramen.
„Půjdeš za Arwen?“ zeptal se Haldir a protáhl se. Na rozdíl od lidí dokázal stát celý den po králově boku, aniž by ho to unavovalo. Prostě jen nechal část své mysli bloudit po stezkách, které znají jen elfové. Nikdy však nepřestával být ostražitý.
Aragorn se zvedl ze židle a objal elfa kolem pasu. Černá barva Stráže citadely mu slušela, neboť vytvářela kontrast s jeho jemnou smetanovou pletí a téměř bílými vlasy.
„Za chvíli zašeptal,“ do špičatého ucha a přejel po něm rty. Miloval, když viděl, jak se Haldir vždycky zachvěje.
„Svlékni se,“ zapředl Aragorn. „Pomalu.“
Haldir se tomu přání usmál, ale když Aragorn ustoupil, vyhověl. Zvolna rozepnul pásek a začal si svlékat šaty.
Aragorn si olízl rty a dychtivě sledoval, jak se kousek po kousku odhaluje dokonalá kůže, pod níž se vlní perfektní svaly - to tělo ho dovádělo k šílenství. Nebyla pravda, že všichni elfové vypadají stejně. Aragorn neznal dvě krásnější stvoření než byli Haldir a Arwen.
Haldir začal rozvazovat tkanice svých kalhot a jeho modré oči Aragorna doslova hypnotizovaly. Když je začal stahovat ze svých boků, otevřely se zcela nečekaně dveře.
Arwen se zarazila. Dozvěděla se, že král ukončil úřadování dřív než obvykle, a chtěla oběma navrhnout posvačit v zahradě. Teď se jí naskýtal těžko uvěřitelný pohled na polonahého Haldira a jejího manžela, který se zjevně ještě před chvílí kochal tím pohledem. Pravda Arwen musela uznat, že bylo nač se dívat. Haldir byl krásný i podle měřítek elfů.
Aragorn hleděl dost rozpačitě a cítil, že začíná rudnout. Ticho se nesnesitelně protahovalo.
Haldir si s klidem povytáhl kalhoty a sebral ze země svoje šaty.
„Myslím, že půjdu,“ prolomil to tíživé ticho.
„Ne,“ vyklouzlo Arwen. Tolik by tu chtěla zůstat a dívat se, co se bude dít. „Chci říct - nebudu rušit,“ dodala a začala couvat ke dveřím.
Aragorn už dlouho nebyl tak na pochybách, co má dělat, jako teď.
„Počkejte oba,“ řekl nakonec tiše. „Já - myslím si, že bychom měli najít nějaké - lepší řešení naší situace,“ vysvětlil, když se na něj oba elfové zadívali.
„To zní rozumě,“ přikývl Haldir.
„A co navrhuješ?“ zeptala se Arwen a posadila se do křesla. A rozhodně neměla v úmyslu z něj v dohledné době zase vstát.
„No jen mě napadlo,“ ošíval se Aragorn, neboť nevěděl, jak to říct a nikoho neurazit. Uražený elf je totiž něco, co nemáte chuť zažít znovu.
„Mohli bychom to zkusit - ve třech,“ nejistě se na ně zadíval a téměř se neodvažoval dýchat, když čekal jejich odpověď.
„Já jsem pro,“ prohlásila Arwen pro Aragorna až překvapivě rychle a ochotně.
„Nemám námitek,“ připojil svůj souhlas Haldir a přehodil svoji tuniku přes nejbližší židli. „Takže kde jsme to skončili?“ lehce se svůdně pousmál a v očích se mu zajiskřilo.
„Myslím, že ses chystal sundat ty ošklivé kalhoty,“ přistoupila Arwen okamžitě na jeho hru.
Aragorna ta jejich přílišná svolnost znechutila a pocítil náhle žárlivost. Víc než kdy předtím si palčivě uvědomoval, že Arwen a Haldir byli kdysi milenci. Což mu ostatně elf zamlčel. Něco mu říkalo, že Arwen na Haldira nikdy tak úplně nezapomněla.
„Asi - asi to nebyl dobrý nápad,“ změnil Haldir nečekaně názor.
Aragorn se na Haldira zadíval a došlo mu, že elf něco z jeho pocitů vycítil. Trochu se za to zastyděl. Elfové měli pravdu, lidé jsou tak malověrná rasa.
Vstal a došel k Haldirovi. Bez varování mu zabořil ruku do vlasů a pevně je sevřel.
„Já bych řekl, že to byl víc než dobrý nápad,“ opáčil a začal tlačit Haldira na kolena.
Haldir mu vyhověl a klekl si zvědavý, co se bude dít.
Arwen se v křesle zavrtěla a rychle si přesedla, aby měla lepší výhled.
Aragorn ale nebyl s klečícím elfem spokojen.
„Na všechny čtyři,“ přikázal.
Haldir poslechl.
Aragorn vzal za okraj Haldirových kalhot a stáhnul mu je. Přitom se podíval na Arwen a aniž by z ní spustil pohled, rozšněroval tkanice svých kalhot.
Haldir jen zasykl, když ucítil, jak do něj Aragorn tvrdě pronikl a začal drsně přirážet.
Aragorn svíral rukama ten pevný zadek a pořádně ho projížděl. Ještě nikdy nebyl tak vzrušený, tak rozdrážděný jako teď, když je Arwen pozorovala.
Haldir zasténal. Ještě nikdy Aragorna nezažil takhle záměrně hrubého, ale líbilo se mu to. Otočil hlavu na stranu, aby viděl na Arwen. Nezažíval tenhle vzrušující pocit z vědomí, že ho někdo při tom pozoruje, poprvé. S Orofinem a Rúmilem si to nejednou rozdali ve třech.
Arwen z nich nedokázala spustit oči. Možná to bylo perverzní dívat se, jak její manžel souloží s Haldirem přímo před jejíma očima, ale zcela určitě to bylo zatraceně vzrušující. Avšak teprve když se na ni oba přestali otáčet a nechali se pohltit aktem, vklouzla rukou pokud možno nenápadně pod své šaty za okraj promáčených kalhotek.
Aragorn těsně před vyvrcholením vytáhl penis z Haldirova zadku a jeho bílé sperma pokropilo elfovi záda. Haldir zavrčel nevolí, protože tím ho Aragorn připravil o jeho vlastní orgasmus.
Arwen vytáhla ruku zpod šatů. Tváře měla lehce zarudlé vzrušením.
Haldir se otočil na bok a podíval se na Aragorna, jako by žádal vysvětlení, proč to udělal.
Aragorn se upravil a posadil se do křesla, jako by to byl trůn.
„Pane kapitáne, sloužíte svému králi bezvýhradně?“ nasadil Aragorn královský tón.
Haldir zaváhal, ale rychle pochopil, že hra pokračuje, a tak přikývl.
„A svojí královně?“
Haldir znovu přikývl. Vědom si toho, že si ho královna nestydatě prohlíží a její pohled přitahuje především jeho vzrušený vlhce se lesknoucí penis.
„V tom případě,“ Aragorn se na okamžik odmlčel. To, co se chystal říct, pro něj nebude možná snadné přečkat. „Potom byste měl svoji královnu uspokojit.“
Haldir se zarazil a v jeho očích se objevila otázka. Aragorn sotva znatelně přikývl. Došel k závěru, že pokud budou v trojce, dříve nebo později se Haldir s Arwen vyspí. Potřeboval vědět, jak moc mu to bude vadit. Nechtěné těhotenství nehrozilo, to věděl. Příroda se pojistila, aby se elfové při své dlouhověkosti nepřemnožili, formou jakési přirozené antikoncepce, ačkoli mu nikdy Elrond neřekl jak přesně.
„No tak, na co čekáš?“ pobídl Haldira.
Elf vstal a došel k Arwen. Ještě jednou se naposledy tázavě zadíval na Aragorna.
„Tvá královna čeká.“
Haldir přikývl. Arwen si zajela pod šaty a stáhla si kalhotky. Pach jejího vzrušení nenechal Haldira netečným. Vyhrnul jí šaty.
Aragorn se cítil zvláštně. Právě se dívá, jak se jeho nejlepší přítel a milenec chystá vyspat s jeho manželkou. Přesto necítil žárlivost, snad jen jakousi nevoli.
Arwen tiše vzdychla, když do ní Haldir vnikl, a poněkud zklamaně si uvědomila, že si už zvykla na fakt, že Aragornův penis je větší. A to byl Haldir na elfa ještě velmi dobře vybaven. Na druhou stranu Haldir byl elf a to znamenalo, že instinktivně dokázal vycítit, co právě chce, co jí přináší největší rozkoš - slova nebyla potřeba.
Aragorn je sledoval a ke svému úžasu zjišťoval, že jediné, co cítí, je vzrušení. Ten Haldirův zadek ho neskutečně rajcoval spolu s vědomím, že to elf dělá s jeho ženou. Měl chuť elfovi vrazil péro do zadnice a dát mu pořádně vědět, že Arwen je stále jeho manželka.
Haldir zalapal po dechu, když Aragorn své touhy uskutečnil.
„Líbí?“ zapředl Aragorn elfovi do ucha.
Haldir ale nebyl schopný si to přeložit. Rozkoš na něj útočila ze všech stran. Nemohl si pomoct a musel se přizpůsobit tempu, kterým ho Aragorn tvrdě šoustal. Což ale Arwen ocenila velmi hlasitě.
Jako první se udělal Haldir, který už déle nedokázal vydržet. Arwen ho následovala jen o chvíli později. A nakonec Aragorn ukojil v Haldirově pozadí své chutě.
Pro Valar,“ vydechl Haldir, když ho Aragorn vytáhl.
Arwen se spokojeně usmívala. A Aragorn si nyní byl jist, že tohle se mu bude líbit.

*****

Aragorn se protáhl. Z jedné strany mohl snadno nahmatat Haldirovo zpocené tělo a z té druhé se k němu tiskla Arwen.
„Jak je to vlastně s tou elfí antikoncepcí?“ zeptal se Aragorn zamyšleně. V poslední době ho tyhle otázky napadaly stále častěji, protože mu Arwen řekla, že je těhotná. Někde hluboko začal hlodat červíček - co když to dítě není jeho.
„Co je to anti…anti co?“ zívl Haldir a otočil se na břicho.
„Brání to početí,“ vysvětlila mu Arwen. „Možná bys ho měl zasvětit.“
„Proč já?“ zeptal se Haldir.
„Protože na vás mužích leží hlavní díl práce,“ pousmála se.
„Možná, ale když žena nespolupracuje, je to k ničemu,“ namítl Haldir.
„Co kdybyste mě zasvětili, vy dva!“ dloubl Aragorn Haldira loktem, protože to vypadalo, že elf se chystá usnout.
Haldir se otočil na bok.
No, asi jsi si už všiml, že na rozdíl od lidských žen elfky nekrvácí každý měsíc.
Aragorn přikývl.
A o tom to je. Při páření je potřeba ovulaci vyvolat. A věř mi, že to není vůbec snadné.
„Vyvolat? Jak?“ zajímal se Aragorn.
Stykem,“ odvětil Haldir a zjevně to považoval za vysvětlené.
„Já vím, co tě trápí,“ pohladila Arwen Aragorna po tváři. „Ale to dítě nemůže být Haldirovo. Páření u elfů je zdlouhavé, vyčerpávající a vyžaduje spolupráci obou stran.“
„Proč to funguje jen u elfů?“ otázal se Aragorn.
Protože ho máš většího,“ ozval se Haldir. „Je pro tebe snazší dráždit ji na tom správném místě, aby to ovulaci vyvolalo. A věř, že jsou chvíle, kdy vám tohle elfové neskutečně závidí.
„Vážně?“ podivil se Aragorn pobaveně.
„Víš, ono to páření může někdy trvat opravdu hodně dlouho,“ pošeptala mu Arwen. „A oni,“ kývla k Haldirovi, „to musí vydržet, pokud má být úspěšné. Jak jsem řekla je to zdlouhavé a vyčerpávající.“
Aragornovi cukly koutky.
Jen se bavte na náš účet,“ zašklebil se Haldir, ale bylo vidět, že se nezlobí.
„A ty ses už někdy - „ vyzvídal Aragorn.
Jak bych mohl, nejsem ženatý,“ odvětil Haldir.
Aragorn pokýval hlavou. Věděl, že u elfů nemanželské děti prakticky neexistují. Stejně tak jako nechtěné děti. Každé početí bylo pečlivě naplánované a žádané. Teď už Aragorn chápal, jak mohou elfové tak dokonale plánovat rodičovství. Příroda jim zjevně házela v otázce rozmnožování klacky pod nohy, kde mohla.
„A to se nemůže stát - no, nehoda?“ vyptával se Aragorn dál.
„Teoreticky může,“ připustila Arwen.
Ale stejně to dítě musí chtít oba - nemůžete změnit téma nebo ještě lépe mlčet?“ zavrčel Haldir.
„Co ti vadí?“ zamračil se Aragorn.
Kromě tvojí podezřívavosti?“ utrousil Haldir. „Že pořád žvaníte, když chci spát. Začínám pochybovat, jestli sdílet s vámi jednu ložnici, byl dobrý nápad.

Kapitola devátá

Arwen porodila Aragornovi syna, jenž dostal jméno Eldarion1. Později spolu měli ještě několik dcer, které zdědily matčinu krásu i ušlechtilost.
Sto dvacet let žila Arwen Undómiel po boku Aragorna, Elfkama, krále Elessara jako královna elfů a lidí v blaženosti a slávě. A téměř celou tu dobu po jejich boku stál Haldir jako kapitán Stráže citadely.
Haldir se stal součástí Aragornova života i jeho rodiny. Jemu Aragorn svěřil učení svého syna. A Haldir se mladému princi stal učitelem i přítelem.
Co však lidem přijde jako dlouhá doba, je pro elfy jen krátkým okamžikem. Aragorn nakonec nevyhnutelně pocítil příchod stáří, zatímco Haldir s Arwen se vůbec nezměnili. I když mu byl vyměřen čas delší než jiným lidem, dříve nebo později musel přijít čas se rozloučit.

„Konečně, Paní Večernice, nejkrásnější a nejmilovanější v tomto světě, můj svět pohasíná. Hle, shromažďovali jsme a užívali a nyní přichází čas platit.“
Arwen dobře věděla, co má na mysli, a dlouho to již předvídala; přesto ji bolest přemohla.
„Chtěl bys tedy, pane, před časem opustit svůj lid, který je živ z tvého slova?“ řekla.
„Ne před časem,“ odpověděl. „Nepůjdu-li nyní sám, pak budu muset brzy chtě nechtě. A náš syn Eldarion je muž plně zralý pro království.“2


Haldir se na něj díval mlčky.
„Odejdi dokud je ještě čas,“ poprosil ho Aragorn. „Nemusíš zakoušet hořkost smrtelnosti.“
Haldir se dotkl vrásek, které do Aragornovy tváře vyryl čas.
Tak jako si zvolila Arwen, i já jsem zvolil,“ zašeptal.
Arwen je souzeno zemřít, až ztratí vše, co získala. To není tvá sudba,“ odpověděl Aragorn.
Ty jsi neopustil mne, a proto ani já teď neopustím tebe,“ trval na svém Haldir.

Pak odešel Aragorn do Domu králů v Mlčenlivé ulici a ulehl na své lože, jež bylo připraveno. Tam se rozloučil s Eldarionem a do rukou mu vložil okřídlenou korunu Gondoru a žezlo Arnoru; potom ho opustili všichni kromě Haldira a Arwen, kteří stáli u jeho lůžka. A navzdory vší své moudrosti a vznešenosti se nemohla Arwen zdržet, aby ho neprosila, ať ještě chvíli zůstane. Nebyla ještě unavena žitím, a tak okoušela hořkost smrtelnosti, kterou na sebe vzala.
„Paní Undómiel,“ řekl Aragorn, „ta hodina je vskutku tvrdá, byla však stvořena již v den, kdy jsme se setkali pod bílými břízami v zahradě Elrondově, kam nyní nikdo nepřichází. A na pahorku Cerin Amroth, kde jsme se zřekli Stínu i Soumraku, jsme tuto sudbu přijali. Poraď se sama se sebou, má milovaná, a ptej se, zda bys opravdu chtěla, abych čekal, až seschnu a spadnu ze svého vysokého stolce bez mužnosti a bez rozumu. Ne, paní, jsem poslední z Númenorejců a nejpozdější král ze Starých časů; a byl mi dán nejen trojnásobek věku lidí Středozemě, ale i milost odejít podle vlastní vůle a vrátit dar. Proto teď půjdu spát.
Neříkám ti nic na útěchu, protože na takovou bolest v okruhu tohoto světa žádná není. Je před tebou nejzazší volba: litovat a jít do Přístavů a odnést na Západ vzpomínku na naše společné dny, jež budou stále svěží, ale nikdy víc než vzpomínkou; nebo vytrpět Sudbu lidí.“
„Ne, drahý pane,“ řekla, „ta volba je dávno pryč. Není již lodi, která by mě odtud odvezla, a musím skutečně vytrpět Sudbu lidí, ať chci či nechci; ztrátu a mlčení. Říkám ti ale, králi Númenorejců, až do dneška jsem nechápala příběh tvého lidu a jejich pád. Pohrdala jsem jimi jako zkaženými blázny, ale teď je konečně lituji. Vždyť je-li toto, jak Eldar říkají, dar Jednoho lidem, je hořký, když jej přijímáš.“
„Zdá se tak,“ řekl. „Nenechme se ale srazit při poslední zkoušce, my, kteří se dávno zřekli Stínu a Prstenu. V žalu musíme odejít, ale ne v zoufalství. Nejsme navždy připoutáni k okruhu světa a za ním je víc než vzpomínka. Sbohem!“
„Estele! Estele!“ vykřikla a on ji vzal za ruku, políbil ji a usnul. Pak se v něm zjevila veliká krása, takže všichni, kdo tam později vešli, hleděli na něho v úžasu; viděli totiž, že půvab mládí a síla jeho mužnosti a moudrost a vznešenost jeho stáří spolu splynuly.3

Arwen zabořila tvář zmáčenou od slz do Haldirova ramene. Objal ji.
Udělal to, co považoval za nejlepší,“ snažil se ji utěšit, třebaže sám cítil, jak se jeho srdce stahuje žalem.
Když Arwen zvedla uplakanou tvář, spatřil Haldir, že světlo jejích očí pohaslo.

*****

Haldire!
Haldir přátelsky stiskl Legolasovi rameno.
Příteli,“ pousmál se.
Legolas si však povšiml, že od Aragornovy smrti je i ten Haldirův nejvřelejší úsměv propletený smutkem. Nesl to však podstatně lépe, než Arwen, která zchladla a zešedla jako podvečer v zimě, jenž přichází bez hvězd.3
Co tě přivádí do Minas Tirith?“ zeptal se Haldir.
„Ty,“ řekl Legolas. „V přístavu kotví loď.“
Haldir se k Legolasovi otočil zády.
Poslední elfové odpouští břehy Středozemě až na ty, kteří odmítají odejít. Pojeď se mnou. Tady nás už nic nečeká. Je čas vrátit se domů.
Ale já nemohu,“ namítl Haldir. „Nemůžu tu nechat Arwen samotnou.
Arwen chřadne a umírá – je to sudba, kterou si zvolila. Ale tvoje sudba je jiná. Nezůstávej, když nemusíš,“ naléhal Legolas.
Haldir to dlouho zvažoval. Ano, mohl by odejít. Jemu, na rozdíl od Arwen, se cesta neuzavřela. Ovšem pokud by zůstal… Ale copak mohl opustit vše, co s Aragornem vybudovali? Copak mohl opustit Arwen? A Eldariona? Ponechat Gondor a vše, na čem Aragornovi záleželo, osudu? Aby se to obrátilo v prach a lidé zapomněli?
Haldir se zadíval na Legolase.
Nezlob se, příteli, ale já nemohu odejít. Moje místo je tady – vždycky tu bylo,“ řekl Haldir tiše.
Eldarion není Aragorn,“ zamračil se Legolas.
Já vím,“ odvětil Haldir. „Ale přesto ho nemohu opustit.
Zůstaneš tu sám. Vše, co jsi miloval a snažíš se uchránit, se nakonec obrátí v prach. Haldire, tohle je už svět lidí. Nepatříme sem. Náš čas skončil jednou pro vždy!
Přesto zůstanu,“ trval Haldir na svém.
Legolas si povzdechl.
Tvoje bratry to zarmoutí, až jim přinesu zprávy o tvém rozhodnutí.
Vrátím se, ale ne teď. Až přijde čas,“ řekl Haldir.
Jediná cesta, která ti zůstane, bude přes síně Mandosu – opravdu to chceš?“ zavrtěl Legolas hlavou.
Vybral jsem si – stejně jako Arwen. Oba vypijeme ten kalich hořkosti až do dna.
Legolas Haldira objal.
Kéž bych tě mohl nějak přesvědčit,“ zalitoval.
Udělej pro mne něco. Vezmi místo mne s sebou toho trpaslíka – myslím, že mu něco dlužím,“ požádal Haldir a smutně se usmál.

*****

Haldir se od Arwen odtáhl. Byla jako kus ledu – stejně chladná a netečná. Někdy měl pocit, že ten chlad jejího těla ukrádá teplo jeho vlastní krvi.
Ve vzduchu se vznášel pach sexu. Nebyli ale milenci v pravém smyslu toho slova. Haldir měl někdy pocit, že jen prostě pokračují v zažitých stereotypech, jako by se zoufale snažili udržet alespoň zdání, že se nic nezměnilo.
Zoufale a marně.
Pokaždé v šeru pokoje, když si Arwen po milování položila hlavu na jeho rameno, když cítil její slzy, přemýšlel, proč on necítí to samé. Proč on dokáže jít dál, zatímco Arwen chřadne přímo před jeho očima? Ta ztráta bolela, ale dokázal s tím žít, přežívat. Znamenalo to, že Aragorna miloval méně než Arwen? Nebo se jen upnul k povinnostem kapitána Stráže Citadely, aby na svou bolest snáze zapomněl? Nebyl si jistý a každou noc ho trápily pochybnosti.

*****

Haldir seběhl po schodech na nádvoří Citadely.
Arwen?!
Ani se na něj nepodívala a vyšvihla se do sedla.
Odjíždíš?
Přikývla. Od Aragornovy smrti toho moc nenamluvila.
Kam? Proč?“
Haldir uchopil uzdu koně. Ale když se jí podíval do očí, pochopil. Marně se jí snažil pomoct, pro ni nebyl v Ardě lék. Nemusela nic říkat. Věděl, kam jede. Pustil uzdu a jen se díval, jak odjíždí. Cítil se podivně bezmocný.
To bylo naposledy, co Arwen viděl.
Dala sbohem svým dětem a odešla do Lórienu, kde žila pod uvadajícími mallorny. Tam ještě než přišlo jaro ulehla na pahorku Cerin Amroth. Tam je její zelený rov, dokud nebude svět změněn a všechny příběhy jejího života nebudou zcela zapomenuty lidmi, kteří přicházejí pak, a elanor a nifredil už nepokvetou na východ od Moře.4
Haldir se do Lórienu už nikdy neodvážil. Věděl, že by nesnesl pohled na její hrob a umírající les, který byl kdysi jeho domovem. Pochopil, že svět se začal měnit, a on uvízl sevřený těmi změnami.

*****

Čas plynul dál a Haldir věrně sloužil králi Eldarionovi. Pak jeho potomkům a jejich potomkům. Dolů do města scházel stále méně a méně a většinu volného času trávil vzpomínáním. Svět kolem něj se měnil tak rychle, až ho to někdy děsilo. Staré věci upadly v zapomnění, rozpadly se v prach.
Nebyl si jist, kdy přesně si to uvědomil poprvé. Nikdy se nesnažil zapadnout mezi lidi, stát se jedním z nich. Byl na to, že je elf, hrdý a na tom nehodlal nic měnit. Avšak byli to lidé, kteří se změnili. Začali se na něj dívat takovým zvláštním pohledem – obzvláště jeho špičaté uši přitahovaly pozornost. Lidé si šuškali, a když se podíval jejich směrem, odvraceli tvář. Někteří před ním ustupovali, jiní se zaklínali nebo si odplivávali.
A když ho král požádal tím nejchladnějším tónem, aby opustil místnost uprostřed delikátního jednání, protože vyslanec po něm co chvíli nervózně pokukoval, došlo mu to.
Lidi začala dráždit jeho odlišnost. Jazyk elfů již zapomněli a ze Starých časů se staly legendy, z legend pověsti a z pověstí pověry. Již nežil nikdo, kdo by pamatoval. Lidé se ho začali bát.
Když projížděl výjimečně městem, jeden kluk po něm dokonce hodil kamenem. Haldir zcela záměrně neuhnul. Jejich nevěřícný pohled na to, že jeho krev je stejně rudá jako ta jejich, mu jen potvrdil, že dříve nebo později je strach dovede k tomu, že ho zabijí.
Požádal tedy krále o propuštění z jeho služeb a bylo mu víc než ochotně vyhověno. Sbalil si svůj meč, luk a oblékl si své staré elfské šaty. Přes hlavu si přetáhl kápi elfího pláště a odešel po proudu řeky.
K moři.
A když tam stál a díval se, jak se obrovská masa vody tříští o skály, konečně to uslyšel – Ossëho hlas, který dříve nebo později rozechvěje duši každého elfa. Ten hlas, který konejší, který volá, láká a slibuje.
Zadíval se na obzor. Někde tam na Západě mimo okruhy světa ležel jeho domov – jeho skutečný domov. Jenže cesta byla zavřená. Již neexistovala loď, která by ho odvezla. Znalosti jejich stavby si odnesli Falathrim za Moře.
Zůstala jediná cesta.

*****

Hebká, sametová tma ho obklopovala jako nejjemnější přikrývka.
Byl klidný.
Myslel na Aragorna.
Na Arwen.
A ještě na někoho.
Na někoho, na koho nemyslel už velmi, velmi dlouho.

Epilog

Křečovitě se nadechl a rozkašlal se.
Pomalu, jen pomalu.
Otevřel oči. Ležel nahý na místě, které nepoznával. Nevzpomínal si, jak se sem dostal, ani kdo je. Někdo ho k sobě přitáhl a zabalil do teplé deky.
Za chvíli to bude dobré,“ ujistil ho ten hlas.
Uvědomil si, že ten hlas zná. A najednou ho zaplavilo příjemné teplo.
Glorfindeli,“ vydechl a přitiskl tvář k rameni zlatovlasého elfa. Vdechoval tu důvěrně známou vůni a vychutnával si to obětí.
Haldire,“ zašeptal Glorfindel. „Je mi to tak líto!
Jejich rty se setkaly ve váhavém polibku – prvním po bezpočtu tisíciletí.
Tak dlouho jsem na tebe čekal,“ vydechl Glorfindel.
Já vím,“ řekl Haldir tiše. „Já vím.

Tráva na úpatí Taniquetilu voněla omamně sladce, když do ní uléhali.
Miluji tě, Haldire,“ zašeptal Glorfindel do špičatého ucha vyčnívajícího z plavých vlasů.
Miluji tě, Glorfindeli,“ odpověděl Haldir, hlas zastřený vzrušením.

Za trochu lásky šel jsem světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel jsem bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel jsem světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský