Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Noční klub
Hlavní postavy: Postrach
Shrnutí: Považovali ho za mrtvého, ale zapomněli, že je Noční klub.
Poznámka: odehrává se po knize Noční klub
Děkuji yohannce za beta read.
Dopsáno v roce 2008

Postrachův návrat

Byl to spíš jen pocit, než že bych skutečně viděl nebo slyšel něco, co by nepatřilo do pozdních hodin večerní Prahy. Ale byl to přesně ten pocit, z něhož se vám ježí chlupy na zátylku, a který se nevyplácí ignorovat.
Důvěřuj svým instinktům, říkával Postrach. A měl pravdu.
„Ostatně jako vždy,“ neodpustil si Ten druhý.
„Ono se vůbec vyplatilo dát na jeho rady,“ připustil jsem a na tom jsme se s Tím druhým docela dobře shodli, což se nestává často.
Pokračoval jsem ulicí a snažil se vmísit do davu. Byl jsem si stále jistější tím, že mě někdo sleduje. A nutno podotknout, že byl dobrý.
„Dobrý?“ odfrkl si Ten druhý. „Ty se ztratíš i v supermarketu.“
„Tak příště naviguješ ty, ty chytráku,“ prskl jsem a zapadl do první ošuntělé uličky, která svým vzhledem vyloženě vybízela k tomu, aby něco zkusil.
Nevybral jsem si ji náhodou, ale proto, že kromě toho, že byla tmavá, taky nikam nevedla. To znamenalo jedinou cestu tam a jedinou ven. Skryl jsem se v přítmí.
„To si vážně myslíš, že je někdo tak blbý a vleze ti rovnou do rány?“ zeptal se Ten druhý.
Zarputile jsem ho ignoroval.
Přišlo mi, že se celou věčnost nic neděje. Ten druhý se asi urazil, protože celou dobu mlčel. A pak šlo vše ráz na ráz. Zaslechl jsem za sebou tichounké zaskřípění, jako když podrážky bot došlápnou na štěrk. Prudce jsem se otočil a ještě v otočce tasil glock. Rána, která mi zbraň vyrazila z ruky, byla tak rychlá, že jsem ji sotva postřehl, a tak silná, že mi utrhla ukazováček. Druhá rána do brady mě poslala k zemi.
„Tohle jsem už někde zažil, tedy s malými obměnami,“ poznamenal Ten druhý a rychle zase zmizel.
Jazykem jsem prozkoumal dolní zuby, trochu se kývaly.
Na jednu iracionální chvilku mě zaplavila hrůza. Napadlo mne totiž, že Van Vren nějak přežil své intimní seznámení s mou katanou.
Do reality mě vrátilo zaskřípání kovu o kov a záblesk čepele. Nebyla to katana ale jedenapůlruční meč. Poznal jsem to, protože Postrach se šermu věnoval a míval podobný. Útočník byl stejně vysoký jako já, no možná o trochu vyšší, a hubený. Oblečený byl do jakéhosi černého brnění, které mu ale evidentně nijak nebránilo v pohybu. Na tváři měl masku. Víc jsem si ho prohlížet nemohl a musel jsem uhnout před ostřím nebezpečně se blížícímu k mému krku. Páchlo stříbrem, až mi z toho bylo zle. Získal jsem o důvod víc, proč ten meč držet od sebe co nejdál.
Uskakoval jsem jak blecha na rozpálené plotně a stále víc mi docházelo, že útočník, ať už je to kdokoli, je rychlejší a nejspíš i silnější než já. A to jsem, ve vší skromnosti, nadupír. To nebylo zrovna povzbudivé.
V jedné chvíli mě špička meče škrábla do tváře. Pekelně to pálilo. Raději jsem nedomýšlel, jaké následky by měla amputace hlavy touhle hnusnou stříbrnou čepelí, a snažil se dostat ke glocku. Asi nemusím říkat že marně. Ten novodobý rytíř byl pěkně vytuhlá svině.
Už jsem se viděl bez hlavy, když do uličky vstoupil nějaký muž. Zřejmě jsme dělali trochu větší kravál, tak se přišel podívat, co se děje. Zvědavost je příšerná vlastnost. Naštěstí čumil útočníka nepatrně rozhodil. Díky tomu se mi podařilo uhnout a přišel jsem místo o půlku hlavy jen o levé ucho. Zdá se, že dneska mám na déja vu fakt kliku. Doufal jsem, že krční páteří to nebude pokračovat.
Na okamžik jsem mohl z blízka pohlédnout útočníkovi do očí a zamrazilo mne.
Ty oči jsem přece znal!
Ale to nebylo možné! To prostě a jednoduše nebylo možné!
Dostal jsem pořádný kopanec do boku, přičemž mi povolila asi dvě žebra, a pak se pan Lancelot vypařil, jak se v knihách píše, po anglicku.
„Jak ohrané klišé,“ odfrkl si Ten druhý.
„Jste v pořádku?“ přiběhl ke mně můj zachránce.
„Jak potupné muset být spasen obyčejným člověkem,“ neodpustil si další poznámku Ten druhý. Najednou je nějak hovorný.
„Jo, je mi fajn,“ ujistil jsem chlapíka a koukal být odtud co nejdříve co nejdál. Cestou z uličky jsem nenápadně sebral glocka. Ještě v něm vězel můj prst. Vyndal jsem ho a přivázal poněkud neuměle k ruce kapesníkem.

„Začneš věřit na duchy?“ zeptal se mně Ten druhý opatrně, když jsem bral za kliku Klubu.
Vypadalo to, že i jím náš malý incident otřásl. Přesněji řečeno ta neodbytná myšlenka, která se mi usadila v hlavě. Jo, možná začnu věřit na duchy.
„Je jediný způsob, jak zjistit, jestli neblázním,“ řekl jsem.
„To se jim nebude líbit,“ namítl Ten druhý.
Mně se to taky nelíbilo.

„Kde ses coural?“ přivítala mě Karolína.
Neodpověděl jsem jí.
Ty oči!
„Opakuješ se,“ rýpl si Ten druhý.
„Nějak rychle ti otrnulo,“ ucedil jsem.
„Tobiáši, jsi v pořádku?!“ zadívala se Denisa na šrám na mé tváři.
Nepříjemně pálil a amputované ucho taky nic moc. Kvůli stříbru se to skoro vůbec nehojilo. Aspoň že prst mi po cestě do Klubu přirostl. Odmotal jsem zakrvácený kapesník a zamyšleně ho složil.
Denisa se zamračila a natáhla ruku k mému uchu. Jemně jsem jí uchopil za ruce a trochu ji od sebe odstrčil. Pomalu jsem se nadechl.
„Já - „ rozhlédl jsem se. Všichni se na mne dívali a já zjistil, že se mi to neříká vůbec snadno. „Chci exhumovat Postrachovo tělo,“ vysypal jsem ze sebe, abych to měl co nejdřív za sebou.
„Cože?!“ vyletěla Karolína z pohovky jako by si sedla do mraveniště.
Pohledy všech přítomných rozhodně nevypadaly nijak nadšeně. Ten druhý se, jako obvykle, někam schoval a nechal mě v tom. Zbabělec jeden!
„Chci provést test DNA,“ snažil jsem se jim vysvětlit.
Jediný pan Ho na mne nehleděl jako bych se chystal spáchat svatokrádež. Ačkoli svým způsobem je to znesvěcení chtít rušit klid padlých Nočního klubu.
„A máš pro to nějaký rozumný důvod?“ zeptal se mně Tomislav a na slova rozumný a důvod neopomněl dát důraz.
„Jistě že mám,“ opáčil jsem.
„Ne, nemáš,“ oponoval mi Ten druhý.
„Fakt?“ protáhla Karolína. „A byl bys tak laskav a sdělil nám ho?“
Pan Ho vše sledoval mlčky. Velmi rozumné.
„No, já…,“ ošil jsem se. „Podívejte se, ani mně se to nelíbí, ale…chci si být jistý.“
„Být jistý čím?“ přidala se Hanako ostře.
Tak ani u ní jsem evidentně nemohl hledat podporu. Asi proto že netuší, co by Postrach udělal po svém návratu jako první.
„A co by teprve provedl tobě,“ připomněl mi Ten druhý.
Trochu mě zamrazilo a jen mě to utvrdilo v tom, že to udělat musím.
„Prostě si chci být jistý, že v tom hrobě je skutečně on,“ řekl jsem a doufal, že to ostatním neznělo tak hloupě jako mně.
„Copak, Tobiášek, viděl ducha?“ ušklíbla se Karolína.
„Já si nedělám legraci!“ odsekl jsem.
Zašklebila se na mně.
„Tobiáši, Postrach je už čtyři roky mrtvý,“ řekl Tomislav jako bych to nevěděl stejně dobře. Poslouchal nás z kuchyně. Teď stál mezi dveřmi, utíral si ruce do zástěry a díval se na mne dost pochybovačně. Vlastně koukal na mne jako na magora. Ačkoli já se tak po pravdě cítil.
„Všichni bychom si přáli, aby to nebyla pravda. Ale pohřbil jsem ho těmahle rukama,“ dodal tiše.
Zaváhal jsem. Co když vážně jen plaším? Třeba se mi to jen zdálo? Znovu se mi vybavil ten pohled, ty oči…tam v té uličce bych přísahal, že je znám.
„Do tváře jsi mu neviděl, vždyť měl masku,“ rozumoval Ten druhý.
„Ale viděl jsem oči,“ namítl jsem.
„Máš bujnou představivost,“ prohlásil Ten druhý.
„V tom případě ji máme bujnou oba,“ odsekl jsem.
Na to neměl co říct, takže aspoň chvíli mlčel.
„Dneska mě někdo…napadl,“ začal jsem.
Hanako ke mně došla, uchopila mne za bradu a prohlédla si ránu na mé tváři a moje levé ucho.
„Stříbro,“ konstatovala. „Co se stalo?“ dodala.
„Ten někdo…přísahal bych, že…,“ zarazil jsem se. Takhle nahlas to znělo ještě hloupěji.
„Já ti pořád říkám, že je to nesmysl,“ řekl Ten druhý.
„To se ti jen zdálo,“ prohlásila Karolína.
„A viděl jsi mu do tváře?“ zeptal se Tomislav.
Sakra, tohle jsem už někde slyšel!
„Pojď, když se to ošetří, hojí se to lépe,“ řekla mi Hanako a kývla hlavou k naší ošetřovně.
Ani jsem se nehnul.
„Tobiáši!“ vyjela na mne Karolína. „Postrach je mrtvý! Viděli jsme to!“
„Viděli?“ opakoval jsem zamyšleně a červíček pochybností hlodal stále hlouběji. Ten druhý nade mnou jen mávl rukou, jako že jsem beznadějný případ.
„Ty jsi viděla, jak ho zabili?“ zeptal jsem se.
Karolína se zarazila.
„No…já jsem…Sám víš, jak to tady vypadalo!“ prskla podrážděně.
„Takže jsi to neviděla,“ konstatoval jsem a ona neochotně s nasupeným výrazem zavrtěla hlavou.
„A co ty, Tomislave?“ obrátil jsem se k němu.
„Viděl jsem tělo,“ odvětil. „Pohřbíval jsem ho, Tobiáši.“
„Já si moc dobře pamatuji, že jsem Postracha vůbec nepoznal, jak byl zřízený…nebýt jeho kravaty a bot,“ řekl jsem a neušlo mi, že semínko pochybností se uchytilo i u ostatních.
„A byl jediný, koho takhle zřídili,“ kul jsem železo dokud bylo žhavé.
„Myslíš, že vyměnili těla?“ zaváhal Tomislav.
Pokrčil jsem rameny.
„Možná.“
„Ok, dobře, Sherlocku, připusťme na okamžik, že máš pravdu. Kdo a proč by to dělal?“ řekla Karolína.
Podíval jsem se na Hanako a ta uhnula pohledem. Spolupracujeme, ale zradu Nočního klubu jsem jí nikdy nezapomněl. A dohlédl jsem na to, aby nezapomněla ani ona.
„Že by Čínská rodina?“ nadhodil jsem a zadíval se na pana Ho, který až dosud vše jen pozoroval.
„To nemohu ani vyloučit, ani potvrdit,“ řekl.
„Ale máte nějaký názor,“ nedal jsem se odbýt.
„Co používal za zbraň?“ zajímal se pan Ho.
„Jedenapůlruční meč s jednoduchou křížovou záštitou,“ vzpomněl jsem si na ten meč.
„A měl - fuj - stříbrnou čepel!“ ozval se Ten druhý.
„Pak je víc než pravděpodobné, že to nebyli oni,“ konstatoval pan Ho.
Věřil jsem mu. Po pravdě ani já jsem nebyl přesvědčen o tom, že by to byl někdo z Čínské rodiny.
„Takže na hrací pole vstoupil nový hráč,“ nadhodila Denisa.
„Počkat, počkat, vůbec nevíme, co se stalo,“ zamračila se Karolína. „Co když Tobiášovi jen straší ve věži?“
Místnost se ponořila do ticha. Moje amputované ucho a rána na tváři svědčily dostatečně o tom, že mi ve věži rozhodně nestraší. Nepočítám-li Toho druhého.
„To bych mohl brát osobně!“ ohradil se Ten druhý.
„Vypadá to, že exhumace těla je jediný způsob, jak tohle vyřešit,“ řekla Hanako.
Karolína si odfrkla.

*****

Přecházel jsem po Klubu sem a tam.
„Mohl by sis laskavě sednout?!“ zasyčela Karolína.
Pokračoval jsem v přecházení. Pro změnu, aby to nebylo fádní, tam a sem.
„Tobiáši!“
Tak jsem se tedy posadil u baru. Abych si alespoň nějak ukrátil dlouhou chvíli, začal jsem bubnovat do desky stolu.
„Jsi horší než nastávající otec,“ smála se mi Denisa.
Odpustil jsem jí to jen proto, že nemá nejmenší potuchy, oč tu jde.
Postrach byl pro nás mladší jako otec, učitel, ale i nejlepší přítel. Byl to člověk, který si vždy věděl rady, jehož jsem uznával a obdivoval a po pravdě občas mě z něj mrazilo - a nejen mne. Jeho rodová přezdívka byla víc než přiléhavá. S jistotou ale vím že kdybych se ocitl v pekle a směl si vybrat jediného člověka, který by mě z něj mohl zkusit dostat, bez váhání bych si vybral Postracha. Už jen ta myšlenka, že by mohl být naživu, mi zrychlovala tep.
Teprve když jsem byl nucen dát dohromady Noční klub a dělat to, co dřív zastal Postrach, jsem jeho práci dokázal konečně plně docenit. Byl to vynikající stratég, skvělý střelec, výborný v boji beze zbraně a navíc to uměl z chladnými zbraněmi, ostatně většinu z nás mladších vycvičil. Kromě toho dokázal zvládat klubové účetnictví, plánovat akce, psát zprávy, dohlížet na milion dalších věcí a ještě řešit naše drobné spory. Za jeho návrat bych platil zlatem.
„A to i když se tě pokusil zabít?“ zeptal se Ten druhý.
„To se vysvětlí,“ odbyl jsem ho.
„Hm, a co když bude chtít na tebe a na Hanako uplatnit zákon Klubu? Ostatně zradila, a tys za ni nesl zodpovědnost,“ pokračoval Ten druhý.
Zrovna jsem přemýšlel, čím bych Toho druhého umlčel, když Hanako vyšla z ošetřovny. Ve tváři byla trochu pobledlá, ale možná se mi to jen zdálo.
„Je to - negativní,“ zašeptala.
Kdyby uprostřed Klubu vybuchla bomba, nemohlo by to způsobit větší šok.
Tomislav zbledl.
Karolína jen nevěřícně kroutila hlavou.
Já si nemohl odpustit, abych Toho druhého neupozornil, že jsem měl nakonec pravdu já.
„Takže…takže…Postrach…,“ koktal Tomislav.
„Žije,“ dokončila Hanako tiše.
Ten druhý si začal tiše broukat pohřební pochod.

Když přešel prvotní šok, napadlo mne na tisíce otázek.
Jak to Postrach mohl přežít? Kde byl ty čtyři roky? Proč nás nekontaktoval? Měl v tom prsty Moon? Lhal, když tvrdil, že já jsem byl jeho jediný pokus na ovládnutí Stínu démona?
„A proč se tě Postrach před dvěma dny pokusil zabít? A co tě vede k tomu, že se tě nepokusí zabít znovu?“
Už s tím Ten druhý začíná být otravný.
Ovšem nejvíc mě trápilo, jak Postracha najdeme. Neměli jsme nejmenší tušení kde je. Tedy vyjma toho, že je v Praze.
„Hm, a chceš ho vůbec hledat?“
Už jsem říkal, že je Ten druhý s tím už otravný?

*****

Seděl jsem za stolem v Klubu a četl si noviny, když do místnosti vpadla Ulriška.
„Hanako!“ vyhrkla a znovu zajela jako fretka do počítačové místnosti.
Vzápětí jsme byli všichni na nohou a já se nemohl opět zbavit nepříjemného pocitu, že tohle jsem už jednou zažil.

Janička zmizela,“ řekl Páter.
Postrach namířil prst ke vchodu do Ulrichovy počítačové svatyně.
„Už je všechny svolal, Antonína operuje, takže přijde trochu později.“
Postrach kývl a otočil se na nás.1

Potřásl jsem hlavou, abych zahnal vzpomínky a s ostatními vběhl do Ulriščiny svatyně.
Pocit déjá vu zesílil.
Ulriška měla oči na vrch hlavy a nebylo těžké zjistit proč. Na monitoru z kamery v třetí garáži právě Hanako narazila hlavou do dveří auta, čímž v nich vytvořila slušnou promáčklinu. Pak se do záběru dostal i ten, kdo jí letecký výlet zařídil. Stoprocentně to byl Postrach, i když mu do tváře vidět nebylo. Přesněji, byl to ten samý chlap, co na mě zaútočil, a o němž jsem byl přesvědčený, že to je Postrach. Ale tyhle pružné jako by kočičí pohyby jsem znal.
Karolína, jakmile spatřila, co se děje, vyrazila Hanako na pomoc. Byl div, že přitom nevyrazila dveře z pantů. Přirozeně jsme na pozvánku nečekali a rozběhli se za ní.
V garáži bylo poněkud rušno. Karolína se do Postracha pustila s nevídanou zuřivostí, ale nedosáhla ničeho. Jeho meč byl o nezanedbatelný kus delší než její katana, a nečinilo mu potíže toho využívat. Hanako na tom taky nebyla nejlépe. Karolína Postracha viditelně vyrušila od jejího porcování na velikost suši.
„Máš nějaké vysvětlení pro to, proč to kurva dělá?“ otázal se mně Ten druhý jako bych to věděl. Přišlo mi, že je trochu hysterický. Možná kvůli té stříbrné čepeli, od událostí na lodi paní Dao je na stříbro alergický víc než já.
„Ne,“ ucedil jsem a naznačil panu Ho, aby odtud Hanako co nejdřív dostal.
Já jsem šel na pomoc Karolíně, která začínala mít nemalé potíže. Nicméně záhy jsem zjistil, že ani dva na Postracha prostě nestačíme. Tedy ne že by mně to zase tak překvapilo. Jen jsem si potvrdil, že člověk už není ani omylem.
Čepel stříbrného meče mi přejela po hrudi. Zapotácel jsem se a upadl, trochu se ze mě kouřilo.
„Vstávej!“ zaječel na mne Ten druhý.
Jen taktak jsem se stihl odkulit stranou a meč se zasekl do podlahy.
Kruci z čeho to vyrábí? Blesklo mi hlavou.
„Nemysli na kraviny a dávej bacha, aby to nezasekl do tebe!“ štěkl na mne Ten druhý.
„Postrachu!“ zasípal jsem v naději, že ho přivedu k rozumu, že mě pozná aspoň po hlase. I když připouštím, nevěřil jsem, že by to zabralo, to se stává jen v laciných románech a béčkových filmech.
O to větším překvapením bylo, když na své jméno skutečně zareagoval. Odrazil Karolínin výpad a podíval se na mne. Karolína bleskově využila jeho chvilkové nepozornosti a ťala ho katanou. Čepel sklouzla po jeho zbroji a zajela mezi pláty na boku. Objevila se krev.
Postrach zakolísal.
„Postrachu,“ zašeptal jsem a hrabal se na nohy.
Nezaútočil, jen trochu naklonil hlavu na stranu. Všimnul jsem si, že jeho oči jsou podivně nepřítomné a skelné. Jako by si ani neuvědomoval, co dělá.
Naznačil jsem Karolíně, aby ho nechala. Z jejího výrazu jsem odhadoval, že ani v nejmenším nevěří, že to Postrach skutečně je. Mě skutečnost, že na nás neútočí naopak utvrzovala v tom, že to on je, a že si nás pamatuje.
Karolína si něco mrmlala pod fousy a pak mu vyškubla katanu z boku.
„Postrachu,“ opakoval jsem jeho jméno a udělal krok vpřed.
Špička jeho meče se mi zastavila tak centimetr od ohryzku. Jinak neudělal nic. Karolína byla připravená mu useknout hlavu, kdyby se o cokoli pokusil.
„On krvácí,“ upozornil mě Ten druhý a já zjistil, že má pravdu.
Krev stékala po černé zbroji a odkapávala na zem. Nezdálo se, že by mu to vadilo, nicméně regenerační schopni jeho organismu by si s tím už přece dávno měly poradit. Zase tak vážné to nebylo.
To už do garáže dorazil pan Ho, Denisa a dokonce i Tomislav. Naznačil jsem jim, aby se drželi v povzdálí.
Postrach se zadíval na Karolínu, pak na Tomislava a zase na mně, ostatní ignoroval. V jeho očích se objevil kratinký záblesk, jako by nás poznal, ovšem vzápětí byl vystřídán tím skelným pohledem.
A pak se mu podlomila kolena a on se složil na zem.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Tomislav.
Přikývl jsem a přidřepl jsem si k bezvládnému tělu. Strhl jsem masku a slyšel, jak Tomislav zalapal po dechu.
„Postrach?“ zašeptal šokovaně.
Karolína si přikryla rukou pusu a couvla.
To mají z toho, že mi nevěří!
Ale ani já jsem se necítil dobře, i když jsem věděl, že to prostě musí být on. Jedna věc je být si jist, že váš přítel je naživu, ale druhá věc je podívat se mu po čtyřech letech, kdy jste ho měli za mrtvého, do tváře. Prakticky se nezměnil. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Akorát vlasy měl delší, takže vypadal trochu divně. Ležel na boku a z pusy mu tekla krev.
Když jsem se ho dotkl, cítil jsem, že úplně hoří. Rozhodně neměl třiadvacet stupňů. Opatrně jsem ho otočil na záda, a při pohledu do jeho tváře se mi udělalo slabo.
„Ježiši!“ vydechla Karolína, když to taky uviděla.
Postrach měl na levé straně obličeje matně se lesknoucí kus kovu. Táhl se od obočí kolem vnějšího koutku oka, podél tváře až k čelisti. A na krku byla další podobná věc jen menší. V místě kde se kov stýkal s kůži byly patrné zarudlé popáleniny. Dotkl jsem se té kovové věci a ucukl. Na prstech se mi udělaly úplně stejné popáleniny a nepatrně se z toho místa kouřilo. Takže slitina stříbra. Postrach vypadal jak borg ze Star Treku a já raději nepřemýšlel o tom, jak strašně musí něco takového bolet, a kdo a proč mu to udělal.
„Kdo mu tohle udělal?!“ zaskřípala Karolína zuby.
„Tomislave, odveď Voloďu prosím tě do pokoje. Tohle vidět nemusí,“ požádal jsem.
Tomislav přikývl a šel napřed.

*****

Hanako odpočívala a Karolína seděla na kraji její postele jako hlídací pes. Přitom pokukovala po vedlejším lůžku, kam jsem položil Postracha. Za celou dobu, co jsme ho s Karolínou znali, jsme nikdy nezažili, že by byl tak vážně raněn, že by skončil na lůžku na ošetřovně. Tohle bylo poprvé. Ačkoli to není tak docela pravda. Byl jednou opravdu těžce raněn, ale to jsem byl ještě mimino, takže si to nepamatuji.
V pořádném světle vypadal ještě hůř než v garáži. A i mě bylo jasné, že na tom není dobře. Přišel mi strašně vyhublý a pořád krvácel z poraněného boku. Ve tváři byl křídově bílý, měl horečku, a když jsem ho sem nesl, cítil jsem, jak mu tělem probíhají křeče.
Pan Ho mu nadzvedl horní ret a zkontroloval zuby.
„Je to upír,“ konstatoval.
Pak mu posvítil do očí, ale vůbec se mu zorničky nestahovaly do svislých čárek. Podle mého laického odhadu vypadal, že je spíš mrtvý než živý.
„Jak je na tom?“ zeptala se Karolína tiše.
„Zatím nevím, ale dobře rozhodně ne. Víc budu vědět tak za dvě hodiny,“ a s tím nás z ošetřovny vyhodil.

*****

„Abych byl upřímný je v tak strašném stavu, že je mi záhadou, jak se dokázal vůbec udržet na nohou, natož vám tak dlouho vzdorovat,“ začal pan Ho, když se posadil do křesla.
Seděli jsme v Klubu a doslova dychtili po jakékoli informaci o Postrachově stavu.
„Co mu je?“ zajímal jsem se. „A co je ta…věc.“
„Ta ´věc´ je akumulátor a přijímač,“ odpověděl pan Ho a na okamžik se odmlčel. „Dokáže to do jeho těla poslat elektrický výboj…dost silný na to, aby ho paralyzoval.“
Najednou jsem měl pocit, že cítím mrazení v místech, kde mě za krkem tlačívala kumulovaná nálož. Musel jsem se ovládnout, aby se mi v očích neobjevily černé blesky.
„Jeho nervová soustava je přetížená. Proto se mu zranění nehojí, regenerační schopnosti se plně soustředí na udržení nervů funkčních,“ pokračoval pan Ho tiše.
„Dostane se z toho?“ zašeptal Tomislav. Jeho tvář byla popelavě šedá.
„To nevím,“ pokrčil pan Ho rameny.
„Kocour - mohl by mu pomoci,“ napadlo Karolínu.
„Mňau?“ ozval se velký tmavozelený kocour rozvalený na barovém pultu.
„Snad, je-li ale ještě co zachraňovat,“ zapochyboval pan Ho.
„Zareagoval na svoje jméno,“ namítl jsem. „Když jsem ho oslovil, přestal na nás útočit. Takže mě musel poznat.“
„Tím bych si nebyl tak jist. Spíš jeho vyčerpaný organismus už prostě nemohl dál. Je bolestí úplně mimo. Ten útok bych si na vašem místě nebral osobně, v tomhle stavu by zaútočil na cokoli. Až se trochu jeho stav stabilizuje, tak vyndám ten implantát. Pak by se mu mělo ulevit. Ale jak říkám, nedělejte si velké naděje,“ řekl pan Ho.
Měl jsem na něj vztek. Tak já se tu snažím chytit každého stébla naděje, a on pode mnou podřezává větev! Ať jde k čertu s takovými prognózami.
„No jistě, ty přece víš všechno líp,“ řekl Ten druhý.
„To jsem netvrdil! Abys náhodou věděl, morálka je důležitá!“ osopil jsem se na něj. nesnáším tyhle ´věčné optimisty´.
„Optimista je nezkušený pesimista,“ pokračoval v remcání Ten druhý.
„Sklapni!“ zasyčel jsem na něj.
„Kdo mu tohle mohl udělat?“ hlesla Denisa a vyslovila tak věc, které mě mimo jiné taky vrtala hlavou.
„Jen hádám, ale řekl bych, že Templáři,“ řekl pan Ho.
Vyměnili jsme si s Karolínou nechápavé pohledy.
„Jste si jistý?“ zeptala se Hanako.
„Ne,“ připustil pan Ho. „Ale ten meč nese všechny jejich znaky.“
„Templáři, Templáři,“ opakovala Karolína a mračila se. „Nebyl to nějaký církevní řád?“
„Jo, myslím, že byl,“ přikývl jsem. „Ale co má co církev dělat s upíry?“ podivil jsem se.
„Víc, než si myslíš, Tobiáši,“ řekla Hanako tiše.
„Nemohl by nás tedy někdo uvést do obrazu?“ ozvala se Karolína rozmrzele.
„Templáři byl rytířský řád založený ve dvanáctém století. Původně to byla malá skupina francouzských rytířů, která chránila poutníky do Palestiny,“ řekl pan Ho klidně.
„A?“ Karolína se stále tvářila popuzeně.
„Když se do čela řádu dostal Bernard z Clairvaux, začali Templáři získávat moc, majetek a postavení - pochopitelně skrytě. Získali si přízeň krále a zatímco veřejně dál chránili cesty do Palestiny a bojovali s nevěřícími, tajně prováděli - různé věci,“ pokračoval pan Ho.
„Bernard z Clairvaux,“ opakovala Denisa. „To jméno mi něco říká. Nebyl to upír?“
Pan Ho přikývl a Karolína vyprskla smíchy.
„Upír představeným církevního řádu? To je dobrý!“ ušklíbla se.
„Možná, ale je holým faktem, že ve 12. a 13. století byli Templáři nejbohatším a nejmocnějším klanem upírů v Evropě. Byli technologicky vyspělí, zajímal je pokrok, věda a uměli velmi dobře zacházet s mečem. Někdy okolo roku 1291 však jejich pozice oslabila. Ztratili přízeň panovníka a ten je spolu s církví začal tvrdě pronásledovat. Historie si vymyslela spoustu důvodů proč k tomu došlo. Pravý důvod byl prý, že je někdo udal, že prý jsou kacíři a spolupracují s démony. Velmistr řádu byl upálen jako kacíř a v roce 1312 byli Templáři papežem rozpuštěni a jejich majetek zkonfiskován. Od té doby o nich nikdo neslyšel.“
„Hezká pohádka, žluťásku,“ okomentovala to Karolína.
„No, dobře, řekněme, že to byli oni,“ skočil jsem své sestře do řeči. „Ale proč o nich víc jak šest set let nikdo neslyšel? Na co čekali?“
„Druhá rasa tehdy využila oslabené pozice Templářů a donutila je se stáhnout do ústranní,“ řekla Hanako „Většina těch, kteří je pronásledovali, byli právě z Druhé rasy.“
„Takže se šest století někde schovávali a kuli pomstu?“ ušklíbl se Ten druhý.
„A měli šest století na to, aby se zdokonalili a připravili,“ připomněl jsem mu.
„No dobře, ale jak do toho zapadáme my?“ zeptala se Karolína.
„Možná se dozvěděli o tom, co se tu chystá a rozhodli se toho využít,“ přemýšlel jsem nahlas. „Klidně v tom mohli nějakým způsobem jet Wries a Van Vren. Proto zabili v Klubu všechny, aby se nepřišlo na to, že Postrach chybí.“
Jak jsem mluvil dávalo mi to stále víc a víc smysl.
„Vyloučit to nelze,“ připustil pan Ho. „Pro tuto teorii mluví i skutečnost, že pan Postrach se v jistých věcech od průměrného upíra liší.“
„Je přece Noční klub!“ nafoukla se Karolína.
„Jistě,“ přikývl pan Ho. „Ale jsou tu metabolické změny, které nejsou u upírů běžné.“
„Například?“ nevím proč, ale tohle mne znepokojilo.
„Vyšší tělesná teplota je u něj zřejmě normální stejně jako zvýšená frekvence dýchání, má rychlejší puls i metabolismus, odlišné složení krve a stavbu svalového vlákna. Vše nasvědčuje tomu, že je mnohem silnější a rychlejší než průměrný upír, a že k tomu nedošlo přirozenou cestou. Nějak ho změnili. Zatím nedokážu určit plný rozsah těch změn, ale jsem si jist, že do jeho organismu bylo zasáhnuto. Slyšel jsem o tom, že Templáři se o možnosti vylepšení schopností upírů velmi intenzivně zajímali.“
Karolína zaskřípala zuby.
Pokusil jsem se představit si, co všechno musel Postrach za ty čtyři roky vydržet. Byl by zázrak, kdyby se z toho nezbláznil. Na druhou stranu, když já jsem přežil na lodi paní Dao, nedovedl jsem si představit, že by Postrach nedokázal to samé.
„Jenže kdo ví, co všechno mu udělali,“ začal zase strašit Ten druhý.
A bohužel strašil docela úspěšně. Proč nemůže někdy prostě držet hubu?

*****

„Pane Tobiáši,“ oslovil mě pan Ho tiše.
Zvedl jsem hlavu od knihy.
„Mohl byste na chvíli,“ kývl hlavou ke dveřím ošetřovny.
Přikývl jsem a šel s ním vedle. Všiml jsem si, že se za námi Karolína s Denisou zvědavě dívají.
Pan Ho za námi zavřel dveře. S povzdechem jsem se zadíval na Postracha. Bez toho implantátu vypadal skoro jako dřív, až na to že se pořád neprobral k životu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Jde o otázku stravování,“ začal pan Ho.
Kývl jsem k Postrachovi a pan Ho přikývl.
„V čem je problém? Nechutná mu kuřecí?“ pokusil jsem se o žert, ale žertovat s panem Ho se moc nedá.
„Abych použil váš slovní obrat - nechutná mu žádná,“ sdělil mi pan Ho.
„Cože?“ zarazil jsem se. „To přece není možné, ne?“
„Zdá se, že změny v jeho organismu měly dalekosáhlejší důsledky, než jsem se domníval,“ řekl pan Ho a sledoval co já na to. Když jsem nic neříkal, pokračoval: „Zkusil jsem všechno, ale pokaždé to vyzvrátí. Jednou se málem udusil. A on, pane Tobiáši, potřebuje něco jíst. V opačném případě během několika dní zemře vyčerpáním.“
„No a co budeme dělat?“ zeptal jsem se. Nejsem odborník na upíří zdravotnictví.
Pan Ho dlouho mlčel. A to rozhodně není dobré.
„Potřebuje lidskou krev,“ řekl nakonec.
„Lidskou?“ opakoval jsem nevěřícně.
„A hodně.“
„Prima, takže upír co má rád lidskou krev,“ ušklíbl se Ten druhý. „Co to bude příště? Panenská krev? Postavíme dole obětní oltář?“
„Kolik to je hodně?“ zeptal jsem se.
„Jestli uvažujete o dárcovství od slečny Ulrišky a pana Tomislava,“ začal pan Ho a já kývl. „Je to příliš mnoho.“
„Sakra!“ zaklel jsem. „A co od nás, od upírů?“
„To bych raději nezkoušel,“ varoval mne pan Ho. „Nedokážu říct, co by to s ním udělalo.“
„V čem je problém? Copak není na dnešek naplánovaná poprava? Prostě místo koše tam dej lavor,“ ozval se Ten druhý.
„Fuj,“ otřásl jsem se.
„Jaké fuj,“ ohradil se Ten druhý. „Napadá tě snad něco lepšího? A pak odsouzení tu krev už stejně nepotřebují.“

„Fuj! To je nechutný!“ otřásla se Karolína neskrývaným odporem.
Hanako s Denisou neskrývaly zhnusení o moc lépe, ale aspoň to neříkaly nahlas. No, připouštím, že i mě to přišlo odporné.
„Je to jediné řešení,“ pokrčil jsem rameny.
„Je to hnus, Tobiáši. Dokonce ještě větší než ta tvá studená rybí,“ udělala Karolína znechucenou grimasu.
„Takže ho necháme umřít hlady jen proto, aby to neuráželo váš jemnocit?“ zeptal jsem se podrážděně.
„No,“ zaváhala Karolína. „Je to vážně nutné?“
„Bohužel,“ přikývl jsem.
„Jestli to je - nutné,“ začala Hanako.
Denisa vypadala, že je jí už jen z té představy špatně.
„Ale já u toho odmítám být,“ prohlásila Hanako rezolutně.
„Já taky,“ hlesla Denisa.
Podíval jsem se na Karolínu.
„Vypadá to, že si tu nechuťárnu budete muset se žluťáskem udělat sami,“ sdělila mi Karolína přehnaně mile.

Nechutné to tedy opravdu bylo.
Z nedostatku lepšího řešení jsme skutečně byli nuceni použít umělohmotný lavor. Kastrol nám Tomislav odmítl půjčit.
Přečetl jsem obvinění a pan Ho se zhostil role kata. Štěstí bylo, že odsouzený omdlel, takže jsme s ním neměli moc práce.
„Vlastně se to moc neliší od stáčení krve z ryb,“ komentoval naše snažení Ten druhý.
„Tak si to pojď zkusit!“ zasyčel jsem na něj.
„Ne, děkuji, odtud vidím docela dobře.“
Když jsme s panem Ho skončili, vypadali jsme jako řezníci po obzvláště náročném dni. Budeme muset ještě zapracovat na technice odběru.
Dobrá zpráva byla, že naše snažení mělo úspěch. Postrachovi nový jídelníček viditelně prospěl. Špatná zpráva byla, že to zdaleka nestačilo. Při rychlosti jeho metabolismu a rozsahu zranění bude potřebovat ještě jednu pořádnou porci.
„No, aspoň můžeš hned zapracovat na zdokonalení techniky,“ rýpl si Ten druhý.
Ještě štěstí, že práce má Noční klub vždycky víc než dost.
Nicméně je zajímavé, že všechny ženské se shodly na tom, že ten dobytek jsem já. Postrach je jen ubohá oběť, která za nic nemůže. Už se nemůžu dočkat, až se probere a bude si stravu obstarávat sám.

*****

„Ahoj, tak jak to šlo?“ přivítala nás Denisa, když jsme vešli do Klubu.
„Ahoj,“ odvětil jsem. „Šlo to dobře.“
Hanako se na mne znechuceně zadívala. Tedy přesněji její pohled plný odporu se upřel na tašku v mé ruce.
Denisa ten její pohled pochopila a i na její tváři se objevilo zhnusení.
„Tam je - to,“ kývla k tašce jako bych tam skrýval uzené nemluvně.
„Je to hnus, je to takový hnus!“ postěžovala si Hanako.
„Nemusela ses koukat!“ odsekl jsem podrážděně.
„A co jsem asi měla dělat?!“ vyjela na mne.
„Mohla ses otočit,“ řekl jsem jí uraženě.
„No, to bych si pomohla,“ ohrnula nos.
Nemělo smysl se s ní hádat. Raději jsem šel předat naplněné pet lahve panu Ho. No jo, pet lahve nejsou zrovna estetické, ale nic lepšího mě nenapadlo.

*****

Základní chybou bylo předpokládat, že se Postrach probere ve dne. Nikoho z nás nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli třeba není noční tvor. Koho by taky napadlo, že to má obráceně a když se probudí v noci, tak si nelehne a nebude spát. Abych byl upřímný začínám se toho nabývajícího seznamu, co všechno je na Postrachovi nenormální, tedy na upíra, děsit.
V osm večer se Postrach vypotácel z ošetřovny pobledlý a až na dlouhé tričko de facto nahý. Jeho nenadálý příchod Voloďu a Ulrišku k smrti vyděsil.
Co znepokojilo mne, Karolínu a Tomislava byla skutečnost, že nás nepoznal. Když ho Karolína podepřela, protože se mu podlamovaly nohy, díval se na mne s Tomislavem jako by nás viděl poprvé v životě. Nemohl jsem si nevzpomenout na slova pana Ho, jestli je vůbec ještě co zachraňovat. Teď v jeho pohledu nebylo nic z jeho dřívějšího já. Ale já jsem věřil, že někde tam uvnitř je pořád Postrach takový jako dřív. Tehdy v té uličce jsem to v jeho očích viděl a pak v té garáži. To se mi prostě nezdálo.
„Postrachu,“ zašeptal Tomislav opatrně.
Postrach se na něj ani nepodíval. Hleděl na mně jen proto, že jsem prostě náhodou byl tím směrem, kterým měl natočenou hlavu. Pak na mně ale zaostřil pohled a v očích se mu objevilo něco jako za starých časů.
„A kde je Klára?“ zašeptal a zhroutil se.
Karolíně se zaleskly oči a zběsile mrkala. I mně ta čtyři prostá slova dostala. Jestli si vzpomněl na Kláru, jestli se mu vybavil ten večer, kdy umřela a já přivedl Hanako, pak je co zachraňovat.

*****

„Ahoj, jste nějak brzo zpátky,“ přivítala nás Karolína s úsměvem.
Tenhle úsměv znám, takže jsem zpozorněl. Moje povedená sestřička ho nasazuje pokaždé, když má něco za lubem.
Denisa si prohrábla mokré vlasy a pověsila kabát na věšák. Přitom vše poočku sledovala.
Hanako seděla vedle Karolíny a tvářila se jako by se nic nedělo, ovšem oči ji prozradily. Jede v tom taky, to je jasné.
Sundal jsem si bundu a přehodil ji přes opěradlo židle.
Z kuchyně vyšel Tomislav a i on se tak potutelně usmíval.
„Tak jo, co se děje?“ rozhlédl jsem se po nich.
Denisa nic neříkala, ale bylo vidět, že je taky zvědavá, co se děje.
„Co by se mělo dít?“ usmála se sladce Hanako.
„To se všichni šklebíte jako jen tak jo?“ nevěřil jsem jí ani slovo.
Vrcholem všeho bylo, že se culit začala i Denisa.
„Ahoj, Tobiáši.“
Příšerně, ale příšerně jsem se leknul.
Když jsem se otočil, uviděl jsem jak Postrach pomalu schází po schodech. Za ním šel pan Ho.
Pan Ho se zjevně opět činil, protože Postrach byl ostříhaný. Pepř a sůl - tak kdysi popsala Kamila barvu jeho vlasů, vzpomněl jsem si. A taky si pamatuji, že Karolína, když si myslela, že ji Postrach neslyší, tomu říkala myšina. Díky tomu se zdálo, že předčasně zešedivěl, jak někdy v žertu říkal z nás, ale on měl tuhle divnou barvu vlasů odjakživa. V sepraných džínech a černém roláku působil dost nezvyklým dojmem. Zjevně se mi Karolína hrabala ve věcech, ale je fakt, že na oblečení pro Postracha jsme úplně zapomněli. Bylo patrné, že je mu už podstatně lépe. Byl sice pořád trochu pobledlý, ale jeho oči ztratily ten skelný výraz. Jen vypadal mladší, protože proměna v upíra mu vyhladila vrásky kolem očí a rtů.
„Postrachu,“ usmál jsem se. „Víš, že tě docela rád vidím.“
Postrach se na mně kriticky zadíval.
„Tobiáši, Tobiáši, kdo tě učil vázat kravatu,“ zavrtěl nade mnou útrpně hlavou, nesouhlasně svraštil obočí a jal se upravovat moji vázanku.
Náš starý dobrý Postrach byl zpátky.
Nevím proč, ale chtělo se mi smát.

Poznámky:
1) Citováno z knihy Noční klub, str.109

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský