Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Téma: Noční klub
Hlavní postavy: Postrach
Shrnutí: Všechny začátky bývají těžké.
Poznámka: odehrává se před knihou Noční klub
Děkuji yohannce za beta read.
Dopsáno v roce 2008

Syn svého otce

Dům byl ponořen do hrobového ticha. V otevřeném okně ložnice si vlahý vánek letní noci pohrával se záclonami. Na nočním stolku vedle budíku a lampičky stála fotografie manželského páru. Jenže v posteli ležel jen jeden člověk. Vlastně nic nenasvědčovalo tomu, že by zde bydlel ještě někdo jiný.
Muž se v posteli se přetočil na druhý bok, zachrápal a ponořil se hlouběji do říše snů.
V sousedově zahradě zaštěkal pes.
Dveře ložnice se v naprosté tichosti otevřely a do pokoje vešly dvě postavy. Jedna zamířila ihned k oknům a zatáhla závěsy, takže tma zhoustla. Chvíli na to někdo rozsvítil.
„Co…? Co…?!“ zakoktal muž v posteli, posadil se a mžoural do světla.
„Dobrý večer,“ pozdravila ho nezvaná návštěva.
„Co…? Co…?“ koktal muž dál a nechápavě hleděl na toho člověka.
Ženy u okna si všiml teprve, když se pohnula.
„Kdo k sakru jste?!“ podařilo se mu zformovat konečně pořádnou větu.
„Případná otázka,“ pokýval neznámý hlavou.
„Vypadněte nebo zavolám policii!“ rozkřikl se muž a natáhl se k telefonu.
„Není snad nutné křičet, pane Horáku,“ řekl muž klidně a vzal si od ženy koženou tašku.
Pan Horák byl zjevně jiného názoru. Zvedl sluchátko, ale neozval se žádný tón jen tíživé ticho. Pan Horák telefon položil a polknul.
„To aby nás nikdo nerušil,“ řekl muž a kývl hlavou k telefonu. „Máme tu něco na vyřízení. Nezdržíme vás…dlouho.“
„Co chcete?“ otázal se pan Horák, vstal z postele a domníval se, že se docela nenápadně natahuje do nočního stolku.
„Tu pistoli bych na vašem místě nechal kde je,“ řekl muž stále tím klidným, věcným tónem.
Pan Horák strnul v trochu směšné pozici, pak se posadil na postel.
„Je vidět, že jste rozumný,“ pokýval muž potěšeně a vzal si od ženy světlezelené papírové desky. „Přejděme tedy k věci, abychom nezdržovali.“
Muž desky otevřel a chvíli se probíral listy uvnitř.
Pan Horák těkal očima po místnosti.
„Takže kam jste ji zakopal?“ vzhlédl muž od desek.
Pan Horák otevřel pusu a zase ji zavřel.
„Vaši ženu přirozeně,“ dodal muž.
„Já ji nezabil!“ vřískl pan Horák. „Soud mě osvobodil!“
„Jistě, soud,“ pousmál se muž a nebylo v tom pranic pěkného. „Naštěstí my nejsme soud.“
„Co jste zač?! Co si myslíte, že děláte? Vloupali jste se sem a teď mě ještě obviňujete z takových nehorázností!“ rozkřikl se pan Horák.
„Co jsme zač? My jsme Noční klub, ale důležité je především proč jsme tady - učinit spravedlnosti za dost. Soud vás sice osvobodil, ale důkazy, a věřte že máme i takové, které u soudu bohužel nezazněly, jsou nezvratné. Zbývá jen, abyste nám sdělil, co jste udělal s tělem.“
Pan Horák si nebyl jist, jestli to není jen zlý sen.
„Nic vám neřeknu!“ vyštěkl. „A teď táhněte.“
Muž jen smutně zavrtěl hlavou.
„Takhle se ale nedomluvíme, pane Horáku. Takže ještě jednou. Kam jste pohřbil svoji ženu poté, co jste ji ubodal nožem? A nebudu se už opakovat.“
„Naser si!“ ucedil pan Horák a vrhl se k nočnímu stolku.
Muž jen pokrčil rameny a podíval se na ženu dosud mlčky vedle něj. Ta již měla v ruce pistoli s našroubovaným tlumičem. Pan Horák stihl otevřít zásuvku. Pak jedovatě hvízdla vzduchem kulka a pan Horák se rozkřičel jako podřezávané sele. Z prostřelené nohy mu prýštila krev. Skácel se na koberec a rukama si tiskl ránu. Krev mu prosakovala mezi prsty.
„Dobrá rána,“ řekl muž ženě uznale. „ale možná bude pan Horák potřebovat ještě trochu zvýšit motivaci.“
Žena vytáhla nůž.
„Co…co…co chcete dělat?“ začal pan Horák znovu koktat. Krev se vpíjela do koberce a vytvářela na něm zajímavý obraz.
„Jistě ho poznáváte,“ řekl muž a udělal rukou gesto k noži. „Je to ten stejný typ, kterým jste zabil svoji ženu. Máme ho tu z důvodu osvěžení vaší paměti…bude-li to nutné.“
„To nemůžete!“ vyjekl pan Horák.
„Mohu vás ujistit, že o tom, co můžeme nebo nemůžeme ještě nevíte zdaleka vůbec nic,“ sdělil mu muž temně. „Jsou jistě…části těla, bez nichž se můžete docela dobře obejít. Nicméně jejich…ehm…odstraňování nebývá…příjemné, abych tak řekl.“
Když k němu žena vykročila, Pan Horák zbledl a vmáčkl se do kouta. Pak začal křičet o pomoc.
„Pane Horáku, musím vás informovat, že jedni vaši sousedé odjeli pryč a ti druzí spí velmi, opravdu velmi tvrdě. Zbytečně si namáháte hlasivky,“ řekl muž .
Žena si přidřepla a protočila nůž mezi prsty. Pan Horák se pokusil uhodit ji. Chytila ho za zápěstí a nechutně to křuplo. Pan Horák se znovu rozječel jako siréna, oči vytřeštěné.
„Danielo, pozor na ty ruce. Bude to muset pak podepsat,“ upozornil muž ženu.
„Stejně je pravák,“ pokrčila Daniela rameny. „Že,“ usmála se na pana Horáka, který se strachy pomočil.
„Dobře,“ zasípal pan Horák a oči mu těkaly z nože na ženu, pak na muže a zpátky na nůž. „Hodil jsem ji do betonu, když jsem dělal základy bazénu.“
Muž si vše pečlivě zapsal.
„No vidíte, že to jde,“ usmál se potěšeně. „Teď váš podpis, prosím,“ vstal a podal panu Horákovi podložku, papír a pero.
„Zbláznili jste se?!“ nevěřil pan Horák.
Ale když ho nůž škrábl do tváře, podepsal.
„To bychom měli,“ zandal muž papír do desek a sklapl je. „Nyní poslední věc.“
Daniela pana Horáka vytáhla i přes jeho ječení na nohy a začala s ním postrkovat ke dveřím. Ve dveřích se otočila.
„Tak jdeš, Postrachu?“
Postrach zatížil budíkem světlezelené desky na nočním stolku a připojil se k ní.
Vyvedli pana Horáka na zahradu, kde na ně čekala druhá žena.
„Vidím, že vše je připraveno,“ spokojeně pokýval Postrach hlavou při pohledu na oprátku houpající se na větvi stromu.
Pan Horák vytřeštil oči a pokusil se něco říct. Zajíkal se ale tak, že mu nebylo rozumět.
„Pomoz mi s ním, Heleno,“ požádala Daniela.
Pan Horák byl tak v šoku, když ho donutili vylézt na dřevěný špalek, na němž vždycky sekával dříví, že zapomněl i na poraněnou nohu.
Zatímco ho Daniela přidržovala, vyšší Helena mu navlékla oprátku.
„Pavle Horáku,“ promluvil Postrach. „Jménem Nočního klubu vás tímto odsuzuji za vraždu své manželky k trestu smrti.“
„Jak…? Co…?“ zakvílel pan Horák, který konečně našel zase hlas. „To nemůžete!“
„Poprava bude vykonána okamžitě,“ řekl Postrach a na ta slova Daniela kopla do špalku.
Tělo se zhouplo a tlumeně křupl lámaný vaz.
„Tak to bychom měli,“ otřela si Helena ruce do kalhot.
Postrach se protáhl a prohrábl si šedivé vlasy.
„Nejvyšší čas jít,“ řekl a potlačil zívnutí.

*****

„Richarde,“ povzdechnul si Postrach, když spatřil za barem mladíka. Spal s hlavou položenou ve skriptech.
Postrach k němu došel a rázně mu poklepal na rameno.
Mladík sebou trhl, zívl a otevřel oči.
„Už jste zpátky?“ zeptal se a znovu zívl.
„Jo, a ty koukej mazat do postele,“ zamračil se Postrach.
Richard sklouzl ze židle, sbalil skripta a za neustálého zívání vyšel schody do patra.
„To víš, zkouškové, taky jsem se učila dlouho do noci,“ pousmála se Tereza a posadila se do pohodlného křesla. I ona zívala.
„To ještě neznamená, že si musí zkazit oči,“ opáčil Postrach mrzutě.
„Chce být nejlepší,“ řekla Tereza. „Chce abys na něj byl hrdý.“
Postrachovy vrásky ve tváři se poskládaly do úsměvu.
„Vždyť já jsem.“
„A řekl jsi mu to?“ nadhodila Tereza.
„On to ví,“ zamumlal Postrach.
„Měl bys mu to říct,“ mrkla na něj Tereza a vstala. „No, já jsem utahaná jako kotě. Dobrou, Postrachu.“
„Dobrou,“ řekl Postrach.

*****

Mezi stěnami střelnice vibroval dozvuk výstřelů. Ve vzduchu voněl střelný prach a rozbitý kov.
Richard si sundal sluchátka jako první a odložil je na stolek.
„Myslím, že tebe už nemám co učit,“ zabručel Rozmetal při pohledu na rozstřílený terč. Všechny kulky šly do středového kruhu o průměru pěti centimetrů.
„Jsi dobrej,“ pokývala uznale hlavou menší štíhlá tmavovláska.
„Zato ty bys měla víc trénovat, Danielo,“ ušklíbl se Rozmetal nad jejím výsledkem. „I mladý Koláček střílí líp než ty!“
„Víš, co mi můžeš, Rozmetale,“ odfrkla si Daniela. „Skóre mám nad minimální požadovanou hranicí, tak si trhni nohou.“
Všichni věděli, že se specializuje na boj beze zbraně a pistoli bere jako nutné zlo.
„Jo, ale než se nechat od tebe krýt, to se raději zastřelím sám,“ zavrčel Rozmetal.
„Počkej až budeš mít trénink v boji beze zbraně, starouši,“ zaškaredila se na něj.
„To je něco jiného!“ nafoukl se Rozmetal jako jedovatá žába. „Střílet musí umět pořádně každý člen Klubu!“
Richard se snažil nesmát, ale nešlo to. Hašteření Rozmetala s Danielou bylo v Klubu už skoro legendární.
„Čemu se směješ?“ zamračil se Rozmetal na Richarda.
„Já? Ničemu,“ řekl Richard. Ale když odkládal glock na stolek vedle sluchátek, bylo patrné, že přemáhá smích.
Těžké dveře střelnice se otevřely a po schodech seběhl kluk jen o málo mladší než Richard.
„Tati, Postrach s tebou chce mluvit,“ řekl mladík Rozmetalovi udýchaně. „A prý to spěchá.“
Rozmetal zamířil po schodech ke dveřím. Daniela odložila zbraň a pospíšila si za ním.
„Počkejte, jdu taky,“ řekl Richard.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Rozmetal. „Tentokrát ne, Richarde.“
„Jo, tvoje největší starosti jsou teď zkoušky ve škole,“ mrkla na něj Daniela.
Richard nic neřekl, ale byl příliš dobře vychovaný na to, aby se s Rozmetalem hádal. A navíc věděl, že by to stejně nikam nevedlo.
„A nezapomeňte tu uklidit, ať Teodorik zase nenadává,“ dodal ještě Rozmetal

*****

„Sluší ti to,“ usmála se Tereza na Richarda.
„Celý táta,“ prohlásila Jitka. Stála mezi dveřmi kuchyně a utírala si ruce do zástěry.
Byla to pravda, Richard se strašně podobal otci. Ovšem pozornému oku neuniklo, že zdědil nemálo i z matčiny strany.
„Naštěstí má ale lepší vkus v oblékání než Postrach,“ uculila se Daniela sedící na pohovce.
„Á chystá se slavnostní ohoz,“ ušklíbl se Rozmetal, když prošel korálovým závěsem a vstoupil do Klubu. „Toto letí, ještě nedávno mu teklo mlíko po bradě a najednou to studuje vysokou školu.“
Rozmetal se posadil na své místo u stolu.
„Co si dáš k jídlu?“ zeptal se ho Tomislav z kuchyně.
„Polívku?“ otázala se Jitka, Tomislavova manželka.
„Polívku,“ odfrkl si Rozmetal.
Jitka dobře věděla, že Rozmetal polívky vyloženě nesnáší, ale nikdy to nepřestala zkoušet.
„Něco pořádnýho by tam nebylo?“ řekl Rozmetal. „Rizoto?“ navrhl Tomislav a zůstal stát mezi dveřmi kuchyně dokud neviděl, že Rozmetal přikývl.
„Zítra ti budeme všichni držet palce,“ mrkla na Richarda Tereza.
„Akorát ráno musíme ještě něco zařídit,“ připomněl Rozmetal.
Do Klubu vešla Simona. Pozdravila a políbila Rozmetala na tvář.
„Co je to vlastně za věc, co musíte zítra zařídit?“ zeptal se Richard.
„Ale je to jen taková rutinní záležitost,“ zahuhlal Rozmetal s plnou pusou.
„S plnou pusou se nemluví,“ poučila ho Daniela.

*****

Richard se podíval na hodinky. Bylo za pět minut jedna, každou chvíli si ho musí profesor pozvat dovnitř.
„Richarde.“
Otočil se a jeho pohled se střetl s Terezinýma unavenýma očima.
„Co se stalo?“ zeptal se Richard. Měl z toho divný pocit. Instinkty Nočního klubu mu říkaly, že se něco stalo. Něco špatného.
Tereza naznačila, že tady o tom není vhodné mluvit. Poodešli tedy stranou.
„Měli velké problémy,“ řekla Tereza. „Simona…a David…se nevrátili. A tvůj táta…je na tom dost špatně.“
Richardovi vyprchala barva z tváře.
„Chce tě vidět,“ řekla Tereza smutně.
Richard se pomalu, křečovitě nadechl, ale podařilo se mu přikývnout.
„Jen…já jen někomu řeknu…hned jsem zpátky.“
Tereza mu sevřela paži.
„Richarde, on umírá. Nezbývá mu už moc času.“
Richard přikývl a snažil se mrkáním potlačit slzy, které ho pálily v očích. Věděl, že se to může stát. Vyrůstal s vědomím, že být Noční klub znamená hrát celý život vabank. Ale nikdy si nepřipustil, že se to jednou skutečně stane. Možná tak jemu, ale ne někomu jinému.

Cestu do Klubu vnímal jako ve snách. Když pak stanul před dveřmi do otcova pokoje, zaváhal..
Richard pomalu vzal za kliku a vešel do pokoje. Kvůli zataženým závěsům zde bylo šero. Zavřel za sebou a popošel k lůžku.
„Richarde?“ zachraptěl Postrach.
„Jsem tady,“ zašeptal a snažil se, aby jeho hlas nezněl tak zoufale.
„Pojď sem,“ zasípal Postrach.
Richard se posadil na kraj lůžka. Postrach mu sevřel v ruku v dlani. Nebyl to ten pevný, jistý stisk, který si Richard pamatoval. Postrachova ruka byla studená.
„Na tuhle chvíli…jsem se tě celý tvůj život snažil…připravit,“ zašeptal Postrach. Mluvilo se mu těžko. „Teď…teď bude zodpovědnost ležet…na tobě.“
„Já - “ zajíkl se Richard. „Tohle nezvládnu…já…nejsem připraven…já…“
„Teď mě poslouchej,“ nadzvedl se Postrach s tváří zkřivenou bolestí na posteli. „Jen dvakrát…stál v čele Nočního klubu někdo…někdo, kdo nebyl z našeho rodu. Je to…náš úkol… naše zodpovědnost…Nikdy jsem ti neslíbil…neslíbil, že to bude lehké. Ale já vím…já vím, že mě nezklameš…,“ rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. Vyčerpaně klesl zpátky na podušku a zavřel oči.
„Nezklamu tě, tati,“ zašeptal Richard a uvědomil si, že má tvář mokrou od slz.
Postrach se na svého syna zadíval a nepatrně se usmál.
„Jsem…na tebe hrdý…Postrachu,“ řekl tiše a s poslední hláskou na jeho rtech z něj vyprchal život.
Richard, vlastně Postrach, svěsil hlavu. Ramena mu poklesla jako by na ně dopadlo obrovské břemeno. Několik dlouhých chvil se nemohl odhodlat k tomu, aby otci zavřel oči.
„Já tě nezklamu,“ řekl do ticha pokoje. Uvědomoval si, že to spíš říká sobě, že sebe se snaží přesvědčit o tom, že to dokáže. Měl strach. Ale otec mu říkal, že jen hlupák se nebojí. Ti kdo nebojí, nakonec prohrají.
Vstal. Měl pocit, jako by měl nohy z rosolu. Došel do koupelny a umyl si obličej. Zadíval se na sebe do zrcadla. Nevypadal zrovna jako rozený vůdce - oči jako angorský králík, pobledlý. Pomalu se zhluboka nadechl a vydechl.
Když nevíš co dál, utřiď si priority, říkával mu otec.
„Dobře, priority,“ zašeptal. Jeho vlastní hlas mu zněl cize, ale ujasnit si, co bude dělat nahlas, mu pomáhalo uklidnit se. „Nejdřív…pohřby…ne, ne, nejdřív těla. Simona a David - budeme pro ně muset dojít. Pak pohřeb. A pak…pak se uvidí.“
Nebyl to možná nejlepší plán na světě, ale pro tuhle chvíli docela stačil. Nervózně si prohrábl krátké vlasy. Díky jejich zvláštní našedlé barvě a obleku, byť dosti pomačkanému, vypadal na víc než pouhých devatenáct. Narovnal si kravatu a pokusil se trochu upravit. Ten oblek mu svým způsobem dodával sebejistotu. Možná proto, že si v něm připadal důstojněji a reprezentativněji než v ošoupaných džínech, které obvykle nosil. Olízl si suché rty. Nemohl to oddalovat do nekonečna, a tak zamířil ke dveřím.
S každým schodem měl pocit, jako by se mu v žaludku svíjeli živí hádci. Kroutili se a mrskali, že mu z toho bylo zle. Bohužel, každé schody jednou skončí. Stál v Klubu a všechny oči se dívaly na něj. Nepříjemné ticho se táhlo.
Rozmetal seděl v mírném předklonu, hlavu svěšenou. V ruce držel sklenici s panákem něčeho ostrého. Hluboký krvavý šrám na jeho pobledlé tváři doslova zářil. Petr byl schoulený v rohu pohovky a brečel. Daniela taky brečela. Ostatní posedávali nebo postávali kolem, zdrcení a otřesení.
A všichni se dívali na něj. Cítil nutkání utéct, někde se schovat a už nevylézt. Jenže to nemohl. Teď je on Postrach a Noční klub je odkaz jeho předků.
Zjistil, že se mu otcova slova vybavují sama od sebe.
Když se stane něco bolestného, lidé potřebují pevný bod, někoho, kdo jim řekne, co mají dělat - a to budeš ty. Není to otázka věku, ale zvyku. Jsi Postrach a oni budou od tebe očekávat, že jim řekneš, co mají dělat, že budeš pevným bodem v chaosu bez ohledu na to, jak velký zmatek budeš cítit ty sám. Ty musíš být vždy o krok před nimi, nebo tak aspoň působit.
Ticho bylo už příliš dlouhé. Olízl si suché rty a hned se za to nervózní gesto pokáral.
„Někdo…by měl odnést tělo…do márnice,“ zašeptal a hned věděl, že to je špatně. Měl zcela jasně říct kdo. Rozhodl se to hned napravit.
„Rozmetale? Pomůžeš mi?“
Rozmetal zvedl hlavu a zadíval se na Postracha. Jeho nepřítomný pohled se trochu projasnil.
„Jo, pomůžu,“ přikývl tiše.
Postrach si odkašlal. Bylo divné říkat lidem, kteří byli většinou mnohem starší než on sám, co mají dělat. Ale nezdálo se, že by proti tomu někdo protestoval.
„Vítku, potřebujeme zjistit kam odvezli Simonu a Davida. Napíchni se na policejní frekvenci. Marku, je v tranzitu benzín?“
Černovlasý muž bezmyšlenkovitě přikývl.
„Dobře, jakmile budeme vědět kde jsou, já, Rozmetal, Marek a Daniela pro ně dojedeme.“
Postrach se odmlčel. Ještě nikdy si nepřišel tak psychicky vyčerpaný jako právě teď. Když mu někdo položil ruku na rameno, ztuhl.
Tomislav mu podal skleničku, z níž zavoněl alkohol. Zaváhal.
„Jen to vypij. Potřebuješ to,“ řekl Tomislav tiše.
„Díky,“ zamumlal a vypil na ex tu jantarovou tekutinu, která v hrdle pálila a v břiše hřála. Rozkašlal se, ale klubko hadů v žaludku se trochu uklidnilo.
Tomislav se na něj smutně pousmál.
„Nejsi na to sám,“ řekl Rozmetal tiše, třebaže v jeho hlase pořád zaznívala bolest ze ztráty Simony.
A když se Postrach po nich, jak tu stáli rozhlédl, uvědomil si, že mu věří. Možná, že v něj měli dokonce větší důvěru než on sám v sebe.

*****

Před pohřbem si dal sprchu. Věděl, že to, co ho teď čeká, bude zřejmě to nejhorší. Jestli zvládne tohle, tak snad už všechno.
Vysušil si ručníkem vlasy a začal se oblékat. Každý člen Klubu měl černý oblek. Pohřby byly nejtradičnějším obřadem. Uvázal si kravatu a sešel do Klubu.

Místo, kde se k poslednímu odpočinku ukládali členové Klubu, byla největší prostora katakomb - klenuté stropy, cihlové sloupy, hliněná podlaha, pochodně v držácích, hroby.
Ve třech otevřených rakvích leželi Simona v bílých šatech, David a v té poslední Postrach - oba v černém. Ruce měli složené na hrudi na malém sametovém polštářku.
„Noční klub na tebe nikdy nezapomene, Simono,“ začal starý Koláček.
Postrach položil na pult u hrobu Knihu cti, v níž jsou zapsáni všichni padlí.
„Tvé činy budou žít navždy a tvá duše dojde věčného klidu,“ řekl Postrach trochu přiškrceným hlasem, otevřel knihu a zapsal ten krátký řádek, který dříve či později čeká každého člena Klubu. Dokonce dokázal ovládnout třes rukou natolik, aby to nebylo příliš kostrbaté.
Ticho bylo mrazivé jako sama smrt. Nikdo už neplakal. Rozmetal vložil Simoně do ruky její pistoli a naposledy ji políbil na rty. Pak zavřel víko rakve a spolu s Koláčkem ji spustili dolů.
Každý postupně vhodil na rakev hrst hlíny. Přesunuli se pomalu k druhému hrobu.
„Noční klub na tebe nikdy nezapomene, Davide,“ řekl Koláček.
„Tvé činy budou žít navždy a tvá duše dojde věčného klidu,“ Postrach měl pocit, že se mu každou chvíli musí vzduch zadrhnout v hrdle, že nedokáže pokračovat.
Pero opět zaškrábalo a do Knihy cti přibyl další řádek.
Daniela dala Davidovi do rukou jeho zbraň a i ona ho naposledy políbila. Rozmetal zavřel víko a druhá rakev putovala do studeného hrobu.
„Noční klub na tebe nikdy nezapomene, Postrachu,“ řekl Koláček.
Postrach mlčel. Bál se, že když teď promluví, hlas ho zradí. Ale byl si vědom toho, že to říct musí. Ucítil, jak mu starý Koláček položil dlaň na paži. Bylo to podivně uklidňující gesto.
„Tvé činy budou…žít navždy a tvá duše…tvá duše dojde věčného klidu,“ dokázal to jen s vypětím všech sil. Hlas se mu přitom chvěl.
Horší to bylo, když zapisoval otcovo jméno do Knihy cti. Zápis byl příšerně roztřesený, jak se mu třásly ruce. Tereza mu jemně vsunula do ruky otcovu pistoli a nepatrně kývla.
Bylo to nejtěžší, co musel ve svém životě udělat. Otcovy prsty byly studené, těžké a nepoddajné. Navíc jeho samotného vlastní prsty neposlouchaly, jak by měly.
Když zavřel víko, pocítil něco jako úlevu, že to má za sebou. Na chvíli se musel opřít o rakev, jinak by upadl, jak se cítil slabý v kolenou.
Do třetice každý hodil na rakev hrst hlíny a začali se rozcházet. Starého Koláčka však ještě to nejhorší čekalo - pohřbít mrtvé.
V Klubu už byla připravená smuteční večeře a na leštěném dřevu baru stály vysoké sklenice.
Tomislav podal Postrachovi láhev šampaňského. Měl trochu problémy ji otevřít, ale nakonec se mu to podařilo. Nalil sekt a bez přípitku se napili.
„A je to za námi,“ řekl Postrach. A tím byli mrtví pohřbeni.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský