Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Noční klub
Hlavní postavy: Postrach/ Rozmetal
Shrnutí: Co všechno může nečekaně vyplout na povrch, když není další volný pokoj.
Poznámka: Děkuji Manori za beta read.
Dopsáno v lednu 2008

Pandořina skříňka

„Jménem Nočního klubu - “
Někde venku zastavilo auto.
Postrach si s Rozemtalem vyměnili pohled a Postrach nepatrně kývnul. Nemuseli spolu mluvit, aby si rozuměli.
Rozmetal opatrně pootevřel dveře stodoly a vyhlédl ven.
„Nic nevidím,“ sykl a pootevřel dveře víc.
Postrach se otočil jeho směrem. Jen na okamžik z odsouzence spustil oči.
Muž, který okradl důvěřivé důchodce o neuvěřitelnou sumu peněz, a jehož policie nikdy nedopadla, si sundal oprátku, seskočil z bedny, na níž ho donutili vyléz a popadl vidle.
Postrach o tom vůbec nepřemýšlel, ráně se vyhnul čistě instinktivně. Ne nadarmo začínal tvrdý místy až nelidský výcvik členů Nočního klubu již v útlém dětství. Co se v mládí naučíš...
Postrach věděl, že nesmí muži dát šanci začít volat o pomoc, ale i tady pomyslet, znamenalo provést. Rána na čelist poslala chlapíka k zemi. Vidle dopadly na zem.
Rozmetal zavrtěl hlavou.
„Kdo to byl?“ zeptal se Postrach, jenže ve chvíli, kdy udělal krok Rozmetalovým směrem, mu muž přistrčil vidle tak, aby o ně zakopnul.
Postrach ztratil rovnováhu a tvrdě narazil zády do zdi. Pod lopatkou ucítil bolestivé bodnutí, ale na to teď nebyl čas. Dohonil utíkajícího odsouzence nebyl problém.
Když mu zkroutil ruku za zády tak, že ho donutil s bolestný zaskučeným klesnout na kolena, přitiskl mu chladnou hlaveň glocku ke spánku.
Muž se však zmítat nepřestal. Takže Postrach přemířil.
„Víte, jsem velice špatný střelec,“ řekl tiše, ale z jeho tónu se ježily chloupky na zátylku. „Mohl bys se trefit do břicha – nebo níž.“
Muž strnul.
„Dokončíme to,“ řekl Postrach a kývnul na Rozmetala.

„To se nám už dlouho nestalo, co?“ ušklíbl se Rozmetal, když se vrátili k autu.
„No to ne,“ ušklíbl se Postrach, sundal si bundu a hodil jí na zadní sedadlo. Pak se zkusil protáhnout, ale místo pod lopatkou pořád bolelo. Asi bude mít modřinu.
„Budu řídit,“ nabídl se Rozmetal a natáhl k Postrachovi ruku pro klíčky.
Postrach vyndal z bundy klíče. Když se narovnával, opět naražené místo zabolelo o něco intenzivněji.
„Sakra.“
„Co je?“ Rozmetal se opřel o střechu auta.
„To nic nebude, asi to je naražené,“ mávl nad tím Postrach rukou a hodil Rozmetalovi klíče.
„Ukaž, kouknu se na to,“ nabídl se Rozmetal a už kráčel k Postrachovi.
„To není nutný,“ řekl Postrach, ale nijak Rozmetalovi nebránil.
Rozmetalovi však rychle zmizel úsměv z tváře. Postrachův světlý rolák byl kousek pod lopatkou roztřený a krvavá skvrna nevěstila nic dobrého.
„To nemáš naražený,“ řeklRozmetal znepokojeně.
„Co?“ Postrach se pokusil podívat, ale neviděl si tam.
I když bylo chladno, Rozmetal bez váhání vyhrnul Postrachovi svetr i košili. Pod lopatkou byla trojúhelníková krvácející rána. Postrach se mýlil, neuhodil se, ale na něco se nabodl. Zřejmě na trubku s trojúhelníkovým průřezem, jehož okraje se zaryly do masa.
„Měl bys do nemocnice,“ nadhodil Rozmetal zamyšleně. „Nemůžeš vědět, co to bylo. Můžeš dostat infekci, tetanus - “
„Jsem očkovaný,“ připoměl mu Postrach. „To nebude tak zlý.“
„No, jak myslíš,“ pokrčil Rozmetal rameny.
„Jedem, už takhle dorazíme do Prahy bůh ví kdy,“ řekl Postrach.

Rozmetal sjel z dálnice a zastavil na parkovišti u benzínky, vedle které stál motel. Vypnul motor a zívl.
Posrach na sedadle spolujezdce spal s hlavou opřenou o boční okénko. V nejasném světle vypadala jeho tvář nezdravě bledá.
„Už jsme doma?“ zamumlal Postrach, aniž by otevřel oči.
„Ne, ještě ne, ale potřebuju na záchod, protáhnout tělo a trochu si odechnout,“ vysvětlil Rozmetal.
„Měl jsi mě vzbudit, abychom se vyměnili,“ řekl Postrach trochu káravým tónem.
„Nechtěl jsem tě budit,“ pokrčil Rozmetal rameny.
Postrach si promnul ztuhlá ramena.
„Co záda?“ zeptal se Rozmetal.
„Bolí,“ pousmál se Postrach. „Ale není to nic zlého. Je to jen škrábanec.“
„No já nevím,“ zapochyboval Rozmetal. „Mě to jako škrábanec nepřišlo.“
„Už mluvíš jak Koláček,“ zasmál se Postrach a vystoupil do chladného nočního vzduchu.
Rozmetal si všimnul, že rudá skvrna na Posrachově svetru je viditelně větší než když vyjížděli. Povzdechl si a vystoupil taky.
Postrach si navlékl bundu a počkal, až se Rozmetal oblékne a zamkne auto. Pak se pomalu vydali k benzínce.
„Dám rok života za horkou sprchu,“ ušklíbl se Postrach, když se snažil cestou rozhýbat ztuhlé svaly.
„Tak na tu si ještě pár hodin počkáš,“ pousmál se Rozmetal.
Vešli do obchodu. Rozmetal zamířil na pány a Postrach k pultu.
„Myslel jsem, že koupíš kafe,“ zamračil se Rozmetal na plechovku iontového nápoje.
„Tohle je pro udržení bdělosti lepší. A navíc jsi už přes limit s kofeinem,“ usmál se Postrach.
„A pak kdo z nás dvou mluví jako Koláček,“ uchechtl se Rozmetal. „A tohle je co?“ píchl prstem do sendviče v plastovém obalu.
Postrach rozbalil ten svůj.
„Prý je to sendvič s mexickým kuřetem – no nekoukej na mě tak, nic jiného nemají. Co bys taky nechtěl ve třičtvrtě na dvanáct.“
Rozmetal si chvíli něco mrmlal, ale pak sendvič otevřel a ochutnal.
„Jíst se to dá, ale jinak je to pěknej hnus,“ okomentoval to. „Já myslel, že majolku nemáš rád a z tohohle to vyloženě teče,“ remcal Rozmetal.
„V nouzi je každý přístav dobrý,“ pokrčil Postrach rameny.

Seděli tam a povídali si dlouho, protože ani jednomu se zpátky do auta nechtělo. Byli unavení a vidina ještě několika hodinové cesty je nijak nelákala.
„Měli bychom vyrazit,“ připomněl Postrach a zadíval se na hodinky.
„Akorát chytíme ranní špičku,“ povzdechl si Rozmetal. „Fakt se ti chce?“
„A co navrhuješ jiného?“ zeptal se Postrach.
„Co ten motel vedle?“ nadhodil Rozmetal.
„Myslíš to s tím růžovým neonovým nápisem? Jsi si jistý, že to je motel?“
„Hele, postel jako postel, nebuď vybíravý,“ zasmál se Rozmetal.
„Dobře, ale vysvětluješ to ty,“ cukly Postrachovi koutky.

„Bohužel máme poslední volný pokoj,“ řekla s omluvným úsměvem slečna v recepci.
„To nevadí, my se tam nějak srovnáme,“ prohlásil z vesela Rozmetal.
Postrach se na slečnu jen odevzdaně usmál. Netušil sice, jak si to Rozmetal představuje, ale kvůli té horké sprše byl ochotný podstoupil ledascos.
Pokoj byl malý, nicméně sprchový kout tu byl a postel byla dost široká na to, aby se vyspali oba. I když z té představy Posrach cítil divné, cizí šimrání v žaludku.
„No to půjde,“ přikývl spokojeně Rozmetal.
„Já si dám tu sprchu,“ řekl Postrach a zmizel v koupelně. Shodil ze sebe šaty a pustil vodu. Pro jeho ztuhlé svaly to byla hotová slast. Pokusil se prohlédnout si ránu na zádech, ale po několika marných pokusech toho nechal. Voda v ráně trochu pálila, ale nebylo to nic hrozného. Vymýt to, mu může jen prospět.
Rozmetal už ležel v posteli, když se Postrach vrátil z koupelny.
Neboť s touhle zastávkou nepočítali, musel Postrach vyřešit co si vzít na sebe. Nakonec si znovu natáhl boxerky, které se mu teď lepili na mokré tělo, a protože byli bílé, ani neměl tušení, že místy docela zprůhledněly
Jistě nebylo by to poprvé, co by ho Rozmetal viděl nahého, ale dneska viselo něco ve vzduchu. Postrach nevěděl co, ale cítil to. Rozmetal byl jeho nejlepší přítel, vyrostli spolu skoro jako bratři, protože je vychovávala de facto Rozmetalova máma oba, poté co jeho máma zemřela, když mu bylo pět. Bože, vždyť spolu prožili pubertu! A přece byl Posrach dnes z Rozmetala nervózní.
„Co záda?“ zeptal se Rozmetal.
„Jo, dobrý,“ odpověděl Postrach bezmyšlenkovitě.
„Ukaž,“ zvedl se Rozmetal z postele.
„Říkám, že dobrý,“ odtáhl se Postrach.
Rozmetal zavrtěl hlavou. Postrach mu přišel křečovitý, nervózní – to u něj nebylo normální.
„Žádný dobrý,“ vyndal autolékárničku, kterou přinesl sebou. „Aspoň ti to přelepím.“
„Tak jo,“ povzdechl si Postrach rezignovaně.
Rozmetal si ránu prohlédl. Po vymytí vypadala podstatně méně hrozivě, nicméně horká voda způsobila, že už zase trošku krvácela.
„Asi budeš mít jizvu,“ řekl Rozmetal, když stříhal náplast.
Postrach jen pokrčil rameny. Nebyla by první ani poslední.
Rozmetal ránu přelepil.
„Tak ani to nebolelo,“ usmál se.
„Díky,“ prohodil Postrach.
Rozmetal ho pozoroval, jak pečlivě skládá svoje věci. Byl to pěkný kus chlapa. Vysoký, štíhlý, někdo by mohl tvrdit, že moc šlachovitý, ale Rozmetal by nesouhlasil. Vůbec se Alici nedivil, kdyby byl ženská, taky by Postracha chtěl. Uklidil lékárničku a vlezl si zpátky do postele.
Postrach vklouzl do peřinu vedle Rozmetala, ale zůstal na krajíčku.
Rozmetal zhasnul.
Ještě před chvílí byl Postrach k smrti unavený a horká sprcha ho tak příjemě naladila, ale nyní byl každičký sval v jeho těle napjatý a on si byl jist, že neusne – ne s Rozmetalem za zády.
„Letos asi nebudu na Vánoce v Klubu,“ prolomil ticho Rozmetal a tím dal najevo, nenej že sám nemůže usnout, ale že ví, že Postrach taky ne.
„To je škoda,“ řekl Postrach.
„Anna chce jet na hory a víš, že ona je pro mne důležitá,“ povzdechl si Rozmetal.
„Jasně, já bych rozhodně nechtěl, abys kvůli nám ohrozil své manželství,“ ujistil ho Postrach, ale nedokázal to cítit upřímně. Ostatně když si Rozmetal našel nečekaně přítelkyni a poměrně záhy se s ní oženil, byla to rána pod pás. Najednou neměl čas trávit volno s ním. Krátce na to se Postrach dal dohromady s Alicí, jenž mu již delší dobu nadbíhala.
„Mohli byste s Alicí jet s námi,“ navrhl Rozmetal po chvíli.
„Aha, no to asi není dobrý nápad,“ ošil se Postrach. „Alice nemá hory moc ráda.“
„Ale ty jsi míval,“ namítl Rozmetal. „Hele, holky se zabaví spolu a my si pořádně zalyžujeme- nebyly jsme na horách už – no už.“
„Už od deváté třídy,“ zasmál se Postrach. „Snažil ses tam tenkrát udělat dojem na tu praktikantku a skončil jsi v potoce,“ snažil se Postrach udusil smích v polštáři.
„Jen se směj,“ chechtal se Rozmetal. „Já nevím komu pod polštářem našli obrázek nahýho chlapa.“
„Ten nebyl můj!“ ohradil se Postrach ostře.
„Já vim, ten jsem ti tam totiž dal já,“ rozesmál se Rozmetal.
„Co?! Ty jeden – a to mi říkáš a vůbec se nebojíš!“
Postrach v mžiku seděl na Rozmetalovi, ruce mu držel za hlavou.
„Okamžitě se mi omluvíš! Jinak uvidíš!“ pohrozil Postrach.
Rozmetal se jen smál.
„Já moc dobře vím, že jsi lochtivý,“ dodal svý výhružce Postrach na síle.
„To neuděláš!“ Rozmetal se pokusil vykroutit, ale Postrach navzdory tomu, že byl hubený, mel v pažích sílu a byl v lepší pozici.
„Když se neomluvíš, udělám,“ zašklebil se Postrach.
Rozmetal se pod ním zmítal, jak se marně snažil osvobodit.
Postracha to bavilo, jako nejmenovaný vůdce Nočního klubu si nemohl příliš často dovolit chovat se, jak by chtěl.
Bavilo a vzrušovalo.
A nebyl sám.
Když se o sebe otřeli klíny a uvědomili si to, oba strnuli. Postrach cítil, jak mu tváře hoří studem a pustil Rozmetalovi ruce. I Rozmetal se červenal a vypadal tak nejistě, jako se Postrach cítil.
Postrach se pohnul, aby z Rozmetala slezl, ale docílil jen toho, že se o sebe znovu otřeli. Rozmetal se kousl do rtu a Postrach zalapal po dechu.
Ne, že by neměli uspokojový milostný život. Ale tohle bylo tak příjemné.
Postrach se pomalu pohnul, ale tentokrát ne, aby slezl, tentokrát to bylo záměrné.
Rozmetal tiše zasténal a na jeho slipech se objevila vlhká skvrna.
Postrachovi něco říkalo, že to je špatné, že by to neměl dělat, ale nedokázal si pomoct. Konečky prstů po tom mokrém místě přejel.
Rozmetal vzdychl a jeho boky se bezděčně nadzvedly.
Bylo to jako plamen vábící noční můru. Postrach věděl, že se spálí, a přesto jeho prsty začaly přes látku třít žalud Rozmetalova údu.
Rozmetal zavřel oči. Dýchal mělce, přerývavě a občas tlumeně zasténal.
To, že ho nezastavil, dodalo Postrachovi odvahu. Nebyla to přece nevěra, Rozmetal nebyl ženská. Posunul se níž, pomalu stáhl Rozmetalovi slipy a přejel prsty přes jeho penis – byl větší než ten jeho, s tmavším vlhce se lesknoucím žaludem, výraznou žílou na spodní straně a macatými koulemi. Bylo tak zvláštní se Rozmetala dotýkat. Tak důvěrně známé a přece tolik cizí.
Rozmetal otevřel oči a zadíval se na Postracha, kterému se oči vzrušeně leskly, hrudník se mu pomalu zdvýhal pod mělkými nádechy a bílé boxerky napínal jeho tvrdý penis. Rozmetal si olízl rty a přejel rukama Postrachovi po břiše a pak zahákl prsty za okraj jeho boxerek. Zvolna ho stáhl dolů a vyprostil ven jeho penis i šourek, který jemně promnul.
Postrach se ostře nadechl a jeho penis sebou zaškubal. Napětí ve slabinách bylo téměř nesnesitelné.
Rozmetal pohladil dlaní Postrachův úd – na rozdíl od jeho, který se stáčel trochu nahoru, směřoval Postrachovi přímo kolmo od těla. Přišel mu tvrdší, ale možná proto, že byl menší, byla erekce pevnější, žalud byl světlý a vlhký touhou. Rozmetal po něm přejel bříškem palce a Postrach zasténal.
Postrach se nadzvedl, aby se mohl zbavit boxerek, které mu teď spíš překážely.
Rozmetal toho využil a přitáhl si Postrach víš, takže měl jeho penis prakticky před obličejem. Vystrčil jazyk a váhavě přejel špičkou po naběhlém žaludu.
Postrach přivřel oči a jeho boky vyšly vstříct škádlícímu jazyku.
Rozmetal zaváhal, ale dobře věděl, jak si Anna dokáže užít, když ho kouří. Nemohlo to být tedy nepříjemné. A tak nechal Postrachův penis vklouznout do svých úst.
Postrachovo zalapání po dechu přešlo v táhlé sténání, když se kolem něj uzavřelo teplé mokro Rozmetelových úst. S Alicí orální sex neprovozovali, ona nechtěla a on jí nenutil.
Rozmetal sevřel půlky Postrachova zadku, zatímco se snažil vybavit, jak mu to Anna dělá, a aplikovat to v praxi. Jemně je hnětl rukama a odtahoval od sebe a občas prstem zkoumal okolí análního otvoru. Jednou to s annou dělali takhle. Šlo by to i s Postrachem?
Postrach tál pod Rozmetalovýma rukama a jazykem doslova jako máslo. Tohle se nepodobalo ničemu, co dosud zažil. I když pravda se ženami až tolik zkušeností neměl.
Když Rozmetal ucítil, jak Postrachův penis ještě víc ztvrdl, přestal ho dráždit. Nijak netoužil po tom, aby se mu Postrach udělal do pusy. Anna to taky nechtěla a určitě pro to měla dobré důvody.
Postrachovi uniklo nespokojené zakňourání, když ho Rozmetal připravil o tolik vytouženou úlevu. Ruka, která se pevně, přesto jemně, sevřela kolem jeho údu a začala to pravidelnými tahy napravovat byla hlasitě přivítaná.
Stačila jen chvilka a Postrach se zasténáním vyvrcholil.
Rozmetal odvrátil halvu, když mu na tvář dopadlo horké sperma. Nějak to nedohadl. Nicméně nebylo to až tak nepříjemné.
Postrach se snažil popadnout dech a byl najednou celý vláčný. Když ho Rozmetal přiměl posunou se níž, nijak neprotestoval. Nebránil se ani když se mu o zadek otřel Rozmetalův penis. Vlastně se mu to líbilo, jak ho hebký žalud dráždil mezi půlkami.
„Věř mi,“ zašeptal Rozmetal chraplavě – vůbec první slova, která zazněla od chvíle, kdy tohle celé připustili.
Postrach neměl důvod Rozmetalovi nevěřit, nicméně když ucítil, jak penis přitlačil na jeho anální otvor, celé jeho tělo se napnulo.
„Ne,“ vydechl Rozmetal. „Uvolni se, bude se ti to líbit. Vím, co dělám.“
Postrach polknul. Rozmetal žádal hodně. Chtěl se aspoň zeptat, o co mu jde, co chce dělat, ale nechtěl se ztrapnit svojí neznalostí. Takže jen přikývl a pokusil se vyhovět.
Nebylo to tak snadné, jak se to zdálo. Rozmetalův penis deroucí se do jeho těla nebylo nic příjemného. Rozmetal byl ohleduplný a postupoval zvolna. Postracha napadlo, že to nedělá poprvé a ta myšlenka se mu nelíbila.
Rozmetal se nesnažil proniknout do Postracha úplně, protože věděl, že Alici by tím mohl ublížit – alespoň to psali v tom časopise. A on rozhodně Postracha zranit nechtěl. Začal opatrně přirážet.
Pálení a nepříjemné pocity rychle ustoupili a Postrach se zmohl jen na hlasité sténání. Nikdy netušil, že jeho tělo je schopné připravit mu takovou rozkoš. Chtěl víc, potřeboval víc.
Rozmetal zasténal, když se Postrach doslova na jeho penis nabodnul. Pokud ho to ale nebolelo a chtěl to tak – Rozmetal téměř zavyl, když se Postrach opřel rukama o jeho hrudník a převzal iniciativu.
Rozmetal sevřel Postrachovy boky, nadzvedl pánev a začal proti němu přirážet, neboť to se už nedalo vydržet.
Postrach měl pocit, že se v něm všechno kroutí.
„Sakra,“ zasténal Rozmetal. Bylo víc než jasné, že takhle to nepůjde. Chtělo to lepší polohu.
Postrach šel na všechny čtyři víc než ochotně. Rozmetal do něj proniknul bez nejmenších potíží a začal divoce přirážet.
Postrach mu vycházel vstříct. Opíral se o jednuruku, zatímco druhou si honil svoje opět tvrdé péro. Takhle rychle nebyl znovu vzrušený od té doby, co vyrostl z puberty. Nicméně cití pták v zadku se ukázal jako vynkající stimulant.
Postel pod nimi žalostně vrzala. Nebyl to žádné něžné milování, ale pořádný chlapský sex – plný hekání, sténání, mlaskavých zvuků, pachu potu a semene.
Alice by se nejspíš zatraceně divila, kdyby viděla, jaké zvíře, jaká zhýralá děvka, je její ohleduplný a něžný milenec.
Postrach ale vypadal, že je mu to srdečně jedno.
Rozmetal přirazil a udělal se se sténáním hluboko v Postrachově těle. Postrach ho následoval.
Pak se oba zpocení a unavení zhroutili vedle sebe na postel a zavládlo poněkud trapné ticho, jak jim postupně docházelo, čeho se dopustili.
Postrach si byl jist, že kdyby se toho dožil jeho otec, zabil by je oba. Ale ten byl mrtvý už skoro dvacet let. Na jeho názorech už nezáleželo.
Rozmetal se přitiskl k Postrachovi a usnul.
Postrach se oddal spokojenému spánku o chvíli později. A když usínal, myslel na to, že lyžovat nebyl už opravdu hodně, hodně dlouho.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský